Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Krásný starý dům přijal nové hosty stejně přívětivě jako všechny předtím, o to pěkněji, že tu byla Světluška, která už se tu slušně vyznala. Hobití rodina se velmi rychle zotavila z útrap cesty a pustila se do zpočátku nesmělého objevování půvabů svého okolí. Od počátku bylo ovšem jasné, že tu všichni zůstanou se Světluškou - a pokud snad tento dům nebyl tak úplně tím, v čem byli až dosud zvyklí bydlet, rozhodně jim to plně vynahrazoval po jiných stránkách. Potřebovali jen Laitovo ujištění, že si něco takového skutečně mohou dovolit.

Nelle tou dobou téměř nevídali. "Z jedné pasti do druhé," poznamenala suše, když vyhlédla ze skalního otvoru. Zároveň však cítila, jak ji svěží vítr plní novou silou a volný prostor kolem radostí až opojnou. Vložila Mín Laitovi do náruče, jako by odkládala zavazadlo, a seskákala ze skal nádherným vodopádem. Laito ji chápal a byl jí vděčný, že si vůbec vzpomněla, že někoho nese.

Pro tu chvíli už byla vlastně ochotna se smířit se situací a přijmout vděčně aspoň částečnou míru svobody. Když však zjistila, že hobiti zůstávají, což ovšem znamenalo mnohem větší pohyblivost na další cestě, přišla za Laitem a vynaložila veškerou svou výmluvnost, aby ho přesvědčila k okamžitému odchodu. Odpověděl úsměvem a několika povzbudivými slovy. Pak už se věnoval pouze Mín.

Nelle, zoufalá a pokořená, zjistila, že ani teď mu nedokáže ublížit. Dokonce ani upoutat jeho pozornost. Odešla sice s takovou prudkostí, že po ní zůstalo vyražené okno i s kusem zdiva a Laito musel nemocnou přestěhovat do jiného pokoje, ale to bylo všechno. Okno s obrovskou láskou a péčí - a po mnoha pokusech a omylech - opravili tři hobití kluci, aniž se o to Laito nějak staral. Prudké podzimní bouře s temnými, bičujícími přívaly deště a zlověstného hučení řeky v údolí si sotva všiml. Neboť Mín spěla ke smrti a on nemohl udělat naprosto nic, aby tomu zabránil.

Bez ohledu na vlastní únavu ji obklopil všemožnou péčí a hojností, kterou měl na tomto místě k dispozici. Využil k léčení všech bohatých zásob zde nashromážděných. Když cítil, že ho hodinku dvě nebude potřebovat, místo spánku se vrhl do knihovny a horečně hledal jakoukoli radu, co si počít dál. Nebýt paní Hráškové, která se ujala kuchyně a dbala na pravidelnou stravu všech svých svěřenců, ani by nejedl. Pokud bylo pravdivé jeho vyznání Nelle, že pouze v okamžiku největší tísně volal k Jedinému dost, rozhodně by mu teď v tomto směru nemohl nikdo nic vyčítat. Všechno nadarmo. Zdálo se, že běh Mínina života po všech dobrodružstvích a nebezpečích, kterými prošla, definitivně končí. Vlastně jen otužilosti, vypěstované za léta chození s Laitem, vděčila za to, že je dosud naživu.

Postupně toho už i na Laita začínalo být moc. Tolikrát Mín opakoval, že je lepší život využít než zachovat, a že ona už ho využila mírou vrchovatou - a jistě i v tuto chvíli by s tím byl souhlasil. Snad, kdyby byla zahynula v nějakém nebezpečí, by se s tím dovedl vyrovnat... i když ve chvílích, kdy jí to opakoval, jaksi automaticky předpokládal, že ji pochopitelně nepřežije. Aby mu takto odešla zrovna ve chvíli, kdy nebezpečí pominulo a oni konečně dosáhli útočiště, bylo nejenom kruté, ale také tak zoufale nesmyslné!

Pozvolna, aniž si toho vlastně všiml, se začal víc a víc propadat do černých myšlenek. Myslí mu probíhaly útržky vzpomínek na společně prožité chvíle a on žasl nad tím, jak s ní dokázal jednat - viděl se teď jako naprostého hulváta a neotesance. Samozřejmě, ona je v něčem choulostivější než jiné - ale může jí to kdo vyčítat, po tom, čím prošla? Nevynahrazuje to snad v jiných oblastech statečností až obdivuhodnou? A i kdyby ne, bylo by se mu snad něco stalo, kdyby na ni prostě citlivě reagoval a nic víc? Co jiného než nesmyslná pýcha mu v tom vlastně bránilo?

