Laisi Finwen

 

 

Lakiré

 

Pevnost přátelství

 

(z kronik Modrosvěta, svazek druhý, počínající rokem 882 podle letopočtu Gibri)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

díl I.

 

V náručí moře

 

 

Prolog

 

 

            "Kde je?"

            Cítila, jak jí chladnou špičky prstů, jak se jí nitky mrazu kradou od loktů k ramenům. Jeho ledové drápky se ostře zaťaly do šíje, pak se rozběhly všemi žilami, až k srdci. Roztřásla se zimou i bolestí, ale neodpovídala.

            "Kde je, ptám se tě?"

            Její sestra stála proti ní, dost blízko na to, aby na ni její přítomnost doléhala drtivou tíhou - dost daleko na to, aby si ji mohla celou vychutnat pohledem. Bílá a krásná, jako z ledu vytesaná: jen oči temnější než Nicota.

            Ptá se na moje dítě, pochopila Abaku. Na moje jediné dítě, na to nejdražší, co jsem kdy poznala. Mou poslední památku na lásku, kterou mi zabila. Teď chce zabít i ji, mou maličkou. Ale já ji nedám. Může mě mučit sebevíc, nic ze mě nedostane.

            "To ti prozatím zůstane skryto," odvětila pevně, ale jemně.

            Nechtěla být nelaskavá. Ne, k nikomu. A k ní nejméně.

            Miluju ji, uvědomila si Abaku. Je to moje sestra Bílý plamen, zrozená se mnou ve stejném okamžiku, tak jiná než já, ale tak krásná - tak silná ve všem, co mi schází! Jak byl šťastný ten čas, kdy jsme si spolu hrály, kdy jsme spolu tančily v souladu bez míry, než do našich životů vstoupilo Zlo!

            "Jak se opovažuješ ji přede mnou skrývat? Musí být zničena, beze stopy, tak jako by jí nikdy nebylo! Je ohavností, plodem toho, co se nemělo stát!"

            Teprve teď se jí bolest zmocnila dokonale. Srdce, sevřené křečí, se kroutilo jako umírající červ. Ach ano, nemělo se to stát! Ta hrůza, ta propastnost toho poznání! Vydala sama sebe, shořela na prach a znovu povstala z vlastního popela, ale nikdy, nikdy to neodčiní!

            Ale to teď není důležité. Není čas se trápit sama nad sebou, dokud jsou tu jiní. Je to moje sestra, a mně na ní záleží.

            "Sestřičko..."

            Sotva to zasípala. Divila se sama sobě, že vůbec ještě je schopna promluvit.

            "...prosím, nepoddávej se nenávisti. Ztrácíš v ní sama sebe. Ztrácíš svou krásu."

            Oči, v té dosud dokonalé bledé tváři. Oči, upřené do jejích. V nich už to bylo. Začátek čehosi nepopsatelného. Propad dokonalosti v Prázdno.

            Drtily ji, vysávaly z ní sílu tím pohledem. Ale přece ještě dopověděla.

            "Pokud to nezastavíš, změníš se sama nakonec ve větší ohavnost, než by kdy moje dítě mohlo být."

            Nový nápor bolesti. Nápor... nenávisti. Připravoval ji  o všechny smysly, ztrácela se v něm, už se to nedalo vydržet...

 

            Procitla, vyděšená, s bušícím srdcem. Prudce oddechovala, očima i prsty hladově tápala po okolí, aby se ujistila, že je zpátky v bezpečí.

            Nahmatala hebkou látku pokrývky, vystupující oblinky výšivek. Nad její hlavou se rozprostíraly větve starého platanu, dovedně malované na stěnu, plynule přecházející       v klenutý strop. Působil jako živý, a přece o něco mocněji,      o maličko krásněji než živý. Třepetali se kolem něj drobní rozpustilí ptáčci.

            Jako my, děti, okolo Matky, říkávala jí vždycky maminka.

            Pokoj plnil čistý jitřní vzduch, osvěžený časným deštěm. Mísila se do něj slabounká vůně bylin, sladká, ale jen tolik, aby umocnila jeho přirozenou krásu. Zpívali ptáci.

            Je doma. Všechno je v pořádku. Byl to jen sen.

            Ano, ale jaký sen! Dosud cítila tu hrůzu každou částečkou těla i duše.

            Avšak dlouhaletý návyk byl ještě o něco silnější. Abaku natáhla ruku k nádobce vedle lůžka, nabrala čiré vody do dlaně, malinko ulila na podlahu v děkovnou oběť, zbytkem si omyla oči.

            Probudila jsem se, Matko. Děkuji ti za zázrak života, za krásu, za tvou lásku. Otevři mi prosím oči, ať tě dnes vidím ve všem, v čem se mi ukazuješ...

            Pomáhalo to, neuvěřitelně. Najednou cítila, že je opravdu v bezpečí. Ne především proto, že je doma, uprostřed známé skutečnosti. Spočívá v lásce Matčině jako malé ptáče   v náručí starého stromu. Nemá se čeho bát.

            Hrůza povolovala, jako odplavována vodou probuzení, jako smývána tichým jitřním vánkem. Abaku vstala, došla      k oknu, ladně vytvarovanému dvěma křivkami větví,               a vyhlédla do zahrady. Nadechla se pomalu, zhluboka její pokojné čistoty, a znovu, a znovu.

            Buď prosím jako vzduch, který dýchám: ty ve mně, já  v tobě, každičkou chvíli...

            Pokoj. Radost. Už je zase dokázala cítit. Poprvé se dnes usmála.

            Teď se udělám krásnou, pro tebe, aby ses mohla těšit ze svých dětí. Pomoz mi prosím dobře vidět, ať se mohu dělat krásnou i uvnitř...

            Pod oknem, měkce vystupující ze stěny v podobě záhybu nízké větve, byla sedačka se sametovým polštářkem, věrně napodobujícím huňatý mech. Usedla na ni a začala se beze spěchu rozčesávat. Však také bylo třeba trpělivosti, její vlasy byly velmi dlouhé: když stála, spadaly jí ve volných vlnách až ke kolenům. Měly barvu medu, místy stinného         a místy prosvíceného sluncem. Jemňounce jí šimraly na holé kůži, žel ani trochu namodralé, ale aspoň bílé, čistě bílé jako alabastr.

            Nemá obvyklé znaky urozenosti. Ale prý je podobna Menaké, prvnímu dítěti Matky - alespoň v té podobě, v jaké    o ní příběhy nejčastěji vyprávějí.

            A v tu chvíli se jí sen vrátil, jedním rázem jako příval, ale teď už rozumem vnímala všechny souvislosti.

            Dítě! Ukryté milované dítě, plod lásky, kterou jsem ztratila, protože nikdy neměla být! Hořela jsem, ale nikdy to neodčiním!

            To všechno jsou přece příběhy, které důvěrně zná.

            Já jsem byla Matkou! Ona mi dala prožít něco z toho, co zakusila sama!

            Abaku se zarazila s hřebenem ve vlasech, pak prostě padla na tvář, zcela přemožena úctou a vděčností.

            V koutku duše si přitom už uvědomovala, že její pozemský život se zřejmě nachýlil ke svému konci, ale pokud snad přitom pocítila lítost či strach, byly plně vyváženy vědomím nesmírné pocty, které se jí dostalo, i radostným očekáváním.

 

kapitola 1.

 

 

            Večerní vítr slábl, na pobřeží se snášelo ticho pod hvězdami, podivuhodné, majestátní. Jen vlny dole pod skálou se tříštily o pobřeží, pravidelně, neměnně. Jako tep srdce.

            Malá pevnůstka, na níž stáli, nebyla zdola přístupná. Bylo možno sestoupit po schodišti a projít chodbou přímo do přístavu, ale jen tímto směrem, ne opačně. Jediný přístup dovnitř byl z paláce, z komnat nasiho a jeho rodiny, a jen tři lidé měli nyní všechny klíče. Jen oni dva... a ještě jeden.

            Ale ten tu nyní nebyl.

            Tak mrtvo v paláci dnes večer, pomyslel si Pallu. Tak dusivá tíha. Otec možná vynaložil všechny své schopnosti, aby bratra paralyzoval, aby mu znemožnil se o této schůzce vůbec dozvědět.

            Anebo je to jejich společná práce, příprava definitivního řešení otázky dalšího možného následníka.

            Co asi?

            Chce mi pomoci, ať už si pod tím představuje cokoli? Nebo se mě pokusí odstranit?

            Nebylo by to poprvé.

            Nebál se: věděl, že je připravený. Gibri jsou nejlepší mezi národy a nasi je nejlepší mezi Gibri, o tom není sporu. Ale on je jeho syn, a zatím nikdy nebyl ani nucen mu ublížit, aby odrazil jeho útoky. Cítil jeho moc, ano - krok od sebe. Nedoléhala na něj.

            "Dnes ne," řekl otec a zdálo se, že jeho hlas je napatrně zabarvený úsměvem. "Máme důležitější věci na práci. A ano, musel jsem vynaložit mnoho sil, abych vyloučil všechny možnosti, že se o nás někdo dozví. Jsem unavený."

            To arci neznamenalo, že si může dovolit přestat být ve střehu. Něčeho takového by se Pallu nedopustil, i kdyby jen proto, aby otce nezklamal. Přesto však věděl, že mu říká pravdu. Poznal, když mu někdo mluvil pravdu. A otec mu byl blízký. Rozuměli si.

            "A mimoto už dobře vím, že jsi lepší než já," pokračoval nasi pokojně. Jediný, kdo si mohl dovolit něco takového vyslovit - ne, i jen pomyslet. "Těšila by mě představa, že se staneš mým dědicem. Třikrát jsem tě zkoušel, ale třikrát jsem také vynaložil všechny své schopnosti, abych zabránil oběti božské krve - abych tě zachoval naživu. Někdy to nebylo snadné... jsem na to hrdý. Jenže žel, synu, ty přesto nejsi mým dědicem."

            Jen lehounký náznak nespokojenosti uprostřed moře lásky, tak střídmě projevované a tak štědře vnímané. Tímhle ho otec mohl překonat. Nedokázal by ho zasáhnout zbraní, nemohl se ho dotknout magicky, ale tohle zabíralo, dostávalo se mu to pod kůži.

            Ne. Ani teď ne. Nezranit, ale odolat. Otec má právo na nespokojenost, jeho důvody jsou víc než pochopitelné. Já mám právo zůstat svůj.

            "Pokusil se tě zabít. Mnohokrát. Bylo by jen spravedlivé odrazit to zpět na něj, zesílené, a nemusel jsi dělat nic víc. Zbavil by ses neustále číhajícího nebezpečí, dostal bys, co ti právem patří, a země by měla lepšího vládce. Všechno by se tím vyřešilo."

            Čekáš, tati, že něco řeknu? Ale co? Snažit se vymlouvat, stavět se neschopnějším, než jsem? To se mi tedy nechce ani trochu - nehledě k tomu, že to by nebyla dobrá výmluva. Neschopnost nezaslouží než pohrdání a smrt.          A beztak bys věděl, že to není pravda. 

            Tak se ti tedy mám postavit? Tlačíš mě k tomu, abych ti pověděl do očí: Rozhodl jsem se nezabít svého bratra,          a myslím si, že je to správné, navzdory tomu, co říkáš?

            "Pro zemi je vždycky lepší, když má zdatného panovníka. A takového, který není uhranutý jen svými vlastními zájmy. Božská krev je tu od toho, aby chránila, podpírala, a opatrovala říši. Když jde o něco, co by prospělo všem, nelze se ohlížet na jednotlivce, ať je to kdokoli."

            Ale kdybys byl chtěl, mohls ho usmrtit stejně snadno jako já, tati. Pravda, možná jsi neodrážel jeho útoky. Zatím. Ale dokázal bys to i tak, a pokud jsi to považoval za nejlepší pro říši... ne, tak daleko nezajdu ani v myšlenkách. Zkrátka, rozhodl jsem se nezabít svého bratra, a ty ses rozhodl nezabít svého syna.

            Ticho se prodlužovalo. Nasimu se zlíbilo nechat ho trošku podusit ve vlastní šťávě. Nenechá ho vyváznout tak lacino, žádá odpověď. Anebo, kdo ví, se doopravdy ptá. Potěšilo by ho, kdyby dostal odpověď, která by ho uspokojila.

            Pallu vědomě soustředil všechny síly.

            "Nevěřím tomu, že by někdy nastaly takové okolnosti, že by člověk musel přestat být tím, kým je," řekl velmi mírně. "Nikdy."

            Čekal odvetu? Hněv? Nic takového.

            "Rozhodl ses nezabít svého bratra," zkonstatoval nasi po další dlouhé odmlce, stejně pokojně jako on. "A já jsem se rozhodl ti to dopřát. Ale splnit některá přání může být náročné, synu. Jsi vznešeného rodu a je tedy patřičné, že nemáš příliš skromná přání: musíme však být připraveni na to, že za tohle budeme mnoho platit, ty i já."

            Ještě před chvílí byl Pallu muž, a bojovník: vlastně dosud jím byl. Dosud soustředěný, využívající všech svých schopností naplno. Ale zároveň se náhle stal tím, kým byl zrovna tak dobře: mladíčkem, který ještě nedosáhl dvacátého roku. Má svou pravdu, a stojí si za ní, nemůže jinak. Ale představil si kdy vlastně doopravdy, že tu jednou otec nebude? Představil si zemi... pod bratrovou vládou?

            "Chceš si to rozmyslet?" zeptal se nasi velmi měkce    a nekrálovsky.

            "Ty víš, že ne."

            "Pak tedy zaplatíme svou cenu, hned. Víc času už nezbývá."

            Teď už Pallu věděl. Uvědomoval si, co to bude znamenat pro něj - a uvědomoval si, co to bude znamenat pro otce. Bylo to jako muset se udržet v boji na nohou navzdory vážnějšímu zranění. To božská krev musí dokázat. A ve cvičeních je na to naštěstí dobře pamatováno.

            Co však pomáhalo nejvíc bylo vědomí, jakási jiskřička vědomí kdesi na dně, že otec je zároveň rád, že má syna, který chce být sám sebou navzdory okolnostem. Je to pro něj cenné... možná cennější než to, kdyby zůstal u něj a jednou po něm převzal vládu.

            Nemluvili zbytečně. Otec syna nezdržoval popisem toho, kterou loď vybral, jak ji vybavil nebo které lidi zvolil za posádku. Syn otce neobtěžoval otázkou, zda bude matka čekat na křižovatce chodeb, aby se s ním rozloučila. Nasi denně zvládá péči o celou zemi, a dělá to víc než dobře. Bylo samozřejmé, že zařídí dokonale takovouto maličkost.

            Ale jednu otázku přece mám, tati: obejmeš mě na rozloučenou? Dopřejeme si ten přepych pocítit srdečnost, blízkost, lásku - nebo zvolíme zůstat prvními mezi Gibri, vznešenými, a tvrdými jako kámen?

            Otec se už obracel k odchodu, ale teď se otočil zpět    a pohlédl na něj. Jeho obličej v tu chvíli si Pallu uchoval         v paměti do konce života: ostrá, nesmazatelná vzpomínka, obrázek, který věrně zachycoval všechno podstatné, čím jeho otec doopravdy byl. Ten jeho typický náznak úsměvu kolem úst. Nic víc: děláš mi radost, synu, i kdyby jen tím, že mě dobře bavíš. Ostatní nechme stranou: to nasi ustojí. Obočí lehce pozdvižené jako v údivu: znám všechny podstatné odpovědi, musím znát. Mohu si dovolit připustit, že některé neznám. Mohu si dovolit žasnout.

            Pak byly náhle všechny magické štíty pryč - či spíše změnily sestavení, semkly se do obranného kruhu kolem nich dvou. Leželi si v náručí, poprvé po snad patnácti letech,          a zřejmě naposledy.

kapitola 2.

 

 

            Pallu stál mlčky za kormidlem, trochu unavený, ale velmi bdělý a soustředěný, jako dnes po celý den. Proplouvali Mořem zkázy, oblastí plnou zrádných proudů, skalisek            a mělčin za ostrovem Egli. Jen málokdo si mohl dovolit vést tudy loď, ale syn nasiho patří k nejlepším. Tedy... druhý syn nasiho, rozhodně v tomto ohledu. Bratr se neplavil zrovna nejraději, a už vůbec neriskoval své ambiciózní plány v Moři zkázy.

            Bude vědět, že tudy pluli, a nebude mu to nic platné.    I kdyby za nimi vyslal vrahy ještě téže noci, budou si muset zajet velkým obloukem, zatímco jejich kořist ujíždí přímo       k pevnině, navíc hnána divokými proudy. Než se k pevnině dostanou oni, dávno nebude stopy po tom, do kterých míst zamířila. A všichni, kdo by si kdy mezi Gibri troufli tudy vést loď, jsou v pořádku s ním na palubě.

            Pohlédl s hrdostí na svou posádku. Jen patnáct lidí, ale stojí za to. Vynikající na moři, nebezpeční v boji, šikovní         v řemeslech, s otevřenou hlavou. Moré, kněz Madachův, zdatný v magii a hlavně schopný a ochotný v ní nacházet nové cesty, které ještě nikdy nikdo nezkusil. A jeho bůh mu dává požehnání nejen ve všech vědách, ale i ve všech řemeslech: jeho prsty dokáží zázraky, ať sáhnou na cokoli. Amahu, dovedný téměř stejně jako on, a navíc zkušený námořník. Urostlý Ram, kterému se silou v boji nikdo nevyrovná, ale který své svaly zároveň vyvažuje bystrou myslí: dokázal by sám vystavět věž a sám ji uhájit proti velké přesile. Jael           s nohama, které předběhnou sokola v letu a rukama, které léčí raněné s mocí téměř rovnou božské krvi. A Labka, samozřejmě, jeho nejdražší přítel. Ne ovšem jemu rovný, ne tak docela: ale schopný držet s ním krok ve všech dovednostech, ve všech odvážných rozletech mysli, ve všech dobrodružstvích. Všichni jsou jeho drazí přátelé. Všichni by za ním šli i do samého chřtánu temné Mavé.

            Loď vybral otec zrovna tak dobře. Během prvního dne plavby, kdy ještě pluli v klidnějších vodách, věnoval Pallu něco času tomu, že si ji prohlédl. Malá, ovšem - ale dokonalá v každém ohledu. Sám ji pomáhal stavět a mimo jiné do ní zabudoval množství tajných schránek, propracovaných            s největší péčí tak, aby se nedaly objevit. Skrýše a zámky byly vždycky jeho libůstka, snad méně významná, ale ne tak docela neužitečná. Teď byla většina schránek zaplněna zbožím, které se mohlo dobře hodit jak k obchodu, tak při kolonizaci nové země: především nástroji a zbraněmi z výborné oceli, ale také semeny všech druhů, potřebných i vzácných. Běžné vybavení lodi a zásoby byly uloženy vidtelně.

            Proud se zmírňoval a Pallu si oddechl. Nejhorší mají pro dnešek za sebou. Se západem slunce se dostanou do tišiny za Posvátnou horou a budou si moci dovolit jednu noc prospat. Mají za sebou dvě noci a dva dny nejvyššího vypětí a potřebují to. Teď už jim jejich náskok nikdo nevezme.

            Daleko vlevo pomalu klouzal za záď ostrov Egli, vysoké bílé skály korunované lesem, zářícím jako zelený klenot. Pallu pocítil slabounký záchvěv lítosti. Egliar, země Egli, jak ostrované nazývali Peri, Paní lásky a života, byl malý pozemský ráj, oplývající veškerým bohatstvím. Dny, které tam prožil při několika diplomatických návštěvách, byly nanejvýš příjemné. Nebylo by tak špatné strávit tam zase nějaký čas, ale žel, pokud má vůbec doufat v úspěšný únik, rychlost teď rozhoduje.

            Jistě, přijali by tam azylanta z Gibri. Jejich národy spolu žijí v přátelství a úspěšně obchodují. A Egliané jsou přívětivý a pohostinný národ, i když si do jediného přístavu pouštějí jen nemnoho lodí zároveň a tajemství přístupové cesty si pečlivě střeží. Měli by se tam dobře: i ten nejprostší mezi Egliany si žije tak, že by se ani syn nasiho nemusel vzdát ničeho z přepychu, který mu právem náleží. Jenže by se musel ustavičně zbavovat těch nejlepších hrdlořezů svého bratra.      A kdoví, po otcově smrti by mohlo kvůli němu dojít i k válce. Bratrova nenávist není zrovna malá. A pohádkové bohatství země Egli by mohlo být silným lákadlem.

            Pokud by ho Egliané samozřejmě rovnou nevydali. Jsou si jisti svým bezpečím, avšak dobrých vztahů s Gibri si cení. Jeden azylant by jim možná nestál za větší nepohodlí. Ano, jsou velmi útlocitní. Eglian Eglianovi neuškodí, to je příslovím ve všech zemích, které s nimi kdy obchodovaly. Ale s cizincem by tomu mohlo být jinak. Námořní lupiče rozhodně pobíjejí rychle, účinně a bez váhání.

            Ale hlavně, jak by někdo z Gibri mohl žít v té zemi trvale? V ustavičné hojnosti a rozkoších, jako dobrý meč, který pozvolna reziví, protože není používán? Tolik důvěry, aby ho přijali do námořnictva, hned tak nezíská. Možná by hezky dlouho trvalo, než by mu při cvičení vůbec dali do ruky zbraň. Ano... mají své hry a cvičení. Ale vše je prý vedeno tak mírně a ohleduplně, že by to pro Gibri nejspíš žádným cvičením nebylo. Celá léta změkčilosti a pohodlí! Ne, to by nebyl život pro něj, a pro jeho muže také ne.

            A pak, na celém Egliaru leží jakýsi stín, cosi divného, co neláká mnoho hostí, aby vyměnili svobodu za trvalý život   v zemi hojnosti. Gibri jsou zdatní v magii a věnují bohům náležitou úctu a pozornost, ale Egliané jsou svým náboženstvím přímo posedlí, neudělají bez něj ani krok. Žijí všichni jako zasvěcenci, pravda, Paní lásky, a to jistě není špatná paní. Ale muž potřebuje zkrátka i něco jiného než ustavičný život v náručí milenky, i té nejúžasnější. Nebo matky. A ona je nevyzpytatelná jako všechny ženy. Dává život, ale také ho bere. I Gibri jí obětují lidské životy, avšak pouze životy dětí, zrozených mimo řádné manželství: to je přiměřené a nezbytné pro dobro všech. Egliané mají                 v lidských obětech nevysvětlitelnou zálibu, konají je velmi často a vybírají ty nejlepší mnohem hojněji, než je pro jakýkoli národ zdrávo. Nikdy nevíš, kdy na tebe přijde řada. Člověk by tam žil jako dobytče, vykrmované na porážku.

           

            Slunce se sklánělo k obzoru. Zvedl se mírný vítr, vál ale proti nim jako každý den. Při cestách k pevnině nemělo smysl používat plachtu. Vpravo před nimi už se zvedala Posvátná hora, malý ostrůvek tvořený jediným vrcholkem. Porost téměř žádný, jen strmá skála, z jedné strany nevelká písčitá pláž. Stékal tudy pramen, ale ani ten, kdo z nějakého důvodu nenasbíral dost rosy, by kvůli němu na souš nevstoupil. Byla to půda zasvěcená bohům. A navíc Egliany,    s nimiž nikdo v náboženských otázkách raději nedebatuje.

            Začala padat hojná rosa. Pallu dal pokyn k zatažení vesel. Chvíli jich k manévrování třeba nebude, proud je ponese tam, kam potřebují. Posádka začala rozmisťovat sběrné nádoby a také mýt sebe i všechno ostatní potřebné. Gibri jsou čistotný národ.

            Labka přistoupil k němu.

            "Nechceš, můj pane, vystřídat u kormidla?" tázal se. Mluvil velmi tlumeně, neboť Posvátná hora byla už blízko. Nesluší se příliš rušit klid jejího okolí.

            Pallu už se chystal poděkovat, ale najednou zapomněl na všechno. Spatřil totiž, že úbočí Posvátné hory tentokrát není pusté a prázdné.

            Na skalní římse v dolní části srázu nad pláží leželo nahé lidské tělo. Snad dívka, dalo se soudit podle hojných zlatých vlasů, rozhozených okolo a splývajících po skále: na tuto vzdálenost nebylo možno rozlišit mnoho podrobností. Mrtvá nebyla: zapadající slunce se zalesklo na okovech. Ba, občas sebou dokonce snad i pohnula či trhla, i když to si možná jen vítr pohrával s vlasy. Zdálo se však, že tvrdě spí. Egliané mají ve zvyku nabízet lidským obětem tišící prostředky.

            Veškerý ruch na palubě ustal, každý odložil, co měl     v ruce, rychle se zahalil do pláště a mlčky vzdal poctu obětované. Pallu koutkem oka zahlédl půvabnou Morého tvář, lemovanou temnými vlasy s vpletenými stříbrnými plíšky. Byla nehybná, jak se slušelo a patřilo, ale oči prozrazovaly bolest. Moré je z nich nejméně odolný vůči citům. A vždycky tak galantní k ženám...

            Pozvolna jim dívka zmizela za ohybem skály, ale na loď padlo ticho. Ještě hodnou chvíli v něm setrvali, než se začali vracet k všedním úkonům.

            "Byla věnována bohům - není nám dovoleno zasahovat," ozval se Labka vedle něj. Jeho hlas byl dosud tichý a navíc poznamenaný silně omluvným tónem. Věděl, že je nyní vůči synu nasiho velmi troufalý, ale jako přítel nechtěl věc přejít mlčením. Bylo mu jasné, jak se Pallu teď cítí. Všem to bylo jasné. Odvraceli tváře, když znovu sedali k veslům, aby vyjeli z proudu.

            Pallu neochotně pokývl.

 

            Spustili kotvu v tišině za Posvátnou horou, co nejdále od ní, jak to ještě šlo. Nikomu se teď nechtělo přenocovat zrovna tady, ale riskovali blízkost bohů, když tuto cestu volili, a nyní už neměli na vybranou. Vody, které je ještě čekají, nemohou projet bez světla.

            Rychle se stmívalo. Rosa přestávala padat. Slili vodu ze sběrných nádob a sklidili je. Pak si každý vysušil místo na spaní, vybalil své věci z voskovaného plátna a uložil se. Věděli, že během noci budou možná čelit nebezpečím, jaká ještě nezakusili, ale byli to dobří bojovníci. Spánek byl v tuto chvíli nejlepší přípravou a tak pustili z hlavy všechno ostatní    a usnuli během pár okamžiků. Dřina uplynulých dvou dnů      k tomu vydatně pomohla.

            Pallu zůstal ještě nějakou dobu na palubě s první hlídkou. Zuřila v něm bouře, ale nedal to najevo ani mrknutím, natož aby začal přecházet sem tam. Stál bez hnutí, jen upíral oči do tmy směrem k Posvátné hoře. Pak zašel do kajuty.

 

*

 

            Utíkala dlouhým tunelem čirou tmou, nohy jí klouzaly a vázly v čemsi mazlavě slizkém, takže měla dojem, že se sotva hýbe z místa. Padala, zvedala se, lezla po čtyřech           v zoufalé snaze uniknout, aniž věděla čemu - vyčerpána k smrti a drcena vědomím, že její úsilí je všechno marné. Odevšad se ozývaly děsivé zvuky, které ji poháněly k stále šílenějšímu spěchu - lhostejno, že je slyšela nejen zezadu, ale  i zpředu. Ba, věděla vlastně jistě, že to, co číhá vpředu, je ze všeho nejhorší: konečná hrůza. Ale nemohla se zastavit.

            Kdosi by tu měl být. Jakási vyšší moc, které dříve tolik důvěřovala a která ji mohla ochránit. Proč nezasáhne? Proč jí nepomůže?

            Vydala jsem se ti a ty mě zrazuješ!

 

            Najednou pohopila, proč se nemůže hnout z místa. Uvědomila si okovy na rukou i na nohou: na některých místech tlačily či dokonce zranily, jak se v nich zmítala. Vykřikla nahlas v tom děsivém poznání: chtěla utíkat, musela utíkat! Vědomí, že je přikována, se nedalo snést.

            Zatínala prsty do vlhké skály, škubala sebou, ale rány už přišly k sobě a bolely, když se nešetrně vzpínala poutům. Také hlava bolela. Na okamžik ji to nuceně zklidnilo a tehdy postřehla, že nic tak strašného se kolem neozývá, alespoň        v tuto chvíli. Jen zurčení potůčku, spadajícího po kameni. Jen šumění moře, dorážejícího na pobřeží. Voda. Známý, milovaný zvuk.

            A nebyla tu tma, ne úplná. S námahou zamžourala před sebe a skutečně byla po chvíli schopna rozlišit vlastní ruku. Pak, když se přetočila na záda, dokonce i hvězdy na nebi. Je venku, ne v tunelu pod zemí. Byl to jen sen.

            Probudila jsem se, Matko. Děkuji ti za zázrak života, ale je mi zle. A vůbec nechápu...

            A v tu chvíli si konečně uvědomila, co se děje. Byla vyvolena k oběti. Zprvu doufala, že jí bude čelit s jasnou hlavou, půjde setkání s Matkou vstříc s otevřenýma očima       a prožije si každou chvíli - pak ale nevydržela, přemožena hrůzou, a přijala opojný nápoj. Teď přestal působit, ale její chvíle zřejmě zatím nepřišla. Musí ještě čekat.

            Dřív než si stačila uvědomit, co dělá, zatápala rukou po skále a vydechla úlevou. Ano, byly tu připraveny, malé lahvičky s dalšími dávkami. Její lid je lidem soucitného srdce.

            Pak se zastyděla. Na co to hned myslí, na nový únik do zapomnění? Nedává jí tím odkladem Matka šanci? Možnost, aby přece jen sebrala kuráž a největší okamžik svého života opravdu prožila?

            Ach, ale je jí tak mizerně!

            Nu, nepochybně právě proto, že ten nápoj vypila. Spala nepřirozeně, neklidně a zranila se v poutech. A hlava ji bolí určitě taky po něm.

            A má tak strašnou žízeň! Žaludek byl jako na vodě, ale touha se napít všechno přehlušovala. Ovšem, i na tohle kněží pamatovali. Okovy jí umožňovaly měnit polohu a pramen tekl nadosah. Mohla nabrat vodu jednou dlaní, napít se a třeba se    i umýt. Pravda, jídlo jí nedali žádné, to oběť nedovolovala. Je ale o hladu teprve od rána obětního dne, tedy pravděpodobně ne déle než den a noc. A beztak by se jí udělalo špatně.

            Vděčně pila, schválně pozvolna, ale dlouho. Také se umyla, jak nejlépe dokázala. Hodně to ulevilo otupělé a bolavé hlavě. Pak se posadila a pustila se do obtížného úkolu rozčesat holými prsty své bohaté, předlouhé vlasy.

            Děkuji ti, Matko, za dar vody. Prosím, utiš i žízeň mé duše po tobě, utiš můj strach. Buď mi nablízku tak, abych tě mohla cítit. A probuď oči mé duše, ať k tobě nejsou slepé. Teď se dělám krásnou, pro tebe. Kéž jsem prosím krásná i uvnitř, co nejkrásnější, ve chvíli našeho setkání...

            Vlasy, zcuchané větrem a nepokojným spánkem, vyžadovaly mnoho trpělivosti. Duše zrovna tak. Musela vynaložit všechnu sílu, všechno umění, které si kdy osvojila, aby odvracela své myšlenky od strachu a soustředila je na patřičné věci.

            Není tu sama, bezmocná, přikovaná k holé skále uprostřed moře. Matka je tu s ní. Je přítomna v pramínku, který tiší její žízeň a ulevuje bolesti, stejně jako v moři, které vyšle svého posla, aby ji pohltilo: ale to se jen zdá, ve skutečnosti objalo a přijalo do sebe. Matčino srdce je nanejvýš milosrdné. Bude ji šetřit a chránit, jak jen to bude možné,        a tohle všechno nedělá než proto, aby mohla spočinout v jejím náručí, v té nejtěsnější blízkosti, navždy.

            Opravdu? Může se na to spolehnout, bezvýhradně? Vydala se až na smrt, teď už ji nic jiného nezachrání!

            Ano. Teď je její chvíle, chvíle, kdy může dát svou lásku a důvěru. Právě teď, konečně, smí něco nabídnout Matce za všechny zázraky života, kterými jí celá ta léta zahrnovala. Jako malé dítě, které oplatí mamince všechnu péči jediným okamžikem, kdy se k ní důvěřivě přitulí. Musí to zvládnout! Musí posilnit své srdce a odolat všemu strachu, však už to       v posledních dnech nejednou dokázala.

            Ale bylo to o tolik těžší, když byla úplně sama, vydaná napospas, na holé skále!

            Smrt stála blízko. Děsila ji, jako každého živého tvora, ale to nebylo nejhorší. Matka byla tady, propojena s ní nesčetnými neviditelnými vlákny. Matka byla skutečná. Smrt musí přijít a všechno se nepopsatelným způsobem promění, ale Matka tu bude stále, a ještě skutečnější. To pomyšlení ji rozechvívalo štěstím, strachu navzdory.

            Jenže pak se neúprosně, vždy znovu a znovu, dostavila jiná představa. Smrt nepřijde pokojně, nebude to jako ulehnout, usnout a procitnout do nového života. Z moře se vynoří posel. Bude ho vidět, bude vnímat jeho čelisti, jak se    k ní blíží. Zatnou se do ní, budou jí rvát tělo na kusy. Na něco takového přece nemůže jen tak klidně čekat, něco takového přece nemůže jen tak podstoupit, s otevřenýma očima!

            Ale Matka je nadevšecko laskavá. Nežádá to po ní. Přijme ji bez výčitek, když se znovu omámí a okamžik pohlcení ji zastihne ve spánku. Pokud chce, aby to bylo ulehnout, usnout a probudit se do nového života, má tu možnost. Nemusí dokonce čelit ani takovým všedním nepříjemnostem jako hlad a otlačené údy. Kněží vědí, kdy nejpozději posel přijde. Nechali jí dostatečnou zásobu.

            Aspoň... aspoň moc doufá. Kdyby tu musela zůstat dlouho a nápoj došel...

            Co když posel nepřijde? Vůbec? To bude ještě horší smrt než kdyby...

            No tak! Soustřeď se! Matka je s tebou, důvěřuješ jí      i ve smrti, tak snad se postará o takovéhle podružnosti!

            Vydala jsem se ti a ty mě zrazuješ!

            Tak to bylo v jejím snu. To byla smrt. Připravena o všechno, vydána na pospas hrůzám dosud nepředstavitelným, a kde je ruka, která ji měla podržet? Byla tam sama. Na všechno sama.

            Vidíš, to dělá ten nápoj. Uspí tě, utlumí všechno, co dávalo tvé duši sílu, a nechá tě zmítat se v tom nejnižším, co v ní je, ve strachu, rozbujelém nad všechno ostatní. Nemůžeš si to dovolit. Potřebuješ rovnováhu, potřebuješ být bdělá, abys prošla vítězně.

            Ale už když na to myslela, zároveň koutkem oka úzkostlivě pozorovala mořskou hladinu, zda se z ní posel nevynořuje.

            Ta hrůza, kdyby přišel a nápoj ještě nestačil začít působit!

*

 

            I Pallu si dokázal po vojensku poručit a okamžitě usnout, avšak asi po dvou hodinách byl zase vzhůru. Vyšel zpět na palubu, poslal hlídku spát a další už nebudil. Noc míjela a on tam stál, docela sám, znovu tak nehnutě, oči upřené do tmy.

            Posvátnou horu nebylo vidět než jako temnější místo proti obloze, mlžně tečkované hvězdami. Co asi dělá dívka na skále? Bylo to, co teď zaslechl, její zasténání z nepřirozeného spánku? Nebo se snad už probudila a musí se vyrovnávat         s tím, co ji potkalo?

            Kdo ví. Jediné, co doopravdy slyší, je všudypřítomný hukot moře.

            Až do tohoto večera nesl Pallu svůj osud s hlavou vysoko. Je vyhnán z domova, nemá kam se vrátit a na co se těšit po náročné cestě, jediné jeho království je nyní loď          s patnácti lidmi. Budiž - prozatím! Ale prosadil si svou, navzdory všemu, co ho tlačilo opačným směrem, a že láska     k otci nebyla zrovna malým tlakem. Nenechal se přinutit, aby udělal to, co nepovažoval za správné. Cítil se silný, věřil, že takhle půjde celým životem, že ho nic nepokoří.

            Avšak než uplynuly dva dny, octl se v situaci, kdy je znovu bezmocný.

            Výsměch bohů?

            Nu, možná ano. Svým způsobem si ho zasloužil. Patřil vždycky mezi ty nejnadanější, nejschopnější, všechno se mu dařilo. To ještě neznamenalo, že si může začít myslet, že je něčím víc než nepatrným drobečkem na povrchu země.

            Směšně bezmocný. Svrchovaný pán celých patnácti lidí. Myslel si, že dokáže projít životem, aniž by kdy musel udělat, co nechce, a hle, během dvou dnů to udělat musí. Protože opravdu bezpečně ví, že nechce nechat druhého člověka, tím méně ženu, na holé skále uprostřed moře, upoutanou, vydanou napospas nějaké mořské obludě, či smrti hlady, či uklování dravými ptáky, nebo co to pro ni ti podivní Egliané vymysleli. Nechce to, udělal by cokoli, aby tomu zabránil! A co je mu to platné?

            Jeho lid by řekl - jeho vlastní muži mu to doopravdy pověděli   - "je to záležitost bohů, do toho se nesmíme plést". A je to tak. Člověku nepřísluší strkat prsty do věcí bohů. Bohové někdy žádají nejvyšší oběť, tak tomu zkrátka je.

            Ale není to přece jen divné, že u jeho národa je taková oběť vzácná, zatímco Egliané jimi plýtvají?

            Komu ji vůbec obětovali? Té své Peri jistě ne, učí je jemnosti a útlocitu, nepřijímala by oběti tak ukrutným způsobem. Ten by spíš vypadal na její protivnici, Paní smrti, ale to je také nemožné, tu Egliané jedinou nectí a neobětují jí nikdy. Nejspíš to opravdu bude některý z nižších bohů, nějaká ta mořská obluda.

            A ty by sis přece uměl vybojovat své proti někomu       z nižších bohů, ne? Zdatnosti v boji máš na rozdávání,             a vnitřní síly teprve. Ne, Pallu, ty možná nejsi nucen udělat, co nechceš. Ani tentokrát.

            Nebo že by to byla oběť Madachovi? Dopustila se ta žena nějakého strašného zločinu?

            Nebyl si jist, zda by Egliané vykonali spravedlnost tímto způsobem, natolik je zase neznal. Ale ta možnost tady byla a nenechávala ho v klidu, ne teď, po tom záblesku naděje. Soustředil se, napnul svou mysl do tmy, hledal její. Nějakou dobu se bál, že se mu to nepodaří. Spící druhy kolem sebe cítil zřetelně a jasně, jako ohníčky na pobřeží. Její světélko bylo nezřetelné, zahalené hustou mlhou a spletí eglianské magie      a eglianského cítění jako přebujelým pralesem. Bylo téměř nemožné ho zřetelně zahlédnout.

            A pak, na pár okamžiků, se to přece podařilo. Právě ve chvíli, kdy si znovu začal připadat bezmocný se svou touhou pomoci, tak blízko, a přece stále odříznutý od cíle, najednou ucítil její vlastní bezmocnost a jejich duše se dotkly.

            Je to dívka, mladičká, skoro ještě dítě. Něžná, naivní, plná lásky ke své Paní. Nikdy se nedopustila ničeho zlého. Jediné, z čeho má špatné svědomí, je její strach z té obludy.

            Pallu se prudce vytrhl ze svého soustředění. Poraženecké myšlenky byly ty tam, teď ho plnila horlivost, sebedůvěra a odhodlání.

            Vzývám tě, Madachu, Zastánce práva! Stůj svou mocí při mně, pomoz mi zachránit nevinnou, a já ti dám životy tří jiných, opravdových zločinců: neustanu, dokud je nenajdu      a nepotrestám!

            Nyní bylo těžší zůstat nehybně stát. Nejraději by si vzal člun a odjel tam ještě za tmy. Co když se obluda vynoří před rozedněním?

            Tak neschopný však nebyl. Moc by dívce nepomohl, kdyby zůstali odříznuti na kousku holé skály uprostřed moře, kde žádná loď nikdy nezastaví. A to by se snadno mohlo stát, kdyby jeho vlastní lidé už nevěřili jeho činům.

            Pallu se znovu soustředil, podobným způsobem jako před usnutím, když konal odnepaměti trvající tradici jejich rodu: "panovnický rituál", kterým vládce denně vkládal svým poddaným do srdce úctu a oddanost. Dával si na něm záležet    i teď, když těch poddaných nebylo mnoho. Tím víc je potřeboval. A něco poslal i domů, otci. Alespoň doufal, že pořád ještě otci. Příliš mnoho na tuto vzdálenost nedokázal ani on, ale měl dojem, že pouto mezi nimi se přece jen udrželo, že ho dosud cítí.

            Bratrovi posílal především varování. Nasi je oporou celé říše, jeho život je životodárný. Zabít ho by bylo krajně neprozřetelné a přineslo by to vrahovi jen prokletí.

            Nyní vložil sílu své duše do jiné myšlenky, do myšlenky, které v tu chvíli už věřil celým srdcem.

            Je naší povinností se vrátit a pomoci obětované. Mada, Zastánce práva, si to přeje. Vidí její nevinu. Poslal nás sem v pravou chvíli, jsme vyvolení. Věc bohů už je i naší věcí.

            Udělal z té myšlenky bílé světlo a pomalinku jím naplnil celou loď. Zprvu bylo jen kolem spících, ale postupně pronikalo do nich, rozběhlo se všemi jejich žilami.

            Mada byl při něm. Ani u jeho kněze nemusel překonávat žádný štít.

            Kdo ví, zda Mada nakonec není zrovna takový jako Moré: galantní a něžný k ženám. Tenhle člověk se mu musel líbit mimořádným způsobem, když ho přijal za kněze tak mladého...

            Lehký náraz. Něco se kdesi přece jen zadrhlo. Jeden ze spících se neklidně zavrtěl.

            Jael... nu ano. Zvláštní člověk. Jeho magie je nanejvýš potřebná, ale občas malinko děsivá: stojí na hraně mezi životem a smrtí jako všichni léčitelé. Zasvětil se Paní lásky, ale její temné sokyni zaplatil vlastní krví krutou daň. Kdo prošel něčím takovým, nemůže vyváznout nepoznamenaný.

            Volám tvé srdce, příteli! Stůj při mně, jsi přece poslán šířit život, ne smrt...

            Nic. Na nekonečně dlouhý okamžik.

            Pak se Jael posadil a upřel na něj oči. Jeho tvář byla ve tmě jen slabě patrná, takže Pallu jeho pohled dosud spíš cítil než viděl. Velmi vážný. Ale ne nelaskavý. Pohled rádce, který ví všechno, na co jeho panovník nepomyslel, ale miluje ho      a postaví se za něj, nasadí se, aby mu pomohl jeho záměr uskutečnit.

            Jeho srdce vzplálo naplno. Světlo zesílilo, nyní jejich společné.

            Pallu poslal něco i k obětované, pro jistotu. Egliané jsou Egliané, a bylo by opravdu nepohodlné muset ji zachraňovat proti její vůli. Neměl ani tušení, zda dosáhl cíle, prales kolem ní byl zase hustý, ale zdálo se mu, že díky předchozímu doteku mezi nimi cosi zůstalo, že k ní dokáže proniknout. A měl lehčí práci i o to, že zase už tvrdě spala, zřejmě znovu omámená. Spleť lián a výhonků byla na svém místě, ale neměla v sobě mnoho síly. Dokázal ji rozhrnout.

            Dával svou sílu a udržoval to světlo, hodinu za hodinou. Do rána nesmí nikdo z jeho druhů o pravdě ani zapochybovat.

kapitola 3.

 

 

            Tentokrát věděla, že je Matkou. Už si začínala zvykat. Byla Matkou, ale zůstávala tu i Abaku a žasla nad tím, že je ve svém vlastním těle. Sklouzla očima po své postavě, rozpoznala své ruce, své zlaté vlasy. Jen šaty nebyly její: nádherné, velmi bohaté až k zemi, modré jako mořská voda, zdobené bílou.

            Pak vzhlédla do tváře proti sobě. Mužská tvář, smělá   a ryzí - prozrazovala osobnost, o niž je možno se s důvěrou opřít. Pleť velmi světlá, i když ani v nejmenším modrá, vlasy velmi tmavé, i když v žádném případě černé. Je to cizinec nebo není?

            Ne. Je to její bratr, její někdejší blízký druh. Před chvílí oba přijali toto tělo, on poprvé - sama ho to naučila.

            Aby ji mohl soudit.

            Soudit? Ale vždyť se ničeho zlého nedopustila! Ano, byla slabá, vypila ten nápoj podruhé, ale Matka přece...

            Matka jsem přece já.

            Abaku pochopila. Poddala se. Ano, její bratr ji přišel soudit. Cítila svou vinu, jak na ní leží, prahla po tom, aby se cosi nikdy nebylo stalo, i když si v tu chvíli jasně nevybavovala, co to bylo. Prahla po možnosti ji odčinit, dát všechno do pořádku - a věděla také, že to, co po ní její bratr žádá, je příliš, že není schopna to vykonat.

            Co po ní žádá?

            Marně tápala v mysli. Bylo to tu, a přece nebylo.

            Vydala jsem se ti, a ty mě zrazuješ.

            Na okamžik jako by jí problesklo toto vědomí, ale nedovedla je uchopit, nebyla si jista, co znamená, s čím souvisí. Pak zůstala znovu v mlze, jen pod tíhou viny, pod tíhou neznámého trestu.

            Jeho ruka jemně uchopila její.

            "Dobře jsme udělali, má milovaná. Už mnohem víc chápu... už ti začínám rozumět."

            Tváře mu zrůžověly. V jeho temně modrých očích planula touha jako hvězdy v hloubce noci.

            Smutně se usmála. On to prožívá poprvé, ona to už zná. Ach ano, jak to všechno bylo nové, jak svěže krásné, když poprvé přijala toto tělo, když poprvé milovala láskou smrtelníků. A pak... nekonečné trápení.

            Pozvedl její ruku v dlaních. Líbal jí konečky prstů.

            "Bratře..."

            "Neboj se, má krásná. Což si my dva nejsme rovni, dva nejbližší v Řádu bytí? Tentokrát je všechno v pořádku."

            Inu... když to říká on...

            A měl svým způsobem pravdu. Byl krásný jinak než smrtelníci, měl hloubku, která brala dech: zůstával sám sebou  i v tomto těle a cítil i ji celou, takovou, jaká byla - právě proto po ní touží. Má pravdu: přesně takhle to asi vždycky mělo být...

            Proč to neudělat? Proč ho prostě nepotěšit?

            Jenže co si počne sama se sebou? S tíhou na srdci,       s rozhodnutím, s nímž si neví rady? Svým způsobem jí lichotilo, jak snadno zahořel - svým způsobem bolelo, že už tak málo myslí na to, že ji... přišel soudit. Aby jí pomohl.

            Nu, on se k tomu nepochybně ještě vrátí. Je na něj spolehnutí. A miluje ji doopravdy, už od počátku - udělá pro ni všechno, co bude v jeho silách. Proč na chvilku nepřestat myslet na sebe a neudělat mu radost?

            Bylo to těžké. Trpěla skutečně víc než dost. Vehnalo jí to slzy do očí a protože to nesměl vidět, udělala nakonec tu nejpřirozenější věc na světě.

            Položila si hlavu na jeho hruď. Utekla se se svou bolestí a se svými nevyřešenými otázkami do jeho náručí.

 

            V tu chvíli ucítila otlačené ruce a nohy, rozbolavělou hlavu, neklidný žaludek. Uvědomila, že leží. Přestala na chvíli vnímat? Co se to stalo?

            Ach, už ví. Byl to sen, další sen, v němž byla Matkou. Teď už je zase Abaku, připravenou k oběti na Posvátné hoře. Posel dosud nepřišel. Čeká ji další zápas se strachem, rozhodování, zda se napije nebo nenapije.

            Ale aspoň ten sen nebyl tak strašný jako minule. Bála se, že bude, oddálilo to její rozhodnutí znovu se napít o dobrou hodinu. A hle, místo toho...

            Děkuji ti, Matko. Jsi ke mně velmi laskavá.

            Otevřela oči a div že nevykřikla. On tu skutečně byl! Vypadal přesně tak jako ve snu, do všech podrobností. Dokonce i oblečení se shodovalo, rozpoznávala jeho modrou tuniku, lemovanou drobounkými stříbrnými jednorožci, pádícími a poskakujícími ve všech polohách. Vrtal se jakýmsi nástrojem v posledním z okovů, který ji ještě poutal, a ten po několika okamžicích povolil.

            Neznámý vzhlédl a vzápětí se půvabně uklonil s rukou na srdci.

            "Zdravím tě, krásná panno."

            Uvědomila si, co se sluší a patří, a rychle se uložila tak, aby vypadala pokud možno co nejlépe. S vlasy toho žel mnoho dělat nemohla, alespoň pohodila hlavou, aby je trochu urovnala. Krásně se usmála a jen doufala, že nemá na tváři stopy včerejších slz příliš zřetelné.

            Zrovna dvakrát si ji neprohlížel. Jako by hleděl na cosi jiného, dovnitř. Položil dlaně na její ruce a nohy, pak se dotkl jejího čela. Bolest odcházela, jako by ji odvál vítr.

            I kdyby toho nebylo, cítila jeho duši vedle sebe víc než zřetelně, silnou a podivuhodnou, skutečně podobnou duši někoho z bohů. Přijal snad Posel tuto podobu? Vezme ji teď za ruku a odvede k Matce, bez bolesti, bez rozsápání jejího těla?

            Jak jsem byla hloupá! Jak jsem jí křivdila!

            Zaplavena nejrůznějšími pocity nezavnímala ten nový zvuk v šumení moře, ale neznámý náhle vyskočil na nohy, otočil se zády k ní a tasil. Vzápětí se vzduch rozechvěl ohlušujícím řevem.

 

            Pallu hleděl, jak se z vody proti němu zvedá veliká zubatá hlava na dlouhém krku, stále delším a delším, až byla na jeho úrovni.

            Zároveň pocítil moc, která stála za netvorem. Počítal   s něčím takovým, byl na to připravený, a přece ho to trochu vyvedlo z míry. Nezaútočila totiž hrůzou, ani bolestí, nepokusila se připravit ho o smysly či zmást. Šla na něj zákeřněji, vyhledala si jeho slabé místo.

            Ty to zvíře nechceš zabít, Pallu. Je to živý tvor, a svým způsobem nádherný. Chceš, aby žil, chceš to stejně, jako chceš žít sám.

            Byla to pravda.

            Rozkročil se pevněji, aby v sobě posílil rozhodnutí odolat.

            Je to pravda. Ale já opravdu chci žít. A ještě víc chci, aby žila ona, to překrásné, sotva rozvinuté poupě. Ještě ani neokusila života, a ty už určitě ano, starý ještěre! Nedám ji.

            Hlava se mihla rychlostí blesku ve smrtonosném úderu, ale uhnul stejně rychle a zasadil tvrdou ránu do krku.

            Marně. Odrazila se beze škody.

            Čekal i to a měl rozmyšleno, co udělá. Počkal si na další útok a ve chvíli, kdy byla hlava nejblíž, skočil, zachytil se koleny a jednou rukou za krkem. Netvor byl na povrchu slizký mořskou řasou a kdovíčím ještě, okamžitě začal beznadějně ujíždět. Přehmátl na čelist do koutku tlamy, žel, byla plná ostrých zubů až dozadu. Poranil si ruku a bolela ukrutně, ale udržel se a druhou rukou zaryl meč zespodu pod šupiny na spodní části krku, co měl sil. Netvor napůl zařval, napůl zachrčel bolestí a hlava sebou začala zmítat divočeji, bez kontroly. Možná chtěla narazit do skály, aby se nečekaného břemene zbavila, ale zranění ji připravilo o část koordinace, o vlásek minula.

            Teď byl meč v podstatě jeho jediným úchytem, nohy už se nedokázaly udržet a krvácející ruka umdlévala. Hlava svištěla na druhou stranu, teď letěla správným směrem, nad volné moře. Pustil se a pokračoval v letu, hlava za ním, zvyklá lapat kmitající se ryby - cítil smrt v zádech a nemohl dělat naprosto nic, ale už ho nedostihla, zhroutila se v půli pohybu. Letěl dál a stačil se ještě alespoň částečně srovnat, než dopadl na hladinu.

 

            Blížil se k písčině. Proud si s ním pohrál, ale ještě ho zvládl: posádka na lodi ovšem čekala, připravená ho vytáhnout, ale byl hrdý, že se obešel bez toho. Avšak únava se už opravdu začínala hlásit o slovo, umocněná třemi probdělými nocemi, zápasem s netvorem a následnou úlevou. Vysoukal se na písek a dopřál si to potěšení pár okamžiků jen ležet.

            Probudil ho dotek magie. Ano, musel snad opravdu usnout, ale na tohle byl spolehlivě vycvičený: po dlouhých několik let znamenaly takové věci nejsmrtelnější nebezpečí. Okamžitě byl dokonale vzhůru a uvědomil si příliv svěžesti    v celém těle i to, o kolik bolest v ruce povolila. Ne, tentokrát nebude štítů potřeba.

            Klečela nad ním, opatrně ho držela za ruku. Její oči na něj hleděly poněkud horečnatě. V jeho nepřítomnosti se jí muselo udělat zase hůř: omamné prostředky, které jí dali, nebyly určeny lidem, kteří přežijí. A jistě vykonala své také hrůza z boje. Ale držela se statečně, využívala všech svých schopností naplno. Ještě nikdy nezažil eglianskou magii takhle bezprostředně a nutno říct... že na ní bylo cosi nesmírně příjemného.

            Přesto to okamžitě přerušil. Jemně jí vyvinul svou ruku, dokonce čiperně vyskočil, ač na to musel vynaložit celkem dost úsilí. Nemůže ji vyčerpávat.

            "Děkuji velice, krásná panno," pravil s úklonou.

            "Matka tě dosud miluje," řekla jako ze sna. V tu chvíli Pallu zpozoroval, že člun je pryč, pohřben pod masou zhrouceného netvora. Zmobilizoval všechny síly a pak přelil zpět do ní, kolik si troufal. Bude to jen hodně krátkodobá pomoc, ale snad právě tak vystačí.

            "Přišli jsme o člun, krásná panno," sdělil jí. "Budeme muset k lodi doplavat, ale není to příliš daleko, jen do tišiny pod ostrovem. Dokážeš to?"

            Pousmála se a on si vzpomněl, jak se o Eglianech říká, že jsou rodnými bratry delfínů a tráví ve vodě mnoho hodin, které jiné národy věnují poctivé práci.

            Měl co dělat, aby jí stačil.

 

*

 

            Loď čekala v bezvadném pořádku v nejzazším místě tišiny, připravená k okamžitému vyplutí, Amahu u kormidla. Pallu uložil dívku do kajuty a uspal ji, jak doufal zdravějším spánkem než eglianské jedy. Pak převzal kormidlo a provedl loď nejnebezpečnějšími proudy: jakmile je měli za sebou, svěřil ji zpět svým druhům a usnul jako zabitý.

            Probudil se, když začínala padat večerní rosa. Byli už na širém moři a u kormidla se střídali méně zkušení námořníci, aby si po řadě trochu odpočinuli. Ostatní veslovali dál, rovnoměrně a vytrvale. Měli o důvod víc se nezdržovat.

            Pallu vyhlásil krátkou přestávku. S chutí se umyl        a opatrně otevřel dveře do kajuty, aby si zašel pro čisté oblečení.

            Nespala. Seděla na okraji lůžka - poněkud zhrouceně, hlavu v dlaních.

            Už na ní začíná doléhat, že nebyla obětována, usoudil Pallu. To muselo přijít. A úplně dobře jí ještě také není.

            Když ho zaslechla vcházet, trhla sebou, ale jako už jednou, neudělala žádný pokus se přikrýt. Jen ulehla tak, aby vypadala co nejkrásněji. Musel uznat, že je v tom dobře vycvičená.

            Což ovšem znamenalo, že nemá smysl se pokoušet vysvětlovat, že by se rád převlékl tak, aby se nedívala. Povzdechl si a pokusil se to udělat aspoň co nejdecentněji. Pak přisedl k ní a položil jí ruce na ramena. Cítil se už zcela občerstvený a chystal se ji dát konečně pořádně dohromady.

            Usmála se a odpověděla. Také jí se síly zřejmě už vracely. Tentokrát se nesnažili přerušovat kontakt, chránit jeden druhého před přílišným vypětím: jejich duše se prostě otevřely a nabídly jedna druhé to nejlepší, zároveň. Nikdy       v životě nezakusil Pallu takový příliv čirého života. Cítil se jako čerstvě zalitá rostlinka. Čím víc ze svých sil dával, tím víc mu jich přibývalo.

            "Matka tě velmi miluje," zašeptala užasle, jako už jednou. "Dopustil ses strašného činu a já možná také, ale ona nás nezavrhla. Ví, že jsi jednal v dobrém úmyslu."

            Příliš nad tím v tu chvíli nepřemýšlel, byl vděčný za to, že našla nějaký způsob, jak se s věcí vyrovnat. A nebyl zrovna dvakrát schopný chladného přemýšlení. Její oči měly barvu mořské vody a skrze její duši k němu také pronikalo cosi jako moře, nezměrné, tyrkysově modré, životodárné. Byl stále sám sebou, hořel uprostřed ní jako hvězda, přinášel uzdravení a obnovení... ale ještě nikdy se necítil tak maličký. Moře ho zalilo a omývalo, houpalo a konejšilo, pohltilo ve svém objetí. Už nikdy nenajde cestu zpátky...

            Zároveň si uvědomil, že jeho ruce začaly bloudit po tom krásném těle nanejvýš neléčitelským způsobem, a nasadil všechny síly, aby to zarazil.

            Znovu se usmála a byla v tom vlídná shovívavost.

            "Smíš," vydechla. "Hvězdy přejí lásce. Byl jsi krásný v boji..."

            Teď už nebylo tak těžké se ovládnout. Její povolnost ho zchladila lépe než studená koupel. Ženy ho vždycky přitahovaly tím víc, čím bylo obtížnější je získat. Nedal však najevo nechuť či odmítavost, ani pohybem, ani hnutím mysli. Probral se z opojení, měl zase všechno pod kontrolou, ale nechtěl jí ublížit. Dosud mu tanula na mysli ta napůl dětská nevinnost, kterou nalezl, když si ji včera chtěl prověřit. Ona není vyzývavá, jako některé ženy v Gabradinu. Jen nezkušená a naivní.

            "Bylo mi líto, víš, že jsem byla vyvolena pro oběť, dřív než jsem okusila lásky," řekla. "Darovala jsem to Matce   a neměla jsem tušení, jak je i v tomhle laskavá, že mi ještě dá příležitost. Třeba jsi nakonec pravým Poslem skutečně ty a jen ještě nerozumíme jejím záměrům..."

            Pousmál se.

            "Tím myslíš, že oběť bude v tom, že budeš předhozena cizinci nezvyklých mravů, tvrdému, nepodobnému vašemu lidu?"

            Oplatila mu dalším ze svých mateřských úsměvů.

            "Tvoje duše není tvrdá," sdělila mu s pokojnou jistotou.

            Něco takového mu ještě nikdy nikdo neřekl. Nikdo by se nedovážil vmést takovou urážku do tváře synu nasiho. Jenže jeho duše nebyla tvrdá a dovolila mu pamatovat na to, že od ní je to spíš pochvala než urážka. Jeho duše nebyla tvrdá do té míry, že si uvědomoval, nakolik má pravdu. Na okamžik dva pocítil zmatek a hrůzu, ale pak to odeznělo a on věděl, že se rozhodl. Být schopný a být tvrdý nemusí být vždycky totéž. A nebude, ne pro něj. Je to jen další krok na cestě. Projde životem vítězně, a zůstane sám sebou.

            Měl pocit, že od chvíle, kdy vkročil do kajuty, prožil sto let.

            "Jsi podivuhodná žena," vyslovil bezděčně a tentokrát se trochu odtáhl, potřeboval se zamyslet, pozorovat                  s odstupem, porozumět. Jakmile si to uvědomil, spěchal to vyvážit něhou, ale dával si pozor, aby nepřekročil hranici touhy. Byl teď dvorný, hrál si s její rukou, líbal jí konečky prstů.

            Zachvěla se.

            "Čekala jsem, kdy to uděláš."

            Nechal její ruku klesnout a tázavě na ni pohlédl.

            "Měla jsem o tobě sen, víš? Byl jsi v něm jedním        z bohů - když jsem se pak probudila a ucítila tě, myslila jsem si, že to je pravda, že jsi byl ke mně poslán a k oběti má dojít jinak, než jsem čekala. Teď už si tím tak jistá nejsem, říkám si, jestli jsi mi třeba ten sen neposlal ty, abych ti nevzdorovala.   A přece v něm Matka byla, skutečná - kdo ví, zda přece něco neznamenal."

            Hrany jeho odstupu už se značně obrousily. Byla přívětivá, odpovídala vstřícně na každé hnutí jeho mysli. Toužila po lásce, ale když se rozhodl jinak, prostě to přijala. Přemýšlí s ním, snaží se přijít věcem na kloub. Nemusí se bát, že ji raní.

            "Máš pravdu, soustředil jsem se na tebe, chtěl jsem tě připravit," přiznal bez zábran. Samozřejmě věděl, že je znakem neschopného neumět mluvit než pravdu, ale nerad se přetvařoval, a koneckonců, měl tolik obdarování, že většinou přetvářku ani nepotřeboval. "Těžko bych tě mohl zachraňovat, kdyby ses mi bránila, ne?"

            Teď tedy byl tvrdý. Viděl jí to na očích: přece jen ještě hodně doufala, že její vize byla něčím víc. Málem jí vyklouzla slza - pak se ale opanovala, vrátila se ke své víře. Ano, máš božskou krev, říká mu v duchu, dokážeš ledacos. Ale mé Paní se nevyrovnáš. Ona v tom snu taky měla prsty. Cítím to.

            "A přece si taky myslím, že v tom bylo něco víc, že mě k tobě poslali bohové, v pravou chvíli," dopověděl. "Nebyl bych vztáhl ruku na jejich vlastnictví, kdybych si to nemyslel. Tradicí mého lidu je, že bohové přejí schopným, víš? Třeba byl tvůj sen božského původu právě proto, že jsem do něj vložil všechno, co jsem uměl."

            Její oči se proměnily, hleděly užasle a vyplašeně. Znovu neví, má-li ho považovat víc za rouhače či posla bohů. A pak změkly. Rozhodla se nechat to na něm, důvěřovat mu,   a jeho to zahřálo u srdce.

            Přitulila se k němu jako dítě, položila si hlavu na jeho hruď. Jemně ji objal a všechny zábrany byly dokonale pryč     a touha se vrátila, ale proměněná. Byla teď nejvíc ze všeho touhou chránit a obdarovávat.

            "Nezasloužím si takovou poctu od tvé Paní," řekl jí tiše do ucha a zpečetil to polibkem. "Ale jestli máš pravdu, budu se moc snažit, aby to se mnou nebyla pro tebe zas až tak strašná oběť..."

            Na střechu někdo ostře zaklepal. Ozval se Labkův hlas, omluvný, avšak důrazný.

            "Egliané na obzoru, můj pane."

 

 kapitola 4.

 

 

            Vzhled eglianské lodi nebylo možno s ničím zaměnit. Jejich lodi nejenom měly tváře, arci ne lidské, avšak velmi působivé a opravdové - ony skutečně byly živými bytostmi, mořskými tvory ve službách Paní, které její národ zasvětil moře, jako skoro všechno ostatní. Pohybovaly se, bojovaly, trpěly a umíraly spolu se svými posádkami. Ani ten nejprotřelejší námořní lupič si netroufl použít jako lest jejich podobu.

            Jedna z nich se k nim nyní blížila, poháněná nejméně třiceti vesly a rychlá jako delfín. Avšak jeho muži nasadili velmi ostré tempo a v té krátké chvíli, kdy Pallu vyšel na palubu a zhodnotil situaci, se vzdálenost přestala zkracovat.

            "Válka bohů?" nadhodil Labka tiše.

            Pallu se postavil ke kormidlu vedle něj.

            "Ne," řekl pevně. "S takovou ohavností nemohla Peri ve skutečnosti souhlasit. Máme ji na své straně."

            Ale už když to říkal, pocítil, jak se mu do srdce vkrádá pochybnost. Co ve skutečnosti ví o Paní života? Nejvíc ze všeho přece jen to, že je nevyzpytatelná jako všechny ženy. Ve včerejších úvahách dospěl k jistotě, že oběť není určena jí,      a na základě toho vlastně uvěřil ve své poslání. Avšak zachráněná dívka mluví tak, jako by nikdo jiný než Matka nepřipadal v úvahu.

            "Radíš tedy počkat na ně a vyjednávat?" tázal se Labka.

            Pallu zavrtěl hlavou.

            "Nerad bych vyjednával s Egliany v otázkách jejich víry."

            "Riskovali bychom příliš," souhlasil Labka.

            Pallu po něm krátce mrkl. Věděl, jak to myslí. Labka, který se mu stal víc než bratrem, protože mu nikdy nevadilo zůstávat v jeho stínu - Labka, hřejivý plamínek, který byl možná pravou příčinou toho, proč jeho duše nyní není tvrdá!  V boji nebezpečný jako oni všichni, zůstal přesto plný přívětivosti a soucitu se vším slabým a bezbranným.               A jakékoli vyjednávání s Egliany s sebou neslo docela pochopitelně nebezpečí, že dívka, jednou už oddělená k oběti, bude muset přece jen zahynout... Jistě by mu jí bylo líto.

            Anebo je v tom i trochu víc? Koho všeho na palubě asi nenechalo chladným to ztělesnění krásy, které kolem nich prošlo? Pallu se na zlomek vteřiny soustředil a zkusil je vnímat. Nu... nebylo to zrovna slabé.

            Ano... s něčím takovým bylo také třeba počítat. Žena na palubě, a Eglianka k tomu, by mohla způsobit dost nesnází, ale na druhou stranu, Eglianka bude pravděpodobně při troše snahy ke komukoli z posádky stejně povolná jako k němu. To by mohlo delší plavbu o dost zpříjemnit. Pokud se mu podaří posádku udržet na uzdě, aby dělili spravedlivě a nepohádali se kvůli ní. Pokud si ji nebude nárokovat pro sebe.

            Hmm... to bude těžké. Ale jeho druhové za to stojí.     A kdyby se mu podařilo ji přesvědčit, aby se věnovala jenom jim, bylo by to hned o dost snesitelnější. Kratičce zalétl vzpomínkami k nedávnému rozhovoru a zvážil své šance. Nu, zvládne to. Nic příjemného ho přitom nečeká, ale dobře mu tak - měl na to myslet včas.

            Jenže kolik z jeho druhů na takovou dohodu přistoupí s radostí? Ram ano, párkrát se spálil a teď už od žen žádá jen velmi málo. Ale Moré? Pro něj je galantnost a snění vším,       a určitě bude mít pocit, že by se zpronevěřil svému kněžství, kdyby přijal milostnou hru bez silného citu. A pro Labku by to nemělo smysl už vůbec.

            Starostí nad hlavu. Ale to všechno se vyřeší - až se ji podaří zachránit.

            Obrátil ke své posádce. Dosud je cítil, a oni cítili jeho, věděl to. Vnímají jeho přátelství, jeho zájem.

            "O Eglianech se říká, že se jim na moři nikdo nevyrovná," zvolal. "Ale Gibri jsou nejlepší mezi národy!        I kdybychom je nepředčili uměním, jistě je předčíme silou      a výdrží. A vy jste nejlepší mezi Gibri, jinak byste nebyli vybráni na tuto plavbu. Ukažte, co umíte!"

            Dřeli hůř než otroci celou noc. Kormidelník zpíval staré písně, na které měli dávno secvičeno vražedné tempo; druhý, na něhož vyšla řada s odpočinkem, využíval času co nejlépe k tomu, aby obnovil své síly a zároveň k tomu napomohl ostatním všedními pracemi jako příprava jídla. Pallu se střídal ve všem s ostatními rovným dílem. Jak on, tak i oni, neboť v magii byl alespoň trochu cvičený každý z nich, pomáhali i při veslování stavět ochranu kolem lodi, posilovat veslaře, zvyšovat rychlost lodi.

            Za ranní rosy, jakmile se rozednilo, dychtivě upřeli oči za sebe.

            Eglianskou loď nesetřásli. Naopak, přiblížila se. Jen nepatrně, ale přece.

            Nikoho by ani nenapadlo vzdát, ale jak míjela první hodina po rozbřesku, Pallu postřehl, že zvolňují. Písně zněly dál, avšak kormidelník si možná vůbec neuvědomoval, že je zpívá mnohem pomalejším tempem než obvykle. Tváře veslařů byly ochablé, našedlé únavou. Jednomu už už klesla hlava, ale vzpamatoval se včas a nevypadl z rytmu.

            Eglianská magie byla všude kolem nich. Cítil ji možná zřetelněji než ostatní, protože byl nadanější než oni a také proto, že s ní měl pár čerstvých zkušeností. Nesmírně jemná    a přívětivá, ale neodolatelná. Ani ji nepostřehneš, a už tě dostane. Byla jako moře, oblévala je kolem dokola, prosakovala jejich štíty. Jen nepatrně, po kapkách. Ale každá ta kapička se jim vetřela pod kůži, rozběhla se jim žilami - stala se jejich součástí. Sám už začínal pociťovat její účinky: ukolébávala ho k spánku jako dítě v matčině náručí.

            Opřel se jí, co měl sil, a setřásl to. Převzal kormidlo     a začal zpívat, naplno a pořádně - a volil písně, které měli Gibri nejraději před bojem, které podněcovaly jejich hrdost. Vnitřně přitom obcházel své muže, jednoho po druhém, čistil jejich mysl, burcoval je k bdělosti.

            Svým způsobem se to dařilo, ale byla to úmorná práce. Sotva jednoho pustil, eglianská magie se vrátila a začala           s nekonečnou trpělivostí pracovat na tom, aby se své oběti znovu zmocnila. Byla všude kolem jako moře, a on stál proti tomu sám. Znovu a znovu viděl, jak někomu klesá hlava,        a probral ho v posledním okamžiku. Poznal, kdy je potřeba změnit taktiku. Upevnil kormidlo a připravil se na rychlý zásah.

            "Zatáhnout vesla!" křikl a sotva to udělali, většina usnula s konečnou platností. Zbývající kolem sebe mžourali nevidoucíma očima, omámení. Jeden už ani nestačil veslo zatáhnout, ale Pallu tam skočil a udělal to za něj, zakolísali jen nepatrně.

            Vybral si několik, kteří byli zdatní v magii, zvlášť silní nebo propojení s ním zvlášť pevnými pouty, a postavil je znovu na nohy. Labka, Moré, Jael, Ram. Vztyčil s nimi plachtu. Bylo to jako pracovat sám na menší lodi, už neměli vlastní sílu, stali se prsty jeho rukou. Držet je takto bylo obtížnější než jen udržovat lidi při vědomí, ale zase jich bylo méně. Pak je pustil a nechal spát.

            Zachytili boční vítr a pluli kolmo k původní trase. Eglianská loď k nim náhle měla kratší cestu a neuvěřitelně rychle vztyčila plachtu také, nehledě k tomu, že veslaři se stále činili. Začala je vůčihledě dohánět.

            V tu chvíli Pallu zjistil, že dívka vyšla na palubu, odpočinutá a svěží. Zlaté vlasy měla pečlivě rozčesané a na sobě jeho špinavou tuniku, tu, kterou včera odložil. Její dlouhé nádherné nohy zůstaly nahé až nad kolena, ale věděl, že tak chodí Egliané běžně, pokud už se vůbec oblékají. Měl dojem, že se oblékla jen proto, aby na sobě mohla cítit některou z věcí svého hrdiny.

            Avšak v tuto chvíli na něj ani nepohlédla. Nedívala se vůbec na nic a na nikoho, jen upírala strnulé oči                       k pronásledující lodi. Ani trochu se mu to nelíbilo.

            Bez odkladu nasadil síly, aby to zdolal, a použil zcela bez okolků všeho, co je spojovalo.

            Probuď se, má milá! Jsem tady - ten, kdo za tebe bojoval s ještěrem. Věříš mi přece, miluješ mě! Volám tě          k sobě.

            Zachvěla se, pak sklouzla očima k němu, poněkud nejistě.

            Usmál se na ni a vysekl dvornou poklonu s rukou na srdci.

            "Zdravím tě, má krásná! Mám trochu potíže                 s posádkou, pomůžeš mi? Ty tomuhle určitě rozumíš. Probuď je zase!"

            Nepřítomně zavrtěla hlavou.

            "Matka nás volá," řekla. "Nemůžeme vzdorovat."

            Působí to na ni taky, to je jisté. Jinak než na ně, ji to neuspává, ale nezůstala ušetřena.

            Prozatím ji nechal být. Eglianská loď se valem blížila. Připravil si zápalnou směs, pečlivě zamířil.

            To ji trochu vzkřísilo, ale ne dost rychle.

            "Co děláš?" vykřikla jako raněný racek.

            Plachta pronásledovatelů vzplanula.

            "Neboj se, má krásná," řekl Pallu pokojně. "Nikomu jsem neublížil a neublížím, chci je jen zpomalit."

            "To je stejně marné!"

            "Snad. Ale jen neschopný by složil ruce do klína         a nechal se chytit."

            Pohlédla na něj a v tu chvíli si poprvé nebyl jist, zda ji nevidí trochu rozzlobenou.

            "Moudrý," řekla pomalu a položila velký důraz na to slovo, "...moudrý by v této situaci nebojoval, ale vyjednával."

            "Tak musíme změnit situaci!" opáčil Pallu povzbudivě. "Ještě jednou tě prosím, má krásná, probuď mi posádku!"

            Vložil do té výzvy všechnu sílu její náklonnosti k sobě a téměř uspěl. Sklonila se k Labkovi, už už by na něj byla položila ruku... ale zase ji odtáhla. Zavrtěla hlavou.

            "Tak tedy ne, dobře," ujišťoval ji Pallu zase tak vesele, a s veškerou myslitelnou něhou. "Zkusíme to jinak. Ty jedno veslo, já druhé. O tvém lidu se říká, že se jim na moři nikdo nevyrovná - že jste jemní, ale houževnatí, jako dobrá ocel. Tak mi ukaž, co je na tom pravdy!"

            Usedla k veslu bez odporu a třebaže bylo znát, že takhle veliké má v ruce poprvé, zacvičila se téměř okamžitě. Egliané byli velmi šikovní.

            Pronásledovatelé měli na chvilku plné ruce práce. Vzdálenost se zase o něco zvětšila. Brzy se však vrátili            k veslům. A vítr začne slábnout co nevidět, to Pallu věděl.

            "Obejmi mě, můj milý," zaprosila dívka, celá udýchaná, neboť ani teď ho nechtěla zklamat a veslovala dál ze všech sil. "Vím, nebudeš rád, že já žádám tebe, ale nejsme si jisti, jak o nás Matka rozhodne. Chtěla bych se s tebou rozloučit."

            "Zatáhnout vesla!" přikázal Pallu odevzdaně. Cítil, jak na něm spočívá stále větší únava - zakrátko už nedokáže udržet na nohou ani sám sebe. A jak se zvedl, aby splnil její přání, uviděl, že šikmo proti nim se blíží další dvě eglianské lodi, každá z jedné strany. Volaly jedna na druhou, daly si vědět, cítil to.

            Jemně sklouzl rukama po dívčiných ramenou, pak ji    k sobě přivinul s vřelostí, kterou si ostatně za svou námahu plně zasloužila. A v tu chvíli si dovolil naplno prožít soucit     s ní. Bezbranná, nevinná, milující... předhozená ještěrovi.       A sotva ji zachránil, sotva maličko okusila vytoužené sladkosti lásky, je volána k zodpovědnosti. Ztrácí všechno a kdo ví, jaká muka svědomí v ní její domnělý zločin vzbuzuje? Kéž by jí tak dokázal přinést útěchu... zapomenutí...

            Jejich duše se dotkly.

            A on se přestal bránit eglianské magii. Otevřel se jí, nechal ji skrze sebe projít do ní. Šťastně se usmála, když jí líbal oči a tváře, zvláčněla a usnula mu v náručí jako nemluvňátko.

kapitola 5.

 

 

            Eglianská magie měla něco do sebe, když jí člověk dovedl správně využít. Pallu se probudil velmi svěží                a posilněný, připravený na cokoli.

            Ano. A co jeho druhové?  Cítí se zrovna tak? Připravení na cokoli... A oni jsou teď v rukou nepřítele.

            Jistě, udělá všechno pro to, aby je našel a vysvobodil. Ale i kdyby se mu to podařilo, i kdyby se všichni v pořádku dostali zpátky na loď, jsou teď určitě uvnitř přísně střeženého eglianského přístavu.

            A i kdyby nebyli, to minule nebyli taky. Měli slušný náskok. A dostali je směšně snadno.

            Ještě nikdy neměl Pallu tak blízko k poraženeckým myšlenkám.

            Schopný by byl vyjednával a možná je ještě všechny zachránil. Ne... ona neříkala schopný. Říkala... moudrý.

            Kde asi je? Jak se cítí? Myslí si, že raději vyhledal smrt ve vlnách, než aby se dal zajmout - pláče pro to?

            Už ji nikdy neuvidí. S největší pravděpodobností už jí asi moc života nezbývá. Nu, snad to bude tentokrát aspoň nějaká lehčí smrt. Egliané jsou útlocitní, a ještěrů není zas tolik.

            Ani kdyby byl moudrý a vyjednával, ji by nezachránil. Ale on není. Ani moudrý, ani schopný.

            Schopný by nehazardoval životy svého lidu v marné snaze zachránit dívku, která stejně jde na smrt dobrovolně. Teď už by to byla měla za sebou. Nemusela by trpět výčitkami svědomí, že zradila svou Paní.

            Schopný by byl usmrtil jednoho vraha, byť to byl jeho vlastní bratr. Spravedlnost to žádala. Stokrát měl otec pravdu, jeho smrt dluží Madachovi především, i bez toho neuváženého slibu. A ušetřil by tím životy patnácti vynikajících lidí, svých přátel, kteří mu věřili. A kdo ví, kolika dalších... k čemu tam ještě dojde, protože odmítl převzít vládu...

            A dost!

            Silou vůle ty myšlenky zarazil. Dobrá, možná není tak schopný, jak by měl, ale taky není úplně neschopný. Nikdo ho neodhalil a teď je nepozorován v samém srdci nepřátelského města. Když bude mít trochu štěstí, možná svou posádku přece jen zachrání. Každopádně pro to udělá, co bude moci.

            Pozorně se zaposlouchal, ale především soustředil svou mysl, aby prověřil okolí. Nic. Nablízku podle všeho není živé duše. Jen z dálky sem asi doléhá slabounká hudba.

            Opatrně otevřel tajnou schránku a proklouzl do své kajuty. Hudba nyní byla zřetelnější, občas promíšená veselými hlasy. Ve městě nejspíš probíhá jakási slavnost.

            Znal eglianské mravy natolik, aby věděl, jak při takové příležitosti zapadnout do davu. Tuniku protentokrát delší, s pár ozdobnými prvky ve stylu zbroje. To dá dohromady. A měl by se pořádně umýt a oholit.

            Nebylo to nepříjemné, shodit konečně košili, propocenou včerejší otročinou - avšak po celou dobu, kdy se dával do pořádku, trnul, zda neuslyší zvenku nějaký zvuk, strážce přístavu či přímo této lodi, který mu překazí jeho plány hned v zárodku. Konečně byl hotov. Obezřetně vyšel  na palubu, vyhoupl se na molo.

            Nikde nikdo. Dnešního večera ve vnitřním přístavu zřejmě není stráž - i když pevnůstky u vjezdu budou nepochybně střeženy bedlivě jako vždycky.

            Procházkovým krokem se dostal skrz temnou              a ztichlou část města. Byla liduprázdná, jen z pár zákoutí pod stromy zaslechl chichotání či šeptaná vyznání. Nevšímal si jich, jak se koneckonců slušelo a patřilo.

            Zajatci budou s největší pravděpodobností                   v chrámových prostorách. Neodvažoval se po nich zatím          v duchu pátrat, něčím takovým se zde mohl snadno odhalit,      a považoval to téměř za zbytečné. Jsou obviněni ze svatokrádeže a i kdyby ne, většina správních záležitostí se beztak řeší v chrámě, kde je král veleknězem a královna velekněžkou. A chrám není od přístavu daleko: jedna jeho stěna dokonce přímo přiléhá k moři, snad i z kultovních důvodů. Kdyby měl štěstí, možná by se mohl nepozorovaně dostat až tam, ale pochyboval, že toho štěstí bude mít tolik.

            Neměl. Čím víc se té oblasti blížil, tím víc bylo           v ulicích světla a ruchu. Na každém nároží stál hudebník nebo skupinka hudebníků s bubínky, chřestítky, zvonky, píšťalami, trubkami z lastur. Kolem nich se tančilo, mladí neúnavně, starší to chvílemi prokládali hovorem. Znovu žasl nad půvabem eglianských pohybů - chvílemi si jej předváděli        s odstupem, pak se zas přiblížili na dotek blízko a jejich tanec se stal bezmála milostnou hrou, přece však decentní a krásnou na pohled. Mezi davem se proplétali muži i ženy s koši ovoce, pečiva, džbány vína.

            Kdyby se byl vzdal své snahy dokázat nemožné          a rozhodl se příjemně strávit poslední noc svého života, mohl užít všech rozkoší dosyta. Ti, kdo roznášeli pohoštění, ho nabízeli zcela zadarmo: každý zřejmě o svátcích dával, co měl, a přijímal zase z darů jiných. Vydalo to na dobrou večeři, kterou velmi uvítal: během spěšných příprav v kajutě prve zhltl sotva pár soust. Eglianské ženy byly nádherné, v této části města podobné ženám jeho lidu, jen líbeznější. Měly bílou pleť a jejich oblečení se blížilo jeho vkusu, tuniky jim splývaly skoro až k zemi. Kolem boků, kolem krku a ve vlasech je zdobily věnce a girlandy květů k nerozeznání od skutečných. Eglianská magie proudila ulicemi jako voda, byla ve všem, v jídle, v hudbě, v kráse pohybů. Snažil se jí nebránit, plynout s ní, jako by byl skutečným Eglianem, což znamenalo, že mu stoupala do hlavy jako víno. Jakási dívka se zářícíma černýma očima na něj pohlédla a mile se usmála. Věděl, že stačí, aby ji vyzval k tanci, a bude ji mít až do rána.

            Raději se ztratil v davu. Nechtěl nic takového - ze všech sil se snažil nechtít, a mimoto si beztak nevěřil, že by dokázal tančit jako Eglian.

            Pak jako by překročil jakousi hranici. Nejprve to poznal podle magie: byla zde o poznání silnější, příjemnější, úchvatnější. V hudbě zazněly nové nástroje s lahodnějšími tóny. Ochutnal jakýsi zákusek a požitek byl tak silný, až ho to pošimralo na páteři. Měl co dělat, aby nesáhl po druhém. Vypil pohár vína, který nemohl odmítnout, aby neurazil,         a hned věděl, že to nebylo pouhé víno. Naštěstí však ten nápoj neomámil, naopak, zbystřil všechny smysly, zostřil jeho vnímání. Ulicí se blížil jakýsi průvod tanečníků a on se vtiskl do stínu v loubí jednoho z domů, aby nepřekážel.

            Tu zjistil, že tanečníky vůbec nejsou lidé. To, co ho     v proudu sladké hudby míjelo, byly obrovské oživlé květiny, rozvlněné vánkem: pohupovaly se a rozvíraly tím nejpřirozenějším způsobem. Mimoděk si protřel oči, aby se probudil, ale zázrak nepominul.

            Zážitek byl tak mocný, že by se byl nejraději stáhl někam do ústraní, aby ho poněkud vstřebal, ale nebylo to možné, dav byl všude, musel plynout s ním. Pochopil však, že projít chrámovou čtvrtí je úkol nad jeho síly, a stáhl se zpátky do ulic prostého lidu. Proplétal se mezi nimi co nejrychleji, až ho konečně zase přijaly temné opuštěné uličky.

            Ne, takhle by to nešlo. Za chvíly by ho přeludy udolaly a odhalily, nehledě k tomu, že v těch místech by zřejmě měl mít modrou kůži, aby nevypadal podezřele. Tou cestou k chrámu nepronikne, a ztratil už dobré dvě hodiny. Ale noc je i tak dosud mladá, a zbývá ještě moře.

            V jiný den by možná byla i v tuto hodinu pláž plná koupajících se Eglianů, ale dnes tu bylo ticho a klid, až na vzdechy milenců v houštinách. Shodil oblečení a ukryl je mezi balvany, nechal si jen bederní roušku a pár užitečných ozdob: dva paklíče v každém uchu, dovedně sestavené v náušnici, jeho vlastní dílo. Řádka dalších v opasku, zasazené tak, aby zároveň měly okrasný účinek. Zbraň s sebou neměl žádnou. Nepřišel vraždit Egliany, spřátelený národ, který mu zatím koneckonců možná neuškodil ani v nejmenším. Jen osvobodit své druhy, anebo, přinejhorším... vyjednávat.

