XXV.

Do hlubin

Mín se napůl probrala a pootevřela oči. Byli někde v podzemí, v maličkém prostoru, ozářeném Laitovou lahví. Hlavu měla těžkou, i když ne už tak rozbolavělou, a v první chvíli si vůbec nemohla vybavit, kde se tu vzali.

Kdosi vypískl, vyloženě radostně.

"Vrátím se co nejdřív, opravdu!" ujišťoval hobití hlásek.

"Počkej! Takhle byses daleko nedostala! Vezmi si Mínin pásek - tak."

Ani dotek Laitových rukou ji nedokázal probrat - trval ostatně jen kratičce.

"...a tady máš dvě láhve s vodou, ale šetři, jak nejvíc dokážeš. Z téhle pij jen v krajní nouzi, je to i tvoje světlo. Dám ti i třetí láhev, prázdnou - možná budeš mít možnost si ji naplnit u studny v hlavním sále."

"Měj se dobře, maminko. Neplač, já se brzy vrátím. Měj se dobře, Laito. A vy taky, holky a kluci."

To je Světluška! Ta přece nesmí odejít! Zlomek vteřiny to Mín bylo naprosto jasné. Jenže nevěděla, proč vlastně. A Laito jí to zřejmě dovolil...

Kolem krku se jí položily dvě ručičky.

"Měj se dobře, Mín. Doufám, že se uzdravíš, než se vrátím."

Hvězdy ať svítí na cíl tvé cesty, prolétlo Mín hlavou. Ale tady hvězdy přece nejsou, napadlo ji vzápětí. A stejně nebyla schopna promluvit. Jen Světlušku jednou rukou přitiskla k sobě.

Když se probudila podruhé, byla už poněkud víc při smyslech. Dokonce si tentokrát i matně vzpomínala, že měla sny... spoustu zmatených snů o Nelle a o Světlušce... Musela by ještě vzpomínat, aby si je vybavila přesně, ale věděla, že byly znepokojivé. Kde jsou ty dvě?

"Ano, Myšáčku?"

"Zůstala tam," odpověděl ztěžka. "Nemohl jsem vás nést obě... ne, nehýbej se! Nezapomeň, že není jako my, Myšáčku. Nezahyne... třeba ji dokonce ještě uvidíme."

"Laito! A kde je Světluška?"

"Cože?" Teď už byla Mín opravdu vyděšená.

"Jsme uvězněni, Myšáčku. Vede odsud jen nepatrná chodbička, tak úzká, že by se jí nikdo větší neprotáhl. Ale třeba se dál rozšiřuje. Třeba dokonce tak brzy, že bychom se tam mohli nějak dostat, nevím. Ale i kdyby se jen ti malí mohli zachránit... je to beznadějné od samého začátku, Myšáčku. Prostě jen zkoušíme všechny možnosti."

"Tady by byl její osud zpečetěn, Myšáčku."

"Ne, neměli! Čeká ji tam něco hrozného!"

"Má slušnou zásobu chleba a všechnu vodu, kterou jsem jí mohl dát. A tvůj pásek, Myšáčku. Snad si v něm dokáže udržet aspoň trochu pořádek."

"Už tě zase bolí hlava, viď? Nesmíš sebou takhle cukat. Lehni si zase, Myšáčku. A napij se tohohle. Podržím ti prsty na čele, dokud se to neutiší."

"Laito, slyšíš?! Nemůžeme ji zavolat zpátky?"

V tuto chvíli už to Mín věděla do všech podrobností.

"On chtěl Nelle - a Světluška se nabídla místo ní. Nevím, jestli to byl sen nebo něco víc, aspoň nevěděla jsem to, ale teď, když říkáš, že Nelle tu není a ona taky ne... Nejdřív chtěl nás všechny - chtěl nás... ne, ne, nevím, co s námi chtěl..."

"Utiš se, Myšáčku. I tady jsme chráněni, vím to."

"Ano... Nelle mu to taky říkala... že nám nemůže ublížit, jen sám sobě by uškodil... a on pak právě souhlasil, že nás pustí, ale chtěl aspoň ji, chtěl si ji nechat... a Světluška..."

Utěšoval ji trpělivě tak dlouho, dokud mu nepověděla všechno srozumitelně.

"Stejně ti nemůžu povědět nic jiného než předtím," ozval se pak rezignovaně. "Má větší naději než my tady."

"Co uděláš, jestli nás pustí a ji si nechá?"

"Půjdu ji hledat, budu-li moci. Teď nemůžu dělat nic."

