Maminka píše paměti

 

1. Krajiny dětství

 

            První prostředí, na které si vzpomínám, je byt, kde jsme s maminkou - tedy Hankou - bydlely. Už dávno se jí v rodině říká jménem, protože měla bezprostřední vztah k dětem a nikdy nezestárla. Pro mě nikdy nepřestala být "maminka". Ale vždycky jsem ji obdivovala především za to, jak s každým dítětem ve svém okolí, malým nebo velkým, dokázala navázat přátelskou komunikaci plnou opravdového porozumění. Ona zůstávala takovým zářivým bodem mého dětství, jinak plného vzpomínek spíš nepříjemných, protože dětské kolektivy mě moc nebraly a na laskavé učitelky jsem měla spíš smůlu. Ale takové vzpomínky vynechávám, protože by nikomu k ničemu nebyly. Místo toho popíšu pár momentek, které ve mně zůstaly jako obrazy.

            Náš suterénní byt, kvůli kterému se maminka trápila, že mě vychovává v nezdravém prostředí, mi připadal úžasný. Tajemný sestup do jeho hlubin po schodech. Cesta jeho nitrem do zeleně dvorku na opačném konci, který byl překvapivě na jiné úrovni než ulice. Veliká zelená křesla z letadla. Stůl, na němž táta, "starý Vlasák", vytvořil intarzovaný obraz koní.

            Možná si na něco z toho vzpomínám nepřesně. Ale po těch koních v sobě stopu mám. Po starém Vlasákovi, z téhle nejranější doby, vůbec ne. Po rozchodu rodičů jsem ho vídala jen díky jeho mamince, která mi zůstala věrná a pravidelně se mi věnovala. Chodily jsme spolu na procházky do parku na Karlově náměstí, kde mě učila podávat ruku smutečním vrbám. Povídala si se mnou. To táta nikdy nedokázal. Opravdu jsem ho díky ní "vídala", nic víc. Po její smrti jsem se s ním nesetkala řadu let.

Kousek od našeho bytu bylo Palackého náměstí s pomníkem, který nám dětem sloužil jako romantická prolézačka obrovitými kovovými křídly múz. A nábřeží. Řeka. Co na tom, že nebyla dostatečně "ekologická". Byla mohutná. Tekla. Bylo mi s ní vždycky dobře. Vrátila jsem se později skoro přesně do těch míst k úzkému kontaktu s ní s malým vodáckým oddílem, který měl loděnici přímo ve stěně nábřeží. Nikdy jsem nesportovala v pravém slova smyslu. Jen jsem si tak jezdila v lodičce, obklopená volně tekoucí vodou, a cítila jsem se doma.

            Do první třídy jsem začala chodit už v jiném koutě Prahy, na starých Vinohradech. Je to tichá, zasněná čtvrť, zvlášť navečer, když se začínají rozsvěcet lampy. Náš byt byl jen o málo lepší, ne už v suterénu, ale v přízemí, hodně skromný, se záchodem na chodbě, kam jsem se večer bála. Ale oknem se dalo vyskočit přímo na dvorek, moje nové malé zelené království. Sedávala jsem tam na mechem porostlé střeše kůlny a snila. Pár kroků odtud byla Groebovka, malebný zámecký park, v němž později natočili pohádku Panna a netvor. To byl pro dítě mezi šestým a desátým rokem celý kontinent. Objevovala jsem ho nejčastěji sama. Toužila jsem, aby mě ostatní děti braly mezi sebe, abych měla nějaké kamarády, ale chovaly se ke mně s odstupem a jejich hry mi nikdy nedávaly tolik, jako když jsem si svět kolem sebe zaplňovala svými vlastními sny.

            V té době se také naše rodina rozrostla o Frantu. Nikdy nechtěl, abych mu říkala jinak, vždycky se ostýchal vůči mně postavit do rodičovské role, ale mezi námi, byl to prima tatínek. Byla s ním legrace a navzájem s Hankou umocňovali svou tvořivost do spousty drobností, aktivit a tradic, které dělají rodinu rodinou a domov domovem. Skládal pro mě legrační básničky o Bulisáčkovi, abych se nebála večer na záchod. Závodil se mnou, kdo bude první stát vypravený u dveří, aby mi pomohl chodit včas do školy. Samozřejmě nemluvě o věcech, které dítě tolik nevnímá, ale jsou podstatnější, jako třeba že na něj vždycky bylo absolutní spolehnutí nebo že byl šikovný a dokázal ve vinohradském bytě prakticky bez peněz vykouzlit kuchyňku i koupelnu.

            Ještě v podmínkách vinohradského bytu, bezprostředně po sovětské okupaci, se narodil Hanky a Franty syn Martin/Bobr). Z okupace samotné si vybavuju jen pár detailů jako díry po kulkách v omítce, nápisy "Ivane, jdi domů" a vyměněné cedule s názvy ulic. A nejrůznější protiokupační říkanky, které dodnes znám zpaměti. Mám velmi matnou vzpomínku na atmosféru předchozí doby, plné nadějí. Na vědomí zrady. Na strach o velmi populárního pana Dubčeka. Na naprostý zmatek, když mi vyprávěli o Palachovi a srovnávali ho s Mistrem Janem, jedním z velkých hrdinů mého dětství. Nechápala jsem a dodnes nechápu, jak může být člověk, umučený pro své přesvědčení, srovnáván s někým, kdo se pro smrt rozhodne dobrovolně. Mnoho dalších událostí jsem asi nechápala, nebo si je vytěsňovala, protože byly příliš hrozné, nebo obojí. Nikdy mi nepřešlo přes práh vědomí, že by ty tanky mohly ublížit někomu živému, nebo že by se něco zlého mohlo stát s někým z rodiny.

            Mnohem výrazněji než historie poznamenala osmý rok mého života první samostatně přečtená knížka - Sienkiewiczovo "Pouští a pralesem". Nikdy jsem ji nepřestala mít ráda a na dlouho mě ovlivnila. V té době už jsem pravidelně chodila do kostela (CČSH, tedy "husitského") - začala mě tam posílat maminka (která tam sama nechodila), poté, co jsem oplakala Vinnetouovu smrt. Sienkiewiczův Staš (dětský hrdina, který odmítl na oko přestoupit na islám, i když by tím byl zachránil sebe i milovanou mladší kamarádku) způsobil, že jsem na víru začala být hrdá. Ne v nějakém negativním slova smyslu, ale brala jsem ji jako něco vzácného a vždycky jsem se k ní otevřeně hlásila (čímž jsem později způsobovala velké rozpaky své laskavé třídní, která mi nechtěla psát do materiálů nic, co by mě mohlo poškodit).

            Po této první knížce brzy následovaly Vlaštovky a Amazonky, dlouhá série, která zůstala pro mě na špičce na dlouhá léta. Myslím, že díky nim se za mě stal anglofil - a rozhodně díky nim, díky jejich nevtíravé morálnosti, jsem pak už nikdy tak úplně nemohla podlehnout foglarovkám nebo číst přepjatě vyjádřené city jakéhokoli druhu.

            S prvními knížkami se tedy na mapě mého dětství objevují první šťastné vzpomínky. Další rok přinesl další zlepšení, protože jsem začala dojíždět do jazykové školy na Smíchově. Kolektiv mě tam nebral přibližně stejně jako předtím a třídní učitelka na mě měla ještě větší pifku než ta předchozí (byla jsem neprůbojná, zasněná - až do té míry, že jsem občas dělala nelogické věci, pro které jsem sama neměla vysvětlení, a navíc nepraktická, takže jsem si s některými situacemi nevěděla rady). Získala jsem však první opravdovou kamarádku, Lídu. Byla stejný outsider mezi ostatními jako já a dalo se s ní mluvit. Vytvářela se mnou fantasy světy (i když si od nich vždycky - na rozdíl ode mě - držela odstup), učila se se mnou Erbena nazpaměť (první bylo Záhořovo lože), sdílela moje zalíbení v řecké mytologii (její maminka byla odbornicí v tomto oboru) a o prázdninách jsme si vyměňovaly dlouhé dopisy, které měly pevné rubriky jako nějaký časopis (např. křížovku nebo otázku, začínající "co bys dělala, kdyby..." dosaď naprosto cokoli); to, co se běžně do dopisu píše, bylo v krátké úvodní pasáži nadepsané "plky". Navzdory všelijakým mým úletům, které někdy ani sama dodnes nechápu, mi zůstala věrná po všechna léta až do konce střední školy a vlastně napořád. Z dnešního pohledu mohu říct, že je to charakterní a laskavý člověk, sice rozumnější než já, ale s nezanedbatelnou dávkou kreativity a smyslu pro humor.

            Lída z těch mladších let je také autorkou básně o ufonovi:

                        "Přišel ufon do školy

                        neuměl si sednout

                        neměl ani bačkory

                        a tak začal blednout."

            A abych nezapomněla, Lída je také spoluzakládající a dlouhou dobu mimo mne jediný člen Spolku pro ochranu žížal.

 

            V mých deseti letech, těsně před vánoci, jsme se stěhovali do nového bytu. Ještě byl napůl holý, ale stál v něm už stůl, na němž Hanka, věrná tradicím, statečně porcovala vánočního kapra. Ten stůl, spolu s šatníkem a sekretářem z kořenového ořechu, jsme podědili po předchozích majitelích. Staly se pevnou součástí mé duše, stejně jako arkýřová okna, tapeta se zlatým vzorkem, díky které získal pokoj rodičů lehce "zámeckou" atmosféru a později krb, který tmelil nesčetnou řadu rodinných slavností i oslav v kruhu kamarádů. Kuře na rožni se stalo tradičním narozeninovým dárkem.

            Dům stál na rohu rušné Nuselské ulice, kterou jezdily tramvaje (v těch prvních dobách ale jedna z linek měla ještě vozy starého typu, které melodicky cinkaly) a krátké uličky, ústící do parku Jezerka. Dětský pokoj měl okna tím směrem a z těch dob si poprvé vzpomínám, jaké to je, když se člověk probudí za rozbřesku a venku zpívá kos. Jeden svah parku byl porostlý borovicemi, které se staly "loděmi" mých námořních cest. Dvě smuteční vrby a jeden nádherný platan mi nesčíslněkrát dělaly společníky, když jsem kolem nich vozila v kočárku či všelijak jinak hlídala své mladší sourozence.

            V ulici, vedoucí k Jezerce, také parkovala Aerovka 30, kterou si rodiče v té době pořídili. Projezdili jsme v ní celé Jižní Čechy, stanovali s Bobrem hned v jeho dvou letech, s Frantovou dcerou Danou (o 4 roky mladší než já) jsme se bavily tím, že jsme klečely na zadním sedadle a počítaly, kolik aut nás předjelo. Nesmírně romantické (aspoň pro nás děti) bylo, že se auto často cestou do kopce "uvařilo" a bylo nutno počkat, než vychladne, nebo "spadla řemenice" a musela se nasadit zpátky. Však to Franta taky uměl patřičně podat. Stahovací střecha je rozhodně nejlepší typ auta, který si dovedu představit (zvlášť když jezdíte pomalu a krásnou přírodou). Aerovka neměla ani stěrače (jednou jsme za silného deště projeli díky tomu, že se na skle utvořila souvislá clona vody), ani houkačku (jen ruční s balonkem). Zato působila neuvěřitelně solidním dojmem díky krásným křivkám blatníků z dobře 5 mm silného plechu. A byla červená, abych nezapomněla.

 

            Druhý stupeň znamenal nové, šťastnější období díky Lídě a nové třídní, Haně Kvapilové, která byla neuvěřitelně laskavý (i když přísně morální) introvert, takže si jako učitelka dorůstajících dětí jistě užila své. Naše třída (jinak - jako asi všechny - "nejhorší třída na škole") ji však do jisté míry "vzala pod ochranu" a snažila se jí nezpůsobovat problémy, nakolik bylo rozumně možno. Já jsem v ní milovala podobnou povahu, nacházely jsme se v podobných knížkách, ona byla člověk, který fandil mým slohovkám a také mě chytil při mém prvním nesmělém pokusu o opisování - díky čemuž se tento pokus na velmi dlouhou dobu stal i posledním.

            V této době už jsme s Lídou měly dětskou literaturu "dávno za sebou" a s hrdostí o sobě tvrdily, že čteme pouze detektivky a horrory. (Nebyla to tak docela pravda, četla jsem vše, co mi v bohaté knihovně mé maminky přišlo pod ruku, ale tyto žánry převažovaly). Zároveň jsem stále chodila na schůzky dětí ve vinohradském kostele, s horlivou zbožností, kterou jsem si nějakým způsobem transformovala do svých vnitřních světů. Výsledkem byla kniha, kterou jsem tehdy za vydatné podpory Lídy léta psala (jmenovala se prostě "dílko"). Byla to dlouhá detektivní série, v níž byli vrahové nikoli zavíráni do vězení, ale vnitřně proměňováni s vydatným přispěním nadpřirozena. Myšlenka skutečné pomoci člověku, který má "temnou minulost", jeho proměny, byla pro mě nesmírně důležitá, byla tím, čím jsem léta žila a nesčíslněkrát si do ní promítala i sama sebe. Že byli hrdinové proměňováni vlastním utrpením je asi určitý ohlas některých klasických autorů, o kterém už většinou nevím, jak se ke mně dostal - částečně to ale bylo i přes církevní prostředí. Že při tom hlavní roli hráli upíři, bylo zřejmě důvodem, proč nikdo kromě Lídy (a možná mé třídní) nedokázal vnímat, o čem je vlastně řeč a proč je pro mě knížka tak důležitá. Neměli žádné negativní a už vůbec ne morbidní rysy. Prostě jen z nějakého důvodu dlouho žili, byli silně morální a velmi odhodlaní pomáhat druhým - vytvořili za tím účelem jakousi síť, která se rozšiřovala o ty, kterým už pomoženo bylo. Ten svět nepřežil (nenechala jsem si ani nostalgickou stránku z rukopisu na památku). Byl ale podstatnou částí mého života možná celé čtyři roky.

 

 

 

 

2. Carpe Diem

 

 

           

 

Po ukončení základní docházky jsem měla neuvěřitelné štěstí, že jsem byla navzdory dosti slabému "kádrovému profilu" (=naši nikdy nevstoupili do strany a byli středoškoláci, nikoli dělníci - maminka dokonce dcera advokáta) přijata na gymnázium (Na Zatlance, Praha-Smíchov), a to ještě ke všemu spolu s Lídou. Protože moje předchozí škola byla také na Smíchově, už jsem se pomalu zabydlela také tam. Díky větší volnosti jsem se začínala toulat i po Malé Straně, zejména po Kampě. Fascinovala mě poezie, kterou tam lidé psali křídou na zeď. Už ani nevím, zda byla protestní. Já ji vnímala jako romantickou a jednu velmi náladovou básničku jsem tam připsala.

            Stále ještě jsem nebyla dosti "in" (oblékala jsem se nemožně a zamilovávala se platonicky do lidí, kteří o to nejspíš ani v nejmenším nestáli; nebavily mě diskotéky, zato jsem měla moc ráda romantický svět tanečních a plesů; zkrátka a dobře, byla jsem velmi nemoderní, velmi nepubertální a velmi excentrická...) Změnil se ale kolektiv. Mnohem víc lidí bylo intelektuálně zaměřeno a někteří byli také lehce "cáklí". Zapadla jsem snáz než předtím.

A naše škola byla opravdu výborná - dodnes jsem, jako správný anglofil, hrdá na svůj "mateřský ústav s měděnou střechou", jak jsme mu láskyplně říkali. Díky němu jsem tím, čím jsem: je to až trochu děsivý pocit, jak moc. Můj třídní a češtinář, Jaromír Adlt, nadšeně podporoval moje spisovatelské pokusy a také moje rozhodnutí přečíst každou knihu, o které se učíme (nechme stranou, do kterého století jsem to dotáhla... ale nebylo to tak úplně marné). Přitom velkoryse ignoroval všechny moje úlety, které často hraničily s drzostí na jeho účet. Vyučující na střední škole musí být zvláštní lidský druh - vůbec si nedovedu představit, jak je možné něco takového zvládnout.

            Moje angličtinářka, Věra Choděrová, byla především obrovská morální autorita. Nikdy před nikým nepoklonkovala a nikdy se netajila svými názory na politiku, a přesto ji ředitel nikdy nevyhodil, protože byla nesmírně inteligentní a vynikající pedagog. Její hodiny byly vždycky originální a zajímavé, vždycky mě "chytly". Nechápala jsem lidi, kteří u ní dokázali "vyrušovat" - ale ocenili ji dokonce i takoví: celá třída jednomyslně ji pozvala na maturitní večírek, jako jedinou vedle třídního, a pak i na sraz po deseti letech.

            Co mi dala ona, je těžší specifikovat. Tak, asi mě něčemu z jazyka naučila :) (ne tak samozřejmá záležitost, po letech na druhém stupni, kdy jsme s Lídou každý povinný rozhovor předělávaly na detektivku a výborně se tím bavily a naše vyučující nás živě podporovala, ale nikdy nám nevysvětlila, proč slovíčka, která jsme si našly ve slovníku, vůbec neodpovídají...). Vydatně posílila moje anglofilní sklony. Dala mi odvahu překládat s jistou mírou nadhledu. ("Překlady jsou jako ženy," citovala nám kohosi, "jsou-li věrné, nejsou krásné, a naopak." Později jsem to musela zase trochu korigovat na druhou stranu, ale určitý druh "motoru" to rozhodně byl.) Ale také byla první, kdo mi v některých ohledech věřil ("Zaběhněte mi tam a tam, Renáto, vy to vyřídíte" - a zakřiknutá introvertní Renatka to k vlastnímu úžasu dokázala...). Ale především jsem asi ráda, že vůbec existovala a dosud existuje - člověk, kterého si můžu bez zábran vážit a milovat ho, mimo jiné právě pro jeho svéráz, se kterým ne vždycky souhlasím.

            Třetí člověk, který na mě v té době měl největší vliv, byla spolužačka, Jana. Intelektuálka (a se společnými zájmy - maminka ji doma citovala Erbena do té míry, že ji budívala slovy "vstávej, pane můj, chyba v odkladě" :). Trochu tajuplná. A neucházela se o přízeň kolektivu, naopak, nepouštěla si k sobě nikoho lacino, a přesto měla respekt. Hned na počátku prváku nás náhodou dala dohromady Schulzova kniha o Michelangelovi "Kámen a bolest". Je silně působivá sama o sobě, ale Jana ji dovedla ještě oživit tím, jakým způsobem z ní citovala a jak ji sama prožívala.

            Díky jejímu vlivu jsem strávila celou střední školu ve znamení renesance. Intelektuálně, tak, že jsem vstřebávala, co se dalo, ale i vnitřně. V té době už jsem nechodila do kostela: nerozešla jsem se s ničím ve zlém, ale prostě to pro mě ztratilo smysl. A občas jsem měla stavy hrůzy z nicoty, ale většinu času jsem dokázala spíš přijímat život intenzivně, s radostí. Kvůli své povaze a výchově doma jsem se nepustila do žádných nevázaností. Víno znamenalo dvě decky občas, kouřit jsem ani nezkusila. Prožila jsem dvě citově intenzívní lásky, krátké a prakticky bez fyzického sblížení, a pak si našla stabilní známost spíš "z rozumu". Ale teoreticky jsem neměla ani žádné morální zábrany. Moje předchozí já, pro které byly tak důležité, dočasně spalo pod přívalem nových dojmů.

            S Janou jsme jezdily na brigády na horskou chatu mýt nádobí. O poledním klidu jsme si navzájem četly oblíbené knížky... a byly tak utahané, že jsme při tom zpravidla usnuly. Ale jedna pro mě zůstala velmi vzácná, a to je "Soud posledního odvolání" mého oblíbeného detektivkáře E. S. Gardnera. Popisuje tam mimo jiné různé alternativní způsoby vězení, při nichž jsou uvěznění ne jen izolováni, ale skutečně inspirováni ke změně: moc mě potěšilo to číst. Ale hlavní část vyprávění tvoří zkušenosti z jeho vlastního života, kdy s partou podobných nadšenců pomáhali lidem, kteří se stali oběťmi justičních omylů. Většinou to znamenalo po léta vyjednávat s úřady nebo se pokoušet najít už značně "vychladlé" stopy na místě činu. Autor uzavírá své vyprávění až neuvěřitelnou lakonickou poznámkou, že mu vynaložená práce nepřipadá marná, protože se "několika lidem" pomoci podařilo.

            Z těch dob mám také vyhraněně pozitivní vztah k mytí nádobí v každé podobě a nezapomenutelný zážitek s šéfkuchařem, který měl urostlou postavu, hustý, vlnitý černý vlas i vous a když balancoval na prkýnku nad břečkou, která vzlínala ze špatně fungující kanalizace, opakoval si do taktu k míchání guláše vulgární slovo, které vyřčeno jeho hlasem znělo opravdu krásně. Také od té doby vím, že připálená krupicová kaše se v podstatě nedá jíst (prožily jsme malebnou historku s panem vedoucím, který pěnil, když ji rekreanti s těmito slovy vraceli, tvrdil, že kdyby si do ní dali dost cukru se skořicí, všechno by se zvládlo, posléze si sám nabral, hojně posypal cukrem se skořicí, ochutnal a pronesl jediné: "Ta kaše se nedá žrát.")

            Poměrně pozdě, možná, někdy kolem šestnáctého roku života, se mi proměnil i vztah k rodičům a k "lidem s autoritou" vůbec. Snad proto, že jsem si maminky vždycky tolik vážila a její mínění pro mě tolik znamenalo, mi teprve na střední škole došlo, že to je člověk jako já, že něco cítí a něco potřebuje, že ji můžu chápat. První krůček směrem k empatii... a zpětně se vidím jako opravdu hodně, hodně natvrdlá...

            V šestnácti letech jsem také dostala druhého sourozence (asi rok předtím jsem vyprávěla našim sen, že se nám narodila holčička Lucinka, a vím, jak se mi smáli), prožila první opravdu velkou lásku (netrvala déle než pár týdnů a bylo to tak dobře) a snad díky tomu vnímala sestru skoro jako své vlastní dítě. (Vždycky jsem toužila po manželství a po dětech, na rozdíl od Jany, která procítěně tvrdila, že děti nechce a že je nesnáší).

            Zároveň jsem dostala ještě jednu sestřičku. Starý Vlasák, kterého jsem krátce vídala kolem čtrnáctého roku svého života, když měl jednu vážnější známost, tentokrát opravdu na dost dlouhou dobu zakotvil - a byla to znovu jeho žena, kdo inicioval setkání se mnou. Už to tak zůstalo. Nechodila jsem k nim na návštěvy za ním, ale za ní. Jmenovala se Natálie, byla Ruska, zřejmě ze severnějších končin, protože měla plavé vlasy a hodně zvláštní - třebaže krásnou - tvář s výraznými lícními kostmi. Trochu psala, zajímala se o otázky smyslu života a dalo se s ní hodně dobře povídat. Neměla doma tak přísný pořádek jako maminka, ale nezapřela ani při tom smysl pro krásu a harmonii. Prožívala své vztahy velmi vášnivě, třebaže se asi chtěla dostat "co nejzápadněji" třeba i s jejich pomocí. Měla trochu jiné morální zásady než naši, ale některé byly podobné a velmi na nich lpěla ("kdybych měla dělat po nocích, moje děti budou studovat"). Dokázala napůl hladovět na zájezdech do Ruska, aby si mohla koupit jedinou ikonu, a pak ji vnutila prvnímu, kdo ji pochválil (aniž by ji vůbec chtěl). Maminka na ni možná trochu žárlila, ale neměla proč. Našla jsem tam něco jako alternativní domov, rozšířil mi obzory, ale tím víc jsem milovala ten vlastní.

            Kromě malé Barborky, která se narodila v podstatě zároveň s Lucinkou, měla Natálie ještě dvě děti z prvního manželství. Mladší z nich, Lenka/Elsa, podědila její šarm i životní moudrost. Ještě jsem se s ní viděla o řadu let později, když s půvabem a elegancí zvládala postižené dítě a život na postupně renovovaném statku na Vysočině.