            Vklouzl do moře a plaval, daleko. Od chrámového okrsku ho odděloval dlouhý ostroh. Moře za ním mohlo být zrádné a nebezpečné, ale neměl na vybranou. Držel se             v dosahu břehu, v jeho stínu.

            Nenarazil na žádnou vážnější obtíž a moře kolem chrámového okrsku bylo volné, žádná hradba, žádná hranice. Jen náraz magie, který by nepochybně i každého Egliana důrazně varoval: dál ne. Jsi v posvátných vodách.

            Nevzdoroval, poddal se jí. A jak plaval dál, věděl naprosto jasně, co tím udělal: v očích Eglianů, ne-li v očích jejich bohů, sám sebe posvětil, oddělil k oběti. Tuto hranici už pravděpodobně živ nepřekročí.

            Inu, nepřekročí, pokud do toho oni budou mít co mluvit - a to rozhodně nehodlá připustit. Jeho druhové jsou taky uvnitř. Musí za nimi.

            K svému úžasu zjistil, že skálu přetíná uzounká strmá pěšinka, vedoucí vzhůru ke zdi. S trochou obav se po ní pustil a nahoře nalezl malá klenutá dvířka, odemčená. Potichounku se protáhl dovnitř a octl se v prosté komůrce, po egliansku pěkně malované, ale maličké. Nebylo v ní vlastně nic než lůžko, na němž kdosi spal. Oknem sem padalo dost světla, aby se daly rozlišit vlasy, bohaté a zřejmě světlé, rozhozené jako záplava všude kolem...

            Zatajil dech a opatrně otevřel i dveře, aby se mohl podívat lépe. Ano... nebylo pochyb.

            Na delší chvíli ho to připoutalo na místě, neschopného jít dál, ačkoli věděl, že by měl. Neznal ji dlouho, ale spojovací nitky, kterých včera využíval, aby ji přiměl k poslušnosti, ho teď vytrestaly. Zakořenily v jeho srdci, najednou si jasně uvědomoval pustotu života, který mu zbyde, až ona bude obětována. Prudce zatoužil chytit ji do náručí a zmizet odtud, bránit se nebude, beztak do ní zase nalili ty svoje jedy, a kdo si dnes bude všímat mladíka, nesoucího dívku v náručí? Dostane ji na loď jako nic a kdo ví...

            Jenže to nemůže udělat. Je to nepochybně šikovné děvče a má pár dobrých vlastností, ale jeho druhům se nevyrovná, a už vůbec sama nevyváží patnáct. Povinnost ho vede především za nimi, ne za ní. Snad - snad, bude-li mít obrovské štěstí, se pro ni bude moci zastavit, až se bude vracet.

            S těžkým srdcem se odtrhl a zkusil další dveře. Jedny byly odemčené a vedly do maličké lázně, druhé po chvilce bez potíží odemkl.

            Octl se v chodbě, končící přímo u dveří a na druhé straně spadající povlovným obloukem dolů, tak mírně, že tudy nevedlo schodiště, jen svažující se hladce dlážděná podlaha. Zavřel za sebou a dokonce zamkl, aby nezpůsobil zajatkyni zbytečně další trápení: jakmile to udělal, octl se v naprosté tmě. To ale považoval za dobré znamení. Čím méně světla, tím menší pravděpodobnost, že by tudy dnes někdo chodil.

            Zdi chrámové budovy byly zřejmě velmi silné, ruch slavnosti zde vůbec nebylo slyšet. Nyní poprvé se velmi obezřetně pokusil navázat spojení. Ne se soustředit, ne po svých druzích pátrat, to by nějaký kněz v blízkosti mohl snadno vycítit. Pallu však měl jisté spojení s Ramem, stará záležitost z dětství, kdy svého kamaráda, nepříliš nadaného na magii, přijal jakoby do sebe, pod svou ochranu. Časem se tak Ramova neohrabanost oblomila a zvládl alespoň ty nejzákladnější prvky, nutné k přežití, ale věnoval mu svou důvěru a pouto zachoval. Mohli si tak lépe pomáhat, opřít se jeden o druhého, a v běžném prostředí by Pallu neměl potíže podívat se na svět přítelovýma očima - prožít si, co cítí.

            Tady ne. Příkrov eglianské magie udusil každou jiskřičku.

            Sestupoval opatrně chodbou a po hmatu hledal další dveře. Pokud se hodně nemýlil, nebyly tu žádné. Dál. Dolů, stále dolů, ve stále zmenšující se spirále jako do šnečí ulity. Magie kolem houstla, přibývalo jí, tolik ještě věděl: od chvíle, kdy se jí na hranici poddal, však měl stále větší potíže si ji jasně uvědomovat. Byla už příliš součástí jeho samotného.

            Pak konec. Jediné dveře, vedoucí do tmy, otevřené. Na okamžik zaváhal, ale nedalo se dělat nic jiného. Vstoupil.

            Dveře mu v patách tiše zapadly.

            Skočil zpátky, ale šátral po nich marně, nikde nebylo ani stopy po nějakém zámku ani jiném způsobu, jak by se daly otevřít.

            Kdosi udeřil do bubnu, rozeznělo to vzduch i zdivo všude kolem něj. A znovu. A znovu.

            Utišil se a postavil se zpříma, nehybně. Nepřišel vraždit Egliany. Pokud se nenaskytne možnost úniku, zahyne   s důstojností syna nasiho.

            Kolem něj vzplály čtyři pochodně. V jejich světle spatřil, že je v nízké kulaté místnosti s klenutým stropem. Nebyla malovaná, jen tesaná z černého kamene, avšak zdobil ji reliéf kořenů mocného stromu, prorostlých stěnami, stropem, podlahou, občas i volným prostorem jako sloupy. Poněkud strašidelná výzdoba. Pokud to ovšem nebyly kořeny skutečného stromu. Uprostřed ji doplňoval kamenný obětní stůl, tvořený hladce prohnutým netesaným balvanem.

            Po obvodu místnosti čekalo dvanáct postav, nahých, velmi urostlých. Od ramen dolů byly lidské, ale hlavy měly býčí: pokud to snad byly masky, působily stejně živě                a přirozeně jako předtím tanec květů. Nad obětním kamenem stál třináctý, v ruce dlouhý nůž.

            Že by nastal čas, kdy má moudrý vyjednávat?

            Už ne. V dunění bubnů by neslyšel ani sám sebe.

            Nenechali ho nad tím přemýšlet dlouho. Byli to koneckonců Egliané, obratní a milosrdní. Vrhli se k němu, povalili ho na kámen, kovová obruč mu secvakla kolem pasu. Vždy dva z nich přidrželi každý z jeho údů. Kněz s nožem vyskočil na balvan, přiklekl nad něj, Pallu ucítil na krku ostří...

            ...a to bylo všechno. Odstoupili. Zůstal na oltáři volně přichycený poutem kolem pasu, nepochybně živý, jen na hrdle ho kolem dokola pálil lehký škrábanec.

            Pak se na něj shora cosi vylilo, hotový příval, málem se v tom utopil. Bylo to teplé, lepkavé a mělo to nezamenitelný pach...

            To už mu bylo jasné, oč jde, a vůbec se mu to nelíbilo.

kapitola 6.

 

 

            Neviděl na oči, ale měl pocit, že světlo slábne. Dunění bubnů se ztlumilo. Pak uslyšel povědomé zaklapnutí dveří. Ruce měl volné, pokusil se trochu otřít.

            Ano. Je znovu sám, potmě.

            Probíhají zasvěcovací obřady, o něž nežádal. Inu... nepochybně nutná příprava před vlastním obětováním. Nemůže se na Egliany zlobit, mají své tradice. A koneckonců, sám jim vlezl do pasti.

            Věděli o něm možná celou dobu. Snad mu dokonce     s typickou eglianskou laskavostí chtěli před smrtí dopřát krásný večer.

            Tak neschopný! Ale co, všechno je v pořádku. Neschopný zaslouží smrt, a to je přesně to, co ho čeká. Jen si nikdy, nikdy, dokud potrvá tebel aher, nebude moci odpustit, že oni zahynuli s ním!

            Průběh toho, čím prochází, zhruba znal, patřilo to        k jeho vzdělání. Teď přijde na řadu voda. Avšak opět jen symbolicky, nebo ho už hodlají rovnou utopit jako kotě? Kdopak ví...

            Přes nedávnou špatnou zkušenost znovu zjistil, že nedokáže jen tak trpně čekat. Byl příliš nehlídaný a měl příliš volné ruce... a to jediné pouto kolem pasu bylo příliš legrační. Chvíli odolával pokušení, ale pak už se jeho prsty rozběhly po chladném kovu, hledaly zámek, začaly ho zkoušet...

            Kolem cosi zašumělo. Voda! Už je tady!

            Zalila ho až k ramenům mírnou vlnou, pak ustoupila. Vrtal se v zámku dál, už ho cítil - ještě chviličku a povolí.

            Tentokrát mu vystoupila až nad hlavu, pak se znovu na kratičko stáhla. Zámek povolil, Pallu se vyprostil a plaval, čirou tmou, tam, odkud voda přicházela, neboť tam jedině musela být možnost úniku. Voda byla vlažná a slaná a náhle ho strhl proud, stáhl ho pod hladinu, stačil se sotva nadechnout. Smýkl jím o jakousi mříž a pak ho vsál dolů, tloukl jím o slizké stěny, dolů, stále dolů. Plíce už mu málem praskly, v hlavě mu hučelo a voda s ním uháněla dál, níž         a níž...

            Najednou si uvědomil, že dýchá. Kolem nebyla tma. Kdosi mu podával ruku, chytil se jí a nechal si pomoci na břeh a ta ruka byla jemná, ruka ženy...

            Otřel si oči a zamrkal. Stála nad ním, jak tam tak zhrouceně napůl seděl a napůl klečel na okraji podzemního jezírka, oděná v dlouhé roucho a podle postavy krásná. Tvář měla skrytu v závojích, ale přesto tušil, že na něj hledí napůl káravě a napůl pobaveně. Vstát nedokázal, částečně vyčerpáním, ale především pod tíhou eglianské magie, zde nejsilnější vůbec - pocítil však nesmírnou touhu složit hold jejímu půvabu i majestátu. Poklekl tedy aspoň pořádně, položil ruku na srdce a hluboce se uklonil.

            Teď se usmála. Prostě to věděl. Bylo úplně zbytečné, že si zahalila tvář, když na něm její duše spočívala takovou váhou, že vnímal každé její sebemenší hnutí. V ní to bylo. Střed, pramen všeho, co dnes prožil.

            Položila mu ruku na čelo, nezmohl se na víc než pochopit, co je obsaženo v tom jediném doteku: mateřská něha, konečné odpuštění, přijetí otroka i moc, která mohla znamenat smrt. Už nepokračoval ve svém marném zápase,      v koncích se silami. V příštím okamžiku se propadl do hlubokého spánku.

*

 

            Probudil se osvěžený, znovu do úplné tmy. Je dosud noc, nebo je někde pod zemí? Nebylo z čeho to poznat, avšak odhadoval, že možná spal jen krátce. Ležel na hladké chladné podlaze, na rukou i nohou okovy: cítil jejich váhu, avšak byly připevněné s jistou volností, takže se mohl trochu pohnout. Vzpomněl si na Posvátnou horu. Jestlipak mají v chrámu taky ještěra? Nebo sem připlouvá přímo z moře?

            Naděje už si nedělal dávno a hloupé pokusy                o vysvobození už také s konečnou platností přestal považovat za dobrý nápad, ale cosi v něm ještě žilo svým vlastním životem. Mimoděk vyzkoušel, jak daleko dosáhne rukou. Žádná sláva. Rozhodně nemůže dát ruce k sobě. Mohl by ale odemknout rukou okov na noze a pak zkusit prsty nohy...

            No tak, Pallu! Ovládni se už konečně a nekaž jim důstojnost jejich obřadů! Tu lázeň, při níž ses málem utopil, sis nejspíš taky zavinil tímhle. Kdybys byl zůstal na stole, upoutaný, voda by ustoupila a nechala tě tam: takhle tě vzala      s sebou.

            Ano, ale co by bylo špatného na tom čelit smrti vestoje? Má opravdu zůstat přikovaný vleže, on, syn nasiho, když by nemusel? Je teď zřejmě nahý jako nemluvně, pásek je pryč, ale náušnice mu nechali...

            Při pokusu dosáhnout rukou k uchu narazil na jakousi kovovou misku. Naklonil se k ní a přičichl. Hm... zdá se, že čistá voda. Pozorní Egliané, jemní až do samého konce. Zašátral prsty kolem. Ano, povědomá lahvička tu byla taky. Tišící prostředky dali zvlášť. Může se napít bez obav. Žízeň tedy opravdu měl.

            Brzy zjistil, že rukou nedosáhne ani k okovu na noze, ať se kroutí jak chce. Pro tu chvíli ustal a krátce odpočíval.

            Zdá se mu to jenom, nebo tu kdesi ve tmě, velký kus od něj, kdosi dýchá? Pohnulo se tam něco?

            Nu ano, jsou tu zřejmě s ním. Připravení k oběti, upoutaní, jako on. Nezavolal, aby se o tom přesvědčil - jeho zahanbení bylo příliš silné.

            Nová série marných pokusů se vysvobodit, nyní podpořených zoufalou touhou pomoci především jim, zkusit zachránit aspoň někoho, a ještě větší jistota, že to nepůjde. Teď už jen ležel, plný zoufalství nad vlastní neschopností         a jejími následky. Bylo vlastně naprosto jedno, zda smrt už přišla nebo ještě ne. Takhle bude ležet i v tebel aher, zdrcený svou vinou, v takovém opovržení, že vztahy s druhými nebudou možné...

            Zároveň vnímal i naprosto podružné podrobnosti. Uvědomil si, že nemá kůži vysušenou koupelí ve slané vodě. Kdosi ho umyl a potřel olejem. Jedinou památkou na zasvěcovací obřady byl šrám na krku. A podobný šrám, který pálil v duši.

            I to bylo jedno, a přece svým způsobem nebylo. Neboť během uplynulých let uvažoval o zasvěcení několikrát, a dosti vážně, i když k němu nikdy nedospěl. Byla to věc, která pro něj hodně znamenala - a cítil teď jako pořádně palčivý výsměch, že k ní nakonec došlo takto, nedobrovolně. A Paní lásky je arci krásná a hodná veškeré úcty, ale nepochybně dobře ví, že ji by byl nevolil...

            Proč? tázal se v duchu trpce. Zmocnila ses mě svou magií, uspala jsi mi posádku, to ještě nebyla moje neschopnost, dělal jsem, co jsem mohl! K čemu ti je ještě        i tohle pokoření? K čemu ti je srdce, které sis vzala proti jeho vůli?

            Inu, jsou situace, ve kterých by moudrý byl vyjednával, odpověděl sám sobě. Co ty víš? Obětování byste asi stejně neušli, ale možná jsi mohl dosáhnout právě tohohle: že by vám všechno vysvětlili předem, že by vám dali možnost pochopit a souhlasit...

            Na tom není nic, co by se dalo pochopit! Je to eglianská zvrácenost, předhodit mladičké děvče k sežrání ještěrovi: zachránil ji přece právě proto, že nevěřil, že by Paní lásky byla schopna žádat něco takového! Pokud to udělala, pokud je ochotná to podporovat tím, že přispěla k jejich zajetí, je jiná, než si myslel, a rozhodně se jí zasvětit nechce. Zkazil, co mohl, snad by svým způsobem měl být ještě vděčný, že      o něj někdo z bohů vůbec stojí, ale ne! Ať s ním prováděli cokoli, nevydá se jí, nikdy!

            A v tu chvíli tam byla. Cítil ji. Byla všude ve tmě kolem něho, stejná jako v tolika vzájemně nepodobných zážitcích dnešní noci, a znovu trochu jiná. Vnímal její blízkost, ale nepůsobila na něj. Nechávala mu svobodu.

            Byla bych ráda, kdybys vyjednával. Byla bych ráda, kdybys pochopil.

            Smutek, který se za těmi slovy skrýval, se nedal přehlédnout. Ženy vždycky touží po pochopení, vybavil si. Příliš se s nimi nazaplétal, ale tolik už věděl. A on jí vzdoroval, choval se k ní tvrdě... a byl nezdvořilý!

            Tentokrát před ní nemohl pokleknout, ale přetočil se    v poutech, nakolik mohl, a alespoň náznakem se dotkl čelem země.

            Odpusť, Klenote vesmíru. Nechtěl bych ti křivdit. Bylo mi jen těžko, víš - kvůli nim...

            Já vím.

            Nic víc, ale byl v tom skutečný soucit, a to mu dalo naději.

            Prosím... jsi tedy ještě ochotná o tom se mnou mluvit, Prameni krásy? Rád bych porozuměl...

            Kdesi v hlubinách tmy kolem něco drobně zaperlilo. Po tváři mu zamžilo cosi jako kapky rosy. Ocenila jeho dvornost, jeho lichotky.

            A pak... bezbrannost. Pochybující, bezradná žena. To přece nemůže...

            Jednou za život nadejde ještěrům čas lásky. Matka pak pluje dlouhé dny, aby nakladla vejce na písčinu ostrova. Po celou tu dobu neloví, nic nejí, dorazí na místo úplně vyčerpaná...

            Už se neudržel.

            Co takhle jí tam hodit zaříznuté dobytče? Ale... promiň, už jsem zase nezdvořilý. Prosím, pokračuj.

            Nebude žrát neživou potravu. A obětovat člověka není tak strašné jako obětovat zvíře. Může se dobrovolně rozhodnout. Může to udělat z lásky, a tou láskou pak žije dál,   a je to pro něj krásné...

            Teď už se snažil odpovídat co nejjemněji, byť i jen     v myšlenkách.

            Ale zvířata se přece pořád požírají navzájem, Kvítečku něhy. Nad tím už jsem přemýšlel, víš? I kdybych se rozhodl nelovit, spokojit se s rostlinnou potravou, nic tím nezachráním...

            Ano. Snažím se, ale... nejsem všemocná. Celá ta věc je strašnější než tušíš...

            Vnímal hloubku její bolesti a dlouhou dobu se neodvážil víc než nabídnout svůj soucit, mlčky.

            A pak... zkusil se přece jen ozvat po patřičné době... není to přece jen tak, že se lidé rodí, aby žili svá léta? Že jsou tu příležitosti, věci, které mají vykonat? Je to opravdu tak jedno, když umírají před časem?

            Nu... není. Máš pravdu.

            Proč potom tolik obětí mezi tvým lidem, Paní lásky?

            Teď byla ještě rozpačitější než na počátku.

            Už jsem ti přiznala... nedokážu všechno. Jsou to moje děti, chci se o ně postarat co nejlépe, ale pak jich samozřejmě hodně přibývá a pokud nechci, aby upadly do bídy... Dávám jim prostě příležitost odcházet ke mně, což stejně chtějí! Celý život je učím lásce, a ta dá jejich dnům naplnění, i když jich není mnoho.

            Ale to není opravdový život, má krásná, a ty to víš...

            Ne?

            Propusť je, Paní lásky. Buď maminkou, která chová své děti, dokud jsou malé, ale když dorostou, nechá je jít. Třeba i okusit tvrdosti světa. Ale volit po svém. Skutečně žít, se vším všudy...

            Ach... budu o tom přemýšlet.

            Náhle si uvědomil celou nepatřičnost situace. On, nepatrný človíček, který právě dokázal svou neschopnost a leží bezmocně ukovaný na chrámové podlaze, vydaný všanc bohyni, si nejen namýšlí, že s ní mluví - dokonce si troufá ji kárat a myslet si, že ji vnímá, jak je pokorná, jak se mu svěřuje...

            Teď se zasmála.

            Co ty víš? Třeba i bohové po tom někdy touží... nepatrný človíčku!

            Vzdal se. Má pravdu, záleží na něm tak málo, že si od něj může vzít třeba i tohle, pokud si přeje...

            Tak se svěř třeba zase ty... Miluješ ji?

            Ach Klenote vesmíru... Ty jediná víš, co je to láska, ty taky víš, jestli je láska to, co cítím. Vzbuzuje ve mně něhu, toužím po ní... velmi. Je mi jí líto, nechtěl bych, aby zahynula mladá. Ale myslím, že ve skutečnosti mám mnohem víc rád svou posádku, druhy v dobrém i zlém a víš... jestli bys byla ochotná přijmout pokornou prosbu smrtelníka... opravdu moc bych chtěl, aby přežili...

            Nu, však ještě není tak jisté, že zahynou, či ano? Nebuď tak nedůvěřivý, možná opravdu nemám zas až tak velké zalíbení v obětech, daných nedobrovolně, když mohu mít tolik daných z lásky...

            Máš pravdu, má krásná. Ještě jednou... promiň prosím.

            A co žádáš pro sebe? Vidíš, už se tě ptám... Chceš dožít svá léta do konce, nebo zemřít... a být se mnou?

            Byla všude kolem, nesnesitelně krásná. Ztrácel se       v tom, měl chuť křičet nahlas.

            Dotkni se mě, Prameni lásky! Prosím dotkni se mě,     i kdybych měl proto zahynout...!

            Asi takhle?

            Všechno, co mu kdy působilo rozkoš, navenek             i uvnitř, ho nyní navštívilo. A pak víc, i to nepoznané. Zaplavovalo ho to v nových a nových vlnách, až po okamžik vrcholného blaha. Pak přišlo uvolnění. Nepřál si to zopakovat, byl naprosto spokojený. A tehdy ji uviděl.

            Měla roucho modrozelené jako moře, ne, ono bylo mořem, zdobeným bílou pěnou, žilo, vlnilo se všude kolem ní. Ve vlasech se jí otevíraly květiny a dozrávaly v plody, kolem hlavy se jí třepetali drobní ptáci a motýli a její ruce voněly chlebem. Avšak její tvář byla tváří dívky ze skály.

            "Vidíš, ani tak by to nebylo správné. Mohla bych        v tobě vyvolat takovou touhu, že bys škemral o přechod do jiného života, kdykoli, jakkoli, ale byla by v tom pak láska?    A máš pravdu, každý den života je drahocenný. Proto po tobě nežádám, abys mi je obětoval. Ale jsem ochotna, stále ještě, přijmout zasvěcení. Odmítl jsi, protože se tě nikdo na nic neptal. Teď jsi mě poznal, a já se tě ptám. Co mi odpovíš?"

            "Děkuji ti, Paní lásky. Nedovedu vypovědět, jak moc si vážím toho, že jsi udělala tohle - žes mi dala skutečnou svobodu."

            Usmála se. Čekala.

            A on nespěchal. Využil její příležitosti, aby skutečně zvážil, co chce a co by bylo správné. Přitom si bezděky uvědomil, že už není v poutech, nahý na chrámové podlaze. Stál před ní volný, zřejmě kdesi v tebel aher. Zvláštní bylo, že tu měl na sobě svou vlastní košili, tu modrou s jednorožci. Ale byla čistá.

            Využil příležitosti a poklekl na jedno koleno, složil jí dvornou poklonu jako muž ženě.

            "Budu tě milovat, Klenote vesmíru," řekl. "To ti dávám z celého srdce a budu vnímat jako zázrak a dar, když přijmeš. Zasvěcení... cítím trochu jinak. Je věcí mne samotného, mé cesty, a já vlastně ještě nevím, kudy povede: ale právě proto nemohu nikomu nic slíbit..."

            "Ano... také to cítím."

            Odmlčela se. Jen proto, aby mu dala příležitost prožít své pochopení. Pokoj, kterým ho zahrnovala, ho zaléval od hlavy k patě.

            "Ani já neberu tvou nabídku jako malý dar," řekla konečně a sklonila se k němu, přiklekla na jeho úroveň. "Poslyš, nepatrný človíčku, něco ti povím. Ty se teď trápíš nad tím, jak jsi neschopný, a někdy opravdu nevolíš úplně to nejlepší řešení. A je to jen přirozené. Nikdy nezapomínáš, že jsi syn nasiho, ale často zapomínáš, že jsi ještě nedožil dvacátého roku. Ale já už jsem poznala, že dovedeš milovat, nejrůznější lidi, otce, bratra, druhy z lodi, neznámou obětovanou ženu, a víš, líbí se mi způsob, jakým miluješ. Jsi opravdový. Nasazuješ všechno. Občas přitom... ale ne, nechme toho. Dnes nechci napomínat já tebe. Jen mi ještě jednou pověz, skutečně to dáváš i mně? Budeš mě milovat? Ať           s tebou naložím jakkoli? V dobrém i zlém, až mě opravdu poznáš a budeš vědět, v čem jsem selhala a na co nestačím, budeš mě milovat?"

            Takže je to pravda? Určitě? Ona ví o svých chybách? Přiznává je? Hledá soucitné srdce, útočiště? Vydává se ti jako obyčejná žena, ona, Paní života?

            Nu, a co jiného čekáš? Je bohyní lásky, co menšího může chtít než - skutečnou lásku?

            A jeho srdce odpovědělo.

            "Ano, budu tě milovat i tehdy. Budu tě milovat tím víc."

            "Ach... ano, čekala jsem to."

            Přiblížila tvář k jeho, ale... nedotkla se ho. Jen se zvláštně usmála, byl v tom skrytý smutek. Pak mu opatrně dýchla na čelo a on se ztratil ve štěstí bez hranic.

 

*

 

            Procitl v poutech na chrámové podlaze, ztuhlý             a prochladlý, údy téměř necitlivé. Avšak už tu nebyla tma, jen stříbřité šero rozednívání. Tiše v něm šuměl jitřní déšť, dokonce zpívali ptáci.

            Hleděl vzhůru do vysoké klenby velikého kruhového sálu, zřejmě hlavního chrámového prostoru. V jeho středu se zvedal obrovský strom, tesaný z bílého kamene, možná           z jediného kusu původní skály. Vyplňoval celou klenbu           a zároveň ji nesl. V souladu s jeho přirozenými tvary v ní bylo mnoho oken, jimiž létali dovnitř i ven ptáci a hnízdili v jeho větvích. Také přímo nad ním byl ponechán volný prostor, takže sem kanul déšť a stékal po jeho kmeni do jezírka, které ho oblévalo. To však už Pallu jen odhadoval podle sluchu, neviděl. Ležel totiž napříč jakéhosi kruhového koridoru, shora otevřeného, avšak u jeho hlavy i nohou ohraničeného bílou zdí, tesanou do podoby rozkvetlé louky.

            Pohnul se, natočil hlavu na jednu stranu, pak na druhou. Nic. Jeho muži nebyli tak blízko, aby se dali zahlédnout.

            Byl to všechno jen sen, nebo se skutečně setkal s Paní lásky a prosil za jejich záchranu? Anebo to byl sen, ale ona ho vnímala i tak a slyšela jeho prosbu? Kdopak ví... Ale bylo to všechno tak živé!

            Zatím se ale nezdá, že by se na jejich situaci něco změnilo. Nikdo je nepropustil. Obřad dosud zřejmě pokračuje.

            A v tu chvíli si to vybavil, téměř zasutou vzpomínku    z doby, kdy ji nepovažoval za důležitou. Vždyť přece ví, jak Egliané soudí těžké zločince! Oni je neobětují Madachovi. Upoutají je k chrámové podlaze a přeženou přes ně posvátného býka. Pokud je rozdupe, mají za to, že Paní přijala oběť a že je vina smířena jejich krví. Pokud je ušetří, někdy je rozhodnuto, že se provinili příliš a musí být usmrceni nerituálním způsobem. To je pro Egliany nejstrašnější trest     a téměř nikdy k němu nedochází. Zpravidla je rozhodnuto, že vina nebyla tak těžká a postačí vyhnanství...

            Ach, že by opravdu? Díky nastotisíckrát, Klenote vesmíru! Protože pak jsi mi dala znovu příležitost nebýt tak docela neschopný. Jednoho býka zvládnu snadno, jen prosím buď tak laskavá a pusť ho... přenech mi ho.

            Hlucho. Jako by tu nikdy nebyla.

            Má krásná, má milovaná, slyšíš mě? Potřeboval bych   s tebou mluvit! Vím, že sis přála, abych tě měl rád, ať se mnou naložíš jakkoli, a já ti to ze srdce dávám, ale přece jen, říkala jsi taky, že opravdu záleží na každém dni a hlavně, jsou tu ještě oni... jsi ochotna to pro mě udělat? Nebo spíš neudělat?

            Nic. Musel to být opravdu jen sen.

            A přece neberu nic zpátky, Prameni krásy. Bez ohledu na to, zda se rozhodneš to přijmout, miluju tě a budu milovat. Ale prosím, ať už mi to dáš pocítit nebo ne, vyslyš mě! Smrt, jakákoli, je jen malá cena za setkání s tebou a pevně doufám, že syn nasiho ji ustojí, ale žel, to setkání by nám bylo odepřeno. Nech mě prosím naživu aspoň dokud nesplním slib, který jsem dal Madachovi, on je na tyhle věci přísný a nechal by mě bloudit světem bez těla, dokud bych nedal své závazky do pořádku: a to by pak bylo hodně těžké, trvalo by to jistě déle než přirozená léta mého života...

            Stále nic. Nu, musí zkrátka doufat, že ho přesto vnímala. Je v samém srdci jejího chrámu, a věděla o něm         i jinde víc než dost. Musí doufat, že Paní lásky má smysl pro lásku. Že ji skutečně jiná oběť než dobrovolná neuspokojí, ať už to doopravdy řekla nebo se mu to jenom zdálo.

            Jen mi ho přenech, má krásná. O nic jiného se nemusíš starat. Snažně prosím...

            Tak, a dost už s tím. Když už si tolik troufáš na býka, přestaň ji obtěžovat svým škemráním a soustřeď se na svůj úkol, ať ho nakonec ještě nezkazíš.

            Štít nad každým z druhů. A nádrž pokoje a uvolnění, připravená pro býka. Možná tě rozdráždili, poplašili, ale není čeho se bát. Jsi v Egliaru, kde si tě každý váží. Jsi v království Paní, která chce být laskavá ke všemu živému. Utiš se. Zastav se. Odpočiň si.

            A tehdy ho ucítil, jak se blíží. Hnalo se to chodbou jako smršť, cosi mnohem silnějšího a rušivějšího v tom tichém ránu než dusot kopyt a výkřiky kněží. Jako horský vítr, jako lavina: prudké, nespoutané. Odválo to všechny štíty jedním nárazem. A přece to bylo krásné: příval života...

            Nevyslyšela ho. Ponechala si zvíře v rukou. Oáza pokoje, kterou mu připravil, se v příští chvíli rozletí pod jeho kopyty jako špinavá louže...

            Pallu to vzdal a v těch posledních pár okamžicích, které mu ještě zbývaly, soustředil své síly už jen na Paní samotnou. Zachytil se štěrbin její duše jako nepatrný brouček záhybů kůry. Má krásná, má laskavá! Ty nechceš zahubit nic živého a já to vím!

            Bouře se hnala přes něj. Nebyl si jist, zda se bojí: to by bylo arci zlé, ale nedokázal si to uvědomit pro vzrušení, které ho naplňovalo, pro čiré nadšení krásou života, její krásou. Jen jediný dotek, milovaná, i kdyby mě to mělo zahubit...

            Ne, nedotkla se ho. Bouře se přehnala, a zůstal beze šrámu, a teď už zase v hrůze o své druhy. Ale nerozptylovat se. Soustředit mysl. Ty nám neublížíš, Prameni lásky, ne - protože nechceš!

            Nebyl si jist, nakolik se mu to daří, nebyl však čas se tím zabývat. Dával, co mohl, aby svou posádku zachránil. Bouře se přes něj přehnala podruhé, a znovu a znovu, už to ani nazvládal počítat.

            Ty nám nechceš ublížit, milovaná!

            Zatím věděl pouze to, že jemu skutečně neublížila. Kopyta ho vždycky nepochopitelným způsobem minula. Jen jednou, naposledy, o něj jedno maličko zavadilo. Ošklivá modřina, nic víc.

            To máš na pamětnou, domýšlivče! Jednou jsem přijala tvou pomoc, ale to ještě neznamená, že ji potřebuju vždycky, když chci zůstat sama sebou!

            Dunění kopyt zesláblo, vytrácelo se. Už se nestačil ani divit, ani bát, ani radovat, jen mu šla hlava kolem.

            Promiň, má krásná. A přece... kdybys někdy pomoc potřebovala, chtěl bych, abys ji u mě zase nalezla...

            Smála se, ještě rozjařená.

 

            Znovu se ozvaly kroky. Zaslechl i tlumené hlasy, nerozuměl jim, ale bedlivě počítal. Patnáct, přece jen! Snad     k němu byli bohové opravdu milosrdní...

            Stanula nad ním, nyní znovu v tělesné podobě, tvář zahalenu. Dala pokyn dvěma kněžím a pouta povolila. Nahý zajatec silou vůle ovládl ztuhlé tělo a složil dvornou poklonu královně Egliaru.

            "Vím, kdo jsi," řekla. "Cítíš se mi rodem roven            a o tolik nadřazen, o kolik tvůj lid domněle převyšuje můj. Jsi přesto ochoten se pokořit a přijmout můj soud?"

            "Také já vím, kdo jsi, má paní," odpověděl tiše. "Poddávám se ti."

            "Překazil jsi obřady a sáhl jsi na mé vlastnictví," řekla. "Poškodil jsi mou loď, když jsi mi pošetile a zbytečně kladl odpor. Svévolně jsi vnikl na posvátné území s úmyslem zabránit vykonání spravedlnosti. Dokonce jsi vzdoroval           i potom, co jsi byl zajat a vydán tomu, co sis sám způsobil."

             Neměl vlastně potíže s ní souhlasit, ve většině věcí.

            "Uznávám, má paní. A škodu ti rád štědře nahradím... tedy, pokud budeš tak laskavá a rozhodneš se ponechat mi můj majetek."

            "Asi bys měl vědět, synu krále," pravila velmi mírně, "že u nás je zvykem vykonávat lehčí tresty veřejně."

            Cítil, jak ho polilo horko, a byl rád, že má hlavu dosud sklopenou, jak tak před ní klečel na jednom koleni. Nu, co se dá dělat. Tohle by ho koneckonců v otcovském domě mohlo také ještě potkat, kdyby byl měl to štěstí a směl tam zůstat.     A že se několikrát rozhodl jako neschopný, to se opravdu nedá popřít.

            "Věřím, že mě budeš soudit spravedlivě, má paní.      A prosím o milost pro svou posádku, pokud je to možné. Byli pod mými rozkazy, za nic nemohou."

            "Vyvázli bez zranění a jsou našimi hosty," řekla vlídně. Byl by jí za to zlíbal ruce, ale neodvážil se.

            "Pokud jde o tebe, Matka vidí tvou lásku k druhům     a to, co jsi udělal pro lásku k nim, odpouští. A za svůj pošetilý vzdor jsi už byl potrestán přiměřeně. Zbývá tedy jen původní narušení obětních obřadů, a tam Matka ve své moudrosti rozhodla, že jsi vykonal to, co se skutečně mělo stát. Oběť bude naplněna jejím odloučením od domova, po tvém boku. Vstaň, prosím. Soud je u konce." Počkala si, až se zvedne,      a pokračovala s typicky Eglianskou srdečností. "Až do sňatku budeš mým hostem. Horkou lázeň už máš připravenu."

 

            Krátkou, točitě se svažující chodbou ho zavedli do boční místnosti z bílého kamene, kde kořeny Stromu obklopovaly oválnou nádrž, plnou horké vody. Její přívětivost podstatně zvyšovala hostina, která tu byla marnotratně připravena. Jeho druhové už jí okusili a právě se jim začaly rozvazovat jazyky, ale sotva se octl na prahu, nastalo úplné ticho.

            Vstoupil dovnitř, velmi rozpačitý. Kněží za ním zavřeli dveře.

            Nikdo se nepohnul. Všechny pohledy se mu vyhnuly. Pallu se zastavil a sbíral síly na to, co ho čeká. Jestli je skutečně ztratil... inu, stále ještě dopadl mnohem líp, než si zasloužil. Může být moc rád, že přežili.

            Konečně Labka zvedl hlavu a podíval se mu do tváře.

            "Zklamali jsme tě, můj pane," řekl ztěžka.

            Pallu nasadil všechno sebeovládání a dovolil si jen náznak úsměvu.

            "Měl jsem dát na tvou radu a vyjednávat," přiznal oplátkou.

            Místnost nepatrně ožila. Lidem se vracely oči.

            "Neradil jsem to, můj pane," připomněl Labka. "A asi bych nebyl souhlasil, ani kdybys to byl radil ty."

            Pallu k němu přistoupil a položili si navzájem ruku na rameno. Ta chvíle by vydala i za léta trápení.

            "Ostatně, podle toho, co nám říkali, tys přece jen vyjednával, můj pane. Vděčíme ti za své životy."

            Tohle ti nikdy nezapomenu, Milovaná.

            Však ty mně jsi taky nedaroval zase tak málo, nepatrný človíčku!

 

 

kapitola 7.

 

 

            Po sedm dní zůstal Pallu hostem chrámu. Naordinovali mu docela příjemný režim střídmé stravy, dlouhých procházek, mírného cvičení a důkladné lázeňské péče. Během té doby svou nevěstu pochopitelně ani okem nespatřil, třebaže jinak se pohyboval v podstatě zcela volně: zato mu přidělili     k osobním službám jednu kněžku, postarší už, ale přesto velmi krásnou, kdyby se nechaly stranou eglianské zvláštnůstky jako modrá barva pleti. Učila ho umění naslouchat druhému, porozumět mu, vést s ním rozhovor, dělat mu radost - bylo to pro něj něco nového, neboť mistra na tyto obory dosud neměl, ačkoli jistou míru neoficiálního výcviku rozhodně podstoupil, a považoval je za užitečné, ba nezbytné, pro někoho v jeho postavení. Naslouchal jí proto dychtivě a jako zatím vždycky, chápal velmi snadno - avšak nedovolila mu rychle vstřebat její vědomosti a zjistit, že už mu nemá co nabídnout, jak se mu to doma častokrát stalo. Mírnila jeho spěch, nechávala mu dlouhé přestávky na ztišení a zamyšlení: a když viděla, že má dobrého žáka, přijala to s potěšením a pustila se s ním do složitějších otázek. Její moudrost hned tak na dno nenarazila.

            Prvního večera byl trochu stísněný a čekal, zda ho nebude chtít během noci zaučit i do tajemství tělesné lásky: nic takového se však nestalo. Druhého večera už ho to mrzelo. Svým způsobem nechtěl jinou ženu tak krátce před svou nevěstou - uvědomoval si však, jak málo toho zatím poznal,    a velmi toužil po tom nebýt neohrabaný, dát to nejlepší. Čtvrtého dne nevydržel a zeptal se přímo. Zasmála se a dala mu pár jednoduchých rad, tím nejpřirozenějším způsobem na světě, avšak jen teoreticky a tak decentně, že ho ani neuvedla do rozpaků.

            Zpočátku byl trochu neklidný i ze ztráty času -            a chvíle k meditaci, které mu jeho učitelka dávala, většinou promarnil uvažováním, jak nejlépe postupovat po odjezdu, aby se únik přece jen podařil. Pak se zastavil v přístavu, aby vybral odpovídající odškodné pro královnu, a při té příležitosti se dozvěděl, že žádná loď nemá povolení vyplout před tou jeho;   a také, že jacísi zločinci, kteří se pohybovali v okolních vodách, prý horší než námořní lupiči, byli na přímý pokyn královny vypátráni a zneškodněni. Tu pochopil, že vládkyně Egliaru bere své hostitelské povinnosti velmi vážně, a pustil starosti z hlavy. Jeho život se zklidnil, uvolnil - pokojný tep Egliaru mu začal přecházet do krve.

            A přece v něm cosi hlodalo, znovu a znovu, červík nespokojenosti, kterou se marně snažil potlačit. Opakoval si, že mu hrozila poprava a pak veřejné ponížení, a obojí celkem po právu: může být opravdu rád, když vyvázne jen s poněkud nuceným sňatkem. Zrovna tak může být skutečně rád, když takhle dopadne ona, po všech těch nebezpečích. Kde by si       o tom před několika dny troufl jen snít! A se svou nevěstou může být spokojený: je nejen překrásná, ale i čistá a upřímná, laskavá a přizpůsobivá, moudrá, šikovná a statečná. Nepochybně božské krve, zdatná v magii, ale nepokoušela se   s ním soupeřit, jen těšit a obdarovávat. Cítí k ní něhu, touží po ní. Velmi. A přece... neví, zda ji miluje. Ani dnes by na to nedokázal Paní lásky odpovědět. Což jí to je natolik lhostejné, že mu přesto prostě vnutí to děvče do náručí? Ano, může být jen spokojený, jakou skvělou nevěstu mu vybrali. Ale nevybral si ji sám, a to ho hnětlo. A kdo ví, kdyby mu bylo přáno ještě počkat, zda by se nesetkal s nějakou další, ještě lepší, s nějakou, kterou by opravdu miloval...

            Dny však ubíhaly, lhůta se krátila a nedalo se dělat zhola nic.

 

*

 

            V předvečer obřadů, když už bylo zřejmé, že se s ním jeho učitelka loučí, aniž by mu o nich co řekla, spolkl Pallu svou hrdost a přiznal, že o svatebních zvyklostech národa Egli neví ani co by se za nehet vešlo. Nebylo by snad lepší, aby ho trochu připravila?

            "To není třeba," odvětila s potutelným úsměvem. "Jsi z rodu pověstného svou zdatností, a jak jsem měla možnost poznat, opravdu šikovný. Zvládneš to docela snadno."

            Stopa přátelské škodolibosti se opravdu nedala přehlédnout a Pallu si dobrou hodinu před usnutím lámal hlavu tím, co mu asi připravili. Stále ještě si věřil, to ano, ale okusil už také, že jeho schopnosti mají své meze - a tady zvlášť. Egliané mu teď už zřejmě nejsou nebezpeční či vyloženě nepřátelští: dovedl si však představit, že by jim vůbec nevadilo, kdyby si uřízl ostudu. Samozřejmě však nepřišel na nic a jakmile si uvědomil svou pošetilost, dokázal si po vojensku poručit a spát.

            Nazítří, za jitřní rosy, dovedli jej i jeho nevěstu do hlavní chrámové síně. Všichni jejich blízcí už tu byli shromážděni, ve slavnostním odění i náladě. Rodina nevěsty se pyšnila lehce namodralým odstínem pleti a jejich roucha tomu odpovídala, vzbuzovala tak živé dojmy hry světla           v listoví, vlnění květin na louce, míhání rybek v bystré vodě, že měl co dělat, aby na nich užasle neulpíval očima déle, než se slušelo. Dokonce i jeho druhové z lodi byli zřejmě svými hostiteli vybaveni víc než velkoryse.

            Jen on a nevěsta měli na sobě velmi jednoduché bílé tuniky beze všech ozdob a z obyčejného plátna. Nebyly tak krátké, aby si v tom připadal vyloženě nahý, ale sahaly jen nad kolena a oba byli bosi, s holýma nohama. Svatebčané zůstali za bližší zídkou, ale je postavili přímo pod Strom, což byla jistě nesmírná pocta, avšak znamenalo to také, že stáli ve spršce deště. Brzy byli promočeni skrz naskrz a nohy jim začaly křehnout na kamenné podlaze. Pallu se rozhodl to přejít jako lehčí nepříjemnost a soustředil se na to, aby podle možnosti zahřál svou nevěstu.

            Z její ruky, kterou směl držet, se do jeho okamžitě přelila vlna nádherného tepla a on si vzpomněl na umění vytvořit holýma rukama oheň, v němž jediném své učitelce nestačil, zatímco ona ho brala jako něco velmi snadného. Když zpozorovala, kolik musí vydat sil, aby se jí vyrovnal, doporučila mu, aby se smířil s tím, že bude o svou ženu pečovat jinými způsoby; ona jistě ráda přijme jeho odlišnost   a doplní, co se mu nedostává.

            "Poprvé ti sloužím ohněm, můj milý," dechla mu teď do ucha a štěstí v jejím hlase setřelo poslední pochybnosti.     A tak stáli uprostřed stříbrného deště, do něhož se nyní začala mísit jemná, sladká hudba, a nijak nestrádali chladem, jen je stále víc prostupovalo vědomí svěžesti a čistoty.

            Do prostoru před Stromem nyní vešli tanečníci,           v jejich pohledu malinko rozostření padající rosou, a jejich roucha i pohyby během pár okamžiků vytvořily dokonalý dojem květin, pohupujících se v mírném vánku. Alespoň Pallu nedokázal vnímat nic jiného, i kdyby se snad snažil. Před jeho očima se nalévala poupata, rozevíraly kalichy, přilétali motýli, zrálo ovoce. Teď už ani necítil, je-li mu zima nebo teplo. Jen hleděl v okouzlení, šťastný, že tentokrát nemusí zůstat při smyslech a plnit téměř nemožný úkol.

            Tanec skončil a teď je vedli dolů do nitra chrámu, jen samy dva. Pallu se tak docela neubránil lehkému zamrazení, když se octli v černé místnosti s obětním kamenem. Zážitky jeho předchozí návštěvy na tomto místě ještě ani trochu nevyprchaly. Zvlášť když kněží s býčími hlavami tu byli zas, obětní nástroje v rukou. Při prvním zadunění bubnů pozvedl hlavu a napřímil ramena o maličko víc než obyčejně.

            Pak postřehl, že i prsty jeho nevěsty nepatrně zchlady a ztuhly, že i její hlava sebou pohnula. Je šlechtického, a tedy kněžského rodu, uvědomil si, a své první zasvěcení má už možná za sebou. Anebo prošla nějakou přípravou před obětí. Také ona má své vzpomínky.

            Vešla královna, to jediné věděl předem. Nebývá běžně při svatbách, ale jemu prokáže tu čest, pro jeho rod, který neztratil jen proto, že byl nucen odejít z domova. Vážil si toho gesta, jímž pozvedla na svou úroveň někoho, kdo jí už pravděpodobně nikdy žádnou politickou výhodu neposkytne - tušil však, že za tím je i něco víc. Pouto mezi ní a její Paní bylo tak těsné, že se nedalo určit, kde jedna končí a druhá začíná.

            "Chystáte se spojit jeden z druhým v lásce," oslovila je. "A to není možné jinak, než že ztratíte každý sám sebe       a přijmete nový život, od základů jiný - společný. Pokud jste   k tomu ochotni, poklekněte prosím a položte hlavy na obětní stůl."

            Má pravdu, pomyslel si Pallu, připravený rozhovory se svou učitelkou. Tohle není obřad, je to holá skutečnost. Vzdávám se sám sebe, abych se spojil s dívkou, jejíž jméno dosud neznám a o níž nemám tušení, zda ji miluji nebo budu milovat. Ale ať! Stejně bych ji nenechal sežrat ještěrem! Nasadím se za její život, jako jsem to udělal tehdy!

            Odhodlaně vykročil, a ona s ním. Cítil její vroucnost   v doteku její ruky. Ona pro něj taky dává život. Jako déšť, který vsákne do polí, aby nesla úrodu. Ani ona jeho nezná. Ani ona jeho nezvolila. A přece dává sebe v prosté touze, aby byl šťastný.

            Byla v tom krásná, jak ji tak cítil, v tu chvíli.

            Položili hlavy na kámen a setrvali tak. Nic se nedělo. Jen vědomí oběti, vědomí umírání, v nich sílilo.

            Předtím to také bylo doopravdy, uvědomil si Pallu. Paní lásky byla natolik ohleduplná, že mi ponechala možnost volby, a přece jsem se té noci přerodil, jsem teď už někdo jiný. Už potřetí umírám kvůli tobě, dívenko ze skály. Ale co! Mám si snad na co stěžovat? Myslím, že jsem byl zatím obdarovaný víc než nezaslouženě.

            Konečně ucítili dotek ostří za krkem a Paní je pozvedla. Pak s nimi obešla obětní kámen a za ním stál na podpěrách malý člun s jediným párem vesel. Nechala je do něj nastoupit a Pallu už nedoufal, že je to jenom symbolické.

            Voda! pomyslel si. Za chvíli budeme mít opravdu napilno!

            Tu jim Paní pokynula, aby se postavili zády k sobě,    a důkladně je připoutala za zápěstí jednoho k druhému. Vložila jim ruce na hlavy v požehnání, které je div nepřipravilo o smysly, a než se poněkud vzpamatovali, zjistili, že jsou v místnosti sami.

            Pallu neztrácel čas.

            "Musíme se posadit," řekl. "Rychle!"

            Sotva to udělali, voda se vevalila dovnitř a zvedla loďku ze stojanu. Točili se a bezmocně plynuli s proudem, vesla nebyla nasazena a nebylo jak plavidlo ovládat. Pallu se chytil oběma rukama bortů a udržoval rovnováhu. Jestli je to vtáhne tam dovnitř, nebudou jim vesla beztak k ničemu.

            Nevtáhlo. Mříž byla tentokrát otevřena. Spatřili před sebou denní světlo a za chvíli se ocitli venku, v zátoce za chrámem. Počínající odliv je nesl ven, na širé moře.

            Egliané dovedou být někdy docela drsní, pomyslel si Pallu uznale. Kdybychom to neuřídili včas, čekají nás proudy a skaliska Moře zkázy. Tam dáme život jeden za druhého hezky rychle.

            "S vesly se nebudeme zdržovat," řekl nahlas. "Podej mi levou ruku, jak nejdál dosáhneš, myslím, že to rozvážu včas."

            "Oni ti nic neřekli, viď?" opáčila se směsí soucitu       a pobavení. "Odpusť jim, prosím, svým způsobem je to pocta - vědí, že jsi hodně dobrý, a nechtěli ti to příliš ulehčit. Ne, rozvázat se teď za žádnou cenu nesmíme, dokud neskončí všechny zkoušky, a to potrvá ještě mnoho hodin."

            Přitom už nasazovala vesla a on se poddal, aby jí to zbytečně neztěžoval. Každý pohyb, který dostatečně nesladili, je trestal zaříznutím provazů do zápěstí.

            "Tvůj lid tedy není ve všem tak útlocitný, jak se říká. Odřená zápěstí a napuchlé prsty budeš mít už za hodinu."

            "Můj lid," odvětila s jistou hrdostí, "už léta čistí moře od lupičů. Sám jsi to uznal. A nemůžeš druhého šetřit přespříliš, když mu jde o lásku!"

            Konečně se jim podařilo nasadit vesla. Museli udělat oba čelem vzad, aby se jich mohl chopit: trval na tom, a ona mu to dovolila. Snažil se vést její ruce co nejjemněji a ještě pracovat na tom, aby usnadnil proudění krve do prstů.

            "Ne ne!" zasmála se, když to ucítila. "Vesluješ ty, léčit budu já, nemám co dělat!"

            Zasmál se v odpověď a poddal se také. Už se jim podařilo srovnat loďku a změnit směr. Nebyli ještě tak daleko od břehu, jak se obával: zvládnou to docela snadno. Diváci na chrámovém ochoze nadšeně povzbuzovali - rozeznával hlasy svých mužů.

            "Má ženo, spoutaná se mnou v dobrém i zlém," tázal se rozmarně, spokojený, že obstáli, a naplněný všeobecným veselím, "směl bych se teď už dozvědět, jak se vlastně jmenuješ?"

            "Abaku, můj milý. A ty?"

            "Pallu," odpověděl a ucítil, jak sebou cukla. Málem vypadli z rytmu.

            "Pallu?" ptala se a bylo znát, že pootočila hlavu          v bezděčném pokusu mu pohlédnout do tváře. "Ty se doopravdy jmenuješ Pallu?"

            "Nu, ano," zasmál se. "A máš pravdu, ukázalo se to jako příhodné jméno, vždycky se mi všechno dařilo mnohem líp, než jsem si zasloužil. Miláček bohů, říkal mi bratr, a jak mě kvůli tomu nesnášel! Ale doufal jsem, víš, a stále ještě doufám, že z toho nebudu mít jen výhody - že se mi podaří něčeho dosáhnout, něco vykonat..."

            "Takoví se přece opravdu rodí, jednou za čas," řekla. "Poslové bohů... myslela jsem si to o tobě už v první chvíli     a pak mi to Matka potvrdila..."

            "Děti jednorožce, říká se u nás."

            "Jednorožce?"

            "To je u nás posel Madachův."

            "To je... bůh světla? Dárce souladu a práva?"

            "Především moudrosti a spravedlnosti. Ale... máš pravdu, jeho domovem je světlo, tmu nemá příliš v lásce. On je otcem našeho lidu."

            Znovu ucítil, jak sebou trhla.

            "Snad nechceš říct, že Pán světla měl dítě mezi smrtelníky, tak jako Matka!"

            "Ne. Děti jednorožce nejsou jeho skutečnými dětmi, jen jeho moc na nich spočívá. Avšak někdy se vypráví, že měl syna s tvou Paní a ten že je praotcem našeho rodu..."

            "Takže je to všechno pravda... Ach Matko...!"

            Pocítil hloubku jejího pohnutí a dojalo ho to. Božská krev! Po celý život se učil být na ni hrdý, a teprve teď si vlastně začíná uvědomovat, nakolik je to skutečnost!

            A zvláštní, právě teď, když někdo z Eglianů poprvé uznal nadřazenost jeho rodu nad svým, necítil hrdost vůbec žádnou. Jediné, co mu tanulo na mysli, bylo, jestli opravdu dokáže prožít své dny tak, aby své krvi nedělal ostudu.

 

            Svatebčané už seběhli na břeh a čekali na ně. Provedli je chrámem, dosud spoutané, a naložili na ověnčený vůz, který s nimi zvolna drkotal mezi zahradami.

            "Kam nás vezou?" vyzvídal Pallu.

            "K nám domů," odpověděla. "Teď musíme podojit krávu a zasadit strom. Ale pak přijde ještě jedna zkouška, a tu neznám, protože o ní není dovoleno mluvit. Té se trochu bojím."

            Během cesty si navzájem vyhojili ruce natolik, že byli schopni se zapojit do všeobecného veselí, jehož terčem se stali. Dojení krávy bylo jedním z nečetných umění, kterým se syn nasiho nikdy neučil, takže byl nyní zase on nucen převzít pasívní úlohu a jen se kroutit v těch nejnemožnějších polohách, aby své nevěstě umožnil práci. Pak se málem pohádali, protože samozřejmě předpokládal, že těžší práci se zasazením stromečku přenechá zase ona jemu... a bylo by mu to více než vítané, po tom delším ponížení. Avšak vybavilo se mu cosi z lekcí jeho učitelky a místo samozřejmého rozhodnutí se nakonec raději zeptal Abaku na její přání. Překvapilo ho, jak dobře udělal - zasazení stromku pro ni zřejmě bylo něčím tak významným a vzácným, že by ji hodně mrzelo, kdyby na tom nemohla mít svůj díl. Domluvili se tedy na střídání, ale nakonec zjistili, že jim nezbyde než hloubit jámu malou lopatkou, každý jednou rukou. Chvíli to trvalo, ale dostali během té doby dokonce i najíst - nakolik to takto spoutaní dokázali.

            Konečně byli hotovi. Přidali ke kořenům všechno, co tam patřilo, přihrnuli hlínu, nanosili dostatek vody. Také sami si trochu opláchli ruce a obličeje. Další přestávka na léčení      a už je zase vedli do chrámu. Už se začínali stávat odborníky na chození bokem; skoro jim připadalo, že to tak dělají celý život.

            Královna stála nad schody, aby je ještě jednou uvedla do nadcházející zkoušky.

            "Teď, děti," řekla jim, "musíte spolu projít až na konec - ať vás cestou potká cokoli."

            Dva z kněží na její pokyn otevřeli dveře a jim v patách je zase přibouchli. Uvnitř byla čirá tma.

            Pallu jemně vedl ruce své nevěsty a ohmatal stěny. Stáli na počátku dlouhé, točitě se svažující chodby. Oba už věděli, jak to v chrámu chodí, a cítili ho. Šnečí chodby do srdce ulity. Ve větvích Stromu zpívá život, ale aby k tomu mohlo dojít, u jeho kořenů je smrt.

            "Nu, asi se nedá nic dělat," vyslovil Pallu, co oběma tanulo na mysli. "Zivot vlastně opravdu takový je. Musíme si hledět tu cestu užít - je to všechno, co máme."

            "Počkej," navrhla Abaku praktičtěji. "Posvítím aspoň."

            Zase už téměř zapomněl na podivuhodné eglianské umění. Dívce by se zřejmě  pracovalo lépe, kdyby mohla dát dlaně k sobě, ale snažila se, jak nejlépe uměla, a vykouzlila drobné světélko mezi prsty.

            Ve tmě kolem cosi zarachotilo, jako zlovolný smích samotné skály. Zavanul náraz ledového větru a světélko odvál. Země se pohnula, cosi jim podtrhlo nohy a padali, zastavili se až o hodný kus níž, dosti potlučení. Jak se snažili vstát, cosi se zezadu přihnalo a s děsivým zaskučením je seklo jako rána bičem. A znovu.

            Pallu prudce vyskočil na nohy a otočil se k tomu čelem a zastyděl se, když pocítil, jak se mu provazy zařízly do zápěstí. Své nevěstě zároveň udělal totéž.

            "Díky," řekla však. "Dostals mě na nohy. Co dál?"

            "Jdi," odpověděl. "Budu tě chránit."

            "Myslíš, že mám zkusit znovu rozsvítit?"

            "Snad bychom to mohli riskovat. Ještě jednou."

            Přesvědčili se však, že každý pokus o rozsvícení všechno ještě zhoršuje, a pokus postavit štít zrovna tak. Vítr je bodal ledovými jehlami, cosi je otloukalo jako spršky drobného kamení, odíralo jako trní, lepilo se na tváře jako pavučiny a přitom žahalo jako kopřivy. Když chtěl být vzadu, aby ji kryl svým tělem, nemohl ji vést: musel ji nechat, aby sama tápala na cestě do neznáma. Byl z toho nešťastný, toužil jí pomoci a schopností měl přece dost, ale nemohl už riskovat, co by jejich použitím způsobil. Chvíli klopýtali bezmocně vpřed, neobratní, hříčky zlomyslnosti svého okolí.

            Pak v něm nabyla vrchu jedna z nejprostších výchovných zásad Gibri.

            "Zkrátka to ustojíme," řekl. "Nic tak strašného se nám neděje."

            Zároveň si uvědomil, že ani ona dosud jedinkrát nevykřikla, jedinkrát si nepostěžovala. A jeho slova přijala bez odporu.

            "Poddáme se," souhlasila. "To je teď nejmoudřejší."

            Natočili se zase bokem a sestupovali dál svým starým osvědčeným způsobem. Šlo to tak mnohem rychleji.

            "Jsi krásná," vydechl Pallu.

            Zasmála se.

            "Moc ne. Spíš špinavá a rozcuchaná a něco se mi přilepilo na obličej. Ale naštěstí mě stejně nevidíš."

            "Jsi krásná uvnitř. Laskavá a moudrá a statečná jako ty nejlepší ženy mého lidu. Jsem rád, že jsem k tobě připoutaný. Užívám si naši cestu ke smrti, jak mohu."

            "Ach! Ano, i já jsem ráda, že smím být připoutána      k tobě, synu bohů. Miluju tě, od první chvíle, kdy jsi bojoval    s ještěrem, a stále víc!"

            Na tvrdosti jejich okolí se nic nezměnilo. Posunovali se vpřed, jak uměli, týráni natolik, že nebyli v pokušení se zastavit nebo i jen zpomalit, aby si déle užili štěstí z toho, že jsou spolu. A přece si nic nenamlouvali. Byli šťastni.

            Znovu jim cosi podtrhlo nohy a padali, naštěstí skončili ve vodě, a dokonce byla teplá. Šrámy v ní pálily, ale jinak za ni byli vděčni. S největší péčí půjčili ruce jeden druhému, aby si mohli umýt obličej.

            A v tu chvíli náhle pocítili, že jejich pouta povolují.

            Ihned propletli prsty, pevně, bez rozmýšlení. Vzájemné spojení bylo to jediné, co tu měli - nemohli si dovolit je ztratit!

            Popadly je však silné ruce, mnoho silných rukou. Odtrhli je a vlekli od sebe.

            Tentokrát Abaku krátce vykřikla, jednou.

 

            Nečekalo ho nic horšího než další lázeň, tentokrát už za světla. Vyhojili mu všechny šrámy a dali ho po všech stránkách do dokonalého pořádku, velmi rychle a účinně,         i když i jen zběžná eglianská lázeň nutně trvala přes hodinu, to už si začínal zvykat. Všechno nasvědčovalo tomu, že snad zkoušky skončily a čeká je trocha obyčejného svatebního veselí. Přesto však odloučení skutečně bolelo, po tom všem, co dnes spolu prožili. Jednou dokonce nevydržel a zaletěl k ní, aby ji ujistil, že se od ní srdcem nevzdálil ani na okamžik. Poznal, že je na tom podobně jako on, ale přijímala to              s typickou vyrovnanou povolností.

            "Musíme počkat!" odpovídala. "Musím se udělat krásnou, pro tebe!"

            Konečně mu dali něco pořádného na sebe a pravda, dobře že až teď - jeho "pracovní" tunika byla na cáry. Mokasíny a pásek z bílé kůže, zdobené zlatem a dřevěnými korálky, které jsou Eglianům drahocennější než zlato. Bílé nohavice z lesklé pružné látky - pravděpodobně z vlákna proslulé liamy, kterou se ještě nikdy nikomu nepodařilo           z Egliaru propašovat. A jeho vlastní košili, tu modrou,             s jednorožci - tu, kterou měla jeho nevěsta pravděpodobně ještě na sobě, když upadla do zajetí. Teď už ovšem nebyla propocená společnou dřinou jeho i její, voněla eglianskou svěžestí: avšak po dnešních zážitcích to z ní přece jen trochu ještě cítil. Byl rád, že mu ji dali.

            Na hostině v domě nevěsty bylo živo, lidé se přelévali po zahradě ve stále se měnících skupinkách, jedli, povídali si, tančili, hráli, plavali. Setkával se s členy její rodiny dnes poprvé, ale chovali se tak nenuceně a přívětivě, že okamžitě zapadl a brzy si dokonce přestal lámat hlavu s tím, že mu úmyslně neprozradili své zvyky. A hostina byla opravdu nanejvýš uspokojivá. Jen nevěsta dosud nedorazila: míjela hodina za hodinou, ale nikdo si s tím zřejmě nedělal starosti.

            Konečně, v příjemnou chvíli těsně před večerní rosou, když šikmé sluneční paprsky daly světu pohádkový ráz, zaslechl volání: "Už jde! Už je tady!" Pospíšil k bráně a užasl, když ji spatřil, byla skutečně ještě mnohem krásnější, než tušil, že by mohla být, v bílozlatých šatech s perlovou růží na rameni, ve vlasech bezpočet bílých květů. Skočil k ní a zlíbal jí ruce, víc se neodvážil. Je to skutečně ona, nebo sen, nějaké zjevení Paní lásky?

            Podlala mu ruku a lidé se před nimi rozestupovali.

            "Co bude dál?" šeptl si o nápovědu.

            "Jdeme ke mně, do mého pokojíka," odpověděla šťastně.

            "Ale vždyť jsi vůbec nic nejedla?" namítl bez rozmýšlení, pobouřen myšlenkou, že by přišla o takovouhle hostinu.

            "Třeba nám tam něco dali," odpověděla bezstarostně. Bylo zřejmé, že by vydržela hladovět týden, jen kdyby zase viděla, že je v jeho očích zázrakem krásy.

            Před dveřmi, k nimž ho vedla, však stál jakýsi urostlý Eglian s dlouhou holí v rukou.

            Hosté se rozestoupili do kruhu, nevěsta mu povzbudivě stiskla prsty.

            "Musíš nám vybojovat vstup," vysvětlila tiše, věrná až do konce.

            Byl jsi krásný, když jsi bojoval s ještěrem, vzpomněl si Pallu na její slova. Ne, tohle není eglianská zlomyslnost na účet cizince. Je to součást svatby, kořenící hluboko v duši jako všechno ostatní. Nevěsta mu darovala svou krásu a věnovala tomu řadu hodin, lhostejná, že přijde o celou hostinu: nyní je na něm, aby daroval svou krásu jí. Pro Egliar je jen dobře, že to, co ženy na mužích obdivují, je udatnost v boji.

            Ale věří mu. Vybrali mu silného.

            Zpočátku si taky věřil. Chystal se zvítězit snadno a být velmi ohleduplný: koneckonců i proto, že netušil, kolik si může dovolit. Hůl svému protivníkovi skutečně vykroutil brzy, ale nepoužil ji. Sám jednu dvě modřiny schytal, ale nechtěl je oplatit. Přinutil ho k boji na blízko - a tu poznal, že jde do tuhého. Eglian byl mrštný jako ryba a silou se mu vyrovnal. Zkusil využít svého výcviku a se zlou se potázal, protivník znal všechny triky. Jednu chvíli už si začínal myslet, že se stane nemožné, že bude poražen a nepochybně si tím udělá kolosální ostudu, o nevoli nevěsty ani nemluvě.

            Dobrý výcvik však i tady pomohl. Nepodlehl těm myšlenkám, udržel si chladnou hlavu a pomaličku, trpělivě, krok za krokem, začal přece jen nabývat vrchu. Strhl protivníka k zemi, ještě párkrát se překulili, ale nakonec zůstal nahoře a znehybnil ho. Nevěsta kolem prolétla jak motýl a otevřela dveře jejich svatební komnaty. Přihlížející spustili nadšené ovace.

            Uvolnil sevření, zdvořile se neznámému uklonil, pak také hostům. Má ještě něco udělat, nebo jít také dovnitř? Nakonec ho nic jiného nenapadlo.

           

            Pokojík byl nevelký, útulný, zdobený po egliansku malbou, pokrývající všechny stěny i strop. I zde to byl strom, velmi důstojný a působivý, i když tomu chrámovému se nevyrovnal. Záhyby jeho větví obepínaly okna i dveře, sedačky a stolek při stěnách i lůžko samo. Čalounění                i pokrývky věrně připomínaly huňatý mech.

            Nevěsta seděla na okraji lůžka, ztělesnění dokonalosti. Sklouzl očima po sobě. Nohavice už nebyly ani zdaleka bílé, modrá košile zase už propocená až běda a jistě je také rozcuchaný a špinavý. Kdyby se mu bylo poštěstilo mít svatbu doma, rozhodně by se neoctl na prahu společné ložnice           v takovémhle stavu!

            Ale ona ho ovšem vítala celá rozzářená.

            "Jsi krásný," řekla mu. "Už jsem to samozřejmě nepotřebovala, viděla jsem tě tenkrát - ale muselo to být."

            Tys jí taky řekl, že je krásná, tam v té chodbě, ve tmě.

            Usmál se na ni.

            "Ale přesto - nebyla by tu trocha vody?"

            Vyskočila.

            "Lázeň je vedle, hned ti všechno ukážu! A vidíš, měla jsem pravdu, hostinu nám sem taky dali, můžu se aspoň zatím najíst, abych tě potěšila."

            Všechno bylo připraveno, čisté oblečení nachystané. Vrátil se k ní dosti brzy a přijal pohár vína, ale upíjel opatrně. Eglianské víno je silné.

            Usedla cudně proti němu se svým pohárem. Dívala se na něj po očku, ale neříkala nic. Cítil, jak je naplněná obdivem k němu, jak touží spočinout v jeho náručí, uchvácena jeho obětavostí a zdatností v boji, a zahřálo ho to u srdce.

            Touží po něm, a on touží po ní. Je skvostná, je nádherná v každém ohledu a on teď smí pít té krásy - je jeho! Může se jí opojit jako vonným vínem.

            Tak proč ještě váháš, člověče?

            Protože ji neznám. Asi je to hloupost, připouštět si pořád ještě takovéhle myšlenky, ale je to zkrátka tak. Vydal jsem se jí, položil jsem kvůli ní hlavu na oltář, a myslel jsem to vážně. Nechal jsem se s ní spoutat, smáli jsme se spolu i trpěli, bojoval jsem kvůli ní, ale neznám ji. Nevím, jestli ji miluju. Nemám právo se jí dotknout.

            Její šaty těsně přiléhaly ke krku, hladká neporušená zlatobílá látka. Žádné zapínání, žádná tkanice. Jak se z nich asi dostane?

            Ale no tak, na co to myslíš v takovouhle chvíli? Měl bys něco říct, něco, co by ji potěšilo...

            Nic ho nenapadalo. Jen cítil, jak je unavený, a přistihl se, že si opakuje, že něco takového přece syn nasiho hravě zvládne.

            "Neznáme se, viď?" prolomila Abaku mlčení. "Chtěl jsi mě prostě zachránit a věci se pak už samy daly do pohybu, a nebylo vyhnutí?"

            "Jen neschopný by nepomyslel na následky," odpověděl suše. "I kdyby nás byli nechytili, zůstala bys se mnou na lodi... musel bych se o tebe postarat."

            "A tak schopný pomyslel na následky a řekl si, když chci někomu pomoci, obětuju se až do krajnosti - vzdám se myšlenky na opravdovou lásku, spojím s ní svůj život, přece ji tu nenechám?"

            Začínal se probouzet. Lekce uplynulého týdne se hlásily o slovo, vzpamatuj se, člověče, nevidíš, co jí to děláš? Nehledě k tomu, že se hloupě vytahuješ a zapomínáš, jak to bylo doopravdy. Byl jsi neschopný, následky jsi nedomyslel,   a sňatek je to poslední, čím by to bylo skončilo... nu, raději nevzpomínat. Jeho druhové by za něco takového samozřejmě stáli, ale už tehdy by byl dal přednost tomu, aby to dopadlo takhle.

            Usmál se.

            "Ne..." přiznal poněkud mnohoznačně. "Zas až tak schopný jsem přece jen nebyl."

            Odložil pohár a přisedl k ní blíž. Nesměle se dotkl jejích vlasů.

            "Jsi příliš krásná - bojím se na tebe sáhnout."

            Zasmála se a sama se rozcuchala, hodila si vlasy přes obličej.

            "A takhle?"

            Jemně jí je odhrnul, přejel jí prsty po tváři, po krku.

            Ale no jistě, ta růže! Spona bude pod ní - jakmile ji rozepneš, šaty sklouznou jako nic...

            Jeho prsty už tam málem zabloudily, hledaly zámek, ale opanoval se včas.

            "Tak se cítíš ty, ne? Nevíš, jestli jsem tvá opravdová láska, ale zříkáš se jí - možná všechno, co chceš, je naplnit oběť..."

            Neodpovídala, zatěkala očima.

            Vzal ji za ramena, zpříma na ni pohlédl.

            "Oba to o tom druhém víme, tak nám asi nezbyde než to přiznat, ne?"

            "Dobře, je to tak. Ale zároveň mě okouzluješ, žasnu nad tím, jakému úžasnému muži jsem se dostala... toužím po tobě."

            Cítil, jak se mu ulehčilo.

            "Děkuju ti. Pomohlo mi to... vědět, že jsme na tom opravdu oba úplně stejně."

            Přitáhl ji k sobě a objal.

            "Je mi líto, že ti říkám takovéhle věci, možná bych opravdu neměl, ale nedokážu to... Láska je... zkrátka důležitá, pro mě i pro tebe, a my jsme jí nějak příliš blízko a zároveň příliš daleko. Přitahuješ mě, cítím k tobě něhu, mohu se snadno rozhodnout tě chránit a být k tobě laskavý, ale nevím, jestli tě miluju. Ne... je to horší. Vlastně... vlastně už vím. Koho miluju ve skutečnosti je... tvá Paní."

            Trhla sebou, obrátila k němu tvář. V očích jí stály slzy, ale zdála se zasažená štěstím, ne zármutkem.

            "Můj milý, do smrti ti budu vděčná, žes tohle řekl."

            Líbala mu ruce. Dojatá, vděčná, a přece i to dělala po egliansku, smyslně. Líbala dlaně, ne hřbety rukou.

            "Teď už nepochybuju. Jsi moje opravdová láska. Nejenom úžasný muž, s laskavou duší, krásný v boji. Taky její dítě jako já, syn jejího syna. A miluješ ji, jako já."

            "Měl bych milovat tebe."

            "Vždycky budeme milovat nejvíc ze všeho ji. Ale jsou různé druhy lásky, což to nevidíš?" Eglianská magie byla zákeřná. Vlna upokojení ho zaplavila, dřív než si stačil uvědomit, že přichází, neměl by šanci postavit štíty. Pravda, nebylo proti čemu, nechtěla mu ublížit. Ale rozhodně měl pocit, že přesto byla jeho povinnost zůstat na stráži. "Tu nejvyšší  lásku budeme vždycky cítit k Matce. A jí taky lásku dáváme každou menší láskou, když pohladíme telátko, pohrajeme si s dítětem, vyhneme se v tanci květu... nemůžeme se milovat bez ní, i kdybychom chtěli - ale můžeme si navzájem dát tu druhou nejvyšší lásku hned po ní..."

            Pohladit telátko... asi takhle?

            Milovat Ji... ať s tebou naloží jakkoli?

            Odpusť, Klenote vesmíru. Trvalo hezky dlouho, než jsem pochopil. A dáváš úžasný dar, děkuji ti.

            Koneckonců, kdo říká, že z toho tu lásku neuděláš, když budeš opravdu chtít...?

            A než stačil domyslet, zjistil, že teď už si s tím zámkem hraje doopravdy. Byl prostinký, povolil hned.

            Šťastně se zasmála.

            "Šila jsem ty šaty pro tebe," řekla. "Věděla jsem, že se ti tohle bude líbit..."

kapitola 8.

 

 

            "Eglinská loď na obzoru, můj pane."

            Pallu tázavě vzhlédl. Jistě bylo jen rozumné očekávat nějaké vysvětlení, proč Labka považuje takovéhle hlášení za nezbytné, teď, na počátku druhého dne cesty od Egliaru, odkud odjeli sice jako vyhnanci, ale se všemi poctami             a          v míru; tím spíš, že po dobu jejich pobytu byl přístav pro všechny ostatní nuceně uzavřen.

            Lehkou stísněnost, kterou v něm ta slova vyvolala, by nebyl v tu chvíli přiznal ještě ani sám sobě.

            "Už od rána míří přímo k nám, můj pane. A jede plnou rychlostí - nasazují všechny síly."

            Stísněnost o něco vzrostla. Ale ne... nemůže to být pravda.

            "Vzkoušejte je. Změňte kurs mírně k jihu a dejte jim taky hodinku naplno."

            Pallu upřel oči na siluetu na obzoru, jen o málo větší než brouček. Pravděpodobně kupec, spěchající dohnat ušlý zisk, mířící nejkratší cestou k pevnině. Manévr, který právě nařídil, by to měl prokázat s jistotou. Pokud ne, ale jede za nimi s mírumilovnými úmysly, kupříkladu s poselstvím, mohli by ho tím vyprovokovat k pokusu o dorozumění. Pokud ne... nu, to se uvidí.

            Prvním signálem, že něco není v pořádku, pravděpodobně bude snaha ovlivnit je magicky a jakmile udělají něco takového...

            Ale ne! To už dávno není pravda.

            Pallu netrpělivě škubl obočím. Opravdu si dosud myslí, že bezpečně odhalí eglianskou magii při prvním doteku? Zas tak moc velké úspěchy v tom zatím opravdu neměl! A i kdyby, jakou šanci má teď? Celá loď je toho plná, obklopuje ho to, konejší, občerstvuje, hladí - den co den, hodinu za hodinou! Jak snadné si zvyknout na něco takového! Ale poznat, až k tomu jemně, neznatelně, cosi přidá nepřítel?

            Opatrně zaklepal na dveře kajuty a tiše vstoupil. Nechtěl Abaku rušit, pokud by ještě spala, doufal ale, že nebude: většinou potřebovala méně spánku než on. Žila velmi neuspěchaně, čekala dlouhé hodiny povídání a něžností - dal jí o svatebním týdnu všechno, ale nebyl by tušil, kolik houževnatosti bude zrovna v takové době muset nasadit! Teď, na lodi, byl rozhodnut netýrat své muže víc, než bude muset. Nikdo z nich by si nedovolil vztáhnout ruku na právoplatnou manželku nasiho, a těsná blízkost ženy, krásné jako Paní lásky, je bude pálit víc než dost. Nocoval tedy s nimi na palubě a prospělo mu to: dnes se zas jednou probudil odpočatý.

            Ne, nespala. Věnovala se obvyklé pečlivé a zdlouhavé úpravě svého zevnějšku. Při pohledu na ni mimoděk trochu zjihl, neboť znal, i čerstvě pocítil, vřelost, kterou do věci vkládala. Nebyla v ní ani stopa marnivosti. Pravověrný Eglian pěstuje svou krásu, vnější i vnitřní, jako dar pro ostatní.

            Dychtivě vzhlédla a usmála se mu vstříc, ale slabá chvilka pominula a on už zase myslel na to, co je potřeba.

            "Mám k tobě prosbu, má krásná," obrátil se k ní.

            "Vítám tě, můj milý," řekla vroucně. Ani náznak výčitky, že ji nepozdravil - sama se však od dobrých způsobů odradit nenechá!

            "Nutně bych..." začal Pallu, a zarazil se. Ne, takhle to nepůjde. Celou noc za ní nepřišel. Možná čekala... určitě se radovala, že ho vidí. A není zvyklá pospíchat.

            Má ještě hodinu, než zkouška rozhodne. Dobrou polovinu z ní si může dovolit ztratit.

            Vědomě se uvolnil, usmál se na ni. Pozdravil ji poklonou podle nejlepších mravů svého lidu.

            "Zdravím tě, milovaná. Odpusť, že jsem ti sem takhle vtrhl... měl jsem trochu starosti."

            "To cítím! Co se děje?"

            Přisedl k ní, neodolal, aby se nedotkl jejích vlasů.

            "Jsi krásná," zašeptal.

            Věděl, že ji tím potěší - chtěl jí to říct. Ale v tuto chvíli už to vyplynulo samovolně, výraz čirého okouzlení. Prsty druhé ruky už se do hebkosti jejích vlasů nořily také. Viděl měkké linie její tváře jen kousíček od své, cítil její vůni... musel vynaložit všechnu sebekázeň, co kdy měl, aby nepodlehl opojení.

            Znovu se usmála, potěšena. Ale sama se maličko odtáhla, přejela mu rukou přes obličej docela kamarádsky.

            "Mluv, prosím! Co tě trápí?"

            "Potřeboval bych, abys tak asi na hodinu zkusila nepoužívat magii, milovaná."

            "Ale já žádnou..."

            "Já vím. Je to pro tebe samozřejmé jak dýchání. To na tom bude těžké, ale mohlo by to být zase na druhou stranu zajímavé cvičení, ne?"

            "Ale já vůbec..."

            "Podívej, něco tady je, všude kolem, ať už tomu říkáš jakkoli. Něco, co tu dřív nebylo, když jsi tu nebyla ty. Je to moc příjemné a dělá mi to dobře, ale..."

            "Ale... přece po mně nemůžeš chtít, abych tě přestala milovat!"

            "Na hodinu. Potřeboval bych, abys mi teď asi tak hodinu dávala lásku tím, že mě... přestaneš milovat. Šlo by to?"

            "Nevím," odpověděla váhavě a dost zkroušeně. "Mohu to zkusit, když to potřebuješ, ale nikdy jsem nic takového nedělala... proč to vůbec chceš?"

            "Protože bych chtěl jasně cítit, pokud na mě něco pošle jiný Eglian."

            "Ale žádný Eglian ti přece neuškodí, můj milý!"

            "Ne? Víš to jistě?"

            "Vím, na co myslíš, ale to je teď přece jiné! Spojil ses se mnou, jsme jedna krev. Už nejsi cizinec!"

            "Dejme tomu. Ale dejme tomu, že by v nás viděl zločince, kteří se opravdu vážně provinili?"

            "Na to znáš odpověď až příliš dobře. Museli bychom se vydat Matce, jejímu soudu, jejímu rozhodnutí."

            "Dejme tomu, že bychom to odmítli."

            "To je nesmysl. Dobře víš, že bych se nikdy neodmítla vydat Matce - jak bych bez ní mohla žít?"

            "Milovaná, napadlo tě někdy, že kdyby se nějaký Eglian opravdu vážně provinil, mohlo by to narušit jeho vztah s Matkou natolik, že by dal přednost tomu... jí uniknout?"

            "Můj milý... já vůbec nechápu, proč najednou říkáš tak strašné věci... cítím z tebe něco divného, skoro jako... já nevím... skoro jako bys měl co skrývat... prosím tě..."

            Štít. Hezky rychle.

            Teď na něj hleděla tak, jako by se byla chystala láskyplně ošetřit jeho ránu a on ji srazil na zem.

            Zaťal zuby a soustředil se na to, aby ji utěšil. Snad taky dokáže vyprodukovat trochu... lásky, bude-li opravdu chtít.

            Miluji tě, má krásná. Třikrát jsem se vydal na smrt, pro tebe. Chci, abys byla šťastná. Nezapomeň, že jsme cizinci, nebo ještě před dvěma týdny jsme byli. Musíme se naučit jeden druhému rozumět, to je všechno. Trochu mi věř.

            "Já vím," vydechla. "Nemusíš se tak snažit, abys mi to připomněl. Totiž... odpusť, že jsem pochybovala, opravdu jsem nechtěla, bylo to jen chvilku těžké... ale proč potom..."

            Kolik už asi uplynulo z půlhodiny, kterou si povolil? Kdyby ji tak byli aspoň strávili milováním!

            Nu... jeho chyba. Neumí to s ní, chová se neobratně.

            "Prostě, pokud někdy budeš mít chuť vstoupit do mé mysli, nejdřív se zeptej, ano? Ber to jako mou osobní zvláštnost, odlišný zvyk mého lidu."

            "Ale..."

            "Když někdo mého lidu chce - promiň, že ti to říkám takhle rychle a bez obalu, ale prostě už to tak je, a jistě jsi slyšela, že jsou i jiné národy, národy, kde jeden druhému dokáže škodit - tedy, když někdo mého lidu chce druhého zabít, nebo mu jinak vážně uškodit, magie je nejčastější prostředek, který použije. Kdo chce přežít, musí se naučit před ní být na stráži, okamžitě zareagovat, když se ho dotkne. To je to, na co jsi narazila. Nechtěl jsem ti ublížit."

            "Ale ty jsi můj manžel! Zemřeli jsme, a znovu jsme ožili pro společný život! Nechali jsme se připoutat jeden         k druhému, propojili jsme se... a tehdy to bylo tělo i duše, a ty ses mi nebránil...!"

            "Právě. Aspoň vidíš, že je všechno v pořádku. Tehdy byla chvíle na to určená, otevřel jsem se ti, a nemusela jsi klepat. Ale nejde to vždycky, nečekaně a bez dohody."

            Hleděla na něj s velkou vážností.

            "Promiň... netušila jsem to."

            "Má milá, ty přece vůbec..."

            "A teď tě prosím o svolení, můj milý. Mám starost. Ty... ty ses přece nedopustil ničeho zlého, viď, že ne?"

            "Ne."

            "Nechceš... nechceš přerušit vztah s Matkou?"

            "Slíbil jsem jí, že jí budu milovat, a to platí." Usmál se. "A myslím, že bych hned tak nemohl přestat."

            "A směla bych.... směla bych se s tebou spojit myslí     a zkusit přijít na to, co mě tedy tak zneklidňuje? Prosím."

            "Nemáme čas, milovaná. Někdo jede za námi, rychle. Stále ještě taky věřím, že není důvod k obavám, ale musím zpátky na palubu, sledovat situaci, stát svým lidem po boku, rozhodnout, co se má dělat. Moc by mi pomohlo, kdybys na chvilku... mohla ustat v lásce ke mně. Anebo... počkej."

            Obrátil se zpět k ní, už ode dveří.

            "Uměla bys prověřit jenom mě, vlastního muže, nebo   i někoho jiného? Jiného Egliana?"

            "A... ano, snad. Jsem kněžského rodu, učila jsem se      i soudit, a léčit srdce druhého. Ale jsem na začátku."

            "To nevadí. Prostě to zkus. Když se to nepodaří, nic tak hrozného se nestane, budu se muset zorientovat jinak, ale kdyby to vyšlo, dost nám to pomůže. Budu se soustředit na tebe, pomůžu ti, ale bylo by lepší, kdyby sis ho přišla prověřit ty, ne já. Snáz k němu pronikneš. A on tě tak snadno neucítí. Mě by okamžitě vnímal jako něco cizorodého."

            "Ano. Zatímco já mám právo ho soudit... pokud je nižšího rodu než já. Podvolí se."

            Pokud to není zrádce. Pokud nevidí nás oba jako odsouzené k oběti, a neprávem propuštěné. A kdo ví, co ještě jiného. Ale to ti neřeknu, má milá, ne, ani tyhle myšlenky neucítíš. Nechci tě děsit zbytečně - přečti si to sama, a možná to budeš schopna líp přijmout, dojde-li k nejhoršímu...

            Ale co když to je ta zbývající možnost, Pallu? Co když prostě někdo zjistil...

            Ne. Nezjistil. Nebylo co zjistit, naprosto nic se nestalo.

 

            Pallu vyšel na palubu, krátce zhodnotil situaci a bez řečí převzal veslo. U kormidla ho třeba není.

            Nu, u vesla také ne. Jeho muži pracovali řádně celou dobu, jistě - zatím si opravdu nemohli dovolit otálet. Ale hodinka zostřeného tempa se vydrží snadno a nemůže jim než prospět.

            Však jemu taky. A rozhodně jim chce potvrdit, že se   v žádném případě nehodlá začít místo práce povalovat po kajutě se svou krásnou ženou.

            Teď už začínalo být zřejmé, že náhodně shodnou trasu mohou vyloučit. Druhá loď dělala všechno pro to, aby je udržela v dohledu. A co hlavního, změnila kurs.

