Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

 kapitola 58.

Laitův plán potřeboval trochu času, aby se rozvinul. Pár týdnů trvalo, než se podařilo zajatce dát jakž takž dohromady. Nejprve je všechny opatroval v místnostech pro posádku, ale když se koncem prvního týdne začali probírat, ponechal tam jen lehčí provinilce. Jakmile toho byli schopni, odvelel je v rámci trestu i léčby zároveň na nejrůznější práce při nápravě škod, dobyvatelskou armádou v městě způsobených, především úklidu Rath Dínen. Dohlíželi tam na ně hlavně Tasarinke s Mirionem, ale už také jejich bývalí otroci. Aby působili silnějším dojmem, Laito je nejenom oblékl do stejnokrojů městské stráže, ale nechal je v kontaktu s vězni užívat masek, z nichž jim svítily pouze oči. Naučil je také dávat zajatcům svou vůli najevo beze slov (i když ovšem i bez násilí) a zachovávat přísné mlčení. Ani vězňové samotní mezi sebou neměli dovoleno mluvit.

Těžší provinilce pozavíral po jednom do kobek, arci vybavených docela jinak než ta Mínina, ale přece jenom tak, aby tam vězňové mohli spíš přemýšlet než trpět. Topit jim tam nemohl - ostatně palivem musel tak jako tak šetřit co nejvíc, pokud nechtěl sáhnout na živé stromy - ale dbal, aby byli alespoň dostatečně oblečeni. Nebylo jich mnoho, jen pár výše postavených, mezi nimi samozřejmě i velitel sám. Laito dobře věděl, že je to stále týž, který kdysi Mín věznil; a mezi těmi, kdo sdíleli jeho osud, byli všichni, kteří jí kdy nějak bezprostředně ubližovali. Často jim o ní zpíval, ne snad proto, že by si myslel, že v nich případ dítěte poražených nepřátel probudí svědomí, ale čistě proto, aby umocnil pozdější dojem ze setkání s ní. Tento stav trval přibližně dva měsíce.

Mezitím už se jaro rozběhlo naplno, zahrady města zazářily čerstvou zelení a prvním kvítím a vzduch se naplnil svěžími vůněmi. Mín se pustila do přesazování semenáčků, neboť na ně byla nejvhodnější doba. Občas s Laitem vzpomínali na Teraskona a ptali se sami sebe, co asi dělá. Chyběl jim, a Roiró ještě víc, ale chtěli také odvést ve městě dobrou práci a to vyžadovalo svůj čas.

Pak ji vzal do kobky na celou noc.

"Rozsudek je skutečně na tobě, má paní," řekl jí. "V tom tě nebudu ovlivňovat ani v nejmenším. A rád bych tě ujistil, že nepůjde o žádnou komedii. Když se rozhodneš vynést rozsudek smrti, bude proveden. Ať je odsoudíš k sebeukrutnějšímu trestu, budu se podle svých sil snažit ti vyhovět. Pokud půjde o něco, co by se mi příliš příčilo, je zde dostatek bývalých otroků na to, aby se věci ujali... a nepochybuji o tom, že by ti v tom aspoň někteří z nich posloužili s radostí. Tví bývalí trýznitelé jsou ti skutečně vydáni na milost a nemilost."

"Souhlasím s tebou, Myšáčku," odvětil tiše a konejšivě ji k sobě přitiskl. "Souhlasím s tebou, a věř mi, nestavím tě do téhle situace ani rád, ani snadno. Ale odpuštění je skutečné, jen když máš i druhou možnost - jen když ho dáváš dobrovolně. A tolik lidí svým jednáním dává najevo, že uvažuje docela jinak než ty... a víš, možná ani pro tebe tenhle způsob myšlení nebyl vždycky a do všech důsledků tak úplně samozřejmý..."

