Ostrov dvou národů

(Ata - lamat)

 

 

 

 

 

 

(z kronik Modrosvěta, svazek první, počínající rokem 1115 podle letopočtu Gibri)

 

 

 

díl I.

Zahrada koní

 

1.

 

 

            Ke krůpěji rosy na listu volným klusem přiběhlo stádo koní, aby se napili. Byli stříbrošedí jako úsvit za clonou deště, droboulinké jiskřičky měnícího se světla jim hrály ve hřívách a jejich nožky, jemňounké jako chmýří pampelišek, rozehrály náznaky duhových pablesků i kapku samu.

            Susika je pozorovala se zatajeným dechem, ztracena v kráse toho obrazu. Ležela bez hnutí, aby je nerušila, avšak neměla strach, že je vyplaší. Věděla už, že se nebojí ani mnohem větších živočichů než ona. Vůbec neznali strach: jen lásku, radost, pokojnou jistotu. Proto jí s nimi bylo tak dobře.

            Koně vypili krůpěj do dna a začali spásat chmýří, kterým byl povrch listu pokrytý. Susika se překulila na záda a rozhlédla se kolem dokola. Ze všech stran ji obklopovala zahrada, dokonalá ve své líbeznosti: nikdy a nikde jinde neměla Susika takový pocit úplnosti, toho, že všechno je přesně tak, jak to má být. Ta krása nebyla vždy oslnivá, ale rozhodně lahodná a čistá. Sluneční světlo v listoví převislých větví, vůně květin a ovoce, zvonění vodních kaskád na kameni... opodál se páslo stádo zlatých a bílých koní, větších než ti, které před chvilkou pozorovala, ale ne vyšších než k jejímu koleni, kdyby se postavila. Jiní, okřídlení a jen o málo větší než zdejší velicí motýli, si hráli na honěnou v šikmých slunečních paprscích.

            Susika se posadila, natrhala hrst jahod, ukousla polovinu jedné z nich a druhou opatrně položila na list. Koně se seběhli k hostině. S úsměvem je pozorovala, cítila jejich radost a přála si jen jediné: aby tu takhle mohla zůstat navždycky.

            Do plnosti její radosti padl stín smutku.

            Ne, nemůže tu zůstat. Už brzy přijde čas se vrátit, cítí to. Bude muset zpátky a její nejbližší jí budou vyčítat, že líně promarnila půlku dne. A budou mít pravdu.

            Bude se muset vrátit k svým, kteří jí nevěří.

            Jak je to vlastně doopravdy? pomyslela si Susika už po tolikáté, a zase o něco silněji. Mají pravdu oni, nebo já? Co je vlastně skutečnost?

            To záleží na tom, čemu říkáš skutečnost.

            Zvláštní myšlenka. Její, a přece jakoby ne tak docela její.

            Co je skutečnější nepřítel, kano, který stojí před tebou, nebo nenávist v tvém vlastním srdci?

            Kde se v ní ty myšlenky berou? Je v nich cosi důvěrně známého, cosi, co ladí s její duší, a přece jsou jaksi docela nové...

            Zatěkala očima kolem sebe, jak se pokoušela si je v hlavě srovnat... a strnula. Pár kroků od ní, na malebném pozadí schýlené vrby, stál hoch o něco starší než ona, hoch, jehož náročně pracované oblečení i vlasy, světle hnědé, možná s malinko měděným nádechem, ale rozhodně ne černé, jasně mluvily o tom, že není z jejího lidu...

            Kano!

            Prvním impulsem bylo dát se na bezhlavý útěk. Věděla, že ji buď zabije, nebo zajme a udělá z ní otroka, nebo... něco ještě horšího. Žádný kano, který kdy poskvrnil dívku z jejího lidu, nevyvázl živ, i kdyby mělo dvacet mužů zahynout na cestě odplaty, to bylo obecně známo. Přesto se však vždy znovu našli tací, kteří se nenechali odstrašit. A dávno, dávno před dokonáním odplaty byla už vlastní smrtí očištěna dívka sama...

            Avšak hned vzápětí byla hrůza vystřídána naprostým pokojem. Ne, ona přece nemusí utíkat... nevěděla, proč vlastně, ale byla si tím naprosto jista. Tady je v bezpečí. Není... není tu sama. Její koníčci také neutíkají.

            Co je skutečnější nepřítel, kano, který stojí před tebou, nebo nenávist v tvém vlastním srdci?

            Nenávist, odpověděla si v duchu. Ta mi ublíží vždycky, a ublíží mi zevnitř. Kano mi může ublížit nanejvýš zvenku... a ani to vlastně není docela jisté.

            Je to vlastně jen nenávist v mém srdci, co mi říká, že kano je nepřítel. Pokud ho budu mít ráda, je to můj přítel a on sám na tom nemůže nic změnit.

            "Pokoj tomu, kdo přichází," řekla Susika a v těch slovech byla celá její zahrada, všechna ta krása, radost a mír, všechna ta touha se rozdat, tak samozřejmá.

 

 

            Jermi šel velmi opatrně, než ji spatřil.

            Bavil se tím už dobrých několik hodin: Zůstávat skryt mezi stromy, našlapovat lehce jako dech, nedat nikomu a ničemu příležitost, aby postřehl, že se blíží. Jako rejši.

            Věděl, že pravděpodobně nebude tak dobří jako oni, ale věděl také, že je o dost lepší než všichni, koho znal. Už si kvůli tomu vyslechl posměšků, že mu to stačilo na celý život. Umí se plížit jako rejša a střílet z luku jako rejša. To je to jediné, co umí.

            Nespočetl by hodiny, kdy se nad tím trápil. Teď začínal dostávat zlost. Je jiný než ostatní, no a co? Kdo ví, jestli vlastně nechce být jiný. Že jich má plné zuby každopádně ví naprosto přesně. Když už je opravdu útlejší než průměr a na spoustu věcí nestačí, proč si aspoň nepěstovat umění, ve kterém vyniká? Že tím vynikají jen rejši? Nevídáno! Co je mu po tom? Všichni rejši, které kdy poznal, jsou tak jako tak o dost příjemnější lidé než výkvět jeho rodu, s nímž je nucen žit!

            Dlouho vlastně nebyl tak šťastný jako na téhle osamělé výpravě do lesů. Osamělé výpravy do lesů byly už dlouho tou jedinou příležitostí, kdy vůbec cítil aspoň trochu radosti a uvolnění, pravda: od té doby, kdy mu definitivně zmařili toulky po přístavu. Kradl si je se značnou dávkou zadostiučinění: nedokázali ho zadržet, vždycky si našel nějaký způsob, jak vyklouznout z paláce. Kdyby se o nich dozvěděla živá duše, měl by domácí vězení na řadu dní. A ne bezdůvodně: narazí-li v lesích na rejšu, riskuje smrt.

            Jenže teď už mu bylo jasné, že smrt číhá i v paláci, zákeřná, pletichářská, ohavná pro uhlazené vystupování, jímž se halí navenek, stejně jako pohrdání a ponižování v tomtéž obalu. Poctivá, přímočará nenávist rejši mu byla milejší. A vědomí, že riskuje, dodávalo výpravám jen na chuti.

            Avšak už dlouho nebyl tak šťastný jako těch pár hodin, kdy se rozhodl, že přijme své umění za vlastní, ať je sebevíc v opovržení, a kdy hodinu od hodiny cítil víc a víc, jak je v něm dobrý. Soustředil se jen na to, dával do toho všechno, jeho starý svět tam dole zůstal dokonale zapomenut i se všemi svými trampotami. A měl úspěch za úspěchem: podařilo se mu zblízka zahlédnout tolik zvěře jako ještě nikdy. Nelovil: ostatně, co by si s úlovkem počal? Jen se na ně díval a měl radost z toho, že zůstal nezpozorován. A pak...

            Ležela v trávě na břehu potoka, hlavu opřenou o loket, zahleděná na kdovíco před sebou, zasněná. Oblečená velmi prostě, vlastně stroze, rovně zastřihnuté tmavé vlasy nad očima, svěží a přirozená jako voda a tráva kolem ní. Hle, potkal rejšu v lesích... a ona je to mladičká dívka!

            Jistě, takové věci se zkrátka stávají. Někteří mladí muži, znaveni kráskami v paláci, vycházívali ven riskovat smrt na svých milostných dobrodružstvích a pak se vraceli s důkladně přibarvenými historkami, které ho plnily znechucením. Ano, přesně tohle by si o něm mysleli, kdyby věděli, kde je: že honí po lesích děvčata.

            Nic mu nebylo vzdálenějšího.

            Jistě, měl už za sebou také sem tam nějakou tu milostnou zkušenost. Ba, zdálo se, že k němu ženy cosi přitahuje: nemusel vynaložit mnoho námahy, pokud chtěl nějakou získat. Avšak v tuto chvíli nestál o nic takového, nestál o to, jako nestojí žíznivý o mísu kořeněného pokrmu. Pokud v tu chvíli po něčem zatoužil, bylo to prostě jen to, aby před ním neutíkala... aby s ním promluvila, našla pro něj v srdci místo, jakkoli nepatrné.

            Ach děvče, je mi nanic z toho všeho, v čem žiju, je mi nanic z mého vlastního lidu. A můj jediný přítel...

 

 

            Hlavou mu proběhla řádka střípků vzpomínek, vzpomínek, o které opravdu nestál, ale které byly čerstvé a hodně živé. Opojná radost z vítězství, tak těžce vydřeného. Krutá bolest ceny, kterou oba zaplatili, o které předem věděli, že ji zaplatí. Jeho příteli připravili smrt stejně bolestnou jako ponižující - jemu také dali okusit ledacos, ale nic už nemohlo být horší.

            I to byl rejša. Otrok, který se navzdory svému postavení vypracoval na místo lochema, a příslušníka osobní stráže malchuti. Jen málo otroků dostalo kdy natrvalo do ruky zbraň, ale těm nejlepším se to někdy stávalo. Pak pro ně nebylo jiného místa než v osobní stráži, neboť na zařazení do vojska nebylo pomyšlení. Místo v osobní stráži znamenalo absolutní oddanost pánu, a otrok ji dokazoval mimo jiné tím, že si nechal vyříznout jazyk, aby nikdy ani nechtěně nevyzradil nic, co by pánu mohlo uškodit.

            Jeho přítel patřil mezi ně. Jeho jméno bylo dávno zapomenuto, a on nemohl mluvit, aby mu je řekl. A byl oddaný svému pánu. Jemu. Byl to ten jediný, kdo doopravdy rozuměl, jak mu je, dítěti cizího rodu, chudému příbuznému, vychovávanému v přepychu, ale uprostřed pohrdání.

            Dorozuměli se spolu překvapivě dobře. Ten rejša dovedl povědět jediným gestem, jediným pohledem, víc než jiný slovy. Jermi vlastně nevěděl, jak se stalo, že se spolu domluvili: prostě k tomu došlo, poznenáhlu, tím, jak jeho výcvik pokračoval a ponižování i výsměch se stupňovaly k nesnesení. Starší druh si ho vzal do učení: a ať už k tomu přišel jakkoli, znal víc, mnohem víc, než Jermiho oficiální mistři. Dovedl ho k vítězství, k chvilce zadostiučinění.

            Také on je lochem, a stejně dobrý, ne-li lepší než ostatní. Nikdo nikdy to pravděpodobně neuzná, ale to vědomí už mu také nikdo nevezme.

            Jenže ten, kdo za tohle zadostiučinění, jeho a určitě i své, platil vlastní krví, je pryč a bolí to k nevydržení...

            Ach děvče, neutíkej! Staň se mi druhým rejšou, který mě neodmítne!

 

 

            Zatím neutíká. Zatím si ho vůbec nevšimla. Jermi si ani na okamžik negratuloval, že je to jeho zálesáckým uměním. Je zasněná... je ztracená v nějakém svém vnitřním světě.

            Mimoděk se zastavil, aby ji nerušil.

            Uplynulo pár pomalých okamžiků, kdy na ni jen hleděl, bez hnutí. Vnímal ji. A během té chvilky pocítil, že je krásná.

            V podstatě k tomu nebyl žádný důvod. Dívka nebyla vyloženě ošklivá, to v žádném případě: nebylo na ní však nic, co by ho dřív jakkoli upoutalo. Všední tvářička, ne snad hrubých rysů, ale přece jen něco, co mu připadalo spíš chlapecké než dívčí. Až příliš štíhlé tělo, navlečené do strohé kožené tuniky a nohavic, ten dojem jen podtrhovalo. Vlasy, velmi tmavé, k uzoufání rovné a ještě ke všemu zřejmě u ramen zastřižené, také nebyly ničím, za čím by se v paláci ohlédl. Tam bylo naprosto nemyslitelné, aby se žena ukázala cizím očím, pokud by nebyla řádně nakadeřena - a dokonce i on sám měl vlasy pomalu delší než tohle stvoření.

            Na druhou stranu... hodila se do svého okolí. Kamenité údolí potoka bylo také svým způsobem strohé: les tu ustupoval pustině, zpestřené jen tu a tam několika stébly trávy či prostým horským kvítkem mezi balvany. A přece i v proměnlivých barvách a tvarech kamene, v čistotě a neutuchající hravosti vody, v něze těch osamělých kvítků bylo krásy až k neunesení, když ses na ně zadíval...

            A víc! Na té dívence bylo cosi, co se naprosto vymykalo všemu, co dosud spatřil. Jako by na ní spočíval neviditelný, jenom tušený odlesk čehosi nesmírně čistého, přívětivého, nadevšechno krásného... něčeho, co se na zemi nedá nalézt.

            Jenže on to spatřil, nebo možná spatřil, pokud to nebyl sen, a touha po tom ho nikdy docela neopouští...

            I tohle byl jen prchavý záblesk. Vzápětí se dívka pohnula, podívala se kolem sebe vidoucíma očima... zpozorovala ho! V první chvíli bylo zřejmé, že se chystá v panice prchnout... ale kdovíproč to neudělala. Pohlédla na něj, vyslovila požehnání na uvítanou - mluvila tím podivným nářečím rejši, ale jemu nikdy nedělalo žádné potíže mu rozumět - a zázrak nad zázraky, to světlo se vrátilo, jasněji, plněji, vyzařovalo mu teď vstříc z celé její bytosti.

            Spěchal k ní, jako spěchá dítě do matčina náručí.

 

 

            V příští vteřině si uvědomil, že ji znovu polekal tím splašeným nadšením, a s vynaložením jistého úsilí se zarazil.

            Je to dívka, mladší než ty. Jistě neslyšela o gibri nic než hrůzostrašné historky. Nemůžeš na ni jít takhle zhurta!

            Pozvedl ruce v odvěkém gestu neútočení.

            "Nejsem tvůj nepřítel! Jsem cizinec v Gabradinu, stejně jako ty. Rád bych s tebou chvilku mluvil."

            Sklouzla po něm pohledem.

            "Ty nejsi z mého lidu," prohlásila. Ale nebyl v tom stín podezření, ani snahy argumentovat. Jen vyslovila, co bylo zřejmé.

            "Ne," odpověděl prostě. "Ale ani z nich. Nemám nikde přítele."

            V tu chvíli mu své přátelství nabídla. S takovou samozřejmostí, že to možná ani sama nepostřehla. Neřekla každopádně nic: ale cítil to a všechno v něm se vyloženě vyhřívalo v tom vědomí.

            "Odkud tedy jsi?" ptala se.

            "Ze Susaru."

            "Ze Susaru?" Její oči ožily zájmem, jehož příčinu neznal. "Kde to je?"

            "Za mořem... nevím. Nevzpomínám si už. Byl jsem malé dítě, když naši loď přepadli lupiči a dostal jsem se sem."

            Na to neřekla nic. Zřejmě nevěděla, co říci. Jen sklopila oči... nabídla mu chvilku tichého soucitu.

            "Vypadáš jako bohatý a mocný i mezi kanavi," ozvala se pak znovu. Všiml si, jak se po tom posledním slově na okamžik zarazila, jako by si uvědomila jeho nepatřičnost, ale pak to nechala být. Nu, on to také nechal být. Neslyšel to poprvé... a ona třeba ani nezná jiný výraz.

            A koneckonců, což nemá pravdu? Všechno jim berou: zemi, možnost slušně žít, svobodu... životy... panny.  Oni. Gibri.

            Neboť on mezi ně skutečně nepatří, a už nikdy patřit nebude.

            "Můj rod byl spřízněn s rodem nasiho," vysvětlil. "Přijali mě do paláce, a navenek mi dávají všechno, co se sluší a patří. Ale přitom se mnou jednají... nu, jako bych jim byl na obtíž.  Jediný přítel, kterého jsem kdy poznal, byl rejš... promiň, prosím." Byl by rád ten výraz opravil na správný, trochu proto, že uznával, že by měl, a trochu i z touhy blýsknout se svými znalostmi, jenže nemohl. Rejši jsou rozděleni na jednotlivé nárůdky, z nichž každý si říká vlastním jménem - nevzpomínal si, že by někdy zaslechl slovo pro ten lid jako takový. "Byl stejného rodu jako ty, i když neznám správné jméno pro něj. Prozradíš mi ho?"

            Hle, on spolkl svou hrdost snáz než ona - omluvil se jí! Měla by se skutečně stydět, že je tak nezdvořilá!

            "Ty taky promiň, prosím. Jak si říkáte vy?"

            "Gibri. Ale ne my - oni. Už s nimi nechci mít nic společného."

            Gibri... tak takhle se tedy vidí... vida! A koneckonců, je v tom hodně pravdy. Bohatýr, když nehlídá své choutky, se může stát prachsprostým zlodějem snáze než jiný.

            A prachsprostý zloděj se může stát bohatýrem, dostane-li příležitost...

            Ale on říká, že není ani jedno... a opravdu asi není.

            "Věřím ti, že nejsi z nich. Žádný kano by se mi neomluvil za nic na světě. Totiž... kapor."

            "Říkej jim, jak chceš," odtušil velkoryse. "Však máte víc než pravdu. A povíš mi, jak se jmenuje tvůj národ?"

            "Rešai," odpověděla a oba zároveň se posmutněle usmáli, když si uvědomili posměšnou slovní hříčku gibri. Hodila rameny. "Koneckonců, je to pravda, víš. Teď jsme zahnáni do hor... ale byli jsme tu první. Tam, kde jste teď vy... totiž oni."

            "Já vím," broukl s porozuměním. Kdyby byl ještě gabor, vyžadovalo by to už hezkou dávku pokory. Takhle se jen těšil z toho, že není.

            "A můj národ se jmenuje jamai, lid moře," dokončila.

            Nyní bylo zase na něm pocítit vzrušení, které ona nechápala.

            "Lid moře? Proč?"

            "Kvůli jednomu starému proroctví. Jednou nás Abi vyvede odtud, přes moře, a daruje nám novou zemi k bydlení, velikou a krásnou, kde budeme zase žít ve svobodě a v hojnosti."

            Ano... dovedl si to představit, že musí mít takováhle proroctví, při tom životě, který vedou... a přece, neměl pocit, že by ti z otroků, které znal, měli jen tušení o něčem takovém.

            "Věří tomuhle většina rešai?"

            "Nevím... slyšela jsem, že jsou kmeny, u kterých poznání i naděje upadá. Ale u nás se proroctví uchovávají a proroci jsou velmi vážení."

            Zdálo se mu to, nebo se jí zachvěl hlas? Asi přece jen nezdálo... sklopila oči, odvrací tvář... dívky rešai zřejmě nejsou tak otrlé jako dospělí muži mezi nimi: neumí tak docela skrýt svůj žal. Ale proč...?

            "Nedívej se na mě takhle!" vyhrkla skoro zlostně. "Ano, jsem slabá, nic nevydržím, všichni mi to říkají, ale..."

            Vědomí sounáležitosti ho zaplavilo jako úžasná vlahá vlna. Než si uvědomil, co dělá, stál vedle ní a objímal ji kolem ramen.

            "Tohle znám... strašně dobře. Ale věř mi, nemusí to znamenat, že je člověk horší... je prostě jiný."

            Stěží vnímala, co říká. Ještě nikdy nikdo se jí nedotkl takhle... tak neskonale jemně a přitom pevně. Jako by jeho ruce, každý jeho prst, samy myslely a na vlásek přesně věděly, co dělat... co jí povědět. Měla pocit, že se rozpouští... že se do každé její žilky vlévá nějaký blahodárný balzám na všechna její trápení. Čas se pro ni zastavil... nechtěla, aby tohle skončilo. Už nikdy.

            Nu, nepustil ji. Neměl to v úmyslu, dokud si nebude jist, že se upokojila - a pak, vůbec nebylo nepříjemné ji držet takhle blízko u sebe.

            "Pojď, posadíme se tady... povíš mi, proč tě to tak zarmoutilo?"

            "Protože..." nadechla se. "Protože vídám věci, ale nikdo mi nevěří."

            Ano, tam byla, když ji poprvé spatřil. V tebel aher, v jiné skutečnosti, z níž on sám zažil jen záblesky, které sotva stály za řeč. Snažil se, ale... zřejmě nemá nadání, rozhodně ne podobné jejímu. A chrámový učitel, který dával hodiny jeho bratranci, mu sice občas poskytl povinnou péči, ale dával do toho asi tolik srdce jako ten, kdo odkopne z cesty psa. A teď najednou... na dosah ruky! Nejen její přátelství, ale ještě i tohle - dar nebes!

            "Vyprávěj mi o tom, prosím! Co vídáš?"

            Rozpovídala se, uvolněná jeho objetím i jeho nelíčeným zájmem.

            "Zahradu," odpověděla. "Je právě tady, na tomhle místě - vždycky, když sem přijdu. Nejdřív jsem myslela, že je... nu, skutečná. Ale pak se sem jiní přišli podívat a zlobili se na mě, že jsem lhář... Prý tu není nic než potok a kamenité údolí..."

            Malinko ji k sobě přitiskl, aby ji utěšil.

            "Nu, není... pro nikoho, kromě tebe. Je jen tvoje. Ale pověz, jaká je?"

            "Nádherná," vydechla. "Staré stromy... květiny, jaké jinde nenajdeš... ten potok je tu taky... ale hlavně koně... strašně krásní. Zlatí, stříbrní, bílí... vypadají jako ze světla. Malincí jako broučci, větší jako drobní ptáčci nebo holubi, a někteří i velcí, třeba jako vlk, ale ti přijdou jen málokdy. Myslím..."

            "Ano?"

            "Nevím proč, ale myslím si, že jsou i opravdu velcí... velcí jako hory... ale ti sem nechodí. Někteří mají křídla a dovedou létat... A nikdy se nebojí, ani ti nejmenší. Ach, to je taková škoda, že sem kromě mě nikdo nepřijde! Kdybys aspoň ty... A ovoce, které tu roste, taky nikde jinde neochutnáš!"

            "Ovoce? Ty jíš, doopravdy jíš, ovoce té zahrady?"

            "No... ano. Proč ne?"

            "To je zázrak nad zázraky...! Jak je možné, že ji nikdo, vůbec nikdo nevnímá, když je tu tak moc!"

            Něco jsi vnímal, když jsi sem přišel.

            Ba ne... to nic nebylo.

            "Taky to někdy nedokážu pochopit."

            "Dej mi ochutnat to ovoce, prosím!"

            "Ty myslíš..."

            "Zkusme to."

            Sklonila se k trávě... pak se její ruka na okamžik hebce dotkla jeho rtů.

            Nic víc. Nu... ovšem. Což to nečekal?

            Ale ona sama vyzařuje cosi nepojmenovatelného... snad opravdu dokonce něco jako vůni...

            "Myslíš, že aspoň tobě na rtech něco z té chuti zůstalo?" zeptal se bez dechu a v příští chvíli... ne, nebyl by mohl povědět, zda ochutnal něco z tebel aher nebo ne. Tak jako tak to bylo opojné až dost.

            Vzápětí si odsedla a pohlédla na něj velmi, velmi vážnýma očima.

            "Jestli mě poskvrníš, budeme muset oba zemřít," řekla prostě.

            Odlétl na tři kroky od ní, jako by dostal ránu.

            "Odpusť, prosím," omlouval se překotně. "Na něco takového jsem ani nepomyslel... Nevím, proč jsem to udělal. Nikdy bych ti nechtěl ublížit."

            Bylo to jako přechod z jasného letního dne do nejmrazivější zimní noci. Zoufale zatoužila znovu se k němu přitulit, ale bylo to zhola nemožné... Cítila se strašně provinile a přímo hořela touhou se mu omluvit, ale nemohla přijít na nic, co by byla udělala špatně. Aspoň moci tak něco říct, něco, čím by dala najevo, že ho nevyhání, že je všechno v pořádku...

            "Asi to bylo tím, žes byla tak blízko... tak krásná. Ale taky... taky jsem prostě toužil poznat tvou zahradu, víš? Nechal jsem se unést..."

            On jí doopravdy věří!

            "Ty... tedy myslíš, že je to všechno skutečnost?"

            Chvíli na ni zamyšleně hleděl a ona si v tu chvíli poprvé uvědomila jeho zvláštní oči. Byly světle hnědé, možná téměř nazlátlé, ale barva nebyla to nejdůležitější. Susika prostě na okamžik pocítila, že takové oči nemůže mít nejen nikdo z jejího lidu, ale ani z jeho. Jako by... jako by patřily spíš do její zahrady než do okolního světa.

            "Ty jsi prorok," řekl konečně. "Cítím to z tebe... jsi jako plamen, který se kmitá ve větru... chvíli jsi jen sama sebou, bojíš se nebo si nevíš rady - a vzápětí jsi to znovu ty, ale proměněná jakoby zevnitř, pokojná, silná... ale silná pro přátelství, ne pro boj. Myslím, že to je tvůj prorocký dar: přichází a odchází, a tak jsi někdy, jak říkáš, slabší než jiní, a někdy mnohem silnější. Tohle vnímám sám. Pokud jde o to, co vidíš ty... do toho já nemůžu mluvit. Ale mám takový dojem... že to možná ani není pro ostatní. Že není potřeba se tím trápit. Prorok přece má své poslání, má druhým něco přinést... to asi teprve přijde. Ta zahrada byla jen pro tebe, aby sis zvykla... aby ses naučila vidět a cítit... něco jako příprava."

            Hleděla na něj rozšířenýma očima a ani nedýchala. Její srdce rezonovalo z každým jeho slovem. Ano... takhle to je! Jak je možné, že na to nepřišla dřív?

            V tu chvíli se nad údolím rozlehl táhlý skřek. Nějaký pták, horský dravec, pomyslel  si on. Ona sebou trhla.

            "Už pro mě poslali bratra," ozvala se stísněně. "Zdržela jsem se moc dlouho. Já... ani nevím, jak ti poděkovat za to, cos mi řekl. Moc mi to pomohlo. A... přijdeš zase někdy?"

            Lehce se uklonil s rukou na srdci a v tu chvíli poprvé v něm zahlédla něco z malchuta, jemuž nedokázala odolat téměř žádná žena v paláci, pokud na ni pomyslel.

            "Budu nejšťastnější na světě, když mi to dovolíš."

 

2.

 

 

            Na palácové zahrady padla noc plná slavičího zpěvu v rozkvetlých keřích a šepotu milenců. Cíp jejího roucha, hebké hedvábí, se dotýkal jeho tváří, jak tak seděl v tichu a temnotě své přepychové komnaty.

            Šámat nedbal. Měl důležitější věci na práci. Seděl zpříma, soustředěný, plně pohroužený do své meditace.

            Nasi je nejdůležitější v říši. V jeho moudrosti je bezpečí. V jeho odvaze síla. Jeho mečem jsme chráněni. Je jediným pevným základem, na němž vše spočívá: sloupem, jehož uvlonění by znamenalo zhroucení jistot a smrtelné nebezpečí pro každého.

            Šámat vtělil své myšlenky do představy sloupu, nádherného, pevného zlatého sloupu, prostupujícího neoddělitelně celou složitou strukturou říše. Soustředil se na ten obraz, vložil do něj sílu své duše.

            Nasi je nejlepší. Jeho síla je neporazitelná, jeho moudrost nadevše hluboká, jeho odvaha nezničitelná, jeho ušlechtilost nedotknutelná. Je božského rodu: je ten jediný, kdo má právo v zemi vládnout. On a jeho rod. Já jsem jeho rod, jeho jediný syn. Naděje země. Sklonit se přede mnou znamená požehnání - vzpoura jistou smrt.

            Šámat udělal z těch myšlenek zlatou světelnou vlnu, hutnou a vydatnou, asi jako tekutý med, a nechal ji zvolna rozlévat chodbami, komnatami i zahradami paláce. Dal si tu práci, aby ji poslal všude - aby ji nechal pomalinku, důkladně působit na všechny, kdo zde žili.

            Pak se uvolnil, protáhl, a sáhl na komodu vedle lůžka pro pohár vína.

            Tak, to by stačilo. Dnešní povinnosti jsou splněny, i ta nejdůležitější z nich: pradávný rituál, kterým si nasi odnepaměti upevňoval moc. Byl to dobrý rituál, velmi osvědčený - jen jeden rod vládl v Gabradinu po všechna staletí.

            Jen bohové vědí, proč vlastně. Nikdy nikdo mu nedokázal uspokojivě vysvětlit, jak může mít myšlenka, pouhá skrytá, nevyslovená myšlenka, tak velikou moc nad myšlením druhých. Dokonce i když vědí, že není tak úplně pravdivá. Jistě, rod nasiho JE nejlepší, ale má také svá slabá místa, své problémy, své neúspěchy... Jen blázen by to přehlížel. Základem moci je znát slabiny vlastního opevnění.

            Jen bohové to vědí... a ti jsou tak tajnůstkářští! Studoval magii rád, dychtivě se učil všemu novému a zejména všemu, co mu dávalo moc nad druhými - a navíc byla rozhodně zajímavá a vzrušující, a právě svou nevysvětlitelností. Zároveň ho to však rozčilovalo. Neměl rád pocit, že nemá věci pod kontrolou. Už jen kněží samotní byli břemenem, potenciální hrozbou v základech nasiho moci: kdyby bylo na něm, nejraději by se obešel bez nich. Jenže bohové byli skuteční, a muselo se s nimi počítat.

            Pokud je nasi opravdu jejich příbuzným, proč k němu nejsou otevřenější? Proč mu neodhalí řád světa a souvislosti mezi věcmi, a jasněji než kněžím? Pravda, možná jde o tak složité věci, že jen kněží, po dlouhém studiu, mohou do nich proniknout. Ale skoro se zdá, jako by i jim byla cesta úmyslně zahrazena mnoha překážkami. Jako by bohové žádali jejich oddanost a celý jejich život, a snad právě proto si s nimi hráli jako kočka s myší, poskytli jim vždy jen tolik poznání, aby je navnadili k další službě a dalšímu bádání... Ne, jemu tohle nikdo dělat nebude, ani sami bohové ne!

            Nu, tak poruč bohům, synu nasiho, když si tak troufáš! Jsi jen bezmocnou hříčkou v jejich rukou! Nikomu nikdy ještě nedali nesmrtelnost, každý si prožije svých pár let a pak... nemá nejmenší tušení, co se s ním stane. A ten čas se stále zkracuje: dnešní lidé žijí jen chvíli v porovnání s tím, co bylo kdysi - ba i jeho vlastní rod, známý mezi ostatními svou dlouhověkostí, pocítil tu změnu...

            Každý jde vstříc okamžiku, kdy se jeho tělo rozpadne v prach a bude to, jako by ho nikdy nebylo... každý, i ty sám, synu nasiho... A bohové nám dokonce ani neřekli jasně, co nás pak čeká... jen náznaky a narážky. Možná je to jen další návnada, a možná prostředek, jak nás udržet v poddanosti a poslušnosti - čirá lež. Kdo ví? Dokázat se to nedá. Možná pak člověka vůbec nebude - nejen jeho tělo, ale všechno, čím je, se prostě ztratí a rozplyne... Šámat se opřel o gobelín na stěně za sebou a dopřál si chvíli ledové hrůzy při tom pomyšlení. Neměl rád zavírání očí před skutečností. Chtěl vidět věci jasně, a na tom základě volit.

            Nu dobrá, ale teď se podívejme na věc realisticky. Je sice správné být připraven i na tu nejhorší možnost, ale je skutečně takový důvod k obavám? Určité věci, například právě královský rituál, nepopiratelně působí, ač je to nevysvětlitelné. A není jich zrovna málo. Je dobrý důvod si myslet, že svět, který jde nahmatat a pozorovat, není celou skutečností. Pak není nejmenší důvod čekat najisto, že duše se rozplyne v nicotu spolu s tělem. Může to tak být, a nemusí. Obě ty možnosti jsou stejně pravděpodobné.

            Ale pokud tomu tak je, jakou cenu má vůbec cokoli? Člověk může dělat mnoho příjemného, mnoho toho, o čem si myslí, že je to užitečné, a v okamžiku smrti to bude všechno tak naprosto k ničemu!

            Nu, a pokud tomu tak není, člověk nemá tušení, co ho čeká. Může to být lepší, ale také mnohem, mnohem horší než život tak, jak ho známe. I život toho nejbídnějšího otroka má svá omezení, za která utrpení už jít nemůže. Kdo ale ví, jaké to bude potom? Možností je bezpočet!

            Inu, služ tedy bohům, synu nasiho, to je jediná rozumná odpověď na tyhle myšlenky. Služ jim oddaně a poctivě, protože oni jediní jsou jakous takous nadějí. Oni žijí v tebel aher - snad mají moc ji ovlivnit aspoň do té míry, do jaké my ovlivňujeme tento svět...

            Jenže on sloužit bohům nebude... rozhodně ne oddaně a poctivě. Příčí se mu to... a koneckonců tomu tak ani být nemá. Není snad součástí kelíl, vesmíru, kde vše má božskou podstatu, od jednoho z bohů až po tu nejmenší kytičku? A pokud by snad někdo chtěl dělat rozdíly, což není pokrevním příbuzným bohů? Má ze sebe udělat jejich otroka jen proto, že jsou natolik schopní - či prostě jen žijí natolik jiným životem - že dokázali poznat tajemství smrti a ponechávají si je ve svých rukou? Čestnější by bylo se jim postavit, nasadit síly a odhalit to tajemství. Pokud už je konec tělesného života, nějaký přechod do tebel aher, nutný, ať mu aspoň jde každý vstříc s jistotou, která záleží plně na něm. Dát lidem do ruky zbraň, která je osvobodí... udělá je rovnými bohům!

            Nu... možná ne všem lidem, samozřejmě. To by byla strategická chyba. Rozhodně ne otrokům a poddaným... to by rychle nastaly zmatky a zbytečné boje. Ale přinejmenším svým dětem... svému rodu... Přinejmenším on sám půjde neústupně za svým, dokud se od bohů neosvobodí! Vždyť to je opravdu jediný opravdu čestný úkol pro každého skutečného člověka, pro člověka, jehož strach, prospěchářství nebo nepoctivost k sobě samému nepřipravily o srdce!

            Dobrá, tedy do toho, synu nasiho! Utkej se s bohy na jejich vlastní půdě, vyrvi jim jejich tajemství! Jak začneš?

            Možná tím, že se budeš muset vzdát vlády. Není možno jít naplno za tak velkou věcí a přitom držet v rukou nitky moci v říši - ten úkol sám žádá všechny síly. A stát se knězem bude beztak nezbytné, alespoň pro začátek. Je třeba mít v ruce všechno dostupné vědění: i kdybys ho měl zvážit a zavrhnout, bylo by pošetilé snažit se v cestě pokračovat, aniž bys ho vůbec poznal.

            Ano, synu nasiho. Jdi za svým, zřekni se moci, třeba i odejdi z paláce a staň se poustevníkem. I kdybys měl tvrdší život než teď, ba tvrdší život než jiní, i kdyby tvá léta měla být zkrácena, což tento cíl, poznání Pravdy, za to nestojí? Jaký smysl má vlastně moc, jaký smysl má život sám, bez toho?

            Šámat se zhluboka nadechl a v tu chvíli ji pocítil, hedvábnou, voňavou, roztouženou noc venku. Vábila i jeho - nyní však jejímu vábení naslouchal, neboť měl pocit, že mu konečně rozumí. Hle, jak přicházejí bez klepání, hvězdné okamžiky lidského života. Ještě před chvílí tohle byl večer jako každý jiný a teď stojí na prahu zlomu, klíčového rozhodnutí. Božská kelíl mu pootevřela dveře a zve ho dál - žádá svou cenu, ovšem, ale což by o to vůbec stál, kdyby dostal vše zadarmo?

 

 

            Noc venku zrála jako drahokam a stoupala do hlavy jako číše vína. Jermi si  povzdychl. Co si s ní počne? Na spánek nemá ani pomyšlení, ale na milostné pletky v palácových zahradách už teprve ne. Jen při pomyšlení na ně se mu dělá špatně jako po doušku jakéhosi překořeněného, sladce lepkavého, slizkého opojného lektvaru... člověku, který okusil čisté vody od pramene. Hle, daň za to, že mu druhý z rešai otevřel své srdce. Touhu, kterou nyní cítí, už nikdy neošidí tou až příliš lacinou zdejší láskou!  

            A žádná naděje na to,  že by ji mohl naplnit. Pokud si ukradne její lásku tajně, čeká ho neodvratná smrt z ruky mstitele. Pokud se pokusí přiblížit jejímu lidu, aby ji získal otevřeně... stihne ho nepochybně týž osud. Ach má malá reši, kamzíku z hor! Co na tom, žes mi tak něžně dovolila přijít znovu! Co na tom, že vím, že bych tě dokázal snadno získat! Jsi mi nedostupná jak horské vrcholky za hradbou věčného sněhu!

            A jako by na tom nebylo dost, jsi obdarovaná bytost, máš svá vidění... Jak bych si přál být ti po boku, proniknout do nich s tebou! Jaká čest by pro mě byla, být ti oporou, být tím prvním a jediným, kdo ti uvěřil, dokud u svých nedojdeš uznání! Neboť mé oči jsou slepé... Během těch pár dní, co jsem se vrátil z hory, jsem byl v chrámě několikrát, obětoval jsem na dary těch jediných pár věcí, na nichž mi kdy záleželo, vyzkoušel jsem všechno, co mě kdy učili, z dvojnásobnou horlivostí. Tři dny už jsem nevzal do úst, abych probudil všechnu svou vnitřní vnímavost - a výsledek?

            Jermi se tiše zasmál.

            Hladovím po tobě. To je jediný výsledek všeho mého úsilí. Hladovím po tobě víc než předtím, tělem i duší. Už chápu ty, kdo přede mnou utíkali z paláce a dali své životy za lásku dívek rešai! Jediná naděje, jak aspoň na okamžik dojít upokojení... ale já nemohu ani to. Neboť tys mi prozradila, že bys platila spolu se mnou.

            Ne... nemohu tě mít, dítě hor. Nikdy. A pokud jde o to druhé... nu, kdo ví, zda něco takového vůbec doopravdy je. Možná je to všechno jen klam, finta kněží, jak si udržet vliv... a na druhé straně snadno vznícené pocity vnímavých duší jako tvoje. Snění... přeludy. Nic opravdového.

            Neboť kdyby tu bylo něco opravdového, proč by to bylo jen pro vyvolené? Proč by to stále unikalo rukám, jako odraz na vodě? Proč tolik překážek, tolik nepochopitelných záhad, tolik divného a podezřelého na cestě k poznání? Proč aspoň pár základních věcí nikdo neřekne jasně?

            Bohy je třeba ctít. Žádají uctívání, dary. Někdy dokonce krvavé oběti. Neúctu a rouhání, dokonce i zanedbání náboženských povinností, dovedou krutě mstít. A na druhou stranu... na druhou stranu se zdá, jako by jediný skutečný Bůh byla kelíl, bezbřehá, mnohotvárná síla, všechno, co jest. Já jsem její součástí, zrovna tak jako bohové a každé stéblo trávy, každý kámen u cesty. I já jsem Bůh. Všechno je Bůh. Dokud prý to nepochopím, nemám šanci proniknout do tajů tebel aher. Nu, tak tam pravděpodobně neproniknu. Vždyť pochopit něco takového není vůbec možné!

            Kdyby tak bylo možné aspoň něco objevit, něco pořádného! Kdyby tak byl nějaký opravdový bůh, aspoň jeden jediný... Někdo, kdo by odpovídal na otázky, kdo by dával poznání čisté a jasné... jako tvůj vzduch v horách, moje malá ztracená reši... jako tvoje duše, tak otevřená! Takovému bych dal s radostí svou úctu i všechno, co by žádal - ano, dal bych mu je, protože bych cítil, že právě tak to má být. Ale takhle je všechno strašně zmatené a zatmělé a já se tu marně snažím někam doběhnout, zavřený v těsné kleci!

 

 

            Hvězdné chvíle nebývají bez zápasu. Už už cítil Šámat na patře opojnou chuť věčnosti, když se mu do hlavy vkradla myšlenka, která všechno pokazila: přízemní, odpudivá svou všedností.

            Jsi blázen, synu nasiho. Necháváš se unést planým sněním. Vymýšlíš si nemožnosti. Jen pomysli, co by to znamenalo, všeho se vzdát. Zač by tvůj život stál? Ano, dovedeš snášet bolest a nepohodlí, jsi silnější než jiní, ale to by ani zdaleka nebylo všechno. Musel bys čelit nepřízni nasiho... skládá v tebe svou naději, jsi jeho jediným dědicem...

            Ne... ne! Kvůli tomuhle se svého zápasu nevzdám! Budu mu čelit... Pokud se chci postavit bohům, musím beztak načerpat mnohem víc moci, než má on!

            Ano, ale to potrvá dlouho, velmi dlouho... a napřed budeš muset pořádný kus moci oželet - moc, pramenící z tvého postavení, moc nad tak mnohými... Bezpochyby budeš muset uprchnout z paláce a skrývat se někde v chrámě... patolízal bohů na dlouhý čas... Budeš muset bezmocně přihlížet, jak tvé postavení převezme jiný...

            To ano... tomu nebude moci zabránit. Šámat mimoděk sevřel pěsti. Zříci se svého postavení je jedna věc, ale nemůže samozřejmě čekat, že se nasi smíří s tím, že zůstane bez dědice. Pravda, nemá jiné syny, ale je tu ještě ten... ten...!

            Už zase! Jako vždycky! Jakmile se mu naskytne něco dobrého, jakmile je tu něco, na čem mu opravdu záleží, vždycky se do toho nějak připlete to nešťastné stvoření, ten nezvaný host, ten chudý příbuzný! Hloupý, slabý, propadlý kdejaké vášni, ale žel po matce královské krve a právoplatný vedlejší dědic! Nesnášeli se upřímně už jako děti, provedli si, co nejhoršího mohli, jakmile měli sebemenší příležitost - jak jen mohl mít krásný, pokojný život, kdyby ho nebylo! A sotva tomu chudinkovi narostly trochu delší ruce a nohy, už dovedl poplést hlavu kdejakému děvčeti. Co na tom, že mu je pak vždycky přebral? Poddávaly se mu jen z bázně před jeho mocí a majestátem, a tajně stejně vzdychaly jen po tom svém...!

            A pak...! Šámat cítil, jak mu naběhly žíly, a zuřivě udeřil pěstí do matrace, aby si ulevil. Aspoň to jediné mu dlouho nemohl vzít - převahu v boji. Jakmile došlo na cvičení, mohl mu napráskat, ba, co lepšího, mohl ho pokořovat podle chuti: nikdy se nezmohl na účinnou obranu. Ale on se spřáhl s tím otrokem a opovážil se...!

            Nemůžeš mu přenechat své postavení! Ne jemu!

            Šámat věděl, že je to pravda. Aby po tom všem prostě ustoupil z cesty a nechal Jermimu spadnout vládu do klína, to zkrátka a dobře neudělá. Nemůže se vydat za hlasem svého srdce, dokud se nepojistí, že tohle nebezpečí nehrozí... dokud ho nezničí. A koneckonců, proč se tím nějak víc trápit? Však ho může zničit hezky rychle - prostředků má dost.

            A využije jich všech. Nebude zanedbávat jediný... málem by dneska zapomněl!

            Šámat se znovu soustředil, zavřel oči, a přidal ke své meditaci ještě jednu dávku - něco, co už nebylo součástí královského rituálu, ale jeho vlastním nápadem.

            Jsi nicka, Jermi. Vložil do té myšlenky všechnu sílu svého čerstvě probuzeného hněvu a nechal ji plazit jako hustou temnou mlhu chodbami paláce, zvolna, ale nezadržitelně, dokud neobjeví toho pravého. Jsi slabší než jiní a hlavu máš prabídnou. Nemáš naději podruhé uspět v boji ani na cvičišti, natožpak ve skutečné válce. Nenaučíš se pořádně ani obyčejné poznání, natožpak magii. Jsi jen na obtíž, neužitečný přívěšek mocného rodu. Nikdy nic nedokážeš, nikdy ničím nebudeš. Bylo by ti lépe, kdybys vůbec nebyl.

            Ano, na tomhle by se vlastně dalo ještě trochu zapracovat... Šámat přidal na síle, probudil v sobě všechnu svou dlouhaletou nenávist a pečlivě ji vložil do své meditace, aby nic nepřišlo nazmar.

            Proč to neskončíš, Jermi? Proč to neskončíš sám? Co kdy budeš mít ze života? Budeš vždycky k ničemu, vždycky v pohrdání - i ta tvá děvčata ti nakonec vždycky přebere každý, kdo bude jen trochu mocnější než ty - a kdo nebude? Tvůj život bude jen nekonečnou šňůrou marnosti a trápení... Proč to neskončíš? Bylo by to určitě pro tebe lepší...

 

 

            Susika se probudila z prvního nejtvrdšího spánku, náhle, ale ne nepříjemně. To probuzení nebylo podobné ničemu z toho, co znala. V jednom okamžiku o sobě ještě nevěděla, v příštím byla naplno vzhůru. A cítila podivuhodný klid, jistotu a bezpečí, přestože přitom věděla, opravdu věděla, že ten zvláštní hoch, kterého potkala ve své zahradě - hoch ze země Susaru - je v ohrožení života. Někdo ho chce zabít.

            Ne, nebála se. Ani o něj se nebála, tak jako se její koníčci nikdy nebáli. Jen její duše se rozletěla vzhůru, jako by na chvíli dostala jejich křídla.

            Abin, vezmi ho do svých rukou! Ochraň jeho život!

 

 

            Na okenním parapetu se zatřpytilo cosi bílého a když se na to užasle zadíval, na vteřinku si byl naprosto jist, že vidí koně... Malinkého světelného koníčka, jak půvabně tančí na zadních, stvoření něhy a slunečních paprsků na vlnách...

            Přízrak? Vidění z tebel aher?

            Jermi si promnul oči. Nu, ovšem že tam nic není... jen májová noc a hvězdy mezi listovím. Zkrátka a dobře na okamžik zdříml a něco se mu zdálo... Což se všechny jeho sny teď netočí kolem ní?

            Ach moje malá reši! Nikdy, nikdy se nedozvím, jestli to, co vídáš, je skutečnost... Tebe jsem ujistit dovedl, ale sám teď pochybuju... Nikdy nebudu vědět, jestli jsem ucítil aspoň tu chuť tvého ovoce - jen na sladkost tvých rtů si vzpomínám až příliš živě!

            Jermi cítil, jak na něj padá tupá malomyslnost. Znal ji, přicházívala často ve chvílích před usnutím. Jakou to tady vůbec všechno má cenu? Je tu stále jen v opovržení, a zoufale sám. Na rodiče si ani nevzpomíná, jediného přítele ztratil, a lásku nikdy nezíská. Nebude tu nikdy ničím lepším než darmojedem, příbuzným na obtíž. I kdyby snad někdy měl šanci na něco jiného, může si být jist, že mu ji jeho vypečený bratránek zmaří. A dřív nebo později mu beztak něco namíchá do jídla - něco, co působí hodně pomalu a bolestivě. Zatím ho šetří zřejmě jen proto, že ho baví mít někoho, do koho si může stále znovu kopnout... Na co vlastně čeká? Proč to trpí? Proč se nezbaví tohohle života sám, nějakým snesitelným způsobem?

            Bezmocně klesl na lůžko a cítil už jen nechuť... zhnusení tím vším.

            V nějakém koutku jeho srdce však zároveň tančila drobná jiskřička, malý bílý koníček v nočních tmách. Jermi, probuď se! Nemysli si takové hlouposti! Když už je ti nanic ze života tady, zahoď ho! Uteč odtud, najdi si jiný život! Jdi za tou, po které toužíš - za tou jedinou, která ti dokázala otevřít dveře tebel aher! Proč tu ležíš jako mátoha? Neokusil jsi snad už, že do tebe nemohou vždycky jen beztrestně kopat? Což ti tu zkušenost neumožnil přítel za cenu vlastní smrti a utrpení? Nemáš k němu vlastně povinnost stát se mužem, vzít svůj život pevně do ruky? Opravdu chceš zůstat fackovacím panákem, jen ze strachu, či z pohodlnosti? Bojíš se riskovat? Nechce se ti opustit zajištěný život v paláci, ne tak docela? Děláš si starosti, že nezvládneš potíže a rozhodování, spojené s tak převratnou změnou?

            Bylo to tak silné, že se Jermi opravdu cítil jako čerstvě probuzený. Ano, čeho se vlastně bojím? Na čem tu ještě lpím? Což si nezasloužíš, moje malá reši, abych pro lásku k tobě trochu obětoval a trochu riskoval? A víc, volal jsem k bohům, bušil jsem na dveře tebel aher, a neuvědomoval jsem si, jak moc jsem přitom spoutaný starými zvyky. Ani bych těmi dveřmi nedokázal projít, i kdyby se nakrásně otevřely! Těch pár drobností z mých osobních věcí, což to byla nějaká skutečná oběť? Jestli bohové opravdu jsou, budou žádat víc, budou žádat přesně tohle. Zříct se všeho, co mám. Riskovat i život.

            Jermi vstal. Už si nepotřeboval ničím lámat hlavu. Měl v ní nádherně jasno: dlouhý hlad už ho netrápil, přetavil se v lehkost a čistotu myšlenek, která dávala sílu i jeho tělu, jinou než potrava, ale dostatečnou. Během několika vteřin na sebe natáhl kožené oblečení do lesa, hodil na záda pouzdro s pár věcmi, které si na své výpravy vždycky brával. Chodbami a schodišti se nezdržoval, sešplhat z okna mu nečinilo potíže - mříže se daly odemknout zevnitř - a na klamání stráží už měl své triky. Dávno předtím, než se rozednilo, nechal Gabradin daleko za sebou, navždycky. Byl nyní v lesích, začal znovu cvičit lehký stopařský krok, a jeho srdce přitom tančilo radostí. Spěchal výš a výš - spěchal za svou nadějí.

           

 

3.

 

 

            Do hor se pozvolna vkrádalo ráno. Vzdálené zasněžené štíty lehounce zrůžověly a skalních hřbetů se dotkly první šikmé sluneční paprsky, ale na dně kamenného koryta, kudy šla, Susika stěží viděla na cestu. Nestarala se o to. Běžela tudy téměř po paměti a pak, noční zážitek, během kterého zůstala tak podivuhodně klidná, ji nyní, po odeznění, plnil úzkostí a starostmi. Spěchala, co mohla: jednak se jí tak trochu ulevilo a jednak doufala, že ve své zahradě najde odpověď... útěchu... cokoli.

            Náhle se zarazila. Zdálo se jí to jenom, nebo se jí zem pod nohama zachvěla? Ne, nezdálo... teď se přidalo i vzdálené dunění. Sesuv půdy? Kamenná nebo sněhová lavina? Každopádně ten zvuk sílí závratnou rychlostí...

            Susika se vtiskla do první skalní škvíry, která byla po ruce, a bez dechu čekala, co se bude dít. Dunění stále sílilo, až po pár vteřinách rezonovalo celou soutěskou jako hukot jarních vod. To už se Susika v podstatě rozloučila se životem, i když na strach nebyl čas, všechno se dělo příliš rychle. V příštím okamžiku se naráz rozjasnilo, jako by do rokle přímo padlo světlo poledního slunce a odrazilo se v třpytivé zasněžené ploše. Avšak po sněhu nebylo ani památky... a nebylo poledne. A vzápětí se cosi přehnalo kolem ní, cosi ohromného, oslnivě bílého a tak rychlého, že by nikdy nestačila rozeznat, co to vlastně je... kdyby se to nezarazilo na místě kousek od ní.

            Jak tomu bylo dlouho, pár dní, co přiznala pocit, že jsou i velcí koně? Tenhle nebyl veliký jako hora, ne vyloženě. Vyplňoval však celou výšku rokle, tyčil se vysoko nad její hlavu - i když prozíravě stanul tak, aby ho viděla v celé kráse. Zmocnily se jí okouzlení, úcta i bázeň, do té míry, že se to vlastně nedalo snést. Nemohla však couvnout, vmáčknutá do své škvíry, a nemohla ani úplně ztratit vědomí, neboť upadnout neměla kam a on přesně v tu chvíli upřel své planoucí oči do jejích.

            "Syn vašich nepřátel vám bude vydán do rukou."

            Ještě nikdy jí žádný z jejích koní nic neřekl. Ani teď, a nikdy po tom, si nebyla jista, zda ta slova skutečně slyšela. Pochybovala o tom, že by to vůbec snesla. Vnímala je však každopádně tak živě, jako by jí je někdo vpálil do mysli.

            "Je však Abiho vůlí, abyste ho ušetřili, neboť skrze něj přijde vašemu rodu záchrana a skrze něj bude zachován."

            A byl pryč, stejně rychle jako se předtím objevil, ve smršti světla a hromového rachotu. Susika klopýtala roklí zpět. Sotva se držela na nohou, ale nestarala se o to. Poselství v ní hořelo plamenem - nedokázala myslet na nic jiného, dokud je nevyřídí.

 

 

            Jermi udělal bleskurychlý krok stranou. Nevěděl vlastně, proč. Les se zdál pokojný naprosto stejně jako předtím, obydlený jen jitřními ptáky a sem tam nějakou tou veverkou za kmenem. Snad to byla právě ta veverka, co ho inspirovalo. Snad v něm několik hodin soustředěného stopařského pochodu probudilo dřímající instinkty naplno. Prostě udělal krok stranou a octl se těsně za mohutným stromem.

            Smrtonosné zasvištění proletělo místem, kudy šel předtím, v příštím okamžiku.

            Čas se zpomalil. Jermi cítil smrt blízko, uvědomoval si nepatrnost jakékoli naděje, že vyvázne. Hleděl na celý svůj život jakoby zvenčí, na svůj život i na jeho konec a cítil, že právě tak to bylo dobře. Vnímal naplno nádheru lesa v záři ranní rosy a letmá vzpomínka na Gabradin byla vzpomínkou na těžký sen, z něhož se konečně probudil. Dokud tam žil, nedovedl si představit, že by mohl nadobro odejít. Teď, když odešel, nedovedl si představit, že by se mohl vrátit. Ani kdyby smrt byla neodvratná a tím se mohl ještě zachránit.

            Zároveň si s naprostým pokojem v srdci uvědomoval, že ještě může aspoň zkusit něco pro svou záchranu, a dokonce věděl, co. Ani stín hrůzy, ani stín paniky. Jako by už vlastní smrt měl za sebou a teď prostě jen dělal to, co je potřeba.

            "Vydávám se ti do rukou," pronesl zřetelně, jazykem rešai. "Jsem cizinec v Garbradinu, a nechci už tam žít. Žádám o přijetí mezi tvým lidem."

            Jamai, dodal v duchu a touha mu sevřela srdce až až. Co si počne, pokud neviděný bojovník patří k jinému kmeni? Bude muset čekat možná léta, než svou vyvolenou byť jen uvidí. Možná bude patřit k lidu, s nímž nežije v přátelství, a nezíská ji nikdy.

            Udržel jazyk za zuby. Pokud to tak musí být, bude to tak. Nemůže připustit ani stín podezření, že ji už svedl.

 

 

            "Jsem si jista, že to bylo Poselství, šautin. Nedovedu to už víc vysvětlit, ale vím to."

            Požádat o slyšení starého šauta bylo ještě snadné, i když za normálních okolností by si nejenom ona, ale žádná dívka jejího věku rozhodně netroufla to udělat. Ale zážitek, který měla za sebou, či snad spíš v sobě, byl natolik silný, že jakýkoli strach byl směšně malý proti čiré hrůze z pomyšlení, že by snad Poselství nevyřídila.

            Odpovídat znovu a znovu na jeho nedůvěřivé otázky bylo těžší, ale první krok byl učiněn. Teď už nemohla uhnout. A pochybnosti, které v ní vyvolával, rozmělňování, kterému byl její zážitek vystaven každým slovem, stále ještě ani zdaleka nestačily na to, aby dojem setřely.

            "Myslíš si asi, že jsem blázen. Možná jsem, šautin. Často jsem na to myslela. Ale vím určitě, že to, co jsem prožila - všechno, co jsem kdy prožila - bylo..."

            Už nikdy nedopověděla.

            Proč vlastně?

            Věděla přece, že se proroctví splní. Nemohla nevěřit. Ale bylo tak něco docela jiného, když ten, o kom mluvilo, nyní skutečně vstoupil na prostranství před stanem šauta, veden dvěma zachmuřenými lokomi.

            Věděla také, o koho se jedná. Nebo přinejmenším mohla vědět, po té dnešní noci, i když ráno ji přehlušilo téměř dokonale. Jen... vlastně až do této chvíle nevzpomněla, co v ní tehdy probudil dotek jeho rukou... jeho slova.

            Byl v poutech a vystaven nijak zvlášť jemnému zacházení, ale hlavu držel vysoko a tvář měl jasnou. Vypadal... šťastný. Jako člověk, který ví, že všechno je přesně tak, jak má být.

            Teď ji jeho oči zachytily a pohled, který jí věnoval, docela stačil k tomu, aby nadobro zapomněla, že se snažila šautovi něco povědět.

            Hoch ze země Susaru! On přišel za ní!

 

 

            Také šaut však očividně zapomněl, o čem spolu naposled mluvili. Rychlé naplnění proroctví na něj udělalo silný dojem. S kamennou tváří vyslechl hlášení strážce hranic, který zajatce objevil jako první, ale Susika cítila, že se v ovzduší cosi změnilo. Všechno bylo na dobré cestě.

            "Nechte ho tady, budu s ním mluvit. A ty, dítě..."

            Další vyrušení? Tentokrát ale nepatřičné a nečekané, ne jako příchod lokomi, pověřených strážní službou. Příchozí zůstali uctivě stát v dostatečné vzdálenosti, ale šaut se přesto odmlčel a obrátil k nim tázavé oči.

            "Odpusť, že ruším, šautin, ale můj syn ti má co povědět a myslím, že je to důležité."

            Její bratr! Hleděl na ni s chladným pohrdáním jako po všechna ta léta, co doma dělal poctivě svou práci a pak, místo aby se směl pustit za svými zájmy, ji musel shánět kdovíkde po horách.

            "Já..." mladík se zarazil, nabral dech a promluvil směleji. "Já toho člověka znám, šautin. Není to poprvé, co se se Susikou setkává. Nejméně jednou už byli spolu, viděl jsem je."

            Pravda... On neříká nic než pravdu, nijak ji nepřibarvuje. Jak je možné, že to zní jako strašlivá lež?

            Bratr se znovu kratičce odmlčel, s něčím zápasil. Rozpaky? Nebo zbytky náklonnosti k ní?

            "Držel ji v náručí," dokončil pak s odhodláním člověka, který slouží spravedlnosti. "Líbali se."

 

 

            Konec. Černá tma.

            Už zase je to tady, Jermi. Už zase máš smůlu ve všem, na co sáhneš. Jak jsi mohl být takový blázen a chodit sem? V Gabradinu bys byl svůj bídný život skončil sám. Tady bude platit další duše, která byla tak pošetilá, že ti věnovala svou lásku. A můžeš za to jen ty, ty sám. Jsi rozmazlené, sobecké stvoření, které nedovede ovládat své vášně. Neptal ses na její zvyky, prostě sis ukradl polibek, protože jsi po něm zatoužil...

            A nemůže udělat nic, vůbec nic. I kdyby nebyl v postavení zajatce, kterého se nikdo na nic neptá, co by jim tak asi mohl říct? A i kdyby řekl, jakou má šanci, že mu někdo uvěří?

 

           

            "Je to pravda, dítě?" tázal se šaut vážně.

            "Je to pravda," odpověděla tiše Susika a vkládala veškerou sílu do toho, aby se jí netřásl hlas. "Potkala jsem ho v horách... jednou. A... políbil mě. Jednou. Když jsem mu řekla, že... že nesmí, hned toho nechal. A omluvil se mi. Omluvil se mi i za slovo, které jeho lid pro náš lid používá. On... není kano, šautin. Nechová se jako kano."

            Oči měla sklopené, ale cítila, jak na ni šaut hledí. Velmi vážně, ale s porozuměním. Soudil za svůj život už mnoho nesnadných případů. Nebyl bez soucitu k provinilci, i když zůstával spravedlivý.

            Našel už zase svou vnitřní rovnováhu, věděla Susika. Proroctví v něm vyvolalo... strach, jakkoli je nepatřičné si to pomyslet. Strach z neznámého. Teď už je zase na pevné půdě.

            Věděla, ale neměla ponětí, co by s tím mohla dělat.

            "Věřím ti, dítě," ozval se šaut docela mírně. "Přesvědčil tě. Jsi příliš nevinná na to, aby tě napadlo, že tím může být nebezpečnější. A teď už také začínám rozumět tomu, co tvé vidění vyvolalo. Jsem nakloněn věřit, že i v tom mluvíš pravdu. Vím, že se ti takové věci stávají, a ano, za těchto okolností... Avšak tvůj případ bude muset rozhodnout rada starších. Falešné proroctví je tak vážná věc..."

            A teď už Susika konečně poznala, co musí udělat. Nebylo to nic těžkého, ne v tu chvíli. Napřímila se a pohlédla šautovi do očí.

            "Prosím, abych byla podrobena zkoušce, šautin."

            Tentokrát neřekl nic. Možná by to ani nedokázal. Jen opětoval její pohled a ona cítila jeho soucit o něco zřetelněji.

            Nechtěl jí ublížit. Nechtěl, aby ji rada starších odsoudila k smrti za falešné proroctví, i když se cítil povinen ji svolat. Tím méně by pro ni chtěl tu bolestnou smrt, kterou zkouška představuje.

            Susika si už dávno zjistila o těchto věcech všechno, co jen mohla, neboť tvořily celý její skutečný život. Věděla, že není známo, že by byl nějaký prorok v jejím lidu Zkoušce podroben, kam až paměť sahá. Snad... někdy v zapomenuté minulosti. Ale věděla také, že šaut nemůže její žádost odmítnout. Tuto žádost nesmí odmítnout nikdo. Tím, že ji vyslovila, vydala se bezvýhradně do rukou Abiho.

            "Jestli jsem blázen, šautin," dodala zase už tiše, víc než zpoloviny znovu už jen sotva odrostlé dítě, slabší než jiné, "jestli všechno, co jsem kdy prožila, byl jenom klam, bude mi líp, když umřu. Ale jestli je Poselství pravda a my bychom ho neuposlechli, je to konec, zkáza našeho lidu. Chci nasadit život, abych tomu zabránila."

            Dál na ni mlčky hleděl. A pak se v jednom okamžiku cosi změnilo. Do jeho duše vstoupilo cosi jako uvolnění, osvobození. Teď už se nebojí neznámého. Přijal ho za své.

            "Roe," vyslovily jeho rty nehlasně, aniž to kdo zpozoroval.

            "Staň se, jak říkáš," pronesl nahlas.

           

 

4.

 

           

            Dnešní povinnosti byly dávno splněny, královský rituál ukončen, ale spánek nepřicházel, neklid stále sílil.

            Jermi není od rána v paláci.

            Ovšem, na tom není nic tak neobvyklého. Utíkával poslední dobou často, dobře to o něm ví. Však je mu to jen podobné. Ulít se od povinností. Vyhledávat laciná dobrodružství, a skoro určitě i milostné pletky. A dokazovat si, jak je dobrý, když to v ničem pořádném neumí. Ano, utíkával poslední dobou často, a Šámat to spíš mlčky podporoval, než aby mu bránil. Bylo příjemné mít ho občas z krku. A naděje, že ho tak dřív nebo později někdo připraví o život, byla značná, zvlášť jestli tam opravdu má nějaké děvče. Na to jsou rejšové hákliví. Kdyby šlo všechno dobře, zbavil by se nevítaného soka a ještě by dostal záminku trochu upevnit hranici. Nebo posunout. Možná už by bylo na čase - i když konečné rozhodnutí by patřilo nasimu.

            Jenže teď, když se bratránek nevrátil v obvyklou hodinu, dost včas na to, aby se vyhnul větším zanedbáním a větším trestům, dělalo to Šámatovi starosti.

            Dopadlo to dobře? Dostali ho rejšové? Nebo dokonce měla včerejší meditace tak velký úspěch, že někde sám skončil svůj bídný život?

            Anebo provedl něco... něco nevypočitatelného a je někde živ, někde, kde na něj nemůže, neurčitá hrozba, která se může vynořit kdekoli a kdykoli?

            No tak, kde by byl? Rejšové si své hranice hlídají dobře, v tom je na ně spolehnutí. Jestli to přehnal, dostali ho. A jestli ne, vrátí se zítra nebo pozítří, z nějakého hloupého dobrodružného podniku, zpackaného, jak jen on to umí. Bude se tvářit trapně před nasiho majestátem a odplíží se odkroutit si své sankce. Není vůbec čím se znepokojovat.

            A přece nebylo Šámatovi ani trochu příjemné pomyšlení, že je Jermi byť i jen jedinou noc neznámo kde - teď, když pocítil svou velkou touhu a spatřil před očima ten úžasný cíl. Jermi byl jedinou překážkou - překážkou, která měla být odstraněna co nejdřív! Jestli skoncoval sám se sebou tak rychle, nebo jestli si to s ním vyřídili rejšové, je to ovšem úžasné - ale přece jen i na tom je dost nepříjemné nevědět nic jistě. Stále tu zbývá ta hloupá, nepravděpodobná možnost, že by náhodou někde zůstal naživu a přihlásil se o svá práva v tom nejméně vhodném okamžiku... A o tolik méně možností, jak ho dostat!

            Šámat nezanedbal nic ani dnes. Poslal za ním svou meditaci velmi pečlivě. Ale jak  nemohl spát a jeho neklid stále sílil, nutkalo ho to, aby ji opakoval. Jenže když to zkusil počtvrté, propadl se do něčeho velmi podobného zlému snu, jen mnohem živějšího, a probral se s krutými bolestmi hlavy.

            Nu, udělal zbytečnou chybu. Přehnal to. A mohl to vědět. Nenávist a touha po něčí smrti probouzejí temnou Mavé a ta nepatří mezi bohy k nejněžnějším. Je nebezpečná a nevypočitatelná a žádá řádně zaplacenou cenu, než je ochotna aspoň trochu pustit člověka do svého hájemství. Cenu ve zlatě... ale v krvi především.

            Mavé... ano, byla tu tahle možnost. Mohl by se spojit s ní a už by se nemusel obávat, že Jermi přežije. Zatím neměl proč přemýšlet o tak temné a drsné cestě, měl mnoho pohodlnějších způsobů, jak se dostat svým nepřátelům na kobylku, ale pokud se Jermi ztratí v lesích beze stop a beze zpráv, nakonec mu možná nic jiného než Mavé nezbyde. Bývá zrádnější než jiní bohové a nezřídka se stane, že se obrátí proti tomu, kdo jí slouží... ale zabíjí ráda a dobře, v tom je na ni spolehnutí.

            A je to právě ona, kdo vládne smrtí. Mohl by se pokusit proniknout ke kořeni právě skrze ni.

            Nu, ty úvahy budou muset počkat. Šámat teď neměl sílu soustředěně myslet. Mavé si vybírala svou daň a jemu nezbývalo než prostě nějak přečkat, než se jí zlíbí ho propustit. Napít se utišujícího odvaru bylo nebezpečné. Mohla by se přihlásit o své jindy, a tak, že by to způsobilo mnohem vážnější potíže.

 

 

            Susika už nesměla promluvit s maminkou, všechno jí vysvětlit. Věděla, že nebude smět: snad i proto vysvětlila všechno šautovi, tak, že to tatínek slyšel.

            Podstoupila rituální koupel v Prameni a převlékla se do obřadního roucha, čistě bílého, střežena a obsluhována dvanácti ženami, které s ní nesměly promluvit ani slovo. Nikdo už s ní nesměl promluvit ani slovo.

            Oddělená pro Abiho od chvíle, kdy šaut zkoušku potvrdil.

            Pak dostala džbán čisté vody a osaměla v prázdném stanu, uprostřed něhož hořelo jediné světlo. Dvanáct lokomi drželo kolem stanu stráž. Stál na zvláštním místě stranou tábořiště, tak aby k němu nedoléhaly zvuky běžného života. Nevzala do úst od včerejšího večera, ale to se nepočítalo. Den a noc musí zůstat bez jídla, oficiálně, než dojde ke zkoušce. Tu noc má bdít a hledat čistotu srdce, aby byla připravena před Abiho předstoupit.

            Nu, nespala by, ani kdyby to bylo doporučeno. Teď, když osaměla v tom hlubokém tichu, které kolem ní vytvořili, dolehlo na ni konečně v plné síle to, co ji zítra čeká.

            Smrt. Než uplyne den a noc, z jejího těla zůstanou sotva ohořelé kosti. Nejprostší věci, které jsou teď tak samozřejmé, plamínek lampy, který vidí, dotek oblečení na těle, i jen ten hlad, který by dodal na chuti kousku jídla, pokud by ještě kdy nějaký dostala, už nebudou. Kde bude ona? Kde bude Susika?

            Ve své zahradě? Mezi svými koníčky, kteří jediní ji kdy měli doopravdy rádi? Navždycky?

            Ne. Pokud byli její koníčci opravdoví, zkouška dopadne dobře a ona zůstane tady, mezi lidmi.

            Jenže co když ne?

            Co když už nebude žádná Susika, nikdy? Co když všechno, čím je, pomine, jako by toho nikdy nebylo?

            Ticho. Nikdo ze strážných venku neudělal ani ten nejmenší pohyb, který by vydal nějaký zvuk. Susika plakala a pak křičela, bez hlesu, neboť ani teď si nedovolila to ticho porušit.

            Pak se utišila. Byla teď unavenější a otupělejší. Napila se ze džbánu, omyla si tvář. No tak, Susiko, opravdu tolik pochybuješ? Což nebyli tví koníčci vždycky tak opravdoví? Což nebyl ten, kterého jsi potkala v rokli, opravdový až příliš?

            Jenže co když ne? Co když je přece jen blázen? Co když je pravda to, co si myslí šaut: že poslední vidění bylo jen dalším klamem nemocné mysli, vyvolaným setkáním s hochem ze země Susaru, aniž o tom ona sama věděla?

            Nu, pak bude možná dobré umřít. Zbavit se toho všeho. A kdo ví, třeba pak přijde jiný život, opravdovější, ať už jakýkoli. Třeba nechá svoje přeludy za sebou a bude svobodná.

            Ach ano, ale umřít je přesto tak strašné! A ještě k tomu jak umřít! Jak dlouho to asi bude trvat... jak moc to bude bolet, až budou plameny stravovat její tělo... hlavu... obličej... oči...

            A hůř! Jak je možné, že na to nepomyslela dřív? Ona bude muset sama do nich vstoupit, sama se zkoušce vystavit. To přece nikdy nedokáže!

            Natáhla prst k plameni lampy, napjala všechnu sílu vůle, aby vydržela co nejdéle, ale ucukla zoufale brzy a bolelo to odporně. Ne, nedokáže to. A co se asi stane, jestli to nedokáže? O něčem takovém příběhy nikdy nevyprávěly - ať už kdy v minulosti ke zkoušce někdy došlo nebo ne, na to, že by zkoušený zbaběle na poslední chvíli uhnul, zřejmě nikdo nikdy ani nepomyslel. Její lid má statečná srdce - kromě ní. Ale ať už s ní pak provedou cokoli, jedno je jasné. Zkazí celou zkoušku... Zmaří Poselství, a pokud bylo pravdivé, stane se příčinou vymření svého lidu...

            Susika znovu křičela bez hlesu, znovu se jí na krátko zmocnila otupělost, pak se propadla do čehosi jako horečka. Už nedokázala myslet jasně. Hleděla do plamene, třásla se v zimnici a jen cítila, jak jí kromě spálené ruky nesnesitelně bolí i hlava.

 

 

            Ještě ho nepopravili.

            Ještě je živ, ještě vnímá nepohodlí svého těla v poutech, prach podlahy na obličeji a částečně v ústech, žízeň po celém dni bez vody a mysl, báječně zbystřenou čtyřdenním hladověním, aby navzdory všem tělesným nepříjemnostem cítila především ostrou bolest zoufalství z toho všeho, co se stalo. Kolikrát už si prošel ten kolotoč výčitek? Kolikrát už si přál, aby se nikdy nebyl narodil? Kolikrát už si opakoval, že nemá cenu na to myslet, a stejně se neubránil, zase znovu.

            Reši, moje malá reši... Co s tebou asi udělají? Nebo už udělali?

            Ne... to by už popravili i jeho. Ještě je živa. Ještě je někde uvězněna, tak jako on, a na cosi se připravuje, na cosi nepochybně strašného... a on ani neví, kdy a co to bude!

            Proč? Ach bohové, proč není trestán on za ten polibek ve skalách, jestli to bylo opravdu tak hrozné provinění? Proč ona, která se naprosto, naprosto ničeho zlého nedopustila? Jak si přál, jak šíleně toužil trpět místo ní, vzít to všechno na sebe! Bylo to jiné, když sem šel. Myslel si, že jde za nadějí, že nabízí bohům všechno, co má, za poznání pravdy... a ovšem, zároveň víc než jen v koutku duše doufal, že se stane zázrak a že to děvče jednou sevře v náručí... a zatím! Teď by dal všechno, co má, jen za to, aby byla zachráněna.

            A pak se kolotoč zastavil. I jeho mysl se vyčerpala utrpením.

            Koneckonců, milý Jermi, pomyslel si s nádechem trpkého humoru, pokud jsi tolik toužil poznat pravdu, dostalo se ti toho vrchovatě. Sice to není než pravda o tobě samém, ale co když právě toho ti bylo nejvíc zapotřebí? Kolik žen jsi už líbal, od kolika sis vzal všechno, a nemyslel jsi zrovna dvakrát na to, co bude s nimi, dokonce ani na to, že jim tvůj povedený bratránek bezpochyby oplátkou pořádně zatopí! Nebylo už na čase, aby se ti to jednou vymstilo? Chtěl jsi pravdu o tebel aher, pravdu o smyslu života - takovýhle? Co jiného než právě tahle pravda mohla přijít? A pokud tolik toužíš po trestu, možná, že i to se ti splnilo - koneckonců ti není zrovna nejlíp, či ano? A poprava bezpochyby přijde co nevidět...

            Ano, ale ne ona! Se mnou ať se stane cokoli, to už je mi jedno, ale ne ona!

            I to je pravda, Jermi. Když děláš něco zlého, vždycky trpí nevinní. Zlo přináší bolest vždycky právě jim, to je sama podstata zla.

            Ne! Ne ona! Jestli má být trest tohle, pak prosím o milost! Tohle se nedá snést!

            Ticho.

            Nejen kolem něj, i uvnitř. Po téhle myšlence nepřišla žádná další, citelně dlouhou chvíli.

            Tebel aher. Něco se stalo. Nějaký bůh ho... slyšel.

            Ach kdyby to tak byla pravda! Kdyby tak byl aspoň ten jediný skutečný bůh! Všechno, co chceš, řekl by mu. Moje utrpení za její, můj život za její. Přijmu jakýkoli osud, který mi připravíš. Všechno, co mám, je tvoje, já jsem tvůj, tobě k službám. Ale zachraň ji... učiň ji šťastnou... ach ano, a jestli trpí teď, pomoz jí už v této chvíli!

            A co ty, Jermi? Proč jsi sem vlastně šel? Ty už nechceš vůbec nic? Pravdu? Záchranu ze smrti, život, který má nějaký smysl, který bude konečně za něco stát? Už nechceš dokonce ani ji do náruče?

            Ale no tak, co se mu to vtírá do hlavy? Ovšemže po tom všem touží, z celé duše, ale ne teď! Ne když ona je v nebezpečí!

            Ona netrpí pro tvé provinění, nebo jen pro ně, Jermi. Zkouška... nabídla se pro jakousi zkoušku... kvůli potvrzení nějakého proroctví. Říkala, že chce nasadit život pro svůj lid.

            Ano, skutečně, tak nějak to říkala, teď si na to vzpomíná úplně jasně. Ale...

            Jestlipak by ses taky obětoval pro její lid, kdyby bylo potřeba?

            Nu, ano, prolétlo mu hlavou vzápětí, dřív, než pochopil plný dosah té myšlenky. Což by to nebylo jen spravedlivé? Měl jsem všechny výhody jejich nepřátel, pravda, pěkně opepřené, ale měl jsem je. Výhody těch, kdo je obírají, zotročují, zabíjejí. Jeden reši mě už miloval, a život za mě položil. Teď jsem si přišel drze sem a chtěl jsem jejich výhody... čistotu, přímost, poctivost... a jejich dceru k tomu. A ještě jsem se provinil dost na to, abych ohrozil ji i sebe: ne na to, abych přímo zasloužil trest smrti, který stanovili, ale dost na vážné podezření, které je jen pochopitelné. Pokud budu ušetřen, můj život jim patří plným právem, to je zřejmé.

            Ale ne ona!

            Pro všechno na světě ne ona!

            Jenže zároveň věděl, že tohle je jiné. Pokud se ona nabídla, sama, dobrovolně, nesmí on prosit o záchranu. Nesmí do toho strkat prsty.

            Jermimu už bylo všechno jedno. Plakal, dokud mohl, pokrývaje svůj obličej vrstvou bláta z hliněné podlahy.

            A pak znovu přišlo ztišení. Jako by se sám na sebe díval odněkud zvenčí.

            Představ si, Jermi, že by tě byl nějaký bůh opravdu slyšel, prolétlo mu hlavou. Nějaký skutečný bůh. Že by to všechno nebyly jen tvoje nápady a dílo náhody, ale jeho práce. Dal by ti poznání, co je to oběť, která za něco stojí. Vyvedl by tě z paláce. Opleskal by ti důkladně o obličej tvůj vlastní charakter.

            To všechno jsou věci, které by skutečný bůh pravděpodobně udělal. Poctivé. Dobré. Možná i... náročné. Jestli to byl nějaký bůh, je... je to v pořádku. Je to mnohem lepší než jiné představy, které ve mně  vzbuzovala slova učitelů.

            Pak, milý Jermi, možná slyšel tvou nabídku. Vezme si tě. Jsi v jeho rukou. I na to utrpení a smrt. Na jakýkoli život, který se mu bude líbit. Přijme tě... jako oběť za její lid.

            Ale já to vlastně chci... Jestli je takovýhle, já to doopravdy chci. Vlastně by to bylo to, co jsem vždycky hledal, o co jsem teď tolik stál. Ne tebel aher, ne jenom. Žít s nějakým skutečným bohem, žít pro něj. Ustavičně, ve všem. Největší oběť a splnění největšího přání. Zároveň. Ale já opravdu umřu třeba hned, strpím cokoli, jen když ona...

            Co když tě slyšel i v tomhle? Což to nebyla přesně ta chvíle, kdy jsi ho pocítil - pokud to nebyl jen pocit? Co když ti dá milost - v tom, že ona bude ušetřena?

            Ach, kéž by! Sám bych vydržel cokoli, opravdu, jen když...

            Ano, Jermi? Ještě si nepřipadáš dost potrestaný? Co bys ještě chtěl?

            Ale, já nevím, pomyslel si znovu se stopou pobavení, jak se tak díval sám na sebe, spoutaného, ubrečeného, špinavého a vůbec zbědovaného nad všechno pomyšlení. Kdyby byl, je to zázrak, že se mnou vůbec zabývá, to je jasné. Kdyby mi opravdu dal milost v tom, že ona bude ušetřena, všechno, co by mi ještě mohl udělat... ne, vlastně i všechno, co mi až dosud udělal, bude jen něžným projevem rodičovské lásky, snahou pomoci dítěti, aby si uvědomilo, čím škodí samo sobě. Ať mě ještě jednou pořádně nakopne, to bude stačit.

            Usnul téměř vzápětí. Nechápal pak, jak se to mohlo stát, zlobil se sám na sebe, že dokázal usnout v noc, kdy ona trpěla, ale... nu, stalo se to.

 

 

            Ty nejsi blázen. Opravdu to nevíš? Jedna věc není a nemůže být klamem: naplnění proroctví. Nemohla jsi nijak tušit, že přijde, a on přišel. Ještě téhož dne.

            Susika se napřímila, malinko povzbuzena. Pak jí ramena zase klesla a ona si ztěžka povzdychla.

            Ale ano, mohla to vědět. Hůř, sama ho požádala, aby zase přišel. Mohla to vědět docela dobře. Ne sice téhož dne, ale přece jen...

            Dobrá, ale dej si to všechno dohromady. Svoje zážitky, od dětství. Tu zvláštní noc, to ráno. To, že opravdu přišel, přesně téhož dne. Utekl v noci z paláce, opravdu mu šlo o život, to je přece jasné! A koneckonců i to, že přišel poprvé, právě na to správné místo, kde místo šípu do hrdla dostal požehnání na uvítanou. Nezapomeň, co jsi cítila v srdci těsně předtím, než přišel! Když to složíš všechno dohromady, na co ti to ukazuje? Na nemocnou mysl, nebo na  Abiho práci? Stopy jeho rukou poznáš podle čistoty a lásky, to je něco, na co se můžeš spolehnout.

            Ty jsi prorok. Je to v tobě jako plamen ve větru: chvílemi jsi jen sama sebou a chvílemi něco přijde, něco krásného, něco jako síla, ale pro přátelství, ne pro boj...

            Ne, nedovede si vzpomenout přesně, nedovede to povědět tak pěkně jako tehdy on. Ale ví, že vystihl dokonale to, jak se cítí.

            Ty jsi prorok. Všechno je to pravda. Projdeš zítra zkouškou, ale nic víc. Nemáš se čeho bát.

            Ale co když je to pravda a přesto to dopadne špatně? Co když bolest a smrt přijde i tak?

            No tak, tohle si přece nesmí myslet! Je v Abiho rukou: pokud je všechno pravda, musí mu důvěřovat... může mu důvěřovat!

            Ale... ale může opravdu vědět, jak zlé to bude, jak až daleko to on nechá dojít? Co ji vlastně čeká v jeho rukou? S mnoha proroky to koneckonců dopadlo špatně, i když za jiných okolností - a nikdo je nezachránil...

            A už vůbec nikdo nezachrání ji, pokud selže a nepřekoná hranici bolesti a strachu na počátku zkoušky. A ona selže, nemůže neselhat!

            Roe...

            Mimoděk se ohlédla. Jako by to někdo vyslovil za jejími zády!

            Roe...

            Zatřepala hlavou ve snaze zahnat ten vjem. Ano, kolikrát už na to myslela. Že jí takhle jednou někdo řekne, že bude uznaným prorokem. To věří, že se jí to objevuje v mysli teď, v čas úzkosti a mnoha horečných přání! Tomu opravdu věřit už nemůže!

            Už zítra ti tak budou říkat... zvykej si. Tvé staré jméno, ta posměšná přezdívka, znamení, že ti stále přisuzují bláhové dětství, nebude zapomenuto, ale stane se z něj vyznání lásky. Jinak ti každý bude říkat Roe... protože to jsi, a vždycky jsi byla. Ne někdo významný, ne někdo lepší než ostatní. Jen moje milované dítě, někdo, s kým chci mluvit.

            Čas se zastavil. Susika přestala cítit bolest a napětí vlastního těla. Byl jen pokoj bez míry, všude kolem ní i uvnitř.

            Víš ty vůbec, dítě moje, kdo to je prorok? Je to ten, s kým jsem já, a kdo je se mnou. Jako plamínek ve větru, víš? Sám nedokáže nic. Se mnou všechno. Neselhala jsi, když jsi měla požádat o zkoušku, a nebylo to pro tebe nic těžkého. Proč se bojíš zítřka?

            Bojím se bolesti. Bojím se umřít.

            V těch slovech samotných už bolest nebyla. Dokonce ani zahanbení pro nedostatek odvahy či důvěry. Bylo tak krásné to jenom tak říct... svěřit se.

            Ať už to zítra dopadne jakkoli, obojí tě nepochybně ještě čeká. Ale něco ti prozradím, dítě moje: Mám s tebou soucit. Ať budeš procházet čímkoli, budu v tom s tebou. A bolest pomine, dokonce i sama smrt pomine, a já s tebou budu stále...

            Ty mi nepovíš, co mě čeká?

            Na tom nezáleží. Mám s tebou soucit. Jsem s tebou. Ušetřím tě všeho, čeho jen bude možno. Vždycky. Necítíš to?

            V tu chvíli si znovu uvědomila své tělo. Bylo podivuhodně svěží, jako by se právě probudila. Hlava už nebolela ani trochu a ruka... to přece není možné!

            Musela na ni pohlédnout, aby si to uvědomila naplno. Po spálenině nezůstalo ani stopy! Dokonce ani jizva ne!

            Já... ty... to je něco úžasného!

            Viď! Mohl bych ovšem žádat důvěru bez znamení... možná by ti to jen prospělo! Ale měj si ho, ještě protentokrát - vím že je to pro tebe moc těžké. A on se pro tebe tak trápí...

            Hoch ze země Susaru! Skoro na něj zapomněla pro vlastní utrpení! A on je přitom kdesi střežen a jistě se s ním zachází mnohem hůř než s ní. A on se... trápí pro ni?

            Ano. Byla jsi mi daleko, dítě moje. Trpěla jsi, a nemohl jsem k tobě proniknout. Ale on se ti postavil po bok... jeho srdce ke mně volalo...

            On... tě zná? Myslela jsem, že to není možné mezi kana... mezi kipri!

            Nezná. Ale jeho srdce ke mně volalo. Moc se trápí pro to, co ti způsobil. Odpustíš mu?

            Ale vždyť mi nic neudělal... tamto... to nic nebylo. Já mu to přece nikdy neměla za zlé!

            Právě proto s tebou o tom mluvím. Co když bys mohla mít? Co když jsi mohla být uznaným prorokem už teď, nebýt jeho selhání? Co když jen a jen on může za tuto noc, za zítřejší zkoušku? Odpustíš mu?

            Cítila to. Prožila si každé slovo. Zoufalou touhu po tom, aby bylo všechno v pořádku už teď. Hrůzu ze zítřka, o němž dosud neví, co vlastně jí přinese. To, že jedině kvůli onomu hochovi prožívá to všechno...

            Ano. Odpustím. Když se na něj budu zlobit, co si tím pomůžu? Ať chybu napraví, jestli už, to jediné má nějakou cenu! A nakonec, sám říkáš, že už napravil: postavil se mi po bok, vyprosil mi tvou pomoc, když už jsem nemohla dál... když jsem se ti vzdálila tak, že už ses ke mně nedostal! Ty odpusť mně, že jsem to udělala!

            Odpouštím. Dokonce ti dám příležitost to napravit.

            Napravit?

            Jemu teď můžu dát spánek, pokud mu skutečně odpouštíš, pokud už ani trochu nechceš, aby se trápil tím, co ti udělal. Tobě obřadní předpisy spát nedovolují a cítila by ses provinile, kdybys usnula. Můžeme toho využít. Daruj mi důvěru teď a potěšíš moje srdce. Daruj mi ten čas do rána. Potom mě samozřejmě zase ucítíš, o to nemusíš mít starost. Hned, jak půjde do tuhého. Vím, na co stačíš a na co už ne. Teď budeš mít vzpomínku na tenhle rozhovor... svoje malé znamení... a spoustu příležitosti ke strachu a pochybnostem. A ovšem, nejistotu, co přesně tě čeká. Daruj mi důvěru, dítě moje, nebo se aspoň uč mi ji dávat, neboť jsi prorok a já velmi toužím po tvém přátelství...

 

 

5.

 

 

            Dosti tvrdý kopanec jednoho ze strážných přivedl Jermiho k vědomí.

            "Vstávej, pse! Šaut s tebou chce mluvit!"

            Pokusil se poslechnout, navzdory tomu, ze ho na noc spoutali celkem důkladně, a pokusil se o to příliš rychle. Delší hladovění a zejména ten den bez vody vykonaly své: zatmělo se mu před očima a skončil opět na zemi, tentokrát naznak.

            Neztratil vědomí úplně, po pádu se probral aspoň natolik, aby si uvědomil, co se stalo. Zvláštním způsobem mu to nevadilo. Nedělal si iluze, že by měl právo na sebeméně slušné zacházení, ať se bude chovat jakkoli. A stav, ve kterém je, bude jeho nepřátelům bezpochyby připadat žalostně opovrženíhodný... ale, koneckonců, což opravdu není? Býval citlivý na pokoření... kdysi. V jakémsi minulém životě. V tu chvíli viděl sebe sama znovu jakoby zvenku a v duchu se spíš smál.

            Slyšel, jak se strážní pár slovy domlouvají. Zřejmě jim nepřipadá vhodné uvést ho před náčelníka tak, jak je. Pak ucítil, jak pouta povolují, a hezkou chvíli nemohl myslet na víc než na nepříjemnosti s tím spojené. Mezitím se čísi kroky zastavily u jeho hlavy a někdo tam položil něco na zem. Na kopanec tentokrát kupodivu nedošlo.

            "Vstávej, pse! Umyj se a jez, nemůžeme šauta nechat čekat!"

            Nutno říci, že se jim snažil vyhovět. Spěchal, jak nejvíc mohl. Zejména s tím, aby se napil.

 

 

            "Tvůj příchod k nám byl spojen s jedním dosti závažným proroctvím."

            Proč mu to starý náčelník vůbec říká? prolétlo Jermimu maně hlavou. Co ho vůbec ještě vede k tomu, aby se jím zabýval?

            Nemohl si pomoci, ale cítil se teď jako znovuzrozený. Ruce měl už zase spoutané, ovšem, ale nohy se vzpamatovaly téměř úplně a voda, i těch pár soust kaše, které zhltl (zřejmě zbytek snídaně jednoho ze strážných, narychlo sehnaný) měly zázračné účinky. Svět byl krásný, úžasně čistý... znovu v něm probouzel naděje na nový začátek, jakkoli neopodstatněné. I ten starý náčelník byl... krásný. Jermi v něm cítil nepřítele, či spíš někoho, kdo jeho považuje za nepřítele, za špeha. A přece tušil i cosi, co se mu otevírá, tak jako předtím v jeho učiteli. Cosi, co v něm vidí... odrůstající dítě. Člověka jako každého jiného.

            "Ta, která proroctví přinesla, si vyžádala, aby byla podrobena zkoušce. Pokud zkouška dopadne dobře... což je vlastně zhola nemožné... budeš žít. Přijmeme tě mezi sebe. Pokud ne, pravděpodobně zemřeš. Ale chci od tebe slyšet všechno ještě dřív, než dojde k rozhodnutí. Mluv, pověz mi svůj příběh. Kdo jsi? Proč přicházíš? Většinou poznám pravdu, když ji slyším... a poznám, zda je úplná."

            Co bude s ní? Jaká zkouška? Ty mně pověz celou pravdu, náčelníku!

            Upokoj se, Jermi. Což nemáš uši, abys slyšel? Závažné proroctví o tvém příchodu... oběť za její lid. Nějaký bůh s tebou skutečně mluvil. Nějaký bůh je ve hře. Ona bude ušetřena... a ty možná dokonce také. Prozatím.

            Proč vlastně se mnou chce mluvit? napadlo ho vzápětí znovu. Zkouška zřejmě rozhodne o jeho osudu dostatečně. Nač s ním náčelník ještě maří čas?

            Zajímá se o něj jako o člověka?

            Ano. Ale to není všechno.

            On sám taky cítí nejistotu. Taky hledá pravdu. Nevěří, že by zkouška mohla dopadnout dobře... a zároveň si nejenom přeje, aby dopadla... svým způsobem přece jen věří. Bylo to znát už ve chvíli, kdy k němu ona naposled promluvila. Cítil v ní tebel aher. Bylo to na něm vidět. Je to člověk jako ty, Jermi. Taky hledá. Taky pochybuje. Tebel aher je pro něj taky něco vzdáleného, neuchopitelného... ale něco, co potřebuje. Co má smysl.

            Jermi téměř zapomněl na blížící se popravu, svou, a dokonce i její. Vnímal v tu chvíli jen náklonnost... pouto, které ho spojilo s tím druhým, s nepřítelem. Tvář se mu projasnila skoro jako ve chvíli, kdy dal Susice ve skalách její ujištění.

            "Povím ti úplnou pravdu," odpověděl - možná nepatřičně, ale zato celým srdcem. "Povím ti ji, protože skutečně chci."

 

 

            Dlouhá noc skončila a ticho s ní. V lese se rozezpívali ptáci. Do stanu se prolnulo světlo nového dne.

            Susika nespala. Držela svou přípravnou noc, svou zkoušku věrnosti.

            Nebylo to vždycky tak úplně jednoduché. Ta podivuhodná chvíle, chvíle, kdy vnímala... Abiho blízkost, ano, jinak to nemohla nazvat, jakkoli to bylo troufalé... přišla a zase odešla. Bolest už se nevrátila, avšak únava ano. Ten, kdo tak něžně mluvil k jejímu srdci, ji neukolébal ke spánku ve svém náručí: to však neznamenalo, že by nemohla ulehnout a usnout raz dva. Držela se, co mohla. Když cítila, že už usíná nezadržitelně, vstala a přecházela po stanu sem tam.

            Také obavy a pochybnosti se vracely, znovu a znovu. Postupně se naučila nečelit jim přímo, nesnažit se je rozehnat rozumovými důvody. Trochu to šlo, ale vracely se znovu a znovu, vždy poněkud pozměněné, a ta práce byla úmorná. Místo toho vzpomínala na Abiho samotného, na všechno, co se o něm v jejím lidu vyprávělo, na všechno, co s ním zažila v uplynulých chvílích... i předtím. Neboť zážitky z její zahrady se jí nyní vracely naplněné novým významem. Mluvily o jeho srdci.

            Jsi prorok. Moje milované dítě, někdo, s kým chci mluvit. Velmi toužím po tvém přátelství.

            A hledala vnitřní čistotu, ach ano, teď konečně. Trpce olitovala všech zanedbaných povinností, před kterými kdy utekla do své zahrady: času, kdy uhýbala bolesti neporozumění, zatímco mohla něco dát svým nejbližším. Dát jim lásku.

            Jestli přežije, a to je koneckonců s Abiho pomocí dost pravděpodobné, jakkoli nepochopitelné, už nikdy se nedopustí ničeho takového!

            Koneckonců, uvědomila si, vlastně už ani nebude mít proč. Cosi se v ní změnilo... je teď silnější. Odhodlanější. Dávat lásku navzdory nepochopení nebude ani teď příjemné, ale bude to mnohem snazší.

            Už jim ani nebude moci povědět, jak ji to mrzí - ne do chvíle zkoušky. Ale její srdce teď bylo s nimi, prosila za ně, aby v nich její špatné činy už nezanechávaly žádnou stopu. Aby ani v jejím bratru nezůstala žádná křivda, žádná nenávist.

            Prosila za ně tak, jak ji tomu naučil hoch ze země Susaru.

 

 

            Jermi pověděl úplnou pravdu.

            Vlastně, pověděl víc, než měl sám na počátku v úmyslu. Přiznal starému náčelníkovi poctivě nejen setkání ve skalách, už beztak vyzrazené, a nejenom svou touhu po dívce jeho kmene, po dívce, jejíž jméno do té doby neznal.

            Susika se jmenuje. Susika. Říkají jí podle jejích vidění.

            Přiznal i svá předchozí milostná dobrodružství, bez ohledu na to, jakou nedůvěru by to mohlo probudit. Z nějakého důvodu to potřeboval jakoby sám pro sebe: potřeboval vyslovit, s čím se dnes v noci rozešel. Přiznal i to, co se nepříteli nejhůř přiznává, své prohry, své úniky, celý svůj poněkud slabošský přístup k životu, prolomený jen jedinkrát kýmsi z jeho lidu.

            Viděl se přitom jeho očima. Dítě Gabradinu, změkčilé a morálně prohnilé. Bída od začátku až do konce.

            Ale náčelník na něj nehleděl tak docela nelaskavě.

            "Jestli budeš přijat mezi mým lidem, budeš se muset ještě mnoho učit," poznamenal jenom. Jermi se pousmál. Ano, to mu bylo jasné... a koneckonců se docela těšil.

            Skoro nejtěžší bylo přiznat své hledání uplynulých dní, zvláštní zážitek, který ho vyvedl z paláce, myšlenky minulé noci. Téměř při každém slově si uvědomoval, jak falešně by to mohlo vyznít: jako snaha vetřít se do něčí důvěry tím, že se odvolá na cosi nadpřirozeného, že bude hrát na jeho náboženské cítění. A zároveň vnímal i to, že vlastně neví nic ani zdaleka jistě, že jsou to všechno jen nejasné dojmy, pocity, představy. Každé slovo probouzelo pochybnosti především v něm samotném. Vydržel jen proto, že se k tomu předem rozhodl: ve chvíli, kdy pocítil z náčelníka touhu po tebel aher. Cítil vlastně jako svou povinnost povědět mu všechno, co ví. Alespoň si tedy dával pozor, aby nic nepřikrašloval: aby věrně popsal dojem či pocit jako pouhý dojem, nic víc.

            A pak pocítil, že náčelník mu rozumí. Právě jen to. Nevyvozoval ukvapené závěry o nic víc než on sám. Nespěchal s vírou - ale ani s podezíráním. Pocítil pravdu v jeho slovech... a přeje mu dobré. Přeje mu, aby našel, co hledal, bez ohledu na to, jestli přežije nebo bude muset zemřít.

            Jejich oči si to řekly, než ho strážní odvedli přihlížet popravě... totiž, zkoušce.

 

 

            Začátek nového dne nebyl nejšťastnější. Mavé ho už propustila, ale cítil se prabídně, ačkoli by samosebou bylo třeba něčeho víc než jedné noci, probdělé v bolestech, aby to srazilo syna nasiho. Každopádně opravdu nebyl čas poddávat se změkčilosti. Jakmile Šámat zjistil, že několik hodin po východu slunce Jermi dosud není v paláci, začal jednat. Poslal své spolehlivé lidi pátrat do bližšího i vzdálenějšího okolí a vyžádal si audienci u nasiho. Nic příjemného nečekal, takže nebyl zklamán. Bylo mu celkem zřejmé, jak může celá situace vypadat z nasiho hlediska: přehnané obavy, v podstatě neodůvodněné, i kdyby nakrásně pravdivé, jimiž je zbytečně obtěžován. Což se Jermi netoulal pravidelně? A i kdyby se tentokrát opravdu ztratil, o co přicházejí? O pramálo slibného příživníka! Šámat mu nemohl ani v nejmenším odhalit, co všechno pro něj ve skutečnosti ta záležitost znamená: výsledkem byla panovníkova stoupající podrážděnost nad neschopností toho, který měl být jeho pravou rukou, spolehlivým vykonavatelem jeho vůle. Šámat cítil, že nasi dnes také není ve své kůži - jako by i on byl měl špatnou noc. Slovem, nebyl to rozhovor, na jaký by člověk rád vzpomínal. A nedosáhl jím zhola ničeho.

            Teď se vracel do svých komnat, aby se podíval, zda už nemá nějaké hlášení od zvědů. Bylo mu předem jasné, že je ještě příliš brzy, ale napětí v něm stoupalo k nesnesení. Jako by i sám svět byl nabitý něčím podivným, hrozivým, jakousi předtuchou nebezpečí. Mimoděk spěchal chodbou stále rychleji.

            V předsíni nestál nikdo. Otrok u dveří nehlásil žádnou návštěvu.

            Avšak když Šámat vkročil do své ložnice, uvítal ho pohled něčích očí z temného kouta.

 

 

            Nová, už poslední koupel v ledové vodě Pramene, střežená přísným mlčením. Čerstvé bílé roucho. Pak ji vedli lesem vzhůru, výš a výš, až k modlitební skále. Teď už ptáci nezpívali. Ve vzduchu bylo něco zvláštního, tíživého.

            Celý svět čeká s ní na výsledek zkoušky.

            Na místě už byla připravena hranice a kolem ní celá pospolitost, muži i ženy, mladí i staří. Susika vyhledala pohledem rodiče, pokusila se s nimi domluvit aspoň očima, ačkoli tušila, že by asi neměla. Touha je aspoň trochu potěšit, všechno jim vysvětlit, smířit se s nimi si nedala poručit.

            Odvraceli zrak. Už není jejich dcera. Je buď roe, Abiho vyvolená... nebo zločinec.

            Spatřila i neznámé, nebo velmi málo známé tváře. Poslové zřejmě svolali i zástupce jiných vesnic a kmenů, nakolik to v krátkém čase bylo možné. Mnozí z nich šli pravděpodobně celou noc, aby mohli zkoušce přihlížet.

            Pozvedla hlavu. Prorocký dar se vracel, cítila to. Aspoň... snad. Trošku. Začínalo ji plnit odhodlání udělat pro ně všechny to nejlepší. Odvést... dobrou práci.

            A pak spatřila kdesi stranou, mezi dvěma strážci, oči, které neuhýbaly. Ty zvláštní nazlátlé oči, které nemá nikdo z jejího lidu, ale ani žádný z nepřátel. Hleděly přímo do jejích a bylo v nich všechno povzbuzení, kterého jen duše byla schopna. Byla v nich... láska.

 

 

            "Promiň mi způsob, jakým sem přicházím, můj pane. Nepovažoval jsem za moudré přinést ti své poselství zjevně."

            Slova byla pokorná, ale hlava se nesklonila. Oči se upíraly přímo na něj od první chvíle, kdy vešel, bez jediného přerušení. Bez jediného mrknutí. Jako by se mu chtěly vpálit do hlavy, ještě rozbolavělé až až.

            Šámat v duchu, téměř nevědomky, vyhodnotil možná nebezpečí a způsoby obrany. Příliš velké starosti si nedělal. Příchozí byl knězem, to bylo na první pohled viditelné podle roucha i vyholené hlavy. A kněží drží při nasim, potřebují se navzájem. Na druhou stranu, pokud by snad šlo o podvod, proti magickým útokům někoho menšího než kněze je chráněný dostatečně. Proti tělesnému útoku... nu, nejnutnější ochranu má také, v té míře, v jaké to dovoluje etiketa při vstupu do komnat nasiho. Jinak by musel spoléhat na svou sílu a dobrý výcvik.

            Ne, tenhle člověk se nepokusí o útok tělesně, říkal si, když volným krokem, pokojně, ale nikoli příliš blízko návštěvníka přecházel k vysokému křeslu, kam hodlal při audienci usednout. Jeho tělo až příliš prozrazuje, že je skutečným knězem. Žije asketicky, je vychrtlý na kost.

            Kněz bohyně Mavé, dost dobře možná.

            Ne, nebylo to tak úplně příjemné pomyšlení, a už vůbec ne dnes.

            Ale vysvětlovalo by to, proč přichází tajně. Nasi sám by patrně neviděl zrovna rád, kdyby se jeho syn s Mavé příliš sblížil. Nu... nebylo by divu.

            Neznámý stál dál bez hnutí, neuvolnil jediný sval od chvíle, kdy se setkali. Jen jeho oči jako by planuly stále víc.

            "Mluv tedy! S čím přicházíš?"

            Chvíle ticha.

            "Jsi šťastný a spokojený, můj pane?" ozvalo se pak z šera nečekaně. "Nemáš nějaké nesplněné přání?"

            Šámat měl co dělat, aby ani nejmenším pohybem neprozradil prudké hnutí své mysli. Ne, tak rychle se zprávy z nasiho komnat nemůže dozvědět ani kněz! Tohle není možné! Vzápětí se vzpamatoval. Uklidni se, ty hloupý. Nevěděl o audienci. Ale o nepřátelství mezi tebou a tamtím si cvrlikají i vrabci na střeše. A že už je více než den pryč se mohl dozvědět kdokoli. Nehledě k tomu, že vůbec neřekl, oč jde. Snad každý má nějaké to nesplněné přání.

            "Možná vím, a možná taky ne," broukl kněz. "Ať tak nebo tak, posílá mě Paní. Je ti příznivě nakloněna. Stačí maličko a nemusíš si už se svým nepřítelem dělat starosti."

            Teď už sebou Šámat trhl i navenek a duchapřítomně to zakryl tím, že se v křesle poněkud narovnal. Kněz mu předváděl svou moc velmi živě a velmi přirozeně... jako by byla pro něj něčím docela samozřejmým. Dobrá, ano, věděl, že takové věci jsou možné. Proto ještě vůbec nebylo příjemné se s nimi setkat, zrovna takto.

            "Má Paní je ti příznivě nakloněna," opakoval kněz. "Připrav se a sedmého dne přijď do chrámu. Přijme tě. Chce tvou krev."

            Téměř to tušil. Velmi štědrá nabídka: iniciační obřad hned, bez tříleté přípravy. Cesta k moci by se o poznání urychlila. Hle, Mavé je mu zřejmě opravdu příznivě nakloněna...

            Jenže který smrtelník by spěchal do jejích služeb - zvlášť když ještě cítí její dotek ve všech údech a na těle knězově vidí jasně, jak kruté paní by se zavázal!

            "Máš hojnost všech rozkoší..." poznamenal kněz teď už vyloženě pobaveně, ač jeho oči neztratily nic ze své palčivosti. "Začínáš už dokonce tučnět, ač jsi mlád. Stačí ti to k životu? Nikdy jsi nehledal něco jiného, něco víc?"

            Šámata zamrazilo.

            "Nehodí se pro syna nasiho, aby sloužil tvé paní," odvětil téměř lhostejným tónem a blahosklonně přešel urážku, naznačiv její nepatřičnost jen nepatrně, zabarvením hlasu. "Sám to dobře víš, proto přicházíš tajně."

            "Ano, nehodí se to pro syna nasiho," opakoval kněz pokojně. "Dokud nechce."

            "Zavázat se bohům není možné jinak než ze srdce," pokrčil Šámat rameny. Pomalu se mu vracela ztracená rovnováha. Soustředil se na svou vnitřní sílu, vědomě ji upevňoval. Nebylo tak snadné vyvést z míry někoho jeho rodu.

            "Nikdo jiný než ona ti nedá takovou moc."

            "Kdo říkal, že stojím o moc? Toužím po něčem docela jiném!"

            "Avšak takovém, že je k tomu moc nezbytným prostředkem?" nadhodil kněz.

            Šámata polilo horko. Jestli kněží vědí, skutečně vědí, i tohle... jestli to bohové vědí, je nejen konec jeho snům. Velmi pravděpodobně je prostě ztracen.

            "Mluv jasně! Jestli víš, po čem toužím, pověz mi to otevřeně!"

            "Chceš slavný, vznešený a jedinečný úděl," odtušil kněz nevzrušeně. "Chceš se stát podobným bohům. Chceš nesmrtelnost."

            Ne... nemůže to vědět! Nesmí to vědět! A koneckonců... možná ani neví. Neřekl nic, co by se nedalo odhadnout. Nic přesného.

            "Nedělej si starosti, synu nasiho. Což v sobě nemáš božskou krev? Míříš vysoko, ale míříš jen za tím, co je beztak tvé. Přijď sedmého dne do chrámu. Dostaneš všechno. Smrt svého nepřítele, aby ti už nestál v cestě. Dostatek moci, abys mohl jít i za těmi nejsmělejšími cíli. Úděl rovný bohům. Všechno je to pro tebe."

            "Jak můžeš vědět tak jistě, co se stane?" Šámat se mimoděk zvedl z křesla a přistoupil o pár kroků blíž. "Zažil jsi něco z toho? Co dává tvá paní svým?"

            "Tebel aher," odpověděl kněz. "Co jiného může dát bůh smrtelníkovi než mu otevřít dveře? Co si s tím počneš, co vykonáš ve světě bohů, je už tvá věc."

            Šámat se zastavil. Ta odpověď ho zvláštně upokojila. Dávala dobrý smysl. Ano, přesně tak by to mohlo být. Přesně to je mu otevřeno. Mavé nebo někdo jiný, co na tom vposledu záleží? Může být rád, že vůbec nějaký bůh něco nabízí! A koneckonců, jak je to dlouho, co byl ochoten obětovat třeba všechno, aby mohl jít za svým cílem? Pravda, zastavil se před představou, že by přenechal vládu Jermimu, ale vida! to se po něm ani nežádá. Zastaví se znovu před trochou odříkání... před obětí krve?

            "A... nepřijdu-li?" prohodil zase už zlehka, jako ten, kdo je nad věcí.

            "Zavázat se bohům není možné jinak než ze srdce," opakoval kněz jeho vlastní větu. "Ty přijdeš."

 

                       

            Přes všechno, čím jí dávali najevo, že je pro ně oddělenou bytostí, kýmsi napůl z jiného světa, Susika vnímala, že není všechno úplně tak, jak by se k podobné příležitosti slušelo a patřilo. Příliš mnoho neklidu bylo mezi lidem, příliš mnoho šeptnutých poznámek, byť kratičkých a zdrženlivých. Vzduch byl nabit napětím, nebe jako by se snížilo, jako by spočívalo celou svou tíhou na jejich ramenou. Cosi se dělo. Tohle není obyčejný den!

            Susika na tom zatím nebyla tak, aby ji to ujistilo. Cítila nyní hrozbu smrti ve svém srdci víc než zřetelně. Ale střípeček naděje se přece jen probudil. Snad... snad přece!

            Šaut vystoupil před hranici, aby pronesl příslušnou modlitbu. Susika konečně odtrhla oči od očí mládence ze země Susaru a náležitě je sklopila. Shromáždění se utišilo. Nastal okamžik úplného mlčení, okamžik nejhlubší úcty, a v ten okamžik bylo jasně znát, že i les mlčí. Dosud se neozval jediný ptačí hlásek. Listí viselo nehybně v těžkém, mrtvém vzduchu. Jako by se i čas zastavil a čekal.

            A pak, v jedinou chvíli, měla Susika dojem, jako by se octla v nějakém jiném světě. Jako by najednou všechno známé někdo maličko pozměnil, vychýlil z rovnováhy, jako by stromy přestaly růst přímo vzhůru a země pod jejíma nohama změnila sklon. Překvapeně vzhlédla a její oči se znovu potkaly se zlatýma očima, které na ni hleděly. Tu poznala, že ono cosi se neodehrálo pouze v jejím srdci. On to také cítil.

            "Otče všech moudrých i nemoudrých, dárce života..."

            Při prvních šautových slovech se zdvihl vítr. Žádný mírný vánek, lehounce čechrající koruny stromů. Ani čerstvý větřík od moře, přinášející ranní a večerní vláhu. Toto byl mocný vítr, podobný divokým poryvům, které někdy přicházejí v horách. Les promluvil, větve zahučely, v kmenech zapraštělo. Několik ptáků se ozvalo polekaným křikem. Vítr sám všechno přehlušil, svištěl jim kolem uší, opřel se do shromáždění tak, že někteří výše postavení lokomi přišli o odznaky své důstojnosti. Šaut musel vložit do hlasu všechny síly, aby ho vůbec bylo slyšet, a Susice kdovíproč blesklo hlavou, že právě tak to má být. Když někdo volá k Abimu, má volat celou svou bytostí.

            Hranice vzplála. Loko, pověřený tímto úkolem, ho měl nyní nevídaně ztížený, ale poradil si se ctí, vybavil si všechny své zkušenosti a využil jich dobře. Plameny sílily, až celá hranice stála v jednom ohni.

            Susika spatřila, jak jí šaut mlčky pokynul. Přišla její chvíle.

            Nejdříve myslela, že ji hrůza ochromila natolik, že nebude schopna odtrhnout nohy od země. Pak to přece dokázala. Vzpomínka na uplynulou noc... a oči hocha ze země Susaru... vykonaly své. Myslela na zkoušku věrnosti. Chtěla nabídnout všechno - pro lásku k tomu, kdo s ní v noci mluvil.

            A tehdy se k ní Abi vrátil.

            V tu chvíli Susika poznala, že je mladý a svěží, třebaže otec všech. Je to otec, který si ještě rád hraje se svými dětmi. Měla dojem, že ji chytil do náruče, zatočil s ní a vesele se směje - i když to snad způsobil vítr, který se do ní opíral a rozpustile cuchal její vlasy a hvízdal všude kolem ní. Každopádně z ní všechna tíha spadla a ona se málem také rozesmála, jakkoli se to nehodilo.

            Pojď, maličká, pojď! Přišla naše chvíle!

            Susika se nerozběhla. Musela se tomu trochu bránit, ale cítila, že nesmí vzbudit dojem člověka, který spěchá, aby už měl sebevražedný skok za sebou. Šla zvolna, avšak lehkým krokem, nadnášena veselím, které jí zvonilo v srdci. Už jí žár dýchl do tváře, už stála těsně před plamennou stěnou, ale nezastavila se. Vyhlédla si cestu po spodních kládách vzhůru, jako by měla stoupat po balvanech podél vodopádu, nic horšího. Vstoupila do plamene.

            A plamen jí neublížil. Už ji obklopoval ze všech stran, cítila jeho žár, ale žádnou bolest, když se dotýkal její kůže. Dokonce ani roucho na ní nevzplanulo.

            Ten okamžik patřil výhradně jí, jí a Abimu. Ostatní neměli čas si ten zázrak uvědomit, alespoň ne naplno.

            Neboť vzápětí nebe puklo.

            Přímo na jejich hlavy se vylil proud vody, žádný večerní deštík, sestupující tiše, téměř neznatelně na pole a zahrady, ale prudký proud, jako by shora vytryskla divoká bystřina. Trvalo to jen pár chvil, ale během té doby byla hranice dokonale uhašena, dřevo nasáklé vodou a Susika, promáčená na kůži stejně jako všichni příchozí, stála uprostřed na zčernalé kládě, voda jí crčela z vlasů a její oči hleděly malinko poplašeně, neboť to, co se stalo, bylo opravdu hodně silné a rychlé.

            Liják ustal. Vítr utichal. Shromáždění stálo ještě chvíli v úžasu a pak se ozval šum uctivé bázně. Šaut pozvedl ruku a všechno umlklo.

            "Roe!" pronesl zvučným hlasem a Susika cítila radost, která ho naplňuje. "Prorok povstal v našem lidu!"

            Pak před ní poklekl, tak jak tam ještě stála celá mokrá a rozcuchaná, nohy začerněné ohořelým dřevem, a sklonil hlavu.

            "Odpusť prosím naši nevěru, která způsobila, že ses musela podrobit zkoušce. Pros za nás Abiho, ať z nás sejme vinu."

            Susika musela poprvé oslovit Abiho jinak než v skrytosti svého srdce.

            "Sama jsem o zkoušku žádala, Abin," pronesla pevně, ač se jí hlas trochu zadrhl. "Můj lid je bez viny. Ale jestli se přece něčím provinil, odpusť, prosím. A odpusť i mně, čím jsem se provinila proti komukoli z nich."

            Shromáždění konečně propuklo v jásot. Tíseň okolního světa polevila, ptáci se ozvali. První sluneční paprsky se zaleskly Susice na mokrých tvářích, když se letěla smířit se svou rodinou.

            Podařilo se jí to, ale nemohla jim věnovat mnoho času. Zřejmě každý z přítomných cítil potřebu ji alespoň pozdravit, vyměnit s ní pár slov. V tom zmatku se jednu chvíli octla před hochem ze země Susaru, kterému zatím nikdo ani nesňal pouta, takže dosud zůstával na svém místě mezi dvěma strážnými.

            "Jsem strašně rád..." vypravil ze sebe. "Susiko... záleželo mi na tobě víc než na vlastní duši."

            "Už nejsem Susika," odpověděla napůl uraženě, napůl osvobozeně. "Už nikdy!"

            Nenechal se tím vyvést z míry. Krásně se usmál a jeho zvláštní oči zaplanuly.

            "Ale já smím," stačil jí ještě povědět, než je dav zase oddělil. "Já jsem ti uvěřil!"

 

6.

 

 

            Po knězově odchodu měl Šámat pocit, jako by z něj spadla nesmírná tíha. Připadal si jako myška, kterou držel had v zajetí svého pohledu a která nyní zázrakem vyvázla. Celé jeho tělo se uvolnilo, lépe se mu dýchalo... vnímal to a měl kvůli tomu pořádnou zlost. Opravdu je nutné, aby nad ním měl nějaký kněz takovouhle moc? Nad ním, nad synem nasiho, potomkem bohů? Ne, jistěže ne! Je jen jeho chyba, že nevyužívá všech možností, že na takováhle střetnutí není připraven. Jestli chce, jestli aspoň trochu chce jít cestou, po níž touží, má dávno zmeškáno. Musí nasadit všechny síly, aby to dohonil, hned!

            Nu dobrá, začněme. Přinejmenším vědomostí by měl mít na tohle dost. Tak za prve, kdo chce přežít a vítězit v tebel aher, musí vládnout silou vlastního ducha. Jeho vůle musí být pevná, aby ji nezdolala vůle druhého. To se dá cvičit jak čistě vnitřně, meditací, tak při rozhovorech s druhými, tak také prostým ovládáním vlastního těla. Meditace mu jdou dobře, to ví. Koneckonců, není to zvláštní, že Jermi zmizel z paláce právě v noc, kdy se na něj zvlášť zaměřil? Pravda, nevyšlo to dokonale, nevyšlo to tak, aby tu zůstal ležet pěkně nepochybně mrtvý, ale přece jen... a i kdyby toho nebylo, má jisté dobré zkušenosti v jiných případech. V rozhovorech... i tam by to jakž takž šlo. Nesmí podléhat malomyslnosti jen pro to, že nad ním dnes měl navrch nasi... a kněz temné Mavé. Beztak jeden z nejvyšších jejích kněží, to prozrazovalo jeho bílé roucho. Ti níže postavení její služebníci musí chodit v černém. Ale v umění poručit vlastnímu tělu... hm, tam to už tak slavné není, hlavně poslední dobou. Kněz se mu posmíval celkem právem, povoloval si nemálo, a takhle to dopadlo. Budeš se muset vrátit k sebekázni, synu nasiho, nedá se nic dělat.

            Čímž uděláš přesně to, co by Mavé ráda viděla.

            Budiž. Ale nejde mu přece o to, aby jí vzdoroval za každou cenu. Pokud po něm žádá něco, co je potřeba tak jako tak, musí se zachovat rozumně bez ohledu na její přání. A koneckonců, ještě se vůbec nerozhodl, že se s ní nespojí. Nabídla mu až dost na to, aby se o tom dalo uvažovat. Jenže pokud to udělá, musí mít teprve dost vnitřní síly. Musí být schopný si zajistit, aby s ním nezačala mávat jako s kusem hadru!

            Nu, a spojí se s ní nebo ne?

            Stejně je ale zvláštní, ta nabídka. Proč se o něj temná bohyně najednou tak zajímá? Může to být skutečně jen pro ten jediný večer, kdy to přehnal s meditací? Chápal by, že ji probudil, že si s ním přišla pohrát, jednu noc. Ale že by mu rovnou nabídla spojení, celoživotní? Zahrnula ho lákavými nabídkami darů ne zrovna malých? Že by o něj tolik stála?

            Ale no tak, synu nasiho, což nevidíš výhody, které by to pro ni mělo? Až se staneš vládcem, měla by vliv na celou zemi!

            To ano. Ale proč zrovna ona? Proč ne jiný bůh? Mají tu snad vlivu dost, cítí se Mavé odstrčená, zanedbávaná? Inu... nebylo by divu. Není bez vlivu, má své vyznavače, a ti jsou jí většinou věrní jako smrt sama. Ale většina ostatních? Jistě, přinášejí jí oběti... aby se jim vyhýbala. Aby s ní pokud možno nemuseli mít nic společného. Většina primitivní zbožnosti, pověr mezi prostým lidem, se vlastně točí právě kolem ochrany před ní. Takže je jí věnována pozornost ne zrovna malá, ale... nedivil by se, kdyby toužila po něčem jiném.

            Možná už dávno číhá v palácových zahradách jako černý tygr, čeká s napjatou trpělivostí lovce na panovníka, který by se jí otevřel. Tvoje meditace byla lehounkým dotekem tlapky, který spustí dlouho nastraženou past.

            Pokud je to tak, synu nasiho, měj se na pozoru. Nevzdá se tě tak snadno. Nepřijdeš-li, když láká sliby, může začít s hrozbami, s nátlakem. Teď není čas si povolovat a zahálet, ne, ani okamžik! Ať jí budeš chtít vzdorovat nebo se s ní spojíš, je naprosto nutné, abys měl dost sil, abys byl schopen zachovat vlastní vůli. Neboť pohltit tě může snadno v obou případech.

            Pomoc je zřejmá. Kdo chce mít dost sil na to, aby nepodlehl nějakému bohu, musí v sobě podporovat tu složku božské kelíl, která je dotyčnému bohu nejprotikladnější. Neboť člověk je mnohotvárnější než bohové, kteří rádi vládnou každý svou oblastí. V lidském duchu je mnoho odstínů nejrůznějších barev a to je dar, daný člověku - jeho síla, o niž se může opřít, aby dokázal před bohy obstát. Hledáním vyrovnanosti. Uměřenosti ve všem.

            Takže... podporovat v sobě všechno, co souvisí se životem? Láskou?

            Třeba by nebylo tak špatné se oženit. Plodit legitimní děti, které budou moci žít, které nebude nutno odstraňovat jako možné příčiny nerovnováhy v zemi.

            A rozhodně neživit Mavé dalšími myšlenkami na smrt... Ta jedna zkušenost bohatě stačila.

            Nu, synu nasiho, zkrátka a dobře už je nejvyšší čas, aby se tvůj život přestal točit kolem Jermiho, kolem nenávisti k němu a strachu z toho, že ještě žije. Ta lidská troska by zvláštní hrou náhody mohla být za jistých okolností nebezpečná, ale v podstatě ti za pozornost příliš nestojí.

            A jestli se spojíš s Mavé, nemusíš si dělat starosti. Ona se s ním vypořádá docela dobře.

 

 

            To byla na nějakou dobu poslední klidná chvilka, kterou měl na soustředěné přemýšlení. Následovalo několik návštěv zvědů, kteří hlásili, že Jermi se dosud nenašel, živý ani mrtvý. Byla objevena jeho stopa, to ano, a mířila samozřejmě do lesů - avšak velmi brzy se ztratila, a bylo dokonce možné, že ji zahladil úmyslně: že si cestu vybíral tak, aby setřásl případné pronásledovatele.

            Poněkud znepokojivá zpráva, i když nemusela znamenat mnoho. Jermi mohl prostě jen chtít, aby ho nikdo z paláce nesledoval, a nebo dokonce si jen tak hrát, bavit se, nezodpovědný jako vždycky. Zřejmě to znamenalo, že se nešel cíleně zabít, škoda. Ale koneckonců, nemusel se chtít cíleně zabít, aby ho mohli dostat rejšové. Těm se svým primitivním stopařským uměním těžko unikl. A zdálo se, že došel dost daleko na to, aby ta možnost byla velmi reálná.

            Každopádně přijal hlášení velmi milostivě a dokonce ani netrval na tom, aby pronásledování pokračovalo za každou cenu, i přes hranici.

            Žádnou zbytečnou ukrutnost už, milá Mavé. Přeju životu. A jsou to dobří zvědové, živí mi budou užitečnější než kdyby tam zůstali... a stejně nepřinesli zprávy.

            Hned vzápětí dorazily zvěsti z města. Je zlý den, jaký nikdo už staletí nepamatuje. Nebe se snížilo, dolehlo na zemi velkou tíhou, ptáci umlkli, zvířata jsou stísněná a vyděšená. Někteří prý pocítili i otřesy, chvění v hlubinách země. I moře zdivočelo, vrhlo se na pobřeží hněvivou vlnou, která smetla několik rybářských chatrčí a vyvrhla mnoho odporného kalu.

            Když vyšel z paláce, zdálo se, že se všechno spíš už uklidňuje. Obloha se projasnila, tu a tam se ozval pták. Ke zlým znamením však nicméně nepopiratelně došlo, lid byl neklidný, kdekdo konal soukromé pověrečné obřady, prodavačům amuletů nestačilo zboží. To s sebou neslo spoustu vladařských povinností. Bylo třeba navštívit chrámy, přinést mnoho obětí, doptávat se, zda nějaký bůh nebyl čímsi uražen či pohněván - a účast panovníka i následníka trůnu byla neodmyslitelná.

            Obřady trvaly dlouho do noci, stále úmornější. A nezdálo se, že by přinesly nějakou zřejmou změnu. Odpovědi na dotazy přicházely velmi vyhýbavé a neurčité.

            Jen Šámat sám, během poslední bohoslužby v chrámu Mavé v nejtemnější a nejchladnější hodinu noci těsně nad ránem, měl cosi jako vidění. Snad jen na okamžik zdříml únavou a cosi se mu zdálo, kdo ví. Ale viděl Mavé, temnou a hrozivou uprostřed noci, ruku vztaženu nad městem. Tvář měla zahalenou, ale on věděl, že mu vyzývavě hledí do očí a usmívá se.

            Během dvou dnů byly z města hlášeny první případy moru. Šířil se rychle, navzdory všem bezpečnostním opatřením, která byla zavedena téměř okamžitě, a přinášel smrt dřív, než uplynula noc a den.

            Palác se neprodyšně uzavřel, s jedinou vyjímkou: nasi i jeho syn vyšli mezi lid. Bylo známo už po generace, že příslušníků přímé vladařské linie, těch, v jejichž žilách koluje krev bohů v dostatečné míře, se nakažlivé nemoci nechytí a naopak jejich duch je obdařen silným léčitelským nadáním. Mohou pomoci i tam, kde všechny ostatní prostředky selžou. Nasi je nejlepší, je oporou celé země. Toto byla chvíle, kdy bylo třeba vrýt to lidu do paměti činem - chvíle, kdy si panovník nemohl dovolit nenasadit všechny síly pro své poddané.

            Tři dny a tři noci byl Šámat na nohou, tři dny a tři noci mezi napuchlými tvářemi a páchnoucími těly. Nejedl a nepil - to by ostatně byl v zamořeném městě zbytečný hazard - nespal... a nezastavoval se. Věděl, že pokud má být jeho pomoc něco platná, musí být rychlejší než morová rána sama.

            Rychlejší než kroky temné Mavé.

            A měl úspěch. Naprosto nepopiratelný úspěch: to ho dovedlo vždy znovu úžasným způsobem vzpružit a drželo ho to na nohou navzdory vyčerpání. Síla jeho ducha, možná ještě vydatně podpořená jeho odhodláním sloužit životu, přinášela obrat velmi rychle. Během dvou dnů věděl, že smrt skutečně předstihl. Třetího dne zvítězili.

            Šámat se vrátil do paláce, nezbytnou důkladnou lázeň si vychutnal jako ještě nikdy, něco málo pojedl a usnul jako zabitý.

            Probudil se se zvláštním vědomím naléhavosti. Dnes je významný den. Dnes se má cosi stát.

            Pozvolna se upamatoval, s námahou, jako by od té chvíle uplynuly desítky let a ne necelých sedm dní. Dnes je den, na který dostal pozvání. Pohled z okna na sluneční hodiny na hlavním nádvoří ho ubezpečil, že je tomu skutečně tak. Pokud chce dnes v noci přijít do chrámu, má nejvyšší čas začít s přípravou.

            Na pár okamžiků se ho zmocnil hněv, hněv na zákeřnost temné bohyně. Když už po něm žádá všechno, proč ho aspoň nenechala v klidu - nedala mu poctivý čas na rozmyšlenou?

            Vzápětí se opanoval. Ne, žádnou nenávist, milá Mavé. Ani vůči tobě ne! Koneckonců, mohl bych ti být i vděčný. Poskytla jsi mi přesně tu pravou příležitost jak nabrat sil, abych ti byl důstojným soupeřem. Příležitost sloužit životu.

            A pokud jde o čas na rozmyšlenou, potřebuje ho opravdu?

            Dala mu jasně na srozuměnou, že o něj stojí. Nabídla mu přesně to, co nejvíc potřebuje. A kdyby snad chtěl odmítnout, dala mu stejně jasně na srozuměnou, že má prostředky, jak mu to osladit. Možná by ho nezničila, možná by měl s bídou tak dost sil odolat - a kdo ví, třeba by i významně zesílil tím zápasem. Ale rozhodně by se mohl spolehnout, že by ho to stálo moře sil a znamenalo by to velmi, velmi dlouhé zdržení na jeho cestě. Kdo ví, zda ne osudné. Rod nasiho je dlouhověký, ale i tak je lidský život zoufale krátký.

            Na druhou stranu, co riskuje, pokud se s ní spojí?

            Na prvním místě život, to je zřejmé. Ti, kdo se nechávali zasvětit do služeb některému z bohů, vždy procházeli symbolickou smrtí a vzkříšením, v té či oné podobě, podle povahy daného boha. Že v případě Mavé jde o obřad značně ukrutný a symbolický opravdu jen v nejnutnější možné míře bylo dostatečně známo. Mnozí nepřežili a stávali se tak obětmi, které Mavé tak jako tak žádala, aby zůstala s říší v dobrých vztazích. Dobrovolníky z řad svých měla mnohem raději než zajaté rejši.

            Nu, musí doufat, že člena panovnického rodu žádá z jiných důvodů než jako mimořádně vzácnou oběť. Dá se rozumně předpokládat, že živý jí bude mnohem užitečnější než mrtvý, a že ho tedy snad ponechá naživu. Samozřejmě, dobrovolně zasvěcení přecházejí po smrti do tebel aher jako služebníci, či děti, či součást svého božstva, to se obecně předpokládalo a bylo by snad i hodně rozumné tomu věřit - a pokud ano, mohl by to být jen první krok. Mohl by vyrůst, a osvobodit se od temné paní, a stát se skutečným bohem... ale na to je každopádně času dost. Zatím rozhodně plánuje něco jiného.

            Na druhém místě nepřízeň nasiho. Nedá se příliš doufat, že by se mohl nechat zasvětit tajně, ne když jde o Mavé. I kdyby se mu podařilo uklouznout z paláce a zamést stopy tak důkladně, že by ho neodhalil žádný zvěd či donašeč, doba, kdy bude ležet polomrtvý někde v chrámě, nebo přinejlepším se léčit, se neututlá. A na žádného panovníka by se nikdo nemohl zlobit, kdyby mu vadilo, že jeho syn se spojil s božstvem smrti...

            Ale i tady musí trochu spoléhat na to, že Mavé se o věci postará. Koneckonců, je to možná jedna z nejlepších možností, pokud tedy nechce svou vysněnou cestu vůbec vzdát. Neboť nepřízeň nasiho riskuje v mnoha podobách: jestli je jeho předpoklad správný a Mavé dychtí po spojení s panovnickým rodem, je tu dobrá neděje, že se to s nasim nějak urovná a že on následníkem trůnu zůstane. A koneckonců, i kdyby se bohyně nechala stranou, její kněží sami jsou v podobné situaci. Spojení s panovnickým rodem by jim přineslo nesporné výhody. A oni mají své prostředky, své možnosti, jak mu pomoci.

            Co riskuje především, a nevyhnutelně, je život s temnou paní sám. S tou zrádnou a ukrutnou, která si libuje v smrti živých tvorů a sytí se jejich krví... Pravda, uvažoval o službě bohům, ale ona to byla asi tak na posledním místě. Touží po ní asi stejně málo jako kdokoli z živých.

            A přece... ta možnost má v sobě i cosi lákavého. Možnost porvat se s překážkami, ustát bolest - a zesílit na tom. Zvítězit. Pokud už člověk ví, že se mu po zahradě prochází krvelačný černý tygr, je vždycky lepší mít přehled o tom, kde je... znát ho co nejdůkladněji. Vyhýbat se bližšímu soužití s Mavé může být koneckonců stejná bláhovost jako zavírat oči před skutečností, že jednou musím zemřít. Poznaný nepřítel je mnohem menší hrozbou. A na druhou stranu, dokud mu její moc bude k dispozici, bude vládnout mocí, které se hned tak někdo z živých neodváží ani pohlédnout do očí...

            A on jí dokáže čelit. Nestane se bezmocnou loutkou v jejích rukou. Opravdu je z božského rodu, sama mu v uplynulých dnech dala příležitost, aby si to ověřil. A pokud je tomu tak, spojení s ní bude pro něj jen výhodou, o tom nemůže být sporu.

            Vlastně pro něj tím, že mu nedala čas k rozmyšlení, udělala to nejlepší, co mohla. Ano, nenechá ho vydechnout, naléhá. Jistě, postavila ho před vážnou hrozbu. Jen těžko může doufat, že kdyby se jeho lidu dotkla podruhé, nebude to mnohem horší. Ale zároveň mu dala okusit jeho vlastní sílu: a sama mu vložila do ruky tu nejúčinnější zbraň, kterou jí může odolávat. Hle, v jejích službách se možná stane jedním z nejušlechtilejších a nejblahodárnějších vládců, jaké kdy Gabradin poznal. Nositelem Života.

 

 

            Když poslední paprsky toho dne pohasly a Šámat překročil práh chrámu, obřad už byl připraven a kněží mlčky čekali na svých místech v oddělené místnosti bez oken, v místnosti, kde se krev zasvěcovaných nikdy nesmývala z podlahy z černého kamene. Jen velekněz v bílém rouchu stál sám v bráně a čekal ho, osamělá, nehybná postava, zdánlivě nepatrná proti nesmírnosti chrámové stavby. Jeho žhnoucí oči prince pozdravily svým pronikavým pohledem, ale tentokrát nebylo tak těžké ho snést.

            "Přicházíš, můj pane, jako oběť za svůj lid? Dobře činíš - to nebude zapomenuto."

 

7.

 

 

            Znovu sám v lesích. Rešai byli i v tábořišti nesmírně ukáznění. Jermi věděl, že tam panuje čilý ruch a pilná práce, i na těch pár kouscích obdělávané půdy v bezprostředním okolí: jakmile je však nechal za zády, stačilo ujít několik set kroků a ticho lesa ho obklopilo, jako by široko daleko nebylo živé duše.

            Jeho pěkné oblečení bylo obřadně spáleno - litoval toho tehdy jen docela nepatrně - na sobě měl primitivní věci rešai. A třebaže šaut nešel tak daleko, aby mu přebarvil vlasy, jeho čelo obepínal pásek ze spletených řemínků z vybělené kůže, dávné znamení mládenců z rešai, kteří podstupovali zkoušku dospělosti. Všechny kmeny ji znaly a každý si dával pozor, aby se takovému hochovi vyhnul a nezkazil mu nechtěně všechno tím, že by ho pozdravil. Ale v jeho případě, jak šaut potutelně poznamenal, poslouží i jako ochrana.

            Nakonec to tehdy dopadlo tak, že zůstali spolu. Šaut byl jediný, kdo si ve všeobecném ruchu a zmatku vzpomněl na to, že by někdo třeba mohl zajatce rozvázat. A když už to udělal, vzal ho rovnou do svého stanu a nabídl mu něco k jídlu. Oba si přáli ještě trochu spolu pobýt, i když zpočátku to pro ně bylo  mnohem těžší než předtím. Byli šťastni, že okusili tebel aher, a touhou s někým o tom mluvit přímo překypovali... jenže zjistili, že ta touha se vkládá do slov velmi obtížně. Naštěstí měl šaut dost moudrosti na to, aby dokázal přejít ke sdílení beze slov. Než společné jídlo, velmi neuspěchané, skončilo - či snad možná plynule přešlo ve společnou hostinu všech shromážděných, která se táhla celé odpoledne i večer a dlouho do noci - nebylo už třeba řešit otázku, zda někdo z pospolitosti přijme nově příchozího do svého příbytku. Jermi měl pocit, že poprvé v životě nalezl domov a otce.

            Šaut už byl delší dobu ovdovělý, ženské práce v jeho domácnosti konaly střídavě jeho tři provdané dcery. Syny neměl - druhá adopce do panovnické rodiny však naštěstí nehrozila, neboť Jermi rychle vyrozuměl, že náčelnická úloha není dědičná. Byl jí pověřován vždy ten, kdo měl z pospolitosti největší důvěru... nehledě k tomu, že mnoho z jeho povinností musela zřejmě nyní převzít Susika, to křehké a nejisté dítě, s nímž kdysi mluvil v horách. Žasl stále víc, když pozoroval, jakým životem nyní žije. Zůstávala obyčejnou dcerou své rodiny, konala věrně nejvšednější práce, ale kdykoli bylo třeba, přicházela, aby rozhodovala obtížné spory a přinášela odpovědi na nejpalčivější otázky - lidem z vlastní pospolitosti i četným jiným, kteří urazili třeba mnoho dní cesty, aby se s ní mohli poradit. Nutno říci, že si vedla překvapivě dobře. Nebyla na ní znát ani stopa namyšlenosti, a ani stopa tísně. Když konala svou službu uznaného proroka, většinou se jí ve tváři objevoval náznak pobaveného úsměvu, maličko tajuplného a velmi půvabného.

            Její bůh ji učí, jak se dívat s nadhledem sama na sebe.

            Jermi si to dovedl představit. Svým způsobem prožíval něco podobného.

            Když první vzrušení po převratných zážitcích povolilo, pocítil potřebu nějak na své zkušenosti navázat. Byl přijat jako oběť za tento lid, o tom se teď už nedalo pochybovat. Nějaký skutečný bůh s ním mluvil, uznal ho za hodna své pozornosti. A zatím opravdu směl dále žít: bylo tedy potřeba objevit, čím ten čas nejlépe naplnit. Touha po tom, aby se s tebel aher propojily i jeho všední dny, Jermiho ani zdaleka neopustila. Ale i kdyby onen bůh neměl kdy mu věnovat zase tolik času a zájmu, přinejmenším bylo třeba najít nějaký vhodný způsob, jak mu dát najevo svou vděčnost.

            Tak se rozhovory se šautem rychle vrátily k tématu a hráz rozpaků byla prolomena, i když už méně osobním způsobem. Nyní už Jermi nebyl v pozici kohosi, kdo se sdílí s nepřítelem jako s přítelem: octl se v postavení dítěte, jemuž jsou vysvětlovány obecně známé základy věrouky. To nebylo vyloženě příjemné, zvlášť když byly v příkrém rozporu se vším, co mu bylo předkládáno až doposud. Od malička slýchal pohrdavé řeči o tom, že rejši jsou tak primitivní, že si dokonce ani nedokážou představit, že by bohů bylo více než jeden, o principu božské kelíl ani nemluvě. Teď to zakoušel na vlastní kůži. Někdy se ho zmocňovalo zoufalství, když naslouchal prostinkému vyprávění o jediném Bohu, Otci a Stvořiteli všeho a všech, o provinění lidí kdysi v dávné minulosti, které způsobilo, že se mu lidské pokolení odcizilo, o zlu, které tím bylo rozpoutáno, o způsobech, jakými je přesto možné s ním žít. Tebel aher už mu byla tak blízko... ale jak asi má do ní proniknout na základě tohohle!

            Pak si najednou uvědomil, že mu to zas až tolik vlastně nevadí. Princip božské kelíl stejně nikdy nedokázal pochopit. A bohové ve své mnohočetnosti mu vždycky zůstávali strašně vzdálení. Je pravděpodobně primitivní skoro stejně jako rešai, tak proč se s tím nesmířit a nepokusit se vstoupit do tebel aher jejich cestou? A pak, což neprahl po tom, aby byl aspoň jeden pravý bůh, a aby se mu dal poznat? Není pochyb o tom, že se mu jeho přání splnilo: a z toho, jak dopadla zkouška, je zřejmé, že je to tentýž bůh, kterého rešai uctívají. Ostatně, všechno, co se teď učí o jeho povaze a způsobech, jakými s lidmi jedná, to jen dál potvrzuje: každá maličkost odpovídá jeho zkušenosti oné noci. Proč žádat víc, proč si vynucovat celou pravdu najednou? Což koneckonců i mezi vzdělanými gibri nemívají lidé často jednoho z bohů, kterého ctí především či do jehož služeb se nechají zasvětit? Pokud mu něco takového nabízí bůh, který je mu blízký svou povahou, který mu zachránil život - a navíc bůh rešai, mezi kterými teď stejně chce žít, měl by být jaksepatří vděčný a skočit po té nabídce!

            Od té chvíle neměl tedy šaut horlivějšího žáka. A jestli z něj snad někdy měl pocit, že nebere jeho učení jako neměnnou pravdu, že si kdesi v sobě ponechává svůj vlastní svět, do kterého si nově poznané pouze zařazuje, bohatě to vynahrazovala dychtivost skutečně zasvětit Abimu svůj život, uspokojit jeho přání v praktických věcech - což koneckonců bylo to, na čem záleželo nejvíc.

            Trochu potíž byla v tom, že pospolitost neměla žádné předpisy ani obřady pro ty, kdo by chtěli vstoupit do Abiho služeb. Veřejné modlitby či rozhodování ve věroučných otázkách byly svěřovány šautovi, pokud nebylo uznaného proroka - a toho si volil Abi sám. Ostatní se v Abiho službách rodili, vyrůstali a žili: byli v tom více či méně horliví či věrní, ale zpravidla necítili potřebu na tom něco měnit. Avšak u nově příchozího z Gabradinu byla situace očividně jiná: nehledě k tomu, že on sám po nějakém předělu či potvrzení zřejmě toužil. Nakonec, s vydatnou pomocí roe, bylo rozhodnuto takto:

            Nechť nový člen pospolitosti vykoná pouť, jakou konávají mládenci, když jsou přijímáni mezi dospělé lokomi. Pouť, kdy bude sám v horách jen v Abiho přítomnosti a bude moci v klidu a usebrání zhodnotit celý svůj uplynulý život. Pak nechť jsou za něj vykonány příslušné obřady jako za toho, kdo má na svědomí nějaké závažnější provinění, nechť se před celým shromážděním výslovně odřekne služby jakýmkoli jiným bohům i všeho, co kdy udělal zlého, a pronese slib věrnosti Abimu. Pak bude Abi na celý jeho život včetně jeho služby jiným bohům pohlížet jako na život někoho, kdo zemřel a už není, a na něj samotného jako na dítě, které se právě narodilo. Bude přijat za jeho vlastního a také pospolitost ho bude moci naplno přijmout za svého, neboť skrze Abiho bude s nimi spřízněn, dítě téhož Otce, a jeho sliby budou další zárukou, že je nezradí. Na znamení toho nechť přijme nové jméno.

            Jermi souhlasil. Nebylo to tak úplně snadné. Požadavek, aby se nadobro zřekl uctívání jakéhokoli jiného boha, byl tvrdý a mohl být krajně nebezpečný v případě, že by si ho nějaký jiný bůh všiml a začal po něm něco vyžadovat - avšak pokyn vyslovila roe a Jermi nepochyboval o tom, že její bůh si to skutečně přeje. Koneckonců, život mu zachránil: ten život tedy patří jemu, ať už se rozhodne ho ušetřit nebo ne. A Jermi v podstatě toužil přinést oběť vděčnosti: už podruhé zjistil, že je vybídnut k větší oběti, než je mu milé, a podruhé to přijal jako přesně to pravé. Mnohem horší bylo vyrovnat se s požadavkem, aby podstoupil obřady jako ten, kdo se dopustil závažného provinění. Což o to, byl si nyní vědom toho, že se skutečně leckdy lecčeho dopustil: a čím víc se seznamoval s názory nového boha i s životem rešai, tím si toho uvědomoval víc - ale uznat jako těžké provinění jakoukoli bohoslužbu, jakýkoli obřad, jakékoli studium tebel aher, ve kterých byl přímo či nepřímo zapojen nějaký jiný bůh, to už bylo příliš. Jermi v tom neviděl žádný smysl - nedokázal přijít na cokoli, co by v tom byl udělal zlého. A pak, což jeho náboženská horlivost a hledání bohů, jakéhokoli boha, nakonec nevedla k opuštění Gabradinu a všemu, co následovalo? Nebýt toho, kde by teď možná byl! Všechno vysvětlování roe i šauta samotného, které mu dokázali poskytnout, cosi o tom, že jejich bůh je nejlepší a nejvyšší mezi bohy a nárokuje si výhradní úctu a pozornost lidí, vnášelo do jeho duše spíš další zmatek než světlo. Nakonec se vydal na svou pouť, aniž si tu otázku vyřešil.

            Neboť vykonat pouť rozhodně chtěl. Chtěl podstoupit všechno, co po něm bůh rešai žádal, dokonce i ty obřady provinilce - pokud mu nebude vadit, že je vykoná jen aby mu vyhověl, bez skutečného vědomí viny v té jedné věci. Chtěl přinášet oběti, a chtěl vstoupit do jeho služeb. Vážil si té možnosti jako nikdo z těch, kterým byl otevřena jen tím, že se tak prostě už narodili.

            Třikrát sedm dní tedy věnoval nejnutnější přípravě, která byla arci nejenom věroučná, ale především praktická. Musel si nacvičit mnoho dovedností a ovládnout mnoho vědomostí, nutných k přežití v horách. Kupodivu, jakkoli se v Gabradinu cítil většinou hloupý, nešikovný a vůbec neschopný, tady zvládal všechno velmi snadno a rychle.

            Jako už jednou, když ho učil někdo z rešai.

            Během té doby pouto mezi ním a šautem ještě citelně zesílilo. Jeho adoptivní otec byl náročný, ale zároveň v sobě měl velikou dávku trpělivosti a porozumění. Dovedl jasnozřivě prohlédnout jeho slabiny a žádat přesně to, co bylo v danou chvíli nejtěžší, ale Jermi dobře cítil, že míří k jádru věci, a podvoloval se velmi ochotně. Jediná jejich vážnější neshoda se týkala Susiky. Jermi byl řádně poučen, že žádný mladík v žádném případě nesmí mluvit o samotě s dívkou, i kdyby ji miloval sebevíc, natožpak mladík nedospělý či snad dokonce ten, který ani není právoplatným členem pospolitosti: teprve řádně uznaný loko smí uvažovat o zásnubách a teprve potom se smí ženich o samotě setkávat se svou nevěstou. To však vedlo jen k tomu, že se navenek choval nenápadně, ale kradl si se Susikou všechny chvilky o samotě, které mohl. Uvádělo ji to do velkých rozpaků, ale dovedl si s tím poradit a vždy to zařídit tak, aby jí ta setkání byla příjemná. Dokonce vynakládal velké úsilí na to, aby v ní nebudil špatné svědomí - aby byla vždy přesvědčena, že se všechno seběhlo jen náhodou. Jenže šaut měl oči všude a začal mu s nevinnou mírností ukládat cvičení trpělivosti. Jakmile Jermimu začalo hrozit, že se díky nim významně odloží chvíle, kdy bude moci projít obřadem - a tedy také chvíle, kdy bude mít právo požádat o něčí ruku - zkrotl a vzdal marný boj. A šaut byl milosrdný. Začal od té doby častěji zvát roe, aby mu vykládala obtížnější věroučné otázky. Od ní to byla slast, ať už je chápal nebo ne.

            Jermi se pousmál při té vzpomínce. Nu... byla. Jenže odpověď najít mu stejně nepomohla. A člověk má přece jen provinilý pocit, když se pouští do čehosi tak významného bez splnění základních podmínek. Ale... kdo ví. Snad všechno ještě dobře dopadne. Už podruhé v krátké době takhle stoupá do hor, sám, a bez jídla, neboť to zkouška samosebou také vyžaduje. Snad k němu bůh rešai promluví i tentokrát. Je troufalost to čekat, jistě. Ale na druhou stranu, je to na jeho výslovný pokyn...

            Jermi mimoděk na zlomek vteřiny ustal v pohybu a pocítil slabé zamrazení.

            Bůh rešai... bůh, o kterém už se přesvědčil, že je skutečný... si vyžádal jeho čas. Chce s ním mluvit.

 

 

            Šámat se pozvolna probíral k vědomí. Šlo to ztěžka, ne tak jako byl zvyklý dřív, kdy jeho mysl začínala vnímat ostře a jasně hned v prvním okamžiku po probuzení. Nyní byla čímsi zastřená a všechno do ní pronikalo jen tlumeně.

            První, co si vybavil, nebylo jeho okolí, ale vzpomínky. Pravděpodobně zůstanou jeho noční můrou už navždycky. Temná místnost v hlubinách chrámu. Obrovská kamenná postava bohyně, k jejímž kolenům byl ukován za ruce, takže jeho krev stékala po lemu jejího roucha. Tyčila se nad ním, vnímal ji po celou dobu, tak nehybnou, tak nesmírnou. Jak obřad pokračoval, stále víc ji cítil nejenom jako sochu, ale jako skutečnou přítomnost, jako bezbřehou temnou Nicotu, která ho obklopuje a vtahuje do sebe. Vítal ji. Čím dál tím víc po ní toužil, těšil se na chvíli, kdy ho přijme a kdy se v ní rozplyne, ale stále v něm kdesi přetrvávalo vlákénko života, které ho vystavovalo bolesti větší, než si kdy dokázal představit. Konečně přišla, jinak, než čekal, v podobě kněžky, útlé v černém rouchu a se zahalenou tváří. Přiložila mu ke rtům pohár a on ho vypil bez rozmýšlení. Pak dlouho nebylo nic, jen temnota prostoupená bolestí, ale sotva ji začínal vnímat, ona se vždycky vrátila a znovu ji utišila. Naučil se ji milovat v ten čas. Vždycky miloval život se všemi jeho radostmi: teď se naučil milovat i smrt a kdesi v koutku duše cítil, že právě tak to má být.

            Tentokrát nepřišla. Jeho mysl se projasňovala víc a víc a vyostřovala se i bolest, ale nyní už se celkem dala snést, bolest hojících se ran. Pomalu si uvědomil, že za jeho zavřenými víčky je světlo. Pozvedl hlavu a rozhlédl se. A užasl, neboť spatřil, že místnost, v níž leží, je bílá, bílá jako světlo a jako vzdálené horské štíty, štíhlé sloupy z bílého kamene a splývavé krajkoví, kterým povlával vítr, neboť za všech stranách byla okna a těmi se lilo dovnitř světlo jasného dne.

            "Vítám tě zde, můj pane," vyslovil jakýsi hlas za jeho zády, kam neviděl - věděl však, že je to hlas velekněze. "Jsi na místě, kde božská kelíl ukazuje svou pravou tvář - kde se smrt dotýká života. Pojď, teď už můžeš vstát. Dokončíme tvé zasvěcení."

            Tehdy mu poprvé napadlo, jak dlouho asi ležel téměř bez vědomí a co asi dělal nasi za jeho nepřítomnosti. Nechal tu otázku být. Nezdála se tak naléhavá někomu, kdo prošel smrtí.

            Vstal tedy. A na tom místě, uprostřed čistoty a svěžesti a bílého vlnění přijal z rukou veleknězových pohár průzračné vody a s ním nový život, který přísežně zaslíbil Mavé, Mavé Temné i Zářivé, Zraňující i Tišící, aby byl zcela a výhradně její se vším co je a co má.

            Ještě téhož dne, jako vedlejší obřad, kterého se zúčastnil trochu jako ve snách a jen proto, že rozumem věděl, že je ho třeba, neschopen cítit nenávist, hněv ani rivalitu, bylo jméno jeho nepřítele zapsáno na destičku z tenkého dřeva, která byla před tváří Paní rituálně spálena. Podle toho, co mu velekněz říkal, se dosud nevyskytl případ, kdy by osoba, s jejímž jménem bylo takto naloženo, dožila třetího dne.

 

 

            Jermi se brzy dostal k řece a postupoval podle ní směrem, který mu vysvětlili. Zpočátku nalézal stezičky zvěře, ale brzy začaly být břehy strmější a zarostlé do té míry, že nejvýhodnější mu připadalo pustit se po balvanech přímo korytem vzhůru. Jeho dlouhé pružné nohy byly na něco takového jako stvořené: dělalo mu radost zkoušet hranice svých možností a přeskakovat i tam, kde skoro najisto počítal s ledovou koupelí. Nastával plný den, opar nad světem se projasnil a voda se zatřpytila tisíci odlesků. Kamínky i kameny pod závojem jejího oslnivého vlnění střídaly všechny možné kombinace bílé, rezaté a černé, ani jeden z nich stejný jako druhý... byl to dar tudy jít.

            Údolí se rozšířilo. Cesta teď byla snazší, voda jen líně obmývala široké pole roztroušených balvanů. Jermi skákal dál, čistě pro to potěšení z pohybu. Cítil občas trochu únavu, když cesta vedla příkře vzhůru, ale teď byl postup hračka a hlad se dal ještě lehko snést: vlastně jen v člověku posiloval sebevědomí, že přece jen není taková padavka, jak si vždycky myslel...

            O-o-o-o-o... Jermi se zarazil v půli pohybu. Za mírnou zatáčkou se vyloupl boční vodopád, drtivý svou nádherou i tušenou mocí. Uchváceně na něj hleděl s jednou nohou ve vzduchu a jeho srdce, beztak už po okraj plné radosti, se pozvedlo v chvalozpěvu beze slov.

            Právě když se chystal nohu konečně položit, všiml si bleskurychlého temného zavlnění na tom místě. Vmžiku vystřízlivěl a zaostřil pohled na mizejícího hada. Zmije, jedna z nejjedovatějších v těchto končinách. Kdyby byl doskočil bez přerušení...

            No tak, Jermi, začni si aspoň trochu dávat pozor! Rešai po tobě žádají zkoušku dospělosti a ty tu vyvádíš jak malé dítě!

 

8.

 

 

            Susika stoupala lesem vzhůru. Ne do své zahrady: od prvního setkání s Jermim v ní vlastně ještě vůbec nebyla. Události nejprve pospíchaly příliš rychle... a pak měla příliš mnoho práce se svou novou službou i se splácením vnitřních dluhů v té staré. Už si nemohla dovolit zmizet z vesnice na půl dne i víc. Našla si jiné místo pro chvíle, kdy potřebovala být sama, bližší... a obyčejnější. Rostl tam krásný les, ale právě jen les jako všude jinde. Koníčci tam nechodili. Někdy se jí velmi stýskalo. Ale nesla to s radostí: jako součást lásky, kterou splácí svůj dluh.

            A Abi byl s ní... Někdy jí skoro připadalo, že čím méně ho okouší ve viditelných věcech, tím bližší je jejímu srdci. Někdy ho necítila - ale ozval se vždycky ve chvíli, kdy to bylo nejvíc potřeba, nikdy ji nezklamal, když někdo žádal radu nebo pomoc. Postupně v ní tak stále víc sílila důvěra, že ji nezklame nikdy: že není daleko, ani když ho necítí, že ví přesně, kdy se ozvat. A často přicházel, i když to vůbec nebylo potřeba, jen tak jí udělat radost, šeptnout slovo lásky, něčemu se společně zasmát... Přicházel rád a často i ve chvilkách ztišení a to znamenalo větší krásu, než jí kdy mohla dát jakákoli zahrada.

            A někdy, v nejtajnějším koutku duše, cítila, že do zahrady, kde poprvé potkala Jermiho, nechce už vstoupit... ne do chvíle, kdy tam budou moci vstoupit spolu. Je to jejich zahrada, místo, kde začala jejich... láska. Začala ve chvíli, kdy jí hoch, jehož viděla poprvé, otevřel své srdce, vzal ji do náruče, aby ji utěšil, a uvěřil jí. Jako první, a bez zkoušky. Má za to právo přicházet do její zahrady. Má právo v ní být, až ji konečně bude smět znovu obejmout.

            Na podobné věci nedokázala myslet bez závratě. Když s Jermim mluvila poprvé, nezůstalo v ní nic silnějšího než úžasný pocit z jeho otevřenosti, pochopení, povzbudivých slov, která jí řekl. Nic silnějšího ani být nemohlo. Avšak když se objevil znovu, když při prvním pohledu na něj zjistila, že přišel za ní, když se kolem ní začal točit tak otevřeně, netrvalo dlouho a touha i okouzlení ji naplnily od hlavy k patě. Věděla, jak úžasné to bude, až se jí dotkne podruhé. Věděla, jaká to bude nádhera, až budou spolu žít v jednom stanu a veškerou tou všední láskyplnou péčí, v níž se teď učí věrně stát, bude moci sloužit - jemu! Věděla, že on vstoupí do jejího světa naplno a budou jedno srdce a jedna duše, ve všem. Ach, a možná už tak brzy! Jestli zkouška dopadne dobře, bude už moci požádat o její ruku...

            Znovu, už po tisícáté, žasla nad štěstím, které ji potkalo. Bylo tak nepochopitelné, že pro tak všední, spíše podprůměrnou ženu jako ona, obětoval své postavení, veškeré pohodlí a přepych paláce, všechny krásky, které tam měl k dispozici, někdo jako on! Ve svém lidu je považován za potomka bohů, tolik už věděla... a i když něco takového ovšem nesmí a nemůže být pravda, není to tak docela neprávem. Má v sobě cosi, co nemá nikdo z lidí... spočívá na něm jakási stopa nevšedního, něco, co část jeho bytosti řadí spíš do její zahrady než do obyčejného světa... a jeho vnímavost i osobní kouzlo jsou rozhodně výjmečné. Nejen ona - i šaut sám to cítí, to věděla!

            A zase se na něj dívala jinýma očima a viděla dítě, malé a bezmocné, které ztratilo otce i matku i cokoli, co souviselo s jeho domovem, a dlouhá léta vyrůstalo v pohrdání, beze špetky lásky. Tolik nenávisti musel okusit, tolik výsměchu, tolik bezmocnosti! Srdce se jí svíralo při tom pomyšlení a tu už nevnímala vlastní nehodnost, jen touhu vzít ho do náruče, zahrnout ho něhou, všechno mu vynahradit...

            A teď je pryč. Dnes odešel. Zvláštní pocit... tábořiště je bez něj docela jiné, jako by nevyšlo slunce... Kéž by už byl zpátky! Co ho asi čeká na jeho cestě? Někteří mládenci se vrátí z posledních sil... a jsou i takoví, kteří se nevrátili vůbec. Hory mají svá nebezpečí, která čekají na zesláblého hladem... A on tak spěchal, horlivý a netrpělivý, že má za sebou sotva tu nejnutnější přípravu...

            Abin, můj otče, vrátí se? Bude v pořádku? Ty sám jsi žádal tu cestu - ochráníš ho na ní? Ach, aspoň doufám, že jsi ji žádal opravdu ty... neposlala jsem ho na smrt já, viď, svou vlastní hloupostí??

            Den potemněl. Nu, něco světla v něm chybělo i předtím, bez Jermiho, ale teď se stín výrazně prohloubil - jako by něco tmavého zahalilo slunce. Susika vzhlédla a strnula hrůzou.

            Známou siluetu hor zakrývala nesmírná temná postava, která se tyčila vysoko nad nimi. Tvář měla zahalenou, ale viděla! Susika pocítila sevření prudkého, živočišného strachu, když si představila, že by její zrak mohl padnout právě na ni. Nedokázala ani volat k Abimu o pomoc, nedokázala vůbec nic!

            Dotek na rameni, lehký, ale teplý a útěšný. Hrůza povolila, Susika otočila hlavu.

            Za ní stál koníček ze zlatého světla, veselý a dovádivý jako odlesk slunečního paprsku na hladině horského potůčku. Tentokrát byl, aby se tak řeklo, přiměřené velikosti, větší než ovce a kozy, které pásaly děti jejího lidu, ale ne o mnoho.

            A nebál se. Ani trochu se nebál.

            Susika na něj nasedla - věděla, že si to přeje - a on roztáhl průzračná zlatá křídla, jichž si předtím vůbec nevšimla, a vzlétl do výšky. Letěl nad lesem výš a výš, letěl přímo skrz tu temnou postavu - Susika už ji neviděla a nemohla se jí bát, ale vnímala její přítomnost - až nad místo, kde z výšky spatřili postavičku s bílou páskou přes čelo, jak skáče jako kamzík z balvanu na balvan, plná dychtivosti a radosti ze života.

            Temná postava ho taky viděla. Susika to cítila velmi zřetelně. Neviděla ho přesně - nemohla se na něj podívat, čemuž byla Susika zoufale ráda. Ale věděla, kde tak asi je, její vůle se soustředila na něj, upínala se k němu, víc a víc, až byla připravena udeřit, zabít, zničit...

            Susice se zatočila hlava a chvíli nevěděla, kde je nahoře a kde dole. Pak si uvědomila, že její koníček strmým obloukem slétl níž, prolétl mezi Jermim a zlou vůlí, která na něj byla upřena, dotkl se ho jedním křídlem.

            A temnota, která v tu chvíli udeřila, se vybila naprázdno, odtekla po kamenech jako černý hádek.

            Víc si Susika z té cesty nevybavovala. Vzpomínala pak už vždycky jen na okamžik, kdy byli zpět na původním místě, ona i kůň. Stála proti němu a on na ni hleděl.

            "Co si přeješ, má paní?" říkal jí pohledem. "Udělám všechno, co mi poručíš!"

            Na vteřinku z toho byla zmatena. Kdo je, aby si mohla dovolit něco poručit bytosti o tolik vznešenější než ona?

            Pak pochopila. Abi jí odpovídá na její otázku. Nebyla to její chyba, byl to on sám, kdo poslal Jermiho na jeho cestu, a on sám ho na ní ochrání. Nebezpečí je nesmírné, ale Abi je větší. Proto se jeho poslové nebojí. Nikdo, koho on někam poslal, se nemusí bát.

            "Leť k Jermimu!" vybídla koníčka uvolněně a s jistotou, jako vždycky, když vyřizovala Abiho slovo. "Chraň ho na jeho cestě, chraň jeho život!"

            A pak, když kůň vzlétl v tisíci zlatých pablesků, ještě: "Abin, prosím, pošli za ním další! Pošli jich tolik, kolik jen je potřeba!"

            Jako by se octla uprostřed ptačího hejna! Křídla, bílá, zlatá, stříbřitá, šedobílá, vířila všude kolem ní! Pak už jen drobounké měňavé třepetání v dálce nad lesy... už se ztratili jejím očím. Prolétli onou příšernou postavou a zmizeli. Jejich služba začala.

 

 

            Jermi obešel zatáčku, vystoupal podél peřeje nad dlouhým vymletým korytem, jímž voda uháněla zpěněným bílým tryskem, mírně zabočil ještě za jeden ohromný rezavě nazlátlý  balvan - a jeho srdce se rozezpívalo podruhé. Tam, kde si zprvu myslel, že spatřil jeden boční vodopád, se pomalinku rozevřel přírodní amfiteátr s ne méně než pěti vodopády do nepravidelného polokruhu, jedním úchvatnějším než druhým. Smrtelné nebezpečí bylo nadobro zapomenuto: Jermi se na dlouhou chvíli ztratil v němém úžasu.

            Abi, bože rešai! Jestli jsi skutečně stvořil tohle, jen za to si zasloužíš mou lásku navždycky!

            Tak proč potom neřekneš "můj bože", Jermi? ozvalo se okamžitě jeho střízlivější já. Jednou rukou nabízíš celé srdce a druhou si držíš odstup.

            Protože nemůžu, což to není jasné? Nesplnil jsem mu jeho podmínky, a srdcem je splnit ani nemůžu. A nevím, jak věci doopravdy jsou.

            Jermi si povzdechl. Krása okamžiku byla nenávratně pryč. Váhavě se odtrhl z toho místa a začal hledat cestu, která by ho dovedla nad vodopády.

            Nebylo to snadné. Musel obejít celý amfiteátr třikrát, než objevil místo, kde si jakž takž troufal začít šplhat po skále. Začátek byl nejhorší, protože skála dole skoro všude uhýbala zpět, někde více, někde méně. Pak už to šlo lépe, ale přesto ztuha. Zachytit se bylo sotva čeho a aby dosáhl, musel často napínat všechny svaly k neunesení. Zvláštní pocit, využívat takhle do krajnosti třeba pouhých prstů jedné ruky! Cosi v něm, dobrodružná a objevitelská část jeho duše, se radovalo, že si může vyzkoušet něco nového... zároveň mu ale bylo víc než jasné, že nemuset, do tohohle se nepouští.

            Nu, zatím to jakž takž jde. Už je za polovinou cesty... za chviličku bude nahoře.

            Radoval se předčasně. Ještě jeden opatrný přesun a pak už nemohl najít vůbec nic, co by poskytlo oporu byť jen špičkám prstů. Chvíli se pokoušel odpočívat, ale nehybnost v téhle poloze, všechny svaly napjaté, způsobovala jen tím větší únavu. Zkusil znovu dosáhnout na jediné místo, které by mu mohlo poskytnout další záchytný bod. Chyběl nepatrný kousek... ale chyběl beznadějně.

            Budeš se muset vrátit, Jermi, a vzít to jinudy.

            Nechtělo se mu ani trochu. Nechtělo se mu vzdávat, když už tolik prodělal a když už stačí tak málo... a pak, bylo mu celkem jasné, že cesta dolů bude mnohem horší.

            Ještě na chvilku znehybněl a znovu to zkusil. Marně. Sil mu ubývalo - bylo to spíš stále horší než lepší.

            Jermi, vrať se! Tímhle ničeho nedosáhneš, jenom sletíš!

            Ne, ještě ne! Ještě aspoň jednou to zkusí... musí to dokázat!

            Nikdy pak už nevěděl, proč to nezkusil. Možná v něm prostě zvítězil zdravý rozum a možná v tu chvíli zase sepnul nějaký instinkt, vědomí nebezpečí. Začal sestupovat. Skutečně to šlo ztuha. Trvalo celou věčnost změnit polohu z jednoho bodu do druhého, i tam, kde nahoru stoupal celkem snadno. A byl už tak unavený...

            A skála se mu smála. Opravdu. Kdesi z hlubin se ozvalo slabé, ale hluboké dunění... dokonce se trochu zachvěla... Zdálo se mu to, nebo...?

            Jermi, už není čas! Pusť se, skoč!

            Jiné části jeho já chtěly něco namítat, ale instinkt pochopil, že je to pravda, a zareagoval téměř okamžitě. Byla to vlastně úleva se pustit... a nebyl tak vysoko, aby se nutně musel zmrzačit, to věděl. Skok dolů jím poněkud otřásl, ale dopadl dobře, kosti vydržely. Ani se nepokoušel zvednout ze země a rovnou se vrhl k patě skály, tam, kde byla podemletá jarními vodami. To už dunění zesílilo v pořádný rachot. Do zad ho uhodilo pár kamenů, naštěstí nic vážného.

            Teprve když se přitiskl do skalní prohlubně, lavina přišla. Déšť kamení se valil přes okraj a přidusil ho mračny prachu. Kamení vytvořilo pořádný zátaras v řece a nakupilo se před výklenkem do té míry, že bylo jasné, že mu to dá hezkou práci, než se dostane ven.

            Zatím na to neměl moc náladu. Cítil se dokonale vysílený a rozbolavělý. A otřesený, skokem z výšky i smrtelným nebezpečím samým. Nechtělo se mu nic, naprosto nic. Trocha jídla by to byla spravila, to mu bylo jasné, jenže to si právě nesměl dovolit a koneckonců s sebou ani nic neměl.

            Pustil ses do šíleného podniku, Jermi. Nemáš na to. Nestačil jsi výcviku ani v Gabradinu a teď sis vzal do hlavy, že se uchytíš mezi lidem, který žije s divokou přírodou od narození, houževnatý jako ona sama? Jsi v koncích na samém začátku, a co jiného jsi čekal? Síly máš jak opilá moucha a i kdyby, tu stěnu stejně nevylezeš. Budeš se muset s hanbou vrátit, a oni tě nikdy mezi sebe nepřijmou. V Gabradinu jsi nebyl o moc víc než pes, ale měl jsi tam své místo. Teď je z tebe psanec, navždycky.

            Nevěděl, jak dlouho jen tak tupě ležel pod tíhou té myšlenky, ale pozvolna cítil, že se trochu vzpamatovává. Začal si uvědomovat, že už není tak vyčerpaný, ne úplně. Může se zvednout, může ještě něco dělat. I kdyby nevylezl tu stěnu, přinejmenším se může odtud vyhrabat. A sejít se k vodě napít. I kdyby se skutečně musel s hanbou vrátit, i kdyby se skutečně musel stát psancem, aspoň tu přece nezůstane ležet a nepojde žízní za haldou kamení! A koneckonců, třeba to nebude tak zlé. Když někdo z mládenců rešai nesplní podmínky zkoušky, prostě ho nepřijmou mezi dospělé, dokud se mu to nepodaří. Jistě se ho nezřeknou úplně, přinejmenším ne napoprvé. Samosebou, na něj nemají důvod brát ohledy... ale budou v tom spravedliví, jako ve všem. Dají šanci i jemu.

            Ale nevyhoví požadavkům, které na něj má jejich bůh. Nebude moci vstoupit do jeho služeb.

            Jermi, který už odházel hezkých pár kamenů, se zničeně zarazil v půli pohybu. Ano, to je pravda. Bůh rešai si vyžádal jeho čas, vyšel mu vstříc tím, že mu sdělil svá přání, ale teď je jím nepochybně zklamán. Měl s ním trpělivost, vedl ho k tebel aher, ale teď zřejmě už tupost jeho chráněnce překročila míru, po kterou to byl ochoten snášet. Což ta kamenná lavina nebyla jasným znamením jeho nevole? A on přitom udělal všechno, všechno, co bylo v jeho silách. Té věci se službou jiným bohům věřit prostě nemůže, i kdyby chtěl sebevíc. Je v koncích, selhal nadobro, tebel aher mu zůstane uzavřena.

            A kdo ví, koneckonců, jestli si za to nemůže sám. Jestli skutečně nemůže věřit, nebo je to něco zlého v něm, pýcha, tvrdohlavost nebo kdovíco podobného, co mu brání se otevřít a pochopit... Možná na sebe hněv toho posledního z bohů, který to s ním byl ochoten ještě zkusit, přivolal plným právem!

            Nikdy nebude moci vstoupit do jeho služeb.

            Nikdy nebude moci žít pro něco jiného než všední skutečnost, tak pustou a prázdnou! A tím víc, že jeho milovaná mu zůstane odepřena... Co mu vlastně ze života zbyde? Opravdu je tak důležité, že ho nechají přežít, že bude moci den za dnem jíst, a pracovat, aby mohl jíst, a spát, a tak pořád dokola? Když zůstane opovrhovaný všemi, bez lásky, bez čehokoli, co by dávalo životu smysl? Nebylo by bývalo lepší, aby ho to kamení smetlo a pohřbilo? Nebylo by lepší udělat něco, čím by to skončil, ještě teď?

 

 

            "Roe."

            Vzhlédla, jako by se probrala ze sna. Nevěděla vůbec, kam to vlastně šla a proč. Provinile sklouzla pohledem k zemi, přičemž se zároveň snažila odhadnout svůj cíl podle toho, co má v rukou, a upamatovat se. Cítila se jako přiomráčená. Věděla, že už má od návratu z lesa za sebou několik pokusů něco dělat, a všechny dopadly hůř, než kdyby nebyla dělala vůbec nic.

            "Nesnaž se za každou cenu pokračovat ve své všední práci, když tě Abi volá. Oddělený stan je pro tebe vždycky připravený právě pro dny, jako je tento. Všichni proroci je občas mívají, cožpak jsi zapomněla?"

            Starý šaut jí s mírným úsměvem položil ruku na rameno a její tíseň byla zpoloviny pryč. Přece jen však...

            "Možná máš pocit, že nesmíš stále jenom myslet na toho, koho miluješ, ale nezapomeň na Poselství. Tvým úkolem je sloužit svému lidu, a třeba je to teď právě takhle svrchovaně důležité..."

            Nechala se odvést k určenému stanu jako malé dítě. Sotva byla uvnitř, klesla na zem a rozplakala se.

            Ne nadlouho. Neboť i v slzách cítila, jak všude kolem ní vzlétají koníčci na zářivých křídlech, neviditelní, ale velmi skuteční. Její břemeno z ní spadlo a temnota se poněkud rozptýlila.

 

 

            Ne, nemůže se nechat porazit tak snadno. Ne potom, co měl tolik nadějí.

            Abi, bože rešai... prosím, nevzdávej to se mnou. Já si nechci držet odstup, a už vůbec nechci, aby ve mně bylo něco zlého. Nejen kvůli tobě, je to i moje vlastní touha. Jen to nedovedu, nerozumím tomu...

            Nu, Jermi, napadlo ho vzápětí, tak teď jsi do toho zase šlápl. Volal jsi k němu, škemráš o svou příležitost. Uvědomuješ si, co to znamená? Budeš muset žít v souladu se svými slovy. Budeš muset udělat všechno pro to, abys zkoušku dokončil. Budeš se o tu skálu muset pokusit ještě jednou.

            Jermi se téměř usmál, když zavrtěl hlavou sám nad sebou. Kdy jen si odvykne volat k bohům, když předtím nedomyslel důsledky? Ale, koneckonců, zřejmě to opravdu bude ta nejlepší možnost. Všechny ostatní vypadají pěkně bídně.

            Síly už se mu trochu vrátily. Pustil se do odhazování kamení.   

 

9.

 

 

            Jermi v houstnoucím šeru klopýtal strmou stezkou zvěře k řece. Cítil se nadobro vysílený, ale vidina toho, že se bude moci aspoň napít, když ne najíst, ho držela. A vykoupat si nohy. Voda v řece bude ledová, ale přece jen přepych po dni, jako byl tento.

            Nad stěnu se nakonec dostal dosti snadno. Stačilo jen zapojit trochu rozumu místo hrdosti, která se nechtěla vzdát, a sejít kus zpět po proudu. Skála tam byla o něco mírnější, členitější, a rostly na ní zakrslé stromky, které mu několikrát vlídně podaly pomocnou ruku. O kus výš se stoupání zmírnilo a mohl jít vzpřímeně, i když velmi strmě vzhůru. Několikrát už se stalo, že nemohl dál, ale krátký odpočinek to vždy ještě spravil, a posléze se mu podařilo najít známky toho, že jde správnou cestou: jedinou schůdnou cestou přes tento hřeben, která by ho nedovedla příliš blízko k místům, kde by mohl nechtěně někoho potkat.

            Pak stromy prořídly, změnily se v pokroucené, plazivé trpaslíky, a konečně se otevřely úplně. Za mírným svahem, šedozeleným jen lišejníkem na balvanech, se vynořilo jezírko, spočívající jak úlomek nebe v klínu hory, tak průzračné, tak zářivé, jako samo vtělení života, o jakém snil. A když se ohlédl... Celý svět měl jinou tvář. Všechno, co dřív bývalo veliké a důležité, se scvrklo a utonulo v majestátu hor a oblohy. Opojná radost z vlastní nepatrnosti zaplavila Jermiho jako elixír, hladem jen znásobená.

            Abi, bože... ne, tak už ti říkat nebudu. Možná se ti to zrovna dvakrát nelíbí. Tak tedy, Abi, děkuju ti, že jsem mohl dojít až sem. Že vidím a vnímám tohle. Cítím, co jsem před tebou, a je to něco... úžasného. I umřít by mi snad stálo za to pro takovou chvíli...

            Nu, Jermi, vždyť ty sem vlastně jdeš umřít...

            Jermi se posadil, i když dosud tak, aby měl výhled všemi nejvýhodnějšími směry. Ta myšlenka byla... hodně silná. Zaskočila ho. Vůbec se mu nelíbila... ale potřeboval si ji promyslet. Neboť něco na ní bylo... až moc.

            Proto sem přece jdeš, Jermi, nebo ne? Umřít. Abi tě nepřijme jinak než tak, že projdeš smrtí do nového života, což to neřekl dost jasně? Zapomněl jsi na to? Myslel sis, že jdeš prostě na procházku, náročnou, ale v podstatě obyčejnou? A pak jsi fňukal, že tě zavrhl, když smrt přešla kolem tebe a jen o tebe zavadila cípem roucha? Blázínku, co jiného jsi čekal? Pravděpodobně to byla jen ochutnávka toho, co to znamená hledět smrti do tváře - jen ta lehčí část. Smrt znamená mnohem větší zlom, a jestli ty zatím nevíš, co všechno můžeš na téhle cestě nechat za sebou, nepochybuj o tom, že bůh, po kterém toužíš, to ví až moc dobře! Což už jsi to nezkusil? Což to vpodstatě nechceš? Vyhoví ti. Bude žádat všechno, co máš!

            Čím víc na to myslel, tím víc se jeho srdce přestávalo bránit té myšlence. Bylo na ní koneckonců i něco dobrého. Pokud je tomu takhle, a nakonec dost věcí nasvědčuje tomu, že ano, má se možná na co těšit. Ale zároveň přijímá dar, který stojí i za víc. Okouší tebel aher. Jeho život dostává novou rovinu, něco, co mu dává smysl. A mimoto... je to tak trochu jako se šautem. Jako mít konečně otce, kterému na něm záleží, který ho vede v dobrém - náročný, ale laskavý. Nechce ho jenom provést smrtí, chce mu i darovat nový život... sám sebe. Je pro něj dítětem, které se někdy trochu kroutí nad tvrdostí výchovy, ale v podstatě je v dobrých rukou... když se dívá zpátky na své zážitky od útěku z Gabradinu, už to tak přece i skutečně vnímá...

            Ne jenom tebel aher, i kdyby člověk směl říct "jenom". Navíc bůh, který budí vzrušení i úctu. Podobný těmhle horám, drsným a nebezpečným a krásným k neunesení... celý svět to tak trochu v sobě má. Kdyby ho opravdu celý stvořil on, nemohlo by to být jiné!

            Ta myšlenka ho trochu uvedla do rozpaků. Věděl už, co by řekli rešai, kdyby ji slyšeli. A on tu teď sedí jako obnažený na vrcholku světa, před tváří boha, který mu vidí až na dno duše, a hle, co si pořád ještě dovoluje! A přece... co vlastně může dělat jiného?

            Prosím, nezlob se. Ty znáš moje pochybnosti, moje nejistoty, přijmi mě i s nimi!

            No tak, Jermi! Dívej se na to z té lepší stránky! Pochybnosti jsi měl i předtím - teď začínáš vnímat skutečnost takovou, jaká je...

            Ne, hlavně ne žádné výmluvy... žádný sebeklam!

            Dobrá, Jermi, jak chceš. Není to s tebou žádná sláva, to se opravdu popřít nedá. Ale, koneckonců, on to celou dobu moc dobře ví. A rozhodl se to s tebou zkusit. Jsi v jeho rukou, upokoj se. Poradí si s tebou.

            Lahodné... jako plná míra uvolnění po dlouhé úzkosti.

            Díky nastotisíckrát, Abin, můj otče...

            V té požehnané chvíli na hřebeni to tak opravdu cítil.

 

 

            Teď už ten zážitek poněkud zastřela únava. Nohy bolely po dlouhém strmém sestupu jen což a všechny ostatní svaly, namáhané dnes do krajnosti, jen o málo méně. Hlad už nestoupal do hlavy jako víno, spíš na něm spočíval jako nesmírné břemeno. Něco jiného byl den bez jídla, strávený rozjímáním v poklidu paláce, a něco jiného tady!

            Ale řeka už se blížila. Její zurčení ho vítalo svými svěžími hlásky zpoza rozmazané clony posledních stromů. Dokázal to! Ještě pár kroků a bude u ní!

 

 

            Aaaaaá! Susika se probudila s výkřikem děsu ze snu, na který si nevzpomínala, ale byla si jista, že by si na něj ani vzpomenout nechtěla: to, co tam prožila, přesahovalo hrůzu, kterou by v bdělém stavu mohla snést. Uvědomila si, že je pěkně ztuhlá - stále ještě na kolenou v odděleném stanu. Během dne její úzkost a slzy ustoupily ztišení nadobro, a od té doby bylo paradoxně těžší v modlitbě vytrvat. Abi s ní nebyl, totiž, ne tak, aby ho cítila, a třebaže nepochybovala, že ji tu stále chce mít, už ji nenapadala slova, která by mu nabídla. Ospalost ji přemohla, ani nevěděla jak.

            Odpusť, prosím, že jsem usnula, když jsi mě potřeboval.

            To nic, holčičko. Byl bych tě vzbudil, kdyby se něco dělo. Stůj při mně... stůj při něm... teď!

 

 

            Jermi nabíral vodu dlaní a pil, jeden dlouhý doušek křišťálové horské vody za druhým. Úžasný nápoj! Vracel mu síly každým okamžikem - zpočátku měl pocit, že se ho nikdy nenabaží. Ponořil i druhou ruku a těšil se z toho, jak se opuchlé prsty vrací své původní podobě. Nabral hojnou dávku a vychrstl si ji na obličej. Tak, teď jen shodit mokasíny... ba ne, shodí ze sebe všechno a skočí do té báječné lázně celý, aspoň na chvilku!

            Varovalo ho něco? Sotva postřehnutelný nový tón v šumění řeky, o odstín temnější pohyb v temné tůni? Nevěděl. Zarazil se však v půli pohybu a zdráhavě o kousek couvl...

            Místem, kde stál předtím, proletělo něco ohromného černého a s mohutným šplouchnutím to dopadlo zpět do vody.

            Jermi prchal dlouhými skoky zpět k lesu, ani se neohlédl.

 

 

            Teprve ve skrytu posledních stromů se zarazil. Podíval se zpět k řece. Nikde se nic nepohnulo. Břeh, šerý a nezřetelný, ale přece jen zřetelnější než hustá tma v lese, vypadal stejně pokojný a prázdný, jako když sem přišel.

            Ať, Jermi by se tam už nevrátil za nic na světě.

            Nacham, vodní had! V Gabradinu ho většina lidí považovala za pohádku, za výmysl dobrodruhů, kteří chtěli být zajímaví, stejně jako draky, kteří se prý v horách vyskytovali. Číhává na zvěř u napajedel a na ty, kdo se neopatrně přiblíží horským řekám, silnější než velcí škrtiči a rychlý jako blesk! Nu, Jermi viděl, co viděl. Pohádka nepohádka, nic jiného to být nemohlo.

            Ostatně, draci nejsou tak docela výmysl. On sám přece musí na důkaz splnění zkoušky přinést šupinu jakéhosi bájného netvora, kterých se prý dá na místě, kam směřuje, nalézt hojnost. A tu šupinu viděl na vlastní oči, každý loko ve svém stanu jednu takovou uchovává. Jen těžko by to mohlo být dílo lidských rukou, nebo vůbec cokoli jiného. Měňavá, lehká, nepředstavitelně pevná a pružná: v boji se dá použít jako dobrý štít.

            Naštěstí jen šupiny. Živého taraka, jak oni tomu říkají, rozhodně dávno už nikdo neviděl.

            A mohlo by to tak snad i zůstat. Alespoň pro nejbližší budoucnost... dokud se on odtamtud nevrátí.

            To už byl Jermi zase na cestě. Nevěděl o zvycích nachama mnoho a netušil, zda vylézá z vody a pokud ano, jak daleko. Rozhodně se však nedokázal zastavit v dosahu toho místa déle než na pár okamžiků. A vylézt z krytu stromů na otevřený břeh také ne.

            Noční les však nebyl místem, které by zrovna uklidňovalo. Každou chvíli v okolním porostu něco zašustilo či zapraskalo. Jednou ho na vteřinku vyděsil podivný nelibý zvuk, v němž až za hodnou chvíli rozeznal hlas srnce. Pak začalo jen kousek od něj drtit houští jakési těžké tělo, nebo snad více těžkých těl, a to už Jermi cítil, že strach nedokáže potlačit.

            Od soumraku do svítání patří lesy soppovi...

            Dole v okolí Gabradinu bylo tohle pořekadlo také známé, ale patřilo už dávné minulosti. Pro rešai však bylo něčím dosud velmi živým, to už si všiml. A rozhodně i pro gibri byl tygr něčím velmi živým, ne pouhou pohádkou, zrovna tak jako arré, levhart, který žije výše v horách. Postavit se velké šelmě na blízko, jen s mečem a štítem, bylo ještě donedávna jedním ze způsobů, jakým si bojovníci dokazovali svou zdatnost. Čím dále z obydlených končin, tím větší pravděpodobnost, že na ně opravdu narazí. A teď nemá ani pořádnou zbraň, jen tohle...

            Jermi vytáhl a pochybovačně potěžkal v ruce kamenný nůž, to jediné, čím směl na své cestě bojovat. Pečlivě udělaný a co nejdelší, ale i tak dost žalostná náhrada aspoň trochu slušného meče. A štít z dračí šupiny zatím taky nemá, tak snad aspoň...

            Shodil ze zad stočený vlněný plášť a upravil řemínky tak, aby jimi mohl prostrčit ruku. Bída, ale přece jen o mnoho lepší než nic. Nůž si pro jistotu taky nechá v ruce. A teď dál... dál. Ještě před chvilkou si myslel, že už musí padnout vysílením, ale teď to kupodivu zase šlo. Strach ho postavil na nohy.

            No tak, Jermi, na tenhle způsob boje výcvik přece máš. Nikdy jsi nebyl nijak zvlášť dobrý, ale učil ses těm pohybům, máš je zažité. A pravda, nemáš tušení, jak se s tím postavit tygru, ale myslíš, že někdo z velkých bojovníků má, když jde na něj poprvé?

            Dál. Ne že by to šlo nějak zvlášť dobře. Čím dál byl od hlavní stezky k napajedlu, tím nezřetelnější byly pěšinky v porostu. Tam, kde ještě před vteřinkou viděl průchod, se najednou těsně před ním vynořovaly stromy, které mu bránily v dalším postupu. Několikrát se musel vrátit, hledat schůdnou cestu. Snažil se našlapovat co nejopatrněji, odsunovat špičkou nohy větvičky stranou, nedělat hluk.

            Jak hrůza ze setkání s nachamem ustupovala, únava se vracela. Bloudění bylo čím dál úmornější. Nakonec, když mu stromy znovu zahradily cestu a tentokrát ji nenašel ani na dva pokusy, Jermi rozhodl, že dál už prostě nemůže. K tomu, aby si lehl a spal, měl však nejméně stejně daleko. Schoulil se do klubíčka v sedě u paty stromu, nůž dosud pevně v ruce. Bylo už dosti chladno a jakmile se nepohyboval, brzy to pocítil - nedokázal se však přimět ani k tomu, aby rozvinul svůj nouzový štít.

            Zvuky lesa se nyní ještě vyostřily. Vnímal každé šustnutí, každé prasknutí. Při některých sebou dokonce trochu trhl. Životodárný spánek se mu vzdaloval stále víc. Koneckonců - kdo ví, zda by byl tak životodárný. Les kolem hovořil svým nočním jazykem a každé jeho slovo znělo velmi zřetelně na pozadí nesmírného ticha hor. Řeku už bylo slyšet jen slabě.

            Lup!

            Kdesi dosti blízko praskla větvička. Silná. Pod váhou něčeho velmi těžkého. Něčeho, co si mohlo dovolit prozradit svou přítomnost zvukem. Jermi byl rázem ještě o kus bdělejší a napínal uši do tmy.

            Lup!

            Jiná větvička, blíž. Jermi se opatrně, pomalinku postavil na nohy a naslouchal dál. Chvílemi měl dojem, že skutečně slyší kroky - měkké, ale těžké. Trvalo to nesmírně dlouho.

            A pak se jen kousek od něj rozsvítily veliké oči.

            V tu chvíli si byl Jermi jist, že je po něm. Až dosud si dělal naděje, zápasil, připravoval se právě na takovéhle setkání. Teď najednou mu bylo jasné, jak je to všechno směšné, zbytečné - uvědomoval si vlastní slabost, nepatrnost, chápal, že to, co drží v ruce, je hračka, ne zbraň.

            Ale nepustil ji. Zvláštní věc, teprve ve chvíli, kdy všechno vzdal, kdy začal být nadobro přesvědčen, že mu není pomoci, z něj břemeno strachu spadlo a on vnímal už jen každý sval svého těla, nepatrné věci jako sílu stisku a úhel držení, dokonale soustředěný. Ze svého protivníka viděl jen oči, ale cítil celé jeho tělo, věděl o něm.

            Pak se to tělo vymrštilo a vrhlo se proti němu, noc zčernala dokonale a zavanul z ní ostrý, horký pach, a jeho vlastní tělo zareagovalo, jednalo samo, tak, jak on by mu nedokázal poručit. Zuby zvířete se zaryly do stočeného pláště a kamenný nůž vjel hluboko do jeho masa. Vzápětí se Jermi schoulil, přikrčil k zemi, a drápy velikých tlap neškodně sklouzly po kůře stromu za ním. Hlavu skryl mezi koleny a to už na něj dopadla ohromná váha.

            Chvíli zavládl naprostý zmatek a pak náhlý klid. Jermi měl dojem, že už je po všem, ale neodvažoval se pohnout. Teprve když už nemohl vůbec dýchat, překulil se a vyvrtěl zpod těla šelmy.

            Ne moc daleko. Teď napětí povolilo a on se začal zimničně třást, ostatně noční chlad v tom už doopravdy sehrál svou roli, a každopádně měl pocit, že další postup nezvládne, ani kdyby měl lézt po čtyřech. Může přijít další tygr. Zvíře může mít dokonce druha, který loví s ním. Mohou přijít jiní tvorové, přilákáni vůní krve, možná ne tak silní, ale pro něj vražední až dost. Jermi však usoudil, že to nebezpečí pro tu chvíli bude muset prostě podstoupit. Rozbalil plášť, zachumlal se do něj, přitiskl se těsně k tygrovu tělu a necítil nic než radost z toho, jak ho hřeje. Usnul během pár vteřin.

 

10.

 

 

            Jermi se probudil za prvního šírání, celý zkřehlý a skrz naskrz provlhlý hojnou rosou. Plášť už nebyl k ničemu, mohl by ho ždímat, a zabité zvíře dávno vychladlo... s odporem se od něj odtáhl.

            Pak si uvědomil, kde to spal a za jakých okolností, a pocítil značnou vděčnost za to, že vůbec žije.

            Vzápětí zaregistroval ještě něco: srst šelmy byla černá, černá jako noc, bez nejmenší stopy pruhování.

            Potkat tygra smrt, potkat černého tygra prokletí.

            I tohle pořekadlo dosud v Gabradinu pamatovali. Pověra? Kdoví. Rozhodně se sem za celou noc nepřiblížilo jediné mrchožravé zvíře, a i v tuhle chvíli tu bylo podivně ticho... i Jermi, teď, když nebyl polomrtvý únavou, cítil, jako by na něj padalo cosi divného, a vypravil se na další cestu během pár okamžiků, i když jindy by mu asi chvíli trvalo takhle rozbolavělé tělo rozhýbat.

 

 

            Jako ptáče, které se vyklubalo z vejce.

            Šámat si nemohl pomoci, ale tak nějak se cítil, když opouštěl ulitu chrámu, aby se vrátil zpět k všednímu životu. Jako zbavený čehosi, co mu skýtalo jistotu, ochranu, záruky... ne arci na rovině vnější bezpečnosti, ale na rovině mnohem hlubší: na rovině vyšších hodnot, smyslu, směřování. V tom kratičkém čase těsně po zasvěcení se cítil nesmírně dobře, věděl, že pochopil cosi naprosto zásadního, snad ne ani tak rozumem, ale určitě celou svou duší, celou svou bytostí - a porozumění mnoha věcem, životu jako takovému, bylo tak blízko, těsně nadosah! Teď musel to všechno opustit a vůbec si nepřipadal dostatečně silný, aby se udržel na téže cestě, uprostřed všedního rozhodování, sám.

            Ne že by měl nějaké pochybnosti, pokud jde o vnější bezpečnost. Byl by raději, kdyby je měl.

            Vracel se ještě ani zdaleka ne doléčený. A vracel se otevřeně, s poctami, jaké mu náležely. Celý Gabradin věděl, komu se zasvětil, a celý Gabradin se mlčky kořil.

            Neboť nasiho už nebylo. Zemřel náhle, aniž se dočkal synova návratu, a bylo třeba vykonat obřady za jeho bezpečnou cestu k bohům, postarat se o pohřeb, ale hlavně převzít co nejrychleji vládu. Nasi je zlatý sloup, podpírající celou říši, strom života, prorůstající celou její strukturou: den bez nasiho by byl jako den, kdy by slunce nevyšlo.

            Šámat zachrání situaci. Odpoví na potřeby lidu. Žezla se chopí nový nasi a všechno bude zase v pořádku.

            Pro všechny kromě něj.

            Snad by se mohl radovat, že se nebude muset nikomu zodpovídat ze svého zasvěcení. Snad by se mohl těšit z obrovské moci, která mu spadla do klína. Koneckonců, z velikého skoku vpřed, kterého se mu tím možná dostalo na jeho vytyčené cestě. Jenže to všechno zůstávalo pohřbené pod nánosem žalu.

            Dlouho už otci neřekl v myšlenkách jinak než nasi. Ale přesto ho měl rád, svým způsobem. Léta, kdy se pokoušel rebelovat a dostal párkrát bolestivě přes prsty, měl dávno za sebou. Už dlouho respektoval své hranice - a těšil se možnostem, které mu dávaly. Věděl, že otec je mu velmi podobný: oba to věděli. Šli spolu vpřed ve stejném rytmu, rozuměli si beze slov, byli pravou rukou jeden druhému... občasné neshody nestály za řeč, a beztak k nim docházelo jen zřídka. Snad měl Šámat někdy dny, kdy se v duchu bouřil proti omezením, snad si v běhu života tak příliš neuvědomoval, jak moc je obdarovaný, myslel hlavně na sebe a na své plány a otce bral jako něco, co tu prostě je... ano, uznával to. Zato teď vnímal tu ztrátu až příliš.

            Mavé plní slovo. Zahrnuje ho přízní, dělá pro něj, co může. A přesto se Šámat cítil jakoby... podvedený. Mnohokrát si dělal starosti, jak dopadne jeho návrat, a mnohokrát se utěšoval myšlenkou, že Paní to nějak zařídí... ale s tímhle prostě nepočítal.

            Asi měl. Koneckonců, byla to jednoduchá možnost. A Mavé je Mavé, tenhle způsob jednání je jí vpodstatě nejbližší. Pravděpodobně s tím měl počítat, celé je to vlastně jeho vina... a protože mu nezbývalo než Mavé vyhovět, obětovat se za svůj lid, je i tohle nejenom její svérázný dar, ale zároveň i součást oběti, kterou si vyžádala. Nemá co si vyčítat, a nezbývá mu než se podvolit.

            A právě proto se možná cítí jako podvedený.

            Bude se s tím muset nějak vyrovnat. Doopravdy vyrovnat, až na dno své duše, neboť bude žít v těsném soužití s jedním z bohů, a bohové čtou dobře v duši člověka. Až dosud bylo všechno krásné, čisté a jasné, věděl, že se doopravdy přerodil, do větší hloubky, než čekal, a přijímal to vděčně: bylo to jako dostat nový rozměr života navíc. Všechny ty myšlenky, co měl předtím, všechny ty nízké a prospěchářské představy o souboji s bohy, o sledování vlastních cílů za jejich zády, mu byly prostě odporné - nechtěl se k nim vrátit ani za nic.

            Teď musí znovu najít sám sebe. A co horšího, najít znovu i Paní, najít nějaký způsob soužití s ní, ač je taková, jaká je... a to se nebezpečně blížilo tomu, co chtěl nechat za sebou...

            Zbaven ochranné skořápky. Vydán všanc životu.

 

 

            Bylo to zvláštní, ale dnes se šlo líp než včera. Hlad a únava byly horší, ořezal si hůl, aby mu pomáhala při stoupání. Ale srdce měl lehké. Jako by šla jeho milovaná s ním, vzpomínal si velice živě na její podobu, výraz, drobná gesta. Věděl, jak by se usmívala, kdyby tu byla, tím úsměvem člověka, který je někde v kořenech své bytosti jistý a spokojený... dovedl si to představit, i když to nepatřilo k pocitům, které by kdy zakusil doopravdy, nebo na delší dobu. Bylo mu s ní dobře. Dokonce mu nedalo moc práce odvážit se zpět k řece, aby se napil - arci nad prvním větším vodopádem.

            Tak jak pokračuje umírání, ptal se v duchu poněkud pobaveně sám sebe na místech, kde stoupání nebylo příliš příkré. Je něco, co jsi díky zkušenostem včerejší noci nechal za sebou?

            Moc ho toho nenapadalo. Snad vnitřní právo člověka na trochu pohodlí či úlevy - pocit, že dál už nemůže. Snad podobné vnitřní právo na kousek bezpečného místa, aspoň na spaní. Možná by právě takhle Abi chtěl, aby lidský život vypadal: aby jeho děti hledaly bezpečí především u něj, ne v okolnostech.

            Nu, pokud ano, moc z toho tam včera nebylo. A to první... nic zvláštního. Vlastně vnější věc.

            Lesní stromy opět změnily podobu, začaly se střídat s horskými azalkami - celými pláněmi jahodově červeného kvítí. V dálce před sebou už viděl cíl své cesty, ledovec, třpytící se na slunci. Před ním ho čekalo ještě jedno oblé návrší z holého kamene. Za ním je určitě to jezero, na jehož dně musí vylovit svou šupinu...

            Posledních pár kroků a už měl jezero před sebou jako na dlani, neskutečně modré v šedozeleném náručí skály, i ledovec za ním, krásnou bíle třpytnou plochu, která na dolním konci přecházela v labyrint fantastických tvarů... Jermi už po tolikáté zůstal uchváceně stát a jen se díval...

            Jeden z bílých úlomků u paty ledovce se pohnul. Jermiho oči upoutal ten pohyb a hlavou mu ještě stačila blesknout myšlenka, že ledovec zřejmě taje na slunci a kusy se z něj odlamují, tají, sklouzávají dolů do jezera. Pak horní část té bílé věci odpadla a na jejím místě se ukázalo cosi černého, lesklého... nepochybně živého! Jermi se skryl za ohromným balvanem, dřív než si uvědomil, co dělá.

            To něco už se vyvrtělo celé. Jermi na tu vzdálenost špatně odhadoval velikost, ale nepochyboval o tom, že to je od dost větší než kterýkoli tvor, jakého kdy v životě viděl. Zbytky vejce z toho všelijak visely a odkapávaly jako černý sliz, ale tu a tam byl mezitím vidět skutečný povrch jeho těla, šedý, duhově měňavý.

            Jako šupina, pro kterou sem přišel. Ten tvor je nepochybně tarak, jak by řekli rešai, ovšemže mládě, ale i to stačí...

            První, co Jermiho napadlo, byl poněkud ublížený pocit nezasloužené smůly. Došel až sem, po mnoha útrapách a nebezpečích. Cíl má na dosah ruky, ale dosáhnout ho nemůže. Nemůže se odvážit pro šupinu, dokud je tu nablízku tohle.           

            Vzápětí ho zaplavil pocit vděčnosti. Blázne, proč lituješ hloupé šupiny, když jsi byl varován včas, dřív, než se to úplně vylíhlo a zahlédlo tě to? Utíkej někam do bezpečí, ať jsi pryč dřív, než se to vydá na lov... nepochybně dolů k lesu. Utíkej, co můžeš - a teprve potom, až budeš v bezpečné vzdálenosti, začni uvažovat, jestli bys nemohl zkusit opatrně proniknout pro šupinu podruhé...

            Třetí myšlenka ho přimrazila na místě.

            Ne, Jermi, ty neutečeš. Přišel jsi na tohle místo umřít. Jsi oběť za její lid. Uvědom si, co z tohohle mláděte vyroste možná už za pár týdnů, za pár dní! Velcí ještěři jsou už jen legendou, už zbyly jen šupiny, které možná voda vyplavuje z nějaké nestvůrné mrtvoly, zamrzlé v ledu. Ale zřejmě to nebyla jen ta mrtvola. Zřejmě tu bylo i vejce, které spalo ledovým spánkem kdovíkolik let, dokud je slunce neosvobodilo a neprobudilo k životu. A ty jsi sem přišel přesně v tu pravou chvíli, kdy je ten tvor ještě natolik malý, že nemusí nikdy vyrůst. Nemusí se nikdy začít živit těmi, které tvůj lid zahnal do hor a kteří ti poskytli útočiště.

            Pocit, který se ho přitom zmocnil, byl dost zvláštní. Jako by ho někdo... podvedl, nebo tak něco.

            Ale no tak, Jermi, káral sám sebe hned vzápětí. Nikdo tě neošidil. Pravda, instrukce zněly i pro věci po tvém návratu, obřady provinilce a tak dále, ale což vlastně nejsi rád, že na ně nedojde? Což vlastně takhle se to nevyřeší nejlíp? Odevzdáš svému bohu všechno, co máš, a uděláš to tak, jak to udělat můžeš, celým srdcem. Rešai se ptali, jak s tebou naložit, a počítali s tím, že se vrátíš, nebo můžeš i vrátit. Dostali tedy instrukce i pro ten případ. Ale ty jsi celou tu dobu věděl, jak to bude ve skutečnosti, věděl jsi to od té první noci. Nikdo ti nic nenalhával. Přišel jsi umřít. Odevzdáš všechno. Sen o novém domově, o přijetí, o tom, že dokážeš svou cenu... o lásce. Ale vykonáš přitom něco, co má očividně smysl.

            A kdo ví, třeba tě tvůj bůh přijme do tebel aher. Dá ti nový život, jak slíbil - a možná tím nejkrásnějším možným způsobem. Pravda, nezbývá ti než to nechat na něm, nevidíš za clonu smrti, ale i to patří k věci...

            Jermi se dosud nedokázal odtrhnout z místa, vykročit nebezpečí vstříc, ale už byl v podstatě rozhodnutý. Snad ho i trošičku lákalo pomyšlení na velký čin, na něco, o čem se bude vyprávět... na něco, co hned tak někdo nedokázal, po všech těch letech v opovržení. Jen mít tak něco pořádného, čím by bojoval! Kamenný nůž! Pro legraci... A hůl, abychom nezapomněli. To jsou veškeré jeho zbraně.

            Mohl by připevnit nůž k holi. Měl by delší zbraň, nebyl by nucen jít tak na tělo. Jenže i pak je pravděpodobnost úspěchu mizivá... ten tvor je prostě velký, příliš velký. A pokud ho zabije dřív, než mu Jermi stačí vážněji ublížit, bude to všechno nadarmo...

            Zmenšit ho nějak. Podřezat mu šlachy, dostat ho na zem. Ale na to se bude muset s holí rozloučit - nedokáže to jinak než nožem samotným...

            Bída. Ale jinak to asi nepůjde.

            A měl by se k němu snažit dostat nepozorovaně. To by mohlo jít, pokud obejde za horizontem celé údolí, dokud se nedostane mezi úlomky ledovce. A nebude to o moc delší, protože jezero by obejít stejně musel. Jen cesta mezi ledovými balvany může vypadat všelijak, a s každým okamžikem zdržení bude netvor nepochybně rozkoukanější a nebezpečnější.

            Bída.

            Jermi ještě jednou prolétl v mysli všechny možnosti, ale nic lepšího už ho nenapadalo. Zakázal si tedy myslet úplně a pustil se podél okraje údolí, soustředěný jen na přítomný okamžik, jen na jistý krok.

            Co nejrychleji obešel údolí. Cesta mezi ledovými balvany naštěstí nebyla tak zlá, jak čekal: většinou se  vždycky dalo nějak postupovat vpřed, přinejmenším od krytu ke krytu, a nemít při tom pod nohama nic horšího než mokré kamení, nebo trochu rozbředlého sněhu. Ještěr se olizoval dlouhým jazykem a lačně pojídal zbytky vejce. Udělal pár nejistých kroků po svahu dolů, pak ale znehybněl a na dlouhou chvíli jen vystavil své tělo slunečním paprskům. Jermi začal nabývat sebedůvěry. To stvoření je ohromné, ale zřejmě nemotorné a dosud mátožné. Není tak nebezpečné, jak si zpočátku myslel.

            Inu, tak daleko, aby přestal být opatrný, aby se už nekryl, to zase nedošlo. Naopak, dával si hodně dobrý pozor, tím větší, čím byl blíž. Kousek od netvora odložil plášť a hůl, sevřel pevně nůž a soustředil se, jak jen mohl. Pak se začal pomalinku posunovat podél stěny ohromného ledového bloku. Když vyhlédl, byl jen kousek od zadní nohy ještěra. Zbývající vzdálenost překonal třemi dlouhými skoky a...

            Kam se poděla nemotornost zvířete? Ta veliká hlava po něm ťala rychlostí blesku. Viděl ji, jak se k němu blíží, past plná zubů špičatějších a ostřejších než jeho zbraň... Protočil se a uhnul, v poslední vteřině. Zuby mu servaly kazajku a sklouzly po žebrech, nechávajíce po sobě hluboké šrámy.

            Bolest v první chvíli necítil, jen blízkost smrti, která ho minula o vlásek a nyní mu dýchá těsně za ramenem. Jediné, co opravdu chtěl, bylo vzít do zaječích a nezastavit se, dokud nebude lány cesty odsud - zároveň však věděl, že je to teď nebo nikdy. Jestli se pokusí přiblížit zvířeti podruhé, dopadne to nepochybně ještě hůř, nyní, když už je připraveno a ví o něm. Sevřel nůž oběma rukama, pokračoval v pohybu za ještěra, ze všech sil zasekl nůž zezadu do šlach kus nad patou a táhl  k sobě. Ještěr se po něm znovu ohnal, ale nedosáhl, měl ho už příliš blízko. Vpodstatě to jen znamenalo, že mu noha sama pomohla, pohnula se tím správným směrem. V příštím okamžiku Jermi uskočil, či spíš snad vrhl se po hlavě, co nejdál.

            Dopadl tvrdě a pohmoždil si důkladně obě kolena, ale dobře udělal. Ocas ho minul jen o vlásek - a vzápětí ještěr ztratil rovnováhu a složil se na zem v celé své mohutnosti. Zmítal sebou, snažil se zase zvednout, ale na to, aby dokázal udržet rovnováhu na jedné noze, zřejmě jeho tělo nebylo stavěno. Vzduchem ve strašném zmatku létaly krátké přední nohy s ostrými drápy, zubatá tlama i mohutný ocas.

            Jermi se doplazil zpět k svým věcem a neměl jinou touhu než se zabalit do pláště a padnout. Rány už začaly přicházet k sobě a cítil se vysílený jako snad ještě nikdy. K nestvůře, která řvala a tloukla sebou jen kousek od něj, rozhodně neměl žádnou touhu se přiblížit. Ale musí. Musí se aspoň pokusit ji dorazit. Zatím nevypadá, že by se ještě mohla vzpamatovat, ale kdo ví? Nemůže nechat nedodělanou práci a riskovat, že to všechno bude nadarmo. A pak... Jermi najednou cítil, že je to mládě, čerstvě vylíhlý tvor, který se sotva stačil rozkoukat na světě, než mu kdosi strašlivě ublížil. Nemůže ho tu nechat, aby trpěl ještě kdovíjak dlouho.

            Dělalo se mu mdlo, rány bolely a řev zvířete mu drásal nervy, ale přinutil se pracovat pečlivě, když připevňoval svůj nůž k holi. Pak se o ni opřel, aby se mu lépe vstávalo, a začal bolestně postupovat na potlučených nohou zpátky. Znovu sebral všechny síly, soustředil se, sledoval tělo zvířete, odhadoval správné místo a číhal na pravý okamžik...

            Teď! Jermi se vrhl z úkrytu, zabodl improvizované kopí do vyhlédnutého místa, opřel se do něj celou vahou, aby zajelo co nejhlouběji, pak ho využil jako opory, aby mohl zase odskočit co nejdál. Jedna přední tlapa ho i tak trochu zachytila a přidala pár dalších pohmožděnin i ran, ale naštěstí ho znovu poslala správným směrem. Lezl dál po čtyřech, nutil se k tomu. Ještěr sebou tloukl ještě zuřivěji, ale zdálo se, že jeho ryk trochu slábne. Jermi se odplazil další kousek a zůstal ležet, jenom namáhavě dýchal. Pak se opatrně nadzvedl a cítil, jak ho zaplavuje pocit nesmírného štěstí. Dokázal to! Dokázal! A div divů, dosud žije!

            A právě v tom okamžiku zpozoroval temný stín, který pružně pádil z protějšího svahu dolů k jezeru a každým okamžikem se blížil.

 

11.

 

 

            Potkat tygra smrt, potkat černého tygra prokletí...

            Jermi už o tom neměl nejmenší pochybnost. To, co se k němu blíží, sice možná není tygr, nýbrž arré, horský levhart, ale co na tom záleží? Ještě před chvílí byl ochoten i umřít, stát se obětí za lid rešai, vykonat čin, který měl smysl... ale tahle shoda náhod už není nic dobrého, nemůže být! Prokletí... možná něco, co na něj přivolal jeho bratránek. Nestačilo mu, že se ho zbavil, chce si zajistit jeho smrt. Dobrý v magii vždycky byl až dost... na rozdíl od něj.

            Na úvahy však nebyl čas. Jermi si nedělal žádné naděje, že šelma jde po něčem jiném než právě po něm, a čekat tu, aby to vyzkoušel, mu každopádně nepřipadalo jako ta nejlepší možnost. Byl teď zcela bezbranný, jeho improvizované kopí zůstalo vězet v ještěrovi a nebylo ani pomyšlení na to, aby ho vytáhl, dokud zvíře úplně neznehybní... a beztak by na to už nebyl čas. Nemá dokonce ani ten plášť, kterým by zachytil první útok, a je už hezky pošramocený. Tohle střetnutí by ho nepochybně dorazilo.

            Jenže jemu se teď už ani trochu nechtělo umřít, ne když se mu povedlo usmrtit ještěra a přežít. Stáhl se k ledovci, jak nejrychleji mohl, a začal si hledat cestu vzhůru jednou z úzkých trhlin, které zely u dolního okraje. Netrvalo dlouho a protáhl se místem tak těsným, že si byl jist, že tudy šelma neprojde: stěží dostal skrz své hubené tělo sám. Pro jistotu však postoupil ještě pár metrů. To už stál na hladkém chladném ledu a stěny trhliny, nahoře světlemodré, dole sytě modré oním až neuvěřitelně zářivým odstínem, který měla i voda jezera, se zvedaly několik metrů nad jeho hlavu. Téměř okamžitě mu zuby začaly drkotat chladem.

            U úzkého průchodu se ozvalo temné zavrčení, které mu potvrdilo, o čem už beztak nepochyboval. Tohle zvíře se nebálo dodělávajícího ještěra, a naprosto ho nelákala ohromná hostina, která se nabízela v blízké budoucnosti. Nechovalo se normálně.

            Neměl žádnou radost ze správnosti svého odhadu. Byl tu polonahý, zavřený v ledu. Rány pálily jako oheň a začínal se nekontrolovaně třást. Když se chtěl schoulit do klubíčka, aby se trochu zahřál, zima ho zase rychle dostala na nohy. Začal přecházet sem a tam, ale byl přitom unavený, zoufale unavený. Myslí mu proběhla otázka, která smrt by vlastně byla lepší, ale od průchodu se zatím držel hezky daleko.

            Čas pomalinku míjel. Slunce kleslo za štít hory, na ledovec padl stín a teplota klesla ještě víc. Ostrá bolest z chladu začínala místy přecházet ve znecitlivění. Jermi se chvílemi poddával vyčerpání, chvílemi zase vstával a neklidně těkal po svém vězení z jednoho konce na druhý. Šelma dosud hlídala vchod jako kočka myší díru, cítil ji, i když zrovna nevrčela.

            Stále víc se ho začínala zmocňovat tupá rezignace a beznaděj. Že se nezachrání, že bude muset zemřít, s tím už se smířil. Ale byl takový rozdíl zemřít v boji s ještěrem, obětovat se za dobrou věc, a zahynout tu teď naprosto zbytečně a nesmyslně kvůli zlomyslnosti té černé obludy... nebo něčí vůle, která ji pohání! Teď, když stál na konci své cesty - na konci tak pošetilém a marném - už nedokázal vidět v událostech ten dobrý smysl co doposud. Byla to šílenost, šílenost od samého začátku. Neměl nikdy odcházet z paláce. Neměl se nikdy pokoušet začínat si s bohy. A především nikdy, nikdy neměl podlehnout hře svých představ a přání a uvěřit, že nějaký bůh se o něj zajímá, že to s ním myslí dobře! Hle, teď stojí na hranici smrti - a kde je ten jeho bůh? Sen, který se rozplynul. Není tebel aher. A i kdyby náhodou byla, není tam pro něj místo. Propadne se do Nicoty bez hranic.

            Nějakou dobu ta myšlenka byla mučivá, mučivější než rány a ledový chlad, ale postupně také ona začala ustupovat otupělosti. Chvíle, kdy horečný neklid přecházel ve vyčerpání, byly stále častější a delší. Choulil se do klubíčka a nechtěl už nic než odpočinout od všeho utrpení...

            A pak najednou zcela náhle přišlo projasnění - jako by se slunce vrátilo po své dráze zpátky a posvítilo do štěrbiny přímo na něj. Otevřít oči už nedokázal, ale v mysli měl pro tu chvíli světlo a mír. Vzpomínal na Zkoušku, na okamžik, kdy byla Susika zázračně zachráněna, na všechno, co v těch dnech oba dva prožívali a jak se to často podivuhodně shodovalo, na proroctví o oběti za její lid - a na ještěra, zcela nepochybně zabitého v pravý čas, ať už s ním to dopadne jakkoli. Ne, nesnil planě. Všechno je to pravda. Není tu opuštěný a bez naděje.

            Abin, prosím, přijmi mě! Daruj mi nový život! vyslovil v srdci s pokojnou důvěrou.

            Pár okamžiků na to zaslechl tichý zvuk, jako by se srst nějakého zvířete otírala o okraj ledu, ale ani se nepokusil zvednout hlavu a otevřít oči, aby se tam podíval. Jeho tělo už bylo necitlivé a jeho mysl z větší části taky. Hle, konec zřejmě přijde celkem milosrdně...

            Pak ho ze všech stran obklopilo cosi teplého měkkého. Spočíval na tom a některá místa těla začala trochu přicházet k sobě, a bolelo to, ale zároveň to bylo příjemné. Někdo mu přiložil k ústům cosi, z čeho se dalo pít. Nápoj byl teplý a chutnal podivně, nedalo se určit zda sladce, kysele nebo slaně... ale vlastně celkem dobře. Stačilo pár doušků a v hlavě se mu rozjasnilo. Uvědomil si silný pach, který ho obklopoval: pach srsti a živočišného těla, ne však štiplavý nebo odporný. Byla v něm lehká vůně po medu. Otevřel oči.

            Nad ním se skláněl prapodivný obličej. Byl celý porostlý krátkou bílou srstí a rámovala ho srst stejně bílá, jen hrubší a delší. Měl dosti širokou plochou tlamu a černý čenich, nad kterým se jako korálky leskly dvě úplně černé, zvířecí oči. Jenže ty oči hleděly velmi moudře, víc než u mnohých z lidí: Jermi cítil hodně silně, jak je jejich pohled nesmírně pátravý a zároveň nesmírně laskavý. A tlama - či snad ústa, i když beze rtů - se očividně usmívala, jedinou tenkou linkou v srsti, ale hřejivě a přívětivě. Uvědomil si, že ten tvor ho drží v náručí jako matka dítě: chová ho na klíně a objímá ho kolem dokola dlouhými, silnými pažemi.

            Když si tvor všiml, že se Jermi na něj dívá, jeho úsměv se rozšířil. Pak mu znovu přiložil cosi k ústům a dával mu pít. Ale teď už Jermi pochopil, oč jde, a prudce se zarazil. Ne, tohle nesmí! Nikdo nesmí pít krev jiného živého tvora!

            Ale ještě ani nedomyslel a zaplavilo ho zvláštní uvolnění. Pochopil, že ten tvor se mu snaží pomoci, udržet ho na živu, že mu svou péči, včetně doušku vlastní krve, nabízí s láskou samozřejmou jako déšť a sluneční svit, prostě proto, že ví, jak to potřebuje... a že jemu nezbývá než tu péči přijmout.

            Pak se tvor zvedl, stále s ním v náručí, pružně došel ke štěrbině, s neuvěřitelnou lehkostí protáhl skrze ni jak své tělo, které se zdálo tak mohutné, tak i tělo svého chráněnce, aniž mu způsobil sebemenší bolest, minul bez zvláštního vzrušení jen ve vzdálenosti pár kroků tu velkou kočku, která nyní hodovala na ještěrovi, jako by od začátku neměla nic jiného v úmyslu, a pustil se velmi rychlým, ale velmi měkkým během podél okraje ledovce směrem, kterým Jermi vůbec netušil, co by tam mohlo být. Jeho běh Jermiho po chvíli ukolébal a on spokojeně usnul.

 

 

            Moře bylo modré, teplé a krásné. Už se ho nebál, neboť v něm nebyl sám. Omývalo mu nohy jemnou pěnou, zatímco ona ho držela v náručí stejně něžně, jako to uměla maminka. Její tvář, která se k němu skláněla, byla modrá jako nebe, možná malinko do šeda; oči temné a veliké jako oči koní, huňaté kučeravé vlasy o něco světlejší, možná tmavohnědé - také jako u koní. Tichounce zpívala, zavřenými ústy, zpívala a usmívala se přitom a její píseň byla tak krásná, že se mu svíralo hrdlo, ne však lítostí... věděl, že se stalo cosi zlého, že ho postihl veliký žal, ale na ten si v tu chvíli vůbec nemohl vzpomenout, bylo to příliš krásné...

            Ne, neprobouzej se, Šami! Zmizí ti, jako už tolikrát!

            Spánek si nedal poručit. Už věděl, že se dávno nejmenuje Šami, už cítil, že mu o nohy nešplouchají vlny. Zvláštní ale bylo, že píseň neustala, obklopovala ho dál, krásná k nevystání, a on držel oči pevně zavřené, protože o tohle rozhodně přijít nehodlal.

            Probouzel se dál. Zjistil, že ho bolí skoro celé tělo, především jeden bok, od poloviny hrudi až do poloviny zad - ne však nesnesitelně, dokonce ani tak, aby na to musel ustavičně myslet. Pocítil, že ho skutečně kdosi objímá, zahřívá v náručí. Zvláštní bylo, že ten někdo měl srst jako zvíře a teplý živočišný pach, avšak objímal ho docela po lidsku. Byla v tom něha, vroucnost, cítil to. Vlastně to vnímal tak silně, že si nevzpomínal, že by něco takového kdy mezi lidmi potkal. Dokonce ani mezi dobrými lidmi ne.

            Nu, nebylo by divu. Rešai si potrpí na sebeovládání a své dcery střeží jak pes tučnou kost, pomyslel si bez nevole, pouze s náznakem humoru. Snad kdysi maminka... a dokonce i na ni pamatuje už jen matně. Vlastně už jen skrze tu druhou vzpomínku.

            Ale najednou pocítil silnou touhu pro ni plakat. Byl podivně naměkko.

            Kdosi zřejmě poznal, že je vzhůru, ačkoli dosud neotevřel oči, ani se nepohnul. Dával mu pít, tentokrát čistou pramenitou vodu, a Jermi se nezdráhal. Pak se znovu pokojně uvelebil v náručí té neznáme bytosti a zaposlouchal se do písně, která dosud nepřestala.

            Byla zvláštně podobná té, kterou slyšel kdysi na moři. Aspoň nakolik mohl věřit své paměti. Teď už si vybavoval všechno, boj s ještěrem, uvěznění v ledovci, tvora, který ho zachránil, a zmocňoval se ho stále silnější dojem, že mořští lidé, jakkoli rozdílní, patří k podobnému druhu.

            Na počátku Abi stvořil nebe i zemi, rostliny i živočichy i všechny lidi a přál si, aby s ním žili v důvěře, lásce a porozumění jako děti se svým otcem. Avšak jen část lidí mu zůstala věrná: proto se nazývají Moudří, Akami. Většina lidí opustila cestu důvěry a zarmoutila Abiho srdce. Proto je postihlo stárnutí, nemoci a časná smrt a neslyší Abiho hlas v srdci tak jasně jako dřív...

            Jsou ještě na světě ti Akami? Kde žijí?

            Vysoko v horách... je těžké je najít.

            Dosud si vzpomínal na zklamání, které tehdy pocítil. Ach, tak jeho naděje byla marná... Bezpochyby jde o nějaké tvory, kteří se od lidí tolik neliší jako ta krásná modrá paní...

            Musel se usmát sám sobě, jak byl pošetilý. Tihle tvorové se od lidí vzhledem liší možno-li ještě víc. Ale... jsou také krásní. Mají v sobě něco... něco...

            Ne, nedokázal to pojmenovat. A byla příliš velká škoda přemýšlet, namáhat si hlavu, dokud píseň zněla.

            Ponořil se do ní. Zvala ho k tomu. Neměla žádná slova, ale tomuhle z ní rozuměl. Byla jen pro něj, z lásky, byla tu proto, aby se do ní mohl zaposlouchat a nevnímat bolest a dobře si odpočinout... Dojalo ho, když to pochopil naplno, a spěchal vyhovět, přijmout vděčně ten dar...

            Na přemýšlení zapomněl velmi brzy úplně. Na bolest hned potom. Vznášel se v uvolněném, dokonale spokojeném stavu na hranici spánku a bdění a nedalo by se asi říct, že si pozvolna uvědomil, že akami zpívají Abimu, o jeho slávě - jen to prostě vnímal. Bylo to podobné zážitku z prvního hřebene, jen nesrovnatelně silnější. Vnímal živé, citlivé, žhavé a radostné srdce veškeré skutečnosti... vnímal nesmírnou nádheru a moc, proti které nejen on sám, ale celý svět i všichni bohové dohromady jsou čímsi nekonečně nepatrným a zanedbatelným a kupodivu... bylo to tak dobře, tak naprosto dobře...

 

12.

 

 

            Jermi nevěděl, jak dlouho odpočíval, kolébán tou písní. Pravděpodobně to trvalo více dní, protože chvílemi se probouzel k plnému vědomí a někdy přitom bylo více světla, někdy méně. Věděl, že je v jakési jeskyni, společně s asi desítkou akami. Jeden z nich ho vždycky zahříval v náručí - Jermi je od sebe moc nerozpoznával, ale měl dojem, že se střídají: podle síly, osobní vůně i drobných pohybů a zvyků... snad i podle jakéhosi pocitu, který v něm blízkost duše někoho z akami vybavovala dosti silně. Dávali mu jíst, většinou kořínky, ovoce, oříšky a podobné věci. Asi dvakrát také zřejmě jakési šneky či co to bylo, syrové. Celkem mu to nevadilo, byl dole u moře na podobnou stravu zvyklý. Poraněná a bolavá místa mu neobvázali, ale natřeli jakousi bylinnou kašičkou. Až ke konci pobytu ho maně napadlo, že pravděpodobně vznikla žvýkáním - za celou dobu totiž nezpozoroval, že by používali, nebo v jeskyni měli, jakoukoli věc, jakýkoli nástroj. Kupodivu mu vůbec nevadilo ani to. Většinu času beztak zpívali a to bylo jako stát na prahu ráje.

            Teď se vracel zpět do tábořiště rešai. Cítil se hodně zotavený, i když ne úplně vyhojený, a jeden z akami, zřejmě jeho původní zachránce, ho doprovázel většinu cesty a v obtížnějších místech mu i pomáhal. Nevedl ho zpět k mrtvému ještěrovi, ale přímou cestou k nejbližším sídlištím rešai, neboť to bylo mnohem blíž. Tak se dostali na Jermiho původní stezku na vrcholu prvního hřebene. Jeho průvodce mu ještě pomohl při sestupu do údolí řeky: odtud už pokračoval Jermi sám.

            Zvláštní bylo, jak těžce na něj dolehlo to loučení... nebo snad návrat zpět na zem, k obyčejnému životu? Za celou cestu nepromluvili s chlupatým druhem ani slovo - Jermi si popravdě řečeno začínal klást otázku, zda tento druh akami vůbec mluví. Pokud je tedy jeho odhad správný a jsou to skutečně akami... a to asi jsou, neboť není pochyb o tom, že jsou to bytosti ušlechtilé, vznešené a krásné. Po celou cestu po boku mlčenlivého společníka Jermiho naplňovaly povznášející myšlenky. Cítil bláznivou radost z toho, co se stalo, z toho, že Abi skutečně odpověděl na potřeby jeho srdce a umožnil začátek společného života. Neboť teď bylo najednou všechno jiné - Jermi sám byl jiný. Co nedokázalo dlouhé vysvětlování, způsobila zkušenost uvnitř písně akami docela přirozeně. Jermi věděl, že jeho náboženská horlivost, jeho hledání, vedly k dobrému - že dokonce byly dobré, svým způsobem. Pro srdce člověka je dobré, pokud hledá tebel aher. A přece by se k nim nevrátil za nic na světě. Zbožnost gibri se mu stala čímsi nesmyslným... jakoby mrtvým. Čímsi, co je v křiklavém rozporu se skutečností. Čímsi, co - samo o sobě - je opravdu zlé. Člověk se může dopustit něčeho zlého, ačkoli jedná v dobré víře. On jednal v dobré víře a Abi ho přijal... až příliš laskavě, když se vezmou v úvahu jiné věci. Avšak potřebuje smíření. A potřebuje překročit hranici, za kterou minulost zůstane nenávratně.

            Abi už nebyl jedním z bohů, bohem rešai. Dokonce ani ne především jeho bůh. Byl Jediný, a ten pocit byl krásný jako třpyt vody na kamenech a jako sluneční světlo v listoví.

            Teď, když se společník odpojil a tábořiště se přibližovalo, nepadl stín jen do údolí, s nadcházejícím večerem. I Jermiho duše byla stále těžší a sklíčenější. Na místo radosti a vděčnosti se neodbytně vtíralo vědomí obrovské smůly, která ho pronásledovala celou cestu vzhůru a která způsobila, že po všem tom utrpení, a po docela náročném a hrdinském činu, se vrací... jako obyčejně. Jako ten, kdo to nezvládl a selhal. Setkal se s někým... dokonce byl nucen přijmout jeho pomoc. A jedl, samozřejmě. Zkouška zůstala nesplněna.

            Ano, ví, že má za co být vděčný. Za to, že vůbec ještě žije, v první řadě. Ale na druhou stranu, což se opravdu musel dostat do tolika bolestí a nebezpečí, v pouhých dvou dnech? A je, stále ještě je vděčný, za poznání, které mu bylo umožněno. Asi to opravdu nešlo jinak. Abi si vyžádal jeho čas... a mluvil s ním. Dokázal to. Jakákoli cena za to je směšně malá... ale přece jen, tahle je jedna z nejtěžších. Ať je to jak chce, už by strašně rád něco jiného v životě než neúspěch a ponížení... a nedá se přece popřít, že tentokrát budou zoufale nespravedlivé! Což nenasadil všechno, nevydal se i na smrt, pro tento lid? Nebylo by na místě ho po něčem takovém aspoň přijmout mezi bojovníky?

            A náhle, zčistajasna, se Jermi tiše zasmál. No ano, vydal se na smrt. Přesně tak. A už zase na to úplně zapomněl. Což si nekladl otázku, co všechno asi na té cestě nechá za sebou? Což netušil, že Abi ví naprosto přesně, v čem to nejvíc potřebuje? Ano, Jermi, vzdal ses už všeho. Nového života mezi rešai, lásky, tělesného života jako takového. Byl jsi ochoten vydat se předčasně za hranici smrti, jako oběť za lid, který ti poskytl útočiště. Ale což to nebude mít opravdovou cenu teprve tehdy, když se ti nedostane vytouženého úspěchu a uznání? Což i tato touha, tak silně prorostlá kořeny tvé bytosti po tom všem, co jsi prožil, nemusela projít smrtí spolu s tebou? Je to pro tebe něco důležitého, něco tak zásadního, že bez smrti v té věci by pro tebe nového života zkrátka nemohlo být, necítíš to? Podvol se, Jermi. Řekni Abimu, čin sám mi stačí. To, že jsem ho mohl vykonat... a to, že jsem přežil. Ani jedno není tak docela moje zásluha, ne, a ani z větší části. Moci skutečně pomoci a zůstat neschopným smolařem je víc než stoupat až do nebe ve slávě, která by byla marná.

            Odpočiň od touhy uspět, Jermi. Neodmítej ji, nesnaž se jí potlačit, prostě odpočiň. Ona je od ní také svobodná.

 

 

            Tábořiště. Neuvěřitelný, ale velmi silný pocit návratu domů. Kratičké, ale rozzářené pohledy z mnoha stran. Susika, viditelně zbědovaná, nevyspalá a uplakaná, která se zarazila na místě v hlubokém pohnutí a viditelně ji stálo všechny síly, co měla, aby mu neskočila kolem krku. Nesmírná radost za maskou dokonalého sebeovládání na šautově tváři. Jermi se na něj zakřenil a rozhodil rukama.

            "Neuspěl jsem," hlásil. "Byl jsem nucen přijmout pomoc."

            Jestli nějakou reakci opravdu nečekal, byla to vroucnost, kterou v tu chvíli vyčetl šautovi z očí.

            "Synu... tak to jsem potom skutečně vděčný za to, že se vracíš živ."

            Bylo to poprvé v jejich společném životě, co ho takto oslovil.

 

 

            Večer u ohně pak Jermi konečně vyprávěl mnoha zvědavým uším podrobnosti své cesty. Mluvilo se mu dobře - opravdu se v tu chvíli cítil uvolněný a spokojený, netrápil se tím, jestli někdy nebyl slabší, než je zvykem, a zda mu někdo uvěří chvíle, kdy musel být silnější. Neměl potřebu nic zatajovat a přikrašlovat: řekl pravdu, a řekl ji úplnou. A drsní, ale poctiví rešai ji přijali dobře. Cítil to z jejich pohledů, z atmosféry kolem sebe. Neuspěl, a v něčem možná skutečně selhal. Ale stále ještě měl mezi nimi své místo.

            "Zbývá ještě rozhodnout, jak pokračovat v tvém případě," pravil konečně šaut. "Kdybys byl zkoušku složil podle všech zvyklostí, byla by odpověď snadná. Ale teď... Roe, prosím, volej za nás k Abimu. Zeptej se ho, co by se mu nejvíc líbilo."

            Susika povstala na svém místě kruhu. Chvíli vypadala jako poplašené ptáče, které se třepetá a neví, kam uletět. Pak se jí oči rozsvítily a odněkud z hloubky se vynořil onen tajuplný úsměv, který měl tak rád. Její dar se k ní vrátil. Zvolna došla k nim a stanula před náčelníkem.

            "Nebyl na tu cestu poslán proto, aby prokázal svou dospělost, šautin," odpověděla pokojně. "Byla to pro něj příprava na odložení starého života a narození do nového - a Abi mu ve své moudrosti dopřál zkušenost, která se skutečně blížila smrti a novému narození. Tak to bylo dobře. Nechť je přijat do pospolitosti ještě dnes, jako dítě: zkoušku dospělosti může složit nezávisle na tom v budoucnu, až přijde..."

            Teprve teď se jí nepatrně zadrhl hlas. Schýlila hlavu, sklopila oči, její snědé tváře malinko potemněly. Teprve teď se stala dívkou, která musí odložit chvíli svého zasnoubení.

            "...až přijde pravý čas," dokončila s větší námahou.

            Jermi zatoužil k ní natáhnout ruku a alespoň letmo se jí dotknout, aby ji potěšil, ale nasadil všechny síly a ubránil se tomu.

            "Počkáme," broukl povzbudivě. "Nenechám tě čekat dlouho, uvidíš!"

            "Zkoušku není možné opakovat dřív než po roce," špitla v odpověď.

            Teď už k ní ruku natáhl. Opatrně stiskl její prsty a ucítil, jak se zachvěla... jejich první dotek od setkání v horách, tak dávno. Jejich duše se propojily skrze jejich prsty, z jedné do druhé proudilo porozumění a útěcha, které na sebe braly tělesnou podobu a rozlévaly se po celém těle, každou žilkou, jim oběma... Jermi cítil oči všech na sobě, ale zatvrzele hleděl do země a nevšímal si toho. Jestli to bude pro něj mít následky, budiž. Udělal by cokoli, aby ji potěšil.

            A v tu chvíli ho napadlo, co by ještě mohl zkusit. Ne, o tomhle mluvit nechtěl, a pokud už, rozhodně ne s někým jiným než s ní, natožpak přede všemi, ale...

            "Víš..." řekl pomalu, "kvůli jedné věci je dobře, že se stalo to, co se stalo. Když jsem odcházel, stále ještě jsem nemohl přijít na to, proč by služba jinému bohu než vašemu měla být něco zlého. Vracel jsem se k tomu celou cestu nahoru, ale nedařilo se to... nedokázal jsem to pochopit. Teď... už to vím. Přišlo to, když jsem byl mezi akami, během jejich písní... nevím vlastně jak, ale prostě se to stalo... Já se chci rozejít se službou jiným bohům, opravdu chci, ze srdce. Abi je pro mě někdo nesrovnatelný... ten jediný."

            V tu chvíli pocítil, že pohledy na něj upřené se proměnily. Jako by cosi z toho, co zakoušel beze slov ve společenství akami, prolétlo i tímto místem. Jeho přestupek možná projde... protentokrát. Kdosi vzal bubínek a začal tichou, ale radostnou píseň, k níž se přidávalo stále více hlasů. Jermi vzhlédl do tváře Susice a v jejích očích stály slzy radosti. Vzápětí ho starý náčelník chytil do náruče a sevřel medvědím stiskem.

            Tu noc začaly obřady, během nichž Jermi odložil svůj starý život a přijal nový spolu s novým jménem Tapari, Syn prorockého slova.

 

 

13.

 

 

            V paláci bylo rušno, jako vždycky, když zde dlel nějaký významný host: a že se jich tu během posledních týdnů už vystřídalo hezkých pár. Všichni velmoži z pobřeží byli postupně zváni - to jest, ti, kteří měli v rodině alespoň jednu dívku na vdávání, a takových byla většina. Každý z nich byl obsloužen s nejvyšší možnou péčí v každé maličkosti jak pokud šlo o pohodlí, tak co se týkalo zábavy: tak tomu velel dobrý zvyk panovnického domu.

            Jen Šámat nepospíchal. Bavilo ho zůstávat klidný a sledovat všechno to hemžení poněkud s nadhledem. Ne že by se oddával zahálce - to rozhodně ve zvyku neměl, a mít nehodlal. Jednou z jeho radostí však bylo mít svůj čas pevně v ruce. Nepotřeboval pospíchat.

            Ne, neměl ve zvyku vyhýbat se práci. Naopak, byla mu požehnáním, pomohla mu najít znovu klid a vyrovnanost v tom těžkém období těsně po otcově smrti. Mnoho bolesti a vnitřní nejistoty se tehdy hlásilo o své, ale povinnosti byly naléhavé a také jich nebylo málo: ujal se jich rázně a zodpovědně, jak se na nasiho slušelo a patřilo, a rychle zjistil, že jeho život, vychýlený z rovnováhy, se stabilizuje před očima. Okusil, že život panovníka je dobrý, náročný i zajímavý přesně v té správné míře. Znalost lidské povahy, umění vidět dopředu, schopnost organizovat, to všechno bylo třeba užívat téměř ustavičně naplno. A poznal také, že otec ho vedl dobře. Byl pro svůj úkol připravený.

            To se týkalo i orientace v tebel aher. Nasi bez této schopnosti byl nemyslitelný. Vláda měla svou neviditelnou složku, která ho víceméně donutila zjednat si pořádek tím nejúčinnějším možným způsobem i v této oblasti života: a to bylo hodně dobré.

            Myšlenku navštívit znovu chrám a promluvit si s veleknězem zavrhl téměř ihned. Tím by byl skutečně zkazil mnohé a nevyřešil vůbec nic. Nešlo jen o otevření se vlivům, pěstování si závislosti na kněžích. I kdyby jich nebylo, nasi zkrátka musel být svůj, stát pevně na vlastních nohách i v duchovních záležitostech. Vláda postavená na jiném základě by se zhroutila velmi rychle.

            Místo toho tedy udělal, co bylo v jeho silách, především si naplánoval čas a úkoly i zde, tak jako ve všem ostatním. Přineslo mu to rychlý užitek, neboť odhalil několik osob, které měly sklony využít přelomové situace v zemi k vlastnímu prospěchu, a odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádal. Nepotřeboval důkazy, soudy, popravy či stíhání uprchlíků. Všichni, kdo ohrožovali stabilitu říše, byli zneškodněni bez průtahů a najisto: a výstrahy ostatním se dostalo tím silněji, čím víc neviditelné moci cítili ve hře.

            A když to bylo vyřízeno a Šámat měl čas se ohlédnout a zamyslet se nad věcmi, náhle zjistil, že jeho vztah s Paní se vyřešil sám. Podobal se nyní vlastně do značné míry vztahu, který mívali s otcem. Byla silnější než on, a žádala své. Ale pokud se zbytečně nebouřil, byl silný s ní. Stali se pravou rukou jeden druhému. Nebylo třeba hrát nepoctivou hru, aby ho nepohltila přespříliš: sama to žádala, chtěla, aby stál pevně, ne jí visel na krku - chtěla, aby byl silný ve věcech, které jsou jí protikladné, neboť ona tak bude silnější v něm, tak jako on v ní. Chtěla v něm mít služebníka života.

            Což bylo ovšem jen dobře, neboť vybrat si ženu a zplodit syna patřilo nyní k jeho prvořadým povinnostem.

            Nu, hodlal ten úkol splnit, a hodlal ho splnit opravdu dobře. Samozřejmě vybere nejenom ženu z rodu, který má odpovídající vliv, ale především ženu, v jejíchž žilách, osobně, koluje co nejvíc božské krve. Ale právě proto to možná nebude ani zdaleka všechno. Poprvé si vybírá stálejší partnerku, a matku svých dětí... a poprvé bez soka, který ho vždycky přezářil svým povrchním osobním kouzlem. Teď je jeho příležitost: vybere si ženu, kterou bude milovat, a která bude milovat jeho, naplno. Někoho, koho nebude muset dát popravit ani pro nevěru, ani pro pletichaření proti němu a proti říši, takže jejich děti nikdy nezůstanou bez matky. Někoho kdo mu bude stát po boku, s kým půjdou skutečně společně do každého úkolu... a za každou touhou. Nebude pospíchat - počká si, až bude mít jistotu.

            Proto nyní nepospíchal ani v tomto smyslu. Choval se ke každé návštěvě s vybranou zdvořilostí, bystře pozoroval a mnoho přemýšlel. Dívky, které hostil, byly vesměs krásné, vychované a vzdělané, jak se na princezny slušelo, a mnohdy i inteligentní. U některých rozpoznával i přirozené magické vlohy, vlastní osobám božské krve - i když samosebou u žádné z nich nebyly rozvíjeny, neboť to se u ženy, která nezvolila kněžskou dráhu, neslušelo, a manželstvím by beztak všechny investice vzaly za své. Ano, byly to výjmečné dívky. Nejedna v něm probudila touhu po alespoň kratším dobrodružství.

            Mohl by si ho dovolit. Ale neudělal to. Nechtěl se rozptylovat - chtěl především dobře splnit, co si předsevzal.

 

 

            Také nyní, i když zdánlivě jen neuspěchaně přecházel nádvoří, pracoval naplno. Uvažoval, hodnotil. Hosté, kteří dorazili včera večer, přijeli až z knížectví Tapuaru, nejvzdálenější z pobřežních oblastí - a byli už na první pohled čímsi zvláštní. Podle některých znaků by byl dokonce ochoten věřit, že se v nich božská krev mísí s krví rejši, i když takovou urážku by pochopitelně nevyslovil nahlas. Na druhou stranu... božská krev tu byla cítit silně, zejména v manželce knížete. Nemluvila mnoho, chovala se uctivě a nevtíravě, ale nemohl se mýlit. Ráno si znovu vyhledal její rodokmen a věci, které se v něm najít daly, se mu zamlouvaly stále víc. Potíž byla v tom, že se mu včera příliš nezdálo, že by po ní nejstarší dcera mnoho podědila. Nu... vždycky se to nepodaří, to věděl. Mladší princezny zatím neviděl, ale o těch nemělo smysl uvažovat, neměly ještě věk na vdávání.

            Ano, princezna Halima je velmi krásná, uvažoval. A navíc má v sobě cosi jiného, nevšedního, vzrušujícího... možná opravdu cosi podobného jiskře dívek rejši, která se pravděpodobně stala osudnou bratránkovi. Je také nepochybné, že její způsobná slova skrývají čipernou mysl. Ale jestli se velmi nemýlím, stopy božské krve tam chybí téměř úplně... škoda. Neboť kdybych měl volit čistě podle toho, co mě přitahuje, právě její krása...

            Vyrušil ho pronikavý výkřik kdesi na opačném konci nádvoří. Vzápětí zaduněla po dláždění kopyta a z brány se vyřítil kůň bez jezdce. Byl ušlechtilých tvarů, ale o hodný kus větší než běžní koně ve zdejších krajích, jeho srst se leskla téměř ohnivou barvou a dlouhá hříva za ním vlála jako plamen. Frkal a divoce pohazoval hlavou, až se zdálo, že jeho oči metají blesky. Služebnictvo, otroci i svobodní, se o překot klidilo z cesty. Někteří nebyli dost rychlí a kůň je srazil k zemi.

            Šámat ho poznal na první pohled a věděl, že mají proč uhýbat. Šenír, jeho nejlepší plemeník. Úžasný hřebec, žel od mládí naprosto nezvládnutelný. Už několik let se k němu mimo něj nikdo nepřiblížil. Nasi musí mít síly dost, aby poručil člověku i zvířeti.

            Pocítil lehkou nelibost, že služebnictvo dopustilo takový incident právě v době, kdy jsou tu hosté. Inu... zřejmě koneckonců právě proto. K nějakým těm zmatkům může snadno dojít, když se do stájí připletou cizí podkoní. Za své vlastní by dal ruku do ohně, vybíral je pečlivě už několik let.

            Kůň se na okamžik zarazil, pak se rozběhl v kruhu kolem nádvoří. Ustavičně měřil pohledem výšku okolních budov, jako by je chtěl přeskočit. Šámat vykročil proti němu. Soustředil se, v duchu ho uklidňoval, vedl ho k tomu, aby zůstal stát. Kůň se znovu zarazil, pak popoběhl, pak stanul na delší chvíli, neklidně přešlapoval. Poddával se neochotně, ale Šámat věděl, že se poddává, cítil to. Soustředil se ještě malinko víc a zvolna došel až k němu. Kůň se zdál už klidnější. Jejich duše teď byly propojené, a Šámat přikazoval, ale zároveň mu dával něco ze své síly, ze svého klidu. Šenírovi to dělalo dobře, to bylo vidět. Šámat vztáhl ruku po ohlávce...

            ... a vtom se to stalo. Jeho soustředění, vnitřní síla, kontakt s koněm, to všechno bylo pryč, jedním rázem, tak dokonale, jako by to odvál náhlý závan větru. Bylo to jako vypadnout z rychle jedoucího vozu, zlomek okamžiku nevěděl ani, kdo je a co tu dělá. Kůň se vzepjal, Šámat pustil ohlávku a snad se mu podařilo i uhnout, ale vzhůru letící mohutné kopyto ho přesto udeřilo odspodu do hrudi, vyrazilo mu dech a odhodilo ho zpátky ke stěně. Ležel tam a nezmohl se na víc než sledovat, jak se nad ním kůň vzepjal podruhé - a vědět, že až na něj dopadne plnou váhou, už toho nebude mnoho, co by mu mohlo pomoci. Koutkem oka však zároveň zahlédl, jak po schodech z terasy rychle sbíhají útlé nohy v přiléhavých tmavozelených nohavicích. Vzápětí nad ním stanula jakási neznámá dívenka, strhla plášť a prudce jím mávla proti zvířeti. Kůň se na zadních stočil stranou, dopadl neškodně na dláždění, nepatrně zakolísal, hodil hlavou vzhůru a znovu vyrazil po obvodu nádvoří.

            "Jak je ti, můj pane?"

            Šámat už si v duchu položil tutéž otázku a usoudil, že nic vážného. Pořádná modřina, nanejvýš to odneslo žebro, ale ani tím si nebyl jist. Neměl zrovna chuť se pokoušet znovu soustředit natolik, aby hřebce chytil podruhé, ale dýchat už mohl a síla ducha mu bohatě stačila na to, aby se bez větších potíží zvedl a usmál.

            "Děkuji, myslím, že to bude dobré, panno...?"

            "Abír z Tapuaru, je pro mě ctí, že tě poznávám, můj pane. Dovolíš, abych se o něj postarala? Vyrůstala jsem mezi koňmi od malička."

            Sotva stačil kývnout, otočila se k podkoním, kteří už se sbíhali s bidly a holemi.

            "Vykliďte mi nádvoří!" přikázala s naprostou samozřejmostí služebnictvu svého panovníka. "Postarám se o něj, můžete všichni jít! Jen mi ještě přineste nějaký delší provaz... ano, a připravte mi pro něj stání, jiné, než na které je zvyklý!"

             Šámat pohledem a úsměvem potvrdil její slova a během pár chvilek s koněm osaměli. Dívka si zvířete zdánlivě vůbec nevšímala a volným krokem došla k fontáně uprostřed nádvoří. Doprovodil ji, trochu proto, že se mu nechtělo jen tak opustit bojiště, a trochu ze zvědavosti. Usedli na okraj nádrže. Kůň běhal po obvodu prostranství, občas se na chvíli zastavil, ale stačil hlasitější zvuk odněkud z paláce, aby se rozběhl znovu. Přestávky byly postupně častější a delší, zvíře se zvolna uklidňovalo. Šámat nemluvil, aby princeznu nerušil, neboť samozřejmě předpokládal, že se potřebuje také soustředit. Využil času k tomu, aby vnímal její vnitřní sílu.

            Byla zvláštní. Kdyby měl soudit podle prvního dojmu, vlastně by řekl, že ji vůbec nedokáže cítit, že mu uniká. Zároveň ale... ano, cosi tu bylo. Cosi nesmírně živého a přirozeného, jako gejzír nebo mořská vlna, valící se na pobřeží... nebo cválající kůň. Možná si toho není vůbec vědoma, ale... u ní by nemusel pochybovat a lámat si hlavu jako u její sestry. A krásou se jí vyrovná... nebo řekněme brzy vyrovná, za rok za dva, až dospěje do přiměřeného věku...

            "Prosím nechoď za mnou, můj pane," pronesla v tu chvíli zdvořile, avšak rázně, a vykročila pomalu ke koni, který teď zůstal stát na konci nádvoří, jen po nich pokukoval. Šámat ho koutkem oka sledoval a odhadoval, co udělá. Jak se princezna blížila, zpozorněl, stočil hlavu a oči... teď znovu vyrazí! Avšak Abír v témž okamžiku malinko uhnula stranou a zkřížila koni plánovanou dráhu. Zarazil se, nasměroval se jinak. Opakovala ten manévr několikrát. To už byla dosti blízko. Teď se kůň rozběhl doopravdy, ale princezna reagovala jako dobrá tanečnice na svého partnera, odskočila mu do dráhy, napřáhla ruku a její dlouhý provaz zlehka dopadl hřebci do cesty. To ho znovu odradilo, nasměrovalo jinam, a dívka pokračovala stejným způsobem ještě chvíli, pomalinku se k němu přibližovala a zároveň ho usměrňovala provazem, dokud nestála skoro na dosah. Kůň teď už také stál, napjatý, udýchaný. Ona vypadala jako ztělesnění klidu a pohody. Nedívala se mu na hlavu, ale mezi krk a záda, a opatrně k tomu místu natáhla ruku. Kůň odskočil a rozběhl se na opačný konec nádvoří. Pokojně se vydala za ním a opakovala všechno znovu. Na třetí pokus se nechal od ní podrbat. Položila mu konec provazu volně na krk a vydala se před ním směrem ke stájím. Kůň se pustil za ní.

            Když za nimi brána zapadla, Šámat si povzdechl a vstal. Pro někoho by ta podívaná byla možná zdlouhavá, ale on se těšil z každé minuty natolik, že se ani nemusel soustředit, aby překonal tělesné nepohodlí. Teprve teď zase pocítil bolest a rozhodl se věnovat kratší čas setkání s ranhojičem.

            V té chvilce, kdy na něj ve svých komnatách čekal, se také poprvé myslí vrátil zpět k okamžiku, kdy jeho vnitřní síla selhala. Nepříjemný zážitek, a mohl dopadnout velmi špatně: měl by udělat všechno pro to, aby odhalil příčinu a zajistil, aby se něco takového už neopakovalo. Jenže co bylo příčinou? Okamžitý rozmar Paní, která si s ním malinko zahrála podle své přirozenosti? Nějaký chvilkový zlom či zvrat magické energie na tom místě? I takové věci se stávají... Ať si však lámal hlavu sebevíc, nedokázal přijít na nic, co mohl udělat lépe a co by mu mohlo dát pro příště pocit většího bezpečí - a to bylo nepříjemné.

            Nakonec nad tím mávl rukou a místo toho v duchu probral a poněkud pozměnil další program hostí. Musí v něm zbýt čas na to, aby se od princezny něco naučili, nejenom lidé ze stájí, ale on sám!

 

 

            Návštěvy knížecích dcer v Gabradinu pokračovaly ještě dlouho. Vlastně velmi dlouho, neboť citelně zvolnily tempo. Šámat je začal plánovat tak, aby vydržely... ještě tak asi dva roky.

 

 

 

 

 

14.

 

 

            Tapari a Susika stoupali horskou roklí podél potoka prudce vzhůru. Šli ruku v ruce, nakolik to bylo možné - a tam, kde nebylo, šel on napřed a podával jí ruku, kdykoli jen mohl, ačkoli se pohybovala s jistotou a téměř tak obratně jako on. Neboť dnes byl jejich velký den: první den jejich svatebního týdne.

            Od jeho první výpravy do hor uplynulo zatím jen něco přes měsíc, ale věci se vyvinuly jinak, než večer po návratu počítali. V okamžiku, kdy se smířil s postavením dítěte a nechal stranou touhu po úspěchu, začala jeho hvězda paradoxně prudce stoupat. Dva bojovníci se vydali po jeho stopách a nalezli toho ještě dost, co jeho vyprávění potvrzovalo. Jeho příběh se začal zpívat u táborových ohňů široko daleko a starší jeho kmene začali velmi silně cítit přesně to, co ze sebe on sám shodil na zpáteční cestě: že neuznat člověka, který vykonal tak mimořádný čin, za právoplatného bojovníka, je příliš křiklavá nespravedlnost. Dopadlo to tak, že nic lepšího už si nemohl přát: povolili mu totiž opakování zkoušky dřív než po roce.

            Dokonce už tentokrát tolik nepospíchal. Dal si práci, aby se na ni připravil lépe než poprvé, a během té doby začal pomalinku zjišťovat, že je zřejmě docela nadaný v několika směrech. Dole v Gabradinu si užil do sytosti posměchu, že jediné, na co je dobrý, jsou plížení a lukostřelba, opovrhovaná umění rejši. Vzniklo tak i jeho jméno, které odložil v podstatě s radostí, třebaže se ani teď nesměl vrátit k tomu, kterým mu kdysi říkala maminka. A dobrý tehdy opravdu byl... natolik, že dokázal alespoň vyslovit prosbu o přijetí, místo aby byl rovnou usmrcen. Nedělal si žádné iluze, že se lidu z hor vyrovná.

            Nyní zjišťoval, že po krátkém čase, kdy se mu dostalo jejich vedení, se pomalu může rovnat i těm nejlepším mezi nimi. Věděl, že po dalším roce či dvou je nepochybně předčí: a i když si dával dobrý pozor, aby mu vlastní schopnosti či snad dokonce lidské uznání nestouply příliš do hlavy, rozhodně neshledával nic špatného na radosti z toho, že bude nové pospolitosti přece jen něčím užitečný.

            Druhá cesta do hor proběhla hladce, tak hladce, že bylo skoro těžké uvěřit vlastním vzpomínkám. Jistý díl překonání sama sebe... něco zápasu s drobnými obtížemi cesty, celkem vzato příjemného, neboť mu dalo značný pocit uspokojení, že si s nimi dovedl dobře poradit. A spousta ztišení, vyplněného povětšině čirou vděčností. Přinesl si svůj štít a ještě téhož večera se obrátil na rodiče své vyvolené s prosbou, kterou všichni čekali.

            Do sňatku se stihl vyznamenat ještě jednou, neboť se mu podařilo nepozorovaně proniknout do Gabradinu a přinést rodině Susiky zásnubním darem pár užitečných drobností jako lup z nepřátelského sídla. Na sebe při tom také pamatoval. Pokud šlo o štít, nic se nemohlo rovnat šupině taraka - dosud ale dával přednost tomu být ozbrojen něčím lepším než kamenným nožem.

 

 

            Čas, který zbýval, jim uplynul jako voda, neboť teď už směli být spolu a svobodně si promluvit. Oba velmi hladověli po rozhovoru: a měli tolik zážitků, které chtěli povědět pouze, nebo především, jeden druhému. Třebaže tu nebyla žádná záruka, že to bude stejně krásné jako při prvním setkání, nijak se nezklamali. Bylo to tu stále, pouto porozumění i touhy po tebel aher, které je spojovalo: všechny jejich zážitky získávaly nový rozměr, když je mohli sdílet jeden s druhým.

            Oba věděli, že ve svůj první společný den zamíří sem. Ne dřív: škoda rozmělnit to nejkrásnější po částech. Proto také počkají i jenom s druhým polibkem právě na ten správný den a správné místo. A nikam jinam: právě Zahrada, tak dlouho odpíraná, vyjadřuje všechno, co je nejvíc spojuje, co jeden pro druhého znamená. A také společné směřování, společný cíl. A samosebou, v obou doutnala naděje, slabounká, ale neuhasitelná... že dnes možná přece jen i on...

            Vyšplhali nad další vodopád a octli se na otevřeném, mírně se svažujícím prostranství, tvořeném ponejvíce holou, pěkně vybarvenou skálou, kterou potok křížil mělkým korytem od jezírka pod vodopádem o něco výše. Tapari se pustil rovnou k němu, aby se nahoře poohlédl po nejschůdnější cestě, ale po dvou krocích se zarazil. Susika nešla za ním.

            Spatřil ji, jak se zarazila v půli kroku a zírá kolem sebe nevěřícíma očima. Pak se obrátila a hleděla zpět cestou, kterou přišli, jako by se chtěla ujistit, zda je na správném místě...

            Nebylo pochyby. Znala tu každý kámen nazpaměť. Jen plošina vypadala teď jinak, tak strašlivě jinak než vždycky předtím!

            Potok tu byl. Vodopád, jezírko. Rozeznávala i povědomé podrobnosti kamenů v proudu, peřejí. Ale kam se podělo všechno ostatní? Stromy, tráva, květiny, ovoce... koníčci? Takhle tedy vždycky viděli toto místo všichni ostatní?

            Bylo to tvrdé... a nepochopitelné. Jako by otevřela dveře domova a našla ho opuštěný a vypálený - jako by ji přítel odkopl, když se k němu důvěřivě rozběhla. Susika zapomněla, proč sem vlastně přišla a že tu není sama. Klesla na kolena na místě, kdy byla, a rozplakala se.

            Abin, proč? Dopustila jsem se něčeho zlého?

            Žádná odpověď.

            Jako by nejenom oslepla, ale i ohluchla, jedním rázem, když překročila poslední kámen.

            To už Tapari ovšem věděl všechno a přiskočil k ní. Jejich druhé objetí bylo stejné jako to první: dotek účasti.

            Zaplavily ji útěcha a uvolnění, tak jako poprvé. Cítila, jak se prolamují do její bolesti. Neodstranily ji: ale pomáhaly ji nést. Plakala dál... už se však aspoň necítila jako zkamenělá... či zledovatělá.

            "Proč?" vzlykla. "Proč?"

            "Nevím..." zašeptal. Kupodivu i tohle slovo mělo z jeho úst jistou útěšnou sílu.

            "Myslíš, že jsme se provinili, když jsme zašli zrovna dneska zrovna sem?"

            "Nevím... možná."

            Ta možnost byla strašlivá. Cítil, jak se mu Susika chvěje v náručí.

            "Kdybychom byli s láskou pospíchali, bylo by to jasné. Kdybychom sem byli šli až zítra, taky by se asi našlo vysvětlení. Aspoň mezi mým lidem je tradice, víš, že jenom panna..."

            Hněvivě sebou cukla, znatelně.

            "Nezlob se... jen jsem nad tím přemýšlel. A máš rozhodně pravdu, tohle neodpovídá jeho povaze. Zkrátka nevím... nic mě nenapadá."

            "Co budeme dělat?"

            "Prostě to přijmeme. Jestli jsme se provinili, podstoupíme, co budeme muset. Stejně nám nechce ublížit, víš - ne on."

            Vnímala hloubku zkušenosti, ze které to říká. Stál už na hraně smrti... víckrát než ona. A srovnává s náboženstvím kanavi... a na tohle je opravdu dobré. Umí si vážit toho, co má.

            "Ano... máš pravdu. Jenže je to tak hrozné, víš, že se ani nemůžu zeptat..." rozplakala se nanovo. "Na nic už se nemůžu zeptat! Budou za mnou chodit, abych jim radila, a já nebudu moct..."

            "To nevíš, jestli je to navždycky. A i kdyby... bude s tebou, i když ho neuslyšíš. Budeš dobrá maminka. A byla jsi dobrý prorok. Pomohla jsi mnoha lidem."

            Teď se o něco uvolnila. Zapůsobila na ni pravda v jeho slovech.

            "Myslím, že tě má moc rád, anin. Dokud jsi byla dítě, daroval ti zahradu, aby ses mohla radovat z její krásy. Pak, když jsi dospěla... opatřil ti muže. Jen doufám, víš, že v tom nezklamu jeho důvěru..."

            Bylo to jako podívat se na svět odjinud... z koruny stromu, z vrcholku hory. Všechno bylo stejné, a přece jiné. Jeho prsty, jeho oči, jeho úžasná duše... jen pro ni! Zahrada, tak jak ji léta znala... něco tak neuvěřitelně krásného... a služba proroka sama, v ten čas, co ji konala. Tři obrovské dary... které už přijala, na kterých už se nemůže nic změnit. Kdo ví, co přijde teď? Ale i kdyby to bylo jen utrpení, málokdo zažil tolik štěstí jako ona...

            "Abin... děkuju ti."

            Jako by se ve vzduchu kolem ní něco uvolnilo. Neslyšela ho, to ne. Ale aspoň už tu nebylo tak hlucho.

            Něco ti prozradím, dítě moje: Mám s tebou soucit. Ať budeš procházet čímkoli, budu v tom s tebou...

            Ne, neřekl to teď. Neřekl to znovu. Ale bylo to tady, bylo to zcela zřetelně v tom, co jí řekl Tapari.

            Způsob je jiný, znovu jiný, ale srdce totéž.

            Ne že by bylo tak úplně snadné, přijmout ten nový způsob. Stále ještě v tom zůstával náznak odmítnutí, přerušení důvěrné blízkosti... stále ještě zůstával strach z toho, co ji čeká dole ve vesnici. Ale vnímala pravdu: a byla rozhodnuta ji přijmout.

            Otřela si slzy a pohlédla šikmo vzhůru do jeho tváře. Chviličku zápasila sama se sebou, ale pak mu to pověděla také, poprvé, oslovení lásky.

            "Anin..."

            Cítila, jak si to prožil. Cítila, jak ho potěšila.

            Jako by vzduch najednou voněl jinak. Jako by je obklopila píseň, neslyšitelná, ale krásná...

            Hleděla Taparimu do očí a postřehla v nich dvě změny. A vzápětí pochopila, co znamenaly. Cosi zavnímal... začal se na to soustředit... a ono se to vytratilo. A bylo to přesně ve chvíli...

            Že by? Že by přece?

            Ne... nic tu není.

            Bylo těžké se vyrovnat s tím záchvěvem naděje a nového zklamání, ale už ne tolik jako poprvé. Stulila se Taparimu do náruče a znovu se rozhodla myslet na dary, které právě má, a ne naopak.

            Tiskl ji k sobě a hladil. Ne že by na ni nějak pospíchal. Hleděl na ni velmi pozorně a snažil se ji především utěšit. Ale právě proto, že byly tak opatrné, cítila jeho doteky až v morku kostí. Zavřela oči k polibku a najednou si byla úplně jista, že kdyby je otevřela, pohlédne do koruny stromu, v níž budou tančit drobní světelní koníčci...

            "Anin... anin..."

            Cosi v jeho hlase ji přimělo oči skutečně otevřít. Nad její hlavou se rozkládala koruna stromu a její milý vypadal, jako by se ho z nějakého důvodu zmocnilo velmi silné pohnutí...

            "Víš co to znamená? Cítíš to? Teď nás spojil on... Jsme jeden člověk."

            Strávili mnoho času svého svatebního týdne prostě jen tím, že jeden druhému ukazovali krásy zahrady a tiše žasli.           

 

15.

 

 

            Dlouhé obřady byly u konce a okázalé slavnosti dosud pokračovaly. Nyní se však už mohou obejít bez něj: ba, musí. Nevěsta už byla odnesena do svatební komnaty a čas její přípravy se naplnil.

            Šámat byl šťastný: hluboce a překypujícím způsobem šťastný, tak jako člověk, který sklízí sladké ovoce dlouhé námahy, čekání a odříkání. Během těch dvou let musel vynaložit každý zlomeček svého diplomatického úsilí k tomu, aby odsunul svůj sňatek na tento den a ještě si vzal mladší sestru dívky dosud neprovdané, aniž tím způsobil v zemi nepokoje. Dokázal to ale. Netřeba dodávat, že Halimu provdal více než dobře. Možná nejtěžší přitom bylo unést jistý tlak ze strany tebel aher - zůstat ve službách Mavé, ale nemít dosud protiváhu v lásce, ve službě životu. Svou vyvolenou za celou tu dobu spatřil už jenom jednou, a to ještě za podmínek, diktovaných tradicí námluv: ten tam byl blízký, bezprostřední kontakt způsobený nehodou. A přece stačilo maličko, jediný pohled, dotek čehosi laskavého, otevřeného a nebojácného v její blízkosti, a věděl, že je na dobré cestě, že mu tohle stojí za to. Jeho touha se tím však vystupňovala téměř k nesnesení... a zbýval ještě dobrý rok čekání...

            Více se za tu dobu vídal s jejím otcem, s nímž bylo třeba vyjednat podrobnosti svatební smlouvy. Podmínky, které si kníže kladl, nebyly nijak nepřiměřené, alespoň ne když se jednalo o spojení s panovnickým domem. Přesto z něj nebyla k Šámatově značné úlevě cítit ani stopa servilnosti či podbízivosti: dával mu svou dceru jako nejdražší poklad, jehož ceny je si dobře vědom, a neměl strach se k tomu přiznat. To se nejsilněji projevilo při sjednávání jediné z podmínek, která byla malinko zvláštní: žádal totiž pro svou dceru plnou svobodu v otázce náboženství. Neměla být nucena do účasti na žádných obřadech, soukromých ani veřejných, na nichž by se podílet nechtěla. Neměla být dokonce ani dotazována, čemu věří a komu slouží, pokud by o tom nechtěla mluvit sama. Jistě, splnit takovou žádost nebylo nic těžkého. Od vdané ženy se účast na důležitých náboženských obřadech neočekávala a jakákoli potenciální moc, kterou mohla v oblasti tebel aher mít, končila spolu s panenstvím. Milostné pletky byly jedním z osvědčených způsobů, jak se zbavit nebezpečí v případech ambiciózních dívek, které si začínaly zahrávat s magií. Vdané ženy obvykle chodily do chrámů a konaly obřady, zejména v souvislosti s mateřstvím, ale to nemělo žádný větší význam pro nikoho kromě nich samotných.

            Přece však bylo zvláštní, dokonce trochu podezřelé, takovou podmínku stanovit. Avšak pan z Tapuaru se jí nebál přednést. "Duše mé dcery je silná a nezkrotná, jako duše divokého koně," řekl. "Sám někdy nejsem schopen sledovat její cesty: vím jen, že snažit se ji poutat by znamenalo zničit její osobitost a krásu. Je v ní mnoho lásky: bude tě milovat a nikdy tě nezradí. Musíš jí ale ponechat svobodu."

            Kterému bohu sloužíš ty? prolétlo Šámatovi hlavou v tu chvíli. Nepoložil však tu otázku. Jen dlouho mlčel, nechal hosta poněkud dusit ve vlastní šťávě, a využil svých schopností k tomu, aby si ho prověřil. Nezjistil nic zvláštního. Úcta k bohům netvořila nijak převratně důležitou složku života knížete, nicméně nevymykala se běžným zvyklostem. To, co říká, říká skutečně pouze proto, že miluje svou dceru. Inu... kdo by nemiloval.

            Šámat už byl na hranici pokusu prověřit si i ji, úplně přirozeně - ale zarazil se. Ne, nezruší podmínku sňatku dřív, než ji sjednal: dokonce ani tímto způsobem, o kterém se výslovně nemluvilo. Buď se rozhodne proti, a pak se kníže i jeho dcera musí podřídit jeho vůli. Nebo jim vyhoví, a pak jim vyhoví celým srdcem a naplno, dá jí to jako dar lásky.

 

 

            Otevřel dveře a už ji spatřil, jak sedí na širokém lůžku, obrysy malinko rozostřené jemnými bílými závěsy. Perly a stříbro lemovaly bílé závoje na jejích havraních vlasech a zpod nich zahořely jako plamen její temné oči... Přiskočil k lůžku, rozhrnul závěs a posadil se proti ní. Neřekl ani neudělal nic víc v tu první chvíli: jen na ni hleděl a na tom bylo dost.

            Po nějaké době se vzpamatoval, uvolnil a oslovil svou ženu svým obvyklým věcným způsobem.

            "Tvůj otec si vyžádal ve svatební smlouvě, abych se tě nikdy neptal, jakému bohu sloužíš, nebudeš-li chtít..." začal pomalu a jeho oči mimoděk dostaly zkoumavý pohled. Tahle maličkost ho přece jen stále trochu dráždila. "A pro mě je to zvláštní, neboť si dovedu představit jen jednoho boha, kvůli kterému by měl nějaký důvod to dělat... a nikdy bych nepodezíral nejenom tebe, ale vůbec kohokoli z urozených, že by s ním mohl mít něco společného. Bůh, který nedokázal..." odmlčel se.

            Ne, neříkej to, nasi. Tak by mluvil jen nemoudrý. Jen prostý lid soudí bohy podle toho, co navenek dělají či nedělají. Ty už jsi dál, pochopil jsi z tebel aher aspoň tolik, že bohové nejsou ani zdaleka tak jednoduše pochopitelní a snadno ovladatelní, jak si smrtelníci rádi namlouvají. Nech tu otázku otevřenou: jdi za poznáním, hledej dál. Urážet kohokoli z bohů je už dávno pod tvou důstojnost.

            "...ne, neřeknu to," pousmál se, zčásti sám sobě. "Ani ti nejmoudřejší nevidí všechny souvislosti. Každopádně... ty dobře víš, komu sloužím já. To není pro nikoho tajemstvím. A já teď vykonám obřad Paní, který je pro mě nejdůležitější součástí naší svatby. Ty nemusíš dělat nic, ale dívej se dobře!"

            Uchopil pohár vína, připravený vedle lůžka, vypil ho do dna a roztříštil o podlahu. Pak zvedl jeden ze střepů a bez mrknutí oka ho sevřel v dlani, až jeho prsty zalila krev.

            "Přijímám tě za svou," řekl prostě, přiklekl k ní a druhou rukou uchopil její. "Na svou vlastní krev ti přísahám, že dodržím všechno, k čemu jsem se ti ve svatební smlouvě zavázal, budu tě milovat a nikdy tě nezradím. A kdyby kdokoli z nás toho druhého zradil, nechť je jeho život roztříštěn jako ten pohár, rychle a neúprosně."

            V jejích očích, do kterých hleděl velmi pozorně, se neobjevil ani stín strachu. Když viděla, že skončil, oči sklopila, jemně rozevřela jeho poraněnou ruku, odstranila střep a opatrně se dotkla rty rány. Šámat si byl v tu chvíli téměř jist, že si je plně vědoma toho, co dělá. Vzala na sebe krev jeho přísahy, aniž se sebeméně podílela na vlastním obřadu, na službě Paní.

            "Miluji tě, můj pane," řekla tiše, ale bez tísně či ostychu. "Budu tě vždycky milovat, věrně dodržím všechno, co jsem ti slíbila, a nikdy, nikdy ti neudělám nic, co by nepramenilo z lásky k tobě. Můžeš se spolehnout."

            Byla silná. Byla krásně, neodolatelně silná a Šámat nemohl než si v tu chvíli ze srdce přát, aby svou sílu dnešní nocí neztratila. A byla jeho! Po všech těch ženách, které jen ctily jeho moc, ale milovaly jiného... tato byla jeho. Dokonale.

            "Neříkej mi 'můj pane'," vypravil ze sebe v rychle stoupajícím opojení a sevřel ji v náručí. "Hanin..."

 

 

            Pozdě dopoledne příštího dne, když se oba malinko vzpamatovali a pocítili potřebu jistého občerstvení, nechal Šámat přinést víno, ovoce a zákusky. Spali během noci jen málo, ale zatím si nepřipadali unaveni. Hleděli jeden na druhého téměř ustavičně: stále ještě jako by pro každého z nich byla škoda zavřít oči, když je může nasytit tou tak prostou a tak vzácnou skutečností, že jsou spolu.

            V tu chvíli si také Šámat poprvé od včerejšího večera uvědomil její duši. Cítil její sílu, jak se dotýká jeho.

            Nezmenšila se, ani co by se za nehet vlezlo.

            V první chvíli se ho zmocnila pýcha. Vybral si dobře! Musel mnoho hledat a mnoho zápasit, ale dostal ji, jednu z tisíců! Jen taková žena je tou pravou, aby stála po boku nasiho!

            Hned v patách jí přistoupilo podezření. Hle, má po svém boku možná rovnocenného soupeře, a to může být nebezpečné. Nechala ho, aby jí přísahal, že jí ponechá svobodu, co se tebel aher týče... a zůstává plně schopná jednat v tebel aher i po svatební noci! Možná to věděla celou dobu. Možná bůh, kterému slouží, naplánoval od samého začátku...

            Jeho svaly se při té myšlence mimoděk napjaly a sevření vyvolalo bolest v poraněné ruce, bolest, které si během noci lásky mnohokrát ani v nejmenším nevšímal, ale nyní stačila k tomu, aby pocítil podobné mírné bodnutí v srdci.

            Opravdu si musíš myslet zrovna tohle? O ženě, kterou miluješ, a které jsi přísahal lásku? A nezapomeň, i ona přísahala tobě - zcela dobrovolně, bez vyzvání, přísahou, kterou na sebe vzala osudovou kletbu... bez váhání a beze strachu, v lásce bezvýhradné, horoucí a naprosto přirozené jako pro koně běh a pro slunce jas a pro květy otevírání...

            Tiše na něj hleděla a nepatrně se usmívala. Kolik asi zachytila z jeho myšlenek? Asi ne málo... žena božské krve. Ale i kdyby ne...

            "Hanin..." zašeptal. "Odpusť."

            "Tím se netrap," broukla s porozuměním. "Myslíš, že mě nikdy neproletí hlavou ohavná myšlenka? A neboj se... Vždycky tě budu milovat."

 

           

            "Poslyš..." ozval se o dlouhou chvíli a dlouhé objetí později a ona poznala, že mu ta věc celou tu dobu vrtá hlavou. "Nesmím a nechci se tě ptát na cokoli, na co bys nechtěla odpovědět, ale přece jen... když už jsi stejně poznala, že na to myslím... proč se s každou jinou o svatební noci stane ta změna a ty zůstáváš tak naprosto nedotčena... nedovedu si to vysvětlit."

            "Hanin," odpověděla mírně, "vždyť na tom není docela nic divného. Proč by měl jakýkoli skutečný bůh dbát na to, jestli ten, kdo mu slouží, je muž či žena, matka nebo panna? To, na čem záleží, je v srdci - sám to dobře víš."

            "Nu... to ano. Ale zkušenost mluví jinak."

            "Snad. Ale kolik z těch, o nichž víš nebo jsi slyšel, skutečně slouží skutečnému bohu? Mnoho lidí slouží jen pověrám... nebo své vlastní touze po moci... A pak, kolik žen prožije svou první noc tak jako já s tebou? Tak, že se ti dva opravdu milují, a dají jeden druhému všechno? Jsou muži, kteří ženu získají, jen aby uspokojili touhy svého těla, na krátko... nebo aby ji připravili o její schopnosti, myslíš, že o tom nevím? A i ti, co si některou berou za manželku, kolikrát ve skutečnosti chtějí jen služku... a matku svých dětí! Myslím, že žena je v tom opravdu citlivější než muž, je možné zlomit její duši a tím i její vnitřní sílu, ať už na čas nebo trvale... a některá by ji možná i našla znovu, ale protože vždycky slýchala, že ji o svatební noc ztratí, ani se o to nepokusí... a kdo ví, některá ji třeba najde, v dobrém či zlém, ale taková to neprozradí..."

            "Takže myslíš, že kdyby to mezi námi bylo jinak... kdybych tě dejme tomu přinutil ke sňatku, kdybych ti ublížil..."

            Na chvíli se zamyslela, pak zavrtěla hlavou a její tvář se rozsvítila úsměvem.

            "Ne," odpověděla. "Bylo by to těžké, strašně těžké, ale... mě nezlomíš. Ne, dokud tě budu milovat."

            Znovu se nadobro ztratil v radosti z její krásy.

            "Poslyš," začal však potom znovu, "a čím to, vlastně, že mě miluješ? Dohromady se ani neznáme... vidělas mě párkrát při té první návštěvě, kdysi dávno..."

            Teď se zasmála nahlas.

            "A tobě to nezabránilo? Ty mě milovat smíš, od toho prvního setkání?"

            "Nu, ano! Zamiloval jsem si tě od té první chvíle, pro tvou krásu a neohroženost, pro tvou lásku a jiskru a vnitřní sílu, a myslím, že to bylo jen na místě! Ale přece jen bych rád věděl..."

            Znovu se usmála.

            "Víš... myslím, že by se muž nikdy neměl ptát ženy, proč ho miluje. Mluvila by o tom, co slyší rád, i o tom, co slyší nerad, o nesmírnosti moře i o bezbrannosti slepého mláďátka..."

            Pohodil hlavou a zasmál se taky.

            "Dobrá, dovedu si to představit... budoucí maminko mých dětí. A myslím, že by ti to nikdo nemohl vyčítat. Takže ty také... už od té první chvíle...?"

            "Nevím... asi ano. Ale uvědomila jsem si to až později, až když jsem pochopila, že usiluješ o mou ruku, a začala jsem o tobě přemýšlet. Tehdy poprvé jsem byla napůl dítě... a samozřejmě bych si byla na tebe netroufla ani pomyslet. Stál jsi vysoko nade mnou,

a nejenom pro svou moc. Dokonce jsem zažila takové zvláštní setkání... spojené s věštbou ohledně mého budoucího muže... ale ještě ani tehdy mě nenapadlo..."

            "Věštbou? Jakou? Co se ti přihodilo?"

            "Neboj se, povím ti to... vlastně musím. Bylo to při mé druhé návštěvě tady, pár dní  před tím, než jsem... se to dozvěděla. Tehdy jsem si ještě byla jistá, že jde o Halimu, jako ostatně všichni. Každopádně jsem neměla dohromady co dělat. Při té první návštěvě jsi mě ke konci docela... zaměstnával, ale tentokrát jsem měla spoustu času... a já mám ve zvyku se tak trochu toulat, všichni to o mě věděli. Jednou jsem ten čas strávila v zajetí horského lidu a nikdo o tom neměl tušení..."

            "Cože?"

            "Nu... byli rychlí. A neudělali mi vůbec nic zlého, jen se mnou chtěli mluvit. Vyjela jsem si s koněm... asi jsem tehdy opravdu byla blíž horám, než bych měla... na jednom krásném místě jsem ho pustila, aby si odpočal a pásl se, sama jsem si lehla do trávy, že se budu dívat do nebe a přemýšlet... a v tu chvíli nade mnou stál jeden z nich, jako by vyrostl ze země. Strašně jsem se lekla, ale umlčel mě v tu ránu... i když myslím, že by mě byl stejně nikdo neslyšel, jen ptáci na obloze. Hodil mi něco přes hlavu, nějaký kožený pytel či co, ale zároveň mi řekl, neboj se, nikdo ti neublíží, jen roe s tebou chce mluvit..."

            "Roe?"

            "Ano, nějaký věštec... tedy, pak jsem poznala, že to je věštkyně... a z toho, jak to řekl, bylo znát, že ji mají ve veliké úctě... ostatně ne nadarmo, když ho zřejmě dokázala poslat na to správné místo ve správnou chvíli. Nu, pak mě prostě popadl a nesl, velmi rychle a dost dlouho, měl úžasnou výdrž. Možná přitom trochu mátl směr, nevím - rozhodně bych byla netrefila ani tam, ani zpátky, když to skončilo. Když mi konečně sundal tu věc z hlavy, byla jsem uvnitř stanu. Ani mě nespoutali, ale nezkoušela jsem utéct, věděla jsem, že to určitě hlídají, a beztak bych se nedostala daleko... a vtom přišla ta věštkyně. V tu chvíli jsem se úplně přestala bát, byla jen o málo starší než já, v šátku na prsou měla děťátko a... nevím. Byla taková... moc milá. 'Neboj se,' řekla mi znovu. 'Nikdo ti tu neublíží. Vrátíš se a neprozradíš nikomu, že jsi tu byla, jen tomu, koho jednou budeš milovat. Povíš mu, že je vyvolený pro velké věci. Má se stát požehnáním pro svůj lid, a objevit tajemství nesmrtelnosti. Ale jen čisté srdce může dosáhnout takového cíle. Proto ať věnuje všechny síly zejména tomu, aby střežil své srdce: ať je chrání čehokoli zlého a především vraždy a nenávisti, neboť jinak se mu může stát, že své poslání promarní'..."

            Šámat měl pocit, že se mu zatmívá před očima a hlavou mu letí stádo splašených koní. Když před ním kdysi stál velekněz Mavé a četl v jeho srdci jako v rozpečetěném svitku, úplně to stačilo. Slyšet totéž od jakési ženy rejši kdesi v horách... předané jako vzkaz přes dívku, o níž ještě nikdo netušil, že bude jeho, ani ona sama... měla úplnou pravdu, všichni si ještě mysleli, že jde o Halimu... ale i kdyby tahle část neplatila... i kdyby si to jeho milovaná, tak přímá a otevřená, všechno vymyslela... což je samo o sobě téměř nemožné... ten vzkaz sedí, do posledního slova, a není nikoho, kdo by byl mohl Abír ty věci odhalit. Mavé poslední ze všech. Mluvila by sama proti sobě.

            "Pověz mi něco o té věštkyni," tázal se jako ze sna, aniž pořádně věděl, co mu vlastně bude platné, když o tom uslyší. "Jaká byla?"

            "Nu... měla v sobě jistotu. Byla si vědoma, že má schopnost poznat věci, a že jsou pro lidi důležité. Myslím... myslím, že to říkala s láskou. Neznala nás, ale záleželo jí na nás, na tobě i na mě, i na dalších. Jinak... byla docela obyčejná, jako asi tak ženy jejího lidu bývají. Tmavé vlasy nakrátko, snědá, trochu hubená... ale její dítě bylo nezvykle krásné, rusovlasé a zlatooké, přitahovalo pohled, jako by z něj něco zářilo... hanin?"

            Šámat si dobře uvědomoval, že si všimla, jak v něm všechno ztuhlo. Přesto však tentokrát neodpověděl.

 

 

díl II.

 

Lid moře

 

16.

 

 

            Kolem byla tma, tma a děsivý hukot, který stále sílil. Susika se z posledních sil držela jakéhosi kousku skály a věděla, že jakmile se pustí, bude to její smrt. Skála byla mokrá a ujížděla jí pod zkřehlýma rukama. Všichni, které kdy měla ráda, byli mrtvi, věděla to. Cítila žal i hrůzu, ale vyčerpání nabývalo na síle a stále víc ji pohlcovalo. Bude se muset pustit, bude... a bude koneckonců úleva to udělat...

            S bušícím srdcem se probudila. Kolem byla opravdu černočerná tma, třebaže ticho, a ruce měla opravdu zkřehlé. Špatně večer přiložila, jako už tolikrát. Zaposlouchala se do oddechování pokojně spících dětí, ale nepřinášelo jí to úlevu. Co když něco opravdu přijde, co když se něco zlého stane - jim? A její muž tu nebyl, aby se k němu přitiskla a hledala upokojení v jeho náručí...

            Zimomřivě se zachumlala do kožešin, s trochu provinilým pocitem. Člověk nemá plýtvat přikrytím. Žena se má postarat, aby bylo ve stanu dost teplo po celou noc.

            Musí zkontrolovat děti, jestli jsou aspoň ony v teple. Věděla, že to nebude stejně k ničemu: pokud by je přikryla víc, jen riskuje, že jim bude moc horko a odkopou se... nedokázala se ale té starosti zbavit. S povzdechem zase vstala, obešla všechny děti a prohlédla jejich přikrytí. Ulehla se stejně provinilým pocitem, jako vstala. Snažit se teď zatopit nemá cenu, jen by všechny vzbudila, a pravděpodobně zbytečně.

            Účinky zlého snu byly stále znát a když konečně poněkud odložila všední starosti, úzkost ji zalila novou vlnou. Život je i tak dost těžký: ale kdyby se něco stalo dětem, byl by nesnesitelný.

            Měli pravda s Taparim dobrý rok, tehdy na počátku, než se Šami narodil. Nu, vlastně to nebyl ani celý rok, dítě přišlo v nejkratším možném čase po svatbě, ale dobrý byl. Zařizovali společný domov, sdíleli spolu všechno, a prorocká služba s ním byla nesmírně vzrušující... Jistě, prožili si i těžké chvíle, první bolestná nedorozumění, Tapari býval náladový, někdy cítila jeho lásku, jak ji objímá jako nesmírná bezpečná hradba, jindy se dovedl hněvat pro slovíčko, pro nepatrnou výtku, většinou oprávněnou, anebo z příčin, které už vůbec nechápala. Jednal s ní vždycky jemně a vlídně, ale tím silněji dovedl dát pocítit, že si právě teď nepřeje být jí blízko. Usmířit ho bývalo těžké, nedorozumění se často táhla kolik dní, mívala pocit, že už to nevydrží ani minutu, jen tak se dívat, jak chodí kolem ní, obklopený svou neviditelnou zdí: ale pokud skutečně nevydržela a rozplakala se, všechno se jen zhoršilo. Většinou musela nejenom vydržet, ale všechno vzít na sebe a nějak ho upokojit a rozveselit. Pak ale zase otočil a stal se druhou její duší, otevíral nové pohledy tam, kde nejvíc potřebovala najít orientaci, poskytoval zázemí tam, kde si nejméně byla sebou jista. A dovedl si vychutnat její drobné službičky, takže všední společný život byl přesně tak úžasný, jak si ho předem malovala, a chvíle tělesné blízkosti nadevšechno krásné.

            Nu... možná až příliš krásné. Zatímco jiné rodiny jejího lidu mívají dvě, nanejvýš tři děti, oni dva jich zvládli pět rychle za sebou. Susika si znovu povzdechla. Ano, mít děti je něco skvělého, nádherného, nevyměnila by to za nic na světě. Ale znamená to taky nikdy nekončící práci, spousty práce, od které si člověk často nemůže odpočinout ani v noci a co horšího, o které už nikdy od té doby neměla pocit, že by ji dobře zvládala.

            On malička byla peskovaná za svou pomalost a nešikovnost. Spolu s počátky prorockých vidění, která jí nikdo nevěřil, ji to naučilo utíkat do hor, skrývat se před lidmi. Pak přišlo památné období jejího života, kdy ten zlozvyk opustila a pracovala ne sice možná rychle a dokonale, ale celým srdcem. A lidé už ji uznávali jako proroka, cenili si ji podle jiných měřítek, a vyžadovali vlastně mnohem méně, než jim ve své horlivosti dávala, takže sklízela jenom tichou chválu.

            Jak dětí přibývalo, všechno se to zase pokazilo. Mít dvakrát tolik práce co ty nejšikovnější maminky mezi jejím lidem nebylo zrovna u ní to nejšťastnější řešení.  A Tapari k tomu žel ještě vydatně přispíval svým dílem. Jako lovec se vyrovnal i těm nejlepším, a tato práce ho navíc opravdu těšila: jeho rodina nikdy nestrádala hlady, a často si mohli dopřát tu radost a leccos rozdat. Když však došlo na přízemní mužské práce kolem společného domova, většinou je donekonečna odkládal, odbýval ve spěchu a nikdy nevynaložil dost námahy, aby se je pořádně naučil. Když se to dalo dohromady s její nešikovností, ustavičnou únavou a kupou dětí, které neustále vyžadovaly její pozornost, začala jejich domácnost brzy vypadat poněkud zanedbaně: a i když měli dny, kdy jim to vadilo natolik, že napnuli všechny síly a snažili se s tím trochu pohnout, už nikdy se toho tak úplně nezbavili.

            Už dávno si nevzpomínala na dobu, která by nebyla poznamenána únavou a zoufalým pocitem nehodnosti a neschopnosti. Když pozorovala první seznamování nemluvňátek se životem a ještě více později, když malí začali mluvit, když si s nimi povídala a hrála, bývala často šťastná: ten stín však z jejího života nikdy tak docela nezmizel. Často musela bojovat určitý vnitřní zápas mezi touhou dát se dětem naplno a pocitem povinnosti, plynoucím ze stále čekající práce. Většinou děti vítězily: špatné svědomí však vždycky zesílilo.

            Její prorocká služba se pozvolna smrskla na nepatrný zlomeček. Abi s ní zůstával, na to si stěžovat nemohla. Občas ji potěšil slovem, dával jí dobré nápady, co dělat s dětmi.

A mluvil s nimi, ano! Znal její největší touhu, sdílet to nejkrásnější, co zná, s těmi, které miluje. Všechny její děti měly na jejím daru podíl. Ale ustavičný shon a únava byly znát. Už dávno nevěděla, co je to ztišení a naslouchání. Starý šaut s tichým pochopením vzal zpět na sebe téměř všechno z jejích povinností: ponechal jen pár tradičních obřadních prvků, které jí zachovávaly prorocký úřad v očích lidu, a rozhodnutí v opravdu nesnadných případech. Nebylo jich mnoho: a Abi ji nikdy nenechal bez odpovědi.

            Avšak jak se tak její život pozvolna ustálil na koloběhu nikdy nezvládnuté všední práce, začal v ní víc a víc narůstat pocit osamělosti. Byla jiná: vždycky byla jiná. Vždycky tím trpěla. Ale tehdy to bylo aspoň z trochu dobrých důvodů. Měla své poslání, čekala na to, až je ostatní uznají. Teď si vlastně neměla na co stěžovat. Mohla stát klidně dál ve své službě, kdyby to byla dokázala. Mohla aspoň řádně plnit poslání ženy a matky, ale nezmohla se ani na to. Dovolila Taparimu příliš mnoho lásky, příliš mnoho dětí. Je pomalá, a má obě ruce levé. Nic nevydrží, a po dni kolem dětí usne pomalu dřív než ony, místo aby hledala srdcem Abiho. Selhala ve všem.

            Byla jiná, byla sama. Kdykoli se jen podívala, jak to vypadá v jejím stanu ve srovnání s těmi okolo, musela si to připomenout. Ale co na tom bylo nejstrašnější, ten jediný, kdo ji kdy pochopil a přijal i s její odlišností, ji teď také opustil. Čím víc strádala a potřebovala jeho pomoc, tím častěji se uzavíral do sebe, tím častější byly dny, kdy světlo jeho očí a úsměvu zažehly děti, ale kolem ní chodil, jako by tu vůbec nebyla. Stále delší byly jeho lovecké výpravy a na práci doma už vůbec nesáhl. Nakonec si musela to nejnutnější pospravovat sama - netřeba dodávat, jak to pak při její šikovnosti vypadalo. Teď už jí její stan připomínal i to, že láska jejího muže vyhasla. Už skoro ani nechtěla, aby byl častěji doma. Když ho neviděla, dalo se lehčeji snést pomyšlení, že už ji nikdy nebude milovat. Je sama dokonale. Nemožná, neschopná, a opuštěná.

            Vlastně už dlouho plnila její duši černota, chlad a bolest, pramenící z toho vědomí. Stejná černota a chlad jako dnešní noci tady ve stanu. Žádný aspoň trochu žhavý uhlík, který by do toho zamrkal útěšným očkem. Její modlitby se vlastně už dávno nepozorovaně soustředily jen na jediné.

            Abin, pomoz! Já už takhle dlouho nevydržím!

            Ale odpověď nepřicházela. Bylo stále hůř.

            Kolik je to už měsíců, co k ní Abi naposled promluvil? A i to bylo jen kvůli jakémusi obtížnému rozhodnutí... nakratičko.

            Ne, prosím! Neopouštěj mě ještě i ty! A prosím, nedovol, aby se to stalo... aby se cokoli zlého stalo dětem!

 

 

            Tapari se jedním rázem vytrhl ze zlého snu a jeho lovecké instinkty okamžitě vyhodnotily okolí. Nic... pokojná noc, ani stopy po nebezpečí. Byl to opravdu jen sen, zvlášť děsivý, ale nesouvisející se skutečností.

            Co se v něm vlastně dělo? zatápal v mysli bez většího zájmu. Proč byl tak strašný? Snad právě tím, co vidět nebylo. Černočerná tma, hrozivý hukot či řev, vědomí neodvratné zkázy všeho a všech, co kdy miloval... vize konce světa. Br! Raději na to nemyslet...

            Nu, koneckonců, není se vposledu čeho bát. Tebel aher existuje. Je tu jeden skutečný Bůh, a má zájem o lidi. Že život jednou skončí, každý zvlášť a možná i všechny dohromady, každý dobře ví. Ale je to jen cesta do neznáma, nic horšího. A ještě k tomu to má všechno v rukou někdo, na jehož charakter je spolehnutí.

            Zvláštní, jak málo ho to dokázalo uklidnit. Věděl to, uvědomoval si, že to tak je. Ale podivně málo to na něj působilo - jako něco neskutečného. Hrůza, kterou ve snu zakoušel, byla proti tomu velmi živá.

            Koneckonců, ví to opravdu jistě? Může někdy člověk na téhle zemi vědět něco opravdu jistě? Stále jen čte stopy, znamení: může se v tom zdokonalovat, ale to není zárukou, že je někdy nepřečte špatně.

            Nepochyboval, když byl jeho život zázrakem ušetřen. Věřil nadšeně ve chvíli, kdy nejenom dostal svou milovanou do náručí, ale navíc se mu brány tebel aher otevřely. Jenže koneckonců, co se tehdy doopravdy stalo? V pravou chvíli se spustil déšť, pravda, mnohem silnější než obvykle, ale stát se to koneckonců může. A zbytek mohl být už teprve dílem náhody - a toho, jak pracuje lidská duše. Od té chvíle uplynulo víc než dvanáct let a za tu dobu se mnohé stalo, co ty zážitky přehlušilo.

            Nebo spíše nestalo.

            Pokud opravdu byl od počátku za tím vším skutečný Bůh, takový, který má o ně zájem, pak jsou jeho záměry těžko pochopitelné. Jeho milovaná chodí jako stín, uštvaná, sklíčená, sužovaná stálými vlastními výčitkami, její prorocký dar se vpodstatě už úplně vytratil. Za jejími tak četnými zraňujícími slovy není nic jiného, jen únava a bolest, dobře to ví. A stěžuje si plným právem, zklamal ji, nedokáže se vypořádat ani s těmi nejvšednějšími povinnostmi, a už vůbec jí nedokáže účinně pomoci, aby se z toho opravdu dostala a byla zase šťastná... Možná ho dokonce má pořád ještě ráda, jen je tak vyčerpaná a smutná, že mu to nedokáže dát najevo... ale kdyby ho měla ještě ráda, snad by to aspoň zkusila, aspoň někdy! Snad by aspoň ocenila, jednou za čas, jeho lovecké umění! Nedělá přece špatně úplně všechno!

            Nu, ať je to jak chce, nemůže si stěžovat. Zavinil si to sám. Naplodil jí nerozumně kupu dětí. Nepomáhá jí tak, jak by potřebovala. Sama také dělá, co je v jejích silách, a často velmi dobře, a ani sama sebe za to nedovede ocenit, utápí se v nekonečných výčitkách. A má pravdu. Protože to, co dělají, jeden jako druhý, zkrátka nestačí.

            Jenže proč? Jestli je s nimi, jestli je aspoň s ní, skutečný Bůh, proč to nechal dojít takhle daleko? Kdyby ho tehdy byl nechal popravit, bylo by to mnohem lepší! A když už ho chtěl nechat žít, což je od něj rozhodně hezké, mohl mu přece dát poznat, co má dělat, aby se o ni dobře postaral! Nebo, pokud viděl, že bude tak natvrdlý a nepochopí to, mohl mu aspoň říct, blázne, neber si ji, jen ji uděláš nešťastnou! Byl by se s tím smířil, i když těžko... bylo by to snesitelnější než tohle! A nejde přece jen o jejich rodinnou pohodu, jde o její prorocký dar, o propojení mezi ním a jeho lidem... to by mu přece nemohlo být takhle jedno!

            Někde jsi špatně přečetl nějaké znamení, Tapari. Jestli vůbec je, a to je přece jen asi pravděpodobnější, jsou jeho povaha a záměry zřejmě jiné, než sis původně myslel...

            Anebo jsi sešel na scestí. K něčemu tě vedl, něco pro tebe měl připravené, ale tys to prostě minul... Měl ses stát obětí za její lid, něco pro ně vykonat, ale těch posledních dvanáct let tomu vůbec neodpovídá.

            Pravda, cosi v tomhle směru už se stalo. Možná už má svůj velký čin za sebou, a teď je na něm, aby se osvědčil ve všedním životě, jako každý jiný člověk. Ale co když ne? Co když je tahle mizérie jen projevem toho, že se do všedního života příliš ponořil a zanedbal to, co bylo opravdu důležité?

            Tak čti stopy dál, člověče... hledej! Musíš na to aspoň zkusit přijít, musíš zkusit najít nějaké řešení!

            Kdyby tak aspoň našel někoho, kdo by mu pomohl... kdyby se mu tak podařilo najít jeskyni akami, tu ve které spal, když ho tehdy zachránili! Mezi nimi by mu tebel aher zase byla blízko, ví to... Jenže už v těch místech hledal několikrát, a marně. Buď ji mají nějak skrytou, nebo se stěhují z místa na místo a toto je teď opuštěné... jejich sídliště nepoznáš od neobydlené jeskyně, jakmile jednou odejdou...

            A v tu chvíli, jako dar nebes, se mu vrátila vzpomínka na to, co mezi nimi prožil. Ta tam byla tíže nepovedeného života, ta tam hrůza zlého snu. Znovu se cítil uprostřed jejich písní a bolest tála a odplouvala v jejich kráse...

            Moře, modré moře, teplé a příjemné. Už se ho nebál, neboť v něm nebyl sám. Omývalo mu nohy jemnou pěnou, zatímco ona ho držela v náručí stejně něžně, jako to uměla maminka. Její tvář, která se k němu skláněla, byla modrá jako nebe, možná malinko do šeda; oči temné a veliké jako oči koní, huňaté kučeravé vlasy o něco světlejší, snad tmavohnědé - také jako u koní. Tichounce zpívala, zavřenými ústy, zpívala a usmívala se přitom a její píseň byla tak krásná, že se mu svíralo hrdlo, ne však lítostí... věděl, že se stalo cosi zlého, že ho postihl veliký žal, ale na ten si v tu chvíli vůbec nemohl vzpomenout, bylo to příliš krásné...

            Ne, neprobouzej se, Šami! Zmizí ti, jako už tolikrát!

            Ne, tohle není sen. Dobře ví, že se dávno nejmenuje Šami. To jméno mu bylo odepřeno i při vstupu do nového života: jen svému dítěti ho mohl dát. Ale zároveň ví i to, že je Šami, a stále bude. To, co prožil, je navždycky jeho. Možná to dokonce má nějaký smysl v jeho životě, mohlo by to být někomu užitečné.

            Jamai... lid moře.

            Jednou nás Abi vyvede odtud, přes moře, a daruje nám novou zemi k bydlení, velikou a krásnou, kde budeme zase žít ve svobodě a v hojnosti.

            Jak je možné, že si dosud nikdy neuvědomil tu souvislost? Jejich osud je připoután k moři, stejně jako je k němu připoutána jeho duše tím jediným okamžikem, kdy prožil krásu, která se nedá zapomenout! A je přece poslán, aby jim pomohl, aby pro ně nasadil život. Jak je možné, že ho ještě nikdy nenapadlo, že pro ně má udělat právě tohle?

            Narodil se v přístavním městě. Vůně loděnic ho ráno probouzela a večer uspávala. Jestli někdy v životě věnoval něčemu soustředěnou pozornost, bylo to určitě tomu, co objevoval při prolézání přístavu v Gabradinu. Dokáže postavit loď, možná s potížemi, ale dokáže to, zná ten postup zpaměti krok za krokem do všech podrobností... a řídit ji rozhodně zvládne levou rukou poslepu!

            Pomalu, člověče, pomalu. Zase už se do něčeho vrháš po hlavě, zase už ses rychle nadchl pro něco, co možná nevyjde...

            A mám snad co ztratit? Už jsem tu zkazil, co se dalo, a promarnil dvanáct let! Když se pokusím udělat aspoň něco, určitě to nebude na škodu!

            Prostě to zkus, Šami. Jdi za svým snem. Třeba jim tu jejich novou zemi najdeš...

 

 

17.

 

 

            Šámat nespal. Nespal už tak dlouho, že mu to ani nepřipadalo divné. Zvykl už si, že noci vypadají právě takhle: podivná samota uprostřed přelidněného paláce, pocit celkové zbědovanosti, střídání okamžiků, kdy dokáže něco rozumného dělat, a ochromující únavy, která však nikdy nevyústí v odpočinek. Jeho spánek zemřel zároveň s jeho milovanou.

            Ještě se držel na nohou. Potomka bohů nezdoláš tak snadno. Přes den dosud zůstával nasim, oporou říše, prozíravý v rozhodnutích, pevný v jednání, břitký k nepřátelům. Stálo to však stále víc námahy a bolesti.

            Noci... byly jeho. Mohl si sám rozhodnout, kolik času stráví prožíváním pusté prázdnoty po odchodu bytosti, bez níž už si neuměl život představit: marným hledáním souvislostí a smyslu v celé věci. Někdy měl pocit, že je poctivé, aby v tom došel až na konec, aby se tím prokousal beze zbytku, nic nevynechal. Někdy měl pocit, že jen marní čas, a vyplnil ho raději prací, nakolik dokázal. Po ukončení panovnického rituálu se však už nevěnoval žádným obřadům, žádným meditacím.

            Jeho vztah s Paní se dostal poněkud na hranu.

            Byly dva možné výklady celé věci. Buď ho zradila jeho milovaná a dopadla na ni právem kletba, kterou přijala. Bylo to nemožné, nepředstavitelné, zvrácené i jen jako představa... věděl však, že takové věci už se v životě dějí. Nebo ho zradila Paní: a zradila ho tak zoufale zbaběle a nízce, že takové jednání nejen neodpovídalo někomu z bohů, ale i mezi lidmi by bylo v pohrdání. Ani poslední z otroků by tak nejednal: rozhodně ne v Gabradinu. Zdejší otroci jsou možná primitivní, ale mají svou hrdost.

 

 

            Nesčíslněkrát se mu vybavoval v mysli ten poslední rozhovor, který s Abír měli: chvíle, kdy ji viděl živou a srdečnou, v rouchu bílé barvy, kterou tak milovala a která tolik umocňovala její krásu. I jako maminka dvou synů byla štíhlá a pružná, její pleť byla bez poskvrnky, temné vlasy se leskly jako drahokam a v očích se odrážela všechna její síla, radostnost a láska. Tak krásná... i ten poslední večer. To, co mu potom přinesli, mělo její rysy, připomínalo to náznakem její půvab, ale nebyla to ona, ne, strašlivě ne!

            Kde jsi, moje milovaná? Kde září skvost tvého srdce v tebel aher, který bůh si ho vsadil do své koruny? Dovoluje ti vysoké postavení, kterého jsi tam bezpochyby dosáhla, alespoň zdálky mě zahlédnout?

            I jako vdaná žena se oblékala do bílé: a do zelené, pokud si chtěla vyjet do přírody. Mnozí ji proto měli za oddanou ctitelku Peri, Dárkyně plodů: do chrámu však nechodila nikdy a on věděl, že nikdy nekoná žádné obřady, ani veřejně, ani v soukromí. Někdy bývala delší chvíle zamyšlená a někdy věděl, že se pohybuje v tebel aher, nebyla s tím však spojena žádná meditace v pravém slova smyslu, žádné vědomé soustředění ani uvolnění. Její zbožnost byla stejně přirozená jako všechno, co kdy dělala.

            Možná tím probouzela jeho zvědavost ze všeho nejvíc. Čím obřadnější formu kontakt s tebel aher měl, tím víc se mu to protivilo, i když samozřejmě plnil v rámci možností vše, co bohové od panovníka žádali. Svazovalo to: a dráždilo pocitem, že ho bohové podvádějí, chtějí po něm něco, co ve skutečnosti nepotřebují, nemohou potřebovat. Pokud někdy někdo bude v tebel aher žít tak jako oni, jistě to bude právě tak, jak to vidí na své ženě. Čistě. Přirozeně.

            Občas nevydržel a prohodil otázku - samozřejmě s dodatkem, že mu v žádném případě nemusí odpovídat, pokud nechce. Usmívala se tomu a říkala, že vlastně nic neví a nechce ho zbytečně zmást nějakým svým klamným pocitem. Nemá vlastně žádné náboženské přesvědčení, pevně vymezené nějakou tradicí. Jen věci cítí, připadá jí, že jsou tak a tak, nebo to ani nedovede dát do slov, jen cosi tuší. Někdy je vídá formou obrazů, ale často je nedovede slovy popsat natolik, aby jí to stačilo jako věrné.

            "To mi přece nevadí," odpovídával. "Sdílej se mnou svou duši, chci ji vnímat, nic víc!"

            Teprve onoho večera povolila. Dlouhou chvíli se zamyslela nad jeho otázkou, jako by ji slyšela poprvé, pak vzhlédla a usmála se: a ten úsměv byl plný radosti a lásky jako vždycky, a přece podbarvený zvláštním smutkem.

            "Dobrá tedy, hanin! Ptej se, nač se ti líbí!"

            "Opravdu se smím ptát na cokoli?"

            "Smíš."

            "Kdo je tvým bohem? Jaké má jméno?"

            "Nevím... myslím, že ani není potřeba jeho jméno znát. On prostě opravdu je - to stačí."

            Šámat věděl, jaké to je, když nějaký bůh vstoupí do místnosti. Znal důvěrně přítomnost Paní, kterou zakusil při mnoha příležitostech: vnímal však i jiné bohy, pokud se dostavili. Nyní to bylo jiné. O poznání silnější. O poznání blahodárnější než Paní, a o poznání děsivější. Nebál se však, vlastně se těšil z toho zážitku: měl je rád, i když mu někdy nepřinesly odpověď na jeho otázky a skoro nikdy na ty důležité. Pohlédl své ženě do očí a ona hleděla na něj a dlouhou chvíli jim stačilo prostě jen to, že oba věděli.

            "Všichni bohové opravdu jsou," namítlo však potom jeho racionálnější já.

            "To ano... ale on je jiný než oni všichni. Mnohem... skutečnější."

            Měla pravdu.

            "Jak je to možné?"

            "Nevím. Cítím to tak."

            "Horský lid říká něco hodně podobného."

            Nepoužíval už slovo rejši, ne když mluvil s ní - a také ve svých vlastních myšlenkách. I v tomhle měla pravdu: bylo nesprávné a zbytečné používat hanlivých přezdívek pro jakýkoli národ. Člověk má mít úctu i k nepřátelům.

            "Já vím. Nepřevzala jsem svou víru od nich - ale nemohu vyloučit, že to je tentýž bůh."

            "Jaký tedy je? Co je hlavní sférou jeho vlivu?"

            "Snad... láska? Život?"

            "Proto chodíš v zelené a bílé?"

            Zasmála se.

            "Ale ne, dává mi svobodu nosit, co chci. Jsou to moje barvy, mám je ráda."

            "Protože máš ráda jeho," namítl vážně. "Jste propojeni: jeho duše se promítá do tvé."

            "Snad."

            "Ale není to Peri?"

            "Ty víš, že ne."

            "Proč?"

            "Protože je jiný. Opravdu jiný než všichni. Má v sobě něco z Peri, to ano, ale z jiných také. Myslím... myslím, že má v sobě něco z každého z nich."

            "Není tomu tedy nakonec tak, že ctíš božskou kelíl samu?"

            "To taky ne. Kelíl je příliš beztvará, příliš neosobní. On má v sobě něco z každého z nás, ale zůstává mimo nás. Žije. Necítí věci méně než my - cítí je mnohem víc. A pak, myslím, že v sobě nezahrnuje přece jen úplně všechno."

            "Ne?"

            "Jsou v něm všechny věci... ale tak jak mají být. Jeho síla je neuvěřitelná, síla moře, horského větru, sesuvu půdy jsou jen slabým odrazem: ale pamatuje na každého broučka, na každé stéblo trávy. Zná hněv, je ochotný bojovat, pokud nezbývá jiná možnost - nikdy však neublíží, není-li to nezbytně nutné. Zná hrdost, ale ne nabubřelou pýchu: nikdy nemyslí sám na sebe."

            "Zná... nenávist?"

            "Ano. Ale... nikdy nemá v nenávisti nic živého."

            "Koho tedy?"

            "Zlo samo o sobě. Stav, kdy věci jsou, jak být nemají."

            "Jak víš, jak věci mají být?"

            "Nevím to. Nevím ani, jestli to vždycky cítím správně. Ale někdy to cítím - a ty, hanin, zrovna tak."

            "Snad."

            Zamyslel se nad tím. Nu ano, cítí to. Cítí, jak ho tomu naučili, ctí tradice svého lidu - a má je v krvi. Nesnáší lenost, marnění času, zbabělost a slabošství. Ale mohl by o sobě říci, že ví, jak mají věci být, všechny věci? Může vůbec kdy někdo, třeba i bůh, o sobě říci něco takového?

            A jak tak přemýšlel, uvědomil si znovu tu Přítomnost, silněji než prve, jasněji. Byla taková jako jeho žena sama: živoucí, strhující, divoká, silná a krásná. Plná lásky. Plná lásky k němu... nebo si jen Abír do něj promítá, nedokáže je od sebe oddělit? A ano, bylo tam něco z toho, o čem mluvila... najednou cítil, že může poznat, co je dobré a co zlé, neví jak, ale ví, že může... stačí se už jen maličko otevřít, maličko přiblížit a všechno zlé v něm bude hořet jako suché listí... a jeho to vědomí přitahuje, přitahuje ho jako můru plamínek svíčky...

            "Tvůj bůh je Plamen života," vydechl, aniž si uvědomoval, co říká.

            Nebyl z těch, kdo snadno couvnou před bolestí. Zejména ne, když byla spojena s něčím tak úžasně vzrušujícím jako v tuto chvíli. Dovolil své duši ten krok, po němž toužila.

            "Tvůj bůh nemá rád mou Paní," vyslovil vzápětí.

            Bolest byla poněkud slabé slovo. Dvě vesmírné síly se v něm střetly... válka bohů v jeho duši!

            "Myslím, že má. Jestli něco nemá rád, pak jen to, co je v ní zlého."

            Dal si čas, aby to zvážil z nadhledu, a jeho srdce v tu chvíli také udělalo krok zpět, vrátilo se do bezpečného odstupu, aniž to postřehl.

            "Třeba v ní z jeho pohledu není nic dobrého. Odvěcí nepřátelé... Život a Smrt."

            "Život není prostě protiklad smrti, hanin. Život je něco, co je: smrt je to, co není. Už jen tím, že tvá paní prostě je, je jeho dítětem, jako my všichni."

 

            Ta myšlenka mu v srdci utkvěla nejvíc. Něco na ní bylo, stála za zamyšlení. Vracela se mu stále znovu celý zbytek večera a nevnímal už příliš přítomnost onoho zvláštního boha, pokud tam vůbec ještě byl, a žel, často ani přítomnost své milované samotné. Jak málo si vážil těch posledních okamžiků, co spolu měli! Jak málo si je vychutnal!

            Usnul až k ránu a když se probudil, byla pryč. O pár hodin později mu ji přinesli mrtvou.

            Jela rychle, jak ráda jezdívala, a její kůň byl dobrý a cesta hladká. Nikdy už nikdo se asi nedozví, proč klopýtl a padl, ale takové věci se stávají. Dopadla tak, že srazila vaz. Na místě mrtvá.

            I takové věci se stávají.

            Znal však Paní už příliš dobře, aby dával příliš vysokou pravděpodobnost pouhé náhodě. A i kdyby, což Paní není bytostně propojena s každou smrtí, a zejména předčasnou?

            Až příliš snadno se nabízela myšlenka, že jeho milovaná překročila mez, po kterou ji Mavé byla ochotna snášet. Dokud byla jen protiváhou v jeho životě, poskytovala jí jeho prostřednictvím víc moci, směla žít. Pak, jednou jedinkrát, mu odhalila svého boha, vzbudila jeho zájem, podnítila jeho touhu natolik, že došlo ke kratičkému zápasu... a zaplatila to životem. Paní ji prostě smetla mocí, odstranila ji, nedala mu možnost zjistit víc... a pokud to skutečně udělala, bylo to zoufale ubohé. Měla arci právo na jeho věrnost, ale danou dobrovolně, navzdory všemu! Měla právo dát pocítit svůj hněv jemu, kdyby ji zradil: ji měla nechat na pokoji!

            Proč, proč to všechno! Chladně uvažující část jeho rozumu mu našeptávala, že by mu stejně nebylo naprosto k ničemu, kdyby to věděl - jeho srdce však ta otázka mučila, vracela se v nekonečných kruzích stále znovu. Potřebuje vědět, jestli může být někdo z bohů zkrátka a dobře podlé a zbabělé stvoření... ano, na tom něco bylo. Jenže tak otázka nezněla, i to dobře věděl. Ne ta nejdůležitější. Co potřeboval vědět především, bylo, kdo za to může? Bylo potřeba najít viníka, ano, najít a potrestat. Tvrdě. Nenajde pokoj, dokud se to nestane.

            Inu, jedna z odpovědí, a určitě správná, zněla, že si za to všechno může sám. Člověk, který spojil svůj život s božstvem Smrti, nemá pomýšlet na manželství: nebo aspoň, pokud ho cítí jako svou povinnost vůči říši, má své manželství přizpůsobit stavu věci. Byl zaslepený, šel za nejvyšším možným cílem, jak byl zvyklý, a tohle je výsledek. Chtěl ženu silného ducha, tu nejlepší z božského rodu, a navíc takovou, s níž ho spojí hluboká láska, a právě proto musela zemřít. Kdyby byla jako všechny ostatní, stala by se po sňatku prostě matkou dětí, v tebel aher bezvýznamnou: Mavé by si jí ani nevšimla. Kdyby je nepojil tak silný cit, respektoval by její tajemství a nesnažil by se dostat se k ní blíž, porozumět jí ve všem. Choval se jako blázen! Kdyby proti němu její otec povstal a domáhal se práva šava, musel by jeho případ posoudit jako spravedlivý!

            Kuriózní myšlenka, ovšem. Ani v nejhorším snu by pana z Tapuaru nenapadlo udělat něco takového. Ale právo by na to měl. Jeho panovník není v situaci chladnokrevného vraha, někoho, kdo cennou lidskou bytost odstranil úmyslně. Je na tom hůř: je v situaci někoho natolik neschopného, že něčí smrt zavinil nechtěně! Šámat sebou bezděčně pohnul, jako by měl v úmyslu se znechuceně odtáhnout sám od sebe. Připravil zemi o někoho tak vzácného, tak nenahraditelného, a tak zbytečně, tak nešikovně! Jen proto, že nedomyslel důsledky!

            Nebylo by tedy nejlepší vzít na sebe právo šava dobrovolně? Uznat svou chybu, smířit se s vědomím, že dovede být mnohem hloupější, než si myslel, a žít i za ni, po ten čas, co bude ještě naživu?

            Ach, bylo by to nejlepší - kdyby mohl! Právo šava není prostředek, jak se čestně vyrovnat s vlastním svědomím, je to trest, a krutý, dobře to ví! V silách člověka je žít naplno pouze jeden život: zvýšeným úsilím zvládneš snad malinko navíc, ale rozhodně ne dvojnásobek - a možnost zvýšit úsilí jasně dokazuje, že jsi zatím nežil naplno ani sám za sebe, takže to vposledu není nic platné. A pokud dojde na vyloženou dřinu a odříkání, lidský život to zkrátí či všelijak naruší, a výsledek je týž. Možnost vzít na sebe život své ženy by byla neskutečným požehnáním: co by za to dal, kdyby dokázal milovat jako ona... nahradit matku svým dětem! A vstoupit do služeb jejího boha je možnost neuvěřitelně lákavá, za jakýchkoli podmínek. Hle, i teď, ubité žalem a únavou, jeho srdce okřívá, sotva na to pomyslí! Jenže to všechno je pro něj naprosto nedosažitelné, neboť je uvězněn pod břemenem života vlastního.

            Všechny jeho síly patří zemi. Nemůže si dovolit je věnovat něčemu jinému. A pokud jich využije pro zemi skrze své děti, což rozhodně do značné míry udělá a udělat má, ten díl už nikdy nebude patřit zemi prostřednictvím jiných věcí. A nikdy, nikdy a žádným způsobem, jim to nenahradí matku!

            Věnovat tomu úkolu čas a energii, které hodlal dát cestě za poznáním, hledání nesmrtelnosti? Ať je vezme čemukoli, vždycky budou někde chybět. A v posledních letech věnoval cestě za poznáním beztak až příliš málo času!

            A pokud jde o to druhé... je to ještě horší. Není sám svůj, je otrokem, otrokem božstva, s jehož zájmy se služba bohu, kterého ctila Abír, zcela zjevně neslučuje. Mohl by se mu dát i přesto, ale jedině za cenu zrady. Za cenu toho, že opustí kus svého vlastního života.

            I když, koneckonců, proč vlastně ne? Proč neopustit božstvo, ve kterém se zklamal, a nepřijmout jeho hněv, který na něj pravděpodobně dopadne, jako trest za svůj vlastní díl viny na celé záležitosti? Což právě to by v celém tom trápení nedávalo největší smysl? A kdyby se mu podařilo spojit s tím, koho ctila Abír, s božstvem života samého a víc, božstvem, jehož prvořadým cílem je, aby věci byly tak, jak mají být, což by tím nezískal vlastně tu nejlepší pomoc k plnění svého nejdůležitějšího cíle?

            Je vyvolený pro velké věci. Má se stát požehnáním pro svůj lid, a objevit tajemství nesmrtelnosti. Ale jen čisté srdce může dosáhnout takového cíle. Proto ať věnuje všechny síly především tomu, aby střežil své srdce: ať je chrání čehokoli zlého a především vraždy a nenávisti, neboť jinak se mu může stát, že své poslání promarní...

            Slovo... z neznáma. Ale slovo opravdu pro něj. Moc málo pozornosti mu věnoval ta poslední léta! Místo toho se několikrát pokusil zjistit víc o Jermiho dítěti, vypátrat, zda skutečně žije a kde - i když meditace kdovíproč vždycky selhala a ještě v něm zanechala podivně provinilý pocit, který mu zabránit věnovat pátrání více úsilí. Ano: protože tak to nemělo být. Jeho cestou bylo opustit jakoukoli nenávist a hledat vyšší věci!

            Inu... možná. Neboť i další věc je jasná, a to ta, že se nechává unést svými sny, maluje si klamné naděje. Měl by se stydět, něco takového si nasi skutečně nemůže dovolit. Je ve službách Mavé, a na tom se nic nezmění, i kdyby stokrát chtěl zradit a nést si následky. Ví, jaké by ty následky byly. Věděla, jak ho získat: a ví, jak si ho udržet. Má ho pevně ve svých spárech, ta proradná, vražedná, nenáviděná, ano, nenáviděná! A čím víc nenávidí, byť i sám sebe nebo ji samotnou, tím pevněji ho drží!

            Proradná... od samého začátku! Zahnala ho do kouta, vynutila si zasvěcení. Osladila mu to nadějemi, pravda, ale klamnými! Dosáhl poznání, tebel aher je pro něj mnohem skutečnější než před deseti lety, ale tajemství života není o nic blíž! Snad proto, že moc, kterou mu dala, se vždycky tak či onak týká zabíjení. Dalo se to čekat, jistě! Ale on od samého počátku neměl na vybranou! Přinutila ho, aby se jí odevzdal, žádá krev, jeho ne v poslední řadě, a čím mu oplácí? Zabila mu ženu. Zabila mu otce, ano, jistě, dala mu tím mnoho moci do ruky. Ale kdo se jí o to prosil?! Usmrtila mnoho jeho nepřátel, pravda. Jenže proti většině z nich neměl jiné důkazy než ty, co mu ona sama poskytla! Jediné, co ví, je, že v ní má kata, který si sám vybírá oběti. Vybírá si je, protože lační po jejich krvi. Mnozí z nich byli schopní lidé, často právě ti nejlepší. Kdo ví, kolik z nich skutečně kulo pikle proti němu! A pokud ano, jestli to vůbec bylo nutno řešit jejich smrtí. Zabíjení, samé zabíjení! Už ho má dost, navždycky!

            Jediná smrt, kterou od ní kdy doopravdy potřeboval, byl Jermi. Dobrá, v tom mu pomohla. Ale nechala kdesi žít jeho potomka, takže to celé bylo k ničemu! Myslí si o sobě bohové, že si mohou dovolit úplně všechno? Kdyby takovouhle práci odvedl někdo ze služebnictva, dal by ho popravit bez váhání!

            Šámat mimoděk sevřel pěst, zároveň ale cítil, že je mu líp. Hněv byl mnohem lepší než beznaděj a žal. Využije ho, prověří si Mavé samotnou, i kdyby to bylo to poslední, než ho rozdrtí. Aspoň si zjistí, na čem skutečně je! Na to sílu ještě má.

            Soustředil se, postavil se proti ní, moc proti moci. Dotíral na její mysl, na její vzpomínky. Proč jsi neodvedla pořádnou práci? Jak to, že jsi nechala žít potomka mého nepřítele? A jak jsi odstranila jeho samotného? Udělala jsi aspoň to spolehlivě?

            Zpětný úder kupodivu nepřišel. Ale ani odpověď. Unikala mu, kroutila se mu pod rukama, slizká jako had. Zesílil tlak, naléhal co mohl.

            Nikdo živý toho jména nebyl!

            Cože?

            Nu ano, pochopitelně. Tak proto tedy... Zlobil se na ni zbytečně - zapomněl, že sám tenkrát odvedl práci až příliš dobrou.

            Už chtěl pokračovat, zmáčknout ji ohledně Jermiho potomka, ale zarazil se. Najednou cítil, jak by zareagovala. Ovšem, poohlédne se, zničí, stačí říct! Ještě by z toho měla prospěch, žádala by novou oběť krve... a s potěšením by se vydala usmrtit to dítě. Chce to opravdu tak nutně? Neměl před chvílí zabíjení dost?

            Pravda, pokud by to zájem státu vyžadoval, nesměl by se zastavit před ničím. Ale koneckonců, je teď na vrcholu svých sil, vládu má pevně v ruce, a že by opustil palác a věnoval se, byť jenom na čas, čistě duchovní pouti... nu, nevidí to už tak nadějně jako dřív. Jermiho potomek mu vlastně nemůže nijak zvlášť uškodit. Rozhodně to nestojí za to, aby dělal Mavé radost další obětí, ne teď.

            A své hledání by tím beztak jen ohrozil, ne mu pomohl...

            Střez své srdce před čímkoli zlým, především před vraždou a nenávistí...

            Nu, tak slepý není, aby neviděl, že poselství a zpráva o dítěti přišly zároveň opravdu zvláštní náhodou. Kdykoli se pak pokusil zjistit víc, vždycky se svědomí ozývalo, vždycky v koutku duše cítil, že to tak nemá být.

            Jen ty sám, jen tvé vlastní srdce, tě může ohrozit. Pokud bude čisté, Mavé tě nemůže mít v moci, ne úplně. Zabíjení a nenávist vytváří mezi vámi pouto: čím víc využíváš jejích služeb, tím víc jsi jejím otrokem. Ale což to nejde i obráceně? S každým s bohů se propojuješ skrze sféru jeho vlivu. Co když stačí prostě jít za tím, co je dobré, za tím, jak věci mají být, hledat to srdcem, zařídit podle toho svůj život, a spojení mezi tebou a tím, koho Abír ctila... a tedy skrze něj i s ní samotnou, se udrží? Třeba aspoň nitka... i to by bylo až příliš krásné...

            Moje milovaná... tajemství života jsem se příliš nepřiblížil, ale pokud bych měl věřit

o jednom člověku, jen tom jediném, že překonal vlastní smrt, byla bys to ty. A je-li tomu tak, jsme oba v tebel aher, ty i já. Život a smrt znamenají moc, strašně moc, ale přece jen ne všechno...

            Dovedl si představit, co by řekla. Myslíš, můj milý, že to, o co nějaký skutečný bůh stojí na prvním místě, je obřad zasvěcení?

            Naděje... tak krásná.

            Ano, už se rozhodl. Tohle dává smysl, a dobrý. Půjde za svým cílem, půjde za ním cestou, která mu byla odhalena jako ta pravá, a kterou tak beztak i sám cítí. Žádné zabíjení už - a žádná nenávist. Ani k sobě samému ne. Selhal těžce, a přijme za to trest, to stačí. Přijme tak ztrátu své milované samotnou. A vezme na sebe právo šava. Nahradí ji jejímu bohu tím, že bude žít podle jeho představ: to může udělat se ctí, a dokonce i Mavé sama mu nebude bránit, potřebuje svou protiváhu. A nahradí ji lidstvu: právě tím, že udělá všechno pro to, aby našel způsob, jak zvítězit nad smrtí. Nu a pokud jde o temnou bohyni samotnou...

            ...nesoudím tě já, Mavé, Paní smrti. Tvá vlastní podlost a zbabělost nechť tě soudí, a nechť se ti dostane trestu podle práva. Nechť se všechny tvé záměry zmaří a ty sama nechť padneš pokořena k nohám boha, kterého jsi připravila o služebnici...

 

            Tentokrát čekal zpětný úder najisto, a nezklamal se. Bolest v něm zkrátka naráz vzplanula, způsobem, jaký dosud neokusil, a to bylo co říct. Rdousila ho, ale držela ho na samé hranici smrti. Nepoddá-li se, neodvolá-li svá slova, smrt přijde: a změní tohle v trvalý stav!

            Poddat se? Něco takového ho ani nenapadlo. Ustojí, co ustát musí, a vyjde z toho silnější, jako vždycky. A pokud jde o Mavé - hle, skutečně ji potrestá její vlastní podlost! Její záměry se zhatí právě tím, že ho zabije! Kdo ví, kdy ji zas nějaký nasi v Gabradinu bude sloužit, pokud vůbec!

            A pak bylo náhle opravdu po všem. Zmocnil se ho pocit svobody a lehkosti, svěžesti a nesmírného volného prostoru, plného světla. Život... nový rozměr života, který neokusíš jinak než tím, že projdeš smrtí. Nevnímal však své okolí zřetelně, neboť Paní byla s ním a její přítomnost byla silná a strhující.

            Poprvé měla odhalenou tvář a ta tvář byla krásná, i když velmi útlá a bledá. Hleděla na něj s náznakem pobaveného úsměvu a on věděl přesně, co si myslí.

            "Hle, nová rovina Poznání! Co když celou tu dobu nebylo mým záměrem nic jiného než dovést tě sem? Dobře víš, že někdy cesta nevede jinak než skrze utrpení! Zvláštní, vy smrtelníci. Promítáte si do nás své vlastní vady, své vlastní ubohé záměry, a na základě toho se stavíte proti nám!"

            Pokušení padnout jí k nohám a uznat svou chybu bylo neodolatelné, ale zůstával na stráži.

            "Tvrdíš tedy, že musela zemřít, abych se dostal sem?"

            "Ze svých záměrů ti skládat účty nebudu. Tolik bys však pochopit aspoň mohl, že to určitě nebylo proto, aby ti nemohla dál povídat svoje bludy. Sám přece dobře víš, že nemohou být pravda - nebo jsi snad skutečně zapomněl všechno a musíš se nyní vrátit na první stupínek Poznání? Kelíl, vše souvisí se vším! Boje a nepřátelství mezi bohy jsou ve skutečnosti vaše vlastní vnitřní boje, které nám přisuzujete! Už jen tím, že jsem, jsem poplatna Životu, budiž! Život už jen tím, že je, je poplatný Smrti. Všichni tvorové se navzájem sytí svými těly, aby přežili!"

            Hleděla na něj a její oči byly černé, temnota beze dna, neporušená ničím, ne však prázdná. Nicota sama na něj upírala svůj pohled, svou vůli, děsivě skutečná.

            Smrt - nebo život? Kdo ví?

            Nu, každopádně měla pravdu v tom, co říkala. Sám to cítil.

            "Jdi, a služ si té své Peri, nebo pro mě za mě Madachovi, Zastánci práva! Nakonec stejně poznáš, že to vše bylo jedno a totéž od samého počátku!"

            "A přece, má Paní, pokud mě skutečně propouštíš, neodmítnu. Chci jít dál: chci okusit Plamen života tak, jako jsem okusil tebe. Teprve pak budu moci říct, že jsem se přiblížil kelíl, přiblížil Poznání."

            Pousmála se. Nepatrně, tak, že si nemohl ani být úplně jist, že se nemýlil. Neklamná stopa krutosti v tom úsměvu ho však varovala.

            "Smím slyšet, má Paní, tvé jasné slovo v té věci? Nebude můj lid trpět pro to rozhodnutí?"

            "Ten lid je můj, tak jako všichni lidé! Nebudu se o tebe starat, až se budu rozhodovat, jak s ním naložím - a zejména ne teď! Ale pravda, když už jsem ti věnovala tolik přízně, mohu si dovolit ještě trochu. Můžeme spolu uzavřít dohodu, oboustranně výhodnou."

            Čekal.

            "Máte nepřátele, ne? Žijete v zemi, oplývající veškerým bohatstvím, a šetříte každým kouskem rudy, kamene i dřeva jako kdovíjakou vzácností! Změň to, dávno už bylo na čase! Dej mi smrt vašich nepřátel a já ten lid, který nazýváš svým, prozatím ušetřím. Dokonce vám pomohu v boji, budu vás chránit před nástrahami a léčkami a tobě dám nezranitelnost, takže se ti žádná zbraň ani nepřiblíží!"

            Žádné zabíjení už... to bylo to, po čem toužil, či ne?

            I když, ona má pravdu, smrt si vybere svou daň tak jako tak a válka je něco jiného než zákeřné vraždění... o dost jiného!

            A skutečně jí už dávno bylo potřeba. V tom má Paní pravdu stokrát, nemohou se s horským lidem donekonečna nedůstojně handrkovat o každý klacek: a pokud bude jeho národ vzkvétat ještě po jednu generaci, nebude stačit už ani půda k obdělávání. Horský lid si dělá dodnes nárok na celý Ostrov: nechť tedy rozhodne poctivá válka jednou pro vždy, kdo z nich je schopnější a má na něj právo!

            A pokud Paní velkoryse nabízí ochranu před zákeřností a léčkou, nemá jako panovník pochyb. Bude to pro jeho lid jedině prospěšné.

            Bude z něj nejblahodárnější nasi v historii. Služebník Života.

            "Vážím si tvé šlechetnosti, má Paní. Pokud je toto tvá vůle, ať se stane!"

 

 

 

18.

 

 

            Jen holá skála tam, co kdysi kvetla a voněla její zahrada...

            Tak dávno už tu nebyla! Poslední dobou už ji děti tolik nepotřebovaly jako dřív. Nikdy je sice nedokázala přimět, aby pracovaly tolik, jak to bylo v očích jejího lidu správné, ale přece jen už s lecčím pomohly a každopádně měly stále víc svých zájmů a i ty mladší se mohla odvážit ponechat po určitou dobu bez dozoru. Jenže co z toho? Práci stejně nedohonila nikdy a když se pokusila vyhledat samotu, naslouchat zase ve ztišení Abiho hlasu, skončila v kolotoči černých myšlenek, ze kterého se vždycky vzpamatovala jen proto, aby si uvědomila, že promarnila všechen čas, který si mohla dovolit. Cestu sem... dlouho odkládala, i když už čas měla. Byla spojena s příliš mnoha vzpomínkami, nadějemi... a obavami.

            Jak je vidět, ne marnými.

            Tušila to. Její schopnost vidět neviditelné zůstala kdesi pod nánosem žalu, ochromující únavy, a jistě i špatného svědomí, které nikdy nevedlo ke změně, ne k takové, která by opravdu s něčím pohnula. Tušila to a to ji poněkud ušetřilo bolesti zklamání - i když ani tak se to pomalu nedalo vydržet.

            Její život je v troskách. Obyčejné úkoly nezvládala nikdy, a poslání, které jí bylo svěřeno, promarnila. Manžel od ní odešel a s Abim ztratila spojení. Je sama, zavržená, zbytečná. Selhala a její život už nemá kam směřovat.

            Holé a pusté. Všechno. Jako ta skála, která kdysi bývala její zahradou.

            Tapari si vzal do hlavy, že odejde na moře hledat zemi, zaslíbenou jejich lidu, a starší mu dali svolení i požehnání. Podnikl několik nebezpečných cest horami, doma se vždycky zdržel jen na kratičko a beztak ji nevnímal, myslel jen na své plány. Pak objevil ideální skryté přístaviště na malou loď a pustil se do stavby. Je to pár týdnů, co se přišel rozloučit nadobro. Teď už je na moři a jaká zbývá naděje, že se vrátí?

            Utekl od nich. Odjel někam hazardovat ze životem, protože s ní byl nešťastný!

            Je jí to líto. Strašně ráda by všechno vrátila zpátky a zkusila znovu, kdyby mohla. Chtěla mu dát mnohem víc, chtěla žít pro to, aby byl doopravdy šťastný. Jenže on pro to vůbec nic neudělal! Nikdy se ani nepokusil ji pochopit, on, který kdysi rozuměl tak snadno a tak dobře! Vidí ji jako tu zlou, tu, která mu ubližuje: nevěří jí už, že ho má ráda, že by mu s největší radostí dala víc, kdyby to dokázala. Věděl přece od začátku, že je slabší než jiní: proč ji v tom pak takhle nechal?

            Je slabší než jiní. Táhne se to za ní jako prokletí. Proč nikdy nikdo nepomyslí na to, jak se ti slabší cítí? Jsou v pohrdání, vyřazováni ze společnosti, každý se pohoršuje nad jejich špatnými vlastnostmi a selháními, a ještě ke všemu právem. Nikdo si neuvědomí, že jsou taky živí a musí žít, pořád dál, právě takoví, jací jsou. A to se nedá vydržet. Neboť všeho, co má v životě nějakou cenu, dosáhnou vždycky jen ti silní...

            Delší chvíli plakala na břehu potoka, sužovaná výčitkami svědomí, že nechává děti samotné, ale nijak ten čas nevyužívá k dobrému - avšak neschopná se vzpamatovat. Žal a bezmocnost na ní ležely jako kámen, všechno bylo tak strašně bezvýchodné, nevěděla vůbec, co si počít se zítřejším dnem, s tou nekonečnou řadou zítřků, které nedokáže naplnit ničím skutečně užitečným. Žít pro děti? Snad, to bylo to jediné, co ji ještě tak napadalo. Jenže kolik dobrých chvil s dětmi bylo už zmařeno tím, že neovládla svůj smutek nebo nepřekonala únavu? Někdo schopnější by jim beztak byl stokrát lepší matkou!

            Konečně sebrala síly aspoň k tomu, že si umyla obličej a zvedla se k návratu. Bylo těžké, opravdu těžké se jen tak vrátit, po tom promarněném půldni - věděla ale, že jí nic jiného nezbývá.

            V tu chvíli však spatřila, že na protějším konci údolí někdo stojí.

           

 

            Trhla sebou, ale upokojila se. Oblečení, vlasy i snědá tvář cizince prozrazovaly někoho z jejího lidu, ač se zdál opravdu neobyčejně urostlý. A ona dosud nosila bílé prorocké roucho. Jen málokdo z rešai by se odvážil vztáhnout ruku na někoho takového: dokonce i ti, kteří dávno už Abiho nectili, měli své pověry - a někdy si, čistě účelově, přišli či poslali pro radu...

            "Pokoj tomu, kdo přichází!" vypravila ze sebe poněkud s námahou.

            "Pokoj i tobě, roe, Abiho přítelkyně," odpověděl zdvořile.

            Ne, tenhle člověk nebyl z odpadlých. Sotva to vyslovil, pokoj na ni skutečně sestoupil, úplně hmatatelně, jako teplá lázeň či jako objetí někoho, kdo rozumí. Susika urputně zápasila se slzami, které v ní ten pocit znovu vyvolal, a nijak jí to neusnadňovalo vědomí, že on k ní docela pochopitelně jde stále blíž.

            Pak ucítila, jak ji lehce položil ruce ze stran na ramena. Velmi decentní gesto, takové, aby se ani v nejmenším nedotklo jejího citu pro to, co se sluší a patří - bylo v něm však tolik síly, jako by ji jiný prostě sevřel v náručí. A ne jako muž. Jako otec. Najednou si uvědomila, že po něčem takovém vlastně vždycky toužila, i když o tom nevěděla: aby ji tatínek pořádně stiskl v náručí a řekl jí, že je jedno, jaká je, pro něj že je zkrátka jeho... Přesně to jí cizinec svým dotekem sděloval, ne, víc, Abi jí  to sděloval jeho prostřednictvím, nevěděla, jak si tím může být tak jista, ale nedokázala by v tu chvíli o tom pochybovat. Abi jí nikdy nezavrhl ani neopustil, ať selhala sebevíc. Má ji rád. Počítá s ní. Je opravdu jeho přítelkyně.

            Přála si, aby to neskončilo nikdy, ale silná útěcha, kterou to přinášelo, jí brzy dovolila opanovat se a vrátit se k tomu, co by zřejmě dělat měla.

            "Promiň... prosím," vypravila ze sebe. "Zdá se, žes mě hledal... proč?"

            "Možná proto, abych tě naučil plakat. Slzy nejsou něčím, za co by ses musela stydět, ne když jinak uděláš všechno, co je třeba. Všemu tvému lidu teď nadchází doba žalu a úzkosti, ale Abi bude s nimi, aby je vysvobodil: bude s nimi tak dlouho, dokud ty vydržíš stát na svém místě."

            Trhla sebou a prudce vzhlédla. Chtěla se zeptat, odkud ví ty strašné věci, jestli je prorok jako ona, co se vlastně stane a proč a zda neví, jak to dopadne s Taparim - všechno najednou. Avšak v tu chvíli mu pohlédla zblízka do očí a ty oči byly temně modré, modré jako mořská hlubina a jako nekonečná dálka a nebylo vidět bělmo ani zorničky: jen ta nesmírná, bezbřehá modř. Skýtala upokojení, ale jímala z ní závrať. I jeho vlasy byly zvláštní, jak si všimla, když poněkud odpoutala pohled: tmavé, ano, ale přesto budily dojem živého plamene.

            "Co musím udělat, můj pane?" vydechla.

            Něžně se usmál a mírně zavrtěl hlavou.

            "Tak ne... prosím. Oba jsme v Abiho službách. A když na to přijde, mnohem spíš jsem já poslán sloužit tobě."

            "Ty - mně?"

            Nyní byla ještě zmatenější a v jednu chvíli jí skutečně blesklo hlavou, že jí udělá nové stanové tyče a naštípe dříví a zajde na lov, teď, když tu Tapari není...

            Znovu se usmál.

            "Proč ne? Ale především tě mám chránit, těšit a posilovat. Neboť ženy a děti odejdou do šamiri, skrytých útočišť v horách, ale ty, pokud se ujmeš svého úkolu, zůstaneš s bojovníky."

            "Jak to? I moje děti...? Proč, co se stane?"

            "Ptej se Abiho, jeho milovaná. On ti všechno řekne... Já neznám víc než svůj vlastní úkol."

            Víš to? Víš to, nebo ti to musím k své hanbě přiznat, že jsem se nechala o svůj dar připravit, že dovedu jen brečet, i na tomhle místě, ale nic, docela nic už nevidím?

            To ho už znatelně rozveselilo.

            "Ale no tak! Já myslel, že mě vidíš docela dobře, nebo ne? Poslyš, to se ví, že mu záleží na tom, aby se ti dařilo žít správně, chce ti s tím pomáhat, ale na to právě s tebou mluvit potřebuje! A jeho dary jsou dány z lásky, ne za odměnu... Pojď, skloníme se před ním spolu, uvidíš, že to půjde!"

            Vzal ji za ruce a poklekl a v tu chvíli jako by pukl nějaký obal, který ji obklopoval a dusil, klesla vedle něj tváří do trávy, provoněné světlem zlatistých křídel, zase už v slzách, a delší chvíli nevnímala nic než Abiho odpouštějící lásku.

            Promiň, už ti naslouchám. Co je potřeba udělat?

            Vaši nepřátelé chystají válku. Jejich vládce dosud tak docela nezapomněl na slovo, které jsi mu poslala. Bude se snažit s vámi jednat čestně - podle svých představ. Ohlásí útok předem, dá vám na vybranou, zda opustíte svou zemi dobrovolně či o ni budete bojovat. Co už vám neřekne je, že síly Zla ho podporují. Tvůj lid už se neubrání tak jako dřív, pod ochranou lesa, neboť oči nepřítele budou s vámi všude, kam se hnete. Ty budeš jejich očima a jejich ochranou: dokud budeš stát při bojovnících ty, plány nepřítele vyjdou vniveč.

            Cože? Takhle? Chystáš se bojovat proti nepříteli jeho vlastní zbraní, přebíjet se s nějakým temným prorokem?

            Ty víš, že o co bojuju především, jsou srdce lidí. Srdce vašeho nepřítele není ještě ztraceno, a ty mu můžeš pomoci. Budeš-li věrná. Ještě netušíš, kolik tě to bude stát. Ale boj se vede i o srdce tvého vlastního lidu. Propadnou-li nenávisti, zatvrdí-li se přes míru, může dojít i k tomu, že budou jejich těla muset být zničena, aby oni sami byli zachráněni. Co vídáš ve snách?

            Ne... to ne!

            Žel ano, dítě moje. Nepatrná předzvěst přišla ve chvíli, kdy se chystali upálit mého proroka - a dole u moře tehdy, když váš nepřítel naplno otevřel svoje srdce Zlu. Mohu to udělat znovu. Mohu pohnout mořem i zemí a udělám to, pokud uvidím, že se řítí do zkázy a nic jiného je nezastaví. Ale ještě je čas. Ještě mohou pochopit a změnit směr. Ale nemohu ti slíbit, že to udělají, pokud věrně splníš svůj úkol. Můžeme jen nasadit všechno, ty i já... zbytek je na nich...

            Znovu Susika plakala, a znovu jinak. Tentokrát to byla čirá bolest soucitu, soucitu s tím, který tolik miluje lidi, že musí nechat na nich, zda se k němu obrátí zády. Ale znovu vynaložila všechny síly, aby se vzpamatovala.

            Já... asi už opravdu musím zpátky... děti jsou tam samy...

            Jen pojď. Vaše společné chvíle jsou teď už nesmírně vzácné.

            Ale nechtěl jsi mi ještě něco říct? Něco důležitého?

            Budeme spolu mluvit cestou. Budeme spolu mluvit pořád.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            19.

 

 

            Putování po moři bylo svým způsobem těžší, než čekal.

            Ne snad proto, že by vedení lodi samo bylo nějak zvlášť náročné. Kromě nejvyšších hor počasí neznalo prudkých zvratů či nebezpečí: vrátil se tu naopak z drsnějších krajů k tomu, co znával z mládí, do blažených dob, kdy člověk na počasí vlastně už ani nemyslel. Teplo, všudypřítomná vlhkost, přehojná ranní a večerní rosa, která se dala sbírat a zbavovala ho jakýchkoli problémů s pitnou vodou, lehký ranní a večerní větřík, který ho poháněl přesně tím správným směrem, a mezitím dlouhé hodiny bezvětří, kdy do sytosti spal.

            To však byla právě jedna z největších těžkostí: čas, kdy neměl naprosto nic na práci. Spal pokojně a dlouho, kolébán nesmírným mořem, a pomyšlení na to, že je zcela ztracen v jeho náruči, od níž ho dělí jen tenounká slupka dřeva, ho plnilo víc uctivou bázní než skutečným strachem. Vlastně takhle žijeme pořád, uvědomoval si častokrát, nepatrní v nesmírném moři tebel aher, od níž nás dělí jen křehounká skořápka tělesného života. Okamžik, kdy skořápka pukne, může nastat naprosto kdykoli, a jednou nastane zcela určitě. Pak všechno, co člověk znal a čím se zajišťoval, pomine jako sen, a co bude? Nikdo neví... Proč si tedy dělat nějaké zvláštní starosti, ztracený v malinké lodičce uprostřed širého oceánu?

            Ale doby bezvětří trvaly déle, než dokázal spát, a vydržet samotu a nečinnost nebylo vůbec snadné. Dělal, co mohl. Učil se hrát na píšťalu, kterou kdysi vyřezal, ale nikdy nesebral dost odvahy začít s prvními pokusy mezi ostatními, v dospělém věku a v době, kdy se od něj očekávala pilná práce a péče o rodinu. Vymyslel si dokonce hru s různobarevnými dřívky, která skýtala bezpočet možností a zabavila ho na dlouhé hodiny. Přesto však zbývala spousta času, který už nedokázal ničím vyplnit: a dokonce i samo vedení lodi v mírném větru nijak nebránilo myšlenkám, aby se rozběhly. A tehdy se přečasto vracely starosti a dotěrné otázky.

            Podařilo se mu - na ten úspěch byl velmi hrdý - vymyslet loď, do níž mohl uskladnit velké množství zásob na mnoho dní. Vybíral je moudře: a protože neměl žádné obavy o vodu, mohl vzít spoustu lehkých a skladných sušených věcí. A při tomto lenošivém způsobu života nepotřeboval mnoho jíst - pečlivě si to hlídal, aby si nikdy nevzal ani o trošku víc, než bylo nezbytně nutné. Vypomáhal si i rybolovem, i když to byl nestálý a nejistý zdroj potravy, pokud se nechtěl odchylovat od směru a ztrácet čas. Avšak den po dni přece jen zásoby ubývaly a den po dni bylo všechno kolem stejné, nekonečná vodní plocha, ani známky po blížící se změně. Skoro už ani nepamatoval, jaké to bylo, když se na obzoru ztratily poslední ostrovy. V nejbližších dnech i při největším šetření dobere zásoby do třetiny a nastane tedy den, kdy by se správně měl vrátit - vždyť zpáteční cesta proti větru zabere o poznání déle. Co když ani pak nebude žádná viditelná neděje, že se blíží k nějakým břehům?

            Vrátí se? Poučí se ze zkušeností, pokusí se postavit ještě skladnější loď, nabrat více zásob, a cestu zopakovat? Ano, asi by to bylo nejsprávnější a nejrozumnější. Jenže co když se stane něco, co mu v druhé cestě zabrání? Co když - a ta možnost je velmi, velmi pravděpodobná - lepší loď už beztak nevymyslí? A co když je novým břehům už blízko, jen o tom neví? Třeba už zbývá jen jediný den, nebo pár dní, a jeho cesta by nebyla marná?

            Rozumný a opatrný by se vrátil teď. Odvážný by jel dál, ještě aspoň potud, aby na zpáteční cestě sice velmi hladověl, ale přece jen hlady nezemřel. A ten, kdo by byl ochoten riskovat, by prostě pokračoval, dál, pokud by zásoby stačily, dál, o hladu, dokud by stačily síly, a doufal by, že se pevnina objeví dřív, než zahyne. Jednou to moře přece skončit musí! A pokud ne, věděl by aspoň, že udělal pro splnění svého úkolu všechno, co mohl...

            Které rozhodnutí je v takovou chvíli správné? Dá se to vůbec jednoznačně říct? Tapari nevěděl. Nedokázal se rozhodnout, co by dělat měl. Ale nedokázal se ani vrátit. Pokaždé, když na to pomyslel, pocit, že možná už zítra, možná už za pár dní, objeví novou pevninu, zase o něco zesílil. A věděl, že i když už o něco promeškal rozhodnutí rozumného, stále ještě mu zbývá rozhodnutí odvážného - a že tedy v podstatě může stále ještě konečné řešení odkládat. Odkládal je tedy: avšak platil za to tím, že se tou otázkou užíral dlouhé hodiny, kdy neměl čím mysl zaměstnat.

            A pak se zásoby ztenčily natolik, že mu začalo být jasné, že už během pár dní bude volit mezi rozhodnutím odvážného a rozhodnutím riskovat všechno, a tehdy se ty úvahy změnily ve skutečné utrpení. Pocit, že by se asi vrátit měl, že má ženu a děti, o které by se měl postarat, kteří na něj prostě čekají, mají ho rádi, budou smutní, když už ho nikdy neuvidí, byl stále silnější: avšak hrůza z konečného selhání jeho podniku zrovna tak. Tolik už do věci vložil, včetně krajního utrpení, které ho na zpáteční cestě nepochybně čeká, a mělo by to být nadarmo? V tolika úkolech už selhal, a ani tahle poslední naděje, že bude svému lidu nějak užitečný, by se neměla splnit? A stále častěji se vedle toho vynořovala i myšlenka, na kterou se mu dlouhou dobu téměř podařilo zapomenout: že sice má ženu a děti, ale postarat se o ně stejně nedovede, není jisté, zda ho vůbec ještě mají rádi, a i když třeba budou chvíli smutní, možná jim vposledu bez něj bude lépe... Susika je svým způsobem slavná osobnost. Ujmout se péče o roe bude mnohý cítit jako čestný úkol. Jistě se najde silný, pracovitý muž, který se o jeho rodinu řádně postará, a konečně bude všechno v pořádku...

            Tapari jel dál. Stále dál. Nevěděl vlastně už ani, který den přesně překročil hranici, kdy už mu zbýval jedině úspěch nebo smrt. Dny mu začínaly splývat, myšlenky se změnily v bezčasý koloběh trýzně. Právě ve chvíli, kdy se blízká smrt stala o poznání reálnější, začala ho opouštět i jeho vyrovnanost. Do chvil vědomí vlastní nepatrnosti v náruči moře se prolnula úzkostná otázka: Ale co, co pak bude? Co se stane, až skořápka praskne? Zbyde aspoň nějaký záchytný bod? Abiho věrnost a milosrdenství... ano, to byla jediná možnost. Pak,

a koneckonců vždycky. Ale jsou opravdu? Je opravdu aspoň ten jeden skutečný bůh? Dosavadní zkušenost skýtala náznaky, ale ne jednoznačnou odpověď. Naději, ale

i pochybnosti. Riskuje všechno... a riskuje to bez nejmenšího ujištění.

            Ale pokud moře trýznilo, zároveň i opájelo. Stále víc. Nebyl by tomu věřil, ale dokázal zároveň intenzivně trpět pochybnostmi a zároveň se cítit živější než kdy jindy jen proto, že mu vítr čechrá vlasy a voda šumí pod přídí. Moře k němu mluvilo o jeho křehkosti, a ty myšlenky v něm nyní probouzely hlubokou úzkost - zároveň se v něm však stále víc probouzely vzpomínky na onu píseň kdysi v dětství, na ono tajemné setkání. Krása! Jen v moři či na nejvyšších horských štítech, jen na samé hranici života, se setkal se skutečnou Krásou! Možná jen tam a dál, za hranicí života samého, je možno ji nalézt. Cítil ji tam, lákala ho, naplňovala ho touhou až k nesnesení. Dál, Tapari! Dál!

 

 

            Další šíp se neomylně zabodl přesně do středu terče.

            Šami si zhluboka povzdechl. Úspěch ho těšil, ale přicházel tak často, že už mu trochu zevšedněl: a ať ztěžoval podmínky sebevíc, dostavil se vždy stejně rychle.

            A tím víc se ozývalo vědomí, že ten úspěch je vlastně k ničemu.

            Ano, střílí líp než všichni ostatní. Líp než kluci jeho věku, ale i než většina zkušených lovců. Vidí lépe než oni, dokonce i ve tmě, a ruce ho poslouchají tak dokonale, že ho to nestojí žádnou námahu. Jenže když zabije cokoli živého, cítí bolest a hnus.

            Říkávali mu, že to je na počátku pravidlem a časem to odezní. Učili ho, že když nezabíjí nad potřebu a vždycky lesu nějak vrátí, co si vzal, smí zabíjet s lehkým srdcem. Chápe to, rozumem s tím souhlasí. A přece je mu po úspěšném lovu stále ještě zle - vlastně s léty hůř a hůř.

            Je to pár dní, co usmrtil něco živého naposled. Tentokrát to bylo tak zlé, že se to téměř nedalo snést. Vydržel, tvářil se jakoby nic, jak se to u chlapce jeho lidu sluší a patří. Ale od té doby to na něm leží jako kámen a nemůže se vzpamatovat. Nevydrží mezi lidmi. Utíká do samoty, snaží se dělat něco užitečného tak, aby přitom nemusel s nikým mluvit.

            Provinile se ohlédl přes rameno. Měl by být doma... aspoň teď. Měl by se starat o mladší sourozence, maminka to potřebuje. No... co se dá dělat. Yot to zvládne dobře i bez něj, i když se bude zlobit. On nemůže... nemůže! Ach, jediné, co by doopravdy chtěl, je hodit sebou tváří do mechu a řvát... prostě řvát, aby to nějak ze sebe dostal. Ale nesmí. Muž si nemůže dovolit slzy, bylo by to něco neslýchaného.

            Šami v zoufalé zlosti škubl tětivou a umístil další šíp, prudce a vlastně bez míření, přímo do středu terče.

            Alespoň svěřit kdyby se někomu mohl! Jeho nejlepší a vlastně jediný kamarád, ten, který mu vždycky věřil a vždycky rozuměl, protože sám měl také srdce citlivější, než se slušelo, a v mnohém nepředstavitelnou smůlu, je se svým otcem... na lovu. Maminka chodí jako tělo bez duše a táta... je pryč. Už kdovíjak dlouho.

            Táta... ten by to uměl vyřešit. Šami si uvědomil, že o tom nepochybuje. Vzpomínal si na několik okamžiků, kdy s ním táta byl, opravdu byl, a patřily k nejpozoruhodnějším v jeho životě. Zářily mezi ostatními, nedaly se zapomenout. Táta byl jiný než ostatní, nabízel porozumění tam, kde jiní žádali statečnost, a jeho slova přitom nikdy nebyla planou útěchou: dovedl jít na kořen věci, povědět něco, co skutečně pomohlo. Když tu byl, opravdu srdcem. Jenže poslední dobou tu takhle nebyl, dávno ne. Občas přišel, ale vypadal... jako by mu všichni hrozně vadili.

            Nu, možná právem. Šami si znovu povzdychl. Nevěděl, čím to bylo, ale poslední dobou si s tátou přestali rozumět. Několikrát se pohádali kvůli úplné maličkosti, nesplněným drobným povinnostem, o trochu pozdním návratům. Vlastně měl táta vždycky pravdu, nebo přinejmenším částečně pravdu - to, co ho mrzelo a vždycky znovu podnítilo ke vzdoru, byla většinou právě jen ta nedůležitost celé věci, přehánění, příliš ostré slovo.

            Tak zbytečně.

            A teď je pryč.

            Šamimu se sevřelo srdce tak ohavně, že stačilo už jen málo a bylo by došlo k nejhoršímu, ale... pak se cosi stalo.

            Cosi jakoby prošlo po blízké cestičce.

            Maminka? Ano, už to bylo dávno, co z ní cítil něco podobného, ale bylo to ono... i když mnohem silnější. Měl by se rychle proplížit mezi stromy a podívat se. Měl by pospíšit zkratkou domů, než budou další nepříjemnosti.

            Avšak Šami se nedokázal hnout z místa. Bylo mu, jako by se někdo postavil vedle něj a objal ho, někdo vlídný, ale neuvěřitelně silný... táta?

            To ne... někdo mnohem, mnohem silnější... a přece zase ano. I táta v tom byl. Šami si dokonce živě vybavoval jeho tvář, oči, úsměv... věděl, co by mu řekl. Že se nemá trápit tím, že je jiní než druzí. Že nic není zbytečného, a možná mu bude dopřáno tím víc prospět... všechna bolest i úzkost se rozplývaly v té vlídné přívětivosti... ale zároveň...

            Táta je v nebezpečí. Potřebuje ho. Šami musí držet při něm, musí volat k Abimu, jde o život!

            Objetí povolilo. Poněkud. Šami se rozběhl k domovu, ale útěcha té chvíle s ním zůstávala, a vědomí... přijatého úkolu zrovna tak. Musí chránit tátu. Jak to, že na to za celou tu dobu nepomyslel, nebo tak málo? Je přece jasné, že táta může na své cestě potkat mnoho neznámých nebezpečí, a je docela sám.

            Musí volat k Abimu.

            To znamená dát se trochu dohromady, začít doma konečně sekat dobrotu a nikam neutíkat... ale to půjde.

            Teď už ano.

 

 

            Mladý vlk přeběhl palouk a zaváhal. Tázavě otočil hlavu a pohlédl na ně.

            "Neví, teď už neví," opakovala si pro sebe napjatě malá Talia, dlaně pevně stisknuté, oči na stopkách. "Tam, vlčku, tam!"

            Yot si jí nevšímala. Vůbec ji nevnímala. Stála ve stejném napětí, obličej a krk strnule našponované žádoucím směrem. Bude muset zvednout ruku nebo ne?

            Vlk se znovu ohlédl, pak nabyl sebedůvěry, odbočil, vyhrabal ze skrýše kousek sušeného masa a místo aby ho snědl, rozběhl se s ním zpátky k nim.

            Napětí povolilo, Yot si konečně uvědomila, že má mladší sestru u sebe.

            "Vidíš! Věděla jsem, že to dokáže!" řekla jí vítězoslavně, aniž k ní otočila tvář.

            "Jsi jako Alsu v té pohádce," poznamenala Talia obdivně.

            "To není žádná pohádka," broukla Yot poněkud nakvašeně. "Alsu to prostě uměl, to je celé. Jednou to budu umět líp než on." Sklonila se k vlčkovi, nadšeně ho chválila, pak se s ním rozdělila o maso. Dokonce i sestřičce dala kousek svého dílu. Všichni rešai si potrpěli na štědrost, ale Yot by se byla často rozdělila i o poslední košili.

            "Ale jak to děláš?" vyzvídala Taĺia. "Neřekla jsi mu vůbec nic!"

            "Řekla," odpověděla Yot. Teď už se na sestru soustředila a mluvila velmi trpělivě. "Ale ne hlasem. Hlasem spolu mluvíme my, lidi. Zvířata mluví jinak, tělem. Musíš..."

            Náhle se odmlčela a zahleděla kamsi do houští.

            "Maminka se vrací!" šeptla pak ostře a znělo to hodně zvláštně. "Umíš se plížit? Teď se k ní musíme dostat nadosah, aby ona nás neviděla, ale my ji ano!"

            Ohlédla se po vlčkovi a jediným pohybem hlavy mu dala najevo, co hodlá udělat. Talia poslechla stejně ochotně. Všichni se vnořili do podrostu a plížili se k pěšině, lehce jako dech. Vydrží to? ptala se Yot každou chvíli starostlivě sama sebe. Je ještě malá a každou chvíli může zakopnout nebo na něco šlápnout... Kdyby neměla starost, že tím všechno pokazí, netrpělivě by si povzdechla. Nemohl by Šami taky někdy něco dělat? Musí mít Taliu na krku vždycky jenom ona, a pokaždé, když jí jde o něco krajně důležitého?

            Dostali se však k zákrutu pěšiny bez nehody a včas. Maminka se zrovna objevila v zorném poli... a ne sama! Však právě to Yot tušila! Po jejím boku lehce a tiše postupovalo něco děsivě úchvatného, zlatobílý plamen, který šlehal snad až k nebi...! Yot se do něj vpila očima a ač prostoupena hlubokou bázní, necítila vůbec strach. Jen trochu smutek nad tím, že si nechá tak často otrávit život malichernými spory a neochotou vzít na sebe cizí díl práce. Jako by na něčem takovém vůbec záleželo!

            V příštím okamžiku bylo vidění pryč, ale ten pocit v ní zůstával. Yot věděla, že i když nic nevidí, to neznámé cosi - nebo snad spíš kdosi - tu stále ještě je. Neodvažovala se ani dýchat, když maminka procházela těsně kolem ní. A viděla v tu chvíli i na ní samotné, že se celá proměnila. Oči jí zářily a hlavu nesla vysoko - vypadala zase už tak, jak jí Yot vždycky chtěla mít.

            Když jim zmizela z očí za dalším ohybem, ohlédla se Yot po sestřičce. Zdálo se, že nezpozorovala nic zvláštního - že má radost prostě z toho, že se připlížily až k mamince, ale ta je neviděla. Yot na ni kývla a rozběhly se zkratkou do tábořiště. Dorazily jen s nepatrným náskokem. Lama i Ioni byly v pořádku, v nejlepší shodě si svým dětským způsobem napůl hrály a napůl pracovaly - chystaly oheň, uklízely a zdobily stan, připravovaly všechno k večeři. Dokonce i Šami už se vrátil. Ukládal si luk a vypadal poněkud provinile. Yot mu málem věnovala jeden ze svých ohavně pohrdavých pohledů, ale pak ji přešla chuť. Ne... dnes si tím nebude kazit den.

            V tu chvíli zaslechla, jak si Talia prozpěvuje. Často si takhle vymýšlela písničky nebo útržky melodií.

            "Menai, menai, menai... září jako sluníčko, když zapadá..."

            "Co je to menai?" zeptala se Ioni.

            Talia se zarazila a chvíli vypadala zmateně.

            "Takový lidi, ale jiný než my," vysvětlila pak a Yot se rozhodla nerušit ji dalšími otázkami.

 

 

            Počasí se přece jen změnilo. Nebo to tak alespoň vypadalo. Obloha potemněla a letěly přes ni značnou rychlostí jakési stíny.

            Stíny, které vrhaly stopy do duše.

            Prohrál jsi, Tapari. Už druhý den jsi bez jídla a vidíš někde stopy po tom, že by se blížila pevnina? Vsadil jsi všechno na odvahu proti rozumu, a propásl jsi příležitost se vrátit a postavit novou loď, abys mohl být aspoň trochu užitečný. Když je něco tvým posláním, tak je snad jasné, že existuje možnost, jak to vykonat, nebo ne? Ale ty jsi svou netrpělivostí a planým strachem všechno zahodil...

            Tapari věděl, že je to pravda. A přece ho to jakýmsi zvláštním způsobem vzpružilo. Napřímil se u kormidla a pozvedl hlavu. Ano, rozhodl se špatně, teď už je to zřejmé. Ale aspoň už ví, co bylo správné.

            Zdálo se, že vítr sílí. Už před nějakou dobou se stočil proti němu a bylo teď konečně třeba vynakládat všechno umění, aby udržel žádoucí kurs. Na to, aby změny využil k cestě zpátky, nebylo ani pomyšlení. Dobře věděl, že tak dlouho o hladu nevydrží.

            Vítr mu skučel kolem uší. Bylo v tom řvaní bouře v horách, vytí vlků a ještě mnohé jiné zvuky, které nikdy dřív neslyšel, ale tím zněly děsivěji. Chvílemi mu to nejvíc připadalo jako obludný smích. Vítr se chechtá jeho porážce.

            No, má čemu. Tapari se soustředil na to, aby udržel směr až do poslední chvíle.

            Jemu navzdory.

            Vpředu se na obzoru zformoval jakýsi temný sloup, spojující moře s oblohou. Okamžitě se rozletěl přímo na něj.

            Tentokrát Tapari zaváhal, zda nemá obrátit a snažit se ujet, ale brzy bylo zřejmé, že sloup se žene rychleji než vítr. Snažit se ustoupit po větru by byla nejsnazší cesta, jak se tím nechat pohltit, pomyslel si a dál zarytě manévroval proti větru původním směrem. Třeba se tomu vyhne. Třeba ano.

            Všechno se dělo stále rychleji a rychleji. Sloup řval jako stovka běsů a blížil se každým okamžikem, octl se až u něj mnohem dřív, než vlastně stačil vůbec něco udělat. Nebylo snadné to snést. Instinktivní impuls prostě otočit a vzít do zaječích hrozil, že nad ním nabude vrchu.

            Náhle se však v Taparim jakoby všechno vyčistilo. Nepochyboval, že jeho chvíle nastala, že přišel čas, kdy skořápka pukne a on se bude muset vystavit tomu, co přijde pak. A cítil, že už je zbytečné mořit se strachem či pochybnostmi. Koneckonců, svou zkušenost přece jen už měl. Má přinejmenším dobrý důvod věřit, že nějaký skutečný bůh je a že se o něj zajímá. Vlastně nejdůležitější v tu chvíli bylo, jestli mu opravdu zkazil úplně všechno nebo ne tak docela - a pokud ano, jestli dostane příležitost aspoň něco napravit.

            "Tady jsem," řekl Tapari prostě, aniž měl předtím v úmyslu promluvit. "Tady jsem, prosím, dej mi ještě šanci."

            V tu chvíli se sloup s řevem prohnal kolem něj. Loďka se divoce rozkolísala a Tapari měl plné ruce práce, aby ji srovnal. Vítr však slábl a brzy bylo možné pokračovat v cestě. Tapari udiveně vzhlédl, když ho po rameni pohladily sluneční paprsky. Obloha se vyčistila.

 

 

 

20.

 

 

            Šňůra poutníků se táhla vzhůru na hřeben. Muži i ženy kráčeli zvolna, plně naloženi zbraněmi, zásobami i domácími potřebami; menší děti se pohybovaly volně podél celého průvodu. Malou Taliu v nesnadných úsecích ještě občas nesli, Ioni už většinu výstupů zvládala hrdě sama. Yot už důležitě přijala svůj podíl nákladu: Lama byla poslední z nich ještě volná.

            Většinu doby však neběhala s ostatními dětmi. Byla vážnější než většina jejích vrstevníků a připadalo jí nerozumné plýtvat silami. Kráčela rovnoměrně vpřed na stále stejném místě, po boku starého šauta, kterého si zamilovala jako vlastního dědečka.

            Mimo svých sourozenců tu neměla nikoho tak blízkého. Tatínek se dosud nevrátil z cest, maminčini rodiče byli vždycky přísní a jakoby vzdálení a maminka sama... Lama si při vzpomínce na ni povzdechla. Kdo ví, kdy ji zase uvidí! Ale nedá se nic dělat, musí to tak být.

            A přece je to škoda. Zrovna když se zdálo, že se všechno obrací k lepšímu, že bude mít stejný domov jako všechny ostatní děti! Maminka se vrátila z hor a byla docela jiná, veselejší, plná chuti do věcí, hrála si s nimi a povídala jako v těch nejlepších společných dobách a možná líp než kdy dřív... A lidé z vesnice začali z ničeho nic sami přicházet a pomáhali jim, dali jim doma všechno do pořádku... jenže to trvalo krátce, příliš krátce. Maminčiným úkolem podle všeho bylo vyřídit poselství, že se blíží válka. Kanavi se chystají zabírat další území a zlé mocnosti jim pomáhají, takže lesy už je neochrání. Je třeba vyklidit nižší úbočí hor a soustředit všechny síly na obranu hřebene - na uhájení šamiri.

            To slovo znamenalo arci trpkou zkoušku. Nejedna pěst se zaťala a nejedno oko zle zajiskřilo při pomyšlení, že by se měla tak velká část země vydat nepřátelům bez boje. Vlastní kmen roe však poslechl bez odporu: věděli, že její slova se nikdy nemýlí, a valná část lokomi pevně věřila, že je Abi neopustil natrvalo, že jen zkouší jejich poslušnost. Brzy přijde den, kdy se slavně vrátí k tomu, co je jejich, a ještě třeba získají něco navíc!

            Když však roe oznámila svůj úmysl obejít všechny kmeny a předat zprávu i jim, ozvalo se mnoho hlasů, které varovaly, že jinde by se jí nemuselo dostat tak příznivého přijetí. Vzdálenější kmeny znají roe jen málo a z doslechu, a některé už ani neslouží Abimu, nebo ne s příliš pevnou vírou. Mnozí ji od cesty zrazovali nebo alespoň radili vyslat s ní početný oddíl bojovníků.

            Lama dodnes nezapomene na zvláštní hrdost a štěstí, které pocítila, když spatřila maminku v tu chvíli - shromážděna byla tehdy celá vesnice a děti se směly volně pohybovat mezi dospělými a roznášet jim občerstvení, neboť se rokovalo mnoho hodin. Bylo znát, že maminka vůbec necítí strach, jen pokojnou jistotu. Pousmála se, dokonce jí malinko potemněly tváře jako dívce, která ví, že se někomu líbí.

            "Mužů bude třeba po cestě a při budování nového domova," řekla. "Já mám příkaz jít sama - ale sama nebudu. Abiho láska jde se mnou."

            Příštího dne se s nimi rozloučila a Lama věděla, že má co dělat, aby se ubránila slzám. Sama taky neplakala - totiž ne hned, až potom sama, v ústraní.

            Také teď měla trošku chuť plakat. Už jen trošku. Připadalo jí, že nějak dospěla během těch několika dní, kdy sklízeli úrodu, bourali vesnici a chystali se na cestu. Konala mlčky, svědomitě a přesně svůj díl práce a to jí zvláštním způsobem pomáhalo. Cítila, že by na ni maminka byla hrdá. Totiž... asi ne tak docela. Maminka nějak nedovedla být hrdá na své děti, šlo to jakoby mimo ni. Radovala se s nimi, když byly šťastné, trpěla, když je něco trápilo... ale hrdost jí byla jaksi cizí. Lama však věděla, že kdyby byla schopna hrdost cítit, jistě by na ni hrdá byla. Že prostě nějak, svým nepatrným způsobem, přispívá k maminčinu velikému úkolu. Byla s ní zajedno, byla statečná jako ona... a cosi hřejivého a krásného, co poslední dny maminku provázelo, jako by tu aspoň trošku zůstalo a těšilo i její srdce.

            "Jsi statečné děvče, Lamain," pronesl v tu chvíli šaut jako ozvěnou na její myšlenky a položil jí ruku na rameno.

            Mluvil ztěžka a zvolnil krok, když větu vyslovil. Šel jako ona - bez nákladu, ale bez pomoci, vzpřímený jako jedle zdolával i ta nejstrmější stoupání. Dýchal však namáhavě, a zdálo se, že stále víc.

            "Statečná... a pracovitá. Děláš, co je potřeba," pokračoval šaut ještě s většími obtížemi. Teď už se zastavil úplně a loko, který šel po jeho boku, okamžitě zareagoval. Neviditelný signál se rozběhl celým průvodem a všichni, ti za nimi i ti před nimi, zůstali stát. "Tak to má být. Tak jí nejvíc pomáháš a já si toho vážím. Pojď, posadíme se."

            Usedl dosti ztěžka, skoro jako by se spíš jen bezvládně složil k patě jednoho stromu, a chvíli zůstal sedět bez hnutí, s očima zavřenýma. Pak na ni znovu pohlédl.

            "Ty... a tvůj bratr. On je taky statečný, víš, mnohem víc, než lidé tuší. On nikdy nebude loko. Je maro, oddělený, aby uzdravoval. Nebude bojovat s nepřáteli, ba dokonce ani lovit zvěř, ale jeho srdce je srdce muže, vydrží, kde jiní by selhali. Ty a on. Musíte vytrvat přese všechno. Musíte střežit a opatrovat její slova. Ty a on. Nezapomeň..."

            Chvíli jí hleděl do očí a ty jeho zářily a byly velmi pronikavé. Úplně se ztratila v tom pohledu. Pak se náhle vzpamatovala a uvědomila si, že jeho oči se znovu zavřely a hlava mu klesla na prsa. Přiklekla k němu a vzala ho za ruku.

            Byla bezvládná.

 

 

            První prožitá bouře Tapariho zvláštním způsobem posílila. Ne arci na těle. Byl stále hladovější a vyčerpanější. Pokoušel se lovit ryby, což mu dřív poněkud kazilo vědomí, že své úlovky bude muset jíst syrové. Teď už by mu syrová ryba nevadila ani v nejmenším: voda, stále častěji bičovaná zběsilým vlnobitím, však nyní neposkytla ani mřenku.

            Pomáhal mu však klid a vnitřní jistota, kterou tehdy nalezl. Ano, věděl už, že pravděpodobně udělal chybu, když riskoval a jel dál navzdory docházejícím zásobám. Věděl však také, že vrátit už se nemůže - takže nepochyboval o tom, co dělat má, právě teď. A otevřenost, k níž dospěl v okamžiku největšího nebezpečí - "tady jsem, prosím, dej mi ještě šanci, jakkoli uznáš za vhodné" - už ho neopouštěla. Znovu a znovu se nad mořem stahovala temná mračna, která vrhala stíny hluboko do duše, stíny pochybností o čemkoli, hrůzy z Nebytí a vědomí celoživotního selhání, nebo lépe řečeno nekonečné řady selhání. Znovu a znovu se vítr točil všemi směry a stavěl proti němu a bouřil moře do divokého vlnobití, které den za dnem mařilo všechen jeho odpočinek a bralo mu poslední zbytky sil. Znovu a znovu se z větru ozývalo příšerné skučení a obludný chechtot a z temných mlh se nořily hrůzné tváře s vyvalenýma očima a špičatými tesáky. Ale Tapari jel dál. Držel směr. Nesnažil se už přežít - jen vytrvat až do konce.

            Tady jsem, Abin, bože nebe, země i nesmírného moře. Zkazil jsem, co se dalo, ale tady jsem. Jsem tu pro tebe. Prosím, nalož se mnou podle svého uvážení - jen právě ty a nikdo jiný. Prosím dej mi ještě šanci.

            A příšery se s děsivým vytím rozplývaly ve vzduchu, sotva se ho dotkly.

 

 

            Byl to zvláštní čas, ta první památná pouť od jednoho kmene k druhému.

            Poznamenaly ho mnohé dramatické okamžiky, neboť samo její poselství bylo velmi dramatické a často překonalo všechny zažité zvyklosti, víru i pověru. A tak přicházely chvíle napětí, když z jejích slov pozvolna začínalo být stále zřejmější, oč jde: ano, to se opakovalo pravidelně během každé návštěvy. Pak... někdy radost, když důvěra a úcta k Abiho slovu zvítězily a ona viděla, že další vesnice je zachráněna. A někdy bolest z otevřeného pohrdání a nepřátelství a někdy překotné útěky před rozvášněným davem, útěky, během nichž ji její průvodce zastíral svým pláštěm, který měl pravděpodobně moc ji chránit jak před vrhanými kameny, tak před lidskými zraky.

            Neboť nebyla sama. Ne, nikdy. Abiho láska byla s ní... ach, tak živě!

            Většinu té doby, dlouhé dny poutí od vesnice k vesnici, trávila jakoby návratem do krásného snu - jako by znovu odpočívala ve své zahradě a sála do sebe její krásu. Její průvodce toho mnoho nenamluvil: nebylo třeba. Stačilo volně jít vedle něj, obklopena majestátní nádherou lesů a hor, a bylo jí, jako by ustavičně hleděla Abimu do tváře, vnímala jeho srdce, jeho neskonalou krásu. Dokonce i bolest a starost kvůli dětem, která ji téměř nikdy neopouštěla, se pak jakoby ukládala do nesmírného upokojení.

            Jako spočívat v zahradě. Na místě, kde ani ten nejmenší okřídlený koníček se nikdy nebojí.

            Pravda, dost často se jí tak zastesklo po Taparim, po společných chvílích hledání, úžasu a porozumění. Avšak to všechno bylo jen jakoby vzdálené, jen jakoby vzpomínky z dávné minulosti. Neboť její průvodce byl velmi živý a skutečný a bylo v něm velmi živé a skutečné všechno to, co se jí letmo dotýkalo v Tapariho nejlepších chvílích.

            Ač nepochybně přicházel z krajů, kde vše vypadalo jako její zahrada - nebo tak si to Susika alespoň potají představovala - dokázal upřímně žasnout nad nejprostšími věcmi, nad vůni prosluněné stráně, nad duhovou ještěrkou na kameni, nad jediným kvítkem zbloudilým mezi balvany - což teprve nad modří horského jezera, strhující silou vodopádu nebo úchvatným pohledem do hlubin z nesmírnosti horského úbočí! Ač vždycky otevřená kráse svého domova, která jí nikdy nezevšedněla, s ním ji prožívala trojnásob silně.

            A rozuměl jí. Byl po Taparim první, kdo jí dokázal porozumět, kdo jí dovedl povědět pravé slovo v pravý čas, přečasto s nádechem vlídného humoru, ale vždycky tak, že sňalo kus tíhy z jejího srdce, že cosi uzdravilo. Někdy, pravda, i tak, že si jen jasněji uvědomila, kolik toho pokazila. Vždy to však bylo nějakým způsobem propojené s nadějí a vposledu povzbudivé.

            Jako svěžest rána po noci plné těžkých snů. Jako skočit po celodenní práci na poli do náruče řeky. Susika měla pocit, že konečně zase prostě žije, po kdovíjak dlouhé době.

            A ač jen poslem Abiho lásky, ačkoli jí nikdy nedovolil, aby soustředila svou pozornost na něj samotného a vždycky ji velmi prostě a přirozeně obracel k Abimu... svou vlastní osobnost měl, o tom nebylo pochyb. Věděla, že cítí: věděla, že Abiho lásku odráží tak živě pro svůj vlastní soucit s ním, pro svou lásku k němu... a k ní... lásku tak samozřejmou a tak bezbřehou, až to bralo dech. Jen malé děti v matčině náručí zakoušejí tak silně někoho, pro koho jejich štěstí znamená celý svět. Jen velmi, velmi malé děti... u rešai...

            Ne že by ji hýčkal přes míru. Nikdy ji neušetřil pravdy, když věděl, že ji potřebuje. Nikdy se nepokusit jí zastřít tíhu situace, do níž se dostal její národ i ona sama, její rodina. A zrovna tak jí dopřál tělesné námahy i pohybu, kolik cítil jako dobré. A přece nepromeškal jedinou příležitost, jak ji potěšit, udělat jí radost, zpříjemnit dlouhou cestu. Od hrstičky lesních plodů, připravené tak, aby jí na ni padly oči, když se probudí, po příkře stoupající odbočku do skal, aby mohla vychutnat místo, které možná ještě nikdy nikdo nespatřil, všechno to bylo nenapodobitelně jeho, a všechno jen pro ni. Už si nedovedla představit, jak mohla žít, dokud ho neměla.

            Ale netrápila se tím, že možná jednou odejde. Aspoň... ne příliš. Věděla, jak je tomu ve skutečnosti.

            Tohle je Abiho láska. Takhle to jednou bude pořád.

 

 

            Tapari zoufale zatřepal hlavou, aby se vzpamatoval. Obluda, která se na něj hnala tentokrát, vypadala stejně hmotná a reálná jako všechny ostatní, kterých už viděl bezpočet, jak se rozplývají v nicotu v nejtěsnější jeho blízkosti... ale přece jen... něco jakoby bylo tentokrát jiné.

            Nestvůrná hlava s blyštícíma se očima a rozčepýřenými vousisky nad rybí tlamou. Předlouhé hadí tělo, bičující ve vlnách hladinu na mnoho sáhů daleko. Jinak než vítr. Jako opravdové tělo.

            Ale především bledý, modravý stín, klouzající těsně pod hladinou směrem k němu. Prchající kořist? Snad - nějaký delfín? Druh v utrpení?

            Tapari sáhl po meči a ve chvíli, kdy se jeho prsty sevřely kolem rukojeti, bylo jeho vysílení to tam. Instinkty, upevňované ještě do nedávna v cvičných bojích s těmi, kterým chtěl předat to nejlepší z umění gibri, čeho byl schopen, převzaly velení.

            Bledý stín vklouzl pod loďku a ta se vzápětí mírně naklonila, jako by její druhý bok cosi zatížilo.

            Proti Taparimu se vzepjal dlouhý krk s útočící hlavou, připravenou se v příštím okamžiku vrhnout po jeho hrdle. To však už rána dopadla a místo zubů zasáhl Tapariho do tváře jen proud horké krve. Hlava cákla do moře a tělo zmizelo vzápětí za ní, jen slabým nárazem do boku loďky ji znovu rozhoupalo.

            Tapari omámeně otřel obličej rukávem a otočil se, aby se podíval, co dělá oběť, nepochybně vyčerpaná závodem s netvorem. Zároveň se však vítr znovu rozběsnil a on měl plné ruce práce s tím, aby zachytil kormidlo a nenechal loďku převrátit. Jen koutkem oka stačil zaznamenat, že její okraj pevně svírají dvě ruce, velmi podobné lidským.

            A ten kratičký pohled stačil na to, aby se mu srdce na okamžik zastavilo.

            Akama! Nikdo jiný to nemůže být!

            Vzápětí na loďku padlo temné mračno, takže neviděl na loket před sebe. Zmocnil se ho pocit, že se dusí, a vysílení, přehlušené zápalem boje, se vrátilo plnou silou. Hlava se mu zatočila a on věděl, že ztrácí vědomí... že už loďku neudrží...

            "Rapata, yaól, an linime anorta!" zaznělo na okraji jeho vědomí rázně, ale neskonale lahodným hlasem a pak už o sobě nevěděl.

            Probudilo ho pohlazení po čele a dotek čehosi sladce slaného na rtech.

            "Almata, falsinke," řekl kdosi něžně.

            Spolkl doušek nápoje, který mu zřejmě kdosi podával, a pokoušel si vzpomenout, kde vlastně je a co se s ním stalo. Ano, už ví! Jejich loď přepadli lupiči, dlouho, až do vyčerpání plaval s delfíny a pak se ho na jednom ostrůvku ujala...

            ...ale ne, to ne... to přece bylo už dávno!

            Tak kde se tu potom bere její hlas... odkud se vzala její tvář, která se nad ním sklání?

            V hlavě se mu trochu projasnilo. Už si uvědomoval, že neleží na písku... houpání své vlastní loďky, její tak důvěrně známá prkna. Už také pochopil, co to cítí v ústech, a v první chvíli se chtěl odtáhnout, ale pak to vzdal.

            Akami už jsou prostě takoví.

            "Almata, falsinke," opakovala konejšivě a pak: "Manauva, falsinke. Manauva."

            A v tu chvíli ho zaplavil pocit nejčistšího, bezbřehého štěstí, ve kterém se všechny útrapy cesty rozplynuly jako sen.

            Štěstí člověka, který našel, co tak dlouho hledal.

 

 

 

21.

 

 

            Celou stěnu komnaty proti oknu vyplňovala mozaika ze vzácných kamenů, vsazených do zlata. Smaragdy a rubíny potemněly nocí do barvy tygřího oka, z nějž občas zlověstně zazářil světlejší proužek: s bílými opály si však hrálo rozptýlené měsíční světlo a dávalo jim tajuplný, magický lesk.

            Mozaika zachycovala mýtický výjev: boj bílého jednorožce, posla Madachova, s černým tygrem. Byla v této komnatě už řadu let a otec ji neodstranil, když rozhodl o svém náboženském zaměření a dostal se k moci. Mada byl arci oficiálním státním božstvem, těšil se značné úctě, a brzy přibyl i další důvod: maminka tu mozaiku milovala pro věrné zachycení koňského těla i statečné, nezkrotné duše. Proto se komnata posléze stala jeho soukromou ložnicí a ten obraz byl vetkán do jeho vzpomínek od nejútlejšího věku.

            Bílý jednorožec, zraněný, ale nezlomný. Černý tygr, tím zlověstnější, že špatně viditelný v nočním šeru. Krůpěje rudé krve v bujném listoví. Urputný boj, v němž se nikdo nevzdá, dokud bude dýchat. Boj na život a na smrt, vyrovnaný... nikdy neustávající, už po léta.

            Raem sebou podrážděně hodil na lůžku. Válka, válka, válka! Celé dny na cvičišti, na radě, během rozhovorů s učiteli, z toho nevyjde - a v noci, když nemůže spát, zuří dál na stěně jeho komnaty a zažírá se mu do mysli. Nikdy nekončící boj! To je přesně ono!

            Několik měsíců vyjednávání a politických rozhovorů. Pak boje, s urputným protivníkem, ale většinou mnohem snazší, než čekali. Obrovské bohatství lesů a nalezišť jim vlastně samo spadlo do klína.

            A co udělali potom? Spokojili se s tím? Zabezpečili naleziště a začali těžit, vrátili se k mírumilovnému životu? Ne! Tlačí horský lid dál, a ti se tvrdě brání, co jiného, vždyť už jim jde o holé životy - a strmé soutěsky jsou na jejich straně. Tolik krve už teklo od té doby - a proč?

            Jistě, slyšel už mnoho důvodů, a zněly dobře. Slyšel jich po pravdě řečeno už tolik, že mu je z nich na nic. Rejši se nikdy nevzdají svého území, naleziště jim hodili jen jako návnadu, začnou je ze zálohy ničit při první příležitosti, pokud nad nimi nenabydou jasnou převahu... a snad je to koneckonců pravda, snad. Zřejmé je ale jedno: ač se o tom nikdy, nebo skoro nikdy nemluví, ta "jasná převaha" znamená konec horského lidu. Zbyde jich tak málo, a v tak nepříznivých podmínkách, že pro ně smrt bude vysvobozením, a dostaví se každopádně brzy. Jeho otec se prostě rozhodl horský lid vyhubit: do posledního muže, ženy a dítěte. Ach ovšem, kromě otroků, samozřejmě. Třeba je to opravdu nutné. Třeba ano. Jenomže...

            Raemovy oči znovu utkvěly na obraze. Ten jednorožec byl jeho průvodcem od narození, mluvil do jeho dětských snů. Hrdý a statečný, ochotný zemřít v boji za právo a spravedlnost. Ach ano, takový boj by byl krásný, do takového by šel rád, i dnes! Jenže kdo je ve skutečnosti bílý jednorožec a kdo černý tygr?

            Je opravdu nutné vyhubit celý národ, který s nimi žil na Ostrově už tolik let, pravda, ne v míru, ale přece jen tak, že pro oba bylo místa dost? Je opravdu potřeba nutit se do toho právě teď, když získali tolik bohatství a když další pokračování války přináší jen utrpení oběma stranám, ale ve skutečnosti se věc nikam nehýbe?

            Otec zřejmě nepřipouští jinou možnost. Ve chvíli, kdy boje uvázly na řadu měsíců na mrtvém bodě a kdy se jeho syn odvažoval doufat, že by válka mohla skončit, posléze místo toho naopak přivolil k největší oběti: oběti božské krve.

            Raem sebou znovu hodil na lůžku a div že nezasténal. Co by byl opravdu chtěl bylo brečet do polštáře, zhluboka a dlouho, ale samosebou se nedopustil něčeho tak nemyslitelného. Jeho bratříček! Jeho druhá duše, věrný následovník všech jeho plánů, nerozlučný společník všech jeho her! Vždycky o tolik křehčí a něžnější než on, ale jiskrný a kurážný až dost! A statečný až do poslední chvíle... Raem ho zase, už po tisícáté, viděl před očima, když šel na smrt: s přesvědčením a rozhodností až do posledka, pravý potomek bohů. Neudělal jejich rodu ostudu ani v nejmenším.

            Jen jeho starší bratr teď trpí jako zvíře a kdyby mohl, řval by nahlas jako slabošská žena, jako šílenec bez rozumu!

            Tati, proč? Miloval jsem tě celou duší, zvlášť po tom, co už maminka nebyla, ctil jsem tě a obdivoval jako toho nejlepšího z nejlepších, a ty sis to skutečně zasloužil. Jsi pro mě vzor všech ctností, síly, inteligence i ukázněnosti, jsi hrdá, pokojná moc, která jde za svým, přes všechny překážky. Ale bylo opravdu nutné zabít všechny ty lidi, kteří nám koneckonců nijak zvlášť nevadili - bylo to opravdu tak strašně nutné, žes kvůli tomu musel dát usmrtit mého bratříčka - svoje dítě - její dítě?

            A v tu chvíli jeho oči znovu utkvěly na obraze a jeho až zamrazilo, neboť ho napadla nová myšlenka.

            Černý tygr.

            Posel božstva smrti, temné Mavé... božstva, jemuž otec slouží.

            To ona stále lační po krvi - to ona žádá smrt, stále znovu, za každou cenu. To ona pohltila bratříčka - a není to nikdo jiný než ona, kdo otce štve ve válce stále dál, dál, dokud budou zbývat nějaké životy, které může zmařit.

            Černý tygr.

            A ty jsi povolán s ním bojovat.

            Měl jsi to před očima od svých prvních dnů. Jsi Raem, jsi dítě s duší bílého jednorožce. Ty musíš povstat a postavit se černému tygru - právě ty a nikdo jiný tomu musí udělat konec. I kdybys měl krvácet, i kdybys měl všechno ztratit, nesmíš povolit, dokud nezvítězíš nebo nepadneš.

            Raem. Probuď se! Dávno byl čas!

            Cítil, jak mu srdce buší tou výzvou. Zněla v něm jako polnice, každý sval jeho těla se napjal k boji.

            Ale co, co může dělat?

            Na cvičišti vyniká a učitelé ho zahrnují chválou - a právem, daří se mu, na co jen pomyslí. Ale ve skutečnosti je sotva odrostlé dítě. Na radě by jeho hlas neplatil víc než hlas dítěte, i kdyby se dopustil té neslýchané troufalosti a opovážil se tam promluvit. A i kdyby se v boji nakrásně vyrovnal dospělému, co zmůže? Definitivně rozhodnout válku ve prospěch svého lidu sotva. Udělat něco, čím by ji zastavil, už teprve ne.

            Co tedy může dělat?

            Musíš zabít černého tygra, jednorožčátko. Musíš odstranit posla Smrti.

            Bylo to tak silné, jako by k němu promluvil nějaký bůh.

            Že by Mada, Otec práva?

            A ano, ta myšlenka byla strašná nad všechno pomyšlení, ne však nerozumná. Odstraněním toho, kdo se spolčil s božstvem Smrti, by se věci vrátily ke svému pořádku. Svrchovanost ve státě by zase převzal Mada, přísný, ale nadevše spravedlivý. Není jisté, jaké rozhodnutí by v otázce války padlo, ale rozhodně by ho neovlivňovalo nic ani vzdáleně podobného lačnosti po krvi. Jen zdravý rozum a pevný řád.

            A samo právo to vyžaduje. Pokud někdo přestane být užitečný, musí zemřít. Takový je zákon. Pokud někdo propadl temnému božstvu natolik, že nejenomže neprospívá ostatním, nýbrž jim naopak ještě škodí, zaslouží smrt dvojnásob. Není vyhnutí, a není možno se ohlížet na příbuzenské svazky. Je třeba vybojovat právo, i kdyby měl člověk obětovat to nejdražší.

            A Raem v tu chvíli věděl, že rozsudek může vykonat, právě teď.

            Byl sotva na počátku studia magie, ale byl dítětem svého otce... a své matky. Měl moc v krvi, cítil ji. Poslouchal trpělivě výklady učitelů, ale v soukromí pak zkoušel věci, o kterých se jim ani nesnilo, a nikdy bez výsledku. Intuitivně objevoval nejkratší cesty k cíli, o nichž mu nikdy nikdo neřekl, a vždycky správně. Je ještě považován za dítě, ještě rok po něm nikdo nebude žádat ani panovnický rituál... ale tím spíš může vykonat své, tiše a bez následků. A pak se stane hlavou státu a všichni mocní si budou myslet, že se stal figurkou v jejich rukou, ale on je ovládne dřív, než se stačí vzpamatovat. A nastolí mír, právo a spravedlnost.

            Raem vstal. Jen tak, podvědomě - cítil, že není důstojné ležet v takovou chvíli. Stál proti obrazu, kousíček od něj, a vpíjel se očima do hrdých křivek jednorožcova těla, do jeho bledé záře.

            "Raem!" řekl slavnostně, jako by pronášel přísahu. "Ano, to udělám. Budu bojovat za právo a spravedlnost, dokud budu žít!"

            Pak se ale usmál a byl v tu chvíli podivuhodně podobný své matce.

            "Ale nebudu zabíjet, abych přemohl božstvo Smrti," dodal stále nahlas, avšak mnohem uvolněněji. "Ne, dokud to nebude bezpodmínečně nutné - a myslím, že nebude. A nebudu popravovat... aniž bych vyslechl souzeného."

            Tiše otevřel dveře, vyklouzl na chodbu a pustil se temným palácem.

 

           

            Šámat nespal.

            Už kdovíjak dlouho.

            Ano, měl tehdy dobré období, tehdy když se utkal s Paní jako rovný s rovným a dospěli k něčemu, co by se snad dalo s trochou troufalosti nazvat rozumnou dohodou - tehdy, když se vyrovnal s minulostí a rozhodl, co dál. Pravda, nemohl tomu rozhodnutí nikdy dostát tak, jak původně zamýšlel. Díky tomu, jak se situace vyvinula, mu bylo znemožněno skoncovat se zabíjením, i když si dával velký pozor, aby se neposkvrnil žádnou nenávistí a vedl co nejčestnější boj. Přinejmenším válku horskému lidu poctivě vyhlásil dostatečně včas, včetně formální nabídky, aby odstoupili naleziště po dobrém.

            Dokonce měl dva či tři dny strach, že na jeho nabídku skutečně přistoupili.

            A třebaže mu ustavičné starosti a bezpočet povinností znemožňovaly jít cestou poznání, soustředit se vnitřně na boha své milované, opravdu se pokoušel, nakolik to bylo možné, do všech důsledků zachovávat spravedlnost a jednat čistě.

            Nakolik to bylo možné. Neboť ten úkol se ukázal být ještě nemožnější, než mu na počátku připadalo.

            Vyjednání války samé vyžadovalo složitou diplomacii, během níž se zdaleka nemohl držet jen čestných prostředků. A pak nastal ten osudný den, kdy šlechta stála za ním jako jeden muž, získali téměř bezpracně značné bohatství a nejenom mnozí z jeho poddaných i velitelů, ani on sám si nepřál nic víc než válku ukončit.

            Jenže věděl, že s tím se Paní nikdy nespokojí.

            A pokud ji pohněvá přespříliš, ví, co ho čeká. Má ho od počátku pevně v ruce, jen s ním laškuje, když žádá dobrovolné oběti a nabízí znamení své přízně. Jen si s ním hraje.

            Jako kočka s myší.

            Nejzrůdněji to pocítil ve chvíli, kdy se štěstí ve válce obrátilo proti němu a kněží přišli s požadavkem, aby byla přinesena oběť Ravachovi, obvyklá na počátku větších a nebezpečnějších válečných tažení. Až dosud se mohl skrýt za snadnost války a rychlé úspěchy, ale nyní neměl kam couvnout a staletá tradice se hlásila o své.

            Oběť božské krve. Jeho syn.

            Její syn.

            A obětován Ravachovi, samozřejmě. Paní s tím nemá nic společného, je k němu velmi milostivá a jen ho zahrnuje svou přízní!

            A přitom lačně pije jeho krev. A nikdy nemá dost.

            Pokud jí skutečně dělá dobře jeho utrpení, přišla si na své. Bolest, kterou prožil po náhlé smrti své ženy, nebyla ničím proti tomu, co si vytrpěl, když musel sám rozhodnout, když musel své dítě den za dnem učit a připravovat k oběti. Jako by mu rvali srdce z těla, pomalu, po částech.

            A od té doby se to vrací. Prožívá si to celé znova, každou noc.

            A tak jako předtím, i nyní tráví mnoho času řešením té vlastně zbytečné otázky: Kdo za to může?

            Najít a potrestat viníka. Nic jiného mu nepřinese úlevu, tak jako mu nic jiného nepřineslo úlevu předtím. Najít a potrestat viníka, i kdyby to měl být on sám.

            Inu, říkala mu jedna část jeho bytosti, když nad tou otázkou znovu a znovu v bludných kruzích přemýšlel, a jakou odpověď koneckonců čekáš? Ta smrt je jen přirozeným důsledkem tvých vlastních rozhodnutí. Uvázal ses do služby Paní a věděl jsi od začátku, že si vybere svou daň. Ale kdyby jen to! Poznal jsi, co je zač, odvrátil ses od ni, proklel ji a vzápětí skočil na její nabídku další dohody!

            Měla mě v pasti. Byla by si vybrala své tak jako tak, a horším způsobem - způsobem, který jsem připustit nemohl a nesměl!

            Snad, ale nemůžeš taky popřít, že ti nabídla lákavé sousto. Oslovila tvou ctižádost, tvou touhu po moci, a kdo ví, jestli tě nedrží především tím. Jestli snaha chránit druhé není jen ubohou výmluvou, kterou sám před sebou zastíráš skutečnost, že ti její nabídka byla až příliš po chuti!

            Hraješ to na dvě strany, milý nasi! Snažíš se jednat poctivě, aby ses přiblížil bohu Abír - ale jen do té doby, dokud se to příliš nekříží s tvými plány! Jednou rukou chráníš svůj lid a druhou si pro sebe hrabeš stále víc moci a slávy!

            Nemohl než si připustit, že je to tak, v těch nekonečných mučivých hodinách, kdy soudil sám sebe. Věděl až příliš dobře, že to není v první řadě nedostatek času a klidu, co mu brání v cestě za poznáním - co mu brání vzývat boha Abír tak přímo jako v tu dávnou blaženou chvíli, kdy neviděl všechny důsledky. A přece se nedokázal rozhodnout - věděl, že to všechno stále ještě nestačí k tomu, aby nad sebou vynesl poctivý rozsudek.

            Neboť jeho mysl se vracela k onomu prvotnímu okamžiku, k prvnímu rozhodnutí. Mavé ho přitlačila ke zdi a on nemohl jednat jinak - přinejmenším ne čestně. Musel chránit svou zem. Tím ho k sobě přitáhla, a jen tím ho stále znovu drží. Kdyby dostal svobodu, ano, pak by se vidělo, zda ji využil sobecky: a pokud ano, jistě by si nezasloužil nic než pohrdání. Ale platí to i tehdy, když ji nikdy neměl? Je to jako zlý osud... všechny jeho kroky jsou jím svázány a on nemůže dělat nic, naprosto nic.

            A pak náhle, právě dnes, v nejtemnější hodině uprostřed noci do těch myšlenek padlo světlo.

            To nebyl prvotní okamžik. Vzpomínej dál! Vzpomínej, co bylo předtím!

            Ano. Zvláštní, že na to nepomyslel dřív. Byla tam přece jedna chvíle, kdy se mu tebel aher jakoby otevírala... chvíle, kdy měl možnost volby. Kdo ví, kam by cesta vedla, do jakých zářivých výšin a k nohám kterého z bohů, kdyby se nechal nést nějakou ušlechtilou pohnutkou! Jenže on volil, tak jak volil, a Mavé se probudila.

            Nenávist a smrt. Jak mohl být tak hloupý, tak zaslepený, tak naprosto, naprosto neschopný? Jak si mohl jen na vteřinku představovat, že s něčím takovým bude své zemi jakkoli prospěšný? Ta cesta vedla nevyhnutelně až sem, a všechno, k čemu na ní došlo, je jeho vlastní vina.

            "Jsi neschopný hlupák, Šámate, a zasloužíš smrt," pronesl nahlas.

            Bylo neuvěřitelné, jak se mu po těch slovech ulevilo. Necítil sám k sobě nic než nejhlubší pohrdání. Věděl, že nedopustí, aby dožil rána. Zbaví zemi prokletí, zbaví Mavé moci, kterou v ní získala - a i kdyby se sám z její moci nevymanil, což si koneckonců ani nijak nezaslouží, alespoň už by vyloučil možnost, že se stane příčinou smrti dalších lidí. Rozsudek byl vynesen a on dohlédne na to, aby byl řádně vykonán.

            Ale cítil se báječně. Jako by z něj spadla nesmírná tíha.

            V tu chvíli se dveře neslyšně otevřely a na prahu stanula štíhlá postava v prostém bílém nočním rouchu.

            Tak tiše. Skoro ostýchavě.

            Šámat však zřetelně cítil moc, která z ní vyzařovala.

            A najednou věděl, že dokonce ani nebude muset vykonat rozsudek sám. Už byl vyslán posel, aby se chopil toho úkolu.

 

 

            Posel se však zatím tvářil velmi něžně a mírumilovně.

            "Je mi opravdu líto, že tě ruším," začal, "ale..."

            Šámat se pousmál.

            "Nemáš mě z čeho rušit, synu."

            "Ty... také nemůžeš spát? Od té doby, co...?"

            "Od té doby, co ona... a pak on."

            A v tu chvíli, jedním rázem, byli spojeni, jak jen je dvěma lidským bytostem možno. Neřekli si jediné slovo útěchy, neprolili jedinou slzu, oba silní, nasi a jeho syn. Přesto však sdíleli svou bolest, otevřeli ji jeden druhému - setkali se v ní, na rovině tebel aher.

            "Otče, proč?" ozval se konečně Raem po velmi, velmi dlouhé době. "Nerad se tě ptám, ale potřebuju to vědět. Jestli jsi to nechtěl stejně strašně jako já, proč jsi to dovolil? Proč je tak nutné pokračovat ve válce, teď, když jsou naleziště naše?"

            "Povím ti to, synu," odpověděl Šámat mírně. "Ale bude to dlouhé vyprávění."

            A jak vyprávěl, jak postupně odplavoval ze své duše celou tu tíhu zrady a utrpení, které mu temná paní připravila, cítil, jak se v jeho synu zvedá vlna síly a spravedlivého odhodlání, cítil ji a těšila ho, první nezkalená radost po tak dlouhé době, až Raem nevydržel a téměř ho přerušil.

            "Otče, tohle je nespravedlnost a já to tak nenechám!" zvolal a vyskočil z lůžka, kde do té chvíle seděl vedle něj. "Však ani Paní smrti není všemocná... a není jediný bůh! I kdybych měl rozpoutat válku bohů..."

            "Synu... ještě nevíš všechno. Posaď se zase. Ne, není to nespravedlnost. Povím ti i to ostatní. Povím ti to, i kdybys mě pak měl nadobro zavrhnout."

            Teď už to bylo mnohem těžší než prve. Ale přiznal všechno. A Raem chápal. Šámat ho cítil vedle sebe, cítil teď jeho duši jako svou vlastní. Věděl, že jeho syn vnímá, že nebere nic na lehkou váhu. Že nad ním přemýšlí tak, jako on sám už mnohokrát přemýšlel nad obtížným soudním případem.

            "Abin," ozval se posléze velmi jemně, "...a ty... toho teď lituješ?"

            To slovo vyvolalo v Šámatovi vlnu rozhořčení, i když si uvědomoval, že nemá nejmenší právo se bouřit čemukoli a navzdory tomu, že chtěl se svým synem jednat co nejvlídněji.

            "Provinil jsem se, a vím o tom," odpověděl poněkud úsečně. "Moje pocity s tím nemají nic společného. A škemrat o zmírnění trestu rozhodně nehodlám."

            "Tak jsem to nemyslel," odtušil Raem zase tak měkce. "Nechci tě svádět k zbabělosti, to přece víš. Jenom... jenom chci vědět určitě, jestli teď už jsi někde jinde, víš? Kdybys teď měl jeho život v rukou, nebo život jeho syna, ušetřil bys ho? Kdyby tě to mělo stát tvůj vlastní život, nebo království... ušetřil bys ho i tak?"

            "Počkej, jak to myslíš? Pokud by bylo v zájmu státu potřeba..."

            Zarazil se.

            Už přece nejde o zájem říše. Nebo jde, ale on už svým způsobem není tím, kdo ji drží. Dokonce i jeho život už propadl. Stojí před soudem, uznal svou vinu a toto je rozsudek. Zatím až příliš mírný... ale možná není na něm ani to, aby si o tom rozhodoval.

            Ten hoch sem přišel v moci bohů - o tom Šámat, po svých zkušenostech v tebel aher, neměl nejmenších pochybností.

            Velmi pravděpodobně v moci boha své matky.

            Ne, nestavím se proti tobě, Plameni života. Na to už až příliš dlouho toužím octnout se v tvých rukou. Pravda, nedokázal jsem ani to. Ale přesto...

            Nu, koneckonců, možná tohle není ani celý rozsudek, napadlo ho vzápětí s příchutí mírného humoru. Je ale spravedlivý, a pokud chceš být aspoň trochu poctivý, opravdu nemáš jinou možnost než ho přijmout.

            "Dobře, synu," vyslovil s rozhodností. "Ať je po tvém." A dobře, Abír, dodal v duchu. Dobře, bože Abír, Plameni života. "Je tvůj. Jermi, pokud je nějakým zázrakem ještě živ. A jeho dítě. Nevztáhnu na ně ruku, ani kdybych měl platit svou vlastní krví."

            Raem na něj pohlédl planoucíma očima.

            "Dobře, otče. Dostanu tě z toho."

            Šámat mu nic nevymlouval. Musel se v duchu usmát jeho odhodlání, tak dokonale netušícímu, jak to ve světě bohů chodí. A přece... cítil jeho moc až dost. A jeho čistota je bezpochyby také velikou mocí. Kdo ví, jak všechno dopadne. Rozhodně není proč mu bránit.

            Raem mu položil ruku na čelo a jeho moc padla na Šámata plnou vahou.

            "Hanin..." broukl jeho syn něžně, na hranici slyšitelnosti, "...spi."

            Srazilo ho to na místě. Přítomnost jeho milované, tak živá. Odpouštějící láska, kterou dosud vnímal jako krajně nepatřičnou, ale neměl sílu jí vzdorovat. I rozsudek smrti, uznaný a přijatý, takže zavíral oči jako ten, kdo se už nikdy nemusí probudit. Usnul během pár okamžiků a spal dobře a dlouho.

 

 

 

22.

 

 

            Bouře skončily tak náhle, jako začaly. A snad právě díky jim se vše nyní zdálo o tolik krásnější než dřív: vzduch i moře. Teplejší a zářivější. Voňavější. Plné života. Tak nějak jinak plné života než dřív znal, nebo si uvědomoval.

            Snad také proto, že se konečně mohl najíst. Objevily se ryby, četná, spokojená hejna, některé známé, jiné, které dosud nespatřil, ale všechny očividně dobře živené. Nelovil je však. Jeho společnice ho zásobila potravou v nejrůznějších podobách a obměnách, s takovou radostí a láskou, že neměl to srdce odmítnout. Její dary většinou vypadaly poněkud nazelenale a slizce, ale nechutnaly zas tak špatně, když sis trochu zvykl. Rozhodně se to víc blížilo syrové houbě, někdy dokonce zelenině, než syrové rybě: a to byla chuť, které dával koneckonců přednost.

            Teď už znal její jméno - alespoň přibližně, dosud si nebyl jist, zda si ho pamatuje správně: Eaoan. Dokonce spolu mluvili, zprvu s obtížemi, časem stále snáz, jak postupně vycházelo na jevo, že vlastně zná většinu slov jeho řeči, jen pro ně často má ještě další tři čtyři výrazy, které používá zřejmě raději pro jejich zvukomalebnost a hudební charakter.

            A mluvili spolu rádi, zvlášť v tichých chvílích na sklonku dne, kdy vítr, zase už pravidelný, utichal nadobro a Jermi se chystal ke spánku. Zda někdy doopravdy spí také ona, nevěděl jistě. Z vody nevycházela rozhodně, ani se nezdálo, že by nabídku odpočinku mimo vodu považovala za nějak lákavou. Jermi nikdy nespal ani nemluvil, dokud obloha plála západy či východy slunce, nyní k zbláznění krásnými. Mlčel a jel dál, dokud vítr dovolil. Spal však dosyta uprostřed noci i uprostřed dne a lenošivé chvíle předtím plnil rozhovory se svou průvodkyní. Starosti z něj spadly dokonale ve chvíli, kdy se ujistil, že souš, její domov, je nedaleko: od té doby vedli rozhovory jen pro radost z věci.

            "Co je to falsinke?" chtěl znát dosti brzo význam výrazu, kterým ho pojmenovala.

            "Falsa," usmála se a její pohled mu napověděl, že druhý tvar je zdrobnělina, vyjadřující její něhu. "Vodní tvor, náš přítel a druh našich her. Jako my, a přece ne jako my."

            Vzpomněl si, co ho napadlo, když ji poprvé uviděl.

            "Delfín?" zeptal se.

            "Nevím. Tohle slovo neznám. Živí se rybami jako ty."

            Udiveně sebou trhl.

            "Co se známe, nesnědl jsem jedinou!"

            "Ach falsinke! Ty myslíš, že se můžeš živit jinými tvory a nezanechá to na tobě stopu?"

            Tapariho napadlo několik rozhořčených námitek najednou a vzápětí si uvědomil, že ani jedna z nich neobstojí tak dobře, jak se mu zpočátku zdálo.

            "Vypráví se," pokračovala Eaoan, "že kdysi byli falsai podobnější mořskému lidu a žili spolu jako bratři. Pak se ale lid země zkazil a na svět padl stín. Přišli yaóli, přitahováni zlem, nebylo jim však dovoleno překročit hranici kolem území lidu moře. Stahují se tedy k hranici a běsní na ní, ale tím víc nás vlastně chrání. Lid moře jen málokdy plave k hranici, ale falsai jsou jiní: odvážnější, zvědavější, mnohem víc tíhnou k otevřenému moři daleko od všech břehů. Plavali často k hranici a yaóli jim vkládali prsty do mysli. Falsai začali stále víc zabíjet ryby a živit se jimi a jejich podoba se proměnila: a připoutali se k moři, takže už vůbec nemohou vycházet na pevninu. Někdy je kvůli tomu sevře nával lítosti a občas je tak silná, že se vrhnou proti břehu a je jim jedno, zda zahynou..."

            "Takže ve vašich příbězích jsou takoví jako my původci všeho zla?" opáčil Tapari. Moc pohoršeně se necítil: podobná vyprávění už vlastně znal. "Proč jsi tedy ke mně tak laskavá? Proč se o mě vůbec staráš? Stačilo mě jen nechat být a bylo by o kousek zla míň!"

            Tu se Eaoan rozesmála a smála se tak srdečně a dlouho, že Tapariho ješitnost, už tak trochu podrážděná, nabyla vrchu a on se stáhl do mlčení.

 

 

            Hleděla na něj přes okraj loďky a vstřebávala jeho pocity. Některým nerozuměla: hněv ani dotčenou pýchu nikdy nepoznala. Věděla však, že cizinec je smutný, a to ji rozrušilo, neboť smutek její lid zakoušel jen velmi vzácně během svého dlouhého života, takže na něj pohlížel svým způsobem jako na pohromu.

            Nu ano, uvědomovala si se zpožděním, vždyť jsi mu skutečně řekla, že jeho rod je původcem všeho zla na světě. Pomysli, jak by bylo tobě na jeho místě! A to je v tom vlastně nevinně, nemůže za to, do čeho se narodil!

            Trochu v panice uvažovala, co má dělat, aby ho rozveselila, a byla jen krůček od toho pokusit se převrátit loďku a shodit ho do vody. Beztak je to to, co mu nejvíc schází: pořádně si zaplavat! Nikdo nemůže být veselý, když ustavičně jen dřepí na suchu!

            Vzápětí pochopila, jak hloupě uvažuje. Úplně zapomíná, že to zvláštní stvoření je lid země. Co když potřebuje sucho právě tak, jako ona vodu? Co když dokonce ani neumí plavat??? Dostala by ho do vody a pak aby ho zachraňovala jako raněného, který se nemůže sám dostat na hladinu, aby se nadechl!

            Co si mám počít? zazoufala si sama nad sebou. Chovám se nemožně, vůbec nejsem na takové setkání připravena. Nejsem Vyslanec, nenarodila jsem se k tomu, abych navazovala vztahy s lidem země.

            Ale vždycky jsi to chtěla, napadlo ji vzápětí. Vždycky jsi chtěla naslouchat těm příběhům. A kdo ví, možná právě ta touha tě podvědomě hnala k tomu, abys tak často plavala až k Hranici...

 

 

            Nemusel hledět na její rozpaky a kajícnost dlouho, aby se obměkčil. Jeho uraženost okamžitě ustoupila soucitu a on bez přemýšlení, vlastně dřív, než si to uvědomil, udělal to, co vždycky dělával: položil svou ruku na její, aby ji utěšil dotekem.

 

 

            Postřehla, že se jeho nálada proměnila, ale dřív, než stačila pocítit úlevu, jejich ruce se setkaly a bylo to tak něco docela jiného než když ona se dotýkala jeho, když o něj pečovala. Cizincova duše vzplála v konečcích jeho prstů a Eaoan, tak vnímavá k duším živých tvorů, se docela ztratila v její velikosti a kráse, ve světle její něhy. Jeho zlaté oči hleděly zblízka, pátravě do jejích a jako by je spojovaly ještě víc, neodstranitelným poutem.

 

 

            Nedotkl se jí jako ženy. Ovšem, měl vytříbenou ohleduplnost a dvornost ke všemu ženskému, ji nevyjímaje, avšak její velmi štíhlé, modrošedé tělo s delfíní kůží nepůsobilo dosud na jeho smysly. Dotkl se jí jako přítel přítele, veden pouhým soucitem.

            Byl to však jejich první dotek, během kterého byl při plném vědomí, takže jasně vnímal tu vlnu uvolnění a štěstí, která ho okamžitě zalila. Ano, hleděl jí do očí starostlivě, radoval se ze známek upokojení, ale zároveň byl šťastný jako malé kotě, které někdo začal hladit, jako kvítek, slastně sající sluneční paprsky. Je to jako moře, pomyslel si. Všechna špína, kterou si do něj dokážeš přinést, ze rozplyne a ztratí beze zbytku v té nekonečné náruči, která tě objímá. Jen jednou jsi mě vzala za ruku, dcero moře, a všechna bolest, starosti i výčitky jsou ty tam!

 

 

 

 

            Míjela dlouhá noc. Všichni čekali na svých místech, bez hlesu a bez sebemenšího zvuku, velmi bdělí. Susika nebyla cvičený bojovník, takže vnímala pomalu plynoucí čas mnohem nepříjemněji. Nejdřív pocítila rozbolavělost z dlouhého stání, pak začala třeštit hlava, beztak napínaná poslední dny ustavičného vzrušení až na pokraj možností. Susika však věděla, že musí zůstat, musí vydržet. Nebude v boji zhola nic platná, ale její místo je dnes tady, mezi bojovníky.

            Neboť dnes je Abiho noc. Noc, kterou skončí doba pokoření a ústupu, doba utrpení a zápasu o holý život, noc, kdy očekávání věrných dojdou naplnění... pokud se splní Abiho slovo.

            Kanavi už se nějakou dobu připravují k útoku na průsmyk, jediný průsmyk, který mají naději zdolat v takové síle, aby jim mohli opravdu uškodit. Ve všech ostatních chrání hory svůj lid dostatečně: krkolomné stezičky po tváři skály lze zdolat jen s obtížemi a rozhodně nanejvýš po jednom: stačila by hrstka obránců, aby se s útočníky vypořádala. Tento průsmyk, průsmyk Taraka, velkolepější a mohutnější než jiné, skýtá o něco členitější terén a širší, pozvolnější cestu. Kdyby nepřítel vynaložil jistou námahu, mohl by se ho zmocnit: a pokud se tak stane, jsou útočištná místa ztracená. Nezbylo by než ustoupit i s ženami a dětmi za další hřeben a tam, v mnohem drsnějším a chudším prostředí, začít budovat život od samého začátku - či možná spíš pozvolný zápas o oddálení nevyhnutelného konce.

            A nepřítel se činí. Staví lávky a široké chodníky, důkladně, vždy s dobrou ochranou, a o všech pokusech o záškodnické akce se dozvídá až příliš včas. Dnes, pravděpodobně na sklonku noci, vyrazí k útoku. Abi dal svoje slovo a dal i radu, jak postupovat. Starší ji během dlouhého sezení důkladně zvážili a jednomyslně přijali. Všechno je připraveno. Ale všechno visí na spolehlivosti Abiho slova. A tak Susika musí jeho slovo zviditelňovat, musí za něj přijmout odpovědnost: musí zůstat s bojovníky, třebaže únava pálí jak tisíc žhavých uhlíků.

            Nedělá to nerada. Neboť i Susika bojuje, bojuje tak, jak umí, statečností dnešní noci i v bezpočtu jiných případů dříve na cestách, odloučením od dětí i kuráží, s jakou ustojí sama sebe, ženu, ke všemu ženu slabou a neschopnou, na poradách těch nejváženějších z mužů. Miluje svůj lid, a chvěje se o jeho přežití. Je ráda, že pro něj může něco nasadit.

            Jenže i to má svá úskalí. Susika netrpí jen za sebe, a své děti. Utrpení jejího lidu na ní leží jako kámen. Milovala, a miluje dosud, i ty, ke kterým byla poslána marně, kteří zaplatili krví za to, že jí nevěřili. Ano, zavinili si to vlastně sami. Mnozí z nich odešli už dávno na své vlastní cesty, na kterých nebylo pro Abiho místo: pro důvěru, ale postupně stále méně i pro lásku k vzdálenějším bratřím, pro ohledy na víc než na zájmy vlastního kmene. Často to přešlo i v uctívání temných božstev, která žádala stejné ohavnosti jako božstva nepřítele. Ale tím hůř. Odcházeli zahaleni tmou vlastního srdce a kdo, ach kdo může říct, co člověka v takovém stavu pak čeká? To nesděluje ani Abi své přítelkyni. Jedinou útěchou jí je, že smí znát jeho srdce, krutě opravdové a nekonečně laskavé zároveň.

            A víc, nemůže tak docela nemilovat ani ty druhé, ty, jimž už dávno nikdy neřekne kanavi, v myšlenkách ani nahlas, třebaže by poslední dobou možná zasloužili i horší jména. Nemůže nemilovat ty, které Abi miluje. Ví, kolik jich jde do boje jen proto, že to za ně rozhodli jiní - nebo proto, že byli oklamáni. Vlastně si uvědomuje, že tam není jediného, kdo by nebyl oklamán. A přece jsou také oni zahaleni do temnot vlastního srdce, a za kolik z ní mohou sami, a za kolik prostředí, do kterého se narodili? Ale zemřou tak, už brzy, už jim nezbývá ani celý den - tolik, tolik jich zemře, a jejich smrt na ní už teď leží nesmírnou tíhou...

            A pak najednou... vlna upokojení.

            Jediný dotek, ruka jen zlehka položená na rameno, a bolest i únava se rozplynuly v přílivu nových sil. Co ale lepšího, i tíha žalu se projasnila, prostoupena vědomím Abiho lásky ke všem zúčastněným - tak živým vědomím tak nekonečné lásky, že žádný zármutek nemůže mít poslední slovo.

            Tohle ještě není konec příběhu. Nakonec zjistíme, že bylo vlastně dobře, že se všechno stalo tak, jak se stalo.

            A zároveň, vlastně jen tak okrajově, jí hlavou bleskla myšlenka docela jiného druhu.

            Tapari... Tapari se srdcem plným porozumění a rukama, které přinášejí úlevu... jeho lid věří, že šlechtici mezi nimi jsou božského původu...

            Najednou už jí to nepřipadalo jen jako rouhavá pověra těch, kdo nevědí.

 

 

23.

 

 

            Toho rána, rána po rozhovoru se synem, Šámat procitl jako znovuzrozený. Musel se usmívat sám sobě: hle, potomek bohů, nezdolatelný ve své vnitřní síle, a přece - kolik s ním dokáže jediná noc obyčejného spánku!

            S trochou zahanbení si uvědomil, že prospal i čas, který ráno obvykle věnoval meditacím. V tu chvíli však zároveň kdovíproč velmi silně zatoužil po špetce nevinného přepychu v podobě odpočinku. Věděl, že má dobrý základ, aby si něco takového mohl dovolit - dokonce i více dní za sebou, ale tak nezodpovědný samozřejmě nebude.

            Vzápětí si uvědomil, že si to dopřát stejně nemůže. Musí navázat spojení s hlavním velením v průsmyku Draka. Během předchozích dnů začalo být jasné, že k tomu místu horský lid stahuje všechny síly. Zaútočit později než zítra na úsvitu by rozhodně znamenalo zbytečné ztráty. Je potřeba dát rozkazy a zbytek dne věnovat přípravám, vytvořit vojsku dostatečnou ochranu i morálku a sledovat další pohyby nepřítele.

            A v tu chvíli, jako prchavá vlna vůně ze zahrad, jako dotek přátelské ruky, se mu živě vybavila vzpomínka na včerejší noc.

            Dostanu tě z toho, abin. I kdybych měl rozpoutat válku bohů...

            A pak... spánek. Po kdovíjak dlouhé době.

            Nějaký bůh tu včera byl, cítil ho. Ten uzdravující dotek je potvrzením, pokud by vůbec nějaké potřeboval. Nějaký bůh... ne, není proč se bránit naději: ten bůh, kterému sloužila Abír, dráždivý tím, co o sobě dává vědět, i tím, co nedává.

            A láká ho. Nabízí víc. Pomoc, kterou poskytl, nebyla kůrka ze soucitu hozená žebrákovi, tak dalece mají úctu jeden k druhému, aby ho z toho nepodezříval. Bylo to oslovení, vstřícný krok. Ještě tu někde je. Ještě jsou tu dveře, kterými se dá projít.

            Nepochybně díky tobě, milovaná.

            Šámat najednou zatoužil udělat vstřícný krok i ze své strany. Slib, který včera složil, ovšem myslel vážně, a uvědomuje si jeho nutnost. Ale je to tak málo, a tak vzdálené! Jermi skončil už kdovíjak dávno a jeho potomci? Nikdy je nemusí potkat. Mohou padnout v boji, aniž se o tom vůbec dozví. Kdyby tak existovalo něco, co by mohl doopravdy udělat, právě teď...!

            Mohl by nedat povel k útoku. Což samozřejmě znamená stáhnout vojska, odvolat válku - držet naleziště, ale vzdát se myšlenky na konečné vítězství. Posloužit životu... konečně opravdově! 

            To udělat nemůže. Vždyť je to úplně bláznivý krok, zahodit možnost definitivního vítězství, teď, když ho má na dosah ruky! Dát místo toho prostor nikdy nekončícím tahanicím o naleziště a vleklým ztrátám, které to s sebou ponese! Přetrvaly by i jeho smrt - a stačilo by přechodné oslabení, vlastně jen jediný panovník, ne tak zdatný v magii, a všechno by se vrátilo do původního stavu!

            Ano, ale šetřil by tím horský lid jako celek - naplnil by slib velkorysým způsobem, zajistil by, aby neměl nejmenší podíl na smrti nikoho z toho rodu, ani zprostředkovaně. Bylo by to přesně to, po čem před chvílí zatoužil: něco blízkého, pořádného - a přitom propojeného se včerejškem, a plně v jeho moci...

            Jenže on přece nemůže jednat jen tak sám za sebe, jakkoli ho to přitahuje. Žádný panovník při zdravém rozumu by tohle přece neudělal - nezahodil by svou výhodu ve válce, a příležitost, která se naskytla za kdovíjak dlouhou dobu, možná jedinkrát v historii! Po všem tom vyjednávání, přípravách, nasazení a ztrátách... po oběti syna, u všech bohů! Jeho lid potřebuje prostor, a klid, aby mohl prospívat. Slabší národy vždycky udělají místo, to je běh historie...

            Ano, ale pokud uvažuje takhle, plánuje vyhubení horského lidu jako celku. Pak není vlastně nejmenší naděje, že by slib naplnil...

            Počkat, tohle snad přece ne! Tak daleko včera nešel! Zavázal se šetřit životy Jermiho a jeho potomků, ano, ale pokud bude mít možnost o nich přímo rozhodnout. Nikdo by po něm přece nemohl poctivě chtít, aby kvůli jejich ochraně šel až takhle daleko!

 

 

            A přece ho právě tahle myšlenka znepokojila, nejvíc ze všech. Záleželo mu na tom slibu, chtěl ho naplnit - a toužil po poctivosti, toužil po ní jako člověk, který se potřebuje zbavit břemene, vláčeného po celý život. Začal přemýšlet do podrobností, promýšlet všechny souvislosti. Předpokládejme, že by válku skutečně chtěl odvolat - co všechno by to znamenalo?

            Nechal si přinést to nejnutnější a zůstal sám, zabraný v myšlenkách. Míjely hodiny a on plánoval dobře, třebaže ještě nerozhodnutý. Ten úkol ho zaujal sám o sobě - další výzva, nesnadná, ale zvládnutelná. Změnit úplně pohled na věc, a přece se postarat o všechno. Zabezpečit hranici, udržet výhody... bez dalšího zabíjení.

            Věděl arci, jak velkou příležitost by promarnil. Vracelo se to znovu a znovu. Už dávno si uvědomoval, že naděje, které má teď, nemá přísně vzato pro svou zdatnost v magii. Byl to dar Paní smrti, specielně udělený. Až ho nebude... všechno bude mnohem těžší. Skoro nemožné. Ale to ho právě přitahovalo: vymyslet způsob, jak naleziště udržet, i pro budoucnost. I pro své potomky, kteří třeba nebudou sloužit stejnému božstvu. O jednom takovém věděl celkem s jistotou.

            A nad tím vším, jako temný mrak, neodbytná myšlenka.

            Paní smrti ho nepropustí tak snadno. Nespokojí se s tím, že odejme své dary. Kdyby jen šetřil Jermiho potomky, asi by přivřela oči. Pokud jí připraví o válku samu, nenechá si to líbit. Povstane proti němu - proti jeho lidu.

            Dlouho odolával. Po pravdě řečeno, možnost, třeba sebemenší, zvítězit i nad ní, osvobodit se navždycky... to by přece bylo nepopsatelně krásné!

            I kdybych měl rozpoutat válku bohů, abin, dostanu tě z toho.

            A možná to je opravdu tak. Paní smrti skutečně není jediná z bohů. Někdo se může postavit na jeho stranu, někdo možná mnohem mocnější než ona - jak to tehdy říkala Abír? - o tolik mocnější, o kolik je silnější to, co je, než to, co není... A jeho lid bude ušetřen.

            Tak úžasná naděje... poprvé po všech těch letech.

            Dal jí svůj život, ano. Zradí ji. Ale plným právem, poté, co opakovaně zradila ona jeho! A půjde proti ní, nasadí všechny síly, a rád. Beztak už nemá, co by mu vzala.

            Jen... jediné.

            I kdybych měl rozpoutat válku bohů, abin, dostanu tě z toho.

            Spal až dosud, nebo co to s ním bylo? Jak vůbec mohl svému synu dovolit, aby takovou větu vyslovil - dítě, silné po otci i matce, ovšem, ale přesto pouhé nezkušené dítě? Je to on, kdo poprvé pomyslel na boj, a bohové takové věci slyší! Nebude to nasi, na koho půjde útok v první řadě! A přece, právě proto, bude ten útok proti nasimu nejúčinnější.

            Nejde o jeho bolest, ne především. Ustál už i tohle. A nedovede si koneckonců ani představit, že by se jeho utrpení mohlo ještě významnějším způsobem stupňovat. Ale se smrtí posledního syna by vymřel rod... byl by konec všemu!

            Ne, nemůže si dovolit tak velkou nezodpovědnost. Nemůže riskovat pomstu Paní smrti na svém lidu. A dvojnásob nemůže riskovat vymření svého rodu, božské krve. Z takové ztráty by se národ nevzpamatoval už nikdy.

            Bohové jsou vždycky chytřejší. Mají nás v hrsti.

            Šámat ukončil neplodné úvahy a započal s přípravami. Poslal však naléhavý rozkaz šetřit každého, kdo by se svým vzhledem nápadně odlišoval od horského lidu.

 

 

 

            Susika ví. Cítila srdce nepřítelovo, stála při něm celý den, a teď už ví, že to bylo všechno marné. Proto teď je s bojovníky, proto čeká na okamžik smrti. Neboť nemohou dovolit zkázu šamiri.

            Otcové otců na to také mysleli. V dávno zapomenutých dobách, kdy ještě jejich lid nebyl zatlačen do hor a vládl bohatstvím a vymoženostmi, o jakých se jim dnes ani nezdá, ale kdy už okusil mnoho bojů a ukrutností dobyvatelů, vybudoval v průsmyku Taraka mohutné dílo k ochraně útočištných míst. Po léta bylo jen vzpomínkou, a pak legendou, kterou znali jen málokteří, jen ti, kdo - jako Susika - milovali dávná vyprávění a pídili se po nich, kde mohli.

            Nyní však Abi dal své slovo. Odhalí jí skryté páky, a přikryl porady náčelníků svou dlaní, aby temní proroci nic o jejich plánech nezjistili.

            Lid nížin se nezmocní šamiri.

            Lid nížin tvrdě zaplatí za svou krutost a nenasytnost.

            Zítra na úsvitu.

 

 

kapitola 24.

 

 

            Šedá hodina na počátku dne. Řeka šumí v nesčetných peřejích a kratších vodopádech. Padá tichý, jemný déšť a mokrá skála je kluzká, ale bojovníci jsou dobře cvičení: jediná noha neuklouzne. Už za tmy se plně připravili a zdolali otevřenější část údolí a nyní začínají strmější výstup. Mezi prvními, kteří nesou zbývající lávky, se ještě vyskytnou padlí: ti za nimi postupují v malých útvarech, krytých štíty, které odolají každému lučištníkovi. Těm nahoře zbývají už jen desítky metrů k nejvyššímu bodu prudkého stoupání, v zákrytu za nimi postupují střelci, kosící každého vrhače balvanů, jenž se ukáže. Další řady se drží hned za nimi. Dosud je ticho, ticho před bouří. Horský lid je na kradmost zvyklý a gibri postupují i umírají bez hlesu, silní až doposledka.

            A pak... hukot a hřmění, které pohltí všechno. Prudká, ale mělká horská řeka se jedním rázem mění v mohutnou mořskou vlnu, valící se na pobřeží. Dřív než kdo vůbec stačí pochopit, co se stalo...

            Tma.

 

 

            Šámat se posadil a otřásl, aby se vzpamatoval. Nu ano, už zase ten sen - vrací se tak často, že už to nepřekvapí. Zážitek, jehož je pamětníkem jen díky vnitřnímu spojení s veliteli. Z vojska v průsmyku Draka se nezachránil nikdo.

            Jen on ještě žije... ne proto, že by si myslel, že si to zaslouží. I kdyby se nikdy neprovinil ničím jiným, čest božské krve nesmí poskvrnit - a také už od nepaměti neposkvrnila - jediná ztracená bitva. Všechny jeho předchozí úspěchy, dokonce i ten největší - prudký vzrůst blahobytu země díky vyčištění mořských cest od lupičů a následnému rozvoji obchodu - nestačí, aby to vyrovnaly. Ale bylo by zbabělé a nečestné zemřít a nenapnout předtím všechny síly pro nápravu škody, alespoň částečnou. A hle - den, kdy si pohrával s myšlenkou válku odvolat, se nyní zhodnotil. Má teď možnost pokusit se realizovat svůj plán, jen náročnějším způsobem, s mnohem menšími silami. Ten úkol ještě dokončí: je to jeho povinnost vůči říši. Vůči Madachovi, Zastánci práva.

            Už ne Paní smrti. Už nikdy. Znovu ji proklel a odmítl, avšak tentokrát s rozmyslem: ne dřív, dokud nevyhladil její kněžstvo do posledního. V mrtvou chvíli těsně před rozbřeskem se jich jeho lidé zmocnili a na úsvitu byli už všichni sťati v oběť Madachovi jako obyčejní zločinci. Za šíření zla a svádění lidu. Kult Mavé byl těsně předtím úředně zakázán.

            Šámat se trpce pousmál při té vzpomínce. Nu, nic tak zvlášť převratného, ale udělal to dobře. A všechno mu vyšlo. Nezmohli se vůbec na nic, netušili nic do poslední chvíle - ani ona nic nezjistila, dokud nebylo pozdě. Když se jí pak postavil, byl dobře připravený a ona oslabená: nemohla ho ani mučit. Zaplatila za svou zradu aspoň trochu, aspoň tentokrát, a zároveň se stala tolik potřebným viditelným viníkem, jehož bylo třeba potrestat, aby se lid upokojil z nejhoršího.

            Od té doby se arci musel obejít bez jejích darů - především zvládnout znovu umění sledovat pohyby horského lidu, jinak by byla válka nesmírně obtížná. Ale i to se mu dařilo. Mada ho podporoval, jak předem doufal. Mada byl koneckonců odedávna patronem říše, protože miloval moudrost a poznání, podnikavost a pracovitost - a jako ochránce spravedlnosti stál na jeho straně ve všech těch zradách, kterých se Paní dopustila. Nasi vyrostl znovu v moci velmi rychle. A netřeba dodávat, že využíval všech svých schopností...

i k ochraně rodu.

            Ještě to dokáže. Předá říši svému synu v pořádku.

            Pak půjde čelit Paní smrti v dalším, nepochybně ještě tvrdším zápase.

 

 

           

            Tapari slastně odpočíval uprostřed voňavé noci. Dotek trávy byl tak příjemný, tak dávno zapomenutý! Dnes poprvé po nekonečné době opustil svou loďku. Eaoan ho dovedla k ostrovu.

            Potkali už některé z jejího lidu, kteří je zdravili, nad hladinou lahodnými, zvonivými hlasy, pod hladinou pohyby těla. Mnozí Eaoan vítali jako ztracenou dceru a její příběh zřejmě vzbudil velké pohnutí. Na zítra se plánuje velká slavnost na počest hosta. Ale Eaoan neodolala, aby ho hned neprovedla alespoň částí podmořských zahrad při pobřeží. Poslední dny se s ní cvičil v potápění a dnes se velmi snažil, aby jí nezkazil radost, takže zvládl opravdu hodně: a bylo to namáhavé, ale nádherné. Plavala před ním, mezi dlaněmi kouli jasného světla - jak něco takového dokázala mu nebylo jasné, ale neužívala oheň ani nic podobného: věděl už, že má schopnosti, o jakých se mu ani nesnilo - a v paprscích toho světla se z modrého přítmí vynořovaly nové a nové divy, pečlivě shromážděné prací a láskou jejího lidu za nesčetná léta. Kdyby nepotřeboval dýchat, byl by tam zůstal navždycky.

            "Vím, že lid země není stvořen k tomu, aby trávil tak dlouhou dobu pod vodou," řekla mu potom. "Ale ty máš v sobě krev menai."

            Tapari si v duchu znovu vybavoval ten rozhovor, velmi zajímavý, slovo za slovem.

            "Podobné věci se říkají mezi mým lidem, ale nikdy jsem tomu moc nevěřil," odpověděl jí. "Ty o tom něco víš? Komu říkáš menai?"

            "To slovo znamená poslové, poslové Otcovi. To samozřejmě může být i kdokoli z nás, ale většinou ho užíváme pro bytosti, které nepocházejí ze Tří rodů lidí. Takových je nepřeberné množství - někteří mají těla podobná lidem či zvířatům, jiní velmi podivná a zvláštní a ještě jiní nemají nic, co bychom dokázali vnímat jako tělo. Avšak ti, kdo jsou k nám posláni, často mívají těla podobná našim: a slyšela jsem, že takoví mají někdy mezi lidem země potomky. Je to dar i prokletí zároveň."

            "Proč?"

            "Protože není v řádu věcí, aby lidé plodili potomky s menai - alespoň prozatím, než projdou Velkou proměnou. Pak nemáme tušení, co bude. Proto každý z menai, kdo zplodil potomka mezi lidmi, stává se yaólem."

            "A yaól znamená co? Příšera, obluda?"

            "Yaól je bytost, která prosadila vlastní vůli proti vůli Stvořitelově. Vytvořila si tím svůj vlastní malý svět, svůj vlastní prostor, jen svůj, víš, mimo všechno stvořené - ale proto založený na Nicotě. A máš pravdu, pozvolna se stává příšerou, protože se z něj postupně vytrácí to, co je skutečné... krása... láska... pak už není ani schopen udržet opravdové tělo a stává se přízrakem... a hladoví, strašně hladoví. Po těle, a hlavně po možnostech zasahovat do světa, kterou s tělem ztrácí... prosazovat si svou dál, měnit věci. A tak yaól zůstává s rodem těch, které zplodil, snaží se s nimi spojit, ovlivňovat jejich činy, a později stále víc zmocnit se úplně jejich těla..."

            "Vyprávíš strašné věci. Ale víš, já jsem nikdy nic podobného nepozoroval. Naopak, ty... bytosti jiné než lidé... nedávaly najevo moc ochoty se mnou mluvit, nikdy, ani v dobách, kdy jsem po tom hodně toužil a hodně jsem se snažil..."

            Pátravě se na něj zadívala, pak se její pohled ztratil v dálce a na dlouhou dobu se hluboce zamyslela.

            "Myslím... myslím, že jsi žil na místě, kde mnoho yaólů bojovalo o moc," řekla pak a hlas se jí znatelně zachvěl. "Nemluvili k tobě přímo, ale hodně tě týrali - a používali si zlé pocity, které v tobě tím vznikaly. Pak jsi unikl, protože... jsi zemřel a znovu se narodil?"

            "Ano! Ale jak to můžeš takhle přesně vědět?"

            "Otec mi to říká."

            "Vidíš! Všichni tenhle dar mají a jen já..."

            "To není dar. Prostě mi to říká. Nemysli tolik na dary, falsinke. Ano, vidíš u mně někdy schopnosti, které nemáš. Ale je dobře, že je nemáš. Mnoho schopností bylo v duších lidu země zapečetěno, když se vzdálili Otci, protože bez něj by je mohly zahubit... A ty máš mnohé, které tvůj lid nemá, protože tvá krev je krví někoho z menai, když ještě byl dobrým stvořením... ale ve chvílích, kdy nežiješ v blízkosti Otcově, jen tím víc škodí tobě i jiným... Nadevšechno máš dar pronikat k srdcím druhých, falsinke.  Ale co ten dar způsobí, pokud je nebudeš milovat - celým srdcem a doopravdy?"

 

 

            U těch posledních vět se zastavil. Vracel se k nim znovu a znovu, zpočátku trochu znepokojeně, pak se stále větším potěšením. "Máš dar pronikat k srdcím druhých," řekla mu. Myslela tím opravdu to, co se to zdá naznačovat? Ale cožpak je možné něco jiného?

            Nejprve ho to lekalo. Neudělal něco špatně, nezapletl se příliš? Opravdu jí může dát to, po čem touží, dívka jiného rodu, přizpůsobená jinému prostředí, dívka s modrošedou kůží a plovacími blánami mezi prsty, se stěží patrnýma ušima a kučeravými vlasy tuhými jako koňské žíně a tak mastnými, že se vlastně nikdy nenamočí? Dívka odchovaná jinou kulturou a naprosto odlišným způsobem myšlení? Ovšem, měla pravdu, dávno ví, že tohle mu skutečně není odepřeno: jenže co mu to bylo platné, v přísné kultuře rešai a ve službách Abiho, který měl - alespoň podle jejich poznání - docela jiné představy o životě, než jaké panovaly v Gabradinu? Jen hlídat se pořád musel, aby mu ta špetka porozumění a obdivu, posbíraná jinde, když mu ji vlastní žena odpírala, nevynesla hrdelní obvinění - a párkrát vyvázl jen o vlásek! A tady, když si myslel, že je v bezpečí, že nic nehrozí, když se jen na okamžik poddal nevinné útěše v blízkosti duší, i tady se to stalo.

            Je to dar, a zároveň prokletí... Dobře to řekla.

            Vzápětí si však uvědomil, že je to nesmysl. Tady není v kultuře rešai. A třebaže, pravda, názory na milostné vztahy tu budou jistě jiné než v Gabradinu, určitě ho nikdo nepopraví. A pak, on přece těm názorům vyhoví, vlastně je sdílí! Nechce žádnou prchavou lásku, chce tu jedinou, opravdovou, navždycky! Byl by zůstal Susice věrný, přese všechno, a navzdory tomu, co si o něm někdy mysleli - ale což je povinen hrát si na něco takového, teď, když není nejmenší naděje, že by se k ní zpátky dostal živ? Nedává mu tím osud - Abi sám - novou příležitost?

            A on ji přijme. Nebude hledět na vnější podobu. Co na ní záleží, když duše uvnitř hoří čistá jako plamen, a víc, otevřená tebel aher tak živě a bezprostředně, že Susika sama byla jen slabounkým odleskem? A vždycky mu bude rozumět, vždycky přinese jediným dotekem útěchu a uvolnění a nikdy mu nebude nic vyčítat, nikdy - vždyť po pravdě řečeno podle všeho od něj nic ani nepotřebuje, žije tak, jak to jeho lid zná jen z bájí, svobodná a bezstarostná, plně spokojená s tím, co jí moře samo každý den štědře poskytuje! Co víc by si mohl přát, jaký blázen by byl, kdyby to odmítl, kdyby jen váhal! Může být šťastný, že se mu takový dar nabízí, po všech těch prohrách!

            A ostatně, ona je krásná. Jiná než ženy, jaké byl dosud zvyklý vídat, ale doopravdy krásná - což na to nemyslel už v první chvíli, kdy ji spatřil? Tapari se usmál sám sobě. Jak je člověk spoutaný svými zvyky! Cožpak krása, skutečná krása, je věcí tvaru rukou či barvy pleti?

            Viděl ji teď znovu před očima, ztělesnění něhy, když se nad ním skláněla, aby ho křísila po zápase s obludou. Viděl ji plavat kolem loďky, hrát si, skákat jako delfíni, tančit celým tělem, těmi nádherně uvolněnými, ladnými pohyby. Viděl její tvář, napjatou a dychtivou, a ano, plnou čirého potěšení z věci, když se pokoušela s ním dorozumět. Viděl ji dnes, jak plavala před ním zahradami, štíhlá a mrštná, ohnisko záře v dlaních. Vnímal ji teď najednou jinak, osvobozený od předsudků. Vždyť je krásná, úžasně! Bude to zázrak, jestli ho takové stvoření dokáže přijmout, neohrabaného suchozemce!

            "Milovat, celým srdcem a doopravdy."

            Ach, jestli jsi mi tohle skutečně řekla, dítě moře, jak rád ti dám totéž, a víc, kdyby to bylo možné!

            A v tu chvíli, právě když se nejlépe vznášel na vlnách opojení, ho bleskem srazila k zemi vzpomínka na docela jinou větu.

            "Yaól je bytost, která prosadila vlastní vůli proti vůli Stvořitelově."

            Náhle si s úděsem uvědomil, co to znamená. Tohle dítě se od něj liší něčím víc než barvou pleti či prostředím, v němž je doma! Liší se od něj především tím, že žije v naprosté harmonii se svým bohem - s jeho bohem, o tom se celkem nedalo pochybovat: s tím jediným skutečným - tak přirozeně a šťastně, že vůbec nepomýšlí na nic jiného! Zatímco on, ve svých nejlepších chvílích, jen těžce a tápavě hledá, co by měl dělat - a zkazí i v tom, co se dá. Ve zbytku života dělá to, co považuje za dobré... většinou spíš to, co je mu zrovna nejpříjemnější či nejpohodlnější... a prostě doufá, že to nebude vadit, nebo ne moc. A může aspoň poctivě prohlásit, že nikdy, opravdu nikdy... nebo alespoň nikdy od začátku nového života... neudělal něco, o čem v srdci až moc dobře věděl, že by raději neměl?

            A ona to ví. Poznala, přinejmenším dnes, mnohem víc než jen to. Proto ten nádech smutku v jejím hlase, když mluvila o jeho "daru" přitahovat srdce druhých, a o opravdové lásce. Ona ví, že spojení s ním pro ni nikdy, nikdy nebude možné... protože nelze spojit světlo a tmu, někoho, kdo prostě spočívá v lásce Stvořitelově, a někoho, kdo se ustavičně kroutí jako červ, aby se tomu vyhnul. Protože... protože i on je yaól, třebaže mu to taktně neřekla!

            A vzápětí přestal litovat dokonce i ztracené lásky, protože se docela ztratil v hrůze toho, kým je. Všechny pocity selhání cestou sem proti tomu nebyly ničím - slabounká jiskřička, která beze škody štípne, ve srovnání s oslepujícím pohledem přímo do slunce!

            "Yaól je bytost, která prosadila vlastní vůli proti vůli Stvořitelově. Vytvořila si tím svůj vlastní malý svět, svůj vlastní prostor, mimo všechno stvořené - ale proto založený na Nicotě. A máš pravdu, pozvolna se stává příšerou, protože se z něj postupně vytrácí to, co je skutečné... krása... láska... pak už není ani schopen udržet opravdové tělo a stává se přízrakem... a hladoví, strašně hladoví..."

            Vnímal pravdivost těch slov, vnímal, nakolik se ho týkají. Cítil nicotnost těch svých tisíců drobných sobeckých plánů a cílů, žasl nad tím, jak jimi mohl vyplnit většinu svého života, a ani se nad tím nepozastavit. Cítil ji, jak se mu vtírá dokonce i do těch lepších okamžiků, narušuje je zevnitř. A viděl, jak se z jeho života pozvolna vytrácí krása a láska - jak se všechno s léty zplošťuje, ztrácí svou vůni a chuť. Jediné okamžiky, kdy žil doopravdy, byly ty, kdy se poddával Abimu, kdy po něm toužil a otevíral mu srdce - a ty, kdy měl někoho prostě rád, udělal pro něj něco dobrého, bez ohledu na sebe. Ale jak málo jich bylo! A kolikrát si je nechal otrávit nebo hůř, úplně se od nich odradit, hloupou sebelítostí! Postupně mu zanášela život stále víc jako písek říční zátoku, až ho vyštvala na tuhle cestu, z níž už se nikdy nevrátí, nikdy nikomu nic nenahradí. Stále víc! Stále víc hladoví po lásce, a stále míň ji dává, stále míň opravdu žije! Jestli se to nezastaví, údělu přízraku se nevyhne... a může skutečně spoléhat na to, že se to jednou zastaví, když tebel aher prostě stále je, bez ohledu na to, zda jeho skořápka už pukla nebo ještě drží...?

            No dobrá, tak co kdyby prostě změnil směr, aspoň teď? Začal znovu a jinak, když už si tohle všechno uvědomuje? Teď to přece půjde mnohem lépe, když už vidí cestu jasně, ve všech souvislostech. A možná právě to je cílem všeho, co mu Eaoan řekla. Aby pochopil, co dělá špatně, změnil to... a tím se mu otevřel nový život, s novými možnostmi, po jejím boku...

            Ne, Tapari. To je iluze. Ona si nikdy nevezme yaóla. Vnímá jeho přitažlivost, ale vnímá i to, co je za ní. I to, jak je ošidná. Což mu to neřekla dost jasně? Je prostě jedna z mála žen, na které nezapůsobil, ne tak úplně. Možná by za to mohl být vděčný.

            A hůř, yaól si nemůže jen tak říct, že se změní. Vytvořil si své vlastní územíčko, založené na nicotě, a v něm je internovaný... nejen plným právem, ale samou podstatou toho, čeho se dopustil... v něm se pomalu rozkládá... Když i božským bytostem stačil jediný okamžik vášně k lidské ženě, což teprv tobě, obyčejný človíčku, víc než půlka života, důkladně promarněného! A i kdyby toho nebylo, minulost samu nemůžeš jen tak odbýt. Pro tebe byla - v tebel aher je stejnou součástí tvého života jako přítomnost či budoucnost. Bylo by potřeba něčeho víc, mnohem víc než tvého odhodlání, aby se tohle dalo do pořádku!

            Jediné, co ho v tu chvíli zachránilo, byla vzpomínka na hranici, na všechny ty zápasy. Když byl ušetřen tam... a někým, kdo to už všechno beztak věděl...

            Abin, volám k tobě v tísni. Jsem... ne, nemám chuť to vyslovit. Ty víš, jak na tom jsem, prosím, dá se s tím něco dělat? Vím, že naprosto nemám právo, po té příležitosti, co už jsi mi dal, ale jsi moje jediná naděje...

 

 

            Krčila se v koutku své rohože v setmělém stanu, nehybná, aby nikoho nerušila, ale velmi bdělá - malý trpící živočich. Věděl, že nespí - věděl, jaké myšlenky se jí honí hlavou, a bylo mu z toho těžko, jako vždycky. Tak rád by aspoň něco z toho - nu, nejraději všechno - nesl místo ní, ale není to možné. Tohle je její cesta. Bude pro ni nejlepší, když ji projde, třeba pomalu a s oklikami. Může být rád, že jí smí pomáhat.

            Zauvažoval, co dělat. Ne, prostě ji uspat by teď nebylo dobré, všechno, co na ní nyní leží, by se po krátké úlevě zase vrátilo. Zkusí s ní mluvit, pomoci jí, aby aspoň část ze sebe dostala... Jenže co to bude platné, když nese břemena, na která není léku!

            Natáhl ruku a zlehka se jí dotkl. Zachvěla se pod jeho prsty: její tělo reagovalo nejdříve, projela jím vlna uvolnění. Pak si ho uvědomila. Odkryla obličej, napíná zrak do tmy - snaží se zachytit jeho podobu, ačkoli tak dobře ví, že ji nevnímá očima! Usmál se, tak trochu i sám sobě, a dopřál jí, co hledala.

            "Proč se trápíš? Teď, po splněném poslání?"

            "Vždyť víš, kolik se nepodařilo! Kolik lidí zbytečně umřelo!"

            Povzdychl si.

            "Vím. Ale velmi mnoho jich bylo zachováno. Zachránila jsi svůj lid."

            "No snad... Jenže, víš, bojím se, že to není konec. Porada náčelníků ještě trvá, zítra se sejdeme zase, a všichni chtějí, abych k nim mluvila, ale... zároveň nechtějí. Vždycky, když radím nechat války, spokojit se s pokořením nepřátel, s možností vrátit se k životu, jaký měli dřív... cítím, jak je mezi nimi mrtvo. Jednají se mnou uctivě, ale Abiho slovo neslyší."

            Znovu si povzdychl.

            "Musíme je chápat. Chtějí mít klid, svobodu... vidina, že tu nebudou žádní nepřátelé, je příliš lákavá..."

            Po pravdě řečeno, sám je nechápal. Nedokázal se vcítit do někoho, kdo vnímá jinou živou bytost, jako by živá nebyla.

            "Chtěla bych už umřít."

            Neříkal nic. Dlouhé měsíce, den za dnem, ji trpělivě učil milovat život. Snad v ní něco zůstalo - snad se to přihlásí, až nejhorší pomine.

            "Chtěla bych umřít ve chvíli, kdy byli zachráněni, kdy jsem byla aspoň k něčemu dobrá. Teď už zase nejsem. Dokonce ani v malém. Vrátila jsem se k dětem, ale ony jako by tu už nebyly. Chodí se ke mně jen najíst a spát, zvlášť ty starší. Někdy ani to ne. Mají své světy, o kterých já nic nevím. Nemluví se mnou. Už nevím, co jim dát."

            "To se stává se všemi dětmi."

            "Ano, ale já jsem proma... nezlob se. Jsem... vděčná, že jsem mohla být užitečná. A nebýt toho, možná by už nežily. Ale... co teď, k čemu tu mám být? A víš... je v tom něco víc. Něco divného. Myslím, že důvod, proč se mnou nemluví, není jen ten, že si odvykly, nebo že stárnou. Jsou věci, které mi nechtějí říct."

            "Možná. Ale jednu věc vím: všechny tvé děti prožijí většinu svých let v Abiho službách, a každé z nich se stane velkým národem..."

            Cítil, jak ožila.

            "Opravdu?"

            "Dělej dál to, co jsi dělala: buď Abiho přítelkyní. Nestrachuj se: zase najdeš svoje místo. Vím, je to těžké, když se mu lidé vzpírají, když škodí sami sobě. Ale je to těžké i pro něj, a právě v tom mu pomůže, když má nějakého přítele. Na tom záleží. Co by ti pomohlo, kdybys už prošla Velkou proměnou? Snad bys leccos viděla jasněji, ale jeho žal bys vnímala jen tím víc..."

            "A... Tapari? Víš něco i o něm? Je živ?"

            "To je mi skryto."

            "Možná už dávno není... Možná zůstanu sama do konce života, budu čekat na někoho, kdo se nikdy nevrátí. Chtěla bych, aby se vrátil, víš - aby mu bylo dobře. Chtěla bych zkusit všechno znovu, něco mu nahradit, i když se bojím, že to nedokážu. Ale kdyby to mělo být zbytečně..."

            "Cítíš... se hodně osamělá?"

            Odmlčela se a jeho se náhle zmocnila, někde hluboko uvnitř, ošklivá předtucha.

            "No... vlastně ne. Ale pověz mi..."

            "Duše mé duše, neptej se na to!"

            "Jen jednou, prosím! Pak už o tom nebudu mluvit, nebudu na to myslet, ale jen jednou mi dovol se zeptat..."

            "Jen jednou to chceš slyšet... a netušíš, co tě to bude stát. Možná se nejenom budu muset stáhnout z dosahu tvého vnímání - možná budou muset i vzpomínky ztratit svou vůni a chuť, než budeš zase svobodná pro lásku k člověku!"

            "Už se stejně stalo."

            "Já vím... ptej se."

            "Kdyby... kdyby to bylo Abiho vůlí..."

            "Udělal bych všechno, na co by jen pomyslel, maličká!"

            "Ale kdyby ti dal na vybranou. Kdyby obě možnosti byly stejně dobré..."

            "Dal bych ti všechno... všechno, to se rozumí! Zvláštní, vy lidé. Co sis představovala jiného?"

            Instinktivně natáhla ruku, aby stiskla jeho, ale postaral se, aby se nedotkl jejích smyslů. Bylo to to nejtěžší, co pro ni až dosud vykonal. Touha udělat ji prostě šťastnou, šťastnou na pokraj únosnosti, navždycky, v něm teď hořela vysoko: představa, kolik útěchy jí musí odepřít, právě teď, byla drtivá. Věděl však, že nemá na vybranou. Nebyl si teď už jist, zda v minulosti bylo všechno správně. Možná se jí přiblížil až příliš, když se jí snažil pomoci v tom nejtěžším období, kdo ví! Je tak těžké udržet hranice, v lásce. Ale je mu žel až příliš jasné, co musí udělat teď.

            "Odcházíš?"

            "Ale ne. To přece víš. Budu tu vždycky, pořád stejně. Budu vnímat, co mi řekneš, i když asi nebudu moci odpovídat... nějaký čas."

            "Budu myslet na všechno, co jsi mi kdy řekl. Možná tím víc, jestli už nebudu moci myslet na tebe."

            "Díky. A víš... ještě není konec. Mám pro tebe poslední slovo."

 

 

            Ten tam byl setmělý stan se siluetami spících. Nebylo tu nic než gejzír světla, tryskající do výše jako zářivý strom a lijící se dolů souvislou stěnou, takže ji také uzavíral v jakémsi stanu - a uvnitř toho stanu byla radost a bezpečí a vědomí, že vše se obrátí k dobrému. A uprostřed toho světla, překypující silou, dychtivý vyrazit, tančil nesmírně veliký bílý kůň.

            "Nasedni! Pojedeme!"

            Jen k němu vztáhla ruce a najednou byla nahoře, po krk ukrytá v jeho hřívě, a letěli, jediným skokem byli z ostrova pryč, ujížděli po mořských vlnách. Na obzoru se objevil  temný mrak, ale než se k němu přiblížili, rozplynul se a oni stáli na jakémsi jiném ostrově. A vůně toho ostrova byla vůní života, jaký dosud neokusila.

            Teď byla zase dole. Neviděla, zda je tu noc nebo den, protože světlo bylo stále s nimi, kam se hnuli. Ale kousek od ní se choulil Tapari: poznala by ho mezi tisíci, třebaže měl hlavu v loktech a nebylo vidět tvář.

            "Je ještě živ. A budeš-li dnes srdcem při něm, jeho život se promění - stane se tím, kým od počátku být měl."

 

 

25.

 

 

            Poradní ohně ještě hořely. I dnes musela Susika dlouhé hodiny čekat mezi bojovníky a náčelníky, naslouchat jejich názorům, které chápala, ale tím spíš se jich hrozila, a v pravou chvíli zopakovat věci, o nichž věděla, že je nikdo rád neuslyší. Abiho srdce volalo po míru: po tom, aby se nepřátelé postavili k věci rozumně, aby nelpěli ani na odplatě každé křivdy, ani na uražené pýše, ale dohodli se na podmínkách, které budou vyhovovat oběma k dobrému životu. V srdci lidu však bylo příliš mnoho hrdosti a příliš mnoho křivd, a už vůbec žádná důvěra k nepříteli, že by se byl schopen na čemkoli dohodnout a pak to dodržet. A tak ohně hořely dál a od jednoho k druhému se donekonečna přelévala debata o každé maličkosti.

            Většina dětí se mísila mezi dospělé. Roznášely občerstvení a podle věku také více nebo méně často zůstávaly stát v uctivé vzdálenosti, naslouchaly rozmlouvajícím a tvořily si vlastní názory, o kterých potom diskutovaly stejně vášnivě v soukromí mezi sebou.

            Jedna taková skupinka se sešla na opuštěném místě na samém okraji tábořiště. Nad malým ohýnkem se skláněla nesmírně půvabná dívka asi šestnáctiletá, něžnými tvary svého těla, dlouhými hnědozlatými vlasy a jemnou tváří připomínající spíš mýtickou bytost z příběhů než někoho z rešai. Proti ní seděla se zkříženýma nohama další dívka, o něco starší. Její tělo prozrazovalo zálibu v pohybu a námaze a snědá pleť i temné vlasy typickou ženu rešai: ty vlasy byly však velmi bohaté, lesklé a jemně zvlněné a ze snědé tváře hleděly neobyčejné oči, zlaté jako živý oheň. Vedle ní stál urostlý, ale velmi štíhlý hoch, zlatooký jako ona a s vlnitými, poněkud neupravenými vlasy po ramena, jejichž barva přecházela od medové přes hnědou po rezavou. Nepochybně sourozenci: v tak malých skupinkách se hoši a dívky mezi rešai nebyli zvyklí scházet.

            "Tady se děje něco divného," pronesla zlatovláska hlasem plným podezření a pohoršení. "Takhle se to nikdy přece nedělalo. Všichni mají sedět u poradního ohně a říkat své mínění jasně a všem, dokud se neshodnou. Teď se to jakoby taky děje, a přitom se přijdou potají vyptávat nás? To je prostě podvod!"

            "Ty to nechápeš," namítla tmavovláska. "Ve skutečnosti jde o maminku. Pomysli, co už má za sebou, kolik toho vydržela a vykonala. Vyhrála vlastně celou válku - ale víš, kolik toho zkusila, když si všechno tak bere? Odtrpěla si každého člověka, který nechtěl odejít ze starých sídlišť a zaplatil to životem - a zrovna tak i nepřátele v průsmyku Taraka, já to vím! Je jako bojovník, který zázrakem přežil bitvu, pokrytý ranami. Nikdo po ní nemůže chtít, aby pokračovala dál, aspoň dokud se nezotaví. Jinak se zblázní nebo umře."

            "Takže jí chtějí lhát? Dělat věci za jejími zády? Celý kmen, všechny kmeny?"

            "Nakolik budou muset. Samozřejmě se nedá zatajit, že ve válce se bude pokračovat. Ale prostě už po ní nikdo nebude chtít, aby ji podporovala. Nebude mít životy těch lidí tolik v rukou, a tak se taky nebude tolik trápit."

            "A tyhle věci..."

            "Budeme dělat my. Ale to jí samosebou nesmíme prozradit už vůbec, za žádnou cenu! To by nevydržela."

            "Ale počkej," ozval se hoch. "Maminka je přece prorok, o tom není sporu..."

            "Tak nech na Abim, jestli jí to prozradí! Vím, že to neudělá!"

            "To nemyslím. Ale jestli je prorok, mluví pravdu, ne? Mělo by se to brát vážně."

            "Samozřejmě, že je prorok. Ale to jsem já taky! Mám svoje vidění, a kdyby to někdo žádal, klidně projdu zkouškou jako ona! My všichni to jsme, a když přijde čas, máme taky svou práci, a svou odpovědnost."

            "A jestli je prorok, je tedy to, co říká na radě, Abiho slovo, nebo není?"

            Tmavovláska si netrpělivě povzdychla.

            "Vždyť ti říkám celou dobu, že o to vůbec nejde! Nikdo nepochybuje o tom, že maminka je prorok. Všichni si vážíme toho, co vykonala. Ale je jasné, že teď už nemůže dál, a jsme to my, kdo ji musí nahradit."

            "Nahradit v čem?"

            "V čem jiném než ve válce? Jak se můžeš tak ptát! Já vím, že nejsi bojovník, ani nemáš být, dobře, uznávám to, ale tohle přece musíš vidět i ty! Uhájili jsme šamiri, ano, ale jsme v nich jako zajatci - polovina lesů, kde jsme bývali doma, je v rukou nepřátel! Dokud tam budou, už nikdy se tam nemůžeme vrátit - nemáme před nimi jistou ochranu. A víc! Podařila se úžasná věc, zničili jsme půlku jejich vojska, je to teď nebo nikdy: máme šanci se jich zbavit, a celý ostrov bude náš jako kdysi. Budeme v úplném bezpečí a všechno, co nám ukradli, bude zase naše: úrodná půda, koně..."

            "No... já vím. Ale mluvila jsi o tom, že prorok má zodpovědnost. Musí umět poznat, co je správné. Myslíš, že tohle všechno je prostě něco, co víme, ze zkušenosti, nebo je to opravdu Abiho slovo?"

            "Proč by nám asi říkal, co je jasné? Teď je to na nás! Musíme k němu volat, musíme zajistit ochranu našim bojovníkům, aby je temní proroci nevypátrali - to je přece jen dobré a přirozené, ne? Copak může nějaký temný prorok mít nad Abim převahu? Musíme zajistit ochranu našemu lidu. Abi je náš Bůh! Vždycky se o nás staral! Je přece jasné, že mu musíme pomáhat, jak to jde! To je zodpovědnost proroka!"

            "Ano, ale je to opravdu všechno? Maminka někdy říká i jiné věci. Myslím, že je na nás, abychom se snažili opravdu poznat, co cítí, co si přeje..."

            Jeho sestra ho už téměř neslyšela. Všude kolem ní znělo náhle dunění, jako by se přes ni valila bouře. Ozývalo se silněji a silněji a teď už i viděla, ano, koně! Přes ni a skrze ni, skrze všechno kolem, se hnalo stádo nesčíslných koní, nádherných v běhu, divokých a nezkrotných. Koně! Koně v pláních! Koně, kteří přinesou ostrovu svobodu!

            "Musím jít," řekla nezřetelně, oči ztracené v dálce.

 

 

            Šami a Lama se na sebe podívali.

            Věděli, že cítí oba totéž: tíseň, zmatek, obavy. Všechno, co Yot říkala, znělo správně: všechno, o čem mluvila v souvislosti s válkou, nebylo než pravda. A přece to nedokázali prostě přijmout - nedokázali se upokojit. A věděli také, že pokud to nepřijmou, pokud odmítnou pomoc, o kterou je náčelníci požádali, možná vážně uškodí svému lidu... možná opravdu promarní dar, který dostali právě pro tuto chvíli.

            "Co si o tom myslíš?" ozval se Šami ztěžka, když už ticho trvalo nějakou dobu.

            A jeho sestře se v tu chvíli vybavila vzpomínka. Svým způsobem krásná, i když smutná. Vlastně nebyla tak daleko od jejího vědomí - dost často se k ní vracela. Ke chvíli, kdy naposled cítila starého šauta vedle sebe...

            "Musíme střežit a opatrovat její slova. Ty a já. To je náš úkol."

            Bratr na ní pohlédl. Jeho oči ožily novou nadějí. Samozřejmě její příběh znal - všichni ho znali. Koneckonců to byla událost, která velmi hluboko zasáhla do jeho vlastního života, přinesla řešení, kde už nevěděl kudy kam.

            "Ano. A to znamená všechna její slova. I ta, která nikdo nechce slyšet, která nikdo nechápe. Vlastně asi hlavně ta - proč by to jinak říkal?"

            "I ta, která my sami nechápeme?" namítla Lama věcně.

            Šami se na okamžik zamyslel.

            "Ne," řekl pak. "To by nebylo k ničemu. Když něčemu sám nevěříš, jak o tom můžeš přesvědčit druhého? My se nejdřív musíme naučit je chápat. Musíme se naučit Abimu rozumět."

            "Jak to chceš udělat? Starší a moudřejší než my o tom teď přemýšlí celé dny, rokují o tom, a stejně na nic nepřišli."

            Šami se pousmál.

            "No, asi budeme muset požádat jeho, aby nám je vysvětlil."

            "To už je... hodně troufalé, nemyslíš?"

            Šamiho zlaté oči se upřely do jejích a hořely teď zvláštním světlem.

            "Lamain, my nejenomže to musíme udělat. My se musíme naučit s ním mluvit pořád - rozumět mu ve všem. A učit to i druhé, nakolik to půjde. Všechny." 

 

 

 

26.

 

 

            Jen proměnit porážku v aspoň trochu čestnou záležitost! Jen dotáhnout věci do konce!

            Věděl od začátku, že to nebude nic snadného. Koneckonců, to ho na té myšlence zprvu nejvíc přitahovalo. Ale nemělo to být ani nemožné. Gibri jsou národ silných, bystrých a obratných - nejenom šlechtic, i dobrý řemeslník či rolník si pokládá za čest bezpečně ovládat svou zbraň. Za ztracené vojsko měl - na omezenou dobu, v čas nouze, jako je tento - dostatečnou náhradu.

            Nepřátelé však útočili víc a účinněji, než zpočátku čekal. Původní vyklizení nejnižších svahů hor se čím dál víc jevilo jako léčka - jako snaha nalákat je do průsmyku Draka, tam je rozdrtit a začít s protiútokem. Dokonce se ani nesoustřeďovali na kraj, který jim dříve patřil, na znovudobytí nalezišť. Přepadali statky, kradli dobré koně - a jízdní oddíly pak vyjížděly jako temní noční dravci hluboko do jeho území, udeřily vždy tam, kde byla obrana nejslabší, přepadaly usedlosti a nenechávaly nikoho živého.

            Nehodlal povolit. Věděl, že jeho plán má navrch. Vylepšit obranu nalezišť. Propojit ji v souvislé pásmo opevnění, v jedinou hradbu. Ostrov není tak velký, aby to bylo nemožné. Jakmile bude hranice uzavřena, ať se nepřítel nakradenými koňmi udáví - na horských stezkách mu nebudou k ničemu. Mnoho práce však ještě zbývalo a ztráty se množily - nehledě k tomu, že obě strany platily krví za každý pokácený strom. A nenávist vzrůstala. Zajatci přicházeli do otroctví zle ztýraní a zohavení, a mnozí další zůstávali v lesích mrtví, vystavení jako výstraha.

            Šámat zaťal pěsti. Chyba je zase na jeho straně, jak jinak! S každým dnem je jasnější, že sice dokáže sledovat pohyby nepřítele, ale některé mu vždycky uniknou, jako naschvál většinou ty nejdůležitější. Jeho lid dělá všechno, co může - on selhal.

            Zprvu se zdálo, že všechno půjde. Že se rychle dostal s pomocí Madachovou tam, kde byl předtím. Teď nezbyde, než si přiznat, že tak jednoduché to není. Byla chyba zbavit se Paní smrti. Zas jednou udělal to, co si osobně přál, a nedomyslel odpovědnost nasiho. Tohle riziko tu samozřejmě bylo celou dobu, jen bloud by ho neviděl. Když začínáš od začátku s novým bohem, jistěže to může chvíli trvat, než se vypracuješ. Přecenil své síly, věřil si, že to zvládne, a tohle je výsledek. Nebo, to je také docela možné, nový bůh ani nemusí zrovna dvakrát nadšeně spolupracovat. Nedal mu tolik, co Mavé, neprošel zasvěcením. A koneckonců, nemusí mu dokonce ani být zrovna vítaný. Kdo ví, může být nyní mezi bohy tak trochu podezřelý z proradnosti. Hodně nespravedlivě... ale ne tak docela neodůvodněné.

            Neboť, a to věděl už ve chvíli, kdy Paní smrti předhodil hněvu lidu, není jen jeden výklad zkázy v průsmyku Draka. Horský lid má svého boha, a nejsou mezi nimi všichni v magii tak neučení. S obojím má svou zkušenost. Pokud tam je někdo, kdo pracuje proti němu... nu, vlastně by to mnohem víc odpovídalo událostem. Je čím dál zřejmější, že selhání průzkumu nejsou náhodná - jsou vždycky taková, aby pro něj byla co nejnevýhodnější. Někdo zkrátka moc dobře vybírá, co ho nechá odhalit a co už ne!

            Nakonec je Paní smrti možná úplně nevinná. Šámat pocítil, jak se malinko otřásl. Inu, pokud je, spravedlnosti se jí nedostane. V žádném případě si nemůže dovolit vzít svůj krok zpátky - a je-li něčemu na vývoji událostí rád, tedy tomu, že se jí zbavil. Jestli se jí vůbec zbavil, s válkou ustavičně na krku!

            Každopádně je však jasné, že zanedbal dost, a je nejvyšší čas to napravit. Musí zneškodnit toho, kdo na nepřátelské straně pracuje proti němu. O jedné takové osobě dokonce ví... o někom, kdo má takovou moc, že četl na dálku jeho tajná přání stejně snadno jako velekněz Mavé na blízko!

            Nedělej to, nasi.

            Odpor, který k té myšlence okamžitě pocítil, byl skutečně skoro tak zřetelný, jako by to někoho slyšel vyslovit. A vzápětí provinilost - tatáž, kterou cítíval, vždycky když se pokusil vypátrat Jermiho dítě.

            Inu, pochopitelně.

            Jsou dobré důvody pro to, abys ji nechal na pokoji.

            Věděl, že jsou. Hned dva, a pádné. Za prvé, pokud napadne magickou cestou nepřátelského věštce, pustí se do přímého boje s bohem horského lidu: s bohem, který mu už dal na srozuměnou, že jeho moc se nedá jen tak přejít. A navíc s bohem, který by ho, ve šťastnější chvíli, ze všech nejvíc zajímal sám o sobě.

            Za druhé, ta žena je matkou Jermiho potomka.

            Jistě, ani jedno z toho tak docela nevyžaduje, aby se své myšlenky úplně vzdal. Bůh horského lidu je bohem toho, co je správné - koneckonců stejně jako Mada, s jehož mocí nyní spojuje svou. Pokud se bude držet v mezích spravedlnosti, bude bůh protivníka vlastně na jeho straně, válka neválka. A jasně stanovená hranice je při současném stavu věcí nejen to nejspravedlivější, ale i to nejvýhodnější řešení pro oba národy. Při troše štěstí bude mít podporu obou božstev.

            A pokud jde o to druhé, jeho slib se týkal Jermiho samotného a jeho potomků, ne jeho ženy. Ubohá výmluva sama o sobě, ovšem, kramářsky malodušná. Ale i kdyby toho nebylo, nechce ji přece zabít. Ve skutečnosti mu není nic protivnějšího než myšlenka znovu užít magie k zabíjení - toho už měl na celý život dost. Bude jen rád, když postačí nějaké jiné řešení.

            Jen ji zmást. Oslabit. V ideálním případě dovést k tomu, aby mu padla do rukou.

            Mohla by být hodně užitečná.

            A každopádně ho už celá léta zajímá. Chce s ní mluvit, slyšet víc.

 

           

            Poradní ohně hoří dál.

            Pravda, už dávno se u nich neschází všichni náčelníci. Dobrá polovina odešla, pokračují ve válce na vlastní pěst. A podle zpráv jsou více než úspěšní.

            To arci není u rešai nic neobvyklého. Jednotlivé kmeny bývají velmi soudržné: starší jednoho kmene by snad nikdy neodešli od poradního ohně, dokud by všichni neměli naprostý pokoj s srdci ohledně společného rozhodnutí. Ale kmeny jeden vůči druhému dodržují zásadu ctít navzájem svou svobodu, která je jim velmi drahá. Však už na to v minulosti nejednou doplatili. Tentokrát však, po pravdě řečeno, nebylo větší neshody v názorech: i ti, kteří neodešli, více či méně stáli o odplatu, o další vítězství. Jen jsou opatrnější: potřebují ještě trochu času, aby vše uvážili.

            Poradní ohně tedy hoří dál, ale Susika už k nim nechodí. Ulehla s nemocí, pro kterou její lid nemá jména. Většinu času v bolestech, sotvakdy v sobě dokáže udržet pár soust. Šami u ní trpělivě prosedí celé dny: jen on dovede občas přinést úlevu, jen on do ní po dlouhém úsilí vpraví po lžičkách vodu s medem, která ji drží naživu. Až na vzácné chvíle ho však nepoznává. Hledí na věci, které ostatní nevidí, a často křičí hrůzou.

            Snad je pravda, že její úloha proroka už je u konce. Přece jen je to žena, a ne z nejodolnějších. Všichni ji nyní ctí: všichni vědí, že jim přinesla vítězství. Ale nejeden bojovník zaplatí vítězství životem či zdravím, takové věci se stávají, a je pak prostě třeba se obejít bez něho...

            Není už nikoho, kdo by měl výrazně odlišný názor. A tak jsou během pár večerů porady uzavřeny.

            A válka jde dál...

 

 

 

 

            Po svěží zelené trávě ostrova Aimirin běželo stádečko bělostných koní jako křídlo racka, které se v letu dotklo země: jejich těla byla hrou slunce na hladině a jejich pohyb hudbou tekoucí vody.

            "Jsou nádherní," vydechl Tapari. "Ani v Gabradinu jsem neviděl nic podobného."

            "Vypráví se, že byli stvořeni jako zvláštní dar pro potěšení lidu moře," odpověděla Eaoan. "Ale ubývá jich - už dlouhou dobu se nerodí noví. Jejich čas končí - stejně jako náš. Každý den teď přibývá těch, kdo dostali pozvání a už se připravují k odchodu. Nastane čas lidu země."

            Věděl to. Nesl spolu s ní zprávy, která na její dětskou radostnost padly jako kámen krátce po návratu od hranice - i když měl občas pocit, že je to marné, že si stejně není schopen představit, co pro ni znamenají. Hloubka jejího žalu byla mnohem větší než u jeho rodu: zároveň však ji přijímala s důvěrou a nadějí, které také nikdy, nebo skoro nikdy, neokusil podobnou. Toužil potěšit ji slovem, ale uvědomoval si, na jak málo stačí, když jde o život.

            "Nebylo by spravedlivé, abyste museli žít ve světě, který pokazil někdo jiný," poznamenal konečně celý nesvůj.

            "Snad."

            "Lid země by přišel... dřív nebo později by nalezli způsob, jak překonat hranici, a zachtělo by se jim nádhery vašich ostrovů. A vy byste se vůbec nebránili. Byli byste k nim laskaví a přáli byste jim dobré..."

            "Ale falsinke, proti zlu přece nemůžeš bojovat jeho vlastními zbraněmi! Jen bys ho rozmnožil!"

            "Když to neuděláš, prostě zahyneš a ten, kdo si se zlem nedělal takové starosti, zaujme tvé místo..."

            Delší chvíli bylo ticho.

            "Ne vždycky, falsinke," pronesla pak Eaoan s důrazem.

            "Copak?"

            "Ne vždycky zlo zvítězí na úkor ostatních," opakovala. "Nežila jsem ve světě lidu země, nevím, jak to tam chodí, ale Otec mi to ukazuje... Zlo se často rozloží zevnitř a padne... jsou to obyčejné, dobré věci, které ve skutečnosti vydrží nejvíc... láska matky k dítěti, muže k ženě, přítele k příteli... I tvůj lid, falsinke... tvůj lid má nepřátele, kteří mají lepší zbraně a dělají si méně starostí s tím, co je dobré a co zlé... ale ten lid pomine jako včerejší den, zatímco pro tvůj lid už je připravena nová země k bydlení..."

            "Kde?!"

            "Daleko... ještě mnohem dále k západu. Až tudy příště popluješ, nebude už ostrova Aimirin a nebude už lidu moře..." Tu se vytrhla, mrkla po něm a dodala povzbudivě:  "A tak už taky nebude hranice a přízraky na ní..."

            Usmál se na ni, dojat její touhou ho ještě potěšit, kde sama trpí.

            "Potom tudy popluješ znovu," pokračovala. "Dál a dál, až najdeš novou zemi, krásnou..."

            "Ale já odsud přece nikdy neodejdu, jak bych mohl? Musím zůstat tady a zahynout s vámi, jestli není vyhnutí... trhá mi srdce, že váš čas končí tak brzy, ale rád s tebou aspoň zemřu - vím, že žít s tebou nemůžu..."

            "Ale falsinke, na co to myslíš?! Máš tam ženu, kterou miluješ..."

            "Ne..." povzdychl si sotva slyšitelně. "Už ne."

            Uchopila ho za obě ruce a otočila proti sobě.

            "Ale ano," řekla mírně a její pokoj se mu rozlil všemi žilami. "Jen jsi v sobě uzavřel cestu k té lásce, neboť byla spojena s bolestí. Zase ji najdeš... Musíš se vrátit..." V tu chvíli se její oči proměnily a další slovo skoro vykřikla. "...hned! Prodělává si  pomalé mučení v rukách jednoho z nejtemnějších yaólů, kteří kdy týrali tento svět. Jen ty ji můžeš zachránit - jen ty, pokud nebudeš litovat vlastního života."

            "Ale já se nemohu vrátit, nikdy! Dávno zemřu hlady, než se dostanu zpátky proti větru."

            "Neboj se... jsou i jiné způsoby. Dostaneš se tam včas."

            "Jestli je cesta, udělám všechno, abych ji zachránil!"

            "Já vím. Tak pojď, musíme vyrazit."

            Trochu sebou trhl.

            "Jdu... samozřejmě. Ale... tak snadno se loučíš..."

            Neodpovídala, ale najednou to cítil sám... ne, neloučí se snadno. A tím víc, ne tím méně, že je vlastně jen jeden z mnoha. A je vnímavější než on. Zaplatí víc než dost za nevšední zážitek seznámení s někým z jiného lidu... Ba hůř, bolest odloučení je to nejmenší. Bylo jí kvůli němu dáno poznat tvrdost a chlad světa lidí země, něčeho, co v její duši vůbec nemá místo, co je pro ni cizí a nepatřičné jako přízraky na hranicích. Ona mu dala okusit krásy, po které prahlo jeho srdce - co dal okusit on jí?

            Nedovolil si však ji sevřít v náručí, aby ji utěšil.           

 

 

            Loďka se houpala na mírných vlnách. Vedl ji, jak mu Eaoan ukazovala, a teď na její pokyn zastavil, poblíž jednoho z menších ostrovů. Krásou se ani zdaleka nevyrovnal tomu hlavnímu: tvořila ho vpodstatě jen holá skála, i když zajímavá na pohled na pohled barvou i strukturou. Nakolik se dalo soudit: větší část povrchu totiž pokrýval mech či lišejník či snad spíše mořské řasy - celý ostrov vlastně vypadal, jako by většinou zůstával pod hladinou.

            "Už jsem všechno zařídila, falsinke. Můj lid ti nachystal mnoho zásob. Můžeš hned vyrazit."

            "Ale jak tedy? A co děláme u tohohle ostrova?"

            Maličko se zasmála.

            "Ale to přece není ostrov! To je Ronli!"

            "Ronli?"

            "Živočich, který umí schovat hlavu a nohy pod tvrdý krunýř," vysvětlovala a legračním způsobem nahrbila krk, aby to předvedla. "Je jich mnoho druhů, menších - tohle samozřejmě není opravdový živočich, je to jeden z menai."

            "Tím... tím chceš říct, že..."

            Taparimu se na okamžik mihla hlavou představa, že ho ta obluda má pozřít a odvézt v žaludku.

            "Pod krunýřem, docela nahoře, má vzduchovou komůrku," vysvětlovala Eaoan dosti překotně a on si nebyl jist, kolik pobavení slyší v jejím hlase a kolik toho na něm poznala. "Dá se do ní proklouznout, ale voda se tam nedostane. Vždycky když vyplave nad hladinu, aby se nadechl, vzduch se vymění. Je tam teplo a bude ti tam dobře - když odložíš svoje obaly."

            Teď se pousmál i on. Byla vždycky roztomilá, když dávala najevo svůj údiv nad oblečením.

            "Budeš maličko jíst a hodně spát... a necháš dozrát spoustu myšlenek. Bude to, jako by ses vrátil do lůna matky. Potom vyjdeš jako znovuzrozený..."

            "To už se mělo stát dávno," odpověděl s jistou dávkou nezasloužené prudkosti - myšlenkou, která ho poslední dobou tak často tlačila. "Narodit se člověk taky nemůže několikrát, když se to nepovede."

            "Ale tehdy se to přece stalo. A zachránilo ti to život. Nesmíš se trápit tím, co se nepovedlo, tolik, abys na to úplně zapomněl. A tvou první noc na ostrově Aimirin se taky cosi stalo, a ještě to nějakou dobu potrvá. Patříš k lidu země a ten někdy chodí zvláštními cestami... a tak to zkrátka nejde naráz. Ale jednou se to završí. Potřebuješ to, abys jednou mohl vyplout znovu... a víš, bude to zase s ním."

            Hleděl na obří krunýř a dosud se tak trochu vyrovnával s pomyšlením, že tímto způsobem vůbec pocestuje.   

            "Tehdy vás poveze víc... vejde se tam víc lidí, to uvidíš. Vrátí se pro vás v pravý čas."

            "Můžeme si něco takového vůbec dovolit po něm chtít? Po někom z menai?"

            "Ale falsinke, proto je tady! Udělá to rád!"

            "No... tak dobře.

            "Až přijde čas, vrátí se. Bude čekat. I ty musíš čekat, musíš mít otevřené srdce, abys poznal pravou chvíli. Nezapomeň! A teď už vážně musíme plavat. Povedu tě."

            "A už se nikdy nesetkáme..."

            Už se chystala pod hladinu, ale ještě se otočila.

            "Ale ano, setkáme... jak můžeš říkat takové věci? Až projdu proměnou a ty taky... až všechno v tobě, co ještě bolí a překáží, projde proměnou... pak bude Otec tvůj a s ním všechno, po čem toužíš. Řekl ti, že potřebuje, aby ses znova narodil, a připravuje ti tu cestu, nabízí příležitosti... Poddej se tomu, falsinke, ve všem... ty musíš povstat, musíš se stát tím, kým jsi - synem menai, takových, jací byli, než se začali měnit v yaóli. Nevyhýbej se tomu, neodmítej úkoly, které ti připadají malé... vybuduj znovu svou lásku, protože neokusíš plnosti života, dokud ten úkol nesplníš."

 

 

27.

 

 

            Šámat se probudil. Z nezvykle hlubokého spánku: nemohl si nevšimnout, jak je osvěžený.

            Probudil se a okamžitě věděl, že v komnatě je někdo cizí.

            Něco takového bylo arci zhola nemožné. Palác byl nyní, v čas války, střežen bedlivěji než dřív, na celém komplexu jeho soukromých komnat spočívala silná magická ochrana a kdyby selhalo všechno, v okně byla důkladná mříž a v předpokoji strážce prahu, přes kterého se nemohl dostat prakticky nikdo. Ale uvažovat nad tím vším teď nebyl čas.

            Šámat nepotřeboval chvíli na probouzení. Jednal hned. A první jeho myšlenkou bylo znehybnit vetřelce magicky hned ve dveřích, aby si pak mohl zjistit všechno, co potřebuje.

            Neúčinkovalo to.

            Nezavnímal žádnou obranu z vetřelcovy strany, ale také naprosto žádné výsledky. Ten druhý po něm prostě skočil, mrštný jako kočka a nezpomalený ani náznakem. Nezbylo než sáhnout po zbrani.

            Nasi je nejlepší mezi gibri a gibri nejsilnější mezi národy. Avšak tenhle protivník byl dobrý, opravdu dobrý. Delší chvíli bojovali vyrovnaně a Šámat do toho musel vkládat všechno, co uměl.

            Pak... byl protivník jednou rychlejší. Nepatrně, ale stačilo to. Šámat skončil s nožem na krku.

            Nad ním se sklonila tvář toho druhého a takhle zblízka a v klidu v ní i v matném světle zvenku začal neomylně rozeznávat důvěrně známé rysy.

            A okamžitě pocítil důvěrně známé znechucení, vědomím porážky jen ještě vystupňované... jako tenkrát. Neuvěřitelné! Jako by se všechna ta léta, kdy se neviděli, najednou kamsi vytratila.

            "Nu, a co teď?" vyplivl ze sebe opovržlivě. "Čeho jsi dosáhl? I kdybys měl sebemenší šanci dostat mě nepozorovaně z paláce, já se jako rukojmí vzít nenechám. Znám svou povinnost. A na životě mi beztak nesejde. Až mě zabiješ, válka půjde dál jako předtím - jen zase s větší nenávistí."

            Díky Madachovi a všem bohům tenhle zbrkloun, nepraktický jako vždycky, vůbec nepomyslel na jeho syna. Mohl ho dostat podle všeho stejně snadno jako jeho... a to by byla situace docela jiná!

            "Nepřišel jsem tě zabít... ani zajmout," odpověděl Jermi klidně.

            "Tak co tedy?" opáčil Šámat s ještě o něco větším pohrdáním. "Skoro bych věřil, že to vůbec nevíš! Nebo si jdeš jen tak přátelsky popovídat?"

            "Snad... tak asi."

            "A o čem, prosím tě?" předhodil mu Šámat hořce. "Je tu něco, co bych mohl udělat já pro tebe? Bohové stáli proti nám, dali vám velké vítězství, nesnažím se už o nic jiného než udržet pár nalezišť, abych svému lidu alespoň nepatrně nahradil ztrátu. Jste to vy, kdo nedá pokoj, kdo nás nesmyslnými útoky dráždí k hněvu!"

            "Zapomínáš, že místa, kde teď kácíš les a stavíš hranici, bývala jejich domovy," namítl Jermi tiše. "Až se tam opevníš a budeš tam mít posádky, jakou mají naději, že tam zase někdy budou moci pokojně žít? A pokud ne, střežit to území i lovit v něm bude přinejmenším mnohem těžší než dřív. Nesmíš se divit, že se brání."

            Šámat neprotestoval. Na tohle nemyslel poprvé. A zbývalo ještě pár možností, ohavně pokořujících, ano, ale asi přece jen lepších než stále zbytečnější válka. Aspoň prozatím.

            "Pustit naleziště nemohu. Myslíš... že by přijali nějaké odstupné?"

            "A... zabíjíš mi ženu," dodal Jermi téměř omluvným tónem.

            Tentokrát se staré pohrdání nedostavilo, přestože na ně měl plné právo. Místo toho Šámat ucítil, jak se ho dotkla ledová hrůza.

            "Ne... nechtěl jsem ji zabít!"

            "Ještě není mrtvá, ale pološílená a velmi nemocná. Nevím, jak dlouho ještě může vydržet, ale moc dlouho to nebude."

            "Válka bohů..." broukl Šámat spíš pro sebe. "Měl jsem to vědět."

            Ať chce nebo nechce, ať se snaží sebevíc, všechno, o co se pokusí, se obrátí jen v další zabíjení, donekonečna. Je zasvěcený Smrti a nemůže tomu uniknout! A kdykoli by chtěl reptat proti tomu osudu, vždycky ještě zjistí, že si za to, co se stalo, nějak může sám. Někde něco přehlédl, něco nedomyslel... i kdyby minulosti nebylo. Může se zlobit leda sám na sebe!

            "Poslyš, ale co mám tedy podle tebe dělat? Zničila mi vojsko v průsmyku Draka a teď stupňuje válku dál, znemožňuje mi každé rozumné řešení - já se musím nějak bránit!"

            "To není ona," odporoval Jermi mírně. "Ano, chránila průsmyk, když šlo o všechno, ale od té doby nedělala nic jiného, než že se snažila náčelníky přemluvit k míru. Jestli ti opravdu jde o ukončení bojů, nikdy jsi neměl mezi rešai oddanějšího spojence!"

            "Tak... kdo tedy? Někdo tu musí být!"

            Jeho návštěvník mlčel. Nezdržoval se doma po svém návratu dlouho, ale na tuto otázku znal odpověď žel až příliš dobře.

            "Vydej mi ho a já udělám všechno pro to, abych tvou ženu zachránil. Nebo mi jen pověz jméno, to stačí."

            Ticho se prodlužovalo.

            "Žádáš spravedlivě," odpověděl Jermi konečně a podivně malátným pohybem zasunul nůž zpět za opasek. "A mě už mnoho času nezbývá. Tvůj strážce prahu byl hodně dobrý a já se snažil ho nezabít. Je to Yot, moje dcera." Pak se jeho oči zavřely, jeho dlouhé tělo se groteskně pomalu svezlo stranou a zůstalo ležet bez hnutí. 

 

 

            Šámat se vymrštil, vmžiku se skláněl nad ním, přejel po něm rukama. V tom špatném světle se na kazajce nedalo poznat, co je krev a co tmavá kůže, ale teď cítil, jak je provlhlá. Zároveň vnímal, že Jermi měl pravdu, když říkal, že mnoho času už nezbývá. Nejprve se nezdržoval ani tím, aby rozsvítil: prostě do něj přelil tolik z vlastních sil, kolik si troufal.

            Teprve potom rozřezal kazajku, ohledal rány, posháněl na obvazy, co měl po ruce. Bylo stále jasnější, že Jermi, ať už má chyby jaké chce, vydrží docela dost. Ještě chvilku a mohl by to s Mavé taky zkusit, blesklo Šámatovi hlavou s černou sebeironií.

            Znovu se nad ním sklonil, držel ho při životě, urychloval proces hojení. Nezbývalo než brát hodně jeho bolesti prostě na sebe, na víc nebyl čas. Byl to těžký zápas, ale pomalu, pomaličku začínal Šámat nabývat jistoty, že se mu podařilo předhonit smrt. Zvítězí! Nejenomže měl skutečně příležitost svého nepřítele ušetřit, dokonce mu zachránil život. Aspoň to mu bylo dopřáno!

            Pak věděl, že už může nechat Jermiho spát. Sám se cítil naprosto vyčerpaný, ale bylo jasné, že jeho práce neskončila.

            Ta záležitost s jeho dcerou... počká. Musí si velice opatrně rozmyslet, co dělat, aby neopakoval tutéž chybu a nedopatřením ji neohrozil na životě. Zato se musí pokusit pomoci jeho ženě, a to co nejdřív!

            To nebylo tak jednoduché jako péče o raněného, kterého má v rukou. Ta žena - dosud ani neznal její jméno - byla daleko, nevěděl o ní vůbec nic a povahu potíží tušil jen matně. Jestli tam zuří válka bohů, je nesmírně těžké odhadnout, co dělat, aby ji ještě nezhoršil. O tom jejím ví opravdu jen o málo víc než o ní samotné.

            Především se soustředil na to, aby co nejúplněji stáhl sám sebe z jejího života. Odvolal všechna svá přání v souvislosti s ní, vědomě se jich vzdal. Dobrá, rozhodně nechce, aby byla zmatena ani oslabena. Přežije, když ji nedostane do rukou, když nebude moci využít jejích schopností... i když škoda to je. Obejde se i bez pouhého rozhovoru s ní. Pokud se jeho týče, je svobodná.

            Ano, ale co dál? Má se na ni nyní soustředit znovu, aby jí vlil sil, způsobil uzdravení? Něco takového teď přece nemůže v žádném případě riskovat. Ale pomoci jí musí, pokazil, co mohl, a ona je člověk Jermimu velice blízký - ublížit jí by bylo skutečně napováženou, zvlášť jestli ho brzy, ať chce nebo ne, čeká zápas s Jermiho dcerou.

            Napadalo ho jediné: zkusit vzývat jejího boha přímo, svěřit mu ji do péče.

            Krok do tmy. A nejspíš bez návratu, když se vezme v úvahu, čeho se dopustil.

            Ale nic jiného pravděpodobně nezbývá.

            "Bože horského lidu, Plameni života... podařilo se mi vážně uškodit tvé služebnici. Nedopatřením, z hlouposti. A... uvědomuju si, že ses mě pravděpodobně snažil zastavit. Jsem v tvých rukou, nalož se mnou, jak uznáš za vhodné. Ale prosím, pomoz jí, zachraň její život..."

            Okamžik se jeho duše chvěla jako můra těsně nad plamenem, prostoupena zcela pošetilou otázkou. Přijde? Přijde, aby ho zničil? A stačí ho, v té kratičké chvíli než se tak stane, znovu okusit?

            Pak skutečně přišel. Přišel jako hora, sestupující z nebe, oděná nádherou života, a jako nové slunce, rodící se v plné síle v těsných prostorách paláce - nedalo se o tom pochybovat. Přišel, a pokud v tu chvíli něco řekl, bylo to:

            No dobrá, a co si přeješ pro sebe?

 

 

            Susika otevřela oči do důvěrně známého přítmí stanu. Věděla, že měla nějaké sny či vidění, strašná, ale teď to bylo pryč: nevybavovala si je, a ani nechtěla vybavit. Bylo tu teplo, oheň nedoutnal, ale hořel: nad kotlíkem se skláněla Lama, poznala ji podle vlasů. Pak si všimla, že hned vedle její rohože napůl leží a napůl sedí Šami, podivně zkroucený, jako by ho spánek přemohl nechtěně.

            Bděli nad ní? Byla nemocná? Nemohla si vzpomenout. Teď se cítila dobře, i když hodně zesláblá. A... příšerně hladová.

            Těsně vedle lůžka stála nádobka s nějakým nápojem. Dychtivě po ní sáhla... totiž, chtěla sáhnout. Ruka ji vůbec neposlouchala. Ať dělala co dělala, dokázala se stěží malinko pohnout.

            "Lamain?" Trochu se vyděsila zvuku, který vydala. Namáhavý, chraplavý šepot... zapomněla už i mluvit! "Prosím nezlob se... nedala bys mi něco k jídlu?"

            "Maminko!" Její dceři se znatelně zachvěl hlas. Vmžiku byli oba u ní, zmatení, dojatí. Pak se zase o překot vrhli do práce. Lama přilila trochu horkého nápoje do její misky, Šami ji objal kolem ramen a dal jí pít. Pila dlouho, měla pocit, že nebude mít nikdy dost. Lama honem chystala trochu kaše. Mluvili jeden přes druhého a Susika se pokoušela dát dohromady, jak dlouho vlastně o sobě nevěděla a co se s ní v té době dělo.

            Pak ji nakrmili jako malé dítě a ona se cítila dobře, velmi spokojená a velmi unavená. Šami ji opatrně položil. Pomalu už se jí zase oči zavíraly, ale náhle je znovu otevřela.

            "Něco se děje... Vládce nepřátel...!"

            Její děti se po sobě rychle podívaly, ale neřekly nic.

            "Měli bychom stát při něm..." pokračovala Susika. "Mnoho trpěl a mnohokrát uhnul na špatnou cestu: a dnes má dobrou naději, že se to změní, pokud mu pomůžeme..."

            Šami ji mlčky znovu vzal do náruče, Lama přiklekla k nim. Oba měli nyní oči zavřené, ale Susika cítila jejich srdce vedle sebe, cítila je, jako cítí prokřehlý lovec teplo domova: dva malé ohýnky. Zahřívaly ji a plnily silou, takže stála ještě dlouho při tom zvláštním člověku, kterého jí Abi už několikrát připomenul: a držely stráž dál i poté, co ji znovu přemohla únava.

 

 

            Tebe, odpovědělo Šámatovo srdce. Jestli jsem kdy v životě něco chtěl, jsi to ty, takový, jaký jsi - třebaže tě neznám.

            Vzápětí se trochu vzpamatoval.

            "Omlouvám se, myslím na nepatřičné věci. Já vím, že jsem prohrál, nejsem než odsouzenec k smrti, naprosto neschopný."

            A vydal ses mi do rukou, abych s tebou naložil podle svého uvážení. Bereš to zpátky?

            "V žádném případě."

            Pak tedy řekni, co chceš. Prostě to přiznej. Jsem to já, kdo tě vyzývá.

            "Proč to chceš slyšet? Smrt by nebyla trestem, kdyby nikomu nevadila. Každý chce žít - mimo chvíle, kdy se utrpení vystupňuje natolik, že na to na okamžik zapomene."

            Chceš tedy žít?

            "Ano. Pokud mám mluvit jen o tom, co chci, ano, chci žít."

            Výborně. Dál.

            "Moje přání nejsou podstatná, prostě zachraň ji!"

            To už jsem slyšel. Dál.

            "Zachráníš ji tedy?"

            To ti bude prozatím skryto.

            Sáhl jsi mu na jeho služebnici, člověče! Není povinen ti rychle hlásit, že napraví, cos pokazil!

            "Rozumím. Uznávám to."

            Pokračuj tedy.

            Šámat to vzdal.

            "Chci... tebe. Jestli opravdu trváš na tom, abych přiznával, co chci, nemůžu ti to tajit. Není to nic, co bych sebeméně žádal, vím, že by to byla obludná troufalost, poté, co jsem se zasvětil jinému z bohů, velmi pravděpodobně tvému nepříteli, poté, co jsem promarnil několik příležitostí, které jsi mi nabídl... možná celou řadu příležitostí... ano a po všech těch letech mezi tím, kdy jsem na tebe vlastně ani moc nemyslel... chtěl jsem vždycky a pořád, ale pokaždé se to nějak nepovedlo, rozmělnilo, vytratilo..."

            Vím. Budeš do toho prostě muset dát všechno, jiná cesta nezbývá. Ale nezůstaneš bez pomoci.

            Přece není možné, aby ještě...!

            Chci tě. Pokud mám jen přiznat, co chci, ano, velmi po tobě toužím. Nechávám na tobě všechno, co je třeba, ale chci tě.

            Proč???

            Neptej se. Slyšel bys, co by tě potěšilo, ale k tomu mnohé, co slyšet vůbec nechceš...

             Šámat sebou málem cukl. Ale ano, s tímhle musí počítat. Pokud tuhle neuvěřitelnou nabídku přijme, ona skutečně bude tady, stále blízko, a možná stále nedosažitelná. Její srdce bije ve stejném rytmu s jeho, nedají se oddělit.

            Nu, a to je taky důvod, proč tak dobře zná odpověď.

            "Jako já jsem miloval... miluju... svoje děti..."

            Ano. A skutečně bude nedosažitelná, svým způsobem, prozatím. Ale miluju tě a přijmu tě, pokud přijdeš.

            "Co musím udělat, abys to bral tak, že jsem přišel???"

            Je to dlouhá cesta. A tvrdá, jako cesta od smrti k životu. Jsme na samém začátku. Ale máš pravdu, už teď jsme spolu. A budeme, pokud přijdeš - kdykoli přijdeš. Pokud půjdeš dál, se mnou. Dokonce i pokud někam odbočíš, ale zase se vrátíš.

            "Co tedy žádáš?"

            Prostě pokračuj.

            Ale já už si prostě nemohu dovolit vyslovit další přání... po tomhle všem!

            Stopa smutku. Jemná, ale nepřehlédnutelná.

            Také žel nebudou splnitelná. Ne všechna. Ale jak se chceš se mnou setkat, pokud do toho nedáš srdce, obnažené až na dřeň?

            Byly zřejmě časy, kdy splnitelná byla, člověče. Kdy šel hodně daleko, a sám nabízel. Ale ty ses choval jako hlupák a nevynaložil jsi skoro žádnou námahu, abys dodržel jeho podmínky...

            "Ještě jsem vždycky chtěl poznat pravdu o tebel aher. Tajemství nesmrtelnosti. Pro sebe, své děti... svůj lid."

            Ano. A právě pro tvůj lid už ti to nemohu dát.

            Cože?!

            Vzápětí už chápal, až příliš dobře. Srdce nesmí být poskvrněné nenávistí a touhou po násilí, a kde je teď jeho lid? On svého nepřítele ušetřil, ale co dělají oni se svými? A pravda, mohl by vinit nepřátele samotné, poslední dobou, ale kdo válku začal? Kdo se nespokojil se zabráním nalezišť? Kdo je nechal překročit mez utrpení zkázou v průsmyku Draka?

            Paní smrti? Tu si sám uvázal na krk svou neschopností.

            Ale rozhodl se žít dál, i potom, co to zjistil. Nevzdat boj, dokud trvá nějaká naděje.

            Dobře děláš, nevzdávej to. Udělej všechno, co můžeš. Ale jestli pomýšlíš na to skrytě působit na jejich srdce, zbavit je svobody, byť k dobrému, pusť to z hlavy, to není moje cesta.

            "Jestli je to jediný způsob, jak všechno zastavit... "

            Poslyš, musím ti něco prozradit. Pokud budeš chtít žít se mnou, budeš začínat v tebel aher znovu, od samého začátku. Nepřijmu pro sebe moc, kterou ti dával jiný z bohů, zjevně nebo skrytě. A budu žádat mnohem víc důvěry a spolehnutí. Není vyloučeno, že ti někdy dovolím, abys mi pomáhal - obráceně to nebude. Nebudu propůjčovat svou moc tobě k službám.

            "Máš na to plné právo. Pak tedy... se tě musím vzdát. Je to moje povinnost."

            Povinnost dobrého krále? Ano, máš to v sobě, i o tom vím. Ale člověku se může stát, že si uzavře cestu k tomu, po čem touží ve svých nejlepších chvílích. Může se stát, že přijde den, kdy už mu nezbyde než přiznat porážku. Co chceš dělat? Vrátit se k Paní smrti, s její pomocí zastavit válku, utišit nenávist? A pokud ne, co z tebe zbývá, co bys mohl někomu nabídnout? Zasvěcení je skutečné, znamená zemřít a znovu se narodit, dobře to víš. Mohu ti pomoci jen proto, že ti dávám něco ještě o řád skutečnějšího...

            Jsem v pasti.

            Nejenom to. Pokud chceš opravdu volit život, ne smrt, musíš respektovat zákonitosti života. Když se rozhodneš odepřít si jídlo, vodu, spánek, po nějaké době o své tělo přijdeš, ať chceš nebo ne. Ve věcech srdce jsou také zákonitosti, které se nedají obejít. Jiná cesta života než moje ti nezbývá.

            "Ale pokud se nedají jinak přesvědčit..."

            Nedají se přesvědčit. Už překročili hranici. Ale tím, že je zbavíš svobody, to nezachráníš.

            Nebudeš mít jejich srdce, obnažená, na své straně? Ale přece taky záleží na tom, co zkrátka udělají?

            Záleží, nesmírně, pokud tím vyjadřují své rozhodnutí. Jinak ani v nejmenším. Jak by mohlo vposledu záležet na tom, co někdo udělá z donucení?

            Mnoho věcí ve státě se tak dělá, a jsou dobré pro všechny...

            To ano. Dobré pro všechny, aby mohli přežít, do času. Ale nejsou skutečné.

            Nejsou tak připraveni přijmout tajemství nesmrtelnosti. Mohu je zkusit donutit žít v míru, ale tohle ne.

            Ano.

            Přesto... "Nemám se tedy pokusit donutit je aspoň žít v míru?"

            Udělej, co můžeš. Ale nepropůjčím svou moc k tomu, abys skrytě působil na jejich srdce. To je zákonitost života.

            A když mluvíš o překročení hranice...?

            Někdy nezbývá než si přiznat porážku. Přijmout pravdu. I to je Život. Je to něco skutečného. Zápasíš s tím už léta, dítě moje. Teď přišel tvůj čas. Projdi si tím, až do konce. Nespěchej vynést rozsudek sám nad sebou, i to je krok stranou, předčasná úleva. Prostě si tím projdi.

           

 

            Jsem v pasti. Celá ta léta jsem se snažil uniknout z bludiště, z nějž není východu: a zprvu se zdálo, že se mi všechny cesty otevírají - pak, že ještě zbývá mnoho možností - teď stojím na konci té poslední a vidím, že nikam nevede.

            Čas se zpomalil, každá chvíle byla teď dlouhá jako noc nad ránem.

            Jediné chybné rozhodnutí, a zahodil jsem všechno. A přece, jak jsem se jen na okamžik mohl cítit, jako by to bylo jinak, jako by na něčem nezáleželo, jako bych mohl se svým životem nakládat, jak uznám za vhodné, bez následků? A pak, nebylo to jen to jedno rozhodnutí. Dílem náhody nebo štěstí jsem měl naopak víc šancí, než bych považoval za správné, a promarnil jsem všechny. A hloupě k tomu. Nepoctivostí k sobě samotnému. I tím jsem sloužil Paní smrti. Protože když žiješ v přetvářce, žiješ něco, co není...

            V pasti. A ten, kdo bude platit, nebudu já.

            Ostatně, co by to změnilo, i kdybych zaplatil? Co by to komu pomohlo? Koneckonců, možná nevyjdu nijak lacino. Ne pouhou smrtí. Jsem v rukou boha své milované, příliš pozdě, a zdá se, že mi daruje nesmrtelnost, abych žil s tímhle vědomím, donekonečna: a pokud ano, nebude to dokonce ani trest, jen přirozený následek toho, co bylo dosud. Ale co na tom ještě záleží? Byl by dar, kdybych mohl strpět víc a zachránit tím jediného z nich!

            Tolik lidí... tolik osudů. Procházely jím jeden po druhém, živí. A mizející v nicotě. Pohlceni Paní smrti - jeho prostřednictvím.

            "To pro ně opravdu nemůžeš udělat vůbec nic? Pro nikoho?"

            To už není tvá věc. Prostě vydrž. Přijmi svou odpovědnost.

            Utrpení dávno za hranicí toho, co sis myslel, že můžeš snést. Nejdelší noc jeho života. Znovu, ale... skutečnější. Bolest těla může zasáhnout dovnitř, ale zvenku. Takhle vybuchla v samém jádru jeho bytí.

 

 

            Něco se změnilo. Co se stalo?

            Už ví... Jermiho oči se otevřely. Ještě se nedá rozeznat jejich barva, ale je jasně vidět, že na něj hledí. Noc se zlomila k ránu.

            "Jak ti je? Líp?"

            "Ano... dost."

            "To doufám. A... věř nebo nevěř, není to příprava k popravě."

            "Nemáš... vodu?"

            "Mohlo mě to hned napadnout."

            Podal Jermimu pohár vody a v okamžiku, kdy se jejich ruce na něm setkaly, padl na ně první paprsek nového dne.

 

28.

 

 

            Pozoroval Jermiho, jak pije, pak jak zkouší, nakolik se může hýbat. Cítil, jak se ho přitom znovu zmocňuje pohrdání. Za starých časů se Jermi nesmírně rád předváděl - a ať už za to nyní mohl nebo ne, pachuť předstírání ulpěla na všem, co dělal. A tím, že se probral, přerušil jeho utrpení, ano: ale s ním i všechno ostatní. Svět se rychle vracel k obvyklé všednosti. Bůh, který ho poctil svou pozorností, se začínal stahovat z jeho dosahu.

            Bude zanechán, aby žil s tím, co poznal.

            A ne, nebude to tak docela všední život. Ne když bude chtít žít poctivě, v souladu s tím, co si uvědomuje.

            Ještě něco ti povím: tvůj syn uslyší - a z něj časem povstane nový lid. Bude však žít prostě, jako nyní obyvatelé hor, a pokud někdy přijdou uchvatitelé s lepšími zbraněmi, kteří nebudou dbát o právo a čest, padne před nimi. Tak nad tebou vykonám spravedlnost.

            Ty mi tedy... prozradíš tajemství nesmrtelnosti?

            Těžko říct, který z pocitů s tím spojených byl nyní silnější: naděje, vědomí vlastní nehodnosti... nebo hrůza.

            V odpověď zachytil však už jen úsměv, nic víc.

            Je propuštěn. Zdá se, že s konečnou platností.

            Nemá žádný obřad, kterým by znovu mohl navázat spojení.

            A je rád, nesmírně rád, že ho nemá.

            Žádné obřady už. Jsou propojeni poutem života - skutečností samotnou. Budeš do toho muset dát všechno, člověče, nic jiného ti stejně nezbývá...

            Ale nezůstaneš bez pomoci.

            Ano. I tohle jde přes skutečnost, přes reálný běh událostí. Splnil slib, který kdysi dal, a víc: zachránil život svému nepříteli. Svému... příbuznému. Nu, a shodou okolností zároveň nejbližšímu člověku věštkyně, s níž si tolik přál se setkat. A teď ho tu má, pokud se chce dozvědět víc, pokud se pokoří a nechá se učit zrovna od něj. Nic jednoduššího.

            Jen úsměv, nic víc.

             Bohové se asi často usmívají smrtelníkům, ale Paní smrti se kdysi usmívala docela jinak.

 

 

            "Co... tedy vlastně teď plánuješ?"

            Zvláštní, jak tenhle člověk vlastně ještě vůbec nic neví. Nepřítel, který mu padl do rukou.

            "Nic. Co s tebou můžu dělat? Zabít tě by mi nebylo k ničemu, nechat si tě v zajetí už vůbec ne. A i kdybys pro ně něco znamenal, což zatím nevím, doufám, že jakékoli vydírání pomocí rukojmí by připustili stejně těžko jako já sám. Budu tě muset oficiálně propustit. Jestli tě pak nechají naživu, to už si s nimi vyřiď sám."

            "A... moje žena?"

            Šámat si povzdychl. Dříve či později před ním tu tvář ztratit bude muset.

            "Podívej, já nedokážu úplně všechno. Dělal jsem, co jsem mohl. Dokonce jsem volal k jejímu bohu. Nechtěl jsem ji zabít a nechci, ale víc už není v mých silách."

            Jermiho oči, nyní už zlaté v denním světle, na vteřinku zapátraly v jeho. Zvědavě, možná dokonce soucitně. Odrazil ho snadno. Tohle na mě nezkoušej.

            "A tu dceru ti taky ušetřím. Aspoň prozatím. Opevnění hranice je před dokončením, počítám, že jakmile bude hotovo, nemůže mi vážněji uškodit. A dostanete své odstupné, nehodlám na něm šetřit. Jsme v jistém smyslu poražení, ale máme hojnost. Pokud kdokoli z vás pak překročí hranici, nebo se o to pokusí, zemře, už bez mé viny. Je to všechno, co jsi chtěl slyšet?"

            "Nu... ano."

            Jermi, nepřepínej mou trpělivost. Vím, že je to pro tebe všechno trochu překvapivé. Vím, že jsi vždycky chápal trochu pomaleji. Ale prosím tě, aspoň to teď nedávej tolik najevo!

            "Tak teď... máme trochu času si jen tak promluvit. Koneckonců, právě to jsi chtěl. Povíš něco zase ty mně, ano? Poznal jsi něco nového o... tebel aher, od té doby, co znáš svou ženu?"

            Jermiho oči se znovu dotkly jeho, pak taktně uhnuly. Dobrá, vstřebáváš si první náraz. Počkám. Teď si myslíš, že nevíš nic zvláštního, že mě zklameš, cítím to z tebe, i kdybych tě neznal. Vždycky jsi byl takový, i dřív, než jsem ti to začal vkládat do hlavy. Bylo pěkně odporné to dělat, v tomhle případě má... můj nový bůh... stokrát pravdu. Dopřeju ti za to ještě trochu času, aby ses odhodlal. A budu mít trpělivost, slibuju ti to. Pokusím se ho v tom najít, ať budeš blábolit cokoli.

            Proč mu to tedy neřekneš? Proč mu nepomůžeš z rozpaků?

            Alespoň k tomuhle ho Jermi naštěstí nedohnal. Odhodlal se včas.

            "Její bůh... tedy, i můj bůh... je Plamen života. Všechno zlé v něm shoří, ale člověka samotného zanechá živějšího než předtím. Dává ti to smysl?"

            Šámat němě přikývl.

            Ten člověk opravdu něco ví. Drž ho, drž ho a nepouštěj!

            Jermi se chystal znovu promluvit, místo toho jenom polkl.

            "Tohle nemá cenu... jestli tě něco zajímá, zeptej se na to přímo!"

            Žádá poctivě... tohle bys mu opravdu dopřát mohl.

            "Má nějakou odpověď na... pomíjivost lidského života?"

            "Jinou, než že všechno živé musí projít určitou proměnou, aby to mohlo vstoupit do tebel aher?"

            "Něco, co by bylo víc než jen slova, víc než jen nezaručená naděje! Něco, co bys mohl vzít do ruky... někomu předat. Co dává v tomhle směru svým?"

            "No... myslím, že to tím míň potřebují, čím víc jsou jeho. Nemají taky nic... potkal jsem lidi, víš, jiný druh lidí než my, byl jsem teď na takové delší cestě, ale na tom nezáleží... prostě žijí v harmonii se vším kolem sebe, neznají nemoci, dožívají se mnohem vyššího věku, ale pak... zkrátka taky podstupují něco, při čem nemají žádnou záruku, ale je v nich mnohem víc naděje než v nás, takový pokoj..."

            Šámatovo nucené sebeovládání bylo už dobře patrné a jeho host se zarazil, pak to zkusil jinak.

            "Třeba by to šlo, víš, kdyby dával jako ujištění sám sebe. Kdyby s ním člověk žil, dlouho, a přesvědčil se, že na jeho charakter je spolehnutí..."

            "Proč by se v tom případě choval jako každý jiný bůh? Proč by nejednal s lidmi na rovinu, nedal by jim jejich vlastní život do ruky?"

            Odpusť, můj Pane, tohle už bylo hodně troufalé. Ale pokud mi nabízíš odpovědi jeho prostřednictvím... já je z něj prostě musím nějak dostat!

            Jermi už vypadal téměř zoufale, ale ještě se držel.

            "Co když nám říká na rovinu víc věcí, než jsme ochotni poslouchat?"

            "Jakých věcí?"

            "No... většinou, co by člověk měl dělat... a tak."

            "I kdyby..." Ano, já vím, že je to pravda, ale přesto... "...co to s tím má společného?"

            "No jako že... přes ně pak člověk nevidí ty ostatní."

            Jenom čisté srdce může dosáhnout takového cíle...

            Jestli to myslel takhle, moc šancí opravdu nemám.

            "Kromě toho to možná... spolu souvisí. V něm je Život. Když je nějaká bytost v souladu s ním, žije. Když ne, izoluje se v nicotě a ta ji postupně rozkládá. Zatím to ještě nemusí být úplně vidět. Víš... myslel jsem na jednu věc poslední dobou, hodně... My... jsme v tebel aher a přece ne tak docela v tebel aher. Jsme jakoby v nějakém obalu. Jako... hrách v lusku. Jednou obal pukne a všechno, co jsme dělali, bude jako semena, která se vysypou a vyrostou do plné podoby. Pak už nebude to, co nyní vnímáme jako čas... aspoň tak mi to připadá. Člověk zřejmě zjistí, že všechno, co dělal, je nějakým způsobem přítomné, jen plněji. Buď život, nebo... taky život, ale narušený nicotou, pořád víc. Semena, která rostou podle toho, jaká byla: buď dobrá, nebo zkažená."

            Jermi, ty nemáš představu, o čem mluvíš! Celý svůj život jsem sloužil Smrti!

            "Tomu moc nerozumím," namítl nahlas věcně. "Jak to jde dohromady s tím, co jsi říkal na začátku?"

            "Moc ne, já vím," uznal Jermi. "Nepodávám to dost jasně. Ale... prostě ta zkažená semena je možné léčit, víš? Je to potřeba. Jen máloco z toho, co člověk dělá, kterýkoli člověk, je úplně čisté. Ale on je může proměnit."

            Tohle možná odpovídá tvé povaze, Jermi. Ale nemáš to od své ženy, přišel jsi na to vlastní hlavou. Je to nesmysl, rouhavý nesmysl. Dělám, co můžu, abych vyhověl požadavkům tvého boha, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych věřil, že tohle pochází od něj!

            "Přinést mu zpackaný život a chtít po něm dobrá semena."

            "Podívej... já chápu, co tě nad tím napadá. Jde to proti všemu, v čem nás vychovávali. Člověk si nemůže dovolit nic zpackat, že? Neschopný zaslouží smrt. Jenže život je většinou jiný, nevidíš? Mícháme dobré a zlé skoro ve všem, co děláme. A kdyby se rány vůbec nehojily a nemoci vůbec neuzdravovaly, nikdo z nás by dlouho nepřežil."

            Ty sám teď víš, že patříš mezi ty nejneschopnější. A řekl ti, že o tebe stojí... přinejmenším se s tebou dlouho zabýval...

            Ano, aby učinil spravedlnosti zadost. Je to stále jasnější. Aby mu ukázal pravdu a pak ho nechal s ní žít, donekonečna. Protože v tomhle se Jermi zřejmě nemýlí: tebel aher nezná minulost, přítomnost a budoucnost. Tebel aher je teď. To přirovnání o semenech může být až příliš pravdivé.

            Takže... pochybuješ? Myslíš si, že v ten čas, kdy tu byl, kdy tě jeho přítomnost tavila jako vosk a obracela celý tvůj život naruby, sis do něj občas dokázal opovážlivě, nebo dokonce zbaběle, promítat vlastní přání? A to ještě taková, která jsou v rozporu s čímkoli, čemu věříš?

            No... to asi ne tak docela, ale...

            Jak by jednala Abír? proletělo mu najednou hlavou. Jejich srdce jsou propojená, třeba by se z toho dalo něco poznat. Jak by s ním jednala, kdyby byl teď v její moci, kdyby byl pro ni cizí, pouhý otrok či méně než to...?

            Vlastním tělem by se postavila mezi něj a smrt. Jako už jednou - a tehdy jí ještě cizí byl. A udělala by to s naprostou samozřejmostí, vlastně by si to ani neuvědomila...

            No dobrá... nechme to prozatím otevřené. Dejme Jermimu ještě šanci.

            "Čemu tedy říkáš uzdravení? Jak si ho mám představit?"

            "No... jako obyčejné uzdravení. Nějakou dobu cítíš to zlé, pak... je pryč, zůstane jen otevřená rána... ta se pak pomalinku hojí, zarůstá něčím novým... asi jako když se s někým smíříš a pak k sobě znovu hledáte cestu..."

            Máš výjmečnou ženu, Jermi. Jak se Ti podařilo ji získat, nevím, i když v tomhle jsi měl vždycky štěstí. A opravdu bych skoro věřil, že ani jí sis nedovedl vážit. Ale jinak jsou tvá slova prázdná jak dutá skořápka.

            "Na něco takového přece nepotřebuju pomoc nikoho z bohů."

            "Jestli to jako obyčejné uzdravení, na něco ho potřebuješ - tím myslím každý potřebuje - nutně. Na něco potřebuje nutně on tebe." Jermi se nadechl a na okamžik se zamyslel. "Potřebuje tě na to, aby sis věci přiznal a abys pak podle toho něco dělal. Ale to není celé. Člověk si tak možná připadá. Připadá mu, že prošel... plamenem života... už jen když si věci přiznal. Ale kdo odstraní tu zkaženou tkáň?"

            "Snad... Plamen života ve chvíli, kdy jím procházíš?" nadhodil Šámat stále ještě pokud možno zlehka.

            "Ne. Aspoň ne u lidí, kteří byli vychovaní k postoji, že něco takového nesmí člověk za nic na světě přijmout. Bude chtít, aby... mu to dovolili."

            "Lpí na svobodě svých vyznavačů."

            "Nesmírně."

            Připusťme to, jen pro tu chvíli, pro tenhle rozhovor. Připusťme, že bys to dovolil, že by to udělal. Opravdu by se stalo, co se nesmí stát? Shodil bys ze sebe odpovědnost, zmírnilo by se jakkoli to, co musíš nést?

            Žel, ani trochu. Nemůže to mít žádný přímý vliv na nikoho z nich. Jsou to jejich životy, jejich rozhodnutí. Slabounkou naději ti dal... zdá se, že je víc než připraven udělat pro každého z nich alespoň tolik, co pro tebe, což je samo o sobě něco neuvěřitelného... ale to pro tebe na věci nic nemění.

            Jen dostaneš šanci žít, doopravdy. Život, který není otrávený Nicotou, který se ti nerozkládá pod rukama... kterým můžeš být druhým k užitku, a ne jim škodit! Když se to vezme takhle, je tvou naprosto samozřejmou povinností přijmout!

            Můj Pane? Smím tě tedy poprosit?

            Ano. Udělám to pro tebe. A chci ti připomenout, pro pravdu samu, že máš i dobrá semena. Miloval jsi, svou ženu a své děti. A nabídl ses jako oběť za svůj lid. To nikdy nebylo zapomenuto.

            To předchozí zasvěcení mělo jednu výhodu. Člověk věděl, kdy už to má za sebou.

            Dostal jsem je všechny do záhuby.

            Ano. A dal jsi jim spoustu dobré práce, spoustu utrpení, svůj život sám. Obojí je to skutečné v tom, čemu říkáš tebel aher.

            Takže...

            Máš naprostou pravdu. Jsou to vposledu jejich životy, jejich rozhodnutí. Některé věci se nedají zastavit. Válka už nikdy nepřestane, ne úplně. Tvá říše pomine a bude to, jako by jí nikdy nebylo. Jejich životy budou ukončeny před časem. Ale to neznamená, že v nikom z nich nebude nic, co by pak mohlo dobře růst, a třeba i díky tobě. Chci tě mít někým, kdo působí blahodárně. Nepochybuj o tom. Ale vraťme se na začátek. Ještě maličko bych teď od tebe potřeboval, víš? Nejsi tak docela v souladu se zákonitostmi života...

            Ne, to tedy skutečně není. Bylo by už vážně načase, aby si před tímhle člověkem přestal na něco hrát.

            "Bratránku...?"

            Zřejmě se zamyslel spolu s ním - bylo znát, jak se vytrhl.

            "Myslím, že máš právo vědět, žes mluvil... vpodstatě hodně dobře. Řekl jsi mi všechno, co jsem nejvíc potřeboval."

            "Děkuju."

            "No... spíš já tobě."

            Vůbec poprvé, co si řekli něco podobného. Samotný vzduch v komnatě se zdál vibrovat napětím.

            "Také si myslím, že máš právo, abych ti řekl... že jsem ti nejenom dělal, co nejhoršího jsem mohl vnějšně, po celou dobu, co jsme žili na jednom místě. Šel jsem dál než jen to... jestli jsi někdy měl pocit, že jsi k ničemu, vždycky budeš, bylo by líp, kdybys nebyl... měl jsem na tom dost velký podíl. A jednu dobu jsem se tě vyloženě snažil odstranit. Máš právo na můj život... nebo na náhradu podle svého uvážení."

            "Vážím si toho, že to říkáš," pronesl Jermi.

            Vždycky měl schopnost plácnout tu nejméně vhodnou věc v danou chvíli.

            I když... co bys vlastně chtěl, aby teď řekl, člověče? Je v jeho moci něco, čím by ukončil trapnou situaci? Leda tak opravdu využít práva na tvůj život, ale to neudělá - tak neschopný není ani on.

            "Zabít tě by mi nebylo k ničemu," pokračoval Jermi jeho vlastními slovy. "A nebudu si diktovat podmínky. Poslyš, bratránku, já nejsem zas až tak úplný hlupák. Kdybych chtěl zajatce, který by nám mohl pomoci obrátit válku v náš prospěch, byl bych si ho vzal. A neříkám, že jsem neměl sto chutí. Jenže já tu nejsem sám za sebe, což je ti asi jasné - jak jinak bych se byl dostal přes tvou magickou bariéru? A co po tobě žádá bůh, kterému teď... zřejmě oba sloužíme, to je ti asi taky jasné." Jermi se na nepatrný okamžik zarazil, pak dokončil s patrným odhodláním. "Udělej svůj díl v procesu uzdravení. Aspoň krok k tomu, abys ke mně měl vztah, který... si myslíš, že jsi od začátku mít měl."       

 

 

 

 

29.

 

 

            Mezi stébly trávy cválalo stádo koní, stříbrošedých jako jitřní rosa a zlatistých jako sluneční paprsek. Kalichy květin se jim houpaly nad hlavami a kolem jedné z nich kroužili na třpytivých křídlech dva větší koníci, průzrační jako křišťál.

            Susika od nich zbytečně neodvracela pohled, po paměti však zatápala v trávě po jahodách. Našla jednu velikou, ukousla polovinu a druhou podala za sebe Taparimu. Jeho rty se hebce otřely o její prsty: div sebou necukla. Jeho doteky jí nikdy nezevšedněly.

            Cítila se šťastná, velmi šťastná přítomnou chvílí. Lituju něčeho? napadlo ji. Něčeho co bylo... nebo co nebylo? Ne... rozhodně ne.

            Myšlenky jí znovu sklouzly k památnému okamžiku, kdy se její muž vrátil z cest. Byla tehdy zesláblá, ještě nedokázala vstát, a děti ji příliš na ten šok nepřipravily. Šami prostě přišel k ní, tváře potemnělé rozpaky, zamumlal: "Tatínek se vrátil," stiskl jí ruku, napůl povzbudivě, napůl omluvně, a zase se rychle vytratil. Zrovna dvakrát jí tím opravdu nepomohl a nemohla tehdy tušit míru špatného svědomí, která to způsobila. Děti jí neprozradily, že se otec vrátil a hned zase odešel na sebevražednou výpravu do paláce v Gabradinu: netroufly si to udělat, když se probudila z mrákot, ale pro pravdomluvnost, ke které je vždycky vedla, to bylo skutečně těžké.

            Připadala si tehdy jako po ráně palicí do hlavy - jen takové, po které člověk jisté věci vnímá více, ne méně než předtím. Byla už jakž takž vyrovnaná s tím, že svoje manželství pokazila, že ho ztratila. Snad i s tím, že zůstane už bez lásky, bez blízké duše, nadosmrti. A bylo jí zřejmé, jasnozřivě zřejmé, že ani jedné z těch bolestí nebude nadále ušetřena. Jen se k nim přidá další, bolest obnovované a stále znovu zraňované naděje - bolest překonávání sama sebe, aby mu pomohla, tak jak ji už mnohokrát okusila, ale odvykla v jeho nepřítomnosti.

            Smířila se s tím v tu chvíli, přijala to. Co měla dělat? Koneckonců věděla, že kdyby se k němu začala chovat odmítavě, stejně si nepomůže, naopak. A tak sebrala všechny síly, které jí ještě zbývaly, a skočila do toho všeho znovu po hlavě, naplno. Dokázala se mu usmát na uvítanou, vyslovit pozdrav pokoje. A on se celý rozzářil, rozběhl se k ní a zlíbal ji a to krásné bylo. To bylo vždycky krásné.

            Nu, a jak to pak dopadlo? ptala se sama sebe. Ne vlastně zle. V podstatě mnohem lépe, než čekala. Vrátil se svým způsobem proměněný: leckdy se zachoval opravdu hezky, když se toho vůbec nenadála, ačkoli těch druhých momentů bylo ovšem taky vrchovatě.

            Lituju toho? Lituju toho, že nemohlo být něco jiného?

            Ne. Lituju jen všech promarněných příležitostí - všeho, co jsem mu mohla dát, a nedala.

            "Je mi s tebou dobře," řekla. "Celou tu cestu. Staráš se o mě úplně dokonale... ani ten Abiho posel to tenkrát neuměl líp."

            Neodpověděl, ale ruka, kterou ji objímal kolem pasu, se nepatrně pohnula. Susika pocítila, jak jí po zádech přeběhl mráz, a usmála se.

            Nu, věděla i bez toho, že ho potěšila. Naučila se už říkat mu takové věci, pochopila, že si na ně potrpí: dosud je říkala zcela úmyslně, s napůl pobaveným, napůl provinilým pocitem. Věděla, že mluví pravdu - přesto jí však vlastní nebyly.

 

 

            Vnímal krásy zahrady kolem sebe jen tak na půl oka. Ne že by je bral jako samozřejmost: s léty si vážil daru je vidět tím víc, čím víc si uvědomoval, jak si ho vůbec nezaslouží.

            Má výjmečnou ženu. Natolik, že i silného a tvrdého muže jako jeho bratránek proměnila jediným slovem, aniž se s ním vůbec setkala. Má výjmečnou ženu a co pro ni vlastně za celý život udělal? Téměř nic... až na tu kupu dětí.

            Hleděl především na ni - cítil přitom zvláštní něhu, která mu byla tak vzácná, že pro ni zanedbával i nádheru tohoto místa. Hleděl především na ni, neboť mu byla krásná, i když ovšem ne svým vzhledem. Už se dala dohromady po své nemoci, ale byla teď možno-li ještě hubenější než v mládí. Ne pouhá kostra potažená kůží jako ve chvíli, kdy ji po dlouhém odloučení znovu spatřil, ale velmi šlachovitá, vypracovaná dlouhými cestami po horách, stále znovu. A v jejích tmavých vlasech svítily stříbrné nitky jako hvězdy na nočním nebi: památka na průsmyk Taraka.

            Jenže to není všechno. Člověk cítí i to, co není vidět. Je úžasná. Celá tahle zahrada je jen malou ochutnávkou - střípkem její duše. Neboť to, co jí Abi dává v tebel aher, je uzpůsobeno tomu, kým ona v tebel aher je. Jako dobře šité oblečení, jako dobrý nástroj pro ruku řemeslníka .

            Má výjmečnou ženu. Čím si ji zasloužil? Ničím. A méně než to. Na celé roky selhal téměř úplně a ani teď jí vždycky nedává všechno, co by potřebovala, a to se opravdu snaží. Kolikrát pro to musel pořádně zatnout zuby a mnohé vydržet! Jenže žena je záhadné stvoření: stále ti uniká pod rukama. Nikdy nevíš, co vlastně doopravdy potřebuje.

            Ale aspoň se to zlepšuje. Přinejmenším ona oceňuje jeho snahu... mnohem častěji než dřív.

            Inu... samozřejmě je to tím, že ona se taky snaží. Byl by blázen, aby to neviděl. Ale snad... snad! to nějaký reálný základ přece jen musí mít! A pak... kolikrát se mu přece stalo, že si vůbec nevěděl rady, ale přinutil se udělat aspoň něco, aspoň bezvýznamnou maličkost, a hle - jako by se odhrnula opona, najednou viděl do jejího srdce, cítil, jak do něj skanula krůpěj štěstí, a bylo to nadevšecko krásné...

            Jsou na dobré cestě, oba, ví to. Uzdravení je drsná záležitost, dokonce ještě mnohem drsnější, než čekal, ale má smysl. Dobrá semena vnímáš jako dobrá, už když se rodí, a dává to vědomí naplnění.

            Kéž by, lásko moje! Měl jsem se stát obětí za tvůj lid, a byl jsem ušetřen, a zřejmě víc než jednou... a zřejmě jenom pro tohle. Kéž bych ti daroval aspoň hrstku pěkných semínek!

 

 

            "Jsem rád, že už to bylo naposled," odpověděl. "Je to pro tebe moc těžké... všechno to nepochopení a nepřátelství..."

            Už poslední její pouť. A tentokrát s jinou zvěstí: s pozváním na cestu.

            Ronli se vrací. I on sám to cítí: jako hluboký tón, který rezonuje až v morku kostí.

            Stulila se do jeho objetí.

            "Ano..." vydechla. Nic víc, ale věděl, že ji potěšil. "Je to hrozné, muset na ně myslet... tak..." Nedopověděla. "Kdyby, víš, aspoň Yot... ale Abi nedává své slovo především pro čas, kdy všechno běží hladce."

            Ostatní děti jsou už doufejme na cestě. Lama... i s mužem, nedávno se provdala. A Šami se svou nevěstou... dokonce ani on nezůstal sám, i když to bylo těžké, pro jeho povahu i kvůli tomu, že se z něj nikdy nestal loko. A s nimi dvě mladší dcery i hrstka přátel, které naučili cítit Abiho přání, hledět na svět jeho očima. Podivuhodná práce, a tak nenápadná, u těch dvou. Ale když se vezmou viditelné výsledky, měli vlastně víc úspěchů než chudák jeho žena. Tedy... pokud jde o to, o co jí jde nejvíc. O lidi, o jejich srdce.

            Až na jeho bratránka, ovšem. 

            "Když ti dal slovo, určitě ještě přijde... Třeba ne na tu první cestu, víš - ale může stihnout nějakou další..."

            Pohladila mu ruku, ale neřekla nic. Nu ano, tohle byla ubohá útěcha - přestože může být docela dobře pravdivá.

            "A i kdybys opravdu nezískala nikoho z našich, což ještě vůbec nevíme, získala jsi samotného vládce nepřátel, a to přece taky něco znamená," navázal na svou předchozí vzpomínku. "Ten člověk je vzácný, víš..."

            "Nu, myslím, že bys mi mohl přiznat, že jsem to věděla dokonce ještě o trochu dřív než ty..."

            Tak... možná nepotěšil. Ale aspoň snad přivedl na jiné myšlenky. A... rozveselil.

            A je to ovšem pravda. Hezky pozdě v životě přišel na to, že jeho bratránek má taky nějaké dobré vlastnosti, a ne zrovna málo. Měl tu čest - velmi nepříjemnou, ještě teď cítí, jak mu to bylo trapné, ale čestný úkol to nepochybně byl - vést ho k tomu, aby udělal krok uzdravení, aby se na svého chudého příbuzného podíval jinýma očima, a prožíval s ním tehdy silně, jak je to pro něj těžké: natolik, že úplně přehlédl, že sám je na tom úplně stejně. Kolik let byl Šámat jeho noční můrou, obludou, zatlačenou kamsi do nejtemnějšího kouta duše, aby se na ni nemusel moc dívat, a přece skrytě vysávající jeho síly! Jenže s jeho bratránkem se cosi stalo a on se k tomu dokázal postavit jako muž, kterým vždycky byl. Zkrátka se rozhodl přijímat ho jako bratra a celý životní příběh,  který mu Tapari vyprávěl jen horko těžko a velmi stručně, neboť i jemu samotnému se jevil slabošsky zpackaný, vyslechl bez mrknutí oka. Jediný komentář zněl, že mu přeje, aby to už bylo lepší.

            A bylo to lepší. A mimo jiné i díky bratránkovi, ví to. Teď už nepůsobí přímo na lidská srdce, ale tím víc, čím víc si uvědomuje, kolik pokazil a kolik nesmí násilím napravit, předkládá Abimu své prosby za ně. Dokonce i za něj: i na to si najde čas vedle břemene svého lidu.

            Nu, a bylo to vzájemné. Temná paní ukázala svou pravou tvář ve chvíli, kdy s konečnou platností ztratila služebníka. Šla po něm, teď už jen s jediným cílem: týrat a zabít. Neminulo snad dne, kdy by při něm se Susikou nestáli, tak, jako kdysi ona při svém milém během té památné zkoušky dospělosti. A hle, i Šámat byl, často jako zázrakem, ušetřen až podnes...

            Tapari se pro sebe usmál. Bylo to trošku pokořující, asi pro oba. Ale bylo to dobré, nesmírně dobré se sbratřit, držet při sobě, ač na dálku. Viděli se od té doby jen párkrát, na diplomatické úrovni.

            A ovšem, ještě je tu ta dohoda ohledně jeho syna. Kdyby se vláda v Gabradinu definitivně zhroutila, udělá, co bude moci, aby ho provedl územím rešai do bezpečí. K Ronlimu, nebo do sídlišť akami, pokud by bylo ještě příliš brzy...

            Susika se otočila tváří k němu a zlehka ho políbila na čelo.

            "No tak, já jsem to nemyslela zle..."

            Přitiskl ji k sobě, jeho prsty ji spěchaly ujistit, že se nemá proč omlouvat.

            "Ale já přece vím... jen jsem na něj vzpomínal."

            Něha mezi nimi se rozběhla naplno a plynula po mnoho chvil, dlouhých k nezměření. Ale pak, právě když slastně odpočíval a nepřál si už víc, se Susika náhle prudce posadila.

            "Anin... musíš jít."

            "Cože...? Co se děje?"

            "Ten princ... jeho syn. Musíš mu jít naproti... hned. A co nejrychleji."

            "Ale já přece..."

            "No tak... je to jen na kratičko! Až splníš svůj úkol, zase se uvidíme."

            Přitiskla se k němu a políbila ho, zprudka, jako to málokdy dělávala.

            "Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu... jsi ten nejlepší na světě!"

            "Ale já tě tu přece nemohu takhle nechat! Aspoň tě musím doprovodit do tábořiště!"

            "Anin... což jsi zapomněl, kolik cest už jsem po horách vykonala bez lidského průvodce? A teď se vracím domů... už je to jen kousek."

            Milý Tapari, zpackal jsi většinu svého života. Teď je ti kdovíproč svěřen další důležitý úkol, tak prosím tě už nezdržuj hloupými řečmi, ať nakonec neprošvihneš i ten!

            "Ano... nezlob se."

            Ještě jednou ji políbil a odběhl, rychle, jak jen on to uměl. Sestup roklí dolů provedl vlastně něčím mezi volným pádem a sérií skoků, při nichž se jen lehce dotýkal země.

 

 

            Susika osaměla. Nespěchala na další cestu - věděla, že není proč. Nepřijdou příliš brzy: nemohou cestou potkat Tapariho, on musí zůstat ušetřen pro svůj úkol. Ale v každém případě ji dostihnou dřív, než dorazí do tábořiště. A pokud chtěla někde prožít následující hodiny, určitě to bylo tady.

            Hleděla na krásu kolem sebe, nořila se do ní s vděčností a radostí - avšak ta radost byla tentokrát hodně hluboko pod povrchem. Neboť především nyní hledala čistotu srdce a věděla, že už nebude žádné "příště", že už nikdy nikomu nenahradí, co mu zůstala dlužna.

            Ale nebála se. Nebyla by tomu dokázala uvěřit, ale nebála se ani trochu.

            Mám s tebou soucit. Bolest pomine, dokonce i sama smrt pomine, a já s tebou budu stále...

            Konečně, konečně se první z nich objevil nad srázem. Susika povstala: připadalo jí to tak vhodnější.

            "Pokoj tomu, kdo přichází," řekla prostě, a řekla to celým srdcem.

 

 

 

            Yot stála nad zkrvavenou hromádkou kamenů a tělesných pozůstatků. Přišla zřejmě krátce po činu, teprve se začali slétat první dravci. Rituální vražda, množily se poslední dobou. Tahle se však stala Abiho jménem, ne kvůli Sittovi či dalšímu z těch ponurých bohů jiných kmenů. Znala ten obřad z vyprávění, i když dávno neměl pamětníka: byl prastarý, zdál se starší než Ostrov sám.

            Odsouzence se nesmí dotknout lidská ruka, ani nástroj lidskou rukou vyrobený. Je prokletý, nadobro vydělený z řad všeho živého.

            Taková obludnost! Jen pomyslet na něco podobného!

            Stála, dosud kdovíproč stála. Nevěděla, proč se vlastně ještě drží na nohou, proč celý tenhle nesmyslný život ještě pokračuje. Z těla už se nedala vyčíst žádná podoba. Jen podle toho, co bývalo bílým prorockým rouchem, ji poznala nade všechnu pochybnost.

            Yot putovala domů - samo o sobě trochu zoufalý počin, nebyla si tak úplně jista, proč to vůbec dělá. Shromáždit další skupinku věrných a pokračovat v boji? Jenže nakolik v něm poslední dobou byla prospěšná? Dělali, co mohli, ale od uzavření hranice bylo stále jasnější, že sice mohou škodit nepřátelům, ale nijak zvlášť neprospívají vlastnímu lidu. A dokonce i v tom se situace stále zhoršovala: bylo stále těžší proniknout nepozorovaně, pod nadpřirozenou ochranou. Čarodějové nepřátel pracují proti nim, a časem se zdokonalují.

            Vyvrcholilo to tím, že všichni její druhové padli do zajetí. S bídou vyvázla, sama jediná. Umučili je a nechali vystavené na hranici, jako to dělávali: zůstala nablízku, dokud nezemřel i poslední z nich - tu poctu jim prokázala, těm milovaným, tak jak je možno milovat jen toho, s nímž sdílíš život i smrt, den za dnem, noc za nocí. Pak se vydala domů, aby našla nějakou odpověď, co dál.

            Místo toho našla... tohle.

            Proč? Není snad Abi mocnější než všichni bohové nepřátel? Nebo je opustil, když ho nejvíc potřebovali?

            Na to neměl právo! Sloužili mu celé generace, neměl právo s nimi hrát nepoctivou hru!

            Yot cítila, jak se jí zmocňuje zlost: a vítala ji, byla lepší než bezradnost a zoufalství. Ne zlost na Abiho, ne vyloženě - ne prozatím. Stále ještě je tu možnost, že je nezradil. Přinejmenším tenhle čin - odporný, zrůdný, naprosto neslýchaný mezi jejím lidem, kde bylo po staletí nemyslitelné jakékoli násilí na prorokovi, kromě řádně vykonané Zkoušky - tenhle čin, jen ohavnější pro to, že provedený podle starého rituálu, Abiho jménem - to není dílo Otce jejího lidu! Je to dílo zlých lidí a volá po trestu: a ona nepovolí, dokud ho nevykoná!

            Vzpřímila se a pozvedla ruku k přísaze.

            "Abi sám ať mě slyší - ať mě slyší a ať..."

            "Nevyslovuj to, dcero roe!"

            Prvním jejím pocitem bylo zahanbení. Hle, stalo se jí, co se nikdy nikomu z jejího lidu nesmí stát: nechala se unést, a zaskočit nepřipravena. Po celá léta už žila s lokomi jako jeden z nich: její tělo bylo samo na stráži, nikdo se k němu nepřiblížil, aniž by o tom věděla. A vida: teď, ve chvíli zármutku...

            Nebezpečí však nehrozilo. Nad ústím stoupání stál táta, nezaměnitelná podoba a starý známý obrázek, včetně poněkud rozpačitého vzezření. Hocha vedle něj neznala: velmi urostlý, avšak oblečením i tváří typický pro rešai.

            Jen... cosi z něj bylo cítit. Z celé jeho postavy, z toho, jak se držel. Z jeho hlasu, když to řekl. Opravdu se zarazila: poslechla ho bez uvažování.

            Teď si to uvědomila. Měla sto chutí křiknout něco zpět, optat se ho, jakým právem jí přikazuje, ale... byl tu táta. Táta za chviličku zjistí, co se stalo s maminkou. Neslo to s sebou takovou směs pocitů, že ji to na delší chvíli připravilo o slova.

            Cítila jeho bolest, dovedla si živě představit každé hnutí jeho duše, možná nejlépe ze všech jeho dětí, ale...

            Kde byl? Kde zase byl, když ji měl chránit, když ho potřebovala?

            Věděla však, že zatím musí držet jazyk za zuby. Moc málo o něm věděla poslední léta - mohl být někde, kde opravdu něco užitečného dělal.

            Možná na rozdíl od ní.

            Příchozí mezitím došli až k ní. Táta zdrcený, propadlý, aspoň pro tu chvíli, do bezedné propasti zděšení, žalu i vědomí viny - poslední kroky navzdory silnému sebeovládání spíš přeběhl a teď se sklonil k mrtvé v němém nářku. Hoch zůstal stát a nebylo tak zřejmé, co prožívá. Rozhodně nebyl prost bolesti ani hrůzy - jen se to pojilo s velikou silou a vyrovnaností.

            Vypadá jako šaut, pomyslela si. Takový, kterého bych i já následovala do každého boje a vstříc jakékoli smrti.

            "Kdo jsi?" zeptala se.

            Dlouze na ni pohlédl a nepatrně se usmál.

            "Jsem Raem," odpověděl zpříma. "Syn Abír z Tapuaru, Krotitelky koní, a Šámata, posledního pravého nasiho v Gabradinu."

            Skočila po něm, dřív než si vůbec stačila uvědomit, co dělá. Stalo se to prostě samo, jen pochopitelná reakce jednoho z lokomi, který zjistil, že stojí tváří v tvář nepříteli, a nepříteli z nejvýše postavených. Byla rychlejší než soppo, všichni to o ní věděli. Nebyl důvod, proč by měla selhat.

            Ale stalo se to. Její nůž třeskl o zem, jeho ruce ji pevně sevřely. Cítila jeho sílu, sílu těla, ale zdaleka nejenom těla, rozlila se jí všemi žilami a na okamžik ji připravila o schopnost jakkoli reagovat, tak jako prve jeho velitelská slova. Jejich obličeje se dostaly blizoučko k sobě, viděla jeho oči, veliké, velmi tmavé a na muže až příliš krásně tvarované. Cítila jeho dech. Okamžik se zdálo, že ji pokoří polibkem a okamžik, prchavý, nepatrný okamžik cosi v ní po tom zatoužilo, i když zároveň věděla, že kdyby se něco takového stalo, smrti z její ruky by prostě neušel, navzdory tomu, jak je dobrý.

            Vzápětí se uvolněně usmál a bylo to pryč. Cítila už jen staré známé nepříjemné věci, bolest v pravé ruce a nepohodlí jeho stisku. Hodila mu čelem proti obličeji, ale byla už připravena, že uhne včas.

            "Jak se opovažuješ? Zplozenec našeho nejhoršího nepřítele, toho ostudného vraha?"

            "Byl by první, kdo by uznal, že máš pravdu, dcero roe," odvětil vážně a jeho síla byla v jeho slovech - musela jim věnovat pozornost, ač nerada. "Velmi litoval svých činů, a věděl, že je už nemůže napravit. Ale byl to dobrý otec, a dobrý král, věřím, že jeden z nejlepších. Jen pouhou silou své osobnosti,  příkladu a lásky uchránil lid otevřené války po celých těch sedm let, kdy se na přání svého boha zřekl magie..."

            "A pak?" opáčila uštěpačně. "Nezbylo mu než po ní znovu sáhnout, co?"

            "Stokrát žel, že jste museli pocítit něco takového," odpověděl se soucitem tak hlubokým, že ani neurážel. Jen zaplavil obranné zdi její duše, tak jako předtím jeho síla: zaplavil je a hned zase ustoupil, jako mořská vlna, valící se proti pobřeží.

            "...ale ne, nebyl to on," pokračoval. "Snažil se udržet mír až do konce: nesáhl po magii, a už vůbec by ji nebyl užil proti vám. Jen zkrátka nebyl všemocný, i když dokázal mnoho. Teď je mrtev, dal za svou věc i svůj život, to poslední, co měl. Byl by se mohl zachránit se mnou, ale chtěl zůstat s lidem."

            Nakratičko se jí dotkla dokonce i jeho bolest sama.

            Ztratil někoho, koho miloval. On také.

            "Byl bych zůstal s ním," dodal Raem tišeji. "Ale tak velmi toužil po zachování rodu..."

            "Nu, to sis mohl ušetřit námahu! Váš rod zachován nebude, ať už se ti podařilo mého tátu oklamat, přimět ke zradě, nebo..." její pohled si změřil zhroucenou otcovu postavu s notnou dávkou pohrdání, "...nebo od každého trochu. Přes průsmyk tě naši projít nenechají, a i kdybys nějakým zázrakem proklouzl, můj Bůh si tě najde a nedopustí, abys zůstal naživu!"

            "Kterému z bohů sloužíš, dcero roe?" otázal se zdvořile.

            Hněvivě sebou škubla. Vysmívat se jí nebude!

            "To ještě poznáš!"

            "Myslím, že už to vím," odvětil se stopou smutku. "Bylo mi dáno poznat některé z nich... až příliš dobře. Ale pro lásku tvé matky a Boha tvého lidu, v jehož službách stojím, nechť jsi svobodná k novému rozhodnutí!"

            Opovážlivá slova, naprosto neslýchaně opovážlivá. Dokonce rouhavá.

            Tak proč mu nic neodpoví? Proč se aspoň slepě nevrhne proti němu, třeba i zbytečně - aby mu dala jasně na srozuměnou, co si o nich myslí?

            Cítila se jako ledovec na sluníčku. Ochranné zdi už rozměkly příliš a zkrátka se sesuly - nic je nemohlo zachránit. V očích ji pálily slzy, slzy pro maminku, pro všechny, a v srdci sebou cloumal bezmocný vztek, že to nechala dojít tak daleko...

            "Ty nemáš nejmenší právo...!"

            "Já vím," odpověděl mírně. "Ale moje maminka mu taky sloužila, víš? Celý život. A taky pro něj zemřela."

            Tentokrát se jí sdílený osud dotkl silněji. Propast se přemostila: ten na druhé straně nemusel už být nutně nepřítel. Byl to vjem, na který nebylo snadné si zvyknout.

            "Tak mi to dokaž," drtila mezi zuby. "Jestli opravdu jsi v jeho službách, jestli přijal zrovna tebe, chci to vidět! Zatím to nevypadá, že by ti zrovna dvakrát pomáhal - dopadlo to s vámi špatně, nezvládli jste nic, naprosto nic!"

            "Jsem jeho," řekl se svou pokojnou přímočarostí. "Jsem tu, abych plnil jeho vůli, ne on mou. V tom chci žít... a třeba i zemřít."

            Pustil ji. Opravdu ji pustil, i když, jak si stačila mechanicky všimnout, jednou nohou dosud stál na jejím noži. Dokonce na ni ani přímo nehleděl: znovu se sice malinko usmíval, ale věděla nějak, že se usmívá spíš sám sobě než jí. Dal jí svobodu - jen síla jeho slov ji neopouštěla.

            Kterému z bohů sloužíš, dcero roe?

            Ta otázka se neodbytně vracela a protože zatím nebyla schopna se jí zabývat, klekla k mamince, aby pro ni truchlila.

Dodatky
Z rešaiských písní...

 

Píseň rosy

 

Kožíšek šedý

uléhá na zem

voní a zebe

podáváš napít

celému světu

svěžesti nebe

 

Kapičky světla

ve vlasech stromů

slunce noc smývá

na křídlech jasu

vracím se domů

a všechno zpívá

 

V průzračnou chvíli

pro lásku k dětem

k domovu brána

chci tančit v rose

čistá jak světlo

na prahu rána

 

 

Píseň Pramene

 

V šeru ticha stříbrný pramen svá křídla rozprostírá

pro mou žízeň a pro únavu svou náruč otevírá

kapky vody se nebojí lidského těla

přes práh jeho už spěchají, aby ho těšily

kapky vody se nebojí, já bych se bála

vše, co mají, nabízejí... oči mi umyly

 

V šeru ticha lidského srdce pramen se otevírá

moji slabost i nešikovnost omývá láska čirá

přes práh duše se nebojí, dá jí svou sílu

dobré slovo jí pošeptá, kdyby sil nebylo

chutí k životu napojí každičkou žílu

teď jsem kapkou snad už i já... všechno se změnilo.

 

Píseň moře

Moře zem objímá,

moře zem hladí

celý den, celou noc

vlny se valí

vlna za vlnou, vlna za vlnou, vlna za vlnou...

Ohladí oblázky

v pláže břeh halí

vytesá obrazy

do tváře skály

vlna za vlnou, vlna za vlnou, vlna za vlnou...

 

Tak radost přichází

k lidskému srdci:

nikdy ji nezdržíš,

vždycky se ztratí

vlna za vlnou,

vlna za vlnou,

vlna za vlnou...

Nad moře mocnejší

Otcova láska

vyčkávej v naději

radost se vrátí

vlna za vlnou,

vlna za vlnou,

vlna za vlnou...

 

 

Vřídlo v horách

 

Někde tu tepe horoucí srdce, a ty ho neslyšíš

jen vítr seká ostrými slovy, že ho tu není

Někde tu běží divocí koně, a ty je nevidíš

jen hříva bílá ve stínu tůně tiše se pění

 

Dotknout se srdce, cítit ho v dlani, není tak snadné

vztáhni však ruku, omoč si prsty, voda je ohřeje

blíží se večer, všechno je tvrdé, temné a chladné

srdce však ještě mohou se nalézt, ještě je naděje

 

Bílý hřebec

v bujné kráse

do výše se vzpíná

Nemá už stání

překážek nezná

ničím ho nezkrotíš

 

Láska tryská

z hloubi duše

nezadržitelná

Bolest jí brání

snad na okamžik

pak letí ještě výš

 

Hřmění kopyt

v nitru země

rozevlátá hříva

výbuchy síly

radosti, jasu

nic víc už necítíš

 

Touha letět

                                                                                                  rozdat všechno

být opravdu živá

Vřídlo, jen tanči

pozvedni dlaně

ty nebe uchopíš

 

 

Píseň nočního motýla

 

                

     Jemňoučký vzduch

je jako pel

na křídlech motýla

už letí blíž

noc tají dech

aby ho hladila

 

Leť, noční motýlku, leť!

Leť k spícím květinám

Pověz jim "Líbezné sny!

Jste krásné..."

 

Lidé už spí

pláštěm kde svým

druh druha přikrývá

přátelství dar

hřeje je dál

když oheň zhasíná

 

Leť, noční motýlku, leť!

K všem, koho ráda mám

Pověz jim "Líbezné sny!

Jste vzácní..."

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ledovec

 

Balvany bílé, jsou všude kolem, těžké a chladné -

na skále skála spočívá tíhou nesčetných let.

Když vstoupíš dovnitř, hluboké ticho na tebe padne:

modrojas vody ztuhlý je v kámen, v nehybný svět.

 

Bolesti, tížíš také tak, bolesti, jsi také bílá?

Když krutost doléhá, jsi sestra jediná, která mi zbyla!

 

Cosi však šumí... ke kapce kapka po ledu stéká...

prstíčky vody hledají cestu, ledovce lem...

zpod tíhy ledu divokou silou vytryskne řeka:

do lesů proudí, zvěři dá napít, oživí zem.

 

Srdce, přetav se v prameny, nechtěj zkamenět v hoři!

Rozleť se najít proměnu v širém, nádherném moři!

 

Chlapec-kůň a Dívka-labuť

 

Hoch z královského rodu žil na Susaru pláni,

jenž přišel asi na svět se srdcem poutníků:

on vždy se někde toulal a nikde neměl stání

proto ho jménem Alsu nazvali: Chlapec-kůň.

 

Vynikal v hrách i v boji, měl lásku svého lidu,

početná vlastnil stáda a měl i přízeň žen:

však opustil to všechno a jiným svěřil vládu,

aby se vydal na pouť do země Šamiren.

 

Tam kdysi lidé žili uprostřed živé krásy

neznali strastí, žalu a smrti vprostřed let

teď toulají se světem a těžké mají časy

než někdo najde cestu, po níž se vrátí zpět.

 

Má vládce chránit lid svůj a množit jeho jmění

a horší jeho rány ponechat bez léků?

tak mluvil k lidu Alsu a vyšel bez prodlení

a s ním šli jeho druzi: vlk, lištička a kůň.

 

I přešel Alsu pláně a prošel temným hvozdem,

až jeho cestu přetly hřebeny krutých hor

tam Alsu raněn zůstal a strádal zimou, hladem,

když spatřil, jak se blíží veliký bílý tvor.

 

Zabij to, vlk mu řekl, a najíme se masa,

zabij to, liška řekla, ať neublíží nám,

kůň mlčel však a chlapce se náhle dotkla krása -

krása hor, krása tvora, navzdory útrapám.

 

Nač ničit, co je živé, když hynu bez záchrany?

Liška i vlk se stáhli, pak přestali se bát

když tvor člověka objal a léčil jeho rány.

Tak sílu nabral Alsu a mohl zase vstát.

 

 

 

 

 

Pak cesta vedla stepí a nehostinnou pouští,

drali se vpřed den za dnem a byl to trpký čas.

Tu vlk i liška řekli, hle, jsou tu lidé skryti:

ti lidé chtějí lovit a budou lovit nás.

 

Na všechny cizí střelce zdaleka nestačili,

však Alsu klidný zůstal a řekl, chutě běž:

Obíhej velkým kruhem, bratře, koníčku milý,

a hleď, ať mimo dostřel vždy přitom zůstaneš.

 

Tak běžel koník kruhem, upoutal nepřítele

a ten naň marně první své šípy vystřílel:

tu přišli liška s vlkem a přepadli ho směle

a každý z nich se s lukem nazpátek navracel.

 

Tři střelci už pak v boji jen proti němu zbyli

a střílel Alsu dobře a všechny poranil:

pak liška našla místo, kde lotři tábořili,

a pramen toho místa prach dlouhé cesty smyl.

 

Však poušť, vždy více krutá, se táhla dál a dále,

zmizela všechna tráva a vody nikde víc

a slunce žár den za dnem spaloval srdce v těle

až jeho druzi padli a nechtěli už nic.

 

Však Alsu měl svou lásku, kde tělo nestačilo

a šel dál silou duše, sám nevěděl už jak,

až cosi v jitřním šeru zeleně zavonělo

a před ním zpíval pramen jak tichý časný pták.

 

Tak mnohokrát druh druha na cestě zachránili

tak Alsu mnohé poznal a mnohé vydržel

až dostal se zas na břeh, na písek čistě bílý

a pod hladinou moře tu dívku uviděl.

 

Pleť její byla bílá - labutě bílé peří

a vlasy její černé jak čelo labutí

oči jezerní voda při hvězdách když se čeří

a duše její dotek letících perutí.

 

 

 

 

Poutníku, dívka řekla, co kroky tvoje řídí?

Ať láska nebo pýcha, ta naděje je pryč.

Do země, kterou hledáš, už nesmí nikdo z lidí

a na dně hlubin moře teď od ní leží klíč.

 

Budiž, tak řekl Alsu, co má být, ať se stane,

dlouhou jsem šel i trpěl, teď už se nevrátím.

Jdu na dně moře hledat klíč země zakázané.

A dívka-labuť mlčky plavala mořem s ním.

 

Tak potopil se Alsu v nejhlubších místech moře

průzračnou modrou vodou, jež teplo slunce zná,

a potopil se do vod, černých jako samo hoře,

a po boku, vždy při něm, ta dívka líbezná.

 

Pak její prsty řekly, pojď, musíme se vrátit -

ani ta bytost moře neměla na víc sil:

však Alsu byl jak člověk, jenž nemá už co ztratit

a plaval dále do tmy, aby se nevrátil.

 

Tu Dívka-labuť přece sebrala všechny síly

vzdor bolesti a a hrůze se drala za ním vpřed

vzala ho, když ho smysly docela opustily

a nesla jeho tělo do světa živých zpět.

 

Dlouho měl její péči na tiché mořské pláži,

dlouho neviděl Alsu trávu či slunce svit

dlouho byl tam, kam živí se zřídka opováží

A pak mu kdosi řekl, dál, dítě, nechtěj jít.

 

Že nesou žal a bolest, je lidí vlastní vina,

a můžeš nést je dobře, a nejsi na to sám:

zem Šamiren je lidem prozatím zakázaná

já ale jsem i venku a s vámi zůstávám.

 

Našel jsi v srdci místo pro všechny živé tvory

okusils, jak to chutná, pro druha život dát

přijímals lásku druhých, přijímals mnohé dary

a v tom se chci i příště vždy s tebou setkávat.

 

 

 

Objal ho jako dítě, políbil jeho čelo

a byl v tom hojný pokoj, a byl v tom cesty cíl -

tu probudil se Alsu a nic ho nebolelo

žil z plodů oné země, až znovu nabral sil.

 

Zpět vyšel Alsu dlouhou po březích mořských poutí

svou přines lidem zprávu: naději poutníků -

pak žili spolu v míru, přátelé nadosmrti:

Chlapec-kůň, dívka labuť, vlk, lištička i kůň.

 

 Slovník

 

(použitých slov v jazycích národů Gibri a Rešai. Všechny jazyky lidu země jsou příbuzné, neboť lid země se rozšířil z jednoho ohniska. Nicméně i jazyk mořského lidu obsahuje veškeré bohatství jazyka lidu země a vzájemná domluva je možná. Jejich slovní zásoba je ale neustále kreativně doplňovaná a obměňovaná, takže zůstává z větší části neprozkoumaná.)

 

abi  (r i g) = otec/táta, slovo je uctivé, ale smí ho užít pouze vlastní dítě (oslovuje ho: abin, 5 pád, doslova "můj otče"). Jako vlastní jméno Abi jediný Bůh řady kmenů rešai, které ho zároveň tradují jako původního Boha celého národa, který se dal poznat jejich mýtickému předkovi. Jeho kult nedovoluje uctívat žádnou jinou bytost ani Boha jakýmkoli způsobem zobrazovat či symbolizovat. Neexistuje modlitba, obřad, či jakákoli jiná praktika, které by vedly k zaručeným výsledkům: je však možno a doporučeno růst v moudrosti a poznání Stvořitele a zharmonizovat svůj život s jeho záměry: pak jsou možné i modlitby, které mají citelné výsledky, avšak ty jsou chápány jako sladění svých přání s jeho, vnitřní podpora jeho záměrů, nikoli naopak. Mimoto existují modlitby jakoby opačné - modlitby, v nichž mu člověk svěřuje své potřeby a přání, jako dítě otci, bez nároku na jakýkoli výsledek. Ti, kdo s ním intenzivněji žijí, říkají, že jako odpověď často přichází minimálně vnitřní posila a útěcha: jsou však možné i různé přirozené i méně přirozené zážitky, které většinou svědčí o značné laskavosti a porozumění, někdy smyslu pro humor, a většinou jsou originální a nepředvídatelné.

            Oběti nemohou zaručit žádné výsledky. Přinášejí se jednak jako dar vděčnosti či úcty, a ty nejsou nijak předepsané a bývají většinou nekrvavé. Předepsána je však smrt (zvířete, nikdy člověka!) jako obět za vážnější provinění: v případě provinění lehčích pak jedna oběť výročně za celou komunitu. Obřady a modlitby za celou pospolitost vykonává náčelník, pokud nedojde v vyvolení proroka.

Abír (g) = silná, divoká, ale přesto krásná. Přídavné jméno, které by se hodilo například k mohutné horské řece.

-ai , ve složeninách (r i g) = lid, národ

akami, sg. akama (r) = moudří. Jako přídavné jméno lze použít o lidech země. Zpodstatnělá forma je technický termín pro obě zbývající rasy.

ani (r, g: hani) = milovaná osoba (v osloveni: "anin")

- ar ve složeninách (r i g)= země

arré (r i g) = horský levhart

ata  (r) = značka, ukazatel

Ata-lamat (r) = původní jméno Ostrova. Na počátku zde přebýval pouze Lid nebe, který jména nedává. Pak se zde usadil lid přírodní kultury, jaké jméno měl původně, bylo už zapomenuto. Jednalo se o skupinu odvážných, řádově zřejmě méně než tisíc osob, která následovala jednu velmi silnou mýtickou osobnost, potomka královského rodu ze země Susaru, muže jménem Alsu, což znamená Chlapec-kůň. Vypráví se o něm, že se vydal hledat jakousi zemi zaslíbenou (obývanou ve Zlatém věku, kdy nebylo predátorů a všichni živí tvorové spolu žili v harmonii). Nenalezl ji, ale vrátil se se zprávou, že se mu ukázal Nejvyšší Bůh, nabídl mu zasvěcení a slíbil mu, že jemu a těm z jeho lidu, kdo ho budou ochotni následovat, daruje krásnou novou zemi. To se i stalo, všichni (poté, co překročili hranici, za kterou už neměli šanci na návrat) bezpečně dopluli na Ostrov. Byl neobydlený až na komunity Lidu nebe vysoko v horách, jeho nížiny oplývaly bujnou vegetací a skýtaly víc než dostatek živobytí, predátorů tu žilo minimum a protože byli zvyklí na dlouhé soužití s Lidem nebe, nikdy se nedotkli člověka. Proto byl Ostrov z vděčnosti pojmenován Ata-lamat, Znamení (božského) vedení.

gibri, sg. gabor (g, rešai tento výraz z pochopitelných důvodů neužívají pro nikoho a v žádné situaci, ale řekli by kipri, kapor) = hrdina, bohatýr. Národ nese toto jméno nikoli neprávem, vynikal vysoko mezi lidem země zdatností, silou, dlouhověkostí, inteligencí, vyspělostí. V jeho panovnickém rodu, ale v menší míře i v národě jako takovém, se traduje značný podíl božské krve. Zabranou zemi (a potažmo celý Ostrov)  majetnicky nazval Gibar, Země gibri.  Ve skutečnosti mu však i v době děje knihy patří jen menšina Ostrova.

            Ostrov má přibližně elipsovitý tvar, protažený od západu k východu. Severní oblasti jsou převážně hornaté a na většině míst hory příkře spadají do moře. Vyskytují se tam četné fjordy se strmými a vysokými stěnami a četnými útesy nad hladinou i pod ní. Prakticky žádné podmínky k přistání větších lodí. Nejvyšší hory jsou v srdci ostrova a severně od něj, tvoří znatelný gigantický hřeben či spíše množství hřebenů za sebou, protažený od západu k východu. Západně a východně hory poněkud klesají, ale hřeben pokračuje i do moře a jak k západu, tak k východu, se vyskytují četná skaliska a menší i větší ostrůvky do značné dálky. Směrem k jihu se řadí za sebou několik nižších hřebenů, které přecházejí v kopcovitou krajinu a posléze úrodné nížiny.

            Tato nížinatá nebo mírně zvlněná oblast je nyní doménou gibri a tvoří v rámci ostrova menší elipsu (nebo spíš zaoblený čtyřúhelník s dosti ostrými úhly na východě a na západě), jejíž střední část je široká asi čtyři dny jízdy koňmo, ale na východě i na západě je možno dostat se k horám už po několika hodinách. Název nejzápadnějšího a hlavního města Gabradin znamená asi tolik co "Rozkoš Mocných").

Halima (g) = třpytná

hani (g, r: ani) = milovaná osoba (v osloveni: "hanin")

Ioni (r, zdrobnělina) = holubička

jamai = lid moře. R i g, avšak mořské rase by rešai takto nikdy neřekli: nazývají ji akami. O její existenci nepochybují, třebaže sami na moře nevyplouvají: přinejmenším ji otevřeně nezpochybňuje nikdo, kdo se aspoň formálně hlásí k legendě o vzniku národa, a ta je pro mnohé věcí cti. Gibri o mořském lidu v běžném životě příliš nemluví ani neuvažují a jejich mořeplavci se s ním nikdy nesetkávají, i když v knihovnách Gabradinu se dají celkem snadno vhledat texty, v nichž je pro něj mimo jiné použito i tohoto slova.

Jermi (r i g) = lukostřelec

kanavi, sg. kano (r) = zloději. Tak říká přírodní kultura vetřelcům. (Slova v nářečích lidu země  mívají na konci poměrně často "němou" hlásku, která se projeví v jiných tvarech či odvozeninách.)

kelíl = r i g všechno, málo užívaný výraz. V g. filosoficko-náboženský termín: božský princip, prostupující vším, co existuje

lamat (r, g: lamad) = pastýř, později přeneseně vůdce, učitel. Ženská forma je v obou jazycích lama. V jejích některých pádech se koncové t/d objeví, ale s jinými koncovkami. Avšak v pátém pádě, tvořeném koncovkou -in (doslova můj/moje) rešai rozlišují oslovení muže a ženy a v ženském rodě připojují tuto koncovku nikoli přes t, ale přes němou hlásku. Oslovení Lamain (v našem případě vlastní jméno, i když s významem Pastýřka) se tedy čte lama-in, trojslabičně a bez j.

loko, pl. lokomi (r, g: lochem) = bojovník. U obou národů prakticky synonymum slova muž. Dokud hoch není uznán bojovníkem, necítí se jako plnoprávný člen společnosti, a to dokonce ani u gibri, kde je armáda profesionální a neslouží v ní ani zdaleka každý: umět to vynikajícím způsobem musí beztak všichni.

Mada (g) = moudrost. Bůh (intelektuálního) poznání, řemesel a umění,  jedno z hlavních a oficielně státních božstev. Barva: modrá, šedá, stříbrná. Zvíře: kůň/jednorožec. Případná lidská oběť: odsouzenci k smrti. Jsou popravováni stětím bez ohledu na stav a provinění - pokud zločin vyžaduje další tresty, jsou vykonány nezávisle. Rešai používají pro moudrého jiné slovo, akama, a některé jejich skupiny ctí božstvo s podobnými atributy, ale pod jménem Šama (Slunce).

malchut (g) = příslušník vyšší šlechty, blíže viz nasi

maro (r) = u některých kmenů rešai osoba, vyvolená Abim nebo Šamou k léčení nemocných. Není jediným druhem ranhojiče, ale dokáže zpravidla víc, než jiní, včetně zázraků nejrůznější intenzity, a platí pro ni mimo jiné rituální zákaz jakéhokoli zabíjení (lidí i zvířat).

Mavé r i g = smrt. V Gibaru počítána do tzv. Prvních čtyř, i když na rozdíl od ostatních nemá postavení státního božstva. Traduje se však, že může poskytnout hlubší poznání a je každopádně neocenitelná při likvidaci osobních nepřátel a jiných nepohodlných osob. Barva: černá. Zvíře: kočkovité šelmy, zejména černé. U rešai některé její aspekty snad zastupuje Sitta, ale liší se kult, mytologie i sama podoba. (První čtyři gibri zobrazují vždy antropomorfně, i když často ve společnosti jejich zvířat. Sitta není antropomorfní nikdy.)

nacham (g) = vodní had

nasi (g) = panovník. Jeho rodina a blízcí příbuzní tvoří vyšší šlechtu (malchuti). O něco níže stojí nižší šlechta (isari). Za jejich společenský úkol se považuje vedení státu a jeho ochrana po všech stránkách: vojenské, hospodářské i duchovní. Každý, kdo se chce považovat za šlechtice, musí být zdatný voják i velitel, inteligentní a vzdělaný, musí mít dost duchovní síly a alespoň minimální vzdělání v magii. Může se věnovat svému oboru (služba ve vojsku, služba ve vedení státu, řemeslo, umění, obchod, vyučování, kněžství), ale je nemyslitelné, aby vůbec neměl nadání či základní výcvik na kterýkoli z nich. Kvality šlechty se dosahuje něčím jako cíleným chovem: božská krev panovnického rodu se zbytečně neředí, ale spojuje se s partnery, kteří ji mají také dostatek. Jsou vybíráni nejen podle rodokmenu, ale i podle faktických znaků: urostlá postava, vzhlednost, inteligence, síla osobnosti, magické vlohy. Čím větší podíl božské krve, tím větší imunita proti nakažlivým nemocem.

            Pro prostý lid je panovník zkrátka a dobře modlou, což je zajišťováno pomocí magie, cílenou propagandou, ale i tím, že panovník je nejlepší, vítězí v každé bitvě, vede stát ke stále větší prosperitě, v případě pohrom a katastrof zasáhne svým magickým nadáním. Každý z národa si uvědomuje cenu božské krve pro všechny a je ochoten k velkým obětem, aby ji ochránil. Prostý voják nasadí život pro velitele bez nejmenšího zaváhání. Geneticky nepovedení potomci šlechtických rodů jsou zpravidla vlastní rodinou v tichosti zlikvidováni: ne však dřív, než se sledováním jejich nemanželských vztahů zjistí, zda nejsou aspoň schopni zplodit kvalitní potomstvo. Pokud ano, jsou ponecháni naživu a je jim svěřena správa nějakého zastrčeného venkovského statku (v nejhorším případě s inteligentním správcem). Práce v zemědělství a nekreativní řemeslná práce je považována za podřadnou a šlechta se jí nezabývá. Ostatní obory jsou si rovny, dobrý řemeslník nebo umělec je ceněn stejně jako vojevůdce či kněz. Zahálčivý život je nemyslitelný, neschopnost vede k smrti nebo "vyřazení do chovu". V některých výjmečných případech jsou naopak šlechtou cíleně (i když velmi neoficiálně) "zařazeni do chovu" rešaiští otroci.

Peri (r i g) = plod. V Gibaru jedno z hlavních a oficielně státních božstev. Barva: zelená, bílá. Zvíře: kráva. Bohyně lásky a života, přírody, intuitivního poznání a plodnosti, jejímž protipólem je Mavé.

            U některých skupin rešai je Peri doložena pod týmž jménem. Její kult bývá u nich někdy spojen s jinak nemyslitelnými praktikami pokud jde o opojné nápoje a milostný život a  je pociťována jako protipól Šamův (viz heslo Mada). Vedle těch dvou bývá ctěn/a/o ještě Sitta (tamtéž).

Raem (g) = jednorožec. Rešai toto mýtické zvíře neznají.

Rava (r i g) = zlo, zkáza. V Gibaru jedno z hlavních a oficielně státních božstev, bůh války. Barva: červená. Zvíře: masožravý ještěr. Kult Ravachův není u rešai doložen, navzdory důrazu, jaký kladou na statečnost v boji.

rejši, sg. rejša (r i g) = žebrák (ve smyslu majetkovém - žebrotu jako takovou by gibri netrpěli). Tak říká technická kultura původnímu obyvatelstvu, kterým pohrdá pro primitivnější nástroje a techniky. Je to zkomolenina jejich vlastního názvu sebe sama v době, kdy byli vytlačeni z nížin, neboť tehdy si začali říkat rešai (sg. reši) (r i g), což znamená "lid hor", ale také "vrchní lid, lid, který má svrchované právo na tuto zemi".

roe (r) = vidoucí, oficiální titul proroka, kterým se nikdo nemůže stát jinak než vyvolením, a to pouze nejvyšším možným (u polyteistických kmenů tedy roe může existovat, ale jen ve službách Šamových. Věštby jsou u některých z nich možné i jinak, ale jejich nositelé mívají jiný titul.) 5. pád = 1., neboť jinak je tvořen zájménem můj/moje a o roe se nedá říci, že patří komukoli kromě toho, kdo ho vyvolil.

Sitta (r). Slovo se jinak neužívá, význam nezjištěn. Bytost ctěná některými rešai, zpravidla vedle kombinace Peri a Šamy. U některých kmenů mužská, u některých ženská, u některých nedefinovatelně nestvůrná, ale každopádně velmi temná. Nikdy není zobrazována v lidské podobě. Vyžaduje mnoho přesně definovaných obřadů a krvavých obětí čistě proto, aby nechal/a/o lidi na pokoji. Kvůli kultu Sitty rešai často hazardují ve snaze usmrtit k jeho/její poctě někoho z nepřátel (a stávají se pak otroky).

soppa (r, g: sobba) = tygr

Susar = Země koní. Nejbližší území na Pevnině, známé r i g.

Susika (r) = zahrada koní.

Šámat = mohlo by mít více významů, např. Dar Slunce, (na bozích) Vyprošený dar, Střežené znamení atd. (v podstatě v obou nářečích, ale některé by asi byly přípustné jen v g).

Šami (r i g) = sluníčko, zdrobnělina slova šama.

šamir (r i g) = střežené místo, pevnost. U rešai technický termín pro oddělená posvátná místa, kde je možno vyhledat útočiště před krevní mstou a podstoupit místo ní řádný soud, zejména v případě neúmyslného zabití. V čas kmenových válek se tam uchylují ženy a děti,  ale přicházejí tam i bojovníci, například vyjednávat. Jakékoli násilí je tam nemyslitelné a není znám jediný případ, kdy by tato zápověď byla porušena.

šaut  (r) = soudce, čteno dvouslabičně a s přízvukem na druhé slabice. Náčelník kmene. Je jím volen vždy nejstatečnější a nejmoudřejší člen pospolitosti a úřad není dědičný. Pokud v komunitě povstane prorok, přebírá náboženské povinnosti šauta včetně řešení složitějších soudních případů: šaut však zůstává náčelníkem pro případ boje a v nenáboženských záležitostech, které se týkají celé komunity (dejme tomu změna tábořiště).  Nikdy nerozhoduje sám mimo nouzové případy, které je třeba řešit okamžitě: jakmile je to jen trochu možné, rozhoduje spolu s ním rada starších, a to konsensuálním způsobem: sedí na radě dlouhé hodiny, někdy dny, dokud nedojdou k závěru, který mohou opravdu všichni přijmout za svůj. Podobně funguje rada náčelníků, pokud se sejdou, aby řešili záležitost, která se týká více kmenů. Všichni bojovníci (lokomi)  kmene, včetně šauta a starších, se považují za sobě rovné, za bratry. Šaut či starší konají svůj úřad, protože mají dověru ostatních, že ho budou konat z nich všech nejlépe. Není to však "pocta" v pravém slova smyslu: každý z bojovníků ví, že po letech, až načerpá dostatek životních zkušeností, může také on být zvolen šautem - a šaut či starší si nepokládá za zásluhu, že už žil dosti dlouho, takže nabyl moudrosti. Šautin, dosl. můj náčelníku, je pravidelná forma tvoření 5. pádu.

šava  = odplata. R i g, ale v g technický právnický termín. V kultuře gibri má schopnější právo méně schopného v odůvodněných přépadech třeba i zabít. Nicméně, pokud je viník znám, rodina nebo přátelé usmrceného se mohou domáhat práva šava. To znamená doložit, že usmrcený byl užitečný: pokud je jejich případ posouzen jako oprávněný, viník není zabit, ale je mu uloženo plnit vedle svého úkolu ve společnosti i všechny úkoly usmrceného. Někdy to není možné ani při největším úsilí a odsouzený je nucen vynaložit veškerý svůj majetek, aby svým závazkům dostál. Pokud nestačí ani to, jsou mu odebrána veškerá práva a stává se otrokem rodiny postiženého. Proto jsou vraždy prováděny jen po zralé úvaze, buď jen na skutečně neužitečných (či méně užitečných) osobách, nebo tak, aby se na viníka nepřišlo.

Šenír (r i g) = zářící

Talia (r) = ratolest

tapar (r, g: dabar) = slovo

Tapuar (r i g) = "Země jabloní", nejvýchodnější provincie Gibaru, s hlavním městem téhož jména.

tarak (r) = obecné označení většího masožravého ještěra

tebel aher (g) = jiný svět, neviditelná realita. Přídavným jménem je druhé slovo.

Yot (r i g) = semínko, zárodek života. Těžko přeložitelné slovo, v obou nářečích může mít poměrně hlubokou náboženskou symboliku a pro běžné osivo se užívá zpravidla jiných slov.

           

 

 

           

                       

           

 

           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                       

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ostrov dvou národů (Ata-lamat). Z kronik Modrosvěta. © Laisi Finwen. Obálka © Aldariel. Vydalo nakladatelství Spolku pro ochranu žížal r. 2011. Vydání druhé. Žádná část této knihy nesmí být kopírována a šířena bez písemného souhlasu autorky. Zejména tvůrčí zásahy do příběhového světa, literární či herní, smí být publikovány pouze s jejím souhlasem. Vyjímkou jsou písničky, které lze volně zpívat a šířit, ale pouze zdarma a k neziskovým účelům.

 

Spolek pro ochranu žížal je ryze imaginární charitativní organizace, jejímž členem se může stát každý, kdo se rozhodne přispívat k ochraně žížal nejrůznějšími dostupnými prostředky, zejména šířšním informací o jejich velké užitečnosti. Členové nemají naprosto žádná práva, ale také žádné povinnosti.