            Pokud má mírumilovné úmysly, zareaguje už jistě co nejdřív. Pokusí se signalizovat, dát jim najevo, co chce. Ostatně, pokud nemá mírumilovné úmysly, možná také. Proč by měla podstupovat zbytečnou honičku?

            Pallu se opřel do vesla, vděčný, že může ulevit námahou svému napětí. Cítil, jak se mu zajídá, cítil naprosto nedisciplinovanou touhu po tom, aby jeho život nebyl přesně tím, čím být musí.

            Ustavičným zápasem. Sledem rozhodnutí, v nichž si nesmí dovolit být neschopný.

            Už zase je to tady. Už zase životy jeho lidí závisí na tom, zda zvolí správné řešení či ne.

            Anebo, kdo ví, už zvolil. Možná už přece jen jednal jako neschopný a už jen sklidí následky.

            Teď už se nedokázal bránit těm myšlenkám, občasným pochybnostem. Neboť tu vskutku bylo jedno, řekněme, odvážné rozhodnutí, o němž jeho muži neměli tušení. A jeho žena také ne. Mluvil jí před chvílí pravdu, jak bylo jeho zvykem, ale... nu, musel tentokrát pečlivě vybírat slova, kterými jí tu pravdu řekne.

            Liama! Rostlina, poskytující velmi pevné a pružné vlákno, z něhož se daly vyrábět přepychové tkaniny, jeden ze zdrojů eglianského blahobytu! Ještě nikdy nikomu se nepodařilo provézt ze země semena, jenže on měl nebývale usnadněnou situaci: během svatebního týdne se pohyboval po usedlosti nevěstiny rodiny zcela volně a měl přístup ke zdrojům, které jiní hosté ani okem nezahlédli...

            A věděl, co dokáže. Věděl, že obecně vzato se nemůže s Egliany v magii měřit, přinejmenším ne se všemi - když ale půjde o to soustředit všechny svoje síly, všechny svoje schopnosti do jednoho bodu, na jeden nepatrný balíček semínek, ani sama královna, ne, ani sama Paní lásky na nic nepřijde.

            Jaké bylo to jediné správné rozhodnutí? Co by byl udělal schopný? Co jiného než to, čím by prospěl svému lidu?

            A své ženě, jen tak mimochodem. Ženě, která je rozená Eglianka.

            Zajali ho, a dali mu pocítit svou převahu. Spolkl svou hrdost a podvolil se, nakolik to považoval za správné. Překousl toho až dost. Měl hrát na opatrnost, neriskovat vůbec nic, když se nabízela příležitost uplatnit své schopnosti a vydobýt si zas nějakou výhodu, těžce zaslouženou?

            Schopný má právo vzít méně schopnému cokoli, co považuje pro svůj život za důležité.

            A on je schopnější než Egliané. Dostal ten balíček       z přístavu bez nejmenších potíží. Nikdo nic nepoznal... ba, sám si teď už nebyl jist, zda ho neutajil tak dokonale, že mu dá docela práci, až ho bude chtít najít.

            Nikdo nic nepoznal, a nikdo nic nepozná. I kdyby za ním opravdu jeli kvůli tomu, na palubě prostě žádná liama není. Budou vyjednávat, a vše se přátelsky vysvětlí. Není se čeho bát.

            S každým záběrem vesla posiloval Pallu svou ochranu, budoval své malé mistrovské dílo.

           

            Klaply dveře kajuty a jeho žena stála na palubě, krásná jako sluneční paprsek, zlaté vlasy a volný bílý šat - chodila nyní v dlouhém rouchu, ctila jejich zvyky.

            Moré, který právě odpočíval, okamžitě vstal, vysekl jí velmi půvabnou poklonu... a převzal jeho veslo. Že by poznal, že přišla s důležitou zprávou?

            Pallu přistoupil k ní a všiml si jejího poněkud nejistého úsměvu, neklidu v jejích očích. Jeho bojovník se trochu bojí, že svým hlášením zklame velitele. Ale pokud Moré cosi vnímá...

            "Odrazil tě?" zeptal se s pochopením.

            Vděčně přikývla.

            To se rovnalo výzvě k boji. Ale přinejmenším...

            Pallu si dovolil jen tolik ulehčení, kolik bylo na místě.

            "Aspoň nebude předstírat přátelství. Víme, na čem jsme."

            Vzhlédla k němu očima, které znal z okamžiku, kdy se chystal zapálit plachtu.

            "Myslíš... že v tobě vidí zločince, že trvá na mé oběti? To by bylo strašné, odmítl by tím výrok samotné Matky... jistě jde o nedorozumění, musíme se aspoň pokusit mu to vysvětlit..."

            "Pokud nás napadne, má krásná, budeme mít co dělat, abychom uhájili holé životy."

            Druhá loď se už zase o něco přiblížila. Rychle ji odhadoval. Asi třicet mužů, obvyklá velikost. Snad by se mohli zachránit, budou-li mít obrovské štěstí, ale na nějaké ohledy skutečně nebude kdy.

            "Zabít je bez obřadu? To je přece..."

            "Jsi jeho kněz, varuj ho před tím."

            Ztěžka polkla a přikývla.

            "Máš ještě nějaké další možnosti? Co dělá kněz, když se obviněný odmítne nechat prověřit?"

            "Předá případ výše postavenému knězi."

            Zkrotil svou netrpělivost. Koneckonců, odpověděla stručně a jasně na to, na co se jí ptal.

            A v tu chvíli ho něco napadlo.

            "Dobrá, přesně to se pokusíme udělat. Bude to těžké, ale mohlo by se to podařit, když pou... když do toho dáš všechno, opravdu všechno, co je v tobě."

            Odhodlaně na něj upřela oči a znovu kývla. Cítil, že to bude dobré. Dnes nemá na palubě vyděšené děvče, které neví určitě, zda nezradilo svou Paní. Má tu moudrou a statečnou ženu, která si je jista svou autoritou a ví, že se chystá pokusit   o něco, čím druhému pomůže.

            "Budeme muset opravdu držet při sobě, pracovat jako jeden člověk... jako tenkrát," usmál se na ni. "Chceš si mě před tím prověřit? Máš moje svolení."

            "Ne, můj milý. Odpusť, prosím, že jsem to chtěla, že jsem ti nerozuměla... teď už chápu, vím, jak hrozná starost na tobě ležela..."

            A v tu chvíli, navzdory jejím slovům, náhle byli propojeni, spontánně, srdečně, jako by si prostě padli do náručí. Otevřel se jí dokořán, dopřál si necítit nic než lásku     a důvěru a něhu.

            Mohl si to dovolit. Žádná liama přece na palubě nebyla.

 

            Hodina zkoušky minula, ale veslovali naplno dál, dávali do věci všechnu sílu, stejně jako před dvěma týdny. Bude to dlouhé a bude to tvrdé - je to však jejich největší šance. A prožitá porážka i následné smíření poháněly veslaře snad ještě účinněji než písně kormidelníka. Během prvních pár hodin se jim téměř podařilo pronásledovatele setřást, možná však také mobilizoval svou posádku k nejvyššímu nasazení. Krátce po poledni se vzdálenost ustálila.

            Pallu pracoval s ostatními jako vždycky, především se však nyní soustředil na svou ženu. Nepokoušel se sám něco dělat, mít věci pod kontrolou - disciplinovaně se spokojil         s tím, že jí předal vedení a mlčky ji podporoval, dělil se s ní    o své síly. Co chvíli na ni pohlédl, aby se přesvědčil, jak si stojí.

            Zvládala to podivuhodně dobře. Nevypadala nijak napjatá ani unavená... dokonce ani nijak zvlášť soustředěná. Oči jí zářily, občas se zdálo, že se i maličko usmívá. Sálala     z ní radost, kterou jí slyšel v hlase, když ho zahřála v chrámě pod Stromem - kterou jí viděl v očích, když mu připravovala jídlo, když se pro něj dělala krásnou, když se ho chystala obejmout. Zdálo se, že eglianská magie je opravdu vysoce příjemná záležitost, a nejenom pro toho, na koho působí.

            Loď jí byla plná, cítil ji všude kolem sebe jako ve městě o slavnosti. Jeho žena nedokázala splnit jeho přání, aby ho přestala milovat, ani na půl hodiny. A síla, kterou jí sám dával, ještě znatelně prohlubovala účinky. Věděl, že nemá nejmenší šanci poznat, co z toho vytváří ona a co nepřítel. Nezbývá mu než se jí svěřit... než jí důvěřovat.

            Zatím neměl pocit, že by to uspávalo, přinejmenším ne jeho. Mělo to blahodárné účinky spánku v milující náruči, ale dostavovaly se hned: cítil se svěží, spokojený, v bezpečí.

            A jejich duše zůstávaly spojené. Dával jí, co mohl,      a nechal ji sebou procházet, jak potřebovala. Už si přitom nemohl dovolit ani zadoufat, že štíty, které předtím postavil, zůstávají spolehlivé.

 

            Slunce stálo nad západem. Svět se zahalil do zlatého přísvitu a měkkých stínů, zvedl se vítr, aby ho pohladil na dobrou noc a políbil rosou.

            Eglianská loď se blížila ke své kořisti. Jela rychle, hladce, elegantně, křídlo mořského ptáka, protínající oblohu - posel bohů, spěchající za svým úkolem.

            Pronásledovaná loď zatáhla vesla. Jedno zůstalo trčet ven a ona se zapotácela, otočila, podobna raněné labuti. Muži na palubě leželi nataženi, jak padli, nebo zhrouceni na veslech. Pallu spočíval v náručí své milé, která ho chovala jako matka, s vědoucím úsměvem.

            Ne, ona nespala. Její výraz se nyní proměnil, byl mnohem vážnější - ovzduší přirozené autority kolem ní zesílilo. Opatrně složila mužovu hlavu z klína a zvedla se, dokonale jistá i na nepravidelně rozkymácené palubě. Otočila se tak, aby viděla na druhou loď, sledovala ji, jak se blíží. Dlouhou chvíli tak setrvala, pokojná, ale s vědomím důležitosti přijatého úkolu. Pak lehce pozvedla ruku.

            A pronásledující loď se v tu chvíli bez nejmenšího varovného znamení obrátila dnem vzhůru.

 

           

 

 

 

 

kapitola 9.

 

 

            Abaku se vrátila do kajuty, dveře za ní tiše zaklaply.

            To bylo znamení. Těla na palubě nepatrně ožila. Zůstala ležet ve svých nepravidelných polohách, ale trochu se srovnala tak, aby viděla ven otvory pro vesla. A aby byla připravena zareagovat na nepřítele včas. Budou to potřebovat. Jejich úloha je ztížena tím, že nasi vydal rozkaz pokud možno nezabíjet.

            Přes boky, mrštní jako kočky, se začali soukat první mokří Egliané. Před svou nucenou koupelí byli už plně připraveni k boji, nebo spíše k zabíjení, a bylo zřejmé, že se svými protivníky přišli udělat krátký proces. Gibri trpělivě čekali, dokonale disciplinovaní jako vždycky. Ve chvíli, kdy je nepřítel uchopil, aby jim podřízl hrdlo, ho chytili jednou rukou za zápěstí, druhou v podpaží, a poslali ho tvrdě hlavou napřed na palubu. Pokud to nestačilo k plnému omráčení, dorazili ho druhým úderem. Pak ho pořádkumilovně uklidili do kajuty      a vrátili se na své místo.

            Loď se poněkud rozkymácela, ale to bylo všechno, co zbývající Egliané spatřili. Nejvarovnějším znamením nyní bylo, že se nikdo neukazoval nad boky, nikdo neházel mrtvoly do moře. 

            Stačilo. Egliané se zarazili, pak zaútočili společně. Polovina jich doplavala k druhému boku lodi a vymrštili se na palubu z obou stran zároveň. V okamžiku, kdy na ni poprvé pohlédli, však někteří zapochybovali, zda se nemýlili, či spíš zda je vůbec nešálí zrak: naskytl se jim totiž stejný obrázek jako předchozím. Nepřátelé, zhroucení na veslech. Ani stopa po spolubojovnících, ať už živých či mrtvých. A v prvním okamžiku překvapení, v té kratičké chvilce neskutečna, se Gibri vymrštili jako jeden muž a téměř polovinu jich zneškodnili.

            Zdolat zbývající už nešlo ani zdaleka tak snadno. Loď byla silně přetížená a boky nízko nad hladinou: měli co dělat, aby nezačali nabírat vodu, jakmile se bojem rozhoupali. Egliané, kluzcí jako úhoři a smrtonosní jako otrávený šíp, útočili bezohledně, vždy tak, aby zabili: a věděli, že nemají loď, na niž by se mohli vrátit. Došlo k prvním zraněním, ale nasiho nejbližší zůstávali svému pánu věrní. Nasazovali vlastní kůži, aby zajali co nejvíc nepřátel živých.

 

            Pallu se na svém místě na střeše kajuty nadzvedl na loket, aby viděl, jaký úspěch budou mít jeho lidé v prvním útoku. Zároveň hbitě hledal očima velitele, který by se měl dát dost dobře rozlišit podle barvy pleti. Nikdo takový však mezi útočícími nebyl a Pallu neztrácel čas úvahami nad tím, jaké to může mít důvody. Okamžitě se otočil, aby čelil nebezpečí zezadu. Ještě dost včas na to, aby hranou levačky zasáhl ruku, která by ho byla v příští chvíli poslala přes hranice tebel aher  s nesplněným slibem.

            Nu, tak tady ho měl, kapitána, kterého hledal, nade všechnu pochybnost. Modrého jako delfín a elegantně ohebného zaručeně nejméně také tak. Měl své zkušenosti        a čekal rovnocenného soupeře, a nezklamal se. Podkopl mu nohu, ale Eglian se dokázal okamžitě zapřít, aby nesletěl přes palubu: vzápětí už útočil znovu.

            Pallu ho srazil kopnutím pod lopatku, přetočil se setrvačností a kopl znovu proti ruce, připravené bodnout. Eglian reagoval jako čerstvá větvička: ohneš ji, ale vzápětí tě švihne tím větší silou. Pallu z něj začínal mít pocit, že je prostě nezasažitelný. Ruka s dýkou uhnula: Eglian se prosmykl jako had a stačilo málo, byl by znovu ucítil jeho jed v zádech. Tady už nešlo o ostudu, šlo o krk a Pallu věděl, že zvítězit nemusí.

            Ale bojovalo se mu dobře, tak dobře jako snad nikdy. Cítil se svěží, plný síly: neměl čas si to příliš uvědomovat, ale radoval se z každého pohybu. Dokonce snad i z toho, že něco ustojí, aby tohohle Egliana ušetřil smrti bez obřadů. Eglianská magie... láska sama... byla na jeho straně.

            Znovu využil setrvačnosti a uhodil pravačkou dozadu, úderem, kterým srazíš i mnohem těžšího soupeře. Eglian znovu uklouzl včas. Oba pokračovali v pohybu a teď byli        k sobě čelem. Eglian bodl na srdce, ale Pallu mu chytil ruku     a druhou pěstí vedl drtivou ránu na obličej.

            Jeho protivník se skrčil a vyvázl bez úhony. Jak jinak. Pallu to vpodstatě čekal a trochu tušil i to, co přijde teď. Podvědomě trochu uhnul dozadu a to ho zachránilo ve chvíli, kdy temeno nepřítele zasáhlo jeho bradu.

            I tak byl náraz tvrdý, napůl ho omráčil, ale dobře vycvičené tělo ho nenechalo na holičkách: poddalo se ráně, která by mu jinak zlámala vaz, a reagovalo stejně svižně, jako by bylo v nejlepší kondici.

            Pallu zachytil zápěstí ruky, která se znovu chystala bodnout. Tentokrát protivníka asi trochu překvapil svou výdrží. Otočil jím kolem sebe a ještě ho stačil skoro bez námahy odzbrojit, než jím hodil obloukem dolů na palubu, napospas svým.

            Tam už bylo dost rukou volných, aby se o něj postaraly. Boj pomalu končil. Poslední hrstka Eglianů, která ještě zůstávala ve vodě, většinou obtížená druhy raněnými či omráčenými při převrácení lodi, byla zajata po dobrém a bez zbytečného násilí.

 

            Valem se stmívalo, a nebyl čas nasbírat rosu. Otevřeli zásoby a vydatně se napili i podle potřeby umyli, aby lodi ulehčili. Pallu přikázal dát vodu i zajatcům. Pak se spolu         s Jaelem a svou ženou pustil do ošetřování raněných. Naštěstí nedošlo k ničemu, s čím by si snadno neporadili.

            Ostatní se po krátké přestávce také pustili do práce. Abaku dala nepřátelské lodi pokyn, aby se vrátila do původní polohy, ale vybrat z ní vodu a přestěhovat na ní zajatce už museli sami. Pallu přiložil vydatně ruku k dílu: z rány do brady se vzpamatoval podivuhodně snadno a nemusel se nijak přemáhat.

            Brzy se vrátil na palubu. Byla už temná noc, ale jeho muži nelenili a ještě všechno důkladně uklidili. Ze zajatců už zde zbýval jediný: velitel.

            Pallu postavil lampu vedle něj a chvíli na něj mlčky hleděl. Eglian na sobě nedával nic znát: přesto se Pallu přistihl, že na něj myslí se soucitem. Jak je tomu dávno, co sám udělal pár pochybných rozhodnutí, utrpěl porážku, zůstal bezmocný v nepřátelských rukou a celou svou posádku vystavil nebezpečí smrti? Potíže, které mu tenhle člověk způsobil, byly značné - s tím, co způsobil sám sobě, se však přece jen nedaly srovnávat.

            "Tak mluv," vyzval ho mírně. "Chci ti porozumět. Proč jsi nás pronásledoval?"

            Ticho. Eglian upíral pohled do prázdna a ani               v nejmenším nereagoval.

            Pallu chvíli čekal, pak oslovil Labku a Rama, kteří už stáli nad zajatcem, připraveni na další rozkazy.

            "Svlečte ho a připoutejte mu ruce k ráhnu," přikázal    s povzdechem. "Ale zatím ho nevytahujte."

            Tentokrát v Eglianových očích cosi zahlédl, a neměl   z toho žádnou radost. Na co je asi připraven eglianský kapitán, pokud má smůlu a padne do rukou pirátů? Nebyl zrovna nejpříjemnější pocit být nyní v jeho očích zařazen na stejnou úroveň.

             Inu, co se dá dělat. Bude muset tu roli přijmout, do jisté míry, prozatím. Abaku už navázala spojení, dvě nejbližší eglianské lodě jsou na cestě, aby zajatce vyzvedly. Mnoho času mu nezbývá, a jeho doznání by měl opravdu rád. Možná mu příliš nepomůže, ale bude aspoň vědět, na čem je.

            "Stalo se, můj pane. Co dál?"

            Pallu odvrátil oči od noci nad mořem a pohlédl zpět na zajatce a na své lidi.

            "Zatím nic, nechte ho tak," řekl suše. "Je to Eglian, potřebuje čas na meditaci. Pokud to bude nutné, dáme mu okusit způsoby Paní smrti, které sloužil, dřív než k ní odejde - jistě mu ale jen prospěje, když o nich nejdřív bude přemýšlet sám."

            Snadné vítězství. Poznal ho hned, naprosto neomylně, třebaže Eglian dosud neřekl ani slovo a zachoval nehybnou tvář. V jeho duši se však definitivně cosi zlomilo a skrze soucit, který je spojil, to teď Pallu vnímal naprosto jasně. Vzpomněl si, že ještě před pár lety se z takových vítězství radoval. Teď mu bylo vyloženě hořko.

            "Jděte spát," vybídl je. "Vezmu si první hlídku."

            Muži dokončili poslední práce a připravili se               k noclehu. Světla pohasla. Vzhůru zůstali jen dva lidé, na každé lodi jeden.

            A zajatec.

            Pallu mlčky držel stráž, nevšímal si ho a čekal, až promluví. Noc zvolna míjela, čas běžné hlídky uplynul, ale on neměl v úmyslu nechat se vystřídat. Eglianovi trvalo dlouho, velmi dlouho, než se odhodlal. Určitě už začal dosti silně pociťovat i nepohodlí nepříliš jemného způsobu, jakým byl zajištěn - a to jeho nepřítele hnětlo ze všeho nejvíc. Zkrotil však svou netrpělivost a čekal.

            "Mám... prosbu," ozval se konečně zajatec zdráhavě.

            "Mluv," vyzval ho Pallu lhostejně, přes rameno.

            "Nežádám, abys kvůli mně měnil své zvyky. Ale máš na palubě kněžku, vím to. Potřeboval bych s ní nutně mluvit, jen krátce."

            Teď se k němu Pallu zvolna otočil.

            "Hraješ na moje slabá místa, viď?" zkonstatoval          s určitostí. "Můj bratr ti nepochybně vyprávěl o tom, jak jsem neschopný."

            "Pokud si o tobě něco takového myslí," odvětil Eglian bez zaváhání, "je otázka, zda by tě můj lid neoznačil spíš za moudrého."

            Kluzký jako úhoř, i v řeči. Neprozradil ani to nejmenší. A přece... Pallu cítil dopad jeho slov velmi hluboko v sobě. Diplomatický krok? Snaha si ho naklonit? Nebo eglianská laskavost, daná bez přemýšlení, zakotvená příliš hluboko na to, aby se dala odepřít nepříteli?

            Inu, je v úzkých, tím si byl Pallu jist. Má z Paní smrti pořádně nahnáno. Jistě, jsou k tomu důvody, ale přece jen by člověk neměl...

            Anebo kdo ví? Třeba si jen Eglian uvědomuje skutečnou vážnost situace, před níž ty zavíráš oči. Tebel aher je pro něj mnohem bezprostřednější než pro tebe, přes všechno tvé nadání i zkušenosti.

            "Ne," řekl vážně. "Neodmítnu ti. Vím, oč běží."

            "Nechť ti Matka odplatí milosrdenstvím."

            Abaku dosud nespala, vyšla na palubu hned. Neúnavná jako ti nejlepší z jeho lidu - dokonce na ní nebylo vůbec znát, jak velký čin večer vykonala. Žádné známky vyčerpání, jen pokojná láska, jako plamen lampy, kterou teď znovu zapálila. Dávala své srdce celou dobu, raněným bez rozdílu, svému muži, i jeho zajatci. Plnila své kněžské povinnosti vůči němu.

            "Volal jsi mě?"

            V první chvíli neodpověděl. Pallu si nebyl jist proč, ale Abaku to zřejmě věděla až příliš dobře.

            "Rod Haret, třetí stupeň kněžství, první zasvěcení," řekla hlasem člověka, který už musel nejednou skládat účty ze své světlejší kůže. "Oddělená k oběti, k níž nakonec došlo jiným způsobem, než se čekalo, na přímé slovo Matky. Vyslala mne na tuto cestu, koná ji sama skrze mne, tak řekla královna. Možná jsi o těch událostech něco věděl, ale ne dost, a to v tobě vzbudilo pochybnosti. Nedovolil jsi mi dnes o tebe pečovat - je to už v pořádku? Dokážeš se mi svěřit?"

            Teď už našel řeč.

            "Odpusť má paní. Skutečně jsem mnohé nevěděl... ale v tuto chvíli jsem neměl právo váhat. Matka sama se postavila na tvou stranu, když mě má vlastní loď odmítla snést na palubě. Poddávám se ti. Prosím vykonej na mně smírčí obřad, neboť mě čeká smrt mimo svazek mého lidu a nechci odejít zatížen kletbou."

            "Jsem připravena. Vyznej, čeho ses dopustil."

            Zajatec mlčel a sklouzl pohledem k Palluovi.

            "Ten tu zůstane," sdělila mu Abaku s určitostí. "Možná by bylo lepší přizvat i jiné, tvůj i jeho lid, ale mají za sebou těžký den, necháme je spát. Nebo snad..." obrátila se      k svému muži, "...zvolil bys prosím zástupce, za obě strany?"

            Pallu bez řečí splnil její pokyn, vzbudil Labku a poslal ho vybrat a přivézt nejsilnějšího ze zajatců. Čekali, dokud se nevrátil, mlčky. Pallu cítil, jak Eglian sbírá síly, aby se vyrovnal s novou situací.

            "Před necelým rokem jsem upadl do zajetí staršího syna krále Gibaru," přiznal pak už odhodlaně. "Nic jsem netušil, zcela bez uzardění zneužil práva pohostinnosti. Žádal mou spolupráci a když jsem se zdráhal mu vyhovět, vystavil násilí a hrozbám mne i mou posádku. Věděl jsem, že nás nemůže zdržovat příliš dlouho, jinak by má případná zrada vyšla najevo, ale... uměl svého času dobře využít. A začalo mi být jasné, jak to s námi dopadne, pokud se nepoddám. Nakonec slevil a nežádal mnoho, jen smrt svého bratra, kterého mi vylíčil v těch nejhorších barvách, na hranici pirátství - nechtěl nic víc, než abych s ním naložil jako              s pirátem, pokud bych ho potkal na některé jeho dobrodružné výpravě, na moři. Slíbil jsem mu pouze, že udělám, co bude     v mých silách, pokud bude podezření vypadat aspoň trochu odůvodněné, a připadalo mi, že jsem dosáhl propuštění bez újmy na cti. Ale... nějakým způsobem jsem ten závazek stále cítil, ležel na mě, nedával mi klidu, dokud se nepřičiním o jeho splnění."

            Pallu bezděky kývl. Dovedl si to představit.

            "Pak se jeho bratr objevil v přístavu Egli, za okolností, které dobře znáš, má paní. Prosím odpusť mi troufalá slova, ale tehdy mi jeho čin připadal horší než pirátství. Věděl jsem ovšem, že ho Matka ušetřila - ale jistě ho mohla ušetřit i proto, že ho neuznala za hodna smrti ve svých rukou. Bylo by to jen pochopitelné. Zdálo se mi, že se mohu zbavit svého závazku poctivě a navíc vykonat její vůli... Teď už vím, že to byla lež, které jsem uvěřil, protože na mém srdci spočíval stín. Nevím, nakolik syn krále Gibaru slouží Nejmenované, ale zaprodal se jí svými činy, a já jsem to udělal také. Jsem prokletý, vlastní loď mě odmítla nést. Prosím tě o pomoc, má paní."

            "Kolik je takových jako ty mezi Egliany?" neudržel se Pallu.

            "Nemám tušení... doufám, že nikdo, má paní," odpověděl zajatec s hrůzou, dosud k Abaku.

            Hleděla na něj a Pallu cítil její světlo, jak jím pokojně prošlo.

            "Mluví pravdu," řekla. Pak se vrátila k obřadu, jako by ji nic nevyrušilo.

            "Co hodláš udělat, abys to odčinil?" tázala se.

            "Přijmu smrt mimo svazek svého lidu, z ruky poškozeného," odpověděl Eglian. "Jakýmkoli způsobem bude chtít. Vím, není to mnoho, čekala by mě tak jako tak - nemohu víc než se podrobit dobrovolně. Ale nic horšího bych si už stejně nedovedl představit."

            "Co když se rozhodne tě ušetřit?"

            Okamžik na ni zůstal užasle hledět.

            "V takovém případě... se poddám bezvýhradně jeho soudu, samozřejmě."

            "Dobrá... to stačí."

            Přistoupila k zajatci. Nejpozději teď jí měl klečet        u nohou, uvědomil si Pallu, ale usoudil, že se Eglian bude muset obejít bez toho, a Abaku se nijak nenechala vyvést         z míry. Cítil ji, vnímal důležitost toho, co nyní prožívá - na vnějších věcech pramálo záleželo.

            "Matka tě velmi miluje," řekla vroucně. "Přijímá tě zpět domů. Provinil ses, ale nepřestal jsi být jejím dítětem."

            Vlepila mu tři energické políčky, pak se vytáhla na špičky a pečlivě vtiskla na jeho čelo polibek smíření.

            Hluboce sklonil hlavu, očividně dojatý.

            "Bude s tebou ve všem, co tě čeká. Ať se ti podaří obstát - ať projdeš ke světlu."

            Položila mu ruku na rameno v požehnání, které pocítil i Pallu tři kroky od nich víc než zřetelně. Pak se na něj naposledy povzbudivě usmála a zašla do kajuty.

            Pallu rázně potlačil okamžité přání udělit provinilci aspoň malou lekci statečnosti.

            "Nu," povzdechl si, "tak už ho asi můžeme odvázat."

            Kývl na Labku a začali pracovat na zajištění zajatce nějakým obyčejnějším a snesitelnějším způsobem. Ani teď ještě nečekal nic takového.

            "Směl bych vyslechnout tvé rozhodnutí, pane?" zeptal se brzy. Zřejmě už cítil, že se nemusí snažit zachovat před svým věznitelem tvář.

            "Předám tě vašim, dorazí za úsvitu," odpověděl Pallu krátce. Najednou na něj dolehla těžká únava. "Nejsem pirát,    a nikdy jsem nebyl, věř mi to nebo ne," dodal ještě, se značnou dávkou rezignace ve hlase. "Chtěl jsem jen znát pravdu - protože mi jde o život, jak sám víš nejlíp."

            "Nevím... vůbec nevím, jak ti dost poděkovat..." vypravil ze sebe zajatec s pohnutím, které Pallu při nejlepší vůli nechápal, když si představil ohavnou smrt, která ho bezpochyby čeká. Pak na něj pohlédl a dodal pevnějším hlasem: "A pokud to přijmeš od takového, jako já, vzpomeň prosím, že jsem viděl tvou moudrost i ve chvíli, kdy jsem si myslel, že se se mnou chystáš naložit podle svých odlišných zvyků." Kratičce zaváhal, pak pokračoval. "Máš na to plné právo, ještě i teď. Vydal jsem se tvému soudu a do rána je času dost. Budu si vážit tvé šlechetnosti, pokud mě předáš mému lidu živého, a nic z toho, co jsem si zasloužil, nebudu považovat za barbarství."

            Pallu pocítil vlnu hněvu, zesílenou zahanbením pro pokušení, kterému před chvílí odolal.

            "Ne," odsekl drsně.

            A pak, ve chvíli, kdy už se otáčel, aby zašel do kajuty, se mu najednou stalo to, co tak dobře znal z otevírání složitých zámků, takových, které měl nejraději. Zkoušíš je otevřít, a máš přitom v hlavě jistý způsob, určitou metodu, kterou považuješ za nejpravděpodobnější cestu k úspěchu... a ono nic. Ale najednou se ti v hlavě všechno přeskládá, jako by se ti poprvé otevřely oči, a ty vidíš, že zámek je úplně jiný, funguje na jiném principu, od počátku...

            Otočil se zpět k zajatci.

            "Nepohrdám tebou," řekl prostě. "Sám jsem byl nedávno se svými lidmi v zajetí, hrozila jim smrt - vím, co to je. A dokonce i pokud jde o schopnost člověka něco vydržet... jsme jiný národ, prošel jsem jinou výchovou, skoro dvě desítky let. Vlastně to tedy ani není tak docela moje zásluha. Kdybys chtěl něco takového, budeš muset projít stejnou cestou, nejméně stejně dlouho. No... já vím, tolik času ti asi nezbývá, ale třeba i v tebel aher nějaké možnosti budou, kdopak ví. Nebo se svěř královně, ona už na něco přijde."

            Zajatec mlčel, avšak využil možností, které nyní měl, a uklonil se mu, s velikou opravdovostí.

 

            Eglianské lodi dorazily za prvního svítání a Pallu byl za to velmi vděčný, neboť o další zdržení skutečně nestál. Abaku citlivě a zdvořile prověřila jejich posádky dostatečně dlouho předem, kapitán zajaté lodi dělal vše pro to, aby svým věznitelům usnadnil situaci, a vše proběhlo velmi hladce         a kultivovaně. Přesto nebyl Pallu sám, kdo při pohledu na vzdalující se Egliany pocítil značné ulehčení.

            Skončeno. A ano, skončeno tak, jak se to mělo stát. Nezabil ho vlastní rukou: ale bude-li Mada jen trochu chtít, může to přijmout jako první část splněného slibu. Možná, kdo ví, byl dokonce slib naplněn právě jen takto.

            Teprve nyní dostali chuť otevřít soudek vína, aby střídmě oslavili včerejší vítězství. Dopřáli si půlhodinku lenošení, nevinných žertíků a přátelského hovoru, a vychutnali si ji až do dna. Abaku upíjela ze svého poháru mezi nimi jako rovný s rovnými a Pallu s vděčností vnímal proměnu, ke které kolem její osoby došlo. Už není břemenem, zbytečným pokušením na palubě, ubírajícím síly. Je i jejich kamarádem, spolubojovníkem - členem posádky.

            Lodě jejího lidu už téměř zmizely za obzorem, když se náhle obrátila k němu a oči měla ustarané.

            "Nechtěl jsi po nich něco poslat na Egliar? Něco strašně důležitého?"

            "Ne," odvětil velmi upřímně. "Co?"

            "Nevím," odpověděla rozpačitě. "Vlastně vůbec nechápu, proč jsem to řekla."

 

 

 

 

kapitola 10.

 

            Noc byla chladná, jasná a klidná, jako zdobený nůž     z necitelného kovu, který pomalu proniká pod kůži a do všech kostí. Temnostříbrné moře se mírně vlnilo všude kolem až      k obzoru. Pallu držel stráž, sám jen s ním a oblohou.

            Jeho žena nespí, to věděl. Nebo možná nevěděl, ale považoval to za pravděpodobné a také tušil - natolik, nakolik ji dokázal vycítit. Ale nevyšla k němu.

            Panovnický rituál vykonal už zvečera jako obyčejně, ale nyní pokračoval v té práci, posiloval v srdcích mužů důvěru k nasimu, živé vědomí, jak velikou ctí je sloužit božské krvi, oddanost, která by byla vzpruhou a dala nejenom výdrž, ale i potřebný díl radosti z věci. Bylo toho svrchovaně potřeba.

            Už dlouhou řadu dní žijí sami jen s mořem a oblohou. Dávno minula chvíle, kdy loď obvykle dorazí od Ostrova        k Pevnině, a že to je daleká cesta, třebaže ne již tak nekonečná jako v legendární době, kdy prý byl Ostrov objeven. Dnes se kupec dostane do nejbližších přístavů jen se snesitelnou mírou nepohodlí - oni si však nemohli dovolit nechávat stopy na místech, kde by je bylo až příliš snadné nalézt. Vyhnuli se obchodním cestám, a stezkám lupičů. Zvolili trasu mnohem dále k jihu, až za pásmo ostrovů při pobřeží, tam, kde Pevnina ustupuje daleko na východ jakoby obří zátokou. Mají ji stále před sebou, tuto jihovýchodní oblast: tajemnou, poodhalenou jen pradávnými pověstmi. Tam bude nejvhodnější hledat místo, kde by se mohli usadit.

            Podvakrát narazili na ostrov, jehož obyvatelé byli sice nepřátelští a odhodlaní ke všemu, ale prostí a špatně vyzbrojení. Byli by je zdolali snadno, ale... ať už byly další důvody jakékoli, Pallu rozhodně cítil, že zde nemá smysl zkoušet založit nové království. Byli ještě příliš blízko. Půda tu byla chudá a kamenitá. Mohli by si vybojovat leda tak čerstvé zásoby, ale ani ty by nestály za všechna rizika, námahu a oběti. A pak... ti lidé byli nepochybně méně schopní než oni. Starodávné právo Gibri příká, že od takového si smíš vzít všechno, co potřebuješ. Ale ani méně schopnému nemůžeš vzít tolik, aby zemřel hlady, a popravdě řečeno, tihle lidé vpodstatě umírali hlady i bez toho. Pallu se postaral, aby jeho posádka neměla nejmenší pochybnosti o jeho rozhodnutí, ale ztenčující se zásoby ho mrzely víc než dost.

            Řadu dní po vyplutí z Egliaru se arci měli jako v ráji. Eglianské kuchařské umění je vyhlášené, ostatně sami ho okusili mírou vrchovatou - a vynalézat pokrmy, kterými by mohli rozmazlovat své námořníky i na delších plavbách, je pro lid Periin radostí i tvůrčí výzvou. Ale jen máloco vydrží          v teple neomezeně dlouho. Dosud si mohli dovolit zpříjemnit obilnou kaši rozmanitými druhy sušeného ovoce, dosud byl úlovek ryb požitkem díky zásobě koření a znalostem, které Pallu získal v domově své ženy a dále rozvinul. Ovšem strava bez tuku je vždy poněkud monotónní a čerstvou zeleninu či ovoce neviděli už také hezky dlouho. Gibri mají výdrž             a každopádně by si nikdy nedovolili nechat si jakkoli ovlivnit náladu takovou malicherností, jako je jídlo. Ale jsou unavenější. Obvyklý výkon je stojí víc úsilí vůle než dřív.

            A jeho žena se většinou raději obejde bez jídla, než by se dotkla ryby. Jíst maso jí její víra dovoluje jen málokdy, a to ještě pouze v dokonale propracovaném rituálním kontextu.

            Ano, jeho žena... tak statečná, přes všechny ty nepříjemnosti. Nikdy si neposteskne, vždycky je milá, ochotná pomoci - kamarád do nepohody. Odhadla přesně, jakou roli zaujmout, aby jim co nejvíc usnadnila situaci. Ale co asi cítí Labka, když vaří na ohni nad jejími dlaněmi?

            Nu... něco jako vroucnost? Vůči ní, i vůči němu. Je už takový, je to v jeho srdci. Na Labku se může spolehnout.

            A Ram, ten už dovede ženskému kouzlu odolat.           I když... možná přece jen předvádí svou sílu malinko okázaleji než dřív. A Moré pečlivě pere svá nejlepší kněžská roucha       a nosí ty své stříbrné filigrány už nejenom ve vlasech, ale i na hrdle a v pase. I pro ni už jeden vyrobil. Ne že by to znamenalo tak mnoho. Každý už od něj nějaké mají.

            Ne, ani jeden z nich si nedovolil nic nepatřičného, ani v myšlenkách, je na ně spolehnutí. A vědí, že od střetnutí        s Egliany nasi do kajuty nezašel. Vnímají jeho solidaritu,        a pomáhá jim to. Ale přece jen už je ta zkouška hodně dlouhá. Pro všechny.

            Také vzduch je tu jiný, v téhle nové části světa. Je to cítit stále víc. Sluneční žár je přes den silnější, noci chladnější. Dosud je možno ráno a večer sbírat rosu, ale je jí méně než dřív. Zatím se nikdo nemusí s vodou omezovat, ale nemají také nazbyt. Bude-li to pokračovat... nu, to se uvidí.

            Nikdo si nestěžuje. Inu... ovšemže ne. Avšak Pallu cítí, co taková směšná drobnost jako sušší vzduch dokázal udělat s jeho posádkou. Cítí je jako sám sebe. Dosud jsou odolní, zdatní a hrdí. Ale... ani zdaleka šťastní a spokojení. Je už nejvyšší čas narazit na nějakou zemi, i kdyby jen kvůli krátkému zotavení.

            Jenže o rozložení pevnin a ostrovů v těchto končinách je známo jen málo. Nemohou si dovolit uspíšit cestu veslováním v noci. Je třeba být ustavičně na stráži a číst moře. A každopádně nemají tušení, zda najdou přístav už zítra nebo je čeká ještě mnoho dní cesty.

            Snad ne příliš mnoho. Snad změna ve vzduchu mluví o blízkosti pevniny. Bude to však místo odpočinutí, nebo legendární Veliká poušť?

            Pallu dokázal stát na hlídce nehnutě, ostatně bylo to dobré i k tomu, aby nerušil spící. Ale neklid v něm pulsoval, bránil mu v soustředění. Tentýž neklid, který ho přes den dohnal k podrobné kontrole všech zásob. Chytil se toho, aby nyní zaměstnal mysl, vybavoval si jednu položku po druhé      a zařazoval si je do souvislostí, zvažoval všechny možnosti, které by je mohly potkat, a nejlepší řešení. Delší chvíli to bylo dobré, pak ho ale neklid přepadl zase z jiné strany.

            Liama. Tu schránku jedinou neotevřel, tu nekontroloval.

            A teď měl kdovíproč pocit, že to bylo nutně potřeba.

            Nějakou dobu vydržel to sám sobě rozmlouvat, ale ty myšlenky byly neodbytné a neexistoval vlastně důvod, proč by to udělat neměl. Schránka nebyla tak primitivní, aby ji nemohl zkontrolovat v přítomnosti své ženy, aniž měla tušení, že dělá něco víc než hledá jakousi věc v obyčejné truhle nad ní. Samosebou, pokud mu nevstoupí do mysli - ale něco takového nehrozí ani v nejmenším. Bude muset vejít do kajuty, ale nezdrží se dlouho a i kdyby, jeho muži budou mít pochopení. Váží si toho, co až dosud snesl, kvůli nim.

            Jakmile ho vystřídala následující hlídka, opatrně otevřel dveře. Tma uvnitř se v první chvíli zdála téměř neproniknutelná. Když už tak nutně musel svému nepokoji podlehnout, rozhodně si mohl vybrat vhodnější chvíli!

            Ale vracet se kvůli tomu nebude. Po hmatu ji najde stejně snadno.

            Jak předem tušil, jeho žena nespala. Neřekla ale nic, nepozdravila ho. Jen se maličko pohnula - možná nadzvedla na loket - a hleděla na něj. Cítil ty oči na sobě.

            "Zdravím tě, má krásná," řekl tiše a vstoupil. Dveře nechal otevřené, aby aspoň trochu viděl.

            Okamžitě pochopil, že už v tom je problém. Měl by je zavřít. Měl by obejmout svou ženu na přivítanou. Všechno      v něm volalo po rychlém otevření schránky s liamou, avšak to by bylo krajně nezdvořilé, když Abaku nespí.

             Natáhl ruku a dveře nehlučně zavřel, jen s nepatrnou prodlevou. Poslepu, ale s jistotou důvěrně známého prostředí, přistoupil k lůžku. Nadechl se její vůně a vnímal, jak ho pozvolna zaplavuje jako vlahá vlna.

            Už sem vešel. Už ty dveře zavřel. Na jeho lid už je to břemeno vloženo tak jako tak - a jeho lid je pro něj unese.       S radostí.

            Najednou se mu rozjasnil celý svět. Dlouho odpírané bylo na dosah a rozhodnutí učiněno. Teprve teď si připustil, jak moc strádal, ty uplynulé týdny.

            Přisedl na okraj lůžka a jemně ji objal. Byla podivně ztuhlá a nepoddajná. Ruce měla chladné.

            Je toho na ni poslední dobou taky moc. Nejí ani ty ryby, a změnu vzduchu snáší jistě mnohem hůř než cvičený muž. A přitom se snaží, stále ještě se snaží být mezi ostatními, být užitečná, udělat svůj díl práce. Byla by i veslovala, kdyby to mělo nějaký význam. Stále ještě zaplavuje loď svou... láskou. Ale... ano, zdála se přitom trochu jiná, přinejmenším dnes, nejspíš i déle...

            Tohle nevypadá na nic krátkého, snadného                  a příjemného. A pokud ho čeká delší rozhovor, bude na něj rozhodně lépe připravený, pokud...

            "Hned se k tobě vrátím," dechl jí s polibkem do vlasů, "jenom..."

            Mluvil nenuceně, ale uvědomoval si, že tím jí             v podstatě prozradil, že nepřišel za ní. Inu, hlavně žádnou stísněnost. Žádné nepatřičné myšlenky. Jenom kratičké zdržení a pak se pokusí jí to dvojnásob vynahradit.

            S úlevou zatápal prsty mezi oblečením na dně truhly, citlivě uvolnil zámek, hmátl do schránky...

            Byla prázdná.

 

            Okamžik dva zůstal jako omráčený, hlavou mu vířily útržky myšlenek, které vzápětí tišil, protože věděl, že si je       v žádném případě nemůže dovolit.

            Co se stalo? Kdo by mohl? Poznala přece jen už tenkrát, proto se zlobí, proto ho nechce obejmout? Nebo narazil na vlastní štít, nenajde, ani co má před nosem, spletl si schránku?

            Jeho neklid byl teď tisíckrát horší, a naprosto nic, co by mohl udělat. Rozhodně nebylo myslitelné začít hned prohledávat celou loď... což jediné mu mohlo ulevit, i když možná ne příliš.

            Zmlkni. Prozradíš se. Nemá cenu vyvolat její nenávist, pokud neví...

            A pak to pominulo. S pobaveným úsměvem pohlédl sám na sebe odněkud zvenčí a nestačil se divit. Co to s ním bylo? Choval se jako... zakletý, nebo něco takového. Teď si zas jednou promítal zážitky od odjezdu z domova. Už dávno mohl být mrtvý. Několikrát. Ona mohla být mrtvá. Jeho posádka mohla být mrtvá, nebo ho zavrhnout. To všechno dopadlo dobře. Co je proti tomu pár ztracených semínek, navíc rostliny, která je přepych, nic nutného k životu? Že to byl jeho úspěch, jeho mistrovské dílo? Nu, možná ještě je. A i kdyby ne, vyšlo to aspoň částečně. Příště to zkusí zas, a bude lepší.

            Pomalu a klidně zavřel truhlu.

            "Co se dá dělat. Člověk se asi obejde bez spousty věcí, které mu připadaly důležité," poznamenal, dost neurčitě na to, aby ji nepoplašil, kdyby nic nevěděla.

            Mlčela, ale cosi mezi nimi zarezonovalo. Nevyrůstal nadarmo odmalička mezi obtížnými soudními případy. Tak jako předtím u eglianského kapitána, věděl teď, že přiznání už je jen otázkou času.

            Jenže jak ten případ dopadne pro něj?

            "Jsme na jedné lodi, milovaná," řekl tiše. "Jsme spoutáni. Musíme to spolu nějak vydržet. Určitě bude lepší, když se budeme snažit být jeden na druhého hodní..."

            Dala se do pláče, nehlučně - možná z ohleduplnosti, aby nikoho nevzbudila. Matně nyní už rozeznával její postavu, ale věděl i bez toho, že se instinktivně schoulila tak, aby vypadala co nejkrásněji.

            Co teď dělat? Co říct?

            Už dlouhá léta nepocítil takovou míru bezradnosti, ale také to netrvalo déle než okamžik. Váhat před rozkazem je ta nejhorší chyba, které se vojevůdce může dopustit.

            "Co cítíš, milovaná?" zeptal se něžně, ale se sebevědomím, které čekalo odpověď. "Nenávist? Hněv? Zklamání?"

            Rozplakala se ještě usedavěji.

            "Vinu," vypravila ze sebe a vztáhla k němu ruce jako malé dítě.

            Díky všem bohům, kteří mu nepřestali prokazovat svou přízeň!

            Vzal ji znovu do náruče, tentokrát se k němu přitiskla. Konejšil ji, hladil ji po vlasech. Bylo to skoro víc, než se dalo vydržet, ale dával si vědomě větší pozor než při prvním setkání.

            "Jsi velmi šikovná, má krásná," pochválil ji, aby odlehčil situaci. "Ten zámek nebyl tak úplná hračka."

             Neodpověděla, ale nepatrně se uvlonila.

            "Jak dlouho jsi to věděla?" zeptal se jemně.

            "Nevím," špitla. Už se trochu utišila a cítil z ní úlevu, že se může vypovídat. "Otevřel ses mi, ale bylo tam něco... zabaleného, zapečetěného... nedokázala jsem to rozeznat. Ale postupně, ani nevím jak, se to začalo rýsovat jasněji..."

            Choval ses jako neschopný. Věnoval ses jiným věcem    a přestal sis dávat pozor.

            "A pak?" ulehčoval jí přiznání. "Hodila jsi ji do moře, nesnesla jsi, že jsem poškodil tvůj lid?"

            Trhla sebou a překvapením se utišila docela.

            "Ne...! Jak bych mohla...!"

            "Takže...?"

            "Měla jsem stát při tobě..." řekla provinile a otřela si oči. "Vést tě k tomu, aby sis všechno přiznal a ano, třeba se jí opravdu aspoň vzdal, když už by se to nedalo napravit..."

            Pallu se napřímil. Tohle už zašlo trochu daleko.

            "...a zatím..." Vyvinula se mu a přehrabovala se          v něčem na lůžku. Pak mu vtiskla do ruky cosi plátěného, se sypkým obsahem... žalostně zmenšeného víc než o polovinu.

            "Vem si to... schovej to přede mnou."

            Tentokrát se na odpověď skutečně nezmohl.

            "Čaj z liamy je velmi účinný, víš?" vysvětlila - asi vnímala jeho rozpaky. "Bylo mi strašně smutno, ale chtěla jsem vydržet, pomáhat vám... a přitom jsem celou dobu cítila, jak tě ztrácím, a nevěděla jsem, co se stalo..."

            Znovu mu plakala v náručí a Pallu nad její hlavou nevěřícně třeštil oči do tmy. Inu... Eglianka. S tímhle bude muset počítat... Ale jak jen si mohla myslet takové nepředloženosti? Přece není možné, aby vůbec nechápala...

            Oženil ses, ty neschopné nemehlo! To znamená, že máš ženu! Ne dalšího bojovníka, ne dalšího člena posádky. Dochází ti to hodně pomalu.

            "Asi bys mě nechtěla uhodit do tváře, viď?" zeptal se tupě. "Jako jeho..."

            "Krádež není tak těžký zločin, aby hrozilo, že jím na sebe přivoláš prokletí," odvětila pokojně, snad dokonce se stopou útěšného tónu. Pallu sebou znovu pohoršeně škubl.

            "Na tohle by měl můj lid asi trochu jiný názor, víš?" řekl s nucenou laskavostí. "Tedy, tím myslím na to slovo krádež..." A pak, už opravdu něžně, znovu pokořený: "Je mi zkrátka jen moc líto, že jsem ti ublížil..."

            Tentokrát objala ona jeho. Velmi rychle... a velmi srdečně. Cítil její duši v jejím stisku, hřál se v jejím teple. Uměla úžasně odpouštět. Když přidala mateřský polibek na čelo, věděl, na co myslí, a přijal to vděčně, bez nejmenší stopy rozhořčení - ačkoli něco takového by mu ještě dnes odpoledne asi nepřipadalo možné, a z nejednoho důvodu.

            Oplatil jí skutečným polibkem. Opojení je zaplavilo oba naráz, a bylo nesmírně hojivé. Cítil ji, jak touží po jeho laskání, a spěchal jí vyhovět, i když větší díl síly své duše vynakládal dosud na to, aby nespěchal příliš - aby k ní byl dost ohleduplný.

            "Nic jsem nevěděl, opravdu..." ujišťoval ji přerušovaně. "Jsem hrozný, viď... Ale mám tě rád pořád stejně... Stálo mě to někdy všechny síly sem nechodit... možná právě proto jsem se ti občas skoro vyhýbal. Bylo to jen kvůli mým lidem, víš? Jsi příliš krásná, milovaná. Jen si představ, jak by jim bylo, kdyby museli žít s tebou na palubě, den za dnem, a dívat se, jak já jsem s tebou do sytosti, zatímco oni musí vydržet sami..."

            Zachvěla se.

            "Máš pravdu. Často jsem na ně taky myslela," odpověděla s hlubokou lítostí.

            Ruce jí klesly. Trochu zalitoval, že s vysvětlováním přece jen nepočkal.

            "Jen jsem si nebyla jista, jak by ses na to díval ty, víš? Ale jestli to cítíš takhle... ještě by se dalo něco dělat. Čas, kdy hvězdy přejí lásce, skončí sice už brzy, ale do té doby se ještě mohu odevzdat jinému muži než tobě, pokud mě bude skutečně milovat, a já jeho... a soucit se samozřejmě počítá za skutečnou lásku..."

            Posadil se. Teď už žádné sebeovládání nepotřeboval - cítil se jak po studené lázni.

            "Ty se... zlobíš, můj milý?" tázala se, dokonale zmatená.

            No to je zase vypečené setkání! A už zas jsem tady dlouho, příliš dlouho...

            V duchu si povzdechl a přinutil se myslet.

            "Nezlobím... jen..." Zvláštní, jak bylo pokořující to přiznat, ale dostal to ze sebe. "Jen je pro mě nesnesitelné pomyšlení, že bys něco takového udělala."

            "Já vím... tak krátce po svatbě. V té době to ani není zvykem, i když zákon to připouští... Já to taky nechci, ani trochu. Bylo by to těžké, ale..."

            "Takže jsme dohodnuti. Stejně by nepřijali, víš? Podle našich zákonů by za to byl trest smrti a právem, božská krev je velké dobro pro všechny a je potřeba dbát na její čistotu..."

            "Ano..." přisvědčila zamyšleně. "Jste zvláštní lid, ale... dává to smysl."

            Rozumem věděl, jak moc se snaží. Jeho svět je pro ni stejně daleko jako ten její pro něj. A ona ty rychlé nárazy přijímá, vyrovnává se s nimi, v touze milovat, v touze vždycky hned udělat to, co by pomohlo, bez ohledu na sebe... je            v podstatě obdivuhodná. Měl by jednat přinejmenším stejně, překonat šok, být vlídný...

            Neodtahuj se takhle! Choval ses necitelně už předtím, tak se vzpamatuj aspoň teď! A oni jsou tam venku, a čas utíká...

            Maličko se zasmála. Opravdu.

            "Můj milý, jestli skutečně musíš odejít, odejdi. Vydržím to, slibuju. Vydržím pro tebe všechno, jen když vím, že mě máš rád."

            Zasmál se také. Hradba trochu povolila.

            "Ale ne. Když už stejně vědí, že jsem tady..."

            Sklonil se a znovu ji pohladil, s chladnou hlavou, ale tím promyšleněji. Kvůli ní, ale taky kvůli sobě. Soustředil se na její krásu, na to, aby si ji prožil. Překoná to. Musí.

            Tohle by dovolila i jinému. Tak snadno. Jen ze soucitu.

            Ne! Nechce to! Řekla, že nechce!           

            Pozvedl její ruku a začal jí líbat prsty.

            Pocuchala mu vlasy, pak uchopila jeho ruce a poklekla proti němu.

            "Můj milý, já tě mám přece opravdu ráda. Nemohla bych udělat něco, o čem vím, že by tě to trápilo. Nikdy nepřijmu jiného muže, i kdyby to zákon dovoloval. Nikdy, dokud budeš žít a budeš mě milovat. Matka ať je mi svědkem a ať mi pomůže slovo naplnit."

            Chytil ji do náruče, opravdu dojatý.

            "Děkuji ti, milovaná. Vážím si toho... děláš tolik, obětuješ všechno, čím jsi, už zase..."

            Ano. Tak to má být.

            Nevyslovila tu větu, ale on věděl i tak. Tohle nebyla láska. Nebo... buďme spravedliví, asi byla, u ní nemůže tak docela nebýt. Ale ne jenom. Držíš v náručí lidskou oběť. Ona tohle všechno podstupuje vědomě, pro svou Paní.

            Chlad ho naplnil znovu, hůř než předtím. Měl chuť prostě pustit tu... tu věc, která byla jeho ženou, nechat ji padnout na lůžko a odejít bez ohlédnutí...

            Ale pak si řekl, že něco takového nasi zkrátka ustojí.

            Vím, co jsem ti slíbil, Paní lásky. Budu tě milovat. Stála jsi křehká a zranitelná přede mnou: věřím, že je možné, že skutečně cosi potřebuješ, že ti to pomůže. Proto ti to dávám i já, dobrovolně - proto především, nejenom proto, že jsi mnohem, mnohem víc než smrtelník. Budu milovat i ji. I s tímhle.

            "A já jsem si přál, aby to se mnou pro tebe nebyla zas až tak hrozná oběť, viď?"

            Pozvedl Abaku jako drobounký kvítek, políbil ji na čelo, pak na oči.

            "Moc rád bych ti taky něco slíbil, ale netroufám si, necítím se dost připravený. Teprve dnes jsem si uvědomil, jak rozdílné jsou naše světy a kolik toho o sobě navzájem nevíme... Prosím pověz mi příště hned, kdybych tě nějak trápil. Prosím uč mě, pomoz mi všechno pochopit..."

            "Ale můj milý, jak ráda! A ty budeš učit zase mně..."

            Paní lásky byla tady. Věděl to: měl velkou citlivost na přítomnost někoho z bohů.

            Ale jak je možné, že najednou už nestojí mezi nimi? Ani trochu?

            Byla v nich, kolovala jim žilami. I ty nejobyčejnější věci, touha sama, potěšení z doteku, získaly netušenou hloubku a chuť.

            "Můj milý, já chci poznávat nové světy. S tebou."

kapitola 11.

 

            Deset tisíc zlatých racků letělo za sluncem.

            Jejich křídla se dotýkala navzájem a pojila je               v ohromný šperk, jemnou krajku živých bytostí, spojených neoddělitelnými pouty jedné k druhé v bytost jedinou. Náklon jejich křídel se vždy o maličko lišil, aby všichni letěli jedním směrem, k jedinému cíli, ztělesněné vzepětí touhy.

            Pán světla je volá.

            Jeho dotek je přetavil, sejmul z nich všechno, co by je mohlo rozdělovat nebo zatížit. Jsou ryzí, svobodní. Druhové na cestě.

            Jeho dotek je navždy připoutal. Už se nemohou vrátit, už se nezastaví. Možná jsou rozbolavělí, vyčerpaní, možná už pro bolest a únavu ani nevědí, kam letí a proč... kdopak ví? Ale neustanou v letu.

            Jeho dotek... hle, i teď si s nimi hraje, pableskuje na jejich peří, živé světlo, o tolik působivější ve své prosté kráse než oni! Bůh, tak dokonale nesouměřitelný, a tak snadno! Dostanou se někdy byť i jen přes tu hranici? Nastane někdy chvíle, kdy jejich touha dojde aspoň částečného upokojení?

            Kdopak ví...

            Křídla těch spodních skrápěla voda. Vždy nakratičko se její bílá chocholka zvedla, aby je olízla, pak zase poklesla. Jen čiré krůpěje po ní zůstávaly, kanuly po zlatě dolů jako slzy.

            Jako slzy, které si nikdy nesmíš dovolit.

            Dolní řady racků v tom místě už ztratily svůj lesk, potahovaly se tenkou vrstvičkou rzi. Vrstva zlatých předmětů, pokrývající souvisle celou podlahu, se zhroutila a propadla      a v bílém kameni zela dlouhá puklina, z níž voda probublávala: horká, páchnoucí, posel temných hlubin. I dolní část stěny byla v tom místě poškozená a zlaté mřížoví se porušilo. Dílo, které po dlouhá léta zachycovalo naprostou harmonii, souvztažnost v pohybu, působilo nyní podivně pokřiveným dojmem.

            Následky zlého znamení, které ještě nebylo možno odstranit. Třeba je to ta největší chyba, třeba jim Pán světla odepře svou přízeň, dokud jeho svatyně nebude obnovena, jenže tak rozsáhlé dílo bude vyžadovat víc práce a času, než na kolik teď mohou pomyslet. Může být rád, že se mu podařilo udržet vojenskou pohotovost a obranu přístavu.

            Zlatí rackové. Někteří poplašení, pomýlení ve svém letu. Už nikdy nedosáhnou cíle. Všechno jejich úsilí a oběti vyjdou naprázdno.

            A možná je to jen dobře, neboť v ústředním bodě mřížoví, v místě, kam stále ještě směřovala většina křídel, seděla nyní bohyně moru. Měla černou tvář, chlupaté špičaté uši trčící do stran a ohavně se šklebila.

 

            Na okamžik se mu před očima zatmělo úplně, pak se zkroutil v křečích a marném dávení. Když to konečně pominulo, zářil Pán světla na svém místě jako obyčejně, urostlý, hrozivě krásný v plné zbroji, tvář nekonečně přátelskou a přece nekonečně povznesenou nad záležitosti smrtelníků...

            Naběhlými ústy dokončil předepsaný chvalozpěv        a pokračoval prosbou o milosrdenství, stejnou jako včera         a předevčírem. Vkládá do ní ještě vůbec nějakou naději? Pramalou. Už ani nemůže pořádně mluvit, aby mu bůh rozuměl.

            Připojil oběť zlata, zase o poznání nákladnější. Musel počítat, aby něco zbylo pro celkem pravděpodobné další dny, ale přistihl se, že už začíná být zoufalý a dává mnohem víc, než by musel či měl. Až tohle skončí, nebude mít pomalu         z čeho jíst.

            Nu, jestli to skončí, bude ještě rád. A s největší radostí si počká na nejbližší kořist z nepřátelské lodi. Jsou nejrůznější příležitosti, kdy je králi dovoleno přijmout z pokladu Pána světla, ale nedostatek nádobí pro vlastní potřebu mezi ně rozhodně nepatří.

            Hlava se mu zase už točila, sotva se udržel na nohou, ale poručil si, setrval ještě na místě. Je to teď jedna z jeho nejdůležitějších povinností, musí dát svůj čas, musí poskytnout příležitost, aby přišlo zjevení, rada, co dál.

            Zatím tápou, nevědí nic. Už jen stěží se daří držet běžnou pohotovost, už jen s bídou se daří pohřbívat mrtvé. Už ztratil oba syny. Ale dosud nemá tušení, proč tohle přišlo.

            K žádnému zjevnému rouhavému činu nedošlo. Za celá léta jeho vlády, a že byla velmi úspěšná, nikdy nenapadli loď stávajícího spojence - a byli by měli příležitost! A nikdy se nedopustili zbabělosti, ani hlouposti při vyjednávání. Musí za tím být něco jiného, něco skrytého, ale co?

            Pravda, nebyli tak docela věrni družkám v boji, když zrovna chovaly děti a nemohly je doprovázet na výpravách. Ani on sám vždycky nebyl, to uznává. Ale to se přece tak přísně nebere - nikdy se to nedodržovalo!

            Ale Hadí paní je zákeřná, a mateřství spadá pod její vládu. Mohla si usmyslit udeřit znenadání, a tím drtivěji.

            A už se jí ani nemůže nabídnout jako oběť. Je poskvrněný. Dobrá polovina těch, kdo se provinili, určitě také.

            Bere si je sama.

            Ale jeho děti byly rozhodně nevinné, ještě ani nedosáhly věku, kdy by něco takového přicházelo v úvahu...!

            Inu, taková už Hadí paní je. A možná všichni bohové.

            Neštěstí vždycky postihuje nevinné. Někdy koneckonců není tak těžké domyslet si důvody. Jakmile je bohyně moru vypuštěna, chová se jako každé jiné dravé zvíře. Má raději mladé maso. A staré déle žvýká.

            A mohou tu být další důvody, nebo rozhodnutí zcela bez důvodů. Na to mají bohové právo.

            Kdo ví, možná už je příliš poskvrněný i pro modlitbu na tomto místě, navzdory všem očistným obřadům. Zachovává je pečlivě, a nevzdává tu možnost, nevzdává poslední šance, které mají, ale... nedivil by se, i tak. Být bohem, nepustil by si přes práh člověka v tomhle stavu.

            I jenom azylant, který je později shledán vinným, poskvrní svatyni na mnoho dní.

            To je v důsledku velmi tvrdý předpis. Znamená, že nesmíš dovolit nikomu z obviněných, aby vyhledal útočiště ve svatyni. Někdy znamená i to, že musíš být velmi bdělý            a předvídavý, neboť poslední stráž smí stát hezky daleko.

            Jednou se mu podařilo zadržet prosebníka až               v posledním okamžiku, před samým prahem.

            Byl vinen nebo nevinen? Kdo ví... Řádný soud ho odsoudil, ať si do poslední chvíle vykřikoval cokoli.

            Možná je to tak, že přítomnost viníka by znečistila svatyni na mnoho dní, ale krev nevinně popraveného neúspěšného azylanta ji poskvrní navždy. Není to součástí tradice, ale co když to platí i přesto?

            Začínala ho znovu obklopovat temnota. Měl by odejít před dalším záchvatem, teď už je tu určitě skutečně jen na obtíž.

            Pozdě. Při nejlepší vůli už nedokázal ani to.

            Milosrdenství! Jestli je jen trochu možné!

 

            Pak to najednou přišlo. Ani tak docela světlo, ani náraz, ale rozhodně tvrdé, jako dotek Pána světla nemohl nebýt. Jako slunce v pravé poledne, když vyjdeš z temné jeskyně. Jako políček bratra v boji, který tě vzkřísí z mdloby.

            Nebyl ještě tak docela živ, nevnímal sebe ani své okolí, ale jeho vědomí se vyjasnilo. V jediném okamžiku zřetelně věděl, že se musí vrátit do svého stárnoucího těla, do svého zbědovaného království, do světa, v němž jsou jeho děti mrtvé... věděl to a cítil tu bolest, ale podvolil se, neboť příkazům Pána světla se neodmlouvá. V příští chvíli už zase vnímal své tělo a zprvu to bylo dosti drsné, ale příznaky nemoci prchaly jeden za druhým, odplaveny vlnou životní síly, jako bývají smeteny předměty z paluby náhlou, divokou vlnou vzbouřeného moře. Otevřel oči a zjistil, že stojí na nohou.

            Do tváře proti sobě musel přesto vzhlédnout. Byla velmi mladá, pevná a jasnooká pod zvlněnými temnými vlasy. Vyzařovalo z ní sebevědomí a autorita, které ho okamžitě přiměly pokleknout a hluboce se sklonit, a Pán světla, nebo snad jeden z jeho poslů, shovívavě pustil jeho ruku, aby mu to umožnil.

 

            Pallu mířil přímo do paláce, jako orel ke své kořisti. Provázel ho kapitán, který je sem zavedl - jediný zachráněný   z mrtvé lodi, kterou před několika dny potkali. Jde za králem. Musí to tak být.

            Abaku maličko zaváhala. Má se držet při něm? Bude ji potřebovat?

            Nezdálo se. Měl svou věc pevně v ruce. Zatímco utrpení kolem její pozornost potřebovalo naléhavě.

            Ohlédla se. Jael už se zastavil. Sklonil se k prvnímu    z těl podél cesty.

            Už byla rozhodnuta, už se chystala udělat totéž, ale     v té kratičké chvilce, kdy její pohled padl na druha z lodi, náhle zachytila záchvěv jeho duše, naladěné na stejnou touhu, stejné poslání.

            Bylo to jako dostat pěstí do tváře. Bolest ji sevřela, projela jí od hlavy k patě. Abaku ztuhla v půli pohybu, nešťastná, zmatená. Je vůbec možné, aby někdo při léčení druhých takhle trpěl? Proč? Je to správné?

            Na okamžik ho viděla před sebou, jak rychle kráčí temným, divokým lesem, jedovaté úponky ho chytají za nohy, nečistá stvoření s dlouhými drápy se na něho sápou, sají jeho krev...

            Šel však lehce, vzpřímeně, cílevědomě. Teď se ohlédl a jeho oči byly účastné.

            "Pocházím z tvrdého kraje, dítě," řekl jemně. Pak mávl rukou za sebou, jako by chtěl její vizi setřít, a skutečně: v tu chvíli byla zpět mezi chýšemi zamořeného města.

            Nemarnila čas a pustila se také do práce.

            Ale po celou tu dobu, bez ustání, posílala lásku Matky i k němu. Jako pramen, který omyje a uhasí žízeň. Jako balzám do všech jeho ran. Nedokázala by to jinak.

 

            Hostina v domě králově byla poněkud strohá, jako celý tento kraj.

            Žádná hudba, která by zpříjemnila ty chvíle. Ženy vyhublé, šlachovité, s tuhými dobře cvičenými těly. Černé vlasy nosily rovné a téměř nikdy se neusmály.

            Přesto nebyl Moré jediný, kdo se k nim choval vlídně a dvorně. Žel, zřejmě zde vládl jiný mrav. Odpovídaly jen tím větší upjatostí.

            Masa přišla na stůl hojnost, a bylo znát, že hosté dostávají vybrané porce. To však nic neměnilo na tom, že šlo   o maso skopové a kozí, a nikdo je řádně nezbavil tuku a blan, aby je pak připravil na dobrém oleji. Chudší lidé zde zřejmě vezmou zavděk i šlachami a kůží. Maso ostře čpělo, přestože bylo vydatně kořeněno divokou dobromyslí, které se dobře dařilo i na chudé, kamenité půdě okolní vrchoviny.

            Pečivo bylo z jakési hrubě mleté mouky se zvláštní příchutí, snad z ječmene, který se v Gibaru už dávno nedával ani koním. Vytouženého ovoce málo, a čerstvé téměř žádné. Většina sušená, pravděpodobně dovoz či spíše kořist. Stejně jako vybrané víno, které i tentokrát upíjeli velmi střídmě. Jsou váženými hosty, ale přece jen cizinci v neznámé zemi. Střízlivosti je dvojnásob potřeba.

            Chudá, drsná zem, je to cítit na každém kroku. Přesto... příležitost, jaká se nenaskytne každý den. Dobrý řemeslník také nepotřebuje mnoho do začátku, aby se prosadil svým uměním.

            Král se zvedl s pohárem v ruce. Pallu věděl, co přijde. Pronese oslavnou a děkovnou řeč ke cti hostům. Náležitě uvede a vychválí dar, který se jim chystá nabídnout.

            Příliš pozorně nenaslouchal. Už nějakou dobu se věnoval především jisté modifikaci panovnického rituálu.

            Božská krev. To je požehnání, které k vám nečekaně přišlo - nesrovnatelně větší než jen zastavení morové rány. Váš štít proti jakékoli další, do budoucna. Váš meč v každém boji. Poklad, který pozvedne váš život - vás samotné ve vašich dětech - na netušenou úroveň... 

            Dar - nádherně pracovaný zlatý džbán a pohár - byl předán a oceněn. Pallu věděl, že mu není k ničemu, ale měl oko pro krásu, a uznání pro dílo jakéhokoli dovedného řemeslníka. Výměnou věnoval králi jednu zbraň z lodních zásob a chvíli se bavil jeho úžasem. Zároveň však už myslel na to, kolik práce a starostí je čeká, pokud je ve zdejších končinách nejen kvalitní ocel, ale kovová zbraň vůbec takovým zázrakem. A jeho vůle přitom dál plnila hodovní síň, dotýkala se myslí všech těchhle nižších lidí.

            ...božská krev. Sami jste okusili, co dokáže. Teď máte jedinečnou šanci. Je vaše, pokud ji dokážete udržet mezi sebou. Pokud nebudete litovat obětí. Nesmíte si to nechat proklouznout mezi prsty. Nesmíte zaváhat.

            Tak. Snad to bude stačit.

            A král jako na zavolanou pronesl neškodnou frázi       o tom, že není daru, kterým by se hostům mohl náležitě odvděčit za službu, kterou jim prokázali.

            "Přesto jeden dar přijmu, uznáš-li za vhodné mi ho nabídnout," odtušil Pallu nonšalantně.

            Ticho. Okamžité. Nedal mu mnoho prostoru, ale všichni ho pocítili. Získal si pozornost.

            "Je mým přáním pobývat nějakou dobu ve vaší blízkosti. Věnuj mi půdu, kterou pro nás oddělíš - kus země, která se stane naším domovem."

            Jen maličko se král napřímil. Jen sotva postřehnutelně. Ale mělo to rychlost a sílu útočícího hada.

            "Tvé přání je pro mě velikou poctou, můj pane," pravil s uctivou úklonou téměř vzápětí. "Slyš tedy: necelý den cesty z tohoto místa k východu začne země prudce klesat do údolí, jímž protéká mocná řeka. Nazýváme ho Duhové údolí. Roste   v něm bezpočet květin a stromy s různými druhy výborného ovoce..."

            Tak? Ale nikdo z vás jeho plody nesklízí?          

            "To údolí ti dávám, zem na obou březích řeky od Velikého vodopádu až k mořskému ústí. Až na něm budeš bydlet sedmý den, stane se tvým trvalým vlastnictvím."

            Zkoumat srdce nižších lidí bylo snadné a obtížné zároveň. Nebyli proti tomu nijak chráněni, avšak jejich syrová nekultivovanost je halila stejně účinně jako kus dřeva řezbářské dílo, které mistr dosud nezačal vytvářet z jeho nitra. Jak byli zcela necvičeni v magii, do tebel aher z nich pronikalo jen to, co je pro člověka přirozené. Pallu si byl         v podstatě zcela jist stavem králova srdce. Věděl, že jeho svědomí je čisté. Jedná přesně tak, jak to v současné chvíli považuje za správné. Jenže se nedalo odhalit, jaké jednání to vlastně je - a jisté velmi nezřetelné tušení, které Pallu v tomto směru přece jenom měl, se mu líbilo stejně málo jako všechny náznaky, které králova slova obsahovala.

            Nepochyboval však o tom, že výzvu přijme.

            "Vážím si tvého daru," odvětil hlasem člověka, který si je vědom vlastní ceny - ale zároveň s opravdovou srdečností. "Staň se, jak říkáš."

 

 

kapitola 12.

 

 

            Světa se dotkly první paprsky jitra, ostřejšího              a jasnějšího, než jitro mělo být. Bez vlídného deště, který by mu daroval svou jemnost a půvab. Avšak vzduch byl přesto ten správný, voněl jim domovem a jak udělal všem dobře, po tom delším odříkání! A kolem dokola les, dýchající životem. Stromy... už jen pro něj neuvěřitelné požehnání, a co teprve Abaku! Její rod je rod Haret, rod Hvozdu, a usedlost její rodiny nese znamení stromu na všech volných plochách, ve všech místnostech... Ví toho o své ženě stále málo, příliš málo, aby ji plně chápal, ale tolik už ví, aby si dovedl živě představit, jak asi musela strádat, všechny ty dlouhé týdny na moři           a potom, když vkročila na pevnou zem, porostlou jen trávou    a nízkým křovím...

            Jak vůbec dokáží ti zdejší lidé takhle žít?

            Ano, to je ta otázka. Otázka života a smrti především pro něj, až v druhé řadě pro nižší lid tohoto ostrova, strádající v bědných podmínkách, bezpochyby nejlepších, které jim jejich vědomosti a schopnosti umožňují. Co je ta překážka, která jim brání užívat plodů Duhového údolí? Jakou podobu má smrt, která tu vetřelce postihne nejpozději sedmého dne?

            Dosud v tom nemá jasno. Stál na stráži celou noc, vnímavost posílenu tím, že je od včerejšího rána bez jídla, všechny smysly zaostřené na nejvyšší míru. Přemýšlel, počítal. A především vstřebával své okolí. Nevnímal však nic dostatečně vážného, dostatečně smrtonosného na to, aby ho to uspokojilo.

            Jistě, toto místo je v jistém smyslu zasvěceno bohům. O něčem podobném od počátku téměř nepochyboval. Ale je opravdu možné, že by byť i nižší lid věnoval bohům všechno, z čeho by mohl být živ, a spokojil se s tou trochou trávy na suchopáru? Bez nějakého opravdu dobrého důvodu?

            Inu, opravdu dobrý důvod by mohl být ten, že to bohové žádali. Pallu si povzdychl. Ne že by tak úplně přestal být hrdý na božskou krev, ale nejednou si během této noci připadal jako... malé dítě. Jako princ, vyrůstající v pohodlí      a bezpečí paláce, když poprvé vyjde, aby spatřil životní podmínky chudáků nebo otroků. Ne že by to sám zažil, pochopitelně. Žádný nasi by nevychovával svého syna takovýmhle způsobem. Ale... je možné, že by to bohové tak dělali? Gibri... a Egliané. Jejich potomci, a v jistém smyslu hýčkané děti. Samozřejmě, Gibri nedostávají nic lacino, nejsou bez rozumné výchovy. Tu vnímal až dosud především, a právě proto ho nenapadlo, jak obrovskou výsadou může být jen samo právo žít. A přitom to dost možná je tak, že potomci bohů jsou jediní, kdo toto právo mají. Ostatní... bič a smrt.

            Ano, ale i kdyby, tohle není celá skutečnost, nemůže být. Božská krev je dar nižším lidem, aby je chránila                a pečovala o ně. Právě tohle je tvůj úkol, Pallu. Právě proto tě vlastní otec nikdy nerozmazloval přespříliš, a nechránil před pravdou. Mada takové věci jistě nedělá o nic víc než rozumný panovník v jeho službách. Dovedl tě na tohle místo v ten pravý čas, a jak nejdříve bylo možno. Včera ti bylo dvacet, uvědom si to konečně! Paní lásky měla stokrát pravdu, co to je v očích boha? Jsi dítě, a stojíš na prahu svého povolání. Tihle lidé ti dají, co potřebuješ, a ty jim oplatíš tím, co božská krev může poskytnout jim. To je neměnné právo od starodávna.

            A proto také tato zkouška. Ani starý král se nevzepřel řádu věcí. Jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chystá se podrobit svůj lid poslům bohů, a žádá nejvyšší možné ujištění, jaké si dovede představit, než to udělá. To je jen spravedlivé. Žádný schopný vládce si nesmí dovolit jednat jinak.

            Takže ty musíš obstát, Pallu. Teď už ti nejde jen           o vlastní život, nebo životy tvých přátel. Jde o celou tuto část světa, všechen tento lid. Nesmíš je zklamat.

            V tom případě by bylo skutečně dobré už vědět, jak obstát! Pallu se přistihl, že netrpělivě cukl hlavou, a rychle se soustředil na to, aby se ovládl. Ne, takhle v žádném případě. Svou odpovědnost máš, a prostě ji uneseš. Namáhal ses jednu noc bez valného výsledku, ale to ještě neznamená, že si můžeš dopřát cítit únavu, tím méně zlost. Práce zkrátka neskončila,    a ty ji dovedeš do konce.

            Opravdu se snažil. Znovu a znovu se vracel ke všem možnostem.

            Ano, je to tu zasvěceno bohům. Ale ne natolik, aby to mohlo způsobit nějaké opravdové nesnáze. Není to místo, na které by měl člověk zapovězeno vstoupit. Jen jiný les než lesy doma. Jiné stromy: živější, bdělejší... místy možná vyloženě nebezpečné, ale ne tady. A ne všude. Většina tohohle lesa je prostě jen... zvláštní místo. Trochu tajuplné, trochu divoké. Lákavé, a přitom hrozivé. Obojaké jako starý král sám. Jen pojď, člověče! Pojď! Všechno mé ovoce bude tvoje... přežiješ-li do sedmého dne!

            Dobrá, ale co má přežít? Čekal přinejmenším tygry, ne-li nějakého toho ještěra, ale po celou noc se v okolí neobjevil jediný, tím si je téměř jist... Nemá zas tak málo zkušeností z lovu, i když dával přednost spíš dobrodružstvím, při nichž nemusel zabíjet. Ne, velké šelmy pravděpodobně nejsou zbraní tohoto místa.

            Tou je mnohem spíš jeho tajuplnost. Neprozradí, odkud zaútočí. Hrozba je blízko, ale skrývá se pohledu. Jako had mezi listovím.

            Nu, hadi tu opravdu jsou. Malí, ale zato jedovatí. Včera už se do něj jeden stačil zakousnout, ale božská krev si   s něčím takovým naštěstí dokázala poradit - zvládl ten problém sám, ani nemusel požádat o pomoc. Ale i kdyby se to opakovalo a někdo z jeho družiny si sám neporadil, má tu dva nejschopnější léčitele, jaké kdy poznal... Rama nechal pro jistotu na lodi, člověk nikdy neví, co by mohlo toho starého lišáka napadnout - pirátství je pro něj a jeho lid s největší pravděpodobností hlavní způsob obživy. Ale Jaela a svou ženu má s sebou...

            I když kdo ví, jestli by tohle Abaku uměla. Peri si svůj malý pozemský ráj jistě opatruje jako oko v hlavě... co když tam jedovatí hadi vůbec nežijí?

            Koutkem oka zachytil něčí pohled a opětoval ho. Jael také nespal, držel s ním stráž celou noc, i když pravděpodobně ne tak, aby při tom byl schopen vnímat vnější okolí. Teď se vytrhl. Dívá se na něj.

            "Tak jak? Už víš?"

            Jaelova kožovitá tvář se nepohnula, ale očima prokmitlo cosi jako shovívavý úsměv. Je jen o tři roky starší, ale... nu ano, má na ten nadhled právo, stokrát zasloužené.      A zvlášť v tuto chvíli, kdy jeho nasi poněkud povoluje svým slabostem.

            "Začínám tušit, můj pane. Je tu jedno místo... snažím se ho objevit. Jakmile ho budu mít, vydám se na cestu."

            Teď už Pallu začínal tušit také a vůbec se mu to pomyšlení nelíbilo.

            Shovívavý úsměv se prohloubil.

            "Ty víš, že to je nutné, můj pane. Bude to nesnadný úkol, protože u toho poprvé nebudu mít kněze, ale... budu se snažit."

            Štiplavé nitky mrazu ve všech údech, ledová bolest     v zátylku. Jako bodnutí jedových zubů včera.

            "Vrátíš se???"

 

            Byla tma. Těžká, dusivá tma, taková, která doléhá na tělo i na duši. Všude kolem.

            A něco z ní i v očích, které se na ni upíraly.

            Dalo se to sotva postřehnout. Dosud byly nádherné. Dosud v nich viděla to, co ji vždycky uchvacovalo: oddanost, nadšení... zanícení pro čirou krásu. Ale za tím vším jako by...

            Ne, nedokázala to rozpoznat. Nemohla se soustředit. Neboť nebylo na ní, aby soudila druhého: sama byla souzena, a začínala cítit, že právem. To pomyšlení byla nejstrašnější zkušenost, kterou kdy udělala, dokonce ještě strašnější než...

            Můj milovaný, můj nejdráž milovaný, já ti nechtěla ublížit! A už vůbec ne po tom všem!

            "S tímhle si teď nevystačíš. Už je pozdě. Už jsi to udělala. A věděla jsi... měla jsi vědět!"

            Štíhlá bílá ruka se jí položila na hrdlo. Věděla, co přichází při těchto dotecích, čekala na to skoro hladově. Chci se vrátit do plnosti jasu! Chci tvou čistotu, chci Bílý plamen!

            Ale bylo to jiné než dřív. Mnohem silnější, a oproštěné od všeho krásného. Neměla pro to zatím slovo, ale znala už lidi, a oblékla jejich tělo...

            Bolest?

            Sílilo to. Už musela dávat všechno, aby to dokázala snést. A vůbec, vůbec to tentokrát nepomáhalo...!

            Měla vědět. S tím už nikdy nikdo nic neudělá.

            "Přesně tak. Teď už pro tebe nemůžu udělat víc. Ale dostaneš všechno, co jen dokážu."

            Sílilo to stále víc. Rvalo ji to na kusy.

            Smrt? Jako oni?

            "Ne. Alespoň prozatím. Jsou tu věci, kterými můžeš projít právě takhle, a pro ně budeš zachována."

            Ona chce zabít jeho!

            "Tiše, tiše, dítě. Nehýbej se."

 

            Z nějakého důvodu věděla, že musí poslechnout,         a napřela všechny síly, aby se zklidnila, aby vydržela...

            A vtom zjistila, že žádnou bolest necítí.

            Vzduch se proměnil, voněl vlhkou, životodárnou půdou a tlejícím dřevem. Za zavřenými víčky vnímala světlo.

            Probudila jsem se, Matko. Děkuji ti za dar života, za další den. Za další sen o tobě. Byl strašný, ale uvědomuju si, jak velká čest...

            Hlavně vydrž, dítě. Nehýbej se.

            Poslušně se soustředila, aby zůstala ležet klidně. Ale proč?

            Matka k ní promluvila! Zvlášť ji žádá o drobnou službu. Něco tak úžasného... ale má to nějaký důvod?

            Sen byl velmi děsivý, ale všimla si, že se tentokrát probouzí už klidnější. Srdce jí nebije tak prudce, není udýchaná, netouží utíkat. Zvykla si? Nebo ji Matka úmyslně utišila, ale...

            Teď si to uvědomila. Pod pokrývkou, na několika místech těla... na těch nejteplejších místech... něco bylo. Něco cizího. Nějaký... živý tvor? Ale jaký?

            Pomyšlení na neznámé živé tvory, hovící si na citlivých místech jejího těla, nebylo zrovna příjemné. Ano, Matka miluje je všechny, ale přece jen...

            Musí je nějak dostat dolů! Ale jak, když se nemůže hnout?

            Pallu?

            Neodvážila se zatím zavolat, ale hledala ho                 v myšlenkách. Nebyl ve stanu. Říkal včera, že asi zůstane na stráži celou noc.

            Pallu! Milovaný!

            Nic. Nedokázala k němu proniknout. Nebyl snad daleko, tělesně. Zavolání by slyšel. Ale vnitřní spojení mezi nimi přehlušily jeho starosti, jeho soutředění na to, aby je vyřešil...

            Musí počkat, až se vytrhne sám. Třeba se přijde podívat, třeba přijde za ní...

            Inu, a třeba taky ne. Cožpak už nazažila, jaký je, když se zabere do své zodpovědnosti, do svých vladařských povinností? A teď toho na něm leží víc než kdy předtím... To by mohla taky čekat celý den, a možná řadu dní...

            Nu, chvilku ještě počkat rozhodně může.

            Nebylo to snadné. Tiseň z blízkosti těch tvorů se rychle měnila v ošklivost. Ale snažila se. Vědomě obrátila myšlenky jinam.

            Děkuji ti za život kolem, Matko. Za... každého živého tvora. Za stromy. Jsou to zvláštní stromy, nevyznám se v nich. Bojím se... že by mohly být nějakým způsobem nemocné. Ale buď prosím se mnou, buď ve všem, čím jsem a co dělám,           a třeba jim ještě spolu pomůžeme...

            Hlasy! Jeho hlas! S někým tam mluví, a opravdu není daleko!

            Pallu!

            Nevnímal ji. Zase něco řekl. Neslyšela, co, ale znělo to velmi vzrušeně, napjatě.

            Není už soustředěný sám v sobě, ale to, co ho tísní, nezmizelo... naopak, prohloubilo se to. Takhle k němu zkrátka nepronikne!

            "Pallu!" odvážila se zavolat, velmi opatrně.

            Okamžitě se jí do břicha cosi zabodlo. Teď už vykřikla, a trhla sebou.

            Další tři kousnutí, téměř naráz. Bolelo to. Abaku vykřikla znovu.

 

            Byli u ní téměř vzápětí, Jael o maličko rychlejší. Než se Pallu stačil zorientovat, co se stalo, Jael už měl v ruce nůž, strhl pokrývku, smetl hady, pro tu chvíli neškodné, otevřel první ránu. Teď už pracovali společně, dostali z ní zase ven, co se dalo. Žel, rány byly na takových místech, že nebylo myslitelné zabránit šíření jedu, který pronikl dál. Abaku už nekřičela, jen tiše sténala, když byla bolest příliš silná. Zdálo se, že jí velmi ulevilo vědomí, že není sama, že se o ni někdo stará.

            Zároveň už se Pallu soustředil, navázal spojení. Tohle tělo je teď jeho. Začal na něm pracovat, snažil se dostat ho pod kontrolu, řídit jeho obranu, posilovat ho.

            Ošetřili její rány, přikryli ji čistou látkou, teple zabalili. Teď už se dalo pracovat jen na vnitřní rovině. Pallu dělal, co mohl, věděl, že je to koneckonců jediná účinná pomoc, kterou v takovémhle případě může poskytnout.

            Šlo to hůř, než čekal. Poznal už sám na sobě, že ta malá potvora je opravdu hodně jedovatá a že její jedy působí rychle - ale přesto ho překvapilo, jak moc to může zaúčinkovat na člověka, který dostal čtyři dávky najednou a je zcela nepřipravený. Všechny její schopnosti byly k ničemu - nedokázala už nic než trpět.

            Milovaná, drž se!

            Cítila ho, pokoušela se promluvit. Nešlo to. Snažila se otevřít oči a pohlédnout na něj, ale ani to se jí téměř nepodařilo. Pak přece, na okamžik, se její oči pootevřely. Rty se znovu slabě a naprázdno pohnuly.

            Jsi tak... daleko...

            Sebral všechnu sílu vůle, zakázal si zármutek a strach, upnul se jen na jediné.

            Milovaná, vydrž! Pro lásku ke mně, pro lásku              k tomuhle kousku země a lidem, pro... tohle šlo dosud těžko, ale překousl to... pro lásku k Matce a cestu, kterou pro ni konáš, vydrž! Žij!

            Byla daleko. Ale slyšela. Kdesi v hlubinách jejího utrpení se něco pohnulo, probudilo. Ne moře, tentokrát. Ale aspoň kapička. Pramínek. Doušek živé vody, který ji nestačil vzkřísit, ale aspoň zastavil umírání.

            Soustředil se jen na to jediné, nemohl víc. Viseli spolu na okraji propasti... nevěděl, jak dlouho.

            Pak, jako závan vlahého vzduchu uprostřed sucha, přišla úleva. Její tělo bylo jeho, pocítil ji spolu s ní. Jako by někdo odebral z jejího utrpení malý dílek. Jako by nasál jed    z její krve do sebe a dal jí oplátkou svou, čistou.

            Nevytrhl se, aby se podíval, co se děje. Neodvažoval se, a nebylo to třeba. Věděl, jak Jael pracuje. Zatrnulo v něm, ale poddal se. Nic jiného jim nezbývalo.

            Další dílek, větší. Teď už to šlo rychleji. Měl se kde zachytit, mohl se znovu pokusit začít dávat její tělo do pořádku. A čím jí bylo lépe, tím bylo lépe i jemu, a mohl pomáhat účinněji. Konečně otevřeli oči a pohlédli na sebe, nesmírně unavení, ale nesporně živí.

            Pokusil se o úsměv a věděl, jaký je to zázrak, když odpověděla. Pak ji přenechal spánku.

            Sebe ne. Starost v něm hlodala až dost. Sklonil se       k Jaelovi, který ležel bez hnutí vedle ní. Moc sil v sobě zrovna necítil, ale ještě...

            Neboj se, můj pane.

            Tenhle člověk teď rozhodně pohnout rty nedokázal. Ani otevřít oči. Přesto však promluvil velmi zřetelně.

            Odpočiň. Zvládnu to.

            Vyhověl mu, z větší části. V podstatě o něm nepochyboval, ale kouskem vědomí přesto zůstával bdělý         a sledoval vědomí přítele. Rozhodně ho nemínil nechat bez pomoci, kdyby došlo k nejhoršímu.

            Krátká chvíle stačila, jim oběma. Pallu se zvedl, v síle ještě nesplněných úkolů, a věděl, že Jael brzy vstane také.

            Vyšel ven, promluvil s ostatními. Nebyl tak úplně bez starostí, ale jeho důvěra k svým ho opět nezklamala. Abaku nebyla jediný člověk, jehož teplo hady zlákalo, i když stan jich asi přivábil nejvíc. Někteří však byli dost obratní, aby vyvázli bez kousnutí, a ostatní bojovali proti účinkům jedu dobře,       a pomáhali si navzájem. Moré se svou zázračnou šikovností patřil mezi nezasažené a teď byl ve svém živlu, na několika místech zároveň, a sloužil svým kamarádům celým srdcem. Nebylo čeho se bát.

 

            Tábořiště bylo dobré, se silným pramenem. Vyčistili ho od podrostu a obklopili mělkým vodním příkopem, čímž chtěli zkusit snížit nepohodlí s hady na rozumnou míru -         o nebezpečí už se ani nedalo mluvit, začínalo být jasné, že brzy budou všichni imunní. Pallu byl v nejlepší náladě, vděčný za záchranu své ženy a víceméně jistý, že Duhové údolí ukázalo své zuby a stáhlo se s nepořízenou. Jen Jael mu ještě dělal starosti. Dal se už úplně dohromady, jenže vzápětí na půl úst pronesl cosi o tom, že to ještě neskončilo, a ponořil se zpět do meditace, z níž se nakrátko vyrušil. A Pallu věděl, kam to všechno směřuje. Mezi všední prací zůstával dosud na stráži, nepodceňoval možnost zatím neznámých nebezpečí, ale          v okolí byl klid, stromy, v noci malinko hrozivé, nyní spíše pokojně podřimovaly, světlo dne jako by zahnalo nejen ty viditelné stíny. Značný díl myšlenek věnoval teď příteli - snaze najít v jeho případě to nejlepší řešení.

            Lovecká výprava už se vrátila, neuvěřitelně rychle. Tvrdili, že se tomu ani nedá říkat lov, člověk tu o zvěř prostě zakopává. Jediný uštknutý mezi nimi byl už řádně ošetřený     a na nohou - začínala se z toho stávat rutina. Přinesli také hojnost známých druhů ovoce. Tábořiště se naplnilo lákavými vůněmi.

            Pallu dosud nejedl, ale zanesl pár kousků ovoce          a misku zvlášť vařené zeleninové polévky do stanu pro případ, že by se Abaku už probudila. Dosud spala, ale její jemné smysly brzy zareagovaly na blízkost vytouženého pokrmu. Otevřela oči a stanem se mírňounce začalo rozlévat občerstvení a útěcha, které k ní tak neodmyslitelně patřily. Pokud ještě není úplně v pořádku, je na nejlepší cestě.

            Něco z toho se dotklo i Jaela a také on se vrátil do přítomnosti. Jídlo s poděkováním odmítl a moc toho nenamluvil, ale zůstal s nimi, bdělý. Dokonce se i nepatrně usmíval. Jako by si vědomě vychutnával okamžiky, kdy může být s nimi. Pallu mu to nechtěl kazit, ale stálo ho to docela dost sebeovládání.

            Pak na něj Jael pohlédl, téměř něžně.

            "Neodpověděl jsem ti na tvou otázku, můj pane. Neznám dosud odpověď... ne přesně. Ale pokud dobře rozumím všemu, co se tu děje, asi by bylo lepší, kdybych se nevrátil."

            Pallu se přinutil promluvit klidně a věcně.

            "Jsme sem posláni. Tahle zem  tě bude ještě mnohokrát potřebovat - živého."

            Jael neodpověděl. Nebránil se. Jen na něj upřel přemýšlivé oči a Pallu si byl jist, že skutečně zvažuje pravdu - nelpí na svém názoru, snaží se být nestranný. Maličkost, že mu jde o život, nechává velkoryse stranou.

            Posléze Jael nepatrně sklonil hlavu.

            "Přijď si pak pro mě, můj pane. Vrátím se, když ty mi to přikážeš."

            Rozkaz, jaký smí velitel dát vojákovi, pokud opravdu zvážil všechno a není jiné cesty. Zpravidla přikazuje smrt, ne život, ale Pallu cítil přítelovo srdce. Věděl, že tady může jít     i o víc.

            V nastalém tichu cinkla lžíce, jak Abaku odložila nedojedenou polévku. Pallu věděl, že nepromluví - na to byla příliš ohleduplná - ale takovéhle maličkosti ji vždycky spolehlivě prozrazovaly. Byla to přece jenom žena, v její tváři se dalo ještě lépe číst než v Morého. Úlek. Žal. A především ostrý, zásadní nesouhlas.

            Jael obrátil své laskavé oči k ní.

            "Chceš mi říct, že to nemůže být správně, má paní? Tvé srdce se bouří, tak jako toho dne, kdy jsme léčili nemocné v ulicích města? Chceš namítat, že tvá Matka nežádá takovou cenu, že tys vždycky pomáhala bez utrpení? Ale jen pomysli, vždyť i ty víš, co je to oběť krve, sama jsi jí byla, vlastně dosud jsi. Není snad to neoddělitelnou součástí tvé schopnosti pomáhat? A i kdyby ses ty sama obětí nikdy nestala, nejsi snad propojena s těmi mnohými ze svého lidu - s těmi, kdo platí cenu za život, protože milují?"

            Teď už se Abaku neudržela.

            "Tak to není! Nikdy bychom nepřinášeli oběti Nejmenované!"

            "Všechno se propojuje se vším v koloběhu bytí, má paní."

            Už už chtěla znovu protestovat, bránit se tomu rouhání, ale pak si vzpomněla. Chrám. Aby v koruně Stromu mohl zpívat život, u kořenů je smrt. Hleděla na něj rozšířenýma očima a děsila se myšlenek, které jí napadaly.

            Pohladil ji pohledem, dokonce málem zvedl ruku, aby ji utišil.

            "Ano. Ale nelekej se, má paní, nesloužíš té, jejíž jméno odmítáš i vyslovit - ani já jí nesloužím."

            Zaznělo v tom víc než ujištění - jakýsi vítězný tón, téměř hrdost, a to dalo Abaku sílu nechat stranou nevyřešené otázky a čelit mu po žensku, prakticky.

            "Buď živou obětí, jako já!"

            "Ty víš, že už jsem, má paní. Už dlouho. Právě proto si myslím, že život sám je to jediné, co ještě mohu dát."

            Nezdrtilo ji to. Pallu se zájmem sledoval nepatrný pohyb, kterým pozvedla hlavu. Dosud jen hledala půdu pod nohama. Teprve teď přechází do protiútoku.

            "Ale mně jsi to přiznal? Jsem jí také, doopravdy?"

            "Nepochybuji o tom, má paní. Ani ty nepochybuj. Přestože netrpíš."

            "Pak mi tedy dovol jít s tebou a udělat pro tebe aspoň, co budu moci. Jako tehdy."

            Zasáhla! Na Jaelově tváři nebylo znát zhola nic, ale vnitřně sebou cukl zřetelně, Pallu to cítil. Ne, tohle pomyšlení se jeho příteli vůbec nelíbí... ale nemá jak odporovat.

            Jael se vzchopil.

            "Je to odsud skoro celý den cesty, má paní. Nedošla bys, jsi na ten jed nejméně odolná z nás všech."

            Ale Pallu už věděl. Konečně se mu spojily všechny souvislosti.

            "Teď už by to mělo být o dost lepší," ozval se. "Kromě toho, mohu ji doprovodit."

            Ne, můj pane! Snesu, co budu muset, samozřejmě, ale nedělej mi to zbytečně težší o tvou přítomnost - o soucit přítele.

            Jsou způsoby, kterými ti to mohu zase usnadnit, a ty to víš.

            Jaelovo sebeovládání povolilo. Pergamenová barva jeho kůže o odstín zesvětlala.

            Ne... ne, můj pane! To nemohu dovolit! Octl by ses tam vlastně v roli jejího kněze... z něčeho takového nevyjdeš nepoznamenaný.

            Příteli, a zvážil jsi, v jaké roli bych se octl, kdybych tě nechal jít a schoval se před skutečností tím, že bych tě nevnímal?

           

 

 

kapitola 13.

 

 

 

            Snášel se soumrak, kvapem, jako tady obyčejně. Duhové údolí se nořilo do stínů, les se probouzel, ozýval se mnoha hlasy, o poznání však hrozivější tím, o čem mlčel.

            Ať, byli u cíle.

            Všichni tři si svým způsobem oddechli. To, co leželo před nimi, jistě neslibovalo úlevu a odpočinek, ale cesta byla náročná, a starost o to, co by se stalo, kdyby někdo z nich nedorazil, velmi tíživá. A čekání předtím jakbysmet. Zdrželi se v tábořišti do sedmého dne, což Pallu považoval za nezbytné   a Jael s Abaku mlčky uznali, spíš citem než rozumem. Byli zajedno - byli si velmi blízko v ten čas. Ale právě proto věděli jeden o druhém, jak moc na něm leží ten odklad a nejistota      s ním spojená.

            Jistě, nezaháleli. Práce tu bylo dost, a to znamenalo štěstí v neštěstí. Tábořiště se zvelebovalo před očima. Zdravější vzduch a hojnost čerstvé potravy všem prospěly... nebo minimálně, prospěly těm, kdo jedli, samozřejmě. Ale Pallu s Jaelem okřáli jejich radostí. Hadí uštknutí už nikdo nebral vážně, jen o svou ženu Pallu dosud v tomto směru pečoval, denně posiloval odolnost a v pravý čas ji vystavil dalšímu jedu v dobře promyšlených dávkách. Nebylo to vždycky nejpříjemnější, ale na dnešek ji to dobře připravilo. Hlavní starostí ohledně hadů nyní bylo, jak aspoň částečně omezit jejich dotěrnou všudypřítomnost. Voda se neosvědčila, ale zvýšená podlaha znatelně přesahující podpěry dokázala své. Abaku vynaložila poměrně velké úsilí na to, aby ostatní přiměla používat ke stavbě mrtvé dřevo. Situaci měla usnadněnou jednak tím, že ji Jael podpořil, jednak svými zkušenostmi z domova, které jí získaly další respekt.

            Ve volných chvílích, v době, kterou se na lodi většinou zabýval leštěním kovových součástek, Jael brousil obětní nože. Nebylo z něj příliš cítit, že by si tuto práci spojoval s čímkoli dalším. Býval přitom uvolněný                    a vyzařovala z něj prostá radost člověka, který chce mít své nářadí v pořádku.

            Pro Abaku to byl drsný čas, jak tak trávila své chvíle buďto tím, že jí bylo špatně, nebo tím, že o něco zápasila.       A její muž jí nic neusnadňoval, protože žil v přísné askezi. Nemohla mu ničím posloužit, nikdy se k ní nepřitulil, ba, některé dny se sotva setkali, leda v rolích lékaře a pacienta. Respektovala však jeho snahu se vnitřně posílit, věděla, že to dělá z dobrých důvodů, a samozřejmě také uměla a používala podobné věci, když bylo třeba. Dávala mu lásku svou statečností: tentokrát nehrozilo, že začne pít příliš mnoho opojných nápojů.

            Jael nesl čekání asi nejvyrovnaněji, i když ne tak docela lehko. Pallu z něj cítil tíseň člověka, který má před sebou krajně náročný úkol a nesmí selhat. Jednou si ho Jael vzal stranou, aby mu dal instrukce ve věcech, o nichž před Abaku nechtěl mluvit. Mluvil velmi klidně, věcně a odtažitě, ale zkusil si přitom jistě své, hlavně když nemohl nevnímat, jak na přítele působí. Pallu měl co dělat, aby ustál jen ten rozhovor sám.

            Teď bylo čekání u konce. Procházeli rychle temnějícím lesem a Pallu věděl, že cíl je blízko. Už delší dobu zlovůle kolem nich sílila, tady to bylo, ta oblast nepřátelská lidem, nabitá hrozbou. Po levé ruce se jim znovu přiblížil strmý břeh údolí a v něm se na tmavém podkladu rýsoval dokonale černý otvor.

            Duhové údolí už ukázalo své zuby, a sklaplo naprázdno. Teď mu sami lezou přímo do chřtánu.

            Beze slova došli na práh jeskyně a zblízka už nebyla dokonale temná. Poslední zbytky denního světla dávaly matně tušit, že nevede hluboko. Pokrývala ji téměř souvislá vrstva mechu, podlahu, stěny i vyvýšeninu uprostřed, s nějvětší pravděpodobností obětní kámen. Teprve když zapálili lampu, daly se nahoře, skoro u stropu, objevit části rytin po stěnách, zřejmě tváře tak ohavné, že bylo snad lepší, že nebyly vidět. Nikdo sem pravidelně nechodil, aby to tu udržoval. Dovedli si představit, jak se jen jednou za dlouhý čas někdo z těch, kdo se v nižším lidu odváží zabývat magií, vypraví na hazardní cestu. Většina nedojde živa. Ale ti, kdo se vrátí, se možná vrátí v moci, která jim za to stojí.

            Abaku usedla poblíž lampy. Zdála se velmi pokojná     a vyzařovala z ní sebedůvěra lásky, kterou zakusili při incidentu se zrádným kapitánem. Jeskyně se rychle začala plnit silnou eglianskou magií, která zřejmě v tomto prostředí bujela stejně jako popínavé rostliny venku v lese či mech na kameni. Vzduch pulsoval něhou, uvolněním, prostým životem. Abaku se usmála.

            "Jsem připravena," řekla důstojně. "Dělejte, co si myslíte, že musíte."

            Jael podal Palluovi nářadí, shodil roucho a odhalil šlachovité tělo, pokryté mnoha jizvami. Pak poklekl a položil čelo na kámen.

            Pallu zjistil, že teď, když kritická chvíle přišla, necítí hrůzu, která byla věrnou průvodkyní na pokraji jeho vnímání po celý uplynulý týden. Eglianská magie ho zahalila svou všudypřítomnou hebkostí a setřela všechno zlé z jeho mysli. Cítil však také, že by se nedokázal pohnout, i kdyby se snažil sebevíc. Spoutalo ho to dokonale, měkké, avšak těžké, laskavé, avšak pevné, jako mateřské objetí. Snažil se aspoň zůstat bdělý. Posiloval v sobě vědomí toho, co musí udělat. Bylo mu jasné, že vše leží především na něm.

            Jael delší chvíli vyčkával, ale když se nic nedělo, zvedl hlavu a pohlédl na něj s úsměvem ve vědoucích očích. Pak natáhl ruku k nářadí. Pallu si všiml, že také on se pohybuje s nápadnou námahou. Bojoval o každou píď - chybělo jen maličko a vůbec nedosáhl.

            Ne! pomyslel si Pallu. Ne!

            S vypětím všech sil se Jaelovi podařilo uchopit jeden   z nožů, rovnou za ostří. Málem mu vyklouzl z ruky, oči se mu začínaly zavírat. Zápasil, vzpíral se tomu. Konečně přece jen sevřel nůž v dlani. To ho zřejmě na okamžik probralo. Stále    s jistým úsilím se obrátil zpět. Nůž padl do mechu a Jaelovi klesla hlava, ale přece jen ještě dokázal položit krvácející dlaň na obětní kámen.

            Jeskyní projela vlna moci, jako kruhy na lesní tůni, do níž padlo tělo zavražděného. Vše, čím toto místo bylo, čím žilo, se prohloubilo. Pallu měl v jeden okamžik živou představu stromů, shlukujících se blíž a blíž, natahujících sem kořeny, aby se mohly napít lidské krve. Z temných koutů se začaly plazit příšery s ostrými drápy a jedovými zuby, cítil je,   i když neviděl. Věděl, že teď už málo záleží na tom, zda začne plnit Jaelovy instrukce či zda něco dokáže on sám. To, co se teď už naplno probudilo, je stejně skutečné jako hmatatelné věci. Bude to jeho přítele trýznit, rozsápe ho to na kusy, už se to třese nedočkavostí!

            A v tu chvíli pochopil. Musí se poddat eglianské magii, ne se jí snažit bránit. Riskuje, že usne, nebude tu           k ničemu, nadobro a trapně selže v rozhodujícím okamžiku, a to je strašné pomyšlení. Ale Paní lásky si nepřeje trýznění živých bytostí o nic víc než on, je jeho spojenec, a už jednou se jí dotkl svou nedůvěrou. Musí to vydržet - musí to zkusit. Nadechl se, jako by se chystal skočit do hluboké vody,             a odložil všechny štíty, dokonale se uvolnil.

            A eglianská magie ho přijala do sebe jako moře            a naplnila životem. Silou. Kdyby se byl viděl očima bytostí, jež ho obklopovaly, spatřil by strašlivou postavu z pulsujícího bílého světla, sahající až ke stropu.

            Nu, neviděl se. Ale stačilo mu, že má jasnou hlavu       a dokáže promluvit.

            "Jménem svého Otce a Matky," řekl s pokojnou jistotou, "jménem Peri, Paní lásky a Madacha, Zastánce práva, přebírám vládu nad tímto místem. Nechte nevinného na pokoji. Nedopustil se ničeho, zač by měl trpět, a trpěl tu beztak už dost, aby pomohl druhému. Právo je na jeho straně."

            Stíny se rozprchly jako cáry roztrženého měchu. Hladina moci se znovu pohnula, rozbouřila, zmítala šílenými otřesy. Nemohlo ho to vyloženě týrat, ale mohlo ho to docela klidně rozdrtit. Měl co dělat, aby ho to nepřipravilo o rozum    a o všechny smysly. V jednu chvíli měl vážné obavy i z toho, že skalní stěna prostě pukne, zhroutí se a pohřbí je tady.

            Ale Abaku byla s ním, plnila ho silou, a Jael už teď taky. Jistě pro něj musel být značný otřes, když zjistil, do čeho se přítel pustil, a možná měl silné pochybnosti o tom, zda zvolil nejlepší cestu. Ale dal mu právo rozkazu a když rozkaz přišel, postavil se ukázněně za něj. Všechny síly, které měl, se vlily do zářivé postavy, která se nad ním tyčila, a ta postava se vzepřela rameny a udržela skálu na místě, zastavila bouři. Svět se postupně uklidňoval.

            Pallu vydechl úlevou. Začínal si uvědomovat své okolí... prostý fakt, že žije. Dokonce i ta ponurá jeskyně mu byla svým způsobem milá.

            Ale něco sem jakoby zavanulo? Něco mrtvolného, zkaženého?

            Stíny před vchodem se pohnuly. Do jeskyně vešla babizna, která vypadala stará jako ostrov sám. Z kostnatého obličeje jí trčel skobovitý nos, vyčnělá brada a dva kančí tesáky, špinavé slepené vlasy jí visely kolem tváře a do tváře, oblečení se kolem ní třepetalo v ohavných cárech. Ulpívalo na ní tlející listí, obydloval ji bezpočet drobných živočichů          a páchla tak, že nic takového si dosud Pallu neuměl představit ani v těch nejhorších snech. Musela už žít léta na tomto místě, odříznutá od všeho lidského, polozvířecím životem, prosáklá hadím jedem od hlavy k patě, prostoupená džunglí jako dobře vyčiněná kůže, odolná snad i na smrt, a snad na desítky smrtí.

            "Jsem paní tohoto místa," zaskřehotala a oči jí prokmitly jasem jako řežavé uhlíky. "Poddávám se ti. Ulehni ke mně a spoj se se mnou a všechno kolem je tvé."

            Tohle je její právo, neměnný zdejší zákon. Je si jím stejně jista jako on svým. Pallu, který tu sám stál ve jménu práva, nemohl nevědět. Přišel sem čelit hrůze, bolesti              a smrtelnému nebezpečí, a také to udělal, aspoň jak nejlépe uměl. Tenhle zvrat byl nevzdory své tragikomičnosti hrůzný téměř stejně, a zastihl ho nepřipraveného.

            No tak, Pallu, mysli! Z tohohle musí být nějaká cesta ven! Kdyby tu na tvém místě stál starý král, přijal by výzvu       a bez mrknutí oka se z ní zdvořile, ale chytře vykroutil.

            Ulehla na obětní kámen. Vůbec nepochybovala.

            Je z nižšího lidu, méně schopného než tvůj. Máš právo na její život, pokud ho opravdu potřebuješ, a ty ho potřebuješ ne především pro sebe, ale pro to, aby ses mohl postarat o jiné jejího rodu, pozvednout je k něčemu lepšímu. Zabiješ-li ji, ukončíš život tak bídný a nízký, že sotva stojí za zachování -     a kdo ví, zda ji pak nečeká něco mnohem lepšího... To je jinotaj téhle chvíle, sama ti ho nabízí. Prolij její krev na tom kameni, nasyť jí zdejší hladové krky, a všechno se vyřeší!

            Ne. Přišla si pro své právo a já tu stojím ve službách Zastánce práva. Člověk nemusí, nikdy nemusí jednat tak, jak nechce: a já nechci zabíjet. To mě dostalo až sem. Zrazovat nechci dvojnásob.

            A co tedy chceš? Chceš udělat to, co po tobě žádá? Nestál bys o ženu, která se ti sama nabídla, ani kdyby byla čistá a mladá a krásná a tys nebyl vázán posvátnou smlouvou s jinou. Spojení s touhle odpornou troskou už vůbec nepřipadá v úvahu. Nemůžeš to udělat, protože to prostě nedokážeš!

            Ale můžu ji milovat.

            Najednou to Pallu věděl. Přestal naslouchat hlasu, který se někde v něm dosud vysmíval té myšlence.

            Podruhé se poddal eglianské magii, naslepo, aniž tušil, co to pro něj bude znamenat, a ona ho podruhé postavila na nohy. Pohlédl na tu zanedbanou bytost před sebou a přestal se cítit vysoko nad ní, civilizovaný příslušník vyšší rasy. Měl ji rád. Chtěl pro ni to nejlepší.

            Proměnila se pod jeho pohledem. Její přestrojení z ní spadlo a hle, byla mladá a krásná, ač temné pleti a nezvyklých rysů. A vůbec nebyla nižšího rodu než on, byla mu přinejmenším rovna, bohyně tohoto místa, a bohům se neodmítá. Cítil teď její moc, divokou, plnou kypícího života: chystá se dát mu okusit vášeň, jakou ještě nepoznal.

            Ale on ji miloval.

            Nezapomněl, že mu málem usmrtila ženu, nepřestal si uvědomovat, že mu chtěla zabít přítele, a jak. Věděla to.         A přesto ji miloval, prostou láskou, které ho naučila eglianská magie. Ne... Paní lásky. Ta, které daroval svou důvěru.

            Přistoupil ke kameni, sklonil se a pozvedl ji do svého náručí, jemně a s úctou. Přitiskl si ji k srdci jako dítě. Nepřemýšlel předem, že to udělá, prostě mu to tak přišlo. Chtěl, aby žila, aby byla šťastná, aby se cítila milovaná... aby její život naplnila harmonie a radost. Trochu se přitom bál, neboť věděl, že čeká něco jiného, ale nemohl to nechtít.

            A ona to přijala.

            Vědomí sounáležitosti, dotek srdcí - kdyby si byl jist, že bohové mají srdce - jím projelo jako blesk. Bytost v jeho náručí se znovu proměnila, ale tentokrát tak, že tomu jeho vědomí nestačilo a roztříštilo se v bezpočet zářících rosných kapek z trávy, kterou se prohnal tryskem letící kůň. Když se trochu vzpamatoval, spatřil, že je skutečně světlo a vlhký mech před jeskyní skutečně oslnivě září, dotčený zbloudilým šikmým paprskem.

            Stáli na prahu dne, všichni tři živí, a les křičel radostí  z nového rána.

           

           

 

 

 

 

 

kapitola 14.

 

 

            Pán světla se dotkl moře a to v dálce zestříbrnělo. Rybářské člunky se proti němu rýsovaly zcela černé. Loď cizinců stála na svém místě, dost daleko od břehu, aby nebylo znát, co se děje na palubě. Nikdo se jí raději nepřibližuje. Udělá to někdo, až bude jisté, že se cizinci nevrátí? Jejich lhůta už před dvěma dny minula... Kdo ví, možná tu bude jejich loď stát dál a dál, jako duch, a připomínat jen pověst      o nich...

            Nejspíš ale ne. Loď je příliš cenná věc, a pokud podlehli, není proč se jí bát.

            Řemeslníci začali vycházet před své chýše, aby se pustili do práce. Do města se trousili první venkované, aby nabídli své zboží. Život se ještě nevrátil naplno, ale bylo znát, že už se probouzí.

            Jeden rolník se nyní přiblížil až k bráně paláce. Byl krásně urostlý, ačkoli už maličko přihrbený, ale jinak vypadal jako všichni ostatní: černý vous a vlasy na temeni vyrudlé sluncem, osmahlá pleť, bosé nohy a košile z hrubé nebarvené látky. I když pravda, vous měl zdálo se přistřižený a košili čistší než průměr. Pravděpodobně se chystá předstoupit před krále. Na rameni nesl jakousi bedničku.

            "Co žádáš?"

            "Slyšení u krále, můj pane."

            V jeho hlase, nebo možná ve způsobu, jakým ta obvyklá slova pronesl, bylo něco malinko zvláštního, ale nedalo se postřehnout co.

            "Máš nějakou při?"

            "Ano, můj pane."

            "Počkej chvilku tady, král tě přijme hned po skončení jitřní oběti Pánu světla."

            Venkovan se lehce uklonil, poodstoupil do uctivé vzdálenosti, položil svou bedničku na zem a posadil se na ni. Kolem prošel jiný venkovan, podobný mu jako vejce vejci. Všichni jsou stejní.

            Strážný předal zprávu do králova domu a víc si ho nevšímal.

 

            Východními okny padaly dovnitř nízké sluneční paprsky a hrály si v drahokamech na bělostné látce jeho šatu. Víc barev než zlata, prozatím. Stále ještě byla znát zvýšená míra proseb během morové rány, a samosebou díkůvzdání po jejím skončení. Dbal však i tak na dostatečnou důstojnost svého úřadu a brzy se jistě situace o dost zlepší. První lodě už vyjely na moře. Nebylo tak úplně snadné je vypravit, ale dokázali to. Pán světla by se mohl právem cítit uražen, kdyby nevyužili výhod, které jim svou pomocí poskytl.

            "Mluv!"

            Na dnešním prosebníkovi bylo něco zvláštního, víc než jen jeho výška. Cosi v jeho tváři... škoda, že ji nemohl pozorovat lépe, neboť většinou pochopitelně zůstávala uctivě skloněná.

            "Zachránil jsem druhému člověku život a on mě poslal na smrt, můj pane!"

            A v hlase! Je to jen tím, že si je jist svým právem? Bude ho muset zklamat, ale tohle byl jeden z mála případů, kdy toho skoro litoval. Kdy měl skoro pocit, že zákon není všechno - že tu je ještě cosi za ním, staršího, podstatnějšího, opravdovějšího... A tenhle člověk jako by to také věděl. Předstupuje před něj s pokorou, ale také s hrdostí. Jako král před krále.

            "Obelstil tě."

            "Pokusil se. Ale vyvázl jsem z jeho léčky!"

            I v tomhle má pravdu. Zákon ho asi nepodpoří, ale nemá proč se stydět, naopak. Pomsty se nedočká, ale místa ve službách králových by možná mohl. Zvláštní, že už tam dávno není. Je ho škoda na rolnickou práci.

            "Zákon znáš."

            Jen uctivá úklona. Inu... ovšemže ho zná. Pravděpodobně už neuspěl u starších své obce. Proto je tady.

            "Byl to tvůj bratr v boji?"

            "Ne, můj pane."

            "Řekl ti nějakou nepochybnou lež?"

            "Ne, můj pane."

            Zákon by se dal vyložit i volněji. A bylo by to jen... spravedlivé. Nejsme snad všichni bratry v boji, v jistém smyslu - nebojovali jsme snad každý aspoň jednou jménem této země? Dalo by se to brát i tak, že byla porušena nejsvětější zápověď... Ale ne. Raději ne. Je tu teď příliš málo lidí, abychom si takové věci mohli dovolit.

            "Pak nemůžeš žádat jeho smrt."

            "To ani nežádám."

            Tvář se pozvedla. Mohl by ji nyní zkoumat, jak by chtěl. Bylo v ní cosi povědomého, a zase ne... ale nedokázal se na to soustředit, neboť ty oči nyní hleděly přímo do jeho.

            "Chci jen, aby mě následoval tam, kam mne poslal. Byl jsem hostem v jeho domě a nyní zvu já jeho. Můj dům oplývá hojností a vše je připraveno pro jeho návštěvu. Můj nový dům, dokončený právě před sedmi dny. V Duhovém údolí."

 

            Nu, tak to tedy přišlo. Jinak, než čekal. Byl připravený na oslnivé světlo, které ho spálí, hned v té první chvíli. A pak na nějakou další katastrofu. Riskoval mnoho, a s těžkým srdcem, i když věděl, že to je nutné. Starosti se mu vracely, část noci, když zrovna nemyslel na své děti. To poslední, co by čekal, byl ten venkovan v prostých šatech. S bedničkou.

            I když... začíná už být až příliš zřejmé, co v ní asi má. A jeho druhové jsou nepochybně rozptýleni pod městě, připraveni rozbít ty své...

            Nečekal už na nic a vrhl se mu k nohám.

            "Prosím ušetři můj lid, můj pane! Musel jsem tě podrobit zkoušce a ty to víš...!"

            "Vím. Chci jenom tebe. Udělej, oč žádám, a nikomu jinému se nic nestane."

            Je téměř příliš mírný, pokud snad není troufalé si něco takového myslet. I k němu. Jeho život už zlomen byl. A je už trochu starý na to, aby trávil své dny v tak velké blízkosti bohů.

            Vzpřímil se, dosud na kolenou.

            "Udělám, můj pane. A ještě něco navíc, když dovolíš."

            Pozvedl odznak své moci, pastýřskou hůl, celou           z poctivého zlata.

            "Hle, vláda nad Lakiré. Předávám ti ji, a plným právem - jsi ten nejlepší na tomto ostrově."

            Všichni přítomní vzdali hold, mlčky a bez nejmenšího zaváhání. Ten, kdo stál uprostřed nich, byl král. Víc, než kdokoli, koho v této funkci kdy viděli. Už delší dobu vlastně netoužili po ničem tolik jako se mu odevzdat.

            "A teď mi podej mou smrt. Nemusíme nikam chodit, když ji máš s sebou. Jsem připravený."

            Nový vládce pootevřel bedničku, bleskurychle ji zase přibouchl a pozvedl kroutícího se hada, kterého jemně, ale pevně svíral za krkem. Pak natáhl ruku ke králi před zraky všech.

            A had se před zraky všech zableskl v jitřním slunci. Změnil barvu z černé na zlatou, zakousl se do vlastního ocasu a znehybněl v ten nejskvostnější klenot, který kdy spatřili -      a to už bylo co říct. Stal se zázrak.

            Do domény Hadí paní vstoupilo Slunce.

            "Vydal ses mi na smrt, a já ji žádám takto. Ve světle života. Jsem ochoten přijmout přísahu věrnosti."

            Tak přece je tvrdý... a dobře tak. Lepší než se v něm zklamat.

            "Jsem tvým otrokem už dávno, můj pane, a ty to víš..."

            Ani slovo v odpověď. Ale cítil, že ten druhý ví všechno a že čas, kdy si mohl dovolit ho zkoušet, je nenávratně u konce.

            "Jako jsem otrokem Pána světla, tak i tvým, můj pane."

            Otrok může být vykoupen. Nebo uprchnout. Postavení otroka není neměnné.

            Nechtěl si takové věci myslet, ale žily v něm, takřka samy od sebe. Jeho rodné, dávno už téměř zapomenuté jméno bylo Tišna, Sokol.

            Ten druhý stále čekal, možná už s poněkud nucenou trpělivostí.

            "Přijímám od tebe svou smrt. Cokoli budu žít, budu žít jen pro tebe, a smrt ať mě stihne, kdybych se ti zpronevěřil."

            Smrt je lepší než ztráta svobody. A beztak po ničem jiném netoužím...

            Už se mrzel sám na sebe, že lépe neovládne vlastní myšlenky. Tímhle jen ztrácí důstojnost, ne získává! Je potřeba přijmout nevyhnutelné se vztyčenou hlavou. Protože nevyhnutelné to opravdu je...

            Temně modré oči boha se k němu sklonily. Byla         v nich moudrost, která se někdy zdá slabší než bystrý rozum... ale ve skutečnosti ho předčí.

            A najednou pocítil záblesk naděje. Život! Už ztratil všechno, a nikdo mu to nevrátí. Ale život ve službách boha, takto bezprostředně, by přece mohl přinést cosi nového... cosi stejně skutečného jako ztracené...!

            "Přijímám tě za bratra v boji, můj pane."

            Z tohohle už není úniku.

            A bůh to věděl, protože se nepatrně pousmál. Pak se sklonil a navlékl mu hadí náramek na zápěstí.

            "Ať je strážcem tvé přísahy."

            Čímsi otočil, náramek se zúžil podle ruky a zaklapl. Jako okovy.

 

*

 

            "Ty jsi... přijal jeho zasvěcení?"

            "Ano," odvětil Pallu pokojně a uždíbl lžičku kaše. Nemohl jíst mnoho, a už vůbec nemohl pomyslet na to, aby konečně okusil ovoce Duhového údolí. Ale vychutnával si svůj první pokrm jak náleží.

            Přes den ještě nejedl. Potřeboval každou špetku síly, aby... dostal celé město bezpečně pod svou kontrolu. Těmi svými způsoby. Ale věděla, že to vposledu všechno myslí dobře. To, co ve skutečnosti chce, je pečovat, blahodárně,       a nejenom o vlastní lidi.

            "A použil jsi k tomu... docela obyčejný trik s výměnou hada za náramek, který sis dal před pár dny vykovat?"

            "Nu... dalo by se to tak říct. I když ten náramek jistou moc má, víš,  doopravdy. Zhotovil ho kněz, má krásná. Možná by sis naopak ty měla dávat větší pozor, když od něj přijímáš ty jeho cetky..."

            Nechtěla se zlobit ani smát, na to jí dělal příliš velké starosti.

            "Víš určitě, že to bylo správné?"

            "Pro něj jsem bohem až dost, má krásná. A bytosti vyšší než já ctím náležitě."

            Slunce mu zlatilo vlasy, které včera poněkud odbarvila - jedna z mála služeb, které mu poslední dobou směla prokázat. Nu, to se teď změní. Úkoly, kvůli kterým volil asketický život, jsou zdá se úspěšně splněny. Bude zase jíst,    a dnes v noci ji bude objímat. Cítila ho, jak se na to těší. Nejraději by se tomu poddala a všechno ostatní hodila za hlavu.

            "Ale přece jen... jsou tu určité hranice, věci, na které smrtelný člověk nemá právo..."

            "Mohl jsem ho taky nechat, aby se zabil. Teď je živ,   a všichni z toho budeme mít užitek, jeho lid i můj. Myslím, že i sama Paní lásky by to takhle měla raději..."

            "Vlastně... máš pravdu... měla by. Ale je i tvou Matkou, tak snadno na to zapomínáš..."

            Usmál se.

            "Ty na to snadno zapomínáš."

            Konečně zase sami spolu... nedokázala na to tak úplně nemyslet, přese všechno. A v pořádném domě. Zítra to tu začne malovat, ještě chvíli potrvá, než ho změní na domov, ale přece jen... to blaho, po celé té době! Král trval na tom, aby se hned nastěhovali do jeho příbytku, a odebral se do pokoje jednoho ze starších lidu, za něhož se dosud nenašla náhrada.  A jeho ložnice má okna nad moře, s terasou tolik podobnou té, na níž doma stávala, vlasy rozevláté večerním vánkem...

            Těmi okny nyní padalo dovnitř kouzelné večerní světlo a Pallu, už důkladně vykoupaný a hladce oholený, byl až neskutečně krásný v jeho záři... potomek bohů.

            "Ano..." vydechla. "I v tom máš pravdu, proti mně jsi ta vyšší bytost ty... možná jsem vůči tobě příliš troufalá, ale prostě tě mám ráda... a mám trochu starost..."

            "Já vím."

            Odložil misku, zvedl se z lenošky, na které byl dosud pohodlně rozvalený s nohama nataženýma daleko před sebe,   a přistoupil k lůžku. Ale nedotkl se jí. Ještě ne. Jenom vnímal její blízkost. Začínal opatrně, skoro jako s jídlem.

            "A ty máš taky pravdu, některé věci mi ještě nejdou    z pusy snadno, ale naučím se to..."

            "Někdy se bojím, víš,  že ji... že všechny bohy opravdu ctíš, ale stavíš kolem sebe hradby, jako jsi postavil proti mě v té chvíli s liamou..."

            "Přeceňuješ mě. Před někým z vyšších bohů bych       s bídou uhájil... víc než jen těch pár semínek."

            "Ano. A Nejmenovaná by s tebou svedla boj nebo tě podrobila mučení, aby tvé hradby prolomila. Všichni bohové ale nejsou takoví. Láska není taková. Matka bude dobrovolně ctít tvá tajemství."

            "Určitě si myslíš, že jedině proto mě pustila - jinak bych z přístavu nevyjel."

            "Připadá mi to tak... skoro."

            "Také na to někdy myslím."

            "A přesto takové věci děláš? Chceš být svým pánem, aby ti bohové do ničeho nezasahovali... možná je ctíš náležitě, ale kdyby některý přišel a žádal poslušnost, bylo by ti to po chuti?"

            "Nu," opáčil téměř rozmarně, "až některý přijde, jako já jsem přišel k tomu starému pirátovi, uvidíme."

            "A pokud nepřijde? Necháš si prostě utéct život mezi prsty?"

            Znovu se usmál. Jako by měl pro ni nějaký dárek        a odkládal odhalení.

            "Už ne," vydechl a v jeho hlase zazněla nezvyklá vroucnost. "Už nikdy."

            Shodil košili a hle, měl nad srdcem vytetováno Oko, odvěké znamení Pána světla. Bylo ještě zarudlé.

            Ucukla, nedokázala se tomu v první chvíli ubránit. Hleděla na něj očima rozšířenýma bolestí.

            "Tys... tys mi nic neřekl, můj milý?"

            Přisedl k ní a přivinul ji k sobě.

            "Ano... odpusť prosím, má nejdražší. To bylo tím, že jsem byl přesně takový, jak říkáš, víš? Pyšný, a uzavřený. Strašně neochotný se někomu vydat. Musel jsem překousnout až dost, abych to vůbec řekl Morému... tobě už jsem se neodhodlal."

            Přitiskla se k němu.

            "Takže... ty to víš?"

            "Myslíš, že mi to neukázal až příliš jasně, v těch hodinách, kdy jsem před ním ležel na tváři, nahý v chladu noci, připravený přijmout cokoli, rány... nebo skutečnou smrt...? Mada je mírnější než jiní bohové, nikomu neublíží, pokud vyloženě nemusí, ale zase není známo předem, jak bude rituál probíhat. Vyhrazuje si právo o každém rozhodnout zvlášť..."

            "A jak to dopadlo s tebou?"

            "Přežil jsem, jak vidíš. No neboj, byl velmi mírný.     A v první chvíli mi to připadalo jako to nejhorší ze všeho, vyváznout v podstatě bez trestu, po té dlouhé době, kdy jsem hleděl do tváře vlastní neschopnosti. Ale zase jsem si říkal, že tak budu mít třeba víc pochopení pro toho starého piráta, který ztratil mnoho lidu, a vlastní děti, a už se mu ani moc nechce žít..."

            "Ty myslíš i na to... to pro něj jsi to udělal?"

            "Pro něj také. Věděl jsem, co bude muset přijít, pokud ho nemám zabít, a to jsem nechtěl... Nepřipadalo by mi to dost poctivé, víš, nechat ho, aby ve mně viděl posla Pána světla,     a nebýt jím... přijmout zasvěcení a sám se nevydat..."

            Pokora a pýcha. Oddanost a rouhání. Tanečník na hranici dne a noci, drobounký, nepolapitelný, nikdy se nezastaví natolik, abys mohl rozeznat jeho přesné obrysy...

            Ale září. Má své kouzlo, svou přitažlivost. Co když se tak jeví i bohům samotným? Matka tehdy přijala jeho lásku, pokud to nebyl sen, a nešlo o lásku dítěte...

            "Ale nebylo to jen kvůli němu. Také kvůli Jaelovi...    a tobě... kvůli Duhovému údolí a všemu tomuhle lidu, který je potřebuje. Když jste mluvili o živé oběti, konečně mi to došlo. Že ne on, já z nás tří mám ještě co nabídnout... a že už byl dávno čas. Proto jsem vás přiměl čekat do lhůty, určené          k očištění a přípravě."

            Políbila ho na rameno.

            "Zemřel jsi kvůli němu, můj milý."

            "Ano. A moc rád. Ale opravdu to tak chutnalo. Zatím nejvíc ze všeho, co jsem zažil."

            "Ale... nebylo to jen nepříjemné?"

            Pocuchal jí vlasy, pak ji k sobě přitiskl pevněji            a přinutil se to vyslovit.

            "Držel mě v náručí. Řekl mi 'synu'. Dal mi najevo, že mi věří. Dokonce snad... že naše propojení znamená, že mi bude pomáhat. Mada. Můj bůh. V životě jsem nebyl šťastnější."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

díl II.

 

Ostrov Racka

 

kapitola 15.

 

            "Večery jsou tu trochu smutné, co?" prohodil Moré.

            Labka melancholicky přikývl.

            Stáli spolu na hradbách a hleděli přes moře na zapadající slunce. Úchvatná podívaná, ovšem. Sešli se tu takhle téměř každý den. Protože o moc víc se tu po večerech dělat skutečně nedalo.

            Lakírané vůbec neznali hudbu. Tedy... kromě troubení do útoku, a to nebyl ani v nejmenším estetický zážitek. O tanci se už vůbec nedalo mluvit, protože zdejší ženy nejenomže neměly ženská těla - ani by nepovažovaly za slušné předvést   v pohybu jejich krásu. Pravda, byly cvičené do boje jako muži, a zřejmě na zdejší poměry velmi zdatné. A druhovi v boji, za kterého se provdaly, byly věrné na smrt. To jistě má svou cenu. Jenže vykládejte o ní člověku, pro něhož je galantnost životodárnou mízou, nebo člověku, který býval svým družkám vždycky naprosto věrný, ale v žádném případě s tím nečekal na sňatek... V téhle části světa bylo prostě syrovo a pusto a ze života se vytratila dost podstatná část barev a vůní.

            Přes den to ještě šlo. Na nedostatek práce si opravdu nemohli stěžovat, teď, když Pallu se svou ženou a většinou druhů odjeli zastavit morovou ránu v okolí, všude tam, kde by bylo ještě potřeba. Starého krále vzali s sebou, takže správa země ležela plně na nich dvou. Labka velel stráži a dohlížel na všechny správní a přízemní záležitosti. Ty běžné vyřizoval zkušeně a bez námahy: bylo to povolání jeho otce, do kterého vrůstal už od malička.

            Navíc probíhaly opravy a úpravy paláce. Svatyně Pána světla přišla arci na řadu jako první; horký pramen zdější lidé považovali za zlé znamení a pravda, trochu páchl - Abaku však tvrdila, že koupele v něm jsou zdraví prospěšné. Svedli ho tedy potrubím do hradní lázně, kde teplá voda zatím beztak velmi chyběla. Semena, která přivezli, putovala už zčásti do země: na okolní úhory odolné a suchomilné rostliny, do Duhového údolí ty náročnější, včetně drahocenné liamy. Duhové údolí však zůstávalo zatím téměř nedotčené, založili vlastně jen maličkou pokusnou zahrádku v bývalém tábořišti. Dva z Palluových druhů tam ve dne v noci bez přestání drželi stráž, přesto jim však zvěř nové rostlinky div nespásla před očima. Většina semen musela počkat, až bude více dozorců. Zeleninu a koření pro svou potřebu si tedy zasadili přímo na hradě: dovezli sem úrodnou půdu ve velkých nádobách           a vytvořili tak i zde cosi jako zahrádku, která bude rodit mnoho užitečného a navíc podstatně zkrášlí prostředí.

            Lodě, které se vrátily s kořistí, už znovu nevyjely. Místo toho teď Labka jejich posádky pěkně proháněl, aby je dostal na aspoň trochu snesitelnou úroveň nejenom pokud jde o výcvik, ale také o výstroj a stav lodí vůbec. Ve výcviku si vedli na nižší lid v podstatě velmi dobře, ale když došlo na výstroj a vybavení, musel je učit několik řemesel prakticky od základu a ještě si lámat hlavu s tím, jak nahradit chybějící materiály. Některé věci jim dali hotové ze zásob, které Pallu přivezl: rozdávat však bylo třeba uvážlivě. Jejich hlavním pokladem teď byl rozum a vědomosti.

            Morému, kromě kněžských a soudních povinností, připadlo především zkoušet a promýšlet nové věci. Přišel už na způsob, jak odebírat hadům jed, což mu dávalo možnost pokusit se vypěstovat i u nižšího lidu odolnost bez nebezpečí   a téměř bez bolesti; a díky trpké zkušenosti s Abaku měl jistou představu o tom, jak postupovat. Pallu dal z Duhového údolí donést hojnost ovoce a zvěřiny a uspořádal u příležitosti svého nástupu na trůn skvělou hostinu, na kterou pozval všechen lid. Nejednomu teď touha po blaženém životě, ležícím na dosah ruky, nedávala spát, a první dobrovolníci na imunizaci už se našli. Jakmile bude tento úkol u konce, bude se v Duhovém údolí moci konečně začít s trochu rozumnější prací, i když to zatím asi nebude obdělávání polí ve větší míře. Bude ale možno zařídit pravidelnou dopravu ovoce a zvěřiny, vyzkoušet, k čemu by mohly být dobré neznámé druhy,           a poohlédnout se po dostatečných zdrojích oleje a mouky. Zakládání nových polí musí počkat na Jaela a Abaku. Bohové těch míst jsou především jejich záležitostí.

            Od rána do večera měli tedy napilno, neustále bylo nad čím přemýšlet a neustále čekali další a další lidé, kteří je potřebovali. A protože oba patřili k těm, kdo si snadno získávají srdce druhých, přibyla i radost z mnoha nových přátel. Se západem slunce však všechno utichlo, přátelé se vrátili domů, ke svým rodinám, a co zbývalo Morému             a Labkovi? Někdy sedět do noci nad obtížnějším problémem, ano. A většinou melancholicky upíjet svůj skromný pohár vína, vyprávět si příběhy navzájem či se bavit deskovou hrou, kterou Moré vynalezl a sám k ní krásně vyřezal figurky. A pak jít spát do studeného lože.

            "Je to zvláštní pocit," prohodil Labka po chvíli mlčení. "Nikdy mi ani nenapadlo, že se někdy dostanu do země, kde vůbec nejsou ženy..."

            "Ano," souhlasil Moré. "I když, svým způsobem..."

            "Snad by to člověk měl vzít i tak. Prostě jim dát to nejlepší. Zpříjemnit jim ten život, co tu mají..."

            "Také jsem na to myslel," přisvědčil Moré znovu. "Jenže jestli je jediná možnost zavázat se nadosmrti... něco takového je třeba opravdu dobře rozvážit."

            Labka znovu jen mlčky kývl. Rozuměli si.

            "Člověk si tak někdy říká... jestli přece jen předtím nežil trochu nestřídmě," ozval se zase po chvíli. "Jestli tohle není... nějaký trest."

            Moré se zachvěl.

            "Jestli to je trest, tak ne pro tebe, kamaráde," opáčil.

            Labka po něm mrkl, trochu zkroušeně. Mluví jako hlupák, tohle přece mohl čekat. Nemají mezi sebou tajemství, nemohou mít. Ví dobře, co Morého trápí. Začal s ženami hodně brzy, a byl tehdy ještě nezodpovědný a nemoudrý. Zplodil nemanželské dítě, a třebaže nevykonal oběť vlastní rukou, což by byl vlastně měl, sebralo ho to až až. Nikdy se přes to tak úplně nedostal.

            Než si dokázal vymyslet něco, čím by nešikovnou poznámku napravil, Moré promluvil znovu.

            "Ale já, víš, stejně pořád uvažuju o tom, jestli se vlastně mám oženit nebo ne," řekl co nejpevněji.

            To bylo míněno vážně, Labka to věděl. Kněžství na vyšším stupni vyžadovalo život bez ženy, a Moré se rozhodně vždycky vypracovat chtěl. Jeho bystrá hlava po tom volala       a vřelé srdce, které svého boha skutečně milovalo, ji jen podporovalo. Doma by byl tu oběť přinesl, ne snadno, ale bez váhání. Jen teď bylo nad čím přemýšlet. Teď, když jsou navždycky odříznuti od domova.

            Ale Moré neskončil.

            "A k tobě žena do roka přijde," dopověděl pokojně. "Krásná. Zlatá a bílá. Ověnčená růžemi."

            V první chvíli se k němu Labka zmateně obrátil, dokonce už se nadechl k otázce, ale když spatřil mírný úsměv na jeho tváři, vzpamatoval se a pochopil, co se sluší a patří.

            "Děkuji ti, Otče moudrosti," vyslovil s bázní a položil ruku na srdce, aby se velmi hluboce uklonil. "Přijímám ten rok čekání, abych se pro ni co nejlépe připravil."

 

*

 

            Znovu směla Abaku sloužit ohněm svému milému.

            Klečela na přídi, světlo ve vztažených dlaních,            a vynakládala všechnu svou sílu, aby zářilo co nejjasněji, zaplašilo co nejvíc černočerné tmy, do které se hnali po hučících vodách.

            Tentokrát nezhasínalo. Nedála se jí žádná příkoří za to, že ho rozsvítila. Jinak však mnoho věcí živě připomínalo jejich svatební cestu smrti. Dravý proud je unášel podzemím strašidelnou rychlostí labyrintem plným klamavých odboček, protiproudů a vírů - manévrovat lodí a postupovat vpřed něčím takovým bylo sice možné, ale jen stěží, a to ještě jen těm, kdo uvykli Moři zkázy. Temné vody děsivě duněly v chladných, vlhkých tunelech, které se brzy začaly zdát nekonečné, a co chvíli je hrozily roztříštit o skálu či pohltit. A přece Pallu,        s vydatnou pomocí své družiny, dokázal vždy ještě ovládnout loď včas, mapovat v duchu okolí, určit směr.

            Zpočátku se Abaku chvěla strachem. Měla co dělat, aby nekřičela nahlas, když se řítili proti stěně. Pak si zvykla, trochu jí otrnulo, dokonce se v ní tu a tam ozvalo vzrušení, podmalované rytmem úhybů a obratů, houpáním lodi               i majestátním duněním vody v tunelech. Odevzdala se srdci svého milého, svěřila mu všechno do rukou - začínalo ji zahřívat radostné vědomí, že ji nezklame.

            Nyní to všechno setřela únava. Všeprostupující hukot vody se stal součástí její bytosti, jen silou vůle se držela vzpřímeně, zmáčená a prokřehlá na přídi lodi. Už si vůbec neuvědomovala smrtelné nebezpečí, nevnímala nic než svou touhu udržet světlo, nedovolit, aby zesláblo, neboť žádná lampa ho nenahradí.

            Avšak síly docházely. Nikoli síla její lásky: láska člověku nikdy neubírá sil, naopak mu jich přidává, dokud se jí nezačne bránit. Jen prostá síla jejího těla začínala ochabovat, vypětí zkrátka trvalo už příliš dlouho. Jen krátký odpočinek by stačil, jen pár chvil ticha, tepla a bezpečí... právě to však nyní nemohla mít.

            Ruce povolily, světlo zakolísalo a zesláblo... jen na kratičký okamžik. Vzápětí ho obnovila.

            Obří vlna jimi hodila tam a zase zpět, udrželi se na ní, užili její síly, hnali se dál.

            Láska vždycky dává sílu, dokud se jí nezačneš bránit. A nebránit se není tak těžké, dokud je aspoň nějaká opětovaná, a to je láska k Matce vždycky...

            Ale nejenom.

            Pallu byl s ní, věděla to. Navzdory vlastnímu úsilí ji neopouštěl ani na chvilku. Povzbuzoval ji, dělil se s ní              o všechno, co měl - dával jí sám sebe bez výhrad, jako už nejméně jednou. Netroufl si opustit své místo u kormidla, ale jeho duše byla s ní.

            Jen díky tomu zatím vydržela tolik.

            Jenomže teď už to přestávalo stačit. Aby ne! Vždyť je sám unavený, ať se tváří sebestatečněji - nemůže nebýt!

            Světlo znovu zakolísalo. Na nekonečný okamžik se jí tentokrát zmocnila hrůza, že už se nevzchopí, že už ho nevzkřísí. Pak se to přece podařilo.

            Vzápětí ji vzal do náručí a všechno zlé bylo najednou strašně daleko. Všechna bolest polevila, zalila ji nová svěžest   a s ní životodárné teplo, proud lásky, který okamžitě poslechl její toužebné přání, až světlo mezi jejími dlaněmi zaplálo jasněji než kdy předtím.

            Právě tolik, aby se bystrým očím odhalil nenápadný boční tunel.

            Loď prudce zatočila, vesla se vzepřela proudu. Muži chvíli napínali všechny svaly, už už se zdálo, že nadarmo -       a konečně přišla náhlá úleva. Proud slábl. Dokonce                   i všudypřítomné dunění se zmírnilo. Ujížděli svižně stále klidnější vodou, nyní už jen takovou rychlostí, jakou sami chtěli. Blížili se cíli.

            Teprve nyní si Abaku uvědomila, že ten, kdo ji drží, není její manžel. Je to jiná duše, stejně silná, ale jinak, tak jako strom může mít stejně silný i pevný kmen jako jiný druh,        a přece svou vlastní barvu a strukturu. Tahle je z méně lesklého a barevného dřeva než duše jejího muže. Snad by se dalo říct z méně ušlechtilého. Možná dokonce o trošku méně tvrdého. Avšak co mu v tomto ohledu chybí, nahrazuje houževnatostí víc než dostatečně.

            Tak jiná duše. Ale cítila ji skoro jako svou vlastní.

 

            Blížili se konci dlouhé pouti, cesty, na níž navštívili řadu ostrovů i dalších zemí v úzkém úrodném pobřežním pásu pevniny na jih od Veliké pouště. Navázali mnoho počínajících přátelství a hoštěni byli štědře, i když už nikde Pallu nežádal jinou odměnu za své služby. Nebylo by to moudré, prozatím. Ale přátelství samo pro něj mělo svou cenu, ačkoli pravda asi trochu jinou než pro ni.

            Přátelství. A možná i to, že se blýskl svou mocí.

            Snad byl opravdu o maličko pokornější od svého zasvěcení. A o něco otevřenější... přinejmenším v některých chvílích se o to opravdu snažil.  Zbytek času zůstával takový, jakého ho dobře znala: zdatný panovník, který pracuje pro dobro svých a podřizuje tomu mnohé: své osobní zájmy           i některé ze zásad moudrosti, které pro ni byly posvátné. Energický, pevný, ale také pružný duch, kterého hned tak něco nezlomí a neodvrátí, když jde za svým cílem - a přece má dost času jednat ve skutečné lásce právě tehdy, když už by v to ani nedoufala. Okouzlující osobnost, které snad i bohové sami rádi odpustí, pokud je někdy příliš troufalá nebo je zanedbává - jak by to neměla udělat vlastní žena?

            Tak často ponořený do svých vlastních plánů               a starostí. A přece tak něžný a mámivý, když z nich vyjde, aby se s ní setkal.

            Navázali mnoho přátelství, a to je vždycky krásné. Ale viděli také mnoho utrpení, a někdy už bylo dokonce pozdě na jakoukoli pomoc.

            A někdy také zvítězili, často navzdory veškeré naději, a po velkém úsilí a obětech.

            Takových, jaké přináší ten po jejím boku. Tak rozdílný, a přece bratr v zápase o pomoc druhým.

 

            Nyní už zbývalo jen poslední místo, kam ještě mohli přinést pomoc - snad. Čas už hodně pokročil a záleželo na tom, kdy sem morová rána dorazila. Že sem dorazila bylo téměř jisté, neboť ze všech zemí, které zdejší obyvatelé dříve sužovali, měli nyní zprávy, že nájezdy úplně ustaly. Neboť tento ostrov byl lupičské doupě ještě mnohem výrazněji než ostrov Lakiré, na němž nalezli útočiště, o jiných zemích ani nemluvě. Samozřejmě, všechny ostrovy a přímořské země měly své piráty, které více či méně, a v různých dobách různě, podporovaly a využívaly. Drahé kovy, kterých byl v oblasti nadbytek, i lepší druhy potravin se volně přelévaly od jedné loupeže k druhé: prostým lidem se přečasto stávalo, že padli do otroctví se vším, co měli. Nikdo nad tím nijak zvlášť netruchlil, neboť komu dnes přálo na výpravě štěstí, mohl být zítra sám okraden, a kdo dnes měl otroky, sám se jím zítra mohl stát. Proto patřilo k pevně zakořeněným zvykům přijmout výkupné, které nebylo tak obtížné zaplatit, a celá oblast žila uprostřed komplikované sítě vzájemných válek, spojenectví a zrazování vlastně celkem vyrovnaně.

            Tento ostrov byl jiný. Nedostupný, chráněný nebezpečným mořem snad ještě lépe než samotný Egliar, byl domovem nárůdku ještě méně četného než Lakiré, ale tím tvrdšího. Nemohli být přepadeni a oloupeni, a tak si určovali svá vlastní pravidla. Zajatci, kteří upadli do jejich rukou, zde také zůstávali, vězněni ve velmi těžkých podmínkách, dokud se nepodařilo sehnat přemrštěné ceny, požadované za jejich osvobození. Co holá skála ostrova nevydala, tento obchod bohatě vynahrazoval. Jeho obyvatelé byli sami jako skála, zdatní v boji, a jejich vpády ničivé. Šla o nich pověst, že jim žádná ukrutnost není cizí.

            Teď zřejmě mor postihl i je a kdyby už byli všichni mrtvi, nikdo by nelitoval - nebýt zajatců, kteří zůstali v jejich držení. Pallu přijal mnohé prosby o pomoc a ta výprava ho lákala tím víc, čím víc se o ostrově dozvídal. O nebezpečném moři, kterým ještě nikdo neproplul bez velké škody. O tajném přístavu, o němž koluje mnoho pověstí, ale který nenašli ani ti, co se dostali na dosah. Samosebou, víc než ochotný pomoci byl i tak, koneckonců proto se na tuto cestu vydal. Když je pomoc druhým lidem to nejvýhodnější, co se pro vlastní dá udělat, nad čím váhat? Když začne znamenat možnost zneškodnění nejnebezpečnějšího protivníka v okolí, co víc si ještě přát? Snad už opravdu jen to, aby to bylo spojeno            s příležitostí zkusit síly a s nějakou hádankou, nějakým dosud neotevřeným zámkem...

 

            A teď byli u cíle. Možná. Loď každopádně stanula na úplně klidné vodě okrouhlé jeskyně, z níž žádná další chodba nevedla. Ať už se jim podařilo najít to pravé místo či ne, trochu odpočinku teď všichni nutně potřebují.

            Nyní Pallu seběhl na příď doopravdy a Jael mu vložil Abaku do náručí. Z hojných zásob lodi putovalo ven sladké víno a vydatný pokrm s čerstvým chlebem, dobře upraveným masem a pestrým výběrem ovoce. Abaku dostala kravský sýr   a máslo, lahůdky pro jiné, pro ni však stravu, na niž byla zvyklá od dětství. Na požehnaný čas ji nechali jen odpočívat, převlečenou do suchého a zabalenou do teplého pláště. Na běžnou práci světlo lampy bohatě stačilo.

            Loď se pomalinku rozjela kolem dokola sálu, co nejblíže stěně. Lampa odhalovala fantastické tvary v bílé, rezaté i černé barvě: ploché reliéfy, výklenky přeťaté sloupy nebo vyplněné drobnými sloupky jako miniaturami městeček, útvary podobné ještěrům, mužům zachumlaným do plášťů       i polorozvitým květinám. Podivuhodné, a přece zřejmě vytvořené bez doteku lidských rukou. Nikde ani náznak něčeho, co by připomínalo umělý výtvor, natožpak možnost další cesty.

            Pallu ji nepouštěl z náručí, ale přesedl si tak, aby lépe viděl. Cítila jeho starostlivost, lásku a vděčnost v jeho objetí, ale značná část jeho duše už byla zase daleko, zahloubaná do problému. Možná i ne tak docela lhostejná vůči otázce, zda se budou muset vrátit a podstoupit vyčerpávající zápas                 s labyrintem znovu - i když rozhodnutá nést to v případě potřeby s náležitou rázností.

            Abaku vstala. Světlo v jejích rukou jasně zazářilo.

            Prostor kolem nich se rázem zvětšil, stěna vynikla do všech podrobností. Také voda přestala být tajuplnou černou hlubinou: viděli krásu kamene, chvějivě rozostřenou, velký kus do hloubky. A tam, kde světlo sláblo... tma, ale jiná, než jen na rozhraní světla a stínu.

            Zamířili tam.

            Nyní už to bylo vidět jasněji. Skalní stěna, rezavo-bílá a krásně tvarovaná, byla přerušena tunelem. Nová chodba, jen pod hladinou.

            Abaku shodila plášť, a vzápetí i tuniku. Jen starým králem, který stál na přídi blízko nich, to trochu škublo - Gibri to přijali s kamennou tváří.

            Avšak Pallu se bleskurychle shýbl, zvedl plášť            a něžným gestem jí ho opět přehodil přes ramena.

            "Ne, má nejdražší. Do tohohle tě pustit nemohu."

            "Plavu jako ryba, dobře to víš!"

            "Ne, má nejdražší," opakoval Pallu a na jeho hlase bylo trochu znát, že už naplno přemýšlí nad něčím jiným. "Ostatně, takhle to nemůže být. Měli by tu lodě, aspoň nějaké... tohle musí mít jiné řešení."

            To ji zastavilo. Znovu se poddala jeho objetí a čekala, až loď plynule doklouže až nad otvor, až zastaví a docela znehybní, až se voda uklidní. Pallu dychtivě upíral oči na skalní stěnu.

            "Tady," řekl konečně. "Nakloň se prosím a posviť mi zblízka, má krásná!"

            Abaku poslechla. V plném světle se na stěně vyrýsovaly  zlaté žilky, členící ji jakoby v mozaiku. Jednotlivé dílky nebyly přesně téhož tvaru, avšak ladily spolu a jejich linie přecházely jedna v druhou. Řadily se tak ve čtyři stejně dlouhé řady pod sebou, doplněné pátou, kratší, u středu díla. Celek naznačoval vlnění vody, v němž se pohupují mořské rostliny; směrem dolů se výška dlaždic nepatrně zvětšovala, což vyvolávalo dojem větší tíhy směrem k hlubině. Každý        z dílků měl na sobě tenkou zlatou linkou vykreslené znamení: ani z nich nebyla dvě přesně stejná, přece však u některých bylo zřejmé, že jde o tentýž obrázek.

            "Písmo," řekl Pallu s určitostí. "Ale nepatří mezi ta, která lze nalézt v knihovnách Gabradinu."

            Tišna se shýbl a přiklekl vedle nich. Abaku koutkem oka sledovala jeho tvář. Nedal na sobě nic znát ani                  v nejmenším. Pravděpodobně to znamená, že starý král slyší    o písmu poprvé v životě. Sama věděla, že něco takového existuje, třebaže její lid to nikdy nepoužíval. Moudrost musíš uchovávat v živém srdci a od jednoho srdce k druhému předávat, jinak ji vyprázdníš.

            Pallu se dychtivě naklonil co nejblíž.

"Dílo mořského lidu? Co myslíš, milovaná?"

            "Ne podle toho, co se o něm u nás vypráví. Nikdo       z nich netvořil díla z kamene. Pokud tu nechali svou stopu, museli se smísit s lidem země, tak jako v Egliaru."

            "Pak máme dobrou naději to přečíst. Všechna nářečí lidu země jsou si podobná, i v tomto kraji to platí. A písmo má vždycky nějaký smysl, vnitřní klíč, jen přijít na to, jaký."

            V pravém horním rohu, kam Pallu pohlédl nejdřív, byl dvojitý oválek, menší vyplňující horní dvě třetiny většího. Vlevo od něj levotočivá spirála, znovu dvojoválek, dva obloučky, spojené v hlavičku s rohy, a znak tvaru listu se špicí dole, rozdělený svisle ve dvě poloviny. Ve druhé řadě kolečko s obloučkem, připomínající nahrbenou kočku, hlavička s rohy, dva stejné znaky ve tvaru úhlopříčné vlnovky a dvojoválek.

            "Tohle znamení se opakuje velmi často," ukázal Pallu. "Samohláska, nejspíš A. Pokud ovšem toto písmo používá samohlásky."

            Třetí řada začínala vysokým obloukem s vrcholem nahoře, přeťatým šikmou čárkou, následoval dvojoválek, kolečko rozdělené dvěma obloučky jako siluetou letícího ptáka, dvojoválek a menší spirála, ale zatočená obráceně         a zakončená směrem vlevo kouskem vodorovné čáry. Ve čtvrté řadě dvojoválek, oblouček tvarovaný jako vzpínající se kůň, doplněný malým oválkem hlavy s čárečkou na čele, vysoký oblouk, tentýž, jako ve třetí řadě, ale tentokrát bez šikmé čárky a doplněný nahoře maličkým obdélníčkem           s prohnutou vrchní stranou, pak vysoký oblouk bez dalších prvků a dvojoválek. Poslední řadu tvořily jen tři znaky uprodstřed: dva obloučky spojené v siluetu, připomínající delfína ve skoku, kolečko vodorovně rozdělené vlnovkou        a levotočivá spirála.

            "Toto je Egli, znamení Matky," ukázala Abaku.

            "Vypadá to tak."

            "I toto je ona."

            Co pro Egliana není?

            "Tafaš, delfín. To není špatné. Opravdu se zjevuje v kráse."

            Oplatila mu záchvěvem radosti, který pocítil. Je to na ní pěkné, že umí věci vychutnat - nic jí nezevšední, nic nebere jako samozřejmost.

            "A toto a toto jsou znamení tvého Otce." Ukázala na znak přímo uprostřed. "Pán světla. A šikmo vpravo pod ním raem, jednorožec, znamení Zastánce práva."

            "Dobrá, takže budeme předpokládat, že máme E, Š,  R a T."

            Podívala se po něm očima, které malinko žasly nad jeho věcností na prahu tajemství.

            "Co je potom znak dole uprostřed?" tázala se však také prakticky. "To je staré znamení země..."

            "Tebel... máš pravdu. Musíme přijít na jiné slovo."

            "Eretes, ale to také nemůže být, protože znamení Matky je nepochybné."

            "Ne tak docela. Co když je to býk? A byly by i další možnosti. Ale dobrá, necháme to zatím stranou a zkusíme něco jiného."

            Nevypadal, jako by mu to vadilo. Oči se mu v jejím světle třpytily, úsměv prozrazoval, že se dobře baví. I starý král po jeho boku se zdál nebývale zaujatý.

            "Je ještě jedno slovo pro delfína, falsa."

            "To jsem nikdy neslyšel."

            "Můj lid ho používá."

            "Ano... dědictví lidu moře. Zkusme to, prozatím, jen musíme pamatovat, že možností je jistě ještě mnoho."

            "Toto by mohlo být také znamení Matky."

            "Had? Nečekal bych, že mi tohle řekneš. Vždyť na Egliaru ani nežijí, šetří vás před nimi, jak by mohla..." rychle umlčel nejen slova, ale i další myšlenky. Začínaly se ubírat směrem, který by se jí jistě nelíbil.

            Položila mu soucitně ruku na paži.

            "Víš... v moři jsou. Mořský had, a mořský ještěr.         A Matka je moře. Všichni jsme se zrodili v jejím klíně. Někteří živočichové jsou velcí a nebezpeční, ale jsou našimi soukojenci v jejím náručí. A znamením toho, že ani tím, co se nám jeví jako pohlcení, život v jejím náručí nekončí."

            "Nacham, vodní had. Existuje spíš jen v bájích, neboť setkání s ním málokdy přežiješ."

            "Ano, používáme totéž slovo."

            "A o tomto znamení také řekneš, že je znamením Matky? Protože znamení některého z bohů by to podle všeho mohlo být... a kočkovité šelmy..."

            "...jsou znamením Matky, jak by mohly nebýt?" žasla Abaku. "Vždyť jsou ztělesněním krásy pohybu, moudrosti      v odpočinku, něhy doteku, a plnosti potěšení..."

            Nechal ji při tom.

            "Dejme tomu sobba, tygr, písmeno S. Pak bychom ve druhém řádku dostali senn- a to poslední by opravdu snadno mohla být nějaká samohláska. Že by senna, trní? Ale proč by tu psali zrovna o trní? Anebo, kdybychom neměli pravdu s tím hadem, třeba semma, poušť, ale ta se hodí ještě méně... I když nejpravděpodobnější je, že to vůbec není tygr, ale jiné zvíře..." přemýšlel dál, poněkud roztržitě.

            Nemohl se už tak docela soustředit jen na hru, kterou měl nejraději, na řešení hádanky. Srdce, které vnímal vedle sebe, strhovalo jeho pozornost - bylo vlastně zajímavější.     A... příliš nevšední. Svým způsobem vzbuzovalo bázeň. Neboť něco jiného je vědět o propojení v božské kelíl a něco jiného ho takhle žít, tak jednoduše a bezprostředně                   a samozřejmě. Koluje jí to žilami, a právě v otázce, která se člověka nejvíc dotýká.           

            Není divu, že váš lid ani nejmenuje věčnou protivnici Paní lásky, má krásná. Ztratila svou hlavní práci, stala se někým... téměř neužitečným. Pro vás je všechno život.

            Jako by chtěla podtrhnout jeho dojem, ukázala na spirálu.

            "Toto je také znamení Matky."

            Chrám. Jakmile člověk jednou překročil hranici, má ho v sobě zadřený navždycky.

            "Neustálá proměna života. Hlubina moře. Hlubina moudrosti."

            "Mavé, smrt. Maya, voda. Mada, moudrost. Myslím, že jsi na stopě, má krásná."

            Jsou na stopě. Vedou si dobře. Ale do čeho se to pustili? Co za nápis o tajemstvích, určených jen kněžím, se tu pokoušejí odhalit? Pošetile si mysleli, že prostě najdou tajný vchod, a jaká cesta se jim ve skutečnosti otevře?

            "Co za znamení je to vprostřed, druhé odspodu?" vytrhl ho Tišna.

            "Hm..." uvažoval Pallu. "Kdyby ten protáhlý oblouk naznačoval člověka, bytost chodící po dvou nohách, pak by třeba znamení na začátku prostřední řady mohlo znamenat někoho s holí v ruce. Pastýř, vůdce, učitel - to všechno je        v jediném slově, lamad. Anebo lochem, bojovník. To vypadá slibně. A ten dole by pak mohl být někdo s čelenkou na hlavě. Ale pokud má pravdu má žena, panovník to být nemůže. Snad tedy šlechtic, isar, a znak by znamenal písmeno I. To ještě nemáme. Jen nevím, které ze slov pro člověka potom..."

            Odmlčel se.

            "Pak je vprostřed možná moje jméno, čteno odspodu nahoru," ozval se bývalý vládce znovu.

            "Odspodu nahoru! Ano! To mi připadá jako jediný správný způsob, jak psát," zaradovala se Abaku. "Jen tak, vzhůru, by měl člověk směřovat. A tím víc, pokud zde hledáme cestu."

            "Že by tedy opravdu a?" uvažoval Pallu. "Možné to je. Ten ovál by mohl být obličej s vousem: abi, otec. Nebo obličej s úsměvem: adin, rozkoš. A byly by i další možnosti. Ddokonce by nám při čtení zdola nahoru vyšlo hned ve vedlejším sloupci další slovo: raem. Sokol, jednorožec... ty bych tu čekal spíš než to trní. Jen ten znak na začátku přebývá, ale snad by mohl patřit k předchozímu slovu..."

            "Nebo k následujícímu," doplnil hbitě Tišna. "Někdo prostě přesunul spodní dlaždice k sobě, aby celé dílo lépe vypadalo. Pak by bylo poslední slovo opravdu falsa, jak řekla má paní. A každý ten sloupec v sobě to zvíře skutečně má, jen ty dva na začátku, třetí uprostřed."

            Pallu na něj pohlédl a třebaže si neřekli ani slovo a tvář žádného z nich se nepohnula, oba zjistili, že pouto bylo vytvořeno, mnohem jistější než poddanost, třeba i naplněná úctou. Tyhle chvíle měl rád - chvíle, kdy se člověk, dosud nevyčnívající z řady, nějakým slovem či činem označil za možného dalšího druha.

            "Jenže tím jsme skončili, asi naštěstí," zkonstatoval však vzápětí suše. "Neboť kdyby tu byla skutečně vypsána jen jména zvířat, zasvěcených bohům, moc by nám to nepomohlo. Ale čtvrtý sloupec určitě není egli, ani jiné slovo pro krávu,     a v pátém nevidím nic, co by se podobalo jakémukoli zvířeti, ať už přesuneme spodní dlaždici na kraj nebo ne."

            "Co tedy vidíš pod zbývajícími obrázky?" ptala se Abaku zvědavě.

            "Doufám, že to v pátém sloupci třetí shora není zase had... pokud ano, mohlo by to být c... ale spíš mi to připomíná svitek. Kniha, poselství..."

            "Co když to není pátý sloupec, ale první? Takový symbol patří na začátek nápisu. A jestli je to svitek, je rozvinutý z opačného konce."

            "Necháváš se příliš unést, má krásná. Je to jen písmo, nic víc."

            "Ale tak přece nemůžeš mluvit! Všechno má obrovský význam... Matka velmi touží po rozhovorech se svými dětmi..."

            "Otec velmi touží mluvit se smrtelníky! Je to jeho základní vlastnost, patří neodmyslitelně k jeho srdci... Ano! Máš zase pravdu, má krásná! Dabar, slovo. A ve sloupci je pak jeho jméno, Mada, Moudrost - zakončené němým h, které se ve starých spisech opravdu na konec jeho jména psávalo..."

            "Takže ten obrázek nahoře...?"

            "Znak lásky, dvě spojená srdce, hanin," usmál se Pallu. "A nebudu ti to už rozmlouvat, možná ho tam skutečně připsali schválně, na výrazné místo v rohu nápisu..."

            "Na začátek nápisu. Kde jinde by mohlo být slovo moudrost?"

            "Když ti to udělá radost... můžeme to zkusit, prozatím. Tak tedy Moudrost, Sokol, Jednorožec, Delfín, a jedno slovo mezi tím. Samé krásné věci, ovšem, ale zatím nejsme o nic chytřejší než na začátku..."

            "Chytřejší asi ne, ale možná moudřejší? Neboť ať nápis říká co chce, mluví jasně o tom, že moudrost znamená Otce i Matku, Spravedlnost i Lásku, a ustavičné spojení, souhru mezi nimi, vyjádřené letícím sokolem. Přijímám to slovo, můj milý - nikdy jsem to ještě neviděla tak jasně... snad jsem si i myslela, že to, co jsem přijala od svého lidu, stačí      k životu... a přehlížela úžasnou příležitost! Chci se od tebe naučit, co jenom dokážu!"

            Přivinul ji k sobě. Věděl, co by přijetí takového poselství znamenalo pro něj, a věděl, rozumem, o všem, co se v něm odtahovalo od moudrosti Egliaru. A přece jeho srdce cítilo i jinak. Nejenom dychtivost hledat a poznávat, třeba        i něco naprosto nezvyklého: také lásku, touhu po splynutí.      A vědomí, zářivé, průzračné vědomí, že jedině tak, v souhře rozdílného, se dá skutečně objevit pravda. Byla to silná chvíle.

            Chvíle jasu. Taková, ve kterých se Mada přibližuje lidem. Pallu měl chuť se poklonit a nijak se nebránil, neboť jeho žena zároveň učinila totéž. Padli na tvář, spojeni vzájemným objetím, a vůbec nemysleli ani na to, že i kdyby cestu nenašli, tohle jim za to stálo. Byli v tebel aher a tebel aher byla zcela a beze zbytku naplněna prožitkem prostého faktu, že do ní smějí vstoupit. Právě takto, spolu. Vždycky tu byli a vždycky budou. Ne proto, že by se navzájem milovali více nebo lépe než jiní - jen proto, že to je způsob, jak se do ní vstoupit má. Propojená srdce jsou počátkem moudrosti.

            Ať se stane cokoli - ať jinak existuje cokoli - tohle nám už nikdy nikdo nemůže vzít...

            "My jsme sem měli přijít, milovaná," vydechl Pallu     v podstatě bezděčně. Tišna se dosud podobal kameni: snad ho přítomnost bohů zasáhla ještě silněji než je.

            "Ano," šeptala Abaku, "vždyť jsme tam i zapsáni od chvíle, kdy obraz vznikl. Jednorožec, tvé znamení, a delfín, znak Matky, a sokol mezi nimi..."

            "Potom tedy projdeme," řekl Pallu a vyskočil na nohy. "A už vím, jaké slovo je použito pro člověka: gabor, bohatýr."

            "Někdo nejnom mého rodu, ale i tvého?"

            "Někdo, kdo znal mořský lid podobně jako vy, nic víc. A stejně mohl něco vědět i o mém lidu. Můj lid žil kdysi na pevnině v hojnosti, dokud v něm nevznikla nesvornost - pak přišla temná doba a ti, kdo vyvázli, přijali přísný zákon neničit, ale chránit božskou krev jako to nejdražší, co mají..."

            Pallu se letmo zachmuřil při tom přiznání.

            "...ale  dost už s tím! Druhé slovo je gane, vezmi. Moudrost nechť vezme nejprve Sokola, pak Jednorožce           a nakonec Delfína...

            Tentokrát to byl Pallu, kdo shodil plášť.

            "Zůstaň na palubě, má krásná," pravil důrazně, s plnou autoritou nasiho - a protože ani tak nezůstal bez pochybností, zda touha mu pomáhat v Abaku nezvítězí, okamžitě se vrhl po hlavě do vody a bleskurychle přejel rukama po dlaždicích. Ta uprostřed a dvě vpravo pod ní. A rychle se vrátit na palubu, protože teď se proud možná začne zase hýbat...

 

 

kapitola 16.

 

            Většina lidu se tísnila až nahoře za bránou, ale Labka  a Moré seběhli po strmém schodišti až dolů k vodě, samosebou vzdát patřičný hold svému pánu a paní, ale ve skutečnosti nedočkaví jak malí kluci, po těch několika měsících odloučení.

            Loď - jejich loď, drahá pomalu jako starý kamarád      a jako kousek domova - už stála v zátoce, na hluboké vodě kousek za chráněným vjezdem. Už od ní odrazil člun. Amahu pádloval, Abaku seděla uprostřed, v bílém jako obyčejně. Ve vlasech se jí třpytilo zlato. Pallu se na přídi obratně postavil    a pozvedl ruku k pozdravu. Měli dojem, že se usmívá od ucha k uchu.

            Labka měl tisíc chutí zamávat taky, ale pro jistotu mrkl po Morém, aby neprovedl něco nepatřičného. Stáli tu vedle sebe ve svých nejlepších šatech, Moré v modrém kněžském rouchu svého vlastního originálního střihu,              s širokým límcem přecházejícím ve dvojitý šikmý sklad. Zdobily ho jemné stříbrné výšivky a samozřejmě hojnost stříbrného filigránu. Kdykoli se pohnul, plíšky v jeho vlasech zazvonily. Labka měl svou nejlepší košili v barvě ořechového dřeva, s pracnou bílou výšivkou, znázorňující Paní lásky. Vysoké boty a pásek měl z bílé kůže, se zlatými přezkami. Hnědá mu slušela a hodila se k němu: i jeho tvář, vlasy            a zejména oči měly v sobě stejný teplý, přívětivý odstín.

            Moré se napřímil a pozvedl obě ruce v gestu požehnání. Nu ano, má smysl pro symbol - a vždycky ze všeho nějak elegantně vybruslí. Co Labkovi zbývalo? Vysekl tedy poklonu, jak se slušelo. Co na tom, hlavně že jsou tady!

            Pallu vyskočil na schody, přitáhl člun a podal ruku své ženě, aby mohla vystoupit. Vzhlédla celá rozzářená k oběma přátelům. Připadala jim líbeznější než kdy dřív v mámivém podvečerním světle, ale to jim tak připadala vždycky, jasné zjevení své Paní. Labka teď viděl její tvář docela zblízka, ozdobenou čelenkou, kterou pro ní zřejmě kdesi Pallu dal zvlášť vyrobit, neboť přesně takováhle práce, věrně napodobující přírodu, se jí musela nejvíc líbit.

            Abaku měla na hlavě dokonale vypodobený věnec       z myrty a šípkových růží.

 

            Té noci Labka nemohl spát. Přetrpěl večer všechno, aniž dal na sobě sebeméně co znát. Uvítání, slavnost, velkolepou hostinu, kterou sám pečlivě připravil. Byl milý jako vždycky, pro každého měl dobré slovo, na všechno nenápadně dohlížel a na nic nezapomněl. Pohovořil i se svým pánem a paní a oni ulehli šťastni a spokojeni, že s ním zase mohli chvilku strávit. Daroval jim krásný večer. Nemají          o ničem tušení. Těší se, až ho zítra uvidí znovu, a budou si moci popovídat lépe, ve větším soukromí.

            Avšak celou noc, hodinu za hodinou, strávil pak Labka v mučivých myšlenkách, které se skoro nedaly snést. Neboť pokud se má předpověď skutečně vyplnit tímto způsobem, znamená to zkázu či strašnou bolest pro ně oba.     A pro něj ztrátu nejdražšího přítele, vlastně bratra. Od malička dělali všechno spolu, od malička si rozuměli na mrknutí oka, Pallu k němu lnul tím víc, čím víc ho vlastní bratr nemohl snést. Propojilo je bezpočet tajemství, bezpočet společných věcí, jenom jejich. Stokrát raději by si Labka odřekl ženy nadosmrti, než ho ztratit - a i to by snesl s hlavou vztyčenou, kdyby ho tím mohl zachránit před utrpením nebo smrtí!

            A hůř. Kdyby přišli o něj, bude to horší než ztratit rodnou zem a všechny blízké. Dokud mají nasiho, jsou jeho lidem. Jsou Gibri, a jejich posláním je chránit a předat božskou krev. Nasi je tím, co dává jejich životu smysl - nasi je jejich život sám. Pokud ho mají skutečně do roka ztratit, je ztraceno všechno.

            Nejhorší ze všeho však bylo, že se Labka dokázal podívat za to všechno. Věděl, že by to nakonec přežil. Věděl, že by byl své paní oporou, pečoval by o ni a chránil ji podle svých nejlepších sil a posléze, pokud by přijala, jí skutečně nabídl třeba i sám sebe, aby jí ztrátu nahradil. Věděl, že by ji miloval... ne, miluje, už teď. To byla ta nejzazší hrůza, objevit v sobě něco takového. Právě ona je příčinou, proč se nedokáže plně zavázat některé z místních dívek. A přitom o tom neměl potuchy. Nikdy po ní nezatoužil, věděl, že je s ní Pallu šťastný a ona s ním, a v tomto ohledu byl naprosto spokojený. A byl by, vždycky, nebýt té neblahé předpovědi!

            Ani se neodstrojil. Zpočátku se dokonce ani nedokázal zastavit, chodil po svém pokoji sem a tam, sem a tam, donekonečna. Pak ho přemohla únava a na chvilku se natáhl tak jak byl, ale kolotoč černých myšlenek neustával, únava jen otupovala rozum a připravovala ho o všechnu útěchu, kterou by snad rozum mohl poskytnout. A tak vstal a chodil zas,        a znovu padl, a noc se vlekla jako nepojmenovatelná bahenní příšera zakousnutá do vlasního ocasu, požírající sama sebe.

            A modlil se. Tak, jako ještě nikdy v životě. Neměl na takové věci nadání, i když se díky velké píli a několika nezaslouženým projevům přízně ze strany Paní lásky naučil dost, aby přežil a byl užitečný svým druhům. Ale jeho tatínek ctil bohy vždycky především prací a laskavostí k druhým a on to tak nějak převzal po něm. Slovy se mu to nedařilo. Ani teď, v krajní nouzi, jich v sobě vlastně neobjevil mnoho. A tebel aher pro něj zůstávala němá, tak jako vždycky.

            Byl by se rozběhl k Morému, několikrát už k tomu měl blízko. Ale pokaždé se zarazil. Tahle věc byla příliš strašná, příliš nepředstavitelná na to, aby o ní dokázal mluvit, byť        s knězem a blízkým přítelem. Jestli Moré pochopil, jestli ví všechno - a u něj to bylo docela dobře možné - udělá pro něj     i tak, co bude moci. Jestli ne... co by mu asi mohl říct? Leda tak ho požádat, aby mu jménem Madachovým srazil hlavu. Možná by jedině to bylo správné. Uchýlí se k tomu, jestli        v nejbližších dnech nenajde řešení.

            Vlastně ne, nesmí. Pokud se předpověď má naplnit, musí zůstat naživu a být tady, být ku pomoci, jak dokáže.

 

*

 

            Neodmyslitelné cinknutí stříbrných plíšků příchozího prozradilo a Pallu pocítil záchvěv radosti, promíšené                s provinilostí. Ne, neměl by být svým přátelům na obtíž, v tuto hodinu. Ale bylo požehnáním potkat právě tohoto z nich.

            "Nespíš, můj pane? I tvá žena už spí, a ty ještě ne?"

            Pallu se odvrátil od tmy nad mořem, do níž bezduše upíral oči.

            "Nespím zrovna mnoho, poslední dobou."

            "A dokonce ani ona ti nedokáže pomoci?"

            Pallu se trpce zasmál.

            "Jistě by ráda... ale pochop, to poslední, co chci, je poddávat se pořád dokolečka eglianské magii!"

            "Dovedu to pochopit, můj pane. A přece... náš Otec si také vzal Paní lásky za právoplatnou manželku a ve své moudrosti jistě nejlépe věděl, co dělá..."

            "Nu... dobře... byly chvíle, kdy jsem věřil, že tohle je to pravé. Ale já se přece nemohu spokojit jen s tím, že mě uspí, že mě bude... léčit. Rád bych... nějaké řešení!"

            "Nejsi spokojený sám se sebou, můj pane?"

            Pallu zůstal na vteřinku beze slov.

            "Ty to tedy víš... neřekneš mi ani slovo ohledně přemíry práce, vladařských starostí..."

            "Odpusť, že mluvím tak přímo, můj pane. Ale... právě tohle bývá většinou příčinou, že lidé nemohou spát."

            "Jen mluv přímo, prosím. A máš naprostou pravdu."

            "Ty jsi obstál v mnoha zkouškách, můj pane. Založil jsi novou zemi a ona ti začíná vzkvétat pod rukama, nesmírně jsi prospěl jejím původním obyvatelům..."

            "...a zachránil před smrtí polovinu tohoto kousku světa. Ano. A přesně tak, nejsem spokojený sám se sebou. Nedělám dost. Dostal jsem zadarmo neuvěřitelné množství darů a všechno, na co se zmůžu, je budovat si svou novou říši, své titěrné hospodářstvíčko! Nic z toho nešlo nad tento cíl!"

            "Co potom od sebe žádáš, můj pane? Jsi božská krev, já nejsem hoden toho, abych ti sloužil... ale nejsi roven Prvním čtyřem..."

            "Ale jednomu z nich jsem se dal za vlastnictví!          A i kdyby toho nebylo, spočívá na mě jeho poslání, od narození. Musí tu být něco víc, co mám vykonat... něco opravdového!"

            "Jsi proti němu jako já proti tobě, můj pane. Není tak těžké si představit, že by mohl plánovat něco, co ti nepřišlo na mysl - nebo čekat s odhalením. Nikdo z nás nevidí předem celou svou cestu."

            "Ale jen neschopný ji neodhalí včas!"

            "Pak se tedy nenech ničím připravit o pokoj, který je nutnou součástí bdělosti."

            Pallu se znovu zasmál, ale tentokrát uvolněněji.

            "Zase máš pravdu, začínám být i změkčilý, ještě ke všemu.   Chybí mi, víš, něco jako obyčejná vojenská cvičení... i ta možnost prostě sednout k veslu a dřít, aspoň nějakou dobu. Život na vrcholu je náročný, v něčem, dávali jsme někdy všechny síly na zastavení moru, ale tohle mi asi nic nenahradí..."

            "Mám se zmínit Ramovi, můj pane? Potěší ho, když mu prokážeš tu čest s ním trénovat... a jistě toho nebude mít hned tak dost..."

            "Rozhodně ne dřív než já, chceš říct? Jen si zkus mi tohle udělat! Přizvu tě jako třetího!"

            "Nu, co mi zbývá... vydržel bych pro tebe s radostí      i víc, můj pane, a třeba mi to taky jen prospěje."

            Tentokrát se smáli oba, tiše, ale delší chvíli.

            "Ani ty tři životy, které jsem mu slíbil za ni, jsem mu ještě nedal," svěřoval se Pallu dál, už pokojněji. "Je to jako     z udělání, vždycky někoho odhalím, zneškodním...                  a propustím. A nemohu jinak, mám vždycky pocit, že to je jedině správné: mohl bych začít popravovat a naplnit ten slib, formálně. Ale jak to mohu udělat, když cítím, že ten člověk potřebuje pomoc, že ještě může být užitečný?"

            "Otec sám... také raději napravuje než popravuje, můj pane," nadhodil Moré skromně.

            "Ano...! Právě tak mi to připadá."

            "Často je nutné někoho popravit, ale to je zákon. To je ochrana ostatních. Oni sami jsou... něco jiného. Věnoval jsem se hodně některým z nich, a říká se, že také on se jim hodně věnuje, v tebel aher. Má nekonečnou trpělivost, a nenechá nikoho bez nápravy, pokud je jen trochu možná..."

            Pallu se znovu zahleděl k obzoru, o odstín světlejšímu. "To je zajímavé, že o tom mluvíš... Zdejšího krále jsem mohl taky usmrtit, měl jsem na to stokrát právo, ale jsem stále raději, že jsem to neudělal... Je šikovný. A drží teď se mnou, celým srdcem. Ale mám nového vězně..."

            "Všiml jsem si, můj pane."

            "Na té poslední výpravě jsme zachránili skoro všechny zajatce... drželi je v takových podmínkách, že tam ani morová rána nedorazila, umírali jen hladem... z pirátů byli všichni už mrtvi, kromě něj... má tuhý kořínek. Věděl jsem, že ho zachraňuju pro popravu, a možná krutou, ale ještě žil a nebyl mimo dosah pomoci... byla to vůle bohů. Ale ještě jsem ho nepopravil. Vrátili jsme už všechny zajatce, a mnozí jejich vznešení příbuzní za něj nabízeli hodně, jen pro tu radost, aby se mu pomstili... a já jim ho nedal..."

            "Cením si toho, můj pane."

            "Bylo to i pro můj lid to nejlepší. Ještě nějakou dobu si nás budou předcházet, i kvůli němu..."

            "Určitě si v tom povedeš dobře, můj pane. Ale navíc jsi jednal... jako někdo ve službách Otcových."

            Pallu se na okamžik odmlčel, aby překonal pohnutí. Ne, prostě není tvrdý, ne ve všem. Už se jednou rozhodl s tím žít.

            "Jenže teď zrovna dvakrát nevím, co s tím," přiznal pak. "Ten člověk se dopustil strašných zločinů, můj milý učiteli. A je schopen se jich dopouštět dál. Není neužitečný. Vydrží neuvěřitelně mnoho, je chytrý a snadno se učí. Ale... nemá srdce, vůbec. Tišna... starý král... byl otrlý pirát,             a proradný až běda. Ale šlechetný, svým způsobem, a věrný svým. Tenhle ne. Schopný, skutečně schopný snad nemůže být... tak úplně bez citu. A budu ho muset asi popravit  už jen proto, abych přátelství s Tišnou udržel..."

            "Promluvím se zajatcem, můj pane, spolehni se."

            Od moře přiběhl první záchvěv vánku, jako útěšné pohlazení, a Pallu najednou viděl, jak je noc krásná. A přece pocítil touhu ulehnout vedle své ženy a lahodné dvě hodinky zkrátka spát...

            "Ty bys to pro mě udělal? Nikdo ti to nezapomenu..."

            "Je to moje poslání, můj pane. Nevím, zda uspějeme, ale dám mu to nejlepší, co dokážu. S největší radostí."

 

*

 

            Konečně Labka nevydržel a vyšel ven a tu zjistil, že už není úplná tma. Ještě ne den, ani zdaleka ne, ani svítání, ale už jen temně šedý svět, ne černý. Bylo nádherně chladno.

            Pustil se nazdařbůh uličkami a pěšinkami, hlavně zadem kolem skladišť, aby nikoho nerušil, až se octl u paty příkré skály. Zvedala se strmě uvnitř hradeb a z druhé strany na ni vedly schody, neboď její vrchol se užíval jako pozorovatelna. Z této strany byla spodní část svahu mírnější, porostlá zakrslými borovicemi a šípkovým houštím, nenáročnými obyvateli zdejšího úhoru. Labka se na okamžik zastavil, natáhl ruku a dotkl se větvičky. Bylo dobré, že takové věci stále ještě jsou na světě.

            Poddal se okamžitému impulsu a vdechl polibek jednomu z poupat.

            "A stejně tě mám rád, Paní lásky," řekl tiše. "Přijmeš-li to..."

            Pak se pustil do svahu v nejasné touze podívat se vstříc vycházejícímu slunci. Námaha mu dělala dobře, přesto však se nevrhl vzhůru jako velká voda. Kdyby byl někde na válečné výpravě, a třeba právě ztratil někoho drahého, nebylo by snad jeho povinností žal ovládnout a postupovat terénem bezchybně? Soustředil se, promýšlel každý pohyb. Postupoval tak místy o něco pomaleji, ale hladce a naprosto tiše.              A kupodivu, i to mu dělalo dobře. Bylo to něco, co mělo smysl. Trénuje. Připravuje se na budoucí úkoly.

            Přímo vzhůru se teď stoupat nedalo, zachytil se na nepatrné římsičce a začal se posouvat doleva, k členitější skále. Přece jen se nechal přemoci zármutkem, ani si nevyhlédl cestu předem - muselo mu být přece od začátku jasné, kudy se má dát!

            Mimoděk pohlédl k výchozímu bodu, pod sebe...        a tehdy to spatřil. Přímo pod ním se trní malinko porozestoupilo, jen v tomhle jediném místě, a tam, skryté odevšad houštím, zachycené kouskem skály a vystouplými kořeny, leželo zhroucené lidské tělo.

 

            Spustil se okamžitě dolů, nebylo to o moc výš, než kam dosáhl. Našel si nohama dvě místečka, kam mohl došlápnout, a sklonil se k ležícímu. Teď viděl, že je menší postavy a štíhlý, dítě nebo drobnější žena ve světlé košili. Ve chvíli, kdy doskočil vedle ní, sebou trhla a prudce se zvedla na ruce. Díky všem bohům, žije!

            Pozvedl ji k sobě a zasunul se do skrýše tak, aby se mohl posadit s ní na kolenou. Byla velmi prokřehlá, objal ji oběma rukama, aby ji zahřál. V prvním okamžiku měl dojem, že se chtěla vyškubnout a utéct, ale pak se poddala, poněkud rezignovaně.

            "Co je ti? Jsi raněná?"

            Zvedla k němu bílý umouněný obličej. Svět byl dosud šedý, jen o odstín zesvětlal.

            "Ne," odpověděla přidušeným chraptivým hláskem.

            Nejspíš se tu byla prostě vyplakat. Vyrušil ji.

            "Ublížil ti někdo?"       

"Ne," odpověděla znovu. "Pane," dodala vzápětí. Všimla si drahé vyšívané košile. Tenhle člověk jí rozhodně není roven. A teď jí tady přistihl a kdopak ví, co s ní udělá!

            "Nech mě jít," zaprosila. "Můj pán se nesmí dozvědět, že jsem se toulala."

            "Kdo je tvým pánem?"

            "Tišna..." přiznala zdráhavě.

            Starý král? Podívejme... Začal zřejmě na výpravě trochu ožívat!

            "Nebudu tě zdržovat," ujišťoval ji. "Jen mi řekni, co tě trápí. Je k tobě... příliš drsný?"

            "Není to tak zlé... ani mě nebije, skoro nikdy. Jen prostě... stýská se mi. Po domově, po rodině. Nejsem ještě zvyklá."

            "To znám..." uklouzlo mu mimovolně.

            Ale ty se možná ještě vrátíš, děvče, dodal, jen v duchu. Nechtěl ji těšit nadějemi, možná falešnými - ale poznal už, že zdejší otroci se vracívají celkem často. Je dobrým zvykem snažit se je vykoupit co nejdřív, a jejich majitelé s tím počítají.

            On se ke své rodině nevrátí už nikdy.

            Ani to jí neřekl. Jen ji objímal a zahříval, rukama         i srdcem. Snad z toho opravdu cosi pocítila, v té kratičké chvilce před úsvitem.

 

            Věděla, že už musí jít, věřila mu, že ji pustí, a přece se nedokázala pohnout, nedokázala se odtrhnout. Něco v něm bylo, něco nekonečně přívětivého, něco, co beze slov tišilo bolest, kterou v sobě nosila. Přímo před očima měla výšivku na jeho rameni, jakási paní, drobounká, ale moc krásná,             s košem ovoce na jedné ruce, druhou z něho štědře nabízí.

            Matka Země? Ale jak ta by mohla být tak krásná?

            Teď si všimla, že košile pod bílou nití má teplou hnědou barvu.

 

 

            Vycházelo slunce. Svět se vylupoval se stínů v plné kráse. Kvítky nad jejich hlavami zrůžověly.

Dívka v jeho náručí byla oblečena v prosté nebarvené plátno. Její pleť byla velmi světlá a vlasy barvy medu, vzácnost v těchto končinách...

            Nu ano!

            Labka pocítil vlnu úlevy, projela jím tak silně, že to bylo skoro k nevydržení. Dostal chuť křičet nahlas a metat salta odsud až do paláce. Udržel se však a jen jí ohleduplně poutíral vlastním rukávem obličej, aby nebyla cestou tak nápadná.

            A ty vlasy má vlnité... a má ženské tělo... v téhle poloze to viděl vlastně o dost lépe, než se slušelo a patřilo.

            K dovršení všeho jeho pohled zpozorovala.

            "Klidně si i sáhni," řekla s mateřskou shovívavostí. "Na mě si každý sáhne."

 

 

            Líbil se jí, teď, na sluníčku.  Ne jako muž - vlastně ji ještě nikdy ani nenapadlo, že by se jí nějaký muž mohl líbit. Líbil se jí jako něco dobrého a známého, jako čerstvě upečený chléb a jako sluncem prohřátá stráň... jako nějaké hebké, teplé zvířátko. Měl zlatavě hnědé vlasy, huňaté a kučeravé jako beránek, kulaté tmavohnědé oči a zlatavě hnědou tvář, takovou vlídnou a laskavou. Teď ho ale rozzlobila... nebo ne? Oči zůstaly přívětivé... teď se v nich dokonce mihla i uličnická jiskra.

            "Děkuji ti," odpověděl vážně a opravdu si ji pohladil, ale tak pomalinku a jemně, že se celá zachvěla a pak zrudla, naprosto zmatená.

 

           

            Kratičké zadostiučinění vystřídal příval něhy. Tak tebe ještě nikdo nepohladil, co? Nikdy... Však jsem si to přesně myslel...

            Nesnažil se pokračovat, jen ji přitiskl k sobě, slíbal jí poslední špínu z obličeje, choval ji v náručí. Zadal si                s otrokyní. K tomu s otrokyní jiného muže. Nikdy by nebyl řekl, jak hluboko může klesnout syn malchuta. A přece... všechno bylo tak dobře, tak strašně dobře...

            Věděl však, že teď už ji nesmí zdržovat, a poručil si včas.

            "Mám ti nějak pomoct dolů?" nabídl se.

            Mrkla po jeho poněkud pocuchaných vlasech a košili.

            "Šplhám možná líp než ty, pane," uštědřila mu další svou mateřskou poznámku. Uvědomil si, že se mu začínají líbit.

            "Rád bych ti trochu opravil dojem," opáčil s úsměvem. "Kdybys mi někdy chtěla dát příležitost, polož prosím bílý kamínek na okraj nádrže, kde má královna bylinky. Budu tě tu čekat, hodinu... ne, raději dvě hodiny před úsvitem."

 

kapitola 17.

 

            Nezdřímla si už ani chvilku, ale měla štěstí, stačila se vrátit včas, než se její pán probudil. Zaběhla tedy do kuchyně  a přinesla mu rovnou snídani. Věděla, že mu stačí prostá strava, chleba a kousek studeného masa -  ovoce si také občas rád vezme, ale nemusí ho mít pokaždé. Dnes raději přidala pohár vína. Včera hodně vypil, bude to potřebovat.

            Cestou po schodech vzhůru ji minul ten pán, co se       s ním setkala v křoví. I on už spěchal za svou prací. Měla dojem, že ve sklonu jeho hlavy a držení ramen také rozpoznává únavu, ale vypadal zároveň plný energie a svěží. Vzal si i čistou košili, bílou jako nějaký král.

            Pozdravil ji zářivým úsměvem, který ji okamžitě přiměl sklopit oči. Celé setkání s ním už jí připadalo jako nějaký sen, z něhož se probudila. Opravdu na ni byl hodný      a utěšoval ji jako malé dítě, místo aby ji aspoň přísně napomenul? Chovala se opravdu nemožně, ale už se to nestane. Musí být pilná, poslušná a nikdy si nestěžovat. Kdyby se doma provdala, bylo by to stejné, dobře to ví. Že je už nikdy neuvidí? Aspoň se musí chovat tak, aby z ní maminka měla radost, kdyby to věděla.

            Její pán nevypadal, že by na ni dnes poránu měl zrovna náladu. Víno přijal s vděčným zamručením, ale pak ji poslal, ať si jde po své práci. Šla ráda, a měla jí beztak dost: chtěla mu dát do pořádku všechno oblečení z cest. I když samozřejmě měl tady dost i jiného, a pěkného. Býval tu prý králem... než přišel on... syn bohů. Zachvěla se jen při té myšlence: měla z něj smrtelnou hrůzu, třebaže se většinou tvářil velmi přátelsky. Šla mu z cesty, jak se dalo, i když na lodi to bylo někdy těžké. Ještě že nejeli daleko.

            Královna byla... jiná. Také božského rodu, ale... nedalo se jí vyhýbat. Jednou ji dokonce také utěšovala. Vyprávěla jí o domově, ujistila ji, že všichni přežili. Vděčí jí opravdu za hodně.

            Sotva stačila pomyslet, už ji také potkala. Zrovna vycházela z lázně, krásná v zářivě bílém rouchu, ale bosa, ještě cestou se rozkošnicky brouzdala v odtékající vodě. Také ona si ji pamatovala a stačila jí věnovat srdečný úsměv, než přijala její upřímný hold. Ti dva... měli něco společného.

            On... je také božského rodu? Všichni společníci nového krále jsou, a někteří prý zůstali během jeho cest tady... Hrůza... nechat si možná sloužit hned od dvou takových!

            A přece... nevypadal, jako by mu to vadilo. Ani teď ráno ne. Zdálo se, že ho to spíš těší.

            Tak laskaví... oba dva.

            Čím víc to během práce převracela v hlavě, tím větší chuť měla také ho něčím potěšit. Ale čím? Co má, ona, otrokyně, co by mu mohla nabídnout? A i kdyby byla svobodná, oč by to bylo lepší? I kdyby to nebyl bůh, rozhodně je proti němu nižšího rodu. Jen jakž takž se zaučila pracovat    v palácích. Doma leda tak pásla kozy.

            Polož prosím bílý kamínek na okraj nádrže, kde má královna bylinky...

            Chtěl, aby znovu přišla... líbila se mu, to bylo vidět... chtěl by tedy to, co muži potřebují? To mu může dát?

            A to, co jí udělal... je to takové vždycky, když se tě dotkne někdo z bohů?

            Ale ne, to mu nesmí dát. Je otrokyní jiného, nesluší se to - a on, ať už je rodem kdokoli, žije a pracuje tady, stejně jako její pán. Nebylo by dobré, aby se hádali a prali, nebo dokonce nenáviděli, a muži to v takových případech dělávají, to věděla.

            Anebo... co když ho doopravdy zamrzela její poznámka o šplhání a chce jí skutečně opravit dojem?

            Anebo myslel na to, že jí bude zase smutno a bude vděčná za někoho, kdo na ni bude hodný?

            Ta představa byla tak příjemná, že se na vteřinku dvě zasnila a přerušila práci.

            Vzápětí se vytrhla. Nic takového. Jak je to dávno, co si slibovala, že bude pilná, statečná a poslušná? Bylo by to krásné, zažít něco takového znovu, ale nestojí to za nepřátelství těch dvou.

            Jak ale dávala prádlo sušit, něco ji napadlo. Když už nesmí položit na smluvené místo bílý kamínek, mohla by tam třeba dát něco jiného, ne? Nějaký dárek pro něj... kytičku... třeba to najde. A když ne, třeba to najde někdo jiný a potěší ho... Taky toho zřejmě moc nenaspal, bude unavený... natrhá mu kvítí, z něhož jim maminka vždycky vařila čaj na osvěžení, tady roste všechno stejné, bude to mít hned.

            Jak se vracela s prázdným košem, nenápadně upustila kytičku na okraj nádrže.

 

            Ani nepřerušila krok, pohyb zůstal plynulý a tak krásný...

            Ne, ovšemže nepouštěl tu nádrž z očí nadlouho - mohl si zařídit práci tak, aby ji měl stále pod dohledem.

 

            Její pán už nebyl ve svých pokojích. Nejspíš je            s králem a s ostatními - mají práci.

            Hbitě poklidila a odnesla nádobí do kuchyně. Může se podívat, jestli jí tam není potřeba.

            Nebyl tu nikdo, jen královna. A oblaka vůně, lahodnější, než kdy v životě cítila. I na lodi královna leckdy připravila něco dobrého, ale tady má asi přece jen víc možností.

            "To jsem ráda, že tě vidím! Peču si něco k snídani, dáš si se mnou?"

            Mlčky se uklonila. Bohům se neodmítá.

            Pomohla královně vytáhnout dřevěnou lopatou koláčky z pece. Královna slila čaj. Voněl velmi nezvykle, její byliny jistě nebyly zdejší. Pomalu upíjely a čekaly, až pečivo trochu vychladne. Nemluvily, a nějak to ani nevadilo. Ať už to bylo čajem nebo pouhým ovzduším pokoje a laskavosti, které kolem královny vždycky bývalo, ta chvíle byla nesmírně uvolněná a pěkná. Připadala si jako za vodou, jako v nějakém snu, a opravdu, za malou chvíli se vzpamatovala, jako by se probudila, a cítila se zrovna tak osvěžená.

            A ty koláčky byly tak neuvěřitelně dobré! Moci tak... ale ne, to nemůže.

            "Vezmi si s sebou, jestli chceš! Co bych s tím vším sama dělala!"

 

            Kytička... a teď kousek pečiva z královnina stolu.

            Kamínek žádný. Její vzkazy jsou jasné.

            Nechce přijít na schůzku. Je to slušné děvče, a asi by taky nechtěla, aby se kvůli ní dostal do potíží.

            Ale má ho ráda.

            Myslí na to, že je unavený. Chce se s ním o všechno rozdělit.

            Čím jsem si to zasloužil? Jen jsem měl s tebou soucit, a plným právem. A ještě jsem to trochu kazil tím, jak jsem byl dovolený...

            Samozřejmě, bylo velmi důležité i to, kolik rostlinek dokázala rozeznat a najít v těch pár chviličkách mezi prací. Nejenomže je krásná, je i čiperná a šikovná a má bystrou hlavu. Jeho svědomí může být klidné, božské krvi se dostane dobrá žena a maminka.

            Ale byla to právě její upřímná, nehledaná srdečnost, co Labku každou chvíli přimělo vyslat k Paní lásky další vděčnou myšlenku. To děvče bylo pramenem laskavosti: nabízelo ji ustavičně, tím, co dalo, i tím, co odmítlo. Znal ji necelý den a prohodil s ní stěží pár slov, a už se o tom nedalo pochybovat!

           

            Její pán se dosud nevrátil. Přípravy oběda ještě nezačaly.

            A královna si přála, aby na chvilku přišla do jejích pokojů. Chce jí prý něco ukázat...

            Našlapovala chodbou div ne po špičkách. V tak krásném paláci ještě nebyla. Hodně se tu prý měnilo, bude to všechno asi nové...

            "Pojď dál! Podívej se!"

            Strnula úžasem, sotva překročila práh.

            Před ní stál strom, větší, než kdy v životě viděla,         a krásnější nad všechno pomyšlení. Dýchlo to z něj na ni životem, moudrostí, bezpečím... okamžitě dostala chuť se        k němu rozběhnout a stulit se v jeho náručí. Dojem byl tak mocný, že jí chvilku trvalo, než si všimla královny samotné. Stála na špičkách na jakémsi stolku, vlasy zavázané v šátku, na sobě nemožně krátkou tuniku z obyčejného plátna, zacákanou barvami. Opatrně se dotkla štětcem jednoho lístečku v koruně a hle: zalesklo se na něm slunce!

            Okamžitě padla na tvář. Bylo zřejmé, že se octla ve svatyni, a i kdyby snad ne, vytvořit něco takového není           v silách smrtelníka.

            Stolek malinko skřípl po podlaze, královna měkce seskočila. Ucítila ji vedle sebe. Také poklekla! Její úcta           a nadšení se rozlily místností, třebaže nic neříkala... něco takového si člověk nemohl s ničím splést!

            "To je Matka..." pravila královna o hodnou chvíli později.

            Nepohnula se, a promluvit stejně nedokázala.

            Královna ji však opatrně pozvedla.

            "Pojď... neboj se."

            Dovedla ji až pod strom. Místy byl ještě vlhký             a nezvykle voněl.

            "Jsem moc ráda, že se ti líbí," řekla královna. "Zůstaneš tu chvíli se mnou, prosím? Prostě tu jen buď... všechno mu vysvětlím, kdyby se po tobě sháněl. Ale stejně má moc práce... všichni mají moc práce, celé dny. Chtěla bych tu taky občas někoho mít..."

            Jí se také někdy stýská?

            Královna chvíli zůstala dole, hrála si s drobnostmi       v trávě, malovala broučky, kytičky, motýly. Pak vyskočila zpátky na stolek, několika jistými tahy načrtla drobné ptáče    v letu a už ho začala vyplňovat barvami.

            "To jsem já!" řekla s určitostí.

            Její návštěvnice chvilku pozorovala titěrného tvorečka v koruně stromu. To je ona, královna? Ale potom...

            Ona myslí Matku zemi. Toto je její svatyně. Je to její moc, co mě srazilo na kolena hned na prahu.

            Ale ona se jí nebojí...

            Já vlastně taky ne. Je mi tu dobře.

            Jako na té výšivce dnes ráno, vzpomněla si. Tady je Matka země kdovíproč krásná.

            A laskavá.

            A nejenom na obrazech. Také v srdcích, která ji obklopují.

            "Namaluj i mě!" vyhrkla dřív, než si to stačila rozmyslet, a královně zřejmě nepřipadalo, že to je troufalé přání. Seskočila ze stolku, poodstoupila, očima si vybírala místo, a už začala malovat další ptáče. Třepetalo se nedaleko prvního a na pírkách se mu odrazilo slunce.

            Královna znovu seskočila.

            "A teď ty! Namaluj taky někoho!"

            Chtěla říct, že to přece nesmí a stejně ani neumí, ale královna jí vtiskla štětec do ruky s tak upřímným nadšením     a ovzduší pokoje a radosti bylo kolem ní tak silné, že neodolala. Začala malovat drobné chlupaté zvířátko u paty stromu. Zpočátku se jí moc nedařilo a i když ho několikrát opravila a královna sem tam taky pomohla, zůstalo trošičku zvláštní a nepodobné jakémukoli skutečnému tvoru - přesto ale moc milé. Mělo zlatohnědý kožíšek a vykulená korálková očka. Královna na něj chvilku hleděla a pak se rozesmála.

            "To je Labka, viď?" řekla s jistotou a několika tahy štětce způsobila, že se srst zjemnila a dostala hedvábný lesk.

 

            Celé odpoledně se jí myšlenky vracely k tomu zážitku. Byla  už  trochu  unavená,  ale  přesto  se  jí  pracovalo dobře, s větší vervou než obyčejně. Radost ji neopouštěla ani na okamžik.

            Obědvali všichni společně, ale večeři nesla svému pánu do jeho pokoje. Na schodech znovu minula... jeho.

            Jmenuje se opravdu Labka?

            Tentokrát sklopila zrak už zdaleka. Našel její dárky? Když šla znovu kolem, určitě už tam nebyly... Přijal je? Co si asi myslel?

            Její pán seděl zády ke dveřím, skloněný nad něčím, co trochu připomínalo škrabky, které měla maminka na čištění kůží. Tyhle však byly nepředstavitelně hladké a lesklé.

            "Postav to tady," řekl jí přes rameno, ani se neohlédl.

            Postavila večeři vedle něj.

            "Máš nového pána," oznámil jí stejně suše. "Labka, správce paláce. Najdi si ho, nebude daleko."

            Vycouvala ze dveří jako omráčená, nezmohla se ani na slovo.

            Někdo ji zachytil!

            Stiskl ji v náručí, honem jí přikryl dlaní pusu, aby nikdo neslyšel její zapištění, seběhl střemhlav schody a tam ji ještě vyhodil do výšky a chytil, než ji konečně postavil na zem. Bylo to asi poněkud nepatřičné, ale bohové si takové věci koneckonců mohou dovolit a jemu by leccos odpustila i tak, když viděla jeho bezbřehou, upřímnou radost.

            "Vyhráli jsme! Nechtěl jsem v tobě budit naděje, myslel jsem, že bude dělat drahoty, že se to potáhne, a on povolil hned! Jsi volná, holčičko!"

            Hleděla na něj nechápavě a možná už trochu zklamaně.

            Něžně jí přejel dlaní přes obličej.

            "Neboj se! Mám tě moc rád, opravdu. Neopustím tě, nebudeš-li chtít. Ale jsi svobodná."

            Otevřel jedny dveře a vtáhl ji dovnitř a hle, hořelo tam několik lamp a všude bylo plno květin a jídla a drahých látek   a nádobí...

            "Tohle je tvůj pokoj. Líbí se ti?"

            "Můj...?"

            "Ano. Chtěl jsem ti taky dát nějaký dárek, přece. Tak jsem ti připravil pokoj. Líbí se ti?"

            "Ano, moc, ale..."

            "Mně se tvoje dárky taky moc líbily. Byla jsi na mě neuvěřitelně hodná, i přes to, že jsem byl ráno... trochu rozrušený a unavený, víš. To proto jsem se občas choval nepatřičně."

            "Nechoval ses nepatřičně, pane. Dovolila jsem ti to."

            Zdálo se, že její slova bere nesmírně vážně.

            "Děkuji," řekl vroucně. "Ale pojď, posaď se přece! Vezmi si něco k jídlu!"

            Usadil ji na pohovku a sám se jí pohodlně uvelebil      k nohám. Podával jí něco na talířku a ten talířek byl určitě zlatý a ty barevné kousky byly asi nakrájené ovoce... Ještě nikdy si netroufla nic takového ochutnat, jen občas po práci kradmo olízla prsty.

            "Ale ty přece nemůžeš..."

            "Tiše, tiše. Jsi svobodná. Jsme si rovni. Můžu s tebou sedět, jak chci!"

            Je to sen. Dnes ráno to začalo, v královniných pokojích pokračovalo, a dosud to trvá. Dosud se neprobudila.

            Hleděl na ni, jako by věděl, co si myslí.

            "Neboj se! Dal jsem za tebe Tišnovi sadu nářadí,         a krásného - nasi byl tak hodný, že mi ho věnoval. Starý král vypadal, že se mu ulevilo. Myslím, že byl vždycky zvyklý mít krásné ženy jen na výpravách a po návratu domů na něj všechno padlo, najednou nevěděl, co s tebou, začal si připadat nepatřičně... a to nářadí mu zvedlo náladu. Jsem moc rád - zažil hrozné věci, nechtěl bych mu způsobit nic nepříjemného... Královna o něj měla taky starost, jinak by tě byla myslím vykoupila už dávno... Moc si tě oblíbila."

            Vnímala jeho radost, jeho touhu ji obdarovat. Musí se sebrat. Musí se s tím rychle vyrovnat a mít taky radost, aby ho potěšila... ale...

            "Byla by ráda, kdybys k ní občas zašla, dokud tu ještě budeš. Jsi teď jejím hostem, dokud nepojede nějaká vhodná loď. Pak se vrátíš domů. Pojedu samozřejmě s tebou a budu tě na cestě chránit... a pak uvidíš. Budeš-li chtít, vrátíš se se mnou jako moje žena. Nebo tam zůstaneš. Nebo si třeba vezmeš nějaký čas na rozmyšlenou. Všechno bude záležet jen na tobě."

            Konečně se vzpamatovala a padla na tvář, ale nemohla mu ani nohy políbit, protože už dávno klečel také.

            "Hanin..." řekl tiše.

            Jeho ruce se jí položily na ramena a ona se zachvěla od hlavy až k patě. Už to tu bylo zas!

            Pozvedl ji proti sobě a zahleděl se jí do tváře.

            "Hanin..." opakoval. "Mám tě moc rád, opravdu. Můžeš mi poděkovat, jestli chceš, ale ne takhle. Takhle by děkoval otrok pánovi, ne přítel příteli. A my jsme přátelé. Dělali jsme dneska věci, jaké dělá přítel pro přítele: oba tak, jak jsme mohli, ale bylo to stejné. Rozumíš mi?"

            "Ano, p..." vydechla. "Tak... děkuju moc. Jsi na mě strašně hodný."

            Naposledy ji povzbudivě stiskl, pak ji pustil, vyskočil a půvbně se uklonil s rukou na srdci.

            "Půjdu už. Musíš si na to všechno zvyknout, já vím,     a beztak jsi unavená."

            "Ne! Nechoď. Prosím! Nechci... nechci zůstat úplně sama v cizím domě!"

            Vypadal opravdu odhodlaně, ale tohle ho přece jenom zarazilo. Vlastně už byl předtím tak odhodlaný, že teď chvilku zřejmě nevěděl, co počít.

            "Zůstaň tu se mnou, prosím," řekla tiše. "Já vím, že nechceš udělat nic zlého, ale zaplatil jsi za mě přece, jaký už je to rozdíl proti svatební smlouvě? Nikomu to nebude vadit..."

            Usmál se.

            "No, rozdíl by tu byl, trochu. Chtěl bych ženu, která mě miluje - ne jen takovou, za kterou jsem zaplatil. A my se vlastně vůbec neznáme: viděla jsi mě dnes ráno poprvé..."

            "A ty mě rád máš? Dvakrát jsi mi to řekl."

            "Ano, já tě mám rád a mám proč, hanin! Mám tě rád, myslím si, že bys byla pro mě dobrá žena, a kromě toho mám důvod věřit, že i bohové tak rozhodli. Vím, že je to neuvěřitelně krátká doba, ale ten dnešek mě přesvědčil. Ty jsi v jiné situaci. Mohl jsem pro tebe vykonat něco důležitého, ale to byla jen náhoda, moje štěstí. Chci ti dát čas, chci si tvou lásku zasloužit... něčím opravdovým."

            "Jsi rodem vysoko nade mnou. Bohům se nikdy neodmítá."

            Zasmál se. Nepopřel to.

            "Ani když ti to výslovně dovolí?"

            Povzdechla si.

            "A co čekáš, můj pane? Že mi řekneš 'mám tě rád', a já potom odejdu domů... tedy, odjet domů chci, a moc, a jsi moc hodný, že mi to umožníš... ale opravdu čekáš, že tam zůstanu   a zapomenu na tebe a budu milovat nějakého hocha ze sousední vesnice? Jak by se ti mohl vyrovnat?"

            Bylo na něm vidět, že rozumí. Přiklekl zpátky k ní.

            "Ale já jsem nemohl dělat nic jiného."

            "Ne. Já vím. Udělal jsi pro mě strašně moc."

            "Jenže jsem tě dostal někam, kam jsem nechtěl."

            "Ne. Tam mě dostali ti, co mě chytili a prodali. Ty se jenom snažíš pomoct, a ono to tak úplně nejde. A zapomínáš, že kdyby bohové chtěli a tys náhodou přijel do naší vesnice    a já jsem tě jeden den viděla, bylo by to úplně stejné i tak...    A oba zapomínáme, že jsme se vlastně potkali jen proto, že mě někdo chytil a prodal... a to mi snad dovolíš, abych řekla          i dnes, že jsem moc a moc ráda, že jsem tě poznala..."

            "Děkuji ti, hanin. Jsi moudrá žena. A co mi tedy radíš?"

            "Jestli mě máš opravdu rád a věříš, že to tak bohové chtějí a to všechno, jak jsi říkal, tak si mě prostě vezmi... hanin. Protože když teď odejdeš, bude mi tu smutno a budu se bát, že to byl všechno sen a něco se zase pokazí a budu zase    v otroctví. A když si mě nevezmeš, budu se pro tebe trápit       a nikdy na tebe nezapomenu a možná nebudu umět mít ráda nikoho jiného. Jsi krásný a když jsi mě pohladil, cítila jsem... něco moc příjemného a kdyby tomu bylo pokaždé, když budeš dělat, co muži potřebují... no, myslíš, že to je pro ženu malá věc? Ale ty máš navíc dobré srdce, rozumíš mi a máš soucit nejenom se mnou, ale s každým. To ti nestačí? Co mám ještě chtít? Když časem zjistím, že máš nějaké chyby, tak ti je prostě odpustím, no. Máš nějaké chyby? Tak mi o nich pověz rovnou, a budeme mít pokoj."

            Rozesmál se a smál se dlouho, ale věděla nějak, že se nesměje jí.

            "Máš pravdu, hani. Jdeš na to hrozně zpříma, ale to se mi jen líbí... a máš pravdu. Nevím úplně přesně, jaké mám chyby. Asi jsem moc chodil... za ženami, aspoň někdy si to myslím - ale když jsem nějakou měl, byl jsem jí vždycky věrný, takže tobě taky budu věrný, o to se nemusíš bát.        A... hrozně nerad bojuju. Nemám rád zabíjení. Ale jsem docela dobře vycvičený i tak, a kdyby ti chtěl někdo ublížit, ubráním tě. Tak co myslíš, chceš mě?"

            "Ano."

            "Tak dobře. Tak tě tedy prosím, abys přijala dar, který jsem za tebe dal Tišnovi, jako výkupné za nevěstu - aspoň natolik, abych tu dnes směl s tebou zůstat a tobě nebylo smutno. Ale nezkazíme si všechno tím, že bychom pospíchali, když jsme unavení. Budeš spát, hanin... a já budu taky spát. Oba to potřebujeme."

            Všechna tíseň byla zapomenuta, beze zbytku. Oba měli pocit, že se znají už léta, jako by se narodili jedné matce: nic nebylo přirozenějšího, než tu spolu být. Najedli se a umyli si nohy a trochu po sobě cákali, ale ne moc, protože ten pokoj byl příliš krásný... a on jí pomáhal a když viděl, jak se jí to líbí, neodolal a přece jen ji ještě trošku hladil, když se pak uložili k spánku... ale jen chviličku, pak opravdu usnul            s hlavou šťastně položenou na jejím rameni. Jeho vlasy hřály   a malinko škrábaly jako vlna jehňátka. Když se v noci začala probouzet, stačilo, aby se jich dotkla a zase usnula s vědomím, že je skutečně všechno v pořádku.

 

kapitola 18.

 

            Abaku beze všech okolků chytila do náruče Ain, ženu Labkovu, a hezkou chvíli ji nepustila.

            V přístavu se ještě udržela a zachovala formu, kterou si Pallu přál a jejich lid asi skutečně potřeboval. Teď už neviděla důvod. Tohle děvče jí opravdu přirostlo k srdci.

            Měla ji ráda od první chvíle, od času na lodi, kdy ji pozorovala, jak strádá, a přesto téměř bez ustání spontánně obdarovává lidi kolem sebe. Potěšilo ji, když se tak bez zábran otevřela lásce Matky, a snad ještě víc, když rozpoznala její rodící se náklonnost k Labkovi, ačkoli tehdy ještě netušila, kolik má naděje, a dělala si o ni starosti. Ale Labka se zdál chvílemi jako... duchem nepřítomný, to ji povzbuzovalo. Pak druhý den ráno přišli a vyprávěli jí, že se vykoupení podařilo a že se vlastně překotně vzali. To ji samozřejmě poněkud zaskočilo, ale radost měla taky. Ti dva byli skutečně ze stejného těsta, rostlí jeden pro druhého. Nebylo nač čekat, leda snad na to, aby jim mohla připravit pořádnou svatbu. Jenže to se neodvážili, s ohledem na Tišnu: nabídla jim tedy aspoň znovuzrození pro společný život a oni vypadali, že našli přesně to, co hledali. Vykonala obřad ještě téhož večera a po něm uspořádala malou hostinu jen v kroužku nejbližších: ona, Pallu, druhové z lodi.

            A Tišna. Patřil teď k nim. Nesnížili jeho důstojnost před jeho lidem, ale ohledně jeho citů zřejmě nebylo proč se znepokojovat: vzplanutí mnohem mladšího druha ke své otrokyni přijímal s úsměvným nadhledem. Když během hostiny přišla řeč na eglianské zvyky a Pallu s Ramem se začali navzájem dobírat ohledně toho, kdo z nich by měl dělat Labkovi strážce svatební komnaty, Tišna lakonicky nadhodil, že by se toho úkolu snad zhostil celkem dobře a že má dojem, že by se to i patřilo. Nijak ho nešetřil, ale před zápasem i po něm se k němu choval se střídmou, avšak zřetelnou srdečností: Pallu pak řekl, že s ním jednal, jako by u jeho lidu jednal otec se synem. Labka šel do své svatební noci s modřinami, které cítil jistě ještě hezky dlouho, ale zdál se velmi spokojený.

            Teď jsou už několik měsíců svoji a konečně vracejí      z cesty k Ainině rodině: řadu týdnů je neviděla.

            Ale není už sama.

            Příběh Ain ji inspiroval a rozhodla se, že bude vykupovat otrokyně, které nemají moc nadějí, že by je vykoupila vlastní rodina, ať už pro chudobu svých příbuzných nebo proto, že je ztratily během morové rány. Nemůže pomoci všem takovým, ale třeba aspoň některým. A těm, které se nemají kam vrátit, může zkusit vytvořit nový domov.

            I Pallu sám jí to nabídl, napadlo ho to právě na Labkově svatbě, kde bylo příliš mnoho mužů a příliš málo žen. Hned z první cesty, na kterou pak jel, jí přivezl dvě dívky        a vybral je tak dokonale, že nad tím žasla, i když on to zřejmě považoval za samozřejmost. Obě byly krásné, bystré                a šikovné, obě měly dobré srdce a nedělalo jim žádné potíže otevírat se novým věcem, tím méně lásce Matky. A nyní mohla s jistou hrdostí věřit, že jsou také upřímně šťastné.

            Třetí si přivezl Tišna sám: jestli mu snad Pallu              s výběrem trochu pomohl, ať už zjevně nebo skrytě, se nikdy nedozvěděla, ale byla to také přesně ta pravá. Tentokrát si ji ponechal a vypadal už jistější sám sebou. Za svou skutečnou manželku ji asi zatím tak úplně nezačal považovat, ale po kratší době požádal Abaku o obřad "nové bohyně", kterým prošel veřejně; a od té chvíle dovolil, aby ho jeho žena doprovázela a aby s ním stolovala. Dokonce - což Abaku považovala za mnohem větší úspěch - s ní občas promluvil: ne jako rovný s rovným, ale skoro jako s dcerou, z nadhledu svých zkušeností, stručně, ale v podstatě vlídně. A přestal od ní čekat ustavičnou práci - považoval teď za přiměřené, aby část dne dělala královně společnici.

            S Ain a Labkou nyní dorazily další dvě. Uvítala je téměř stejně bouřlivě a postarala se o důkladné občerstvení podle nejlepších eglianských měřítek: živě se zapojila do obsluhy, navzdory tomu, že Palluovo děťátko už se mělo narodit každou chvíli a pořádně ji tížilo. Pak je vedla do svých pokojů a její obraz už byl dokončen. Ain se při pohledu na něj sevřelo srdce novým úžasem, neboť pod stromem nyní stál kůň s rohem a sluncem na čele, veliký a bílý, a světlo, které     z něj tryskalo, si všechno podmanilo, všechna zákoutí se proměnila a všichni ptáci i broučci ožili novým životem.

            Toto byl Král.

            Anebo ne, Pán světla sám. A přece Král asi také, protože nikde nepozorovala menšího tvora, který by ho vystihoval. Stál tam a zářil s pokojnou jistotou a jakkoli právem strhoval všechnu pozornost, strom... Matka sama... přece neustoupil do pozadí. Jeho životodárná hloubka vynikla jen tím víc, a vlny zlatého světla ho s koněm nádherně propojovaly.

            A v tom světle, přímo uprostřed mezi nimi, plachtilo nové ptáče, zlatoskvoucí a líbezné.

 

*

 

            Propast. Propast, která vůbec nemá dno.

            Jen tebel aher  zná hrůzu něčeho takového, a ani tebel aher  není tak velká, aby ji obsáhla. Pokud tam spadneš, budeš padat bez konce: dál a dál, do Nicoty.

            A nad tou propastí, na vratké stavbičce ze špalíků       a prken, kterou si bezpochyby samo vybudovalo, balancovalo malé dítě.

            Dívenka v bílých šatech, i ve svém věku nepopsatelně krásná, taková, jaká obměkčí i to nejtvrdší srdce, pokud je to ještě vůbec možné. Zlaté vlasy, dlouhé až k pasu, jí divoce vlály v nárazech podivného větru, dujícího zdola - tvářička se s hrůzou odvracela od pohledu do hlubin. Bylo však vidět, že dítě je v pasti vlastního strachu: neodvažuje se sešplhat dolů,   a pokud to neudělá, jeho dílo se dříve či později zřítí a vezme ji s sebou.

            Běžel k ní, plný zoufalé lásky, vědom si toho, že pokud dítě je schopné, překoná se a sleze - pokud ne, nesmí je litovat... ale tak dokonale nepřipravený něco podobného opravdu cítit! A přece věděl, že pomoci jí nemůže. Na její stavbičku, křehkou a nepevnou, nemůže začít šplhat, spadla by jen tím rychleji. Mohl se jenom zastavit dole, rozevřít náruč    a křičet:

            "Dítě, pro lásku Otcovu, skoč!"

 

            Procitl s bušícím srdcem, oči vytřeštěné do tmy. Jen nesnadno se uklidňoval, ale věděl už přesně, jak dlouho ještě zbývá do svítání. Neměl ten sen poprvé.

            Je nejmrtvější hodina noci, i jeho žena už spí. Matně ji rozeznával vedle sebe, ležela půvabně jako vždycky, tvář zpola zastíněnou, zpola jemně vyrýsovanou v temných linkách na světlé pleti. I dítě pokojně oddechovalo. Jsou obě tady, jeho milované. Jsou v bezpečí.

            Opatrně, aby je nevyrušil, rozsvítil malou lampičku, zastínil ji dlaní a přistoupil ke své dceři. Slabost, možná, ale měl už své zkušenosti a věděl, že světlo ho rychle uklidní. Světlo, a pohled na ni.

            Byla to opravdu ona, drobounká podobizna své matky, zlatá a bílá... modrá ani trochu, díky všem bohům. Jen oči měly barvu moře, ale ty nyní hleděly do jiných světů, klidně zavřené. Ano, je to přece jen Eglianka, tak trochu. Ještě není ani tři roky stará, a už je každý její pohyb neuvěřitelně graciézní, ať bdí nebo spí. Ale to jí rád prominul, dokud zůstávala statečná, upřímná a učenlivá. Pokud by se pokusila své roztomilosti zneužít... inu, posílil by trochu její statečnost. Zatím to nikdy nenechala dojít tak daleko. Její bystrost              i schopnost vcítění byly i pro něj téměř zázračné.

            Rád se na ni díval. Byl šťastný, nepopsatelně šťastný, že ji má. Na rozdíl od jiných otců si dokonce první dceru         i přál, vlastně i dovolil své ženě, aby svými znalostmi              a schopnostmi trochu vypomohla. Na to, co si užil s bratrem, nikdy nezapomněl. Takhle může mít klidné svědomí, že svým dětem nepřipraví nic podobného... když si dopřeje mít dvě.     A to rozhodně chtěl.

            Teď se maličko zavrtěla, raději tedy lampičku už sfoukl a zůstal potmě. Jeho tělo se už uklidnilo, mysl vstřebávala mírumilovou noc kolem... věděla o všech důvodech, proč není třeba se znepokojovat. Jeho nová říše mu vzkvétá pod rukama stále víc. Prokázal mnoho dobra nižšímu lidu, léčil jeho nemoci, zbavil ho těch, kdo mu škodili, rozdělil se s ním o poklady poznání, a nižší lid mu oplatil důvěrou. Přijali ho jako toho, kým skutečně je: božskou krev, a posla Madachova. Nikoli jako svého vládce, ovšem. Střežil se nejenom žádat, ale i jen připustit něco takového příliš brzy. Chtěl, aby si ponechali své krále: avšak král a velekněz každého království s ním byl při loučení většinou už poután přátelstvím, a patřičně polichocen takovou poctou. Připraven včlenit jeho kult do uctívání Pána světla tak přirozeně, jako by se mu jen o maličko víc poodhalilo, co už dávno věděl. Všechny země tohoto podivného malého světa už mu patří svým srdcem, a nitek, které je propojují, stále přibývá, jak se rozvíjí stále čilejší obchod. Teď stojí na prahu dalších úspěchů, neboť se mu konečně podařilo získat za své rozsáhlé neobydlené území na okraji Velké pouště - neplodnou zem, ale bohatou surovinami, které zrovna potřeboval. Už nic nestojí   v cestě tomu, aby zajistil své říši tolik zbraní i nástrojů, kolik si jen je možno přát. Pak už by... museli být opravdu hodně neschopní, aby je něco ohrozilo.

            Lakiré, přátelská, ale nedobytná. Jeho nová říše, která mu pokojně odpočívá u nohou, naplněná stále vzrůstajícím blahobytem a neměnným tepem panovnického rituálu. Lid má ty nejlepší důvody ho ctít a milovat, a u moci není nikdo, kdo by ho nectil a nemiloval ještě desetkrát tolik. Jeho manželka   a dcera jsou pravděpodobně dvě nejbezpečnější ženy na tváři tohoto světa.

            Proč tedy potom takové sny, právě teď?

            I jeho duše byla přece poslední dobou už pokojná: spal zase dobře, až donedávna. Přijal tehdy před třemi roky všechny Morého rady, a s velkým užitkem. Skutečně začal      i trénovat s Ramem - požádal ho sám, aby do toho nemusel zatáhnout přítele, který si na boj příliš nepotrpěl a velmi lpěl na tom, aby nic nestálo v cestě jeho kněžskému poslání.         A přestože se mu to leckdy zajídalo až dost, vytrval podnes,     a přineslo to své ovoce. Začal být také mnohem otevřenější      k pomoci, kterou mu mohla nabídnout Abaku, a rychle poznal, jak dobře udělal, že se nenechal zaslepit vlastní rádobystatečností. Potřebovala pro něj něco dělat, potřebovala to skoro víc než on sám. Ale především, její pomoc naprosto nebyla léčením na povrchu, bez skutečného řešení. Čím víc se jí otevíral, tím víc ho beze slov učila žít svým životním stylem, naplňovat přijaté zasvěcení, a bylo to právě tohle, ne velké činy, po čem jeho svědomí ve skutečnosti prahlo. Díky jejímu a Morého příkladu se konečně odhodlal vystavit své srdce Světlu trvale, nejenom v jednu noc či ve významných chvílích: občas se musel docela rázně přinutit, chytit svou kroutící se dušičku pod krkem a přidržet ji, a k tomu ještě zápasit             s myšlenkami, že už žije jak nějaký Eglian... ale zvykl si. Žije už jako Eglian, v dobrém slova smyslu. Neskrývá nic před svým bohem, ani sám před sebou. A tak to má být. Jen hodně neschopný se uchyluje k nepoctivosti... neschopný, a pořádně zbabělý k tomu.

            Ale proč potom tyhle sny? Dolehla na něj rodičovská zodpovědnost, vybíjí se tajnou úzkostí, nebo je za tím něco horšího? Začíná zas něco tajit, prosazovat si svou a hrát to na obě strany?

            Otče moudrosti, ty víš, jak to se mnou je. Někdy si připadám hodně neschopný, ale prosím nech mě ještě přežít, abych se to konečně naučil. Měj se mnou trpělivost, ale buď neúprosný. Odhal mi všechno, pomoz mi žít naplno.

            Co vzápětí zalilo jeho srdce, však bylo kupodivu prosto vší tvrdosti. Něha, kterou před chvílí cítil při pohledu na své vlastní spící dítě, se vrátila, jakoby odněkud odražena    a znásobena. Bránil se té vzpomínce, snažil se zůstat statečný, ale nemohl tak úplně popřít její pravdivost. Pokud někdo         z bohů nekoho považuje za své dítě... skutečně... inu, pak se asi nedá nic dělat...

            Je to tedy nakonec on sám, to dítě ze zlých snů?

            Nedá se to tak docela vyloučit. Neboť jakousi vlastní stavbičku si nepopiratelně buduje, myslí si, že nemůže jinak, že dělá to nejlepší... nemohl by s čistým svědomím přestat, ale kdo ví? A pokud by tomu bylo tak, i Mada sám by byl bezmocný, to uznává. Mohl by jen volat... skočit by už musel on sám.

            Ale jemu zatím nezbývá než dělat to nejlepší, co dokáže.

            Jen zavolej. Jen mi to ukaž. Zatím to tak nevidím, ale... něco takového bych ti opravdu nepřál.

            Jeho žena se pohnula.

            Snad ji nevyrušil. Vnímá citlivě i jeho blízkost samotnou - tím víc, že jí nikdy nemůže mít tolik, kolik by si přála. Ale její spánek je i bez toho dědictvím mořského lidu, který potřebuje čas od času vyplavat k hladině, aby se nadechl. Bývá mnohokrát za noc vzhůru.

            Jestli se probudí, je konec. Ukonejší ho rychle, ale... zase na nic nepřijde.

            Anebo ne? Nedělej zase tu samou chybu, člověče.        I Pán moudrosti se oženil s její Matkou...

            Abaku otevřela oči.

           

            "Nespíš můj milý? Máš starosti?"

            Přisedl k ní a pocuchal jí vlasy.

            "Ale ne... neboj. Zase jen zlý sen, stále ten samý. Nejspíš jsem zkrátka příliš vzorný otec. A není divu - je celá po tobě. Bere mě za srdce."

            Povzdechla si. To nečekal.

            "Aspoň že tak... Já mám starostí pořád nad hlavu."

            Udusil zklamání hned v zárodku a přitáhl si ji do náruče.

            "Tak mi o nich pověz."

            "To nemůžu... už jsi to všechno slyšel tolikrát... Nechci tě unavovat."

            Cítil, jak se v něm opravdu cosi vzpírá. Ano, nejspíš si dovede představit, co dělá jeho ženě starosti. A ne, nechce to znovu slyšet. Jsou zkrátka věci, ve kterých se tak docela neshodnou. Co z toho bude mít, když je znovu vyslechne? Jen provinilé pocity bez možnosti to nějak řešit.

            A ona to ví... Bojí se začít. Nejspíš už jí to nějak nešikovně dal najevo, a nejspíš ne jednou.

            Ach Klenote vesmíru, pomoz mi prosím milovat doopravdy aspoň vlastní ženu... aspoň když jde o takhle snadné nepříjemnosti!

            Byla tu... možná. Přinejmenším se začal cítit pobavený sám sebou, a bylo to celkem osvěžující.

            Abaku se v jeho náručí zavrtěla a vtiskla mu drobný polibek na rameno.

            "Nezlob se, můj milý. Ty za to nemůžeš. A jsi hodný, že to chceš poslouchat, místo abys spal."

            Kolik asi vytušila, už zase? Nu... aspoň budou jeho děti náležitě božské krve, to je důležitá věc.

            "Ale myslím, že to do rána klidně počká. Uspím tě, ano? Není to nic, co by spěchalo."

            Jenže když toho nevyužiju, dá ti to pocit, že tě poslouchat chci, nebo ne? Aspoň trochu napravím, co jsem pokazil...

            Věděl, že jí to rovnou mohl říct nahlas, ale prostě to nechal být. Pohlodlně se uvelebil s ní v náručí.

            "Odklady vždycky všechno ještě zhorší. Jen mluv, poslouchám tě."

            Ani teď pro ni ještě nebylo snadné začít. Neklidně se ošila, nadechla se, ale neřekla nakonec nic. Pallu si vzpomněl na Morého.

            "Dělá ti starosti, že používáme liamu," napověděl jí. "Odvedla jsi obrovský kus práce, pomohla vymyslet řadu nových způsobů, jak pomoci lidem - je jich už bezpočet, kdo zakusili úlevu v bolestech... ale klidná stále ještě nejsi?"

            "Ne... a ty víš proč. Ona pomáhá, ale je i nebezpečná, sama jsem to zažila..."

            "Ale bez ní bychom měli svázané ruce... otevřela nám přístup k bezpočtům zdrojů, které naše země potřebuje...         a i kdybychom se jí snad chtěli vzdát, ani to nedokážeme. Zdivočela už, bují v Duhovém údolí všude."

            "Já vím, můj milý. A ani bych nechtěla odepřít druhým pomoc, kterou jim přináší. Proto právě mám starosti, víš? Protože ani nevím, co by bylo správné... Jen to vím, že jsou někteří lidé příliš slabí na to, aby dostali do rukou liamu jen tak. Takovým víc uškodí než pomůže."

            Neschopný musí zemřít.

            Ale je to moje země, můj lid! Nikdo neschopný nesmí zemřít, dokud nedostal všechny šance!

            "Je nějaký způsob, jak je... posílit?"

            Její tvář se k němu obrátila vzhůru, bílá ve tmě.

            "Můj milý... ty se ptáš?"

            Nu... ano. Asi to dělám méně často, než bych měl. Zřejmě mám pocit, že je mou povinností znát všechny odpovědi.

            "A... nebude ti moje odpověď připadat hloupá, když řeknu..."

            Rozesmál se.

            "Že to je kněžská práce? Ne. Hloupý jsem byl já. Když už chci užívat eglianské vymoženosti, měl jsem jim už dávno zajistit prostředí, jaké si zaslouží. A možnosti máme. Máš svůj dvůr, milovaná, samé bystré a zbožné duše. A já mám svůj dvůr, ty nejschopnější mládence, které v zemi objevím, připravené se učit. Vyber si z nich ty nejlepší. Nauč je všemu, co umíš. Proveď je zasvěcením. Dej lidu, co potřebuje."

            Zachvěla se.

            "Ale můj milý, ty víš, jak časně jsem musela odjet... neumím skoro nic a..."

            "Bohové vědí o těch, kdo jim patří. Moré by ti            o tomhle mohl vyprávět. Nemůže se učit v knihovnách Gabradinu, nemůže podstoupit obřady v chrámě, a přece roste, postupuje dál. Třeba i tak, že musí probdít noc vedle někoho, koho miluje, a nemá žádnou záruku, jestli nedostane rozkaz mu setnout hlavu... Když se potřebuješ něco naučit, naučíš se. Když se potřebuješ přerodit, najde se cesta."

            Ještě jednou se k němu vyděšeně přitiskla... a vzápětí se v jeho náručí napřímila. Cítil její odhodlání, jak jí vlévá sílu. Znovu stála ve svém kněžském poslání.

            "Takhle tě cítím rád... má královno."

            Zasmála se a drcla do něj čelem.

            "Ale nesmíš mi to dělat moc často... je to strašně silné."

            "Hm, to záleží na tom, jestli máš ještě nějaké starosti nebo ne!"

            "Ach můj milý! Ale já je mám..."

            "Tak doufám, že tentokrát už..."

            "Ano, půjdu do toho. Přiznám ti je sama... a přijmu tvé rozkazy, můj králi. Tak tedy, dělá mi stále větší starosti Hadí paní. Cítím ji, je neklidná. Otevřela své srdce Matce... do jisté míry. A připadá si zrazená. Otevřela své srdce tobě..."

            A už jsme u toho. Má nejdražší, já k tobě nejsem bezcitný, když už o tom s tebou nechci mluvit! Vím o břemeni, které to pro tebe znamená, a pro Jaela tím víc. Ale vím také, co by chtěla nejvíc ze všeho, celou tu dobu! Cítil jsem ji tak nesčíslněkrát. A něco takového bych odepřel i Peri samotné,    i když ta je arci tak šlechetná, že ctí manželskou věrnost.         A tahle by ještě přitom chtěla aspoň trochu mé krve. Spíš víc než trochu. Já si opravdu myslím, že bude pro mě i pro ni nejlepší, když se od ní budu držet co nejdál!

            "Má pocit, že ji nemám doopravdy rád? Dělám, co můžu. Nechal jsem vyčistit její svatyni a postavit jí tam novou sochu, černou, ale krásnou - v té podobě, v jaké se mi ukázala. Za její dary jí štědře oplácím - ne krví, ale dobře víš, že to je především z ohledů na ni samotnou! Zato nikdy neměla tolik zlata jako teď. Je to žena, ne? Mělo by jí dělat dobře, že ji vidím krásnou... že se může krášlit..."

            "To jí určitě dobře dělá. Ale... co když si chce taky někdy prostě popovídat? Aby ji někdo vyslechl, pochopil, co ji trápí..."

            Ach ženy... na tohle člověk vždycky nejsnáz zapomene.

            Navzdory tomu cítil, jak jeho tělo tuhne.

            "Raději bych, aby to nemuselo být tvým prostřednictvím."

            "Můj milý... a máš ji tedy rád nebo ne?"

            "Ne tak jako tebe. Ne tak jako Matku."

            Jenže žena, které daroval svou věrnost, ji miluje bezelstnou, mateřskou láskou, jako... jako zřejmě Peri sama.

            "Ale na druhou stranu... ano, mám ji rád. Je mi také svěřena, patří k mému lidu, svým způsobem. Mluv tedy za ni, má královno, vyslechnu tě."

            "Má radost z tvých darů. A dokonce jí dělá radost, když ti může oplácet svými. Změnila se kvůli tobě opravdu hodně - nezapomínej, že byla zvyklá pít lidskou krev téměř pokaždé, když někdo překročil její hranice. Ale je štědrá a má z toho teď potěšení - dokud zůstává při ovoci, dokonce             i zvěřině. Ale když se dotkneš stromů, cítí se jako matka, které bereš její děti."

            "Víš to jistě, milovaná? Nechci ti odporovat, ale ona přece nejlíp ví, co si stromy dělají navzájem... dusí se, zápasí   o světlo... ona nejlíp ví, že přitom jich zahyne mnohem víc než při mýcení polí..."

            "Ano, ale to patří k životu. Dálo by se to tak jako tak. Ty, které pokácíš, jsou navíc. A jsou to vzrostlé, silné stromy - takové, které už mají svůj boj za sebou a mohly by pokojně růst, ještě dlouhá léta..."

            Neodporuj jí, Pallu. Neodmítej prosebníka, když nemusíš. Nějaké řešení existuje, nejlepší pro všechny. Když prosebníka vyslechneš, máš větší šanci je najít...

            "Dobrá, dejme tomu, že s kácením přestanu. Budeme mít málo pšenice, zeleniny a oleje. Ale ne zas tak málo, protože udržíme půdu, kterou už tam máme, aniž bychom museli kácet vzrostlé stromy. A máme liamu, která tam roste divoce a stromům neškodí. Můžeme za ni nakoupit dost obilí, abys mohla péct po libosti..."

            "V takovém případě bych začala jíst ječné placky jako první, můj milý. V jiných údolích tomu bylo podobné, než jsi přišel ty, a zvykl lidi na hadí jed. A liama... je liama. Nazýváš mě královnou, ne? Nebudu pít krev svého lidu."

            "Dobře, tedy žádnou liamu navíc. Ale nezapomeň, že si chceš vyškolit kněžstvo, aby s tím už nebyl problém..."

            Smála se.

            "To bude ještě pár let trvat."

            "Takže pár let ječné placky pro královnu a její dům. Než uplynou, bude umět péct z ječmene líp než jiní z pšenice, o to nemám strach. A ne, žádnou liamu nad potřebu ani potom. Ať slouží k dobrému, ale nic víc. Beztak tu časem zúrodníme mnohem víc půdy. Už teď se nám daří docela dobře                 s pastvinami. Chce to jen trpělivost... a překonat to první období, než se uchytí stromy... vzkaž ode mě prosím paní Duhového údolí, že sázím stromy, co můžu..."

            Tentokrát naopak zvážněla.

            "Já vím... ona taky ví. Ale nesmíří se tak lacino s těmi, co už padly. Nabídl jsi jí lásku a pak jsi jí strašlivě ublížil, mnohokrát..."

            "Ale co mám dělat? Mám jí zaplatit krví? Já jsem jí nenabízel falešnou lásku, má nejdražší. Skutečně jsem ji cítil, sama jsi to do značné míry způsobila, a zůstává to ve mně... Jen bych jí ublížil, kdyby ji znovu zvykl na lidskou krev."

            "Už teď ji pije, můj milý," odpověděla tiše.

            "Jak to myslíš?"

            "Je divoká a tvrdohlavá. A... rozhodně vynalézavá. Otevřela se ti, ale nestala se na tobě závislou. Hledá si i své cesty, jak dostat to, co chce, a jednu už dobře zná... Nabídne lidem moc: a oni si pro ni přijdou mnohem snáz než dřív. Sami jsme jim umetli cestu."

            Pallu se napřímil.

            "Jak dlouho už? Jak dlouho jsi mi tohle neřekla?"

            "Snažila jsem se, můj milý. No... já vím, nebyla jsem někdy dost statečná, nezlob se, prosím. A snažíme se tomu bránit, jak to jde. Jael dělá, co může. Říká, že kdyby se porušila rovnováha, povstane proti nám v moci Nejmenované... Učí lid, a střeží svatyni skoro za jakoukoli cenu. Ale sem tam někdo přece proklouzne..."

            Pallu vstal.

            "Pak se obávám, má drahá, že to nebude jen útěcha, co ode mě paní Duhového údolí z lásky dostane..."

            "Co chceš dělat?!"

            Zachmuřeně se usmál.

            "Vést ji k dobrému. Jménem Otce spravedlnosti."

            "Raději se ho na to předtím zeptej, můj milý! Zabíjel jsi její děti dřív než ona tvé!"

            "Máš pravdu. A určitě je má vina, že jsem se to od tebe nedozvěděl dřív. Uznám všechno, a přijmu jeho rozhodnutí taky jako první - ale tohle se musí zastavit, a hned. Uvědomuješ si, co se stane, když vtáhne zdejší lid do používání své magie? Ano, je to primitivní magie, instinktivní, téměř bez poznání, ale tím temnější! Všechno se tu to změní    v džungli, kde se budou lidi požírat navzájem!"

            A nejenom zdejší lid. Je tu ještě někdo, Pallu, je tu tvůj vězeň... ten, kterého ti až dosud bylo líto usmrtit. Jistě, bylo výhodné ho mít, bez něj by ses tak rychle k územím u Velké pouště nedostal, ale to nebyl jediný důvod. Především ti stále připadalo škoda ho zabít, když je tak schopný... potomek nějaké dávno zapomenuté větve tvého lidu, a nepochybně božské krve... Pravda, neznalý magie jako všichni tady. A dal sis dobrý pozor, abys ho ničemu z ní neučil. Ale používáš ji na něj až dost, a on chápe mnohé téměř bez učení. Jestli ještě       k tomu paní Duhového údolí povstala proti tobě, jestli začala lákat lidi k sobě...

            "Kam jdeš, můj milý?"

            "Neboj se, už jsem sem povolal Rama - budete            v bezpečí."

            "O sebe se nebojím! Vezmi mě s sebou, chci ti stát po boku!"

            "Máš tu dceru, má nejdražší. Co kdyby se vzbudila      a volala tě? Nic to není, jdu jen zkontrolovat vězně, pro jistotu."          

 

kapitola 19.

 

 

            Hodiny hlídky zvolna míjely tak jako nesčíslněkrát předtím: bez nejmešího rozptýlení, zde, uvnitř paláce a v době míru. Nevadilo mu to. Tohle byl dobrý mír - přinášel víc blahobytu než dříve ty nejvydařenější výpravy. Člověk se někdy cítil až skoro nepatřičně, ale bylo to příjemné, žít          v dostatku a mít děti syté, a když to tak sami bohové rozhodli, jen blázen by se vzpíral. Pánu světla se zlíbilo navštívit svůj lid a zahrnout ho hojností - a sám odnepaměti tvrdě stíhal toho, kdo z lenosti či hlouposti nevyužil nějaké výhody, která se mu naskytla...

            Pán světla... V jeho doméně zrovna dvakrát nejsi. Ne tady a ne teď.

            Inu, to opravdu není. Je nejmrtvější hodina noci.        A zde, v podzemních prostorách paláce, jeho dotek ani ve dne nikdo nepocítí. Tady vládne Hadí paní.

            Jen nehybný vzduch a vlhký chlad. Jen tma, občas trochu rozptýlená světlem pochodně. A ticho, rušené jen zvukem jeho vlastních kroků. Naslouchal jim, jak znějí. Jinak v úzké chodbě a jinak zde, v hlavním sále na křižovatce cest.

            Po levé ruce míjel jezírko, nehybné a temné. Mrkl po něm ze strany, i když nijak zvlášť si ho nevšímal. Ano, toto je také doména Hadí paní. Sbíhají se sem vody z celého podzemí, a tratí se beze stopy: a stékají v těchto místech tak pomalinku, že to nepůsobí žádný hluk. Hadí paní je vpíjí, tichá jako hlubiny země samy. Jednou do roka se jí tu přinášejí oběti: ale čas od času se sem vkrade nějaká zoufalá duše           i jindy, aby hodila do vod něco zlata. Už je ho tam tolik, ale nic není znát. Mizí v hlubinách, tak jako mizíme my všichni    v útrobách smrti...

            Malinko potřásl hlavou, jako by chtěl ze sebe oklepat takové pocity. Jistě, je to tak, nikdo s tím nic nenadělá. Tak proč se tím nějak víc zabývat? Nesluší se to u muže                 a bojovníka. Ano, má psí hlídku a ano, zrovna tady. Nic víc. Jeho úkolem je zajistit i tady světlo. A pořádek.

            Nezdálo se, že by to bylo zrovna dvakrát potřeba. Nikde se naprosto nic nepohnulo, hluboké noční ticho nenarušil ani hlásek. Inu, samozřejmě. Taková už je většina hlídek v době míru. Jeho povinností je zůstat bdělý                  a připravený, pro všechny případy. Ještě asi něco málo přes hodinu. Pak si bude moct lehnout a spát.

            Je tu vězeň. Měl by zkontrolovat vězně.

            Tak... jistěže by měl. Vždyť tam taky jde, jako tam chodí pokaždé během obchůzky. Zvláštní, kde se v něm berou tyhle myšlenky. Když tam byl před chvílí, vězeň docela klidně spal.

 

            Pallu rychle seběhl schody do přízemních prostor paláce. Všechno pokojně odpočívalo, hlídka stála v pořádku na svém místě u paty schodiště. Zvenku sem sloupořadím zavál noční vzduch, svěží a plný vůně moře. Jako vždycky.

            A přece měl kdovíproč pocit, že se mu špatně dýchá. Jeho smysly, zbystřené na nejvyšší míru, vnímaly jiný vzduch, jinou noc než jindy. Jako by v ní náhle bylo příliš mnoho života. Jako by dnes noční tma byla džunglí, která nekontrolovaně bují, až začne dusit sama sebe v neutuchajícím boji o život. Rašila tu, ovíjela se mu kolem těla v každém stínu. Úponky tmy.

            Jsem tady, Otče světla. Jsem tady tvým jménem. Pokud jsem se proti ní nechtěně provinil, pomoz mi vyrovnat se s ní spravedlivě. Ale podrž ji. Nedovol, aby se zvrhla.

            Žádná odpověď, kterou by mohl vnímat. Jen tma, nabitá životem. Svým vlastním.

 

            Probudil se náhle do černočerné tmy.

            Nestávalo se mu to tak často, ne tady. Jeho instinkty byly silné, vzbudily ho většinou spolehlivě při každém náznaku nebezpečí - když vládl svým vlastním panstvím, když vedl své vlastní výpravy. Tady toho nebylo třeba.

            Spával tu tvrdě, neboť v kobce se nedalo nic jiného dělat. Pravda, vybavili mu ji slušně, takže se v ní dalo spát velmi dobře. A bylo to potřeba, neboť od úsvitu do noci měl napilno. Ten zdejší král - nebo bůh, nebo kdo to vlastně je - ho využíval dokonale, každou špetku jeho sil, každou jeho myšlenku. Nebyl to tak špatný život. Vlastně to bylo nesmírně zajímavé.

            Ale i kdyby měl reálnou naději tak přežít, není to život pro něj. On bude svým vlastním pánem. A pánem jiných.

            Ne že by byla jakákoli možnost se pokusit o útěk. Na všechno bylo vždycky pamatováno. Nebyl ani čas nic promýšlet a plánovat. Potřeboval každou minutu spánku, kterou mu ponechali, a usnul vždycky okamžitě, sotva stačil vteřinku pomyslet na to jediné, na co vždycky pomyslel před usnutím a po probuzení.

            I teď.

            Uteču odsud. A jeho si vezmu s sebou.

 

            Jael nespal.

            Dávno tomu už odvykl.

            Totiž, chvílemi si ten přepych dopřál, v nejnutnější možné míře, aby se udržel naživu. A výhradně ve dne. Noci už nekonečnou řadu měsíců trávil právě takhle: soustředěný do krajnosti. V zápase, do něhož dával všechno.

            Jeho svrchovaný pán - a nejdražší přítel - mu přikázal žít... a měl stokrát pravdu. Svou smrtí by byl dravou šelmu nasytil... na nějakou dobu. Ale podpořil by ji v tom, aby zůstala dravou šelmou. A po nějaké době by dostala zase hlad. Takhle... hladoví víc. Ale může se učit živit jinak. A on je tu   s nimi, a může jim s ní pomáhat.

            Nebo ne? Byl by vyrostl v tebel aher, byl by mohl pomáhat víc, bylo by bývalo spravedlivější dát jí, co žádala? Rozumnější, ponechat jí život, na jaký byla zvyklá?

            Ne. O příkazech nasiho se nediskutuje. A pochybovat o vlastních rozhodnutích, která už nemůžeš vzít zpátky, je dobré jen v té míře, po kterou se člověk může poučit nebo něco napravit... něco opravdového.

            A ani to ne teď.

            Šelma se vzpírá proti mřížím, a ty jsou utkány jen          z jeho vlastní vůle.

            Hladoví... a má na to právo. Vzali jí hodně, a zasáhli ji několikrát bolestně.

            Ví o tom Pallu?

            Inu, Pallu se taky snaží. Omezuje kácení tady, jak může - a už vůbec to tu nekultivuje tak, jak by si představoval. Brzdí svůj rozlet, jak dovede. Ale nabídl jí své srdce a ona nezapomněla. A je vášnivá. Chce své.

            Když jí nedá dost tím novým způsobem... nu, tak aspoň postaru.

            Hladoví... a je netrpělivá. Stále víc.

            Láká sem lidi, bere si jejich životy. A on se tomu snaží bránit... a ano, i tím, že jí dává, co může. Jeho jizev zase přibylo. Snad ji to upokojí... snad by byla výhra, kdyby se naučila aspoň přijímat krev živých obětí, když nic jiného. Ale je to hra na ostří nože... možná i hůř, možná už jeho přiznání porážky. Ona je stále nebezpečnější... a on slábne. Dělá co může, ale jeho síly nejsou neomezené.

            Ví o tom Pallu?

            Nebo je pro něj vojákem, kterého postavil na stráž       a zapomněl na něj?

            Ochabuješ, hochu. Tohle jsou její myšlenky, co si pouštíš do hlavy. Když si nedáš pozor, dostane tě skrze ně. Není to pouhá tvá vůle, co ji drží na uzdě: vůle je jen nástroj, ne podstata věci. Ona opravdu zatoužila žít pro skutečnou lásku, takovou, jaká je samozřejmostí mezi tebou a tvými druhy: budeš jí mít co nabídnout, dokud jim nepřestaneš věřit, dokud je neopustíš.

            Ne, nesmí křivdit. Pallu se nikdy neprovinil zahálčivostí. Dává všechny své síly zemi, zase jinými způsoby.

            Tohle je jeho úkol. A on ho splní.

            Nemůžeš si dovolit selhat, když jsi ve službách nasiho.

 

            Tišna procitl do hluboké noci z děsivého snu. Okamžitě byl na nohou a připravený k obraně, ale to už také věděl, že se nic neděje. Přistoupil k oknu. Za chvilku si půjde zase lehnout, ale nezaškodí, když se předtím trochu nadechne vzduchu od moře. To ho uklidní.

            Anebo ne? Náhle si vybavil svůj sen, měl ho teď jasně před očima. I v něm hrálo moře svou úlohu. Jakási obluda       z jeho hlubin se sápala na loď, několik jich skutečně ukořistila, dokonce i nasi sám byl mezi nimi. Požírala je za živa, viděl, jak se kroutí jak poranění červi...

            Otřásl se.

            Ale no tak, vždyť to nic nebylo... jen obyčejný sen.

            Přesto s ním ten dojem neodbytně zůstával, živý. Stál přímo u okna, slyšel šumění moře, ale čerstvého vzduchu jako by se ne a ne nadechnout. Tma byla dusivá, cítil ji, jak kolem něj kypí, jak se na něj lepí.

            Všichni jsme jen takoví červi, koneckonců. I on sám... vlastně je to pravda. Kdo ví, zda může zemřít stářím, ale proti takovéhle obludě by asi neměl šanci...

            Pak by tvé otroctví skončilo. Byl bys zase volný.

            Ano...

            Najednou už mu nebylo těžko. Snad se cítil ještě trochu omámený, ale teď už spíš příjemně. Mimoděk se ohlédl na lůžko. Tehdy... když se poddal cizí vládě... byl zdeptaný osudem, cítil se na konci života. Teď je všechno jinak. Má ženu... a syna.

            A jeho lid by ho přijal, nikdy si ho nepřestal vážit. On sám to tak koneckonců chtěl. Všechno by se vrátilo ke starým pořádkům.

            Samosebou, zbývala by ještě ona, královna. S tou by nebylo tak snadné se vrátit ke starým pořádkům - ona je ten, kdo vždycky nejvíc vyčnívá, kdo všechno předělává, kdo nejvíc narušuje zvyky...

            Musel by sis ji přece vzít, co jiného? Ovšem, jako hlavní ženu... ale pak už by sis s ní rychle poradil...

           

            Nebyl by věřil, jak svěží a odpočatý se tu bude cítit uprostřed noci. Nabitý silou. Připravený na všechno.

            Ne že by mu to bylo něco platné. Jeho kobka byla vlastně hlubokou jámou podobnou studni, avšak se stěnami dost daleko od sebe, aby se mezi ně nevzepřel, a nepochybně uměle vyhlazenými někým, kdo byl zvyklý pracovat přesně... jako všichni tady. Znal takové kobky dobře, sám v nich držíval zajatce... i když se, pravda, nikdy tolik neobtěžoval s tím, aby jim zajistil odvedení vody a vysoké lůžko a každý večer suché věci na spaní. Stará se o něj dobře... ten holobrádek. Jako        o šikovný nůž, který nikdy nenecháš ztupit. Ale jak dlouho      v tom chce pokračovat? Celý kraj už dávno slintá po jeho krvi. Nějakou dobu možná ještě bude využívat toho, že ho má, ale nemůže jeho popravu odkládat donekonečna.

            Odkládá ji dlouho. Snad, kdo ví, má opravdu chuť si ho ponechat... jako otroka.

            Dal jsi mi čas. Využiju ho. Pak se budu takhle dobře starat já o tebe.

            Jenže nahoru po tomhle nevyleze. A i kdyby vylezl, je tam bytelná mříž.

            A stráž, samozřejmě. Blíží se, slyšel už kroky.

            Jakmile by byl venku, se strážným by si už poradil.      A vzal by si jeho věci.

            Mimoděk se zaposlouchal do zvuku kroků. Ne, tohle není nikdo z nich. To znamená, je to nadějnější. A co víc... tyhle kroky znějí slibně. Nepravidelně, nejistě. Kdyby to tady bylo možné, řekl by, že strážný přebral vína.

            Kdo ví, třeba to i tady někdy možné je.

            Tak pojď, hochu, udělej mi radost. Buď opilý jak duha... Otevři mi mříž, hoď mi sem žebřík! Udělej to!

            Každopádně se sesunul na zem vedle lůžka a zaujal co nejzhroucenější polohu. Se štěstím je potřeba spolupracovat.

 

            Pallu prošel nádvořím a letmým pohledem se ujistil, že stráž na hradbách stojí také na svém místě. Všechno                v pořádku. Rozhodně není důvod ji brát s sebou, tady bude platná víc. Letmo ale zauvažoval, zda by neměl vzbudit           a přibrat někoho jiného, pro jistotu. Ne... snad to nebude potřeba. Jde vězně jen zkontrolovat, pro všechny případy. Dole je další stráž, ale i kdyby se opravdu něco stalo, měl by to zvládnout. Ubránil se bratrovi i otci samotnému, co je proti nim jeden neučený začátečník?

            Pro jistotu zopakoval panovnický rituál - to nemůže nikdy uškodit - a ostražitě se zanořil do tmy dole.

            Ano, bylo to tu zas, jak předpokládal. A silnější. Bylo to skutečně jako se zanořit, jako vstoupit do hluboké temné tůně. Ten podivný život, esence divokého bujení, jedovaté zákeřnosti a vzájemného požírání, se kolem něj uzavřel.

            Přes štíty naštěstí nepronikal.

            A stále ještě tu bylo cosi jemného, vlídného, občerstvujícího, co ho plnilo radostí a silou. Ne snad vyloženě světlo, ale něco jako jemňoučké mžení, padající rosa, v jejíž podstatě cosi ze světla je...

