XXX.

"Neboj se, Myšáčku. Byla jsi mi zase už velmi dobrou pomocnicí - dokončila jsi, co já jsem už nedokázal."

"Inu, to zrovna ne, i když to pro mě samozřejmě nebylo lehké, co jsem s ní musel udělat. Ale rozhodně jsem jí měl dát najevo víc soucitu, víc lásky - jen už jsem na to neměl dost statečnosti."

"To ano. Vím, že to nebezpečí hrozí, nám i jí. Ale přece jen... jestli to byla opravdu slza tvého milosrdenství, co ji osvobodilo, nevěřím, že to nutně musí vést ke zlému. Spi klidně a odpočiň si, Myšáčku - budu u tebe držet stráž. Moje srdce je lehké, víš - bolí víc než dost, ale ta tíha je pryč, poprvé od jara. Myslím, že už máme nejhorší za sebou."

"A co ta cesta přes moře? Zapomněl jsi, jak tě proklela?"

Laito se pomalu usmál a v očích mu zahrálo.

"No, pokud jde o tohle, Myšáčku, napadá mě jen jedno rozumné řešení."

"Zůstat přece jen tady?"

"Ale ne, něco mnohem jednoduššího. Tu loď postavíš ty."

Na druhou stranu tu byla důvěrná blízkost mezi nimi dvěma, chvíle humorné, když se Mín pokoušela o něco, co by on svýma šikovnějšíma a silnějšíma rukama hravě zvládl, a on ji učil a pomáhal jí, přičemž úzkostlivě dbal na to, aby se díla pokud možno ani nedotkl; chvíle radosti a pociťované lásky, když se na ni díval, jak zápasí s něčím, co se jí nedaří, a snaží se o statečnost, aby ho nezarmoutila - když se ona dívala na něj, jak dává průchod své vynalézavosti, aby jí pomohl s tím, co je pro ni příliš těžké.

Konečně nastal slavnostní okamžik, kdy měli za sebou i úmorné napouštění pryskyřicí a mohli plavidlo spustit na vodu.

"Dáš jí nějaké jméno?" ptala se Mín při té příležitosti.

"Vlaštovka," vyslovil Laito bez přemýšlení jméno svého rodu. Opravdu, podivila se v duchu Mín, vhodnější bychom nikdy nevymysleli - vždyť je to jméno ptáka, který létá tak daleko, aby našel domov, a zároveň jméno někoho, kdo na nás tam kdesi, za mořem, jistě stále čeká... Zdálo se, že do loďky nezatéká, sklony převrátit se nejeví a vůbec bude jakž takž použitelná. Zbývala maličkost - naučit se ji používat. Plachtu neměl Laito nikdy v ruce.

Posléze nastal čas odjezdu. S těžkým srdcem se rozloučili s enťátky, která se raději rozhodli nebrat na tak riskantní plavbu - zde, v entím lese, mohou časem vykonat ještě mnoho dobrého. Laito vybral pro začátek cesty pěkný den s příznivým větrem; odhadoval, že jak vítr, tak počasí se ještě nejméně tři dny udrží. Dál už věc nebyla v jeho rukou.

Když časně ráno odráželi, byl veselý jako dítě, plný nadšení a chuti do dobrodružství. Mín mu to přála, ale nedokázala se nakazit. Cítila se nesmírně skleslá.

"No, to je tedy odjezd," poznamenala. "Bez ochrany, bez požehnání - jen pod kletbou."

Laito se zarazil v půli pohybu. Rázem byl vážný a ona to přijala velmi vděčně, i když zároveň pocítila, jako by jí na něm něco scházelo.

"Myšáčku," řekl jí, "nebudeš se zlobit, když ti po tolikáté už připomenu, že chráněna jsi, a vždycky jsi byla? Moře může být nebezpečné i zrádné, ale i to je vposledu pod vládou Jediného a toho z Mocných, kdo je velmi blízký jeho srdci. A můj otec, víš... bylo by k němu hodně kruté, kdyby ti ani nemohl oplatit službu. Hádám, že toho zůstane ušetřen."

"Promiň," špitla. "Myslím... myslím, že jsem to opravdu potřebovala připomenout."

"Na to přece jeden druhého máme, nebo ne? Neboj se, Myšáčku. Když jsme byli nuceni tolik obětovat pro tvoje budoucí poslání, věřím, že se ještě dočkáš toho, abys ho naplnila."

Vítr pomáhal proudu a břehy rychle klouzaly kolem nich. Pak se rozestoupily a v tu chvíli měli oba plné ruce práce. Než si jakž takž zvykli na velké vlny a zorientovali se v situaci, loďka se pomalu začala ztrácet ve stále ohromnější vodní rozloze.

