(když už jsme v těch bojích, podívejme se ještě na otázku padlých

"Unhappy mortal" - tedy "ubohý smrtelníku", oslovil kdysi Thingol z výšin svého, řekněme, zdravého sebevědomí Berena. "Fírimar", smrtelní, je jeden z běžně užívaných názvů pro lidi v quenijštině. Vědomí konečnosti lidského života a závist vůči elfům způsobily pád Númenoru. Byli si elfové skutečně tak jisti neomezeností svého života? Nepocítili nikdy žádným způsobem tlak existenciální otázky - vnímavější a odolnější než lidé a schopni tedy zakusit nesrovnatelně větší utrpení, ale v samé podstatě pokojní a bezpeční, protože nezničitelní?

Odpověď na tuto otázku je jednoznačné ne! Ovšem, nezničitelní svým způsobem byli - v rámci Ardy. Po dobu jejího trvání zemřít nemuseli a dokonce ani nemohli. Možná - zejména za nejstarších časů - si ti méně přemýšliví existenciální otázku skutečně nepřipouštěli, tak jako si ji nepřipouští méně přemýšliví lidé na vrcholu životních sil. Avšak bylo mezi nimi celkem obecně uznáváno, že Arda je konečná - a za tuto hranici nevěděli o svých osudech nic. Dokonce ani ti z nich, kteří se učili od Valar, neměli žádnou výhodu - Valar sami také nic nevěděli. Dalo by se říci, že Vznešení měli z Valinoru informace o mnoha věcech - kromě těch podstatných.

Jak svou situaci prožívali? K tomuto tématu víme nejvíc ze zajímavého textu, nazývaného Athrabeth Finrod ah Andreth (sind., "Diskuze Finroda a Andreth", MR - zkracuji "FiA"). Obecně se dá říci, že rozhodně nebyla jejich základním pocitem lhostejnost, či snad "únava životem". Ano, mnozí cítili své vzpomínky jako bolestné břemeno. Někteří dokonce neunesli svůj žal, dobrovolně se vzdali aktivního života a odebrali se do Mandosu. Avšak myšlenka na přechod do naprosté nicoty jim nebyla o nic příjemnější než nám. Spíš naopak: pro svou těsnější sepjatost se Zemí k ní lnuli více než my, a tím více tedy lpěli na životě. Za takové situace byl delší život spíše nevýhodou: dlouhá cesta vstříc nevyhnutelnému, a možná děsivému, konci.

Co jim zbývalo? Náznaky typu "druhého Mandosova proroctví" (LR. Obsahuje některé velmi sporné prvky, takže obecně asi nebylo přijímáno jako úplně autentické, ale tradovalo se a mimo jiné říkalo, že Země bude rozbita a obnovena a Silmarily budou shromážděny ze vzduchu, země i moře: neboť Eärendil sestoupí a odevzdá plamen, který měl v opatrování. Tu Fëanor vezme své tři klenoty a přinese je Yavanně Palúrien, a ona je rozlomí a jejich světlem znovu zažehne Dva stromy, a z nich se rozlije veliké světlo. A hory Valinoru budou sníženy, takže se světlo dostane do celého světa. V tom světle Valar znovu omládnou, elfové se probudí a jejich mrtví vstanou, a Ilúvatarův záměr ohledně nich se naplní.) A pak už jen vlastní dohady a úsudky na základě známých skutečností.

Píšu "jen", avšak v tomto ohledu měli elfové proti lidem jistou výhodu. Svobodni od lidské svévole a soběstřednosti, byli schopni mnohé přijímat a zvažovat otevřeněji, bez zbytečného strachu a podezíravosti - moudrost, vyzrálá léty, se v nich pojila s možností prostinké, dětské důvěry. A skutečně to byla v posledu tato důvěra (estel), co jim bylo největší vzpruhou a útěchou (dokonce o čem věřili, že je to to nejzákladnější, co Jediný očekává od svých dětí): vědomí, že Otec své děti nikdy neopustí, dokonce ani pokud selhávají a kazí vlastní životy. Že to, co pro ně v budoucnosti připravil, bude přinejmenším "plně uspokojivé" - ale pravděpodobně krásnější nad každou představu.

Oddělený úděl?

Z Finrodova rozhovoru s Andreth je však patrné, že přinejmenším ten, kdo se hlouběji zajímal o lidi a jejich osudy, dohlédl ještě dál. Jakmile se dozvěděl fakta, která mu mohl sdělit pouze někdo z lidí, začalo mu všechno zapadat do sebe a pouhou logikou docházel k závěrům, nad kterými mu nezbývalo než krásně po elfím žasnout.

Když mu Andreth svěřila, že lidé jsou přesvědčeni, že původně byli stvořeni k nesmrtelnosti, dokázal nejenom velice rychle proniknout k jádru věci a usoudit, že za jejich současnou bídou vězí nějaké jejich provinění, za něž byli potrestáni, a to nikým menším než Jediným (neboť ten by Melkorovi nikdy nedovolil změnit proti jeho vůli úděl celé rasy, a to dědičně). Protože měl odpozorováno, že lidé zdaleka nemají tak hluboký vztah k Zemi jako on, ba, jsou ustavičně poháneni jakýmsi neklidem, jakoby stále hledali cosi, co v rámci světa najít nemohou, usoudil také, že jejich nesmrtelnost byla určena pro nový svět, který nastane po konci Ardy a který Eru nedává svým dětem než tušit, aby je nepřipravil o překvapení:

"Víc a víc mne přivádíš v úžas, Andreth! Neboť pokud to, co říkáš, je pravda, hle! potom fëa (duše), která je zde pouze poutníkem, žije v nerozdělitelném svazku s hröa (tělem), které patří Ardě; rozdělit je znamená krutou ránu, a přece musí obojí naplnit svou pravou přirozenost, aniž by činilo násilí druhému. Pak může následovat pouze jediný závěr: že fëa, až bude odcházet, musí vzít hröa s sebou. A co to může znamenat jiného, než že fëa bude mít moc pozvednout hröa, jako svého nerozlučného druha a společníka, do věčného trvání za hranicemi Eä a za hranicemi Času? Tak by Arda, či její část, byla nejenom uzdravena od Melkorovy poskvrny, ale dokonce osvobozena od omezení, daných ve "Vidění Eruově", o němž vyprávějí Valar.

Že by to tedy bylo vidění toho, co má nastat, až bude Arda přivedena k dokonalosti - živého tvorstva a dokonce i samotných pevnin a moří Ardy, proměněných k věčnému trvání a nezničitelnosti, provždy nových a krásných - s čím fëar lidí porovnávají, co vidí kolem sebe? Či je snad kdesi svět, jehož všechno, co vidíme, všechno, co lidé či elfové kdy poznali, je jen znamením a připomínkou?

Víš, co si začínám myslet? Že lidé nejsou ani zdaleka druzí v pořadí, nýbrž dědicové všeho a ti, kdo mají všechno dovést k plnosti! Že jejich úkolem je uzdravit Porušení Ardy, jehož předzvěst už tu byla, než jim bylo určeno vzniknout; a učinit ještě víc, jako vykonavatelé moci a slávy Jediného: rozvinout Hudbu dál - překonat Vidění světa! Neboť Arda Uzdravená nebude pouze Arda Neporušená, nýbrž cosi třetího a většího - a přece zase táž.

Myslel jsem také na to, že skrze Druhorozené děti Eruovy bychom mohli být vysvobozeni ze smrti. Neboť právě ta leží před námi, nakolik jsme schopni dohlédnout: završení dějin Ardy a její konec, a proto i konec nás, dětí Ardy; konec, kdy celé dlouhé životy elfů budou jen a jen minulostí.

A pak jsem náhle spatřil jako ve vidění Ardu Obnovenou: Ardu, kde by Eldar, jejichž životy by byly završeny, avšak ne ukončeny, mohli navždy přebývat v přítomném okamžiku a možná chodit po boku lidí, svých vysvoboditelů, a zpívat jim takové písně, že se jimi dokonce i tam, uprostřed nejvyšší blaženosti, zelená údolí rozezní a věčné horské štíty rozechvějí jako struny harfy!"

Ovšem, Andreth si v tomto bodě začne zoufat. Pokud mělo dojít k tomuhle, postihlo provinění lidského rodu nejen je samotné, ale i mnoho nevinných naprosto zásadním způsobem! Měj estel, opakuje jí Finrod. Jediný nikdy neopustí své děti. Zasáhne do dějin - nevíme, kdy a jak, ale udělá to. Jeho záměr se ještě dobře může naplnit.

Takové je tedy elfí slovo naděje pro pobloudilé a trpící lidstvo - ale skrze ně také pro celé stvoření - a samozřejmě pro všechny ty, kdo se měli rádi, ale byli rozděleni díky "odlišnému údělu" elfů a lidí až po konec světa.

Polyteisté nebo monoteisté?

Existují dva základní typy věřících. Jedni jsou ti, kterým stačí, že jsou přesvědčeni o jistých nehmatatelných skutečnostech - nebo alespoň připouštějí, že by existovat mohly. Druzí k tomu přidávají vyučování, modlitby, slavnosti - zkrátka praktikují, aby se tak řeklo, nějaké náboženství. Zdá se celkem zřejmé, že elfové - přinejmenším někteří - patřili k těm druhým. Jaké však vlastně to náboženství bylo? Jak se slučovala ta absolutní důvěra k Jedinému s úctou k pestrému panteonu Valar (a Maiar), které měli bezprostředně k dispozici? Čím se v tomto ohledu lišili Temní od Vznešených?

Přímých svědectví máme dost málo - sem tam nejaká zmínka v příbězích, které se týkají něčeho jiného (především S), popis svatebních zvyklostí v Laws and Customs of Eldar ("Zákony a zvyky Eldar", MR, dále LaC). UT nám poskytují docela dobrý popis výročních slavností nezkažených Númenorejců, u nichž se dá předpokládat dost velká blízkost kultur.

Na první pohled by se zdálo, že elfové (přinejmenším Vznešení) museli být a také byli orientováni především na Valar. Viděli je na vlastní oči, mluvili s nimi, při svém nedostatku soběstřednosti k nim naprosto přirozeně cítili hlubokou úctu. Zpívali jim chvalozpěvy. Vzývali je v tísni (Fingon pod přikovaným Maedhrosem). Každý z Valar měl svůj obor působnosti a byl ctěn těmi, jichž se věc týkala. Tedy polyteismus, řekněme, řecko-římského typu?

Ne tak docela. Dokonce i Atani, přátelé elfů, věděli, že tu je zásadní rozdíl. "Kdo je Jediný, kterému vy říkáte Eru? I když necháme stranou lidi, kteří slouží Bezejmennému, jako mnozí ve Středozemi, stále ještě mnoho lidí vidí svět jen jako boj mezi Světlem a Temnotou, které jsou si mocí rovny. Avšak ty bys řekl, ne, to mluví o Manwëm a Melkorovi; Eru je nad oběma. Je tedy Eru jakýmsi nejvyšším mezi Valar, velikým bohem mezi bohy, jak si ho představují mnozí lidé, dokonce i mezi Atani: král, který tráví čas daleko od své říše a nechává tu svým knížatům volnou ruku, aby si dělali, co se jim zlíbí? A ty bys zase řekl, ne, Eru je Jediný, není mu rovného, On stvořil Eä a je nade vším, co jest; a Valar jsou mnohem vyšší než my, avšak o nic blíž jeho majestátu. Či ne?" říká ve FiA Andreth a Finrodovi nezbývá než její slova potvrdit. Přinejmenším o jednom z Valar se vědělo, že byl schopen úplně propadnout zlu. Přinejmenším o jednom dalším, že byl schopen chyby, za kterou byl pokárán a které litoval (Aulë při stvoření trpaslíků) (Zajímavá otázka je, jak se ten příběh do učení Moudrých dostal. Podle jedné poznámky v PM ho elfům přiznal Aulë sám, což je obdivuhodná pokora!) Pengolodh ve své stati o čtení myšlenek (VT39) dokonce předkládá obšírnou obhajobu samotného Manwëho proti podezření z nemoudrosti (za to, že propustil Melkora) - všimněte si, co vypovídá o myšlení a postojích jeho potenciálních čtenářů prostý fakt, že takové obhajoby vůbec bylo potřeba!

Také Númenorejské slavnosti něco napovídají: celkem tři v běhu zemědělského roku, Modlitba k Jedinému, Díkůvzdání Jedinému, Chvála Jediného - ač provázány se setbou a sklizní, řekněme o takové Yavanně není nikde ani zmínka: všechna pozornost je soustředěna na Stvořitele, a to s veškerou možnou úctou a vděčností. Přinejmenším jedna z těchto slavností, pravděpodobně nejdůležitější, totiž slavnost Díkůvzdání, se konala už ve Valinoru - a čteme o ní, že při sklizni prvních plodů ustanovil Manwë velkou slavnost na počest Eruovu. Valar nejsou předmětem uctívání - naopak, podílejí se na slavnosti jako její účastníci.

Závěr je tedy s největší pravděpodobností takový, že Valar byli ctěni, ale nikoli uctíváni. Hledělo se na ně jako na bratry: ano, starší, vznešenejší, moudřejší, ale přece jenom také stvořené - na stejném břehu té nekonečné propasti, která Stvořitele (nebýt jeho vytrvalé lásky a zájmu) odděluje od jeho díla. A (naštěstí) ani stopy po onom řecko-římském způsobu zbožnosti (resp. po tom, co si o ní řada z nás vybaví na základě čtení druhotných materiálů): po oné směsi pohrdání a uctívání. Valar byli (mimo chvíle selhání) přirozeně obdivováni, milováni a uznáváni jako autorita. Přijímalo se od nich poučení. Ovšemže se o nich skládaly chvalozpěvy! Jako o všem krásném v rámci stvoření. A skutečně byli vzýváni ve chvílích nouze, ale to platilo o těch, o nichž se vědělo, že jsou "v doslechu" (Manwë měl své ptačí posly - a byl to právě jeden z nich, kdo naprosto fyzicky slyšel Fingonovu prosbu a pomohl mu. Tedy žádná "všudypřítomnost a vševědoucnost" - a tudíž ani to, co by se dalo nazvat skutečnou modlitbou.) Byli také jmenováni jako svědkové přísahy, avšak téměř v právním slova smyslu, jako skutečně přítomné "spolehlivé osoby", které mohou nesprávnou přísahu svým rozhodnutím i zrušit. Teprve vzýváním Jediného se stávala nezrušitelnou (samozřejmě Fëanorův případ, ale také svatební zvyklosti, LaC). A jak už jsme viděli výše, jakmile jde opravdu o život, zůstávají Valar stranou, přestávají v příběhu hrát jakoukoli roli - "neslyšeli všechno, co se týká Dětí" - ta věc se vposledu odehrává jen mezi Dětmi a Otcem.

Vnímaví elfové - a nejvíce právě ti, kdo byli s Valar v přímém kontaktu - to cítí jistě ještě mnohem zřetelněji. Jsou tedy jasnými monoteisty, a lidské kultury nejvíc jimi ovlivněné (ale i dosud neupadlé) zrovna tak; lidské kultury ovšem mohou sklouznout k uctívání Valar nebo horším věcem.

Nepoučení??? (Mezi Světlem a Temnotou)

Lidé

Říkám "i lidské kultury dosud neupadlé". Otázka náboženství lidí ve Středozemi se našeho tématu přímo netýká, ale mohla by pomoci při uvažování, jak tomu bylo s "neinformovanými" Temnými elfy. Neboť o těch mimo známé ponuré pasáže v Silmarillionu o tom, jak byli elfové hned po svém probuzení Melkorem zastrašováni a bráni do zajetí a posléze proměňováni ve skřety (a dalších několika textů v podobném duchu) nemáme téměř zpráv. Naprosto přirozeným závěrem je, že na počátku své historie byli elfové jako osiřelé děti: naivní, nevědomí, teprve pomalinku si osahávající svět, a přitom bez jakékoli ochrany před zvůli Nepřítelovou - váhaví Valar se na scénu dostavili jako obvykle příliš pozdě. A bez jejich poučení bylo nemožné mít jakékoli ponětí o skutečném stavu věci. Pokud v té době elfové vůbec měli nějaké náboženské představy, bylo to nejspíš něco "přírodního", určitá forma animismu...

Tento závěr ovšem vyžaduje určité předpoklady, z nichž prvním je, že žádný Stvořitel neexistuje - neboť kdyby existoval, což je ve Středozemi neoddiskutovatelné, bylo by naprosto perverzní, aby takovýto vývoj připustil. Teorie o postupném vývoji náboženství od "primitivních" forem (animismus) přes polyteismus až k monoteismu je jen jednou z teorií o vzniku náboženství v našem světě (oblíbených zejména koncem devatenáctého století) - a je dnes tak populární právě proto, že je teorií ateistickou. Spojuje vývoj lidských představ o "neviditelném světě" s vývojem společnosti: "divoši", žijící v rodinných pospolitostech, vidí jen "oživenou přírodu", duše stromů, studánek atd. Po vyčlenění "vládnoucí třídy" se v lidských představách vytvoří "třída" božstev, nadřazených těmto plebejským, běžnou práci vykonávajícím duchovním bytostem. A konečně přechodem k monarchii vzniká základ pro monoteismus. Čím primitivnější společnost, tím má k monoteismu dále.

Dnes už se od vytváření podobných výkladů, ať už "materialistických", "idealistických", nebo podivně smíšených, spíše upouští, protože každá z nich vysvětluje některé věci více a některé o dost méně. Už počátkem dvacátého století se kupříkladu zjistilo, že drtivá většina "přírodních národů", právě těch nejodříznutějších od okolního světa a neovlivněných žádnou jinou kulturou, jsou přesvědčenými monoteisty! Od Himalájí po rovníkovou Afriku, od Aljašky po Ohňovou zemi, se v představách "primitivních" kultur opakovalo totéž schéma: (1) je jen jediný Bůh, Stvořitel, nesmírně mocný a jednoznačně dobrý (2) lidé jsou jeho dětmi (3) jakási zlovolná duchovní bytost je v dávné historii svedla, aby se proti němu provinili (4) od té doby jsou podrobeni nemocem, stáří a smrti a nuceni praktikovat kult této bytosti a jí podřízených sil (včetně lidských obětí nejrůznějšího druhu, kanibalismu, lovectví lebek atd.), aby je aspoň trochu nechala na pokoji. (Don Richardson, "Eternity in their Hearts", dále EiH. Převody domorodých vlastních jmen přes angličtinu do češtiny berte prosím bez záruky, někdy je těžko uhodnout, jakou výslovnost přesně měl anglicky mluvící člověk na mysli. Tento autor je křesťan, celou řadu dalších příkladů ze sbírky jiného než křesťanského autora můžete najít třeba na http://www.mircea-eliade.com/from-primitives-to-zen/index.html). Několik citátů:

Inkové:

Vedle rozvinutého slunečního kultu stále přežívala dávná tradice Stvořitele jménem Virakoča. Slavný panovník Pačakuti, takový incký Karel IV., se velmi snažil jeho kult pozvednout. Podle této tradice Virakoča "je prastarý, vzdálený, svrchovaný a nestvořený... Je stvořitelem všech národů i všech duchovních bytostí. Je člověku osudem, určuje jeho léta a živí ho. Přináší mír a řád. Je požehnaný sám v sobě a má soucit s lidskou ubohostí. On jediný lidi soudí a odpouští jim a dává jim sílu zápasit se špatnými sklony." (EiH. Mnohem přesnější představu nicméně získáte z textu Christovala De Moliny, který je v angličtině dostupný i na netu: "The Fables and Rites of the Yncas" v Narratives of the Rites and Laws of the Yncas, zrovna tak jako moderní překlad Pačakutiho krásné poezie.)