Došlo to tak daleko, že ležel na zemi vedle lůžka s hlavou v dlaních, zkroucený bolestí, která neměla s jeho tělem nic společného.

"Jen ještě aspoň chvilku ji tu nech," prosil z posledních sil. "Jen aspoň tak dlouho, abych se k ní konečně mohl začít chovat slušně!"

A přitom jedna část jeho bytosti naprosto chladně a věcně myslela na to, že takových jako on už bylo - že jejich prosby vyslyšeny nebyly - a že to bylo přesně to, co zasloužili.



Příštího dne se však vrátila Nelle. Po třídenním běsnění vyčerpala své síly a zjistila, že z nějakých záhadných důvodů musí stále ještě myslet na to smrtelné dítě, které koneckonců zachránila už nejméně jednou a které je vposledu příčinou všeho jejího trápení. Za úsvitu se prostě objevila v místnosti a převzala svůj díl péče o ně, tak jako předtím v podzemí. Nic nevysvětlovala, za nic se neomlouvala, ačkoli teď, když viděla Laitův obličej, se nedá tak docela povědět, že ji to ani nenapadlo. Musela vlastně do jisté míry zápasit sama se sebou, aby z ní, stejně spontánně jako předtím hněv, nevytrysklo zahanbení, kterému nerozuměla a s kterým nesouhlasila; a Laito, který přes všechnu svou ustaranost a zbědovanost nemohl nevědět, to sledoval se shovívavostí, která se až blížila dojetí. Každopádně však byla Nelle tady, obratná, neúnavná, disponující nemalou léčivou mocí, kterou dala bezvýhradně do služeb nemocné. Ani tak nedokázala mnoho, zdraví jí vrátit nemohla, ale horečka se zmírnila, proces umírání se zastavil a Laito okřál novou nadějí.

A ještě jednu podivuhodnou návštěvu Mín dostala. Světluška, která se točila kolem ní, kdykoli jí to Laito jen trochu dovolil, totiž vypozorovala, že se jí ve zlých snech často vrací onen noční rozhovor v nitru hory. Nevěděla, zda by mohlo pomoci, kdyby se Mín té můry zbavila, ale byla ochotna vyzkoušet cokoli. Její nový kamarád ji dosud nepřišel navštívit - a nutno říci, že pro Světlušku nebylo zrovna nejlehčí jít zpět, k tomu temnému vchodu, a volat ho. Vůbec si nedovedla představit, jestli by dokázala vejít dovnitř, kdyby ji zvenku neslyšel.

Naštěstí jí spěchal vstříc ještě dřív, než ke vchodu dorazila, plný radosti, že ho jde navštívit. Až do té chvíle Světluška neměla tušení, jak mu vlastně svou prosbu sdělí, ale teď zjistila, že to není potřeba. Chtěl vědět, co poslední dny dělala, a ona mu všechno vypověděla úplně prostě a přirozeně - ani nemusela o nic žádat. Sám se zarazil, když mu šetrně a s omluvou sdělila, co nemocná prožívá. Vzápětí ji vzal za ruku a v příštím okamžiku se octli u Mín v pokoji, ani nevěděla jak.

Tak se tedy spolu setkali, Nelle a on, poprvé od chvíle, kdy byl nucen ji propustit. O Nelle se Světluška zmínit nestačila, takže nebyl tak docela připraven na to, že ji tam uvidí, ale zůstal navenek nepohnutelný a neproniknutelný jako vždycky. Zato Nelle se viditelně vyděsila a byla by asi zmizela, Mín nemín, nebýt toho, že si v příštím okamžiku uvědomila svou naprostou bezmocnost a pokusila se aspoň trochu zachovat tvář. A toho, že Laito v tu chvíli, veden čirou sympatií, došel k ní a položil jí přátelsky ruku na rameno, aby ji povzbudil. Věděla ovšem, že kdyby došlo k boji, nebude jí naprosto nic platný - přece však ji to gesto posilnilo.

Na kamenné tváři příchozího se objevil náznak pobaveného úsměvu.

"Neboj se," zabručel poněkud pohrdavě. "S tebou nemám co do činění."