Nezdálo se jí zrovna moudré volat tu, jež je proklela, na počátku cesty, ale nemohla si pomoci.

A jen šumění moře jí bylo odpovědí, moře šedého, modrého a bílého na památku jejich bývalé přítelkyně.

Počátkem druhého týdne začal vítr slábnout. Laito, poněkud rozmazlený počátkem plavby, zprvu občas jen těžko skrýval netrpělivost. Pak změnil repertoár, začal jí zpívat její oblíbené písně a Mín poznala, že se smířil se situací. Konečně nastalo úplné bezvětří a loďka se stala smítkem, bezmocně se zmítajícím na vlnách. Laito spustil plachtu, poněkud provinile pohlédl na Mín a posadil ji ke kormidlu.

"No tak, Myšáčku, vody máme ještě spoustu," broukl povzbudivě. Počítal s tím, že když ji nechá přes poledne u kormidla, bude se při troše štěstí moci obejít bez oběda, aniž by to zpozorovala.

Nevesloval však ještě ani hodinu, když si všiml něčeho podivného. Loďka reagovala na vesla velmi snadno, a čím dál snadněji. Rychlost se zvyšovala, slyšel to ve zvuku vody podél boků.

Ustal na chvilku v práci. Loďka o něco zpomalila, ale jela rovnoměrně dál. Vysoukal se nahoru.

Mín, obličej poněkud napjatý, seděla na svém místě. Udiveně na něj pohlédla.

"Jak to, že jedeme?"

"Zřejmě proud, Myšáčku. V moři pravděpodobně jsou také proudy, jako v řekách. Hlavní je, je nás nese přesně tím správným směrem."

Pak přišel den, kdy proud změnil směr, nejprve k severozápadu, pak stále výrazněji k severu. Laito se pokusil z něho vyjet, ale nedařilo se mu to. Ani po dvouhodinové usilovné práci se z něj nedostal. To už začínalo být poněkud znepokojivé. Po větru dosud nebylo ani stopy, nad mořem visel vzduch horký a nehybný jako z roztaveného skla. Laito se vysoukal na palubu propocený tak, že by se mohl ždímat.

Poslední dny se mu dařilo docela dobře maskovat, že neobědvá, ale dnes si nechal neservírovat poctivou porci. Musel Mín aspoň trochu zaměstnat a cítil, že sám bude nějakou sílu potřebovat.

Dvě hodiny nato ucítili první závany větru, nepravidelné a horké jako z pece.

"Tu plachtu radši nechám, jak je," bručel si Laito. "Anebo přece? Ale měl bych ji asi zmenšit, alespoň na polovinu."

Tento problém ho zatím nenapadl, ale měl ho vyřešený během půl hodiny. Se špatně skrývanou nedočkavostí převzal kormidlo. Teď už se do nich severák opíral naplno a loďka nabrala rychlost. Účinky proudu nebylo vůbec znát. Ujížděli zpět, vraceli se na původní kurs. Zatím.

"Tím mi taky pomůžeš," řekl jí. "Možná se mi bude hodit zátěž navíc."

Bylo už k ránu, když svýma bystrýma ušima zachytil v hukotu větru nový zvuk. Před ním, ještě dosti daleko, voda šuměla jinak než všude kolem. Vlny se tam tříští o nějakou překážku.

"Pokud je tam pevnina, je dobrá neděje, že se na ni dostaneme," řekl včera Mín, aby ji uklidnil. Věděl, že v zásadě to pravda je, ale ne celá. Nebezpečí, která tam hrozí, je mnohem víc než naděje.

Co teď?

Laito rychle uvažoval. Má se pokusit otočit proti větru? Riskuje převrácení a ztrátu stěžně, a možná to tak jako tak nebude nic platné. A má na to zoufale málo rukou a zkušeností. Potřeboval by Mín, ale ani ta mu teď mnoho nepomůže. Hlavně aby se jí nic nestalo! Má ji nechat dole, nebo raději zavolat nahoru?

Nakonec se rozhodl, že nejbezpečnější bude změnit kurs jen o málo, tak, aby si udržel vítr v zádech. Překážka vpředu se zdála nevelká, rozhodně ne dlouhé pobřeží - možná jen malý ostrůvek nebo skála. Snad ji minou a bude vyhráno.

Zdálo se, že mu jeho plán vychází. Podařilo se mu loďku stočit a udržet ji. Překážka vpředu se posunula stranou. Dokonce se zdálo, že se vítr trochu zmírňuje.

Co to bylo? Něco se zespodu otřelo o loď, nepatrně, jen na okamžik. Zachvěla se, ale nic horšího. Jen Laito zbledl a stiskl rty. Samozřejmě, s tímhle měl také počítat. Skály pod vodou, to je přece kolem ostrova víc než pravděpodobné! Ale mohl skutečně vůbec něco dělat?

Prásk! Tentokrát narazili naplno. Stěžeň letěl přes palubu a Laito za ním, pak s trhnutím zpátky jako hračka na provázku. Těsně před tím, než to s ním plnou silou prásklo o bok loďky, vzedmula se tam vlna, která ho maličko odrazila, právě jen tolik, že se mu podařilo zachytit a vyšplhat zpátky.

Už byli velmi blízko. Zvedla je vlna. Teď! Ozvala se další rána a zapraskání, ale bylo to mnohem mírnější, než čekal. Loďka zůstala stát. Zvedl hlavu a obhlížel situaci.

Poslední vlna zřejmě loďku vynesla z moře a vklínila tak přesně, jako by to někdo vypočítal, mezi dvě skály hezký kus od břehu. Byla zřejmě mimořádně vysoká - nyní se i ty nejvyšší tříštily o kámen nejvýše dva metry pod jeho nohama. Byli na nepatrném, zcela holém ostrůvku, vlastně jen větší skále. Vítr slábl. Svítalo.

Vynesl ji ven, radostí bez sebe. Hlava ji trochu bolela a celkově byla také dost potlučená, ale zažila už horší věci. Rychle pro ni vysušil entí oblečení a dal jí doušek vína, pak silnou entí polívku z nouzové zásoby ve svém batohu. Měl ještě jednu menší láhev na pásku, ale usoudil, že sám se prozatím raději obejde bez snídaně. Nad mořem letěly nízké mraky a vypadalo to na déšť - pokud se mu podaří rychle upravit některou z neporušených nádrží, možná by se další voda dala nachytat.

Jak se obracel, že se půjde k vraku po něčem podívat, zahlédl kus dál na skále nějaký pohyb. Byl to ryba, zřejmě vyhozená z moře tak jako oni, bezmocná a zle rozdrásaná o ostré kamení. Laita samozřejmě ani nenapadlo, že by ji mohli zabít a sníst. Jemně ji zvedl, aby ji alespoň vrátil do vody, když už jí nemůže pomoci jinak.

Vtom se ryba v jeho rukou zavlnila a náhle tu místo ní stála dívka v bílém, s šedomodrými vlasy a modrošedýma očima.

"Nelle!" vykřikl Laito z plna srdce, napůl radostí, napůl hrůzou. Neboť stejně jako ryba, byla i dívka pokrytá ranami. Její úsměv byl úžasně čistý, ale značně vysílený, a Laito cítil, jak je v jeho rukou lehounká a slabá jako stéblo trávy. Honem se posadil a opatrně si ji složil do klína, aby ji nemusel položit na tvrdou zem. Jeho prsty zatápaly v pásku, ale pak si bezmocně povzdechl. Už si vyzkoušel, jak málo je mu u těchto bytostí platné jeho ranhojičské umění.

"Je," vydechla ze srdce, spokojeně si o něj opřela hlavu a zavřela oči.

To ho trochu vyděsilo.

Zase oči otevřela a on v nich zahlédl jiskřičku starého známého pobaveného úsměvu.

"Vodě skála neublíží," broukla. "Ale svým způsobem máš pravdu. Moře je plné všemožných bytostí, dobrých i zlých - všechna moje moc, kolik jí ještě vůbec mám, se v něm ztratí jako vody jedné řeky. Nebylo snadné bojovat proti vlastní kletbě - ještě dobře, žes mi nedovolil vyslovit víc," dodala, znovu s náznakem úsměvu.

Teď už Mín nevydržela.

"Ale proč, proč jsi nám to nepřišla říct?" vyhrkla.

Nelle na ni pohlédla s pochopením i němou prosbou o odpuštění, ale když promluvila, bylo to zase k Laitovi.

"Toužila jsem po tom," řekla tiše. "Toužila jsem po tom víc než po čemkoli jiném, ale nemohla jsem. Bolelo mě jen z dálky na tebe pohledět a bála jsem se tvého hněvu - ne pro to, co by mi mohl způsobit - sám o sobě se nedal snést. Teď přicházím jen proto, že jsem na konci svých sil - pokud mi neodpustíš, je to konec, můj i tvůj."

Uchopil její ruce jemně do svých a přitiskl si je k tvářím.

"To jsem se k tobě choval tak tvrdě, že jsi mi ani neuvěřila slovo odpuštění?"

Usmála se, úsměvem, který u ní Mín nikdy dřív nespatřila - tak nesmírně pokojně a osvobozeně. "Kdo ví," odpověděla. "Snad to byla jen moje pýcha a můj hněv, co mi bránilo tě vnímat správně. Ale prosím, jestli to dokážeš, pověz mi to ještě jednou. Ujisti mě."

Jemně ji objal a přitiskl k sobě, jako malé dítě.

"Dávno je to všechno pryč, dávno! Nakolik ti vůbec mám co odpouštět. Stále ještě cítím svou vlastní vinu víc než dost, víš, a teď už by snad nebyla taková troufalost..."

"Ach Laito! Pokud jde o tohle, myslíš, že teď nevidím dost jasně, že to byla má vina stejně jako tvá? Ale no tak dobře, nic ti nevyčítám. Ani pokud tvá naprosto pochopitelná zbrklost opravdu byla tím práškem, který převážil váhy na špatnou stranu a způsobil, že jsem přišla o všechno, ne, ani tehdy ti nic nevyčítám. Už jsi spokojený?"

Sklopila oči a nepatrně zavrtěla hlavou.

"Máš na to právo. Jenže já už přesně nevím, co bych ti říkal."

"Tak já se budu ptát, smím? Zlobíš se ještě? Třeba i jen někde v koutku duše, trošku?"

"Můj hněv, Nelle, žel někdy vzplane příliš rychle. O to dřív je pryč a o to trpčí lítost mu jde v patách. Udělal bych cokoli, abych ti to aspoň trochu vynahradil."

"Hledíš na mne s opovržením?"

Usmál se svým nenapodobitelným způsobem.

"Jsi mi bližší než kdy dřív," řekl prostě.

"A Laito... bolí tě srdce? Trpíš ještě pro to, co se stalo?"

"Což jsi zapomněl? Už je léčíš. S každým tvým slovem se mi vrací síla."

"Škoda, že nedokážu víc."

"Mám se udělat stejným tělem, jako máš ty, abys mohl moje rány léčit tak, jak umíš? To by tě potěšilo?"

"Nevím. Možná bych byl stejně bezmocný. Nemám ani dost vody, abych je mohl vymýt."

"Ach děti! Já vám ani napít nedala!"

Napřímila se a poklekla před ním. Přiložila dlaně k sobě a ty se naplnily vodou.

"Ochutnej. Snad mi ještě síla stačí na to, aby byla sladká."

Voda byla sladká. Dala jim pít z dlaní, pak doplnila Laitovi láhev a dovolila mu, aby ji ošetřil. Skutečně se s ní přitom stala nepatrná změna, postřehnutelná hlavně podle jejích očí, plných překvapení a zájmu, když poprvé okusila tělesnou bolest, i později, když bolest během čištění ran přechodně zesílila.

"Neměl jsem to chtít, viď - není ti to dvakrát příjemné."

"Je to nesmírně zajímavé. A snesitelnější než jiné věci. Vím, že mě netrýzníš záměrně - vnímám tvou lásku a smíření s tebou a to je to, co mě ve skutečnosti uzdravuje. Jen bych si moc přála... ale teď dvojnásob tě nechci nutit."

"Potřebuješ to, viď," broukl s pochopením. "Měl bych ti i já vystavit svoje rány. A věř, že bych to pro tebe udělal, teď už ano, jenom... Víš, nejsem si tak jist, jestli je v tvé moci je uzdravit."

"Proč?"

"To už ti nepovím."

"Pak je to tak, jak jsem si myslela," pravila klidně. "Probudila jsem tvou touhu naplno, tak, že jí teď trpíš - ale zároveň už mě nechceš, protože mi nevěříš."

"Kdy ses naučila tak dobře číst v srdci druhého?" opáčil udiveně. "Dobrá, holčičko moje, vzdávám se - ale teď mi pověz, co pro tebe v takové situaci mohu udělat?"

"Ale to přece není nic tak těžkého," odvětila stejně pokojně jako předtím. "Nech si ode mě sloužit, dokud se mi nepodaří tvou důvěru získat zpátky. Tak budeš svobodný, a zároveň ne tak docela bez naděje."

Chvíli na ni mlčky hleděl, ruku zlehka položenou na její.

"A nebojíš se," zeptal se pak tiše, "že až tu hloubku získáš, budeš povolána zpět k tomu, co jsi ztratila?"

Dlouhou chvíli si zvykala na tu myšlenku, pak přikývla.

"Ano, to se může stát. Ale pak už to snad budu umět snést. A Laito... pak to také poneseme spolu. Už to nebude jako předtím. Opřeme se jeden o druhého."

Teď jí ruku stiskl a neříkal už nic, ale dlouho si hleděli do očí.