"Když ji zachráníš, zahyneme všichni. Když ne..."

"Ano, ale proč se musela nabídnout ona? Proč ne já?"

"Proč ji to napadlo, a mně ne? Proč jsem já taková, že mě to nenapadlo?"

"Bylo ti prostě zle, to je všechno. Nebyla tvoje chvíle."

"A proč jsem se nezmohla na víc než cítit, jak je mi zle?"

Laito mlčel a hladil ji po čele, dlouho.

"Těžko říct, Myšáčku," řekl konečně něžně. "Těžko říct. Možná jsi skutečně měla příležitost jít cestou lásky a promeškala jsi ji - to už se asi nikdy nedozvíme. Můžeš to jedině zkusit příště. Můžeš jedině využít všeho, co se ti nabízí teď."

"Myslíš, že se ještě můžu nabídnout místo ní?"

"Víš... já bych neřekl, že šlo v první řadě o nějakou oběť, která by se mu prostě předhodila. Ona jednala v upřímné lásce, plná soucitu a něhy - pokud nemůžeš poskytnout totéž, stěží budeš přijata."

"Proč ne? U Haraďanů jsi to dokázala. Tohle je tentýž zápas - i Nelle to dobře ví. Proto mi Světluška dává velkou naději - naději, pamatuj si, ten zápas může dopadnout i špatně, ale přece jen... třeba je to právě hobití dítě, kdo si může nejsnáze najít cestu k jeho srdci."

Tak to pokračovalo hodinu za hodinou: námaha střídala odpočinek a hlasy ostatních pomalu slábly, až utichly docela. A tehdy, jak tak obklopena těžkým tichem ležela na zádech na tvrdém kameni a zírala do stropu nizoučko nad sebou, se jí s ohavnou přesností vybavil hlas Hory, říkající:

"Jak si nimi chceš jít, když sami neodejdou? Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody a nechám tě, abys to poslouchala, ale nepustím tě k nim - dobře vím, že se k nim nedostaneš, tak rychle ne, abys jim byla něco platná. Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

Po chvíli se vzchopila natolik, že se rychle pustila do lezení zpátky. Po pár metrech si však uvědomila, že tak to vlastně nechtěla - že byla rozhodnuta lézt dál, až kam to půjde - objevit únikovou cestu pro ostatní.

Trvalo to dlouho. Posléze se však přece utišila, čirým vyčerpáním. Na chvilku zdřímla a probudila se s jasnější hlavou a nesnesitelnou žízní. Trošku se napila, pamětliva toho, že vodou musí šetřit, a důkladně si vydrbala obličej cípem pláště. Cítila, jak v ní pomalinku narůstá cosi jako odhodlání. Udělá všechno, aby pomohla ostatním, všechno - ani smrt sama není tak strašná, aby jí v tom zabránila.

Lezla dál a po chvilce si všimla, že tady už chodba není tak těsná. To ji povzbudilo. Mohla teď lézt po čtyřech a zakrátko se dokonce postavit. Postupovala rychleji, naplněna novou nadějí, a posadila se vždycky jen na chvilku, když si nutně potřebovala odpočinout.

Ostatním připadl těžší úkol: čekat nečinně. Tíseň na ně v tom kamenném vězení nepadala o nic menší a Mín ve svém zoufalství bezděky prozradila příliš mnoho příliš mnoha svým společníkům. A čím méně měli na práci, tím více vnímali nepohodlí svého postavení. Nebýt podmanivé síly Laitova hlasu, asi by je ani vyprávění či zpěv nedokázaly rozptýlit. Takhle se občas s chutí přidávali - zpívali Hoře navzdory Tuilindovy chvalozpěvy ke cti Jediného.

Hodinu za hodinou postupovala Světluška temnou chodbou. Byla naplněna odhodláním a necítila už strach. Většinu doby snila o tom, jak se dostanou ven - jak bude zase jaro a všechna příroda přátelská - o všem, co s Mín ještě prožijí v nových, neznámých krajích. Cesta jí při tom pěkně utíkala.

Postupně ji však začala stále víc a víc trápit žízeň. Jen po doušcích upíjela ze zásoby, kterou jí Laito dal, a přece už jedna z lahví byla skoro prázdná - a ona cítila, že by se potřebovala napít pořádně. Nohy už ji bolely, ale přidala do kroku. Ke studni v hlavním sále to byl přece jen den cesty.

Minula další hodina, pak druhá, Světluška už se sotva vlekla, ale po hlavním sále dosud ani stopy. Pravda, pláčem se zdržela, a namáhavým plazením předtím asi ještě víc. Možná se jí do hlavního sálu dnes prostě dojít nepodaří. Bude se muset aspoň trochu vyspat.

