Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

"Máš pravdu," potvrdil Randir, když se ho na to zeptala. "Toto je jeden z mála lesů, který se zachoval téměř nedotčený, neboť krále vázala dávná smlouva s jeho obyvateli. Brzy však skončí a my si nemůžeme dovolit cestovat otevřenou krajinou; hory jsou pro nás jedinou možností úkrytu. Haradští s tím jistě počítají - troufám si však věřit, že kudy projdu já, tudy se za námi hned tak někdo nedostane. Mezi horami a lesem budeme ale muset překročit pás holé skály - bývalou silnici. Tam je největší nebezpečí, že narazíme na nějakou hlídku. Jsi příliš cenná kořist, než aby nějaký jejich velitel nezatoužil se vyznamenat na tvůj účet. Na tvé zmizení jistě přišli nejpozději třetího dne a od té doby se sem přímou čarou mohli dostat docela snadno."

Tiše se zasmál.

"Nu, to ano. Ale bylo to krásné, ne - s někým se poprvé setkat, s někým jedinečným mezi všemi, tajemným, živým a zranitelným - opatrně se přibližovat, hledat k sobě cestu... Mohl jsem tě samozřejmě taky důkladně uspat, tak, že by ses neprobudila sedm dní, ve dne ani v noci, tím by se všechno o dost urychlilo, na počátku i potom, když ses mi zasekla. Ale měl jsem o tebe strach, byla jsi tak zesláblá..."

"No tak, no tak, hlavně žádný strach. Nepohneš-li se, v tomhle oblečení tě nikdo neuvidí, dokud nebude docela blízko. Bude-li ti čekání dlouhé, mysli na to, o čem se ti v noci zdává. A věř mi - já se nevzdávám tak snadno. I kdybys ještě desetkrát upadla do zajetí, vždycky znovu se pro tebe vrátím, pokud se jen trochu budu držet na nohou."

Čekání se brzy skutečně začalo zdát dlouhé. Jak neměla čím se zabývat, vnímala mnohem víc všelijaká drobná nepohodlí. Každá poloha začala být po chvíli nepříjemná a ještě jí ani zdaleka nebylo jedno, zda po ní bude běhat hmyz nebo ne; avšak pokaždé, když se pohnula, uvědomovala si velmi jasně, že její bezpečí spočívá v tom, že se hýbat nebude, i kolik hluku chtě nechtě v suchém listí dělá. Velmi rychle se jí začalo zdát, že je Randir pryč už nejméně hodinu, a ať se snažila sebevíc, věnovala mnohem víc myšlenek starostem, co asi s ním je a co je asi čeká, než svým krásným snům. Jenže pak už byl opravdu pryč hodinu a ona se dosud krčila v mlází, opuštěná, bezradná a vyděšená. Měla co dělat, aby se nedala do pláče.

Když se její průvodce dostal na okraj lesa, opravdu tam nalezl vojáka na hlídce, velmi slušně ukrytého v porostu, ale ne pro jeho oči. Uspal ho celkem snadno, ale věděl, že opodál budou další a je čekala nejméně hodina obtížného šplhání, než budou z dohledu a mimo dostřel. Pustil se tedy podél cesty a zneškodňoval jednoho za druhým v délce asi dvou kilometrů. Právě se chystal otočit, aby se vrátil a pustil na opačnou stranu, když zaslechl veliký hluk. Znělo to jako náhlý bouřlivý vítr, do jehož hukotu se mísilo jakési syčení, mnohem slabší, ale tím zlověstnější.

Mín se začala ještě víc než dřív snažit, aby se ani trochu nepohnula, ale zdálo se, že se jí myška tak jako tak vůbec nebojí. Na okamžik se posadila, zvědavě zavětřila a otřela si tlapkami čumáček. Pak spěšnými krůčky popoběhla o kousek blíž. Mín zatajila dech. Zvířátko se dotklo její nohy, na vteřinku se zastavilo, pak jí vyskočilo přímo na nohu. Hrozně to šimralo, ale Mín držela jako vytesaná s kamene. V tu chvíli zapomněla na nebezpečí a vůbec na celý svět a byla tak šťastná, jak jen člověk může být.

Randir se rozběhl podél skal zpátky jako vítr. Jak míjel spící vojáky, každého důkladně pleskl přes obličej. Nedokázal přenést přes srdce, že by nedostali příležitost se zachránit, protože on je uspal. Tak jako tak jim dávno zmizel z očí, než se stačili vzpamatovat. Věděl ovšem, že únik do skal bude tímhle značně znesnadněn, a přitom teď záleželo na každé minutě. Čich i sluch mu prozradily, že les už začal hořet, a právě mezi ním a místem, kde zanechal Mín.

