VI.

Ovečka

Nakonec usoudila, že jí nezbývá než se držet pěšinky, po které večer stoupala a která vedla více méně správným směrem. Po ní mohla postupovat mnohem rychleji než na slepo mezi skalami a měla jistotu, že se obrovi aspoň do jisté míry blíží, koneckonců asi úspěšněji, než kdyby musela zdolávat terén bez cest a možná se čas od času několikrát vracet, aby našla schůdné místo. Bude-li třeba, překoná tímto způsobem jen ten poslední úsek.

Konečně se vyškrábala na jakýsi hřebínek a otevřelo se před ní široké skalní údolí, zalité světlem měsíce, který visel těsně nad jeho západním okrajem. Stáli tu obři, skutečně dva, ten tříhlavý zády k ní a jednohlavý proti němu. Střídavě řvali jako sto turů a pekelně se chechtali a čímsi si přitom házeli jako míčem.

"Ne!" vykřikla Mín zoufale. "Ne!"

Teď ji popadl bezmocný vztek. Sebrala první kámen, který jí přišel pod ruku a mrskla jím po obrovi. Neuletěl ani polovinu vzdálenosti a padl neškodně na zem. Bylo jí to jedno. Už měla v ruce další.

Mín ani nepomyslela na to, že by se mohla skrýt - ostatně věřila, že se sem jde předhodit obrům jako oběť. Shodila batoh a postavila ho do štěrbiny mezi skály - snad ho tu Laito později najde a bude se mu hodit. Pak se pustila podél okraje údolí k místu, kde viděla ležet nejvíc kamenů. Tak se však nechtěně dostala do stínu skály a když se obři začali rozhlížet, co se děje, spatřili nad srázem stát jen její ovečku.

Mín, která už už začínala doufat, že vyvázne, je s hrůzou sledovala, jak sbíhají do údolí a začínají hledat mezi balvany. Měsíc už klesl za hřeben, takže nebylo zrovna nejlépe vidět, ale ona věděla, že jsou uzpůsobeni k životu v podzemí a vidí i ve tmě. Snad Laita do jisté míry chrání jeho plášť, snad - ale přece jen by měla něco dělat, a rychle. Vzepřela se nohama za největší balvan, který nalezla, a srazila ho dolů.

Nyní už jí nezbývalo než utíkat, utíkat jako štvaná zvěř, a věděla, že zdaleka nedokáže běžet dost rychle. Její ovečka však vyvázla - Mín se rozhodla řídit jejím příkladem. Neměla ani polovinu její obratnosti, ale něčemu už se za ty měsíce putování s Laitem přece jen naučila. Začala šplhat na stejnou stěnu jako ovečka.

Když se první z obrů přihnal pod sráz, chybělo jen malinko, aby na ni dosáhl rukou. Pokoušel se však o to tak dlouho, že se zatím dostala o hezký kus výš. Mezitím už doběhl i druhý a chvíli se po ní marně sápali či se pokoušeli vyšplhat do svahu, o kterém už se dnes jednou přesvědčili, že ho nezdolají. Konečně je však něco napadlo. Kdyby jeden druhému vylezl na ramena, ještě by na ni dosáhli!

Nějakou dobu trvalo, než se obři shodli na tom, kdo bude navrch a kdo vespod. Následovalo těžkopádné vylézání jednoho z nich na ramena druhého, spojené s mnoha nadávkami a kratší potyčkou. Mín usilovně šplhala výš a výš. Třeba to zvládne - třeba to ještě zvládne! Za chvíli už jistě bude ráno - budou toho muset nechat a vrátit se pod zem.

Konečně slyšela, že se pokus podařil. Horní s obrů po ní zašátral - marně. Mín ho slyšela, jak huláká na spodního, ať si stoupne na špičky. Teď už nevydržela a ohlédla se.

V tu chvíli však obloha vlevo zrůžověla východem slunce. Ta příšerná, nekonečná noc byla přece jen pryč a z obou obrů zbylo jen nestvůrné sousoší u paty skály.

Mín pocítila úlevu tak silnou, že se celá roztřásla a chvíli byla ve vážném nebezpečí, že se zřítí dolů. Pak se však s vypětím všech sil ovládla a soustředila jen na jediné: musí k Laitovi - musí mu na pomoc. Rychle.