Víc si jí nevšímal a přiklekl k Mín.

"Dítě," oslovil ji a Světluška cítila, jak jeho hlas prostoupil a rozechvěl celý dům, zem pod jeho základy i je samotné, "dítě, já... jdu ti říct, že se nemáš čeho bát. Nesáhnu ti na život, tobě ani tvým přátelům. Je mi líto, že jsem na to kdy pomyslel."

Bylo těžko soudit, nakolik mu nemocná rozumí, ale Světluška cítila, že přinejmenším nemůže nevnímat. Zato na Nelle měla ta slova dramatický účinek. Už předtím byla, pravda, poněkud vyvedena z míry, ale nyní zůstala hledět v bezmezném údivu. Že by mohlo jít v konečném důsledku o ovoce jejích vlastních slov oné noci, jí podle všeho ani na mysl nepřišlo.

V tu chvíli vstal a obrátil se přímo k ní.

"I toho je mi líto, že jsem tě chtěl získat násilím, má krásná přítelkyně," řekl jí poněkud teskně a rozhodně docela jiným tónem než prve. "Odejdi v pokoji - ani ty už se nemáš čeho bát."

A byl pryč. Jen oni tu zůstali, zkamenělí úžasem.

Toho večera, když Mín poprvé po dlouhé době pokojně spala, se Laito nad Nelle slitoval a rozhodl se, že se pokusí ji vést k tomu, aby mohla znovu získat klid svědomí. Bylo to směšně snadné.



O něco později, za hluboké noci, Laito s Mín osaměl. Nelle, plná silných dojmů, potřebovala chvilku klidu, aby se s nimi nějak vyrovnala. Až na mírné šumění řeky bylo venku ticho. Vítr se ani nepohnul, měsíc jasně svítil, začínalo přituhovat. Mín dosud spala, zřejmě bez děsivých snů, ale ne už klidně; horečka ji dosud velmi trápila. Vzal ji do náruče, ale neměl Nellinu moc přinést tak bezprostřední úlevu. Znovu míjely úmorné hodiny, kdy se jí pokoušel v maličkostech sloužit, ale věděl, že doopravdy není v jeho silách jí pomoci.

Náhle však - snad že zmožen zármutkem a únavou na okamžik usnul a probudil se občerstvený - bez jakéhokoli úsilí pochopil něco nového. Vzpomněl si na svůj poslední rozhovor s Mín před tím, než onemocněla, na to, jak se trápila pro svou neschopnost zareagovat v lásce jako Světluška, a to se mu jaksi samovolně spojilo se zážitky dnešního dne. Co když ta věc na Mín dosud leží a ubírá jí sil? Co když to umírající dítě potřebuje naprosto totéž co jeho o tolik mocnější sestra?

Sklonil se k ní a položil jí prsty do vlasů.

"Myšáčku, slyšíš mě?" řekl něžně. Nereagovala. Skutečně bylo velmi pochybné, zda ho může slyšet, ale na tom nezáleželo. Mluvil dál - mluvil k jejímu srdci. "Myšáčku, ničím se netrap. Jeho milost je nad tebou. Příště bude líp - příště to dokážeš. On sám se postará, abys to dokázala."

Mluvil pravdu - dobře to věděl. Nikdo to nemohl vědět tak dobře jako on. A jak už tak byl naprosto vysílený a navíc naměkko, ta pravda ho znovu naplno zasáhla a překonala. Dosud Mín jemně objímal, ale svezl se na kolena vedle lůžka a nijak se nebránil slzám dojetí. Jeho vlastní slova jako by ho znovu a znovu hladila, uvolňovala, snímala z něj tíhu - už se nestaral o to, co bude - cítil jen obrovskou úlevu a vděčnost, nic víc.

Ráno byla Mín bez horečky a v krátkých okamžicích bdění i při vědomí. Zesláblá na pokraj smrti, ano, ale jinak vpodstatě úplně zdravá.

kapitola 79.

Mín ležela pod nádhernou přikrývkou na báječně příjemném lůžku a očima hladila řezby na stropě.

O mnoho víc toho dělat nemohla. Nedokázala se sama posadit, natožpak vstát; dokonce i ze čtení se jí po pár okamžicích vždycky začala beznadějně točit hlava. A nebyl tu tentokrát nikdo, kdo by si s ní povídal.