Apsáalookové, Montana:

Naše víra, stejně jako víra většiny "native people" vychází z víry v jednoho Stvořitele, který stvořil vše, co kolem nás je. Každé ráno dostáváme darem nový den, a proto každé ráno děkujeme Stvořiteli slovy "ha-ho", což znamená "děkuji"... Když po příchodu Kolumba přišli první bílí lidé do styku s native people a naučili se jejich řeči, zprvu mysleli, že je i tady rozšířeno křesťanství, neboť podobnou víru měli i oni. (Marie Brahová, Indiánská ohlédnutí, dále IO)

Mbakové, Středoafrická republika:

Když někdo z nich zakopne o kámen, zeptá se: "Pověz mi, kameni, použil si tě Koro (Stvořitel) k tomu, aby mě uchránil nebezpečí, nebo zlého činu?"(EiH)

Gedeovci, Etiopie:

Sdíleli víru v laskavou bytost nazývanou Magano - všemohoucího Stvořitele všeho, co je. Jen málokterý z nich se však k němu modlil. Většinou měli plné ruce práce s tím, aby uspokojili jakousi zlou bytost, zvanou Šeit'an. Vysvětlivali: "Šeit'anovi neobětujeme proto, že bychom ho milovali. Jenom prostě nejsme tak blízko Maganovi, abychom se mohli Šeit'ana zbavit." (EiH)

Motiloni, Kolumbie:

Motiloni kdysi znali Boha, ale byli chamtiví a šli za falešným prorokem. Sešli z Boží stezky. Zkoušeli jsme následovat Boha, ale ztratili jsme ho. Zkoušeli jsme chodit po svých vlastních cestách, ale nikdy nás nezavedly tam, kam měly; vedly jen k jiným domům nebo k řece. Nikdy nás nezavedly za obzor, kde bychom našli Boha. (Bruce Olson, Bručko)

Kačinové, Barma:

Karai Kasang je Stvořitel... jehož podoba či tvar přesahuje lidkou možnost si ho představit. Je nazýván také Hpan Wa Ningsang ("Slavný") nebo Če Wa Ninčang ("Ten, kdo ví"). Avšak nepřinášejí se mu oběti jako různým duchům. Jeden Kačin to formuloval takto: "Proč bychom mu měli obětovat? On nám nikdy neublížil." (EiH)

Santalové, Indie:

Před dávnými a dávnými časy Thakur Džiu ("Pravý Bůh") stvořil prvního muže a ženu. Bytost jménem Lita je pokoušela, aby vařili rýžové pivo. Pak je navedla, aby část piva ulili na zem jako oběť ďáblu. Opili se zbytkem piva a usnuli. Když se probudili, zjistili, že jsou nazí, a styděli se. (Následuje příběh o potopě, záchraně dvou lidí a novém rozmnožení lidstva.)

Předkové Santalů putovali "od lesa k lesu", až se dostali k vysokým horám, které jim zahradily cestu. Snažili se najít průchod, ale nemohli najít žádný, alespoň pro své ženy a děti. V té době předkové Santalů ještě uctívali Thakura Džiu. Avšak v tísni v něj ztratili důvěru a usoudili: "Duchové těchto velkých hor nám brání v cestě. Zavážeme se jim, že je budeme uctívat, a oni nás nechají projít."

Lid Santalů skutečně potom našel průchod přes hory, usadil se v nové zemi, a od té doby, vázán přísahou, praktikuje kult duchů a čarodějnictví a na Thakura Džiu zapomíná víc a víc... (EiH)

Karenové, Barma:

Děti a vnoučata, v dávných dobáchY'wa miloval národ Karenů více než všechny ostatní. Oni však přestoupili jeho příkazy a proto trpí, jak je tomu až dosud. Avšak Y'wa se nad námi opět smiluje a zachrání nás.

Když Y'wa stvořil Tha-nai a Í-u, postavil je do jedné zahrady a řekl jim: "V této zahradě jsem pro vás stvořil sedm druhů stromů... jeden z nich není určen k tomu, abyste z něho jedli - pokud z něj budete jíst, začnete stárnout, být nemocní a umírat. Jednou za sedm dní vás tu navštívim."

Po nějaké době tam přišel Ma-ko-li a zeptal se: "Kde jste se tu vzali?"

"Náš Otec nás sem dal."

"Co tu jíte?"

"Y'wa, náš Pán, pro nás stvořil hojnost potravy."

"Ukažte mi ji."

A tak mu ukazovali: "Tohle ovoce je trpké, tohle sladké, tohle kyselé, tohle hořké, tohle voňavé, tohle štiplavé, ale o tomhle nevíme, jak chutná. Náš Otec nám řekl, 'Nejzete z toho stromu. Budete-li z něho jíst, zemřete.'"

Tu Ma-ko-li odpověděl: "Tak tomu není, mé děti. Srdce vašeho Otce vám není nakloněno. Toto ovoce je nejchutnější a nejsladší. Když ho sníte, získáte zázračné schopnosti. Budete moci vystoupit na nebesa. Mám vás rád, a proto vám říkám pravdu a nic před vámi neskrývám. Pokud mi nevěříte, nejezte to ovoce. Pokud sníte každý kousek na zkoušku, budete hned vědět všechno."

(Poněkud příliš biblické? A přece byl misionářský vliv vyloučen, z mnoha důvodů, ale mimo jiné i proto, že po celá staletí, kdy Karenové tyto příběhy tradovali, vyprávěli spolu s nimi i proroctví, že jednou k nim kdosi přijde s dobrou zprávou o Y'wově činu na jejich záchranu - proroctví, na jehož naplnění se stále čekalo... proroctví, které bylo součástí víry příslušného národa ve všech příkladech, které tu z EiH uvádím.)

Následuje vyprávění o tom, jak lidé ovoce snědli, Ma-ko-li se dlouho smál a Y'wa jim při příštím setkání oznámil, že od nynějška budou stárnout, podléhat nemocem a umírat, načež je opustil.

Časem začaly přicházet nemoci. Jedno z dětí Tha-nai a Í-u onemocnělo. Tu si řekli: "Y'wa nás zavrhl. Nevíme co dělat. Musíme se zeptat Ma-ko-liho."

Ma-ko-li jim odpověděl: "Neposlechli jste svého Otce, poslechli jste mě. Když jste mě tedy poslechli jednou, poslechněte mě ve všem."

Pak je naučil základním obětem za různé druhy nemocí. Měly se přinášet jeho služebníkům "natům", vládnoucím různými nemocemi a nešťastnými událostmi. Naučil je také většit z ptačích kostí, což se jim od té doby stalo hlavním způsobem, jak se rozhodovat téměř na každém kroku. (EiH)

Na tento citát už můžeme rovnou navázat dokument ze Středozemě. V některých rukopisech FiA Andreth odmítá vyprávět, čeho se lidé dopustili - takové věci se nesdělují příslušníkům jiných rodů. Existují však i verze, kdy se nechá přemluvit:

Tu Andreth na Finrodovo naléhání konečně řekla: "Toto je tedy vyprávění, které jsem slyšela od Adanel z domu Hadorova:

Stalo se to na počátku historie, dřív než kdo z nás zemřel. Mluvil k nám Hlas a my mu naslouchali. Říkal nám: 'Jste moje děti. Poslal jsem vás sem, abyste tu bydleli. Svým časem dostanete celou Zemi za svou, ale nejprve musíte být dětmi a učit se. Volejte ke mně a já vás uslyším - neboť nad vámi bdím.'

Rozuměli jsme tomu hlasu v srdci, i když jsme ještě neměli slova. Tu v nás procitla touha po slovech a začali jsme je vytvářet. Ale bylo nás málo a svět byl širý a neznámý. I když jsme velmi toužili po poznání, učení bylo obtížné; a slova vznikala jen pozvolna.

V té době jsme volali často a Hlas nám odpovídal. Avšak málokdy zodpovídal otázky - většinou říkal jen: 'Nejprve si zkuste najít odpovědi sami. Neboť jejich objevování vám přinese radost a vyrostete při něm ze svého dětství a zmoudříte. Nesnažte se opustit dětství předčasně.'

Avšak my byli nedočkaví a toužili jsme mnohé uspořádat podle svého - a v mysli se nám probouzely obrazy mnoha věcí, které jsme si přáli vytvořit. Proto jsme s Hlasem mluvili stále méně a méně.

Pak se mezi námi objevil kdosi v naší viditelné podobě, jen větší a krásnější, a prohlašoval, že přišel, protože mu nás bylo líto: 'Není správné, abyste byli ponecháni o samotě a bez učitele. Svět je plný úžasného bohatství, k němuž by vám poznání otevřelo cestu. Mohli byste mít potravu v hojnosti a ne tak chudou jako nyní. Mohli byste mít pohodlné příbytky plné světla, i když venku bude noc. Mohli byste být oblečeni jako já.'

Tu jsme na něj pohlédli a hle, jeho oděv zářil jako stříbro a zlato, na hlavě měl korunu a ve vlasech drahokamy. 'Pokud se mi chcete podobat, budu vás učit,' řekl nám. Tu jsme ho přijali za učitele.

Učil nás však pomaleji, než jsme doufali, jak nalézt, či sami vytvořit, věci, po nichž jsme toužili - ačkoli v našich srdcích probudil mnohé touhy. Když však někteří začali pochybovat či ztrácet trpělivost, přinesl nám všechno, co jsme si přáli. 'Jsem Velký Dárce,' říkal nám, 'a dokud mi budete důvěřovat, nikdy nebudete bez mých darů.'

Následuje příběh o tom, jak je tento nový učitel nejprve učinil závislými na svých darech, přičemž je celkem pravdivě učil o světě kolem nich, pak začal tvrdit, že Hlas, který slýchali, je hlasem Temnoty, která je chce pohltit, a posléze je pod pohrůžkou, že je opustí, přiměl, aby se Hlasu odřekli a slíbili poslušnost a uctívání jemu.

Od té doby už se mezi nimi ukázal málokdy a nepřinášel téměř žádné dary, ale pokud k němu volali v tísni, odpovídal. Nyní však vždy za svou pomoc něco žádal - a skutky, které žádal, byly stále zřetelněji zlé.

První Hlas jsme už neslyšeli, pouze jednou. 'Odřekli jste se mě, ale zůstáváte moji. Já jsem vám dal život. Nyní ho budete mít kratší a každý z vás se brzy dostane ke mně, aby se naučil, kdo je jeho Pánem: ten, kterého uctíváte, nebo já, který jsem ho stvořil.'

Tu naše hrůza z Temnoty zesílila - neboť jsme věřili, že to byl hlas Temnoty za hvězdami. A někteří z nás začali umírat v úzkosti a hrůze, neboť se báli odejít do Temnoty. Tu jsme volali k svému Pánu, aby nás ze smrti vysvobodil, a on neodpovídal. Avšak když jsme přišli do domu, který jsme mu postavili, a všichni jsme se tam klaněli, konečně přišel, veliký a majestátní, avšak jeho tvář byla pyšná a krutá.

'Nyní patříte mně a musíte konat mou vůli,' řekl nám. 'Je mi jedno, že někteří z vás umírají a odcházejí nasytit Temnotu - neboť jinak by vás za chvíli bylo příliš mnoho a hemžili byste se jako vši po tváři Země. Ale pokud nebudete konat mou vůli, pocítíte můj hněv, a budete umírat dříve, neboť vás usmrtím já.'

Od té doby nás postihla velká trápení, vyčerpání, hlad a nemoci, a Země i všechno na ní se obrátilo proti nám. Oheň a voda nám vzdorovaly, zvířata a ptáci před námi prchali nebo, pokud byli dost silní, na nás útočili. V rostlinách jsme nacházeli jed a stíny pod stromy se staly hrozbou.

Tu jsme začali toužit po životě, jaký jsme měli, než se náš Pán objevil, a nenáviděli jsme ho, ale nebáli jsme se ho o nic méně než Temnoty. A dělali jsme všechno, co si přál, a více než to - dělali jsme všechno, o čem jsme jen mysleli, že by ho mohlo potěšit, v naději, že to zmírní naše trápení nebo alespoň že nás nebude zabíjet.

Většině z nás to nebylo nic platné. Ale některým začal projevovat přízeň: těm nejsilnějším a nejukrutnějším a těm, kdo do jeho domu chodili nejčastěji. Dával jim dary a učil je poznání, které nikomu neprozrazovali; a oni začali být mocní a pyšní, zotročovali nás a nám ke všemu trápení přibyla ještě nekonečná dřina.

Tu někteří z nás ve svém zoufalství začali říkat otevřeně: "Teď konečně víme, kdo nám lhal a kdo nás chtěl pohltit. Nebyl to ten první Hlas. Ten, kterého jsme přijali za Pána, je Temnota! Už mu nebudeme sloužit. Je naším Nepřítelem."

Ostatní je ze strachu před svým Pánem začali pronásledovat a upalovat zaživa, ale některým se podařilo uprchnout a vydali se na dlouhou pouť, aby se od Nepřítele osvobodili. Také oni však se mu kdysi klaněli, takže zůstávali postiženi a pod kletbou jako zbytek lidí.

Navzdory tomu, co jim jejich Svůdce tvrdil, lidé ve Středozemi tedy nebyli ponecháni "o samotě a bez učitele". Byli však vystaveni zkoušce - museli se rozhodnout, komu budou důvěřovat.

Temní elfové

Dá se za těchto okolností předpokládat, že by své starší děti Eru ponechal na pospas jejich vlastní nevědomosti? Těžko. I když jsem o tom zatím nenalezla ani zmínku, zdá se zřejmé, že stejně jako nad lidmi, i nad nimi kdosi bděl a mluvil k nim, zdrženlivě a opatrně, tak, aby je nepřipravil o jejich svobodu a radost z objevování. Teprve potom, stejně jako lidé, byli vystaveni zkoušce - teprve v tomto kontextu začínají ponuré pasáže Silmarillionu dávat smysl: někteří se zatoulají příliš daleko a už se nevrátí - šíří se temné zvěsti o smrti, po níž budou pohlceni Temnotou (LaC) a o lovcích, kteří na ně číhají, aby je zničili - a pak přichází Oromë a s ním okamžik rozhodnutí. Pro toho, kdo se nepropadl příliš hluboko do našeptávání Temnoty a vlastního strachu, bylo poznatelné, že bytost, s níž se setkávají, je bytost dobrá.

Jak se vyvíjelo náboženství Avari od této chvíle? Pravděpodobně tu byly různé větve. Někteří z těch, kdo v hrůze prchli, se už nevrátili, takže je nakonec postihlo přesně to, čeho se obávali: octli se pod mocí Nepřítele. Nepochybně však bylo velmi mnoho těch, kteří se dříve či později přece jen odhodlali přiblížit, takže se jim během prvního Oromëho pobytu mezi elfy dostalo přinejmenším stejného vyučování jako ostatním, nebo alespoň zprostředkovaného po jeho odchodu. V té době také Valar vstoupili do války proti Melkorovi a nad Cuiviénen postavili stráž, takže "útoky z temnot" ustaly.

Nicméně všichni elfové, včetně těch nejvznešenějších, váhali nad pozváním do Amanu a nebyli jím zrovna nadšení, neboť do té chvíle viděli Valar pouze strašlivé v hněvu (až na Oromëho, který ovšem zřejmě nebyl zrovna z nejněžnějších ani v přívětivé náladě). Dochází tedy k cestě tří vyslanců a po jejich návratu k dalšímu tříbení. Teď už nejde o rozhodnutí mezi Světlem a Temnotou, ale mezi světlem a větším světlem - rozhodnutí, zda setrvám ve své průměrné, celkem pohodlné existenci, nebo se pustím za něčím lepším. I ti, kdo zůstávají, mají své základní rozhodnutí za sebou - a nejenomže vědí o Stvořiteli (od počátku), ale nyní už i o Valar a světle Amanu - mají za sebou poměrně obšírnou instruktáž a pravděpodobně se jim dostalo všech základních informací v oboru, v němž jejich vznešenější příbuzní budou spíš už jen své poznání obohacovat (a především dělat vlastní krásné zkušenosti).

Nicméně informace nejsou všechno - a rozhodnutí zůstat na místě je někdy rozhodnutím k ústupu. Melkor byl propuštěn a vrátil se do Středozemě. Jen těžko se můžeme domýšlet, jaké lži si vymyslel, aby zničil Avari - ale nic není méně pravděpodobné než to, že by je nechal napokoji. Dá se předpokládat, že pracoval na jejich základním strachu z Valar a buď se je pokoušel přimět, aby je zavrhli úplně (a časem přešli do jeho služeb, prostě proto, že ztratí každé jiné útočiště) nebo alespoň, pokud by to nebylo možné, aby je začali ze strachu uctívat jako bohy a Stvořitel (který jim přece "nikdy neublížil"...) aby ustoupil do pozadí a byl pokud možno úplně zapomenut. Zřejmě docházelo k novému a novému tříbení a různé kmeny se vyvíjely různě. Možná bychom byli překvapeni, kolik paralel bychom našli s vývojem náboženství v našem světě (viz výše).

Skřeti

Také problém skřetů (pokud zastáváme nejrozšířenější, a žel také nejlogičtější, teorii o jejich vzniku) se nyní dostává do úplně nového světla. Tito nešťastníci byli tedy zlomeni násilím ke službě Nepříteli, budiž. Ale ne ze stavu naprosté nevědomosti, v němž by vlastně ani nechápali, co se s nimi děje. A samotné fyzické násilí, ať už nám to zní sebeneuvěřitelněji, nehrálo nejdůležitější roli! Duše (fëa) elfa byla schopna opustit tělo i dobrovolně a skutečně k takovým případům docházelo, v nesnesitelném žalu (Maglor) nebo v nesnesitelně perverzní situaci (jakou by podle LaC bylo například, kdyby se někdo násilím zmocnil manželky jiného). Jistě, považovalo se to za slabost a v některých případech byla takovému elfovi odepřena možnost druhého narození (LaC), ale taková chyba by byla jistě menší - a její následky mnohem, mnohem méně bolestné - než v případě změny ve skřeta!

Proč tedy postižení nevyužili této možnosti? Pro nedostatek estel, který je vposledu příčinou všech chyb, jichž se všichni dopouštíme. O Stvořiteli věděli, ale nejenomže nebyli schopni důvěřovat, že je nenechá týrat tak, aby se to nedalo vydržet, což byla ovšem ta nejušlechtilejší cesta. (Byli mnozí, kdo vydrželi! Velká většina jich byla nepochybně vysvobozena zničením těla, čteme o několika případech uprchlých vězňů, a přesto ještě bylo při porážce Nepřítele osvobozeno mnoho zajatců!) Zároveň se báli i smrti, čekali nicotu nebo Temnotu (v LaC čteme, že právě to byl hlavní důvod, proč chtěli Valar elfy přestěhovat!), takže měli sice možnost úniku, ale dali přednost čemukoli před tím, aby jí využili. Byli vystaveni v zásadě stejné zkoušce jako všichni ostatní a selhali v ní z naprosto stejných důvodů jako oni.

Dokud se na to člověk nedívá z této stránky, připadá mu vznik skřetů jako obludná nespravedlnost. Proč zrovna oni, ti čerstvě stvoření, nezkušení? Proč ty věky příšerného skřetího života za celkem přirozené selhání pod obrovským tlakem, zatímco jiní elfové, kteří se zcela dobrovolně dopouštěli činů mnohem hnusnějších, vyvázli v nezměněné sličné podobě, dostali dlouhá léta příležitostí chovat se slušně a nakonec pozvání do Mandosu, což, jak ještě uvidíme, byl v podstatě dar a požehnání? Opravdu nezbývá, než se na to dívat optikou osudové zkoušky: lidstvo dostalo jednu příležitost se rozhodnout, zda naplní plány Jediného nebo nastoupí cestu historií tak, jak ji známe - elfové dostali jednu příležitost se rozhodnout, zda budou důvěřovat Světlu nebo upadnou, a ovšemže vposledu nedobrovolně, do služeb Temnoty.

A stejně jako to řekl Finrod o lidech, dovolím si to já říci o skřetech: nebyl to Melkor, kdo jejich stav udělal dědičným. Na to je Melkor "moc malý pán". Může zničit nanejvýš jednotlivce, a to ještě ne definitivně. Vposledu jen Jediný může rozhodnout o dědičné změně stavu celého plemene (nebo, jako v tomto případě, naštěstí jen jedné jeho větve) - na základě osudného a zcela zásadního rozhodnutí, které předtím už udělali oni sami. Ovšemže to neznamená, že by pak bylo všechno jedno. Osobní odpovědnost každého nového příslušníka plemene (v rámci okolností) stále platí, a to na obou stranách. I ten, kdo zůstal elfem, se může dopustit zlých činů, odmítnout soud a korekci v Mandosu - a ztratit tak ochranu i sílu odolat přitažlivosti Zla (LaC). Může tedy docela snadno skončit jako skřet nebo něco horšího. (Co když se do skřetích těl nerodily žádné čerstvé fëar, ale právě takovéto případy?!) A naopak... můžeme si dovolit věřit, že dokonce ani skřeti, podobně jako padlé lidstvo, nejsou bez naděje?

Věřím, že přinejmenším Finrod by odpověděl: "Ale ovšemže můžeme! A víc! Tak jako byl jejich pád temný a ukrutný a jeho následky o tolik, tolik těžší než u jiných, může být jejich obnova slavná nad všechno pomyšlení a stát se nesmírným požehnáním pro ně i pro jiné!"

K této otázce se ještě vrátíme. Nejprve ale musíme uvést pár základních skutečností.

Znovuzrození

"Sweat lodge (potní chýše) je velmi důležitým obřadem, používaným u většiny kmenů," vysvětluje v rozhovoru s Marií Brahovou současný medicinman Apsáalooků (IO). "Je to způsob, jak se fyzicky a psychicky očistit a vyjít znovu čistý do náruče Matky Země. Prostředí uvnitř potní chýše je stejné jako v lůně matky. Je tu tma, teplo a vlhko, pára z horkých kamenů nám pomáhá smýt všechna trápení. Pobyt tam je pro nás zvláštní dobou, kdy máme možnost se vlastně znovu narodit očištěni od zla, které nás potkalo. Když se pak znovu vchod sweat lodge otevře, vstupujeme na Matku Zemi opět jako znovuzrození..."

Indiánská kultura (nebo pardon, kultura domorodého obyvatelstva Ameriky) je takovýchto prvků vyloženě plná. Vyskytují se však i jinde a v jiné podobě - zdá se, že je lidstvo stále znovu oslovováno a inspirováno pomyšlením na možnost osvobození a nového začátku. Má ji skutečně? Ve větší míře než v obřadech, které samy o sobě nemohou dát víc než citový prožitek?

Další oblast, kde můžeme vesele závidět elfům, neboť ti ji měli, věděli přesně, jakou, a byla opravdu důkladná - mnohem důkladnější, než by leckomu z nás bylo milé.

Elfové

Elfové byli stvořeni, aby žili na Zemi až do jejího konce - násilné přerušení života, kdy duše (fëa) musí opustit nenapravitelně poškozené tělo (nebo je, v některých - většinou neméně bolestných - případech, opouští dobrovolně), je tedy něco, co nebylo v původním plánu. Fëa ani potom nemůže odejít ze světa, avšak stav bez těla je pro ni nepřirozený a dlouhodobě (podle elfích měřítek, tedy v relacích několika tisíciletí) je většinou pociťován vyloženě jako utrpení. Proto - jako pomoc a zvláštní dar - byla pro duše elfů připravena možnost druhého narození, která má do jisté míry napravit křivdu, spáchanou Nepřítelem - ačkoli mnozí z těch, kdo zahynuli, možná dokonce většina, na tom nesla svůj díl viny. (LaC)

Každá fëa je svobodná a nikdo nemá právo její svobodu omezovat - ani sami Valar tak nemohou a nechtějí činit. Proto po svém oddělení od těla dostává fëa pozvání do Mandosu, dané s autoritou, ale neprosazované násilím. Může odmítnout. V dřívejších dobách, za Melkorova a později Sauronova působení na zemi, k tomu tak často nedocházelo, neboť fëa byla ještě ráda, že má před nimi kam prchnout - později však takové případy nastávaly častěji. Takové odmítnutí ovšem zpravidla znamená nějakou charakterovou vadu, a je ve svých důsledcích velmi zlé. I takový Fëanor nebo dokonce Saeros, který se opravdu ohavně zachoval k Túrinovi, pozvání přijali. Ti, kdo ho odmítají, v nejlepším případě lpějí na svém zármutku a utápějí se v sebelítosti natolik, že se uzavírají možnosti uzdravení. Mohou však také setrvávat v pomystychtivosti a hořkosti vůči těm, kdo jim uškodili, anebo zkrátka odmítají připustit korekci svých chyb a charakterových nedostatků, pokud už vůbec nejsou vnitřně spíš na straně Nepřítelově. (LaC, FiA) To nejlepší, co je čeká, je nekonečné bloudění světem bez těla, které se jim časem bude víc a víc zajídat (nehledě k utrpení, které si přitom způsobují samy svým vnitřním stavem) - lehko také mohou upadnout vůbec pod moc Nepřítelovu... a tak jako tak nakonec samozřejmě soudu stejně neujdou. (LaC)

Pokud fëa pozvání přijme, zdaleka to není její poslední rozhodování, ani poslední chvíle, kdy bude zřejmě muset něco překousnout. Nejprve pochopitelně musí projít soudem, který je prováděn velmi pečlivě a s ohledem na sebemenší možnost nápravy i u těch nejtěžších provinilců. Dalo by se tedy říci, že je v něm pořádný kus milosrdenství - ovšem jde pravděpodobně o značně tristní záležitost, a navíc v ní souzený zřejmě není tak úplně pasívní, jak jsme zvyklí si představovat (čteme, že provinilci jsou dlouho zkoušeni, aby se zjistilo, není-li možnost nápravy a uzdravení... jak asi?) (LaC).

Následuje korekce (o níž ani ti, kdo se vrátili na svět, nevyprávějí a vlastně si na ni ani dost dobře nevzpomínají, neboť jejich život se vrátil do normálu a všechno, co nějak souviselo s odchylkou, je zapomenuto, LaC) - takže si těžko můžeme jasně představit, jak probíhala, ale vzhledem k tomu, že u fëy bez těla těch možností zase tolik není a "ti, kdo čekají, sedí zahaleni do stínu svých myšlenek" (S) šlo zřejmě o nějakou formu sebereflexe, možná spojenou s nemožností uhýbat před pravdou - s nutností si uvědomovat vlastní jednání v pravém světle a se všemi důsledky. A zase: bez souhlasu a spolupráce dotyčného není ten proces možný (LaC), korekci nelze nikomu vnutit, to jest pokud uhnu před bolestí, zůstávám trčet na místě, dokud nezatnu zuby a nerozhodnu se pokračovat... Možná nejdelší "období čekání" jsou způsobena právě tím, že ta která fëa měla delší "přestávky", ve kterých si odbývala své vlastní vnitřní boje.

Proces znovuzrození však nezahrnuje jen korekci, ale i vyučování, posilování a útěchu podle potřeb každého jednotlivce. Nikdo není propuštěn, dokud z něj nespadne břemeno skutečně všeho zlého, čím prošel, ať už vinou svou nebo jiných. Nikdo není propuštěn, dokud doopravdy neodpustí všem svým nepřátelům (Glorfindel, PM - jeden ze článků, uvedených ve společné kapitole "Last Writings - dále G; LaC). Po plném uzdravení se fëa smí vrátit na svět, samozřejmě pokud chce. Nikdo není poslán zpátky do života proti své vůli. Lze zůstat v Mandosu a - nyní už vyrovnaně a s pokojem - pouze přemýšlet o minulosti a přihlížet dění na světě, ať už trvale, nebo do té doby, kdy fëa začne po návratu toužit. (LaC)

Pokud jde o způsob návratu, zřejmě existovaly dvě možnosti. Jednou bylo narodit se znovu jako dítě novým (ale někdy i týmž!) rodičům. V tom případě se fëa stala opět dítětem, znovu zakoušela úžas nad okolním světem, vzpomínky se probouzely postupně, tak jak fëa nabývala vlády nad sebou a orientovala se ve světě. S plnou zralostí se vybavily úplně, včetně času čekání. Tak měl podruhé narozený dvojí zkušenost dětství a rodičovské lásky, což bylo jistou náhradou za příkoří, utrpěné zničením těla. (LaC)

Existovala však i druhá možnost, poněkud méně známá, totiž ta, že fëa dostala identické tělo, znovustvořené z jejích vlastních vzpomínek, "otisku", který v ní zanechalo. (FiA. Ve skutečnosti si oba rukopisy v této otázce poněkud protiřečí, ale to nepochybně pouze díky nějaké chybě v lidské tradici, přes kterou se nám dochovaly.) Přišla tak o druhé dětství, ale zato jí bylo v těle skutečně dobře, neboť každé tělo je do všech detailů "šité na míru" své duši. Přece jen však nebylo úplně stejné jako předtím. Pokud dotyčný chtěl, mohli se ho obyčejní jedinci dotknout - pokud se jim chtěl postavit do cesty, pocítili to. Avšak pokud nechtěl, nemuseli jeho průchod vůbec zaregistrovat, mohl jim prostě zmizet z očí a objevit se jinde, materiální překážky pro něj nic neznamenaly. O tomto druhu obnovy těla se ví mnohem méně ze zcela logického důvodu, že totiž tito elfové zůstávali pouze v Amanu, až na zcela mimořádné vyjímky, kterou byl například zřejmě návrat Glorfindela z Gondolinu. (FiA) Dovolím si tento případ zmínit poněkud podrobněji (podle G), neboť je to velmi názorný příklad výsledku, který znovuzrození v dotyčném mělo:

Glorfindel byl Elda vznešeného a ušlechtilého ducha; a i když opustil Valinor ve vojsku Turgonově, učinil tak s těžkým srdcem kvůli příbuzenství s Turgonem a poutu věrnosti k němu, aniž se podílel na bratrovražedném boji v Alqualondë. Co důležitějšího, obětoval svůj život při obraně uprchlíků ze zkázy Gondolinu. Po očištění případných vin, které na něm ulpěly během vzpoury, byl propuštěn a Manwë obnovil jeho tělo... Dlouhá léta pak pobýval ve Valinoru, v obnoveném svazku s Eldar, kteří se vzpoury nezúčastnili, a v přátelství s Maiar. Těm byl nyní téměř roven, neboť i když byl bytostí vtělenou (pro niž bylo nutné tělo, které si sama nezvolila ani nestvořila), jeho duchovní moc se značně obohatila tím, že položil svůj život za druhé. Během této doby (pravděpodobně dosti brzy) se stal následovníkem - a přítelem - Olórina (Gandalfa), který se vyznačoval zvláštním zájmem o děti Eruovy a láskou k nim. (Do Středozemi se vrátil buď s Gandalfem, nebo, pravděpodobněji, během Druhého věku via Tol Eresseu a Númenor, na pomoc Gil-galadovi)

Málokdo se nicméne narodí více než dvakrát. Možná proto, že podruhé narození jsou silnější, mají větší vládu nad tělem a trápení snášejí trpělivěji. Ale mnozí, kteří zemřeli podruhé, se už zřejmě vrátit nechtějí. (LaC)

Lidé

Teď je možno nadhodit opačnou otázku než v minulé kapitole: pokud je tedy starším Ilúvatarovým dětem poskytnut s obrovskou velkorysostí obrodný proces, po němž ty mladší (nebo přinejmenším některé z nich) alespoň v skrytu duše také touží, je možné, že by jim byl úplně odepřen?

Zdá se pravděpodobné, že ne - třebaže, opět podobně jako v předchozí kapitole, na toto téma chybí téměř jakékoli informace. Podruhé narození elfové - kteří jsou jediným zdrojem zpráv z Mandosu - o osudu lidí nevědí nic jistého, i když zřejmě mají za to, že tam duše lidí alespoň krátkou zastávku také dělají. Otázka se však velmi pravděpodobně kolem Mandosu vůbec točit nebude. To místo je útočištěm pro elfy, kteří nemohou opustit svět, a přece přišli o svá těla - tento problém se lidí netýká. Mám proto zato, že pokud v nich dojde k obrodnému procesu, kterým elfové procházejí v Mandosu, k obnovení, které fëa nemůže sama ze sebe vyprodukovat, nicméně s ním musí být svolná, stane se tak buď během jejich normálního pozemského života, nebo poté, co opustí tento svět, případně obojí v návaznosti. Nicméně fëa, která prošla Ardou porušenou, těžko může vstoupit do nové skutečnosti bez znovuzrození. Vlastně - když uvážíme, že nová skutečnost bude pravděpodobně věčná - by byla ukrutnost jí něco takového umožnit. Jediný, plný lásky ke svým dětem, na to jistě pamatuje. Vážení přátelé, máme se na co těšit! (Aspoň tedy v rámci Středozemě :).

Skřeti

Vraťme se nyní znovu ke skřetí otázce. Je nepopiratelné, že by obnovu zoufale potřebovali. Mají nějakou naději, že se jim jí dostane? Elf (nebo alespoň přinejmenším moudrý a laskavý Finrod) by možná odpověděl: ano a ne.

Ano: měj estel - Jediný nikdy neopouští své děti. Jeho dotek stačí na cokoli a bez něj je bezmocná každá fëa. Možná by strávili v Mandosu dlouhá staletí, možná by nebyli propuštěni až do konce světa, ale v zásadě by to možné být mělo. A kdo ví. To, že ve značné míře zakusili působení zla na vlastní kůži, by se mohlo stát silným katalyzátorem, který by proces uzdravení nesmírně urychlil, jakmile by byl jednou započat.

Ne: museli by s tím být svolní, což by zřejmě vyžadovalo velmi silnou fëu. Jenže ta se dá těžko čekat u někoho, kdo se na počátku dal násilím zlomit ke službě Nepříteli. Jejich slouhlas by sám o sobě byl zázrakem. Ale zase - je možno věřit, že ho Jediný právě pro tyto nešťastníky mezi svými dětmi neudělá?

To je takový zásadní výhled do budoucnosti. Je těžko soudit, zda jsou, alespoň pro pořádek, po zničení těla zváni do Mandosu. Možná ano. Příslušný Vala si velmi potrpí na spravedlnost. Je velmi, velmi těžko věřit, že by některý takové pozvání přijal. Ale úplně vyloučit se to nedá. Pokud tráví jejich fëar mezičas v přímé přítomnosti Melkorově nebo na jiném podobně příjemném místě, mohlo by eventualně dojít k tomu, že by toho některý začal mít plné zuby - i když pomyšlení na setkání s Dobrem a Spravedlností zároveň by v něm nepochybně vyvolalo hrůzu a averzi nejméně stejně silnou. Avšak k tomu zázraku může dojít až už tímto, nebo docela jiným způsobem - a myslím, že je jen rozumné ho s nadějí vyhlížet.