"Díky za pochopení, Myšáčku. Budeme o tom přemýšlet spolu. Víš, pro mě ta otázka taky není jednoduchá - vůbec nevím, jak jim doopravdy pomoci. Zatím mě napadá jen jakás takás možnost, jak dosáhnout toho, aby si aspoň trochu cenili tvého milosrdenství - aby v něm neviděli jen slabost ženy a dítěte v jedné osobě. A to ještě budu muset sáhnout na hranici násilí. Nu, uděláme, co budeme moci - naštěstí není všechno jen na nás."

Soudy probíhaly postupně, počínaje lehčími provinilci. To mělo dvě výhody. Jednak si Mín na celý ceremoniál zvykala a získávala v něm sebejistotu, dokud pro ni setkání s vězni ještě neznamenala žádnou zvláštní zátěž; jednak měl Laito příležitost v skrytu bedlivě sledovat reakce souzených a podle toho měnit a upravovat režii, aby dosáhl maximální účinnosti.

Na počátku pracoval asi s třemi variantami scény a vybavení, chmurnou, střízlivou a pompézní. Časem začalo být jasné, že temná, maličko děsivá atmosféra, dlouhé chvíle mlčení, černostříbrné stejnokroje, majestátní, leč krajně nevlídná hlavní síň hradu zanechávají v odsouzených nejhlubší dojem; na druhou stranu je však téměř nemožné, aby na ně jakkoli zapůsobil panovník, oděný v souladu s touto scénou. Pokud není jeho oblečení v míře víc než nevkusné přeplněno skvosty, není naděje, že by ho považovali za kohokoli důležitého.

Laito tedy zapojil svou vynalézavost a vyrobil jak pro sebe a své elfí druhy, tak především pro Mín pláště, poseté téměř do posledního místečka drahokamy, zajména diamanty. Spotřeboval na to většinu šperků, které se na hradě vyskytovaly, avšak neničil je, pokud už nebyly poškozeny dobyvateli - to mu jeho úcta k cizí práci nedovolila. Dovedl je šikovně zasadit na místo tak, aby jejich pravý původ nebyl ani při bližším pohledu patrný a zároveň aby krása jejich zpracování organicky zapadla do celku a co nejvíc v něm vynikla i ho obohatila. Mínino roucho, samo o sobě temně šedé, ozdobil podobným způsobem. Výsledek byl, zejména v příslušných kulisách, stále ještě důstojný a hrozivý, ale přitom i oslnivý.

Na tuto scénu tedy jako posledního přivlekli bývalého velitele - přivlekli, neboť Laito chtěl předejít jakémukoli podezření, že je s ním snad zacházeno milosrdně, a omotal ho takovým množstvím řetězů, že se v nich ten ubožák jen stěží mohl pohybovat - Laito soudil, že mu trocha námahy po té nucené nečinnosti v kobce jen prospěje. Přesto se vězeň pokusil vstoupit před svou přemožitelku hrdě vzpřímený. Laito to ocenil, avšak dovolil pouze proto, aby mu dal příležitost naplno vstřebat atmosféru svého okolí.

Pomaličku tedy procházeli dlouhou síní, vysokou a rozlehlou, zbavenou všeho přepychu, jímž se haradští pokusili zmírnit její strohost a přizpůsobit ji okázalé podobě vlastních paláců. Jen přísné sochy dávných králů a kamenická práce na sloupech z černého mramoru, nic víc tu Laito nestrpěl. U dveří stálo mlčky a nehybně šest vojáků ve stejnokroji stráže. Na opačném konci, po obou stranách schodiště, vedoucího k trůnu, dalších dvanáct. Jeden se postavil vedle vězně, aby mu tlumočil. To byli spolu s dalšími dvěma dvojicemi, které vězeň nezbytně musel minout cestou přes hrad a nádvoří, veškeří zachránění otroci, které měli k dispozici. Dvě dvojice ze strážných u vchodu byly vlastně tvořeny zdatnějšími z nich, kteří měli za úkol nejprve představovat stráže ve vězení, pak oklikou doběhnout sem, než sem vězňové stačí dojít, a rychle změnit stejnokroj. Nad schody, po obou stranách trůnu, stály zářící postavy Miriona a Tasarinke, kteří dělali Mín pobočníky.