Ne že by si mohla stěžovat, že ji nechávají o samotě. Ten první týden od chvíle, kdy se probrala, ji Laito obklopil péčí vyloženě dojemnou - tak bláznivě šťastný, že žije, že mu v tom nedokázala bránit. Snesl jí, co jí na očích viděl, a zároveň s činorodostí sobě vlastní přicházel se záplavou dalších nápadů, ať už se týkaly obnovení její kondice či zpestření a zpříjemnění doby jejího uzdravování. Brzy ji začal brát ven, co na tom, že zabalenou jako mumii a naprosto nemohoucí: jezdit na Nelle či naprosto ztřeštěným způsobem sáňkovat z prudkých svahů kolem domu - ale také se jen tak nosit v jeho náručí od jedné stříbroskvoucí ledové kraječky ke druhé. Zima byla letos tuhá a Imladris zkrášlil mráz.

Ne, a naprosto se nedá říct, že by ji po týdnu začal zanedbávat. Za prvé je u ní i teď většinu dne a celé noci prospí ve vedlejší místnosti, odkud za ní veden svou vnímavostí okamžitě přispěchá, jakmile jen otevře oči. Za druhé by sama byla ráda, kdyby si aspoň trochu odpočinul - a dobře ví, že to žel v žádném případě nedělá. Naopak - dolehla na něj zodpovědnost za ostatní, kteří mu byli svěřeni: za Nelle, která potřebuje jeho vedení jako malé dítě, za hobití děti, které svým způsobem přijal za vlastní a už tak brzy je bude muset opustit.

Oknem, které i teď zůstávalo pootevřené, k ní doléhaly rozpustilé hobití hlásky a Mín se usmála. Řádí tam s nimi, je to jasné. Jak si ho dovedla představit! A neví, že Světluška už není s ní. Zavolal ji ten... její kamarád, a ona si netroufla mu odepřít, i když líto jí to bylo. Musela ji vlastně přemluvit, aby se od ní dokázala odtrhnout.

Ale teď, když tu tak už druhou hodinu ležela o samotě a nemohla se zaměstnat ničím než řezbami na stropě a nasloucháním tomu, jak se ostatní venku dobře baví, se přece jen nemohla ubránit jisté míře smutku. Pak pomyslela na to, že na jaře půjdou dál, zatímco Světluška tu zůstane, a to už ji začaly pálit slzy v očích. Ne, nebude na to myslet. Je to tak dobře - nač sebou tahat všechny ty roztomilé hobity do kdovíjakého trápení? Tady budou v bezpečí.

A přece - bude to všechno smutnější, bez nich. Vlastně si Světlušku nikdy ani pořádně neužila... A Laito? Jaký asi bude teď? Jaké to bude, jen ve třech s ním a s Nelle? Mín si nebyla tak docela jista...

Náhle si na něco vzpomněla, na kratičkou větu, kterou Nelle vyslovila během toho osudného rozhovoru a která dosud zůstávala ve stínu hroznějších či významnějších slov. "Moje srdce je už jinde," přiznala neochotně. Samozřejmě, mohlo to znamenat odevzdanost poslání či něco podobného... ale pak by se za to nestyděla, vyznala by to hrdě, jako všechno ostatní... je tak troufalé si něco takového myslet, ale přece jen... kolik drobností tomu vlastně nasvědčuje!

A pokud je tomu tak... mohla kdy čekat, že se někdo, kdo dokáže upoutat pozornost přinejmenším jedné z maiar, bude donekonečna točit kolem ní? Ovšemže ne - a i kdyby toho nebylo. Byla už moudřejší než na počátku toho vztahu - dávno už opustila bláhové dětské sny. Je nejvyšší čas naučit se ustupovat do pozadí - nechat mu co nejvíc prostoru, a nyní zvlášť. Něčemu takovému nesmí stát v cestě!

Ano, ale ten úkol je nad lidské síly - ani ne tak teď a tady, ale později, až půjdou dál. Co si počne potom, docela sama - s nimi dvěma?

A tu jí bleskl hlavou nápad. Ne, ona nemusí zůstat sama. Může mít svoje kamarády, svoje děti, kterým se bude věnovat, a všechno bude v nejlepším pořádku. Prsty jí zabloudily za košili, kde dosud, v malém, ale krásně zdobeném váčku - však si ho kdysi ušila zrovna tady - měla svou zásobu entího semínka.

