XVI.

Zákeřný útok

Nazítří si Laito odmítl jít lehnout. Vlastně ani nedokázal chvilku v klidu posedět. Ustavičně byl v pohybu, přecházel sem a tam, ačkoli nebylo vidět, že by něco rozumného dělal.

"Co se děje?" ptala se Mín, když už to trvalo nějakou dobu. "Něco není v pořádku?"

"Ale, nevím dost dobře, co dělat," odpověděl, očividně rád, že se může svěřit. "Teď už jsou ve věži určitě vzhůru a určitě je jim divné, že nevidí venku žádné stráže a vůbec nic živého. Brzy asi vyšlou signál, něco jako povel nástupu celé posádce, řekl bych. Pak možná ještě jeden, poplach. A pak už nám tu možná začne být pěkně horko."

"Proč? Všechna bezpečnostní zařízení jsi přece odpojil, ne?"

"Jsou tu ještě šachty, celkem čtyři - ústí do dolních pater pod hradbami. Do těch jsem se nedostal, leze se tam po provazovém žebříku. Teraskon tam byl, ale nic nenašel, jen soukolí, kterými se snad otevírají průduchy vzhůru. Nemám klid, když jsem to tam neviděl sám - mohla by tam tudy na nás přijít nějaká nepříjemnost."

"Tak co kdybychom se odtud ztratili, aspoň na čas? Teď už tě přece nějak přes hradby dostaneme."

"Zapomínáš na vojáky, uvězněné ve sklepích. Já jsem je dal zajistit - nemohu si vzít na svědomí, aby kvůli tomu zahynuli."

"Tak je vyvedeme spoutané na nádvoří - tam je velitel uvidí a nic jim neudělá. A než si je osvobodí, budeme už v bezpečí. Budeme muset pustit pevnost už dobytou, ale to je lepší než riskovat, že kvůli nám všichni umřou."

"Dobře mluvíš, jenže tak se nám nepodaří odtud dostat otroky. Je jich přece jen trochu moc na skrývání a nejsou ve stavu na rychlé přelézání hradeb či útěk. Nerad bych je tu nechával - bylo by to pro ně kruté, víš, když už okusili svobody a dobré péče."

"Tak myslíš, že to bude lepší riskovat?"

"To kdybych právě věděl! Zdálo by se že riziko je malé, ale já těm zdejším zařízením nevěřím, ne, ani trochu. A v sázce je příliš mnoho - tolik životů!"

V tom okamžiku proťal ticho zvuk rohu - trojí mohutné, pronikavé zatroubení. Laito bezmocně pohodil rameny.

"Vidíš, už je to tady!"

Už byl na půl cesty ke dveřím.

"Musím dolů, abych byl aspoň po ruce, kdyby se něco dělo."

"Laito! Já ti ty šachty prolezu ještě jednou, abys měl klid!"

Obrátil se k ní a na vteřinku se zarazil.

"Teď! Když už to začalo!"

"Vždyť je to jen zkouška, pro jistotu. Vůbec nevíš, co začne a jestli vůbec. A i kdyby, můj život nebo životy vás všech?"

"Máš pravdu. Nemám z toho sice vůbec žádnou radost... Proč jen jsem se tam nenechal od Teraskona spustit na laně - teď už to nemám naději stihnout... No dobrá, tak pojď."

"Budu stát při tobě celou dobu, Myšáčku."

Protáhla se však do úzké mezery mezi soukolím a stěnou - usoudila, že tam by se Teraskon jistě nedostal - a pečlivě ta místa propátrala. Velice si přála tam něco objevit a stát se Laitovi užitečnou, ale přes všechnu snahu nenašla nic.

Pustila se tedy dál, stále dál tou nudnou, zdánlivě nekonečnou chodbou. Dosud necítila strach a největší potíž měla s tím, aby nezačala nezáživný úkol odbývat. Vyburcovala v sobě všechnu vůli a lásku a přinutila se pracovat stejně pečlivě jako na počátku. Bylo to o něco těžší i v tom, že zkřehlé nohy dávno ztratily téměř všechen cit.