Myška kousek popoběhla, pak se vrátila a znovu se po ní ohlédla, nyní už jakoby trochu netrpělivě. Ne, takhle se přece nechová obyčejné zvíře! Co když je to opravdu tak, jak si vysnila - co když jí myška přišla na pomoc - nebo snad sama pomoc potřebuje... Snad to její společník pochopí, snad se nebude zlobit, aspoň ne moc.

Mín si nebyla tak úplně jista, že se orientuje, ale snažila se, co mohla, upamatovat na všechno, čemu se naučila. Měla dojem, že ji myška nevede směrem, kterým od ní její průvodce odešel, ale spíše směrem, kterým postupovali první dny společného pochodu, možná trochu šikmo. Po nějaké chvíli se znovu stočila a zamířila rovnoběžně s cestou, kterou ho viděla odcházet. Z míst, odkud vyšly, teď bylo slyšet nějaký hluk - jakési praskání či hučení - ale nebylo zdaleka tak silné ani zlověstné jako ten hrozivý zvuk předtím a Mín neměla tolik zkušeností, aby odhadla, co to znamená. Myška ji teď vedla tak rychle, že měla co dělat, aby jí stačila.

Když kolem nich dusaly těžké boty vojáků, Mín se citelně chvěla, i když ji stále pevně držel a mohla si schovat obličej na jeho hrudi. Měl však pravdu: nikdo z nich je nezpozoroval. Vítr hnal dým proti prchajícím, ale oheň se zvolna šířil i na opačnou stranu a než všichni přeběhli, kryl už dvojici u skály i kouř. Nejhorší teď bylo se udržet, aby se člověk nedal do kašle. Jako poslední neběžel jeden strážný, nýbrž celá skupinka; ti, kdo nespali, zřejmě dohnali ty před sebou. Ostatní, pokud byli rozmístěni po celé délce cesty, pravděpodobně prchli na druhou stranu.

Sotva minuli, Randir si ji zajistil lanem na zádech a pustil se po skále vzhůru. V několika vteřinách byl k její nesmírné radosti nad kouřem. Šplhal neuvěřitelně obratně a takovou rychlostí, že v tom muselo být ještě něco víc než obratnost; Mín brzy cítila, jak z něj kape pot, dokonce měla dojem, že je pořádně udýchaný. Dral se však neúnavně stále výš, jen s kratičkými přestávkami. Z toho, jak v takovém případě vždycky naprosto znehybněl, Mín snadno usoudila, že jejich příčinou není únava - nemusel jí nic říkat, sama pokaždé zůstala jako bez života, zmrtvělá strachem.

Vyhlédla také. Z té výšky měla pod sebou lesní požár jako na dlani. Nezabíral příliš velkou část hvozdu a nešířil se vlhkým jarním lesem příliš snadno, pomalinku však přece postupoval. V jeho středu jakoby se cosi otáčelo, cosi zářivě zlatého, jasnějšího než plameny, tak jasného, že to bylo zřetelné i clonou dýmu; zdálo se, že právě díky tomu se oheň vždycky znovu rozdmýchá. Cesta podél skal už se hemžila prchajícími živočichy.

"Musel byt jen kousek od tebe... ještě že tě nevyčenichal."

Drak se po chvíli vznesl, přelétl kus po cestě a pustil se do prchajících z opačné strany. Pak se vrátil, aby znovu rozdmýchal plameny. Opakoval ten manévr znovu a znovu, jako by dokázal pozřít neomezené množství potravy. Mín nemohla od té podívané odtrhnout oči, ale do její hrůzy se začala mísit ošklivost nad jeho nenasytností.

"Jeden z nich."

"Jestlipak se zachránila i ta myška," povzdechla si Mín.

Krátce po poledni už se pustili dál a putovali horami mnoho dní, od jednoho úkrytu k druhému. Cesta teď byla obtížnější, často zahrnovala namáhavé stoupání a často šplhání tak náročné, že musel zdolávat skálu sám a táhnout ji na laně. Postupem času však zvládala víc a víc; byla lehounká, štíhlá a obratná a když v sobě kvůli němu zlomila první strach, zjistila, že ji lezení po skalách docela baví. Jak míjel den za dnem a nenarazili ani na další draky, ani na jiná nebezpečí, pozvolna z ní spadly všechny obavy a začala se cítit jako na krásném výletě - její průvodce ji v tom ostatně všemožně podporoval, i když dbal pečlivě na všechnu potřebnou opatrnost.

