Hobití pravěk

 

Většina záznamů v Červené knize se týká historie hobitů od stěhování dál - dejme tomu jakéhosi středověku jejich historie. Mám však zato, že z nepřímých informací a okrajových zmínek se dá rekonstruovat překvapivě mnoho o předchozích obdobích.

Hobiti, kteří jsou většinou považováni za poddruh lidí, procitli s největší pravděpodobností zároveň s jinými druhy lidí, možná (pokud je jejich nátura už tehdy vedla k tomu, aby si přispali) o maličko později. Pokud jde o lokalitu, existují dvě hlavní možnosti. Buď procitli na témž místě jako velcí lidé a na hlavní lokalitu svého vývoje, na horní Anduinu, se dostali zároveň s nimi při jejich prvním stěhování. Protože však jejich vzpomínky jeví naprostou, až dětsky blaženou nevědomost ohledně raných interakcí Melkora s lidmi, je možná pravděpodobnější, že procitli přímo v regionu, kde jsou první zmínky o jejich výskytu.

Tato oblast zůstala po dlouhá tisíciletí až zázračně uchráněna jakýchkoli zmatků, bojů a nebezpečí. V Beleriandu se vedly heroické války, pak zůstal pod mořem, rozlehlá území v těsné blízkosti se dostala pod Sauronovu nadvládu, sami elfové se horko těžko bránili na posledních obležených územích, ale na horní Anduině klídek, pohoda. Sauron až do třetího věku o samotné existenci hobitů vůbec nevěděl.

Hobití pravlast je z jedné strany ohraničena řekou, z druhé Mlžnými horami. Přes ty vedly s největší pravděpodobností tři klíčové průsmyky. Na jihu se oblast dotýká Kosatcové řeky a Kosatcových polí, což je na cestě ke Karadhrasu. Střed je na úrovni průsmyku, o který se Thorinova družinka pokoušela v Hobitovi. Sever je na úrovni průsmyku severně od Roklinky, který Plavíni překročili během stěhování hobitů a který je nejspíš na úrovni elfí cesty hvozdem, kterým trpasličí družinka nakonec šla. Celé území se dalo přejít severojižně zhruba za 14 dní.

Na kosatcových polích padl Isildur, to však v žádném případě neznamená žádnou přehnanou blízkost Mordoru. Od toho dělí nejjižnější hranici další zhruba dva čtrnáctidenní pochody. Skřeti, kteří zlikvidovali Isildura, byli dle UT "už dávno vycvičení a poslaní Mordorem střežit průsmyky". Dosud je plnila zlá vůle Saurona, ačkoli už bylo dva roky po jeho pádu. Nevěděli o jeho porážce, byl příliš těsně obležen, než aby mohly uniknout zprávy. Na hlavní vojsko, pochodující tudy do bitvy, i na třetinu původní elfí armády, vracející se pod Thranduilem, jich bylo málo, ale dál vyčkávali, až konečně zaútočili na Isildura, putujícího s poměrně nevelkým doprovodem.

Zároveň s lidmi a hobity procitli i trpaslíci, a to v těsném sousedství. K bezprostřednímu kontaktu mezi nimi a hobity, stejně jako mezi lidmi a hobity, došlo však zřejmě o něco později. Zato tu byly jiné kontakty, a to doonce nesmírně zajímavé.  Nejstarším z nich mohli být živočichové podobní těm, které v této oblasti pěstuje Medděd v Hobitovi. Samozřejmě, není žádné zmínky o tom, odkdy zde podobní živočichové žili - jsou ale tak vyhraněně rajského typu, že jejich vývoj evolucí z méně inteligentních zvířat se nedá u autora moc předpokládat. Navíc Meddědovci nejsou v oblasti starousedlíky. Je zmíněno, že původně byli domovem v horách, a Medděd kupodivu dokonce vyjádří touhu se tam vrátit. Nejlogičtější závěr je, že Meddědovci, přinuceni přemnožením zlých bytostí v Mlžných horách, sestoupili do oblasti, poměrně nedávno opuštěné hobity, a navázali na chov či spíše symbiózu, která byla hobitům vlastní.  Tak bylo postaráno o to, že hobiti i ve svých prvních letech měli dostatek hutnější stravy. Meddědovy ovce je prostě odkojily.