Proč ne? Proč ne aspoň dva, právě teď? Vlastním tělem je bude chránit ve všech nebezpečích - a pokud zahyne, jaká je šance, že z těch ostatních semen kdy něco vyroste? Tihle aspoň uvidí nebe nad hlavou, uvidí krásnou Imladris, to bude přece lepší, než kdyby nikdy ani nevzklíčili! A ostatně - pokud budou nakonec chtít tady zůstat a růst v bezpečí, může je tu i nechat...

Mín její nápad tak vzrušil, že nedokázala čekat už ani okamžik. Na nočním stolku měla sklenici vody - těžký oříšek pro toho, koho vlastní ruce nechtějí poslouchat. Natáhla se pro ni a jen málo chybělo, aby si ji celou vylila do postele. Naštěstí v tu chvíli vešla paní Hrášková s obědem. Nastlala jí polštáře a pomohla jí se o ně opřít. Pak jí položila na klín podnos - se lžící si teď už Mín poradila sama.

"Paní Hrášková, byla byste tak hodná a dala mi napít?"

Žízeň už opravdu měla. Napila se zhluboka a poprosila ještě o jednu sklenici. Z té jen upila a nechala si ji postavit na podnos vedle oběda.

"Budeš potřebovat ještě něco, děvenko?"

"Ne, děkuju vám mockrát - jen běžte dát oběd i ostatním."

Mín věděla, že nemá času nazbyt. Až paní Hrášková zavolá své děti k obědu, bude tu Laito co nevidět. Copak mu může svěřit a vysvětlit něco takového?

Jakmile za hobití maminkou zapadly dveře, natáhla znovu prsty po sklenici s vodou. Dobře věděla, co z ní musí udělat - učila se ten recept nazpaměť velmi pečlivě a dosud si ho čas od času opakovala, aby si ho oživila. Dokáže to ale, takhle hloupě zesláblá?

Pokusila se soustředit. Oknem k ní dolehl hlas paní Hráškové a radostné pištění vyhladovělých hobiťátek. Srdce se jí rozbušilo. Už není čas!

Ne, takhle by to nešlo. Musí se uklidnit. Není-li čas, není, počká do zítřka - tak moc to zase nespěchá. Za pár dní možná zesílí tak, že si bude moci sklenici s vodou podat sama.

Zavřela oči a opřela se o polštáře. Přijaly ji jako vlídná náruč. Vlastně celý ten starý dům ji v tu chvíli přívětivě objal a dýchl na ni lásku, nashromážděnou za staletí. Najednou vůbec nebylo těžké entí polívku vyrobit. Šlo to úplně samo - ten dům to udělal za ni.

Další už bylo dílem pár vteřin. Sáhla pod polštář, vytáhla šáteček, důkladně ho namočila ve sklenici, vyňala dvojici semínek z obalu, zabalila do šátečku a uložila zpět do váčku. Obaly semínek jsou nepromokavé - na ostatní to nebude mít vliv.

Uf! Zvládla to! Mín znovu pár vteřin odpočívala a pak se pustila do jídla, s velikou chutí. Nějak jí tím vzrušením vytrávilo.



Ani tak se ovšem nedostala příliš daleko, než Laito vtrhl do pokoje, ve vlasech severní vítr a v očích jiskřičky slunce na sněhu.

"Jak se máš, Myšáčku? Nebylo ti tu smutno? Netušil jsem, víš, že jsi zůstala sama..."

"Ale neboj, dobře mi bylo," odpověděla zlehka. "Měla jsem o čem přemýšlet. Vezmi si oběd ke mně a povídej mi, co jste dělali."

Najedli se spolu v té nejlepší náladě. Laito měl dojem, že Mín jaksi o něco ožila od té doby, co ji viděl naposled, a měl z toho ohromnou radost.

Po obědě vstal, aby uklidil nádobí. Narovnal všechno na jeden podnos tak obratně, že ho sotva stačila sledovat. Když však vzal do ruky její poloprázdnou sklenici, náhle se zarazil.

Mín cítila, jak v ní zatrnulo. Jak jen si mohla myslet, že před ním něco utají?

"Myšáčku!" zvolal, dosud jen a jen radostně. "Ty už dokážeš..."

Zvedl sklenici ke rtům a ochutnal.

"Hm, a pořádně sil..."