            Ale scházely jsme se i dřív, v době, kdy Else bylo kolem osmnácti a já měla první dítě. Elsa se v té době octla dosti brzy na vlastních nohách. Nepotřebovala ve mně náhradu za matku, byla svá a byla vyrovnaná, ale dělalo nám oběma radost se scházet. Učila jsem ji trochu anglicky a hlavně žasla nad její bezbřehou kreativitou. Dlouho jsem měla bundu, kterou mi ušila, ozdobenou množstvím výtvarných nápadů, vzniklých jen neobvyklým střídáním dvou materiálů a množstvím skrytých kapsiček. Jednou malovala na kousky silné kůže mikulášské gratulace všem svým kamarádům. Ptala jsem se jí: "A tohle chceš hodit do schránky?" Odpověděla: "Jo, a ještě tam nakreslím známku." Jak řekla, tak udělala. Hodila ty nepravidelné kousky kůže jen tak bez obálky do pošty a na každý nakreslila ozubený čtvereček s nápisem "známka" a cenou. Na obrázku byl Mikuláš na lyžích a dadaistická básnička, kterou ještě i tentokrát ocituji v plném znění:

            "Mikuláš na lyžích ujíždí

            ne zrovna tempem hlemýždím.

            Čert zas z pekla hrabe se,

            Mikuláše lekne se."

            Vedly jsme i filosofické rozhovory (ona první mi řekla, a možná nezávisle vymyslela, moudrost, která vedla ke konverzi anglického krále Edwina: v jeho příběhu je vyjádřena podobenstvím o vrabčákovi, který za chladné zimní noci proletí světlem a teplem hodovní síně. Elsa to vyjádřila tak, že Bůh určitě musí být, protože bez něj by lidský život ve srovnání s nekonečností toho, co bylo před ním a bude po něm, by byl "jen kratičkým zpestřením vlastní neexistence".)

 

 

3. Bod obratu

 

 

           

 

Přišla maturita, ze které jsem byla týdny v takovém stresu, že mě rozbolely zuby (jinak zdravé). A pominula jako loňský sníh. Kromě hřejivé vzpomínky na to, jak i ten největší "metr", a třeba i takový, který mě neměl zrovna v lásce, dovedl začít být lidský a pomoci, nesmím zapomenout ani na pocit, který člověk má, když stojí při stužkování uprostřed jemňounce zvonícího deště drobných, házených z balkónu. Škoda, že už to dnes tak málo maturantů zažije... hmotný zisk není všechno.

            Jako překvapení po návratu z maturity mi naši připravili lampiony, rozvěšené po celé kuchyni. Společně jsme pod nimi tančili jako v námořnické hospodě.

 

            To byla taková barvitá a hezká tečka za obdobím mého života, kdy jsem měla nějaký jasný cíl a bezpečné hranice. S přihláškami na vysokou školu už se štěstí nedostavilo. Franta mi sehnal práci pomocné síly u spojů. Celkem příjemná a nenáročná, nemohla jsem si na nic stěžovat. Ale nebylo v ní nic, co by mi dávalo jakýkoli smysl, a představa života, který bude takovýhle dlouhá léta, po která se člověk bude těšit jen na odchod do důchodu (aby se pak začal těšit na co? na smrt?) byla dost ubíjející. Zároveň jsem v té době ukončila přes rok trvající známost. Bylo to rozumné řešení, ale moje neutěšené pocity pochopitelně ještě umocnilo.

            Stále ještě jsem psala. Moje gymnazijní období se vyznačovalo dost velkou poetickou kultivovaností, za kterou nejspíš vděčím dobrým vlivům té doby a spoustě klasiky, kterou jsem do sebe nalila - i když moje zkušenosti zatím nestačily na to, abych vytvořila jinou zápletku než slabou: vlastně nekonečné opakování téhož vysněného milostného vztahu. Občas se ve mně kmitla nějaká ta vážnější myšlenka z předchozích dob, jednou to dokonce skončilo gramofonovou deskou a čestným uznáním v jakési soutěži (obsahem povídky byly předsmrtné halucinace člověka, který přejel psa a vyčítá si to), ale to byly výjimky. Vše kulminovalo zážitkem, který mi zpětně připadá až trochu přízračný. Byl to obvyklý milostný příběh, odehrávající se na jakémsi plně fantaskním "onom světě". Ale ten text byl nezvykle dobrý. Dokázal se úplně odpoutat od logiky a vyjadřovat se v jednoduchých scénách, které byly stručné, plné humoru a vysoce symbolické. Byl stoprocentně poetický, jedna metafora naprosto přirozeně sledovala druhou, každé slovo na svém místě. Ještě o několik let později, když už jsem obsah viděla jako "ohraný" a četla celou věc naposled před tím, než ji vyhodím, jsem se té formální kvalitě divila. A mohla jsem tak činit bez falešné skromnosti, protože psaní šlo tehdy podivně snadno. Vše vznikalo jakoby samo. Dodnes nemám tak úplně pocit, že jsem to psala já.

            Rozhodně jsem tedy stále ještě psala, a četla, na tom se nic nezměnilo. Ale teď se dokonce i tahle moje útěcha začala obracet proti mně. To bylo tak: během té delší známosti v druhé polovině střední školy jsem se se svým hochem sblížila i fyzicky. Neměla jsem vůči tomu žádné zábrany. Jestli mě ohledně těchto záležitostí "kdysi" v kostele něco učili (a oni možná ani neučili, protože byli při výkladu desatera pro děti v tomto bodě natolik taktní, že to znemožňovalo jakoukoli srozumitelnost), tehdy už jsem dávno měla názor, že ani moje víra, ani moje svědomí nejsou v mé moci - že musím dělat, co je pro mě spontánní. A aniž jsme si to sebeméně uvědomovala, spontánní pro mě bylo, co říkala moje kultura. Co se psalo v Mladém světě. Když je to opravdu velká láska a trvá přiměřeně dlouho, má se člověk s druhým intimně sblížit. Přesně tak jsem to udělala. Žádný problém.

            Jenže moje svědomí mi provedlo ošklivou věc: nemělo námitky předem, ale začalo je mít potom. Nevím proč. Začalo to už před ukončením známosti, ale pokračovalo to i pak vesele dál. A vrcholným čtenářským zážitkem té doby byla jako naschvál Kristýna Vavřincová, která vše ještě mnohokrát umocnila. Cítila jsem se jako člověk, který nenapravitelně něco zpackal, a poměrně dost času jsem se nad tím trápila.

            Občas jsme se v té době vídaly s Janou, kterou ohledně školy postihl podobný osud (prodávala tuším vstupenky na Hradě) a měla z něj podobné pocity. Pak, těsně před koncem roku, Jana zazářila. Díky své práci v kase poznala úžasného mládence, který je jiný než všichni ostatní, chová se k ženám romanticky a galantně... nedá se říct, že bych jí ho záviděla, protože člověk chce, aby jeho nejbližší kamarádi byli šťastní - ale přála jsem si, aby měl dvojníka).

            Nu, netrvalo ani čtrnáct dní a Jana prohlásila, že tu známost končí, a vypadala docela kategoricky: nepřipouštěla jinou možnost. Mládenec byl ale jiného názoru a nepřestával o ni usilovat. Protože můj bývalý hoch se dosud také s rozchodem nesmířil, slovo dalo slovo a domluvily jsme silvestrovský večírek s tím, že si na něm partnery vyměníme. Vše proběhlo dokonale hladce a do nového roku jsme obě vstupovaly s novými nadějemi po boku vysněného hocha.

            Dál už to tak hladce nešlo, ani jedna ta známost nepřežila následujících čtrnáct dní. Do té doby se ale stačily odehrát dvě věci, které pro mě byly dost klíčové. Zjistila jsem, že můj nový hoch chodí každou neděli do kostela, a zkusila jsem jít s ním, se střípkem naděje, že by mi to třeba zas nějaký smysl dávat mohlo. Tím "kostelem" byly dnes pověstné Maniny: do kostela v pravém slova smyslu měly skutečně daleko, byl to malinký přízemní byt v holešovickém činžáku, upravený na modlitebnu. Ale moje naděje nebyly marné už jen proto, že tehdy sbor ještě naplno patřil pod CČE (evangelickou církev) - a evangelické bohoslužby byly úplně jiné než husitské. Místo dlouhé liturgie v archaické řeči se dály samé jasné a srozumitelné věci: písničky (přezpívané vždy v celku, nikoli rozkouskované na sloky), modlitby, čtení z bible, kázání.

            Ve chvíli, kdy jsem se zúčastnila poprvé, ještě nikdo netušil, co přijde. "Mládež" by se byla dala spočítat na prstech jedné ruky. Ale mladý vikář (Dan Drápal) byl nejspíš ideální, a dost možná i tou jedinou osobou, která mě mohla ve víře nějak ovlivnit. Vysoce inteligentní, ale praktický a srozumitelný. Čerstvý konvertita, velmi přesvědčený o své víře, a přece schopný a ochotný se podívat na věc z více úhlů, očima leckterého člověka. Dovedl pochopit, jak to druhý myslí, a často mu to dovedl také dát najevo způsobem, který byl cítit. Jeho výrazným obdarováním byla a dodnes zůstala láska k bibli a schopnost ji živě, ale zároveň věrně vykládat. Jeho kázání byla něčím, proč mi opravdu stálo za to začít znovu chodit do kostela. Neměla jsem nejmenší pochybnosti, že to ten smysl opravdu má!

            Druhý zážitek během mé krátkodobé novoroční známosti byl méně vnější a hůře pochopitelný.

            Svému novému mládenci jsem o svých předchozích vztazích, po týdenním kontaktu, pochopitelně nesvěřovala nic. Tím méně o současných problémech s tím spojených. Nemohu napsat "nic nevěděl", ale z mé strany neměl sebemenší informaci. Jeden večer mi volal do práce. Byla jsem tam sama a zabývala se svými výčitkami svědomí. To téma jako obvykle nepřišlo na přetřes. Chvíli jsme spolu vedli povrchní zamilované řeči. Pak, bez nejmenší souvislosti, pronesl na mou adresu - latinsky - rozhřešovací formuli. Proč, nevím. Naše známost byla tak krátká, že jsem se ho nestihla ani zeptat. (Studoval teologii, pravda, avšak evangelickou!) Ale znovu: bylo to pro mě jako šité na míru. Bez toho okamžiku jsem se byla schopná trápit výčitkami stále dokola. Prostě požádat Boha o odpuštění nebylo "pod mou důstojnost". Zkrátka mě to ani nenapadlo. Teď najednou to bylo tady - přišlo to samo, aniž jsem požádala. Všechno může být napraveno. Všechno může být zase v pořádku. Úžasná naděje.

            Nepřestala jsem chodit do sboru (tak se v evangelické církvi říká "kostelu", přesněji řečeno komunitě věřících), když novoroční známost vzala za své. Brzy už nejenom kvůli smysluplným bohoslužbám, ale i kvůli rodícím se přátelstvím. V Danovi jsem našla povzbuzovače, který pokračoval tam, kde Věra Choděrová přestala. Dal mi číst Letopisy Narnie a když jsem spontánně kousek přeložila, demonstrativně hodil svůj (pravděpodobně mnohem lepší) překlad do koše. Poznala jsem i lidi, kteří nebyli tak empatičtí jako on, i když v misijní horlivosti ho ještě předčili. Ve víře mi nedali nic: moje zakřiknuté introvertní já jim leccos odkývalo, ale tušilo přitom, že vlastně vůbec nechápe, co po něm chtějí, a oni že nechápou, že to nechápe. Přesto to byli krásní lidé, které jsem měla upřímně ráda.

            Kdo mi něco dal, bylo několik studentů přírodovědy, kteří uspořádali přednášku o tom, že evoluční teorie je jen teorie a že existují i alternativní výklady. Možná jsem tomu přikládala větší význam, než jsem měla. Oni sami nejspíš taky od té doby ušli kus další cesty. Přesto si myslím bylo neoddiskutovatelně dobré podívat se na věci z většího nadhledu. A setkat se s lidmi, kteří byli chytří, přírodovědecky vzdělaní a přitom věřící bylo značným povzbuzením.

            Hodně věcí jsem vstřebávala nepřímo, tím, že jsem naslouchala rozhovorům jiných (bylo to pro mě přirozenější než přímá konfrontace). Jednou jsem byla u toho, když padla otázka: "Kdybys v tuhle chvíli umřela a stála před nebeskou bránou a Bůh se tě ptal, proč že tě má pustit dovnitř, co bys odpověděla?" V duchu jsem si představila tu situaci a vím, že mi připadalo irelevantní mluvit o čemkoli z vlastního života. Bůh je Bůh. Jestli mě chce mít u sebe, je to něco naprosto nepředstavitelného - a jediným důvodem, proč to kdy může udělat, je ten, že mě tam z nějakého důvodu... z lásky... sám chce. Prošla jsem od té doby všelijakými krizemi víry a spoustou strachu a zklamala sama sebe mnohem víc, než bych byla považovala za možné, ale tohle pořád nějak tak zůstává mým vyznáním. Připadá mi to... jediné logické.

            A já toužím po něm. Vím, že bez něj je můj život jen životem toho Edwinova vrabčáka, kratičké zpestření vlastní neexistence. V nejlepším případě. Přála bych si, aby mi dal na vybranou. Přežít tak jako tak, a smět volit, jestli s ním budu v nějakém kontaktu nebo ne. Jak ráda bych mu řekla, chci být s tebou, i když se nemusím ničeho bát. Chci být s tebou, i když i jinak bude všechno ideální. Jsi úžasný, jsi stvořitel vesmíru, autor všeho... včetně nesčetných kreativních možností v nás samých, v našich duších. Nechci se o nic bát a nic potřebovat - prosím daruj mi to, abych tě mohla milovat.

 

4. Setkání s moudrostí

 

 

            V těch prvních dobách obnoveného seznamování s křesťanstvím sehrály - jako ve všem ostatním - dost významnou roli knížky. Za mnohé vděčím Letopisům Narnie, proto se k nim ještě vrátím. Ale úplně první, a možná důležitější, byla Trobishova kniha "Dva středy, však jeden kruh", pojednávající o křesťanském pojetí manželství. Dokonce navzdory tomu, že v ní příběhy tvořily jen asi polovinu obsahu, vedle učení. Přesto v ní bylo evangelium ve velmi svěží a silné podobě; ale navíc mi otevřela oči i v jiném ohledu: vysvětlila mi, proč manželství není jen "cár papíru". Do té doby - navzdory všem vnitřním zápasům, navzdory tomu, že jsem nikdy nepěstovala známost, kterou bych neplánovala skončit manželstvím - jsem stále ještě nechápala. Svatbu jsem vnímala jen jako jakýsi úřední přívěšek toho, co je opravdu důležité, to jest vztahu. Teď poprvé jsem ji začala vidět jako organickou a neodmyslitelnou součást vztahu samotného. Nechalo to ve mně trvalé vědomí, že Boží pravidla jsou moudrá: ne něco vnuceného, ale něco dobrého pro život, ať to tak na první pohled vypadá nebo ne.

            Bylo to jakýmsi předznamenáním toho, co se začalo dít pak: během roku nebo dvou se můj život docela dramaticky proměnil ve všech podstatných oblastech. Bylo to zároveň nadpřirozené i naprosto přirozené, a nějakým způsobem to vždycky začalo tím, že jsem dala přednost Boží moudrosti před svou vlastní. Nešlo ani tak o konkrétní biblické texty, jako o celkové zásady (to je něco, co mi také "zůstalo" dodnes: nestavím ani tak na jednotlivých textech jako na jejich celkové souhře. Někteří lidé by možná považovali moje přesvědčení za neortodoxní, ale koneckonců, pokud má bible platit, tak jedině jako celek - a Kristus sám svůj vlastní život bral podobným způsobem...). Oč šlo:

            Jako první se stalo, že  jsem prožila nejsilnější citový vztah ve svém životě. Sáhl si na to, na čem mi kdy nejvíc záleželo: šlo o člověka, s nímž jsem si rozuměla intelektuálně i intuitivně, vnímali jsme věci podobně, často jsme si nemuseli nic vysvětlovat. Co víc, nežádal po mně statečnost. Od většiny lidí, kteří pro mě byli důležití, jsem vnímala, že by něco takového ode mě potřebovali, ať už to formulovali nebo ne. Maminka, jinak nejlepší kamarád a útěcha mého života, v tom byla explicitní. On ne. Říkal mi, "klidně plač, Bohu je každá naše slza vzácná". To jsou momenty, kdy skutečně dostávám sílu statečná být :). Jenže ten vztah měl zůstat "nenaplněný" a oba jsme to věděli. Kdyby to znamenalo, že ten druhý je šťastně zadaný, asi bych byla myšlenek na něj z větší části ušetřena. Jenže on byl zadaný velmi nešťastně, takže se nabízela otázka, co by vlastně bylo lepší pro obě strany (mimomanželský vztah pro mě samosebou ani teď nepřipadal v úvahu, ale dokázala jsem snít o tom, že by mohl být šťastný v manželství se mnou - až teď zpětně to vidím jako silně nepravděpodobné). Vždycky jsme byli tak korektní, že teprve asi po třiceti letech jsem se dozvěděla, že by možná o mě byl také do jisté míry zájem měl. Ale to neznamená, že ve mně nic nebylo, že jsem nevedla marný a někdy i zoufalý zápas s vlastními pocity a myšlenkami.

            Nemohu tvrdit, že jsem v tom zažila zázrak, ale prožila jsem si, že mám v sobě něco, co opravdu nechci, a nevím, co s tím. Volala jsem k Bohu v tísni. A mnohem dřív než po klasických třech letech ve mně začal proces proměny, díky kterému dávám slovo "nenaplněný" do uvozovek. Nezaložili jsme rodinu, ale ta láska pro mě byla plodná. Stála jsem při něm léta v modlitbě, s dost velkým nasazením a přitom s plným vědomím, že mezi námi nikdy nic nebude. Samozřejmě, odpovídalo to mé vlastní nezralosti a nezkušenosti, která nemohla tušit, kolikrát by si musela odříci citové naplnění právě tehdy, kdyby vztah skončil manželstvím. Ale pro člověka, kterým jsem byla, si nedovedu představit hlubší a dramatičtější proměnu, a má pro mě smysl dodnes.

 

            Druhá změna proběhla v otázce zaměstnání. Začala jsem cítit, že by si ho člověk měl vybrat ne podle toho, co by ho bavilo a zajímalo, ale především podle toho, čím může prospět druhým lidem. Tehdy to mělo konkrétní podobu, na základě rad některých lidí jsem si začala myslet, že bych možná měla pracovat v mateřské školce. Do ničeho se mi nechtělo míň, ale uznala jsem, že by zásada života pro druhé - ne pro sebe - mohla být moudrá. Ukončila jsem zaměstnání u spojů s tím, že si najdu místo ve školce... a přišel šok, protože to vůbec nebylo možné. Neměla jsem kvalifikaci, k tomu, abych si ji mohla doplnit, jsem už byla dva měsíce přestárlá, a na studium při zaměstnání by mě přijali jen v případě, že bych už měla místo... Zažila jsem stav bezradnosti, bez školy a bez práce. Nakonec jsem víceméně z nouze vzala zaměstnání v pečovatelské službě u starých lidí. Do té doby mě nikdy ani nenapadlo, že by něco takového mohlo existovat. První týdny byly velmi těžké. Ale o těch zbývajících asi šesti letech nemohu říci nic menšího, než... že mě ta práce opravdu velmi bavila a zajímala.

            Oficiální název lidí, o které jsme se starali, byl "pacient". Nikdy jsem se nedonutila používat to slovo. Říkala jsem o nich "zákazníci" - ve skutečnosti to byli přátelé. Co by mi práce s dětským kolektivem nikdy nedala, to se zde nabídlo samo: s každým tím člověkem jsem měla vztah mezi čtyřma očima. To odpovídá způsobu, jakým jsem schopná fungovat.

            Nemohu tvrdit, že každý mou nabídku přátelství vesele přijal. Jsou mezi nimi lidé, s nimiž jsem kontakt nechytla. Zažila jsem podezíravost a nejrůznější negativní vyladění. Brečela jsem kvůli nim v chodbách holešovických činžáků (když jsem si zrovna nelehala na schody, abych ulevila bolavým zádům). Ale i v tom jsem zažila změny. Někdo opravdu slyšel, jak mu sousedé chodí v noci schválně zvonit na zvonek, aby ho trápili. Když jsem dojednala přestavbu zvonku na možnost vypnutí (v tomhle mi vypomáhal brácha), opravdu to přestalo.

            Je potřeba mít na paměti, že lidé, o které jsme se starali my, nutně neměli za sebou nejšťastnější život: jinak by měli rodinu a nepotřebovali nás. Buď nenašli partnera a zůstali sami, nebo zakusili smrt vlastních dětí, nebo je děti ve stáří opustily, což nejčastěji znamená špatný vývoj vztahu a neshody. Proto není divné, že na jednoho pozitivně vyladěného člověka připadalo deset jiných (i kdyby se další potíže, spojené s vysokým věkem, nechaly stranou). Ale zažila jsem i ty pozitivně vyladěné. Dodnes je ve mně velmi živý celkový dojem: "duše" člověka není totéž, co jeho inteligence. Naopak, "duše" člověka vyjde na povrch právě tehdy, když inteligence, a s ní spojené zábrany, začínají slábnout. Někdy pak tímhle způsobem "vyplaval" strach, nebo hořkost - to bylo jen pochopitelné. Zázrak byl, že to mohla být i láska. Jedna stará paní, když dostala důchod, šla ho vnutit sousedům se slovy "jsme sice chudí lidé, ale tohle vám ještě dát můžeme". Vždycky jsem ji zažila srdečnou a přívětivou, takové sluníčko.

            Druhá, na kterou vzpomínám jako na někoho nesmírně vzácného (jmenovala se Františka), za sebou měla dlouhá léta častého pobytu v nemocnicích, spojeného s někdy dost výraznou "smůlou". V podstatě si na ni ani nenaříkala: brala ji prakticky, jako fakt. Stejně jako to, že pokaždé, jakmile se dostala z nejhoršího, vyskočila a šla udělat pro lidi kolem sebe, co potřebovali. Například jim vypomoci s osobní hygienou místo nefungujícího zdravotnického personálu. Jejím dominantním rysem byla čistota, na všech myslitelných rovinách. Brala život bezelstně a přímočaře, z ničeho nedělala vědu, komunikovala otevřeně, a svoje prostředí i sebe měla vždycky upravené.

            Ale co záleželo na tom, že někdo dával najevo v první řadě třeba tu hořkost, nevyrovnanost s věcmi, které ho potkaly, problémy ve svých vztazích - když měl na to většinou stokrát právo? A tím víc, co záleželo na úbytku inteligence, nebo dokonce jen na faktu, že už se nemůže o sebe postarat? Slyšela jsem už tolikrát děti mluvit o rodičích, jako by přestali být lidmi jen proto, že zestárli. Stali se někým nižším, někým potřebujícím péči, potřebujícím, aby mu okolí dávalo najevo, že je ještě něčím užitečný. Jenže oni opravdu měli potenciál být užiteční! Byly chvíle, kdy dávali lásku, zájem, srdečnost, nepříjemnostem navzdory. Měli svou zásobárnu vzpomínek a zkušeností. Vyprávěli mi věci, které do té doby byly jen dějepis (to jsem samosebou měla i ve svých vlastních prarodičích, ale tohle bylo několik dalších velmi různých životů, dar navíc. A vzpomínky na život za Rakouska-Uherska, jak je podávala nestrojená, lakonicky se vyjadřující Františka, pro mě jsou dodnes skoro něčím, co jsem si sama prožila). "Moudrost stáří" není výmysl, kterému se dnes už nevěří. Je jen potřeba se po ní trochu v tom druhém dívat.

            Nemyslím si, že jsem jim vždycky dávala, co potřebovali. Moje nejhorší chyba byla ukvapená snaha verbálně "utěšovat", pokoušet se je převádět z negativních myšlenek na pozitivní - místo abych jim nechala dost prostoru na to, aby se svěřili, a dala jim empatii beze slov. Snad mi to jednou odpustí. Ale sdíleli jsme spolu kus života. Máme společně přečtené knížky, společně vyrobené věci, společně oslavené narozeniny. Máme chvíle, kdy jsem něco pozitivního pro ně znamenala, jako kamarád, a chvíle, kdy podrželi oni mě v nějakém trápení. Máme drobné společné tradice a sdílený humor. Něco jsme si dali, navzájem, a bylo to dobré.

            Díky práci jsem zažila, že Boží moudrost je "funkční" i tam, kde na první pohled působí nezvykle - pro mě to bylo v otázce vztahů k "nepřátelům". Narazila jsem na lidi, na kterých jsem poznala, že mě nemají rádi, přestože jsem ani neměla příležitost jim něco "provést" (častěji mezi kolegy nebo vzdálenějšími spolupracovníky než mezi "zákazníky"). Nesu takové věci dost těžce. Dřív bylo normální si na ně někomu stěžovat. Nebo si z nich dělat ne příliš přívětivou legraci, ať už jen sama v sobě, nebo s někým. Nebo se nad ně cítit povznesená, někdo lepší (inteligentnější). Teď mi začínalo docházet, že to jsou lidi jako já. Že určitě, i když o tom nevím, mají své problémy, svá trápení, a stejně jako mně se jim nechce trpět, nebo dokonce zemřít. A tak jsem začala vyhledávat tiché koutky holešovických činžáků i proto, abych ve chvíli, kdy cítím jejich nepřátelství, reagovala modlitbou za ně.

            Nemodlila jsem se vůbec, aby mě začali mít rádi. Jen za jejich potřeby. Vyloženě mě překvapilo, když mě opakovaně začínali mít rádi. Neznám z té doby jediný případ, kdy by k tomu nedošlo. Ale dodnes to neberu "prospěchářsky". Je zkrátka a dobře fakt, že všichni jsme lidi a všichni nějakou tu modlitbu - nebo dejme tomu, aby nám někdo přál dobro, ne zlo - občas potřebujeme. Vím, jak málo toho psychicky zvládnu. Nechtěla bych zažít nějakou těžkou zkoušku v téhle oblasti, stejně jako v kterékoli jiné. Ale přesto mi dodnes připadá modlitba za "nepřátele" normální a přála bych si, aby mi vydržela (i když se modlím i za to, aby nikdy nebyla potřeba).

 

            Třetí oblast, která se radikálně proměnila, byl vztah k Frantovi. Nikdy jsme spolu neměli špatné vztahy, to ani dost dobře nešlo. Ale až do mých dvaceti let si vůči mně držel odstup "nečlena rodiny". Dával najevo, že necítí právo mě vychovávat, všechno obracel v humor a jakoukoli "vážnou záležitost" nechával mamince. Teď jsem ho (na základě některých novozákonních textů) začala brát jako "hlavu rodiny" - a zjistila, že si v té roli vede překvapivě dobře.

            Když jsem začala často chodit do kostela, nebyli naši zrovna dvakrát nadšení. Maminka mi občas dala najevo, že jí vadí, že jsou pro mě "cizí lidi" důležitější než ona (nikdy nebyli, ale tehdy to tak vnímala). Ale myslím, že nejvíc oběma vadilo, že jsem nešla studovat. S tím jsem samozřejmě nemohla nic dělat, ale já to ještě "schvalovala". Našla jsem se v nekvalifikované práci. A to pro ně nebylo v pořádku.

            Během času se ke mně moje rodina připojila. Maminka mnohem dřív než Franta. Dal si záležet na tom, aby se nedával nikým ovlivnit a měl svoje vlastní názory. Jenže ty názory byly ve větší harmonii s biblí, než sám tušil. Nečetl ji, ale někdy se strefil skoro doslova. Nebo vystihl podstatu věci ("kdyby Bůh byl, nevím, proč by neudělal to a to"). Ale v tomhle bude nejlepší dát slovo jim samotným v rozhovorech, které jsem s nimi kdysi "natočila" pro církevní časopis:

 

 

Hanka

 

Když se teď ohlížíš zpátky, jak hodnotíš čas, který jsi věnovala výchově dětí? Není ti líto, že ses víc nevěnovala své práci, zájmům, sama sobě?

 

To rozhodně ne. Kdybych mohla vzít něco zpátky, byla by to nezralost, nedostatek zkušeností a informací a asi také zakotvenosti ve víře, s jakými jsem vstupovala do manželství a do prvního mateřství. U dalších dětí to už bylo úplně jiné.

 

Byl pro tebe čas, který jsi věnovala dětem, v něčem obohacením?

 

 

Určitě. Člověk se stává zodpovědnějším, hlavně v těžkostech, které s dětmi prodělává. Učí se také rozumět druhým, dokonce i dítěti, které mu nemůže ještě nic říct. Teď umím doopravdy mluvit i s cizími dětmi, dokážu s nimi navázat rozhovor tak, že to pro ně něco znamená a skutečně se mnou komunikují. Ráda si povídám s dětmi.

 

Měla jsi při výchově dětí nějaké zásady, cíle, něco, pro co ses vědomě předem rozhodla a pak jsi to uskutečnila?

 

Vždycky jsem kladla velký důraz na spolehlivost a pravdomluvnost. Důvodem byly některé moje špatné zkušenostmi s lidmi, kteří lhali a nedrželi slovo – z domova jsem na něco takového nebyla zvyklá, vždycky mě to úplně zaskočilo. Proto jsem svoje děti možná až trochu příliš přísně vedla k tomu, aby vždycky mluvily pravdu. A mám z nich radost, všechny jsou zvyklé držet slovo, mají pocit odpovědnosti. Je to příjemné mně samotné a myslím, že i jejich partnerům a lidem v jejich okolí. To mi připadá nesmírně důležité.

Vždycky jsem si také přála, aby dosáhly lepšího vzdělání, než jsem měla příležitost dosáhnout já. To se mi nepodařilo, ale myslím, že to není mou vinou.

Také jsem se vždycky snažila, aby moje děti byly vychovávané ve víře. Já sama jsem takovou výchovu neměla – babička s námi chodívala do kostela, ale po její smrti  a také díky ustavičnému stěhování, které jsme byli nuceni podstupovat, s tím byl konec. Cítila jsem to jako chybu, tak jsem se to snažila napravit a posílala jsem děti do kostela.

 

Sama jsi tam nechodila?

 

Věděla jsem, že děti tam mají dobrou péči, ale se setkáními pro dospělé to bylo jiné. Připadala mi moc formální, studená. Občas jsem tam šla, ale nic mi to nedávalo. Chybělo mi tam zázemí, přátelská atmosféra – teď je to jiné.  Ale celá ta léta jsem se každý večer modlila a byla jsem věřící, i když to možná nebyla tak hluboká víra, jak by bylo potřeba.  Až pak jsem prodělala jednu nepříjemnou zkušenost, která mi pomohla vidět věci v novém světle.

 

Můžeš nám o ní vyprávět?

 

Stalo se to, když mému nejmladšímu dítěti byly čtyři roky. Mělo úraz na sáňkách a v nemocnici mi řekli, že je to velmi vážné, že bude muset strávit několik týdnů v sádrovém lůžku a takové věci. Bylo to pro mě něco hrozného.  Ale mnoho lidí to vědělo a modlilo se. Druhý den dělali v nemocnici nový rentgen a hlásili mi, že první snímek nebyl v pořádku a že dítě má jen lehčí úraz, takže bude moci jít za pár dní domů. Nejdřív jsem si myslela, to je ale nezodpovědnost, napovídají mi takové příšerné věci a ani se nenamáhají udělat pořádně snímek. Až potom, po rozhovoru s lidmi, kteří se za to modlili, jsem pochopila, že to byla vyslyšená modlitba; začala jsem věřit, že Pán Bůh může udělat i takovou věc.

 

Povzbudilo tě to k modlitbám?

 

Samozřejmě, od té doby se modlím za všechno, a především za svoje děti – kdykoli jsou nemocné nebo mají nějaký problém, třeba se sháněním zaměstnání, ale i za všední starosti třeba s domem a podobně. Když hned po takové modlitbě přijdou řemeslníci, kteří předtím nebyli k sehnání, a pustí se do práce, věřím, že i to je od Pána Boha.

 

Vidíš při výchově dětí nějakou hranici, za kterou už jim nemůžeme dát, co by potřebovaly, a musíme to nechat na Bohu?

 

Jakmile si člověk přestane vědět rady, vždycky bych se za to modlila.

 

A ještě poslední otázka: Chtěla bys něco doporučit mladým rodičům z našeho sboru – něco, na co by určitě při výchově dětí neměli zapomenout?

 

Ne. Jak se tak na ně dívám, vstupují do rodičovství mnohem připravenější než já – určitě vědí všechno, co potřebují.

 

 

 

 

Franta

 

Mohl bys nám povědět, co pro tebe znamená víra mimo kostel, v běžném životě?

 

No, podívej, já tu víru nemám nějak zvláštní – myslím, že takovou má hodně lidí. Já tedy samozřejmě na sto procent věřím v Boha, ale nevím, jestli mi pomáhá, třeba když zatloukám hřebík – jestli se můžu modlit, abych se nepraštil do prstu. Tak se nebudu modlit, Pane Bože, teď musím zatlouct padesát hřebíků,  dej, ať se nepraštím - ale budu si dávat pozor.

 

A kdybys to zkusil vzít z druhého konce – ne co pro tebe víra neznamená, ale co pro tebe znamená?

 

Já to posuzuju podle toho, co vidím u svých kolegů, a musím říct, že ten můj život je podstatně jiný. Moji kolegové většinou patří do jedné ze tří kategorií: buď nevěří vůbec a jsou vůči církvi nepřátelští, nebo nevěří vůbec a jsou vůči církvi  neteční, nebo jsou víře  tak trochu příznivě naklonění, nechávají si ji v záloze pro jistotu – co kdyby na tom přece jen náhodou něco bylo. Když to porovnám se sebou, vidím, že mě víra pomáhá v každodenním životě a

pořád. Já samozřejmě znám desatero a podobné věci, ale jako bych to vlastně ani znát nemusel, mám to v sobě tak nějak zakódované – pokládám za samozřejmé, že člověk určité věci nedělá. Tím nechci říct, že by člověk neměl sto všelijakých chyb nebo se někdy nechoval jako prevít, ale přichází mi to tak nějak automaticky, nepotřebuju si zvlášť uvědomovat, co bych měl nebo neměl, a pak se usilovně podle toho chovat.

 

A dřív, dokud jsi nevěřil, to bylo jinak?

 

To bylo úplně jinak. To jsem si hrozně lámal hlavu, co bych měl a jak bych měl – teď si ji lámat nemusím. Člověk je jaksi vedený tou vírou – zatím mě to nikdy nezklamalo.

 

Mluvil jsi o tom, za co se nemodlíš. Je něco, za co se modlíš?

 

Kdybych to měl říct obecně, tak se nemodlím za praktické věci, které můžu ovlivnit a které bych měl dělat. Modlím se za to, co ovlivnit nemůžu – zdraví, počasí, rodinu...

 

V jakém smyslu za rodinu?

 

No třeba aby se nikomu nic nestalo – nemoci, úrazy, taky aby měl člověk, aby se tak řeklo, trošku  štěstí... K tomu ti řeknu příklad: Je to asi rok nebo dva, co v Alpách spadla lavina bahna a kamení, zůstala tam dvě auta a asi pět lidí přišlo o život. Já jsem si spočítal, že kdyby jeli třeba o pět vteřin později nebo o dvě rychleji, tak by je to minulo – myslím, že za takovéhle věci se člověk může modlit. Taky aby děti nenarazily na nějakého kriminálníka – něco jako ten anděl strážný. Pak taky věřím, že může Bůh pomoct tomu, aby se děti dostaly na dobrou školu, našly uplatnění v životě, i když to může přijít i nepřímo, třeba i skrze mě.

 

A modlíš se taky za vztahy mezi lidmi – třeba aby manželka nebyla nervózní?

 

(Směje se.) To je zbytečný.

 

Myslíš, že se člověk nemůže modlit, aby lidi kolem něj byli vnitřně v dobré pohodě?

 

Ale jo, to je pravda, to by mohl.

 

Tak to jsme probrali modlitbu přímluvnou. A co třeba modlitba děkovná nebo chválivá? Máš někdy chvíle, kdy se z Pána Boha prostě jen raduješ?

 

Jsou takové okamžiky, všechny si je přesně pamatuju, i kdy a kde to bylo. Třeba v zimě na horách – znáš to: modrá obloha, zasněžené stromy, a teď na tom sněhu jsou takové velké ledové krystaly, každý září jak malé sluníčko – to jsou chvíle, kdy si uvědomuju Boží přítomnost. Nebo na vodě, když si sedneš na břeh řeky a koukáš se na hvězdy a jejich odlesky ve vodě – nesmí to samozřejmě být v kempu, kde je plno rámusu. Pak si taky vzpomínám na jednu chvíli na horách, šli jsme po takové široké cestě, zrovna náhodou nebyla nikde ani noha – to vidíš ten Boží svět takový obnažený – já teda nevím, jaké to je v ráji, ale takhle nějak si to představuju. V takových chvílích vnímám Boží velikost a je to spojené s takovou jako pokorou,  že si člověk uvědomí, jak se někdy zbytečně pachtí nebo je zbytečně, kvůli takovým malichernostem, protivný a dělá druhým nepříjemnosti. Člověk načerpá sílu a uvědomí si všechny souvislosti... no, nemůžu to nazvat jinak než pokora. Vždycky si přitom vzpomenu, jak jsou ochuzení lidé, kteří nevěří a nevědí, že to je Boží dílo.

 

 

 

 

 

 

 

 

5. Co zatím dělali dědečkové a babičky

 

            Moje první vzpomínky na maminčiny rodiče se váží na město Litoměřice. Děda s babičkou se hodně stěhovali, částečně nuceně, a své nejranější dětství jsem trávila v jejich zřejmě dost špatně obyvatelném domku v Žalhosticích - na tu dobu mi však nezbyla žádná vzpomínka. Pamatuji se až na dlažbu z hrbolatých, ohlazených kamenů v Hviezdoslavově ulici, kde děda s babičkou bydleli, na dvorek s několika slepicemi, vždy jinými (děda rád střídal druhy - myslím, že tehdy to byly "liliputky", snášející roztomile malinká vajíčka, která mi děda s hrdostí servíroval), na maličkou zahrádku se sluncem prohřátou zdí, kterou milovaly spousty hlemýžďů páskovek (sbírala jsem si je a nechala je lézt po skle, abych viděla, jak se jim vlní svaly). Také na procházky k Labi a na malebné náměstí, kde mi děda kupoval v mléčném baru jahody se šlehačkou.

             Významná je i vzpomínka na nábytek. Děda s babičkou měli nábytek pěkný, pozůstatek z dob, kdy děda byl uznávaným advokátem a ne jen tak tak trpěným přívažkem komunistické společnosti. Možná právě tehdy vznikla moje láska ke dřevu, k hezky pracovanému nábytku a k dobré řemeslné práci vůbec. Babiččin pokoj byl "bílý" (krémový lak), dědův "černý" (přírodní ořech). Ačkoli by se od dítěte asi čekala láska ke světlým barvám, vždycky jsem měla raději ten dědův, a myslím, že už tehdy proto, že víc ukazoval přirozenou krásu dřeva. Nejdůležitějším kusem nábytku byl bezpochyby psací stůl, odrážející dvě protikladné složky dědovy osobnosti. Měl ho až na malou pracovní plošku dole uprostřed do posledního místečka zarovnaný nejrůznějšími předměty, které naprosto znemožňovaly úklid a možná nebyly zrovna nejpotřebnější, avšak měly každý své přesně vymezené místo (svůj obrys v prachu) a nesmělo se jimi hnout. Byla jsem jediná, komu děda občas jako velikou vzácnost některý půjčil do ruky. Vybavuji si v tuto chvíli perořízek s rukojetí ze slonoviny, tvarovanou do podoby sloní hlavy. Myslím, že děda byl do jisté míry sběratelem. Bobr má po něm dodnes například několik moc pěkných kousků zbraní.

             Nezůstávalo ovšem při psacím stole. V kůlně u domku v Žebráce, příští a konečné "stanici" dědova života, bylo se stejnou pečlivostí a láskou uloženo bezpočet kousků dřeva, starého nářadí, drátu a dalších nejroztodivnějších předmětů, které bylo škoda vyhodit, protože by časem mohly být k něčemu dobré. Většina rodiny na to hubovala nebo dělala dobromyslné vtipy. Já jsem se cítila jako dědův spojenec a plně jsem jeho postoj chápala.

             Ne že by děda sebeméně dal na to, co říká zbytek rodiny. Vždycky byl zřejmě samorost a šel si svou cestou, aniž se nechal rozptylovat tím, "co lidi řeknou". Babička, která naopak vždy velmi úzkostlivě dbala na společenské normy, z toho bývala velmi frustrovaná. Vzpomínám si na jeden dědův domácí kabátek, prošívaný stříbrnou nití do květinových vzorů. Dospělí členové rodiny v něm nepochybně viděli starý obnošený hadr, dobrý k nošení tak do sklepa pro uhlí. Pro mě to byla vzácnost jak pro prince z pohádky. Vždycky jsem toužila po tom, aby si ho vzal na sebe, když jde se mnou do města na procházku - a on mi navzdory všem opravdu jednou vyhověl.

             Z předchozího se dá jistě tušit, že mezi mnou a dědou byl srdečný vztah. Velmi jsem ho milovala a obdivovala a on mi otevřel své srdce tak jako nikomu z mých mladších sourozenců. Moje spojenectví však neznamenalo nepřátelství k těm, kdo na něj hubovali. I babička ke mně měla srdečný vztah a já k ní. Dělala si ze mě důvěrníka také ve svých manželských trápeních a já jí naslouchala s dětským soucitem a pochopením. Byla to křehká a citlivá duše, o řadu let mladší než děda, prahnoucí po něze a romantické lásce, které se jí pochopitelně naprosto nedostávalo. Možná jsem byla jediná žena v dědově životě, ke které byl něžný.

             Viděli v něm dosti tvrdého člověka. I ve vzpomínkách mé maminky tak trošku působí. K oblíbeným rodinným historkám patří jeho výroky "Tumáš hašlerku a už nekašli!" (když byly děti nemocné) a "Tak si vezmi buchtu!" (když děti na výletě kňouraly, že mají žízeň). Sama jsem vlastně zažila něco podobného, když mě jednou před maturitou v noci bolely zuby a on mi strčil do ruky ústní vodu. Nemyslím si ale, že by to byla tvrdost. Spíš to byla forma soucitu - snaha nějak pomoci, nějak problém rychle vyřešit.

            Pokud to však v jistém smyslu tvrdost byla, nutno napsat, že své osobní zdravotní potíže řešil s tvrdostí stejnou, ne-li větší. I velkým bolestem čelil raději, než by jedl nějaké prášky (lék, který mu doktor předepsal na ischias, našla babička v kredenci netknutý s nápisem "prášky pro housera"). Myslím, že mu bylo dobře k osmdesátce, když si postavil na zahradě hrazdu, aby mohl procvičovat ruku, ze které mu sundali sádru. Nikdy jsem ho neslyšela si slovem postěžovat, že ho něco bolí. Až do konce svého života chodil nakupovat a pracoval na zahradě. S příslovečnou pečlivostí udržoval pěšinky bez jediného stébla trávy.

            Ta péče o pěšinky byla typická. V žádném případě to však neznamená, že by jeho péče o zahradu byla v podstatě negativně zaměřená, že by neměl vztah k přírodě. Naopak. Pocházel z hospodářství a uměl dát rostlinám, co potřebovaly. Dovedl štěpovat stromy a vypěstovat "špargl". S velkou trpělivostí se věnoval také včelaření. Ale je pravda, že pracoval beze spěchu, soustředěně a s láskou; že jeho zahrada byla mimo jiné také upravená. Vyprávěl mi, jak i v koncentráku mu jakýsi Němec říkával: "Tebe si tu nechám, ty umíš dělat pěkný rabátka." Občas i v zahradničení se projevoval jako svéráz, například v tom, že navzdory názorům všech ostatních sázel kopr mezi růže a na další volná místečka mák. (Je to pěkný zvyk, sama jsem to kdysi dělala, tak trochu na jeho památku.)

            Babička byla nadšená pohádkářka. Sledovala všechny nedělní pohádky v rozhlase a dovedla mi je velmi poutavě a působivě vyprávět. Z rozhovorů s dědou mi nejvíc utkvěla v paměti "vzdělavatelná" složka. V mé vůbec první zřetelné vzpomínce loupe jablka a vykládá mi o polednících a rovnoběžkách. Byl to člověk, na kterého jsem se mohla obrátit s každou zvídavou otázkou - kromě toho, že mi stejně trpelivě a srozumitelně dával okusit nejrůznějších "řemesel" (jak se upravují záhony, klátí ořechy, řeže sklo diamantem...). Jak šla léta, začínal směrovat mou pozornost z psacího stolu na velkou prosklenou knihovnu. Rád četl a měl knížky nejrůznějších žánrů a oborů, stejně pěkné jako nábytek. Měl klasické vzdělání, miloval Homéra a později se pokoušel se mnou konverzovat v latině (což úroveň mé střední školy nikdy nedovolila, přes všechnu mou snahu). Na dlouhá léta však ze mě udělal milovníka řecké mytologie. O něco kratší dobu jsem hltala spisy Flammarionovy, jeho úchvatné popisy hlubin vesmíru a dalších přírodních zvláštností. To jsou arci jen ukázky jeho zájmů. Kromě knih, o kterých se nerozepisuji kvůli stručnosti, zůstaly mnohé, do nichž jsem nepronikla; jisto však je, že se zajímal o mnohé a zdaleka ne povrchně. Vyprávěl mi také o svých soudních případech a dokázal mě zaujmout tak, že jsem málem šla studovat práva. Jeho koníčkem byla medicína, z níž měl dokonce několik semestrů. Maminka o něm vypráví, že měl velkou duchapřítomnost a schopnost účinně pomoci v případě úrazu.

            Takový tedy zůstává v mých vzpomínkách: vysoký a štíhlý, v pravém slova smyslu houževnatý, na těle i na duši - z velmi tuhého a pevného materiálu, pružného jen natolik, aby se nezlomil. Se zářivýma, velmi sytě a čistě modrýma očima, které se uměly dívat i pod povrch věcí a za obzor. Člověk, který si vždycky šel svou cestou, ale dovedl inspirovat ostatní, aby se k němu připojovali - který nevyhledával druhé, ale neměl potíže s tím, aby druzí vyhledávali jeho. Je třeba mít na paměti, že jako dítěti mi nebyly poskytovány mnohé informace o záležitostech dospělých - přesto si vzpomínám, že jednu dobu trpělivě a myslím, že i zcela nezištně, pomáhal naší sousedce v jakési její právní záležitosti. Je to pro mě dalším dokladem toho, že jeho tvrdost byla spíš povrchovou záležitostí.

            Maminku "starého Vlasáka" jsem ztratila poměrně brzy, ale s Frantou do rodiny přibyli i jeho rodiče. V dětství jsem u nich byla málokdy, "hlídali" mě o prázdninách samozřejmě spíš vlastní prarodiče, kteří bydleli na venkově. Frantovi rodiče bydleli v Praze na Letné, a protože Letná sousedí s Holešovicemi, navštěvovala jsem je často během svých maninských let. Dokonce časem začali sami do sboru chodit a líbilo se jim tam. Otevřenost, přátelské vztahy, "nekostelní" atmosféra, to vše bylo docela jiné, než jak byli zvyklí, ale vnímali to jako pozitivní, cítili se tam doma.

            Pocházeli ze Sudet, děda byl původem Čech, babička Němka. Mluvila často německy a i v češtině používala některé originální fráze jako "dostaneš studený nohy". Byla přiměřeně rázná, ale plná praktické lásky. Hodně jsme si povídaly, ráda jsem jí naslouchala a ona vůči mně byla také velmi otevřená. Jen jednou jsme mě kategoricky "přehlasovala": přespávala jsem u nich a ráno jsem chtěla začít den čtením z bible. To by jí nevadilo, ale naprosto nesouhlasila s tím, že bych to dělala před snídaní. Člověk zkrátka musí začít den tím, že se pořádně nají, a hotovo.

            Děda byl známý tím, že žil velmi čistotně a zdravě. Vše, co přinesl nebalené z obchodu, si pečlivě myl. Byl to svéráz, podobný Frantovi, do ničeho si nenechal mluvit. Do kostela sice s babičkou chodil, ale co si o tom všem myslel, tím si dodnes nejsem jista.

 

6. C. S. Lewis

 

            Dospělí prý říkají, že Letopisů Narnie je škoda pro děti, a děti říkají, že je jich škoda pro dospělé. Takže já, která jsem nikdy tak úplně neztratila dětský způsob vnímání, jsem pro ně ideální čtenář :). Neznamená to nekritický obdiv, ale užít si je můžu dodnes. A jsou mnoha nitkami spojeny s dlouhým kusem mého života.