Medděd sám, podle pověstí, které Gandalf zmiňuje, je možná potomek lidí, možná medvědů. Gandalf považuje za pravděpodobnější, že je potomkem lidí. Ve skutečnosti ale nejpravděpodobnější verze je, že je potomkem obojích. To jest, že kromě inteligentních domácích živočichů jako ovce nebo koně žila v oblasti také inteligentní divoká zvířata, například medvědi. V bájných prehistorických dobách byla tak blízká lidem, že mohli mít společné potomky. S ovcemi a poníky, které pěstuje, pojí Medděda pouto náklonnosti, které zřejmě plyne z druhové blízkosti.

V Tolkienovi tedy nejsou po stvoření postaveni do ráje lidé, a elfové už vůbec ne. Ti jsou odolní a mají velkou výdrž, těm jen prospěje, když si do svého ráje doputují strastiplnou cestou. Procitají v něm však ti, kdo to nejvíc potřebují: malý nárůdek, hobiti. Otevírají oči uprostřed úrodné říční nivy, spásané vlídnými živočichy, kteří se jich přirozeně ani v nejmenším nebojí. Starají se sami o sebe, není tedy potřeba je pěstovat v tom smyslu, aby bylo nutno je zabíjet, ale lze přijímat jejich dary.

V bezprostředním okolí jistě roste mnoho divokých druhů ovoce a zeleniny a hobiti je s činorodostí sobě vlastní objevují. To však není všechno. Nedaleko jsou zahrady entek, už od dob před povstáním Melkora (co v nich pěstovaly před stvořením Slunce je zajímavá otázka, ale ano, ze Stromovousových slov jasně vyplývá, že už tehdy je měly). Za myšlenku možnosti kontaktů mezi nimi a hobity vděčím Pipinovi z hobitího blogu Mittalmar.

Na první pohled se zdá, že ke kontaktu nemohlo dojít, protože enti hobity jako druh vůbec neznali. To je ale snadno vysvětlitelné dvěma způsoby. Možná entky hobity cíleně neučily, ale někteří odvážnější a zvědavější hobiti se do jejich blízkosti zatoulali a inspirovali se, aniž by si jich entky všimly. (Tato verze by vysvětlovala, proč se Statové nebáli vody. Anduina je v těchto místech vodní cestou mnohem použitelnější než souš, minimálně do doby, než trpaslíci postaví silnice). Nebo, možná pravděpodobněji, se naopak nějaká entka zatoulala do hobitích krajů, učila je... a už se nevrátila. Nakonec mezi nimi spokojeně usnula a zestromovatěla (nebo, žel, zahynula při událostech kolem zkázy Beleriandu). Možná se stalo obojí. Každopádně by tím hobiti dostali silný impuls, aby začali zahradnické období, svůj "neolit" (neolitem v pravém slova smyslu by nebyl, jak brzy uvidíme). Ale samozřejmě je tu také možnost, že k němu hobiti dospěli i bez vnějšího podnětu, puzeni jen svou hlubokou instinktivní láskou k zemi a všemu, co roste.

Podle Červené knihy jsou hobiti většinou plaší vůči Velkým lidem. Ve stati "O trpaslících a lidech" (PM) však Tolkien uvádí toto tvrzení dosti rázně na pravou míru: "Bilbovo prohlášení, že soužití Velkých a Malých lidí v jedné osadě v Hůrce bylo zvláštní a nedocházelo k němu nikde jinde, pravděpodobně platilo v jeho době na konci Třetího věku. Zdá se však, že hobiti naopak docela rádi bydleli s Velkými lidmi přátelských rodů či v jejich blízkosti. Ti je svou větší silou chránili před mnoha nebezpečími, stvůrami i nepřátelskými lidmi, a oplátkou přijímali mnohé služby." K tomuto kontaktu došlo už velmi záhy, kolem roku 300 po stvoření Slunce, kdy došlo ke stěhování Edain. Z nich mnozí krajem na horní Anduině nejen prošli, ale trvale se tam usadili a stali se předky některých národů, především samozřejmě Rohirů.