Na trůnu, pod obrovitou korunou z bílého kamene a obrazem stromu z planoucích drahokamů, seděla Mín sama, Alcarlin, na krátký čas několika měsíců královna obou království, královna, která zná přesný počet svých třiaadvaceti poddaných. Velké diamanty na jejích šatech se třpytily jako hvězdy na noční obloze; další zdobily vysokou stříbrnou korunu na jejích vlasech. Nebyla to dávná koruna Gondoru, neboť tu jednak nepřítel zničil a jednak by se svou vojenskou podobou pro ženu ani nehodila. Byla to pravá elfí práce v podobě tří štíhlých stromů s propletenými větvemi, z nichž kanou žhnoucí květy, lehounká, vznosná a magicky krásná. Vyrobil ji Laito, Mín na míru, tak, aby dodal její tváři co nejdůstojnějšího vzezření a zároveň opticky prodloužil její postavu. K témuž účelu sloužila dlouhá vlečka jejího roucha, která v bohatých záhybech spadala přes první dva stupně pod trůnem. Celý dojem završoval skvoucí plášť, poskládaný tak, aby co nejvíce odrážel světlo, dopadající sem oknem po její pravé ruce. Tak zde tedy seděla, vznešeně, a přece uvolněně, krásná podivnou, až nadzemskou krásou, a pohlížela na vězně pozornýma, leč nevzrušenýma očima.

Nebyla by věřila, jak přesně si zapamatuje tu tvář. I když ji neviděla nijak zblízka a navíc teď, po delším hladovění, ne tak odporně odulou jako kdysi, okamžitě ji poznala. Okamžitě se jí také vybavilo, jak s ní tenhle člověk zacházel, do všech podrobností. Už jich tu před ní stálo několik, kteří ji přímo týrali, a Laito, dobrý pozorovatel, jí byl do značné míry schopen popsat jejich provinění, avšak s velitelem měla co do činění ještě za světla a vzpomínala si na něj sama. Kdyby měla to srdce pokazit Laitovi jeho divadlo, byla by mu skočila kolem krku a dala se do pláče. Vydržela - cítila však plíživou nevolnost, zrádnou lehkost, která se jí usadila kdesi vzadu za krkem a natahovala prsty až k žaludku. V příští vteřině může ztratit vědomí - a není tu nic, čím by tomu mohla zabránit!

Trvalo to však jen pár okamžiků. Laito, ustrojený podobně jako jeho přátelé za jednoho z nejvyšších velitelů, v mitrilovou zbroj a oslnivý plášť, padl před trůnem na tvář, aby podtrhl Míninu důstojnost. Nyní se zvedl a zjistil, že vězeň pochopitelně zůstal hrdě stát. Měl díky tomu dostatečnou příležitost ocenit závěrečnou scénu i pohlédnout Mín do tváře, do jediné tváře, nekryté maskou. Nyní ho tedy Laito nesmlouvavě strhl k zemi, přičemž obratně užil řetězů jako provázků na loutce, aby ho rychle dostal do velmi ponížené pozice, avšak moc ho přitom nepotloukl. Zároveň Mirion jednou rukou Mín zachytil, prsty druhé jí položil na čelo, vše v naprostém tichu, avšak účinně. Nevolnost polevila, ba víc - vzpomínky na zlatou komnatu v podzemí ji zaplavily do té míry, že se musela slastně usmát.

Laito se vedle vězně znovu sklonil na jedno koleno.

"Neboj se," přerušila ho Mín milostivě, ale pěkně zvysoka. "Pokud mí poddaní toto ujištění potřebují, nechť sami vloží nohu na jeho šíji - ale pouze ti nejubožejší z ubohých."