            Především samozřejmě oslovovaly. První díl mi dopřál znovu prožít evangelijní příběh. Nevím proč. Znala jsem ho, z dětství - ale nemůžu tak docela říct, že zevšedněl. Že bych už nebyla schopna ho vnímat. Naopak, kdykoli se mi nějakým způsobem přiblížil, reagovala jsem velmi živě. Takový moment jsem zažila v patnácti těsně před dočasným rozchodem s církevním prostředím. Studentka teologie, která v našem sboru tehdy byla na praxi, si přečetla "dílko" a možná právě proto mi začala vysvětlovat, jakým způsobem se evangelium týká každého z nás. Jsem jí dodnes moc vděčná, i když tehdy musela odejít příliš brzy na to, abych naplno pochopila všechno. Teď, když jsem konečně začínala chápat, že se tehdy hrálo o odpuštění, po kterém právě tolik toužím, mi všechno znovu ožilo a moc jsem se z toho radovala (mimo jiné i čistě intelektuálně). A přece byl dojem ještě mnohem silnější, když mi to někdo podal v nových obrazech. Ta chvíle zůstává důležitou součástí toho, co se se mnou tehdy odehrávalo.

            A nebyla poslední. Mnoho myšlenek bylo pro mě objevných, a díky obrazům zůstaly živé. "Budu čekat, dokud mě Miraz nepředhodí svým psům..." opakuju si někdy (to je už modifikovaná věta, ne přímý citát - a znamená, že pomoc přichází zpravidla těsně po té, co v ni člověk přestane doufat a všechno zpacká). Nezapomenutelný je Aslan z noční cesty se Šastou přes průsmyk. Dýchne na něj, aby ho ujistil, že není duch mrtvého. Ale neprozradí o sobě víc. Chce po něm, aby mu vypověděl svá trápení, přestože zná celý příběh lépe než on. Pak ho neutěšuje, ale řekne mu něco, co musí nutně vyvolat šok - a přece zároveň pomůže. Na otázku, kdo je, odpoví jenom "já", ale vysloví to tak, že to rozvibruje postupně nejrůznější roviny okolního světa. Je to všechno transformováno z bible, samozřejmě - ale velmi koncentrované a velmi sugestivně podané.

            Někdy nejsou povzbudivé, spíš horrorové. To podle mě k Lewisovi organicky patří. Prožíval intenzivně nejen nebe, ale i peklo, a tím spíš, že ho propojoval s nemilosrdnou "psychologickou chirurgií" (prováděnou zřejmě především na sobě samém). Jako vůbec nejlepší nápad z celých Letopisů mi připadá Temný ostrov z Jitřního poutníka. Ostrov, kde se sny stávají skutečností. Ne snění. Sny. Ale snění je to, co tam člověka vtahuje. Vím, že to je realita, a že je hodně blízko.

            Ale mysleme na veselejší věci. Dodnes, když jsem v úzkosti, někdy proletí bílý albatros temnotou a řekne mi "Courage, dear heart", a já si řeknu, no vždyť je to pravda, zatím se mi tak moc zase nestalo... Tak obrazy pomáhají, i když je za nimi něco, co by člověk měl dobře vědět. (A tu pomoc přijímám v mnoha nejrůznějších úzkostech, takže jí ve mně příběh zanechal nesrovnatelně víc než hrůzy.) Ještě o dost silnější kafe, když člověk věc domyslí do důsledků, je věta "I shall not be always scolding," řečená Aslanem ve chvíli, kdy se s ním děti po splněném questu znovu setkávají a uvědomují si, co všechno cestou zkazily.

 

            K Letopisům organicky patří "chaloupka". Od té doby prodělala zásadní renovaci a možná už se mi něco nevybavuje přesně, ale v mých vzpomínkách je to roubenka, ke které se člověk dostane z míst, kde železniční koleje končí a dál nevedou. Záchod je v dřevníku, studánka na zahrádce. Čtvrtinu hlavní světnice vyplňuje poctivá pec, vybavená, ve zvláštní zadní místnůstce, krásnou "steampunkovou" vymožeností: dvěma kotli, kam se dá nanosit voda, aby se ohřála. Sousedi chovají koně a hory uzavírají velmi strmými svahy obzor všude kolem.

            Tohle místo nám Danova rodina trpělivě dovolovala používat. Tam jsme jezdili s pozvolna narůstající partou "mládeže", vařili na plotně, jedli každé ráno k snídani "porridge" (málokomu ovesná kaše chutnala, ale byla to tradice), chodili na velmi dlouhé túry a prováděli nejrůznější legrácky, jako třeba inscenovali detektivní příběhy, vzniklé z klasických autorů (ano, ani po dvacítce jsem z toho ještě nevyrostla). Právě tam (i když později i na jiných místech) jsme Letopisy sdíleli, četli si je ve vlacích, vyprávěli během pochodů, vyměňovali si myšlenky, které nás oslovily, a někdy taky hráli "ano-ne", kde myšlený předmět byl z Narnie...

            Ale směla jsem tam jezdit i sama, a právě tam většina překladů vznikala. Vzpomínám na to jako na rajskou existenci (navzdory tomu, že jsem vedle brambor na loupačku, které se uvaří samy a opravdu mi chutnají, z věrnosti tradicím jedla každý den i tu ovesnou kaši...). Dvě hodiny denně jsem se modlila (na procházce přírodou) a dvanáct hodin denně překládala, což znamenalo intenzívní práci, ale zároveň intenzívní život uvnitř příběhu. V tomhle režimu se dal pořídit základní překlad během týdenní dovolené. Redakce pak většinou probíhala předčítáním nějakému vděčnému čtenáři.

            Mezi prvořadé mezi nimi patřil můj brácha. Stříbrnou židli jsme spolu přečetli během vandru z Orlíka na Hlubokou. Nejsem moc zdatný turista a nosit celé vybavení s sebou je mírně za mou hranicí. Bylo to nadoraz, a rukopis byl navíc. Ale užili jsme si ho báječně. Kdybych měla z Letopisů vybrat nejlepší knížku jako celek, Stříbrná židle by byla horký kandidát. (Četli jsme především v hodinu "mezi komárem a mouchou", v podvečerní čas, kdy roje jednoho řečeného hmyzu pozvolna přestávají útočit a druhé ještě nevystartovaly. Tehdy se musel rychle postavit stan a zalézt do něj... a tak jsme začínali číst, zatímco poslední opožděné mouchy ještě občas uhodily o plátno.)

            Brácha je, mimochodem, také prvním čtenářem mé vlastní knížky z téže doby, Velkého úklidu, a majitelem prvního (a jediného) jeho vydání v jednom strojopisném exempláři, vyvedeném na ozdobném dopisním papíře a krásně vázaném.

 

            Z Lewise jsem během svých zbývajících dívčích let postupně přečetla všechno, nebo skoro všechno. Hodně nám překládal Dan přímo z listu: a mnohé bylo nejenom v jeho soukromých pokladech, ale i ve státních, v Anglické knihovně. Do překladů Lewisových knih pro dospělé jsem se nikdy nepustila, jeho vzdělání mi připadalo tak obsáhlé, že jsem si nevěřila, že bych to udělala dost dobře. S Perelandrou jsem měla na mále, ta mě uchvátila tak, že jsem se vzpamatovala, až když jsem už první kapitolu měla na papíře. Ten příběh je pro mě zvlášť cenný od té doby, co jsem se dozvěděla, že do postavy Ransoma autor vtělil svého vzácného přítele Tolkiena. Je tam (alespoň nakolik já cítím) dobře citelná jak úcta, kterou k němu choval, tak láska, s jakou mu během příběhu pomohl se vyrovnat s chybami, které ho trápily, ať už skutečnými nebo domnělými.

            V tomto příběhu prováděl psychologickou chirurgii mnohem jemněji, než když byl vposledu jejím objektem sám. To se stávalo myslím ve značné většině příběhů ostatních, zejména v poslední a nejlepší beletristické knize, již napsal, Dokud nemáme tvář. Navzdory tomu, že hrdinkou je žena. Ji samotnou popisuje Lewis s úctou i pochopením, ale souběžně podrobuje nemilosrdné pitvě obecně lidské (a tedy nejspíš především vlastní) nedostatky ve vztazích a obecně lidský sebeklam. Ta kniha je skvělá, a nejen pro virtuózní logickou harmonizaci polyteismu s monoteismem a posléze křesťanstvím: je to velmi dobře propracovaný historický román a zároveň sugestivní deník člověka, který pozvolna objevuje sám sebe.

 

 

7. Přátelství

 

 

Moje "maninské" roky před svatbou byly velmi krásné. Ano, patřilo k nim několik velmi nevyvedených pokusů o známost s tak nevhodnými partnery, že se téměř vyrovnali mým dvěma pubertálním "velkým láskám". Touha po někom blízkém bolela a zůstávala asi tak stejně nenaplněná v těch vztazích jako když jsem "nikoho neměla". Vše se postupně ještě trochu vyostřilo, protože na mě moje rodina, užší i širší, začala vyvíjet jemný, ale stálý tlak všelijakými otázkami, kdy se už konečně vdám, a náznaky ochoty mi v tom pomoci ("nemám ti podat inzerát?"). Všichni byli opravdu vždycky velmi tolerantní a velmi taktní, ale cítila jsem to a bylo to dost nepříjemné nejenom proto, že zázračné objevení se ideálního partnera nebylo tak docela v mé moci, ale i proto, že zároveň jsem si pro sebe řešila otázku, jestli by přece jen nebylo lepší, abych zůstala neprovdaná, v Božích službách. Nakonec jsem se k takovému rozhodnutí neodhodlala a začala se modlit o manželství, které by bylo společným životem v Božích službách, a o děti, které by to ještě znásobily.

            Když nad tím teď z odstupu tak přemýšlím, je docela zajímavé, nakolik se mi to přání vlastně splnilo, přestože vše nakonec vypadalo úplně jinak, než jsem si představovala.

            Ale pokud by se milostné vztahy nechaly stranou, pociťovala jsem život jako ideální. Práce v pečovatelské službě mě naplňovala stále víc, jak některé vztahy uzrály s léty. Čas od času jsem si vzala dovolenou a věnovala se něčemu tvořivému. Věděla jsem, že naději na publikaci nemám. Během školních a gymnazijních let bylo mým snem vydat něco tiskem. V tomto období jsem se však mnohem snáz vyrovnala s myšlenkou, že k tomu nedojde, protože bylo jasné, že věci, které píšu nebo překládám teď, "nikdy vyjít nemohou". A já jsem - tak jako vždycky - psala nebo překládala jen to, co jsem opravdu chtěla. Věřila jsem, že si to čtenáře najde. A věděla jsem, že nějaké už našlo. Ti byli hlavní, ne tištěná knížka.

            Pokud jde o vztahy, velkou oporou mi byly ty přátelské. Nemohly chybějící známost nahradit, ale to nemohly už jen proto, že člověk byl plný naprosto nerealistických snů o trvalém kontaktu s někým, kdo trvale naplňuje jeho citové potřeby. Pokud jde o to, co vztah může reálně poskytnout, dávaly myslím srovnatelnou hodnotu, co se týče morální vzpruhy, poskytované empatie - i osobního růstu, který stimulují vztahy, na nichž se pracuje, ať už je to momentálně příjemné nebo moc ne. A každopádně pomáhaly přežít i člověku plnému nezralých snů.

            Maninský sbor v té době procházel časem růstu. Ještě jsem stihla do něj přijít v době, kdy se mládež scházela buď ve velmi malém počtu nebo vůbec, ale dosud existovala "kecanda" - skupinka velmi inteligentních lidí, živě diskutujících o filosofii (moc jsem jim nestačila, ale zůstala ve mně živá vzpomínka na Honzu Sokola, který debatoval s mnohem méně chytrým partnerem tak gentlemansky, že mu nikdy nedal pocítit svou převahu. Celá léta jsem pak říkala, že skutečně inteligentní člověk není jen ten, komu to myslí, ale ten, kdo to dokáže podat komukoli).

            Během dvou let se vše změnilo k nepoznání. Kromě širšího kolektivu, kde jsem se cítila stejně "ztracená" jako vždycky předtím (i když zde všichni byli mnohem ohleduplnější i srdečnější) existovaly i malé "skupinky" kolem deseti lidí, kteří se setkávali k povídání - nad biblí i osobnímu - a vzájemným modlitbám. Tam se člověk do kontaktu s druhými nutně dostal. Někdy to bylo nádherné, někdy to skřípalo. Ale všichni jsme byli motivovaní myšlenkou, že ti druzí jsou vlastně naši sourozenci, a ty si taky nevybíráme - a po pár zkušenostech i vědomím, že každá skupinka musí být někdy hrozná, aby pak byla tak krásná, že se tím všechno vynahradí. Nutnost hledání vzájemného porozumění neznamená, že člověk narazil na "nevhodné partnery".

            Časem se vyskytlo i několik velmi blízkých, a velmi vzácných, vztahů "mezi čtyřma očima". (Je zajímavé, že všechny měly nějakým způsobem co do činění s katolickou církví.)

            Lenka. Ta ke katolíkům poměrně brzy odešla, ale jeden čas, dokud byla ještě na Maninách, jsme si stály velmi blízko. Byla můj první "modlitební parter". Intelektuálka, zajímala se o filosofii (v dospělosti se z ní stala překladatelka církevních otců), psala poezii a byla nesmírně citlivá, zároveň ale velmi statečná. (Což občas bylo potřeba. Nebyli jsme vystaveni nijak ukrutnému pronásledování, ale výslechy, nebo všelijaké úřední nepříjemnosti, byly celkem pravidelné a bez příčiny, spíš pod všelijakými záminkami - míněné asi především jako zastrašování. Člověk šel do kostela s vědomím, že se taky nemusí vrátit domů. Učili jsme se bibli nazpaměť, protože jsme věděli, že pokud nás zavřou, mít ji nebudeme.)

            Kristýnka. Manželství jejích rodičů skončilo kolem jejího osmnáctého roku, právě v době, kdy jsme se poznaly. Nemyslím si, že by mě vyloženě potřebovala - byla silná a v mnohém obdivuhodná. Ale myslím, že pro ni bylo v ten čas opravdu dobré mít o něco starší kamarádku, která s ní bude sdílet její život. A jsem od té doby přesvědčená, že odkládat rozchod na chvíli, kdy dětem bude osmnáct, je velmi nemoudré. Je to doba, kdy se děti jakoby podruhé rodí, budují v sobě všechno znovu, a stabilní domov potřebují ne méně, ale víc než dřív.

            Kristýnka patřila mezi nečetné lidi v mém životě, kteří kdykoli měli dojem, že je Bůh k něčemu vede, bez debaty poslechli. Zavedlo ji to nakonec za hranice bezpečného světa naší kultury, ale byla nacvičená už dávno předtím, na všednějších záležitostech. Vždycky jsem si jí proto moc vážila a přála si být jako ona.

            Její spojitost s katolíky? Ona mě seznámila s hnutím Focolare (to je hnutí především uvnitř katolické církve, ale do jisté míry ekumenicky otevřené). Oslovovala, a inspirovala, nás obě jejich zaměřenost na praktickou lásku (jednou z jejich hlavních zásad bylo "žít v nebi toho druhého"). Samozřejmě to nebyl koncept, který by v našem okolí nějak chyběl. Jedním z důležitých znaků "chaloupky" bylo, že nikdy nebyla nouze o dobrovolníky na žádnou práci, a o ty méně příjemné se závodilo. Ale tam nás bylo mnohem méně než na faře v Příchovicích, kde se kolem pátera Mirka Šimáčka, jednoho ze skalních přívrženců hnutí, rojily spousty mladých. Myslím, že nás tam (mimo jiné na jeden záchod, a vůbec na velmi malé prostory) bylo přes stovku: přesto tam nikdy nechyběla ohleduplnost, přívětivost, a dobrá nálada. Byla tam jen o málo menší hustota než v tramvaji, a přesto byli všichni ustavičně milí a veselí. To už působilo opravdu trošku "nadpřirozeně".

            Slávka. Ta formálně katolička byla, i když se jí evangelium poprvé otevřelo u nás. Moje dlouhodobá kolegyně v pečovatelské službě. Rodačka ze severní Moravy, přímočará, praktická (nemusí si lámat hlavu, jak být "v nebi toho druhého", protože všechny jeho přízemní potřeby rovnou vidí), veselá, statečná a stavěná pro život pod širým nebem (jednou prohlásila, že máme pěknou práci, protože když už člověk nemůže být v přírodě, je aspoň na počasí. Já jsem s ní živě souhlasila, ale asi jsem si nedovedla vůbec představit, co to pro ni znamená. Pro mě městská příroda - parky, stromy podél chodníků, i to "počasí" - opravdu jsou přírodou. Jsou krásné. Občerstvující. Ona vyrostla v něčem úplně jiném, a přece to na dlouhou dobu darovala ve prospěch "zákazníků").

            Vedle své praktičnosti má i smysl pro krásu. Je jedním ze čtenářů-povzbuzovatelů Velkého úklidu. To kvůli ní jsou v nebeském městě sněhové vločky. Slávka je jejich velkým milovníkem a nedovedla přenést přes srdce, že by v ráji nebyly.

            Verunka. Ta naopak pocházela z evangelické rodiny, ale evangelium poprvé zavnímala v katolickém prostředí, u Týna, kde byl tehdy páterem Jiří Reinsberg. Také kolem něj se rojily spousty mladých (mimo jiné Elsa). Zasloužil si to - nejenom tím, že ho napadlo sloužit pro ně mši v neděli večer. Především měl naprosto úžasná kázání (můj obdiv k lakonicky se vyjadřujícím řečníkům už dostatečně vyšel najevo, takže pochopíte, jak mě potěšil, když jednu Květnou neděli, po přečtení pašijí, jeho celé kázání znělo takto: "Teď jste slyšeli, co znamená jediné jednání proti Bohu - moje i vaše. Ať nás to vede k vděčnosti, a ke spojení s ním.") Také se choval tak, že maximálně usnadňoval nekatolíkům pobyt v katolickém kostele - dělal vše pro to, aby se tam necítili nevítáni. Bez jeho otevřenosti bych asi nikdy nebyla poznala, co je to trávit velikonoční vigilii v katolickém kostele - takhle nás tam parta evangelíků, a jaká jiná vyznání moji kamarádi ještě byli, chodila pravidelně rok co rok, a je to jeden z nejkrásnějších zážitků, které jsem kdy v životě měla.

            Verunka byla srdcem asketik, s nadšením četla o nejrůznějších mnišských řádech a pravidelně se modlila breviář. Dovolila mi sdílet to s ní, přestože jsem neuměla moc latinsky (hymnus musel v tomto jazyce zůstat, ale v biblických textech mi češtinu povolovala :). Zpívala nádherně (měla mnoho talentů). Sdílela se mnou také celodenní péči o jednu zcela nehybnou zákaznici (o tu jsme nepečovali pravidelně, byla to vždy jen krátká prázdninová brigáda - jinak se o ni obětavě staral její manžel, povoláním básník). Psala křesťanské divadelní hry, vždy plné humoru, někdy dost kousavého. Chtěla jsem po ní divadelní hru na svou svatbu. Vyhověla mi, ale neinscenovala žádnou ze svých dosavadních prací, napsala variaci na povolání prvních Ježíšových učedníků - tentokrát velmi jemnou, laskavou a vlídnou.

            S každou z nich jsme si o sobě navzájem říkaly všechno. Dodnes je pro mě ideálem přátelského vztahu situace, kdy jsou lidé k sobě naprosto otevření, a přesto si dávají najevo přijetí i úctu.

            S každou z nich jsem měla velmi blízké společenství modlitby. Vedle čtení z bible (bible je pro Dana - samosebou mimo jiné, důležitější významy - něco jako hobby a nakažlivé nadšení pro ni šíří spontánně všude kolem sebe) byla modlitba jedním z dominantních rysů "maninského" života. Patřila ke všemu, co člověk dělal. Ne proto, že by se to "muselo", ale proto, že to bylo přirozené (asi tak, jako to bylo přirozené pro apoštola Jana, když psal "...abyste se spolu s námi podíleli na společenství, které máme s Otce a jeho Synem Ježíšem Kristem..."). Začínal a končil se jí den. Ve sboru byl sešit, kam mohl každý napsat, co potřebuje, a ten, kdo přišel, se za to pomodlil. Když vše "nějak dopadlo", do sešitu se to taky zaznamenalo. Lidé se střídali na "stráži" (= závazek k modlitbě po určenou hodinu, ideálně tak, aby to na sebe navazovalo nonstop, což se myslím po dost dlouhou dobu dařilo). Modlitba (to jest vlastními slovy, a kdokoli chtěl) patřila ke každému setkání, malému i velkému. Jednou týdně bylo setkání vyhrazené jen jí.

            Ale nejlepší, aspoň pro mě, byla ta "mezi čtyřma očima". Bylo dost času, a člověk mohl otevřít srdce v té které záležitosti spolu s někým, na kom mu záleželo. Když si lidé navzájem řekli, co je trápí a v čem selhávají, byla modlitba hmatatelným potvrzením přijetí druhého i s jeho chybami. A výmluvným vyjádřením míry pochopení. Ta se samozřejmě liší případ od případu, a je dost nepříjemné otevřít srdce někomu, kdo se pak "nestrefí". Ale taková situace byla po delším úzkém přátelství spíš výjimkou. A výhoda je, že modlitba dává možnost bezprostředně po sdílení vyjádřit empatii, i skýtá kontrolní mechanismus, u sebe i u druhého, nakolik umí/me naslouchat. Zkuste to!

            Ne že bych tehdy byla takhle uvažovala. To jsou až zpětné reflexe, vzniklé ve společenství s lidmi jiných vyznání. Kdo čte tenhle text popořádku, ví už, že možnost komunikace s Bohem je pro mě natolik významná, že všechno ostatní daleko přesahuje. Tak tomu bylo tehdy, a je dodnes. A čekám odpovědi, tak jako jsem je čekala tehdy. Nejde o to, že by se muselo stát něco "nadpřirozeného", nebo dokonce přijít nějaký nezpochybnitelný důkaz. Někdy mám lepší období, někdy horší. Někdy mě přepadají pochybnosti. Někdy bych nějaký ten důkaz opravdu brala. A tím spíš vím, že nemohu povědět někomu druhému: "Stalo se to a to. To nemohl udělat nikdo jiný než Bůh."

            Ale o to v podstatě při modlitbě vůbec nejde. I kdyby z bible měla platit jen jediná věta "Na počátku bylo Slovo... a to Slovo byl Bůh... a Slovo se stalo tělem, a přebývalo mezi námi," znamená to, že Bůh je neuvěřitelně komunikativní. Mluví mnohem víc, ne míň, než si uvědomujeme. Zažila jsem nejrůznější "shody okolností" a "podivné náhody". Ale západů slunce bylo za můj život mnohem víc, než kolik jsem s úžasem sledovala. V zemi pod našima nohama jsou jeskyně, které speleologové nespatřili ani jedenkrát, aby jejich krásu vzápětí chránili tím, že ji zazdí. Padají nesčíslné spousty sněhových vloček, prý je každá z nich originál - a na mnohé se nikdy nikdo nestačí zevrubně podívat. Právě teď, když píšu tyhle řádky, se prudce přihnala jarní bouřka a práskl hrom přímo nad mou střechou. Náhoda? Osud? Ale radost mi to udělalo... :)

            Stejně mohou oslovit okolnosti, druhý člověk, umění... samozřejmě, biblické texty a lidé, kteří s Bohem žijí, jsou "jiný level", ale proč? Mimo jiné se jedná o lidi, kteří si přejí (nebo přáli), aby Bůh skrze ně mluvil. Není nic nepochopitelného, když s nimi komunikuje tím způsobem, že to opravdu udělá. Zrovna tak existuje samosebou plno věcí, které jeho vzkazem nejsou (nebo jsou určeny někomu jinému). Ale má velmi široký záběr komunikačních prostředků, využívá i velmi nečekané a je nesmírně kreativní.