Také sil jí přibylo. Zotavovala se před očima, trochu přibrala, tváře se jí zakulatily a zrůžověly, oči a vlasy dostaly lesk, údy zesílily. Rány se jí zahojily tak dobře, že si brzy opravdu mohl dovolit jí před koupelí trochu povzbudit krevní oběh proutím, a skutečně to nebylo tak nepříjemné, zdaleka ne tolik jako to, že od ní automaticky očekával totéž. Zůstávali při tom však oblečení, samozřejmě, a myli se teď každý zvlášť. V mnoha směrech s ní přes její mládí jednal opravdu jako s princeznou, nebo snad se ženou, které si váží. Jen někdy, když narazili na horské jezírko a slunce pražilo, takže jim pak mohlo vysušit šaty, koupali se spolu. Teď už uměla plavat a z ledové vody si nedělala naprosto nic, o pavoucích ani nemluvě.

Vycházeli spolu nyní mnohem lépe než na začátku, protože se lépe znali. On věděl, nakolik ona touží po něze, projevech lásky, důkazech porozumění; ona věděla, že se jí toho dostane nejspíše tehdy, když se bude tvářit statečnější, než je, a na těžkosti bude reagovat s humorem. Neztrácel také čas a hned prvního dne po rozepři, když byla dobře naladěna čerstvým smířením a vyprávěním a zvlášť pozornou péčí, se kterou se jí toho dne věnoval, ji začal učit statečnosti ve vztazích.

"Hleď, vyvedl jsem tě z vězení do světa, který ti může ublížit mnohem hůře," řekl jí. "A tím víc, čím víc ti daruje. Dokud nikomu nevěnuješ svou lásku, jsi celkem v bezpečí - od přítele i tvrdé slovo dovede bolet víc než rána bičem. A to se ví, můžeš se dát do pláče a čekat na prosbu o odpuštění, ale tím ve skutečnosti svou bolest jen zvyšuješ. Ne, nezačínej být smutná, neříkám to proto, abych ti něco vyčítal, jen proto, že jsi ráno zmiňovala, že nevíš, zda ses mohla návalu smutku ubránit. To samozřejmě také nevím, vím však, že každá bolest se dá snést mnohem snáz, znáš-li k tomu nějaký důvod. Hladovíš-li proto, že se nechceš dopustit násilí, je to jiné než být v rukou někoho, kdo ti odmítá potravu; odřekneš-li se bytosti, po které toužíš, protože víš, že o ni stojí tvůj nejlepší kamarád a protože máš před sebou cestu, na níž pomůžeš mnohým, můžeš pak cítit dokonce štěstí, když ji vidíš jako nevěstu. Vzpomínáš si, viď? Víš, o čem mluvím?"

"Už sama kvůli sobě tedy uděláš lépe, když se mu ubráníš. V první chvíli jako by to bolelo víc, ale pak máš pokoj. Ale je tu také ten, kdo ti ublížil - hleď, to je čin hodný královny, když mu ani nedáš najevo, čeho se dopustil - poskytuješ mu odpuštění v plnosti dřív, než ho vůbec napadne o něj prosit; a odložíš-li vlastní bolest stranou jako něco, co musí být a čím nemá smysl se nějak zabývat, získáváš prostor přemýšlet o druhém, usilovat o porozumění, o pomoc. A to je láska, Myšáčku. To je nejhlubší štěstí."

"Běda tomu, kdo by to dělal," odpověděl vážně. "To je velmi zlé, přijímat něčí lásku jen k vlastnímu prospěchu a neoplácet ji láskou vlastní, tupě se spokojovat se vztahem bez rozepří a vůbec se nesnažit přijít na to, co druhý potřebuje a po čem touží. Mně samotnému je to velmi cizí, ale znám už teď lidi dobře a vím že máš pravdu, Myšáčku, někdy to mezi nimi přesně takhle chodí. Ten, kdo tak žije, je ubožák: sám se odsoudil k životu mimo lásku, bez skutečného štěstí. Stále natahuje ruce, aby přijímal, jako žebrák u vrat tvého paláce, neschopný se zapojit do hudby a tance, dávání a přijímání tvých vztahů s tvými skutečnými přáteli. Čím ti vlastně může ublížit? Ty zůstáváš královnou. Cítíš nad ním lítost a doufáš, že se změní; a dáváš mu tolik, kolik je schopen přijímat. Nikdo tě nemůže připravit o tvé bohatství, které se rozdáváním jen zvětšuje."

Zasmál se.

"Jsi hodná, že mi to vůbec ještě věříš, po tom včerejšku. Vidíš, ve skutečnosti je to s mnohými asi tak, jako se mnou: něco bychom chtěli a ne vždycky se nám to podaří. Ale neztrácím naději, vždyť každá kapka lásky v našem srdci je beztak jen dar od někoho, od koho už jsem přijal mnoho dobrého."

"A budeš je mít i pro mě? Neutečeš mi příště hned zase, kdybych to nezvládla?"

Zasmál se. "To asi jsem. Ale nenapomínáš mě zase tak špatně, vůbec ne. Teď poprvé vidím, že byl vždycky mnohem pokornější, než jsem si myslel. Tak dobrá, Myšáčku, domluveno. Pojďme se to prostě učit - spolu!"

A od té doby vždycky, když podlehla smutku, odložil všechny svoje zásady a začal ji vyloženě rozmazlovat; a kupodivu tak docílil toho, že se jí to stávalo stále méně často. Jeho "Běda tomu, kdo by to dělal," neustále znělo někde v koutku její duše a za tu trochu něhy navíc platila velkým zahanbením - zatímco když vydržela, vždycky na to přišel, někdy dříve, někdy později, a dovedl to ocenit i dát zpětně najevo porozumění takovým způsobem, že to stálo skoro za všechno.

A byl tak laskavý pod tou tenkou drsnou slupkou! Nikdy nepropásl příležitost jí trochu usnadnit či zpříjemnit život, když to bylo jen trochu možné. Nepřestal jí vyprávět jen proto, že si zvykla na pavouky, dokonce jí začal večer před spaním zpívat bez jakékoli zkoušky, alespoň ptačími hlasy, když nemohl jinak. A třebaže napínal všechny síly na to, aby ji co nejrychleji dostal do bezpečí, kolikrát vynaložil úplně nerozumě mnoho námahy na to, aby jí opatřil nějakou pochoutku.

Byl krásný ten život mezi vrcholky hor na počátku léta. Svahy, porostlé azalkami a maliním, kamenné srázy, oka jezírek a ledovcové pláně byly odděleným světem, drsným a nebezpečným, avšak zároveň nádherným a chráněným - alespoň na těch krkolomných stezkách, kterými ji vedl; světem, kam utrpení nížin dosud neproniklo. Léto už vrcholilo, než se Mín dostalo nové připomínky nebezpečí, v němž se nacházejí.

"Máme dvě možnosti," vysvětlil Randir Mín, když se ukládali k odpočinku v poslední skrýši na posledním srázu Bílých hor. "Buď budeme postupovat co nejrychleji a občas tě ponesu; pak se dostaneme na druhou stranu za dvě noci či noc a den, ale budeme v největším nebezpečí, že nás někdo či něco zpozoruje. Nebo můžeme postupovat co nejopatrněji, plížit se a ukrývat, ale tak se nám cesta protáhne na několik dní."

Následujícího večera už byli na pláni. Mín dělala, co mohla, aby se v duchu poctivě připravila na nejhorší, a nijak se nezklamala. Za prvé ji čekala další spousta učení, které musela zvládnout velmi rychle a bez nářku nad tím, co se jí nedaří. Jen to samo o sobě už bylo dost zlé; k tomu však přistupovalo namáhavé, pomalé plížení jednotvárnou, prašnou krajinou, vyprahlou letním žárem, mezi tvrdou, ostrou trávou, která řezala do prstů. Prach, který dýchala, vysoušel hrdlo a vody měli jen jednu láhev pro oba, což se zdálo zoufale málo. Byl by ji uchoval všechnu pro ni, ale to mu nedovolila. Toho dne byla tak statečná, až ho to dojímalo, takže s ní ovšem jednal zvlášť laskavě. Výsledkem bylo, že když před ránem dorazili do údolí Želízu, kde se mohla napít a umýt a ulehnout v úkrytu pod břehem, usínala vlastně na vrcholu štěstí.

"Za chvilku poznáš."

"Kdo tu mluvil o entí polívce?"

"Co vidíš?" špitla.

Suchá tráva snadno vzplála a vítr plameny rychle rozdmýchával. Randir však měl pravdu - hnal je pouze jedním směrem. Stačilo pár kroků couvnout a žár nepocítili. Nějakou dobu čekali bez hnutí, ale zanedlouho se Randir zvedl, vzal ji do náruče, shodil mokasíny a skočil na pás spálené země. Doběhl po něm až tam, kde byl dostatečně široký, tam se zastavil a čekal. Mín si všimla, že nestojí bez hnutí - ustavičně přešlapoval, vlastně zlehounka tančil jen po špičičkách. Zamrazilo ji, když si uvědomila, co to znamená, ale nemohla dělat nic, čím by mu jeho úděl ulehčila. Brzy už se požár s hukotem hnal kolem nich po obou stranách; prchalo před ním množství živočichů, menších i větších.

Pak nastalo ticho.

Randir čekal a napjatě naslouchal. Mín se zdálo, že to trvá nekonečně dlouho. Náhle sebou na okamžik hodil pozpátku do popela, znovu vyskočil - to všechno s ní v náručí - odepjal její plášť, nechal ho padnout na zem, několikrát ho přeložil, poklekl na něj tak, aby si ji mohl položit na kolena a přirýt oba svým začerněným pláštěm a znehybněl. Mín už jen cítila, jak jí položil ruku na ústa a sevřel ji ještě pevněji. V příštím okamžiku už to slyšela také - burácení, podmalované zlověstným sykotem, které se stále blížilo. Byla by opravdu křičela hrůzou, kdyby jí v tom nezabránil - trvalo to však jen chviličku. Během několika minut rachot dozněl opačným směrem.

"Řekni, jak ti draci zabíjejí?" zeptala se tichounce. "Rychle?"

Ruka, která jí podpírala ramena, jí znovu pozvedla hlavu a jeho oči se vážně zahleděly do jejích.

"Máš pro něj nesmírnou cenu, Myšáčku," řekl pak tiše, ne však šeptem; a jeho hlas měl v sobě něco, co jí pronikalo až do morku kostí. "Spíše se ztratí v nicotě celý svět než jediná duše. A ty nejsi člověk, který by se honosil svými zásluhami. Pokud uznáš své chyby a budeš prosit o odpuštění, nebude ti odepřeno. Dostane se ti důkladné, láskyplné péče a radosti stále vzrůstající. Takto zemřít není tak špatné, Myšáčku - je to neskonale krásnější než všechno, co si i jenom dovedeš představit. To, čemu nyní říkáš život, má tak velikou cenu vlastně jedině proto, že je to se skutečným životem tajuplně a neoddělitelně propojeno." Na chviličku se zamyslel, pak pokračoval jakoby víc pro sebe než pro ni. "Ano, často by se mohlo zdát, že pro mnohé ze smrtelníků je pobyt na světě jen nesnesitelným břemenem, které by bylo nejlepší setřást. Avšak každý jeho okamžik má nekonečnou hodnotu, protože je možné ho naplnit láskou." Teď už ji zase oslovil naplno. "Láskou, Myšáčku, rozumíš mi? Zaséváš ji v utrpení, a už to ti dokáže osladit - rozkvete ve štěstí, které se s ním nedá srovnat. Avšak bez semene není květu, pamatuj."

Mín se k němu choulila ztuhlá děsem, avšak zároveň zvláštně klidná. Ozvěny jeho slov se jí dokonce i teď stále vracely. "Bez semene není květu..." Jestlipak za všechny ty dny, co je na světě, vůbec kdy někomu dala lásku? "Pro mnohé ze smrtelníků je pobyt na světě břemenem..." Jako pro ni ve vězení. Že by ty dny přece mohly být k něčemu dobré? Ale komu tehdy dala lásku? Nesetkávala se s nikým jiným než se svými vězniteli a vůči nim cítila jen nenávist a později hlavně strach... "Tvá obětavost je pro mě přepychem..." Ach, že by přece? Alespoň jedno skromné semínko? Že by nakonec tahle hrozná noc měla větší cenu než všechny ty krásné dny nahoře v horách? Ale čím je ta špetka lásky proti tomu moři času, který věnovala myšlenkám sama na sebe a ani nevzdechla na potřeby někoho jiného, dokonce ani na potřeby svého průvodce, který je k ní přece tak hodný... "Pokud uznáš své chyby a budeš prosit o odpuštění, nebude ti odepřeno..." Že by někdo byl ochoten trpělivě vybírat její semínka z hromady jalového písku? Snad ne ten, o jehož slávě zpíval Tuilindo... jehož velikost a krása se nedá vypovědět... "Máš pro něj nesmírnou cenu, Myšáčku."

Randir ji postavil a ještě chvilku přidržel, než se jí do těla vrátil život natolik, aby mohla sama udržet rovnováhu. Pak se posadil, protáhl se, opláchl si nohy deštěm a začal se obouvat. Věděl, že pouhá látka by ho před žárem žhavého popela stejně neuchránila, proto obutí ušetřil; teď se mu dobře hodilo.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )