Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Snášel se vlahý májový soumrak, krásný jako na výsměch těžkým časům. Západní polovina oblohy dosud hořela zlatým světlem, zatímco na sametově modrém východě se už rozsvěcely první hvězdy. Nepatrný vánek hedvábně hladil po tvářích dobré i zlé bez rozdílu a přinášel tisíce vůní, neboť zde, v sídlech mocných, dosud kvetly zahrady.

Pěkný večer, pomyslel si strážný u brány nejvyššího okruhu Minas Tirith, urostlý mladý muž s tváří černou jako uhel a těžkým zlatým kruhem v levém uchu, oděný v šarlatové a zlaté uniformě. Moc pěkný večer na malou procházku a možná posezení s děvčetem... škoda, že jsem zrovna ve službě.

Jak soumrak houstl, vůní přibývalo, až z toho šla hlava kolem. Kdesi docela blízko zpíval jakýsi pták. Měl zvláštní hlas; kdyby se byl strážný v ptácích trochu vyznal, možná by se byl podivil, jaký je to asi druh, neboť jemu podobného ještě v životě neslyšel. On se však v ptácích nevyznal vůbec, zejména ne v ptácích těchto severních zemí, kde sloužil zatím jen něco přes rok. Přesto se však chtě nechtě do té písně zaposlouchal, neboť byla lahodná, složitější než všechny ptačí písně, které kdy slyšel, plná zvláštního, až nezemského kouzla. Rozechvívala v něm srdce, budila sny a přání, které zatím nikdy nepocítil. Čím déle ji poslouchal, tím více pro ni zapomínal na své okolí; a čím více pozornosti jí věnoval, tím hlouběji ho uchvacovala. Nedovedl by pojmenovat, co vlastně cítí, věděl jen, že je to přesně to, po čem vždycky toužil.

Brzy už vstoje tvrdě spal, avšak ve snu dosud stál na svém místě, uprostřed májového večera, uprostřed té písně; a neměl se nikdy dozvědět dokonce ani, že vůbec spal, neřku-li to, že strážným u vchodu do pevnosti i do hrobek králů se vedlo stejně.

Tehdy se přes hradbu, dělící město mrtvých od města živých, neslyšně přehoupla postava v šedém oblečení, které téměř dokonale splývalo s okolím. Potichounku proklouzla bránou, mihla se přes nádvoří jako stín a zmizela v pevnosti.

Asi po půlhodině se opět vynořila a proběhla zpět, tentokrát obtěžkána objemným balíkem v černých hadrech, ¨ který odporně páchl. Znovu přeskočila hradbu, balík vytáhla na laně za sebou, a pustila se ulicemi města mrtvých. Stráž u brány zřejmě stála pouze ze strategických důvodů, neboť dříve posvátná místa byla zneuctěna strašlivým způsobem: hrobky vyloupené, sochy i mumie králů zohavené, i samé zdi a ulice pošpiněné a počmárané hanlivými nápisy a obrázky. Příchozí si však nevšímal okolí, ale běžel jistým, lehkým krokem značnou rychlostí přes celé město až k hradbám pod hlavním svahem Mindolluiny. Zdolal je stejným způsobem jako předtím a začal s neuvěřitelnou obratností šplhat po skále vzhůru.

Ve městě neměl o jeho návštěvě nikdo ani nejmenší tušení.



Téhož večera ležela na trošce slámy v temné kobce bez oken v nejhlubším sklepení pevnosti drobná, sotva desetiletá dívenka. Nevěděla, jak už je dlouho na tomto místě, neboť dny a noci se tu nestřídaly; byla stále stejná tma. Vyhublá byla na kost, neboť jen jednou za několik dní jí přišli hodit kousek chleba a dolít vody do kamenného džbánu. Někdy také zapomněli, čemuž byla svým způsobem ráda, protože když přišli, zpravidla to znamenalo kopance a rány; pokud však nepřišli, trpěla strašnou žízní. Hlad měla neustále. Zpočátku se snažila trochu mýt, ale vody bylo zoufale málo a nakonec poznala, že ji musí všechnu šetřit na pití; po čase si na špínu a zápach zvykla a pomalu zapomínala, že tomu kdy bylo jinak.

Také své jméno už zapomněla, alespoň to, které jí dali otec a matka. Bylo to vznešené jméno, jméno pro slavnostní příležitosti, ale neslýchala ho tak často. Otec býval téměř ustavičně ve válkách a maminka ji v soukromí volávala přezdívkou, kterou jí původně dala chůva pro její tichou, plachou povahu: Mín, což v nářečí horalů znamenalo jednak polní myšku, jednak rostlinku s chlupatými stříbrošedými lístky, která se hojně vyskytovala ve skalách. Toto jméno ještě zůstalo v koutku její paměti, stejně jako matčina tvář a krásné komnaty i zahrady jejího domova.

Nevěděla už jistě, zda tam kdy skutečně žila či zda to je všechno jakýsi sen a ona nebyla nikdy nikde jinde než v této kobce, v té tmě. V dlouhých hodinách samoty si však ty obrazy připomínala znovu a znovu, stejně jako pohádky, které jí chůva vyprávěla. Vžívala se do nich tak opravdově, že její duše opouštěla to místo utrpení a procházela se po krajích života a světla, dokud ji do nich milosrdný spánek nepřenesl naplno.

Tentokrát spala mimořádně dobře a zdál se jí zvláštní sen, jiný než jindy. Ležela v něm na zádech a dívala se vzhůru; okolí jasně nerozeznávala. Viděla jen, že se nad ní tyčí obrovitá postava, mnohem vyšší než obři z dávných pověstí a také krásnější, celá jakoby utkaná z bílého světla. Tvář měla ušlechtilou i strašlivou na pohled jako tváře soch někdejších králů, dlouhé zářivé vlasy jí vlály jako ve větru a v ruce svírala tasený meč, připravená ji chránit před každým nebezpečím.

Když se probudila, myslela nejprve, že dosud sní. Kolem ní bylo plno světla - zvláštní však bylo, že z něj bolely oči, jako by bylo opravdové. Dlouho trvalo, než se dokázala rozhlédnout kolem sebe, ale po celou tu dobu už slyšela líbezné zvuky a vzpomínala si, že to je zpěv ptáků a zurčení tekoucí vody, a cítila pach vzduchu kolem sebe. Byl v něm starý známý zápach, ano, ale mnohem slabší než dřív a smíšený s pěknějšími vůněmi: vůní hlíny a tlejícího listí, vůní vlhkého ranního vzduchu, vůní lesa na přelomu jara a léta.

Konečně se jí podařilo otevřít oči naplno. Ano, zvuky a vůně neklamaly: kolem stály stromy, obrovité i mladé a tenké, a vysoko nad její hlavou spojovaly své větve v zelenou klenbu, kterou neprosvítal ani kousíček nebe. Na zemi bylo hustě nastláno starého listí.

Bázlivě, nevěřícími prsty ohmatala kůru nejbližšího stromu i listí pod sebou. Ne, tohle není sen - je to všechno tak opravdové... ale jak se sem mohla dostat?

Posadila se. Kousek od ní vyvěral pramínek a tvořil pěknou okrouhlou studánku, vroubenou vysokou trávou a kapradím. Voda! Je to vůbec možné? Tolik vody! Dychtivě přiklekla ke studánce a pila, přímo ústy jako zvířátko. Jestli je tohle sen, dobrá, ale aspoň se dosyta napije, než se probudí.

Posléze měla dost a sen dosud neskončil. Učinila teď dokonce jakýsi pokus se umýt, ale už si vzpomínala jen matně, jak se to dělá, a rozhodně nebyla zvyklá se koupat v potoce; a ani se zašlou špínou na jejích rukou a obličeji toho studená voda mnoho nepořídila.

Když se narovnala, všimla si poprvé, že kousek od ní leží cosi, co do lesa tak úplně nepatří: veliký zelený list a na něm jako na talíři něco, co velmi silně připomínalo kousek pečiva či aspoň každopádně něco k jídlu. To vzbudilo její zájem - hlad měla pořádný, jako už ostatně dlouhé měsíce. Opatrně natáhla ruku a dotkla se toho - bylo to pevné na dotek a nezmizelo to, jako to jídlo ve snách tak často dělávalo. Ulomila kousek a ochutnala; a tu se jí oči rozšířily překvapením. Jakékoli jídlo bylo nyní požitkem, tohle však překonávalo všechny pochoutky, na jaké si vzpomínala i jaké si vysnila v temnotě vězení. Teprve když dojedla do posledního drobečku, byla schopna myslet na něco jiného.

