Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Rozloučením se Světluškou a jejím přítelem zlaté časy definitivně skončily a rychle se ukázalo, že se Nelle nemýlila, když předpovídala zlý rok. Zem se jim okamžitě začala pohybovat pod nohama a útočit na ně stejným způsobem jako pláň kolem Minas Tirith a couvnout nemohli, neboť hory teď, když byli sami, reagovaly stejně. Bylo to tak zlé, že nemohli dělat vůbec nic než sednout na Nelle a zachránit se zběsilým úprkem k severu. Mín sice mrzelo, že nemohla zasadit ani jediný stromeček, ale nebylo zbytí. Jen Nelle se mohla po té zrádné půdě pohybovat, aniž ztratila rovnováhu, jen díky Nellině rychlosti je nezasáhl žádný z balvanů, které se zběsile vrhaly za nimi. Poušť toho půl roku opravdu nezahálela.

Druhý den nechal Laito Mín a enťátka pod Nellinou ochranou a pustil se sám na průzkumy. Byl pryč dvě noci a den, až byli o něj už bez sebe strachy. Hlásil, že se celkem podle očekávání dostali kousek od soutoku horních toků Anduliny. Den elfího běhu na sever začínají Šedé hory, kde je situace asi tak stejně zlá jako v Mlžných horách či možno-li ještě horší, neboť je tam tradičně obrů víc a toho nejhoršího druhu. Den elfího běhu na východ začíná Velký zelený hvozd, respektive to, co z něj zbývá. Jeho jižní část, ze které se elfové už dávno odstěhovali, padla za oběť lidské chamtivosti; severní však podle všeho dosud stojí, avšak vypadá velice podivně. Po odchodu elfů a možná v souvislosti s neblahým děním okolo se tam zase objevili pavouci a zřejmě se rozmohli do té míry, že stromy umírají ve stoje a mění se v zástup mrtvých pahýlů, obetkaných temnými sítěmi. Dovnitř Laito proniknout nemohl, bezpečná stezka už dávno neexistuje, ale postupoval k severu podél celého okraje a nikde neviděl místo, kde by to bylo lepší.

Dlouho se radili, co dál. S pavouky na tak ohromné rozloze si Nelle rady nevěděla. Druhý den pro jistotu zabalili enťátka do batohu a riskovali rychlou jízdu podél severního okraje Hvozdu, ale narazili na stejné překážky jako v Mlžných horách a obři je pronásledovali takovým způsobem, že se obrátili na ústup už po hodině a jen s bídou vyvázli. Přenocovali na starém tábořišti a nazítří se pokusili vrátit k jihu a projet co nejrychleji podél nynějšího jižního okraje Hvozdu, po bývalé východozápadní cestě.

Několik hodin ujížděli příšerným tempem v děšti kamenů. Pak Nelle náhle zarazila na místě, až sletěli na zem, a honem zneškodnila dva draky, kteří se na ně hnali. Tím je ovšem přestala chránit před balvany. Laito padl na Mín, aby chránil ji a enťátka vlastním tělem. Nelle viděla, jak dostal několik šeredných zásahů - a draci už se sem řítili další. Rychle se změnila zase v koně a zoufale zaržála na ostatní.

Mín k ní vyhlédla zpod Laitova těla. Laito se nehýbal. Mín úzkostně vykřikla a vzepřela se na všechny čtyři. Víc nedokázala. Laito jí bezvládně visel na zádech. Zapotácela se a poklesla. Latící balvan v tom okamžiku o vlásek minul její hlavu.

Ta jízda byla strašná, mnohem horší než prve. Nelle dělala, co mohla, aby unikla drakům. Vynaložila všechny síly na to, aby jela co nejrychleji, navíc prudce kličkovala, aby je zmátla. Mín padla kupředu, tiskla k ní Laita svým tělem a křečovitě se držela její hřívy. Když cítila, že umdlévá, zakousla se do ní zuby a tak, napůl bez sebe, ujížděla dál. Konečně Nelle dorazila k Anduině, vrhla se do ní a překryla ostatní svým kouzlem. Když přitom párkrát šikovně uhnula, podařilo se jí všechny pronásledovatele utopit.