Nedopověděl. Zůstal na ni hledět přes okraj sklenice a v Mín zatrnulo podruhé, neboť jeho oči na zlomek vteřiny ztvrdly hněvem. Vzápětí, podivně mechanickým pohybem, sklenici odložil, padl na kolena a rozplakal se.

"Nemožný jsem, nemožný! Já nechápu, proč si mě v tom Mandosu jednou už nenechají, aby měl svět konečně pokoj!"

"Laito..."

"Odpusť, Myšáčku. Mohl jsem docela dobře vědět, kdybych na tebe víc myslel... A tys říkala, že to nebylo zlé! Bylo, viď? Natolik, že jsi nevydržela a hledala jakoukoli útěchu... A já teď budu mít na svědomí dva nádherné životy v tom, co nás ještě čeká..."

"Laito, prosím tě, nezlob se, já..."

"Neplač, Myšáčku, prosím tě. Vždyť já se na tebe nezlobím! Ani ve snu by mě nenapadlo... no... máš pravdu, byl jsem v pokušení, na okamžik, ale to byla čirá zaslepenost. Ve skutečnosti je to jen a jen moje vina, věř mi. No já vím, ani tak jsem ti to nemusel říkat. Kde je psáno, že tě nutně musím rozrušit byť i jen prosbou o odpuštění? Zas už se chovám jako hrom do police - kdyby tu byl kdokoli jiný, kdo by se o tebe mohl postarat, zmizel bych ti okamžitě a navždycky z očí, spolehni se!"

"Laito, já... já to myslela dobře, opravdu!"

Pomalinku k ní vzhlédl, pak stejně pomalu a opatrně vzal její ruce do svých.

"To jsem si mohl hned myslet," opáčil tiše. "Budeš tak hodná a povíš mi o tom? Ne, počkej - teď bys rozhodně zasloužila, abych na to přišel sám... ono to myslím ani nebude tak těžké..."

Zvedl se a přisedl k ní. Zašátral pod polštářem po jejím šátku a když ho nenašel, utřel jí obličej svým. Dal jí napít z její sklenice - patrně v tom vypjatém okamžiku zapomněl, že v ní není obyčejná voda. Srovnal jí polštáře a znovu ji uložil, jemňoučce jako panenku z porcelánu. Poddala se tomu, ani pořádně nevěděla, co s ní dělá - i když entí polívka byla tak silná, že se div nezakuckala. Vnímala jen jeho oči, tak pátravě a přitom tak laskavě upřené do jejích.

"Chtěla jsi aspoň některým dopřát, aby vzklíčili? Říkala sis, že je koneckonců malá naděje, že proneseme semínka tam, kde bychom je nepronesli? Ano, a samozřejmě, zároveň jsi mi chtěla dopřát co nejvíc svobody... chtěla jsi vlastní děti, abych já se mohl věnovat svým... Díky, Myšáčku. A odpusť, křivdil jsem ti úplně hloupě..."

Ta úleva byla tak silná, že by se jistě byla zhroutila do polštářů, kdyby už neležela. Vida, jak to vyřešil! Uhodl skoro přesně... a pokud jde o Nelle, setrvává zřejmě zatím v nevědomosti tak blažené, že se mu o ní nemusí ani zmínit...

Samozřejmě to také okamžitě pocítil.

"Už je ti líp, viď? Ještě jednou díky, Myšáčku - odpouštíš tak snadno...!"

Splácel jí to zvýšenou něhou po celý zbytek odpoledne.

kapitola 80.

Tak tedy spatřila světlo světa dvě maličká enťátka. Mín byla sice ochotna od svého záměru ustoupit, ale Laito rozhodně prohlásil, že ho považuje za ušlechtilý a že je rozhodnut ho podpořit, mimo jiné i tím, že bude její děti s nasazením vlastního života chránit v každém nebezpečí. Kromě toho si nebyli jisti, zda by se semínka, jednou už namočená a zase usušená, nezkazila.

Hned druhý den jí Laito vyrobil a daroval krásnou dřevěnou krabičku, v níž mohla semínka uložit na složený šátek a udržovat v rovnoměrné vlhkosti i za dostatečného přístupu vzduchu. Nosila ji pak všude s sebou a jak šly dny, stále častěji napjatě naslouchala, zda v ní neuslyší nějaký pohyb.