Co bude dělat? Teď už pomalu začínala věřit, že ji nějaký neznámý dobrodinec vysvobodil z vězení a donesl sem, dokonce jí nechal něco k jídlu. Je ale jasné, že není v bezpečí; musí najít nějaký úkryt, nebo přijdou a strčí ji zpátky do sklepení. Musí najít cestu domů. Ale jak ji najde, a kde vůbec je? A proč ji ten, kdo ji zachránil, takhle opustil? Nebo je nablízku?

Tu se jí zazdálo, že pár kroků odtud zahlédla mezi stromy jakýsi pohyb a v tu chvíli zapomněla na všechny rozumné úvahy. Zmocnila se jí panická hrůza z toho, že ji jde někdo chytit a znovu zavřít. Vyskočila a prchala opačným směrem, tak rychle, jak ji jen zesláblé nohy dokázaly nést. Neměla ponětí o směru a les byl stále stejný: šedé, šedozelené a stříbřité kmeny, silná vrstva starého listí, občas návrší nebo úžlabina, občas potůček mezi trávou a kapradím. Když už nemohla, klesla na zem, těsně přimknutá ke stromu, a chvilku odpočívala. Nyní už kolem neviděla nic podezřelého, ale to ji neuklidnilo. Věděla, že musí dál, musí pryč, rychle, než ji někdo najde. Musí najít cestu domů. Snad až se dostane z lesa, pozná, kudy kam.

Den však minul a z lesa se nedostala. Zešeřilo se; přestávala vidět na cestu a už byla nesmírně unavená. Vlastně to byl div, že se tak zesláblá dokázala dostat tak daleko jen po tom kousíčku pečiva, který ráno snědla; teď jí však už bylo jasné, že dál nemůže. Musí si aspoň chvilku sednout a trochu si odpočinout.

Usnula téměř okamžitě.

kapitola 2.

Sen té noci se jí zdál tentýž jako noci předchozí a také probuzení bylo podobné: les, studánka, kousek pečiva na talíři z listu. V první chvíli měla pocit, že včerejší den byl celý pouze snem, který se nyní opakuje; musela si znova všechno ohmatat, aby se přesvědčila, že je to pravda.

Její neznámý dobrodinec ji tedy zřejmě neopustil, uvažovala při jídle. Tento dárek je toho důkazem. Snad je někde nablízku, snad jí chce pomáhat... snad zná cestu domů? Měla by se pokusit s ním nějak setkat, ale jak?

Sotva však měla dojem, že se mezi stromy něco pohnulo, hrůza v ní opět nabyla vrchu a ona prchla jako včera.

Tak minul druhý den její svobody jako první a třetí jako ty předchozí. Les stále neměl konce; vlastně ani nevěděla, zda běží nějakým směrem či se motá v kruzích. Sen, který se stále opakoval, i jídlo, které nacházela den co den u hlavy, ji vždycky trochu uklidnily, ale strach z lidí, od nichž tak dlouho zakoušela jen věznění a rány, byl vždycky silnější. Třetího dne, když usínala únavou na listí, už hubovala sama sebe, že nedokáže počkat a seznámit se s tím, kdo ji tak vytrvale pronásleduje svou péčí, ale nazítří ráno dopadlo všechno tak jako předtím.

Pátého dne se probudila u většího potoka než dřív; večer si ho vůbec nevšimla. Kousek od místa, kde ležela, se rozléval v širokou tůň, temně zelenou a tichou. Došla se napít; jak se skláněla k vodě, zachytila v nehybné hladině svůj obraz.

Div že nevykřikla leknutím. Tohle nebyla tvář, jakou měla ve svých vzpomínkách a snech. Z vychrtlého obličeje podivně skvrnité, nezdravé barvy, na ni hleděly vyplašené oči; vroubila ho jakási zcuchaná, slepená, beztvará hmota, o níž se nedalo ani s určitostí říci, že to kdysi byly vlasy. Byla to tvář strašidla, ne člověka!

Rychle si ohmatala hlavu. Hrůza! Bylo to tak, jak odraz v tůni prozrazoval. Pokusila se s tím něco dělat, ale byla to zoufalá práce. Vlasy vůbec nechtěly od sebe, musela oddělovat vlásek po vlásku, dost to bolelo a stejně se většinou přetrhly. Brzy to vzdala; nikdy neměla mnoho trpělivosti, když se práce nedařila.