 

            Takže, po tomto dlouhém vysvětlujícím úvodu a s nadějí, že čtenář opravdu ví, že mu nechci nic dokazovat, kaleidoskop nestejnorodých vzpomínek z této oblasti:

            Nejblíž k zázraku jsem se dostala v případě, který už popisovala moje maminka, během úrazu své sestry. V mírnější podobě jsem to zažila ještě podruhé, když mi diagnostikovali žloutenku a při testu na příjmu do nemocnice už jsem byla "čistá". Jak a proč nevím, ale stalo se to.

            Spoustu jsem toho přijala, a přijímám, skrze biblické texty. Učedníkům bylo slíbeno, že jim Duch svatý připomene všechno, čemu je Mistr učil. Mnohokrát se mi vybavil biblický text jako bezprostřední odpověď na něco, co jsem v modlitbě formulovala. Někdy to je v tak kreativních souvislostech, že se tomu bojím věřit. Každopádně je to nádherné v tom, že se to nejvíc blíží skutečnému dialogu. Poměrně frekventované je "chození po třech". Ráno člověk otevře bibli a zaujme ho nějaký text, pak jde do kostela a farář káže zrovna na něj, večer mluví s kamarádem, který trávil den někde jinde, a ten ho s nadšením sdílí. Jak říkal James Bond: "Poprvé - náhoda, podruhé - zajímavá shoda okolností, potřetí - záměrný čin".

            V době, kdy jsem byla bez zaměstnání a už značně vystresovaná, ale bez nejmenšího tušení, co počít, mi kdosi řekl, že pro mě přijal biblický text z Izaiáše: tomu, kdo vyleje svou duši hladovějícímu a nasytí duši ztrápenou, vyjde v temnotách světlo. Bude jako zavlažovaná zahrada a jako nevysychající pramen. Jestli se kdy nějaké slovo bohatě naplnilo, bylo to tohle.

            Hodně jsem si přála, aby mi Franta, tehdy ještě zapřisáhlý ateista, dal "otcovské požehnání" před jakousi zkouškou - asi to byla státnice z angličtiny. Abych ho o něco takového jakýmkoli způsobem požádala, nebylo ani pomyšlení, ale během toho večera se spontánně vyslovil přibližně v tom smyslu, že pokud jsem se pilně učila, "nevidí důvod" proč by mi Pán Bůh nepomohl.

            Jednou jsem se vracela večer domů a cestou se modlila. Cítila jsem při tom mimořádné štěstí (jinak nejsem zrovna typ, který by měl často citové "náboženské zážitky"). Vzápětí mě zastavili a legitimovali dva policisté. Ptali se, proč se tak usmívám. Byla jsem natolik překvapená, že jsem jim řekla vše po pravdě. Zůstali pohodoví a nechali mě jít.

            Jednou jsem i já dostala předvolání k výslechu. Stalo se to v době, kdy jsem nebyla doma, a (pokud si dobře vzpomínám) maminka dopis otevřela, až když už bylo pozdě. Každopádně maminka (!) volala na policii s dotazem, jestli mám přijít někdy jindy nebo nemusím chodit vůbec. Řekli jí, že přijít nemusím.

            Během revoluce jsem prosila, aby náš národ nevstupoval do nové etapy zatížený hořkostí vůči těm, kdo se na něm provinili. Druhý den davy skandovaly "odpouštíme - odpouštíme!"

            Ale tím posledním případem už předbíhám dobu, protože tehdy už jsem měla tři děti.

 

 

8. Svatba a děti

 

            Nejvíc modliteb se ale samosebou týkalo lidí, které jsem měla ráda. Tam je těžko mluvit o odpovědích. Byly určitě mnohé, a některé, které jsem vidět ani nemohla - a zrovna tak byla stále velmi živá Ježíšova slova o chudé vdově, která chodí otravovat laxního soudce. Brala jsem to tak, že vytrvalost na modlitbě je důležitá a potřebná. (Jen si to představte: Bůh nejenom chce s námi komunikovat - chce být obtěžován! Tolikrát jsem se v nějakém vztahu bála, že druhého už obtěžuju... s ním nemusím).

            Kromě nejužších dlouhodobých přátelství a "zákazníků" tu byli ještě lidé s nějakými problémy, kteří mi otevřeli svá srdce. Nějakým způsobem jsem takové přitahovala už od dětství, co si pamatuju. Neuměla jsem pomoci, ale chtěla jsem tu být pro ně. Teď to bylo stejné. Maminky s dětmi se mi svěřovaly se svými manželskými problémy. Co jsem jim asi já, nezralé neprovdané ucho, mohla nabídnout? A přece mi důvěřovaly...

            Jednou z nich byla i paní, kterou Dan dnes vyznává jako svůj hřích. Byla to obdivuhodná bytost, otevřená, laskavá a velmi, velmi statečná. Ráda bych na její obhajobu poznamenala, že Danovi podlehla jen ze soucitu a opravdu si ho chtěla vzít (oba byli ještě ne tak úplně rozvedení, ale skoro ano, a oba měli z těch vztahů za sebou velkou míru utrpení, i když jen ona i fyzického). Také ona (byla to katolička) zažila v tu dobu oživení víry a nakonec dala Pánu Ježíši opravdu všechno, co měla: odjela do ciziny za svým "manželem", od kterého předtím utekla. (Uvozovky používám, protože v tomto krajním případě mám své pochybnosti o platnosti manželství a o tom, zda její rozhodnutí bylo moudré. Přesto si jí kvůli tomu velmi vážím.)

Nebyla jediný takový případ. Podobně se i Slávka časem pro lásku k Bohu vrátila na severní Moravu ke svým rodičům. Dan si pak vyčítal, že jí to schválil. Jenže Slávka byla silná osobnost, která si dovedla zachovat své přesvědčení, doma měla poměrně tuhou kázeň, ale netrpěla, a beztak se brzy provdala. V tomto případě se maminka malých dětí vrátila k člověku, který jim neposkytoval dobrý domov a dál ji bil stejně jako předtím. Zažila další těhotenství v méně civilizované zemi, druhý císařský řez a smrt toho děťátka, a nakonec se stejně rozešli. Nakolik vím, zůstala ve všech těch peripetiích silně věřící, dost specificky katolickým způsobem.

            Moje přátelství s ní trvalo jen relativně krátkou dobu před tím, než odjela. Mohla jsem ji jen mít ráda - nemohla jsem a nemohla bych ani dnes jí "být k něčemu dobrá". Jen se modlit - přese všechno si nemyslím, že to bylo marné.

            A takovýchhle případů bezmocnosti byla většina. Ani v práci to nebylo o moc lepší. Dala se zakusit úleva nebo zlepšení zdravotního stavu, ale ne dramatická uzdravení. Zrovna tak ne dramatické konverze. Ty jsou snadné, dokud je člověk mladý. Už na svých rodičích jsem viděla, oč je vše ve středním věku těžší. V osmdesáti to bylo skoro nemožné. Vím, že byly chvíle, kdy nějaká moje "zákaznice" během rozhovoru opravdu uviděla věci v jiném světle. Jenže do druhého dne to stejně opravdově zapomněla. To je známá věc: dlouhodobé vzpomínky zůstávají, krátkodobé se vytrácejí. Nebylo mi z toho lehko, ale bylo potřeba to tak začít brát. Důvěřovat, že Bůh bude s každým tím srdcem komunikovat individuálně, právě tak, jak to odpovídá situaci.

            Mnohem snazší byly věci víry, které pro ně nebyly z dětství či mládí neznámé. Vím, že se několik mých zákaznic začalo během našich společných let opravdově modlit. Zejména Františka. Její soucitné srdce se mnou sdílelo modlitby zejména za hodně trpící lidi v mém okolí.

            A existovala jedna věc, za kterou se moje zákaznice modlily, i kdyby nebylo ničeho jiného: abych se "dobře provdala". Pro jejich kulturu to byl vrchol ženského života; to nejlepší, co mi mohly přát - a bylo to od nich velmi šlechetné, protože dobře věděly, že až půjdu na mateřskou, do značné míry mě ztratí.

            Nu, jejich modlitby byly štědře zodpovězeny. Dostala jsem pohledného, inteligentního a nesmírně hodného muže, který se mnou jednal vždy gentlemansky a vzorně se staral o rodinu. Určitou tragikomickou roli v tom dokonce sehrála prostořekost jedné z nich. To bylo tak:

            Na svátek Krista krále (poslední neděle před adventem) jsme byli s budoucím manželem u Týna a pak šli pěšky po nábřeží do Holešovic. Cestou jsme si povídali o svých životních postojích a věcech, které nám dávají smysl, a dost se to shodovalo. Tak jsme se nezávazně domluvili, že si popovídáme ještě někdy.

            Byla jsem v té době už celá špatná z nevyvedených pokusů o vztah a víceméně rozhodnutá, že příště už na to půjdu jinak, že dalšího mládence budu dlouho, dlouho jen poznávat a teprve když si budu skoro jista, že to je ten pravý, začnu s ním "chodit". Jenže mohla jsem tohle vysvětlit "zákaznicím", které se mě téměř denně dychtivě ptaly, jestli už někoho mám? Tak jsem tedy připustila, že ano, že tu je jeden hoch, který se mi líbí. A pak jsem udělala tu chybu, že jsem ho poprosila, aby se mnou šel do práce udělat lidem vánoce - uměl totiž pěkně hrát na flétnu. Když jsme vstoupili do dveří k jedné zákaznici, takové prima od rány paní se smyslem pro humor, okamžitě zvolala: "Tak už je ruka v rukávě?"

            Můj budoucí manžel, který je nesmírně zodpovědný, pak upadl do pochybností, zda je či není dobré se mnou začít chodit, a ten stav trval několik měsíců. Pro mě to bylo opravdu hodně nepříjemné. Vždycky jsem lpěla na tom, že namlouvat si má pán dámu, nikoli naopak. A teď jsem byla v situaci dívky, která dělá hochovi problémy tím, že o něj příliš usiluje... a ještě ke všemu to tak docela ani nebyla pravda. Jednou mě vydatně podržela Františka, která mi řekla: "Vy jste mi, Renatko, vyprávěla, že na každou situaci je nějakej žalm, je i na tuhle?" Našla jsem jí dva...

            Nakonec vše dopadlo tak, že manžel se rozhodl pro a já jsem se rozhodla celou situaci dál nekomplikovat, aby se kvůli mně nemusel trápit znovu, když už se natrápil tolik. Pak jsme měli pěkný předsvatební čas, který skončil "svatbou snů".

 

            Za prvé, hostinu jsme měli v pražské zoologické zahradě, v kolibě, kde nám za zády hořela obrovská polena v krbu. Každému bych ji doporučila, ale žel, už není, při povodni ji vzala voda.

            Za druhé, odpolední "svatbu v kostele" nám přichystali celou kamarádi, s bohatým programem. Spolužačka ještě ze základní školy a z gymnázia mi přišla zahrát na varhany, dávala se divadelní hra od Verunky... a byla spousta času na povídání s neformálním pohoštěním. Jedni lidé nám dokonce nahráli vše na kazetu, abychom si prý mohli kdykoli pustit, co jsme si slíbili. Pro nás byly některé věci překvapení a skoro o nic jsme se nemuseli starat. Na pohoštění jsme se podíleli, ale ne o moc víc než jiní.

            Za třetí, dokonce i dopolední "svatba na úřadě" byla podivuhodně požehnaná, protože jsme se stačili seznámit s manželským párem, který ji měl těsně před námi či po nás. Zjistili jsme, že jsou to křesťané, jedou na svatební cestu na stejné místo a stejným vlakem! Tak jsme si ještě popovídali ve vlaku a myslím byli i na jedné společné túře. Protože svatební cesta (ubytování v hotelu, ale každodenní výpravy do slovenských hor) byla rovněž naprosto ideální.

 

            Začátky manželského života jsou už rozporuplnější vzpomínka. Čekala jsem totiž, že se spolu budeme denně modlit, že si budeme o všem povídat... zkrátka že to bude takové, jako s mými kamarádkami. A ono nebylo. Před svatbou jsme si občas povídali, i se spolu modlili. Já se moc těšila, že teď to bude pravidelné a častější. A ono to prakticky přestalo.

            Navíc jsem pochopitelně vzdala skupinku, abychom mohli mít s manželem společnou. Skupinka, k níž jsem patřila dva roky před svatbou (členkami familiérně zvaná "staropanenská" a výborně vedená Verunkou) byla mimořádně dobrá, se zralými vztahy, a skýtala opravdu hodně. Teď jsem začínala budovat vztahy od píky a protože skupinky se všelijak měnily, už nikdy jsme se do té opravdu dobré fáze nepropracovali. Když se to vzalo všechno dohromady, cítila jsem se na začátku manželství paradoxně dosti osamělá.

            Silný zážitek pro mě ale byl smět začít řešit společné záležitosti po boku někoho, kdo si neťuká na čelo, když jde o poctivost ve všedních věcech. Socialistické stínové hospodářství, ústící v život, vyjádřený příslovím "kdo nekrade, okrádá rodinu", dělalo z každého, kdo krást nechtěl, lehce asociálního jedince. Manžel byl vždycky nejenom vysoce morální, ale i to měl jednoduše a přesvědčivě rozumově zdůvodněné: to dodávalo sebedůvěry.           

            A rozhodně byly věci, za které jsme se modlili. Důležitou otázkou bylo bydlení. Manžel za svobodna delší dobu pečoval o jednoho dost bezmocného starého pána. Užil si tam vrchovatě všeho, co podobné případy obnášejí. Ale nebydlel u něj celý rok, nutný podle tehdejších zákonů k tomu, aby směl dál byt užívat. Po jeho smrti dostal úřední příkaz se vystěhovat.

            Jako náhrada mu bylo přiděleno takzvané "přístřeší". Opravdu to bylo "při střeše", v nejvyšším patře činžáku. Sestávalo z jedné menší místnosti s malou boční špajzkou (ta měla asi metr krát metr), záchodem na chodbě a vodou v podobě staromódní "výlevky" (tedy ne ani umyvadla, které by se dalo aspoň zašpuntovat a něco v něm přeprat), umístěné taktéž na chodbě, v otevřeném prostoru. Tam jsme po svatbě bydleli. Manžel mi citoval knihu Přísloví: "Lepší je žít v koutě na střeše než s ženou svárlivou v domě společném..." Tak jsme tomu začali říkat "koutek na střeše".

            To se ví, bylo to romantické a dobrodružné (tu zimu napadlo hodně sněhu a my z okna viděli ojíněné větve a neposkvrněnou bílou krásu na okraji Stromovky). Ale zcela nevhodné pro případné děti. A já jsem poprvé otěhotněla už na svatební cestě...

            Ale podařilo se v podstatě nemožné, výměna za normální dvoupokojový byt (resp. jedni lidé, známí manželovy maminky, ho nepotřebovali a přenechali nám ho, do "koutku na střeše" bydlet nešli).

            Tak jsme na řadu let zakotvili v činžáku nad stanicí metra Nádraží Holešovice. Měl arkýřová okna jako vzpomínku na můj domov a pod nimi, přesně na naší úrovni, koruny nádherných kaštanů (rostoucích jinak na poněkud problematickém dětském hřišťátku, pokrytém černou špínou a ohrazeném zdí, přes kterou v noci opilci házeli flašky).

            Tady se mi narodily všechny čtyři děti. Skoro denně jsme chodili kilometr tam a zpět po špinavé frekventované ulici, aby mohly být "na čistém vzduchu" ve Stromovce. Manžel sbil pro dvouletou Haničku hrací domeček a já pro ni napsala Kmínka, Lupínka a Rozmarýnku, na historickém psacím stroji po dědečkovi, položeném v koupelně na prknech, na která se dávala dětská vanička. Čas totiž byl jen v noci a já nechtěla rušit spící. Odsud mě maminka doslova vyhnala od pár týdnů staré Lucinky za revoluce na Václavák ("Já ti ji pohlídám - o to nemůžeš přijít!"). Malinký zarostlý dvorek v útrobách činžáku, na opačné straně než hřiště, byl historickým svědkem naší první rodinné bojovky: děti na něm hledaly poschovávané barevné plastové kroužky a za odměnu dostaly kreslený diplom. To bylo Pavlušce kolem jednoho roku.

            Náš domov byl od počátku "otevřený". Prostřední obývací kuchyň byla jeho srdcem, nejmenší pokoj byl náš soukromý, vybavený manželským "letištěm" a sekretářem z Nuslí, a třetí místnost byla dětský pokoj, uvolnitelný zároveň pro toho, kdo potřeboval. Vzali jsme na nocleh každého: skupinu křesťanských turistů z Británie (až když přijeli, zjistili jsme, že jsou podstatně starší, než jsme čekali, ale přijali podmínky s typickým anglickým humorem a zdvořilostí) stejně jako jednoho bezdomovce, který nám teprve po nějaké době prozradil sladké tajemství, že má asi žloutenku (to už jsme měli dvě malé děti, dopadlo to dobře).

            Ale především s námi delší dobu bydlely dívky, které studovaly nebo pracovaly v Praze a potřebovaly bydlení. Na první dvě jsme měli až neskutečné štěstí, byly nesmírně milé a hodné, úplně přirozeně nám pomáhaly a staly se organickou součástí rodiny. Jedna z nich měla nádherný hlas a nazpívala s Verunkou kazetu křesťanských písní v kostele u Klimenta. Byla věřící (katolička) a měla s námi i modlitební společenství. Druhá se k víře nehlásila, byla rockerka, prodávala gramofonové desky, a zapsala se do drobných historek naší rodiny tím, že si každé ráno "malovala na ksicht obličej", čímž ze své jemné a půvabné tváře vytvořila tvrdou masku. Ale laskavá a srdečná byla i tak...

            Třetí byla dokonce z našeho sboru. Nějakou dobu u nás bydlela, pak odjela sloužit s Ywam a možná to pro ni bylo moc náročné, prodělala zřejmě také nějaké vztahové karamboly a vrátila se v depresích. Nějakou dobu jsme se snažili jí pomáhat, pak ji maminka přemluvila, aby se nechala hospitalizovat. Strávila určitý čas na chemoterapii a mě zůstal delší dobu provinilý pocit, že jsem se jí snažila pomáhat "neodborně". Dnes už to vidím zase jinak. Byla chyba myslet si, že jí můžeme nějak nahradit profesionála, ale možná ho ani tak akutně nepotřebovala a mohli jsme jí dát víc než nemocnice (podle jejích slov: "dávali mi prášky a nevšímali si mě") a pokud ne, měla mít obojí, odborníka (lepšího, než na jakého narazila) a nás jako zázemí. Přátelství má silné léčebné účinky samo o sobě a to nejlepší, co může psychiatr pro pacienta udělat, vlastně je přátelství co nejlépe profesionálně nasimulovat. Pokud tu je, opravdové, je to mnohem kvalitnější péče. Člověk by měl umět opustit myšlenku, že musí druhého nutně nějak "rozebrat a vyčistit". Někdy i to jde, ale to je spíš takový bonus navíc. A spousta lidí ho ani nepotřebuje, jakmile mají fungující přátelský vztah.

            V těch letech jsem prožila i zajímavý koresponděnční vztah s jednou uvězněnou paní (napsala jsem jí na základě článku v Mladém světě). Nebyla úplně bez viny, ale zabila v sebeobraně a měla dvě malé holčičky... Tehdy Boží humor zcela zvítězil nad mou plachostí a dal mi okusit střípek Gardnera: odvážila jsem se kvůli ní napsat na prazidentskou kancelář, a dokonce úspěšně...

 

            Za všechny porody jsem se bezelstně modlila, aby "prokletí z ráje" nefungovalo, a všechny byly ne úplně bezbolestné, ale rozhodně mimořádně rychlé a snadné. Někdy až trochu moc. S Haničkou jsem nějakou dobu váhala, zda už je to porod nebo jen následky toho, že jsem neodolala pokušení vzít si k večeři krajíc čerstvého chleba. Vše vyřešil manžel, který je velmi duchapřítomný v kritických situacích a stal se tedy pravým opakem příslovečných zmatkujících nastávajících tatínků. Jakmile jsem ho probudila, prostě mě naložil do auta a vyjel k porodnici. Stihli jsme to právě včas. Míša a Lucinka přišly na svět v Ostrově nad Ohří, ve své době unikátní porodnici, která dovolovala alternativní porody a přítomnost tatínka. Protože ve stejném městě v té době pracovala Verunka v evangelickém sboru a mohla nás ubytovat na faře, jezdili jsme k ní. Lucinka - od počátku velmi energická - se nicméně vyklubala tak rychle, že tatínek dojet nestihl. Také Pavluška - tehdy už směl manžel i v Praze na Bulovku, kam jsme patřili - přišla na svět rychle a bezproblémově.

            Míša byla jiný případ. Narodila se také snadno, a přesto dala o sobě vědět dostatečně včas, aby manžel mohl být celou dobu s námi. Ale při porodu zřejmě chytila nějakou infekci, takže nám ji okamžitě vzali a odnesli do inkubátoru. Několik dní byla tak v péči v Ostrově, dvakrát nám řekli, ať jsme raději připraveni na všechno. Pak ji převezli do Prahy do Motola.

            Byla to pro mě velmi těžká doba. Přítomnost tatínka u porodu jsem vnímala jako žádoucí, ale nic s ní nestálo a nepadalo. Zato pro mě bylo dost klíčové smět mít miminko u sebe, krmit ho v jeho přirozených intervalech a dát mu pocítit, že nikdy není opuštěné v péči zdravotního personálu. Teď bylo moje dítě nejen opuštěné, ale navíc vystavené všelijakým nepříjemným lékařským zákrokům - a já nemohla nic dělat. Míša, drobnější než jiné děti, měla také na smůlu skutečně kratší interval krmení než normál, v době, kdy mě k ní pouštěli, většinou tvrdě spala a v době, kdy jsem k ní nesměla, plakala hlady. Kojení se zdálo skoro nemožné, i když jsme dělala všechno pro to, abych ho udržela.

            V Ostrově to ještě šlo. Primářka, věrná svému ideálu "nemocnice s lidskou tváří" se mnou měla neskutečnou trpělivost, povzbuzovala mě a všechno mi vysvětlovala. Motol byl tvrdší, předpisy pro chození k dětem přísnější, personál vzbuzoval v člověku pocit, že je pro ně jen "materiálem", on i dítě. Přitom hygienické podmínky tu byly horší než v Ostrově. Po té sterilní chodbě, kam jsme za dětmi směly jen za přísných opatření, se proháněli švábi. V malinké kuchyňce, kterou jsem sdílela se dvěma dalšími maminkami, se to hemžilo pro změnu drobnými mravenci. Když se k tomu připočítá, že okna našich místností ústila do dvora věžáku, v přízemí, takže k nám nikdy neproniklo slunce, bylo skutečně velmi těžké udržet si dobrou morálku.

            Ale nějakým způsobem mi v tu dobu ožilo Ježíšovo slovo: "Hledejte nejprve Boží království a ostatní vám bude přidáno." To bylo nesmírně občerstvující. Jak hledat Boží království na tom místě nebyla snadná otázka, ale zkoušela jsem to především v modlitbách za své spolubydlící a jejich děti. Koneckonců, rada zněla hledat, ne nutně nalézt. Tak jsem prostě hledala, co potřebují - co bych jim mohla být platná.

            A když jsme se s Míšou za pár týdnů dostaly domů, nejenomže se úplně uzdravila, ale začala se také plně kojit.

            Protože jsem měla před očima příklad Hanky, která nám všem věnovala veškerý myslitelný čas, pozornost a porozumění, bylo pro mě samozřejmé zůstat s dětmi co nejdéle doma a plně se jim věnovat. Ze začátku to někdy bylo těžké. Zvlášť první dítě byl šok.

Z relativně pohodového, zaběhaného a zvládnutelného životního rytmu se člověk naráz dostal do čtyřiadvacetihodinové služby, kdy všechno, co dřív dělal, musel stihnout v intervalech, kdy miminko spalo. Navíc miminko neumí mluvit a povědět, co potřebuje: co pro něj udělat, aby mělo radost?

            V té první době pro nás byla neskutečný poklad knížka J. Kocha "Výchova kojence v rodině". Název zní dosti chladně, a sám text byl někdy tak věcný, že mi to připomínalo knihu o výcviku služebních psů, kterou jsem četla v dětství. Ale skutečný obsah byl nesmírně praktický a k malým dětem velmi empatický. Všechno, co jsme podle ní dělali, viditelně přinášelo našim "kojencům" radost ze života. A co bylo důležité, i tatínek ztrácel přirozený ostych a nadšeně se zapojoval do her i cvičení.