Možná ještě dříve však došlo k prvním kontaktům s trpaslíky. Procitli přece mimo jiné i v Morii, a to současně s lidmi (a hobity), tedy při stvoření Slunce. Jejich doménou bylo především podzemí, zajímali se o nerosty a byli velmi odolní, ale něco jíst přece jen museli. Na to opět vrhá světlo stať "O trpaslících a lidech" (která na tomto místě opět výslovně zmiňuje hobity): "Tak (...) vznikl hospodářský systém, později charakteristický pro vztahy mezi trpaslíky a lidmi (včetně hobitů). Lidé se stali hlavními zaopatřovateli potravy, pastýři, chovateli dobytka a rolníky, za což se jim trpaslíci odvděčovali svou prací jako stavitelé budov i cest, horníci a řemeslníci všeho druhu, od výroby užitečných nástrojů a zbraní až po vzácné umělecké předměty. Z čehož měli trpaslíci značný užitek. Nejenom co se týče množství odpracovaných hodin (...) Hlavní výhodou pro ně byla svoboda věnovat se nerušeně vlastní práci a zdokonalovat svá umění, především metalurgii."

V dalším odstavci se píše, že tento systém se vyvíjel pozvolna a dlouho trvalo, než trpaslíci pocítili potřebu dávat si jména pro vnější svět (ano, celá stať je pochopitelně převážně lingvistická a vysvětluje, proč trpaslíci mívají taková divná jména, v rozporu se svou mateřštinou). K nejsilnějšímu sblížení mezi trpaslíky a lidmi došlo totiž až za válek se skřety, kdy byli trpaslíci vítanými spojenci pro svou odolnost a dobré zbraně, ale lidé pro své jezdecké umění.

Nicméně, jíst bylo potřeba mnohem dřív, hobiti byli po ruce, činorodě zkoušeli (možná už pěstovali) různé druhy potravy a navíc žili v symbióze s inteligentními živočichy, což znamenalo například sýr, který je výživný, dlouho vydrží a musel být pravým pokladem pro řemeslníka, toužícího se na co nejdelší dobu plně pohroužit do své práce. Od prvních dob by také trpaslíkům nasbírali hojnost divoce rostoucích plodů, na což by trpaslíci neměli trpělivost, ale rychle by přišli na to, že jim to bystří smysly a vůbec jejich dílu prospívá. Dávné kořeny naznačuje i přátelství Chluponohů, nejčetnějšího hobitího kmene, právě s trpaslíky, které je zmíněno ještě v Červené knize.

Jak jsme četli, trpaslíci s poctivostí sobě vlastní (i když též s přihlédnutím k osobním výhodám) opláceli dar darem. To jest, doba kamenná je ve Středozemi značně ošizena. Lidé měli kontakty s Melkorem ještě dřív, než první stačili zemřít, a dostávali techniku od něj. Hobity jejich nástroji zásobovali trpaslíci. Můžeme si představovat, že stejně jako v našem světě byla mezi prvními nástroji sekera, ale pokud se hobiti učili od entek, z úcty k nim by nejspíš nekáceli stromy, jen zpracovávali už mrtvé dřevo. Mohou si to dovolit, bydlí přece především v norách. Nebo bydlí v norách právě proto?