Chvilku tiše plakala bezmocností, pak se aspoň napila a ohlížela se po něčem k jídlu. Ano, bylo tu, jako vždycky. Už se těšila na tu chuť; byl to teď pokaždé nejpříjemnější okamžik z celého dne. Jídlo ji trochu potěšilo a povzbudilo. Bylo jasným znamením, že není sama - kdosi je tu nablízku, kdosi, kdo jí snad chce pomáhat, kdo ji snad dovede zpátky domů. Dnes nesmím utéct, opakovala si v duchu znovu a znovu, nesmím, nesmím, nesmím.

Pak náhodou zvedla oči a zalapala po dechu. Na druhém břehu tůně někdo seděl! Vůbec ho neviděla přicházet - zvolil dnes jinou taktiku, riskoval, že mu prchne o hladu a přiblížil se ve chvíli, kdy byla zabraná do jídla. A ne neúspěšně: v první chvíli sice polekaně vyskočila, ale pak ji částečně uklidnila jeho nehybnost. Vůbec se nepokusil k ní přiblížit; dokonce se na ni ani nedíval. Seděl tiše a uvolněně, skloněný nad čímsi na zemí před sebou. Podívala se pozorněji a tu spatřila, že rovná na zelený list kousek pečiva, tentýž, který právě jedla.

Dává jí znamení. Je to on, kdo o ni v lese pečoval. Opravdu jí chce pomoci... nebo ji nalákat.

"Poslyš, maličká, takhle už to dál nejde."

Trhla sebou znovu, když promluvil, ale hlas měl příjemný. Jakmile se do něj zaposlouchala, dostala chuť ho poslouchat dál a strach, který jí velel prchnout, zase o něco zeslábl. Stejně jako chuť pečiva, které jí dával, překonával ten hlas všechno, co kdy poznala - měl jakousi nevšední, pohádkovou příchuť, ačkoli mluvil velmi prostě a věcně.

"Od té doby, co jsem tě vynesl z pevnosti, trávím noci tak, že tě spící nesu dál, a dny tak, že jdu ve tvých stopách, aby ses mi neztratila. Už z toho začínám být trochu unavený a mimoto postupujeme hrozně pomalu - zřejmě nedovedeš vůbec držet směr, bloudíš lesem bez cíle a často právě na opačnou stranu, než bychom potřebovali. Budeme to muset začít dělat jinak."

Dívala se na něj, zatímco mluvil. Byl vyloženě hezký a také to ji trochu uklidňovalo, ačkoli věděla, že by na to neměla dát. Tvář, kterou viděla jen z profilu a navíc skloněnou k zemi, byla i tak nápadně mladá, svěží a příjemná; měla půvab prvních lístků, které se otevírají na stromech, nebo snad nezkrotného větru, vonícího jarem - nemusela nad tím nijak přemýšlet, to obojí se jí prostě živě vybavilo, jakmile ji zahlédla. Hnědé vlasy mu sahaly po ramena a zdály se lehounké jako dech: neležely mu na hlavě, spíš se vznášely či pluly kolem ní. Postavu měl zřejmě pružnou a štíhlou, s dlouhýma rukama a nohama a pěknými útlými prsty. Oblečený byl celý v jediné barvě, těžko definovatelné: něco mezi šedou, hnědou a zelenou, nejvíc snad do šeda.

"Dovedeš mě domů?" zeptala se téměř šeptem. Podvědomě se bála chvíle, kdy uslyší svůj hlas - nevěděla, zda se s ním také něco nestalo jako s její podobou. Naštěstí to neznělo nejhůř; to jí zase dodalo odvahy.

Teď zvedl hlavu a jejich oči se setkaly. Měl zvláštní oči, zelené - ne však to, čemu se obyčejně říká zelené oči, té nevábné směsi šedé, hnědé a namodralé. Jeho oči byly opravdu zelené, zelené jako hrášek nebo mladá tráva nebo možná spíš jako zelený drahokam, neboť se zdály průzračné, jako by za nimi zářilo světlo. V tu chvíli však vnímala především něhu a soucit, kterou jí sdělovaly.

"Maličká..." začal.

"Můžeš mi říkat Mín," ozvala se. Samotnou ji to překvapilo, jak si tak náhle vzpomněla na jméno svého dětství i našla odvahu něco sama navrhnout.

"Mín, moje malá kamarádko, tvůj domov už není," řekl s patrnou lítostí. "Přehnala se přes něj válka. Ale pokusím se ti nalézt domov jiný, nebo tě aspoň zavést do bezpečí. Věříš mi? Půjdeme spolu?"