            Později, když už byl člověk aklimatizovaný i s dětmi sehranější, se zase někdy hlásil o slovo stereotyp a úmornost mechanických činností ("mezi plínkami a plotnou"). V té době jsme udělala jedno rozhodnutí: nebudu žít život, ze kterého bych neměla radost. Budu dělat s dětmi věci, které mě budou opravdu těšit. Vždyť jak by k tomu přišly, aby mě to s nimi nebavilo?

            Děti jsou velmi kreativní a dají se nadchnout pro cokoli. Pomáhaly mi v domácnosti při každé práci, nasimulovala jsem pro ně i čtení z bible a modlitbu, když jsem to potřebovala a ony byly příliš malé, aby to se mnou sdílely doopravdy. Ale i tehdy šlo zařídit "maminka si čte, já budu taky číst, maminka si zpívá, já budu taky zpívat nebo hrát na nějaký nástroj".

A pro společné činnosti s dětmi jsem vymýšlela vždy věci, při kterých bychom se dobře bavili všichni. Bylo to především kreslení a příběhy. Nakreslili jsme společně stohy obrázků a odvyprávěli mnoho, mnoho pohádek i biblických příběhů. Později se na to nabalovaly další činnosti. Zinscenovali a nafotili jsme s dětmi celou bibli od začátku až do konce. Míše s Lucinkou jsem také musela mnohokrát vystrojit svatbu, na níž submisívnější Míše připadla role prince, zatímco mladší, ale energičtější sestřička uchvátila roli princezny.

            Nikdy jsem nelitovala toho, že mám děti čtyři. Co byste čekali od člověka, který začínal na Vlaštovkách a Amazonkách a pak plynule přešel na Letopisy Narnie? Dodnes to považuju za ideální počet. Jedno dítě by pro mě svým způsobem bylo krásné v tom, že bychom mohli mít důvěrný vztah "mezi čtyřma očima", jak to mám nejraději. Vždycky mi bylo trochu smutno, když se o mě děti "přetahovaly", a chvíle na povídání o samotě mi byly (a jsou) velmi vzácné. Ale že dítě potřebuje sourozence pro mě bylo bez diskuze. A dvě, které jsou stále jen spolu, by se časem mohly mít plné zuby... zatímco ve třech jsou nutně nejčastěji dva spolu a třetí "na ocet". Ve čtveřici se dvojice prostřídaly a ta změna byla vítaná. Někdy byly spolu "ti velcí" a "ti malí", ale často se Hanička mateřsky věnovala Pavlušce, zatímco obě prostřední si spolu hrály "jako dvojčata". Byly od sebe jen rok a půl, což ještě zesilovala ráznost Lucinky a mírnost Míši.

            Někdy děti samosebou i "zlobily", a nejčastěji tak, že se spolu hádaly a praly. Jiné záležitosti se daly zvládnout. Věřila jsem, že musím být důsledná a dokonce přísná, když děti neposlechnou, ale brzy jsem pochopila i to, že si mohu volit, v čem budu ještě vyžadovat poslušnost a v čem mohu od počátku nechat děti, aby samy byly kreativní (to byla také biblická rada: "rodiče, nedrážděte své děti ke hněvu, aby si nezoufaly"). Tak jsme v celku vzato dosáhli přiměřeně rovnovážného stavu, kdy se zvládalo, co bylo potřeba, bez ustavičného hubování a napomínání. Děti cítily značnou míru volnosti, a když už jsem dala příkaz, věděly, že se nedá nic dělat a že se poslechnout musí.

            Ve vzájemných vztazích to nebylo tak snadné, tam něco skřípalo dost často. Z toho mi bývalo hodně smutno. Ale později, když jsem poznala několik lidí, kteří vyrůstali jako jedináčci, jsme pochopila, že i to mělo něco do sebe. Děti, kterých byla smečka, se naučily vnímat druhé lidi, komunikovat s nimi, a když je přitom něco nepříjemného potkalo, nebylo to nic horšího než vzájemná pranice nebo trest ode mě. Moji osamělí kamarádi se učili kontaktu s druhými až v dospělosti, a okolí jim dávalo najevo svou nelibost způsoby, které zraňovaly mnohem hlouběji.

 

            Občas, poměrně zřídka, jsem děti "opustila" a nechala hlídat kvůli nějakému psaní či překladu. Koch mi tvrdil, že občasný pobyt s třetí osobou dítěti jen prospěje, rozšíří se mu obzory a bude si pak pobytu s rodičem víc vážit. Doufám, že tomu tak bylo - aspoň mi nepřipadá, že by přišly k nějaké újmě. Rozhodně pro mě psaní nebylo důležitější než ony.

            Vznikly tehdy překlady dvou Perettiho knih (Střetnutí a Prorok, velmi pečlivě napsané křesťanské detektivky. Autor si dal tak velkou práci se studiem prostředí, že jsem sama musela konzultovat několik odborníků, abych měla správně profesionální hantýrku). Oba jsem začala proto, že jsem věřila, že by měly vyjít, že mají lidem co říct. Nakonec se i vydavatel našel. Těsně po revoluci mě kontaktovalo vydavatelství Orbis Pictus, které chtělo poprvé uveřejnit Letopisy Narnie a vybralo si ze stávajících překladů ten můj. Chtěli také vydat biblické příběhy, hlavně kvůli ilustracím, které už měli.

            Zakusila jsem tehdy poněkud nepříjemný náraz na redaktory: že sem tam opravili nějakou chybu, budiž (i když jsem byla vždycky hrdá na to, že česky umím a chyby nedělám). Ale šťourat se mi ve stylu, chtít předělávat text sám? Málem to dopadlo špatně. V té době mi znovu podal ruku můj bývalý třídní, na kterého jsem se obrátila o radu. S porozuměním mě vyslechl, dal mi najevo, že tak to s redaktory chodí, a přidal pár rad, které byly rozumné a praktické. Naštěstí také vydavatelství samo v té době kontaktovalo výbornou redaktorku, která měla vysokou jazykovou úroveň a navíc byla nesmírně milá a vstřícná. Zůstala jsem s ní pak v kontaktu a čistě z přátelství mi redigovala i Dítě lesa.

            Vydavatelství Orbis Pictus nebylo křesťanské, ale biblické příběhy dalo ke schválení katolické církvi, aby zvýšilo jejich použitelnost. Některé obraty ohledně eucharistie se tam nelíbily, pro mě to byl detail, kterému jsem tehdy ani nerozuměla, a byla jsem ochotna to klidně opravit, ale ať už kvůli tomu nebo z nějakého jiného důvodu vydavatelství od smlouvy odstoupilo. Byla jsem skoro ráda, mě zase poněkud šokovaly ty ilustrace, nepřipadaly mi ani hezké, ani vhodné pro děti. Ale příběhy, do kterých jsem hodně dala (a o kterých i paní redaktorka prohlásila, že sice byla nevěřící, ale v mém podání četla bibli s potěšením) dodnes zůstaly "v šuplíku". Letopisy vyšly bez problémů všechny, jen jsem nedostala druhou část honoráře.

            Letopisy jsem ještě korigovala postaru, v prvních a druhých korekturách z tiskárny. Je to vlastně historická zkušenost. To léto mi manžel pořídil můj první počítač, bez hard disku a s černobílou (respektive zelenozelenou) obrazovkou. Musel mě trochu přemlouvat, abych na tom zkusila psát. Připadalo mi, že bez tužky a papíru nebudu ničeho tvůrčího schopná. Ale zvykla jsem si poměrně snadno. Počítače mám celkem ráda a necítím je jako stroje, spíš jako živé bytosti. Dá se s nimi mluvit. Dokonce jsme s manželem trochu programovali a společně jsme naučili ten první počítač hrát "ano-ne", kde myšlený předmět byl zvíře.

            Jak dětí přibývalo, postupně se mi v Praze stále hůře dýchalo. Snažili jsme se jezdit na venkov, jak se dalo. Biblické příběhy vznikaly v domku v Řevnicích, který jsme si na jedno léto pronajali. Byl plný mravenců a špatně tam tekla voda (jednu dobu dokonce vůbec), ale byli jsme s dětmi mimo Prahu a to bylo nejdůležitější. Jinak jsme "unikali" především k mým rodičům, kteří si v době, kdy byl Haničce asi rok, pořídili domek v Karlíku. Jenže to znamenalo před víkendem zabalit celou domácnost a po víkendu ji zas vybalovat: jak dětí přibývalo, bylo to stále horší.

            Začali jsme tedy hledat něco svého. Zpočátku se to nedařilo (jednou se nás dokonce jedna rodina pokusila podvést a prodat nám dům, který jim ve skutečnosti nepatřil). Pak se jednou byl manžel podívat na jeden domek v Řevnicích. Zjistil, že to je polovina dvojdomku, o kterou mají lidé z druhé poloviny značný zájem. Šli tak daleko, že manželovi poradili, že v sousední obci jedna paní také prodává domek. Byl s velkou zahradou, v ucházejícím stavu (i když trochu "nalakovaný na povrchu", jak se časem ukázalo) a všechny základní prvky vypadaly ne sice ideálně, ale zvládnutelně.

            A znovu se opakovala situace, kterou jsme zažili při výměně bytu, ještě zesílená. Majitelka domku sice chtěla byt v Praze, ale mnohem menší, než jsme měli. Vyhledali jsme tedy dva další zájemce o výměnu, abychom se všichni mohli přestěhovat řetězově vždy do o něco většího bytu, až se kruh uzavřel garsonkou pro majitelku domku. Lidé se na nás dívali nevěřícně. "Vy děláte čtyřsměnu?? To nevyjde." Vše ale proběhlo celkem bez problému a s roční Pavluškou, těsně před začátkem školního roku, jsme se stěhovali.

            Tak se narodil budoucí "dům Vlaštovka".

 

 

 

 

 

9. Byla jsem "charismatik"?

 

 

            V době našeho stěhování z Prahy (roku 1993) už měl maninský sbor za sebou mnoho důležitých transformací: probuzení a překotný růst, několikery nedělní bohoslužby, rozdělení na "regiony" (vlastně několik menších, volně propojených sborů na různých pražských obvodech), úplné přestěhování z "Manin" do větších, pronajatých prostor a konečně úřední oddělení od evangelické církve.

            Na vnitřní rovině byl vývoj ještě bouřlivější. To, co jsem zažila na počátku, vlastně "charismatické" ještě nebylo. Bylo to založeno na zvěstování evangelia jako něčeho, co se člověka osobně a konkrétně týká, a souviselo s vírou, že s Bohem je možné mít reálný vztah skrze oboustranné rozhovory, jak jsem je popisovala. Teprve postupně a pozvolna do toho pronikala touha po duchovních darech a očekávání zázraků. Nikdy nebyla ničím samoúčelným. Byla organicky propojená s modlitebním životem, ve kterém člověk nejen mluvil k Bohu, ale i čekal odpovědi, a s láskou k bibli, kdy člověk naprosto přirozeně chtěl všechno, o čem se tam psalo.

            Tak to pro mě zůstalo dodnes. Nemám žádné pochybnosti o tom, že Duch svatý byl učedníkům dán. Bez toho bychom tu křesťanství vůbec neměli. Něco se určitě muselo stát, co proměnilo hrstku lidí, kteří se právem báli o svůj život a které Vzkříšený musel navštěvovat zamčenými dveřmi, v odhodlané apoštoly, kteří o něm veřejně mluvili a přímo konfrontovali i jeho nepřátele, navzdory zákazům a týrání. A "to, co se stalo" bylo velmi nezvyklé, nečekané, nemělo to předtím obdoby a učedníci si to (na rozdíl od vzkříšení samotného) ani nemohli předem přát.

            A pokud se to stalo jednou, není vyloučeno, že se to může kdykoli stát znovu. Vím, že jsou na to různé názory: zda se to děje dodnes, a nakolik je to potřeba, a tak dále. Ale to je v téhle souvislosti dost druhořadá otázka. Pokud se to stalo jednou, může se to, kdykoli a komukoli z nás, stát i podruhé.

            Během mých maninských let kolem mě bylo plno nejrůznějších lidí, kteří věřili, že se jim to stalo. Byli mezi nimi různí, kteří působili spíš vnitřně nevyrovnaným dojmem, pronášeli exaltovaná proroctví, na nichž se nedalo nijak poznat, zda jsou autentická nebo ne (dost často neprorokovali nic natolik konkrétního, aby to bylo vůbec ověřitelné) a v některých případech (co pro mě bylo vůbec nejhorší) nutili lidi věřit, že jsou uzdraveni, i když se navenek nic nezměnilo. Byli tu však i laskaví a upřímní lidé, kteří by se podobných věcí dopustili snad jen pod jejich nátlakovým vlivem (a nemohu vyloučit, že se to někdy stalo). Bylo tu i několik inteligentních a zodpovědných lidí, podobných Danovi. Dokonce i on, nakolik vím, pronesl proroctví, která byla ověřitelná, nenaplnila se a on to nijak neřešil (nevzpomínám si na žádné, které by bylo plně ověřitelné a naplnilo se, ale tím neříkám, že se to nestalo - a každopádně mnohokrát promluvil s velkou moudrostí, i když nelze rozhodnout, nakolik přirozenou). Ale naprosto mu věřím, že svá svědectví o zázracích nepřehání.

            I já jsem někdy, pod vlivem okolí, které tomu silně přálo, občas vyslovila něco, o čem jsem si nebyla jista, zda je to od Boha nebo ze mě. Někdy má člověk i pocit, že je to tak lepší. Příjemci mají i podle bible všechna práva si to sami přebrat - a může se stát, že bude prospěšnější, když ten podnět přijde, než kdyby člověk všechno spolkl. Proto občas tímto způsobem promluvím i dodnes, i když časem stále víc zdůrazňuju, že si ničím nejsem jista a že si druzí musí sami zvážit, co přijmou a jak.

            Zažila jsem i případy, kdy jsem si o nějaké věci dost silně myslela, že mi ji říká Bůh, ale nesplnila se. (Nevzpomínám si na žádnou takovou, kterou bych řekla jinému, ale na mé osobní rovině se to stalo.)

            Co je na tom zvláštní, v některých případech mám pocit, že jsem předem promluvila o něčem, co se opravdu splnilo - skrze poezii nebo příběh. Jenže ne všechny ty případy se datují z mého křesťanského období. Dvě ze svých životních lásek jsem předem reflektovala v básni, která dost přesně sedla. Snad člověk podvědomě tíhne k tomu, aby realizoval ve všedním životě to, co jeho duše nosí v sobě a v jediném inspirovaném okamžiku vysloví (aniž tomu třeba v tu chvíli sám rozuměl nebo si toho vůbec všiml). Podobně jsem později napsala knížky, které ke mně samotné zpětně promluvily a pomohly mi jako rádci v životě, s nímž jsem si jinak už nevěděla rady. Ale k tomu se ještě dostaneme.

            Pokud jde o uzdravení, to je taková moje životní bolest, s níž jsem se dodnes nevypořádala. Mám přirozeně soucit s utrpením a moje zaměstnání ještě o hodně přispělo k tomu, že jsem si ho začala uvědomovat. Vždycky jsem toužila nejen po tom, aby se dály zázraky, ale po tom, aby bylo pomoženo každému a rychle. Ironií zůstalo, že bylo dvakrát pomoženo mně nebo mé rodině, ale jsou to případy, kdy dodnes nevíme, zda šlo o zázrak nebo chybnou diagnózu - a hlavně všechny ostatní případy, kdy někdo byl uzdraven, mě nějakým způsobem minuly. Znám je jen z vyprávění. Modlila jsem se za mnoho nemocných, ale jediný případ, na který si vzpomínám, že se opravdu něco výrazného stalo, je případ, kdy Dana přestaly bolet zuby. Žel, další ironií je, že Dan si zrovna na tohle vzpomíná úplně jinak. Tak možná jsou moje vzpomínky zkreslené nebo jsem nepochopila, co tehdy říkal, a nestalo se dokonce ani tohle...

            Jednou jsem i v téhle oblasti zažila něco zvláštního. Bylo to během jednoho setkání s Mahešem Čavdou, americkým kazatelem indického původu. Je to člověk, který se hodně modlí za nemocné, ale jeho motivací je viditelně soucit (ne třeba touha po tom, aby Bůh potvrdil svoje slovo a lidé tudíž uvěřili). Začínal v ústavu, kde o těžce postižené pouze pečoval, se vším všudy. Dvě z jeho dětí se v kojeneckém věku dostaly do kritického stavu a hodně trpěly. Tyto dvě věci tvoří určité pojítko mezi námi, jak je asi jasné. Před setkáním s ním (bylo to menší shromáždění pro křesťany, ne velká evangelizace) jsem během noci hodně myslela na svoje nedávné zážitky s malou Míšou a toužila po tom, aby bylo pomoženo všem těm malinkým dětem, které nejenom trpí, ale ani nechápou, proč je rodiče opustili (tehdy v nemocnicích mohl být rodič s dítětem opravdu jen hodně výjimečně). Když pak během modliteb pronesl, že je přítomna žena, která přijala dar uzdravování pro hodně malé děti, přiznám se, skoro jsem nepochybovala. Jenže všechny případy, kdy jsem se za nějaké malé dítě zkusila modlit, dopadly negativně. Nevím proč. Dodnes se bojím, že jsem v tom nějak zklamala.

 

            Když se jednalo o odloučení našeho sboru od evangelické církve, bylo mi z toho velmi těžko, i když jsem chápala, že je to rozumné, a byla velmi vděčná za oboustranné pochopení a gentlemanské jednání. Hned po té, co se odloučení realizovalo, jsem požádala o druhé členství v evangelické církvi, konkrétně v radotínském sboru, kam tehdy chodili moji rodiče a který vedl jemný a citlivý starší pan farář, Mirek Heryán. Byl ke mně velmi milý

a s velkým porozuměním mi to umožnil.

Tehdy jsme ještě bydleli v Praze, měli své "hlavní členství" v bývalém maninském sboru, nyní už "káesku", a normálně chodili každou neděli na shromáždění tam. O rok později, když jsme se z Prahy odstěhovali, jsme naopak začali chodit do Radotína, kam jsme to měli blíž. Bohoslužby tam byly formálnější a "evangeličtější" (vlastně zhruba takové, jaké jsem měla v nostalgických vzpomínkách na maninské začátky), ale pan Heryán byl člověk, který chodil s Bohem, nebyl uzavřený ničemu z toho, o čem se v bibli psalo, a dával členům sboru velkou svobodu, co se týče jejich osobního vyznání. Do sboru tehdy patřilo mnoho lidí, mladých i starších, s nimiž bylo možné mít společenství na stejné úrovni, na jakou jsem byla zvyklá.

            Změna "hlavního sboru" nebyla ale dána jen tím, že Radotín byl blíž a člověk se v něm "také mohl cítit doma". Byla dána i dalšími změnami, které se postupně dály v mém sboru původním.

            Co mě na Maninách jako první zaujalo, co zůstalo jedním z mých oblíbených prvků po celou dobu, kdy jsem tam chodila, byla Danova láska k bibli. Dan má samozřejmě lidské chyby jako každý jiný. Mnohokrát mě uvedl do zmatků tím, že v nějaké dílčí věci dramaticky změnil názor. Ale nevím o jediném jeho kázání, za všechna ta léta, které by mě aspoň trochu neoslovovalo, a mnohá mě oslovila opravdu hodně. Co hlavního, vždycky z něj byla cítit velká pokora. Mluvil o bibli jako člověk, který ji především chce poslechnout (což jsem věděla, že opravdu dělá, ze dne na den). Zároveň ale velmi pečlivě a zodpovědně zkoumal, co mu říká. Šel věci na kloub.

            Po rozdělení na "regiony" už jsem ho slyšela mluvit jen málokdy, tuto práci teď pochopitelně převzal jeho tým. Byli to většinou lidé, kteří přišli do sboru později než já, mnozí z nich docela nedávno. Ne vždycky byli asi úplně zralí. Ne vždycky se jednalo o lidi, kterým měl možnost se věnovat osobně. Teď, když jsem chodila neděli co neděli na jejich kázání, jsem si začínala uvědomovat, že mají úplně jiný přístup k bibli než on. Ne že by k ní neměli úctu nebo ji nechtěli poslechnout. Ale často se stalo, že nezkoumali, co jim říká. Spokojili se s první volnou asociací představ, kterou v nich text vyvolal (někdy bylo na první pohled zřejmé, že je chybná). Výsledkem byla kázání, která velmi citelně podrývala mou víru, místo aby ji povzbuzovala. Nejsem superman, který to vydrží po neomezenou dobu.

            Navíc jsem měla poměrně čerstvě za sebou velmi intenzívní krizi víry. Trvala asi rok po narození mé nejstarší dcery. Nemyslím si, že by mi porod naboural psychiku: můj problém byl spíš v tom, že jsem byla dokonale šťastná. Po manželství a mateřství jsem vždycky silně toužila: nyní se to stalo skutečností. A najednou, jak to v takových chvílích bývá, jsem začala hodnotit celý svůj život. Člověk stál na vrcholu... a viděl na konec. Znovu jsem myslela na vlastní smrtelnost a skeptická část mého já zkoumala jednu mou zkušenost s Bohem po druhé, aby je všechny zavrhla jako ne tak docela prokazatelné. Snad v tom sehrálo určitou roli i to, že jsem v té době už přebrala hodně ze způsobu myšlení svého manžela, který je velký skeptik. Bylo to velmi bolestné. Dodnes jsem vděčná jedné mladé mamince, která se mi tehdy hodně věnovala. Sama měla tři nebo čtyři malé děti, přesto za mnou jezdila přes celou Prahu (protože já jsem si s jedním zatím mnohem méně věděla rady). Myslím, že byla (a je) nějaký anděl.

            Nakonec mi hodně pomohla jedna knížka o historicitě Ježíšova vzkříšení, napsaná Čechem pro Čechy. Byla to moje vůbec první zkušenost s knihou psanou metodou vědeckého zkoumání historie. Autor velmi pečlivě odděloval, co víme a co už nemůžeme vědět, co lze z fakt odvodit a co už ne a co do jaké míry. Dodnes věřím, že vzkříšení je záležitost svědectví: ne snad stoprocentně dokázaná, ale poskytující rozumný materiál ke zkoumání hodnověrnosti svědků. Vzkříšení je arci hodně neobvyklá událost, které je těžké uvěřit i na základě výpovědi velmi charakterních a rozumných lidí. Ale pokud už bereme v úvahu, že Bůh může existovat, stát se to mohlo. A pokud se to stalo, znamená to, že Kristus, který vstal z mrtvých, je někdo naprosto výjimečný. Je pro mě autorita. Všechny biblické knihy, které byly autoritou pro něj, tak přijímám i já.

            Touhle cestou si však řada lidí z mého okolí docela pochopitelně neprošla a možná by mi byli vůbec nerozuměli. Brali bibli jako autoritu, aniž je vůbec napadlo si položit otázku proč. Ale to, že někdy moc nepřemýšleli o tom, co skutečně říká, bylo mnohem horší. Nakonec jsem cítila, že už takhle nemůžu dál, a stěhování z Prahy přišlo jako vysvobození v pravý čas (pan Heryán měl s Danem jako kazatel mnoho společného).

 

            Radotínskému sboru jsem pak zůstala věrná dlouhá léta, i dávno po tom, co tam nastoupil jiný farář, který z kazatelny otevřeně vyslovoval své pochybnosti o nejzákladnějších prvcích křesťanství. Bylo to vlastně svým způsobem snesitelnější než poslouchat někoho, kdo nepochybuje, ale tvrdí evidentně nepodložené věci. A samozřejmě jsme měli své představy o  věrnosti, já i řada mých přátel, kterým se stále víc dávalo najevo, že jejich víra v modlitební dialog s Bohem už zde není vítána. Zůstávali jsme, a když jsme nesměli otevřeně mluvit, aspoň jsme se... inu, modlili :). Nakonec členství pro řadu lidí přece jen ztratilo smysl úplně, ale k tomu došlo až mnohem později.

            To ale samosebou neznamená, že by se moje kontakty s "káeskem" naprosto přerušily. Některé osobní vztahy se navzdory vzdálenosti (a oboustranné kupě malých dětí) udržet podařilo. Zúčastnila jsem se také některých větších akcí, zejména shromáždění

s latinskoamerickými kazateli (v těch končinách právě probíhalo dramatické probuzení). Z té doby si vzpomínám na jeden z dalších hodně zvláštních zážitků.

            Byla to pro mě tehdy dost těžká situace. Lidé kolem mě houfně padali na zem, nebo se celé hodiny smáli... já nic. Možná to bylo dáno mým racionálnějším založením, možná tím, že druzí neměli takové zábrany propadnout davové psychóze. Každopádně jsem velmi toužila po kontaktu s Bohem. Po vzájemném doteku, který bych pocítila, aniž bych kdy musela nějak řešit, zda o tom pochybovat nebo ne. Když podám kamarádovi ruku, taky to prostě oba cítíme... nechtěla jsem nic víc. Nechápala jsem, proč to nejde. Někdy jsem se trápila tím, že možná dělám něco špatně, a tak se mi nemůže přiblížit.

            Posléze jednou jsem se rozhodla, že budu jednat po příkladu ženy z evangelií: dostanu se v davu až ke kazateli a dotknu se jeho oblečení. Když bude Bůh chtít, něco "projde". A tak jsem to udělala. Postavila jsem se na dosah, a když kazatel procházel kolem mě, prostě jsem se dotkla jeho saka (aniž si toho všiml). Dodnes na tom nevidím nic špatného. Chtěla jsem dát Bohu příležitost, a udělala jsem to podle biblického příkladu.

            Ale stala se mi zvláštní věc. Když se kazatel blížil... něco jsem cítila. Nemohu popsat co. Ale cosi bylo jinak. Nějaká "energie" na mě zavanula.

            Pak prošel těsně kolem mě... a v tu chvíli "vypli proud". V těch pár vteřinách, kdy se blížil na dosah, kdy jsem se ho dotkla a zase udělal krok dál, tu ta energie nebyla. Myslím (na to si nevzpomínám už úplně přesně), že vzápětí zase ano. A znovu: vůbec nechápu proč.

 

 

 

 

10. Cesta do Mordoru

 

 

            Nyní se vrátím zase o malinko zpátky, do doby, kdy jsme ještě bydleli v Praze a měli děti jen tři: do doby, kdy se po revoluci otevřely hranice a všichni samozřejmě začali cestovat do zemí, kam nikdy předtím nesměli.

            Nebyli jsme výjimkou. A protože Lucinka byla tehdy už "plně hlídatelná" a Pavluška ještě nepřišla, darovali nám jejich prarodiče první "opravdovou dovolenou" po letech: cestovali jsme s manželem jen sami dva.

            Maminka, která se jednou měla to štěstí podívat do Bavorska, mi často vypravovala o krásách Alp. Vybrali jsme tedy jako cíl Švýcarsko. Shodou okolností tam jedna moje kamarádka měla příbuznou, takže jsme se rozhodli, že ji cestou navštívíme. To se mi stalo na dlouho osudným.

            Krásy Alp mě skutečně spolehlivě uchvátily, ale Věra možno-li ještě o něco víc. Štědrostí, srdečností a otevřeností mi připomínala Natálii (skutečně byla částečně ruského původu). Velmi se zajímala o otázky smyslu života a živě o nich povídala. Stala se křesťanskou v dospělosti (nedávno), přičemž podnětem jí byl zážitek v klinické smrti. A poměrně dost trpěla, jak zdravotně, tak po jiných stránkách, což mi okamžitě všechno svěřila. Slovem, přesně typ, u něhož se dalo čekat, že s ním rychle navážu silný vztah.

            Hodně jsem se za ni pak modlila (žel, ani v jejím případě to nevedlo ke zlepšení zdravotního stavu, ale myslím, že řadu jiných věcí nám Bůh skutečně daroval) a snažila jsem se jí pomáhat v rozhovorech, i na dálku (dělala jsem kvůli ní mezistátní hovory z telefonní budky :). A jakmile to šlo, jela jsem za ní znovu, někdy s manželem, někdy i sama nebo s bráchou. Požádala jsem ji o kmotrovství pro Pavlušku, která v té době přišla na svět. Časem jsme ještě s jednou paní ze sousedství dospěly k modlitebnímu společenství, které se blížilo těm nejvydařenějším skupinkám.

            V té době (zhruba rok po stěhování, když byly Pavlušce dva roky) dostal Pavel od své firmy nabídku pracovat ve Švýcarsku. Není asi divu, že jsem ho nadšeně podpořila. Nezapírám, že jsem doufala, že se nám podaří sehnat bydlení ve Věřině blízkosti, společenství bude pokračovat, a tak trochu i v to, že se všechny Věřiny problémy vyřeší a nakonec přijde i uzdravení. Společenství pro mě každopádně bylo hodně silnou motivací.

            Museli jsme se rozhodnout poměrně rychle a krátce nato odcestovat. Nejvíc jsme si samosebou lámali hlavu s dětmi. Hanička už chodila do druhé třídy, Míša měla se školou zrovna začít. Velmi jsme zvažovali, zda je učit doma nebo dát do školy ve Švýcarsku.

            Myšlenka učit děti doma mě vždycky velmi lákala, ale připadalo mi, že dětský kolektiv a nezávislé kulturní prostředí potřebují natolik, že to všechny výhody domácí výuky vyvažuje. Teď byla motivace k domácí výuce ještě silnější, ale dosud jsem váhala. Nakonec manžel rozhodl, že to se švýcarskou školou zkusíme: když zjistíme, že to nejde, můžeme přece vždycky na domácí výuku přejít.

            Všechno se od počátku vyvíjelo opět úplně jinak, než jsem si představovala. Především, nesehnali jsme bydlení ve Věřině blízkosti. Dokonce ani nebyla natolik v dosahu dopravy, abych ji mohla často navštěvovat. Navíc Věra sama se kvůli pokračující nemoci začala měnit a někdy se ke mně chovala odmítavě, někdy mi dlouhé hodiny vyprávěla o svých blízkých negativní věci, o nichž jsem si ani nebyla jista, kolik mají společného s realitou. Ztratily jsme kontakt ve víře, už s Bohem moc nepočítala ani moc nestála o modlitbu. Bylo mi to velmi líto a připadalo mi strašné, nakolik může fyzická nemoc změnit "duši" člověka, kterého jsem dřív milovala a obdivovala. Možná ji zase tak moc nezměnila, jen časem vytáhla na povrch jiné její stránky než dřív, kdo ví. Každopádně ze společenství nebylo zhola nic.

            Za druhé, Švýcarsko zůstalo stejně krásné jako dřív. Kdykoli se nám podařilo vyjet někam na výhled, žasla jsem nad tím stejně jako vždycky. Jenže většinu času jsme bydleli v paneláku na okraji menšího městečka, kde nejbližší lesík měl asfaltové cestičky a provoz jako na Václaváku - naprosto se nedal srovnávat s krajem kolem domu Vlaštovka, který už jsem si stihla silně zamilovat. A díky nižší poloze u jezera tu ležela většinou mlha, která zastiňovala nejenom hory, ale i slunce. Listopadové počasí tu trvalo od podzimu do jara. Mám ráda tesknou romantiku podzimních mlh: když trvá jeden měsíc!

            Co bylo ale nejhorší, byla dramatická změna denního režimu dětí. Byla jsem zvyklá se jim hodně věnovat. V Čechách ráno odešly do školy, v jednu byly zpátky doma, a všechen zbývající čas byl náš. Chodili jsme na dlouhé procházky po lesích a studovali přírodu. Pokračovali jsme v tradici "bojovek". Četli společně knížky. Vše v klidu a beze spěchu.

            Švýcarská škola netrvala o mnoho déle než naše. Byla však rozdělená do dvou bloků s dlouhou polední pauzou. "Volný čas" začínal okolo páté hodiny odpolední a ani ten nepatřil nám, nýbrž spoustě domácích úkolů a pak dohánění češtiny, abychom udrželi krok s českou školou. A dokonce i ta polední pauza byla o dost zkrácená tím, že děti dojížděly do speciální školy pro cizince v sousedním městečku. Trávily tedy čtyřikrát denně poměrně dost času v autobuse a museli jsme sebou docela mrsknout, abychom ve zbytku polední pauzy stihli aspoň přečíst kousek nějaké knížky.

            Časem se vše stále zhoršovalo. Hanička jediná se ve škole "chytla" poměrně dobře. Ale látka vyšších tříd začínala být už tak nahuštěná, že musela pracovat prakticky od rána do večera, aby vše zvládla. To mi bylo líto a nepovažovala jsem to pro dítě za správné. Pro Míšu bylo velmi těžké začínat zároveň se školou a s učením se neznámé řeči, přičemž se do dětského kolektivu pronikalo mnohem hůř než ve stejnorodém jazykovém prostředí. Vždycky byla mnohem plašší a uzavřenější než Hanička. I po přestupu ze speciální školy na běžnou švýcarskou zůstávala stranou ostatních dětí a dost osamělá. S Lucinkou bylo vše ještě těžší, protože začala už v pěti s předškolní výchovou a nesla cizorodost kolektivu ještě hůř, a mladší děti byly k "černým kuřatům" drsnější. Pak se upnula na jednu dívenku, kterou považovala za svou kamarádku, a ta ji opustila pro nějakou jinou, jak už to holčičky často dělávají. Lucinka tedy byla ještě o stupeň nešťastnější. Pokud jde o Pavlušku, ta chodila z mateřské školy přímo s modřinami a bála se tam. Nakonec jsme ji nechali doma.

            Během té doby jsem několikrát manželovi říkala, že už to zřejmě dál nejde a že by bylo asi lepší učit děti doma, jak jsme se kdysi rozhodli. Jenže jemu to nikdy tak hrozné ještě nepřipadalo. Takže vše stále pokračovalo, děti byly nešťastné, já zoufalá z toho, že jim nemůžu pomoci, všichni mí přátelé a příbuzní byli daleko a u toho jediného člověka, který mi zbyl, jsem měla pocit odmítavosti a nepochopení. To ještě zesiloval prostý fakt, že toho měl hodně v práci, na nás mu nezbývalo mnoho času a kdykoli děti zlobily nebo nastal jiný problém, reagoval zpravidla dosti příkře.

            Trvalo to necelé tři roky. Možná si někdo řekne, "to je přece chvilka, to nic není". Mně to tak z odstupu taky připadá. Tehdy se to zdálo nekonečné.  Možná, kdo ví, to byla právě ta nejhorší doba a postupně by se vše začalo zlepšovat. Každopádně je to přesně tak dlouho, jak dlouho mi asi tak trvá navázat smysluplný vztah. To jest, i když jsem do navazování nových přátelství šla s velkým nasazením a otevřeností, zatím se vztahy nedostaly dost daleko a byla jsem po celou tu dobu velmi osamělá (s jedinou zázračnou výjimkou, kterou zmíním později).

            Asi tak na konci druhého roku jsem se dostala do stavu, blízkého depresi (včetně různých fyzických příznaků, z nichž nejsilnější byl narušený spánek, který mi od té doby už zůstal na památku). Měla jsem sebevražedné myšlenky, a jen s velkým úsilím se mi podařilo nahlédnout, že to snad nebude nutné, že rozvod by stačil. Pak i to, že ani ten přece není nutný, stačí, když se vrátíme domů.

            Někdo se zeptá, a do kostela jsi tam nechodila? To ti nepomáhalo?

            Inu, chodila jsem do kostela. Vlastně do takového, o jakém se mi dřív ani nesnilo, že by mohl existovat. Byl to nezávislý sbor charismatického typu a existoval už výrazně déle než Maniny. Všechno, co jsme my prožívali jen občas na konferencích se zahraničními hosty, oni měli běžně.

            Jenže z nějakého podivného důvodu tahle jejich nejsilnější stránka byla zároveň jejich největší slabinou. Už měli to nejlepší příliš dlouho. Už neměli kam jít (jedině snad opustit všechno a následovat Krista někam do třetího světa. Občas mi připadalo, že to by pro ně bylo řešení.) Hlavní kazatel začínal mít silný pocit stagnace a v jeho slovech to bylo znát. Dokud jsem kázáním nerozuměla a jen se modlitebně připojovala k písničkám (které jsem často znala v jiné jazykové verzi), shromáždění mě spíš povzbuzovala. Pozvolna, jak jsem začala vnímat, o čem kazatel mluví, na mě padala deprese i z toho. Neustále jako by lidi pobízel, aby něco dělali, ale nikdy neřekl, co vlastně. Výsledkem byl - přinejmenším u mě - stále stoupající neurčitý pocit viny.

            K tomu je potřeba připočítat, o čem jsem psala v předchozí kapitole. Uprostřed intenzívního charismatického dění jsem zpravidla i zde zůstávala "ten poslední na nohou" (manžela nepočítám, ten se zúčastňoval spíš jen jako "nezaujatý pozorovatel"). Už dřív jsem měla podezření, že se mě Bůh nemůže dotknout, protože něco dělám špatně. Bylo to jediné logické vysvětlení mých zážitků. Samozřejmě miluje všechny své děti stejně. Nenechával by mě stranou bez důvodu. Ale možná mě šetří, aby mě svým dotekem nespálil. Takže moje zážitky účinky kázání jen zesilovaly.

            Dodnes si nejsem jista, zda to nebyla pravda. Ale také si nejsem jista, zda byla. Zkrátka jsem časem začala přistupovat k věci praktičtěji: vzala jsem život tak, že každý jsme nějaký a že já jsem spíš racionální typ, ke kterému Bůh mluví jinými cestami než přes zážitky. Postupně jsem začala chodit spíš do katolického kostela. Kázáním jsem zde nerozuměla už vůbec, zato jsem objevila dobrodiní mše. Kazatel může selhat a i kdyby byl sebedokonalejší, určitě se nemusí strefit do všeho, co jeho posluchači potřebují, ale mše zůstává: je povinná. Neděli co neděli, prostými, ale nesmírně hlubokými slovy a činy, opakovala základní zvěst evangelia. To mě drželo nad vodou. Tak jsem se velkým životním obloukem vrátila zpátky k liturgii (ale stejně jako během předchozích návštěv u Týna jsem dosti žasla nad tím, jak vlastně zní a jak hluboký smysl dává ve své původní, neupravené podobě - bez předělávek, které podstoupila během 20. let v Československu.) Dokonce jsem tehdy požádala o "třetí členství", to však žel vzhledem k organizační stuktuře katolické církve nebylo možné.

            Poznenáhlu, se začaly zlepšovat i další věci. Po dva roky jsem k Bohu volala, aby ke mně přišel, aby něco řekl, aby mi pomohl z bryndy. Teď to udělal... s originalitou sobě vlastní.

            Vše začalo Haničky školními povinnostmi. Bylo mi jí líto, že má tolik učení, a tak jsem dělala všechno, co jsem mohla, aby jí ho "osladila". Osvědčenou metodou byla pravopisná cvičení v podobě příběhu na pokračování (zažila jsem i stav, kdy bleskově doplnila písmenka a žádala o další kapitolu).

            V té době starší děti dozrály pro Tolkiena a hodně jsme ho spolu četli. Stálo mě to určitý vnitřní boj. Věděla jsem, že jsou křesťané, kteří si o něm myslí, že je "okultní". Věděla jsem velmi dobře, že mnoho lidí z charismatického sboru, do něhož chodím zde ve Švýcarsku, by nevzalo do ruky ani Lewise. Jenže postupně, jak jsem víc a víc viděla za určité vnější kulisy příběhů, mi bylo stále jasnější, že autor byl hluboce věřící křesťan a nesmírně dobrý člověk. V jednom momentě jsem dokonce měla dojem něčeho jako "osudového rozhodnutí". Můžu tohoto autora zavrhnout, přizpůsobit se svému okolí, přijmout jejich myšlení, a mít všechno velmi zjednodušené. Nebo budu muset jít méně prošlapanou cestou a nebýt si ani zdaleka tak jistá tím, co dělám. Nebyla jsem v tu chvíli žádný hrdina. Jen jsem věděla, že by bylo nespravedlivé takového člověka zavrhnout.

            Vždycky znovu, když mi bylo nejhůř, vnímala jsem sebe jako Froda na cestě do Mordoru a Ježíše jako Sama, který mi jde věrně po boku. Jen ještě krok. A třeba to přece dobře dopadne. A i když ne... řečeno s Aragornem, konec našich nadějí to být může, ale nikoli námahy. Stejně půjdeme dál. To byl dobrý protilék na sebevražedné myšlenky. Tolkien mi v podstatě zachránil život, a věděla jsem, že ne lacino. Sám si prodělával vnitřní boje a zde je zachytil. Zachoval se ke mně jako kamarád, i když o tom neví - já k němu se musím zachovat stejně.

            Inu, zkrátka jsme Tolkiena s dětmi četli dále a docela přirozeně se nabídla vize Haničky (která je světlovlasá, rázná a miluje koně) jako rohanské dívky. Postupně začala žít sama v dutém stromě na okraji Fangornu a vybíhat za koňmi na pláně... ale jak to, že je sama? Kde se tam vzala?

            Příběh se začal rozvíjet. Objevila se první podoba Melwen - Aldariel, Dítěte lesa. Ale vše bylo dosud jen hrou, zpříjemňující mé dceři pravopisná cvičení. Už se vydala na pouť, aby našla ztracené entky, a já jsem jí samosebou do značné míry fandila, ale mé srdce dosud nebylo tak docela zasaženo.

            Pak se objevil Laito - a od té chvíle nebyla už cesta zpátky.  Možnost "skřetí konverze" probudila k životu všechny skryté touhy mého dětství a mládí, jen ještě silněji. Pravopisná cvičení jsme s velkým úspěchem zachovaly (ještě dlouho jsem vychytávala z rukopisu hrubky, které mi tam Hanička sem tam nadělala), ale nyní už jsem psala knížku. Bylo to po nekonečné době poprvé, co jsem doopravdy psala. Dlouhá léta jsem se snažila psát jazykem, vhodným pro děti, a ještě k tomu přísně realisticky. To druhé mi zkrátka nesedne. První, a na dlouhou dobu poslední, záblesk něčeho jiného byla kolem osmého roku Haničky (těsně před odjezdem z Čech) Malá pastýřka koní, která ze mě občas dokázala vykřesat poetickou jiskru, i když se odehrávala v realitě. Ale pak přišla dvě temná léta v cizině a nový útlum.

            Teď jsem stále víc zjišťovala, že mě strhly osudy hrdinů, že je v tom nemůžu nechat... a že mě psaní baví, že píšu text, jaký jsem si vždycky přála napsat. Ztratila jsem ostych před případným čtenářem. Byla jsem rozhodnuta psát přesně tak, jak mě to bude těšit.

            Naprostý objev, jako průlom jiné reality, byl však především hlavní hrdina z řad elfů, Tuilindo. Člověk musí být poctivý ke svým postavám. Musela jsem si začít představovat, jaké by to vlastně bylo, žít už stovky let. Nebo brát všechno doopravdy, nerozdrobovat skutečný význam věcí. To mě vyneslo do ptačí perspektivy. Začala jsem vidět vlastní život novýma očima. Bylo to opravdu skoro, jako by nějaký Tuilindo přišel a začal se se mnou o věcech bavit. Tam, kde dřív byla jen černá díra, se najednou objevovala jak možná řešení, tak plno drobných praktických nápadů.

            Začala jsem po ránu chodit na procházky. Začala jsem nacházet útěchu v tom, že je tráva zelená a na listu stojí kapka rosy. Samosebou jen proto, že jsem nepochybovala o existenci Stvořitele. Ale už jsem tak zoufale nepotřebovala, aby natáhl ruku a dotkl se mě. Stačilo mi, že ať jsem šťastná nebo ne, dosud rostou stromy a lidi mohou chodit v jejich stínu. To byla taky Boží láska. A tak, dřív než jsem to stačila naplno pochopit, se mě opravdu dotkl, tímhle způsobem.

            A opravdovost elfů mi dovolovala prožít i napsat věci, před kterými by člověk u lidského hrdiny ucukl, protože by dostal strach, že jsou nadnesené. Teď jsem věděla, že nejsou. Kdybych žila tisíce let, taky bych viděla všechno v jiné perspektivě. Dostala jsem odvahu vyslovit to, co cítím. Vyslovit naplno Boží povahu. A přesně po tom jsem celá svá křesťanská léta toužila.

            Stejně jako Melwen, i já jsem během let "chození s elfy" poznávala své slabosti. Nejvíc ze všeho jsem si uvědomovala, jak málo vnímám druhé. Někdy jsem samozřejmě hodně sobecká: ale i ve chvílích, kdy tomu tak není, mám často obrovské potíže nešlápnout na kuří oko. Často velmi toužím pomoci, a vůbec si nevím rady jak.

            A tak jsem stejně jako Melwen prosila o "zlatou kytičku" - o vyšší dávku porozumění. Věřím, že i v tomto případě odpověď přišla, i když je to velmi obtížně sledovatelné. Každopádně se mi začaly otevírat oči. Stávalo se mi, že mě napadl úplně nový pohled na to, jak to druhý myslí a co by potřeboval. A časem se mnou navázali vztahy lidé, kteří mi hodně pomohli.

           

            Toho roku, kdy rukopis vznikl, nám při vánoční návštěvě domova jedna známá přinesla "poněkud opožděnou" novoročenku, kterou nám nestihla předat v lednu. Přání znělo, abychom toho roku nepromeškali nic, co nám Bůh připravil. Na obrázku byla dřevěná plastika dívky s holubicí v dlaních. Měla dlouhé světlé vlasy a zelené šaty.

 

 

11. Léta Vlaštovky

 

 

 

            V žádném případě bych nechtěla vzbudit dojem, že moje zážitky ze sboru ve Švýcarsku jsou jenom negativní. I když jsem tam časem přestala chodit - a snad to muselo být - poznala jsem tam lidi, kterých si dodnes vážím, a zažila dobré modlitby, ať jsem byla "tím posledním na nohou" nebo ne.

            Jedním z nejvýraznějších okamžiků byla jedna modlitba krátce po mém příjezdu. To bylo tak: vlastně po celý svůj křesťanský život jsem měla trochu problém s misií. Zažila jsem ji na vlastní kůži v podobě, kterou jsem zmiňovala: chvíle, kdy jsem věděla, že nechápu, co mi ti lidé říkají, a že oni nechápou, že já je nechápu. Postupně, jak jsem se sbližovala se svými "zákazníky" a pokoušela se o víře mluvit s nimi, jsem se učila stále víc, jak jsme každý jiný a porozumění není samozřejmost. Zároveň jsem ale byla pod stálým tlakem. To, co jsem zažila na vlastní kůži jako poněkud nepříjemné misijní pokusy (a uvěřila nakonec spíš navzdory tomu než naopak), bylo normou. Každý by to měl dělat. Je zodpovědný za druhé lidi, aby se nedostali do pekla.

            Té poslední větě jsem nikdy nevěřila. Dokonce si dnes myslím, že přímo v bibli jsou místa, která jí odporují. Připadá mi také, že jen málokdo jí vlastně naplno věří. Ale někteří autoři ano. Člověk tu děsivou možnost ani nemohl tak docela vyloučit a lidi kolem mě ji nevylučovali, takže strach ve mně spíš zesilovali než naopak.

            Jenže oni byli "za vodou". Byli misijní "hlava nehlava" a nijak jim to nevadilo. Připadalo mi, že jsou i jiné možnosti, jak postupovat, a že minimálně pro mě jsou i morálně lepší. Netvrdím, že v některých případech nemůže být přímočarý přístup přínosný. Znám tak okouzlující osobnosti, že jim stačí se jednou usmát a jejich protějšek je tím, co mu říkají, inspirovaný, ať tomu rozumí nebo ne - a koneckonců pak může třeba přijít někdo jako já a vysvětlit mu to...  Jenže jsem se svou touhou po porozumění, po skutečně navázaných rozhovorech byla v menšině, aspoň navenek. Ti energičtější a víc okouzlující vždycky udávají tón.  A tak ve mně narůstal pocit dluhu, že praktikuju misii málo nebo špatným způsobem.

            Ve švýcarském sboru jsem jednou požádala o modlitbu za tuto věc. Za to, abych zkrátka byla dostatečně misijní. A stalo se něco zvláštního: do toho okamžiku jsem měla představu, že mám jen dvě možnosti: buď budu zůstávat lidem něco dlužna a budu se tím trápit, nebo budu dělat věci, které mi nesedí a s nimiž nemůžu nikdy tak úplně vnitřně souhlasit. Po té modlitbě jsem najednou začala velmi silně cítit, že Duch Boží je kreativní. Není omezený tím, co vidím jako možnosti. Má i jiné nápady.

            Celá tato kapitola je příběhem o tom, jak se během následujících více než patnácti let jeden z jeho nápadů realizoval.

 

            Jak u čtenářů Ransoma ani jinak být nemůže, Vlaštovka byla od počátku milovaným symbolem pro mě i děti. Během své první doby po stěhování z Prahy měly na zahradě bednu, kterou jsem jim krásně natřela a opatřila tímto jménem: v té si hrály na loď a na plachtění. Po návratu ze Švýcarska připojil nové roviny Tuilindo. Jeho jméno má v češtině týž význam a dostal ho prorocky, neboť se měl stát nositelem nového jara, nové naděje. To se i splnilo a v duchu jsem ho viděla, jak si dal ke štítu s vlaštovkou do klenotu Zlatý strom (který znovu poroste a on ho znovu spatří ve Valinoru, kam se bude smět vrátit) a heslo Eru envinyatar, Bůh tvoří všechno nové.

            Nevím už, v které chvíli tohoto procesu to bylo, ale jednou jsme s dětmi jeli domů z Prahy přes všechny ty předměstské obce, kde to byla samá vila Anička, vila Růženka, a napadlo nás, že náš dům by si taky zasloužil jméno. A tak jsme mu dali docela přirozeně jméno vila Vlaštovka.

            Už první léto, které jsme tu byli, se tu konal první náš domácí "tábor". Děti se vrátily zklamané s jakéhosi dětského tábora a já jim to chtěla vynahradit. A tak jsme pozvaly dvě děti známých a uspořádali týden s jednoduchým táborovým programem. Měl úspěch a už jsme u té tradice zůstali. Zpočátku jsem bývala jediným vedoucím já, později mi občas s velkou dávkou energie, statečnosti a smyslu pro humor pomáhala moje švagrová. Ale od samého počátku až podnes se udržely některé charakteristiky, k nimž mě mocně inspiroval tzv. "dívčí tábor", pořádaný několika prima lidmi z radotínského sboru. Absolvovali jsme ho s roční Pavluškou ve skládací kolébce. Nenásilný, neuspěchaný život, minimum soupeření, vysoké dávky kreativity, hodně času věnovaného společnému čtení, to všechno byly věci, které rodinu se čtyřmi dcerami okamžitě oslovovaly. Byla jsem ráda, že něco takového je možné, a protože naše tábory se konaly také převážně v ženském složení, vše jsme možno-li ještě rozvinuli.

           

            Doba po návratu zdaleka neznamenala, že bylo všechno najednou růžové. Proces uzdravení začal už během posledního roku v cizině, ale tak rychlý zase nebyl. Dost významnou roli v tom hrály znovu vztahy. Především, nyní byl daleko můj manžel. Neutekli jsme od něj, rozhodnutí, jak dál s dětmi (zda je nechat i na druhém stupni po večerech dohánět českou školu, pošvýcarštit je úplně nebo se vrátit) bylo oboustranné a racionálně zvážené. Nicméně manžel chtěl zůstat u své práce, takže jezdil domů zhruba na týden za měsíc. Svým způsobem jsme měli na sebe víc času než v rodinách, kde se manžel chodí denně domů jen vyspat, ale bylo to poněkud nárazové. Vždycky znovu jsme si na sebe museli "zvyknout" a pak zas "odvyknout" a hledat k sobě cestu za těchto okolností bylo nesmírně obtížné. Měla jsem pocit, že už budu muset do smrti vydržet do značné míry sama. Občas jsem si zoufala nad nemožností nového sňatku (nikdy se mi nepodařilo naplno uvěřit, že by něco takového bylo možné; mimomanželský vztah, jak je asi jasné, pro mě nebyl alternativou už vůbec. Nedával by mi nejmenší smysl.) Dnes už je všechno úplně jinak a často s úžasem zjišťuju, že jsme si blíž než kdy dřív. Tehdy jsme měli ale ještě hodně dlouhou cestu před sebou.

            Doma se zatím během uplynulých tří let všechno změnilo, bývalí přátelé si našli jiné zázemí a jiné priority. Některé vztahy už se nepodařilo znovu navázat, nebo měly v jejich životě už jen okrajový význam. Klima v radotínském sboru se proměnilo tak, jak jsem to výše popisovala, a zdaleka už jsem si tu nepřipadala doma

 

            Ale i kdyby toho nebylo, Radotín byl dost daleko. Velmi jsem si přála nějaké křesťanské společenství typu skupinky blízko, v dosahu - a když ne pro sebe, tedy stokrát víc pro děti. A tak se postupně zrodila myšlenka setkávat se s některými dětmi i během roku, částečně k táborovým aktivitám, částečně ke společenství modlitby.

            A skutečně jsme v nedaleké obci objevili katolickou rodinu s tehdy také ještě "jen" čtyřmi dětmi. Žili v dost špatném bytě a na existenčním minimu. Mohli jsme některé z jejich dětí občas vytáhnout na nějaký výlet a poskytnout jim zážitky, které by jinak nikdy nemohly mít. S námi byly poprvé v životě na horách. S námi strávily také týden ve Švýcarsku (a musím říct, že to byl velmi silný zážitek pro ně i pro nás. I sama příroda jakoby vycházela vstříc - poprvé po všech těch letech jsem tehdy například spatřila to, o čem se píše v knihách a zpívá ve švýcarské hymně: hory zarudlé západem slunce. Bylo to, jako by Bůh sám chtěl dát najevo speciální lásku těm dvěma holčičkám.)

            Na druhou stranu, mnozí z členů té rodiny byli velmi horlivě zbožní. Naše dvě malé kamarádky byly nejenom nesmírně milé, hodné a pracovité (a jedna z nich i moudrá a rozšafná). Také se bez problémů modlily a přijímaly prorocké vize, které pro mě zůstaly důležité dodnes. Zkrátka, moje přání se splnilo, i když v daleko menším počtu, než jsem čekala. Skutečně jsme si něco dávali navzájem. Po několik let byla obě děvčata spolu s mými dcerami páteří akcí a táborů, k níž se přidávaly další děti v různě proměnlivém složení.

            Ale tento požehnaný stav netrval dlouho. Maminka jako by na nás začala trochu žárlit, a snad to bylo pochopitelné, když byly děti u nás tak šťastné. Začala nás používat jako trest: kdykoli děti zazlobily, návštěvu u nás jim zakázala. Tak postupně došlo k tomu, že se "klub Vlaštovka" znovu rozpadl.

 

            To bylo na počátku památného roku 2002. Octli jsme se zase svým způsobem na nule, ale s táborem jsme počítali. Plánovala jsem, že pozvu jednoho kamaráda z radotínského sboru a s ním jako s vedoucím budeme moci zkusit něco, co jsme se zatím neodvážili: pozvat i kluky. Měl to být tábor na knížku Tonke Dragt Dopis pro krále.

            Nu, ten tábor se opravdu konal, ale až mnohem, mnohem později. Toho roku mi sice onen kamarád slíbil účast, ale na poslední chvíli odřekl. S tím padly i všechny plány. Co teď?

            A stala se zvláštní věc. V té době mi začalo psát hodně lidí přes mou učebnici quenijštiny, kterou jsem měla uveřejněnou na netu. I k tomu jsem přišla vlastně jako slepý k houslím. Snažila jsem se sehnat nějakou učebnici Tolkienových jazyků, abych v nich nedělala chyby, když už píšu z jeho světa - a protože jsem zjistila, že žádná neexistuje, napsala jsem si ji, abych se měla z čeho učit. Můj manžel v té době už chodil na net (já samozřejmě ne, měla jsem k tomu takovou nedůvěru jako kdysi k novému počítači) a jednou mi hlásil, že mi našel stránky s jazykovými materiály ke quenijštině. Nu, podívala jsem se na ně... a nabídla správci stránek drze tu svou učebnici. Přijal dokonce s radostí (je to velmi laskavá duše) a obětavě vše převedl do html, přičemž se mě pečlivě vyptával, co a jak přesně bych tam chtěla. Tak jsem tedy měla něco na netu a začaly mi chodit maily od lidí se společnými zájmy. Všichni se samosebou moc chtěli jazyk naučit, ale chyběl jim někdo na konverzaci.

            Proč vlastně ne? A tak jsem je všechny pozvala na tábor, že budeme spolu quenijsky konverzovat.

            A stal se zázrak. Všichni nejenomže přijeli - všichni byli milí, laskaví, kreativní, nadšení, pracovití, pohodoví a zkrátka vůbec ne puberťáci, přestože do této kategorie počtem svých let většinou patřili. Bylo nám spolu opravdu báječně. Vlaštovka povstala jako fénix z vlastního popela.

            Dokonce už jsem nebyla na všechno sama (eventuelně jen se svou švagrovou). Toho jara jsme se seznámili se dvěma šermíři (Oremirem a Sabinkou-Elanor), kteří byli stejně milí a obětaví jako ti, které přijeli učit. Zachovali nám pak věrnost dlouhá léta a trpělivě se věnovali mladším na mnoha a mnoha akcích.

            Nezávisle na nich přijela další nevšední osobnost (dnes ho většina zná pod jménem Yanwe, jeho občanské jméno je Karel). Byl to člověk, kterého jsem znala ze závěru svých maninských let, ne však osobně. Vídala jsem ho jen daleko kdesi na pódiu, kde vedl písničky (některé se mi líbily, z některých jsem byla dost zoufalá). Teď po letech se znovu ozval. Prý by si rád přečetl knížku Velký úklid. Slovo dalo slovo a nakonec se tábora zúčastnila nejen jedna z jeho dcer, ale i on sám. Rozuměli jsme si najednou mnohem víc než kdysi. Stojí někde na hranici mezi misijními typy, které jsem popsala. Je to velmi dobrý písničkář. Dovede být okouzlující a má smysl pro humor, takže mu u mnoha lidí spontánně projde poměrně dost. Zároveň má ale velkou dávku porozumění pro druhé. Tábor s ním byl přesně tím, o čem jsem snila. Uměl inspirovat. Většina lidí ve chvíli odjezdu nepochybovala o tom, že jsou křesťané, ať už přijela s jakýmkoli vyznáním. Pak se to zase trochu "setřepalo", ale minimálně jiskra poznání, že "vše může být i jinak" určitě přeskočila. Na Yanweho každopádně dodnes nikdo nedá dopustit. V jeho sboru jsem také po letech znovu "aktivovala" svoje trvalé "káeskové" členství.

            Tak se hrou okolností, které byly tentokrát opravdu víc osud než náhoda, dala dohromady parta, která vydržela po léta a svým způsobem dodnes.

            Táborem jsem byla tehdy i já tak nadšená, že mi připadalo nemožné se nesejít i během roku. Nejenomže jsem je všechny pozvala hned na podzim, ale dokonce jsem pro ně napsala novou, poměrně dlouhou povídku, Princeznu jasných očí.

            Ale postupně přišlo určité vystřízlivění. Zjistili jsme, že ačkoli je nám spolu velmi dobře, když už se sejdeme, nejsme vlastně v pravém smyslu kamarádi. Rozjedeme se domů a povinnosti i vztahy tam nás do značné míry pohltí. Přátelství se koná jen o dovolené.

            Je to samozřejmě pochopitelné, ale já jsem tehdy ještě zdaleka nebyla citově fit, a to poznání mě zasáhlo dost těžce. A tehdy jsem si vzpomněla na jeden zážitek ze Švýcarska: během posledního roku, ve chvíli velkého osamění, jsem se jednou modlila o instantní přátelství. A zázrak se stal. Do té doby vztahy šly navázat jen těžko a pomalu a ještě především s lidmi, kteří nebyli Švýcaři (jedna byla Slovenka, dvě černé Američanky). A najednou jsem se seznámila se Švýcarkou, která se mnou z nějakého důvodu začala okamžitě bezproblémově - a velmi otevřeně - komunikovat. Byla mi značnou radostí ty poslední měsíce našeho pobytu.

            Teď jsem to tedy udělala znovu. Modlila jsem se za instantní přátelství. Nevím, zda bych se toho kdy odvážila ještě po třetí, ale i tentokrát se cosi stalo. Dokonce jsem měla předem dojem, že cítím cosi, co kdysi řekl pan Zababa přednostovi smíchovského nádraží: "Já ho tedy pošlu, ale dej si pozor, ať ho poznáš a sama nezaženeš."

            Ten týden mi napsal jakýsi neznámý člověk přes mou učebnici. Jeho dopis byl hodně vzletně formulovaný (mám raději to lakonické vyjadřování) a zkrátka připadal mi nadnesený, šel mi proti srsti. Několik dní jsem váhala, zda vůbec odpovědět. Nakonec jsem přece jen pár řádek napsala, abych dotyčného nezranila.

            Odpověď přišla okamžitě: "Vidíš dobře, jasná paní." Zjistila jsem, že jsem se nevědomky strefila do černého. To vyvolalo mnohem přímočařejší tón a otevřené sdílení. Odepsala jsem také obratem a pak už dopis stíhal dopis, někdy i víc než deset za jediný den. Vzletné formulace byly rychle zapomenuty. Naopak jsme zjistili, že si v mnohém rozumíme téměř beze slov.

            Už je tomu osm a půl roku, a je to můj kamarád podnes. Ač je o generaci mladší, dal mi tolik jako nikdo v životě. Dokáže komunikovat velmi otevřeně a být hodně spontánní, ale i zatnout zuby a vydržet, když věci nejsou snadné. Jinými slovy, na budování skupinky by byl ideální - skutečně jsme také měli vztah, který se ze všeho nejvíc přiblížil mým nejužším maninským přátelstvím, a vydržel ještě déle. Přežil všechno. Teprve díky němu, a dost pozdě v životě, jsem začala doopravdy chápat, o čem vlastně přátelství a vztahy vůbec jsou. Jak dominantní úlohu má ochota zatnout zuby a zůstat aktivní v hledání komunikačních cest. Neříkám, že se dosud dost často nechovám jako trdlo. Ale mám v sobě jeho životní moudrost, a zkušenost s ním, které mi dávají úplně jinou perspektivu, a ta hodně pomáhá. Tak se moje prosby o "zlatou kytičku" naplnily znovu, do takové míry a díky tak velké obětavosti třetí osoby, že bych si na něco takového netroufla ani pomyslet.

 

            Já jsem proti němu opravdu hodně, hodně zabedněná. Žasnu nad tím, že se stal křesťanem: došlo k tomu tentokrát z větší části navzdory mému vlastnímu misijnímu úsilí. Ale kupodivu k tomu skutečně došlo, a vydrželo to také podnes. Během toho procesu přijal ode mě nové jméno, Faire.

            Byl to on, kdo léta působil jako katalyzátor v domě Vlaštovka. Natahal sem všechny své kamarády. Inspiroval a probouzel nadšení, i když tu Yanwe nemohl být. Yanwe je šarmantnější, zralejší a asertivnější. Faire u některých lidí "nebodoval". Ale utáhl toho i tak poměrně dost. A zároveň pro mě byl kamarádem "nesezónním". To mi dalo sílu vydržet ty ostatní, a dokonce najít potěšení ve vztazích s nimi, v tom, jací jsou. Jsou opravdu výjimeční: ale právě proto mi tolik chybí, když jsou někde jinde.

Byl to jeho nápad, vlastně spíš jeho velký sen, "pozvednout čest elfího rodu z prachu dřevěných bitev". Pro ty, kdo neznají: dřevěná bitva je zájmová činnost, při níž spolu mladí lidé v nejrůznějších kostýmech podle daných pravidel bojují dřevěnými historickými zbraněmi. Dobré jméno tehdy - z bojovníků kladné strany - měli lidé a především trpaslíci. Za elfy jezdili převážně romantičtí nováčci, kteří ještě neuměli bojovat ani si vyrobit reprezentativní kostým. Zkušenější hráči jim dali pocítit svou převahu... a elfové byli zase pro ostudu. Dotyční ztratili romantické představy a sotva nasbírali pár zkušeností, jeli raději za ty trpaslíky, nebo rovnou za skřety. Začarovaný kruh se opakoval.

Teď se Faire rozhodl ho prolomit. Vytrénoval tu spolu s Oremirem elfí bojovou jednotku, která bojovala velmi dobře a nebyla za slabochy. Zároveň byla postavena na souhře a vzájemné pomoci ve dvojici: přesně takové, jakou popisuje Tolkien v bitvě o Gondolin (druhý díl Knihy ztracených příběhů). Viděla jsem na vlastní oči, jak se jeho sen, a spisovatelova vize, stávají skutečností.

            Ještě důležitější však pro mě bylo, když za mnou někdo přišel a svěřil mi, že se rozhodl... neztratit romantické představy. Že se v mém domě setkal s lidmi, kteří je taky nezahodili. Že bude dál věřit, že má cenu jednat čestně a že něco jako přátelství doopravdy existuje.

            Když mi Faire na počátku psal, v té první horečné dopisové vlně, bylo jeho velkou bolestí, že ztratil přátelství svého nejbližšího kamaráda a své bývalé dívky. Léta jsem se pak za ně modlila. Oba sem později přijeli a po nejrůznějších peripetiích nejen obnovili úzké vztahy s ním, ale i se stali křesťany. Kde by se nám bylo tenkrát na počátku o tom snilo! Onen hoch, jeho kamarád, si dokonce později vzal jednu z mých dcer. Před několika dny se jim narodila holčička.

 

Během následujících let arci nebylo všechno jen růžové. Musela jsem se pochopitelně vyrovnávat s dospíváním dětí. Někdy mi dávaly najevo, že už nejsou šťastné ve vztahu se mnou, a někdy trochu divočily, takže jsem měla právěm starosti o jejich zdraví. Dvě z nich časem změnily přesvědčení a přestaly se hlásit ke křesťanství. To všechno bylo pro mě velmi těžké. Ale existovala tu už dvě velmi dobrá modlitební partnerství, která mi pomáhala vše nést. A vztahy s dětmi se nikdy nepřerušily úplně. Nikdy jsme nezapochybovali o tom, že se máme rádi, oboustranně. Jejich láska často vyústila ve všelijaké kreativní nápady jako fantasy happeningy o mých narozeninách, kdy jsem musela jít k lesu, na jehož okraji tančila má nejmladší dcera v bílém, pak na mě šibalsky zakývala a zmizela v hustníku, uvnitř kterého byla připravena hostina...

A byla tu "nová Vlaštovka", částečně proměnlivý, ale částečně i stálý okruh lidí, pro které mělo smysl sem jezdit. Postupně se ustálila praxe, která vydržela zhruba sedm let: setkávat se během roku několikrát (především k výročním elfím slavnostem) a v létě na delší dobu na táboře. Během té doby jsem se znovu začala cítit jako kdysi v pečovatelské službě: jako ryba ve vodě.

Měla jsem úzké vztahy s lidmi. Často je bavilo povídat si o životě a jeho smyslu. Přitom jsme byli spolu hodně kreativní - po pravdě řečeno natolik, že nikdy dřív jsem tak silně nezakusila to, co apoštol Pavel napsal o církvi: o souhře mezi lidmi, jako by byli součástí jednoho organismu. A pokud už docházelo ke sdílení ve věcech víry, porozumění bylo pro obě strany nesmírně důležité (což ještě automaticky neznamená, že jsme ho pokaždé dosáhli. Někdy bylo velmi nepříjemné právě to, že jsme ho nedosáhli, ačkoli pro nás bylo nesmírně důležité. Ale rozhodně jsme o něj hodně usilovali. Nedovedu vypovědět, kolik to pro mě znamená. Modlitba z mých švýcarských počátků v tom došla tak hlubokého naplnění, že  cítím bázeň, když na to pomyslím.)

            Během té doby se někteří stali křesťany, někteří získali k otázkám náboženství nový přístup, a někteří se mnou měli všelijaké problémy. Je pro mě těžké, že nejsem pro všechny jen příjemná. Ráda bych byla. Ráda bych, aby se mnou byli všichni jen a jen šťastní. Pracuju na tom, ale člověku se pořád otevírají nové obzory v oblasti porozumění druhým. Je to na dlouhý dech. A tak u mnoha lidí nemůžu než doufat, že mi časem některé případy neobratnosti nebo nedorozumění odpustí a přece jen si ze vzpomínek vyfiltrují něco pozitivního.

            Některé z těch, kteří se křesťany stali (případně jimi už byli) jsem se pokusila inspirovat k čemusi jako skupinka. Vydrželi jsme jen asi rok nebo dva - ale při vzdálenostech, které nás dělí, byl vlastně zázrak, že jsme vydrželi tak dlouho. Scházeli jsme se jednou za měsíc na celý víkend. Povídali jsme si, učili se různé dovednosti od šermu po první pomoc, a dost času věnovali modlitbám. V tom byla úžasným inspirátorem jedna mladá žena, která je dnes v klášteře kdesi v Itálii. Patří k těm okouzlujícím: dovedla pozvat k modlitbám tak, že nikdo neodolal. A naučila nás se modlit ne jednorázově nakonec každý za toho, na koho si vzpomene, ale za jednoho po druhém, jakmile o sobě řekne, co prožívá. Přetransponovala tedy nejužší osobní vztahy na skupinkovou úroveň. Je to časově velmi náročné. Ale velmi krásné. Jsem jí za to dodnes moc vděčná.

            Během "let Vlaštovky" jsem se vrátila k intenzívnějšímu psaní. Tempo "novou knihu na každé setkání Vlaštovky" jsem sice neudržela :), ale napsala jsem jich pro své kamarády dost. Zdaleka ovšem nepíšu jen z Tolkienova světa: přesto to však s ním stále hodně souvisí, a to díky povzbuzení, jakým mi zůstává jeho životopis. Dočetla jsem se o tom, jak měl při psaní beletrie často provinilé pocity, že by měl dělat něco pořádného. V tom jsem si dovedla opravdu živě představit, jak se cítil. A zároveň mi došlo, že tohle si myslel o knížkách, které mi tak zásadním způsobem pomohly. Občas o sobě dosud pochybuju - o tom, zda vůbec má smysl, abych psala. A každopádně vím samozřejmě velmi dobře, že se s jeho talentem nemohu ani zdaleka srovnávat, ale vím také, že... člověk nemá ty talenty zakopávat. Když je zainvestuje, nikdy nemůže vědět, jestli to třeba druhému nezachrání život.

 

            Tady už musím své vzpomínky prozatím uzavřít (je červen 2011 a hlavní příběh končí zhruba v roce 2008). Dostávám se příliš blízko k dnešku, ztrácím nadhled a hlavně netuším, jak bude cesta pokračovat. Takže jen ve stručnosti: moje děti už postupně "vyletěly z hnízda". Vlaštovka se znovu všelijak transformuje a ony už jsou její součástí spíš jen okrajově. Všechny však zůstaly velmi láskyplné k druhým a kreativní. Po ty tři roky se intenzívně zabývám čímsi jako studium historie, v naději, že tak jednou možná budu psát lepší knížky. Je to náročné a nejsem si jista, že se to podaří.

Ale musím vyznat, že jsem velmi vděčná. Za léta v pečovatelské službě, za léta s dětmi, i za léta Vlaštovky. Ve zpětném pohledu mi to připadá, že jsem toho moc nezvládla ani moc neuměla (ani, což je možná nejhorší, dost neobětovala), ale Bůh, velký mistr, si to neuvěřitelným způsobem použil. Jsem vděčná i za dětství a mládí. Dělo se tehdy mnoho věcí, které mě pro pozdější dobu připravovaly, aniž jsem měla tušení, že něco takového jako to, co se dělo v pozdější době, vůbec může existovat. Teprve zpětně se souvislosti odhalují, a tvoří "krásný živý vzor". Moc doufám, že to nikdy neskončí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Maminka píše paměti. © maminka, pro svou soukromou potřebu. Pokud jste v textu narazili na zmínky o jejích knížkách, které neznáte, ale rádi byste si je přečetli, zkuste její stránky www.laisifinwen.wz.cz. Změny a pokračování nevyloučeny. Vydalo nakladatelství Spolku pro ochranu žížal r. 2011.

 

Spolek pro ochranu žížal je ryze imaginární nezisková organizace, jejímž členem se může stát každý, kdo se rozhodne přispívat k ochraně žížal nejrůznějšími dostupnými prostředky, zejména šířením informací o jejich velké užitečnosti. Členové nemají naprosto žádná práva, ale také žádné povinnosti.