Nucené nečinnosti samozřejmě využil k tomu, že usilovně přemýšlel, co dál. Ale tady mu veškerá jeho vynalézavost nebyla nic platná - situace se zdála beznadějná. Brzy už si trpce vyčítal, že s Mín nezůstal v Imladris. Což jí sám tolikrát neopakoval, že už svůj život naplnila mírou vrchovatou? Nebylo by stokrát lepší, aby po tak velkých činech dožila jako elfí princezna, než aby takhle bídně zahynula? Nebyl by koneckonců dost velký dar, kdyby spolu pečovali o hobití společenství? Je to od něho jen zaslepenost, že nerozpoznal zřetelná znamení, ukazující tím směrem! A kdyby snad, až doroste, trpěla tím, že se neprovdala a nemá děti, nu, byla by to od něho tak velká oběť, kdyby si vyprosil její ruku? Vždyť ji v podstatě už teď má ze srdce rád. A jejich děti či děti jejich dětí by se mohly dožít lepších časů a ještě leccos na zemi vykonat... Ale na to všechno už je pozdě.

Nakonec, jak tak míjely bezradné dny a on viděl, že je také nešťastná a v rozpacích, se jí s tím přece jen svěřil. Opanovala se a nesmetla ho proudem, ale týden s ním pak nepromluvila.

Koncem léta dračích útoků přibývalo. Nelle teď stála ustavičně na stráži a tábor drželi co nejblíž vodě. Nastaly podzimní dny, dosud nezvykle horké a suché. Pak se ochladilo, dokonce přišly noční mrazíky, ale dosud nespadla ani kapka. Voda v řekách zase o něco poklesla. Bylo jen otázkou času, kdy je poušť v jejich pasti pohltí úplně.

Jedné noci se Mín s trhnutím probudila známými zlověstnými zvuky. Obloha plála rudými hvězdami, které se rychle zvětšovaly. Než stačila zdusit výkřik, dolétla jedna až k nim, ale Nelle ji uhasila. Další se hnaly za ní.

"Pojďte!" křikla a vmžiku se udělala koněm. Laito, pohotový jako vždycky, nasedl i s Mín v příští vteřině; enťátka samosebou seděla spořádaně na jeho ramenou. Nyní, uprostřed nebezpečí, byla mnohem disciplinovanější. Nelle vyrazila tryskem k východu.

Za necelou hodinu se proti nim vynořila hradba Temného hvozdu, černější než noc. Za dalších pár okamžiků už je od ní dělila jen úzká stružka vody na dně kamenitého koryta - všechno, co zbývalo z Lesní řeky. Nelle se vztyčila do co největší výšky a chvíli napjatě hleděla k jihu, ale ve výhledu jim teď bránil hvozd, vyklenutý jižněji od nich dále k západu. Laito se zaposlouchal.

Víc v tu chvíli zřejmě nedokázala. Za prvním drakem přiletěli další, ale Nelle se proti nim nepostavila. Naštěstí teď Mín nebyla vidět ani bezprostředně cítit a na severním okraji z hvozdu vylézali přiškvaření obrovití pavouci, prchající před žárem. Drakům v jejich hltavosti byla zřejmě jakákoli kořist vhod. Pustili se do nich a cpali se, až někteří pukli a jiní se začali o zbytky kořisti rvát a požírat se navzájem. Další už nepřiletěli. Stahovali se teď zřejmě na opačný konec hvozdu, aby podle svého zvyku čekali na potravu, unikající ohni.

"Nelle..." ozval se tiše.

"Já vím."

Jako by vytušila jeho myšlenky, náhle se objevila vedle něj, útlounká dívenka v bílém. Tvář měla tak ztrhanou, že mu to znovu sevřelo srdce.

Laito se posadil, s nemalou úlevou. Mín se vytrhla ze spánku.

Usmál se.

Po celý dlouhý, úmorný den tak cestovali po spáleništi a večer zatábořili, aniž se na jejich okolí co změnilo. Nelle je na noc přikryla svým kouzlem, na ochranu před dračími útoky i před pavouky, kteří by třeba mohli vylézt z lesa na druhém břehu. Nechala se však od Laita přemluvit, aby jim dovolila ulehnout jinam než doprostřed řeky. Vyměnili tedy tento nocleh za jen o málo lepší poležení na písku u kraje koryta a spali špatně, neboť po celou noc kolem létali draci. Naštěstí však měli plno práce se zapalováním zbytku hvozdu a následnými lovy a souboji. Včerejší noc je inspirovala.

Nelle však, na rozdíl přinejmenším od Mín, byla ráno v lepší kondici a běžela rychleji. Vpodvečer se dostali do kousku živého lesa, který jakýmsi zázrakem zůstal stát; jeho obyvatelé už byli dávno pryč, ale zřejmě tu po nich zůstalo cosi dobrého, co stromy ochránilo. Těsně před setměním se dostali k jejich bývalému sídlišti. Laito tu naštěstí kdysi býval hostem a znal způsob, jak otevřít bránu.

Těch pár dní jim prospělo po všech stránkách. Smyli ze sebe popel a prach, oblékli se do čistého a cestovní oblečení si dali do pořádku. Pořádně se vyspali, zase jednou bez obav a v bezpečí, a také chráněni před mrazivými nocemi letošního podzimu. Nelle s nimi dovnitř nešla, ale trávila příjemně čas uprostřed živého lesa na březích lesní řeky. Laito s ní byl co nejčastěji a dělal, co mohl, aby jí pomohl či ji aspoň potěšil; věděl sice stejně dobře jako ona, že je poněkud legrační o ni pečovat jako o bytost sobě rovnou, ale pamatoval si, jakou jí to udělalo radost, a byl ochoten jí té hry poskytnout, kolik jen bude chtít. A měl úspěch i tentokrát. Brzy bylo zase slyšet její smích, když se s ním honila po lese jako sotva odrosté dítě a měnila studánky ve vodotrysky. Den ze dne viditelně okřívala, přinejmenším na povrchu.

Laito, nahlodaný předchozími pochybnostmi, znovu zvažoval, zda tu nezůstat, přinejmenším do jara. Avšak něco jiného byla Imladris po ochrannou rukou Světluščina přítele a něco jiného poněkud osamělé sídliště lesních elfů uprostřed nepřátelské krajiny. V řece docházela voda a nedalo se spoléhat, že se to zlepší. Kdyby se tu pohnula země, nebude ani v podzemí příliš bezpečno. A Nelle nechtěla ani slyšet o jakémkoli dalším zdržení.

Nakonec to uznal.

Až k Dlouhému jezeru jeli podél řeky, ale pak uhnuli k severu, aby zůstali sice v bezpečné vzdálenosti od hor, ale přitom v oblasti, kde ještě nehrozí útoky kamenů. Brzy se dostali za hranice všech zemí, které kdy Laito procestoval, i všech map, které mu byly dostupné. Vypadalo to tam poněkud únavně: holá, pustá pláň, mírně zvlněná, ale bez stromů či jiného rostlinstva, spálená starými i novými požáry. Jaká byla předtím, nesnadno povědět. Tomu, že by tu rostly stromy, nic nenasvědčovalo, ale možná byla kdysi úrodná a obdělávaná. Po nějaké době tu a tam narazili na cosi, co snad mohlo být rozvalinami větších či menších usedlostí, snad dokonce měst, i když teď to nevypadalo o nic lépe než větší či menší hromady spáleného kamení.

První den dva ujížděli co nejrychleji a téměř bez zastávek, ze strachu před draky. Bylo velmi chladno, vítr vál proti nim a pronikal do morku kostí. Večer zatábořili za mírnou vyvýšeninou, která je chránila od východu. Nelle by byla mohla a chtěla jet dál, ale Mín už byla příliš zkřehlá a vysílená; navíc celý kraj byl otevřený směrem k východu a místo jako to, které teď našli, bylo vzácností - a když se Laito pokoušel postavit komůrku po vzoru pralesního lidu někde jinde, vítr mu ji obracel naruby či rval na cáry. Nocovali schouleni k sobě, aby se aspoň trochu zahřáli. Ráno Laito vystoupil nahoru a dlouho obhlížel okolní krajinu.

"Snad tam je už jen led a sníh."

"Já vím. Ale pak se časy změnily k větší naději a zimy polevily. A kdyby kus cesty na sever od nás byly ještě lesy..."

"Jeďme! Ale k severu. Několik dní můžeme postupovat, aniž narazíme na hory. A kdybychom našli les, bude to velkou pomocí. Nemusíme se v něm koneckonců ani zastavovat, můžeme cestovat dál při jeho okraji, aby ti nic nestálo v cestě - ale budeme mít útočiště před nejhorším větrem, a dříví na oheň. Jeďme k lesu! Zima bude letos velmi zlá a smrtelníci jsou nesmírně křehcí."

Nelle se s povzdechem podvolila.

Ten den byl horší než předchozí. Ochladilo se ještě víc a vítr zesílil tak, že i Nelle s ním musela zápasit, aby jí nepodrážel nohy. Takhle z boku byl pro ni zvlášť nepříjemný. Laito byl nucen už kolikátý den za sebou zabalit enťátka do batohu a na Mín navlékl všechno, co měl, včetně vlastního oblečení, které mohl jakž takž postrádat. Jen tak ji aspoň poněkud uchránil před nejhorší zimou a sám prokřehl natolik, že se sotva udržel na Nelle a večer z ní slézal nezvykle prkenně. To už po další rychlé jízdě téměř bez zastávky skutečně dorazili na okraj lesa.

Nelle změnila podobu, protáhla se a nastavila tvář větru. Mráz ji sice poutal, ale nebolel.

Nelle došla k ním a pochybovačně nahlédla dovnitř.

Laito pokývl.

"Tak... kdo?"

"Huorni. Tenhle les nám dnes útočiště neposkytne. A i kdyby se podařilo ukořistit pár mrtvých větví na oheň, nevím, jestli nám to bude mnoho platné. Budeme muset přežít noc, jak se dá."

Vítr sílil.

Laito dělal, co mohl. Ještě než se úplně setmělo, natahal z okraje lesa všechno suché dříví, na které dosáhl, aniž musel vejít dovnitř. I tak to bylo cvičení obratnosti, zpočátku, než se trochu zahřál a rozhýbal, velmi obtížné a nebezpečné. Nejednou dopadla těžká větev na místo, kde byl jen zlomek vteřiny předtím. Nelle a Mín, sehnutá do předklonu zády k větru, shromažďovaly dříví na hromadu.

Na tábořiště vybrali místo v závětří za nepatrnou terénní vlnou, kterou Laito trochu prohloubil mělkým výkopem. Z hlíny, kamenů a zásobního dříví navršil na protější straně odrazovou stěnu; teprve mezi tyto dva ochranné valy mohl roztáhnout nizounkou komůrku pralesního lidu. Mín mu pomáhala, jak se dalo; ne snad že by mu byla zrovna dvakrát platná, ale aspoň se zahřála. Když uvnitř rozdělali oheň, bylo tam docela snesitelně. Nelle, která oheň nepotřebovala a ani o něj nestála, se udělala co největším koněm a ulehla nad výkop, aby je ještě trochu chránila.

Zatím se zdálo, že se nic zvláštního neděje. Konečně vybalili enťátka, aby si trochu volněji vydechla, a nechali je chvilku proběhnout. Dali si dobrou večeři z chleba a jiných zásob z Imladris - měli jich ještě dost, neboť v létě byli živi převážně z entí polívky; teď jim vydatnější strava přišla docela k chuti. Mín, konečně zahřátá, se spokojeně uložila k odpočinku. Laito usedl na stranu blíže lesu, aby držel stráž; Nelle sklonila hlavu k jeho hlavě a nechala se drbat v hřívě.

Víc škody jim les nezpůsobil. Nelle byla příliš rychlá. Když zjistili, že už nejsou pronásledováni, znovu zatábořili. Udělali si nový výkop, aby je chránil před větrem, ale dříví neměli a museli se do rána obejít bez ohně. Nelle se snažila jim pomoci, ale nebyla skutečným živočichem s teplou krví v žilách; v tomto počasí, sama vystydlá, nikoho moc zahřát nedokázala. Laito zahříval Mín vlastním tělem a čas od času spolu intenzivně cvičili. Potřeboval to stejně jako ona, protože jí zase už vnutil většinu oblečení. Zdřímla jen tu a tam na chviličku. Enťátka zůstala zabalená v batohu.

Viděl, jak stáhla uši dozadu a netrpělivě hrábla nohou, a musel se zasmát.

Na to Nelle slyšela.

Asi hodinu se rvali s větrem, než se dostali na staré místo. Odrazová stěna byla rozvalená, ohniště rozmetané a okolí se zlomyslnou pečlivostí zbaveno každičkého kousku dřeva. Laito nepochyboval o tom, že teď už by si na kraji lesa nenasbíral nic. Výkop však zůstal nedotčen a když do něj padli, pro tu chvíli si nepřáli nic jiného. Dokonce i Nelle se vděčně schoulila do závětří. Když se trochu vzpamatovali a Laito zahřál Mín prsty, aby vůbec mohla užívat rukou, založili další zahrádku. Laito tentokrát pomáhal a činil tak poněkud okázale. Nepochyboval o tom, že jsou sledováni.

Když byli konečně hotovi, chtěla Nelle jet dál, ale Laito, aniž s ní nějak zvlášť debatoval, se k odjezdu příliš neměl. Začal se jako obyčejně zabývat podle ní zbytečnými, ale docela příjemnými maličkostmi, které měly jeho společníkům aspoň trochu osladit bezútěšné čekání bez ohně. Enťátka napůl vybalil a připravil jim závětrný pelíšek, aby se mohla aspoň trochu protáhnout a provětrat. Mín připravil snídani, obohacenou douškem vína, které ji zahřálo a ulevilo od bolestí hlavy. Pak ji celou velmi něžně rozhýbal a promasíroval. Dělala, co mohla, aby mu to oplatila. Cítila se velmi neobratná, a zvlášť teď, ale měla už jeho školu. Dlouhé chvíle však drbal a masíroval také Nelle - věděl, že ji tak nejlépe uklidní. Ležela vedla nich zase už v koňské podobě, připravená okamžitě vyrazit... ale přece jenom v koutku duše vděčná, že je zatím za větrem.

Vykročil dál. Nevěděl, kam by vlastně šel, ale nezbývalo mu než jít alespoň někam a doufat v setkání; kdy a jak k němu dojde, to bylo plně v rukou zdějších obyvatel. Zatím byl les tak klidný, jak jen to v dnešním počasí bylo možné. Nemusel uhýbat jediné padající větvi, z temnoty se nevynořil jediný útočník. Dál.

Mrkl stranou a dozadu - ano, to se dalo čekat. Jsou v kruhu kolem něj, proto se teď cítí tak dobří. Teď už mu asi i jeho rychlost bude málo platná.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Princezna Myška )     ( O oddíl vpřed => )