Neodpovídala. Celou tu předlouhou dobu svého uvěznění se vlastně bála, že se s jejím domovem stalo něco strašného, ale nechtěla si to naplno připustit - domov jí byl jediným světlým bodem ve tmě jen proto, že byl, i když ani nedoufala, že se tam ještě kdy vrátí. Slyšet teď, že už není, byla příliš těžká rána.

"A maminka?" vyslovila téměř bezhlasně.

"Ani ona."

Nepřekvapilo ji to.

Neříkal už nic, jen se na ni díval. Neuvědomovala si slzy, které jí tekly po tvářích, ale vnímala, že on trpí s ní, že cítí stejnou bolest jako ona, možná větší, ba víc, že ji má rád, že ji má poprvé po nekonečné době někdo rád. To pomáhalo. Po chvíli se trochu utišila a rozmazala špinavýma rukama slzy po obličeji.

"Tak dobře. Veď mě, kam chceš."

"Dovolíš mi, abych přešel na tvůj břeh?" zeptal se.

Teď, když na to přišlo, zjistila, že to není tak snadné. Dokud byl v dostatečné vzdálenosti a téměř se nehýbal, cítila se poměrně bezpečná. Teď měla počínající důvěra, kterou v ní vzbuzoval, projít zkouškou. Zaváhala, dokonce nevědomky o krůček ustoupila.

Tu udělal něco zvláštního: natáhl levou ruku a položil ji na břeh tůně, tak, že měl prsty pod hladinou.

"Ať mě slyší voda i kámen," řekl spíše pokojně než obřadně. "Ať mě slyší stromy i tráva, živočichové i slunce na nebi, ať mě slyší a ať se postaví proti mě, pokud s tebou nebudu jednat vždycky jen v dobrém. Selžu-li někdy z nepozornosti či nešikovnosti, prosím tě předem, abys mi odpustila, ale mým cílem bude vždycky jen láska k tobě a péče o tebe - máš moje slovo."

Pohádka! Takhle se to tam přece také říkalo! Její sny se staly skutečností!

"Tys mi složil elfí přísahu!" vydechla užasle.

Usmál se. Měl krásný úsměv.

"Nesmíš elfům jen tak věřit. Někdy se mezi nimi najde škaredá výjimka. Ale rozhodně máš teď jistotu, že budeš tvrdě pomstěna, kdybych ti ublížil."

Přikývla.

"Tak jak? Smím už k tobě?"

Přikývla.

Došel na konec tůně a lehce přeskočil potok. Teď už byl jen dva tři kroky od ní. Blíž si zatím netroufl; znovu se posadil. Zdálo se, že jsou oba trochu na rozpacích.

"Jak se jmenuješ ty?" zeptala se nesměle.

"Randir," odpověděl.

Tohle slovo znala. Hodilo se k němu, jak tu tak seděl, tichý stín splývající s lesem, po dnech protoulaných bez domova. Hodilo se k němu až příliš dobře. Teď poprvé si uvědomila zvědavost, kterou už nějakou dobu kdesi uvnitř sebe cítila. Chtěla mu přijít na kloub - chtěla vědět, kdo je.

"To je tvé pravé jméno nebo přezdívka?" zeptala se.

Usmál se a znenadání se znovu zvedl - bylo v tom něco skoro slavnostního.

"Tys mi také neřekla své pravé jméno, Alcarlin, dcero knížete Lossarnachu," pronesl zvolna a s důrazem.

Měl pravdu. Teď se to jméno vybavilo i jí.

"Snad jsi ho zapomněla ve dnech svého utrpení, a možná máš pravdu - možná jsi mu zatím nedorostla a jsi zatím jen nenápadnou myškou, jen poupátkem, které teprve rozkvete do krásy. Nikdy však už nesmíš zapomenout, kdo jsi, protože to je něco, co ti nikdo nemůže vzít. Postavou se podobáš spíš matce, pokud to není následek toho, jak s tebou zacházeli, ale tvůj otec byl mladší bratr krále, z čistého rodu Númenoru."

Otec! Vídala ho tak zřídka, ale teď ho náhle měla v duchu živě před sebou: vysoký, tmavovlasý, s očima, které hořely vnitřním světlem skoro tak jako oči, do nichž nyní hleděla. Nepotřebovala se ptát - věděla, že padl v boji, ještě než ji uvěznili. Nyní však vnímala silněji něco jiného: nikdo jí to nemůže vzít. Nikdo jí ho nemůže vzít.