Velmi brzy - rozhodně už během prvního věku, ale nejspíš už během prvních dvou staletí - trpaslíci začali i s obchodem. Časem vybudovali dobré cesty a hobiti zjistili, že v některých případech (vedou-li nad zemí, například) je výhodnější používat je místo Anduiny. Každopádně je doloženo, že trpaslíci štědře zásobují Thingola vínem z Dorvinionu. Hobiti si toho nemohli nevšimnout. Dejme tomu, že se inspirovali... a začali vařit pivo.

Hobiti jistě nejedli inteligentní živočichy. Zda lovili ryby je otázka (vejce se rozhodně naučil vybírat až Glum). Ojediněle ale mohli, spíše nešťastnou náhodou, zabít ptáka, kterého se snažili vyplašit ze zahrady, a mohli se heroicky postavit kanci, který jim plenil pozemky, nebo predátorovi, který by útočil na jejich zvířecí přátele. V takovém případě by při své kreativitě v oblasti jídla mohli zkusit zabité zvíře sníst, a v některých případech by přišli na to, že to byl dobrý nápad. Možná by dokonce ti odvážnější začali lovit cíleně druhy zvířat, které by považovali za nepřátelské. (Všimli jste si, kolik je v nejrůznějších mytologiích historek o zabití neúměrně velkých kanců???)

Tohle všechno předpokládá hobití dělbu práce. Dá se odhadovat, že vytvořili víceméně soběstačné statky, zahrnující pole, zahrady, sady, plus určité množství inteligentních živočichů. Statek nejspíš spravuje širší rodina, která si organizuje potřebné práce. Kromě toho tu ale jsou dobrodružnější hobiti, zajišťující ochranu, později možná lov, a komunikaci se vzdálenějšími oblastmi. I jen komunikace uvnitř hobití oblasti předpokládá vícedenní cesty. Je jasné, že poutníci jsou štědře hoštěni (je to hobití nátura a navíc přinášejí cenné informace... a spoustu zajímavostí). Na klíčových křižovatkách se postupně vytvářejí hospody. Ano, i ten nevinný hobití sklon vysedávat po hospodách má ve skutečnosti zřejmě dlouhé historické kořeny. Je to dáno jak jejich sídlišti mezi řekou a horskými průsmyky, tak jejich zálibou v jídle a obdělávání půdy. Hůrka (na křižovatce cest, se slavnou hospodou) nebyla náhoda, vybrali si to místo přirozeně díky své historii.

Hostitel zpočátku zřejmě nevyžaduje placení, ale poutníci mívají potřebu se za pohoštění něčím odvděčit. Výměna zboží a informací přitahuje další poutníky. Hostitelská rodina přestane na všechno stačit sama a tak si pomocí darů od poutníků zjednává pomocníky. Když ale přijde někdo v evidentní nouzi, je nadále dobrým zvykem se o něj postarat. Do téhle situace přichází - jak jsme viděli, už kolem roku 300 - stěhování Edain.

Uprchlíci před Melkorem byli v malém hobitím ráji nepochybně vlídně přijati, rychle se zotavili z útrap cesty... a mnozí se rozhodli se tu usadit natrvalo. A to ne bez kontaktu s hobity, jak jsme už četli ve stati "O trpaslících a lidech". Tolkien na citovaný oddíl navazuje ještě svým typickým způsobem: "Neboť je pozoruhodné, že si západní hobiti nezachovali žádnou vzpomínku na svůj vlastní jazyk ani stopu po něm. Jazyk, kterým mluvili při svém příchodu do Eriadoru, byl očividně převzat od  lidí z údolí Anduiny (příbuzných s Atani); a ještě poté, co převzali obecnou řeč, si uchovali mnoho slov tohoto původu. To naznačuje úzké kontakty s Velkými lidmi."