Šplh dolů byl mnohem obtížnější, ale konečně se přece jen dostala na rovnější terén a na třesoucích se nohou sbíhala do údolí. Vidět už bylo docela slušně, ale ať se rozhlížela, jak chtěla, po Laitovi nespatřila ani stopy. Začínala klopýtat o kameny - musela se posadit. Pak se s velkým úsilím zase vyškrábala na nohy a hledala dál. Marně.

"Tady jsem, Myšáčku."

Znělo to slabě, jako z velké dálky, a přece měla dojem, že se to ozvalo docela blízko. Pustila se tím směrem, rozzlobená na každý balvan, který jí překážel v cestě.

Konečně! Tady ležel, v necelý metr široké a dosti hluboké štěrbině mezi dvěma polovinami mohutného puklého balvanu. Neviděla z něj vlastně nic než obličej a oči - kdyby se ukryl za kapucí, mohli by ho tu hledat ještě hezky dlouho.

Skočila k němu a pokryla ten studený obličej polibky.

"Díky, Myšáčku," řekl zase tak podivně slabě. "Jsi krajně neposlušná, ale skvělá, naprosto skvělá. Jsem strašně rád, že jsem tě poznal."

"Co budeme dělat teď?" zeptala se, když se trochu vzpamatovala.

"Teď budu asi spát, Myšáčku. Jsem zoufale utahaný."

"Neměli... neměli bychom radši vydržet do jeskyně? Není tady na odpočinek moc zima?"

Nic víc, žádný návrh, žádná aktivita. Mín horečně uvažovala, co by si měla počít.

Usmál se, trochu namáhavě, jak se jí zdálo.

"Tys myslela i na to! Jsi opravdu úžasná, Myšáčku. Ano, dej mi trochu vína, prosím tě, myslím, že by to pomohlo."

"Hned jsem zpátky, počkej!"

O překot se hnala na místo, kde nechala jeho batoh. Tam už našla svou ovečku, jak nevzrušeně očichává zkamenělé obry. Pak ji to asi omrzelo a začala spásat lišejník z jednoho kamene.

"Pojď se mnou, prosím tě!" zavolala na ni. "Laito tě potřebuje."

Kdo ví, zda ovečka pochopila, oč jde - každopádně však skutečně seskákala za ní na dno údolí a pak došla až k Laitovi. Když ho spatřila, s naprostou samozřejmostí ulehla vedle něj.

"Výborně, teď se zahřeješ!" radovala se Mín. Honem vybalila láhev s vínem a dala mu napít, pak ho přikryla všemi mechovými výrobky. "Mám taky entí polívku, kdybys chtěl."

"Ach, ty myslíš opravdu na všechno! Ano, dej mi ji, prosím tě - mám už velkou žízeň."

Vzala si jeho hlavu na klín a podepřela ji a on od ní přijal láhev a pil, dlouho a zvolna.

"Co ti udělali?" ptala se úzkostlivě.

"No... asi to odneslo pár žeber, ale to nic. Jen mám strach, že se tam uvnitř stalo ještě něco, něco horšího. Už to docela bolí."

Už jí zase tekly slzy po tvářích, ale ani zdaleka se nehodlala vzdát. Cítila, snad trochu pošetile, že pokud se ho podaří dostat do jeskyně, budou mít vyhráno.

"Myslíš... myslíš, že bys třeba dokázal dojet dolů na ovečce?"

Znovu ten pokus o úsměv.

"Můžeme to zkusit."

"Ovečko," prosila Mín, "ty moje milá, hodná ovečko, už tolik jsi nám pomohla, pomůžeš nám ještě? Dovolíš, aby si Laito na tebe sedl?"

Ovečka nedala najevo nic, ale strpěla, aby se na ni Laito posadil - od něj by asi strpěla všechno. Pak se pokojně zvedla. Mín přehodila Laitovi jednu nohu na druhou stranu, aby seděl obkročmo. Pak ho ze strany podepřela a pomalinku vykročili k jeskyni.

Nesla ho však s velikou láskou a trpělivostí a konečně se svah zmírnil a konečně, konečně, když už se slunce sklánělo k západu, se dostali k jeskyni. Obě haradské děti je uvítaly s velikou radostí - věděly, že bez Laita jsou ztraceny, a už o něj měly pořádný strach.

Laito se vděčně sesunul na lůžko a ovečka klidně ulehla vedle něj, aby mu sloužila dál. Po chvíli vešly dvě jiné a vystřídaly ji. Mín ho přikryla vším, co našla.

"Už budeš odpočívat," řekla mu. "Jen mi ještě, prosím tě, pověz, co s tebou mám dělat. Vím, že jsou mezi vámi mnohem lepší ranhojiči než mezi lidmi - vědí si s lecčím rady."

"Zručný ranhojič by mě možná otevřel, aby se podíval, co se vlastně stalo," odvětil Laito velmi něžně. "Ale to my dva tady dělat nemůžeme. Lehni si a spi, Myšáčku, máš za sebou pernou dřinu."

"Přece teď nemůžu spát!"

"Ale můžeš, co bys dělala jiného. Teď nic nepotřebuju a kdybych potřeboval, určitě ti řeknu. Lehni si a spi, třeba se ti to ještě bude hodit."

Dodal pár slov haradsky a Mairó Mín okamžitě podala Melwenin prstýnek.

"Neboj se," řekl Laito ještě, když viděl, jak ho Mín obrací v prstech a zdráhá se ho navléknout. "Ještě tady budu, až se probudíš, slibuju."

V tu chvíli slyšela v jeho slovech naději a to rozhodlo. Během minuty spala jako zabitá.

Nazítří Laito už nemluvil. Ležel bez hnutí, bílý jako křída, rty promodralé. Ano, ještě tu byl, jak slíbil: jeho oči na ni hleděly a žily, dovedly dát najevo lásku i poprosit, když něco potřeboval. To však bylo všechno. Jako by už jeho tělo zemřelo, jen jeho duch, nezdolný a plný lásky k těm třem dětem, které ho tolik potřebovaly, je odmítal opustit.

Mín se od něj nehnula na krok a úzkostlivě se snažila uhodnout každé jeho přání - často mu dávala pít, zřejmě trpěl strašnou žízní. I pro haradské děti dělala, co mohla. Uvnitř se však cítila jakoby také mrtvá - jako by už na ničem nezáleželo a nebylo ničeho, co by něco znamenalo.

"Podej mi nůž!" požádal svým starým panovačným tónem.

Otupěle splnila jeho přání, ale instinktivně se držela z dosahu.

"Teď mi řekni, abych se zranil," pokračoval Roiró.

Zůstala na něj chvilku nechápavě hledět.

"Dělej si, co chceš, mě je to jedno," řekla konečně unaveně a chystala se obrátit k Laitovi.

Tu k svému zděšení spatřila, že se řízl hluboko to prstu, stejně jako předtím ona. Krve, kapající na lůžko, si ani nevšímal. Mechanicky odstranila nůž z jeho dosahu a podala mu hadřík, ale ani teď neuznal své zranění za hodna pozornosti.

"Podívej - už jsme vyrovnáni," řekl spokojeně. "Zranil jsem se na tvoje slovo - nejsem nic víc než tvůj otrok."

"Co je mi po tom!" Tušila, kolik pro něj znamená tohle vyslovit, ale byla už příliš dlouho v elfí škole. Tento způsob zadostiučinění ji netěšil - vzbudil v ní jen znechucení.

"No, já jen myslel, že bychom se třeba mohli smířit doopravdy, víš, ne jen z donucení. Už tak se nám stalo něco zlého, ale třeba..."

"Nesmířím se s tebou nikdy, dokud nevezmeš zpátky ty řeči, co o něm vedeš!"

Chvíli uvažoval, pak si k jejímu překvapení dal jednu přes pusu, až to mlasklo.

"Mluvil jsem hlouposti," uznal. "Žádné neštestí na nás nepřivolal - však to schytal nejhůř sám. Je hodný, i když je z Nesmrtelných. Vždycky nám chtěl pomáhat - jediný, kdo dělal chyby, jsme byli my. Je to asi nějaká jiná moc, co stojí proti nám."

To na ni zapůsobilo.

"No dobře, tak vám odpouštím - doopravdy. A vy mi taky odpusťte... všechno, ale hlavně to, že jsem vás dostala do nebezpečí života. Jestli umře, nemáme ani my žádnou naději."

"V tom jsme taky vyrovnáni, nechápeš? My ten spor začali, a v nebezpečí jsme všichni společně. Ale nevzdáme to, viď, že ne? Uděláme, co budeme moct."

"To se ví, že uděláme. Můžeme hned začít. Teď ho budete ošetřovat vy - jdu ven."

"Musím najít něco, co by mu pomohlo," přerušila ho rázně. "Už leccos zvládnete, když na to budete dva, ne? A jestli se ho ještě bojíte, je nejvyšší čas se to odnaučit!"

Tráva byla zažloutlá a všechny rostliny smutně seschlé. Vypadaly docela jinak než v létě. Mín postupovala pomaličku ze svahu dolů, co chvíli u nějaké poklekla a pečlivě ji prohlížela, ale nedokázala určit nic s jistotou. Vzdát se však nehodlala. Slunce už kleslo za hory, stíny se začaly dloužit, ale ona putovala dál a dál.

Vrátila se za úplné tmy, celá promrzlá, ale přece jen s kytičkou nevábně vyhlížejícího rostlinstva. Haradské děti ji přivítaly s patrnou úlevou, ale bylo znát, že se v její nepřítomnosti opravdu snažily dělat, co mohly. Laito ji pozdravil očima.

"Přinesla... přinesla jsem ti pár bylinek," řekla mu ostýchavě. "Zkontroloval bys mi je, prosím tě, než ti je uvařím?"

Dál na ni hleděl a ona poznala, že už nechce pít - že už to nedokáže. Rozplakala se, hodila kytici do kouta a chytila ho kolem krku.

"Odpusť mi, prosím tě, odpusť mi!"

"Snaž se mi věřit, Myšáčku..." řekl tichounce. "...já tebe taky neprosím dvakrát."

"Už jsme se s nimi smířili," vyznala překotně - ani nevěděla, jak jí to přišlo na mysl. "Doopravdy, víš. Hezky pozdě, samozřejmě... a ani jsem to nezačala já... ale stejně jsem chtěla, abys to věděl." Na vteřinku se odmlčela, jak ji naplno zasáhla nová myšlenka. "Měl jsi pravdu, víš, celou dobu... je to hnusná věc, uhodit raněného... vůbec někoho uhodit."

Teď se dokonce usmál, nepatrně, jen náznakem.

"Neboj se, Myšáčku... budeš zase čistá... stačí poprosit."

Vyskočila.

"Když už zase můžeš mluvit, přece byses mohl taky napít, ne? Dokážeš to, viď? Prosím tě!"

Po dlouhé době se zvedla, aby se podívala, zda haradské děti nepotřebují její pomoc s ukládáním. Obě už spaly. Také ovečky už všechny spaly, rozložené po podlaze. Dvě z nich dosud držely u Laita stráž a zahřívaly ho svými těly.

"Odpusť, Melwen," řekla Mín tiše, když jí na něj padly oči. "Nejenomže jsem zničila Fimbrethil zahrádku, ještě jsem ti zabila tvoje nejmilejší dítě. A ty taky odpusť, Tuilindo. Já vím, že vy cítíte všechnu bolest mnohem hůř než my, budeš strašně trpět, až pochopíš, co se stalo, ale prosím tě... prosím tě..."

Dlouhou dobu plakala. Konečně se utišila. Laito dosud dýchal - alespoň chvílemi. Občas jeho dech nebylo znát a tu vždycky celá ztuhla hrůzou i lítostí, ale pak ho uslyšela či ucítila zas.

Mín si zhluboka povzdychla. Kde by byla pomyslela, když s takovým nadšením poslouchala pohádky o svých oblíbených hrdinech, jak strašně se jim odvděčí za to, že jí poslali své dítě na pomoc!

Bez útěchy či naděje, ale s naprostou jistotou, tak jako v noc, kdy se za ním vydala do hor, Mín pochopila, co musí udělat. Padla obličejem na kamennou podlahu a několik hodin, než ji přemohlo vyčerpání, prostě vylévala svou bolest před tím, o němž věděla, že vždycky naslouchá. A aniž o tom věděla, ušetřila si tím to nejhorší, neboť ve chvíli, kdy Laito přestal dýchat, nebyla v stavu to zpozorovat.

Tu se jí vybavil včerejší večer. Pro všechno na světě - snad neusnula? Snad... snad Laito neumřel, zatímco spala? Možná to bylo nerozumné, ale cítila, že něco takového by prostě neunesla.

Tu s úlevou zpozorovala, že dýchá, dokonce lépe než večer, tak, že to bylo zřetelné na první pohled.

"Ach Laito, to jsem ráda, že žiješ," vydechla ulehčeně.

Otevřel oči a usmál se.

Mín v tu chvíli nedokázala plně pochopit či prožít význam jeho slov, ale když ho tak slyšela, že už zase dokáže žertovat, naplno uvěřila, že bude zase všechno dobré.

"Prosím tě... nemohl bys i tentokrát na všechno zapomenout a jednat se mnou jako dřív?" odvážila se navrhnout jednoho večera asi po týdnu, když už začínala mít pocit, že to dál nevydrží.

Chvilku odpočíval, pak pokračoval.

"Jak víš, že dokážu něco takového?!"

"Ale Myšáčku, já si přece nemyslím, že to dokážeš. Věřím jen, že ten zázrak se přesto může stát... samozřejmě, jestli chceš."

Chvíli na něj zůstala hledět.

"Ty myslíš... ty myslíš, že mi teprve teď odpovídá na tu prosbu z Lórien?" zeptala se.

"Spíš ti teprve ukazuje, o co jsi vlastně prosila. Pracuje důkladně, víš... a nikdy ti neublíží proti tvé vůli. Jen si to klidně ještě pořádně rozvaž, než mu tu prosbu potvrdíš."

Vždyť to je jak podepsat nad sebou rozsudek smrti!

"Nenechávej se však příliš ovládnout strachem. Což jsi ještě neokusila, jak je láska krásná? A co je na druhé straně? Podlost, chtivost, násilí..."

"To víš, že se radši stanu elfem než skřetem... jestli opravdu nemám nic jiného na vybranou."

"A jakou jinou možnost bys chtěla? Možná jsme tu mimo jiné i proto, abychom vám ukázali, jak srdce zrají s časem. Váš život přece nekončí, když opouštíte svět... je strašně důležité, kterým směrem jdete."

"Ach ano, já vím, že máš pravdu." Laito, prosím tě, prosím tě, dovol mi jednu zbabělou otázku a nepohrdni mnou. "Budu... budu hodně trpět?"

Na chvilku si položila hlavu vedle jeho; brzy ji však zase zvedla.

"Předem splněno. A ne jednou. Zač mě máš? Ale no dobrá, dobrá, asi to chceš zase cítit... nebo spíš slyšet..."

"Tvůj domov, Mín," slyšela ho, jak říká. "Tady je přece tvůj domov. Pročpak jsi tak dlouho nepřišla? Je přece na to, abyses do něj vracela, a právě v čas utrpení..."

"Ach ano, já vím," odpověděla šťastně. "Teď už to vím... chovala jsem se jako blázen... prosím tě, odpusť mi."

A dlouhou dobu pak nebylo nic, jen štěstí bez hranic.

"Myšáčku... už jsi zpátky?"

Jak bylo pěkné slyšet ta známá slova... určená tentokrát jí, jí samotné!

Zvedl oči ke stěně nad lůžkem a požádal ji, aby sňala Melwenin kámen.

"Teď bude tvůj. Ale ne za trest, neboj. Má ti prý připomínat světlo tvého domova... dívej se do něj, jak často jen budeš moci... a hlavně se nezapomeň stále znovu vracet... rodičům se stýská, víš, když jsou děti moc dlouho ve světě..."

"Jak je možné, že to všechno víš!"

Zavěsil jí kámen na krk a ten na okamžik oslnivě zazářil.

"Vidíš? Odrazil světlo, které je v tobě... Tvé přání bylo splněno: stáváš se nositelkou světla. To je druhý vzkaz - to druhé, co ti má připomínat."