Ta chvíle nastala asi po šesti týdnech - to už Mín občas vstala a přecházela po domě. V době, kdy byla vyloženě upoutaná na lůžko, jí tedy její nápad zrovna mnoho zábavy nepřinesl; ale to nijak podstatně nevadilo, neboť Laito samozřejmě nedopustil, aby se nedopatření opakovalo, a nechával ji o samotě jenom když měla spát či tehdy, když poznal, že si to sama přeje. Ještě i potom, co měla plné ruce práce se svými novými ratolestmi, ho musela vyloženě přemlouvat, aby si šel trochu zabláznit s Nelle v nadcházejícím tání.

A práce i starostí jí skutečně nastalo dost. Hned jak poprvé otevřela krabičku, enťátka jí vypochodovala po ruce nahoru a důvěřivě se jí zachytila na ramenou, každé po jedné straně krku. Přes den to ještě jakž takž vydržela, i když to dost šimralo a hlavně měla hrozný strach, aby je nějakým neopatrným pohybem hlavy nepolámala, ale co v noci? Nemohla přece začít spát ve stoje jako enti - a jestli si lehne, rozmačká je docela určitě

! Ještě se s nimi dokázala vykoupat - vlastně je tím uvedla v nadšení - a dokonce i převléknout, ale co pak? Pěkně jim ustlala v jejich krabičce, hezky je tam postavila, ale sotva si lehla, už je měla na polštáři a už jí pochodovali na ramena. Vyměnila jim tedy v krabičce šátek za poctivou hlínu, ta se jim očividně zamlouvala, ale nic naplat - jen pustila krabičku z ruky, hup! hup!, už jí zase šupajdili po polštáři. Už byli všichni tři celí unavení a řešení pořád žádné.

Vtom přišel dovnitř Laito, usmál se a zavrtěl hlavou. Pak si enťátka postavil na dlaň a pokojně se na ně zadíval svýma zelenýma očima. Neváhali ani okamžik, vyběhli mu na ramena a sotva se zachytili, tvrdě po té námaze usnuli. Laito rázně umlčel Míniny námitky a od té doby tu byl vždycky, aby ji vystřídal, nejen v noci, ale i ve dne, když si potřebovala zdřímnout.

Další problém byl v tom, že je naprosto nebylo možno brát ven do mrazu, ale Laito si vůbec nedovedl představit, že by Mín přestala chodit ven. Ovšem, byl ochoten i teď zaskočit za ni - jenže to znamenalo bolestné ochuzení jejího venkovního programu a navíc drastické zkrácení doby, kdy se Laito mohl věnovat hobiťátkům. Teď už měla Mín vyloženě pocit, že mu opět svůj nápad hodila celý na krk, ale ujišťoval ji s nesmírnou opravdovostí, že i kdyby pro ni náhodou opravdu směl podstoupit něco nepříjemného, bylo by to jen naplněním jeho nejvroucnějšího přání. Naštěstí už v polovině února mrazy povolily a ona mohla brát entátka ven do voňavého předjarního větru.

Když se je k tomu naučila krmit po lžičkách entí polívkou, měla Mín pro první dny po starostech. Enťátka jí většinu času proklimbala za krkem a vzácné chvilky, kdy si pro ně mohla vymýšlet hry (především s vodou), byly vyloženým potěšením. Jenže těch chvilek nepozorovaně přibývalo a než se venku jaro rozvilo naplno, vyplňovaly už téměř veškerý její volný čas. Jak byl zpočátku problém je odtrhnout od "maminčina" krku, teď byla potíž je tam udržet. A pustit je na zem bylo o strach, neboť houf hobitích dětí se zdaleka nepohybuje tak pomalu a opatrně jako staří enti. Mín rychle zjistila, že začíná být aktuální i otázka kázně. Někdy ti malí nebrali její usměrňování na vědomí do té míry, že ji nenapadalo nic jiného než jim vrazit pár pohlavků - což ovšem v žádném případě nemohla udělat. A byl to zase Laito, který svým rozvážným napomínáním, upřeným pohledem a značnou dávkou osobního kouzla suploval roli entího otce. Jen tak se podařilo dosáhnout toho, že enťátka jak přežila pobyt v domě plném dětí, tak se nikam nezatoulala a nepřišla ke škodě venku.