Edain v době stěhování byli už vyspělá kultura, částečně i díky Morgothovu našeptávání a jeho darům (zmiňují to především dodatky k Athrabeth Finrod ah Andreth z MR, které jsou podrobněji citovány v elfích reáliích, oddíl Život a smrt). Jak si to konkrétně představit? Melkor při svém prvním zjevení lidem zmiňuje chudou potravu, příbytky plné světla, které by mohli mít, a upoutá svým oděním v drahokamech a zlatě. Chudá potrava: pochopitelně, lidé v dobách své nevinnosti nejedli maso. Inteligentní živočichy meddědovského typu ale znát mohli (a ti by se následně postavili proti nim: "zvířata a ptáci před námi prchali, nebo, pokud byli dost silní, na nás útočili"). Ostatní zmínky jsou složitěji dešifrovatelné. Nestavěli? Neměli oheň? Zlato a drahokamy nejspíš měli, nalézali je volně v přírodě... Méně často, než by si přáli? Neměli nástroje na opracování? Melkor je pravděpodobně neučil rovnou zabíjet zvířata, to by nechtěli dělat. Bylo to jídlo, co jim nosil hotové. Plus kvalitní nástroje. Pokud neznali oheň, v tomto období se ho naučili přinejmenším rozdělávat - to před nimi dlouho skrývat nemohl.

Pokud se hobiti něco dozvěděli o historii lidí - a to mohli, neboť jsou zvídaví a mohli být přehlédnuti, i když Edain o ní neradi mluví - vědí (nebo tuší), že technický pokrok Edain nějak souvisí s něčím zlým. Je tedy možné, že se neučí přímo od nich. Jsou věrni původnímu stvořitelskému záměru a s radostí si na věci přicházejí sami. To by korespondovalo i s jejich budoucí konzervativností: také ta měla by hluboké kořeny v jejich historii. Ale nejsou proti technice jako takové, respektive proti řemeslům a nářadí- neboť už mají nástroje od trpaslíků a ti se Nepříteli nikdy neklaněli.

Červená kniha nicméně budí dojem, že hobiti před kontakty s Velkými lidmi mnoho umění neznali, a v tomto ohledu ji stať "O trpaslících a lidech" plně podporuje: "Ve své dávné minulosti, o níž se nedochovaly záznamy, museli být hobiti primitivním, vpravdě `divošským` lidem, ale jakmile potkali jiné národy, osvojili si mnohá umění a zvyky kontakty s lidmi a v menší míře i trpaslíky a elfy. S Velkými lidmi se cítili být blízce příbuzni, zatímco trpaslíci i elfové, ať už přátelští nebo ne, pro ně byli cizinci, s nimiž se cítili poněkud nesví." (Autorova poznámka upřesňuje, že slovo "divošský" má zde výhradně svůj původní význam, neboť hobiti byli mírného založení a v žádném případě mstiví či krutí.)

Zdá se tedy, že hobiti ohledně řemesel netrpěli přehnanými předsudky a čile se od lidí učili, nebo přinejmenším, pokud nějaké obavy z jejich technického pokroku měli, pocit blízké příbuznosti je vyvažoval. Nesmíme ovšem přehlížet, že citovaný oddíl nemluví v první řadě o řemeslech - říká "arts and customs", umění a zvyky. Cítí hobity ne jako nešikovné nebo nemající řemesla, ale jako neotesanou rustikální kulturu, která se od Edain učí jemnějším sociálním kontaktům (viz ještě Frodo se Samem u Faramira), přejímá zvyky (a s nimi možná aspoň do jisté míry jejich filosoficko-spirituální pozadí) a začíná pěstovat "umění", což je pro Tolkiena arci v první řadě umění jazyka a písma: "Hobiti se naučili číst a psát od Dúnadanů, kteří se zase dávno předtím naučili tomuto umění od elfů," praví Červená kniha. Pozdní gramotnost mělo ovšem mnoho kultur a obecně má dobrý vliv na inteligenci dotyčných. Neznamená nedostatek složitých a hlubokých myšlenek, znamená naopak, že si je ještě ke všemu podrobně a dobře pamatují.

V Červené knize je také explicitně zmíněno stavitelské umění, které si hobiti osvojili poměrně pozdě, a samozřejmě i to, že hobiti ani ve svém novověku nejevili většinou žádný zájem o složitější mechanismy, i když v řemeslech byli šikovní a velmi zběhlí. Tam zřejmě ležel hlavní předěl. Hobiti určitě neměli dobu kamennou až do vstupu do Kraje - naopak, v té době měli meče, které postupně přestali používat a uchovávali je pouze jako památeční předmět. Oblíbili si však praktičnost a jednoduchost a obecně je to netáhlo ani k technice, ani k abstraktnějším formám vědění: "Měli rádi knížky, když v nich stály věci, které už věděli, pěkně jasně a bez nějakých rozporů," (praví opět Červená kniha).

Zhruba 300 let po stěhování Edain došlo k Válce hněvu a potopení Belriandu. Tvář mnoha krajin se změnila dramatickým způsobem. Oblast na horní Anduině není v této souviislosti zmíněna, jisté ale je, že to musela být pro hobity krušná doba. Zemětřesení, sopečná činnost, průchod velkého množství zlých lidí i skřetů. Hobiti nejspíš bohatě využívají svého umění tiše a rychle zmizet a jejich zahrady zřejmě na čas zpustly. Nicméně nešlo o dlouhou dobu, ani o jednu celou generaci. Není důvod, aby něco zapomněli. Je však dost pravděpodobné, že právě v tomto období je nouze dohnala k tomu, aby se naučili ve větší míře lovit a chytat ryby.

Další datum, které přetne charakteristický klid a blahobyt, je až o dalších zhruba 3300 let později, kdy vojska Posledního spojenectví přechází Mlžné hory a pochodují po proudu Anduiny. Přibírají vojska elfů z Velkého zeleného hvozdu a Lórienu, trpaslíků z Morie a Anariona. Historie se tedy poprvé valí přímo přes hobití území. Nicméně hobiti měli po celé ty dlouhé věky pozitivní vztah k Edain a nejsou neochotni chopit se zbraně proti temným stvůrám. Možná se dokonce nějaký lukostřelecký oddíl k vojskům přidal.

A zase teprve mnohem později, poté, co Sauron padl, vzpamatoval se a zahájil své působení v Dol Guldur, přichází čas stěhování hobitů. Červená kniha zmiňuje vedle toho i přemnožení lidí, stať "O trpaslících a lidech" však opět upřesňuje, že šlo o přemnožení zlých či nepřátelských lidí: "Už se necítili dobře ve svých sídlištích kvůli přemnožení Velkých lidí a stínu hrůzy, který padl na Velký zelený hvozd. Zde se evidentně mluví o potížích Gondoru na počátku Třetího věku. Stoupající počet lidí zde neznamená normální Velké lidi, s nimiž žili hobiti v přátelství, nýbrž stálý nárůst počtu nájezdníků z východu, kterému dále na jih kladl Gondor odpor, zatímco na severu, za hranicemi království, jím starousedlíci atanského původu trpěli (...) Avšak stín, o němž tradice mluví, nebyl způsoben pouze vpády lidí. Je zřejmé, že hobiti pocítili, že Sauron povstal a zmocnil se Dol Guldur, dokonce ještě dřív než Mudrci a Eldar."

Vidíme tedy hobity, jak se s výjimkou velmi krátkého období nerušeně rozvíjejí v blažených podmínkách úrodné krajiny kolem důležitých křižovatek, trochu stranou, aby je nikdo neroznesl na kopytech, ale dost blízko, aby čerpali od různých skupin. Jsou rustikální a velmi prakticky orientovaní, ale nejsou hloupí či neznalí řemesel a nástrojů, a vytváří civilizaci v pravém slova smyslu - civilizaci, která měla delší čas a lepší podmínky k rozvoji než v našem světě Egypt. Mají svou nepísemnou vzdělanost a literaturu a své komplikované sociální uspořádání. Jsou pravděpodobně jedni z nejstarších zakladatelů hospod, což může být mimo jiné i podnětem k rozvoji ranhojičského umění - i náš jazyk ještě uchovává stopy toho, že po dlouhá staletí pohostinnost a péče o raněné či nemocné splývaly. Každá větev hobitů měla blízko k jinému národu (elfové, lidé, trpaslíci), což nicméně znamená, že jako celek čerpali od všech dostupných vysokých kultur. Nepochybně si to pak časem předali navzájem.

Dá se odhadnout něco ohledně jejich spirituálního života? To není tak daleko od věci, jak by se mohlo zdát. Zakoušeli během svých prvních let hlas Jediného v srdci jako velcí lidé? Není přece důvod proč ne. Ale Melkor k nim nemluvil, protože je prostě přehlédl? Zdá se, z Gandalfových slov (stejně by se moc nedali). Když přišli do kontaktu s Edain, dozvěděli se něco z jejich spirituální historie? Co tomu říkali? Ano, víme, že Gondořané (ve III. věku) byli zbožní spíš tím, co nedělali, než tím, co dělali, ale to je pozdní stav! Hobiti měli svých 4500 let na rozvoj osobité kultury, což také využili, jak plyne z jejich komplikovaných rodinných tradic a zvyků...

Myslím ale, že by nebylo tak daleko autorskému cítění, kdyby byli také zbožní především prakticky. Dejme tomu, že na počátku slyšeli hlas Jediného v srdci podobně jako velcí lidé. Poslechli ho a radostně zkoumali svět. Objevili především pěstování rostlin a s nadšením se mu začali věnovat. S naprosto oprávněným, byť naivním, pocitem, že právě tak jakožto děti dělají radost Otci. Postupně hlas v srdci už tolik neslyšeli, ať už proto, že jim dopřával víc samostatnosti, nebo proto, že byli činorodí a neměli na něj tolik času (nebo kombinací obojího). Je také možné, že je učil důležitosti dobrých vztahů, což je jedno z jeho nejoblíbenějších témat. Proto rostli k družnosti, mírumilovnosti, přátelským (i když ne vždy těsným) vztahům k jiným rodům a samozřejmě i svým propracovaným rodinným zvykům. Důležitou součástí celé věci se stala i empatie k poutníkům a z ní plynoucí posvátné právo pohostinnosti. Hobiti se ho chopili prakticky a činorodě a velmi záhy vznikly první hospody, které celý proces dále podpořily (byly místem vzájemnosti, družnosti... ale taky výměny informací, včetně mezikulturní). Časný kontakt s Edain je připravil na setkání se Zlem, ale byli jak dobře připraveni se mu nedat, tak snadno přehlédnutelní. Temné síly bývají pragmatické, orientují se na nápadnou inteligenci nebo statné bojovníky: ne že by neviděly využitelnost hobitů pro budování zázemí, kdyby si jich všimly, ale primárně jejich pohled upoutávaly jiné národy.

Výsledek? Spirituální život hobitů spočívá v obdělávání země a družné přívětivosti. Ne že by nemohl mít myšlenkovou nebo poetickou složku (zejména u Plavínů), ale ta praktická převažuje a je to naprosto upřímné. Pokud snad komunikaci s Hlasem v srdci poněkud zanedbali a stala se chyba, dávno o tom už ani nevědí. Mezi zvyky, které kdysi od Edain převzali, mohly být prvky se spirituálním kontextem (například oslavy zimního slunovratu, spojené s myšlenkou návratu naděje a obrození života), ale pokud ano, už zřejmě vyvanul v pouhou tradici. Ve vyhrocených situacích bojů Dobra a Zla tíhnou k tomu podporovat Dobro, a to i vojensky (tedy za cenu sebeoběti). Koneckonců, tak se to vždycky dělávalo (hodný hobit je přece konzervativní, modernizují se jen ti zkažení). Nicméně někteří Plavíni, ovlivnění kontakty s elfy, mohou přemýšlet o lecčem a toužit po lecčem a není vyloučeno, že občasné cesty na moře mají i tuto složku...