XXIX.

Boj

Soumrak padl dřív, než byla jejich pomalá pouť u konce. Postupovali dál. Ani Mín dosud necítila únavu - všichni byli příliš vzrušeni.

Konečně, jistě už k půlnoci, se dostali na okraj lesa a vyhlédli ven. Měsíc jasně svítil a jeho světlo jen podtrhovalo přízračnost scény, která se jim otevřela.

Co teď? Na dlouhou beznadějnou minutu všichni zůstali stát mezi prvními stromy a jen nevěřícně hleděli na to divadlo. Bylo tak zřejmé, že tu není nic, vůbec nic, co by mohli udělat.

První se vzpamatovala Mín. Měla už své zkušenosti a čerstvé zážitky letošní zimy plály v jejím srdci ušlechtilým odhodláním. A navíc jí v tu chvíli kmitla hlavou vzpomínka na Světlušku. Ano! Teď má příležitost udělat to, co si tehdy tolik vyčítala, že neudělala... a dosud necítí ani trochu strach!

Věděla, že ten stav nadšení nepotrvá dlouho, a rozhodla se jednat rychle. Otočila se k Laitovi a mlčky mu vtiskla polibek na rameno, na rozloučenou. Pak sklouzla z Nelle a pustila se do pláně, sama.

Teď poznal, že Mín půjde sama.

I to mohl koneckonců vědět předem. Tak docela poprvé to přece jenom nebylo. A sám jí kdysi řekl, do horečky jejího špatného svědomí, "příště bude líp". Ale snad se dá pochopit, že svá slova nedomýšlel do všech konců. A bylo pro něj tak samozřejmé brát všechna nebezpečí především na sebe!

Pokořil se a uposlechl, ale to neznamená, že nic necítil. Hleděl za ní, jak běží, klopýtá a padá, znovu s námahou vstává a snaží se jít dál, a trpěl tak, že nikdy za celý svůj skřetí život netrpěl hůř. Jak bezútěšně na něm už teď ležely ty pusté roky života ve světě, z něhož ona bude vyrvána, a vyrvána tímto způsobem!

Upadla znovu a už se ani nenamáhala vstát. Měla dost. Laito viděl, jak se jen trochu vzpeřela na rukou, jen aby napůl poklekla. Věděl co dělá. Šeptá kratičkou prosbu o smíření. Vkládá do země další semínko.

Nedokázal přesně sledovat, zda se jí to podařilo. Všechno se dělo strašlivou rychlostí. Země se rozestoupila, vzdouvala se jako hněvivé vlny. Mín už vidět nebylo. Skály postupovaly.

"Vem si mě také!" šeptala z celého srdce, avšak zároveň tak plna citu, že si stěží uvědomovala, co vlastně říká. "Vem si všechno, cos mi dal, i mě samotnou, ale pomoz! Uzdrav je!"

A jak tak běžela, jistou nohou jako potůček po nerovnostech horského srázu, pocítila náhle změnu. Zasáhl ji takový příliv moci, že ji to div neporazilo - její touha očistit, uzdravit, proměnit zesílila naprosto nepředstavitelně - avšak nebyla to touha planá, byla spojena s jistotou, že se naplní. Konečně, konečně se kontakt podařil: v poslední vteřině zoufalého boje jí jezera dala svou sílu.

Poušť dlouho spí, ale probudí-li se, stane se strašlivou mocností. Zem dlouho snáší utrpení bez odporu, ale povstane-li jednou v hněvu, je její bouře mnohem strašnější než jakákoli bouře větrů a moří. Zdivočí-li skály pro léta křivd a strádání, kdo je může zase utišit?

Ti, kdo se hnali proti lesu, byli násilně probuzeni do nesnesitelného vědomí vyprahlosti. Zakusili naplno svou trýzeň a byli šílení hněvem, zaslepení touhou po pomstě. Dychtili po krvi, po míze všeho živého, neboť svou žízeň už nemohli snést. Jen zázrak by je mohl zastavit v takovou chvíli!

Když proti nim před pár vteřinami vyběhlo to maličké smrtelné dítě, cítili z něj vlastně totéž, ale ne natolik, aby je to zastavilo. Když nad ním vzápětí stanul jeden jejich vlastního rodu, aby je chránil svým tělem, užasli, avšak jejich hněv to spíš podnítilo. Byli by se mu vysmáli jako bláznu a smetli ho jako odpadlíka, ale teď...

Tak jako tak už se sama dostala na úroveň toho místa a byla nadosah. Dotýkala se jich, očima, úsměvem, rukama i srdcem. Mluvila k nim. Ne tak, že by tomu rozuměl smrtelník, kdyby tu nyní takového bylo, kdo by byl schopen naslouchat - možná by slyšel spíš hudbu, píseň beze slov, kdo ví. Oni však rozuměli. Léčivá moc vody, léčivá moc lásky Jediného hasila žár jejich utrpení - náhle pocítili úlevu, mohli zase volně vydechnout, být skutečně sami sebou. Nebyli nuceni ustat v boji a pomstě - byli však už schopni to učinit, kdyby chtěli.

Postupující řada se zastavila.

Vzápětí se bouře v hlubinách země utišila a on se rozběhl k místu, kde naposled spatřil Mín. Nebylo to daleko, ale vidět nemohl nic, neboť země se vzdula a popraskala a balvany, odletující ze skal při jejich vzájemných nárazech, se nakupily tu i tam a bránily v rozhledu. Konečně byl tam, aspoň nakolik dokázal odhadnout.

Na tom místě ležel ohromný balvan a po Mín ani památky.

Laito klesl na kolena a sklonil tvář k zemi, sám nehybný jako kámen.

Představil si, co se ukáže, až budou hotovi, a zase zavřel oči.

Náhle ho pošimralo na čele něco jako drobounká větvička.

Podíval se. Balvan byl pryč. Pod ním zela puklina v zemi jen pár metrů hluboká a na jejím dně...

Laito ožil.

Všude bylo tolik rámusu a zem se pohybovala tak hrozně, že bylo těžké vnímat, co přesně se vlastně děje. Měla ještě dojem, že zase už někam padá, a pak už nevěděla o ničem.

Ale nezůstala sama. Její přítel šel věrně s ní a byl plně soustředěný na to, jak by jí co nejvíc pomohl. Litoval, že nemá měkčí ruce, aby ji mohl v pádu zachytit, ale dbal aspoň, aby dopadla na hlínu, nikoli na kámen, a aby se země pod ní nerozzívla do příliš velké hloubky. Pak na to místo co nejnenápadněji přisunul odlomený balvan - kdyby se s ním něco stalo, aby aspoň ona nebyla tak na očích...

Když k ní Laito sešplhal, zjistil, že je v podstatě v pořádku. Pár dní si poležela uprostřed nádhery elfího paláce, kam se s ní vrátili, ale víc než zpoloviny proto, že Laito i jiní měli neodolatelnou potřebu ji rozmazlovat. Pár šrámů si odnesla, ale skoro by se dalo říci pouze symbolických - jen jako čestná znamení toho velikého vítězství.

Laito jediný z nich všech nebyl v té nejlepší náladě. Jaro jako by tentokrát nad ním nemělo žádnou moc - snad že už překročil míru úzkosti o své blízké, kterou ještě mohl snést. Stále častěji Mín zjišťovala, že je zamlklý, občas zamyšlený tak, že ani nereaguje na otázky, že na jeho svěží tvář padl stín starostí.

Jednou, když byli zrovna všichni pohromadě a odpočívali na kraji lesa za průzračného jarního večera, na něj už začala naléhat, aby se jí svěřil, co ho trápí.

"Zestárl jsem, Myšáčku. Cítím to. Bojím se o tebe, víc než kdy dřív. Leží to na mě jako veliká tíha, ve dne v noci."

"Ale Laito! To zní skoro jako bys už nevěřil tomu, čemu jsi mě tolikrát učil!"

Teskně se usmál.

"Ale věřím, Myšáčku. Jenže na mě leží, jak bude jednou svět smutný, víš - bez tebe. A zdálo by se, že už se není čeho bát, že už je všechno v pořádku, ale srdce mi říká, že to je jen pěkné zdání. Ještě na nás číhá nejméně jedno nebezpečí, možná horší než všechna ostatní."

Nelle na něj pohlédla a usmála se.

"Nechávám tě příliš často samotného, viď," řekla přívětivě, jen s nepatrným náznakem staré udivené netrpělivosti. "Napravím to. Půjdu zase s vámi, abys měl klid."

"Jsem zvyklý na skromnější úkoly, má paní. A byl bych ti jen břemenem na cestě."

"Odpusť, má paní... tak jsem to opravdu nemyslel."

"A půjdeš?"

Neodpovídal. Teprve po chvíli zvedl hlavu a pohlédl na ni s omluvným úsměvem.

"Nelle, víš... já nevím, jestli ti to dokážu vysvětlit, ale... bude pro mě strašně těžké se s tebou rozloučit, věř mi. Ale možná ne tak těžké jako zůstat."

"Proč?"

"Ne proto, že bych tě už neměl rád. Ale vysvětlit ti to nemůžu. Stejně bys to asi nepochopila, a navíc bys mě pravděpodobně smetla v hněvu, a právem, kdybych se opovážil."

Pohlédla na něj, tvář čistou a krásnou, a oči se jí třpytily jako ranní rosa v trávě, ale její úsměv prozrazoval už naplno starou pobavenou shovívavost. Dotkla se jedním prstem jeho čela a bylo to jako krůpěj chladné vody v žíznivý den.

"Laito, prosím tě," řekla pokojně, "a co kdybych ti prozradila, že tvá touha, pokud skutečně nějakou cítíš, je dávno opětována?"

Vyskočil na nohy, jako by ho něco píchlo. Zvedla se proti němu, maličká, jen jako elfí panna, modrá, bělostná a stříbrná, prozářená uvolněnou radostí jako jarním sluníčkem. Vztáhl k ní ruce, pomalu, jako omráčený, a uchopil její. Pak jí padl k nohám, zabořil tvář do lemu jejího roucha a po tři dny se ani jeden z nich nepohnul.

Tak se Nelle podařilo do značné míry zvítězit nad Liatovou zasmušilostí.

A začal zjišťovat, že se má vlastně i na co těšit.

"Počkej, Myšáčku," říkával jí často, "už brzy to přijde. Jen ještě asi týden či dva cesty a přijdeme ještě k jednomu jezeru, nekrásnějšímu ve Středozemi. To něco uvidíš!"

Naskytl. Kraj ležel pod jejich nohama jako na dlani, poměrně příkře ukončené pohoří a za ním pás země, z výšky se zdál velmi uzounký. A dál, od obzoru k obzoru, už jen nekonečná vodní plocha.

Mín pochybovačně mrkla po Laitovi. Stál jako zkamenělý a jen nevěřícně hleděl před sebe. Konečně se pohnul a zhluboka si vzdychl.

"Inu, to se asi dalo čekat," zabručel si pro sebe. "Po zakřivení světa..."

"Nu, Myšáčku," řekl něžně. "Tak to, co jsem ti chtěl ukázat, už nikdo z nás neuvidí. Zůstane to ztraceným snem z dávných vzpomínek, až do obnovení světa. A snad je to tak dobře. Raději to než vpád pouště na to místo. Raději to než vědět, že i zde se kácelo a stavělo a plenilo a špinilo."

"Takže..."

"Když se tam dostali oni, dostaneme se i my."

"Jich bylo mnoho - mohli postavit loď, která by moři odolala!"

"Ale my přece máme Nelle!"

V tu chvíli si však všiml Nellina obličeje a náhle umlkl.

Mín z nich byla nešťastná. Tolik se radovala, že se konečně domluvili, a tak brzy to vezme takovýhle konec! Vynaložila všechny své síly, aby je usmířila. Nejprve navrhovala, že by Nelle mohla pomoci ji rychle dopravit za moře a pak se vrátit s Laitem zpátky, ale Nelle celkem rozumně namítala, že je jí zde potřeba teď.

"Už jsem se s tebou zdržela a pro tebe obětovala dost!" řekla jí dosti nevybíravě.

"Věděl jsem ovšem od začátku, že takové pocty nejsem hoden," řekl jí. "Jen kvůli tobě jsem se odvážil doufat, ale nesmí to být."

Mín chápala, že Laito léčí dřinou svůj žal - dovedla si představit, jak mu je, a celou duší toužila mu nějak dát najevo podporu a soucit; a protože si nedokázala vymyslet jiný způsob než rovněž práci, pustila se do úprav tábořiště, které jindy dělával on... jakkoli po celodenním sestupu z hor toužila spíš po odpočinku. Vážil si toho a děkoval jí pohledy a úsměvy - tak smutnými, až jí to trhalo srdce.

Když se slunce začalo sklánět za hřeben, cítila, že má dost, a stejně už nebyla práce, kterou by si ještě dokázala vymyslet. Zatoužila se pořádně umýt a sešla k řece. Tekla tu široká a líná a u břehu mělká. Mín se postavila na kraj vody a s rozkoší si koupala bolavé nohy.

To už byl Laito ve vodě. Jedním skokem se dostal daleko od břehu, i když ne až k ní. Divné však bylo, že se teď nemohl dostat dál. Od Mín ho dělilo jen pár metrů, ale nedokázal je překonat, ať se namáhal sebevíc. Mín strhl proud, ačkoli o to vůbec nestála - jemu se stavěl do cesty. Mín klesla hlava pod hladinu... zase se napůl vynořila... už se neukázala.

S námahou se vztyčil hlavou a rameny nad hladinu.

"Bruinen!" křikl ostře. "Jménem Jediného - pusť!"

Proud se zmírnil jako kouzlem. Laito zajel pod vodu, dvakrát se odrazil nohama a držel Mín za vlasy. Vzápětí spolu byli u břehu, jako by je řeka sama vyvrhla.

Vypotácel se s Mín v náručí na břeh a otočil se k vodě.

"Pojď sem!" přikázal stejně ostře, hlasem toho, kdo už nemá co ztratit.

Vzápětí mu klečela u nohou, útlá a něžná, křehké stvoření, které kdysi povolal a o něž vytrpěl mnoho strachu, na které hleděl s úsměvem a které učil lásce. Nehýbala se a čekala.

Nevšímal si jí a obrátil pozornost k Mín. Vylil z ní vodu, sdílel s ní svůj dech. Nebyla na tom ještě tak zle - nadechla se sama téměř okamžitě. To ho přece jen zahřálo u srdce. Ještě chvilku se kolem ní točil, aby si to trochu užil, přinesl jí plášť, aby se zahřála, pak suché oblečení, pak teplou entí polívku z vody, kterou předtím sama dala vařit.

"Myšáčku... já ti to vysvětlím později, ano?"

Ale když se trochu vzpamatovala, když si rozebrala, co prožila, a přidala si k tomu tón jeho hlasu a tu podivnou nehbynou postavu na břehu, nemusel jí už vysvětlovat nic.

Když se k ní vrátil s polívkou, položila mu třesoucí se prsty na ruku. Nechtěla mu svou prosbou ublížit ještě víc, jenže...

"Laito... odpusť jí," prosila tichounce.

"Potom, Myšáčku," odpověděl něžně, ale přece jen hodně stroze. "Teď před ní musíme chránit holé životy."

Došel ke klečící dívce, bez námahy si ji přehodil přes rameno - zřejmě nebyla vůbec schopna se mu bránit - a pustil se vzhůru cestou, kterou přišli. Mín se zvedla, třebaže se pod ní nohy třásly, a přidala se k němu. Věděla, že není rád, ale neříkal nic.

Nešel daleko. Po prvním příkřejším stoupání odbočil po uzounké římse, až se dostali na plošinu v holé skále, asi sto metrů nad tábořištěm. Tady složil svůj náklad na zem, ne vyloženě jemně, ale přece jen ještě dost rytířsky.

Postava na zemi se zazmítala, jako by se chtěla vyprostit z pout.

"Obrátila ses ke zlému," opakoval Laito prostě a ona naráz ztichla. "Teď odevzdáš i to, co jsi měla na počátku - odevzdáš všechnu svou sílu do poslední kapky a zůstaneš tu bezmocná a prázdná jako vyschlé říční koryto."

A jak mluvil, dívka na zemi se začala strašlivě měnit. Zmizelo její nadýchnuté roucho i bohaté vlasy, oči ztratily lesk a tvář barvu - viděli ji už jen náznakem, vyschlou postavu jakoby v rubáši, šedou a přízračnou. Ale její oči se upíraly na ně a obličej byl zkřivený bolestí a hněvem - odrážel všechny křivdy a ponížení, které zakusila.

"Proklínám tě," sykla. "Ať se moře postaví proti tobě. Ať se každé plavidlo, postavené tvou rukou, potopí. Ať..."

"Já tobě odpouštím," opáčil teď už docela mírně. "A znovu tě prosím za odpuštění. Byla to jen moje zaslepenost, co tě postavilo do tak těžké zkoušky. Je mi to nesmírně líto, co se s tebou stalo, po tom všem. A není to soud a trest, co tě postihlo, ať ti to teď připadá sebestrašnější. Je to jen darovaný čas, čas oproštění a čekání, čas k přemýšlení. Milost Jediného je nad tebou - ještě se můžeš vrátit, já to vím."

Náhle sebou trhla a protřela si oči. Jak si jedna její zbloudilá slza našla cestu na tu tvář tam dole, cosi se stalo. Ten obličej jako by se projasnil - všechna zloba a utrpení jako by se rozplynuly - náhle se na ni dívala zase ta stará Nelle. Ano! Vždyť je to ona! Velmi bledá, jakoby průsvitná, ale už má zase svou podobu!

Mín se rozbušilo srdce radostí, ale vzápětí strnula. Nelle už nebyla bezmocná. Zvedla se, docela bez námahy. Natáhla ruku, jako by se jí chtěla dotknout, ale v posledním okamžiku si to rozmyslela. V příští vteřině byla pryč.