"To jsou závažná provinění," odvětila Mín stejně pokojným tónem jako prve, přesně tak, jak byli domluveni. Náhle však si uvědomila plný dopad toho, co vlastně říká. Ano, jsou to pořádné zločiny, co ten člověk spáchal! Plným právem si zaslouží smrt! Ach prosím vás, odvěďte ho a sprovoďte ho ze světa, jak chcete, ale co nejrychleji, ať už se s ním nikdy nemusím setkat! Bylo to jen rozhodnutí, které udělali předem, jen přesný plán, podle kterého postupovali, co jí dalo sílu vydržet.

pokračovala a snažila se soustředit jen na to, aby do svého hlasu vložila přesně tu správnou dávku znechucení. "Rozhodnu o něm později. Zatím nechť je držen v žaláři přibližně ve stejných podmínkách, v jakých jsem zde byla držena já, avšak pokud možno v čistotě, abych se s ním pak nemusela obtěžovat víc, než je nutné. Můžete jít."

"Není tím krásnější, žes mu prokázala milosrdenství?" tázala se Tasarinke tiše.

Mín se rozplakala nanovo.

"Ne... nepůjdu tam! Už nikdy!"

Přesně podle královnina výnosu byl držen pokud možno ve stejných podmínkách jako kdysi ona, až na přísnou čistotu. To bylo občas hodně drsné, neboť byly dny, kdy ho Laito svědomitě myl, ale nedával mu pít. Nikdy to ovšem neprotahoval tak dlouho, aby bylo nebezpečí, že mu skutečně ublíží. Vězeň to nesl s hrdou důstojností.

Horší pro něj byly jiné chvíle, chvíle, jimiž se pokoušeli do jisté míry nahradit ponižování a fyzické násilí, jemuž byla Mín vystavena, a zároveň zajatci poskytnout trochu pohybu, více než nutného při delším pobytu v kobce. To za ním Laito chodil ne přestrojený za obyčejného žalářníka, nýbrž v naprosté tmě, z níž pouze jeho zelené oči přízračně svítily - nejen v hlubokém mlčení, ale bez sebemenšího zvuku, jako duch. Některé dny u něj jen seděl a díval se na něj, dlouho, až měl postižený pocit, že z toho zešílí. Jindy po něm znenadání skočil a pustil se s ním do zápasu, přičemž vynakládal jen tolik síly, aby se mu vězeň při troše námahy delší chvíli dokázal bránit. Posléze ho přemohl a podle nálady ho buď jen chvilku přidržel a nechal ho, aby si naplno prožil vlastní bezmocnost, nebo ho trochu sešlehal proutím, nebo mu promasíroval údy či mu poskytl jinou elfí zdravotní péči, v podstatě láskyplnou a příjemnou, ale prováděnou na efekt tak, aby byla pociťována jako cosi krajně hrůzného. Ani přitom se vězeň nesnížil k jedinému slovu či snad dokonce výkřiku, Laito však dobře věděl, kolik sebeovládání ho to stojí. Pověrčivost byla hodně slabým místem v neproniknutelném vnitřním krunýři haradských.

Mimoto, v jiných chvílích a tentokrát zcela neviděn, Laito zpíval či vyprávěl příběhy, v podstatě tytéž, které tou dobou vyprávěl Teraskon svým vězňům - o této věci se s ním Laito nezapomněl důkladně poradit. To byla pro velitele jediná příležitost něco slyšet a snad i díky tomu naslouchal pozorně, i když s nesouhlasem. Laito však doufal, že v něm snad přece jen zanechá určitý obrázek jiného přístupu k životu.

Jaro bylo v plném proudu a dokonce i v Železném pasu to bylo znát. Prostor mezi věží a hradbami se zazelenal, arci z větší části jen kopřivami a jiným odolným plevelem. Z okna Teraskonova pokoje se otevíral daleký výhled do kraje a třebaže to byl kraj víceméně pustý, už jen to, že se obloha vyčistila v jasnou modř, po níž jen tu a tam letěla vysoká bílá oblaka, působilo povzbudivě. To nebe mělo v sobě dálku, která lákala a vzrušovala - a pak, bylo mnohem podobnější obloze Teraskonova domova. Často vanul jižní vítr, který přinášel pyly a vůně Fangornu a svými hebkými doteky probouzel v člověku všechno, co celou zimu spalo.

Teraskon už se Katonce dvořil víceméně otevřeně a byl v tom šťastný. Přijímal to nyní už naplno jako příležitost začít znova v oblasti, na kterou dosud nepomyslel, a taková možnost ho přirozeně naplňovala radostí, o vyřešení problému s osamělostí a kouzlu Katončiny společnosti samotné ani nemluvě. Byla přesně taková, jak od počátku doufal - nesmírně příjemná a půvabná, ale svá. Na jeho pokusy přimět ji, aby se k němu chovala podle severního mravu, vůbec nepřistoupila, dál se mu klaněla až k zemi, zůstávala v jeho přítomnosti povětšině na kolenou a nazývala ho svým pánem, ale její vrozená jiskra jen tím víc vynikla. Ba, vlastně i to, že si nenechala sáhnout na svoje zvyky, bylo výrazem její samostatnosti - ta vnější pokora byla projevem velmi hrdého, nezávislého srdce; zůstávala při tom ovšem tak vlídná a roztomilá, že by nikoho ani ve snu nenapadlo jí něco vytknout. Netřeba dodávat, že ani on od ní si nenechal nic diktovat. Choval se k ní tak, jak se rozhodl, a její reakce na tom nic nezměnily. Časem se z toho vyvinula jakási hra, laškování mezi nimi, zkrášlené mnoha úsměvy.

Pravda ovšem byla, že jí Teraskon vysvětlil, proč se k ní takto chová. I v této věci jednal tak, jak se od Laita naučil - poprvé v životě přijímal ženu jako přítele. Svěřoval jí upřímně, po čem v životě touží, co prožil i co plánuje do budoucnosti - věděla o něm všechno. A v této věci se chovala přece jen otevřeněji. Nikdy nedala najevo, že by jeho názory a postoje přejímala, ale bylo znát, že mu naslouchá pozorně a dokonce i že ho chápe. V každém případě mu jasně řekla, že ho nemá za zrádce. Střet mezi ním a velitelem této pevnosti považovala za konflikt dvou protichůdných přístupů k životu, dvou odlišně utvářených osobností. Dala mu právo na radikální změnu, třebaže byl rozený Haraďan. A ačkoli nikdy neřekla ani slovo o tom, že by snad chtěla jeho novou životní cestu dobrovolně, ze srdce sdílet, její nevtíravé projevy náklonnosti neustaly, když o ní věděla.

Také on dělal všechno pro to, aby jí dal najevo náklonnost. V tom jediném cítil vnitřní jistotu a měl i dobrou elfí školu: dlouhé hodiny každého dne se zabýval pouze tím, že myslel na svou vyvolenou a snažil se odhadovat její přání či objevovat způsoby, jak jí v těchto skromných podmínkách udělat radost. Jednal s ní tak, jak ještě nikdy s žádnou ženou, a nacházel v tom hluboké vnitřní uspokojení.

"Vždyť víš, že jsem v tvých rukou, můj pane," odvětila tiše.

"Promluvíme si tedy o budoucnosti, ano?"

"Mýlíš se. Ale i kdyby tomu opravdu tak bylo, všechno by se mohlo zdát až příliš snadné zde, v pevnosti, kde máš mnohé z toho, na co jsi zvyklá. Nezůstanu tu navždycky. Mohou přijít dny, kdy nebudu moci své ženě poskytnout zhola nic... možná ani bezpečí ne."

"Pokud si tě vezmu," pokračoval s jistým úsilím, "budeš jediná v mém životě až do chvíle, kdy nás rozdělí smrt. Nikdy nepřestanu usilovat o lásku k tobě a nikdy tě nenechám bez pomoci, pokud to bude jen trochu v mých silách. To znamená, žádné propouštění, žádná další žena. Budeš mít nadosmrti to, co v uplynulých dnech, samozřejmě v závislosti na podmínkách."

Zvedla k němu oči rozšířené naprostým úžasem, pak znovu na delší chvíli sklopila hlavu. Když na něj konečně opět pohlédla, až se mu zatajil dech. Její oči v sobě měly tolik žáru, její tvář planula takovou vroucností a krásou, že nebyl v tu chvíli ani schopen pomyslet na nic jiného.

Jaro pomalu přecházelo v léto, což byl čas, kdy se Mín s Laitem rozhodli propustit zajatce. Ne snad proto, že už by byli dostatečně potrestáni - něco takového samozřejmě vůbec nepřipadalo v úvahu a jejich věznitelům o to ani nešlo. Strávili však v zajetí aspoň minimální dobu nutnou k tomu, aby byla nějaká naděje, že si budou svobody vážit a že v nich tedy také zanechá alespoň nějaký dojem milosrdenství jejich přemožitelů; a zároveň se dalo doufat, že v méně postižených oblastech naleznou něco k jídlu.

Vězňové byli znovu jeden po druhém předvedeni před soud, kde jim bylo sděleno, že jsou propuštěni. Přijali to s kamennou tváří. Už od malička byli naučeni čelit smrti bez mrknutí oka - a protože nemohli tušit, co se v době jejich největšího vysílení dělo s kamenným mořem, nic lepšího než smrt ovšem nečekali. Na cestu dostali jak dostatek entí polévky na první dva dny cesty, tak druhou lahvičku koncentrované s návodem, jak si ji ředit, jakož i nejnutnější tábornickou výstroj; považovali to vše za ukrutný výsměch svých nepřátel. Pak je Laito pod stráží vedl k hlavní městské bráně.

Sotva vytáhli paty, zmocnil se Mín neklid. Ano, zvykla si už za těch pět měsíců na docela novou tvář kamenného moře, tichou a mírumilovnou. S jejími semínky jako by se do něj znovu prolnul někdejší přívětivý kraj příměstských zahrad a polí, a s každým dalším v Mín toto vědomí sílilo. Docela se těšila na překvapení vězňů, až na to přijdou. Teď si však, s jistým zpožděním, uvědomila, že by se mohla také ošklivě zklamat. Vězňové nejsou v první řadě jejich zajatci. Pláň je polapila dávno před nimi. Co když má ohledně jejich propuštění poněkud jiný názor?

Obrázek se chvěl dál. Teď už zpozorovala i jakýsi nesoulad v dříve tak spořádaném pochodu vojáků. Ano, mohli se prostě rozhodnout pro jiný způsob pohybu, ale... nevyletělo to tam do výšky několik kamenů?

Neměla čas uvažovat, zda může být vojákům něco platná či zda prostě zahyne s nimi. Neměla čas prosit o ochranu a neměla čas ani cítit strach. Vzdálenost k odcházejícím byla značná a ona věděla jen jedno - že se tam musí dostat včas. Běžela ze všech sil, bez ohledu na bolest v boku a krátící se dech. Účes se jí uvolnil a vlasy za ní vlály, zlatisté v poledním slunci, a diamanty v nich vpletené se třpytily jako slída všude kolem. Hnala se vpřed dlouhými lehkými skoky, krásná jak zářivá vážka nad vodní hladinou. Pláň se k ní osobně dosud chovala velmi přátelsky. Jediný kámen jí neuhnul pod nohou.

"Díky," vydechla Mín. "Díky nastotisíckrát."

Haradský velitel také.

Znovu nyní stáli proti sobě, ne už bezmocný vězeň v okovech a královna v plném lesku, ale také ne ukrutný dobyvatel a ztýrané děvčátko. Na Mín dosud spočíval královský majestát, ne pro šikovně navozenou vnější atmosféru, i když ji dosud zdobily drahokamy na kazajce a ve vlasech, ale pro sílu jejího srdce a velikost toho, co vykonala. On, kromě nemalé vnitřní síly, kterou také před chvílí osvědčil, měl nyní svobodu, kterou mu sama darovala, moc rozkazovat... a množství vojáků, čekajících na jeho rozkazy.

Ona tu byla sama.

V příštím okamžiku se zvedl a pokynul svým lidem, aby ho následovali.

Neptala se ho na nic, neboť když si pohlédli do očí, pochopila konečně všechno.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )