Elfové a umění
Elfové, vysvětluje JRRT (Letters 181), představují jakoby uměleckou, estetickou a čistě vědeckou stránku lidství, pozvednutou na vyšší úroveň, než jakou skutečně vidíme u lidí. To jest: mají hlubokou lásku k hmotnému světu, a touhu ho pozorovat a porozumět mu jen kvůli němu samotnému (...), ne jako materiálu či základně pro uplatnění moci. Nicméně (Letters 153) pouze Tom Bombadil je zosobněním čisté přírodní vědy: duch, toužící poznat jiné součásti stvoření, jejich historii a přirozenost, (...) duch, jež nemá ani v nejmenším zájem své poznání k něčemu "využít": zoologie a botanika, ne však pěstování dobytka či zemědělství. Dokonce i u elfů se toto projevuje jen stěží: jsou to v první řadě umělci.
Umění je tedy nejpřirozenější projev typické elfí povahy, a elf je samozřejmě ideálním umělcem: má schopnosti, o nichž se jiným plemenům může jen zdát, a díky svému dlouhému životu velmi záviděníhodné množství času na jejich rozvíjení a sbírání zkušeností v oboru. Není tedy divu, že jako umělci se ve Středozemi proslavili v první řadě - dokonce i trpaslíci, v některých řemeslech mistři, dychtili po jejich výrobcích (před setkáním s nimi totiž dokázali vyrobit pouze věci dokonale funkční, ale nikoli krásné).
Věc má jen jediný háček, alespoň na první pohled: zdálo by se totiž, že elf nebude k tvorbě dostatečně motivován. Zatímco lidé dostali do vínku silnou vůli a touhu přetvářet svět, vtisknout mu svou pečeť, elfům je něco takového cizí: jejich darem je naopak vnímat věci tak, jak jsou, porozumět jim, objevovat do hloubky jejich přirozenou krásu. Jak ještě uvidíme, tento rozdíl mezi elfím a lidským umělcem se skutečně výrazně projevoval, a ne jedním způsobem - nebyl však na překážku elfí tvorbě jako takové. Naopak ji osvobozoval. Dával jí prostor Krásu skutečně poznat, pochopit a prožít a pak ji vyjádřit, neznásilněnou vlastními představami. Leckdy by tato vlastnost byla v lidském umění velmi ku prospěchu věci: dejme tomu u redaktorů. Nebo filmařů.
Jazyk a písmo
Hlavním elfím "uměleckým oborem", tím, co jim bylo bytostně vlastní, nebylo ani výtvarné umění, ani hudba - ba dokonce ani umění slova ve smyslu literatury, i když v tom všem nesporně vynikali. Bylo jím umění slova samo o sobě, filologie či lingvistika. Sami Valar to uznávali, viděli jazyk jako jejich specifické obdarování a lecčemu se od nich s radostí učili. Řeč byla to první, co vynalezli - jejich první tvůrčí přínos světu. Tu řeč pak během let zdokonalovali do stále větší propracovanosti a krásy, až vznikla Quenya, klenot mezi jazyky. Jen čeština ve své nejvyspělejší podobě se s ní může měřit. I z toho nepatrného zlomku, který se nám zachoval, jsou jasně znát dvě nejzákladnější kvality této řeči: její libozvučnost a zvukomalebnost, tak vysoká, že vyvolává živé obrazy i v tom, kdo nezná význam slov.
Toto umění, tak jako ostatní umění, je nepochybně rozvíjeno dodnes, třebaže už o tom není zpráv mezi smrtelníky. Elfové se nikdy nespokojili s konečnou podobou jazyka, s tím, že mají výrazy pro všechno, co chtějí vyjádřit. Stále vytvářeli další, jen pro radost z tvoření. Stopa tohoto nevysychajícího pramene kreativity se nám dochovala v jejich jménech. Každý měl své osobní, nikdy se neopakovala - a to jen velmi, velmi zřídka zůstalo u jednoho jména pro jednu osobu. Jen málokdy měla jeden jasně ohraničený význam, ale tím častěji se v nich ozývaly názvuky na celou škálu významů: co jméno, to slovní hříčka.
K umění jazyka se brzy připojilo i umění písma, které krátce nato, dotekem jednoho z nejlepších jejich mistrů, dosáhlo dokonalosti, jaké se žádné z písem, vytvořených smrtelníky, nemůže rovnat. Je vysoce funkční, neboť tvoří logický, čistě fonetický systém: dá se upravit na míru libovolnému jazyku tak, že jsou vyloučeny jakékoli problémy s pravopisem. Zároveň je velmi estetické ve své jednoduchosti: jeho prostinké tvary jsou natolik ušlechtilé, že by se musel opravdu hodně snažit ten, kdo by jím snad chtěl psát ošklivě. Je jako stvořené k doplnění obrazů - ale i samo o sobě lahodí očím a působí (jak jinak) dojmem čehosi, co na popsaných stránkách vyrašilo a propletlo jemné úponky. (Jeho základními stavebními kameny jsou nožka - to slovo však může znamenat i kmen či stonek - a oblouček, připomínající vskutku úponek či ladně prohnutý list.)
Píseň
Vytvoření jazyka, a zejména takovéhoto jazyka, ovšem zároveň znamená skvělý materiál pro nové umělecké výboje. Dalším oborem se tedy přirozeně stává umění spisovatelské - především umění písně (v rozpětí od /cituji z Lays/ "mournful lay" - tedy tragického zpěvu epického - po "music wild/of magic minstrels": tedy hudbu či zpěv, které kolují žilami jak silné víno). Z historie známe velké pěvce a velké hudebníky. Ti nejslavnější zřejmě spojovali oba obory v jednom, ale z některých vyprávění se zdá, že nebylo tak neobvyklé ani pracovat týmově, tedy píseň s doprovodem pár nástrojů. Nebo samozřejmě píseň/hudba s doprovodem tance. Píseň byla bezesporu hlavním literárním žánrem, zpracovávalo se tak všechno, včetně mudrosloví a historie, i když ovšem existuje pár vědeckých prací (z oboru lingvistiky, filosofie či etnografie), psaných prózou. Jakmile však v textu bylo aspoň něco, co si zasloužilo poetické vyjádření, byl tento způsob pro elfy nejpřirozenějším. Quenya je jazyk, kterým se poezie píše velmi snadno, téměř sama.
Nesmírně zajímavá je v této souvislosti zpráva o souboji v písních mezi Finrodem a Sauronem. Zdá se, jako by při této příležitosti používali oba píseň principielně stejným způsobem - jako zbraň, ať už k útoku či obraně - tedy jako prostředek Moci, spíše než umění. O jakou moc přesně se však jednalo? Rozhodně ne o takovou, jaká by člověka asi nejspíš v první chvíli napadla: o moc ve smyslu jakéhosi zaříkání či "kouzelného" zpěvu, který má bezprostřední účinky, ať už tvůrčí nebo destruktivní. Jen u Valar či maiar (včetně Lúthien) je zmíněno něco takového - a u nich je to také plně na místě, jednalo se o jejich dar a jejich poslání.
U Finroda a Saurona si zpočátku nejsme jisti. Anglická vazba "a song of" se dá číst stejně dobře "píseň o" jako "píseň působící to či ono". Tedy píseň o zradě a odhalení tajemství či věrnosti a jejich zachování - anebo píseň Moci, která přímo tyto věci působí. Významný však je popis druhé části souboje. Tam Finrod už vkládá do své písně veškerou moc elfích "kouzel", které je schopen... ovšem tato moc nepůsobí zmatení nepřítele samo o sobě. Vyvolává občerstvující vjem zpěvu ptactva v Nargothrondu a šumění moře na březích Zemí Neumírajících. Je to tedy moc ryze umělecká! Pravda, umělce nadaného tak, jak by to u smrtelníka bylo nemožné - ne však "kouzelná" v pravém, nepřeneseném slova smyslu. (Zrovna tak když Lúthien tančila a později zpívala hlasem slavíků k Daeronově flétně, měla moc uzdravit z následků přechodu Taur-nu-Fuin, tedy ze stavu jistě na úrovni nervového zhroucení, ne-li šílenství: ne však jakousi "léčitelskou" mocí samotnou, avšak čistě Krásou. Pravda, Krásou, která zároveň působila nový druh šílenství: na smrtelnou mysl byla tato úroveň elfího umění zkrátka příliš.)
Vzápětí je však líbezný vjem prolomen jiným: stejně živou vzpomínkou na vraždění rodných, která zasáhne nejcitlivější část elfí duše, svědomí, tak živě reagující na dobro a zlo - a Finroda, ušlechtilého nad jiné, definitivně zlomí. Zajímavé je, že se možná už nikdy nedozvíme, zda Sauron použil k protitahu stejnou techniku jako jeho protivník, či zda zlou vzpomínku vyvolala sama píseň o Valinoru - a zda tedy Finroda vposledu nezahubilo jeho vlastní umění.
Každopádně však máme mnoho zmínek o tom, že právě tento prvek byl pro elfí písně nejtypičtější. Můžeme tím pádem tvrdit s poměrně značnou jistotou, že co bylo písní nahrazeno beze zbytku, je drama. Elfové tento žánr prostě nepotřebovali. Dobrá píseň vyvolala v posluchačích (a to dokonce i v některých posluchačích jazyka neznalých) tak živý dojem toho, o čem se zpívalo, že se cítil být uprostřed děje - tedy výsledný umělecký efekt lepší než film, a to bez herců, triků a techniky.
Výtvarné umění
Zdá se ovšem, že tato moc se neomezovala pouze na písně. Účinky elfích kouzel, vysvětluje JRRT (Letters, 155), jsou čistě umělecké a jejich cílem není nikoho oklamat. Elfové jimi také nikdy oklamáni nejsou (i když smrtelníka, který neví oč jde, by oklamat či zmást mohla). Rozdíl je pro ně tak jasný jako pro nás rozdíl mezi knihou, obrazem, sochou a "skutečností". Tedy nejenom umění slova, ale i umění výtvarné? Zdá se to přinejmenším docela dobře možné. Rozhodně máme výslovně zmíněno, že výšivky Miríel, matky Fëanorovy, byly obdivovány proto, že působily živým dojmem, k nerozeznání od reality. (A umění Finrodovo - v dané situaci umění až příliš "užité" - to bylo, co zmátlo skřety, přidáno při maskování elfí družiny k přirozeným technikám jako barva, paruky či výstroj pobitých nepřátel.)
Různé představy elfího výtvarného umění, jak je známe například z Filmu či z ilustrací k Tolkienovým knihám, mohou tedy přes veškerou svou nespornou uměleckou hodnotu být pouze představou smrtelníka o čemsi, ci vzniklo v duši řádově přece jen dosti odlišné od jeho. Právě zde se projevovalo, že lidé byli stvořeni k tomu, aby vnášeli do světa změnu, zatímco elfové k tomu, aby krásu vnímali a uchovávali ji neporušenou. Pojem stylizace mohl být elfovi docela dobře zcela cizí: jeho cílem bylo zachytit skutečnou Krásu v její celistvosti - a teprve potom, možná, ji prohlubovat, zvyšovat, naplňovat hlubším smyslem, jako to vidíme na příkladu umělých drahokamů Noldor. Ale také ji třeba "jen" použít jako součást většího uměleckého celku: města, podzemního sídliště. (Menegroth byl v podstatě podzemním lesem, který se krásou vyrovnal lesu přirozenému
"There a light
like day immortal and like night
of stars unclouded, shone and gleamed.
A vault of topless trees it seemed,
whose trunks of carven stone there stood
like towers of enchanted wood
in magic fast for ever bound,
bearing a roof whose branches wound
in endless tracery of green
lit by some leaf imprisoned sheen
of moon and sun, and wrought of gems,
and each leaf hung on golden stems."
"Zde zářilo světlo, podobné světlu dne bez konce a hvězdné noci bez mráčku. Připadal sis jako pod klenbou dolních větví stromů, jejichž kmeny z tesaného kamene tu stály jako věže dřeva, spoutaného kouzlem do jediného okamžiku. Na stropě se jejich větve proplétaly do nekonečného zeleného krajkoví, ozářeného jasem slunce a měsíce, uvězněným v listoví z drahokamů, z nichž každý visel na zlatém stonku.") (Lays)
Anebo prostě zachytit nepomíjivým způsobem pomíjivé? Ano, a především. To se ovšem dalo i jinak: Když jsou "zabiti" zraněním či zničením své tělesné schránky, píše JRRT (Letters, 181), elfové neuniknou z času, ale zůstávají ve světě, buďto bez těla, nebo znovu narozeni. To se v průběhu času stává velkým břemenem, zejména ve světě, kde existuje zlo a zkáza. Změna sama o sobě není představena jako "zlo": znamená prostě rozvíjení Příběhu - a odmítat ji je ovšem proti Božím záměrům. Avšak elfové mají za těchto okolností jednu slabost: přirozený sklon se upínat k minulosti a být stále méně ochotni čelit změnám - jako čtenář, kterému by se znechutila příliš dlouhá kniha, a místo aby četl dál, rozhodl by se zůstat u své zamilované kapitoly. Tak se stalo, že do jisté míry podlehli Sauronovým svodům: zatoužili po určité "moci" nad skutečností samotnou (což už je cosi docela jiného než umění), aby mohli své přání splnit, uchovat věci stále svěží a krásné. "Tři prsteny" zůstaly "neposkvrněné", neboť tento cíl byl do jisté míry dobrý, patřilo k němu i uzdravování skutečných škod, zlou vůlí způsobených, nejenom zabránění změnám - a elfové netoužili ovládnout jiné, ani si pole svých soukromých představ zařídit celý svět.
Prsteny moci jsou, jak vidíme, nicméně hodnoceny jako jisté překročení hranice: už ne zachycení skutečnosti, ale moc nad skutečností jako takovou. Třebaže záměr zůstal láskyplný, vytvořením - či použitím - prstenu moci sahal elf po něčem, co už nespadalo do jeho kompetence, nýbrž do kompetence Stvořitele (evtl. zastupovaného Valar/maiar). A protože ho to nevyhnutelně zapletlo do střetu zájmů s jinými, kdo toužili po moci, a už ani zdaleka s tak ušlechtilým srdcem, často platil utrpením a zničením těla (Celebrimbor), krajním nebezpečím (Elrond a Galadriel) a vposledu tím, že byl nucen svůj tvůrčí záměr s bolestí obětovat, aby zabránil horšímu zlu. Umění v pravém slova smyslu, ač také vystaveno útokům Zla, dychtícího po zničení veškeré krásy, taková nebezpečí samo v sobě neskrývá. Je tedy nejenom tím nejdůležitějším, co elfové světu přinášejí, ale zároveň způsobem, jakým jedině mohou naplnit nejhlubší přání svého srdce a utišit bolest, kterou jim jejich předlouhý život v porušeném světě přináší: nejen ozdobou, zpříjemněním života, ale téměř nutností, stejnou (a kdo ví, zda ne větší!) jako voda a chléb.
Umělecká řemesla
Mohli bychom tedy zkusit v elfím výtvarném umění rozlišit "umění jako takové" (jehož cílem je jedině uchování Krásy) a "umělecké řemeslo", které má - vedle toho! - za cíl také zkrášlení nějakého místa či předmětu. Neboť je zřejmé, že pro elfa, jako ostatně pro každého dobrého řemeslníka všech dob, nebylo hranice mezi řemeslem a uměním. Ve výkladu slova "olos" v Nedokončených příbězích je quenijské slovo carmë přeloženo jako "umění", ale jeho základ, sloveso carë, znamená prostě "dělá, tvoří, staví" - elfovi ty pojmy jakoby splývaly, práce, která by nebyla zároveň uměním, možná nebyla vůbec představitelná (leda jako zlo, vnucené nepřítelem). Umění jakoby samovolně, úplně přirozeně prorůstalo i do těch nějběžnějších všedních výrobků. Je ovšem nanejvýš pravděpodobné, že touha uchovat Krásu zároveň s ním. Proto i elfí nádobí, oblečení, nástroje atd. mohly vypadat velmi nezvykle pro oči smrtelníka.
Není kupříkladu naprosto žádný důvod si myslet, že elfové používali symetrické vzory či že jim něco takového vůbec přišlo na mysl. "Dokonalá linie", která je v představách Johna Howa výsledkem tisíciletého vývoje elfího umění, je ve skutečnosti promítnutím elfí dlouhověkosti do lidského cítění. Ne "květinový motiv", ale krása živé květiny, stromu, ptáka byla zřejmě cílem. Možná byste mohli potkat dívku, o níž byste si nebyli jisti, zda jí ten nadpozemsky krásný motýl usedl na šaty či ho tam má pouze vyšitého, nebo na návštěvě v elfí rodině jíst a pít z květinových kalichů k nerozeznání od skutečných.
Barvy
Totéž ovšem mohlo platit nejenom o tvarech, ale i o pouhých barvách:
"My idle fingers would spin and weave
a pattern of colours, of morn and eve
of sun and moon and changing light
amid the beech-leaves waving bright."
"Mé nečinné prsty by rády předly a tkaly vzor barev jitra a večera, slunce a měsíce a proměnlivého světla, probleskujícího mezi bukovým listovím."
říká Lúthien (Lays) – a podobně vyznávají i tkalci z Lórien, když mluví o výrobě cestovních plášťů. Asi stojí za zmínku, že při tom výslovně zmiňují lásku: lásku k věcem, jejichž barvy zachytili. Nepochybně je vlastní mnoha umělcům, avšak pro umělce elfího je možná nezbytností: jediná cesta, která vede k zachycení Krásy skutečnosti, je cesta přímo středem jeho srdce. A kdo ví - třeba je to právě síla jeho lásky, která v první řadě dává jeho dílu tak intenzívní účinky.
Když už ovšem mluvíme o barvách, možná by bylo na místě si připomenout, že elfí výtvarné umění se po dlouhá léta vyvíjelo v černobílém světě. Bez plného světla nebylo barev: zatímco ve Valinoru se užívalo jak stříbro, tak zlato a drahokamy, Středozem odhalovala první náznaky barev jen ve světle lamp, pokud se nějakou opravdu dobrou podařilo vyrobit. Odtud to plné ocenění světla, jeho vlastní krásy i pomoci při objevování krásy další - odtud ten značný důraz na umění výroby lamp - a odtud také ovšem ta velká záliba v bílé barvě a bílých materiálech, stříbru, křišťálu, perlách, která zůstala silná i přes zkušenost Valinoru (královská koruna byla stříbrná nejenom v Menegrothu, ale i v Nargothrondu, známém největším množstvím valinorských pokladů!) a hluboko do let Slunce.
Poněkud kontroverzní mezi ostatními zmiňovanými bílými materiály je slonovina (královský trůn Menegrothu). Jistě, víme, že existovala trpasličí obchodní trasa mezi Thingolovou říší a jižními oblastmi a lov v Doriathu také rozhodně nebyl neznámým pojmem: dá se však předpokládat, že by elfové neměli námitek proti lovu, o tolik překračujícímu hranice skutečné potřeby? Možná nedomýšleli otázku původu slonoviny do všech důsledků - možná ji nedomýšlel především jejich značně sebevědomý panovník, kterému přece jen nemuselo být tak úplně lhostejné, že vlastní cosi vzácného a výjmečného... Anebo, kdoví, považovali múmaky spíše za obludy, zplozené Zlem, než za obyčejná zvířata?
S příchodem světla přibylo i oblíbených barev. Kterých? Kromě zlaté získaly celkem přirozeně největší přízeň zelená a zejména modrá. K barvě oblohy, ať už denní, večerní nebo noční, a k barvě slunce, prosvěcujícího listím, se elfí umělci vraceli znovu a znovu, přitahováni jako magnetem. O nejoblíbenějším odstínu modré si můžná můžeme udělat i přesnější představu, neboť quillë, "barvička" (za kterýmžto označením můžeme cítit něco jako Ta barva, barva barev), je názvem velmi pěkně sytě modré ladoňky... Naproti tomu červená, "krásná" barva našich slovanských předků, zřejmě zůstávala poněkud stranou zájmu a v cítění mnohých se pojila s krví a násilnou smrtí.
"Styl"
Zrovna tak můžeme v elfím umění čekat další rys, plynoucí z elfí přirozenosti: naprostou absenci nějaké "jednoty stylu". Každá duše byla vnímána jako dar v celé své odlišnosti od jiných, a rozvíjení její osobitosti bylo v rámci komunity plně umožněno a všestranně podporováno. Proto je například absolutně nemyslitelné, aby se elfí armáda objevila v jednotné uniformě, jako jsme to viděli ve Filmu na záběrech Posledního spojenectví! Z popisu bitvy o Gondolin (Lost Tales 2) je více než zřejmé, že v elfím vojsku bylo každému umožněno nejen bojovat zbraní, která nejvíce odpovídala jeho vlohám, ale také vyzdobit si výstroj podle svého vkusu. Dá se dokonce předpokládat, že umělecká hodnota výstroje a dalších doprovodných prvků (až po hudbu fléten při nástupu do útoku) byla naprosto klíčová pro bojovou morálku oddílu. Tak vidíme jeden oddíl nastupovat ve zlacené zbroji a se sluncem na štítech, jiný ve stříbře a diamantech, další ve všech barvách duhy - přičemž jediným důvodem, proč měly jednotný ráz celé oddíly, byly "domy", tedy rodinná pouta, u elfů velmi silná. Avšak i to ne bezvýhradně: pokud někoho srdce táhlo k tomu bojovat zahnutou šavlí, jako jediného nejen v celém oddílu, ale v celé komunitě, měl to mít.
Přesto se však sem tam nějaký ten prvek, společný veškerým elfům, nebo alespoň většině, vystopovat dá. Mimo zálibu ve světle a bílé barvě jím bude s největší pravděpodobností záliba ve výškách. A tak zatímco Noldor ve Valinoru s vášnivým zaujetím těžili kámen, neboť "nesmírně rádi stavěli vysoké věže", prosté dřevěné příbytky jejich lesních příbuzných ve Středozemi byly s největší pravděpodobností plné štíhlých sloupů, jak aspoň naznačuje příbuznost slov "sambë", komnata, a "samno", dřevěný sloup. Uchýlit se pod zem znamenalo už opevňování, útočiště z nouze - avšak i tam, jak už jsme viděli, nevyhnutelně vyrůstaly sloupové síně, které se vzápětí měnily v nádherné podzemní lesy, kde ani slavíkům nevadilo trvale zpívat. Pokud se ovšem nebydlelo přímo na stromech. Ideální elfí město je nejenom bílé, plné zahrad a tekoucí vody, ale také stojí na co nejstrmějším svahu: terasy, vodní kaskády, schodiště. A tak jak při životě ve městech, tak při tom nejpřírodnějším bydlení na stromech, zůstávalo elfům společné ještě jedno: schody, schody a zase schody, nekonečná strmá schodiště (nejlépe křišťálová), která se jejich lehkonohým uživatelům nikdy neomrzela a která jistě byla výrazem stejně všudypřítomné a stálé touhy po čemsi vyšším, po věším rozhledu, dalším rozletu, dokonalosti v umění, poznání i čistotě srdce.