Dostala jména Telkinko a Lassele. On byl podobný malému buku a ona břízce. Prospívali tak pěkně, že než přišel čas k odchodu, byli už skoro půldruhého prstu vysocí, s čupřinkou nejméně pěti svěže zelených lístků.



Čas k odchodu totiž po pravdě řečeno nastal poměrně pozdě. Na jednu stranu se na tom podepsala Mínina nemoc a to, že Laito naprosto odmítal se hnout, dokud si nebude jist, že ji má zase plně v kondici. Nelle z něj byla zase už zoufalá, čekala zlý rok a jistě i toužila zmizet co nejdřív, kdyby zdejší vládce náhodou začal litovat své velkorysosti, ale její naléhání nebylo nic platné.

Na druhou stranu byla sama do jisté míry příčinou zdržení, neboť se nedokázala přinutit, aby podruhé vstoupila do podzemí. Chodba do svahu zůstávala otevřená a Laito nepochyboval o tom, že by je na druhé straně propustila až k východní bráně, ale všechno marno, s Nelle byla ta cesta nemožná - a v době, kdy by si Laito s Mín už troufl projít podzemím, nebylo ještě možné s ní riskovat šplhání po skalách, o ledu a sněhu ve vysokých průsmycích ani nemluvě.

Ovšem, nebýt Světluščina přátelství s vládcem Hory, těžko by Laito vůbec svolil k přechodu po povrchu - a v tom případě by se pravděpodobně splnily Nelliny nejhorší obavy a zůstala by připoutána k toku Bouřné, neboť sama by se nedokázala ani odtrhnout od starých břehů, ani překročit pohoří, v němž kdysi její vody pramenily. Světluščin kamarád jim však velkoryse nabídl svou ochranu na cestě - jen si vymínil, aby Světluška šla s nimi, že prý se tak pojistí, aby se nezapomněl. Tím však byl problém vyřešen jen částečně. Laito předpokládal, že se tak mírní nebezpečí otřesů půdy a možná i skalních obrů, ale u lavin si už nebyl tak jist - a tábořit s Mín někde na rozměklém sněhu se mu také zrovna nechtělo.

Tak se Mín dostalo několika krásných jarních měsíců v Imladris, které si vychutnala naplno, neboť ve společnosti enťátek se kouzlo jarních lesů zvláštním způsobem umocňovalo a Laito k ní byl laskavější a pozornější než kdy dřív - nemluvě o tom, že jaksi považoval téměř za nezbytné, aby se nuceného pobytu zde využilo na hranice možnosti. Na cestu se vydali teprve na přelomu jara a léta, vybaveni čerstvými zásobami potravin, semen i semenáčků a provázeni vděčností i požehnáním hobití rodiny.

Vládce Hory splnil svůj slib a poskytl jim volný průchod svým územím. Ani kamínek se jim neskulil přes cestu, skalní obři spali kamenným spánkem - a kde nedokázali projít ani s vynaložením veškeré obratnosti, provedl je sám nebo jim upravoval cestu mocnými údery své pravice. Dlouhé úseky však teď už projeli na Nelle, obklopeni nádherou pramínků na balvanech, mechových zahrádek ve skalách a hry slunce na zasněžených štítech, a bylo jen málo míst, která by nyní, když už se mu nepohybovala země pod nohama, Laito nezvládl horolezeckým způsobem.

Většinu času putoval jejich průvodce zjevně vedle nich, často se Světluškou na rameni. Pohled na něj nebyl nijak zvlášť děsivý, pouze v okamžicích, kdy vyrostl do závratné výšky, aby jim prorazil cestu, ustupovali všichni dosti rychle a nejenom proto, že to po nich žádal. Zpočátku na ně, a zejména na Nelle, nepromluvil ani slovo, ale čas od času se zastavil, aby je mlčky upozornil na nějaký zvlášť pěkný výhled. Nelle s Mín se cestou účinlivě věnovaly své práci, třeba v rozpacích, že to musí dělat před jeho očima, a postupem času bylo znát, že v jeho vztahu k nim přibývá srdečnosti. Ke konci cesty už zejména s Mín vedl i docela dlouhé a vážné rozmluvy.

Doprovodil je daleko za východní bránu, až tam, kde se podhůří už prokazatelně měnilo v nížinu.

"Tady mé území končí," řekl jim. "Udělal jsem pro vás, co jsem mohl - dál už si musíte pomoci sami."

Pak zvedl Světlušku do náručí a byl pryč.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )