Laisi Finwen

 

 

 

Elfí rodina

 

 

 

 

 

aneb vše, co jsem vám vždycky chtěla povědět o rodinném životě,

ale bála jsem se zeptat,

zda na to máte náladu.

 

 

 

 

 

Smysl života

 

 

Elfové budou nejsilnější ze všech pozemských tvorů, budou mít ve světě nejvíc krásy a nejvíc jí vytvoří.

 

Srdce lidí směřuje za hranice světa

a nenalézá v něm klid; zato mají schopnost

utvářet svůj život mezi osudy a náhodami světa.

Jejich působením bude vše dokončeno

tvarem i skutkem

a svět se vyplní až do posledního a nejmenšího.

K tomuto daru svobody patří,

že lidské děti přebývají ve světě živy jen krátce,

nejsou k němu vázány a brzy odcházejí.

Ale elfové zůstávají až do konce dnů

a jejich láska k Zemi i celému světu

je tedy jednodušší a pronikavější.

 

Silmarillion

 

 

Nejdřív mi dovolte vysvětlit, proč jsem tuto knížku nazvala "elfí rodina": připadá mi, že některé stěžejní věci vyvstanou jasněji, použijeme-li jednoho beletristického podobenství.

Už léta jsem věrným čtenářem Tolkiena. Tolkien psal to, čemu dnes říkáme fantasy - tedy, chcete-li, z pohádkového světa a o pohádkových bytostech. Byl to ale vysoce inteligentní člověk se značnou dávkou životní moudrosti. Svůj literární svět budoval pomocí logických souvislostí od samého jádra, od jeho ontologie, a tím mu dal vysokou míru realističnosti. Jedním z jeho mistrovských kousků jsou elfové. Tím, že dal jim a lidem rozdílný smysl života, rozdílné poslání, se mu podařilo vytvořit humanoidní bytosti, které jsou nesmírně blízké lidem a přitom do všech důsledků odlišným živočišným druhem. Z odlišnosti poslání, a související hluboké odlišnosti duše, pramení pak všechny odlišnosti vnější (jako dlouhý život, umělecké schopnosti a dokonce i krása těla). Pokud by se autor soustředil jen na ty vnější prvky, dostal by jen lidi s jiným nátěrem. Ale on dokázal zpracovat skutečnou odlišnost. A tato odlišnost - poslání a duše - stojí za pozornost.

Oč jde? Lidé byli stvořeni, aby vnášeli do světa změnu - aby pomáhali dotvářet jeho historii. S tím je spojeno velmi ostré vědomí sebe sama a svobodná, velmi nezávislá vůle. Posláním elfů však je vnímat, krášlit, léčit, uchovávat. Změny těžko snášejí, i když je jejich původcem někdo jiný - natožpak aby si je vynucovali sami. Průměrný elf je mnohem méně vyladěn sám na sebe a mnohem ochotnější i schopnější se vcítit do druhého. Bude mu doopravdy naslouchat, kde člověk už dávno přemýšlí, co by odpověděl. Touží ho poznat natolik, že pro něj není obtížné se mu přizpůsobit. Má nejen hluboký respekt k jeho osobním odlišnostem (z čehož plyne množství pro nás nemyslitelných morálních a sociálních důsledků) - on opravdu touží, aby existovaly. Aby měl co vnímat a objevovat.

Ale každý autor v sobě ve skutečnosti nosí všechny své hrdiny. Špetku "elfího koření" má v sobě každý z nás, a není pochyb o tom, že právě proto se nám o nich Tolkien rozhodl psát. Míváme chvíle, kdy jsme schopni hledět na jedinou přírodní scenérii, žasnout a nepřát si už víc. Míváme chvíle, kdy staneme v okouzlení nad duší druhého a řekneme: "To je krásný člověk." A není to jen jiskra erotické přitažlivosti: lze to zažít s rodičem, dítětem, kamarádem, umělcem, dokonce i s někým cizím při náhodném setkání. Míváme chvíle, kdy strneme v úžasu nad tím, že nám bylo dáno privilegium vztahu: možnost být s druhou duší, tak nesmírně složitou a podivuhodnou, smět ji kontaktovat, mít v rukou rozhodnutí, jak ji ovlivníme.

A v tom je pro nás naděje. Protože samozřejmě, mít svobodnou vůli a spoluvytvářet historii je velký dar. Jenže být celý život uzavřený v kobce vlastní duše, vlastní osobnosti, vlastní vůle, by byl smutný osud. My však máme i něco jiného, někdo víc, někdo míň, ale v každém případě jiskru, kterou lze rozfoukat do plamene. A pak, spojením obojího, se rodí život, který stojí za to žít. Život, kdy jsme šťastni s druhými a oni s námi, protože jim rozumíme v jejich odlišnosti. Život, kdy vneseme do světa změnu a ovlivníme historii tím, že se právě tohle bude od nás šířit jako kruhy na vodě. Někdo k tomu bude mít třeba i nějakou profesi, která přímo pracuje s duší druhých, jiný bude pro ně péct housky. Ale tohle je univerzální, protože druzí jsou všude a vnímat je možné.

Proč je to tak nesamozřejmé? Někdo řekne, protože lidi někdy dělají zlé věci. Jiný bude existenci dobra a zla popírat. Já nemám pochybnosti o tom, že některé věci, které si lidé navzájem dělají (například držet někoho v žaláři a mučit ho) jsou zlé. A v rodinách? Ani ta záměrná krutost není výjimkou, byť třeba způsoby jsou jiné. Nejsou výjimkou případy, kdy člověk v bolesti tluče kolem sebe a způsobuje druhým bolest velmi silnou a trvalou. Může velmi podstatně změnit jejich charakter k horšímu. Je to zlé nebo není? Posuďte sami. A případy, kdy je člověk "jen" sobecký a vynucuje si vlastní vůli a také tím způsobuje bolest a mění duše k horšímu a neposkytne jim prostor, ve kterém by mohly zrát a být šťastné? Posuďte sami.

Ale myslím si, že většina problémů není ve skutečnosti způsobena tím, že by člověk dělal něco zlého. Je možná sobecký a možná v bolesti tluče kolem sebe, ale původní důvod, proč to dělá, je často z velké části ten, že nebyl připravený na to, jak moc budou druzí jiní než on.

Člověk se často rodí do světa, který se točí kolem něj. Tak tomu má být, protože lidské mládě je dlouhou dobu bezbranné. Ale už kolem třetího roku si ujasní, že druzí tu holt nejsou proto, aby plnili všechna jeho přání, a jak začne rozum brát, pozvolna si ujasní i to, že druzí jsou jiní než on a že je to tak dobře. Že by ani nechtěl žít ve světě, kde by byli všichni stejní jako on. Že by to byla zoufalá nuda.

Ale tím myslí úplně stejní jako on.

S každým dalším desetiletím poznává, že druzí jsou jiní než on mnohem víc, než si původně myslel. Že ti, o kterých se domníval, že jim rozumí, jsou ve skutečnosti mnohem složitější, než se zdálo. Že jim tak moc vlastně nerozumí, a co horšího, oni nerozumí jemu. Necítí se přijímaný takový, jaký je. Tolik by to chtěl. Někdy jde ze vztahu do vztahu v naději, že toho konečně dosáhne, a ona se mu vždycky rozplyne před očima. Druzí často dělají věci, které by měly určitý význam, kdyby je dělal on jim. Když je čte v tom kontextu, zraňuje ho to. Často nedělají věci, které by pro něj byly klíčové, a ani když jim to opakovaně vysvětlí, nic se nezmění. A přitom sami vyžadují věci, které jemu připadají zbytečné, otravné, ztráta času. Někdy by znamenaly i dost sebezapření. A pro nikoho přece nemohou být tak důležité, aby to za to stálo. Rozhodně ne tak důležité jako pro mě ty moje. Nebo... mohou?

A teď vám něco řeknu: elf by tím byl nadšený. Radoval by se z toho, jak může objevit další kousek složité, podivuhodné a krásné přírody, vnímat ho, žasnout a pečovat o něj. Opravdu. Elf by tím byl nadšený.

My ve skutečnosti vlastně taky můžeme být.

O tom tahle knížka je.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Nikdy nikomu nepomáhej

 

 

Po zvyku elfů,

i těch, kteří byli považováni za mocné krále,

povstali, aby uvítali hosty.

 

Společenstvo prstenu

 

 

Věřím, že každý, kdo by chtěl druhým opravdu rozumět a dělat je šťastnějšími, by si měl hned na počátku zafixovat jedno heslo: Nikdy nikomu nepomáhej.

Vy tomu nevěříte?

Dělat druhým radost, ano. Dát jim ze sebe to nejlepší, ano. Objevovat, co by je dělalo šťastnými, a  štědře jim to dávat, ano.

Ale jakmile někomu člověk pomáhá, vstupuje s ním do vztahu, který má na prvním místě potřeby druhého a už ne jeho samotného. Vstupuje s ním do vztahu, kde ten druhý potřebuje jeho mnohem víc než naopak. To ochudí i jen krátkodobou situaci. V dlouhodobém přístupu to vytváří jakousi clonu, přes kterou je stále těžší k druhému doopravdy proniknout.

Jak je tomu z druhé strany?

Pokud někdo trpí, nepotřebuje mít kolem sebe lidi, soustředěné jen na jeho utrpení. Naopak, potřebuje v druhých podněty, které ho vyvedou za jeho hranice.

Inu, proto koneckonců některé věci děláme, ne? Aby babička měla pocit, že je ještě užitečná. Aby se někdo zabavil a rozptýlil...

Anebo můžeme být čestní. Můžeme věřit, že babička opravdu ještě může být užitečná. Co víc, můžeme objevovat, jak si ona představuje, že může být užitečná, a jak by ji vlastně nejvíc bavilo to dělat. Můžeme věřit, že v druhém, vedle jeho utrpení, pořád ještě je nějaká lidská duše, nějaká vnitřní krása, a dát mu prostor, jak ji vyjádřit. V kreativitě jako takové, anebo třeba právě ve vztahu s námi.

Protože vztah dvou rovnocenných partnerů je jedním z nejkrásnějších způsobů, jakým se duše druhého může vyjádřit, a jen málokterý trpící ho není schopen, když mu dáme poctivou šanci. Když nebudeme pomáhat, ale budeme druhému dobrým kamarádem a dovolíme mu, trpělivě ho budeme učit (tam, kde to potřebuje, protože každý z nás to v něčem potřebuje), být dobrým kamarádem nám.

 

Má to své praktické aplikace.

Například, neomlouvejte se lidem, že jste jim nenapsali, nezavolali, nepřišli za nimi. Tím jim říkáte: --Ve skutečnosti s tebou v kontaktu být nechci, jsi pro mě "splněná povinnost".-- Nemyslím tím samozřejmě, že máte být bezohlední, pokud jste někoho nekontaktovali a je zřejmé, že ho to mrzelo. Tam už není vyhnutí. Pokud jste druhé opravdu zanedbali, můžete za to vy, pokud mají nepřiměřené požadavky, mohou si za to sami. Ale znám lidi, kteří tak začínají prakticky každý kontakt. Nikdy si neujasnili, kolik času vlastně mají k dispozici a komu ho chtějí věnovat, nechávají se vláčet vágními pocity viny, a ještě k tomu tím druhým nechtěně dávají najevo neplnohodnotný vztah. Totéž platí o omluvách, že už musíte skončit, v závěru telefonického hovoru. Jak víte, zda ve skutečnosti ten druhý nepotřeboval skončit už dávno a jen si to neprotáhl, aby vás to nemrzelo? Nesmějte se, já jsem v takové situaci dost často (lidé, kteří trpí chronickým nedostatkem času, bývají povídaví...). Dejte druhým šanci rovnocenného vztahu. Přiznejte jim možnost, že si dělají čas na vás právě tak, jako si ho vy děláte na ně. Místo toho se naučte jim říkat, že s nimi opravdu chcete být a proč. Přirozeně, a hlavně pravdivě.

To znamená, buďte jen s tím, s kým být chcete.

Že to vždycky nejde?

Jde, protože kouzlo druhé lidské duše k objevování je tu vždycky. Když s někým musíte být, objevte ho. A ve vlastních dětech a rodičích dvojnásob. Možná se nám na nich plno věcí nelíbí. Nejsem takový idealista, abych to přehlížela. Ale povahové vlastnosti jsou často jen otázkou míry, i ty špatné v sobě skrývají potenciál. A lidské povahy jsou složeny z prvků, které se navzájem ovlivňují. Kdysi mě perfekcionisté rozčilovali. Pořád únavným způsobem lpěli na spravedlnosti, nebyli velkorysí, pitvali se sami v sobě a vypadali jako neschopní skutečné srdečnosti a citu. Dnes mám perfekcionisty moc ráda. Jsou čestní, na jejich slovo je spolehnutí, dělají sami od sebe věci, které mi připadají normální (takže je po nich nemusím kontrolovat, pokud máme společnou zodpovědnost, a také je k nim nemusím donekonečna povzbuzovat v situacích, kdy vím, že nic jiného nepomůže). Navíc berou život vážně, takže se s nimi dá dobře filozofovat o hlubších otázkách. Takže mám ráda perfekcionisty. Nebo, přesněji řečeno, nepovažuju perfekcionisty za nějaký zvláštní druh lidí, který nemůže už být ničím víc, ale perfekcionismus u svých přátel beru. Nesmí se přehánět, ale je v něm mnoho krásného. Je součástí přírody.

Jde to, protože můžeme zapojit svou kreativitu. Nikde není psáno, že pokud už s někým být musíme a zatím nás kontakt nebavil nebo nám byl nepříjemný, nemáme se pokusit to změnit. Vy byste stáli o někoho, kdo by s vámi byl jen proto, že se pro vás obětuje? Je to hrozná představa. A druhý takové věci když ne pozná, tak vycítí, i když mu je skrýváme. Ale často ani neskrýváme. Naopak, často si hodně stěžujeme. Jistě, ne proto, abychom druhého trápili. Chceme přece, aby se trochu změnil, trochu nám vyšel vstříc, a vztah by hned lépe fungoval! Jenomže druhý nereaguje pozitivně. Někdy proto, že není dost motivovaný do vztahu investovat. Mám dojem, že se to děje mnohem častěji, než by se na první pohled zdálo. Pořád druhému opakujeme, že s ním nejsme šťastní. To  ho může odrazovat: je to příliš těžké, bojím se, že to nezvládnu. Ale občas se trochu přizpůsobit někomu, s kým máme oboustranně šťastný vztah, no, to už přece stojí za námahu...

Proto je v jistém slova smyslu právě pro toho, kdo chce jednat nesobecky, velmi důležité, aby se snažil být s druhými šťastný. Začíná to na rovině společných aktivit. Pokud mě kontakt s druhým nebaví, neexistuje nějaký způsob, který by mě bavil? Nějaká společná činnost, která by uspokojovala nás oba, kvůli které bych se vždycky znova těšil, až ho zase uvidím?

Ale co je těžší, jde to až na vztahovou rovinu.

Pokud dělá něco, co mi vadí, není opravdu způsob, jak to pochopit? Ano, tohle bolí. Pořád si opakovat "druhý to tak nemyslel" ve chvíli, kdy dostanu další citovou facku. Potíž je v tom, že to až příliš často je pravda. Nemyslel to tak. Jeho vnitřní svět byl úplně jiný. A žít víc v souladu s tím, co je pravda, má svou cenu, i kdybychom nechali stranou šanci objevit jiný svět...

Pokud jsem ho prosil o nějakou změnu, a nevyšlo to (ať už proto, že nesouhlasil, nebo proto, že sice souhlasil, ale nic se nezměnilo), co s tím? Vzdát úsilí o kvalitu vztahu nemůžu, ale pořád znovu mu opakovat totéž... to bychom se dostali přesně do té situace, kdy od nás pořád znovu slyší, že s ním nejsme šťastni. A tak je potřeba nejen druhé učit, jak s námi žít, ale učit je to kreativně. Hledat i nepřímé a nevšední prostředky, jak je to naučit. Ale hlavně pokud možno ty pozitivně laděné.

Nevzdávejte to. Zapojte všechnu svou inteligenci a všechnu svou kreativitu. Na výsledky, na reakce druhého, hleďte jen jako na způsob, jakým se naučit něco nového. Ne jako na smysl celé věci. Druhý může zareagovat později, než si myslíme. Často k tomu dochází, a bývá to mnohem později. Ale i když zareaguje pozitivně a vztah se někam posune, za deset let ho budeme vnímat zase úplně jinak. Je to běh na hodně dlouhou trať.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Stáří

 

Nejevili žádné známky stáří,

snad jenom v očích,

neboť ty byly břitké jako kopí v hvězdném svitu,

a přece hluboké

jako studnice hlubokých vzpomínek.

 

Společenstvo prstenu

 

 

Pokud máme teď zmínit konkrétní kategorie vztahů s druhými, začnu od konce, protože to je vlastně už načatá otázka. Stárnoucí rodiče, prarodiče, příbuzní, známí. Ti všichni, kteří bývají tolik sami, že se kvůli tomu často cítíme provinile, i když s nimi nechceme být. Jejichž utrpení se zvolna rozrůstá přes celý horizont a nemohou být tak užiteční, jak jsme tomu u sebe my (ale i oni z dřívějška) zvyklí.

Staří lidé jsou samozřejmě jiní každý svým osobitým způsobem. Svým souborem dobrých a špatných vlastností, způsobů, jak je zvyklý reagovat a komunikovat a co to pro něj znamená - a které jsou jiné než u pozdějších generací ještě i o to, že se formovaly v jiné kultuře jiného historického období.

Ale k tomu všemu musíme připočíst ještě specifický druh "jinakosti", daný fungováním stárnoucího mozku. Krátkodobá paměť se vytrácí. Včera se s vámi o něčem živě bavili a dnes z toho nevědí ani slovo. Svěřili jste jim něco osobního, a dnes byste to mohli udělat celé znova (kdybyste měli chuť, což asi nemáte). Promluvili jste s nimi citlivě, ale otevřeně o vztahových problémech, které s nimi máte, oni byli nebývale otevření a chápali vás... a dnes z toho v nich nezůstala ani stopa. Stále méně se soustředí na to co říkáte vy jim, a stále častěji opakují prastaré historky. Zapomínají stále víc jmen a informací a působí stále méně inteligentním dojem. To všechno vztah docela komplikuje.

Naše kultura se klaní inteligenci, často nepřiměřeně a nekriticky. S tvorem s nižší inteligencí si nedovedeme představit rovnocenný vztah. Tak ještě ten v "pomáhacím" modu. Se sníženými možnostmi plnohodnotného rozhovoru klesá chuť vůbec se do rozhovorů pouštět. Buď se stále víc soustředíme na praktickou pomoc a plníme tak život druhého stále větším soustředěním na jeho vlastní utrpení, nebo ho trpělivě posloucháme, ale zas tak moc to pro nás neznamená.

Elf by možná jako první pomyslel na to, jaké to všechno asi je očima druhého. Tak... jaké?

 Býval to člověk jako my. Prošel všemi životními fázemi, které máme za sebou. Všechno, co je pro nás důležité, bylo (v zásadě) důležité i pro něj. Povolání. Starosti. Vztahy. Často (je to koneckonců náš příbuzný) byl inteligentní, kultivovaný a vážený.

A tím vším ve skutečnosti ještě je. Víc než je na první pohled patrné - protože dlouhodobá paměť nevymizí tak snadno. My vidíme lidskou trosku, o níž jsme schopni říct "nojo maminka, ona už...", zatímco ona sama, ve svých vzpomínkách, je stále ještě brilantní učitelkou, kterou studenti milovali, okouzlující dámou, k níž muži neměli problém být galantní. Tatínek je stále ještě schopným mladým mužem, který se vypracoval od píky do výborného postavení a zanechal za sebou práci, na kterou je právem hrdý. Ano, možná si bolestně uvědomuje, na co všechno si teď nemůže vzpomenout. Ale ta duše, která je v dlouhodobých vzpomínkách, mu zůstala. Přestal být tím, kým byl? Přestali jsme jím být my? Tím někdejším dítětem, studentem, člověkem, prožívajícím první lásky a hledání smyslu? Ne. Je to všechno tam, jen se to přerodilo.

Ten stárnoucí člověk vedle nás je možná v závěrečné fázi tohoto procesu. Tím "možná" chci říct: možná to není nějaká nemoc nebo podobné postižení, jak dnes máme sklony si myslet. Možná - anebo snad zčásti, kdesi ve své podstatě - je to  správný stav. Jeho duše prošla celým životem a byla formována všemi jeho fázemi. Teď se ohlíží zpět na ně na všechny dohromady a vyhodnocuje. Krátkodobé vzpomínky už v ní nezůstávají, protože už nemají takový význam. Nemyslím tím z jejího hlediska. Možná by si přála je mít, myslet jako dřív, být taková jako dřív, ale život ji neúprosně posunuje dál. Už potřebuje víc usebranost než další podněty. Je tu vedle nás téměř zralá a úplná duše, nakratičko, než překročí další práh.

Možná ta duše zrála v mnohém, co nám nepřipadá pozitivní. Ale určitě tam i nějaké pozitivní věci byly. A u mnohých, mnohých, bylo těch pozitivních věcí víc než dost. Opravdu je milujeme a chtěli bychom s nimi být. Jen si nevíme rady s tím, jak je stáří změnilo. Jak moc jsou jiní.

Když si je představíme jako tu zralou a úplnou duši v závěrečné fázi kontaktu s námi, je všechno hned snazší. Nemusíme se křečovitě snažit mít s druhým stejný druh kontaktu jako s mladými. Dotlačit ho k činnostem, které dělají mladí, protože bez nich je přece jeho život nehodnotný. Povídat si s ním a sdílet se s ním stejně jako s vrstevníky.

Samozřejmě, buďme vynalézaví. Věnujme se spolu kreativitě, činnosti vůbec, která druhého taky baví. Otevírejme své srdce bez zábran. Ale pokud to druhý hned zapomene, ok. Nic se neděje. Ta vzpomínka prostě nebyla pro jeho duši už důležitá. Měli jsme hezký druh kontaktu a to má svou hodnotu, v rámci našeho vztahu, i když on si to už nepamatuje. Dnes ho můžeme mít znovu, a něco vám řeknu: jsou i takové chvíle, které druhému v těch vzpomínkách přece jen zůstanou. Ale když nezůstanou, nic se neděje. Jeho duše je teď převážně v té dlouhodobé paměti. Na tu se musíme soustředit a využít ji.

A tak ano, poslouchejte ty opakované historky. Poslouchejte je srdcem. Vyptávejte se na podrobnosti, vyptávejte se na další. Protože tam ten člověk je, a vy ho najdete. Možná zůstanete někdy stát v úžasu nad jeho krásou. Nebo aspoň nad krásou některé jeho dílčí vlastnosti. Možná budete obohaceni jeho zkušenostmi. Možná se z nich dokonce poučíte a ušetříte si kus cesty metodou pokus-omyl. To je v pořádku. Lidstvo se formuje předávanými zkušenostmi: nejsme povinni dělat všechny sami znovu.

A za tím vším, při tom všem, vnímejme celého člověka, ne jen současný povrch. Je to stále "ta naše" maminka. Všechny naše nejhezčí vzpomínky stále platí, nepřestaly být pravda. Naopak, teď právě jsou pravda nejvíc. Protože stojí v závěrečné fázi života, ve fázi kompletní zkušenosti a vyhodnocování. Stojí za to druhému je evokovat, mluvit o nich, dát mu najevo, co jsme s ním prožili krásného. Vidět ho takového, jaký byl ve svých nejlepších letech, protože už se nebudeme trápit pochybnostmi, zda jím stále ještě je.

 

 

 

   Umírání

 

 

"A, Beren, Beren!" came a sound,

"almost too late have I thee found!

O proud and fearless hand and heart,

not yet farewell, not yet we part!

Not thus do those of elven race

forsake the love that they embrace.

A love is mine, as great a power

as thine, to shake the gate and tower

of death with challenge weak and frail

that yet endures, and will not fail

nor yield, unvanquished were it hurled

beneath the foundations of the world."

 

Tu se však ozvalo: "Ach Berene, Berene!

Znovu tě nalézám téměř už pozdě!

Ty hrdý a nebojácný v srdci i činech,

ještě jsme se nerozloučili nadobro!

Tak snadno my, kdo jsme elfího rodu,

svazek lásky neopouštíme.

Má láska se mocí vyrovná tvé

a brány a věže říše smrti překoná spolu s ní -

slabá a křehká, a přece nezlomná.

I kdyby byla uvržena pod kořeny světa,

přece neselže, přece se nepoddá,

přece ji nezničíš!"

 

The Lays of Beleriand

Ta nejtěžší zkouška však vztah stále ještě čeká. Přijde ve chvíli, kdy se milovaný vzdálí na samou hranici smrti a přestane postupně komunikovat úplně, nebo téměř úplně. Navíc se octne v nějakém typu odborné péče, v zařízení, kde s ním většinou nebudeme ani moci být...

Co s tím? Je empatie ještě vůbec možná? Je možné... vůbec něco dělat, ať už cokoli?

Nevím. Ale vím určitě jedno: má cenu se o to poprat.

Hodně mladých maminek dnes bojuje za právo svého dítěte na přirozený porod, na co nejšetrnější zacházení s ním během prvních hodin života, na jeho právo nebýt opuštěné, ale obklopené mateřskou láskou a pocitem bezpečí, které mu to dává. Já jim fandím. Jako mladá rodina jsme dělali hodně pro to, abychom tohle svým dětem dopřáli, i v době, kdy to vůbec nebylo tak běžné jako dnes. Ale ptám se, neměli bychom tím víc bojovat za právo svých blízkých na pokojnou smrt spojenou s co nejšetrnějším zacházením a zejména za jeho právo neumírat opuštěný, ale obklopený láskou druhých? Už jen proto, že umírání bývá spojeno s mnohem větším utrpením a trvá zpravidla mnohem déle?

Ale víc: asi si nedovedeme představit, jak je rodícímu se miminku. Cítí strach? Je pro něj i proto tak důležité co nejdřív spočinout v maminčině náručí?

Víme ale, že dospělý člověk tváří v tvář smrti často strach cítí, a je to jen normální. I kdyby sebevíc věřil, že jeho život bude nějakým způsobem pokračovat, jde v tom do absolutní a definitivní nejistoty. A i kdyby toho nebylo, je tu dar pudu sebezáchovy, který náš život dlouho chránil před zničením. Teď sepne, a umírajícímu to na vnitřní jistotě určitě nepřidá.

To je o důvod víc, abychom se poprali o právo být s ním. Znám lidi, kterým se to podařilo. A podaří se to mnohým z nás, jakmile budeme mít dost sebedůvěry. Jakmile budeme vědět, že pro druhého je to důležité. A ono je. Důležitější než odborná péče sama. Ta může dočasně zmírnit jeho utrpení, ale život mu už nevrátí. Teď jsou vztahy na prvním místě, i kdyby snad předtím ve skutečnosti nebyly.

I kdybychom vůbec nevěděli, jak s ním jednat, jestli něco říct a co, sama přítomnost je důležitá. Vzpomeňte na okamžiky, kdy jste se probudili z nějakého opravdu zlého snu. Nepomáhá tehdy přítomnost druhého se uklidnit a znovu usnout? I v případech, kdy ho nechceme budit (což většinou nechceme). Dokonce i když spí, nedělá nic, ani nás nevnímá, proti strachu to pomáhá.