Posadila se a mimoděk rozhlédla na obě strany. Zrovna útulné místo ke spaní tahle chodba tedy není - zvlášť pro někoho, kdo je sám. Ta tma tak blízko... nikde kousek chráněného místa, kam by se spáč mohl schoulit... nikde ani kousíček ničeho teplého a měkkého... ach jo!

Paní Hrášková nespala. Laito ovšem nepoužil nejsilnější kouzlo - a obavy o Světlušku i ostatní děti tížily víc než dost. Tak bděli ti dva spolu, spojeni jedním břemenem. Nemluvili - věděli, že je to zbytečné. Jen si občas vyměnili pohled, kterým se navzájem ujišťovali, že udělali, co mohli, že všechno nezáleží vposledu jen na nich, že tma a kámen kolem nich nejsou posledními skutečnostmi. Byli rádi, že mají jeden druhého.

Světluška se probudila odpočatá do stále stejné tmy kolem. Nohy sice bolely, ale jinak se cítila celkem dobře. Trochu se rozhýbala a pustila se na další cestu - pamatovala si, že se rozhodla, že se nasnídá až u studně. Chodba teď byla prostorná, pěkně rovná a vedla nepatrně z kopce - šlo se jí příjemně.

Asi tak po hodině jí začalo být jasné, že jí ta ranní rozcvička už stačí a že by si opravdu už dala nějakou snídani. Jenže to by znamenalo upít světla a to se jí zatím nechtělo. Povzdechla si a šlapala dál.

A tak pochodovala statečně dál, dál a ještě dál, občas si sedla a občerstvila se dalším douškem, pak vstala a znovu odhodlaně vykročila. Ještě hezky dlouho se těšila myšlenkou, že už každou chvíli musí dorazit ke studni. Konečně však celá uškobrtaná klesla ke stěně a uvědomila si smutnou pravdu: k žádné studni se nedostane. Už došla mnohem dál než na úroveň hlavního sálu. Během pohybů v hoře se zřejmě všechno změnilo či přeskupilo a tahle chodba je jiná či vede jinam - neznámo kam, ale dost možná ke špatným koncům, a k vodě jistě ne.

Zbytek tábora se posilnil a rozhýbal, jak se dalo. Laito jim na to posvítil malou voskovicí ze svého pásku. Pak zase zhasl, neboť i světlem bylo potřeba šetřit, a začal zpívat - vlastně všichni začali zpívat, tak jako včera. Čím dál víc hobiťátek zjišťovalo, že to chtějí - ne jenom naslouchat Laitovu hlasu, ale zpívat ke cti Jediného, tmě navzdory... a stále ještě zpívat mohli.

Nevěděla už ani, kolik času uplynulo, když nevydržela a vypila všechno až na malý zbytek, nutný k tomu, aby se neoctla v úplné tmě. Když se vzápětí podívala, co provedla, měla znovu chuť se posadit a dát do pláče, ale ještě se udržela. Ne, musí dál - musí dojít co nejdál, teď, když obnovila síly.

"Počkám si, až budou křičet a sténat po kapce vody... Pak je rozdrtím a nasytím se jejich krví."

Nedokázala se jí zbavit ani na okamžik. Jako by se v její hlavě rozezněla nějaká přízračná ozvěna, která ta slova vracela stále znovu. Nedalo se to vydržet. Světluška se prudce posadila a pronikavě vykřikla hrůzou, až se to rozeznělo všude kolem ní skutečnou ozvěnou. Pak se chytila za hlavu a křečovitě se rozplakala.

Světluška se zastyděla ještě víc.

"Promiň," zašeptala a pohladila kamennou stěnu. "Promiň, křivdila jsem ti. A to víš, že s tebou zůstanu a budu tě mít ráda... jen teď asi už dlouho nevydržím bez vody, víš?"

Teď už Světluška vyskočila a nastavila dlaně. Další kapka sklouzla rovnou do nich, až se vrchovatě naplnily vodou. Světluška dychtivě pila. Voda byla čistá a velmi dobrá.

"No, tak už neplač," těšila Horu. "A děkuju ti."

"Dobrou noc," řekla Hoře něžně a usnula pokojným spánkem.

Chýlilo se už k večeru, když si Laito všiml změny. Jejich vězení už nebylo tak stísněné - lépe se v něm dýchalo. Také chodbička, kterou Světluška odešla, jako by byla prostornější - ne o mnoho, ne natolik, aby si tím mohl být úplně jist, ale přece jen...