A pak byla u cíle. Chodba končila tak prostě a obyčejně, jak to odpovídalo celému jejímu vzhledu, slepou zdí a temnou šachtou vedoucí vzhůru, docela stejně jako na opačném konci až na to, že nahoře nebylo vidět žádnou mříž. Tma byla naprostá a Mín se mohla jen dohadovat, zda je tam tmavá chodba či pevné dveře.

Nějakou dobu věnovala tomu, aby propátrala okolí, s ušima nastraženýma na sebemenší zvuk shora, aby někdo znenadání neotevřel dveře a nespatřil ji. Nic se však nedělo a po chvíli si Mín povzdechla a obrátila se zpátky.

Asi tak v polovině cesty měla dojem, že cosi zaslechla, ale jista si nebyla. Pokud to byl signál, který Laito předvídal, ztlumila ho vrstva kamene a hlíny nad její hlavou i stovky metrů spojovacích chodeb.

Unavená a sklíčená se konečně vrátila k Laitovi. Myslela si že budou hned spěchat k další chodbě, ale když ji zabalil do pláště, vsunul si její nohy pod košili a podal jí láhev s entí polívkou, přijala to s velkou radostí. Nemusel se jí ptát, zda něco našla - věděl to hned, jak se na ni podíval.

"Ani nevíš, jak moc jsi mi pomohla, Myšáčku," řekl místo toho. "Když jsi nenašla nic ty, jistě bych ani já nic neobjevil. Samozřejmě, ani teď nevíme určitě, že jsme v bezpečí, ale aspoň jsme pro to udělali všechno, co se dalo."

"Ale vždyť já jsem neměla skoro žádné nápady, kam se podívat! A vůbec nejsem klidná. Chtělo by to promačkat každý kámen v těch zdech, a pak..." na tohle vlastně dřív nepomyslela, ale teď se jí to nejednou samo vybavilo. "Víš, ten konec. Všechno je úplně stejné jako tady, jenže tady je mříž a tam dveře. Nebo aspoň myslím. Může tam být taky prostě jen tma, ale stejně - něco mi na tom nehraje."

Laito vážně přikývl.

Jemně ji sesunul na zem a vstal.

"Samozřejmě!" pokračoval s patrnou úlevou. "Dávno mi to mělo být jasné. Pojď. Už vím, co udělám."

Pustil se chodbou zpátky s takovou vervou, že přes jeho ochromení měla co dělat, aby mu stačila.

Vlastně se o to brzy přestala snažit. Byl tak očividně zaujatý svým novým nápadem, který se ani neobtěžoval jí sdělit, tak zcela zřejmě ji naprosto přestal vnímat, že se v ní ozvalo cosi jako vzdor. Proč by se za ním vlastně měla honit? Stejně ji na nic nepotřebuje a pravda, také mu opravdu nijak užitečná není, znovu se to potvrdilo. Není žádný důvod, proč se mu vnucovat - a samota jí teď, když je jí tak smutno, udělá jen dobře.

Tiše za sebou zavřela dveře a octla se v neútulné, naprosto holé místnosti s jediným úzkým, zamřížovaným oknem. I zde si mohla sednout pouze na studenou zem, ale aspoň tu bude sama. Skrčila se do klubíčka v koutě, zachumlaná do pláště, a cítila, jak jí po tváři stéká první slza.

Jenže teď už ji cosi uvnitř zároveň varovalo. Počkej, rozmysli si to. Chceš se opravdu poddat zármutku? Nebude tě to přece jen bolet tím víc? Chceš tu opravdu ublíženě sedět a čekat, až tě Laito přijde odprosit, že na tebe na vteřinku zapomněl - po tom všem, co už pro tebe udělal a co jste společně prožili, po té hrůze, kterou jsi o něho měla ještě před pár dny? Chtělas mu být k užitku nebo dalším břemenem?

Ano, ale je to opravdu to nejlepší řešení? Nebudeš se chovat trochu pošetile - jako boháč, který sedí na hromadě zlata a pláče pro zakutálený pětník? Je tu přece tvůj domov - je tu moře lásky, ve kterém se jedna drobná křivda od přítele snadno ztratí jako nepatrná kapička...

A vtom to přišlo. Zcela náhle, jako by jí v hlavě sepnul nějaký poplašný signál, se v ní vynořila myšlenka: Vstaň! Honem! Musíš zpátky! Je tě potřeba v podzemí!

Ale ne, tohle se hodně lišilo od předchozích zklamaných pocitů - nebyla v tom ani stopa vlastního úsilí, vlastního přání, jen ta podivná, neodbytná naléhavost, kterou vnímala jakoby spíš zvenku, ze vzduchu kolem sebe, než zevnitř. Vlastně se příčila jejímu přání - ani trochu se jí teď nechtělo odejít a porušit to kouzlo, připravit se o tu poslední útěchu, která jí zbyla.

Děláš to, o čem věříš, že to dělat máš... ano, dělala to - teď už běžela zpět chodbou, jak nejrychleji mohla. "Veď mě, Otče, prosím tě - a zastav mě, jestli dělám hloupost," zašeptala, když spouštěla nohy do šachty - se stejnou důvěrou, kterou vždycky na Laitovi tak obdivovala.

Původně si tak napůl představovala, že poběží až k druhému vchodu do podzemí, ale když se přistihla, že s naprostou samozřejmostí slézá do původní štoly, jen se usmála a nechala to být. Pak zase tak trochu čekala, že dolní chodbou půjde pomalu a bude zkoumat okolí, ale nic takového. Divila se sama sobě, ale běžela bez zastávky dál a dál, až konečně celá udýchaná stanula u soukolí v polovině chodby.

Chodba byla tak vysoká, že i Laito by tudy prošel bez problému, což znamená, že Mín nedosahovala ani do poloviny a soukolí, které zabíralo dobré tři čtvrtiny výšky, se tyčilo ještě kus nad její hlavou. Dokáže tím otočit? To by byla tak práce pro Teraskona, možná spíš pro dva Teraskony, ale pro ni?

Uchopila jednu rukojeť ovládacího kola a ze všech sil se do ní opřela. Marná snaha. Obrátila se zády a padla na ni plnou váhou. Jen si narazila žebra. Zvedla oči vzhůru. Co kdyby vyšplhala po soukolí nahoru a skočila na jednu z horních rukojetí z výšky? Jinou možnost, že tím pohne, asi už opravdu nemá.

Ne! V žádném případě! Tohle varování přišlo ještě naléhavěji než všechna předtím. Nevěděla tehdy ještě, proč, ale byla si jista, že za žádnou cenu nesmí vyšplhat ke stropu chodby.

A v tu chvíli, jako by tím byla nevědomky vyslovila nějaké heslo, se část stěny hned vedle soukolí tiše a hladce odsunula zpět a pak stranou a ukázalo se schodiště, vedoucí do černočerné tmy dole.

"Výborně, Myšáčku," chválil si. "Zvládneme to - ještě to zvládneme!"

Když se nedočkal odpovědi, ohlédl se přes rameno. Místnost byla prázdná a to ho maličko zarazilo. Přešel ke dveřím a vyhlédl na chodbu. Nikde nikdo.

Teď už začínal mít trochu starost, i když nepříliš vážnou. Vzpomínka na entí prarodiče mu kdesi hluboko uvnitř našeptávala, že asi před chvílí jednal poněkud ukvapeně, ale žel, nemohl s tím přestat - záleželo na každé vteřině.

Mín se nadšeně vrhla ke schodům, ale vzápětí se zarazila. Nebylo snadné projít tím vchodem, který se jí tak náhle a tajuplně otevřel. Člověku se přímo vnucovala myšlenka, že stejně rychle a tajuplně by se mohl za ním zase zavřít. Mín si nepříjemně jasně uvědomovala, že o způsobu, kterým se dveře otvírají i zavírají, neví vůbec nic. A pocítila, jaký je rozdíl vejít do temné chodby, když má za zády otevřený východ do bezpečí, či když tam jsou kouzelné dveře, které se lehko mohou změnit v past.

Jen jedno hluboké nadechnutí a překročila práh. Sestupovala teď po úzkém, točitém schodišti. Dolů - dolů - dolů - tíseň způsobovala, že se jí to zdálo nekonečné, ale ve skutečnosti schody nemohly vést o mnoho hlouběji než do dalšího podzemního patra. Konečně se octla na rovině.

Bylo tu velmi vlhko a ještě chladněji než nahoře. Mín si posvítila lahví kolem dokola. Stála na malém okrouhlém prostranství, z něhož vedly na tři strany černočerné průchody. Okamžik na ně bezradně hleděla a upřímně řečeno, nelákal ji ani jeden. Mimoděk se otřásla.

Konečně se dostala na slepý konec, kde našla už jen jediné dveře. Laito pečlivě roztřídil všechny klíče, odebrané vojákům, a vybavil každého ze svých společníků kompletní sadou. Mín tedy začala zkoušet jeden po druhém, až našla ten pravý a otevřela si.

Octla se v poměrně velké místnosti, snad kruhové, jak soudila podle zaoblení stěny, u níž stála - její láhev nedosvítila na opačnou stranu. Podle toho tvaru, velikosti a zakončení přístupové chodby ji však napadlo, že možná stojí v samotném srdci podzemního bludiště - přímo pod ústřední věží.

Rovnou přes místnost se neodvážila, pustila se proto podél stěny. Už po několika krocích narazila na hluboký výklenek - připomínal krb, jenže bez ohniště. Místo toho v něm stál jakýsi široký černý válec, k němuž vedla shora a ze stran železná táhla. Působilo to pochmurně a trochu děsivě.

Ne, nebylo to příjemné pomyšlení, ale Mín se mu nepoddávala dlouho. Jestli tu zahyne, nijak si nepomůže tím, když na to bude ještě celou dobu myslet - a tak jako tak by se s tím asi už nic nedalo dělat. Ale když už je jednou tady, musí toho využít.

Pro jistotu zatajila dech, opatrně, po špičkách se přikradla k hrnci, jemňounce vyhákla pokličku z táhel - šlo to docela snadno - a tiše ji přiklopila zpět na hrnec.

Pak odskočila a oddechla si úlevou. Na okamžik stanula a bezděky se sledovala, zda se jí nedělá špatně nebo něco takového, ale nepozorovala nic, takže se brzy rozběhla podél stěny dál, kdyby tu snad bylo ještě nějaké takové zařízení.

Ve velmi krátké době odpojila všechny čtyři a bez nehody se vrátila ke dveřím, kterými do místnosti vešla, což jí báječně zvedlo náladu. Radostné vzrušení i vděčnost, že se jí splnilo její přání být užitečná, ji přímo nadnášely a zpáteční cesta se jí zdála nejméně dvakrát kratší než cesta sem. Brzy se octla zpátky pod schodištěm a vesele vyběhla nahoru.

Ale tajné dveře byly zavřené a nikde nejmenší náznak, jak by se asi mohly dát otevřít.

Bezprostřední nebezpečí tedy přestalo hrozit poměrně brzy, ale než byli hotovi, uplynuly už téměř dvě hodiny. Teprve potom mohl Laito povolit svým starostem a pustit se do hledání Mín.

Skalní stěna nad schodištěm byla stejnorodá, beze stopy kliky, klíčové dírky či alespoň škvíry či pukliny. Mín se nutila ke klidu a zevrubně ji kousek po kousku propátrala rukama, přičemž několikrát různou intonací opakovala větu, kterou pronesla těsně předtím, než se dveře otevřely z druhé strany. Marně.

Víc už ji nenapadalo, co by mohla dělat, a ve chvíli bezmocnosti, po kterou zůstala stát na nejhořejším schodu zničeně opřená o skálu, která se tvářila, jako by tu nikdy nikde žádný vchod nebyl, si velice živě uvědomila, jak pomalá a nepříjemná bude smrt, k níž je odsouzena, pokud se odsud nedostane.

Ne, světlo si nevypije, alespoň dokud se neoctne v krajní nouzi. Snad tu však někde nějaký zdroj vody najde, koneckonců zrovna dvakrát sucho tu opravdu není. A možná by se našlo i něco dalšího, co by se dalo použít. Co vlastně je za všemi těmi železnými dveřmi?

Hmmmm! Necítila zrovna dvakrát chuť to zjišťovat. Co by tam asi mohlo být? Všelijaká ošklivá obranná zařízení jako to, co už viděla - a kde má jistotu, že se jí podaří to poznat včas a nepadne jim za oběť? Anebo co když tu bydlí někdo z posádky? Jediný by stačil - neměla by proti němu šanci!

Zůstat sedět na schodech jí začalo připadat přece jen nejbezpečnější. Jestli někdo dole pracuje, třeba si jí tu nevšimne; kdyby Laito přišel, určitě ji tu najde - a možná by se jí mohlo podařit dát mu přes zeď na srozuměnou, že tu je.

Zaťukala na kámen, ale znělo to velmi hlasitě v tom podzemním tichu, až se bázlivě rozhlédla. Podruhé už se to udělat neodvážila, jen se co nejvíc skrčila, zabalila do pláště a vtiskla se do koutka na nejhořejším schodu. Z láhve světla si vyrobila entí políku a trošku, trošičku upila. Tak. Teď snad nějakou dobu vydrží.

Láhev v její ruce jako by teď vydávala mnohem slabší záři - jistě se jí to jen zdálo, neboť tu trošku, co upila, bylo sotva znát - ale jí připadalo, že se na ni okolní tma přímo tlačí a dusí ji a světlo pohlcuje. Musela se nutit ke každému kroku vpřed, ale divná věc, ani obrátit se zpátky se jí teď nechtělo. To by znamenalo se otočit a mít celé temné podzemí za zády - ne, ani to by nedokázala.

Po nekonečné době se přece jen jeden v zámku otočil. Opatrně pootevřela a posvítila si dovnitř, ale dávala si pozor, aby se příliš nepřiblížila.

Ukázala se jí malinká, prázdná místnůstka v holém kameni. Z jedné zdi trčel kus železa, po jiném vybavení ani stopy. Mín se otřásla. Příliš to připomínalo kobku pod hůreckým hradem, v níž s Laitem věznili Teraskona... a sklepení, v němž tak dlouho trávila čas sama. Rychle dveře zase zavřela.

Sousední místnost byla stejná jako předchozí, další také a čtvrtá rovněž. S každou se ostrost nepříjemých vzpomínek jen zvyšovala. Tma a samota na Mín doléhaly stále tíživěji. Ať se tomu bránila sebevíc, musela si chtě nechtě uvědomovat, že celé toto sklepení se nyní změnilo v její žalář, ze kterého se už nedostane... Zjistila, že si dobu svého věznění vybavuje tak živě, že se všechno, co prožila od té doby, zdálo jako sen.

Laito zachmuřeně pozoroval smolou zalitý vchod do podzemí. Tak krásně to vymyslel, tak pěkně se jim to podařilo, a veškerá ta práce vyšla nadarmo. Teď zas aby uvažoval, jak ji zrušit. Mín je tam, to mu bylo stále jasnější. Poslal sice Roira s Teraskonem systematicky prohledat všechny místnosti v pevnosti, ale sám už zatím zamířil sem, aby se pokusil najít nějaké řešení.

Rozhlédl se kolem sebe, pak sáhl do nářadí, vypáčil jednu kamennou dlaždici, pořádkumilovně ji očistil a začal do ní vrtat malou dírku. Nejprve ze všeho zkusí, jestli to náhodou není hořlavé. To by mu značně usnadnilo situaci.

Mín se s vytřeštěnýma očima tiskla zády k vlhké stěně chodby. Už nekřičela, ale na to musela vynaložit veškerou svou vůli - na nic jiného už jí síly nezbývaly. Srdce jí divoce bušilo a nohy se jí třásly tak, že za žádnou cenu nedokázala pokračovat v cestě, ať už kupředu či zpátky.

Ale při pomyšlení, že bude muset zůstat tady, se málem rozkřičela znovu.

A v tu chvíli, když už byl její rozum cele ovládnutý hrůzou a vůbec ji neposlouchal, našlo její srdce cestu, kterou marně hledalo s jeho pomocí nahoře na schodech.

"Otče, já nemůžu," šeptala téměř nevědomky, v úplném zoufalství. "Já tohle nemůžu. Zachraň mě!"

Zasmála se sama sobě, poděkovala za pomoc a vydala se na další průzkum.

Hned v další kobce objevila bezvládné tělo, přikované k železu ve zdi.