Na středověk se často díváme optikou krutosti a primitivnosti. Často právem. Ale taková míra necitelnosti, jakou my nyní projevujeme umírajícím, tehdy nebyla představitelná. Umírající byl tehdy bez ustání obklopen svými blízkými. A biblickými texty a modlitbou (což odpovídalo jeho přesvědčení). Dovolte mi citovat aspoň můj nejoblíbenější z dochovaných textů:

 

"Vysvoboď, Pane, duši svého služebníka N... jako jsi vysvobodil Noema z potopy... Enocha a Elijáše ze smrti, která je údělem v tomto světě ... Mojžíše z ruky faraona, krále Egypťanů ... Joba z jeho utrpení ... Daniela z jámy lvové ... tři mládence z pece ohnivé a z rukou zlého krále ... Jonáše z břicha veliké ryby ... Zuzanu z falešného svědectví... Davida z rukou krále Saula, Goliáše a všech jeho nepřátel ... Petra a Pavla z vězení a mučení..."

(sakramentář z Gellone, konec 8. stol.)

 

To nebyly rozpaky, co říct, co si počít v takové situaci. Nebylo to automatické předpokládání "je přece věřící, musí to vydržet". Byly to cíleně vybrané a na nejvyšší míru zjednodušené příběhy, ze kterých mohl umírající čerpat povzbuzení - majáčky, které i slábnoucímu vědomí svítily ve tmě cesty do neznáma.

Dobrá, řeknete mi, ale já jsem čestný ateista a můj umírající příbuzný je taky čestný ateista. Nebudu ho mámit falešnými nadějemi, i kdyby o to snad stál.

Ale všimněte si, že poselství těch textů je v něčem univerzální: můžete být optimista a věřit, že není jedno, kde jste. Zda jste nablízku svému umírajícímu nebo ne. Můžete být optimista a věřit, že dokonce ani není jedno, co říkáte. Můžete pečlivě zvážit, co a jak budete říkat, abyste mu byli povzbuzením a morální podporou. A i kdyby byla jen šance jedna ku stu, že vás opravdu vnímá a že mu to pomáhá, nestálo by to za to? I kdyby opravdu všechno smrtí končilo, má proto člověk v době umírání menší cenu než v době rození? Hodíme ho už předem do odpadků jen proto, že už z něj nikdy nebude žádný užitek?

Co tedy vybrat a co říkat? Vraťme se k představě zralé duše po uzavřené životní zkušenosti.

Nejste závislí na tom, jak a zda druhý bezprostředně reaguje. Je to celý člověk, je to i ten člověk, kterého dobře znáte z doby, kdy s ním komunikace byla možná.

Můžeme se pokusit překročit dnešní tabu ohledně smrti a promluvit si o tom předem. Dohodnout se, co by si vlastně druhý ve svých posledních chvílích slyšet přál.

Ale i když je nám to už odepřeno - a vedle toho, protože budeme mluvit k celému člověku - tu máme vzpomínky, v nichž je jeho duše. V těch jeho, ale i v těch našich. Můžeme se zamyslet nad tím, jaký ten člověk byl, co pro něj bylo důležité, i nad  všemi zmínkami, i jen náznaky toho, jak si to později vyhodnotil. Můžeme citlivě zvážit a předem si připravit, co by tak asi nejraději slyšel.

Pokud to bude vše nějak zabarveno i naší osobností, naším způsobem vnímání, co už? Však jde o vztah, koneckonců po celý život nás přijímal jedině tak.

A ta zralá duše na prahu věčnosti snad bude mít dost moudrosti, aby to vzala pozitivně.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Dětství

 

  Dětí si cenili nad všechno ostatní, co měli -

ačkoli žádný elf by nikdy neřekl "mám děti".

Řekl by něco jako  "byly mi přidány", "jsou se mnou", "jsou v mém domě".

Rodiny držela pohromadě  láska

a hluboký pocit příbuznosti na duchu i na těle;

děti  potřebovaly jen nepatrně výchovy.

 

Morgoth`s Ring

 

 

 

Pokud je mi někdo přidán, aby se mnou žil pod jednou střechou, i v jeho případě povstanu, abych mu prokázal úctu. Nebudu ho brát jako nižšího tvora (jakkoli milovaného a roztomilého), ani jako samozřejmost.  Otevřu se mu, budu ho vnímat a učit se s ním žít.

Na druhou stranu, nikdy to nesmí dojít tak daleko, abychom k dítěti přistupovali jako k dospělému. To by šlo proti empatii. Jako stará duše, má i velmi mladá duše svá specifika, která je potřeba respektovat.

Naše děti se rodí na rozdíl od jiných mláďat bezmocné, a jen pomalu vyspívají. Patnáct až pětadvacet let jim potrvá, než natolik vyzrají a tolik se naučí, aby mohly žít samostatně. Osm až dvanáct, než vůbec dozrají k určitým základům samostatnosti - do věku, kdy je možné poodstoupit a nechat je častěji se učit metodou pokus-omyl, příčina-následek. Dát jim přílišnou míru svobody - a z ní plynoucí zodpovědnosti - by bylo necitlivé a pravděpodobně traumatizující.

Zdá se tedy, že maximálně ohleduplný přístup k dětem vede na ostří nože. Nepřehnat to ani na jednu ani na druhou stranu, to bývá vždycky nejtěžší.

Na začátek proto jedna věc, která mi připadá důležitá: pokud jste mladí rodiče, pravděpodobně jste silně motivovaní, abyste zvolili správnou výchovnou metodu. Opravdu se snažíte a představa, že byste svému dítěti nechtěně ublížili nevhodnou výchovou - natož aby pak mělo v dospívání nějaké vážnější problémy - je pro vás nesnesitelná.

Ale pravděpodobné je, že úplně ideální a dokonalou metodu nezvolíte, že nezávisle na tom vaše přístupy nezůstanou prosté chyb a selhání, a nezávisle na tom děti mohou mít problémy, protože ve hře jsou i jiné faktory. A tak se netrapte příliš a uvolněte se. Spousta rodičů před vámi už udělala chyby, a jejich děti vyrostly v lidi, kteří obohacovali ostatní. Spousta rodičů před vámi už si vedla velmi dobře, a jejich děti si přesto musely projít nějakými problémy. Pokud problémy přijdou, nikde není psáno, že to je vaše vina. Dejte dítěti vklad, který ho podrží nad vodou a pomůže mu problémy projít, a dokonce i vaše chyby ztolerovat a dobře růst jim navzdory. To ve vašich silách je.

 

Dejte svým dětem tyto dvě věci:

 

   1. čas

   2. rovnováhu

 

...a bude to spolehlivá investice.

 

 

 

 

 

 

Čas

 

 

Elfové,

kteří to zakusili sami na sobě,

mluví o tom, že mnoho tělesných i duševních sil přechází do dítěte.

Jeho duše přijímá výživu od obou rodičů

už před narozením:

od matky přímo, nepřímo však i od otce,

jehož duše je ve svazku s matčinou a podporuje ji.

Pro elfy bylo velmi bolestné,

pokud se měli manželé odloučit před narozením dítěte nebo během jeho prvních let.

Proto, nakolik mohli, měli děti jen v čas míru a štěstí.

 

Morgoth`s Ring

 

 

 

 

Čas. Kde ho vzít? To nevím, ale jasně, nikdo ho nemá. Přesto, dítě vyroste strašně rychle a každá společná minuta je vzácná. Všechno ostatní je vedlejší. Vycházejte z toho a nějak to dopadne.

Peníze. Jejich vydělávání pohltí času nejvíc. Vždycky kvůli něčemu chybí. Radit vám, na čem a jak šetřit, necítím právo. Jen jedna poněkud kacířská rada k získání peněz: zkusme žít ve větších pospolitostech! Vím, že to není zvykem. Ale bylo by to jen rozumné. Zkusme v okruhu svých přátel vytvářet novou kulturu. Ať se ti, kdo mají peníze, nemusí ostýchat je nabídnout rodině s dětmi! Ať rodina s dětmi nemá žádné zábrany je přijmout! Hladiny se vyrovnají a všichni budou mít radost...

A jedna poněkud kacířská rada k získání času: neposílejte dítě zásadně na žádné kroužky. Ušetříte peníze. Ušetříte čas, který by na nich dítě strávilo. Ušetříte čas, kdy byste s ním museli dělat přípravu (zejména hudební). Ušetříte mu další hodiny povinností a dáte mu čas na relax, ale hlavně na vás samotné. Každá hodina, kterou dítě tráví s vámi, zejména v klidu a pohodě, je investicí zlaté cihly do jeho duševního zdraví a schopnosti v životě obstát. Žádná dovednost navíc se s tím nedá srovnávat. A nic vám koneckonců nebrání s ním rozvíjet jeho i své zájmy pro dítě možná daleko šetrnějším a zábavnějším způsobem než jakákoli organizace.

Ale rozhodně se nenechte svazovat nudou a neochotou. Čas, strávený s dětmi, určitě musí být co nejlákavější i pro vás! Děti jsou vaše velká příležitost, protože jsou nesmírně tvárné a adaptabilní. Vlastním nadšením je nadchnete téměř pro cokoli. A téměř cokoli, co s nimi budete dělat s nadšením, bude dobrým vkladem pro jejich život. Nemusíte se ani trochu snažit, aby to bylo dost výchovné a užitečné.

 

 

 

 

Výchova

 

 

Mnohý večer začátkem třicátých let

proseděl Christopher schoulený u kamen v pracovně

a nehybně naslouchal, zatímco mu otec vyprávěl

(nečetl, spíše improvizoval)

o elfských válkách proti černé moci a o tom,

jak Beren a Lúthien podnikli

svou nebezpečnou výpravu

až do srdce Morgothovy železné pevnosti.

Nebyly to pouhé příběhy:

byly to pověsti, které ožívaly, když otec mluvil,

živá líčení drsného světa,

kde cestu střežili hnusní skřeti a zlověstný Nekromant

a strašný rudooký vlk sápal Berenovy elfské společníky jednoho po druhém;

ale také světa,

kde zvláštním a mocným světlem

zářily tři velké elfské klenoty, silmarily,

světa, kde se poslání proti vší přesile mohlo zdařit.

 

H. Carpenter: J.R.R. Tolkien - životopis

 

A teď k té rovnováze mezi vedením a svobodou, mezi ohleduplností k osobnosti druhého a k dětství jeho duše.

Mnoho papíru bylo popsáno o ohleduplnosti ve výchově. Člověk se často setká s rodiči, kteří jsou viditelně v ustavičném strachu svoje dítě vychovávat. Aby mu nezpůsobili nějaké trauma. Dřív se to týkalo sem tam nějakého plácnutí, teď už je to o strachu vůbec nějak dítě omezovat, vůbec nějak se vůči němu postavit do role autority.

Přitom ale právě autorita je to, co dítě potřebuje velmi silně. Je bezbranné. Vy jste jeho ochránce. Potřebuje vaši rozhodnost a sebedůvěru. Vaši důslednost. Potřebuje někoho, na koho se může spolehnout, že ho povede tam, kde by to ještě samo neumělo, kdo mu pomůže se v tom nesmírně složitém světě zorientovat. S úsměvem a pokojně, protože netrpí žádnou vnitřní nejistotou. Kdo zváží příkaz, než ho dá, nevypustí z úst žádný zbytečný, ale jakmile ho vysloví, nebude ho donekonečna opakovat, ale bude trvat na jeho splnění. Po boku člověka, který ví, co chce, se dítě snadno uklidní a často bývá klidné a spokojené.

Ano, uděláte chyby. Ano, v některých případech je jen správné se dítěti omluvit. Ale ať už jinak budete dělat cokoli, prosím nemluvte s ním o jeho traumatech. Je strašné potkat dítě, které odborným psychologickým jazykem rozebírá svá možná traumata. To mu nikdo neměl udělat. Mělo právo na svůj dětský vývoj a na ochránce. To jste vy. Sami už jste nějakými těmi traumaty jistě prošli, vydrželi jste je a víte, že život šel dál a radost ještě byla možná. Předejte svému dítěti tuto důvěru. Ta ho traumaty pronese.

Nebojte se své dítě omezit, vystavit ho nepříjemným situacím. Nemusíte je tak moc vyhledávat, určitě přijdou samy - na vás je jen zvážit, zda bude nejlepší, když se mu okamžitě vrhnete na pomoc. Někdy prostě raději o krok ustoupíte a necháte ho, ať trénuje. S pokojem v srdci, který vám dá přesvědčení, že je to tak dobře. A ono je: statečnost mu v životě rozhodně mnohokrát pomůže. S maximální ohleduplností, to jest na prvním místě tak, že bude zároveň vnímat vaši lásku a morální podporu. Když je milovaný člověk klidný a drží při mě, dá se zvládnout téměř cokoli.

   Ano, jste jeho milovaný člověk. Jakkoli je jeho dušička dětská, tím si můžete být jisti. A jeho závislost na vás, která je dobrá a správná (v míře přiměřené věku), to jen posiluje. Nedělejte mu nic, co byste nechtěli, aby milovaný člověk dělal vám. Nervozita, podrážděnost a opakované negativní řeči k tomu zaručeně patří mezi prvními. Dělejte mu všechno, co byste chtěli, aby milovaný člověk dělal vám. Dejte si čas ho pozorovat a přemýšlet, co by si ono samo přálo, aby milovaný člověk dělal jemu. Ať už spolu musíte projít čímkoli, i kdybyste mu museli něco odepřít, ať cokoli provede a i když ho třeba musíte potrestat, dejte mu jistotu, že vaší láskou k němu nic neotřese.

 

 

Svoboda

 

Každé dítě mělo právo

zvolit si vedle daného i své vlastní jméno,

které odpovídalo jeho osobnímu vkusu

ohledně zvuků a tvarů slov.

Tento vkus považovali za znak osobnosti

 mnohem důležitější než jiné, jako třeba postava, barva očí a vlasů či rysy obličeje.

Bylo považováno za soukromé.

Soukromé, nikoli tajné.

Na zvolená jména se pohlíželo

jako na část osobního vlastnictví,

jako kupříkladu na prsten, pohár či nůž,

na nějakou věc, kterou mohli někomu půjčit,

nebo se o ni dělit s rodinou a přáteli,

ale které by se nemělo užívat bez jejich svolení.

Proto bylo svolení k užívání takového jména

mimo vlastní dům (rodiče, bratry a sestry)

znamením nejvyšší blízkosti a lásky.

 

Morgoth`s Ring

 

 

Na druhou stranu, vidím spoustu případů, kdy jde všechna empatie stranou, jakmile se rodiče octnou za hranicemi přímé "výchovy".

Rodiče, kteří mluví na dítě nepřirozeným hlasem a v příliš mnoha zkomolených nebo dětských termínech (když tolik touží pochopit, jak se správně mluví, a svou rodnou řeč se naučit, aby mohlo co nejlíp komunikovat s druhými).

Rodiče, kteří svému dítěti bez uzardění lžou, když jim tolik potřebuje věřit.

Rodiče, kteří jsou nesmírně opatrní, aby svému dítěti nezpůsobili výchovou trauma, ale dlouhé minuty je dokážou nutit do jídla, když evidentně nemá hlad.

Rodiče, kteří při odchodu z teplého prostředí automaticky nejdřív nabalí své dítě a teprve pak se začnou oblékat sami.

Rodiče, kteří tak nějak automaticky stále své dítě do něčeho nutí, o něčem rozhodují. Nezeptají se ho, co by si přálo, v případech, kdy by klidně mohli (třeba ohledně oblečení, které si dnes chce vybrat na sebe). Ve hře stále vedou, do všeho zasahují, nikdy je nenapadne, aby chvilku zůstali tiše stranou, nechali své dítě si jen tak hrát a pak se k němu třeba připojili podle jeho nápadů, pod jeho vedením, v souladu s jeho tvůrčím potenciálem.

Rodiče, kteří zaspí a nedávají svému dítěti víc svobody a zodpovědnosti s přibývajícím věkem. Jednají s ním ve dvanácti jako v šesti, v osmnácti jako ve dvanácti. Kolem dvanáctého roku zpravidla nastává určitý výchovný zlom a všechny ochranitelské (klasický případ: připomínání teplého oblečení) nebo autoritářské přístupy působí už víc škody než užitku. Je potřeba je začít omezovat až na nulu a stále víc být hlavně morální podporou. Kdo se díky nepřiměřeným starostem o dítě dál snaží dirigovat jeho život, nedává mu prostor růst a zpravidla také nevidí, v čem je jeho dítě už fakt dobré, a neposkytuje mu tolik potřebné uznání.

Osobnost dítěte je víc než barva očí nebo rysy obličeje. Ba, víc než jeho inteligence a úspěchy ve škole. Pokud mu dáme svobodu všude tam, kde je to aspoň trochu možné, bez rozmazlování, uvidíme jeho duši, jak se rozvíjí před našima očima.

Vaše dítě je taky krásný člověk. Potřebujete se občas zastavit a vnímat ho, abyste si ho trochu užili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rodiče středního věku

 

Elfové nedosahovali plné zralosti a vyspělosti

před padesátým rokem,

a některým trvalo i sto let, než plně dospěli.

Morgoth`s Ring

Čtenář ale docela dobře může být v opačné situaci: může být člověkem, jehož rodiče nepostřehli okamžik, kdy s ním měli přestat jednat jako s dítětem. Nebo vůbec člověkem, jehož rodiče ještě nezestárli, přesto ale komunikace s nimi nyní vázne a možná oběma stranám velmi schází. Zkusme se tedy podívat na takový případ.

 

Především nezapomeňte zohlednit lidský faktor. To, jak se k vám rodiče chovají, nevypovídá nic o jejich vztahu k vám. Pokud jste pročetli kapitolu o dětech, možná už máte trochu představu, jak těžké je pro rodiče zvolit správnou výchovnou metodu, a když už ji zvolí, nikdy v tom neselhat - a jak strašné je pro něj pomyšlení, že by se mu něco takového stalo. Samozřejmě, existují ošklivé výjimky, ale v převážné většině případů to platí. To jest, rodiče pravděpodobně nevolí optimální metody a ještě v nich dělají chyby, některé věci si neuvědomí včas a někdy v únavě či rozrušení jednají proti vlastnímu přesvědčení, ale málokoho mají tak rádi jako vlastní dítě. U málokoho jim tolik záleží na tom, aby s ním měli dobrý vztah.

Přitom ale nebývá nejúspěšnější metodou nápravy informovat je o tom, co dělají špatně. Samozřejmě, je to nejpřímější a nejjednodušší metoda, každého napadne jako první, všichni jsme ji někdy zkusili... a většinou ztroskotali. Dokonce i tehdy, když je vysvětlení podáno ohleduplně a konstruktivně, naráží u většiny lidí na jedno úskalí: problém není jen na jedné straně. I když druhému vysvětlím, jaký jsem, a on je v tu chvíli plně rozhodnutý brát mě přesně takového, ještě zbývá otázka, jaký je on. I když by opravdu hodně chtěl vyhovět, vyjít mi vstříc, jeho minulost ho ovlivňuje. Je tvořen jejím spletitým předivem, které - z větší části podvědomě - vyvolává určité pocity a reakce. Všechno, na co si až dosud v životě zvykl, na něm lpí jako železná košile. Možná nejen chce vyhovět, ale dokonce to dělá. Tisíckrát třeba spolkl kritické slovo, ale my trpce vnímáme jen ten jeden případ, kdy se mu to nepodařilo. V tomhle ohledu to mají rodiče těžší než děti. Působí v nich mnohem víc skrytých sil z minulosti, jsou mnohem zašmodrchanější a jejich mysl už není tak pružná jako mysl mladého člověka.

Tato první věc platí pro lidi obecně. K tomu u rodičů přistupuje ještě druhé úskalí, totiž to, že jsou pod tlakem své zodpovědnosti za výchovu. Každá kritika toho, jak své dítě vychovávali, míří s největší pravděpodobností přímo na nejslabší a nejcitlivější místo v jejich životě. Pak je pokušení stáhnout se do obrany zvlášť silné. Ale jako by na tom nebylo dost, zodpovědnost na nich leží i v přítomné chvíli. Ano, jejich dítě je už dospělé nebo téměř dospělé, ale přece jen mladší a méně zkušené než rodič. Není tedy dosud jeho povinností se spíš o druhého postarat, vést ho, být mu oporou, než s ním ve všem souhlasit nebo se dokonce sám nechat vést? Někdy jsou v sázce závažná rozhodnutí (životospráva, povolání, životní partner...), která mohou ovlivnit štěstí milované osoby velmi zásadním způsobem a trvale. Pokud byl rodič až dosud ve výchově na ostří nože mezi empatií a zodpovědností, nyní je desetkrát tolik.

Proto je dobré se svěřit a vysvětlovat, pokud ta sladká chvilka vzájemného otevření přijde, i když raději opatrně a ne moc najednou (aby druhá strana ten příval kritiky unesla). Ale nečekat, že jedno vysvětlení vše změní. Nenechat se zahnat do citové krize ve vzájemném vztahu, když se to nestane. A rozhodně číst mezi řádky a volit i další, diplomatičtější cesty, jak ve vztahu pokračovat a jak ho zlepšovat.

Jak číst mezi řádky? Tohle je podobné jako u těch stárnoucích rodičů: vzpomínejte na dobré chvíle v minulosti. Pokud vám přítomná chvíle nedává žádná vodítka v tom, jaký druhý je a jaký je jeho vztah k vám, v minulosti, když jste ještě byli dítě a prožívali spolu chvíli oboustranného štěstí, je nejspíš najdete. Co jste spolu dělali? Co vás oba těšilo? V duši druhého to stále ještě zřejmě je. Chtěl by dělat něco takového, samozřejmě v modifikované podobě. Něco spolu hrát či tvořit, jít na neuspěchanou procházku a povídat si, sdílet knížky a další kulturní zážitky, prokazovat si navzájem drobné služby, ano, někdy dokonce prostě jen zakusit chvilku fyzické blízkosti. Možná právě v tom, co je pro vás nyní v jeho chování nejúnavnější, takovou skrytou touhu objevíte. Zkuste po ní zapátrat a pak nabídnout naplnění v podobě, která bude potěšením i pro vás.

Nenechte se odradit tím, že to rodič sám nabízí neobratně. Když se každý den stereotypně ptá, co bylo ve škole, když na každé svěření vašich názorů odpoví nesouhlasně (nebo mlčí, aby to udělat nemusel), stále ještě to může být rodič, který chce především komunikovat. Když vám připadá, že vždycky dělá problémy, než vás pustí na krok z domu, možná se mu prostě stýská po společných zážitcích celé rodiny. Nereagujte negativně. Objevte pozitivní cesty a poznenáhlu ho jim naučte. Možná to nebude lehké a možná lidský faktor selže mnohokrát i na vaší straně, ale nenechte se odradit. Proč by právě vaše kreativita nemohla odstartovat změnu? Když rodiče komunikaci moc nezvládají, ještě není nic ztraceno.

 

Dotkli jsme se otázky rozdílnosti názorů. Komunikovat z jednoho generačního břehu na druhý bude snazší, když si uvědomíme, že právě tady narážíme na největší odlišnost druhého. Má za sebou zhruba o čtvrt století víc zkušeností než vy. Mnohé z názorů, které vy nyní objevujete, měl možná kdysi taky, i když je možná už pozapomněl. Anebo měl jiné, ale věřil jim stejně silně. Pak, ať se mu to líbilo nebo ne, musel všechny své teorie ověřit praktickými experimenty. Výsledky pro něj někdy byly bolestné a často jim vůbec nerozuměl, nebo neměl jen jedno vysvětlení. Musel své názory modifikovat a znovu ověřovat v praxi. To vše dvacet nebo více let. Teď tu před vámi stojí a vy máte pocit, že vás stále jen poučuje, nerozumí vám, nebere vás dost vážně. Že zahodil své ideály a vás tlačí k témuž. On stojí před vámi a tak rád by vás chápal, souhlasil s vámi, podpořil vás ve vašich ideálech. Ale nemůže to čestně udělat, i kdyby nebylo tlaku zodpovědnosti. Protože mu věci už nepřipadají tak jednoduché a nebyla by pro něj pravda, kdyby mluvil tak, jako by je jednoduché viděl.

A tak nad ním nelámejte hůl. Možná ty ideály vůbec nezahodil tak, jak to na první pohled vypadá. Možná mu dokonce právě vy některé z nich pomůžete vzkřísit.

Ale rozhodně se nepokoušejte jen o jednostrannou komunikaci. O to, aby vás rodič konečně pochopil a přijal. Vím, jak je to zoufalý pocit, když se to nedaří. Ale právě proto je zbytečné ho vyvolávat ještě i v něm. Zkuste komunikaci porozumění otevřít ze své strany a kdo ví, třeba to vzájemné přijde skoro samo jako vedlejší produkt. Zamyslete se nad jeho situací, vžijte se do ní a dejte mu to - taktně - najevo. Nemluvte jen o svých názorech, naslouchejte i těm jeho a zkuste v nich odkrýt pravdivé jádro i pro sebe. Klaďte doplňující otázky. Dejte najevo souhlas a pochopení všude, kde jen trochu můžete.

Vaše názory jsou jen vaše a nikdo vám je nemůže vzít. Už dávno nepotřebujete rodičovskou podporu k tomu, abyste je měli, a pomalu přestáváte potřebovat tu podporu k tomu, abyste je realizovali jako svůj vlastní experiment, který bude (možná někdy tvrdě) formovat zase vás. Proto je nyní ve skutečnosti dokonce o malinko důležitější bavit se o názorech rodičů než o těch vašich. Abyste z nich trochu sňali to břemeno zodpovědnosti. Aby měli pocit, že udělali pro vaše budoucí štěstí všechno, co bylo v jejich silách.

Když to uděláte šikovně, vrátí se vám to ve vzájemném přátelství na celý život.

 

Rodič samozřejmě nemusí mít své těžké zkušenosti jen za sebou. Možná je prožívá právě teď. Na tom není nic neobvyklého.

V každém vztahu, i v tom nejlepším, někdy přijde nepříjemná chvíle. Někdo křičí nebo je smutný. Nebo nastane jiná situace, kvůli které lidi bývají přetížení, rozladění, smutní. Někdy to znamená vážnou krizi a někdy vůbec ne. Ale děti většinou takové chvíle nesou dost špatně. Domov je pro ně důležité bezpečné místo. Najednou se jim rozpadá.

Ale teď, jak stárnete, už to tak vidět nemusíte. Vaši rodiče jsou prostě lidi jako všichni ostatní. Někdy je jim dobře, někdy zle. Někdy je lepší je nechat v klidu, a někdy se potřebují vybrečet. Krize pomine a oni nějak půjdou dál. Vy nějak půjdete dál. Někdy zjistíte, že vlastně o žádný problém nešlo, a někdy si ho rodiče budou muset vyřešit. Někdy nedojde k žádné závažné změně a někdy ano, ale lidská přizpůsobivost zapracuje a všichni si zase najdete způsob života, který pro vás bude přijatelný.

A tak je dobré pozvolna přijmout rodiče jako normální lidi. Nehledat u nich bezpečí. Když mají nějaký problém, brát to ne jako tragédii, ale tak, jak berete problém u jiných lidí. Jako byste ho brali u svých kamarádů. S porozuměním, ale i s nadhledem.

Neznamená to, že se máte snažit se řešit problémy za ně. To nikdy nejde, a bylo by to možná neúnosné břemeno. Ale být empatickým posluchačem, který ví, že druhému pomoct nebo poradit není to nejdůležitější. Je nesmírně těžké, a pro citlivé lidi obzvlášť, odpoutat se od snahy pomoct, aspoň radou, když se druhý trápí. Ale je to nutné, protože přímá pomoc je často nemožná a rada většinou víc uškodí než pomůže. Největší pomoc je ve skutečnosti dát druhému sám sebe. Svůj čas, své naslouchání, svou účast a pochopení. To už nejednoho člověka proneslo nejednou krizí.

 

 

 

A ano, je tu jedna krize, která rodiče dřív nebo později pravděpodobně čeká. Říká se jí krize středních let. 

Jen málokdy si ji mladý člověk dá do souvislosti s vlastními rodiči. S těmi lidmi, kteří se (dokud jim nevytečou nervy) většinou pokouší řešit své problémy jinak než s ním. Kteří chtě nechtě stále naráží ve vztahu k němu na své bohatší životní zkušenosti a působí když ne jako věční radílkové a poučovatelé, přinejmenším jako lidi, jejichž život je už zaběhnutý, plný zvyků a stereotypů, anebo, v tom nejlepším případě, víceméně vyřešený a viděný s jistou dávkou moudrosti.

Jenže lidský mozek takhle nefunguje. Učí se po etapách a v závěru každé z nich své zkušenosti vyhodnocuje a přehodnocuje. To znamená, že leckterý rodič je, nebo brzy bude, nejen pod tlakem zaopatření rodiny a zodpovědnosti za výchovu dětí, ale zároveň ještě pod třetím břemenem. Nejen vy zpochybňujete jeho dosavadní názory - jeho vlastní mozek mu to dělá taky (a k dovršení všeho mu nabízí docela jiná řešení). Nejenom se musí za každou cenu postarat, aby vše běželo jako dřív (v sázce je blaho jeho milovaných, totiž vás: vaše vzdělání, vaše příprava na život) - jeho mozek ho tlačí k tomu, aby se zamyslel nad tím, jestli opravdu vše zatím běželo tak, jak mělo, a jestli by nebylo dobré zvážit radikální změnu. Někdy ho k tomu tlačí dost drsně. Člověk pak zakouší léta pochybností, výčitek svědomí, že dělal víceméně všechno špatně a selhal ve svých životních rolích, nejistoty, zda vůbec něco má nějaký smysl.

Takový rodič je vám vlastně hodně blízko. Pokud tápete, hledáte smysl, pokud ho nenacházíte a leží to na vás jako břemeno, možná ani netušíte, jak moc prožívá podobné věci.

 

Ale poradit mu nemůžete. S největší pravděpodobností by to byla příliš jednoduchá rada, než aby ji mohlo jeho svědomí čestně přijmout. Nemůžete mu dokonce ani dát najevo účast, pokud se vám sám nesvěřil. Cítil by to (v nejlepším případě) jako své selhání, že se prozradil a že na vás nakládá svá břemena, místo aby vás chránil (a pokud se svěří, pravděpodobně to tak cítit bude).

Přesto ale bude dobré, když s touto možností budete počítat. Když se budete dívat po známkách krize, a pokud je zpozorujete, budete s ním mít tichou účast a dáte mu ji najevo způsoby, které jsou pro něj přijatelné. Ano, třeba i tím, že trochu pomůžete v domácnosti nebo nebudete tolik kritizovat a ne tak ostře - jsou však i jiné způsoby, ty, které jste odpozorovali ze šťastnějších chvil v minulosti.

Když ve vašich rozhovorech, při výměně názorů (té opravdové, ne té, která je synonymem pro hádku) budete vnímat myšlenky druhého i vyjadřovat své tak, abyste si byli ve svém životním hledání vzájemnou oporou.

 

 

 

 

 

 

 

Manželství

 

 

Elfové, nepočítáme-li zlé osudy či zvláštní případy, žili vždy v manželství.

 Sňatek uzavírali pouze jednou za život.

Jako je pro ně přirozené, že jejich životy trvají, dokud trvá Arda, je to přirozené i pro jejich manželství.

 

Morgoth`s Ring

 

 

Péče o děti je další oblast, ve které platí "buduj své vlastní štěstí, abys ho druhým mohl dát". Chcete-li svému dítěti dát dobrý vklad do života, na prvním místě mu dejte svoje stabilní a šťastné manželství.

Dnes se to všelijak zpochybňuje, ale to je zbytečné. Stačí mít kamarády a otevírat se jejich srdcím, opravdu jim naslouchat, aby si člověk prožil, co a jak moc s nimi dělalo a dělá, i v období časné dospělosti a hluboko do dospělého života, štěstí a stabilita jejich domova. I jen to, že spolu rodiče nejsou šťastni, se jich hluboce dotýká. Chybí-li jeden z partnerů, bude chybět i něco v jejich životě, dlouho a velmi podstatně. Rozpad rodiny, i jen velmi ohleduplně a kultivovaně provedený, se jich dotýká hůř a hlouběji, než by to kdokoli z nás svým dětem udělat chtěl.

Ale protože své děti přirozeně milujeme a chceme s nimi mít neomezený kontakt, často dochází i ke sporům o ně a pak se láska snadno zvrhne v krutost a lidé si navzájem dělají i věci, které by si ani v okamžiku, kdy se pro rozchod rozhodnou a svého partnera tedy už moc nemusí, vůbec nedovedli představit, že by udělali nejen jemu, ale i svému nejhoršímu nepříteli. A cokoli udělají svému partnerovi, dělají především svým dětem.

V momentě, kdy se lidé rozhodnou pro rozchod, už je obtížné něco zachraňovat. Avšak budovat vztah od počátku tak, aby vydržel a byl šťastný, možné je - jakkoli to vůbec není snadné a jen v mimořádných případech to někomu samo spadne do klína tak, jak se to zpravidla čeká.

Je tu však ještě druhý snadno pochopitelný důvod, proč elfové uzavírali manželství až do konce světa.

Pokud si chci skutečně prožít druhou duši, prozkoumat ji a ocenit ji a žasnout nad její krásou, musím si dát čas vnímat ji v její úplnosti, to jest pokud možno až do konce jejího života. Cokoli menšího znamená, že ji nepoznám ani zdaleka. Myslet si že druhého mám přečteného po pár letech (neřku-li týdnech), je naivní. Ten, kdo má ve zvyku po několika letech, jakmile začne být vztah náročný, utéct a najít si jiného partnera, je podoben člověku, který se koupe tak, že vždycky omočí prst a uteče, když to začne studit.

Začne to studit? A proč by nemělo? Součásti koupání v přírodě pro nás většinou bývá požitek z osvěžení v teplém dni. Podobně právě jen tehdy, když si prožijeme odlišnost druhého a naučíme se jí oceňovat, získáme skutečný zážitek ze vztahu s ním.

Během života navážeme mnoho vztahů na různé úrovni. Všem jim hlubokou a celoživotní blízkost nebudeme moci dát. Proto věřím, že k manželské smlouvě sice v mnoha kulturách patřila právní a hospodářská ochrana slabých a bezbranných, ale její skutečnou podstatou je vydělení vztahu, který bude prioritou na celý život.

Připadá vám staromódní uzavírat smlouvy tohoto typu? Říkáte, že pokud je rozhodnutí opravdové, ti dva spolu zkrátka celý život zůstanou, i bez obřadů? Snad - ale právě v takovém případě slibům přece nic nebrání. Naopak: jakékoli obřady bez nezrušitelného slibu vyprazdňují podstatu věci. Jsou jen kulturní přežitek.

Smlouva vytváří prostor pro jedinečnou blízkost, a tedy prostor i pro veškerou křehkou, pestrou a intenzívní krásu a rozkoš, kterou dává plození dětí - a zdaleka nejen na tělesné rovině. Smlouva vytváří prostor stabilního domova, kde jsou vzniklé děti chráněné a vyrůstají ve šťastné lidi, schopné dávat lásku dál. To vše patří neoddělitelně k sobě.

Jeden moudrý člověk to pro mě v mém mládí vyjádřil obrazem stanu, který je dán třemi body, mezi nimiž musí být rovnováha. Jedním z nich je vztah, druhým odpovědnost, třetím erotika. Hloubka vztahu, odpovědnosti a tělesné blízkosti by měla být vyvážená. Plnému tělesnému sblížení tedy odpovídá smlouva na celý život. Pokud mezi jednotlivými "upínacími body" stanu není rovnováha, stan se hroutí a začíná do něj pršet. Pokud nerovnováha překročí určitou mez, stane se ze stanu jen hromádka mokrého plátna, která nikoho nechrání.

 Do té doby jsem tápala a nevyznala se sama v sobě. Na jednu stranu jsem snila o manželství, vždycky, když jsem chodila s nějakým hochem, chtěla jsem s ním do manželství vstoupit, a na druhou stranu jsem nechápala, jaký má vlastně manželství smysl. Je to víc než "cár papíru"? Co by to mohlo být víc? Pojetí rovnováhy mezi třemi upínacími body stanu mi dalo vědomí smyslu, který mi vydržel dodnes.

Zachovat rovnováhu arci není snadné. Je to umění, kterému se člověk učí celý život (oblíbená fráze učitelů - když ale člověk ve čtyřiceti zjistí, co všechno je potřeba se ještě naučit, protáčejí se mu panenky).

Udržet smlouvu v kultuře krákodobějších vztahů také není snadné. Kultura, v níž člověk žije, je silný tlak. Ale je potřeba s ním pracovat: využít ho, tam kde pomáhá, dát v něm ostatním lidem, co potřebují, a nenechat se jím vláčet. V kultuře, kde bylo manželství na celý život normální, vznikaly také tlaky, kterým člověk musel odolat - především svod zachovat smlouvu formálně, ale nenaplňovat ji skutečným vztahem.

Místo abychom trpně plavali s proudem, můžeme si uprostřed své širší komunity, uprostřed jejích tradic a zvyklostí, jejích obřadů, slavností a kulturních přežitků hledat cestu, která nám bude dávat skutečný smysl. Něco z kultury možná převezmeme, něco vynecháme, ale většinu proměníme a smyslem naplníme.

Všichni jsme kreativní. Zkusme to.

 

 

 

 

Pravá láska

 

 

Frodo ležel tváří vzhůru na zemi

a obluda se nad ním skláněla,

tak upnutá ke své oběti,

že si nevšimla Sama a jeho výkřiků,

dokud nebyl na dosah.

Sam nečekal a nerozmýšlel se, co má dělat,

ani zda je statečný, věrný či rozzuřený.

S jekem skočil kupředu,

uchopil Frodův meč a zaútočil.

Divoký svět zvířat nikdy neviděl zuřivější útok,

kdy zoufalý osamělý tvoreček

vyzbrojený maličkými zoubky

skočí po rohaté tlustokožné věži,

která se tyčí nad jeho padlým druhem.

 

Dvě věže

Někdy dostávám otázky, jak člověk pozná, že je připravený na vztah. Jak odlišit zamilovanost a opravdovou lásku. Zda je pravá láska nutná už od začátku vztahu, nebo zda je možné vztah zkusit a rozejít se, když zjistíme, že to pravá láska nebyla.

Tak tedy: co je to pravá láska?

Když čtu nějakou debatu na téma "láska", většinou jeden tábor tvrdí, že je to nějak promítnutý pud rozmnožování, druhý, že je to emoce.

Já si nemyslím ani jedno ani druhé.

Samozřejmě, láska není nad emoce povznesená.  Ale většinou s ní není spojena jedna emoce, nýbrž mnoho. Je tam touha po druhém. Je tam vřelost, spontánní touha obdarovávat. Je tam radost z něj, z toho, jaký je. Je tam radost se sdílení a z jeho lásky. Ale je tam taky bolest nebo hněv, když milovaný momentálně lásku neopětuje... nebo na ni reaguje způsobem, který je nám zatím cizí. A jsou tím silnější, čím silnější je láska.

Svět odvíjí dál a dál svou historii a někdy lidé prožívají mír a pohodu, někdy je doba zlá. Pak se může úzkost, bolest, ale i jen obyčejná vyčerpanost stát jedinou emocí, kterou jsme schopni cítit.

Co udělá pravá láska, když tyto chvíle nastanou? Neodejde ze vztahu, dál štědře a trpělivě dává, co jeho protějšek potřebuje. A v případě konfliktu zájmů mu dá přednost před sebou, třeba i do krajnosti. Emocím navzdory.

V nouzi dobrou radu dá ti každý přítel, ale jenom málokterý mouky plný pytel.

Připadá vám, že to neplatí?

Láska se nemůže omezit jen na emoce. Emoce člověka zrazují a někdy s ním hrají krutou hru. Láska se týká celého člověka, nejen jeho emoční složky; a pokud emoční složka momentálně selhává, je legitimní a vůbec ne neupřímné, když rozumová a volní převezme kontrolu.

Smíme a máme být šťastni, nemusíme se bát na tom cíleně pracovat, není to sobecké. Ale nemusí nás rozhodit, ani když se to momentálně nedaří.

Láska se nedá redukovat jen na pomoc, ale to neznamená, že láska pomoc odepře, když jde do tuhého.

Láska znamená dělat vše pro to, abychom druhému dali pozitivním způsobem možnost nás pochopit a obšťastňovat. Vychutnat si okamžiky, kdy k tomu dojde. Ale bez ohledu na to dál hledat, jak můžeme s radostí chápat a obšťastňovat jeho.

Vnímat hodně silně možná právě tu bolest, úzkost nebo únavu, ale zároveň jít a udělat to, co je potřeba - s vděčností a radostí pro krásu duše, kvůli níž to dělám. Třeba zůstanou jen jako spodní proud, ale nemusí být o nic méně autentické.

Nikdy neztratit výhled k oboustrannému štěstí, ale překlenout prací na něm i ty okamžiky, kdy se mi zdá, že nejsem schopen cítit nic pozitivního.

Je to jako v tanci. Ustavičné střídání, prolínání, souhra, napětí. Je v tom celý člověk, ne jen jedna jeho část.

 

Pravá láska není maskovaný pud rozmnožování. Naopak, věřím, že pravá láska není omezena na manželství. Tvoří pro mne jeden z kolíků stanu, kde dalšími jsou smlouva a erotika. Sex a s ním spojené úžasně vzrušující věci (zamilovanost, touha, okouzlení, romantika) jsou krásné a patří k manželství, ale nejsou nutnou součástí lásky! Mnoho zmatků a bolesti je v dnešní době způsobeno tím, že se to míchá dohromady. Erotika je jedna věc, pravá láska druhá. Doplňují se, mísí, působí v rovnováze tam, kde lidé uzavírají svazek, jehož cílem jsou děti, ale nejsou na sebe nutně vázány.

Manželství není jediný vztah, ve kterém žijeme. Do našeho života patří i další hluboké a silné vztahy. Není dobré se na ně upnout jako na náhražku nefungujícího manželství, ale manželství samo funguje zpravidla lépe, ne hůř, je-li neseno sítí podpůrných vztahů. Pravá láska může být i mezi rodiči a dětmi. Mezi kamarády. Ve skautu, kde je jedním z ideálů. V užším křesťanském společenství. Mezi jakýmikoli dvěma přáteli v tom starém a dobrém slova smyslu. Kteří se navzájem povzbuzují, rozumí si, drží jeden druhého, dělí se o poslední kůrku. Pravá láska byla mezi Frodem a Samem, když šli přes Mordor. Ale samozřejmě, tam se jen projevilo, co pravá láska znamená v kulisách mezní situace. Jistě mezi nimi byla i tehdy, když seděli u piva v Kraji, v klidu i pohodě.

Když se mě proto někdo ptá, zda je nutná "pravá láska" na začátku vztahu, nebo zda se mohou lidé rozejít, když zjistí, že to pravá láska nebyla, odpovím asi trochu šokujícím způsobem: Ne, pravá láska nemusí být na začátku vztahu. Ale rozcházet se proto, že "to pravá láska nebyla" je ta největší hloupost, kterou by člověk mohl udělat. Protože pravá láska má být součástí všech našich vztahů. Máme se pro ni rozhodnout, celý život ji budovat a zdokonalovat se v ní. Máme jí mít ke každému.

Manželství tedy není nic víc? Ale je. Je víc o ty spletité a vzrušující záležitosti s erotickým nábojem. Já je nijak nesnižuju tím, že je odděluju od prvé lásky. Jsou krásné a dobré jako jiné části přírody, ba dokonce někdy stokrát krásnější. Erotika není jen fyzický sex. Je to i vše, co prožívají princové a princezny v pohádkách, vše, co patří ke kořenům naší kultury, ale čemu se ta kultura dnes ke své škodě vysmívá a od sexu to odděluje. Erotika se člověka může dotknout tak, že cítí extázi, tělesně i duševně. A chcete-li, i duchovně. Pokud je spojena s pravou láskou, která je jednou z nejspirituálnějších věcí v našem životě.

Ale i když je člověku manželství odepřeno, nebo se z nějakého důvodu rozhodne ho neuzavřít, nemusí být bez pravé lásky. I když se vzdá erotiky (těla i duše), na pravé lásce nemusí být ochuzen ani v nejmenším. Ani v nejmenším, tečka.

  Kroužek dobrých přátel může při určité hloubce vztahů člověku ohledně pravé lásky dát vše, co by mu mohlo dát manželství. V dobrém i zlém, v tom, co bude přijímat i v tom, co bude potřeba dát, v tom, co mu pomůže, i v tom, co bude muset vydržet (což nebude málo). Poskytne mu stejně plodný prostor pro učení, porozumění, vnímání druhých, pro osvojování si pozitivních metod, jak druhé naučit něco o sobě, jako by v manželství žil. Nepřeháním.

Z toho plyne, že to také je (při odpovídajícím přístupu) tou nejlepší myslitelnou přípravou na manželství, jakou si jen lze představit.

A neznám lepší začátek partnerského vztahu než na tomto základě. Jednak se lidi poznají v dobrém a zlém, mohou navázat partnerský vztah zodpovědně. Jednak ho začínají s tím, že už delší dobu na přátelství pracovali. Jinými slovy, "pravou lásku" už mají v kapse, a trocha té erotiky bude teď už jen příjemný bonus...

To poslední je do jisté míry pravda, ale do jisté míry samozřejmě legrace. Pravou lásku člověk nikdy nemá v kapse. Pořád se ji učí. Na začátku vztahu nikdy netuší, jak moc to bude bolet a co všechno se bude muset naučit. Ale vklad z toho, když člověk umí být dobrým kamarádem, takovým, jakými si byli Frodo se Samem, je přesto nedocenitelný. Proto ten, kdo se po léta učil být dobrým kamarádem, je opravdu hodně dobře "připravený na vztah".

 

 

 

 

 

 

Volba partnera

 

 

Práva zrušit zasnoubení bylo jen zřídkakdy využito, neboť elfové se při volbě svého druha málokdy zmýlí.

 

Morgoth`s Ring

 

 

V naší kultuře je pevně zakořeněný jeden mýtus, který lidem ohavným způsobem kazí životy. Jmenuje se "výběr vhodného partnera."

 

Samozřejmě, mýtus má pravdivé jádro. Začínat partnerský vztah je potřeba zodpovědně. Je potřeba neriskovat nic kritického pro případ, že by se partner v budoucnosti nijak podstatně nezměnil. Hledět na to, aby nebyl násilník, feťák, hazardní hráč, vyhýbač se práci, psychicky nemocný (což se samosebou nemusí krýt s tím, že mu někdo jednou naordinoval anidepresíva). Je potřeba, aby byl v zásadě stejného spirituálního přesvědčení (jinak je v sázce možná celoživotní odřeknutí si jednoty na spirituální rovině). Jinak mě toho ale zas až tak moc nutného nenapadá.

Do jisté míry je hodně důležitá otázka vzdělání, protože to hodně určí jak životní orientaci (nejenom pracovní), tak i celkový pohled na život: otázky, jaké si člověk klade, a jakým způsobem si je klade, až po ten smysl života a vlastně duchovní věci. Je potřeba to nepodcenit, ale myslím, že i tady už je určitá "pružnost hranic".

Hodně může věci ovlivňovat i věkový rozdíl. Případy, kdy jeden z partnerů vstoupí významně dříve do stařeckého věku či do krize středních let, zatímco druhý si to ještě nedovede představit. Ale i případy, kdy jeden z partnerů vstoupí do fáze samostatnosti a zodpovědnosti, zatímco druhý si ještě užívá bezstarostného studentského života. Zase: domnívám se, že to není nezvládnutelné, ale je hodně potřeba to nepodcenit. Připravit se na to, že kromě tisíců běžných odlišností budeme muset přijmout a naučit se milovat i odlišnost podobnou té, o nichž jsem psala v kapitolách o starých lidech a malých dětech. Možné? Určitě. Snadné? V žádném případě. Často se budete chtít rozejít, ale nedělejte to. Nebylo by to čestné: o věkovém rozdílu jste přece věděli od začátku. A zvládnout se to dá.

Ale nenechte se svádět, abyste ve výběru vhodného partnera zacházeli o mnoho dál.

Společné zájmy? Prima. Ale musíme počítat s tím, že budou období, kdy nebudou hrát prakticky žádnou roli. Jakmile má žena kupu malých dětí a muž plné ruce práce s tím, aby je zajistil, vyletí všechny komínem. Později, jak děti postupně začínají komunikovat, mohou přijít ke slovu při společných aktivitách rodiny - a šťastná rodina, kde se to dělá. Jenže život s dětmi je natolik jiný, že bez pořádné dávky přizpůsobivosti, kreativity a ochoty se učit se beztak těžko obejdeme. A tak si vlastně můžeme i společné zájmy teprve společně vybudovat. Co rozhoduje ohledně přežití a dobrých vztahů, je pracovitost, obětavost, zodpovědnost, velkorysost a asi taky smysl pro humor. Ano, podle těchto vlastností by se partner volit rozhodně měl. Ale je to univerzální. Nejde o "vhodného partnera" pro mě.

Sexuální soulad? To dnes také někteří testují předem, ale připadá mi to hodně naivní. Je to přece věc učení, jak ve vzájemném sbližování, tak v osvojování si dovedností. Chtít po někom, aby mi vyhověl od počátku, je jako posadit novorozeně za stůl a čekat, že bude psát. Na začátku bývá sex asi jen výjimečně nějak zvlášť dobrý. Ale pokud je tam pravá láska, budou na tom partneři pracovat. A dokonce i když byl na začátku hodně dobrý, nevyrovná se tomu, co bude za třicet let, tak jako se jídlo, které uvaří novomanželka, nevyrovná tomu, které uvaří tatáž žena jako babička.

Duševní soulad? Ano, tam může nastat případ, kdy si lidé harmonicky sednou bez větší snahy. Ale to je omezeno na tak mizivé procento případů, že by byla největší nepředloženost se na to upnout jako na ideál či dokonce nutnost, místo aby člověk šel do manželství připravený druhého vnímat, učit se a dávat mu to nejlepší bez ohledu na emoce. A pak je to úplně stejné jako to vaření a sex.

Netvrdím ani zdaleka, že člověk nemá volit s ohledem na povahovou blízkost. Naopak. Soužití některých typů může být o tolik, tolik snazší než jiných - a rozumět si v základním způsobu, jakým je člověk zvyklý lásku dávat a přijímat (Chapmanovy "jazyky lásky") je taky obrovská výhoda.

Pro mě byly "jazyky lásky" zásadním objevem. Po léta pro mě bylo synonymem lásky empatické naslouchání na rovině hlubokých životních otázek. Když jsem v manželství zjistila, že mi empatický posluchač chybí, vyrovnala jsem se s tím ještě relativně snadno. Člověk by přece neměl být sobecký, to je jasné. Chtěla jsem především být sama posluchačem druhému. Kritické bylo, že o to většinu času nestál. Neměla jsem jak mu lásku dávat. Věci pro mě přestávaly mít smysl. Zjištění, že pro druhého může láska proudit úplně jinými komunikačními kanály - bez ohledu na to, že jsem měla a dosud mám před sebou dlouhou cestu pátrání po tom, jaké že vlastně jsou -  bylo nesmírně osvobodivé. Je dost dobře možné, že kdybychom byli na začátku s manželem kompatibilnější, bylo by všechno šlo snáze.

Ale Chapman sám popisuje případ, kdy manželé mají "základní jazyk" společný. Oba pro milovaného rádi něco dělají, prakticky, a oba touží po tom, aby pro ně druhý občas něco udělal. Jak se to projevuje? No, dokud byli svobodní, on za ní jezdil a se vším jí pomáhal, ona se do něj kvůli tomu silně zamilovala a samozřejmě čekala, že po svatbě to bude pokračovat. On stejně samozřejmě čeká, že po svatbě dostane milující ženušku, která ho bude všestranně opečovávat. Konflikt jak hrom, a pro oba to bylo tak přirozené...

A tak se kvůli povahové blízkosti člověk nemusí zas až tak omezovat, což je dobře. V běžném životě stejně většinou narazí na partnery, kteří jsou... zkrátka jiní než on. Často se jako z udělání zamilovává do svých pravých protipólů (možná je to nějaký přírodní zákon, aby se trochu promíchaly geny, nevím...). Hurá sláva! Protože pokud je partner duševně normální… atd. viz druhý odstavec a přitom pracovitý, obětavý… atd. viz pátý odstavec, není to žádná nepřekonatelná překážka. Mohou se klidně vzít a pracovat na tom.

A naopak, i když jsou dva hodně příbuzné povahy, může být soužití velmi náročné, mnohem víc, než čekali. Je pravda, že když se vezmou protikladné povahy, může to vést k bolesti. Něžná a citlivá dívka si vezme energického muže, který nemá porozumění pro její city. On v ní dostane ženu, která je nepraktická a stále ve špatné náladě (jak si on její jemné způsoby, jak vyjádřit svůj smutek a osamělost, interpretuje). Perfekcionista si vezme tvůrčího, bohémsky založeného partnera, který je nepořádný, nezodpovědný, utrácí peníze a mnohdy i lže. Jeho partner si v něm uvázal na krk nemožného pedanta a suchara, který si neumí užít života. Ale manželství podobných povah může mít taky velmi nepříjemný průběh, při kterém oba ani netuší, jak dobře se mají proti případu, kdy by si vzali tu opačnou. Dva citliví introverti mají obrovský potenciál hloubky a porozumění, ale mohou skončit ve stavu, kdy pořád fňukají a vyčítají si navzájem i tu nejmenší bolístku (čímž se to eskaluje donekonečna). Dva perfekcionisté už neoceňují, jak je ten druhý pečlivý a zodpovědný, ale pedantsky si vyčítají ty drobnosti, ve kterých není sto pro. A ti dva energičtí? Někdy to bývá pěkná Itálie. Sami ji nesou ještě tak ze všech nejlíp, ale kéž by jejich dítě nebylo přecitlivělý perfekcionista...

Ze svého nejbližšího okolí znám případ, kdy si úžasně kreativní a myšlenkově pružná žena vzala podobnou povahu, ale manželství se nedalo udržet. Její muž byl okouzlující, nesmírně inteligentní a nadaný, ale labilní, uchyloval se k alkoholu a drogám a o rodinu se zásadním způsobem nestaral. Pak si vzala perfekcionistu a cítila se s ním jako v ráji...

Znamená to, že by se lidi měli po čase rozvést a uzavřít druhé manželství s "opačným případem", aby ho dovedli ocenit? Moc doufám, že ne. Ale je potřeba hodně, hodně věřit tomu, že

 

  není nevhodných partnerů. Když je snaha (zejména oboustranná, ale často to musí u někoho začít), mohou se naučit se navzájem pochopit, žít spolu a dělat jeden druhého šťastným.

  každý povahový typ má své klady a zápory. Jakmile se už pro někoho rozhodnu, je potřeba se za všech okolností a celou svou bytostí soustředit na ty klady - a zápory vidět v kontextu celé povahy, v souvztažnosti k nim (jako kdyby to bylo druhé manželství a předtím jsem měl jeho pravý opak...)

  jistě, každá povaha může a má růst do stále větší krásy. Rozhodně to mám svému partnerovi přát a občas mu mohu i opatrně pomoci. Ale především je jeho růst věcí jeho rozhodnutí a nejspíš si pro něj bude chtít zvolit svůj vlastní způsob. Moje morálně-psychologické diagnózy jsou zpravidla to poslední, co k tomu potřebuje.

  bolest neznamená, že je druhý nevhodný partner. Je nutnou součástí procesu sžívání v 99% případů. Důležité je, abychom jí využili k vzájemnému poznání a posunuli se o krok dál.

 

 

 

 

 

Věrnost

nebo oboustranné štěstí?

 

 

A žila s ním

sto dvacet let

ve veliké blaženosti.

Návrat krále

 

Naše srdce však nerostla dál stejným směrem.

Entky si vytvořily zahrady a žily v nich.

Ale my enti jsme chodili na toulky do lesů

a do zahrad jsme přicházeli jen občas.

Vzpomínám si, že kdysi dávno

jsem zase zatoužil vidět Fimbrethil.

Překročili jsme Anduinu a přišli do jejich země.

Našli jsme však poušť,

všechno bylo vypálené a vyrvané z kořenů.

Mnoho let jsme vycházeli hledat entky,

putovali jsme široko daleko

a volali jejich krásná jména.

Ale ať jsme šli kamkoli, nikdy jsme je nenašli.

Dvě věže

 

V dnešní kultuře krátkodobých vztahů se poměrně často stává, že se lidé rozhodnou spolu zůstat, ať už z jakýchkoli důvodů, a tímto "krokem proti proudu" jakoby vyčerpají všechnu svou energii. Rozhodnutí proti rozchodu zůstane vlastně tím posledním, co pro svůj vztah udělali pozitivního.

Něco ztolerují, někde omezí třecí plochy, a zbytek se zkrátka vydrží. Nejsou spolu šťastni a počítají s tím, že nebudou. Možná chovají v koutku duše skrytou naději, že by to snad přece jen bylo možné. Kdyby se druhý konečně změnil. Nebo možná už jen výčitku, že se nemění, ačkoli má celé společné štěstí v rukou.

A až partner zemře, až se vzdálí někam, odkud už ho nelze přivolat zpátky, napadne je, kolik to bylo promarněného času? Kolik nevyužitých příležitostí poznat a milovat odlišnou duši? Jak se jedinečná blízkost proměnila v trvalý život "na krok od sebe"?

Anebo ne? Až druhý konečně umře - nebo až děti dorostou a konečně se budeme moci rozejít - oddechneme si, osvobozeni, a vrhneme se po hlavě do hledání svého štěstí? Vhodného partnera?

Rozumějte mi dobře, někomu, kdo nezaviněně uvízl v noční můře s nějakým tím feťákem nebo násilníkem, druhou šanci rozhodně přeju. Ale tam bylo většinou doporučeníhodné (i když často hodně těžké) na nic nečekat a rozejít se co nejdřív.

V mnoha a mnoha dalších případech zkrátka je stávající partner přibližně stejně vhodný jako kterýkoli další, jakého by člověk ještě mohl nalézt.

A to, že už máme nějaké ty roky za sebou, to, že ho důvěrně znám, byť třeba z té nejhorší stránky, je vklad, který se dá proměnit. S kýmkoli dalším budu v tom začínat od nuly.

Zůstat partnerovi věrný a nedělat ho šťastným, nebýt šťastný s ním, znamená tvrdošíjně lpět na tom, že někomu působím bolest. Opravdu chceme takové rozhodnutí udělat?

Tak se obloukem vracíme k nutnosti vnímat odlišnost druhého a vycházet jí vstříc: snáze než u dětí a stárnoucích lidí, neboť druhý se neliší tolik. Avšak obtížněji o to, že jde o ten nejužší vztah, spojený s tolika nejhlubšími nadějemi. Každou odlišnost zde cítíme dvojnásob ostře.

Kdysi mi jedna známá vyprávěla podobenství o kamenech, které se točí proti sobě a narážejí na sebe. Zpočátku na sebe narážejí hodně. Postupně se ale stále víc obrušují, až pak, po letech, se jenom hladí...

Když jsem to slyšela, hodně jsem vnitřně nesouhlasila. Zraňovat druhého je špatně! To by nikdo neměl dělat! Není možné, aby to - neřku-li právě jen to - bylo prostředkem, kterým se vztah zlepšuje!

Dnes vím, že podobenství mělo víc pravdy, než jsem mohla tušit. Neboť k vzájemným zraněním může dojít, i když to není ničí vina. Budou bolet méně, když je budeme brát jako normální. Aha, narazili jsme na sebe. V něčem jsme asi rozdílní.

Částečně s ním nesouhlasím dodnes. K vyhlazení nedochází těmi nárazy samotnými. (To by mi opravdu vadilo, kdyby něco takového bylo třeba!) Cesta k vzájemnému hlazení vede přes připravenost hladit, přes touhu hladit, ať už narážíme nebo ne. Trochu oleje, zkrátka, a ta kolečka promazat!

Ale dobrá, teď jsme narazili. Ano, je to normální. Ale hlavně je v návaznosti potřeba vypátrat, v čem se lišíme, a najít dobrý způsob, jak spolu žít.

I když vezmu situaci jako normální, bude asi potřeba zatnout zuby. Udělat všechno, co je v mých silách, abych bolestný moment překlenul "pravou láskou". Přece už druhého znám natolik, abych věděl, jak mu situaci aspoň trochu ulehčit a osladit?

To mimo jiné znamená: vzdávám se v bolestný moment útěchy od druhého (jakou by mi jistě bylo vyjádření porozumění, upřímná omluva a slib, že příště už takovou situaci nedopustí). Ale zato mě nečeká zklamání, až takový slib nebude schopen dodržet. A to nebude, pokud situace ve skutečnosti nebyla jeho vinou, neboť ji způsobila vzájemná odlišnost. Dokonce ani tehdy ne, pokud byla způsobena obojím tak z poloviny (protože nebyl stoprocentně ohleduplný nebo všímavý). Je rozumné odpustit, ale nečekat od druhého, že se tím změní v anděla v lidských botách. Anděl by měl za sebou tisíciletou zkušenost. Můj partner je na začátku procesu učení.

Čím víc člověk bere ty bolestné momenty jako normální, je na ně připravený a reaguje v lásce... tím víc je pak samozřejmě těch krásných, a taky je za ty krásné patřičně vděčný a nepěstuje v sobě nic nezdravého tím, že by se soustředil na ty bolestné.

 

Co s tím prakticky?

 

Nepodceňujte maličkosti.

Možná vám tato kapitola přijde málo vznešená a hluboká. Je to tím, že tak opravdu věci vidím. Vznešené a hluboké záležitosti se projevují v bezpočtu praktických drobností. Pokud by se na tu rovinu nedostaly, je tu nebezpečí, že zůstanou jen abstrakcí, kterou druhý nikdy nepocítí.

Je to jako strom a ovoce. Vznešená nádhera urostlého stromu, hloubka jeho kořenů, se projeví záplavou titěrných červených kuliček. Jsou sladké a prospívají zdraví.

Jeden hrnek, nedbale ponechaný na stole nebo uklizený, může znamenat rozdíl mezi nebem a zemí. Mezi "někdo si mě všiml, záleží mu na mně" a "jsem tu jen za pracovní sílu, nikdo mě nevnímá jako člověka". Duše, která ho po někom uklízí, se možná nepřestala usmívat. Nestěžuje si. Ví, že by to bylo zbytečné - a pak, člověk má přece být laskavý a nesobecký? Ale to neznamená, že si ten vnitřní boj vybojovat nemusí. Zejména zhruba tak okolo dvaceti až třicetitisícátého hrnku, který uklízí.

Totéž přání, vyslovené podrážděně či kriticky, nebo vlídně a se špetkou laskavého humoru, může znamenat rozdíl mezi nebem a zemí. Ten z manželů, kterému se ho dostalo, už možná ani nereaguje na zlé slovo stejnou mincí. Radši ať je doma klid. Ale chtěl by žít v nebi srdečnosti, kde by se cítil přijímaný, kde by měl úspěchy i jako partner a rodič - ne v dusivé atmosféře, která mu bere všechnu naději, že by vůbec někdy mohl uspět či nalézt přijetí.

Možná máte jen nepatrně volného času. V práci od vás čekají dvanáctky a k tomu věříte, že je třeba ještě ze zbývající doby ukrojit určitou porci dobrovolnictví pro druhé, jinak by člověk prožil nesmyslnou přízemní existenci. Ne, neradím vám, abyste si na svou rodinu přece jen nějaký ten čas nezkusili vyboxovat. Ale nezoufejte. Protože rodinné štěstí se často  skládá z maličkostí a ty tolik času nespotřebují. Můžete je svým nejbližším dát i přesto.

 

Berte vážně všechny informace o druhém, které se vám podaří shromáždit.

Nezapomeňte: nemusí mít v lásce stejné komunikační kanály jako vy. A začít je objevovat ještě neznamená vědět o něm všechno.

Berte vážně zejména to, o čem dává opakovaně najevo, že by si to přál. Především ty věci, o kterých vám připadá, že je vážně brát ani nelze. Manžel se chce vždycky znovu "smiřovat na polštáři", zatímco vy máte pocit, že ve chvíli, kdy porozumění skřípe, je sex zbavený všeho smyslu? Že to bude náhražka skutečného vztahu a problémy se zametou pod koberec? Přesto může platit, že pro něj má fyzický kontakt tak hluboký význam, že bez něj nikdy nepocítí, že jste si doopravdy odpustili a chcete si navzájem vyjít vstříc. Žena zase už remcá, že nikdo nevynesl smetí? Ten jednoduchý úkon, který vám koneckonců nezabere ani pět minut, se jí může dotknout víc než drahá romantická večeře při svíčkách. Zejména, když ho vykonáte sám od sebe a bez otrávených řečí. Partner marní čas nějakou zbytečnou činností, místo aby udělal těch tisíc věcí, které jsou v domácnosti potřeba? Ok, někdy potřeba jsou. Nebo aspoň někdy některé. I to budete muset společně nějak zvládnout. Ale třeba by šel časový plán přizpůsobit, jakmile skutečně pochopíte, že váš partner možná nikdy nepocítí, že ho má někdo rád, dokud ho ten někdo nepodpoří a nepokusí se do jeho záhadných zájmů proniknout...

Berte ale dvojnásob vážně to, o čem dává najevo, že by si to nepřál. Reagoval druhý opakovaně negativně na nějaký váš dárek? Možná jsou to pro něj vyhozené peníze a jako druh komunikace pro něj dar nic neznamená. Výborně, ušetřili jste. Ale také je možné, že tento druh komunikace pro něj znamená naopak strašně moc, a právě proto se ho bolestně dotklo, že jste mu dali něco nepromyšleného, míjejícího jeho přání. V tom případě by bylo největší chybou rezignovat na vzájemné obdarovávání jako takové... Druhý viditelně odmítl stisk ruky, objetí, polibek v běhu všedního dne? Možná pro něj neznamenají tolik a nestálo mu za to přerušit práci. Možná ale pro něj znamenají hodně a proto na ně chce mít čas a klid. Možná je uzavřenější povaha a takové projevy ho dostávají do rozpaků. Ale taky možná po nich touží, jsou pro něj nesmírně vzácné, a v tu chvíli míra vaší vnitřní blízkosti ještě nestačila na to, aby pro něj mohly být autentické.

Vidíte, jak je to komplikované? Pořád je co poznávat, co se učit. Nemůžu si jednoduše odškrtnout splněný úkol: rozešli jsme se? Ne, takže jsem udělal vše správně. Odměnou není dobrý pocit po úspěchu u zkoušky. Odměnou je studium samo, všechna ta krása nových objevů, všechno to bohatství rozšířených obzorů.

 

Do ničeho druhého nenuťte.

Nenuťte ho, aby plnil vaše přání. Ani hněvem a přímým nátlakem, ani morálními požadavky, ani citovým vydíráním. Sledujte v tom každý sám sebe a buďte sami k sobě hodně upřímní. Protože všechny ty způsoby jsou zabijáky vztahu.

Můžete druhého požádat, můžete mu ve vhodnou chvíli vysvětlit, proč je to které přání pro vás tak důležité. Ale když to nesepne, zkrátka je v té které věci ještě příliš jiný než vy. Propast mezi vašimi světy se v této oblasti zatím nepodařilo přemostit. Žádné neštěstí - snad příště. Zůstaňte nad věcí a soustřeďte se na ty způsoby kontaktu, v nichž se vám už daří a přinášejí vám vzájemné uspokojení. Pokud to půjde, pár si jich vědomě zorganizujte, ať máte nějakou kompenzaci.

A už vůbec nenuťte druhého do věcí, které ani nejsou splněním vašeho přání. Jen "pro jeho dobro". To byste si spletli životní období. Váš partner není vaše dítě a je nejspíš starší nejen dvanácti, ale i osmnácti let. Kdyby byl puberťák a vy jeho rodič, za podobný přístup by vás sežral. Pravděpodobně jen z velké lásky k vám nebo díky své značné kultivovanosti to teď neudělá. Chuť by měl. Pokud máte dojem, že má nějaké zlozvyky, kazí si zdraví, nedělá něco, co by mu všestranně prospělo, snad je možné se velmi opatrně, ve vhodnou chvíli, zeptat, jak to vidí on sám. A pozorně mu naslouchat a bude-li to vhodné, taktně mu pomoci udělat první krok (s respektem k tomu, že nakonec třeba zvolí jinou možnost). A hlavně nikdy, nikdy nezneužít jeho otevřenosti tím, že byste do něj od té doby začali "rodičovsky" rýt.

Nepočítejte také s tím, že se druhému bude automaticky líbit vše, co vymyslíte a naplánujete. Pokud jste energičtější povaha, máte k tomu možná sklony. Nenutíte ho vlastně, jen vše rozhodnete za něj, protože je to pro vás přirozené. A druhý je možná váš protipól, tak se často přizpůsobí. Ale pak ho strašně málo poznáte. Nebudete vědět, co by ho doopravdy těšilo. Potřebuje, abyste mu dali jeho prostor - stejně jako to malé hrající si dítě. A vy potřebujete tiše odstoupit, sledovat ho a žasnout.

 

 

Nezapomeňte, že vzájemná odlišnost se může týkat i procesu komunikace.

Pokud se máte navzájem poznat, bude potřeba mluvit o spoustě věcí, ve kterých jste odlišní. To často může být nepříjemné pro obě strany. Mnohokrát by bylo člověku milejší se přizpůsobit a neriskovat konflikt. Nebo to, že se otevřu a narazím na odmítnutí. Nebo zranění druhého.

My jsme dejme tomu rozhodnuti nevzdat to za žádnou cenu. Prozkoumat a vnímat a ocenit všechny detaily druhé duše, na kterou jsme si právě kvůli tomu vyhradili léta času.

Ale když už se přinutíme k otevřenosti, čeká nás pestrý výběr dalších úskalí.

Jsou lidé, kteří si myslí, že komunikují správně, když se nerozčílí. Zůstanou klidní a zdvořilí. Ano, je výborné nedělat si doma z každé maličkosti Itálii. Ale bez skutečného naslouchání druhému, porozumění pro něj, respektu k jeho osobnosti... jste prostě nekomunikovali vůbec.

Jsou lidé, zejména něžné dívky, které si myslí, že komunikují správně, když vše sdělí druhému šetrně, jemně a se soucitem. Ale bez skutečného respektu k osobnosti druhého.... atd.

Naopak má tento způsob komunikace ještě jedno úskalí. Některým mužům pak zkrátka vůbec nedojde, o čem je řeč - a ještě k tomu to neznamená, že vyváznou bez zranění. Pro ženu je typické komunikovat nepřímo, v náznacích. Je to tak přece šetrnější k druhému, ne? Nikdo ho nehubuje, nikdo ho k ničemu nenutí, má větší prostor zachovat se jako gentleman, z vlastní iniciativy. Její muž vidí ženu, která donekonečna remcá, místo aby problém vyřešila (řekla konečně, kdo a kdy má to smetí vynést). Je nucen žít v trvalé atmosféře nespokojenosti a to ho vysiluje.

Ale v méně praktických záležitostech je vše ještě o stupeň komplikovanější. Žena třeba cítí, že si už s manželem dlouho v klidu nepopovídali. Na její jemné narážky a nabídky v tomto směru nezareagoval (protože si jich vůbec nevšiml), takže už je jí dost zle. A tak už jen vypadá smutně a čeká, tak moc čeká, až se jí muž konečně zeptá, co ji trápí a jestli jí nemůže nějak pomoci. Co vidí muž? V ideálním případě ženu, která vypadá jak hromádka neštěstí. Ale neřekne proč, a on nemá tušení, jak se jí přiblížit, jak jí pomoci, a je z toho zoufalý. Nic ho nezraňuje víc než se muset bezmocně dívat, jak milovaná trpí.

A může to být i horší. Mimiku velkého smutku je možné v některých případech snadno zaměnit za mimiku jiných citů. Smutná žena může snadno vypadat jako ledová královna, necitelná, hrdá, nedostupná. Druhý může mít pocit, že se na něj žena zlobí (nezaslouženě), odmítá ho (možná ho přestala mít ráda), dokonce jsem znala jednoho, který prohlásil "nemá srdce". "Srdce" měla žena, která se na něj usmívala, řekla mu vlídné slovo a byla sexuálně vstřícná.

Což jsou věci, které žena může pro svého manžela udělat, i když má nějaký problém. A v tom kontextu mu pak třeba ten problém půjde vysvětlit (jednoduše, racionálně a přímo).

Ano, větší racionálnost a skoro žádné mluvení o citech mužům někdy taky pomůže. Jejich žena pak má pocit, že je neupřímná a nevysvětlila ty nejpodstatnější věci. Ale muž je rád, že se vyhnul nejistým citovým vodám, v nichž se nikdo nevyzná, a konečně problému rozumí.

Že se pak stejně bude chovat jako workoholik a možná dokonce ani to smetí nevynese? Hm... no, o tom jsme mluvili před chvílí.

Bez ohledu na bezprostřední výsledky může jasné a přímé slovo na druhého zapůsobit jako živá voda. Dokonce i když se jedná nikoli o můj, nýbrž o jeho problém. Celkem s úžasem jsem zjistila, že energičtější typy nemají ani tehdy moc náladu na šetrnost a chození okolo horké kaše.

Vlastně jim udělá dobře, když jim člověk (přiměřeně vlídný a srdečný) trochu vyhubuje.

 

Na druhou stranu, chlapi, počítejte s tím, že vaše žena touží, abyste jí četli přání z očí. Je to pravděpodobně hodně důležité - jakmile si osvojíte tuto dovednost, mnoho dalšího půjde jako po másle. A není to nic tak těžkého, každý se to může naučit.

Prostě si začněte psát poznámky. Zapisujte si všechno, co vám o sobě prozradí, udělejte si v tom systém. (Pokud nastane vhodná chvíle, můžete zkusit i pár doplňujících otázek, ale většinou není dobré příliš mnoho najednou.) V další podobné situaci už nečekejte na opakovanou prosbu. Mějte vše nastudované a v paměti a zkuste jí rovnou přání splnit. To je experiment. Buď vyjde nebo nevyjde. V obou případech si zpřesníte pozorování. Ale galantní ověřující otázkou ("smím ti vynést smetí?") zpravidla nic nezkazíte.

Každopádně však počítejte s možností, že pro vaši ženu není přirozené říkat vám věci přímo. Ve chvíli, kdy vás otevřeně požádá, abyste vynesli smetí, je už skoro zoufalá. Minulo mnoho příležitostí, kdy od vás něco potřebovala, ale nepodařilo se jí to sdělit, a tak to nějak zvládla. Teď už cítí, že se bez vaší pomoci neobejde. Je unavená, bolí ji hlava, nestíhá. Vystřílela všechnu svou komunikační munici a cítí se citově na dně. Teď už není prostor na vyjednávání a neochotné řeči. Prostě bafněte smetí a co nejrychleji ho vyneste.

 

Pokud komunikace zatím v něčem - možná v mnohém - vázne a druhý s vámi na budování vztahu nespolupracuje tak, jak byste si představovali, je to normální stav. Nepanikařte. Nezačněte si říkat "budování vztahu je možné jen oboustranně".

Ve skutečnosti je dost dobře možné, že druhý vůbec není netečný. Naopak, nejspíš by hrozně rád měl s vámi šťastný vztah. Snaží se ho budovat, ze své strany, svými způsoby, a naříká si nad tím, jak nespolupracujete.

Ptejte se, ve vhodnou chvíli. Pokud dosavadní komunikační prostředky selhávají, zkuste je modifikovat nebo úplně změnit. A využijte všech prostředků, které se osvědčily, i všech, které vás ještě napadnou, abyste naplnili společný život  maximálním množstvím šťastných momentů.

O jednostrannosti vůbec nepřemýšlejte. A pokud už musíte, reflektujte si všechny případy, kdy sice iniciativa vyšla od vás, ale druhý zareagoval pozitivně. Představte si, co všechno negativního mohl udělat místo toho.

A hlavně, zvažte, co všechno možná partner dělá v podstatě z lásky k vám či k rodině. Stavy "je v jednom kuse v práci a vydělává peníze" i "pořád mě peskuje kvůli pořádku" mezi to patřívají na prvním místě. Jsou hluboce kulturně (možná i biologicky) zakořeněné.

Znamená to, že ze sebe máte udělat otroka druhého, kterého protějšek ani nevezme na vědomí? Ne. Pokud z lenosti začíná vynechávat v žádostech slovo "prosím", klidně nasaďte "poker face", jako když učíte zdvořilosti malé dítě. V podobně jednoduchých a snadno pochopitelných záležitostech mějte odvahu být neústupní. Ale i tehdy zůstávejte na příjmu a ochotní se učit. Někdy věci nejsou tak jednoduché, jak vypadají.

A jako ta maminka malého dítěte, vždycky zůstaňte především tím, kdo dává druhému bezpečné signály, že ho přijímá a má rád.

Je možné, že veškerá vaše snaha nestačí na to, aby se některé problémy vyřešily. Budou se muset vyřešit jedině společně. Ale máte dobrou šanci vytvořit atmosféru, ve které se budou řešit mnohem snáz.

 

Na závěr proto: dopřejte druhému život s někým, kdo s ním bude šťastný. Zpříjemněte si společný život na nejvyšší možnou míru.

Dělejte s partnerem všechno myslitelné, co vás spolu baví a těší. Když nemá čas, vybírejte aspoň krátké činnosti. Nebo by se mu dalo s něčím pomoct, aby měl času víc?

Napište si seznam všeho, co se vám na něm líbí, i seznam všeho krásného, co jste spolu zažili, a asi tak jednou za týden si ho pomalu pročtěte.

Všechno, co můžete pro druhého dělat, dělejte tak, abyste si to mohli vychutnat. Nechte si na to dost času, abyste mohli být kreativní a vnímat, že dáváte lásku. A když bude času málo a svět plný stresu a budete mít nejvíc chuť mu podlehnout, schválně si vyšetřete třicet vteřin navíc a doplňte vykonanou práci nějakou estetickou maličkostí! Pro třicet vteřin se určitě nic nezhroutí a bude to vaše sladké vítězství...

Naplňte si život co nejvíc příjemnými momenty. Já vím, že by skalní přívrženec zenu ze mě dostal kopřivku, ale proč nedělat několik věcí najednou, abych spojil příjemné s užitečným, když bude výsledkem víc radosti a kapacity milovat? Lze zároveň cvičit, meditovat a potěšit se krásou? Jistě ano, třeba tancem na hudbu s inspirativními texty. Proč si nedat seznam krásných zážitků s partnerem (doplněný pěkným obrázkem) na zrcadlo v koupelně, abych si ho mohl číst při čištění zubů? Třeba ho tam ještě uvidí a potěší ho to.

Vytvořte trvalou atmosféru vzájemného přijetí, velkorysosti, domova, kde lidi "mají srdce". Aha dobře, jak vlastně vypadá muž, který "má srdce"? 1. Mluví a chová se vlídně (dokonce i v zápalu debaty nebo je-li požádán o nějakou práci). 2. Má čas (ani nepospíchá, ani nezírá do monitoru tak, že by neviděl neslyšel). 3. Asi tak jednou za den vykoná pro druhého drobnou službu i bez požádání (nebo svou pomoc nabídne a neprodleně skutečně vykoná). 4. Druhého pozorně vyslechne a místo aby radil (elf by řekl: "rada je nebezpečný dar i od moudrého moudrému..."), vyjádří soucit fyzickým kontaktem - ale ne takovým, který má přímý link na sex. Stisk ruky, ramene, obejmutí kolem ramen, něco takového. (Společná modlitba - pokud takové věci děláte - často taky pomáhá. Je ale třeba si dát pozor, aby reflektovala, co vám druhý svěřil, a ne vaše představy o něm.)

Používejte humor (ten laskavý, prostý útoků na druhého, ironie a sarkasmu). Humor dokáže zázraky. Vydržet nepříjemnosti, podívat se na věci z nadhledu, ale také třeba vyslovit uznání a na druhé straně ho přijmout, pokud je člověk ostýchavější.

Buďte s druhými šťastni a dejte jim to znát. Ale i když nedáte, oni to pocítí.

Buďte lidmi, kteří vědí, co chtějí, a proto zůstávají klidní a druzí se v jejich blízkosti uklidňují.

A vy víte, co chcete. Prožít spolu to zbývající půlstoletí ve veliké blaženosti.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Elfí rodina. Text © Laisi Finwen. Fotografie na obálce © Tara. Grafika na úvodních stránkách využívá především obrázků Rioli, ale i Posledních květů Marty a Listu od Lyrel (vše ©). Vydalo nakladatelství Spolku pro ochranu žížal v brdských lesích r. 2014.

 

 

 

Spolek pro ochranu žížal je ryze imaginární nezisková organizace, jejímž členem se může stát každý, kdo se rozhodne přispívat k ochraně žížal nejrůznějšími dostupnými prostředky, zejména šířením informací o jejich velké užitečnosti. Členové nemají naprosto žádná práva, ale také žádné povinnosti.