O další hodinu později to bylo zřetelnější. Teď už věděl, že by se do chodby při troše námahy dostal i on. A přece ještě váhal, ještě neřekl nic ostatním, kteří pro tmu dosud nic nezpozorovali. Cesta k místu, kde nechal Nelle, totiž zůstávala stále uzavřená a v něm se probudila jiskřička naděje, že by snad...

Dál. Laito teď kromě Mín nosil všechna hobiťátka, která mohl, to znamenalo chodit natřikrát i načtyřikrát. Občas musel zastavit, protože se mu před očima roztančila světelná kola, vyčerpáním a žízní; na sobě začal vodou šetřit nejdříve ze všech. Mín v jeho náručí byla těžká jako z olova a bez hlesu křičela.

Jiskřičku Laitova života nebylo tak snadné uhasit. Na okamžik doutnala jen slabě, ale už se zase hlásila o své.

Dál! Musí dál! Musí najít Světlušku - musí vyvést všechny z téhle díry. Musí najít vodu - vodu pro nemocnou Mín! Ke studni už je přece jen kousek, teď už to nemohou vzdát!

Ale sotva na to pomyslel, vybavilo se mu s chladnou přesností něco, co dosud zůstávalo pod příkrovem slabosti: tohle není chodba do hlavního sálu. Je jiná - věděl to, aniž musel studovat podrobnosti. A jsou už dál, mnohem dál, než hlavní sál. Poslední dobou sice postupovali pomaleji, ale přece jen urazili o hezký kus víc než jednodenní pochod.

Jenže tělo už zase nechtělo poslechnout. Byl na konci svých sil - nemohl už pro své společníky udělat nic, naprosto nic.

Jak to říkala Mín? Že je Hora chtěla umořit žízní a pak rozdrtit? Nu, pokud ano, daří se jí to docela dobře...

Jenže Laitův duch byl příliš silný a životaschopný na to, aby se hned poddal hrůze či zoufalství.

Jako by mu do tváře stříkla vodní tříšť - jako by mu vyprahlé rty svlažila krůpěj rosy... Otevřel oči. Nelle stála nad ním, tak blízko, že se lem jejího roucha dotýkal jeho obličeje. Už nebyla bledá a vyčerpaná - držela se zpříma, naplněna novou silou. Letmo, jen jakoby mimochodem, se dotkla rukou skalní stěny a vytryskl pramen, který ho důkladně promočil.

Pak, aniž mu věnovala jediný pohled, se sklonila k Mín. Přejela po ní rukou od hlavy k patě, pak znovu. V její tváři se objevila něha, promíšená úzkostí. Přitiskla si dívčinu hlavu k sobě a dávala jí pít z dlaně, znovu a znovu. Zdálo se, že přitom zapomněla na celý svět.

Mezitím se napil i Laito a začal křísit a napájet hobity, jednoho po druhém. Nelle si ho zdánlivě nevšímala, ale sotva byl hotov, vzala Mín do náručí a pustila se chodbou dál.

Měli co dělat, aby jí stačili.

Když Laito viděl, že už hobiti dál nemohou, zastavil. Právě uvažoval, jak zabránit tomu, aby mu Nelle s Mín někam utekla a jestli by to vlastně nebylo lepší, když zastavila také. Kratičce se ohlédla, netrpělivě si povzdechla, pak poklekla na zem a složila si Míninu hlavu do klína. Od té chvíle se soustředila jen na nemocnou.

Laito zatím posloužil ostatním a ti, napití dosyta a řádně unavení, během chvilky spali. Laito zůstal sedět. Nebylo by mu proti mysli si také lehnout a konečně si odpočinout, ale starost mu nedala. Po chvíli se zvedl, na vteřinku zaváhal, pak poněkud rozpačitě přistoupil k Nelle a dotkl se Mínina čela. Zdálo se, že horečka poněkud polevila.

"Máš úžasnou moc," ozvala se Nelle znenadání a Laito sebou trhl a probral se k plnému vědomí. "Byla jsem už jen špinavou louží v jeho útrobách, zkalená a neživá, ale když jsi mě zavolal, musela jsem přijít. A přece jsi mě dokázal opustit a ponechat tak dlouho v jeho rukou..."

V jejím hlase, sladkém jako vždycky, nebyla ani stopa po výčitce, spíš nesmírný údiv. Laito však tušil, že její hněv je velmi blízko pod povrchem - stačí neopatrné slůvko a možná ho smete jako povodeň.

"Nebyla to moje moc, co tě odtamtud vyvedlo, má paní," odpověděl co nejjemněji. "Prosím věř mi. Volal jsem k němu o pomoc po celou tu dobu... byl jsem ve velikých úzkostech o tebe... bolelo to zle, vždycky, když jsem tě musel opustit, ale... ty si možná ani nedovedeš představit, jak bezmocní někdy můžeme být!"

"A přece máš možná pravdu a byla to moje vina," dodal pokorně. "Snad teprve tehdy, když jsem se octl na dně a nemohl už vůbec nic, jsem k němu volal dost."

"Jdu s tebou, kam jsi mířil ty," opáčila. "Proč jsi tam šel, když ani nevíš, kam?"

Laito se zachmuřeně zasmál.

"Protože jsem neměl na vybranou."

"Chceš říct, že ti cestu určil on?"

Laito viděl, jak se nahrbila, jakoby zestárla ve tváři, jak její oči ztrácejí lesk, a v duchu zahuboval na svou tupost. Jestli se mu tu Nelle zase složí, co si počne?

"Neztrácej důvěru, má paní," řekl tiše a dotkl se jejích vlasů. "Naši cestu určil vposledu ten, kdo tě vyvedl ze zajetí. A není beznadějná. Směřujeme sice k západu a dolů, ale to nemusí nutně znamenat k jeho kořenům. Pokud počítám správně, můžeme se také dostat..."

Uchopil její hlavu nyní oběma rukama a zahleděl se jí do očí.

"Ne, ne a zase ne!" řekl tichounce, ale pevně. "Ještě pochybuješ, po tom, co jsi prožila tak nedávno?"

"Pokud naše poslání už nebude tvým - cožpak byses chtěla protivit?" zašeptal něžně. "Pokud bude - co by ti mohlo zabránit?"

Když ji takto držel a takto s ní mluvil, neměla šanci se rozzlobit. Poddala se jeho vedení a bylo vidět, jak zase okřívá. Laito si oddechl. Jen starost o Světlušku na něj po tomto rozhovoru dolehla s větší silou. Nelle se s tím dosud nesvěřil. Dosud si ani nevšimla, že někdo z hobitů chybí.

Dlouho spolu mluvívali, než ji v dlaních ukolébal k spánku. Někdy si od něj nechala vyprávět jeho příběhy, kterým rozuměla jen zpola, ale většinou se ostýchala ptát na vysvětlení; častěji povídala ona jemu. Nikdy neměla potíže povídat a zdálo se, že mu působí potěšení jí naslouchat, třebaže mu vyprávěla docela všední a obyčejné věci.

Konečně přišel den, kdy se postavil vedle ní a rozhrnul skalní stěnu rukou hostitele, který uvádí hosty na nejpůvabnější místo svého sídla. Světluška zamžourala v náhlém světle a do tváře ji uhodil chladný, ale báječně svěží vzduch. Když se trochu vzpamatovala, viděla, že stojí na skalní římse ve velmi příkrém svahu, porostlém temnými borovicemi a zlatými modříny. Hluboko dole pěnila a bouřila divoká řeka; vysoko nad hlavou se táhl široký pás čistého nebe, bledého v podzimním slunci. Podívala se po proudu a tam, sotva pět minut chůze od nich, stál Elrondův dům, takový, jaký nikdy nezmizel z jejích snů od chvíle, kdy se za ním toužebně naposled ohlédla. Pak už neviděla nic, protože jí vhrkly slzy do očí.

"Tady mám bydlet?" vypravila ze sebe konečně. "Nebude to moc daleko od tebe?"

"Tady leží moje srdce," odpověděl tiše a Světluška měla dojem, že také jeho hlas se zabarvil pohnutím, pokud snad něco takového vůbec bylo možné. "Budu rád, když zase ucítím, že tepe a žije - alespoň se mi bude znovu a znovu připomínat. Sem budu za tebou chodit. Až přijde léto, vezmu tě ovšem výš, budeš-li chtít - poznáš všechno, i místa, kam ještě nikdy noha smrtelníka nevkročila. Ale bydli tady - tady ti bude dobře."

Vedl ji na pěšinu k domu, ale skalní vchod nechal otevřený.

"Přijdou brzy za tebou," poznamenal. "Kdyby někdo chtěl zůstat s tebou, ať zůstane. Možná časem přijdou další. Možná tu jednou založíš rodinu - ne, já se ti nebudu vnucovat za manžela, ledaže bys po tom sama toužila. Budu rád, když tu jednou po tobě budou žít tvé děti a děti tvých dětí."