            Zlatá Abaku! Je to pro ni hrozné, zůstat tam zavřená    a nevědět, co se s ním děje... ale dělá pro něj, co může.

            Všiml si však, že dnes už moc Abaku neroste uprostřed džungle jako mladý stromek, svůj mezi svými. Byla zřetelně oddělená.

            Paní džungle si ji už uvědomuje jako sokyni.

 

           

 

Pocit naléhavosti sílil. Měl by zkontrolovat vězně, co nejrychleji.

            Jenže chodba jako by neměla konce. Snažil se zrychlit krok, ale čím rychleji šel, tím byla jakoby delší. Měl co dělat, aby se nerozběhl.

            No tak, jen žádnou paniku! To by nebyl nikomu nic platný.

            Zpomalil do obvyklého tempa, snažil se o zvlášť rázné kroky.

            Moc se to nedařilo. Chodba jako by se mu vlnila pod nohama. Konec byl chvílemi nadosah a chvílemi vzdálený. Chvějivé stíny na hranici světelných kruhů kolem pochodní nabývaly groteskních tvarů, které se okamžitě ztrácely, jakmile se na ně zahleděl, ale tím víc kypěly na okraji zorného pole. Cítil mravenčení kolem úst. Bezděky polkl, a polkl          s námahou, jako by ho vlastní svaly odmítaly poslouchat.

            Co se to s ním děje? Dávno už přece nebyli všichni tak zdraví jako ty poslední roky!

            Má se vrátit? Vyhledat pomoc? Ale ne, za to to nestojí. Je to jen obyčejná hlídka, v době míru. Jak by vypadal v očích svých druhů? Ustáli už mnohem horší věci!

            Konečně se přiblížil svému cíli. Zkontroloval mříž, byla pevně zamčená, všechno v pořádku. Posvítil dovnitř.

            Vězeň ležel na zemi vedle svého lůžka, podivně zkroucený. Nevzhlédl, když dovnitř dopadlo světlo, jen sebou zaškubal jako v křečích.

            Takže to byla pravda! Něco se děje...

            Inu, taky by to mohl jenom předstírat. Tohle je laciná finta.

            A koneckonců, jestli opravdu umírá, ať si umře. Však nic lepšího nezaslouží, a živili ho tu až dost dlouho. A té práce, co je s ním navíc! Lotr jeden! Vypadá to, že je               v bolestech, a dobře mu tak!

            Snad by to měl někomu hlásit. No, uvidí, až mu skončí hlídka.

            Ale nasi rozhodl, aby žil. Nasiho vůle je to, co drží celou zemi pohromadě - kořen všeho dobrého! Nasiho vůli je nutné naplnit... je nutné dát mu to nejlepší, vždycky a za všech okolností!

            Inu, to je každopádně pravda. Tak dobrá, pokusí se pomoci. Ale rozhodně nepoleze dovnitř, sám, aniž o tom kdokoli cokoli věděl. A zvlášť ne teď, když se mu motá hlava a dřevění mu jazyk a kdovíco ještě. Ten mizera to beztak jen hraje. Doběhne pro pár dalších, zkontrolují ho spolu... a jestli mu není opravdu hodně zle, tak mu to ještě osladí! Běžet snad ještě zvládne... když je to pro nasiho úkol...

            Vlastně... zvládne to líp než dobře. Najednou mu bylo lehko, všechno z něj spadlo... cítil se lépe než kdy dřív, plný síly. Už už se rozběhl, pak se znovu zarazil.

            Teď, když nevolnost přešla... má opravdu běžet pro posily? Má se bát slézt zkontrolovat bezbranného vězně, když sám je ozbrojený? Jak bude vypadat v jejich očích, když si       s tímhle neporadí?

            Obrátil se zpět. Znovu maličko zaváhal. Pak odemkl mříž a shodil dolů žebřík.

            Bylo to to poslední rozhodnutí, které v životě udělal.

 

 

            Mříže povolily. Byla na svobodě.

            Viděl ji svým vnitřním zrakem, viděl ji jasněji než své okolí. Měla nyní tvář černého tygra, ale hadí zuby jí zůstaly     a její tělo se zavlnilo ve skoku hadím pohybem. Stanula nad ním, zpitá čerstvou krví a svými temnými vášněmi, a zaryla do něj drápy, ale kupodivu nic víc. Zhroutil se v agónii, ale nesnažil se vyléčit, jen se udržoval při životě. Všechnu sílu, která mu zbývala, posílal teď na jediné místo.

            Můj pane a příteli, jen ty nás teď můžeš zachránit. Nasi. Náš štít.

 

 

            Zastavil se v úzkém místě přístupové chodby                  a pozorně naslouchal. Tma ho lákala dál, vpíjela ho do sebe jako černá tůň, ale nepoddával se jí. Ano, chtěl jít zkontrolovat vězně. Ale pokud už je něco v nepořádku, rozhodně je nejdůležitější mu zabránit, aby se dostal ven. Jakou škodu může nadělat v podzemí? Dostane se leda tak do lázně, ale tam teď nikdo není. Nebo může zkusit proniknout do svatyně, ale to se mu pravděpodobně nepodaří, cesta je dobře zabezpečená - a i kdyby, Otec světla si to s ním nepochybně vyřídí.

            Což je přesně to, co se teď má stát. Snažili se už hezky dlouho, Moré i on i Abaku sama. Teď už nezbývá než oběť vykonat a poslat ho přes hranice do povolanějších rukou.

            Otče, je tvůj. Udělej pro něj, co můžeš, ale nedovol ublížit nevinným. Jestli jsem byl neschopný a dorazil jsem na místo pozdě, i můj život ti patří, ale použij si ho ještě. Chraň své.

            Všude bylo naprosté ticho. Kroky strážného se dosud ani slabě neozvaly a to už skoro jistě znamenalo nejhorší.

            Matně odtud rozeznával hlavní sál, křižovatku cest. Jezírko uprostřed, oko nejhlubší tmy. Pohnulo se cosi, kmitlo se něco bleskurychlého v šeru za ním? Nevěděl.

            Tmy zase přibylo. Pochodně vydávaly jen slabounký přísvit, jakýsi polomrtvý přízrak světla, který vůbec nestačil ozářit jejich okolí. Zato stíny houstly před očima, bytněly         a sílily, nafukovaly se jako vroucí bubliny a mokvaly              v bezpočet zubů a drápů.

            Tohle už zná. Není to nic děsivého: je to prostě ona. Černá, ale nádherná. Dychtivá lásky jako každá jiná živá bytost. Trochu ji opravdu zanedbával, o tom nebylo sporu,      a omluvy v tomhle případě neměly smysl, i kdyby snad něco na svou omluvu měl.

            Jsem tady, má krásná, řekl prostě.

 

           

Ten, kdo tu byl s ním, se sunul blíž. Cítil, jak ho přátelská tma vyloženě halí svým závojem, stírá jeho obrysy, tlumí každý zvuk jeho pohybů - kryl se samosebou, jak nejlépe dovedl, a nedovedl to zrovna nejhůř, ale tohle bylo cosi navíc a byl to úžasný pocit. Byl teď ve svém živlu, dělal to, co měl nejraději, a svěžest a síla mu pulsovaly všemi žilami.

            A by už řádně ozbrojený a tenhle člověk stál               v únikové cestě.

            Ale nechtěl ho zabít. Ne, jeho ne.

            Zrovna ty? Dnes se mi opravdu plní každé přání!

            Jen si musí dát záležet. On bude dobrý i v boji, tak jako ve všem, to bylo jasné.

 

 

            Prásk!

            Stanula nad ním v celé své živočišné nádheře a vlepila mu strašlivou facku, právě ve chvíli, kdy tušený nepřítel zaútočil. Oba najednou nezvládl. Dostal další ránu do žaludku a všechno zčernalo a on se vznášel na prahu tebel aher, jí napospas.

            Byla taková, jakou si ji pamatoval, černá a nádherná. Moc toho na sobě neměla, ale všiml si, že se ověsila všemi jeho šperky. Aspoň to bylo nadějné.

            Hleděl na ni vzhůru, poněkud přiomráčený,                 a nedokázal přijít na nic kloudného, co by jí řekl. V hlavě mu ještě jiskřilo a bylo mu na zvracení, dokonce i tady. Výraz její tváře byl nezaměnitelný a on věděl, že je zle: v tomto rozpoložení poznal už ženy až příliš dobře během svého kratičkého mládí, navzdory tomu, že získat jeho srdce nikdy nebylo snadné.

            Nebo spíš právě proto.

            Ale něco z moci Paní lásky bylo i tady, žilo to kdesi na dně jeho duše jako drobounká třpytivá kapka rosy.

            A přece tě mám rád, přese všechno. Navzdory tomu, co dělám špatně já... a navzdory tomu, co děláš špatně ty. Je to ve mně, věř si nebo nevěř.

            Pohnula netrpělivě nohou, jako by se ho chystala štítivě nakopnout, i sebral všechny síly a vyskočil na nohy, aby jí složil poněkud vratkou, avšak dvornou poklonu.

            Ocenila to kyselým úsměvem.

            Tak mi ji ukaž, tu svou lásku! Čekám! A čekám už hezky dlouho!

            Přiblížila se, hleděla mu zblízka do tváře. Oči jí žhnuly a on vnímal přesně, co by chtěla. Rozhryzat jeho rty                v polibcích a pít jeho krev, ale cítit i jeho zuby a dát mu tu svou. Působit bolest, vytrestat ho za všechnu netečnost            a nechápavost, ale zároveň ho uvést do extáze a těšit se z toho, jak ho má v moci, jak jí úplně propadl... a vydat se mu do krajnosti, přijmout od něj totéž. Teď viděl, že není stejná jako dřív: byla krásnější, lidštější, a její vůně byla vůní džungle, ale omamná a přitažlivá. Dělá co mohla, aby se mu přiblížila,       a měla by právo, teď víc než prve... A on nemůže... přes tohle se nikdy nedostal.

            Nebo že by přece jen...

            Nechceš, ohrnula rty. Ve skutečnosti miluješ jenom ji - tu bílou!

            V těch slovech byla smrt a on věděl, jak je bezmocný, lapeny v tebel aher, zatímco ona řádí v paláci. Poradí si s ní ostatní, když jeho zdolala tak směšně snadno?

            Zabij mě, má krásná, řekl rezignovaně. Zabij mě... pokud jsi to ještě neudělala. Pak budu volný ze všech pout        a splním ti, co si přeješ. Všechno.

            Ocenila jeho hrozbu. Její úsměv zvroucněl. Položila ruku na jeho hruď, pomalinku a něžně, a on věděl, že v příštím okažiku sevře jeho srdce a bude po všem.

            Účty budou vyrovnány. Snad to tak Mada přijme        a ušetří je všechny... jeho lid bude žít...

            A jak stačil pomyslet na jeho jméno, světlo opravdu přišlo!

            Zaplanulo mezi nimi, jasné a bílé, a Hadí paní odskočila, jako by ji spálilo, a teď viděl, že je to Abaku: stanula mezi nimi, křehká a zranitelná, ale zářivá, a světlo žhnulo v jejích vztažených dlaních.

            Vzápětí byla pryč, ale on si připadal, jako by se právě probudil. V hlavě měl jasno a věděl, co chce.

            Ne. Na to teď není čas.

            Stála proti němu, ale už ho neměla v moci. Byli si rovni, neboť byl ve služnách mocnějšího než ona... a měl vůči ní své povinnosti.

            Chceš se mi vydat? Žádám to právě v tom, co se ti nejvíc zajídá, a tak to musí být, nebo ne? Jsi krásná, má paní, a krásnější než dřív, vidím to dobře, ale to nestačí. Musíš jít dál, musíš objevit lásku v celé její podobě, ne jen v té, kterou si představuješ. Teprve pak se v ní můžeme setkat.

            Byla v něm... ta láska. Byla v něm teď silná a jásavá    a radostná a ona to cítila a zkrotla a poddala se jeho objetí tak ochotně, že neodolal a dovolil jí i sobě vášnivý polibek, jeden jediný. Dal jí v něm pít svou duši, která jí přála dobré natolik, že už v něm nezbyly žádné pochybnosti a žádný strach.

            Vzápětí byl zpátky v temnotách podzemí vlastního paláce, ještě naplněný těmito pocity... kromě toho, že ho šíleně bolela hlava a bylo mu zle od žaludku.

            Ale něco takového už nasi ustojí...

           

            Tišna vyklouzl do chodby. Teď to cítil ještě silněji. Lepkavá tma, dusno, děs. Bylo to... bylo to jako při několika nejsilnějších rituálech Hadí paní, kterých byl v životě nucen se zúčastnit.

            Inu... asi se to dalo čekat. Jinak by si jen těžko vysvětlil způsob, kterým byl před chilkou schopen uvažovat.

            Nesmyslně... a rouhavě. Není tu jen jeho pán - je jich víc, s kým už bojoval bok po boku. A jeho syn? Nemá             a nemůže mít žádná práva, než jaká si zaslouží sám za sebe. To je řád Pána světla.

            Možná je všechno v pořádku, ale pro jistotu přece jen obhlédne situaci.

            Práh nasiho pokojů střežil obrovitý Ram, ale jeho přivítal arci přátelsky, i když mlčky: zaťatou pravicí položenou nad srdce, pozdravem bratra v boji.

            "Je nasi v bezpečí?"

            "Šel jen zkontrolovat zajatce."

            "Jak je tam dlouho?"

            "Ne příliš. Za chvilku by mohl být zpátky."

            "Stejně se radši..."

            Za Ramovým ramenem se ukázala tvář královny, bledá v šeru, s velikýma vyděšenýma očima. To jen urychlilo jeho běh, ale nepatrný okamžik se přece jen zdržel, neboť podlehl okamžitému impulsu a mlčky pozdravil i ji.

            Pozdravil ji gestem bratra v boji.

 

 

            Měl stokrát pravdu. Tenhle člověk opravdu dobrý byl.

            Vzpamatoval se dřív, než ho stačil sebeméně zajistit... stačil ho s bídou obrátit tváří vzhůru a odzbrojit. Jenže dokonce i to bylo málo platné, neboť ten mizera ho nakopl do zad, vymrštil se jako žába a už zase se octl na místě, kde měl být nejméně ze všeho: v ústí chodby, vedoucí ke svobodě. Kopl po něm také, ale nezasáhl. Ten člověk už nebyl ani trošku přiomráčený. Pohyboval se tak mrštně a pružně, jako by byl v nejlepší kondici.

            Pravda, byl slabší... nepatrně. Ale tou hbitostí to vynahrazoval. A k dovršení všeho ta zázračná síla, která jeho opájela až doposud, se začala vytrácet.

            Inu, nic netrvá věčně. Bude ho muset přece jen asi zabít, ač nerad... jinak se ven nedostane. Sáhl po zbrani strážného, jenže dokonce ani teď to nebylo tak jednoduché. Protivník dokázal uhýbat rychlostí úhoře a šel mu na tělo, stiskl mu ruku... bacit ho z druhé strany do hlavy, tak... ani to nevyšlo, a teď mu dal hlavou do nosu... přinutil ho pustit zbraň, je to možné? ... a chodba se ani na chvíli neuvolnila natolik, aby mohl proběhnout. Opřel se do něj celou svou silou, rozhodnutý se nevzdat, prostě ho rozdrtit, ale čas utíkal... Vlastně ho uteklo jen docela málo, než se na schodech začala míhat světla a zazněly další kroky.

            Tohle jsou oni! Jeho družina!

 

 

kapitola 20.

 

 

            "Ať tě Matka zahrne pokojem."

            Byl tady... ten její pokoj. Její návštěvy byly vždy spojeny  s  čímsi...  osvěžujícím.   Neobyčejně   příjemným.    S čímsi, čeho si dosud neužil, dokonce ani když držel nějakou ženu v náručí. Nebylo kdy. Vždycky bylo třeba tolik věcí plánovat, tolik zařídit...

            Nyní... inu, nyní už je s tím definitivně konec.

            Zbývá mu posledních pár dní. Věděl by to, i kdyby se snažili mu to tajit, a oni byli celkem otevření. Pokusil se získat zpět svobodu, a prohrál.

            Jeho věznitel ho šetří dokonce i teď. Dal mu nasadit okovy, ale nic víc. Nedává mu jídlo, ale vodu ano. Udržuje ho v čistotě, nechá ho v noci spát. A pak ho zabije rychle             a bezbolestně.

            Když to tak chce... proč ne...

            Dokonce   ani   těch   sedm dní odkladu není určeno   k tomu, aby ho týrali. Snaží se mu připravit lepší posmrtný osud, snaží se... aby začal litovat toho, co dělal. Ten slabošský hezoun... a ona.

            Šílenci! Nikdy nedělal nic, co by považoval za nesprávné! Nikdy se ničeho nebál, a tuhle situaci bude řešit jako každou jinou. Zjistí si všechny možnosti a nebezpečí,      a pak udělá to nejvýhodnější. Všechno ostatní je zbytečnost.

            Ale když tak moc chtějí...

            Sedm dní. Ještě tři. Není nic příjemného zůstávat         v nečinnosti, a žádná slast to nemůže nahradit. Ale koneckonců... co je to sedm dní? Pokud opravdu nemůže dělat nic - a zatím nemůže, dokud někdo neodemkne okovy - proč si nedopřát rozkoší, na které dosud nikdy neměl naplno čas?

            Nechal se znovu zaplavit její péčí, vědomě si ji vychutnal. Teprve pak se otočil. Neřekl ani slovo, ale upřel na ni oči. Neposlouchal, co mu říká, byla by to ztráta času. Jen si ji pomalinku prohlížel, všechny její půvaby - jen si představoval, co všechno by s ní dělal.

            Co na tom, že vedle ní stál ten... její muž... jeho věznitel. Nikdy nechodila bez něj.

            Nejlepší ze všeho by bylo moci ji mít... napospas... před jeho očima!

 

*

 

            "Ani ty, ani Moré. Už toho bylo dost."

            Nenamítala nic. Ležela jako bezduchá, v žalostném stavu - tak podobném tomu, v jakém ji našel té kritické noci, kdy zajatec málem unikl. Přijímala jeho péči... do jisté míry. Dokonce i teď se snažila ho nepřetížit, oplácet stejnou mincí. Ale na  slova už jí nezbývalo sil.

            Ani to nebylo nutné. Znal její případné námitky zpaměti.

            "Je jiný než my, má nejdražší," odpověděl jemně. "Myslím, že vůbec nevnímá, co mu říkáte. Moré pro něj... není dost schopný. Pohrdá jím, nedává mu vůbec šanci. Pokud jde   o tebe... není to o moc lepší. Neposlouchá tě. Jen se na tebe dívá... jako muž na ženu."

            Pallu se vědomě ovládl, aby sebou hněvivě neškubl.

            "Ne, ani to ne. Nevidí v tobě ani ženu. V jeho chtivosti není vůbec nic lidského."

            Neodpovídala. Její bolest zesílila, cítil to. Nechal na chvíli řečí a vložil všechno, co měl, do toho, aby jí pomohl.

            "Už tam nepůjdeš, neboj se," řekl pak s určitostí.

            Úleva? Nebo úzkost? Dovedl si představit, jak cítí obojí zároveň.

            "Vím. Holčičko, vždyť i mně na něm záleží, svým způsobem. Nechtěl jsem tohle, a ani teď to nechci. Jenže zatím mu škodíme, ne pomáháme. Pokud má odejít jako oběť Madachovi - a moc šancí nemá ani tak, ale je to to nejlepší, co pro něj můžeme udělat - měl by zachovat zdrženlivost do sedmého dne. A dokud tam budeš chodit, mám obavu, že přesně to nedělá."

            Stiskl jí ruku.

            "Odpovědnost beru na sebe, má drahá," pokračoval pak ještě jemněji než dosud. "Jsi její kněz, já vím. Jenže já tě nepustím. Ohlídám si tě. A klíče od mříží mám jen já."

            A jen já jich dovedu použít, naštěstí, dodal v duchu. Ten zámek teď už není tak docela jednoduchý.

            "Proto taky za ním budu chodit už jen já. Nemám vaši moudrost a vaše schopnosti, uznávám. Ale bere mě na vědomí... do jisté míry. Budu se snažit."

            "Ty tam v žádném případě nemůžeš!"

            Nekřičela. Sotva šeptala. Ale viděl, jak zbledla ještě víc, viděl, jak se její oči rozšířily... Vzal ji za ruku.

            "No tak. To bylo tehdy. Teď je v okovech, a od těch nebudu mít klíče dokonce ani já. Střeží je Otec sám ve své svatyni, za mnoha strážemi z řad těch nejlepších. Nikdo se       k nim nesmí ani přiblížit až do dne popravy."

            Moc to nepomáhalo.

            "Já vím, ty myslíš především na ni. Ale Paní lásky je přece silnější. O Otci nemluvě. A pomohli nám až dost abychom na to nezapomínali..."

            Teď se o trochu uvolnila.

            Ty sama jsi tehdy zvítězila jejich jménem. Ale o tom mlčím. Vím, že nechceš vzpomínat. Muselo to být pro tebe strašné, i tak...

            "Máš pravdu, můj milý," šeptala. "Jsem nemožná... snad mi odpustí. A děkuji ti za všechno, co chceš nést místo mě..."

            Znovu stiskl její ruku.

            "Jsi statečné děvče, má krásná. Často jsem na to myslel, víš, že čekat doma musí být těžší než přímý boj..."

            Pocítil záplavu vděčnosti, kterou ho zahrnula.

            Na okamžik ulehl vedle ní, ne aby ji potěšil milováním, to žel v tento čas nebylo možné, ale jen aby jí byl nablízku.

            A odpočinul, aspoň maličko? Nikdy v životě necítil větší únavu. Ne, nebyli tak neschopní, aby se snažili sedm dní nespat, všichni zároveň. Ale i tak...

            Není rád, že ho musí dát popravit. Ale opravdu se těší, až ze sebe shodí tohle břemeno.

            Její láska ho zalila ještě citelněji. Občerstvovala, omývala, vracela síly.

            Možná budeš mít i tak hlavní zásluhu, má drahá, pokud se mi tam snad něco podaří...

 

*

 

            "Má paní?"

            Zastavila se.

            "Mám rozkaz ti nebránit, ale snažně tě prosit, jeho jménem..."

            Moré. Mohla vědět, že tu bude on, dnešní noc.

            Jael byl byl lepší, ale dosud leží v mrákotách. Pallu nemá sílu ani ho vyléčit, dokud nebude mít tohle za sebou.

            "Vím. Nechci jít dál. A jsem ráda, že jsi tu zrovna ty. Budeš mi moci pomáhat... snad."

            Temnota za okrajem prostoru, ozářeného pochodněmi. Bylo jich tu znatelně víc než dřív, ale... jen ji podtrhovaly.      A temné vody jezírka... jako oko beze dna.

            Nevšímala si jich. Ani dost dobře nemohla, po všem, čím si prošla během těch uplynulých pár dní.

            Nikdy by si nedovedla ani představit... ale je tu Pallu. Všechno to dělá pro něj. Pro lásku.

            "Chcete poslat zajatce Otci," vysvětlovala pokojným hlasem. "Je to to nejlepší, co se pro něj dá udělat, já vím. Ale riskujeme příliš. Ty sám dobře víš, že se nedá pohnout            k lítosti. A provinil se i proti zdrženlivosti, v tom má Pallu pravdu... když měl možnost mě vidět."

            "Uvědomuji si to, má paní."

            Morého sličná tvář odrážela hlubokou starost.

            "Matka je jiná. Nemá tak vysoké nároky. A miluje všechny živé tvory. Samozřejmě, tím druhým způsobem by to bylo lepší, ale... jsou obřady i pro tyhle případy."

            "Mám tě tedy doprovodit k mřížím?"

            Zavrtěla hlavou.

            "Prosil jsi, abych zůstala tady," připomněla tiše.

            "Odsouzenec nemusí být přítomen?"

            Trpce se pousmála.

            "Bylo by samozřejmě lepší, kdyby byl, ale... asi si to dovedeš představit. V takovýchto případech... je někdy lepší, když není. Nemůže to tolik zkazit."

            "Chápu, má paní. Jak ti mohu pomoci?"

            "Jen buď se mnou, prosím. Dej mi sílu, nakolik můžeš. Otec a Matka jsou jedno, Moré, ty to víš. Na té nejhlubší rovině ano. Ve všem, na čem nejvíc  záleží. A v tomhle zvlášť. Jde nám o záchranu života. Dej všechno, co můžeš... aby zachráněn byl."

 

*

 

            Jediný okamžik, jediná rána, a hlava letěla do kouta. Několikrát se překulila a zůstala ležet tváří dolů, veliké modré oči upřené na chladné dlaždice.

            Figurka byla zlatá a dutá, zdější řemeslná práce. Poddala se snadno.

            Líbezná dětská tvářička se vážně obrátila k němu.

            "Takhle jsi to udělal."

            Inu, musel. Neměl ani kdy cítit se zaskočený, když mu Moré sdělil, že Mada odmítá oběť přijmout jinak než z jeho ruky. A zareagoval bez váhání.

 

            Za všechno, v čem tápu a co přehlížím, za všechno, co zůstávám druhým dlužen, Otče spravedlnosti, nabízím svou krev.

            Stáli s Morém vedle sebe. Očistný obřad byl něčím, čím si přátelé slouží navzájem. Výměna rolí při popravě s tím neměla co dělat.

            Za všechno, v čem jsem kdy zklamal svého přítele       a pána, za všechno, co jsem zůstal dlužen svému lidu, Otče spravedlnosti, prosím, přijmi mou krev.

            Ten člověk žádá po právu.

            Tebel aher byla tady. Do mechu před jeskyní dnes padlo polední slunce, už ne pár jitřních paprsků, a všichni hadi se stahovali do těch nejtemnějších děr.

            Ten člověk žádá po právu a ty jsi v mých službách. Setni mu hlavu, je to to, co si zaslouží.

            Můj otče, ty raději napravuješ než popravuješ, je to skutečně jediné možné řešení?

            Ne... není. Tak dobrá, nechávám to na tobě. Nezradil tě, jen selhal ze slabosti.

            Čeho se dopustil?

            Ani sám to neví. To budeš muset unést. Ale smíš ho nechat naživu. Smíš mu dát šanci, aby ti byl užitečný jinak.

            Svět se vrátil do svých obvyklých hranic. Čepele se krátce zableskly, obřad byl vykonán.

 

            Čeho se dopustil?

            Ani Otec světla to neprozradí. Budeš to muset unést.

            Jako nebezpečí v zádech, na které se nemůžeš ohlédnout.

            Inu, může být rád, že ho aspoň směl nechat naživu. Moré... to ví dávno, že není úplně schopný úplně ve všem! Ale nedovede si představit, že by ho neměl. Že by ho tato země neměla.

 

            Pohlédl znovu na své dítě, na svou holčičku. Ani teď nepochyboval, že bylo třeba, aby dcera nasiho byla přítomna. Přijdou i těžší věci. Pro ni... i pro něj.

            "Dobře jsi udělal."

            Zavnímala něco? Kdo ví... Každopádně to pronesla velmi pokojně. Nesnažila se utěšovat.

            "Ten černý had by ho byl spolkl celého... aspoň že hlava mu zůstala."

            Došla pro zlatou hlavičku, jemně ji zvedla bílými prstíky a postavila na poličku. Veliké safírové oči znovu spatřily světlo.

            Chvíli na ni zamyšleně hleděla.

            "Maminko... bolelo ho to?"

            "Ne... nebyl čas, neboj," odpověděla Abaku poněkud mechanicky. Dosud vypadala trochu vyvedená z míry. Nedivil se jí.

            Menaké pokročila k ní. Položila jí ruku na paži.

            "Já vím. Ale potom. Když mu had sežral tělo... bolelo ho to? Bolí ho to teď?"

            Tvář Abaku poněkud ožila. Cítil její vnitřní zápas, cítil, jak moc se snaží udržet při síle, kvůli dítěti... a asi i kvůli němu. Ale vedla si podivuhodně dobře. Lépe, než dnes čekal.

            "Nevím, dítě. Dlouho necítil nic. Kdo nic necítí, možná se pak neléčí, i když by měl. Matka ho bude chránit, nakolik bude moci."

 

*

 

            Pallu nepřítomně míchal svou kaši. Nevnímal ani, že nejí. Mnohem víc potřeboval přemýšlet... nebo snad ani to ne. Jen vnímat, že věci jsou... že on sám je... něco takového. Byl to vyčerpávající týden.

            Nu, mají to za sebou. Do jisté míry. Následky toho, že zajatce popravil, místo aby ho vydal mstitelům, bude ještě muset řešit hezky dlouho. Ale stalo se, co se mělo stát. Podruhé neunikl. Už není třeba nad ním držet stráž.

            A Menaké se ke svému otci na dobrou noc přitulila stejně důvěřivě jako kdykoli předtím.

            Aspoň že tak. Aspoň že Abaku se udržela na nohou. Pro ty dvě bude mít sílu čelit všemu, ano... i jen pro ty dvě,       i kdyby jiných nebylo.

            Teď se jeho žena znovu objevila ve dveřích. Dítě spí. Tedy... asi nespí, v tom je po matce. Ale odpočívá... sní. Tak, dobrá, asi i medituje. Možná víc, než je ochoten připustit, v tak útlém věku. Ale je koneckonců dobře vedená. A každopádně... s ní nikdy nebyl problém nalézat oboustranně výhodná řešení.

            Abaku mu vyslala vstříc úsměv. Došla k němu            a přisedla vedle něj.

            Odložil kaši nedotčenou.

           

            Pil její půvab všemi smysly, dal si záležet, aby ho okoušel dostatečně pomalu a do poslední kapky. Věděl, že ho to občerství, a věděl, jak moc to potřebuje... pokud se jí má dát. Zároveň ale nezpomínal pečovat o ni, obnovovat její síly. Jeho srdce s ní cítilo... po milování dnes touží ona, je to v ní:   a rozhodně dostane všechno, co si zaslouží. Sám měl chuť přece jen spíš léčit. To jediné bylo ještě silnější než únava.

            Ale kupodivu, nepotřebovala to tolik, jak čekal. Najednou se zdála svěží, hravá, skoro až škádlivá. Méně něžná a pozorná než jindy, možná. Snad dokonce malinko divočejší? Vášnivější? Nebyl to příliš velký rozdíl, ale začínalo mu to vrtat hlavou.

            "Nezlob se, že se ptám... ale tys vzala liamu, má nejdražší?"

            "Ne."

            Nelže mu, to věděl. Ale co tedy...

            "Ty víš, že bych to pochopil. Po všem, co jsi pro mě udělala..."

            "Já vím, můj milý." To znělo skoro shovívavě. "Ale neboj se, nevzala jsem liamu."

            "Pak se tedy měj na pozoru, má krásná." I jeho hlas se teď proměnil. Nebyl o mnoho silnější, nezněl vzrušeně, ale citelně vyplnil celou místost - rozechvěl všechen vzduch. "Pán světla by tě spálil a tvůj vlastní jed by tě začal stravovat, kdybys pokoutně překročila práh manželské ložnice."

            Kratičký okamžik bezmezné hrůzy v jejích očích. Pak se mu složila do náruče a nekontrolovaně se rozplakala.

 

            Dlouho trvalo, než přestala plakat. To mu dalo dostatek času si znovu prohlédnout, o kolik je bledší, dokonce i pohublejší než obyčejně. Jak člověk, který prošel žalářem.

            Ani teď, když už je po všem, jí není líp. Byla to jen iluze. Jen Hadí paní ji držela na nohou. Zatoužila se mu vynalézavě pomstít a užít si přitom své, bestie jedna. Jen         o málo, a byl by jí naletěl.

            Ne, ani tohle si nemohu myslet. Byl jsem to já, kdo jí nabídl lásku. Pravda, žádala ji dosti důrazně. Ale já ji opravdu nabídl, a opravdu jsem chtěl ji dát.

            Otče i Matko, stůjte při mně. Opravdu jsem chtěl... chci... lásku pro ni, ale nemám ani na to, abych s ní měřil síly trvale, ze dne na den. Dovést ji k tomu, aby milovala, je těžší úkol.

            A výsledek závisí vposledu jen na ní. Ale i kdyby temnota pozřela všechno, snad přece je možnost, že někde, nějak, malinká zlatá hlavička zůstane...

            Usmál se.

            Děkuji, Menaké.

 

            Obrátil svou pozornost zpět ke své ženě. Zakázal si být vyčerpaný, dokud jí nedá aspoň tolik, aby se mohla utišit. Díky všem bohům, ještě to zvládl.

            "Spi, moje nejdražší. Sám budu muset asi taky chvilku spát, ale budu se snažit o tebe pečovat, jak jen budu moci..."

            "Je to naše poslední noc," zaprostestovala slabounce.

            Má pravdu. Bude muset odcestovat co nejdřív. Obětovali pro zajatce mnohem, mnohem víc, než si zasloužil.

            A bylo by mnohem rozumnější se smířit s tím, co obětovali, ale... ani to není tak jednoduché. Ještě se pro to odloučení natrápí až dost. Snad jí tohle dá sílu vydržet.

            Políbil ji na chladnou tvář.

            "Jak si přeješ, milovaná. Budu ti věřit jako dobrému bojovníku. Dvě hodiny... tobě i mně. Oba to potřebujeme. Pak ti splním jakékoli přání."

            Pousmála se a poslušně zavřela oči.

 

kapitola 21.

 

 

            Byl krásný k nesnesení.

            Strašlivý, ano, ale krásný právě proto. Žhnul jako láva a jako roztavený kov, vlasy plamenná lví hříva, oči ohnivé drahokamy. Seděl na vzpínajícím se zlatém draku a oba bez přestání tančili svůj divoký tanec, takže nebylo možno poznat, kde jeden z nich končí a druhý začíná. Vesmír kolem něho pukal žárem a vybuchoval rodícími se hvězdami.

            Strašlivý ve své kráse. Rudý plamen. Její bratr.

            Věděla, že přichází v hněvu, rozhořčený tím, čeho se dopustila - rozhořčený tak, jak jen on dokáže být. Neříkal nic - nikdy toho moc nenamluvil - ale věděla, že ji pohltí, že bude hořet v jeho plameni.

            A vítala to.

            Muka, v kterých ji udržovala jejich sestra Bílý plamen, byla už tak nesnesitelná; a od té doby, co jí zavraždila i jeho, jejího milovaného, zesílila v nekonečný ukrutný sen. Jen dítě ještě zbývalo, její maličká, její poklad, její útěcha. Ale dítě je nyní dobře ukryté - a bude tím bezpečnější, čím méně je bude matka navštěvovat.

            Plamen. Skýtal naději na bolest, v níž všechny ostatní bolesti shoří. Snad i na bolest tak strašlivou, že její viny dojdou smíření.

            A byl krásný. Přitahoval neodolatelnou silou.

            Také nemluvila. Prostě se mu vrhla do náruče.

            To, co přišlo pak, ji velmi rychle vytrhlo do bdělého stavu a to už věděla, že je Abaku a že tento sen neměla poprvé.

            Hořela jsem, a nikdy to neodčiním.

            Slova ze starého příběhu. Vždycky se jí vybavila jako první.

            A pak:

            Ale chci to. Když už nic nemohu odčinit, chci aspoň hořet.

*

 

Ticho. Tma. Veliké, nepříjemně jasné hvězdy.

            Pallu si zamnul prsty a pak je zasunul do rukávů. Byla opět nejmrtvější hodina noci, hodina zlých snů, a řezavý chlad této části světa vyrcholil - aby se během pár hodin změnil ve stejně nepříjemný žár. Pracovat tady je otročina, má co dělat, aby to svým lidem vynahradil. Dělá, co může, je vlastně na nohou ze všech nejdéle, až do pozdní noci.

            Ale to, u všech bohů, přece není důvodem, aby byl chvíli na to už zase vzhůru!

            Pallu se kysele ušklíbl. Čímpak to asi je? Máš moc práce, nasi? Moc starostí? Anebo zkrátka nejsi spokojený sám se sebou?

            Inu, práce má jistě dost. O starostech nemluvě.           A nespokojený sám se sebou... je plným právem! Pallu netrpělivě kopl do písku. Bylo ho tu všude plno, vždycky - navzdory neúnavné péči Gibri o čistotu a pořádek.

            Ještě teď ho pálila v duši, vzpomínka na to, jak se cítil, než to všechno začalo. Tak... sebejistý. Bezpečný. Okamžik předtím, než jediný rozmar Hadí paní udělal málem konec všemu.

            Nešlo jen o to, že ho téměř zabila. Koneckonců, nic lepšího možná opravdu nezasloužil. Mnohem horší bylo pomyšlení, jak pozdě pochopil souvislosti. Než dorazil na místo, bylo už skoro pozdě... strážný už na to doplatil životem, a mohlo jich být víc, mnohem víc. Takový krůček od neschopnosti!

            Zajatce musel popravit, po všech těch letech marných nadějí. Tentokrát už ho opravdu téměř slíbil vydat, než dosáhl smlouvy na tohle území... nastaly mu velmi horké chvilky, než to jakž takž dal do pořádku, a dodnes situace zůstává na ostří nože. Táhne ho to domů, ale dosud tu musí vydržet. Dnes         a denně musí být ve střehu, mít všechno promyšlené, čelit situaci. Dnes a denně s ním všichni potřebují být v kontaktu, přátelé i nepřátelé. Snad zítra. Snad už bude moci začít aspoň plánovat návrat.

            Bylo to kruté, muset tak narychlo odcestovat... po všem, co pro něj Abaku udělala. Snažil se jí pomoci, jak jen mohl, dokonce i to její největší přání jí ještě té poslední noci splnil. S bídou. A stejně předtím tu liamu přece jen vzala.       A při loučení, v plném světle, vypadala ještě hůř než v noci, pohublá, ne už bílá, ale sinavá, s temnými kruhy pod očima. Dosud nechtěla mluvit o tom, co prožila. Ani slovo.

            Krásná... ale černá. Ne, tohle stvoření k lásce nedovedeš, Pallu. Budeš moc rád, když nakonec aspoň zachráníš krk.  

            A ji.

            A božskou krev, která by tě následovala.

            Starostí nad hlavu.

            Rozhodl ses být sám sebou, synu nasiho? Rozhodl ses nezabíjet? Nemáš skromná přání. Tak plať jejich cenu.

            Ztracený domov. Ne pro něj, to by se dalo snadno snést. Možná úplně ztracený, vydaný napospas něčemu ohavnému.

            Moré. Smíš ho nechat naživu, ale ne vědět, v čem tě ohrožuje.

            Ať se snažíš sebevíc, zachránit život úplně každému se ti stejně nepodaří.

            A celou tu dobu... had v zádech.

            Má udělat vyjímku? Má jít do přímé konfrontace, zkusit odstranit aspoň tohle nebezpečí, definitivně?

            Asi by to bylo pro jeho lid hodně výhodné.

            A udělalo by mu to dobře. Bez ohledu na výsledek.      A když do toho dá všechno, jednorázově... není tak úplně bez šancí.

            Jenže to není to, co chceš, ještě pořád.

            Není. Ale především, schopný se nesmí dát ovládnout hněvem. Nesmí přestat vidět věci v širších souvislostech. Je mnohem bezpečnější si z něpřátel dělat přátele než se je snažit vybíjet... což u Nesmrtelných platí dvojnásob. Tohle stvoření tě přestane ohrožovat vposledu jedině tehdy, pokud se ti podaří získat ho pro lásku...

            Ne že by to bylo moc pravděpodobné.

            Ale neztratila k tobě všechen respekt. Snad, kdoví, jsi naopak trochu opravil svou reputaci, protože vycítila tvůj hněv, držený na uzdě... Ne zrovna ideální, ale aspoň něco, co je schopná vnímat.

            Kromě toho, že nemá žádnou šanci ho získat, pokud mu zabije ženu, ovšem.

            Smějí se mu bohové? Možná by mohl být ještě rád...

            Ani toho Jaela se mu zatím nepodařilo pořádně postavit na nohy.

            Ale aspoň... nu, tak trochu modifikoval pro potřeby Hadí paní panovnický rituál.

            Snad to bude první krok. Snad jí to pomůže naučit se nezabíjet. A jestli ne... tak to snad aspoň trochu ochrání jiné.

            A on má tím víc času, čím méně může spát.

 

*

 

            Je nový den, Matko. Volala jsem k tobě nesčíslněkrát  v hodinách tmy, ale nedokázala jsem se vymanit z kruhu vlastní bolesti. Přijmeš prosím můj pozdrav aspoň teď, na prahu rána? Děkuji ti za světlo, za svěží vítr od moře, za vůni stromů, kterým tu ve své nekonečné lásce dáváš růst. Kéž vydrží, a dočkají se plnosti let, a hojnosti ovoce... Zdravím tě, Pane světla. Děkuji ti, že jsem ještě naživu, navzdory všemu.   A přece nevím, zda jsem se dopustila něčeho zlého - vím jen, že možná ano, a možná to bylo strašné. Slyšela jsem o tobě, že raději napravuješ než popravuješ, prosím, navštiv mě svým světlem, jestli je to jen trochu možné. Dej mi jistotu, dej mi pokoj srdce, i kdybys mě pak měl zabít. Ale jestli je nějaká šance mě zachovat, prosím o ni.

            Abaku si povzdechla. Přejela očima obraz na stěně, barvy a štětce, pak ulpěla pohledem na vchodu do místnosti,   v níž spalo dítě. Ještě žiju. Tak kéž je prosím každá hodina, kterou ještě žiju, k dobrému pro ně pro všechny... navzdory všemu.

            Závěs ve vchodu se porozhrnul, dovnitř opatrně nahlédla Ain.

            "Moré, má paní," ohlásila potichounku, spíš jen pohybem úst, když se setkala s jejím pohledem.

            Abaku pocítila, jak se jí rozbušilo srdce. Že by? Že by přece?

            Zvedla ruce k vlasům, ale věděla i bez toho, že je všechno v pořádku. Aspoň na tohle těch dlouhých nočních hodin využít mohla.

            Vyběhla po špičkách ke vchodu, pohybem ruky poprosila Ain, aby tu zůstala, kdyby se dítě probudilo,             a shovívavě přijala Morého obřadný pozdrav.

            "Drahý příteli! Jsi moc hodný, že jsi tak spěchal! Ráda bych tě aspoň pohostila, ale mluv, prosím nejdřív mluv! Máš pro mě odpověď?"

            "Myslím, že mám, má paní. I když je to hodně těžké, takhle naslepo."

            Hleděl na ni s nesmírnou úctou a láskou těma svýma velikýma, vážnýma očima. Kolik ví i tak? A jak asi těžké pro něj muselo být, dotazovat se zrovna kvůli ní, a zrovna v takové věci?

            "Nikdy ti nezapomenu, že jsi to pro mě udělal," vydechla.

            Poděkoval úklonou a náznakem úsměvu.

            "Byla to moje povinnost... a teď už i radostná, má paní, protože mám jistotu, že ses neprovinila natolik, abys zasloužila smrt."

            Viděla mu to v těch očích. Už podruhé mu to udělali, ona a Pallu. Bylo to pro něj horší, než kdyby byl souzeným sám.

            "Ano..." přinutil se pokračovat. "...ano, provinila ses. Především slabostí. Ale zároveň jsi hodně milovala a mnohé obětovala, a to nebylo zapomenuto. A ještě je cosi před tebou, co máš vykonat - cosi, na co budeš potřebovat všechnu statečnost, kterou jsi tehdy neměla, a víc. Tak usmíříš svou vinu úplně, a obrátíš k dobrému mnohé, co se ještě stane. Dává... ti to smysl, má paní?"

            Jeho obraz se jí rozmlžil. Mimoděk přitiskla ruce         k bokům, aby se ujistila, že má něco na sobě. Věděla, nakolik je to v téhle kultuře důležité... ale nebyla zvyklá od dětství. Občas mívala nepříjemné sny na toto téma.

            "Až příliš," špitla.

            Pousmál se. Přece jen mu to polichotilo.

            "Je to... pro tebe hodně těžké, má paní?" tázal se účastně hned vzápětí.

            Zasmála se a pootočila se stranou, aby odlehčila situaci.

            "Nu, to asi musí být, ne? Ještě mám být hodně za co vděčná!"

            Hleděl na ni, chvilku sbíral kuráž.

            "Nesvěříš mi přece jen víc, má paní?" zeptal se pak váhavě. "Mohl bych nést všechno s tebou... a mnohem lépe poradit..."

            Cítila, jak jí tuhne obličej... jak jí zchladly ruce. Prudce zavrtěla hlavou.

            "Ne... nemůžu. Nezlob se."

            "Ty odpusť, má paní. A odpusť prosím předem, že to občas asi zmíním i v budoucnu. Stojím při tobě samozřejmě     v každém případě, ale kdybys někdy... nerad bych, abys o tom musela i začínat, úplně sama."

            Její sevřenost se prohloubila, ale vzdorovala tomu. Věděla, co ho muselo stát, tohle povědět.

            "Děkuju ti. Jsi moc hodný... myslíš na všechno. Ale teď prosím pojď už dolů, upeču ti aspoň snídani!"

            "Ještě okamžik, má paní."

            Otočila se zpět k němu, s trochou nových obav.

            "Neboj se, má paní. Jen chci ještě něco udělat, jeho jménem, a prosím, abys to tak přijala. Od něj, ne ode mě."

            Sevřel ji v náručí, pevně a vroucně, a držel ji dlouho - tak dlouho, že se musela přestat bránit slzám, tak dlouho, že jí nezbylo než pocítit, že se jí nabízí láska a smíření. Držel ji až do posledního zlomku vteřiny předtím, než chodba ožila svým ranním životem.

 

kapitola 22.

 

            Nejprve ze všeho rozpoznala slunce na čele Jednorožce. Zářilo ve tmách. Abaku nezformulovala v mysli žádná slova, jen k němu upřela oči, vnímala ho.

            Cítila se unavená na pokraj vyčerpání. Porod trval celou noc. Pak dítě chvilku pronikavě křičelo, ale nyní už spalo, nasycené a spokojené. Měla by zkusit také odpočívat, snad. Věděla však, že nebude, při minulém porodu tomu bylo stejně. V člověku to nějakým způsobem vyprovokuje všechny rezervy: potřebuje pak čas, aby si znovu zvykl spát.

            Jednorožec už vystoupil z temnot celý, bíle zářil na pozadí matně tušeného Stromu. Byla ráda, že prožila svou velkou chvíli právě tady, v jejich blízkosti.

            Čísi blízkost však přece scházela, dost podstatně.

            Inu, však on se vrátí. Byl by přijel, kdyby jen trochu mohl - mrzelo ho to šíleně, to si dovedla představit. Bude bez sebe štěstím, až se s nimi konečně setká.

            Anebo ne?

            Zvedla se na loket a pohlédla na spící dítě. Syn, ano. Tak jak si přál. Ale... šlechtická krev jejího rodu se tentokrát už konečně projevila...

            Šedomodrá, tuhá kůže nesla ještě stopy silné vrstvy tuku, pod níž se narodila, a to vše podtrhovalo výrazné, nedětské, téměř by se dalo říci už nyní mužné rysy obličeje. Chybějící ušní boltce ještě zdůrazňoval fakt, že vlásky dosud nezačaly rašit, projevovaly se jen temnější barvou pokožky na hlavě. Škaredé dítě, pomyslí si možná nejeden z místních, až tě uvidí. Nu, za pár dní se to zlepší... o trochu.

            Ale Pallu? Co řekne on?

            Dítě prudce rozevřelo kulatá temná očka, zkřivilo veliká ústa do vzteklé grimasy a začalo křičet. Ne plakat. Křičet z plných plic a bez úvodu. Vzala je do náruče a dala mu znovu pít. Sytilo se stejně energicky až dravě, jako předtím křičelo. Přijímalo život bez okolků. Trochu to bolelo.

            Černá očka se při tom ani na chvilku nezavřela. Hleděla na ni, upřeně, soustředěně, jako by chtěla prozkoumat a vštípit si do paměti každou její podrobnost. Konečně, po značné době, se naráz zavřela. Dítě naposledy polklo a vzápětí znovu tvrdě spalo.

            Obraz už měl všechny své barvy. Slunce vyšlo.

 

            Mezi závěsy opatrně nahlédla Ain, hned se zase stáhla, ale vstoupil někdo jiný. Abaku prudce poskočilo srdce... ale stříbrný záblesk v tmavých vlasech a lehounké cinknutí příchozího prozradily.

            "Světlo ať s tebou zůstává, má paní."

            Filigrány v jeho vlasech nyní naplno rozehrál první skutečný paprsek, který vstoupil ve stejném okamžiku s ním.

            Inu... jak jinak.

            Vztáhl k ní ruce a mezi jeho prsty se rozevřela hvězda. Sklonil se a dotkl se jejích vlasů sotva víc než světlo samo, když jí ji zavěsil kolem krku.

            Ostýchavě ji uchopila. Průzračný kámen ve stříbře... tak jemná práce, tak promyšlená. Kolik hodin jí věnoval? Co všechno do ní uzamkl?

            "Dala jsi mnoho ze sebe, má paní. Světlo ať tě prostoupí a dá znovu vyrůst všemu, co je třeba... Pak ho dej jemu: hned, jak bude moci takové věci nosit - a světlo nechť pomáhá i jemu k ryzosti sdrce."

            "Děkuji ti... to je vzácný dar."

            "Bude ho třeba, má paní. Tvá cesta s bohy nyní dospěla k rozhodující křižovatce."

            "V čem?"

            "Jaké jméno jsi mu dala?"

            "Roi, samozřejmě."

            "Co všechno o něm víš?"

            "Byl jejich synem. Matky, a Pána světla. Čistá božská krev, téměř rovný jim oběma. Stal se nejslavnějším                  a nejmocnějším králem, jakého kdy země nosila... a právě od něho odvozujete svůj původ vy všichni."

            "Přesně tak. Víc ti neřekl?"

            "Ne..."

            "Dbá tradice našeho lidu. Jsou věci, o kterých nemluvíme - většinou. Ale paměť musí zůstat uchována, a ty bys měla vědět, neboť jsi na sebe vědomě vzala její cestu..."

            "Bylo to moc zlé?"

            "Nejhorší, jaké si vůbec lze představit, má paní."

            "Mluv. Pověz mi to."

            "Víš určitě, že chceš slyšet všechno a hned, má paní?"

            Mrkla po spícím dítěti.

            "Kdo ví, kdy teď budu zas mít klidnou chvilku..."

            Přiklekl vedle lůžka.

            "Dobrá tedy, budu ti vyprávět příběh, a všichni bohové ať jsou ti posilou."

 

            "Otec moudrosti a Paní lásky by se nikdy nespokojili   s pěstounskou rodinou. Chtěli o svého syna pečovat sami. Na léta jeho růstu a dospívání přijali lidskou podobu. Mohli se tak snadno stát vládci lidí, a jedněmi z nejlepších, ale tím by ve skutečnosti svěřený lid strašlivě ohrozili. Pomsta jim byla neustále v patách."

            Přikývla.

            "Stali se tedy pastýři - odtud také jeho jméno. Žili        v dosahu lidí, avšak nikoli přímo mezi nimi. Lidé tehdy znali mnoho moudrosti a vynikali v mnoha řemeslech, ale žili prostě, ponejvíce také jako pastýři.

            Poznenáhlu, jak se o nich pověst roznesla, ztráceli Mada i Peri stále víc ze své dobrovolné odloučenosti. Poutníci se k nim táhli zdaleka s prosbami o radu, uzdravení, požehnání, a oni byli tak laskaví, že se snažili pomoci každému. Tak byl také jejich syn neustále ve společnosti lidí. Brzy si zvykl na to, že je všechny v mnohém převyšuje.

            Byl urostlý a krásný, nebylo na něm chyby. Sotva začal dorůstat, vzdychala po něm každá dívka, na kterou se jen podíval. Avšak každý, muž nebo žena, mladý nebo starý, vnímal v jeho podobě ušlechtilost jeho rodičů a pokud měl jen trochu otevřené srdce, po ušlechtilosti se roztoužil..."

            Abaku letmo sklouzla očima k dítěti. Neříkala nic.

            "Byl silný jako mladý jednorožec a světlo jeho mysli bez námahy pronikalo do všeho poznání. Avšak to nebylo všechno, má paní. Jeho srdce bylo skutečně ryzí a ušlechtilé, tak, jak jeho zjev dosvědčoval. Nikdy, za celý svůj život, nevyslovil lež. Nikdy nezradil přítele. Nikdy se nesnížil          k nečesnosti nebo zákeřnosti. K ženám byl vždycky něžný,      k potřebným velkorysý, rozdával bez odměřování všechno, co měl, na těle i na duši - pokud u někoho nezjistil, že mu tím víc škodí než prospívá. Miloval krásu a mnoho jí vlastníma rukama i srdcem vytvořil."

            Ale...?

            "Nikdy také nebyl změkčilý nebo pohodlný. Naopak. Dychtil po činnosti, prahl po poznání. Oba rodiče ho učili rádi a nějakou dobu byli všichni spokojení. Pak ale pocítili jistý nesoulad. Jak vznikl svět? Proč? Proč on sám je téměř bohem, ale ne úplně? Co s ním bude po smrti? Na tyto otázky Roi nikdy nedostal odpověď, která by ho plně uspokojila. Velmi se tedy snažil aspoň získat co nejvíc poznání o vlastním těle, aby je uměl obnovovat a léčit, a matka nikdy neměla to srdce odmítnout, i když otec někdy varoval. Tak dosáhl téměř nesmrtelnosti. Otec mu však vynahrazoval svá varování tím, že mu bez zábran poskytoval spoustu poznání o vlastnostech látek a chodu světa, a tak Roi dosáhl i něčeho, co se blížilo vševědoucnosti.

            To už byl plně dospělý a jeho rodiče mu chtě nechtě museli přenechat svobodu rozhodování, i kdyby necítili jako pro všechny bezpečnější, když se znovu stáhnou více do tebel aher. Tak začal Roi žít samostatně - a bez námahy, často i bez vědomé snahy, získával stále víc moci v lidské společnosti. To na čas zatlačilo nevyřešené otázky do pozadí a než měl kdy se k nim vrátit, bylo už pozdě. Neboť začal využívat svých znalostí k vedení boje a velmi, velmi dlouho přitom ještě věřil, že pouze obětavě slouží bytostem nižším, než je sám. Ještě dlouho se hlásil ke jménu Roi poté, co se stal z pastýře vládcem."

            "Taková je cesta všeho vašeho lidu," namítla mírně.

            "Ano. Takový je úděl božské krve. A taková je            i odpovědnost, která se s ní pojí. Neboť Adír - to jméno mu dali lidé ve dnech jeho slávy - nepochybně vykonal mnoho dobrého. Podmanil si mnohé země, ale pozvedl jejich lid         k životu, o jakém se jim ani nesnilo. Když však boje dostoupily vrcholu, použil znovu a naplno poznání, které měl od otce."

            "Co bylo pak?"

            "Zachránili se jen nemnozí. Země se proměnila           a ztratila mnoho ze své krásy i na místech, která byla víceméně ušetřena. Ale ta nejkrásnější místa - místa, kde měl svůj domov, svou říši, a celé jejich širé okolí - se dosud nevrátila k životu. Dnes se jim říká Veliká poušť."

            "A on?"

            "Odešel cestou smrtelníků. Bez potřeby, a mlád - bylo mu sotva dvě stě let. Ale na to se neptáš, má paní. A já ti nemohu odpovědět. Jak věřím, ani Mada sám odpověď nezná."

            Ach Matko...

            "Je to její největší žal, má paní," dopověděl Moré velmi, velmi tiše. "Nechť všichni bohové dají, abys ho s ní nemusela nést." Natáhl štíhlé prsty a kratičce se dotkl klenotu, který jí daroval. "Nechť Pán světla dá, aby tvé srdce nemuselo být zlomeno, má paní. Kdyby mělo dojít až k tomu, nechť si vezme mé jako náhradu."

            "Moré! Kdyby se s kýmkoli stalo něco takového, jeho matka už se nemusí starat, co bude s ní!"

            "Já vím, má paní. A Otec moudrosti sám jistě nejlépe ví, v kterém okamžiku přijmout nabídnutou oběť... pokud se tak rozhodne."

 

kapitola 23.

 

 

            Putovali spolu síněmi mořského paláce, míjeli sloupy, rezavé a bílé, kamenná mřížoví a záhadné obrazy, o nichž nikdo nemohl s jistotou říct, zda byly vytvořeny rukama          a myslí. Nořili se do zahrad, tepaných z jemňoučkého zlatého plechu, a vyplouvali na povrch v jezírcích, obklopených vodopády, stékajícími ze světa stromů a květin.

            Co na tom, že jen v její písni, protentokrát? Oba je měli hluboko v srdci, ty chvíle, kdy tudy v úžasu poprvé plavali spolu, sami a dokonale šťastní. Ale vrátili se ještě mnohokrát, jezdívali sem i s dcerkou. Na Lakiré si mohli svobodně zaplavat jen uprostřed noci.

            Teď zpívala o mořském lidu, který kdysi žil v těch místech. O příchodu syna králů, nesrovnatelného v moudrosti a kráse, o věčném přátelství a společných dílech, přesahujících vše, co bylo vytvořeno předtím.

            Avšak ve dnech dětí jejich dětí se správců zmocnila chamtivost a povstali proti svému králi. Odhalil zradu ještě včas, ale mořský palác byl nyní tím jediným, co mu zbylo. Plný ošklivosti a hněvu proklel své zrádce a na jeho srdce padl stín. Nastal čas bojů a nenávisti a mořský lid něčemu takovému nemohl napomáhat, ale nemohl se ani postavit proti dávnému přátelství. A tak se ve velikém žalu rozhodl odejít, vydat se na dalekou pouť mořem zpět, až do někdejší vlasti...

            "Tohle už se Morému podařilo zjistit?" tázal se Pallu se zájmem.

            "Téměř ano. Kroniky psali ti, kdo zůstali, to víš... ale podle několika míst se tak dá soudit s velkou jistotou."

            Seděli proti sobě u nizkého stolku s ovocem a vínem, jen oni dva a dítě, které si hrálo kolem nich na podlaze. Menaké se dosud nevrátila. Právě jí nyní Moré věnuje prakticky všechen čas, mnohem víc, než ho tráví běžnými povinnostmi nebo v knihovně mořského paláce.

            Je u něj dlouho. Ale koneckonců, vrací se pravidelně nadšená. A on jí dovede poznání, které od něj tak dychtivě načerpává, propojit s hrou až dost. Není třeba se bát, že ji přetěžuje.

            Dveře na terasu byly otevřené, ale v tuto denní dobu dávala Abaku přednost troše stínu. Záplava slunce, která se lila dovnitř dveřmi i oknem za jejími zády, docela stačila. Ještě chvíli potrvá, než se zjemní západem a začne být příjemně venku.

            Zpívala teď o pouti mořského lidu. Ta píseň už byla její vlastní, i když nepochybně až příliš pravdivá. Zpívala        o nesčetných nebezpečích, o mořských ještěrech a dravých rybách, o proudech a nástrahách hlubin, o odvaze, lásce           a vynalézavosti těch, kteří nikdy neublížili žádnému živému tvoru. Kolik jich tehdy ve skutečnosti prošlo? Snad málo, snad nikdo: bylo však dost těch, kdo podobné cesty podstoupili jinde a jindy, aby nesčetné situace zůstaly zachyceny               v pověstech Egliaru. Všichni také věděli, kde leží jejich cíl: daleko na západě kolem ostrova Aimirin, obklopeného hranicí, za niž nic zlého nepronikne. Ale pronikl tam, pronikne ještě vůbec kdo z těch, kdo se pokusili...?

            Pokud ano, už nedá zprávu.

            Hoch žil v její písni, bylo to znát. Šmejdil po podlaze   s obratností mořského lidu - a nepotřeboval mnoho fantazie, aby se vžíval do pomořské pouti, neboť podlahu jejich ložnice už dovedné ruce na přání jejího milujícího muže proměnily     v to, co tolik připomínalo domov: v síť potůčků a jezírek         s vodotrysky a kaskádami, oddělujících suchá místa - ostrovy, pokryté mozaikou listů a květů. Stačilo občas doplnit příběh nějakou loďkou, rybou či ještěrem, a těch měl hojnost. Mnoho jich už sám pomáhal vyřezávat.

           

            Jeho syn... co na tom, jak vypadá. Jeho nápadná, až komická ošklivost je jen skrývající se krásou, to Pallu viděl. Ústa a nos přespříliš velké, rysy tváře přespříliš mužné. Nehodí se k dítěti, ale jednou budou slušet dospělému.           A vlásky má aspoň pěkně kučeravé, ač tuhé jako koňské žíně...

            Pousmál se při vzpomínce na první setkání. Dokonce   i Abaku se tehdy trochu bála, jak ho přijme. Ale vzhled je vedlejší. Schopný panovník bude muset vědět, jak z něj udělat přednost. A jeho očka mu už tehdy nad všechnu pochybnost prozradila, že schopný bude... Bystrý a vnímavý, všechno zkouší, všeho si všímá, a všechno si s hlubokou vážností pamatuje. K tomu zručný na každé dílo a mrštný jak opička... a silný taky, nebo spíš urputný?

            "Tohle raději ne," upozornil Pallu mírně. Abaku zpívala dál. Věděla, že to tak mají oba rádi, a často si spolu povídali v průběhu jejich písní, aniž by je přerušila.

 

 

            Na místnost padl náhlý stín.

            "Pojď zpátky!" řekl Pallu - dosud pokojně a skoro vesele, ale hodně zřetelně.

            Otočila se. Dítě vylezlo do okna a teď si tam pro zábavu balancovalo, vyklánělo se ven. Otcovo napomenutí snad přeslechlo, snad ignorovalo. Ještě chviličku a poletí, dobrý čtyřnásobek své výšky, než dopadne na schody dole...

            Abaku vyrazila jako blesk, ale její muž, cvičený          v boji, byl rychlejší. Pevně ji sevřel, takže se nemohla ani hnout. A přesně v tu chvíli, přímo před jejímo dosud nevěřícíma očima, se dítě převážilo.

 

 

            Vyhlédnutý k oběti...

            Pallu v tu chvíli nedokázal formulovat myšlenky, ale bylo to v něm, nemohl zapomenout. Ani jeho tohle už neminulo, byl vyzván k oběti božské krve...

            Ale žádala Peri, a žádala vnitřně rozpolcená, a on v tu dobu nepochyboval, že bude mnohem lepší galantně jí přispět na pomoc a rozhodnout za ni.

            Nevzpomínal na to. Ale věděl. A ve chvíli jako tato...

            ... mu díky všem bohům důrazný jekot hrůzy a bolesti potvrdil, že dítě přežilo.

 

 

            Vyběhli současně, ale její muž byl zase o něco rychlejší. Stanul nad dítětem a to utichlo, jako když utne. Sklonil se nad ním, začal ho prohmatávat, ale velmi rychle poznala, že ne proto, aby léčil. Jen kontroluje, a jen vážné věci.  Brzy byl hotov a zase se napřímil.

            "Vstaň, ještě můžeš," prohlásil. Jeho hlas zněl jinak než dřív. Dosud přátelsky, ale dosti suše. Nikdo z jeho blízkých by nikdy nedopustil, aby muselo dojít až na tento tón.

            Dítě se s námahou, ale bez námitek vyškrábalo na nohy. Pak na něj nejistě pohlédlo a začalo pokulhávat po schodech vzhůru.

            Její srdce spěchalo na pomoc jim oběma... ale pak si uvědomilo, že to není tak jednoduché.

            Pallu se podíval na ni a jeho tvář zněžněla úsměvem.

            "Je to pro tebe težké, viď? Ty jsi dokonce ani nechtěla, abych tě zadržel? Vážím si statečnosti, s jakou to neseš."

            Není jí mnoho. Jen nekřičím nahlas, i když mám chuť. Vím, že by to pro něj bylo ještě horší.

            Stiskl jí ruku. Nevytrhla se. Dokonce se nedokázala ubránit nepatrnému záchvěvu čehosi hřejivého.

            Nasi je tady. Strom, prorůstající celou zemí - podpírá ji, dává jí život. On je jeho syn, ty jsi jeho žena. Samozřejmě budete stát při něm.

            Pustil ji, ještě poněkud zdřevěnělou, a lehce vyběhl nahoru, ve stejném okamžku, kdy se tam dítě dostalo.

            "Ukliď si to tady, půjdem spolu ven," vyzval ho, nyní o poznání srdečněji.

            Nebyl příliš tvrdý. Udržel dítě v pohybu až do večera, ale vyhýbal se drsným hrám.

            Stále vroucnější. Stále veselejší. Před očima nic netušícího doprovodu.

            Cítila se přitom pravděpodobně hodně podobně jako její syn. Plná bolesti, ale nedávala ji najevo. Nevzdorovala ani v nejmenším.

            A byly chvíle, možná dokonce často, kdy při tom byla naprosto šťastná.

 

kapitola 24.

 

 

            Moře bylo dosud klidné.

            Na jejich nepatrnou lodičku i tak až dost. Menaké kormidlovala se soustředěním, které jí umožňvalo odvádět dokonalou práci, spokojená, ale napjatá do krajnosti. Vystřídal ji, aby si mohla odpočinout.

            "Vedeš si dobře," řekl jí. "Teď to vezmu já, nebudeme nějakou chvíli rychlost potřebovat. Až to začne být opravdu nebezpečné, zase tě ke kormidlu pustím, neboj."

            Mrkla po něm, potěšená, ale nejistá.

            "Co jestli chybu udělám?" chtěla vědět.

            "Budeš plavat," řekl jí lakonicky. "Budeš plavat jako delfín, však máš v sobě krev jejich bratří. Neopustíš svůj lid."

            "A jestli přece jen..."

            "Octneš se v tebel aher," odpověděl stejně pokojně. "Jsi dcera bohů: tam je tvůj domov. Potkáš svého pravého Otce a Matku. Okusíš netušené. Ale já ti věřím, že chybu neuděláš."

            "Může se to stát?"

            "Může, pokud tak bohové budou chtít."

            "Ale ty to nečekáš."

            "Kdybych si myslel, že nejsi dost schopná, nebral bych tě sem."

            Už je jí třináct let... nu, bezmála. Připravil ji dobře. Neudělá chybu... pokud dá do věci opravdu všechno, co v ní je. A ona ho nezklame. Možná bude občas křičet, možná se bude cítit na pokraji sil a hůř, ale nedovolí si chybu. Nedovolí si chvilku nepozornosti.

            Do mořského paláce sami ve dvou jeli prvně, ale ani zdaleka to nebyla jejich první výprava. Brával takto na výlety obě děti, zpravidla po jednom, a vždycky bez Abaku. Vracel je ve vzorném pořádku a šťastné - to jí stačilo a příliš se nevyptávala. Pak si vždycky počkal, než začaly samy škemrat o další.

            "Teď."

            Už jsou blízko. Vrátil jí kormidlo.

            "Drž jen směr, o mě se nestarej - rychlost ti zajistím. Jakmile budeme v tunelech, zase se vyměníme. Pak budeš jen svítit - zase si odpočineš."

            "Jak se tam vyměníme?"

            "Vím o místě, kde to tam půjde. Předtím pojedeš kousek na lampu - jen nepatrný."

 

*

 

            "Příště to budu zase já," poznamenal.

            Vážně na něj pohlédla v paprscích odpoledního slunce, které začínalo zlatit terasu.

            "Příště to zřejmě bude Ram a skutečný vojenský výcvik," odpověděla. "Máš na to léta."

            Aspoň Pallu to říká, dodala v duchu. A snad... snad má i pravdu.

            Roi vypadal starší, mnohem starší než byl. Své vrstevníky převyšoval o hlavu a už teď mu jen Ramovi synové byli dost dobří, když chtěl s někým změřit síly. A jeho tvář byla... bezčasá. Ne už ošklivá. Možná dosud nezvyklá, ale způsobem, který vzbuzoval respekt. Byl modrý, ale nebyl to Eglian, ani Eglian šlechtického rodu. Byl to... kdosi jiný.

            Ale o to nešlo. Učil se s takovou lehkostí a zvládl toho už tolik tak lacino, že Pallu usoudil, že nic jiného než skutečný vojenský výcvik nedá jeho vůli potřebnou pevnost. Znělo jí to tvrdě jako tak mnohé, ale vnímala moudrost za tím rozhodnutím. Snad to tak bude opravdu nejlepší.

 

            Už nikdy se neopakovala scéna, kterou tu zažili... tenkrát.

            Nebylo toho potřeba: udělali pro to všechno, oba.

            Věděla dřív, než si mohli spolu promluvit, že Pallu si tu lekci odtrpěl ne méně než ona. Proto byl tak důkladný. Proto ponechával i nadále, kdykoli byl se svým synem, viset ve vzduchu nepatrný náznak varování. Nevěděla přesně, jak to dělá. Snad způsobem chování, i když bývalo velmi neformální, snad čímsi jako ten jeho panovnický rituál, i když pro ni bylo velmi těžké si naplno uvědomit, kdy na někoho působí mocí, dokud to nepřekročilo určitou hranici.

            Sama dělala, co mohla, aby to vyrovnala výchovou      k moudrosti. Poslouchat starší, neřkuli rodiče, je přirozený řád věcí. Zejména pokud jsou takoví, že si úctu skutečně zaslouží. Bez ohledu na následky, bez ohledu na... magickou manipulaci?... právě tak tomu musí být. Rodina potřebuje spolupracovat, držet pohromadě.

            Dítě bylo velmi vnímavé. Věděla, že se jí otevírá. A ať už to bylo jen tím nebo ne, nikdy už se nestalo, že by zanedbalo nějaký nasiho příkaz. Jejich vztahy probíhaly velmi hladce.

            Ji syn také poslouchal vždycky. Nebo snad... někdy se nedovedla ubránit pocitu, že je spíš dvorný. Vyhoví jí, protože jí tím udělá radost. Kdyby nastala kritická situace, mohl by převzít vedení. Ale to bylo jen neopodstatněné tušení, které nemělo smysl, dokud dítě zůstávalo ochotné a poslušné.

            Samozřejmě byla vždycky i mnohem bdělejší než tehdy. Dlouho si pak vyčítala ten útlum pozornosti.

 

            Teď... dorůstá. Všimla si, jak si jeho prsty pohrávají    s Morého hvězdou, kterou mu před několika týdny předala. Brzy mu bude muset předat víc, celý jeho život. Nezbyde jí než doufat, že to, čemu ho předtím naučila, mu zůstane světlem.

            Za chviličku jí řekne, že už bude muset jít.

            Dala si záležet, aby se usmála předem. Musí mít jistotu, že ho podporuje.

 

*

 

            S posledními večerními paprsky vzal Pallu svou dceru do náručí a triumfálně ji vnesl do nádvoří paláce. Během těch pár okamžiků tvrdě usnula.

            Opatrně ji uložil. Dala všechny své síly, a dala je dobře. Ať si odpočine. Bude ji mrzet, že šel k Morému bez ní, ale přiběhne za nimi, sotva se zotaví, a pak si to všechno vynahradí.

            Ale když otevřel dveře knihovny, nalezl Morého zhrouceného na podlaze bez známek života.

           

*

 

            Otec! Tohle jsou jeho kroky! Spěšné... jiné než jindy.

            Otče i Matko, děkuji za dar nového dne. A jestli mě čeká něco těžkého, stůjte prosím při mně.

            To už byl na nohou a největší možnou rychlostí se oblékal.

            Jestli ve mně je něco, co neladí s krásou, pomozte mi prosím dát to do pořádku - včas.

            Nejraději dřív, než sem přijde. Ale to už bych asi žádal příliš.

            "Ty máš klenot, který tě propojuje s Morém? Dej mi ho - rychle!"

            Cosi se v něm ozvalo na protest.

            Hvězda je moje - moje a její. Skoro ses o ni nezajímal. Nikdy.

            "Moré umírá," řekl otec prostě. Ani nenasadil svou vůli proti jeho, ani nepřikazoval, ani nevysvětloval. Zdálo se, že nemá mnoho síly ani na to, aby mluvil. Šetřil slovy, bílý ve tváři a rozcuchaný - vyčerpaný zřejmě víc, mnohem víc než celonoční cestou.

            Mlčky přetáhl řetízek přes hlavu a klenot mu podal. Pallu ho uchopil a kámen mu okamžitě pukl v prstech.

            Pallu si slyšitelně oddechl a malinko se napřímil.

            "Dobrá, tak teď tedy ty," pokračoval mírně. "Co jsi si tím dělal?"

            On mě chce soudit. Možná i zabít.

            Ano, ale otec je na zhroucení. On je teď odpočatý,      a moci má dost. Nevyužíval jí zatím ani polovinu, přece jen se snažil být zodpovědný, ale teď, když jde o život...

            Nemůžeš ho zabít! Je to on, kdo je srdcem...

            Ne. Ne on. Ty. Jsi to ty, a budeš to dělat líp.

            V tu chvíli užasl, neboť Pallu se přátelsky usmál.

            "Ano, je to tak," řekl. "Můžeš se se mnou střetnout      o moc, a můžeš se mě pokusit zabít. A já tě budu soudit, bude-li to nutné, a v krajním případě tě odešlu do tebel aher, aby ses zodpovídal lepším než já. Prosím, nedělejme si to zbytečně těžší. Dávám ti příležitost se mi v pokoji svěřit, čeho ses dopustil - jako jeden blízký člověk druhému."

            A Roi pochopil, že je to tak.

            "Používal jsem ji jen k ochraně, k ničemu zlému!"

            "K ochraně při čem?"

            "Zkoušel jsem... dělat něco pro naši zemi." Roi okamžik sbíral síly, pak pokračoval odvážněji. "V mnoha věcech ji vedeš dobře, ale některé necháváš úplně stranou, nepochopitelně."

            Pallu zvedl obočí.

            "Liama? Ty ses pokusil oživit tenhle druh obchodu?"

            "To bylo už dávno potřeba!"

            "Snad... lepším maskováním, ochranou? Kryl jsi... piráty?"

            "Obchodníky s liamou, ano. Sám nejlíp víš, že všechny jejich zisky zemi jen pomáhají!"

            "Sloužil jsi Hadí paní, pracoval s její mocí, ale cítil jsi potřebu se před ní chránit?"

            "Nesloužil jsem jí! Ona sama musí sloužit našemu lidu! Věděl jsem, že nemám ještě dost sil, abych ji zkrotil přímo. Věděl jsem, že ten klenot mi pomůže. Netušil jsem, za jakou cenu! Nikdy nikdo mi neřekl... Ale asi jsem na to měl pomyslet i tak," dodal velmi tiše.

            Chvíli bylo ticho.

            "Přežije to?" ozval se pak Roi nesměle.

            "Nevím. Dali jsme mu šanci."

            "Suď mě. Nebudu se ti bránit."

            Pallu se pousmál. "To je dobře. Pak už to zvládneš beze mě. Začíná ti vojenský výcvik, budeš mít co dělat. Ale máš dobrou hlavu, a času jsi měl zatím až příliš. Dej se do učení zároveň k Jaelovi. Zjisti si, co jsi nevěděl. Pomoz Morému přežít, pokud je to ještě možné. Pomoz těm, kdo se dali na liamu. Možná je jich opravdu teď víc i díky tobě."

            "Takoví jsou ne..."

            "Snad. Ale dobrý panovník dá neschopnému šanci stát se schopným. Jen... neschopný panovník ho prostě hodí přes palubu."

            "Proto dáváš šanci mě?"

            Pallu okamžik vypadal skoro uličnicky.

            "Nejen proto. A nestydím se ti to přiznat. Ale těším se, až uvidím, jak jí využiješ. Vím, na co máš."

            Udělám pro tebe všechno na světě, tati, neodvažuju se ti nic slíbit, ale...

            Však já vím.

            Ale... nemohli bychom...

            Pallu zúžil oči. Poprvé se v jeho tváři kmitlo něco jako hněv.

            Ty po mně nikdy nebudeš chtít žádnou eglianskou zvrácenost... nikdy, viď že ne?

            Ne... samozřejmě.

            Pallu se usmál a položil mu ruku na rameno.

            "Jsi můj syn," řekl. "Víc není potřeba."

           

*

 

            "Bojím se, že je to všechno moje vina, můj milovaný."

            Měla jsem už dávno. Možná už je pozdě. Ale tys byl tak nadšený dítětem... a mně postupně začalo stále víc připadat, že jsem se mýlila, že mám jiné úkoly, důležitější, a rozhodně takové, kterými nemusím nikoho trápit...

            "Ano?"

            Snažil se trochu probrat, ale šlo to špatně. Měl za sebou strašný den, a těžkou noc... o tom, jak předtím prováděl jakési hlouposti s Menaké, ani nemluvě. A ještě i když bylo po všem, dával arci do boje o Morého život, co dokázal. Ale vyčerpání samo by se dalo překonat... kdyby nezasahovalo tak hluboko.

            Roi... jeho syn. Pallu už neměl mnoho sil myslet. Chtělo se mu prostě brečet, i když věděl, že tak daleko to dojít nenechá.

            "Promiň... měla jsem počkat na ráno."

            Temnota, v níž ležel, se rozvlinila úsměvem.

            "To asi měla, ale teď už to radši vyklop, budeme oba usínat spokojenější."

            Přitiskla se k němu. S námahou položil ztěžklou ruku přes ni, gesto ochrany a ujištění.

            Jak to říct? Jak to napravit? Ach Matko, vždyť už teď je mu dost zle...

            "Tehdy tu noc, jak se pirátský král málem dostal na svobodu..."

            A třeba se mýlím i teď... měla bych mlčet a zraním ho tak, jak ještě nikdy nikdo...

            Cítil, jak s ní začíná lomcovat zimnice. Dosud to pro ni byla strašná vzpomínka.

            "Chtěla tvůj život... vyhrožovala mi, že tě zabije..."

            Teď už i plakala, jejím přerývaným větám bylo sotva rozumět.

            "Však já měl o tebe taky šílený strach..."

            V tu chvíli se roztřásla ještě víc. Zuby jí drkotaly, už vůbec nemohla mluvit.

            Vyžádala si jeho, což to není až příliš jasné? A tys jí podlehla. Příliš jsi mě milovala.

            Mám ti to mít za zlé?

            Ještě není všechno ztraceno. Bohové k nám byli milosrdní. To srdce je možná zaprodané, ale zůstává v něm světlo. A dokud tomu tak je, budu s ní o něj bojovat.

            Jako ostatně o všechno.

            Sebral všechny zbývající síly a pokusil se jí to sdělit, slovy i myslí, ale nebyl si jist, zda je schopná mu rozumět.

 

 

kapitola 25.

 

 

            Slunce bylo za zenitem a už sem nedopadalo přímo, přesto však jemně oživovalo tepanou zlatnickou práci, kryjící stěnu: bohaté rozkvetlé větve, úponky, plody. Zdály se pohlcovat veškerý prostor, ale pokud se na ně někdo zahleděl pozorněji, zjistil, že mají svou pravidelnost, že se zavíjejí jako ulita do středu, v němž byla ukryta veliká perla. A právě k ní, jako zlatý šíp, mířil celou tou spletí jediný přímý sluneční paprsek...

            Zdejší dílo. Přizpůsobila se... a naučila se ho milovat. Ale místnost nemá být bez obrazu - rozhodně ne místnost, kde chtějí lidé růst v moudrosti. A návrh byl její.

            "Mluv, má paní. Co pro tebe mohu udělat?"

            Zvláštní, jak tenhle člověk nestárne. Jeho tvář vypadala přibližně stejně jako před patnácti lety: tuhá, kožovitá, zbrázděná hlubokými vráskami, oči jasné a klidné. Možná dokonce...

            "Vypadáš poslední dobou dobře," odvážila se nadhodit.

            Pousmál se koutkem úst.

            "Ano. Nasi mi dal příkaz o sebe víc pečovat. Nemohl jsem neposlechnout."

            Pak zvážněl.

            "A ona mě nechává na pokoji. Sama je zřejmě spokojená. Už dlouho. Vůbec se mi to nelíbí."

            "Snad dostává, co je její..." Zarazila se. Ne, tohle nemůže vyslovit, ani teď.

            "Právě tak, má paní. Dostává životy. Nejen těch několik, které nasi dovolil setnout v blízkosti její svatyně. To by jí sotva stačilo, za všechna ta léta. Ale ona má víc. Nechala rozbujet liamu a teď jen sklízí své. Snažím se, co mohu, vedu lidi k moudrosti. Jenže o to ne každý stojí. A i kdyby, jsem zrnko písku v moři."

            "Máš žáky... mezi nimi i příštího vládce..."

            "...který si vede stále ještě velmi dobře, jak sama víš, má paní. Vážím si jeho nasazení pro druhé. I když, samozřejmě, většinu obtížných rozhodnutí má ještě před sebou."

            "I tak jsem ti vděčná ta to, co říkáš."

            "Ale proto jsi nepřišla. Vyhledala jsi mě, protože máš pocit, že sama už bereš liamu příliš, je to tak, má paní?"

            Dokázala se ovládnout, aby se neodvrátila... aby ani nesklopila oči.

            "Je to tak. Potřebuju kněze."

            "Udělám pro tebe, co budu moci, má paní."

            Nic víc. Hleděl na ni vážně a účastně a ona se rozloučila s nadějí, že bude moci pokračovat v tom, co dělá, jen... bezpečněji. Je možné, že se tak opravdu cítila? Ani na Egliaru by jí tohle neprošlo.

            Ano, ale to není všechno. Proč jsi přišla za ním, proč už to není Moré, tentokrát? Nestačí ti? Ztrácíš pomalu naději, že by dokázal pomoci?

            Co když tenhle člověk to dokáže?

            "Neboj se, má paní."

            Nebyla by čekala taková slova - od něj.

            "Nikdy nevolím bolest, pokud je jiné řešení."

            Zase se usmívá. Vnímala to jen ze zabarvení hlasu. Nevěděla, jak se jí to stalo, ale teď už se na něj nedívala.

 

            Hleděl na ní pátravě, krásný čirou svou ušlechtilostí. Její bratr, její někdejší blízký druh. Před chvílí oba přijali toto tělo, on poprvé - sama ho to naučila.

            Aby ji mohl soudit.

            Cítila svou vinu, jak na ní leží, prahla po tom, aby se cosi nikdy nebylo stalo, i když si v tu chvíli jasně nevybavovala, co to bylo. Prahla po možnosti ji odčinit, dát všechno do pořádku - a věděla také, že to, co po ní její bratr žádá, je příliš, že není schopna to vykonat.

            Co po mně žádáš? Čeho jsem se dopustila?

 

            "Nevím, má paní."

            Byla zpátky. Ten, kdo stál proti ní, vypadal jinak. Ne tak vnějšně pohledný, i když také krásný svou ušlechtilostí.     A rovný bohům v moci.

            Ne tak vnějšně podobný jako Moré. Naštěstí. Ale...

            "Nemohu to vědět. Ani v tvé mysli to není. Rozhodla ses zapomenout."

            Nerozhodla! Prostě se to stalo!

            Marně se snažila ovládnout své myšlenky.

            "Netrap se obavami z mého mínění, má paní. Málo na něm sejde. A beztak už je to zbytečné. Už jsem četl tvou mysl. Vím... všechno ostatní."

            Uvědomila si, že je to tak. Přišla za ním, aby jí pomohl, rozhodnutá překousnout i větší drsnost než od Morého. Dala mu svolení si ji přečíst. Věděla - dosud ví - že to je první, základní nezbytnost. Chutná to hořce, jak by ne! Ale... kolik tam tedy bylo věcí, které si sama nepřiznává?

            "Chceš je znát, má paní?"

            Neřekla, že ano. Stále jasněji cítila, kolik věcí nechce, aby věděl... zrovna on.

            "Já mám také své chyby, má paní. Chceš si je přečíst?"

            Ne!

            Znovu se pousmál.

            "Nebudu naléhat, nebylo by to nic příjemného. Ale buď si jista, že mám. I bohové mají své chyby. To víš."

            Možná vím. Možná už ani nechci vědět!

            "Máš něžnou duši, má paní. Svět tak, jak je, je pro tebe příliš těžké břemeno. Možná, kdo ví, ani bohové sami po tobě nežádají, abys ho nesla v plnosti. Ale ty sis brala víc, než ti patří."

            Tohle věděla, než sem šla. Tenhle člověk jí prostě zakáže liamu úplně.

            A navíc jí ani nepomůže, už to přiznal!

            Povzdechl si.

            "Ne. Jak bych ti mohl něco přikazovat, pokud ty sama nebudeš chtít?"

            "Je to to, co považuješ za správné. Jako jedinou možnost."

            "Vím, a ty to taky víš, že to, co potřebuješ, je spánek. Tvůj vlastní. V té míře, která ti byla dána. A k tomu mnoho hodin, kdy bys mohla pokojně... jen tak být sama s vlastní duší. Ne v sobě něco zabíjet. Násilím zavírat oči."

            "Když je nezavřu, stejně nic nevidím, jen to víc bolí!"

            Teď vypadal veselejší než kdy předtím.

            "Děkuji ti, má paní. Moji vlastní žáci si ke mně nedovolí ani zdaleka tolik. Takhle je to... mnohem příjemnější."

            Jako malé dítě před ním... inu co. Stejně vždycky byla.

            "Pověz mi prosím, co všechno sis přečetl! Nežádám správně, já vím. Ale záleží mi na tobě a když budu aspoň vědět, oč jde... bude to pro mě všechno asi snazší."

            "Mám špatné zvyky, má paní. Část jsem ti už prozradil."

            "A já to ani nepřijala?"

            "To ses rozhodla nechat na později, má paní, či ne? Teď chceš jen mít jistotu, co všechno o tobě ví někdo, koho si vážíš?"

            "Dalo by se to tak říct. Vyhovíš mi?"

            "Nemiluješ dost vlastního muže, má paní."

            Cože?

            "Zase provokuju, viď? Dovol mi prosím, abych ti to vysvětlil. Jsi k němu laskavá, dáváš mu sama sebe. Dáváš mu velkoryse a dobře... v ten čas, kdy tu vůbec je. Snažíš se mu rozumět, přijmout jeho svět do sebe. A nestěžuješ si, když trpíš."

            Tentokrát sebou cukla. Pokusila se ovládnout... ale pozdě.

            "Ach má paní! Aspoň tohle mi prosím dovol vyslovit! Chtěla bys, aby tu byl častěji. Chtěla bys, aby ti víc rozuměl. Chtěla bys, aby byl ohleduplnější, citlivější. A právem, často.  I nasi může mít své chyby, nezapomeň. A dokonce i když nemá, tvé srdce přesto může toužit po větší blízkosti                a jemnosti, a není na tom nic zlého. Tak tomu mezi lidmi bývá, nebo ne? I když... co já můžu vědět."

            Dobře... teď mi pomáháš. Nebo aspoň, pomáhal bys, kdybych si to dovolila, kdybych se stále nebála dát před tebou najevo slabost. Ale...

            "To, co mu nedáváš, je důvěra."

            Nevím to! Přišla jsem k tobě právě proto, aby...

            "Má paní, prosím přestaň se bát mého mínění. Pokud ti trochu záleží na tom, co bych chtěl, rád bych si vyžádal právě tohle. Vím, že máš něžnou duši. Vím to už dlouhá léta. Všechno ostatní jsem si přečetl před chvílí. Plač, chceš-li, protože já ti opravdu rozumím. Okřikni mě nahlas, když          s tebou mluvím příliš tvrdě. Je to to poslední, co bych si měl dovolit k ženě svého pána, nebo ne? Pokud bys nerada, abych začal být dvornější, nezapomínej, že nemám nikoho, kdo by se mnou nejednal uctivě!"

            Vím. A máš pravdu, nikdy jsem nevěděla dost. Ale...

            "Děkuji ti. A promiň prosím, trápím tě zbytečně. Tak tedy, nejde jen o věci, které jsi zapomněla. Jsi prostě už... zvyklá tak žít. Oba jste. Nasi je k tobě tvrdší, než by sis přála,  i když se nepochybně velmi, velmi snaží. Ty víš, jak se snaží, oceňuješ to. Zůstávaš k němu laskavá. Ale nechceš tak úplně strpět život takový, jaký je. Co jediné ti zbývá? Držet si odstup, neotevírat mu všechno..."

            Ach Matko, nežádej prosím víc, než je opravdu nutné!

            "Chránila jsi před ním i své děti. Nechala jsi ho, aby je vychovával po svém, ale protožes to nemhla snést, dbala jsi  velmi pečlivě, aby se nedostali do situací, kdy by to bylo potřeba. Dnes už nejsou malé a nemusíš se tolik snažit. Ale vychováváš je sama, uvnitř svého uzvařeného světa, odděleně od něj. To je veliká zátěž, má paní. Už jen to samo by tě stravovalo dost."

            Slunce přestalo svítit. Zlatá mříž se hroutila do sebe, pohlcována temnotou. Rozlézalo se do do široka, jako kola na vodě...

            Přiskočil jí na pomoc. Jako kdysi...

            A jako tenkrát, byla to mnohem víc jeho duše než síla jeho paží, co ji postavilo zpátky na nohy.

            "Chceš po mně víc, než dokážu."

            "A ještě k tomu aniž bych ti vůbec pomohl? Má paní, pochop prosím, že to není má vina. Život sám..."

            "Ne, tohle Matka nežádá. Důvěru tam, kde můžu         s jistotou čekat ránu do srdce? Proč? A jaký smysl by taková důvěra vůbec měla?"

            "Chtěla bys, aby totéž dělal on tobě? Ty víš, že dělá - víc než si připouštíš."

            Ne, tohle není pravda! Nemůže být... nesmí!

            "Proč neřekneš jemu, aby mi pomohl? Je silnější než já, nebo ne? Vidíš ho tak. Tak proč..."

            "Víš tak jistě, že ho vidím silnějšího než ty, má paní?"

            "Jenže ty nemůžeš. Souhlasíš s ním, ne se mnou. Otec má své děti týrat, třeba i zabít, třeba i nechat, aby se zabily..."

            "Smrt je jen jeden krok na cestě, má paní. Jedno          z tvých dětí mělo být obětováno. Byl to nasi, kdo rozhodl, že přesto bude žít..."

            "Myslíš, že pro to by mělo být pro mě snazší mu dovolit... cokoli?"

            "Ne, má paní. Nedivím se ti. Ale tak jako tak nemůžeme uniknout - ty ani já."

            "Nejsi ani na chviličku ochotný připustit, že by vaše výchovné metody nebyly ty nejlepší?"

            Zasmál se.

            "Ale jsem. Možná není mezi Gibri nikdo, kdo by to byl ochoten připustit víc než já. Mohou pokřivit srdce,             a mohou zabít. Skoro všechno, co rodiče dělají s dítětem, má tu moc. Stejně jako učitel s žáky, měl bych dodat. Riskujeme všichni strašně, den co den. Jediný důvod je, že věříme, že má dobrý smysl... někoho vychovávat. Někomu dát život."

            "Ano... máš pravdu."

            "Ale vám, protože jste dva, nezbývá než se snažit         o lásku... i v tom."

            Je to opravdu nutné...

            "Jenže já stejně nejsem schopná to vydržet!"

            "Žádej o úlevu. Tak tomu věříš, nebo ne? Žádej          o úlevu z její ruky, ne ze své."

            Prostě není schopný připustit...

            "Ale ne. Ber toho, kolik sama uznáš za dobré, nebráním ti. Jen ti radím, jak při tom žít. Proto jsi mě vyhledala, nebo ne? Dělej, co ti říkám: jestli i pak budeš liamu potřebovat, ber ji. To je věc mé cti. Ano, ale ty nemůžeš ani dělat to, co ti říkám, viď? Přinejmenším, když při tom nebudeš brát liamu, abys zmírnila bolest? Tak menší úkol: nepřestávej volat k Matce. Doopravdy."

            Ale já přece...

            "Doopravdy. Tak jako ten, kdo je v krajní nouzi. Kdo ví, že ho liama zabíjí. I Paní lásky sama to ví. Její srdce je rozpolcené, když vám tyhle věci dovoluje. Nejsou něčím, co by bylo dobré použít, a křičet o pomoc až když všechno selže. Křič, má paní, protože jsi v krajní nouzi. Čelíš věcem, kterým čelit nechceš, a není vyhnutí. Život sám je žádá. Ani smrtí bys neunikla. Když volíš částečnou smrt, když se na čas otupíš, zpomalíš si čas, ale nic víc."

            "Mluvíš moudře."

            Nevěřícně naslouchala sama sobě. Ale nezbylo jí, než si připustit, že pověděla pravdu.

            "Mluvíš moudře. A udělám to. Všechno, co mi říkáš. Nezahodím příležitost milovat syna bohů. Je příliš vzácná."

            "Vážím si tvé statečnosti, má paní."

            "Když při tom nepřestanu brát liamu?"

            "Stojím za tím, co jsem ti řekl."

            "Věc tvé cti, řekl jsi? Jenže ty mi neradíš s tím, co mě nejvíc trápí. Nemohu je milovat, když trpím přes určitou míru. Ne tak, aby to stálo za řeč. Snad je to pořád ještě pravá láska, ale co z ní mají? Skoro nic... A to se nespraví, dokud nebude smířeno něco, o čem ani nevím! A v tomhle ani nemůžeš říct, že jsem k ní nevolala dost..."

            "A dostala jsi odpověď, nebo ne? Celkem brzy... Jenže jsi podle ní nejednala, začala jsi to odkládat, a ono to bylo stále těžší. Nakonec už jsi to nemohla snést, a tak jsi to v sobě zabila. Rozhodla ses zapomenout."

            Dobře, že ji ještě držel.

            "Moje vina, řekneš. A teď už není cesta ven?"

            "Ale je."

            "Mluvíš, jako by to bylo snadné."

            "Přiznat se nasimu. To je, cos tehdy měla udělat, nebo ne? Přestaň na chvilku myslet na to, že nevíš, co mu vlastně říct. Může se stát, že se ti to vybaví snáz, než ti bude milé. Ale pověz mi: kdyby věděl, ať už jde o cokoli - kdyby věděl všechno a miloval tě, jak by ti bylo?"

            "Ne!"

            "Jen křič, má paní. Řekni ne! do očí někomu z bohů. Vykřič to ze sebe, a pak udělej nevyhnutelné. Je jí to mnohem milejší než naopak."

            "Ten člověk mě nemiluje ani teď! Sám jsi to řekl. Snaží se, ale... zkrátka to neumí!"

            "Kdyby tu byl vůbec někdo, kdokoli - kdyby tu byl někdo, kdo by znal všechno, a miloval tě, doopravdy?"

            Místnost se znovu rozplynula. Pak byla vzhůru nohama - protočila se, kolem dokola.

            "Mluv. Křič."

            "Udělej to! Udělej to, a pak už je mi jedno, jak se mnou naložíš!"

            Dosud ji přidržoval, ale poodstoupil. Její okolí se        o něco přiblížilo své všední podobě.

            "Po celou tu dobu, co se známe, má paní, jsem na sebe bral utrpení druhých. Je tohle důvod, proč nyní nevěříš ani mně?"

            Ještě nikdy ji to nenapadlo takhle. Ještě nikdy ji nenapadlo, že to vůbec nebude bolet, až ji spálí.

            "Prosím, odpusť. Byla jsem slepá... celou tu dobu."

            "Neměj starosti. Jediný okamžik důvěry, a tisíckrát to vynahradíš!"

            "Ale my to nemůžeme za žádnou cenu dovolit! Všechno bychom pokazili!"

 

            Jako tenkrát... měl slabou chvilku a ona mu povolila. Nechala ho milovat láskou smrtelníků, místo aby ji soudil. Už se z toho nikdy nevzpamatoval. Ne že by zapomněl, že jí chtěl pomoci, v tom ji nezklamal. Vděděla, že je na něj spolehnutí. Ale přestoupil hranice toho, co pověžoval za správné,              a jakmile si to uvědomil, ztratil kus sebe. Už nikdy nebyl schopen jí pomoci, ať chtěl sebevíc...

 

            Jen se smál.

            "Okamžik důvěry, řekl jsem! Neproviním se proti zákonům o božské krvi, zač mě máš? A neproviním se proti němu, u všech bohů! Jak bych mohl? Poslyš, má paní, toužím po tobě od chvíle, kdy jsem tě poprvé spatřil, jako každý.       V tom jsem jen další v řadě, dobrá. Ale žádal jsem něco pro sebe, za celou tu dobu, od tebe nebo od jiného? Nechci vzít nasimu ženu, chci mu ji dát zpátky, zdravou! Chci pomoci někomu, kdo trpí, a ten někdo jsi tentokrát ty, a to, co potřebuješ, je láska. Kdybys potřebovala mou smrt, váhal bych? Ty víš, že ne!"

            Chce si ji vzít mimo tělo. Takové věci možné jsou, to věděla. A on má dost moci, aby tím provedl beze škody - sebe i ji.

            Koneckonců, proč ne. Smí se dát každému, koho doopravdy miluje, takový je zákon Matky. A tenhle člověk     v ní vzbuzuje víc, mnohem víc než pouhý soucit, který je podle zákona už přípustný. A svému muži slíbila něco navíc... dokud ji bude milovat.

            Jenže on to neumí. Poprvé to dnes přiznala i jen sama sobě.

            "To neznamená, že já to také neumím, má nejdražší! Uvolni se trochu! Celý život jí sloužíš, a přestala jsi věřit, že láska existuje?"

            Celý život ti sloužím, a neuvědomila jsem si, že k tobě nevolám dost. Celý život ti sloužím, a přestala jsem věřit, že existuješ. Jak tě vůbec mohu prosit za odpuštění?

            To láska pochopí.

            Byla to Matka, kdo ji objímal. Život sám. Rozkoš sama.

            Byla to Matka, kdo ji objímal, i když on tu byl také naplno, omládlý - přece jen. Živější, krásnější. Pro každou jizvu, pro každou vrásku, jen o to krásnější. Jako rozsvícený zevnitř - nikdy nikdo ještě nevypadal tak skutečný jako on.

            Měla tu na sobě šaty ze svých snů, šaty utkané            z mořských vod, ale to pro něj neznamenalo žádnou překážku. Dosáhl až na dno - jediné škubnutí a roztrhl je odshora až dolů.

            Konečně zpátky. Konečně v životě, tak jak měl vždycky být.

            Nebála se té síly. Totiž... ne tolik, aby to přestalo být příjemné. Zachvěla se, když se jí dotkl - ale dotýkal se jí s tak nesmírnou úctou...

            Teď. Teď to nejen řekl, ale i udělal. Není zábrany mezi nimi, ale miluje ji. Je pro něj vzácnější než celý svět.

            Láska existuje.

 

            Pak je čas se vrátit. Stalo se, co se mělo stát. Všechno ostatní je navíc. Nebude milovat jiného muže v těle... ale rozhodně se tak bude cítit. Kdyby ji Pallu měl objímat po něčem takovém, co by prožíval?

 

            Stalo se, co se mělo stát. Děje se, co se má dít. Tenhle člověk ji miluje. A kolik lásky okusil, za dlouhá léta? Na toho druhého všichni láskou plýtvají. Nic se mu nestane, když se bude maličko sdílet s jiným, projednou.

            Řekneš mu to do očí? Udělala jsi obrat v životě, nezapomeň. Rozhodnutí je tvoje, ale skrývat nemůžeš nic...

 

            "Dost, má drahá! Nedovolím, abys tohle rozhodla kvůli ohledům na mě - a to ti hrozí ze všeho nejvíc!"

            Dosud ji objímal... tak korektně! Však ji také v příštím okamžiku pustil, sotva se ujistil, že pevně stojí na nohou.

            Dosud se usmíval. Jen očima.

            "Nechci přidat k tvým vnitřním bojům další. Máš jich až až. A nedovolím, abys myslela, žes mi něco zkazila. Není to pravda. Chci pro tebe to nejlepší, na tom záleží. Byl bych ti to dal okoušet staletí, kdyby bylo třeba. Pokud nebylo... těší mě, že mě tak dobře vnímáš."

            Tak studeno tady... tak pusto! A jemu je to podle všeho jedno. Tak... statečný, jako vždycky.

            Kvůli ní. A ona má lásky také vpodstatě nadbytek, tam doma. Je neskromná. On tu bude sám.

            "Na to nemysli. Jsi to ty, kdo mi není jedno. Jen jsem se celý život učil nedávat takové věci najevo. Možná najdu sílu křičet - až odejdeš."

             Ano, to asi bude. Zase trpět... aby ti usnadnil tvé vnitřní boje. Kterých máš... ale ne! Tohle už nemůže být pravda...

            "Nemůže, má paní. Zač mě máš? Zodpovím si to před ním sám, ještě dnes."

            Je si jistý sám sebou.

            Inu, a má pravdu. Byla to Matka, kdo tě objímal. To je to jediné, na čem záleží. To jediné, co by chtěl, abys nezapomněla.

            "Nepochybuj o mně, má paní. A nedělej si starosti. Vezme to docela dobře... když začnu tím, že jsi za mnou přišla v nouzi a vydala ses mi do rukou."

            Inu... to asi ano.

            "Ocení tvé jednání, má paní. A bude jen krůček od toho... dát mi svolení."

            A ty?

            "Ty víš, že ne, milovaná. Paní lásky to dovoluje, ale její cesta je ve skutečnosti jiná."

            Vrátila jsem se, abych ho milovala, navzdory všemu. Ty bys mi mohl ten úkol o dost ulehčit. Odmítáš, žádáš všechno nebo nic. Inu... co mohu čekat, od tebe? Ale jestli mě on nemiluje a ty ano... udělala jsem správně? Jaká je ve skutečnosti cesta Matky?

            "Nejsem tak bezcitný, má paní. Ani tak bezmocný."

            Tentokrát mu neodporovala ani v myšlenkách. Jen lehká hrůza... jako bys pohladil ostřím nože.

            "Nezradím tě ani v nejmenším. Ale promluvím si        s ním. Udělám pro něj všechno, tak jako pro tebe, protože má mou lásku, má paní, tak jako ty. Bohové nechť dají, aby se to podařilo. Jestli ne - jestli se i pak ukáže jako neschopný milovat vlastní ženu... ty znáš právo Gibri. A já ho vykonám. Nic jiného mi nezbyde, ať bude kdokoli z nás trpět sebevíc. Pak... bude vše záviset už jen na tvém rozhodnutí."

            Doženeš mě k tomu, abych za něj bojovala.

            A já to udělám, chtě nechtě, i když to poslední, co jsem si kdy v životě přála, je bojovat nebo trpět...

            "A dokonce je ani všechny neochráníš, má paní. Je to nad tvé síly. Co se musí stát, stejně se stane."

            A přitom všem po mně ještě žádáš, abych... ne, nežádáš.

            "Volej k ní, má paní. Nehleď na nic. Budeš mít pocit, že ani teď to neděláš dost. Že to neumíš, nikdy nemůžeš umět. To nevadí. Ona odpoví. Udělá všechno, co bude v jejích silách.

            Láska existuje.

            "Přerodila ses, má paní. Teď už budeš mít sílu na všechno, co je potřeba."

            Co když ne?

            "Málem bych zapomněl. Samozřejmě přijď co nejdřív znovu. Můžeš selhat, kolikrát libo, ale chci o tom vědět!  Kdy jsem ve městě, víš, kde mě hledat, když ne, také. Ale nechci se s tebou setkávat tam. Přijď dřív, než se měsíc promění. Já pak přijdu za tebou i mimo čas, alespoň nejbližší dobu."

           

           

           

           

 

           

 

kapitola 26.

 

            "Jael se mnou mluvil, jak nepochybně víš."

            Věděla to. Čekala na tuhle chvíli celou tu nekonečnou dobu, než přišel do svých komnat, než pobyl s Menaké, než všechno v paláci utichlo. Neměla dojem, že by proto byla připravenější.

            "Byl jsem dost blízko tomu začít si připadat neschopný."

            Ale nejsi!

            Nezbylo jí než doufat, že to vytuší. Zatím nedokázala promluvit. V první chvíli ho chtěla místo toho aspoň vzít za ruku, ale zjistila, že nemůže dokonce ani to.

            Smutně se zasmál.

            "Tak vidíš... Možná mě jen chráníš, viď? Hnal tě přes hranu, řekl ti, že mě vyzve na souboj o život... a umí to s tebou líp než já, ne? Jen mu tě nemohu úplně přenechat bez spousty utrpení, které ti nepřeju."

            "Ale ty vůbec..."

            "Poslyš, má krásná, pokud je smrt to, co si zasloužím, nemám zájem se před ní skrývat v mateřské náruči. Vím, že ji nechceš. Taky jsem neřekl, že se od něj nechám zabít. Ale ani to nemusí být jediné východisko. Je k tobě krutý. Já bych vám byl ty chvilky v tebel aher dopřál. Myslel jsem si, že bych něco takového nikdy nedokázal... a vidíš, mýlil jsem se. Mám vás moc rád, oba. Nesmíš to vidět tak černě. Mohu jeho výzvu přijmout i jinak. Ne k boji o život. Přesvědčím ho, že jsou        i lepší řešení."

            "On má pravdu, můj milý."

            Na okamžik jí pohlédl do očí.

            "Jak jistě to víš, má milá? Před pár hodinami bys to byla neřekla. Možná za pár hodin uvidíš věci zase jinak, kdo ví? Míchá lásku se smrtí a já si uvědomuju, že je proč si ho vážit, a moc. Koneckonců, proto je v mých službách. Tys vždycky sloužila jen lásce. Proč ne? Věř si trochu."

            Znovu se zasmál, teď už veseleji.

            "Ustoupil jsem mu jen prozatím. Dokud nevzdám řešení, které by bylo ideální. Protože tobě by nejvíc pomohlo, kdybych ti něco takového dokázal zprostředkovat já."

            Nevěřícně se k němu obrátila.

            "A já bych chtěl, tak moc. Není to snad tak úplně beznadějné. Nějaké schopnosti přece jen mám, a jí jsem se taky otevřel, nakolik jen se dalo. Jen... jen bych tě musel chápat alespoň tak, jako on, být k tobě alespoň tak ohleduplný a moje nadevšecko milovaná..."

            Sklonil se k ní. Nedotýkal se jí, ale cítila ho. Snaží se ji léčit.

            "Všechno, na čem ve skutečnosti záleží, je: dáváš mi ještě šanci?"

            "Pochybuješ o tom? A já bych si  to tak strašně přála! Od tebe... jak je možné, že tě napadlo, na co jsem nedokázala přijít? A nějaká ta drobná chybička z tvé strany mě nerozhodí, opravdu. Budu Ti vděčná, že to se mnou vůbec ještě zkusíš."

            "No já vím. Asi se cítíme hodně podobně."

            Znovu se přiblížil.

            "Mám tě rád, co myslíš? Tak, aby to stálo za řeč?"

            "To všechno byla jen slabost, už jsem si to stokrát vyčítala! Prostě se mi nechtělo sem tam něco vydržet!"

            "Takže celkově vzato, musíš toho vydržet víc než dost?"

            "Ano, jsem taková. Dokážeš mi to odpustit?"

            "Ale... ano, tobě všechno, má drahá. Opravdu."

            "Všechno?"

            "Pochybuješ o tom zas až tak moc?"

            "Ne... nevím. Hlavně se bojím s tebou vůbec mluvit...  i o mnohem menších věcech."

            "Ty beztak znám, ne?"

            "On ti přece jen něco řekl?"

            "Myslíš, že by to udělal? Byl k tobě tak ohledupný, že mě nechal, abych si přicházel sám i na to, co dělám špatně já!"

            Chytil pokrývku a zabalil ji - teprve potom ji vzal do náručí. Přenesl ji na lůžko, posadil se s ní, objímal ji dál.

            "Co myslíš, že nevím, má krásná? Že se někdy bojíš mi svěřit tutéž věc podesáté, protože jsem tě devětkrát špatně vyslechl? Že se o některých bojíš vůbec začít? Že bereš liamu, abys přes to všechno dokázala na mě být milá? Že jednáš diplomaticky, abych nemusel vychovávat děti? Já jsem byl horší. Já je skutečně vychovával, za tvými zády."

            "Ach můj milý..."

            "Většinou při tom byly velmi spokojené."

            "Ale v nebezpečí života?"

            "Někdy musely nasadit všechny síly. Někdy musely být statečné. Někdy by byly v nebezpečí života, kdyby byly neschopné. Ale věděl jsem, že nejsou. Jsou to naše děti, mé     a tvé. Je proč jim věřit."

            Okamžik na něj hleděla, ani ne užasle, jen očima toho, kdo se musí s čímsi vyrovnat.

            "Bojíme se jeden druhého."

            "A nebude to o nic snazší, ani když přestaneme oba zároveň."

            "Co s tím chceš dělat?"

            "Snést to. Je to naše společná cesta ke smrti, nebo ne? Jsi krásná. Budu vděčný za to, co mám."

            "A nic tak hrozného se nám zas neděje. Máš pravdu."

            "Při troše štěstí se při tom za chvíli přestaneme brát tak vážně, a bude vyhráno. Koneckonců, děti už jsou velké. To nejhorší máš za sebou."

            "Nenapravitelně."

            Zvedl její ruku, přejel nehty po její dlani, pak ji políbil.

            "Možná ne tak docela beztrestně, pravda. Ale neříkej nenapravitelně."

            "Snad... mluvíš moudře. Ale cítím se tak zoufale provinilá..."

            "Říkal, že ses vydala Matce. Říkal, že jsi cítila její odpuštění... lásku..."

            Zachvěla se.

            "Ano, ale..."

            "Nezkusíme to znovu spolu? Vím, že to se mnou není žádná sláva, ale ona je tady, přesto..."

            "Ne. Ještě ne, prosím."

            "Ještě mi to máš tak trochu za zlé?"

            "Ne. Vím, že děláš všechno, co je v tvých silách. Nic ti nemám za zlé, a nikdy jsem neměla!"

            Vyšla mu vstříc, než si stačila rozmyslet, co dělá. Byl na tom stejně. Neprožili si cosi lepšího než jindy, spíš naopak: spěchali, chovali se jako vyhladovělí, dychtili po ujištění         o lásce... aby tím rychleji zjistili, že jim uniká pod rukama.

            "Chovám se jako blázen, promiň."

            "Však já taky."

            Přivřel oči.

            "Jsi tím krásnější."

            "O čem to mluvíš?"

            "Zkrátka... cítím to tak. Byla jsi krásná, uvnitř, podle svých měřítek, celá ta léta. Dávala jsi mi všechno,                    a nestěžovala sis. Teď... konečně neděláš všechno správně. Jsi zranitelnější. Líbí se mi to víc."

            "Jak můžeš říct, že jsem dělala všechno správně, celá ta léta?"

            "No dobrá, třeba ne úplně všechno. Ale mnohem víc, než je mi teď milé."

            "Nedělala jsem všechno správně. A to poslední, co si má člověk dovolit, je spěchat na lásku, než to vyřeší. Jako ona. Promiň, že s tím zase začínám, ale já nemám klid, nemůžu ho mít. Nechala jsem si to přerůst přes hlavu, strašně. Vážím si toho, že mě máš ještě rád, jsem vděčná za každé objetí, ale nepomáhá mi to. Musel bys vědět a dát mi třeba jen malinký kousíček lásky - potom..."

            Zledověla v jeho náručí. Neplakala ani - byla jako mrtvá.

            Má pravdu, Pallu. Dej jí tohle a vyhrál jsi. Pak jí budeš moci poskytovat všechno, po čem teď toužíš. Ani nemluvě     o tom, že to nebude tolik potřebovat. Stokrát jí můžeš říct, že ji miluješ, ať se dopustila čehokoli, ale jí mnohem víc pomůže, když budeš vědět. V její mysli to není. Ale bude opravdu tak těžké na to přijít? Možná jsi už vyřešil spletitější záhady...

            Inu, to nepochybně. Tahle je téměř už otevřená...

            "Já vím, co to bylo, milovaná."

            "Ty to víš? Přišel jsi na to, teď? Pověz mi...!"

            "Vím to. A nepřestal jsem tě mít rád, všimni si. Aspoň... tak jak dokážu."

            Přitiskla se k němu.

            "Dokonce..." Ne, to jí neříkej. Udělám všechno, abych tě ušetřil následků, má milá. A bude to šíleně těžké. Ale to teď nechceš slyšet.

            Měl co dělat, aby dokázal myslet na něco jiného. Celý jeho pečlivě vybudovaný svět se hroutil. Nezbyde z něj nic!

            Opravdu chceš to všechno obětovat - pro jednu ženu?

            Zaťal zuby. Ne teď. Tohle je dost času řešit, až ona bude mít pokoj... i kdyby ho měla mít jen nakrátko.

            "Zaprodala jsem opravdu...?"

            Tak přece něco si začíná vybavovat...

            "Ne. Nezaprodala jsi mé dítě Paní džungle. Za to jsem vděčný. To by bylo to nejhorší, co bych si dovedl představit."

            "Co jsem udělala?"

            "Hm... Zaprodala jsi jí jen sama sebe... a jen na krátký okamžik."

            "Pověz mi to, prosím!"

            Opravdu ještě nevíš? Je tak těžké to vyslovit...

            Ale ty to potřebuješ.

            "Chtěla mít jeho dítě."

 

*

 

            "Bylo to moc zlé?"

            Neodpovídala. Byly to všechno ubohé pokusy: stále ještě nekontrolovaně plakala, od té chvíle. Ale četl ji už bez potíží, vlastně bez ohledu na to, zda chtěl či ne. Ještě si nepřipustila, že ví, ne tak docela. Ale jejich srdce se dotkla. Její duše ho uchopila za ruku roztřesenými prsty a vedla ho poslepu k tomu, na co se sama bála pohlédnout. Viděl ji sestupovat do temnoty, zahalenu do pláště, jehož dotek uspává. Viděl ji mluvit s Morém, použít jeho moc, viděl ho klesnout do bezvědomí, aby ona mohla dál...

            Ten člověk neví dodnes, stejně jako ona. Podlehl tomu... Paní Džungle ho pohltila.

            A přece je jeho srdce tak čisté a dělá tolik dobrého pro ně všechny, napořád...

 

            "Neměl by ses mě dotýkat."

            "A smím léčit zranění kamaráda, který se za mě nasadil v boji?"

            "A...ano. A budu..."

            Přimkla se k němu. Mluví. Díky všem bohům, možná už si to začíná přiznávat...

            "...budu ti ještě někdy připadat jako tvoje žena?"

            Zkrotil mírnou netrpělivost. Ona potřebuje mluvit. Na obsahu nezáleží.

            "Byl jsem ochotný na to přistoupit, abych ti pomohl. Byl jsem ochotný na to přistoupit, abych pomohl svému lidu. Měl bych být ochotný to přijmout, když mi to zachránilo život. Zachovalo to božskou krev - pro všechny."

            "Ale..."

            "Můžeme dokonce mít další dítě, nebo ne, milovaná?"

            "Necítíš žádnou ošklivost? Nepřipadám ti poskvrněná... napořád?"

            "Myslíš si takové věci moc snadno. To je chyba. Paní lásky taková není... a Mada teprve ne."

            "Ach... máš pravdu."

            "Ty víš nejlíp, jaké existují očistné obřady Paní lásky v této věci. Existují vůbec?"

            Na okamžik se její pocity proměnily. Stala se velmi zahanbeným malým dítětem. Nu... aspoň nějaká úleva.

            "Když se jedná o přílišnou nekázeň. Když je rodina proti, je příliš brzy, nebo hvězdy nepřejí lásce... což by byl tento případ. Ano, existují."

            "Aspoň že tak. Nebudeme je odkládat."

            "A-ano, samozřejmě."

            "Bojíš se?"

            "Jen trochu. Skoro vůbec, pokud se toho ujmeš sám..."

            "Na úsvitu se vyznáš Madachovi a dáš mu trochu krve. Pak bude všechno v pořádku, budeš mít konečně klid, po všech těch letech..."

            "Nebo dostaneš příkaz mě popravit."

            "I kdyby, vina tím bude pravděpodobně smyta. Ale nestane se to. Odpustil ti už dávno, jedinou podmínkou bylo, aby ses mi přiznala, to jsi teď splnila. Se zákonem samotným to bude těžší. Nejspíš se budu muset vzdát vlády..."

            "Co budeš muset?"

            "Není to jediný problém. Ale nějak to vyřeším, nic jiného mi nezbývá..."

            "To přece nemůžeš!"

            "Tiše, tiše. Kdyby ses pro mě tehdy neobětovala, můj lid by mě ztratil už dávno. Spoustu dobrých let jsi jim zachránila. Zasloužíš si žít."

            "Co... co uděláš s ním?"

            Zamračil se.

            "To ti zatím nemohu říct, ale samozřejmě na tom pracuju, jak můžu."

            "Máš na to právo, ale..." Přitiskla se k němu. "Bojím se, strašně. Mohla by tě zabít ještě teď..."

            Takže jí budeme raději pokorně sloužit? To bys nejraději?

            Nedělal bych to za celý svět. Může mě klidně zabít, kolikrát chce.

            Jenže tu možnost nemám. Jen zabít jiného, po všech těch letech.

            A ještě ke všemu svého vlastního... ale vždyť to je můj syn, u všech bohů! Už nemůže nebýt!

            Tvůj je rozhodně. Mohla bys snad taky trochu... ale ne. To si nesmím myslet. Prostě trpíš, neuvažuješ jasně.

            Had. Celá ta léta si se mnou jen hraje. Byl jsem troufalý, myslel jsem si, že si mohu dovolit mít ohledy dokonce i na ni, a ona toho jen využila. Zabíjí skrze mě. Ale to jí nestačí, teď mě chce přinutit udělat to s plným vědomím...

            Jenže podle zákona je ona v právu, ne já.

            Paže mu klesly. Abaku mu vyklouzla z náručí. Bezděčně vstal a začal přecházet sem tam.

            "Pallu!"

            Byl to bolestný výkřik, ale nepřivolal ho okamžitě. Musel chodit, musel to ze sebe aspoň trochu dostat, než se k ní přiblíží.

            Ležela na zádech, ruce křečivitě přitisknuté k hrudi. Ve vytřeštěných očích byla hrůza, ale už nevnímaly. Promodrává ta tvář, nebo je to její normální barva?

            Žádná stopa tepu, žádná stopa dechu.

            Začal s kříšením, mechanicky, účelně, tak, jak to už dělal nesčíslněkrát. Vyslal myšlenku k Jaelovi, k Morému, ale především se soustředil na ni, na její unikající život.

            Nemůžeš mi umřít. Nedokázal jsem ti pomáhat až do krajnosti, ale miluji tě, u všech bohů! Nemůžeš mi umřít ve chvíli, kdy se všechno konečně vyřešilo!

            Nic. Žádné známky života. Její vědomí se mu vytrácelo, dál a dál.

            Milovaná, snažně tě prosím...!

           

 

 

kapitola 27.

 

 

            Stalo se. Přečetl si její srdce a natolik si ho ošklivil, že ho roztrhl a zahodil.

            Že právo číst její srdce, rozhodovat o něm, měl jen ten, kdo ho miluje, doopravdy?

            Pozdě.

            Srdce bylo pryč a ona tu bloudila bez něj. Obklopovala ji téměř úplná tma, jen matoucí záblesky osvěcovaly větvící se chodby okolo ní. Leskly se jakýmsi slizem, odporným nadotek, nohy v něm vázly a ujížděly.

            Ale běžela, stále běžela.

            Všude kolem, těsně mimo dohled, řvali lidé                 v bolestech, řvali tak, jak by si dovolila ona, kdyby ji nesvírala hrůza, že ji tu někdo či něco najde. Co se tam děje? Proč ti lídé řvou? Raději se vyhýbala jakékoli představě. Jen dál, dál, pryč odsud.

            Po Matce ani stopy. Zaskočilo ji to. Ve chvíli, kdy si uvědomila, že umírá, jejím prvním pocitem byla nesmírná vděčnost. A touha. Opravdu se smí vrátit... tam? Do její náruče? Tak brzy?

            Okolí v první chvíli neregistrovala. Ještě dlouhou dobu tu vlastně ani nebylo. Nic neviděla, a nic ani necítila, kromě bolesti samé. Ale ta se pak zmírnila - nebo aspoň přestala úplně přehlušovat ostatní pocity. A její touhu nic nemohlo ztlumit. Nepoložila si otázku, zda běží jinam než za jejím splněním.

            Pak to začalo být těžší. Znovu na ni dolehla všechna ta zbytečná selhání. A po tom všem, zrovna teď, bez šance cokoli napravit,  jde vstříc setkání s nejmilovanější bytostí svého života! Jistě, svým způsobem už to má za sebou. Už si to prodělala. A Matka už přijala všechno ve své velkorysosti: její lítost, její předsevzetí, i její strach z budoucích pádů. Jenže teď přece jen...

            Ale nic takového se nestalo. Žádné setkání tváří v tvář. Matka nepřišla. Ne hůř... odešla. I v těch nejhorších dobách,    i v nocích, kdy se modlitby měnily v jednostranné volání, vždycky tu ještě cosi zůstávalo. Spojení? Naděje? Nyní to bylo pryč, a okolí začalo nabývat stále příšernější podoby. A jak tak Abaku běžela dál, klouzala, padala, zvedala se, bez ustání obklopena tušenými hrůzami, bez ustání obklopena výkřiky bolesti, začínala si uvědomovat možnost, že k setkání prostě ani nedojde.

            Vůbec nikdy.

            Ale to přece ne... to není možné! Žádná matka by nenechala své dítě... v tomhle.

            Ledaže by Matka vůbec nebyla. Ledaže by byla jiná. Ledaže by tohle bylo všechno, co je... přinejmenším nyní, na druhé straně smrti...

            Ne! To mi nemůžeš udělat! Jsem ti vydána na milost, nedovol, abych se zklamala!

 

            Pallu, soustředěně skloněný nad svou ženou, dával všechno, co měl, do léčení. Nasadil všechny prostředky, které znal. Všchnu svou moc až do krajnosti.

            Ale Abaku mu unikala, stále víc.

            Ona umírá. Zavinil to, částečně... ale nikoli neprávem. Ona přestoupila zákony o božské krvi. Byl by ji musel dát popravit, a bohové jsou laskaví. Věděli, co by to pro něj znamenalo, a tak rozhodli za něj...

            Ne! Ona musí žít! A už vůbec nesmí zemřít takhle, krok od smíření!  Však on si ještě najde způsob, jakým to pro jeho lid bude nejlepší...

            Napnul všechny síly vůle a najednou byl... jinde.

            Chodba, vyplěná jakousi vodou či průhledným rosolem, snažil se skrz to dostat co nejrychleji, hnal se za jejím hlasem... neboť Abaku tu kdesi byla, rozeznával její hlas, jak křičí v bolestech... kdesi těsně mimo dohled, mimo dosah.

            Běžel dál, dral se kupředu, a po kluzké modravé či šedofialové stěně podél něj běžel jeho odraz: snad mailnko éteričtější než obyčejně, protažený do výšky, ale tmavovlasý   a půvabný. Rvali se spolu vpřed a šlo to stále obtížněji, ta slizká hmota kolem nich jakoby stále houstla, vtahovala je do sebe, za chvíli se nebudou moci ani hnout... Pallu se na okamžik zastavil, aby nabral dech, přivřel oči... na vteřinku či dvě se poddal vyčerpání...

            Probudil ho pohlavek, nijak ukrutný, jen dost ostrý na to, aby ho vrátil životu. Otevřel oči a nyní pochopil, že to, co běželo podél něj, nebyl jeho obraz. Slizká stěna neodrážela dokonale, a navíc byla značně nerovná. Ten druhý byl skutečně vyšší, štíhlejší a jemnější, dalo by sned říci                 i pohlednější, i když ne méně mužný. Teď se k němu otočil     s rukou na srdci... a jeho pohyby se nedaly zaměnit s ničím.

            "Odpusť, můj pane. Muselo to být."

            "To je v pořádku, díky. Moje štěstí, žes tu byl... vlastně ani nevíš, jak jsem rád, že tu někdo z vás je se mnou!"

            "Jsem lapený v téhle situaci už čtrnáct let, můj pane, neboť jsem mezi těmi, kdo ti ji zavinili. Ale ty sis vyprosil můj život. Snad ti budu moci být aspoň trochu užitečný. "

            Ano... byl jsi na hraně toho být neschopný, i když já ti to nevyčítám.

            "Asi by bylo spravedlivé ti připomenout, že navíc byla v mé péči, po celou tu dobu, a nebylo to nic platné..."

            "V mé byla svým způsobem..."

            Byla. A já jsem dopustil, aby byla nešťastná.  Pošetile jsem se vyhýbal konfrontacím a raději dělal věci za jejími zády. Prohrál jsem mnoho příležitostí k lásce, které už se už nevrátí. A když jsem se jí dnes snažil pomáhat, byl jsem nakonec tak nešikovný, že jsem ji dohnal sem...

            "To všechno je pravda, můj pane. Smím to vzít jako svolení... pokračovat?"

            Ne, tak to není. Nemůže být!

            Jen nerad na ty chvíle vzpomínal. Pomyšlení, že by sám kdy měl dělat něco takového, chutnalo velmi trpce. Jenže si také uvědomoval, že příliš si vybírat nemůže. Šel za své hranice. Nemá zrovna dvakrát kontrolu nad situací. O tom, že Abaku potřebuje nutně pomoc, ani nemluvě.

            Eglianský rituál. A ještě ke všemu od člověka, který celý svůj život balancuje na hranici neschopnosti.

            Dost s tím! Je to jeden z tvých nejlepších lidí! Znáš jeho slabosti... a znáš jeho cenu!

            "Udělám to, můj pane, a nechť mi všichni bohové odpustí. A myslím, že bych to ani nemusel být já. Mohl by to taky být ten Eglian... a další. Ale všechny si nás trochu ošklivíš, protože jsme byli neschopní, a tys nás přesto ušetřil..."

            "Uznávám. Ale proto si tě nevážím o nic míň. A budu rád... když to bude aspoň někdo z mých přátel."

            Přijal vyrovnaně druhý políček. Byl důkladný: Moré hrál své role vždy dobře.

            "Co teď?"

            "Prostě... pokračuj, můj pane. Ale tentokrát už mluv. Neodepřel jsi milosrdenství, ani tobě nebude odepřeno. Ale není mi dovoleno dát ti to úplně zadarmo."

            Vysmívá se mu.

            Ne. Je to jen nějaká součást tebel aher. Koneckonců, on sám na tu hru přistoupil. Ale...

            "Už o ničem nevím."

            Moré se mimoděk kratičce rozhlédl po okolí. Rosol - či co to bylo - houstl stále víc. Už bylo těžké se v něm jakkoli pohnout. Ale kdesi, velmi blízko, Abaku dosud sténala bolestí.

            "Vím, že člověk může nevědět. To by bylo zlé, můj pane. Ale snad si přece vzpomeneš."

            Otče moudrosti, stůj prosím při mě. Vím, měl bych vědět sám, je to to nejmenší, co bych měl, ale přej mi prosím trochu světla teď, když jde o život, a nejenom můj...

            Liama.

            Najednou to viděl jasně. Dávno si přiznal, samozřejmě, že ji odvézt nejspíš neměl. Už léta se snaží to brzdit... inu, nakolik to bylo rozumně možné. Mírnit následky. Ale to jsou všechno polovičatá řešení.

            "Budu se muset pokusit to vyhubit. Nebo aspoň nepřestávat ve snaze, do konce života."

            Moré se obřadně uklonil.

            Pallu si povzdechl.

            "Čeká mě cesta na Egliar. Možná si pojedu pro ostudu, a možná se taky nevrátím."

            Moré se uklonil ještě hlouběji.

            "Ale to je prostě absurdní! ... nebo asi ne. Prostě se to jen trochu rozrostlo."

            Další úkolna. Dosud ani slovo.

            "Co ještě chceš, člověče? Samozřejmě poskytnu královně náhradu, jakou si vyžádá, a něco navíc, moc rád!"

            "Co když bude žádat veškerý zisk, při kterém liama hrála aspoň nějakou roli? Odpusť, že to říkám, ale bylo by to koneckonců spravedlivé..."

            "Ožebračil bych svůj lid... no, nezbývá než doufat, že se spokojí s nějakou rozumnější kompenzací. Je toho mnoho, co se nám podařilo na tom základě vytvořit... a něco z toho bych s klidným svědomím nabídl i Eglianovi...

            ...ale počkej, člověče, já to nemohu udělat! Vláda už mi právoplatně nepatří, přestoupil jsem zákony o božské krvi, nechal jsem svou ženu žít... vlastně jsem se ji tak moc snažil zachránit, až jsem se dostal sem..."

            Moré tentokrát zůstal nehybný. Nedával na sobě znát vůbec nic, ale Pallu věděl, co si myslí: Pak ji možná teď budeš muset nechat zemřít a vrátit se bez ní. Nemůžeš si dovolit složit úřad, máš nesplněné závazky.

             "Pak se... z toho asi nedostanu."

            Moré odevzdaně zavřel oči. Zřejmě si uvědomoval tuhle možnost celých čtrnáct let.

            Jejich okolí začalo tuhnout rychleji.

            Abaku v tom zůstane v obou případech. Dosud ji slyšel.

            "Milosrdenství!"

            Šílíš, člověče? Nenaplnil jsi ani ten eglianský rituál... o nadějích nemluvme, ale jak vůbec můžeš klesnout tak hluboko?

            Ne. Tohle je mi už jedno. Chci to. Někdo mi požehnal tím, aby mi nebylo odepřeno milosrdenství, a já si to ošklivil. Dobrá! Je to tak! Jsem neschopný a ani to nedokážu poctivě napravit, a přece nechci, aby druzí trpěli kvůli mně! Ať je se mnou naloženo jakkoli, ale oni ať jsou zachráněni!

            Přestalo jejich okolí tuhnout?

            Těžko povědět.

            Ale cosi se stalo. Kdesi, v hlubinách tebel aher, neznámým způsobem, se cosi stalo.

            Moré s námahou pozvedl ruce, aby je položil na jeho ramena a mohl mu dát polibek smíření.

            Ještě měla přijít třetí rána, Moré, nezapomněl jsi?

            Morého tvář však byla vážná a jasná. Ví, co dělá. Pallu pochopil.

            Rozhodl se pokořit a tebel aher to prostě respektuje... ať se mu to tak úplně líbí nebo ne.

 

            Tehdy přišla.

            Dotkla se ho právě v okamžiku polibku a ten se neuvěřitelným způsobem proměnil... žel až v tom posledním, neprchavějším zlomku vteřiny.

            Polibek Života.

            "Ty... jsi zde, má Paní?" vypravil se sebe velmi tiše, naprosto překonán úctou, bázní a rozkoší bez hranic.

            Jejich okolí už je nesvíralo tak pevně, připomínalo nejvíce za všeho znovu vodu. Stála u něj, ne těsně nad ním, ale dost blízko, aby mohla zasáhnout, kdyby hrozilo nebezpečí. Hleděla na něj s láskou... s láskou, jakou vítáme dítě doma po dlouhém odloučení. Její hlas však zněl velmi smutně.

            "Ne, je to ve mně," odpověděla. "Už dlouho to prorůstá celou mou bytostí. Ale ještě žiju. Ještě mohu dávat život."

            Srdce se mu sevřelo tou hrůzou, ale ještě víc soucitem, který nemohl nevidět celou pravdu za jejími slovy. Sklopil hlavu.

            "Nezkusíme... s tím tedy něco dělat, má paní?" vypravil ze sebe s námahou.

            Její laskavost se prohloubila, vnímal to, i když byl schopen hledět na její tvář sotva koutkem oka. Dokonce se maličko zasmála.

            "Jsi troufalý. A možná není v tvých silách, abys to unesl."

            "Ale miluji tě!" vykřikl už zoufale, bez ohledu na úctu. "My si prostě nemůžeme dovolit tě ztratit, má Paní!"

            Zachvěla se.

            "Ano... máš pravdu. Tak dobrá, pojďme to zkusit."

            Rozhlédla se po slizkém okolí, pak strhla z ramen plášť a pokynula mu, aby se posadil. Přiklekla mu k nohám.

            "Tak tedy, milovala jsem smrtelníka, Dala jsem mu dítě. Neuvědomovala jsem si tehdy, že je to něco zlého... Ty si to nemyslíš ani teď. Ale nemělo to tak být. Byl jiného řádu než já."

            Věděl, že by měl něco říct, že ona na to čeká, ale nedokázal to. Alespoň stiskl její ruku. Byla ledově chladná - jako nejhlubší hlubiny moří.

            "Jeden z mých bratří mě přišel kárat. Měla jsem mu naslouchat, ale příliš jsem trpěla výčitkami za to, čeho jsem se dopustila a on... je něco jako oheň. Byla jsem unáhlená... a on možná trochu taky, nevím. Shořela jsem v něm, ale nepomohlo to. Nic se nevyřešilo. A on se dodnes trápí tím, co mi udělal. A co je nejhorší, už se nedokázal vrátit k tomu, čím byl. Dopouští se dalších zlých činů. Zničila jsem i jeho."

            Dosud ji neuhodil. Ale klekl si k ní, uchopil obě její ruce. Budu tě milovat, ať se dopustíš čehokoli, má paní. Ústy dokázal sotva pohnout, ale volal to na ni, celým srdcem.

            Smutně se usmála.

            "Pak přišel druhý," pokračovala.  "Byl... jako ty. Mírný, a plný milosrdenství. Ten by mně nespálil. Ale ani od něj jsem se nedokázala nechat vést, a nic se nevyřešilo. Zůstal se mnou. Stal se mým manželem. Měli jsme syna. To dobře víš. Tehdy jsem nepochybovala o tom, že tentokrát jednám správně, ale... on o tom pochybuje. Není se mnou šťastný. A... není to jenom proto. Neumím milovat naplno, ani svého vlastního muže!"

            V tom případě rozhodně nejsi sama, Prameni krásy.

            "Není to lehký úkol, má Paní. Ale třeba je láska pak tím krásnější, když projde bolestí."

            Laškovně se dotkla jeho čela a nosu, napůl pokárání, napůl pohlazení, a on se na okamžik propadl do štěstí bez hranic.

            "Možná. Jsem ráda, že jsem s tebou o tom mluvila. Ale... náš svazek způsobil mnoho zla. Náš syn... strhl do zkázy mnohé. Nejen do utrpení a smrti... i do zla samotného. Ty to víš. Víš něco o svém lidu. Ale vy jste jedni z nejlepších. Proto jste také zůstali až po dnes. Ostatní se vybili navzájem, a čím víc se vybíjeli, tím byli ukrutnější a tvrdší. Jednoho z nich jsi viděl, byl v tvém zajetí."

            "Tohle už není tvá vina, má Paní. Můžeme si za to sami."

            "Do jisté míry. Ale jsem vaší matkou, a ne proto, že bych volila vždycky správně."

            "Přesto... jsem raději, že jsem žil, má Paní, pokud si smím dovolit ti to říct."

            Usmála se.

            "Děkuji. A ještě budeš žít, nepatrný človíčku, neboj se. O to se postarám. Vedl sis dobře, a tvůj úkol ještě není            u konce. Ale nikdy na to nezapomeň, Pallu. Ať se s tebou stane cokoli, ať uděláš cokoli, nikdy na to nezapomeň. Ty jsi můj syn. On byl taky můj syn."

            Pallu zbledl.

            "Nezapomenu na to, má paní."

            "Ještě... nechceš zkusit začít s obřadem smíření?"

            "Odpusť prosím, má Paní. Vím, že je to pro tebe těžké, ale... pro mě taky. Udělám, co bude v mých silách, ale raději pověz nejprve všechno. Chtěl bych to pak mít co nejrychleji za sebou."

            "Všechno? Jak ti mohu povědět všechno, tobě, titěrná dušičko, a zatímco ona je lapena tady a trpí? Jen pomysli! Všechno, co žije, je ve mně, a do mě vstoupilo tohle! Zaťalo to jedové zuby, a všechno, co žije, nepředstavitelně trpí a umírá    a já se bez ustání snažím to napravovat a čím víc se snažím, tím je to horší a já nikdy nemám jistotu, že se snažím tím nejlepším způsobem, nikdy! Kdysi jsme o tom mluvili, je to totéž, jen neustále, ve všem!"

            Sklonil se až k jejím nohám a mlčky jí tiskl ruku, ztuhlý, téměř mrtvý. Dát soucit s něčím takovým skutečně mnohokrát přesahovalo rozměry jeho duše.

            "A nejhorší je," ozvala se tiše, "nejhorší je, můj milovaný, že tohle není něco, je to někdo. Je to ona, moje sestra, a je tím kvůli mně, protože neunesla moje chyby. Strhla jsem do zkázy nejen oba své bratry, ale i ji!"

            Pallu věděl, že na tohle ani nesmí odpovědět.

            "Já vím, mohl bys zase řící že to není moje vina, ne ve všem. Ale je hrozné vědět, že jsem na začátku toho všeho. Je hrozné vědět, že jsou všichni nešťastní, kvůli mně. Je hrozné vědět, že za sebou nechávám zkázu tam, kde jsem milovala. Oni nejsou šťastní, Pallu. Nedělám je šťastnými. Dokonce... bojím se přiznat to zrovna tobě, ale máš to tedy mít... dokonce ani vlastnímu muži jsem nebyla věrná, nedokážu to bez přestání. Plamen mě znovu a znovu přitahuje. A... byli i jiní. Někdy. Někdy je prostě už všechno jedno."

            Liama, pomyslel si Pallu. Sebral zbývající síly.

            "Nikdy není všechno jedno, má paní," namítl velmi uctivě.

            Zachvěla se. "Já vím."

            Z její ruky se do jeho přelilo teplo a život. Pozvedla ho tváří proti své.

            "Tak uhoď už! Teď už máš na to chuť!"

            "Ne, nemám, má Paní. Mám chuť tě vzít do náručí      a ujistit o smíření. A držet tě tak dlouho, dokud tvá bolest aspoň trochu nepoleví."

            Povzdechla si.

            "Ano. A tvé srdce je naprosto čisté. Ale raději to přece jen nebudeme zkoušet. Tak seber síly a uhoď, nic jiného ti nezbývá a teď už opravdu nemám co ti ještě přiznat!"

            "Co bylo to, k čemu se tě pokoušeli vést tví bratři, má paní? Něco, co jsi minula, něco, co by bylo mohlo přinést řešení... co to bylo?"

            "Jak to mám vědět teď, když jsem se tomu neotevřela ani tehdy?"

            Tentokrát to byl Pallu, kdo si povzdechl.

            "Mám se pokusit přijít na to s tebou, má Paní?"

            "Myslíš, že to pak dokážu přijmout snáz? Když překonáš zapomenutí samo, když mi jasně ukážeš, oč jde? Ach Pallu! Ne, netrap se, udělám pro vás všechno... ale ty už víš, že to není tak jednoduché. A nezapomínej, že všichni žijete ve mně. Kdybych byla nucena čelit něčemu, čemu čelit nemohu, kdybych se dostala do stavu, který je pro vás šílenstvím, co by to s vámi udělalo? Musíme být opatrní."

            "Tedy ti nemohu pomoci, má paní?"

            "Nebuď zklamaný. Pokoušeli jsme se o nemožné. Já jsem velmi ráda, že jsem s tebou mluvila. Máš dobré nápady... a mnoho porozumění."

            Propast. Propast, která nemá dno. Stavbička ze špalíků a prken a na ní... krásné dítě?

            Kým jsi byl? Kdo byl tím otcem? Mada ne, podle toho, co říká, nerozumím tomu, ale na tom nazáleží...

 

 

 

            Chodby zmizely. Pohltila je temnota... ne hůř, Nicota. Cítila ji. Dosud visela někde napůl cesty, ale nebylo tu naprosto nic, co by ji podpíralo, naprosto nic, čeho by se mohla zachytit. V příštím okamžiku začne padat a bude padat dál a dál, donekonečna...

            Matko!

            Všude kolem hučel děsivý, nepřirozený vítr.

 

 

            "Má paní? Zavři prosím oči a skoč! Opusť to všechno... on tě zachytí!"

            Zbledla. "Už jsi až příliš blízko tomu, co..."

            "Nejsem. Na to jsem příliš nepatrný. Nemáš se čeho bát."

            Jejich okolí se proměnilo. Čirá temnota, naplněná hukotem větru, který vál z jejích hlubin. Její vlasy v něm vlály a odvracela tvář...

            "Nemohu. Nikdy jsem nemohla!"

 

 

            Ach Matko prosím! Láska mě nikdy nezradí!

            Láska existuje.

 

 

            "Má Paní prosím! Jsme jen tvé děti, ztracené               v pustině! Co bude se mnou, co bude s ní, když se neodvážíš?"

            Zvedla se, vztáhla nad ním paže v ochranném gestu. Jejich okolí utichlo, začalo se do něj vracet světlo.

            Plakala. Rosnými kapkami na stéblech trav, hojnými dešti nad lesy, mocnými vodopády mezi horskými štíty, nesmírnými vlnami na mořských pláních. Nevěděl, co počít. Chápal už, že si nepřeje, aby ji objal a utěšil, i kdyby snad něco takového bylo možné.

            Jestli se kdy v tebel aher motal někdo neschopný, jsi to ty.

            "Není to zas tak zlé. Ale odpouštím ti. Ty mi taky odpusť."

            "S nejhlubší radostí, má Paní."

            "Uvědomuješ si, co říkáš? Rozhodla jsem o tobě, tehdy na začátku. Svěřila jsem ti své dítě a věděla jsem, že je propojeno s mými osudy. Odtrpěl sis mnohé z nich..."

            "Nepochybně proto, že jsem si nepřál její smrt. A víš, také teď..."

            "Se vším, co na sobě nese? Se vším, co jsem vlastně zavinila já?"

            "Miluji tě pořád stejně, má Paní."

            Teď se usmála.

            "Ne. Víc. A až do kořenů toho, čemu říkáte tebel aher, to ti bude požehnáním. A to je mi útěchou."

            "A vším, co mohu pro tebe udělat?"

            "Udělal jsi toho až moc. Bylo to... hodně těžké. Ale prošli jsme tím. Nezešílela jsem. Vím, že to nic neřeší... ale je dobré to vědět. Možná to vůbec nebyla tvoje vina, nepatrný človíčku. Vnímala bych tě tak jako tak. Jen jsi to zkrátka poznal... nebo, kdo ví, bylo ti dáno poznat. A nemysli tak často na to, zda jsi neschopný. Nemysli na sebe. To není cesta života."

            Přiklekla znovu proti němu, hleděla mu do tváře.

            "Vedl sis dobře. Před chvíli - až příliš. Celý život předtím, až dost. Celý ten život, kdy na vás dopadly moje rány, moje chyby, jsi paprskem světla, a to platí, nepatrný človíčku. Zůstaň takový, prosím. Jestli vůbec něco může pomoci, je to právě tohle.  Buď mi příkladem a povzbuzením A ne, nezačínej myslet na to, že bys rád věděl trochu přesněji, co tedy vlastně máš dělat. Musela bych tě vzít do náruče a říct ti, že jsi jako všichni muži, a já už opravdu chci být ukázněná. Nic nepotřebuješ vědět přesně. Buď takový, jaký by každý         z bohů měl být, vším, čím jsi, právě ty, nepatrný človíčku. To je poznání, které ti na celý život stačí. A nezapomeň, že sama tvá láska byla mnohem účinnější než poznání."

            "Žel, zřejmě dokážu velmi snadno nadělat spoušť        i navzdory tomu."

            "Bolelo to. Nás obě. Dva zásahy do srdce, řekl bys. Dobrá, a co se stalo zlého? Ukázal jsi mi pravdu líp než můj vlastní manžel... můj bratr a tvůj bůh.  Potkala mě jedna          z nejhorších věcí, jaké jsem si dovedla představit, a tak se teď cítím báječně! Nic se mi nezdá nemožné. Ani to ne, že bych nakonec přece jen zvolila tu cestu. A ona? Konečně shodila vinu, kterou léta nesla! Občas se na mě zlobíš, že se dívám za hranice vaší smrtelnosti, a v něčem máš pravdu, přiznala jsem ti to, ale umoudři se! Je tomu čtrnáct let vašeho života, co jí Mada dal odpuštění pod podmínkou, že se ti svěří, a ona to konečně udělala!"

            "A teď je lapena... tady?"

            "Tys tu byl taky v pasti. Ale Moré byl s tebou! Já jsem tu taky, ale jsi tu se mnou ty! Dokud trvá láska, je vždycky naděje! Běž!"

            Měl tisíc chutí, ale v poslední chvíli se zarazil.

            "Než půjdu, mám k tobě prosbu, má Paní."

            "Ano?"

            "Já tu... nejsem tak docela právem, má Paní. Jsem tu jen proto, že jsem se vzdal vlády, a nemám tak docela právo se vzdát vlády, dokud jsem nesplatil všechny dluhy... a já samozřejmě mám v úmyslu vykonat cestu na Egliar v každém případě, má Paní, připadá mi to tak správné, ale..."

            "Ach... tohle. Ano, odpouštím ti, můj milovaný. Vykonej cestu na Egliar, vydej své tělo královně, vidíš dobře, má to tak být. A já ti neprozradím předem, jak o tobě rozhodne. Ale ať to dopadne jakkoli, nezapomeň, že já jsem ti odpustila. Dám jí pokyny, aby ti určila náhradu, kterou budeš moci splatit i jako soukromá osoba - nebo bys možná řekl, že už jsem jí je dala, ale na tom nezáleží. A tu věc s liamou si beru za svou. Pokouším se takové věci dělat ustavičně, jak víš, na jedné navíc už nesejde. Uvadne, a bude to, jako by jí nikdy nebylo. Pokud se kvůli tomu stane něco dalšího, budu dělat, co budu moci, zase s tím, a tak dále. Je to na mně, ty už si nedělej starosti!"

kapitola 28.

 

            Abaku křičela.

            Nebo... to možná přece jen nebyla ona? Najednou si nebyl jist. Všechno křičelo. Všechno živé bylo lapeno v bolesti a křičelo po jejím skončení...

            Má Paní... nechť je ti dáno vysvobození.

            Jeden hlas zesílil. Měl pocit, že by ho měl znát. Ten, komu patřil, se svíjel jako had - tolik věděl, ale vidět teď nebylo nic. Jen bolest a ledová hrůza.

            "Měla jsi dbát o trvání jejich trestu a dovolila jsi ho ukončit. Slibovala jsi rovnocennou náhradu, a co z ní zbylo? Nic!"

            Souzený jen řval. Zřejmě mu bylo jasné, že uctivým mlčením si svého soudce stejně nenakloní.

            "Měla jsi dbát o trvání obou rodů a jeden z nich jsi nechala téměř vyhynout! A ještě ke všemu rod poškozených! Neodvažuj se vymlouvat, ano, to vím taky, že nakonec přece jen pokračuje, a že tě to stálo jistou snahu. Ale takovou práci nesnáším, nejdřív všechno odbýt a pak to horko těžko zachraňovat na poslední chvíli!"

            Ano, takhle to Mada cítí také. Ale tohle nemůže být Mada. Ten hlas byl zvláštní... jakoby dokonale zbavený jakéhokoli citu. Nehodil se k němu. I když... co může člověk vědět o hlasech bohů.

            Ale Paní lásky měla hlas, který se k ní hodil. A Mada... ano, dokonce i jeho už jsi slyšel.

            "A to všechno jen proto, že jsi ve své nenasytnosti div nesežrala sama sebe!"

            Tohle už byl nějaký cit. Ale ne především pohrdání. Spíš... bezmezný údiv.

            "Bude pro tebe skutečně nejlepší, když teď zůstaneš bez těla. Trestat tě dokážu stejně dobře tak i tak."

            Souzený řval. Všechno se vyostřovalo. Teď už ten hlas poznával.

           

            Černá, ale krásná... prosím odpusť mi, co jsem ti zůstal dlužen.

            Ona tobě rozhodně nezůstala dlužna nic!

            Ona hrála poctivě. Vlastně poctivěji, než by měla. Nikdy ti neskrývala svou hadí povahu. Jednala jen podle své přirozenosti. Jsi to ty, kdo se odvážil jít nad to. Nabídl jsi jí lásku, a...

            Dal jsi jí, co jsi mohl. Nabídli jsme jí mnoho, ale nechtělo se jí toho využít. Zatím. Toto není smrt tak, jak jste na ni vy zvyklí myslet.

            Ale zřejmě jsem ji způsobil.

            Pokud ano, způsobil jsi, že přestala zatínat zuby do těch, koho jsi nazýval svým lidem.

           

            "Kromě toho, ani jeho jsi nedokázala chránit. Je jen krůček od smrti. Jestli vyvázne, raději si ho už vezmu na starost sama."

            Všechno utichlo. Had byl pryč.

            Ten druhý... ať už to byl kdokoli... však zůstal. Velmi blízko. Ale on neviděl nic, naprosto nic! Je podle všeho           v krajním nebezpečí, ale nemůže se v něm ani zorientovat!

            Hm, jen o to zajímavější! Nedívej se a prsty najdou srdce zámku mnohem lépe samy od sebe...

            "Buď pozdravena, Bílý plameni, Záře prvních dnů!"

            "To jméno nemůžeš znát!"

            Začínal tušit, že důvodem, proč nic nevidí, je to, že je u cíle. Paní lásky je nekonečně dobrá, udělala pro něj, co bylo v jejích silách. Řekla běž a její slovo bylo skutkem. Je tam, kde jde o všechno.

            A v tu chvíli ji uviděl.

            Nejprve jen matný obrys v bílé mlze, stříbřitý, zářící. Pak stále víc, stále jasněji. Byla v bílém, měla zahalenou tvář   a byla nesmírně krásná...

            "To ti prozradila ona!"

            Uklonil se, jak nejdvorněji uměl. Nešlo to snadno. Cítil se jak zamrzlý v ledu, úžas nad její krásou ho spaloval stejnou měrou jako děs. Ale byla to žena a bylo by těžké, nekonečně těžké ji získat. Nezmrazila jeho srdce natolik, aby ztratilo svá nejhlubší přání.

            Zřejmě úmyslně. Prozatím.

            "Ničeho takového nebylo třeba."

            "Umíš se vlichocovat, ale to ti tady nepomůže!"

            "To bych si nikdy nedovolil, Prameni jasu. Vyslovil jsem holou pravdu."

            "Smrtelník! Plný touhy po bezcenném, pomíjivém!     A já tě ani nemohu trestat - jsi čistý, nakratičko! Ale to pomine. Měl by ses mít víc na pozoru!"

            Znovu se uklonil.

            "Vím, že jsem v tvé moci, Paní. Ale ani ty sama mi nemůžeš upřít, že skutečná krása zůstává - že má svou cenu     i za hranicemi pomíjivosti."

            "Ano. Mluvíš pravdu. Je to tvé jediné štěstí. Jinak bych se postarala, aby ses vrátil, na pár hodin. Postarala bych se, aby tě tam roztrhali vlastní psi!"

            "Pokud bych tě urazil, Paní, nepochybně bych si nic jiného nezasloužil. Ani nepřál."

            Zasmála se. Nikdy ještě neslyšel smích, který by tímhle způsobem popíral sebe sama.

            "Mluvíš pravdu," řekla tiše. "Jsi schopný vidět skutečnou krásu... nepatrně. Jsi schopný toužit po nedosažitelném. Ale dáváš si pozor, abys mi neřekl `má Paní,´ jako to říkáš jí. Proč? Ty nepatříš k těm, kdo si nedovedou poradit se strachem. Vydej se mi, a já z tebe svléknu všechno zbytečné - všechno, co ti brání vidět. Navždycky budeš trpět touhou po nedosažitelném, ale budeš to vnímat stále jasněji."

            Tohle? Je tohle to, co sem přišel udělat? Pustí pak Abaku... Ale ne. Asi by ani nedokázala pochopit takové přání...

            "Pochopit? Ne. Ale vím, že taková máte." V jejím hlase znovu zazněl onen nepatrný náznak údivu a on si letmo uvědomil, že je zle. Ne... vlastně není. Je jen... ona.

            "Dobře vidíš. Podívej, tvá žena je mi v tomto ohledu do značné míry lhostejná. Je na tom tak, jak je. Ty ji vnímáš jako mrtvou. Přirozené je, když zůstane tak. Jestli se odvážíš mě žádat, abych zasáhla a vrátila ji... není to tak docela přirozené, ale mohu to udělat, pokud to tak bude v něčem lepší. Možná, že bude. Bolest nad ztrátou druhého pomine až příliš rychle, a stejně jí neuniknete. Ztratit druhého                  v okamžiku, kdy se rozhodnete konečně začít žít správně, je patetické, ale laciné. Ty máš svůj díl viny na její smrti, ale ona větší. Ustavičně něčemu uhýbá. A můj čas je krátký, dokud je na tom takhle. Moje sestra si k ní velmi rychle hledá cestu        a pak se začne snažit mě k ní nepouštět, už zase! Tam mi to dělat nemůže... ne tak dobře. Příliš mnoho věcí jí hraje proti sobě. Jen do toho, žádej, aby tvá žena žila! Jsem velmi nakloněna ti vyhovět!"

            Uklonil se velmi hluboko.

            "Pokud i ty sama to vidíš jako správné, Paní..."

            "Stejný jako vždycky! No dobrá, ať je po tvém. Doufám, že si uvědomuješ, že jsi nic nenapravil."

            To vskutku ne, Prameni jasu. Neboť já sám... jsem zde.

            "Co uděláš? Budeš teď žádat, abych vrátila i tebe? Dejme tomu, dala vám šanci žít tak, jak jste se rozhodli? Měl bys zase pravdu..."

            "Jak říkáš, Paní. A pro mě je s návratem spojeno velmi mnoho věcí... kterými okusím následky svých činů. Možná bys mi to sama doporučila."

            "I to je pravda. Mělo by své výhody, kdyby ses vrátil. Rozhodni se sám, i na tom málo sejde. Důležité je, jak se vrátíš. Vydáš-li se mi, bude všechno jiné. Tady, i tam."

            "Žel, to nemohu učinit, Paní. Patřím už jinému."

            "To vidím! Jeho stopa je na tobě. Dává ti vidět světlo... ale ne tak, jak by měl! Sám je pokřivený a neví, co     s tím!"

            To znamená... dokonce i on pochybuje o tom, že jednal správně? Jako já... jako my všichni...?           

            Vždyť už to víš.

            Otče spravedlnosti, smím-li ti to říct, děkuji ti, že to přesto nevzdáváš. Že nám zůstáváš světlem.

            "Zahráváš si s bohy, jako celý život. Jen vlásek tě dělí od propasti."

            Dokud i ty mi říkáš, že jsem ještě nepřekročil hranici... přijímám svůj osud. Dělám to, co považuju za správné.

            "I jí jsi lichotil... i jí jsi sliboval...!"

            "Co na tom, Prameni jasu? Sama nejlíp zkoumáš mé srdce. Víš, komu co dává, a víš, jak nedokonale. Ale nemohu tvrdit, že tě nenávidím... že jsi mi lhostejná. Nemohu tvrdit, že nejsi krásná."

            Shodila závoj. Věděl předem, jak bude vypadat její tvář, a přesto ho oslnila. Věděl předem, že její oči budou okny do Nicoty, a přece jeho hrůza o poznání zesílila.

            Pousmála se.

            "Pak mi tedy smíš složit hold. Ale nezapomínaj, že každým dotekem se dotýkáš vlastní smrti!"

            Cítil ji až příliš i teď.

            Je krásná. Je krásnější než všechno, co jsi kdy poznal. Taková je pravda.

            Každý krok blíž znamenal... o něco vyšší míru statečnosti. Kam až to dokáže? V kterém bodě se projeví, že je... nu, že zkrátka nezvládne úplně všechno?

            Je krásná. Miluješ ji... svým způsobem. Tak to má být. Nemůžeš to vzdát.

            "Jsi zvláštní. Mnozí vydrželi i víc... ale nikdo takhle. Zřejmě to bude on... můj bratr. Jeho stopa na tobě..."

            Nejspíš ano. Jsi to ty, kdo mi dává vidět skutečnou krásu, Otče světla. Jsi to ty, kdo mi dává vydržet. A Paní lásky. Všechny živé bytosti mají být milovány. Moje nejsrdečnější díky vám oběma...

            Teď neřekla nic. Dovedl si představit, co všechno by mohla namítat, trochu to i cítil, ale... nepromluvila.

            Snad nejsou ve všem takoví, jací by měli být, Prameni jasu. Ale tohle není nic zlého. Jen dělají to, čím jsou... jako já.

            Však také proto nic neříkám, opovážlivče.

            Jemně uchopil její ruku k políbení a bylo to přesně tak zlé, jak se dalo čekat, ale... dosud existoval. Dosud byl sám sebou. A ve stejném okamžiku...

            "I ty jsi tu uvězněna, Prameni jasu? I ty bys mohla..."

            Už se to nezhoršovalo. Stál u ní a držel ji za špičičky prstů. Stál v srdci Bílého plamene.

            V jejím hlase zaznělo pobavení.

            "Ano? Tak jen do toho, uhoď, jestli si troufáš!"

            Už neměl sílu být diplomatický.

            "To bych ti moc nepomohl. Jestli chceš zkoušet mou odvahu do krajnosti, budeš muset být statečná první..."

            Vytrhla mu svou ruku.

            "Já jsem nikdy neudělala nic, za co bych se musela..."

            "Pak tedy budu ušetřen."

            Ale ona zůstane uvězněna.

            Mně nepřísluší ani myslet na něco takového!

            Dej milosrdenství, ani tobě nebylo odepřeno.

            Hm, zdá se, že ušetřen přece jen nebudu, pomyslel si téměř vesele. Pak sebral poslední síly a představil si... svou dceru. Tu by směl obejmout... takhle... bez újmy na cti, své nebo její...  

            "Jsi krásná. Ne, já nejsem hoden, Prameni jasu. Ale pokud by tu byl někdo, kdo by hoden byl... tohle je, co ti přeju. Přeju ti, aby tě dělal šťastnou, dotýkal se všeho, čím jsi a co     v sobě máš, v lásce..."

 

            Ležel tváří dolů. Celý svět pukl. Ne... dobrá, tak asi ne, když jeho vlastní postel tu zůstala. Pukl zřejmě jen on sám... Cítil nesnesitelnou bolest...  ale zlepšovala se. Je celý.  Živ a zdráv. Už ho nebolí vůbec nic!

            Pro tu chvíli, nejopovážlivější ze smrtelníků. Vposledu jsi můj, stejně jako ona. A já nikdy na nic nezapomínám.

            Všechno, co jsem řekl, byla pravda. Nemohl jsem jinak.

            Byla pryč.

kapitola 29.

 

            Zvedl se na loket. Jael i Moré byli s nimi. Jeho žena ležela vedle něj, velmi bledá a poznamenaná bolestí, ale nepochybně živá. Jael seděl nad ní bez hnutí a opatrně držel prsty na jejích spáncích. 

            Nevypadal v kritickém stavu.

            Po pravdě řečeno vypadal, jako by měl smrt už za sebou. Dávno. Jako by už pár tisíc let slunce jen sušilo jeho tělo. Jen plamínek, hořící napříč tebel aher. Ale plamínek se drží zpříma.

            Teď po něm mrkl velmi živýma a bdělýma očima.

            "Promluv s ní. Ale krátce."

            Sklonil se nad ní.

            "Má drahá - odpustíš mi?"

            Malinko zavrtěla hlavou a usmála se.

            "Ty za nic nemůžeš. Byl jsi trpělivý až dost."

            "Ach... srdečné díky, má drahá."

            Vracela mu sílu, ačkoli jiný musel vracet sílu jí. Pouhou svou přítomností, úsměvem, veselýma očima. Už si začínal plánovat, co všechno ho nyní čeká, ale takhle to bylo mnohem zvládnutelnější.

            "Běž, můj milý. Budu ve všem s tebou."

            "Jen mi prosím pověz... můžeš-li..."

            "Nejdřív to bylo strašné... ale jen dokud nepřišla Matka. Říkala, že byla sama uvězněna a že tys ji vysvobodil... ach Pallu!"

            "To ještě nebylo tak docela vyhráno."

            "Vím... řekla mi, že možná se vrátím zpátky, možná budu muset zůstat, ale že už mě neopustí... řekla mi, že vyjednáváš s Nejmenovanou... bylo to moc zlé?"

            "Nevím. Dalo se to vydržet. Stálo to za to."

            "Nikdy ti to nezapomenu...!"

            Jael se na něj přes její hlavu přátelsky zašklebil. Dost.

            Přidal, co mohl, aby jí zajistil uzdravení a spánek. Přidal, co mohl, i jemu. Navzdory tomu cítil sil na rozdávání,  a potřeboval to jako sůl. Čekalo ho bezpočet zařizování           a několik choulostivých rozhovorů.

 

            Pozdě odpoledne znovu opatrně otevřel dveře společné ložnice. Abaku spala. Nechal ji jen v Jaelově péči     a odvolal si Morého. Musel mnohé vyřídit i s ním.

            Zašel s ním na terasu, dosud plnou odpoledního slunce. Dal už tam přinést občerstvení, ale Moré nepřijal. Dokonce se odmítl i posadit.

            "Co se dějě?" tázal se Pallu nevinně.

            "Nevím, můj pane," odpověděl Moré velmi stísněně. "Ale obávám se, že máš nějaký důvod ke krajní nespokojenosti."

            "Ale přitom nemáš tušení, čeho ses dopustil?"

            "Ne, můj pane."

            "Na to, jak jsi mi před několika hodinami zachránil život v tebel aher, si také nevzpomínáš?"

            "Žel, nikoli, můj pane. Za takovou vzpomínku bych byl velmi vděčný."

            Pallu se uculil. Nebuď si zas až tak jistý, kamaráde....

            "Na to, jak jsi držel hlídku poslední noc před smrtí krále pirátů, si asi ale vzpomínáš."

            "Inu... samozřejmě."

            "Přišla k tobě má žena a tys ji mým jménem požádal, aby nechodila dál."

            "Tak, jak jsme byli domluveni, můj pane."

            "Co se stalo pak?"

            "Chtěla vykonat jakýsi rituál Paní lásky, který měl pomoci odsouzenému v tebel aher pro případ, že by ho Otec spravedlnosti odmítl. Říkala, že v takovýchto případech je lepší, když odsouzený není přítomen. Udělala potřebné přímo na místě a vrátila se nahoru. Pak už se nedělo nic zvláštního."

            "Ale Mada ráno odmítl oběť přijmout, pokud ji nevykonám osobně."

            "Na to nikdy nezapomínám, můj pane. Vyprosil sis můj život a on ti ho daroval."

            "A ty sis nebyl vědom ničeho, co by mu mohlo být důvodem."

            "Ne, můj pane."

            "Ptal ses ho na světlo, a on tě nechal bez odpovědi."

            "Na to má plné právo, můj pane. Zabývat se jakoukoli částí našich selhání je od něj těžko změřitelná laskavost. Bylo to pro mě dost nepříjemné, ale... snažil jsem se žít pro tebe ještě víc než dřív..."

            "Pak za tebou moje žena chodila pro radu a pomoc      a ty ses doptával na světlo kvůli ní..."

            "A Mada mi navzdory všemu ještě odpovídal, můj pane. Dával jí rady, které pro ni něco znamenaly. Ale nikdy mi neprozradil, čím se vlastně tak trápí... to nechával na ní."

            "Příteli, já už vím všechno a má žena také. I ty už můžeš všechno vědět."

            "Ale..."

            "Projdi si to ještě jednou. Noc před popravou. Ona chce vykonat rituál Paní lásky a ty jí nepochybně poskytneš všechnu pomoc, které jsi schopen. Neubralo ti to síly?"

            "Všichni jsme byli neuvěřitelným způsobem vyčerpaní - však si sám vzpomínáš, můj pane."

            "Dobrá, vrátila se nahoru před tvýma očima a tys držel hlídku dál, vyčerpaný jako my všichni a rituálem k tomu navíc. Druhý den Mada odmítl přijmout oběť z tvé ruky. Bezprostředně nato začala má žena strádat těžkou vinou, ke které se bála přiznat tobě i mně..."

            "Ty nechceš říct, že jsem usnul na hlídce, viď že ne, můj pane?"

            "Dejme tomu, Hadí paní tě vysála. Možná tě nechala   v nějakých přeludech. Nevěděl jsi o ničem."

            "A zatím.... To nemyslíš vážně!"

            "Moje žena zápasila s Hadí paní o můj život. Měl jsem na mále. Tohle byla její cena. Nešlo jí jen o pomstu. Jejím úkolem bylo chránit rod zdejších vládců, proti němuž se kdosi provinil zradou - tak, jak jsme to vyčetli. Měla stíhat bídou      i jedem potomky zrádců. Pak zřejmě rozpoutala mor a             z vládcovského rodu zbyl jen jediný. Zoufale se snažila zajistit mu aspoň potomka... a uspěla."

            Moré na něj hleděl rozšířenýma očima, bledý.

            "Nu, už je to za námi. Přežil jsem, má žena také,         a Hadí paní... je prozatím na jiném místě tebel aher. Zbývá nám unést následky. Selhání na hlídce ti nepřičítám, byla silnější než ty - to se může stát. I kdyby, je to selhání nás všech. Ale celou tu dobu, co k tobě má žena chodila o radu... opravdu jsi nic nevěděl, nic sis nemohl dát dohromady? Nebo ses tomu zkrátka vyhnul?"

            Moré mu klekl k nohám.

            "Hůř než to, můj pane. Měl jsem možnosti, kterých jsem se bál užívat - ve službě Madachovi i v rozhovorech         s ní."

            "Protože podle zákona hrozila poprava někomu, koho jsi miloval?"

            "I toho jsem se dopustil, přiznávám. Prosím, nalož se mnou, jak uznáš za vhodné."

            "Jsem rád, že to říkáš takhle. Tak především, smiř se    s tím, že zůstaneš naživu."

            "Ty mě nemůžeš nechat naživu, můj pane. Dokonce mě ani nemůžeš usmrtit příliš rychle."

            "Už jsem nechal žít ji. Jako jsi ji nechal žít ty. Je jenom spravedlivé, ne, abych s tebou naložil v souladu s tvým proviněním. A vím, že to pro tebe bude mnohem horší než jakýkoli trest, který by skončil smrtí, ale já tě zkrátka potřebuju živého, a tys mi dal právo volby. Ty si teď připadáš neschopný, a dobře mě poslouchej: skutečně jsi, svým způsobem. To jsme my všichni, ne? Vynikající bojovník, který moc nezvládá magii, a dva vynikající kněží, kteří nejsou mezi nejlepšími bojovníky... a jako koruna všeho, syn nasiho, který odmítl zabít svého bratra. Je to tak. Ale jen hodně neschopný by zabil někoho jako ty."

            "Ale... uvědomuješ si, co jsem mohl způsobit, můj pane?"

            "Mluvíš troufale. Ale dobrá, uvědomuju. Hlavní odpovědnost byla na mně tak jako tak - věděl jsem až dost, abych se mohl správně rozhodnout. Ale přesto jsi i ty udělal něco skutečně zlého. Odepřel pomoc potřebnému, zradil kněžské poslání, dokonce zvolil řešení zbabělce... hrozné pomyšlení, co? Vůbec to nejhorší, co se muži může stát. Ale už je to tak, tak zkrátka budeš muset žít a vyrovnat se s tím. To je to jediné, co je v takovém případě správné dělat, protiváha viny. A kdybych tě zabil, stejně by tě to neminulo, kamaráde. Mada by ti to jen tak projít nenechal. Jestli ti on nepomůže se   s tím vyrovnat, nezvládne to nikdo, a on rozhodně nepotřebuje ve svých službách někoho, kdo není schopný se vypořádat ani s vlastní vinou."

            "Mluvíš moudře, můj pane."

            Pallu se kysele usmál.

            "To už mi kdysi řekl jeden Eglian. Já si to o sobě nemyslím. Jsem k tobě jen nešetrný, abych ti pomohl mít to rychleji za sebou. Vidíš, už to je všechno."

            "Ne tak docela, můj pane."

            "No... ano. Ještě taky jsi ohrozil svůj lid. Protože jsi neposkytl nasimu svobodnou možnost volby. Jenže já, když ji konečně mám, jako na smůlu rozhodnu tak, že celé tvé provinění bude naprosto zbytečné. Slyšíš dobře. Nechal jsem žít ji, a nechal jsem žít i jeho. Opravdu. Dnešním dnem počínaje už není ta vina na tobě. Je na mně."

            "Tys rozhodl, že je nevinná, můj pane?"

            "Odvahu. Samozřejmě že je. Nicméně zákon o božské krvi by ji přikazoval usmrtit i tak. Jenže já, jak dobře víš, jsem naopak málem zahodil vlastní život, abych ji udržel na živu. To si můžeš myslet, že ne proto, abych ji popravil. Je i jiné řešení." 

            "Ty... nemůžeš opustit svůj lid, můj pane."

            "Tady nejsme na Gibaru, kamaráde. Pro tenhle lid bude možná mnohem snesitelnější, když mě uvidí odplout, než kdyby mě uviděl zestárnout a zemřít. A přestaň mi říkat `můj pane´. Už jím nejsem, provinil jsem se proti božské krvi. S tím se nedá nic dělat."

            "Nasi by měl mít právo změnit zákon, můj pane."

            "Každý, s vyjímkou zákonů o božské krvi. Jenom ta ho dělá tím, kým je."

            "Ale nepřestane jím být jen proto, že se rozhodl nezabít svou ženu!"

            "A jejího syna. Když už tedy chceš čelit mým rozhodnutím, ber všechno nebo nic!"

            "Chceš opravdu opustit svůj lid jen proto, abys mohl nechat naživu syna toho... krále pirátů?"

            "A jejího syna, Moré. Jeho jsme popravit museli, ale neříkej mi, že bys s tak klidným srdcem, a ještě k tomu bez jakékoli jeho vlastní viny, zabil i jejího syna."

            "Smím... vědět, co chceš dělat, můj pane?"

            "Ne ho tady nechat vládnout, neboj se. Dal jsem mu na vybranou, kdyby volil to, byl bych ho ještě zabil, jak je mou povinností. Nabídl jsem mu vládu. Nechtěl ji."

 

            "Otče... já tuhle zkoušku čekal. Mnohokrát jsem přemýšlel, jak odpovím. A tak se nebudu divit, když mi nebudeš věřit, ale... raději bych to ještě odložil. Mám teď dobré učitele, ale moc jsem se těšil na toho nejlepšího. Na dobu spoluvlády. Podívej, ty jsi mi nikdy nevysvětlil, proč jednáš jinak, než učíš, než jak tomu věříš. Musel jsem na to přijít sám. A když jsem to zjistil... cítil jsem úžas a radost, prosím dovol mi to vyslovit! Moje srdce je jiné než tvé, je se zákony v souladu, ale právě proto touží po inspiraci. Touží se učit od tebe. Proč chceš odcestovat? Na jak dlouho?"

            "Pravděpodobně natrvalo."

            "Takže je to pravda... něco se stalo. Maminku bereš     s sebou?"

            "Samozřejmě."

            "Mě... bys byl ochotný taky vzít s sebou?"

            "Samozřejmě."

            "Vzdal ses vlády, protože jsi nás dva nechtěl nechat zabít - maminku a mě?"

            "Nikdy jste neudělali nic, proč bych vás měl nechat zabít!"

            "Otče, celý život jsi nikomu nelhal, to vím, ale teď mi prosím odpověz i jasně, byl to ten důvod nebo ne?"

            "Já se nevytáčím. Jen mluvím o věcech, které mi připadají podstatné. Nikdy jste neudělali nic, proč bych vás měl nechat zabít, ty ani ona. Jsi šikovný, můj synu, vždycky jsem to věděl a teď jsi mi to znovu ukázal. Mám z toho radost, protože jsi můj syn a nikdo na tom nemůže nic změnit. Když někoho nosíš na rukou od chvíle, kdy se narodil, když s ním prožiješ celých čtrnáct let jeho života, naplno, může snad mít nějaký význam ta maličkost, že jsi ho nezplodil?"

            "Kdo je mým otcem?"

            "Mimořádně schopný muž královského rodu               a nepochybně božské krve."

            Chvíli bylo ticho.

            "Ji zachraň, ale mě bys zabít měl. Prosím, udělej to."

            Vezmu si ho na starost sama.

            "Abych odvrátil nebezpečí, hrozící... našemu lidu? Bude mnohem lepší, když ho odvrátíš ty, tím, jak budeš žít. Máš pravdu, možná tě ještě čekají těžší zkoušky, než bychom si oba přáli. Ale do tebel aher jim neutečeš."

            "A když selžu?"

            "Pak budou jiní kvůli tobě trpět a umírat. Ale ty neselžeš, a právě na tom se pozná, že jsi doopravdy můj syn. Chtěl jsi být víc se mnou, pro inspiraci, ne? Tak to přijmi, když máš tu možnost. Uč se dál, děláš to dobře. Zabíjením se nic nevyřeší."

 

            "Přišel dost rychle na to, jak se věci mají. Nakonec by bylo smutné, kdyby ne. Ale já se přesto rozhodl mu věřit. Rozhodl jsem se nezabíjet a rozhodl jsem se, že kvůli tomu si o sobě nebudu myslet, že jsem neschopný. Už je to tak. Je to moje cesta. Ale ta má svou cenu, vždycky měla. Nezůstane tu, a já tu taky nezůstanu. Pokusím se s ním vrátit na Egliar, alespoň na čas. Jeho otec nebyl neschopný - byl schopný až moc, jen nic necítil. To by eglianská krev mohla spravit, zvlášť ve svém vlastním prostředí."

            "Mohl ses ho zbavit už dávno... mohl jsi mít vlastního syna."

            "A kdo ví, možná budu mít. Složil jsem břemeno odpovědnosti za svůj lid, moje žena žije a je krásná. Možná budu mít ještě hodně synů."

            "Můj pane... kdo ale nyní bude pečovat o tvůj lid?"

            "Zůstane tu moje dcera."

            "Sama?"

            "Už o tom ví. A nese to statečně - jako potomek králů a jako milující žena. Podívej, Moré, jednou by ji to stejně čekalo. Žena se provdá, a často tím svou původní rodinu úplně ztratí. Jako kdysi Abaku. No a muž se někdy proviní neschopností a musí za to zaplatit tím, že se poněkud nuceně ožení. A to bude zase tvůj osud, kamaráde."

            "Prosím za odpuštění, můj pane, ale teď už ti úplně přestávám rozumět."

            "Má dcera si vezme tebe, Moré. Především proto, že božská krev musí být zachována. Nasi je strom, který drží celou zemi, ale strom mívá mnoho větví, a silných. Ty jsi potomek jednoho z nejlepších rodů mezi Gibri. Navíc jsi zde velekněz Madachův - to se u tohoto lidu odedávna pojilo         s vládou. A nejsi tak docela neschopný - po pravdě řečeno jsi duší všeho, co jsme kdy dobrého pro tenhle lid udělali,            a nadějí toho, že nezůstanou o nic ošizeni - oni ani jejich děti."

            "To nemyslíš vážně, že bys někomu jako já..."

            "Podívej, já ti tu nezačnu dokazovat, že nejsi neschopný. O tom už jsem mluvil. Když jsem před chvílí zjistil, jak to s tebou je, měl jsem sto chutí ti nadělat pár modřin. Už jsem to překonal, ale pro mě za mě, klidně můžeš trénovat s Ramem třeba denně, ode dneška. Vlastně bys asi měl, když se to tak vezme, ve svém novém postavení. Ale dal jsi mi právo o tobě rozhodnout a to je naprosto na místě,          i když jsem se vzdal práv nasiho. A já jsem ti dal v první řadě příkaz žít a vyrovnat se s tím - neodvažuj se na to zapomenout."

            "Lidské síly jsou omezené. Ale budu ctít tvoje slovo jako slovo Madachovo - kterým také skutečně bylo, můj pane."

            "Dobře. Ale přemýšlej dál. Zbýváte už jen dva z mých druhů, kdo zůstali bez ženy, Moré. Jen Jael a ty. Ale ona opravdu bude potřebovat útěchu, a mám důvody si myslet, že ty pro ni budeš útěchou mnohem větší, protože tě miluje."

            "Kdyby šlo jen o tohle... obávám se, že bych měl přiznat, že ji také miluji, můj pane."

            "Víš to jistě? Opravdu to víš, že v ní nemiluješ jen obraz její matky?"

            "Je i tvým dítětem, můj pane, skoro na to zapomínáš. A byla mezi mými žáky od dětství, něžná, dychtivá a moudrá. A budu silně cítit, jak moc trpí a někoho potřebuje. O moje city k ní strach mít nemusíš. Mnohem podstatnější obavy bys mohl mít z toho, že v něčem nevydržím a zklamu nejen tebe, ale už i ji!"

            "Riskuju, kamaráde. Riskuju, abych mohl nechávat lidi žít. Vidíš nějaké lepší řešení?"

            "Ona ti řekla, že mě miluje?"

            "Já se zase nepletu v lidech tak často. A jsou to většinou složitější případy."

*

 

            Sedmého dne na to syn bohů nastoupil na svou loď, doprovázen svou chotí a mladším ze svých dětí, aby se vrátil do Země blaženosti - do země, oplývající hojností všeho dobrého, pšenice i mléka. Plody a květy tam nabízejí barvy, vůně i chuť v nesčíslných podobách, nikdy tam nevstoupí nic nečistého ani jedovatého a roste tam bylina, která tiší každou bolest a naplňuje radostí. Kdysi, alespoň tak se vypráví, rostla i v zemích smrtelníků. Ale to už je dávno...

 

kapitola 30.

 

 

            Ranail se vrátil do svých pokojů, osvěžený časným ránem a nepatrně rozjařený tělesným cvičením, zakončeným opravdu dobrým šermířským soubojem. Měl rád takové chvíle - patřily k nečetným příležitostem, kdy ho život naplno těšil.

            Nu, dnes to bude jiné. Dnes sklidí ovoce dlouhého úsilí a vychutná si vítězství: dnes bude život opojný ještě dlouhé hodiny!

            Zajatkyně poslala slovo, že se poddává. Brzy. Ale byl tomu jen rád. Násilí se mu protivilo, i když věděl, že je nevyhnutelné - i když ho dokázal vykonat vlastní rukou, pokud opravdu nebylo zbytí. Jen dobře, že se to tentokrát obešlo bez něj.

            A samozřejmě, pokud se poddala tak rychle, je to jen dalším důkazem, že je vůči ní v právu. Pokud ještě nějakých bylo třeba.

            Už dal svolat radu. Sejdou se co nevidět.

            Shodil propocené oblečení, důkladně se umyl a znovu oblékl. Až na to, že bylo čisté, se však nové oblečení příliš nelišilo. Tunika a nohavice, vysoké boty, zdobené složitým vlisovaným ornamentem. Vše černé.

            Dlouho byl nucen nosit šedou, třebaže volil stále tmavší tóny. Teď už ne. Teď už si černou může dovolit.

            Stříbrnými doplňky plní svou povinnost dostatečně. Čelenkou v temných vlasech. Už tu čekala připravená, na cvičení si stáhl vlasy jen koženou páskou. Kováním na pochvě. Meč neodkládal skoro nikdy, všichni už se naučili to respektovat. A jemnou stříbřenou zbroj nosil také viditelně. Škoda skrývat tak pěknou práci.

            I snídaně už čekala, stejná jako vždycky. Pár kousků ovoce, proměnlivého podle sezóny, ale vždy některý jeho oblíbený druh. Dobře pečený chléb a velmi uměřené množství másla a medu.

            Naposledy zkontroloval svůj vzhled a vyšel do chodby, důstojně, jak se slušelo, ač naplněný tak bujarou radostí, že se div nerozběhl. Až přede dveřmi poradní síně se malinko zarazil.

            Otec tam nebude. Byl to ještě zvláštní pocit, vést zasedání bez něj.

            Inu... nedá se nic dělat.

 

            Bolest nepolevovala skoro nikdy, ale v bdělém stavu mu síly zpravidla ještě jakž tak stačily na to, aby ji ztlumil na snesitelnou úroveň. V noci... ano, sáhl už po tišících prostředcích. Teď už si je mohl dovolit, neboť už beztak bylo vše ztraceno. Nebylo proti čemu držet stráž.

            Zvláštní pocit, po všech těch letech...

            Dosud pracoval. Zakořeněný zvyk se hlásil o své,       a beztak to bylo o mnoho lepší než se poddávat utrpení nebo pocitu porážky. Vybavoval si lidi, promýšlel souvislosti, přijímal poměrně mnoho návštěv a prospěl, kde mohl.

            Velké záležitosti už musí nechat být. Už se mu vymkly z ruky. Ale v mnoha malých ještě leccos udělat může a snad, snad to bude přece jen něco platné, až...

            A tisíckrát za den, v každé jen trochu nehlídané chvilce, se mu myšlenky vracely k jednomu nesplnitelnému snu, k jiskřičce naděje, bláhové, ale nevykořenitelné -              k jistému klíči, který kdysi tajně vložil do jedné                       z nejskrytějších schránek.

            Celý svůj život byl nesmírně činorodý, a nikdy neměl ve zvyku se vzdávat. Ani teď nemohl. V duchu to znovu viděl, tak živě: dveře se znenadání otevřou a na prahu...

 

            Zajatkyně vstoupila. Šla volně, její doprovod zůstal za dveřmi. Zachovával dekorum.

            Přítomní povstali a ukláněli se s rukou na srdci.

            Neboť zajatkyně byla krásná. Nedalo se to dobře vyjádřit jinak. Tvář měla zahalenu jako obyčejně a byla už velmi vysokého věku. Držela se však zpříma a vyzařovala cosi, co se jinak než krása nazvat nedalo. Vlastně byla první ženou, u níž měl pocit, že si to označení zaslouží.

            Mohl si ten pocit dovolit. Mohl si dovolit být dvorný   a uklonit se s ostatními.

            Přijala nabídnuté sedadlo a vyslovila požehnání pokoje podle zvyku svého lidu. Pak se obrátila k němu.

            "Mnoho jsem přemýšlela o tvých slovech," řekla.     "A domnívám se, že bude pro obě naše země nejlepší, když budou propojeny v osobě krále tvého rodu."

            Konečně! Konečně to opravdu slyší na vlastní uši!

 

            Dveře se otevřely.

            Začíná už blouznit? Jeho sen stál na prahu a zdál se tak živý...!

            Teď skočil k němu a uchopil jeho ruku a to už šálení smyslů opravdu být nemohlo. Nezdržoval se slovy, začal ho okamžitě léčit a moci rozhodně neměl nedostatek - může na něj být právem hrdý.

            I když kdo ví, zda ty nejblahodárnější účinky nemělo samo prosté vědomí, že je zase tady. 

 

            Bolest! Projela jím jako ohnivý šíp, znenadání, bez varování. V poslední chvíli se opanoval a dál se soustředil na jednání. Zajatkyně vysvětlovala podrobnosti. Bude to samozřejmě znamenat sňatek krále s královnou. Její země nemůže být bez královny...

            Jak by mohla! Tohle věděl, na tom pracoval po všechna ta léta až po dnešní den, a že dalo práci dosáhnout toho, aby přijela ona, nikoli její muž! Její země je jako úl, jakmile máš v hrsti královnu, máš v hrsti všechno!

            ... a nová královna, její nástupkyně, už je vyvolena. Ještě dosti mladá a velmi krásná, dodala zajatkyně s náznakem mateřského úsměvu. Má ale už syna s jiným mužem...

            Byl mezi prvními, kteří souhlasili s tím, že to nebude na překážku. Zákon o božské krvi nebude přestoupen, když bude věc od začátku zřejmá.

            A i kdyby, prolétlo mu hlavou mimoděk, s něčím takovým si poradím snadno...

            Bolest se vrátila, horší než prve. Znovu ji překonal, ale zadoufal, že snad jednání nebude trvat dlouho. Zatím to na nějaké průtahy nevypadalo, panovalo spíš ovzduší špatně skrývaného nadšení, a zajatkyně je první, kdo touží po úspěšném konci.

            Vše bude samozřejmě vyžadovat náležité obřady přímo na Egliaru, pokračovala. Ale budoucí král může odcestovat rovnou, v její společnosti, pokud mu nic nebrání.   A hned zde na místě mu může vše stvrdit posvátnou přísahou   a požehnáním.

            Odsouhlaseno. Ovzduší bylo stále vřelejší. Královna povstala a ostatní s ní. Místnost se začala vůčihledě plnit eglianskou magií, všichni přítomní ji pocítili, i když pozorně dbali na to, aby jejich osobní štíty zůstaly na místě.

            Kdosi vstoupil. Ranail vzhlédl a nevěřil vlastním očím.

            "U takovéto příležitosti jsem přece nemohl chybět," poznamenal nasi s úsměvem. Byl vyhublý až běda, ale stál bez pomoci na vlastních nohou a hlavu držel vysoko. "Ano, mám za sebou tvrdý boj," dodal jakoby na vysvětlenou. "Ale začínám vítězit."

            Bolest, nyní ještě mnohem silnější. A horší                  o podezření, které se v něm probouzelo. Tentokrát mu trvalo déle než jen okamžik, než se znovu opanoval.

            A právě v tu chvíli, ve chvíli jeho bezmocnosti, za nasim vstoupil ještě kdosi další. Čiperně přešel místnost          a poklekl před královnou a ona vyslovila svou přísahu             a požehnání nad jeho hlavou!

 

kapitola 31.

 

            Kolik asi proniklo do paláce? Kolik do města?

Že se nasi vrátil od prahu smrti a jeho mladší syn je zpátky doma, vědí už jistě všichni. Ale co víc? Co dovolil prozradit otec... a co pustil do oběhu Pallu, a královna?

            Pallu, mladší syn nasiho, si dokázal získat srdce stávající i budoucí královny Egliaru.  Pozemský ráj, oplývající hojností darů přírody i vzácných surovin, až dosud na dosah ruky, a přece nedosažitelný, bude konečně pod správou Gibri!

            I starší nasiho syn pracoval k tomuto cíli. Neuspěl však, neboť nezvolil správné prostředky. Dokázal použít jen násilí - ne ale čestného, jakým by bylo zdolání Moře zkázy      a vítězná bitva. Nevykonal nic, co by si zasloužilo obdiv. Jen zneužil práva pohostinnosti, práva tak starého a posvátného, že jeho porušením na sebe přivoláš kletbu všech bohů...

Jen málokdo v Gabradinu bude ochoten uvažovat nad tím, že by i něco takového mohlo být zbraní schopnějšího proti méně schopnému.

            Obecné mínění přiřkne ten prostředek neschopnému. Obecné mínění ho odepíše.

            Přispělo toto zničující vědomí k tomu, že se během jediného dne octl prakticky v témž stavu jako nasi po dlouhých měsících nemoci?

            Nedivil by se. Ale jiné vysvětlení je nasnadě a to už ví či tuší v Gabradinu určitě každý, i když o takových věcech se nemluví nahlas.

            Umírá. Nebude to trvat dlouho.

            Nevzdával se bez boje. Nasazoval všechny své schopnosti, aby přežil. Bylo to však především z povinnosti. Schopný se nesmí vzdát, musí se snažit přežít za všech okolností. Přitom však věděl, že o život, jaký by ho pak čekal, ani moc nestojí.

            Přinuť se! Udrž se na živu, překousni, co musíš,          a jednou tvá chvíle přijde! Jednou svého soupeře zabiješ... a co bude pak přirozenějšího než si vzít jeho ženu? Vytrvej, pracuj, a dočkáš se! Ano, měl chvíle, kdy se ještě tak cítil.

            Ale stojí opravdu byť i o tohle? Plod jeho letitého úsilí by potom chutnal velmi hořce.

            A beztak nemá zrovna moc naději. Pallu nad ním zvítězil zase tak směšně snadno.

            Varován včas. Královna nečekala, až jí postaví hlídky k přístavu. Měla podezření dávno, a o Palluovi zřejmě nějakým způsobem věděla celou dobu. Držela si na určených místech nenápadně posly už předem.

            Vetřel se nepozorovaně. Pustil se do Moře zkázy tentokrát jen v malém člunu, hazardér jako vždycky! Málem se utopil, nakonec o člun přišel a musel se zachránit plaváním, dorazil z posledních sil, ale prošel. A co horšího, v moci, která se s jeho nedala srovnávat. Stráže nebyly neschopné, bariér bylo dost - a on sám bděl nad svým životním dílem jako kvočna nad kuřátky. A bylo to něco platné?

A klíč mu dal sám otec, už tenkrát - klíč, kterým se dal tajný vchod do přístavu otevřít i z opačné strany. Jediný svého druhu, nikdo tu neměl ani tušení, že by mohl existovat... Už tehdy drželi ti dva spolu, jako dnes.

Ne ne, ty se neuzdravíš. Proti jejich spojeným silám nemáš šanci. A... hm... hlavní zdroj tvé moci beztak není zrovna na léčení ten nejvhodnější...

Nasi rozhodl. Vždycky chtěl, aby se nástupnictví obešlo bez problémů - i kdyby Egliaru nebylo. I jemu dal příležitost, kdysi, když poslal svého mladšího syna do vyhnanství. Pravda, bylo to polovičaté řešení. Připravil mu tak léta nejistoty a tísně. Ale dal mu čas rozvinout svoje schopnosti, upevnit svou moc, napřít síly k vlastním cílům, bez toho balvanu na krku. Dokonce byl tolerantní, dlouho. Nechal mu volnou ruku v bojích s ostatními obyvateli ostrova.

Byl to on, kdo zaútočil první, s těžkým srdcem. Věděl, že k jeho dalším plánům už by otec tolerantní nebyl, něco takového by nepřekousl. A on musel pokračovat, musel dosáhnout svého! Nasi jen vrátil úder, ale tentokrát ho nezkouší, nevychovává následníka. Tentokrát udeřil, aby zabil, a považuje to za nutné.

A moc jeho mladšího syna, která ho zázrakem postavila na nohy, mu bude krýt záda.

 

Dveře se tiše otevřely. Zůstal na příchozího hledět skoro stejně užasle jako včera.

Příchozí se usmál. Téměř rozpačitě.

"Nu, přišel jsem. Nepřestal jsem mít dítě jen proto, že je... vážně nemocné."

Přitáhl si sedadlo a uvelebil se na něm, dostatečně daleko. Znal všechny jeho slabůstky, věděl, jak nesnáší něčí těsnou blízkost. Chvíli bylo ticho.

"I když... pokud by tu snad bylo něco, v čem bys měl dojem, že potřebuješ určité očištění..."

To nemyslí vážně!

"Zní to absurdně, vím. Ale ustál bys to se ctí, kdyby ses tak rozhodl."

Sebral všechny síly a promluvil.

"Máš mě za tak neschopného? Zemřu tak, jak jsem žil, nebudu před ničím utíkat!"

"Nemám tě za neschopného," opáčil otec mírně. "Jen neschopný by zůstával v jejích službách déle, než musí.          A zaplatil jsi jí už dost."

To je otázka. Otázka, která se vrací s každou vlnou bolesti. A skoro má pocit, že její odpověď zná až příliš dobře.

A pak... možná byl opravdu neschopný, když se rozhodl porušit odvěké právo. A skoro určitě byl neschopný, když se pokusil zabít jeho, z nouze, přestože nechtěl. Schopný by byl našel cestu... Ona bude žádat své, zde i v tebel aher,      a on jí bude čelit bez výmluv. Ale nikdo z bohů není povinen snášet přítomnost neschopného, který ani nesplatil svůj dluh.

Znovu zavládlo mlčení, a znovu je otec prolomil. Velmi nesměle, ani se na něj nedíval.

"Už ti vzala tvé dětství. Rodinu, kterou jsi mohl mít. Přátelství. Spoustu příjemných stránek života. Ona. Nenávist."

"Pro nenávist jsem ji nevolil. Chtěl jsem jen čestný boj. Jen zabít. Tím nejúčinnějším způsobem. Ty sám sis..."

"Nu, vlastně ani moc nepřál, jestli myslíš tohle."

A podle všeho to ani nebyl ten nejúčinnější způsob...

Proč? Její moc nekončí na hranici Gibaru. Tys jí zůstal věrný po celých sedmnáct let, cos ho tu už neměl, pravda, ne bez užitku... a ona? Lest je koneckonců její zbraň.

Zbraň schopnějšího proti méně schopnému, ano. Jenže na co by jí zrovna bratr, s tou svou povahou... Přece to nemůže být zase ten samý případ!

Pokaždé znovu. Přežije, vyklouzne z potíží, dosáhne svého. Zahrnutý přízní bohů bez jakékoli spravedlnosti...

"Vím, vždycky měl všecko až příliš snadné. Ty ne. Musel sis všechno probojovat, do všeho vložit kus tvrdé práce. Nemysli si, že to nevidím. Ve skutečnosti jsi schopnější          z mých dětí ty, synu."

Cože? Proč jsi mi potom nikdy...

Ale ano, říkal ti takové věci. Kdysi. Dokud jsi mu to ještě dovolil. A pak ještě dlouho naznačoval aspoň oklikou, diplomaticky, dokud ses nenaučil odrážet i to...

A teď se odvážil. Jen proto, že umírám. Teď už si do mě může každý kopnout.

Nasi se nepatrně pousmál.

"Nezapomeň, že i já jsem umíral, synu. Některé věci se mi tím dostaly do jiného světla. Některé znovu nabyly na důležitosti. Byla to... docela zajímavá zkušenost."

"Nikdy jsem to nechtěl!"

Co to blábolíš? Jestli už jsi byl neschopný, slušelo by se nejdřív si to vyjasnit a ne obtěžovat druhého zmatenými slovy...

A mimochodem, opravdu si musíš tohle vyjasňovat?   V žádném případě přece nesmíš sáhnout na život někomu, kdo je tak nesmírně užitečný zemi, jako on vždycky byl! Že stál       v cestě získání Egliaru? To už přece dávno neplatí...

"Ani já, synu. Muselo to být... ale nechtěl jsem to        a nechci. Přál bych si... hm... rodinu, která drží při sobě."

 

Když Pallu vstoupil, komnata byla do všech detailů pečlivě uklizená a bratr seděl v křesle proti dveřím plně oblečený, tak, jak si ho pamatoval z posledního setkání. Byl na nohou, sotva ho spatřil vstoupit.

Otcova návštěva ho zaskočila. Jeho si dal zavolat.

Tušil to předem. Věnoval úpravě svého vzhledu také jistou péči. A dokonce ani on nebyl neozbrojen.

Ranail hodil po této maličkosti krátký pohled               a pousmál se.

"Dnes raději ne. Ale jednou, v tebel aher... budu rád, když přijmeš."

"Beru. Až nebude poslání a šance budou spravedlivé. Těším se na to... i když nějaký ten mírový vztah s tebou bych po pravdě řečeno taky bral."

"Jako vždycky, co?"

"Ze všeho se vyvlíknout, myslíš? Volit mírové řešení  a ne se nechat konečně porazit? No přiznávám, kus prospěchářství v tom asi taky bylo. Ale..."

"Máš příležitost. Posaď se."

Pallu přijal nabídnuté místo. Na stolku před ním bylo připraveno víno, chléb a něco ovoce, ale nesáhl po tom. Vyčkávali, odděleni téměř celou délkou místností.

"Vezmi si přece něco."

Poslechl.

O několik okamžiků později bratr pomalu, napjatě přešel blíž a usedl proti němu. Ulomil malý kousek pečiva       a snědl.

Pallu cítil, jak také v něm všechno tuhne. Nikdy si nezačal povolovat natolik, aby přestával být pozorný               a připravený na všechno, za celá léta - zde to však přece jen bylo jiné.

Jedl také velmi střídmě, spíš jen symbolicky. Na chuti pečiva nebylo nic znát. V tom malém kousku nemůže být ničeho tolik, aby to nezvládl stejně snadno jako jedy Duhového údolí.

Anebo je to opravdu nabídka smíru? A jak přijmout, od někoho, kdo svou proradností zahodil i tuhle pradávným právem posvěcenou šanci? Komu už nezbylo vůbec nic?

"Můžem, koneckonců, spolu změřit síly i jinak," prohodil ležérně.

"Ano?"

"Dejme tomu zkusit, kdo bude lepším vládcem. Teď máme ideální šanci, naše země jsou vedle sebe. A ty máš větší, budeš moci rozvinout své schopnosti naplno."

"Na to už je trochu pozdě, nemyslíš?"

"Ne. Vím, že se uzdravíš, budeš-li opravdu chtít. A já tu nechci vládnout jen proto, že mám Egliar. Možná tu s tím někteří počítají, budou zklamaní, ale vysvětlíme jim to, ukážeme jim, že to tak bude nejlepší. Vždycky je lepší, když   k připojení nového území dojde pokojně a s podporou obyvatel. Bude jen rozumné brát na Egliany trochu ohled. Vím, proč mi byla ta vláda svěřena, a ani tak to pro ně nebude lehké. Ale budou to mít o dost snazší."

Bratr vstal a přešel zpět k oknu, možná vděčný za to, že má důvod.

"Jak vůbec můžeš takhle mluvit! Víš stejně dobře jako já, že tahle nemoc už se nedá vrátit zpět. A já už jsem se rozhodl. Jediné čestné řešení je projít nemocí co nejdál a pak přijmout popravu. Ať už je očištění možné nebo ne, spravedlnost sama to vyžaduje."

"Já vím." Pallu odvrátil oči a chvíli zkoumal strukturu rozkrojeného jablka. "Ale ona je Bílý plamen, Záře prvních dní. Záleží jí na poctivosti, svým způsobem. Možná by řekla, že smrti stejně neujdeš. Že by bylo dokonce lepší prozatím přežít a nést následky."

Ranail ztuhl v půli pohybu a zůstal tak.

"Jak to víš? Jak ty můžeš takovéhle věci vědět?"

"Také jsem umíral, jednou."

"A přežil jsi, a neseš následky?"

"Tak. A možná to můžeme jeden druhému udělat snazší, nebo taky o hodně těžší. Já bych byl pro tu první možnost."

"Ale bylo by to proti všem zákonům. To by Mada nikdy neschválil."

"Je možnost to zjistit. Vydat se jeho soudu. Při zasvěcení se to tak běžně dělá."

            "Nabídnout svou smrt, ale přijmout cokoli, o čem rozhodne?" Bratr se na okamžik odmlčel. "Ano... to bych tak ještě dokázal uznat. Možná. Ale nejsem si tak jist, jestli bych našel kněze, který by tomu dělal prostředníka."

"To není problém. Na pár lidí si vzpomínám, kteří by možná nebyli tak ztracený případ, a... zbytek si snadno zjistím. Dej mi den nebo dva a seženu ti ho."

Bratr se krátce zasmál.

"Dovedeš si představit, jak by tímhle zas naskočily nesplacené účty mezi námi?

"Já seženu kněze. Ty si to vyřídíš s bohy. Těžší úkol je na tobě."

"Otec sám by byl proti! Je to naprosto šílená možnost a ty to víš!"

"Otec pozná pravdu, vždycky to dovedl. Nasi je oporou celé země. Je zárukou jejího blaha. Ty jsi nasiho starší syn, vláda je po právu tvoje. Egliar dostane tvůj bratr, vláda vedlejší větve rodu tam bude zajištěna, a časem se může prohloubit. Opatrně, pozvolna. Pro Egliar to bude jednoznačně lepší, a pro Gibar bude jednoznačně lepší, bude-li mít vládce, který mu bude moci dát všechny své síly. Bojuj za svůj lid, jako já bojuju za svůj."

kapitola 32.

 

            Královnina loď odplula už před řadou dní, i když rychlý posel, který měl upokojit její lid - a jeho ženu - arci vyrazil ještě o něco dříve.

            Pallu ne. Vyčkával, dokud bratr neměl krizi za sebou.

            V tomto případě nebyl Mada nijak mírný. Vyžádal si trest na hranici smrti a zapověděl jim cokoli kromě nejnutnějšího ošetření. Provinilec musí nasadit vlastní vůli, musí opravdu chtít přijmout život, jaký bude následovat,         z hodiny na hodinu.

            A ještě ke všemu s vědomím, že nemoci už se nezbaví, nikdy. Ponese si ji po celý život, a jednou, až mu dojdou síly - nebo vůle to snášet - projde jí až do konce.

            Unese to? Nebo se vrátí v síle nové nenávisti k němu... k člověku, který mu způsobil ještě ke všemu tohle?

            Pallu by se nedivil. I pro něj znamenal ten rozsudek tvrdou ránu. A bylo zoufale těžké nesmět vůbec pomoci. Přesto však pociťoval i podivný mír. Tíha slibu z něj byla sňata. Dovedl třetího provinilce k Madachovým nohám a stalo se, co se mělo stát, jakkoli si to na počátku představoval úplně jinak.

            Nu, dal co mohl, aby ho dostal aspoň do velmi snesitelného stavu, jakmile jim to bylo dovoleno. Co nejrychleji, než se bratr stačí vzpamatovat a vnímat naplno, kdo mu to vlastně pomohl!

            Znovu se mimoděk ohlédl k mizejícímu pobřeží rodného ostrova.

            Řekl mi, že mě nemá v nenávisti. Bylo to to první, co řekl, když se probral. A byla to dobrá slova, okořeněná špetkou toho suchého humoru, na který jsme si teď spolu zvykli. Nasi prý je schopný poznat pravdu, a něco takového dokáže člověka podržet...

            Ano. A necítil z něj nic než obrovskou úlevu, po celý zbývající čas. Ale to je koneckonců jen pochopitelné.             A schopný by se beztak neprozradil, vyčkával by. A i kdyby začínal skutečně s těmi nejlepšími úmysly, jak dlouho je dokáže udržet, až bude čelit ztrátě svých největších ambicí      a vleklé nemoci k tomu, rok za rokem?

            Nezbyde než znovu tančit po hraně. Vyrovnávat přátelství i ostražitost. Vsadit na to, že jeho druh výzvy           k změření sil zůstane dostatečnou motivací.

            A doufat, že mu bohové zachovají svou přízeň. Pokud má bratr opravdu prozatím dobré úmysly, mohl by je ještě stačit dát najevo tím, že se ožení. Koneckonců, je to něco, co své zemi teď dluží především. Pak by mohl mít syna. A hm... nebylo by tak špatné dopřát si přece jen ještě další dítě. Dceru...

            Navzdory tomu, co ho teď čeká. A právě proto.

"...právo šava. Tak tomu říkáte u vás, ne? Nahraď, co jsi dlužen, tím že si ke svým povinnostem přibereš další. Kruté pro toho, kdo to nedokáže, ale pro tebe to bude skutečná pomoc, protože jsi mimořádně obdarovaný - ne, neříkám schopný. To je jen povrchní pohled na věc. Prostě zahrnutý přízní bohů. Jsi vyvolený, už dávno. To, co ti Matka dává, je odpuštění a další dar - ale je v tom tolik spravedlnosti, že ti to zároveň pomůže."

Nic neodkládal - nevěděl tehdy ještě, jak dlouho přežije, a jak dlouho přežije sama královna, nebo zda ji bude moci ještě spatřit. Poklekl před ní v její kobce, polonahý, neupravený a zbědovaný po zápase s mořem, a vyznal svou vinu, úsporně, spěšnými slovy.

Vzala to jako tu největší samozřejmost na světě. Odvětila, že rozsudek nad ním zná už sedmnáct let a že bude vzhledem k situaci také stručná, třebaže by se slušela trocha obřadnosti. A pak to přišlo, jako blesk z čistého nebe.

"Dáš jako odškodné sám sebe. Vvytrpíš si nejvyšší zasvěcení. Půst na pokraj smrti, očištění až do morku kostí."

A také touhu až do hloubi duše?

Ne, nevyslovil to. Ale shovívavý úsměv si vysloužil    i tak.

"Už malé děti učíme, že slunce vychází z moře a dává život všemu, co moře oživuje. Světlo vzchází z náruče Matčiny a zároveň ji oplodňuje. Jen málokdo kdy byl tak dobře připraven jako ty."

"Připraven k čemu, má paní?"

"Předávám tobě a tvé ženě vládu nad zemí Egli."

Měl to vědět. Měl to čekat už od chvíle, kdy se odvážil radit někomu z bohů. Jak jinak to může smrtelník udělat, než přidat k tomu sebe, tělo i duši? To není trest, ani náhrada škody, co pro něj Paní lásky určila. Je to jen samozřejmý následek toho, co se stalo tenkrát.

Tehdy to řekla. Zmínila starobylé právo Gibri, právo šava. Slova, která hned tak nezapomene.

Měl v tom okamžiku pocit, že nemůže dál, že se prostě složí na místě. Vyčerpaný byl  víc než dost, a znovu si uvědomil, jak málo ví, co počít. Zatím se soustředil na to, aby se vůbec dostal až sem, a skutečně byl ušetřen. Ale teď?

Udělá, co bude muset. Koneckonců, dal bratrovi hezkou řádku dobrých let. Nic nebylo nadarmo.

Pokud to udělá, kdo převezme vládu? Dokáže přesvědčit otce... lid... že bude nejlepší, pokud si vybere někoho jiného než jeho? Nebo se nechá přesvědčit sám, že nevlastní syn, deklarovaný od samého počátku, není na překážku?

Pak na něj dopadne právo šava nepochybně plnou váhou.

Nebo bude znovu tvrdohlavě stát za svým? Čelit otci   i teď, po letech odloučení, po tom, co hazardoval jeho životem a opravdu mu zavinil mnoho utrpení, téměř smrt?

Pokud nezabije... a podaří se mu přežít... už nebude moci vycouvat, odplout vstříc novým zemím, pustit se do nových dobrodružství, s jinou, četnější, ale nyní už ne méně oddanou družinou. Nezbyde mu jiná cesta než ta, kterou chtěl kvůli Roiovi zkusit, pokud by byla jen trochu myslitelná. Jenže vydatně okořeněná novou povinností.

Stane se králem Egliaru, s téměř nemožným úkolem na krku, a bratrovým nožem ustavičně v zádech.

Díky, má Milovaná, jsi opravdu spravedlivá aspoň natolik, abych se cítil do jisté míry potrestaný...

To ještě netušil, že vzápětí se na něj začnou hrnout dary bohů, jeden za druhým. Bylo mu dopřáno otce postavit na nohy, a rychle. Bratrovi nemusel zkřivit ani vlásek, vše obstarali otec a královna za něj. Až potud to bylo ještě aspoň představitelné. Od chvíle, kdy mu otec oznámil, že s ním bratr chce mluvit, už si připadal jen jako ve snu.

Nu, ne tak docela. Zapletl se do věci až dost na to, aby někdo mohl říct, že už se zase ze všeho vyvlékl tím nejvýhodnějším způsobem...

Ne. Nemohl jinak. Musel bojovat za Egliany, za svůj nový lid.

Stalo se, co se mělo stát.

Přežili jsme to, bratříčku. Třeba se zázraky nepřestanou dít ani teď.

 

Z hlubin zahrady sem zaznívalo zurčení vodních kaskád a tiše se mísilo s písní vody, protékající lázní.

Jinak bylo ticho. Okna, vroubená zdivem v podobě větví, se jen matně rýsovala, tma proti tmě. Loubí i dvůr dnes byly opuštěné: všichni jsou dole ve městě, pohlceni tepem slavnosti, která v podstatě nepřestala od královnina příjezdu    a dnes znovu vyvrcholila příjezdem budoucího krále. Představen lidu ještě nebyl, k tomu musí dojít až v přesně určeném okamžiku během obřadů. Avšak věděli všichni a v přístavu se tísnily davy, aby ho mohly zahlédnout.

Pozdravily ho. Mohl jim k všeobecnému štěstí pokynout. Avšak nic víc. Nikdo ho nezdržoval oficielními setkáními či hostinami a nevtíravá eglianská laskavost ho naopak dopravila neuvěřitelnou rychlostí na místo, kde bude bydlet, než kalendář umožní zahájit jejich šnečí postup do útrob Chrámu.

Na místo, kde to všechno začalo. Nebyl by věřil, že se tu bude cítit doma snad i víc než v paláci Gabradinu.

Ještě na lodi si připadal jako člověk, který právě zažil - a v mnohém i sám zapříčinil - sled nanejvýš nepravděpodobných událostí. Nyní se to stále víc zdálo jako sen, z něhož se probudil. Na Egliaru nikdo nepochyboval, že se královna vrátí. Všichni čekali, že se vrátí v průvodu nového krále a královny. Všichni věděli, že se chystá veliká změna,    k níž je Matka vede, změna podobná zrození dítěte                  z chráněného, avšak omezeného světa v mateřském těle do možností i nebezpečí vnějšího světa - byli k tomu připravováni snad už od chvíle jejich odjezdu před sedmnácti lety. Teď se naplnil čas a všichni ho nadšeně vítali, ale nikdo nebyl překvapený. Vše bylo propracováno a vše zapadlo do nejmenších detailů na své místo v hladce fungujícím organismu eglianské společnosti. A tak zatímco pro Roie byl uchystán zbrusu nový pokojík, zdobený jeho stromem, borovicí, oni se vrátili do pokojíku Abaku, kde kdysi trávili svatební čas. Čerstvě uklizeného? Udržovaného pro jejich návrat po celou dobu? Nebyl by mohl s jistotou říct ani to.

Slzy už měli za sebou. Abaku se jim nebránila - a on sám k nim neměl daleko. Bylo tehdy strašné muset ji opustit. Ovšem, věděla od počátku, že jdou vstříc nebezpečí, před kterým kdysi s bídou utíkali. Ale to ještě netušila, jak hazardním způsobem se za ním on vypraví, aniž by vůbec věděl, co ho čeká a kdy se bude moci vrátit, pokud se vrátí.

Avšak Abaku už byla v tu chvíli jiná, mnohem silnější, a nejen pro to, že ze sebe shodila své břemeno. Do očistných obřadů, kterými ji provedl, do každé chvilky spolubytí na lodi, do každého rozhovoru, třeba i tápavého a neobratného, do každé chvilky milování se prolamovala tebel aher způsobem, který by nemohl ovlivnit ani v nejsmělejších snech... a který by si byl na počátku možná ani tak docela nepřál... ale působila velmi životodárně a blahodárně a Abaku sílila před očima.

Jael by z nás měl radost, kdyby to věděl.

On sám se cítil nejprve trochu zaskočený. Počítal, že jí to zprostředkuje jednou, několikrát, snad opakovaně po delších obdobích, bude-li třeba. Ne že se obyčejný život změní           v božský, ne že jim budou odňaty veškeré všední chvíle.

Nu, teď už byl jen a jen vděčný. Její Paní dobře věděla, co dělá. Pomohla jí přetrpět, co muselo přijít.

Ale nejenom. Už je ze mě takový Eglian, že mám dojem, že něco takového je plně na místě, dokonce                    i kdybychom před sebou neměli velekněžskou cestu. Že právě takhle, jedině takhle, měl manželský život vždycky vypadat...

Nu, teď si ho dopřáli vrchovatou měrou. Ještě měl Abaku před očima, jak byla krásná, když pokojík plnilo šikmé večerní světlo a hle, než se stačili vzpamatovat, je černočerná noc...

Jako v odpověď se mezi jejími dlaněmi rozlila zlatá záře. Vztáhla je k němu a on přiklopil své dlaně přes její, mlčky, jen tak, jen aby cítili, jak je oba plní příjemné teplo. Pak přešla pokojem a přenesla ho na dvě lampy, aby měla ruce volné, kdyby se chtěli obejmout.

Sami spolu. Sami v útulné komůrce pod větvemi věkovitého stromu. Jak dlouho ještě?

Byl nezvyklý ten pocit cestou na lodi, pocit někoho, kdo nenese břemeno vlády a chystá se možná k prostému životu. Určitý pocit selhání se s ním dosud pojil, ale už tolik netížil. Věděl, k čemu se rozhodl. Chtěl to. Chtěl nechávat druhé žít a žít sám... třeba i život Egliana. Věděl, jak drahocenný dar by byl, kdyby mu bohové dopřáli právě tuto možnost. Vychutnával si svou ženu a syna... svou dceru          a jejího muže... možné budoucí děti. A i kdyby ty už neměly přijít, kdyby pokus vypořádat se se situací doma měl být jeho posledním... inu, už hleděl smrti do tváře. Jednou zase bude muset. Nikdy nebude neschopnější než v tu chvíli. Pokud přišla teď, udělá, co bude v jeho silách, a tím nejlepším možným způsobem. Pak bude čestně čelit tomu, že není všemocný.

A teď? Osud ti byl celou tu dobu v patách, a dostihl tě brzy. Moc sis toho prostého života opravdu neužil. Stačilo maličko a padlo na tebe ještě větší břemeno: ve vznešenosti úkolu i ve zodpovědnosti.

Pallu si povzdychl.

"Už... tak brzy," přisvědčila Abaku.  "Nikdo nikdy nebyl méně připravený než já."

Pousmál se.

"Snad až na mne?"

"Ach můj milý! A asi na každého, kdo kdy se octl       v naší situaci před námi! Na to si nestěžuju - a vím, kolik pro nás už Matka dělá, aniž jsme vůbec požádali. Ale... já se bojím na to pomyslet, ale je to čím dál pravděpodobnější... co když jsi viděl pravdivě? Co když ti svěřila ten úkol, protože..."

Skryla tvář v dlaních. Dosud nedokázala ani vyslovit něco takového.

"Služ Lásce, ta tu bude vždycky."

S trhnutím vzhlédla.

"Jak to víš? Jak to víš, že se nezačne postupně vytrácet, až zbyde jen spravedlnost bez milosrdenství?"

"Kdyby přišlo na to, i ta spravedlnost by měla odejít... a s ní i nenávist i hněv i smrt. První čtyři potřebují v zásadě totéž, pokud tomu dobře rozumím, a já jim to ze srdce přeju..."

Hleděla na něj nevěřícnýma očima.

"Tak strašné věci dokážeš říkat, můj milý... ale já vím, tys tam byl, protrpěl sis to... Jenže zapomínáš, že ne všichni ti dovolili pomáhat. Co když přijme jen ona? Nebo hůř, oba dva ti jasnější a laskavější? Jak budeme moci žít v takovém světě?"

Přisedl k ní a přitiskl ji k sobě.

"Zakusila jsi ho tehdy, viď? Ale to je jen kratičká chvilka, než přijde příval nového života..."

"Kde se vezme život bez ní?"

"Tak se cítí ona. Tak se cítíme my všichni, když odevzdáváme všechno, včetně těch, kdo nám byli svěřeni.       A asi to tak musí být. Ale nevěřím už, že to je opravdový konec. Pokud se dosud neodhodlala, jen vychovává svůj lid, dává mu víc svobody, ale zůstala a drží nad námi ochrannou ruku dál. Pokud skočila svému Otci do náruče, vzala nás všechny s sebou."

"Ty mi tedy říkáš, že mám být její velekněžkou, ale ve skutečnosti sloužit - jemu?"

"V podstatě jsi vždycky sloužila jemu, tak jako jsi sloužila jí vždycky, když jsi pohladila telátko..."

Rozesmála se.

"Vzdávám se, můj milý! Ale pověz mi, mám tedy zůstat u starých zvyků, nesnažit se ho vůbec poznat? To by byla ani ona nechtěla, abychom zůstali u telátek... A pokud ne, jak ho najít? Jak sloužit zrovna jemu? Jaký je? Je otcem Čtyř, má tedy něco z každého z nich?"

"Nezapomeň, že jen tu lepší část, bez jejich chyb."

"Nemůžu myslet na její chyby! Ano, vím, dala mi leccos pocítit, ale stejně to nedokážu... a asi ani nechci."

"Právě proto ho budeš vidět čistě."

"Nedovedu následovat tvé myšlenky, můj milý. Tak ráda bych, ale..."

"Tak věř vlastnímu lidu. Nemůžeš druhého příliš šetřit, když mu jde o lásku. I to, co se zdá smrtí, je jen proměna života. Moudrost nechť uchopí jednorožce a delfína, ale nejprve sokola, který letí mezi nimi: divoký, nedostižný, vysoko nad světem, a přece je spojuje svým letem..."

            Užasle vzhlédla.

            "Ano... tak to je, jak jsem to mohla nevidět? Namaluju ten obraz, jak nejdřív budu moci!"

            Přitiskl ji k sobě.

            "Ale... to pak musím začít hned... Něco tak nepředstavitelného! Myslíš, že se mám odvážit k němu volat?"

"Myslel jsem na to dlouho. Je to nepředstavitelné... ale pokud oni oba tak velmi touží mluvit se svými dětmi... asi nevyhnutelné. Už jsem se odvážil, má nejdražší. A přežil jsem, kde nebylo snadné přežít. Dokonce... nejenom já."

"A od té doby... už to neděláš?"

Zasmál se.

"Od té doby k němu směřují moje díky od rána do večera, když už nic jiného!"

"Ach! Tak to tedy budu asi taky muset..."

"Volej k němu jako k matce... jako k otci. To není tak těžké."

"Že není? Ještě jsme neprošli zasvěcením, a už stojíme ve středu všeho... Život i smrt zároveň, nevím, co víc... Pomůžeš mi aspoň? Budeš se mnou, připojíš se ke mně?"

"Měl bych?"

"Jestli je takový, jak říkáš... asi by to tak bylo nejlepší."

Proběhlo jím lehké zamrazení, velmi příjemné.

"Jako tenkrát. Máš pravdu, milovaná."

 Slovník

 

(použitých slov v jazyce národů Gibri, Egli a Lakiré. Řazení je orientační, podle toho, který lid slovo v příběhu používá, ale není vyloučeno, že slovo je i v jiných jazycích stejné. Všechny jazyky lidu země jsou příbuzné, neboť lid země se rozšířil         z jednoho ohniska.)

 

Abaku (e) = objetí

abi  (g) = otec/táta, slovo je uctivé, ale smí ho užít pouze vlastní dítě (oslovuje ho: abin, 5 pád, doslova "můj otče").

adin (g) = rozkoš

Adír (g) =  vynikající, slavný, majestátní  

Ain (l) = studánka

Amahu (g) = nejspíše znamená "dovedný tesař, stavitel lodí".

- ar ve složeninách (g)= země

dabar (g) = slovo

egli (g) jalovička, (e) širší význam, jakýkoli samičí kus hovězího dobytka. Je tak zvána i hlavní bohyně Eglianů, jejíž důležitou podobou kráva je. (Jejím zvířetem je kráva i u Gibri, ti však ctí svá hlavní božstva zásadně jen v antropomorfní podobě.)

Egliar (g,e) = země Egli, Paní lásky a života (na Gibaru zvané Peri). Rozlohou zhruba desetinový ostrov proti Gibaru, asi dva dny plavby od něj. Nějaké hory, většinou mírně zvlněná, úrodná krajina, avšak vroubená útesy a nebezpečným mořem do té míry, že se příjezdové cesty dají dobře střežit a má tedy velmi dobrou přírodní ochranu. Jediný přístav (jmenuje se stejně jako zem, Egli, a je zároveň nejvýznamnějším městem) je na jihovýchodě. Ostrov je pozemský ráj, úrodná pole, pastviny, zahrady, háje ovocného nebo vzácného stromoví (částečně přírodní), lesy samý cypřiš, platan a myrta. Obyvatelé mají hojnost všeho, co potřebují. V horách velmi bohatá ložiska vzácných kovů a drahokamů. Významným zdrojem blahobytu je obchod, vyváží se především umění       a know-how, což obojí je na vysoké úrovni.

Obyvatelstvo je genotypově silně poznamenáno božskou krví a také bezesporu mořským lidem. Čím vyšší šlechtic, tím víc modré krve, resp. modrého odstínu pleti. Příbuzenství z mořským lidem je znát také z bájí/historie, kultury a v podstatě i náboženství, i když to zřejmě prošlo svým vývojem. Dědictvím mořského lidu je rozhodně mírumilovnost, sklon nezabíjet příliš živočichy, velmi silná snaha nezpůsobovat nikomu utrpení, výrazné estetické cítění      a specielně hudbymilovnost (včetně záliby ve zvuku jazyka      a vytváření nových slov), jakož zřejmě i smyslné tance a silně erotická kultura vůbec (u mořského lidu se arci pojí                 s přirozeně monogamními sklony, zatímco ostrované jsou poněkud promiskuitní, ale oběma je společné, že hodně komunikují přes doteky, jsou na ně velmi vnímavé a pěstují jejich umění). Velmi zjemnělá kultura, panovník (a velekněz   v jedné osobě) si žije jako božstvo a šlechta nejinak (však taky jsou výrazně božské krve), ale i ten neprostší občan je zvyklý na blahobyt, nemusí k jeho dosažení vynakládat příliš mnoho dřiny a užívá si života. Věnuje se umění (což je částečně slušný výdělek a částečně - hudba, tanec, ale i výtvarné umění - náboženský život, ale znamená to i krásné předměty pro vlastní potřebu a hudbu pro radost), koupe se a natírá se vonnými oleji. Slovem, žijí si líp než Gibri v pozdních dobách a daleko líp než Gibri současní. Ti jsou proti nim velmi skromní a otrlí, i když stejně vyspělí. Udržují obchodní           a diplomatické styky, cítí se jedni nad druhé trochu povzneseni a žijí spolu v míru.

            Celý život každého obyvatele bez vyjímky a obce jako takové je naprosto neoddělitelně propojen s náboženstvím. Peri je ctěna v mnoha podobách, hlavní jsou kráva, strom         a moře. Kromě toho existuje mužský protipól Peri (býk), který ale neodpovídá jinému z božstev (známých třeba u Gibri nebo jiných národů), nýbrž je to vpodstatě zase Peri sama. Tomu odpovídá i společenské uspořádání, král/velekněz zajišťuje správu a obranu země, královna/velekněžka se nezabývá politikou, ale stojí hierarchicky nad ním (může rozhodnout      o jeho okamžité smrti a nikdo, ani on sám, jí nebude odporovat, k tomu však dochází jen výjmečně, pokud vůbec)   a spravuje celou zemi spirituálně.

            Jak je z toho asi patrné, složka "učení", intelektu, není v tomto náboženství příliš dominantní, všechno je intuitivní     a podložené mýty, jak se ostatně na kult Peri sluší a patří.

            Vedle Peri mají svůj díl úcty i ostatní božstva, svůj díl respektu a často i obětí má i každá hora, pramen, vzrostlý strom, ale ani u mocnějších bohů v podstatě neexistuje jejich kult. Jsou uznáváni, přiměřeně ctěni a obdarováváni, ale všechny svatyně, slavnosti, obřady a také celý život obyvatel se točí kolem Peri a zase Peri. Skoro by se dalo říct, že ostatním božstvům se dává podíl z obětí, protože si to Peri přeje.

            Pokud by snad někdo z bohů měl nějaké významnější postavení, byl by to asi Šama, sluneční bůh, chápaný jako ztělesnění dobra. I to je však komplikovanější, protože neexistuje jasná hranice mezi ním a Býkem (a tedy Matkou samotnou). V bájích Matka slunce rodí a sluneční paprsek ji oplodňuje. Strom života (jímž Matka je) koření v hlubinách moře a nese nebeskou klenbu.

            Eglian Eglianovi neuškodí. To je přísloví, které se traduje mezi všemi národy na západě Pevniny i na ostrovech. A je to plná pravda, Egliané jsou na to příliš útlocitní               a empatičtí, tedy ochotní se dohodnout: mimoto má život, pevně zakotvený v náboženství, svůj neměnný řád, v němž má všechno a každý své místo. Soudy jsou tedy teoreticky možné (každý byť i jen nižší šlechtic/kněz má na to kvalifikaci), ale prakticky nejsou téměř vůbec potřeba.

            Navíc jsou všichni od nejútlejšího věku vychováváni  k moudrosti, jejímž základem jsou morální principy ostrova.   I malé dítě už má zkušenost s tím, že moudrost zcela citelně podporuje spiritualitu. Ta pak prospívá zpětně zase jí, takže výsledkem je dost vysoko nasazená laťka morálky i u prostých obyvatel, tím více pak u šlechty (která je tedy z tohoto důvopdu šlechtou v pravém slova smyslu). Lži a podvody se nepěstují ani vůči cizincům, natožpak vůči vlastním, kteří by je beztak empaticky a spirituálně snadno odhalili.

            Celá kultura je prostoupena soucitem a snahou nepůsobit/odstranit zbytečné utrpení. Nemoci se prakticky nevyskytují, úrazy jsou málo časté, avšak každý Eglian je od malička dobře vycvičeným ranhojičem, při čemž využívá rovnoměrně jak svou šikovnost, tak dobré botanické znalosti, tak i spirituální schopnosti. Při vojenském výcviku je jistě třeba určité míry tvrdosti, ale i tehdy se chovají hodně humánně. Jsou taky tak pohybově zdatní, že jim nedělá žádné potíže brzdit údery a podobně. Milují pohyb, ale většinou ho spojují s estetickými zážitky. Mimo plavání je jejich nejoblíbenějším sportem tanec. Osobní statečnost je ceněna, avšak nikdy sama o sobě, nýbrž vždy jako složka lásky           k vlasti, k přátelům, rodině, partnerovi - a samozřejmě             k Matce, což je pravztah, který vposledu vždy zahrnuje i ty ostatní. A rozhodně je považována za ctnost jen do té míry, do jaké je bezpodmíněčně nutná. Ani toho nejotrlejšího válečníka ve snu nenapadne, aby podstupoval operace bez tišících prostředků.

            Neloví se volně žijící zvířata, potřebu bílkovin zajišťují domestikované krávy a  mořská potrava (pouze bezobratlí živočichové), dokonce ani vejce se neužívají (vybrat hnízdo se považuje za velmi surové). Porážet telata je samosebou nutné, ale provádí se to výhradně rituálním způsobem, vypracovaným k dokonalosti a provedeným            s příznačnou virtuozitou, takže zvíře je hned mrtvé. Býci zrovna tak. Dojné krávy se nechávají dožít a pohřbívají.

            Nekácí se zdravé stromy, leda rituálně pro chrámové potřeby (oběť zvířete či stromu je postavena de facto na roveň oběti lidské a také to bývá propojeno, čímž samosebou není myšleno, že by se dřevo před obětním ohněm nenechalo vyschnout. A dokonce i kácení pro chrámové účely je spojeno s velmi šetrným a uvážlivým hospodařením. Pro řemeslo         a domácnost se používá výhradně dřevo už mrtvé. Dřevěné předměty mají vysokou hodnotu nejen tím, jak jsou ceněny (je to ten nejvzácnější materiál), ale i citově (předmět                    z milovaného stromu, který dožil, bývá rodinou relikvií).

            Každý má soukromý majetek, který zahrnuje mnoho luxusních položek i u toho nejprostšího. Šlechta má navíc obětní dary, které vyplývají zcela přirozeně. Čím větší čistota rodu, tím silnější spirituální nadání - tedy tím vyšší kněžství     a z toho plynoucí větší podíl na obětních darech. Mimo maso  hovězího dobytka je v hojné míře tvoří i obětiny v rostlinných potravinách a řemeslných výrobcích. Oběti hovězího dobytka se dělí víceméně spravedlivě, i když šlechtic/kněz dostane tím kvalitnější maso, čím je výše postavený: avšak na množství jsou poděleni všichni rovnoměrně, neboť nikdo nechce jíst příliš mnoho masa (a jí ho v podstatě spíš z rituálních důvodů než proto, že by ho skutečně chtěl). Každý je hluboce spokojen s tím, co má, i s tím, co mají druzí. Lesk šlechtice/kněze či panovníka/velekněze je ctí všech, nad nimiž je ustanoven.

            Manželství je vysoce ceněno, je monogamní a uzavírá se s mnoha obřady a velkou okázalostí, ale naprosto to neznamená absenci milostného života mimo jeho rámec. Za předpoklad tělesné lásky se považuje silný citový vztah, ale jakmile ten existuje (včetně prchavého, ale silného okouzlení), je vše v nejlepším pořádku. Vše se opět řídí náboženstvím, rituální kalendář má období, kdy se dodržuje striktní manželská věrnost, a období, kdy mají manželé naprostou svobodu milostného života jeden z druhým či s kýmkoli jiným. V těchto obdobích mají volnost i mladí před svatbou (pak ještě existují poměrně krátká sváteční údobí jen pro ně). Kalendář je vyvážený a všichni jsou v pohodě, trojúhelníkáři mají svou jistotu, že jejich čas přijde, ať už jsou na kterékoli straně manželství - a období zdrženlivosti podstupují               v podstatě rádi, mimo jiné proto, že je obecně známo, že to výslednou rozkoš jen vystupňuje. 

            Mohou ovšem nastat případy vyloženě nešťastné lásky, kdy tedy milovaná osoba nejen dotyčného nezvolí za partnera, ale ani mu nevěnuje své city. Není to ale obvyklé, odmítnutý nápadník usiluje o milovanou osobu zpravidla mnoho let (všelijakými vysoce kulturními projevy) a milovaná osoba má morálku (a empatii) Eglianů natolik v krvi, že si zpravidla o dosti brzkém "volnějším" období dá říct, i kdyby jen ze soucitu (odevzdat se někomu "charitativně" je považováno za druh lásky - jímž to také skutečně je - a plně posvěceno).

            Pokud už kdy dojde k porušení zákonů, nejčastěji se ho dopustí přistěhovalec, vzácně někdo z prostého lidu. Nejběžnější formou trestu je vyhoštění, což je velmi výhodné: jednak to obnovuje čistotu kultury, jednak si přistěhovalci většinou dají pozor, aby o svou možnost žít v pozemském ráji nepřišli (ti, co tu pobývají jen za účelem obchodu, krátkodobého azylu a podobně, nemohou být ani obětováni, takže mají - ze svého pohledu - všechny výhody a žádné nevýhody; ti, kdo získali plná občanská práva, už přejali          i náboženství Egliaru za své, takže by vyhoštění nesli tím hůř). Protože vyhnanství je pro pravověrného Egliana skutečně velkou pohromou, používá se v prvních případech lehčích provinění (např. milostné pletky v nepovolenou dobu, zejména u mladších osob) zpravidla výstraha či pokárání (které může být spojeno s tělesnými tresty, avšak vždy v nějaké velmi mírné a humánní podobě). Vše provádí kněz a obřad má zároveň očistný charakter. U středně těžkých provinění anebo naopak u výjmečných případů, kde je nutná obecná výstraha, je pravidlem pranýřování (při zachování celkové humánnosti, není např. myslitelné znemožnit trestanému pohyb nebo ho ponechat delší dobu bez vody).

            Teprve v případech, které kněží posoudí na úrovni svatokrádeže či rouhání, je užito božího soudu v podobě připoutání k chrámové podlaze a možnosti rozdupání posvátným býkem.

            Postavení mužů a žen ve společnosti není v žádném případě stejné, ale každopádně je víc než rovnoprávné.   "Víc než" rovnoprávní jsou proto, že podíl na moci je u obou velmi silný a ještě takový, jaký každému víc vyhovuje. Jak už bylo naznačeno u panovnické dvojice, muži mají (spíše) vnější vládu, ženy spirituální. Těžko povědět, která je "reálnější", navíc rozdíly jsou nepatrné, podíl žen na rozhodování o vlastní osobě, rodině, a u výše postavených i obci je značný a zrovna tak muži nemívají zrovna malé vnitřní schopnosti. A případy, kdy by se spíše neshodovali než navzájem podporovali, jsou na Egliaru vyjímkou. Žena však dává muži právo posledního rozhodnutí v hospodářství či vládě a muž ženě ve spirituálních záležitostech. Nevyvolá střetnutí na duchovní rovině, ani kdyby měl pro tu chvíli více moci a ona vydala pokyn ho obětovat: tak i další myslitelné případy. Právo posledního rozhodnutí je posvátné a přesně určené každému ve společnosti. Prostý občan se může (zejména v případě vážné morální pochybnosti) odvolat ke šlechtici/knězi a tak dále po společenském žebříčku až k panovnické dvojici: konečný výnos velekněžky je chápán plně jako slovo Matky.

            To neznamená, že by docházelo k případům zneužití moci či jen ukvapených rozhodnutí. Naopak, je po pravidle pociťovaná velká zodpovědnost a vše se zvažuje tak dlouho, jak jen je vzhledem k situaci únosné. Některá rozhodnutí, která byla dostatečně obtížná a přitom nebyla pociťována jako urgentní, jsou odkládána i dlouhá léta. 

            Manželství je uzavíráno výhradně na základě svobodné volby obou partnerů; námluvy jsou složitý proces     s mnoha obřadně-estetickými prvky a první impuls k nim může vyslat jak žena, tak muž. Každý tak ale činí příznačným tradičním způsobem: žena především tím, že předvádí svou krásu (bývá to velmi smyslné, ale v žádném případě obhrouble vybízivé; součástí bývají umělecké prvky jako hudba, tanec, výtvarné umění, umění slova), muž tím, že předvádí svou zdatnost či rovnou koná hrdinské činy (a trofeje skládá vyvolené k nohám). Za tímto účelem jsou zejména na počátcích volnějších období v kalendáři zařazeny slavnosti v podobě všelijakých sportovních klání. Pro méně zdatné, nebo rychlejší seznámení, je během slavností ještě mnoho tance.    K tanci zve vždy muž ženu (aspoň minimální hrdinství), avšak ta dá zpravidla najevo souhlas tím, že se zkrášlí přinejmenším úsměvem.

            Navzdory obecné uvolněnosti mravů jsou manželství velmi soudržná a častěji než by se zdálo dokonce zcela monogamní. Umění vzájemného soužití se cíleně pěstuje (jako něco mezi moudrostí a uměním v doslovném slova smyslu)      a při výchově dětí je mu věnována značná pozornost.

            Ke každému obydlí patří zahrada, pěstěná s velkou péčí, ale v přirozeném stylu, zkrášlená vodou v nějaké podobě. Není-li k dispozici přírodní pramen, potok, jezírko, je zahrada napojena na rozsáhlý vodovodní systém a má aspoň umělý pramínek, malé jezírko či vodotrysk. Často, a nejenom            v domech výše postavených, je voda rozvedena po celé zahradě v bezpočtu variací. Právo na vlastní vodní zdroj je považováno za naprosto základní pro každého a nikdo vodu sebeméně nezkalí (mimo jiné proto, že voda je svým způsobem ztělesněním Matky...) - je tedy nutná i kanalizace, která život na ostrově dále zpříjemňuje. Na opravách vodovodu a kanalizace se podílejí hrdě a nadšeně naprosto všichni (i když je pravda, že prostí většinou prací, šlechta většinou tím, že poskytuje materiál). Voda je zavedena i do domu, kde bývá pěkná vykachlíčkovaná lázeň. Většina Eglianů se však poměrně často (mnohdy denně, minimálně jednou za tři dny) koupe i v moři či alespoň v řece, prostě někde, kde může plavat. Na šlechtických sídlech, ale také pro veřejnost v sídlištích vzdálených přirozeným možnostem plavání, se staví velké bazény.

            Domy se staví z bílého kamene, z dokonale otesaných, těsně přiléhajících kvádrů. Střechy se kryjí u prostého lidu kamenem, u vznešenějších kovem: existují i zlacené. Oblíbená jsou loubí a sloupořadí, opticky propojující dům a zahradu       a vytvářející prostory uprostřed přírody, ale kryté před deštěm, kde Egliané nejčastěji vaří, jedí, pracují a tvoří: je to i místo společenského kontaktu a her. Uvnitř domu jsou kromě lázně prostory vlastně jen na spaní či meditaci o samotě. Protože potřeba občasného ztišení je obecně uznávána, mají na ně i ty nejprostší domy oddělenou komůrku, třeba i jen maličkou (vedle větší společné ložnice). Častěji však má každý člen rodiny malou ložnici sám pro sebe.

            Tvary sloupů, klenutí, oken a dveří nejsou pravidelné, ale kamenickým zpracováním napodobují klenbu stromú. Vnitřky místností jsou malované, a to celoplošně, všechny stěny i strop. Motivem bývá buď moře nebo strom:                  v jednotlivých místnostech se tedy návštěvník může octnout například mezi hrajícími si delfíny, pod hladinou uprostřed hejna barevných rybek, v mechové jeskyňce pod kořeny mohutného stromu obklopen bezpočtem rostlinek a broučků,   v koruně stromu, v lese či zahradě. Eglianské výtvarné umění je zároveň fantaskní a velmi realistické a výsledný dojem hodně silný. Jeho prvotní účel, a arci nepopiratelný účinek, je ovšem náboženský.

            Rodinný život je velmi pospolitý. Přispívá k němu i to, že potřeba tepla pro drobné soukromé účely nebývá kryta dřevem: to by Eglianům připadalo jako příliš profánní užití tak posvátného materiálu. Protože mají po mořském lidu zděděno umení soustředění energie, slouží jím jeden druhému, muž ženě při vaření a žena muži při řemesle. Necítí to jako ztrátu času, naopak, je to pro ně zároveň společenským kontaktem, duchovním cvičením i čímsi mezi fyzickou láskou a modlitbou - tím, že poskytují druhovi energii, dávají mu jaksi hmatatelně najevo své city a doprovázejí to intuitivním požehnáním (beze slov, jen postojem srdce). Hodiny takto prožité jsou zřejmě jedním z faktorů, který zvyšuje soudržnost manželství. Samosebou, kde není manželského či milostného partnera, poskytují si oheň vzájemně i jiní členové rodiny či přátelé. Žádný Eglian není bez přátelství, i kdyby mělo být jen to charitativní.

            Děti jsou vždy vychovávány a vyučovány doma. V čas dorůstání se scházejí i ke společným cvičením a hrám, ale        i tehdy stráví dlouhé hodiny ve společnosti otce, matky či obou. Život plyne velmi neuspěchaně, mimo jiné i proto, že Egliané nespí celou noc: jejich spánek je sice hlubší než           u čistokrevného mořského lidu, ale potřebují ho výrazně méně než čistokrevný lid země.

            Vaření se pěstuje jako umění. Dostatek másla, dobrá technologie mletí pšeničné mouky, a hojnost ovoce včetně mnoha druhů oříšků i kakaa vyústila v pestrou nabídku pečiva a cukroví. Protože se nejedí vejce, jsou těsta buď kynutá, nebo podobná našemu lineckému. Ke slazení se neužívá med (smí se jíst, pokud je náhodou nalezen volně, ale jeho násilné vybírání je chápáno jako nehumánní), nýbrž řepný cukr. Existuje také mnoho vynikajících pokrmů na bázi zeleniny, smetany a sýra (zapečená zelenina, slané koláče...). Jednodušší variantou jsou obilné kaše a pečivo se sýrem či tvarohem.       V oblibě jsou vonné bylinky jako koření i na čaje. Pije se neředěné víno, zejména na slavnostech, a Egliané snesou hodně; nejčastějším nápojem však zůstává čistá voda, pitá        s velkým požitkem (Eglian umí vychutnat dobrou vodu) a        v podstatě rituálně. A navzdory potěšení z vaření a pečení nejsou vyjímkou dny, kdy se čas přípravy jídla věnuje něčemu (zpravidla někomu) jinému a jídelníček tvoří jen ovoce.

            Oblečení Egliané dlouhá léta neznali vůbec. Pod vlivem jiných kultur ho však přejali a běžně používají. Jejich móda se vyvíjí tak, aby oblečení bylo nanejvýš estetické           a přitom nikdy nepohodlné. Vedle lnu a bavlny se na ostrově   v hojné míře pěstuje rostlina zvaná liama, která poskytuje elastická nepromokavá vlákna. Egliarské látky ze směsí liamy s běžnějšími materiály jsou velmi žádaným vývozním zbožím: rostlina se v ostatním světě neexistuje a Egliané si ji dobře hlídají.

            Základním kusem oděvu je velmi krátká přiléhavá tunika bez rukávů, bohatě zdobená rostlinnými a mořskými motivy (příznačným realisticko-fantaskním stylem). Ke slavnostnějším příležitostem se u žen rozšiřuje kolem boků     (i v čase, kdy nebyl znám oděv, se tam nosily květinové girlandy. Ty se často užívají i nyní, nebo naznačují/doplňují bohatými třásněmi či nařasenou látkou) a prodlužuje, někdy až ke kotníkům, nikdy až na zem nebo tak, aby to bránilo volnému pohybu/tanci. U mužů se slavnostní oděv prodlužuje méně a ozdoby často upomínají zbroj (kovem zdobené pásy    a pásky na nohou od kolene dolů). Jak muži, tak ženy nosí ke slavnostem rukávy a ozdoby kolem krku (ženy častěji nadýchané, muži častěji kovové). Obuv bývá lehká                  a přiléhavá, pro všední den textilní, pokud se vůbec nosí, pro slavnosti kožená (posvátný materiál). Při sportu a plavání bývají Egliané dodnes zcela nazí.

            Rituální oblečení kněží (pokud obřad nevyžaduje nahotu) je stejně jako slavnostní oblečení prostého lidu velmi působivé. Zatímco všední oděv je motivy Matky pouze zdoben, slavnostní oděv je plně napodobuje, tím realističtěji, čím je osoba výše postavená. Při tanečním reji kněžek tedy přihlížející hledí na oživlé květiny, zatímco kněží se k němu blíží jako kráčející staré stromy, a podobně. Mnohý návštěvník z jiné země pak vypráví, že mu evokovali skutečnost beze zbytku, resp. že květinami či stromy pro tu chvíli opravdu byli: takl silné a podmanivé je umění Eglianů.

Eretes (g) = jedno z možných slov pro planetu, jako obecné slovo země, hlína. (Z archaických, širších tvarů slova lze soudit, že význam je něco jako "modrá planeta, neoddělitelně propojená s hojností vod", doslovněji "s hojností vod družící se planeta modrá".)

falsa (e) = delfín, slovo přejaté od mořského lidu

gan- (g) = brát, gane = vezmi

Gibri, sg. gabor (g) = hrdina, bohatýr. Národ nese toto jméno nikoli neprávem, vynikal vysoko mezi lidem země zdatností, silou, dlouhověkostí, inteligencí, vyspělostí. V jeho panovnickém rodu, ale v menší míře i v národě jako takovém, se traduje značný podíl božské krve. V této geneticky čisté podobě však nyní přežívá už jen na ostrově, který majetnicky nazval Gibar, Země Gibri.  Ve skutečnosti mu v době děje této knihy patří jen velmi malá menšina ostrova, zbytek proti němu dosud urputně brání původní obyvatelé, méně technicky vyspělá kultura. Název hlavního města Gabradin znamená asi tolik co "Rozkoš Mocných").

hani (g,l) = milovaná osoba (v osloveni: "hanin")

Haret (e) = hvozd

isar (g) =  příslušnik nižší šlechty, urozená osoba obecně

Jael (g) = kamzík

kelíl = (g) všechno, málo užívaný výraz, většinou jen filosoficko-náboženský termín: božský princip, prostupující vším, co existuje

Labka (g) - jméno může znamenat "srdečný až na dřeň", "srdečný a horlivý" nebo "srdečný a oddaný (dosl. pes)"

Lakiré (l) - "pevnost přátelství", "přátelská, ale nedobytná" - malý hraniční ostrov oblasti drobných ostrovních či přímořských království, která se bijí mezi sebou. Protože je trochu stranou, není tak často postiženo, nicméně má dobré vojáky a téměř nedobytnou pevnost. Ve válkách vždy poctivě někomu pomáhá a olupuje jeho nepřátele, ale poměrně rychle to střídá. Ženy - mimo léta mateřství - žijí pirátským životem spolu s muži. Mateřství je nahlíženo ambivalentně a spojeno se spoustou tabu. Jinak jsou ženy rovnoprávné, dědí i dcery, vůdkyní komunity se může stát i královna.

Státním božstvem je Mada, který splynul s Ravachem (Pán světla), jeho protipólem je Peri, která splynula s Mavé (Matka země). Dává život, ale zároveň ho bere (a brání jeho užívání). Co se týče kultu Pána světla, předepsány jsou            i krvavé, a lidské, oběti, ale madachovská složka přece jen převažuje a nejčastější je oběť zlata (zlato je vzácnost, ale zároveň nejběžnější kov v oblasti, dělá se z něj mnoho předmětů denní potřeby pro kohokoli krom těch nejchudších).

 Morálně se klade důraz na válečnickou statečnost, která se ale musí užívat chytře. Bezhlavá statečnost                (a přehnaná pravdomluvnost) je stejně opovrženíhodná jako zbabělost. Pojem druha v boji je posvátný, obelhat spolubojovníka k jeho škodě nemyslitelné. Právo pohostinnosti platí též, ale tohle je ještě o stupeň víc: jakmile jsme bojovali bok po boku, jsme bratry, jdeme za společným blahem, položit jeden za druhého život je normální. Proto si manželé volí jeden druhého zásadně ze spolubojovníků. Na skupinové úrovni to nemá ekvivalent. Obec je tak malá, že se navzájem pociťuje více méně za družinu spolubojovníků, okolní národy jsou nepřátelé. Proto se zásadně nebojuje po jejich boku ve velkých bitvách, ale pěstuje se pirátství vůči opačné straně fronty. Úkolem schopného panovníka je vychytračit smlouvy tak, aby se nikdy nikomu nezavázali účastí ve společné bitvě.

Vůdce komunity (známý pod titulem Ressi,                  s významem král, ale také kámen, pevnost, své osobní jméno po dobu vlády odkládá) má povinnost se o komunitu postarat   a je ctěn úměrně tomu, jak se mu to v minulosti dařilo. Pokud byl dobrým vůdcem, ale už ztrácí sílu, je nahrazen jiným, ale chován v přiměřené úctě a přiměřeném pohodlí - totéž platí pro každého vysloužilce. Každý se snaží být co nejlepší, protože jinak se vysokého stáří nedočká (neschopní vysloužilci umřou hlady jako první) - ale také se snaží být co nejdéle aktivní, protože úděl bojovníka/vůdce je přece jen nesrovnatelně lepší než úděl vysloužilce. Král je velitel, ne vlastník věškeré půdy. Má své pozemky jako každý jiný. Pozemky dědí jeho děti, vládu ten nejschopnější.

Barvení látek v této části světa zatím není příliš rozvinuté. Používají se hlavně různé odstíny hnědé                  a červenohnědé nebo černá: prostý lid většinou chodí              v přírodních látkách (především vlněných) a v kůži. Černou          a hnědou užívají bojovníci k maskování. Bílá, získaná co nejpečlivějším mnohým bělením, je odznakem důstojnosti, stejně jako lněné látky (dovážené či naloupené): královská roucha (mimo boj) jsou tedy ze všech nejbělejší. K tomu patří hojnost  zlatých ozdob, někdy s vsazenými drahokamy            a polodrahokamy, které doplňují chybějící barvy. (Železná ruda není v oblasti vzácná, i když se zatím nezpracovává.          I drahé kamení je tedy nejdostupnější v červenohnědých odstínech a nejvzácnější v odstínech modrých.)

lamad (g) = pastýř, později přeneseně vůdce, učitel.

liama (e) = rostlina, poskytující mimo jiné velmi pevné            a pružné vlákno, mimo Egliar neznámá (další viz Egliar).

lochem (g) = bojovník, prakticky synonymum slova muž. Dokud hoch není uznán bojovníkem, necítí se jako plnoprávný člen společnosti, ačkoli armáda Gibri je profesionální              a neslouží v ní ani zdaleka každý: umět to vynikajícím způsobem musí beztak všichni.

Mada (g, na konci němé h) = moudrost. Bůh (intelektuálního) poznání, řemesel a umění,  jedno z hlavních a oficielně státních božstev Gibaru. Barva: modrá, šedá, stříbrná. Zvíře: kůň/jednorožec. Případná lidská oběť: odsouzenci k smrti. Jsou popravováni stětím bez ohledu na stav a provinění - pokud zločin vyžaduje další tresty, jsou vykonány nezávisle.

malchut (g) = v Gibaru příslušník vyšší šlechty, blíže viz nasi

Mavé (g) = smrt. V Gibaru počítána do tzv. Prvních čtyř,         i když na rozdíl od ostatních nemá postavení státního božstva. Traduje se však, že může poskytnout hlubší poznání a je každopádně neocenitelná při likvidaci osobních nepřátel          a jiných nepohodlných osob. Barva: černá. Zvíře: kočkovité šelmy, zejména černé. Na Egliaru je jediným božstvem, které nemá kult a nepřinášejí se mu oběti, ani se nevyslovuje její jméno. (Skloňuje se přes -t- a s krátkým e).

maya = voda (slovo společné všem jazykům, běžně užívané)

Menaké (e) = útěcha. Podle mýtů Egliaru dcera Matky s jejím prvním manželem, smrtelníkem.

Moré (g) = učitel - čestné přízvisko. Jeho vlastní jméno je Neri, "Světýlko", ne vlastně tak špatný význam, matka jím vystihla jeho bystrou mysl a jiskrnou povahu v mladších letech. Tak mu ale v Palluově družině nikdo neříká, mají         k němu skutečnou úctu.

mořský lid - rasa lidí, žijící nyní převážně na dalekém západě mimo dosah ostatních. Má většinou šedomodrou pokožku (ženy světlejší, muži tmavší), husté krátké kučeravé vlasy (většinou tmavé), žádné (vnější) uši, velká plochá chodidla      a plovací blány mezi prsty na rukou i na nohou. Vydrží delší dobu bez nadechnutí a snesou ponoření do vyšších hloubek. Mluví stejným jazykem jako pozemský lid, ale jejich jazyk se vyvíjí odděleně a protože rádi vytvářejí nová slova pro krásu jejich zvuků, mají mnoho slov, která lid země nikdy neslyšel    a nejsou ani s jejich příbuzná. Neoblékají se, živí se  vegetariánsky s malým doplňkem bílkovin z bezobratlých živočichů, jejich kultura je hodně založená na hudbě a zpěvu, vodním tanci, dotecích. Pěstují podmořské zahrady při pobřežích. Používají v omezené míře nástroje, ale jen              z přírodních materiálů: víc než na vývoj nástrojů se soustředí na život sám, pěstování přizpůsobení těla extrémním podmínkám, přežití (i komfort) s minimálním použitím nástrojů či věcí vůbec. Mají sonar jako delfíni, dovedou se orientovat potmě, zjistit, co je uvnitř něčího těla, vyvolat vlny alfa v mozku člověka či zvířete. Jsou to přirození monoteisté a jejich náboženský život je velmi realistický, protože mají běžně mnoho schopností a vnímavosti, která se mezi lidem země vyskytuje už spíš jen ve výjmečných případech (mezi ně patří  i zcela praktická možnost soustředění energie na jednom místě k svícení či ohřátí). Jsou silně monogamní, volí jednoho milostného partnera na celý život, v případě jeho předčasné smrti zpravidla nemají už jiného, i když dovoleno to je.

nacham (g) = vodní had

nasi (g) = panovník Gibri. Jeho rodina a blízcí příbuzní tvoří vyšší šlechtu (malchuti). O něco níže stojí nižší šlechta (isari). Za jejich společenský úkol se považuje vedení státu a jeho ochrana po všech stránkách: vojenské, hospodářské                  i duchovní. Každý, kdo se chce považovat za šlechtice, musí být zdatný voják i velitel, inteligentní a vzdělaný, musí mít dost duchovní síly a alespoň minimální vzdělání v magii. Může se věnovat svému oboru (služba ve vojsku, služba ve vedení státu, řemeslo, umění, obchod, vyučování, kněžství), ale je nemyslitelné, aby vůbec neměl nadání či základní výcvik na kterýkoli z nich. Kvality šlechty se dosahuje něčím jako cíleným chovem: božská krev panovnického rodu se zbytečně neředí, ale spojuje se s partnery, kteří ji mají také dostatek. Jsou vybíráni nejen podle rodokmenu, ale i podle faktických znaků: urostlá postava, vzhlednost, inteligence, síla osobnosti, magické vlohy. Čím větší podíl božské krve, tím větší imunita proti nakažlivým nemocem a dalším škodlivým vlivům.

            Pro prostý lid je panovník zkrátka a dobře modlou, což je zajišťováno pomocí magie, cílenou propagandou, ale i tím, že panovník je nejlepší, vítězí v každé bitvě, vede stát ke stále větší prosperitě, v případě pohrom a katastrof zasáhne svým magickým nadáním. Každý z národa si uvědomuje cenu božské krve pro všechny a je ochoten k velkým obětem, aby ji ochránil. Prostý voják nasadí život pro velitele bez nejmenšího zaváhání. Geneticky nepovedení potomci šlechtických rodů jsou zpravidla vlastní rodinou v tichosti zlikvidováni: ne však dřív, než se sledováním jejich nemanželských vztahů zjistí, zda nejsou aspoň schopni zplodit kvalitní potomstvo. Pokud ano, jsou ponecháni naživu a je jim svěřena správa nějakého zastrčeného venkovského statku (v nejhorším případě              s inteligentním správcem). Práce v zemědělství a nekreativní řemeslná práce je považována za podřadnou a šlechta se jí nezabývá. Ostatní obory jsou si rovny, dobrý řemeslník nebo umělec je ceněn stejně jako vojevůdce či kněz. Zahálčivý život je nemyslitelný, neschopnost vede k smrti nebo "vyřazení do chovu".

Pallu (g) = vyvolený

Peri (g) = dárkyně plodů (pův. Perija, po zmizení koncovky je slovo homonymem pro slovo "plod"). V Gibaru jedno              z hlavních a oficielně státních božstev. Barva: zelená, bílá. Zvíře: kráva. Bohyně lásky a života, přírody, intuitivního poznání a plodnosti, jejímž protipólem je Mavé. Na Egliaru hlavní božstvo, má mnoho jmen, ale nejčastěji Egli nebo prostě Matka. Na Lakiré zřejmě její kult splynul s kultem Mavé a říká se jí Matka Země.

První čtyři (g). Souhrnný název pro čtyři hlavní božstva, Madacha, Ravacha, Peri a Mavé. Podle mýtů Gibaru se vydělili z kelíl jako první, a jako první též převzali vládu ve světě smrtelníků.

raem (g, e) = jednorožec.

Ram (g) = vysoký

Ranail (g). Mnohovýznamné slovo, může znamenat zelenající se mohutný strom, býka - vůdce stáda, plného síly ap.

Rava (g, na konci němé h) = zlo, zkáza. V Gibaru jedno          z hlavních a oficielně státních božstev, bůh války. Barva: červená. Zvíře: masožravý ještěr. V mytologii Egliaru vystupuje především jako jeden z partnerů Matky. Pohlcuje ji jako oheň, ale ona vždy znovu povstane, tak jako se život stále obnovuje.

Roi = pastýř, chovatel zvířat. Archaické a málo užívané slovo společné všem jazykům. V mytologii Gibri syn Peri                 a Madacha, praotec národa.

semma (g) = poušť

senna (g) = trní

sobba (g) = tygr

Šama (obecně rozšířené slovo) = slunce. U mnoha národů též sluneční bůh, který se zpravidla vyznačuje ušlechtilostí, láskou k řádu a blahovolností vůči smrtelníkům.

šava  = odplata. V (g) technický právnický termín. V kultuře Gibri má schopnější právo méně schopného v odůvodněných přépadech třeba i zabít. Nicméně, pokud je viník znám, rodina nebo přátelé usmrceného se mohou domáhat práva šava. To znamená doložit, že usmrcený byl užitečný: pokud je jejich případ posouzen jako oprávněný, viník není zabit, ale je mu uloženo plnit vedle svého úkolu ve společnosti i všechny úkoly usmrceného. Někdy to není možné ani při největším úsilí a odsouzený je nucen vynaložit veškerý svůj majetek, aby svým závazkům dostál. Pokud nestačí ani to, jsou mu odebrána veškerá práva a stává se otrokem rodiny postiženého. Proto jsou vraždy prováděny jen po zralé úvaze, buď jen na skutečně neužitečných (či méně užitečných) osobách, nebo tak, aby se na viníka nepřišlo. (V případě lehčích provinění než vražda je princip náhrady škody rozhodně také používán, ale nenazývá se šava. Královna Egliaru tedy buď nezná detailně právo Gibri, nebo slovo používá spíše jako příměr,       v daném případě více než oprávněný.)

tafaš (g, e) = delfín

tebel (g) = svět, planeta (obecnejší slovo, nedá se použít pro hlínu)

tebel aher (g) = jiný svět, neviditelná realita

Tišna (l) = sokol

              

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pevnost přátelství (Lakiré). Z kronik Modrosvěta, svazek 2. © Laisi Finwen. Vydání sponzoruje Spolek pro ochranu žížal  r. 2011. Žádná část této knihy nesmí být kopírována a šířena bez písemného souhlasu autorky. Zejména tvůrčí zásahy do příběhového světa, literární či herní, smí být publikovány pouze s jejím souhlasem.

 

 

 

Spolek pro ochranu žížal je ryze imaginární charitativní organizace, jejímž členem se může stát každý, kdo se rozhodne přispívat k ochraně žížal nejrůznějšími dostupnými prostředky, zejména šířšním informací o jejich velké užitečnosti. Členové nemají naprosto žádná práva, ale také žádné povinnosti.