"To je důvod, proč tě uvěznili," dokončil. "I když to není důvod, proč jsem tě vysvobodil."

"Tak je to pravda? Já jsem byla princezna?" zeptala se ostýchavě.

"Neslyšíš, co ti povídám?" napomínal ji s notnou dávkou laskavého humoru v hlase. "Ty jsi princezna!"

"Já jsem tě slyšela... vím, že máš pravdu," vykoktala. "Ale tím je to jen horší... dělám mu hroznou ostudu."

Tiše se rozesmál.

"Ty už jsi zapomněla i to, že pravá princezna se nepozná podle zámku a pěkných šatů, ani podle množství lidí, čekajících na její rozkazy?"

"Podle čeho tedy?"

"Přece podle statečného a ušlechtilého srdce."

"Ach!"

Jak pěkně to řekl... ale ona si příliš nepřipadala jako ilustrace jeho slov... to štvané zvířátko, prchající v hrůze lesem.

"Je to v tobě, já to vím." Jeho oči teď zrovna hořely - nedokázala by se dívat někam jinam. "Mnozí už dorostli do krásy, když se jich dotkla ruka Jediného, ale ty dorosteš výš - tvůj život bude jedinečný. Ostatně," pokračoval zase už všedním hlasem a jeho oči se uvolnily a usmály, "leccos z toho, co tě tak trápí, můžeme na místě napravit - a bez statečnosti se přitom beztak neobejdeš."

Shodil z ramen batoh, vyhledal malou lopatku a vykopal jámu v zemi.

"Většinu hmyzu jsem ti vychytal v přestávkách nočních běhů, promineš-li, že to říkám tak otevřeně," vykládal přitom. "Ale ty potřebuješ alespoň nejnutnější koupel a tu jsem ti ve spánku poskytnout nemohl. Sem hoď to, co máš na sobě - dám ti pak jiné oblečení. Já vím, moc se to nesluší, ale tentokrát mi asi nezbyde než zůstat s tebou - pravděpodobně budeš potřebovat ošetřit. Tak hrozné to zase není - jistě jsi zvyklá mít kolem sebe v lázni spousty služebnictva - považuj mě na chvíli za jednoho z nich."

Rozpačitě se usmála a pokusila se svléknout, ale nebylo to tak jednoduché. Černé hadry na ní lpěly jako přirostlé, spečené s kůží špínou a částečně i zaschlou krví.

"To nic," uklidňoval ji. "Skoč tedy do tůně tak, jak jsi - ve vodě to povolí."

Ponořila jednu nohu, ale hned ji zase vytáhla.

"Ale... ta voda je studená!" vydechla.

Tváří mu kmitl úsměv, ale odpověděl s vážným porozuměním.

"Teplá by nám rozhodně posloužila lépe, a také by byla příjemnější - nemůžeme si však oheň dovolit. A šrámy začnou pálit, až je namočíš. Neříkal jsem ti, že budeš statečnost potřebovat? Buď v srdci princeznou a brzy budeš jako princezna i vypadat. Ale možná bys vzala zavděk douškem vína?"

Znovu zalovil v batohu a podal jí koženou lahvičku. Když vytáhla zátku, zavonělo jí vstříc prosluněné letní odpoledne ze strání pod borovicemi, porostlých mateřídouškou; a jak upila, pocítila téměř okamžitě zvláštní lehkost a veselí. Takhle si opravdu statečnost nepředstavovala - v tu chvíli jí nevadilo nic na světě.

Obratně zachytil láhev, kterou mu bez zřejmého důvodu hodila, místo aby mu ji řádně podala, jediným rychlým pohybem shodil obutí a plášť a po hlavě skočil do vody ještě před ní. Rozběhla se k němu a měla pocit, že tančí, třebaže maličko sykla, když ji studená voda objala celou. Podal jí ruce a položil si ji do náručí, aby mohla ponořit hlavu. Po chvíli se položil na vodu vedle ní, i když ji stále ještě jednou rukou podepíral hlavu, a plaval s ní pomalu kolem celé tůně. Nikdy se neučila plavat, ale teď jí ani nepřipadalo divné, že ji voda nese - nedivila by se ani, kdyby začala létat vzduchem jako pták.

Posléze odnesl její hadry na břeh a přinesl jí krabičku s mazlavou, voňavou hmotou. Požádal ji, aby si ji rozetřela po těle. Sám jí pomohl s vlasy a pak začal ošetřovat její záda - mimo spousty modřin tam měla několik ošklivých šrámů. Upozorňoval ji předem, co a kdy bude bolet, takže většinou snesla jeho péči bez potíží; jen jednou, když čistil zhnisanou ránu, to zabolelo tolik, že se neudržela a ohnala se po něm rukou, mimoděk, dřív, než si uvědomila, co dělá - jako bránící se zvíře. Nehty měla zurážené a polámané - poškrábala ho do krve.

Ukázal jí poraněnou ruku.

"Mohl jsem ti samozřejmě docela dobře uhnout, ale chtěl jsem, abys věděla, cos provedla," řekl s naprostým klidem. "Vidíš? Tohle je násilí. To nedělám. Ty to taky nedělej."

Pro údiv zapomněla i na zahanbení.

"Jsi přece muž, ne?" namítla udiveně. "Muži vždycky bojují. A zabíjejí."

"Nějak moc toho víš," broukl maličko nakvašeně.

"Ale jak jsi mě tedy mohl dostat z pevnosti?"

Zasmál se.

"Uspal jsem stráže," odpověděl s patrným uspokojením, zatímco ji ošetřoval dál. "Moc pěkně jsem je uspal - dokonce tak, že podnes nevědí, že vůbec spali. I když samozřejmě ani tak nemohu vyloučit, že se na nich jejich pán nepomstí, až zjistí, co se stalo," pokračoval smutněji. "Mají velmi barbarské zvyky - víc už jsem však pro ně udělat nemohl. Tak, už to máš za sebou - jen ještě naposledy se opláchneš a můžeme z vody."

Znovu s ní obeplaval tůň, pak ji vyvedl na prosluněné místo na břehu, aby oschla; přitom jí hbitými prsty vychytal zbývající hmyz. Vyčištěné rány namazal a obvázal a na zbytek těla jí daroval jinou mast, s mírnějšími účinky, k uklidnění podrážděné kůže; povzbuzoval ji, ať jí vyplýtvá, kolik chce. Pak jí podal oblečení, docela stejné, jako měl sám, jen v menším provedení: přiléhavé kalhoty, košili a plášť, všechno v té zvláštní šedé; lehounké mokasíny, ne z kůže, ale z látky, která se velmi měkké kůži hodně podobala; pomocí několika pásků se daly upravit na správnou velikost. Plášť se u krku zapínal na sponu z obyčejného dřeva, vyřezanou stejně jako ta jeho do podoby letícího ptáka s rozeklaným ocáskem.

"Už ani nevím, jak se jmenuje," řekla smutně, když se na něj podívala.

"Vlaštovka," odpověděl. "To je znamení našeho rodu."

Bylo jí teď tak dobře jako už dlouho ne - studená koupel vyvolala pocit tepla, všechno, co dřív bolelo, pálilo a štípalo, se uklidnilo, odporný pach vězení byl ten tam a látka, která se dotýkala její kůže, doslova hladila - byla hebká jak hedvábí.

"Ty jsi tak strašně, strašně hodný!" špitla.

Hleděl na ni s úsměvem.

"Víš, že ti to docela sluší?" poznamenal spokojeně. "Ne vyloženě to, co by se hodilo pro princeznu v čas míru a slávy, ale docela to ujde pro princeznu na cestách - pro princeznu, která se musí skrývat a putovat krajem na zapřenou. Princezna - myška. Jen tě ještě učešu."

Znovu ji upozorňoval, že to možná občas zabolí, ale po pravdě řečeno to nebylo ani zdaleka tak nepříjemné jako její vlastní předchozí pokusy. Měl úžasně šikovné ruce - jako by jednotlivé pramínky pod jejich doteky ožívaly a samy se rovnaly, jak se sluší a patří.

"Proč jsi mě tedy vlastně zachránil?" zeptala se, jak si postupně připomínala a rovnala v hlavě všechno, co jí řekl.

"Nemám rád, když se s lidmi takhle zachází," odpověděl. "A s dětmi už vůbec ne. Samozřejmě, nevěděl jsem o tobě - skoro nikdo o tobě nevěděl. Když odcházeli ti poslední, kdo tě znali, měli tě za mrtvou. Ale já jsem tehdy zůstal pozadu, i když jsem nevěděl proč. Cítil jsem tě tady - cítil jsem na dálku, jak tvé srdce volá o pomoc. Táhlo mě to do pevnosti... nu, a tak jsem nějakou dobu pátral a slídil, díval se a naslouchal, až jsem tě objevil."

"Proč říkáš, že lidé odcházeli? Kam šli?"

"Myšáčku, tvá zem se hodně změnila od té doby, cos ji viděla naposled. Nejde jen o to, že se jí zmocnil nepřítel. Řada lidí se ukryla v horách a mohli se ve šťastnější den postavit na odpor a znovu se chopit moci. Celá tato zem - vlastně celá tato část světa - je však odsouzena ke zkáze a oni už to vědí. Prchají odtud - celé národy se stěhují, i ty, které dosud žily v míru. Mnoho krajin, dříve obydlených, je nyní bez živáčka. My dva jsme tak trochu opozdilci - trvalo mi přece jen dlouho, než jsem tě vypátral. Ostatní mají před námi náskok několik měsíců."

"Ale co se děje?"

"Začalo to už před lety, nenápadně. Víš... tvoji královští předkové byli v mnoha směrech dobří a spravedliví, nebyli však prosti některých chyb, zejména jisté chtivosti. Začali těžit z bohatství země, aniž se příliš starali o to, aby jí to, co z ní čerpají, nahradili náležitou péčí. Úroda polí, stromy, poklady v hlubinách - toho všeho se užívalo stejným způsobem. Totéž se dělo na mnoha jiných místech, kde vládli lidé. Země se začala měnit v poušť, zprvu tak nepozorovaně, že to lidé ani nepostřehli a jen ji tím víc bičovali, aby z ní vyždímali poslední kapky síly. A pak už bylo pozdě."

Teď už byl s jejími vlasy hotov. Sáhl do opasku - měl zvláštní opasek ze stejného materiálu jako obuv, s mnoha drobnými kapsičkami - vytáhl maličké nůžky a začal dávat do pořádku její ruce.

"Poušť je ve skutečnosti živá bytost, Myšáčku," pokračoval, "i když to jen málokdo tuší, neboť většinou spí - až dosud stále spala. Když však dostane příliš mnoho moci, může se probudit - a spící poušť je sice nebezpečná, ale probudí-li se, stane se strašlivou mocností. Teď už nečeká, až jí někdo bezděky předá vládu - přebírá vládu sama - vyslala posly v mnoha podobách - ale nemluvme o nebezpečích. O čem se ti v noci zdává?"

"Jak to víš?"

"Nic nevím - proto se ptám!"

"Vídám velikou bílou postavu, hrozivou a krásnou zároveň... vypadá jako jeden z Mocných. Stojí nade mnou s taseným mečem, aby mě chránila... ale tys přece něco musel vědět, jinak by ses takhle neptal!"

"Věděl jsem jen to, že to, co vídáš, je víc než sen. Zdálo by se, že jsme dva červíčci, ztracení uprostřed velikého požáru. Ale jsou i věci, které nejsou vidět. Tys mě volala a já jsem přišel; tak tomu mělo být. Budeme-li věrní, věřím, že přežijeme."

Snad jí jeho víno dosud kolovalo v žilách, snad to byla živá vzpomínka na její sen, kterou jeho slova vyvolala, tak jako vyvolávala všechny vzpomínky; a snad to bylo především jeho očima, které teď planuly zvláštním nadšením, ne pouhou nadějí, ale přijatou výzvou a chutí do dobrodružství - každopádně nyní vůbec nepocítila strach, ačkoli slyšela o horších nebezpečích, než si dokázala představit na svém bezhlavém úprku lesem. Jemu po boku se byla ochotna pustit do čehokoli - byl bojovníkem, ne, víc: vojevůdcem, třebaže nenosil zbraň.

"Vím, kdo jsi," vhrkla bez dechu, tváře rozpálené. "Jsi jeden z Nesmrtelných, z těch, co na počátku padli a teď se to snaží světu nahradit. Tolik příběhů jsem o nich slyšela - jak se vždycky objeví, když je nejhůř. Já věděla, že je to pravda!"

"Nějak moc toho víš!" broukl jako předtím, tentokrát však spíš pobaveně než nakvašeně.

"Ale že existují jsi nepopřel!" bránila se. "Sám jsi mě varoval, abych všem nevěřila! Takové oči jako ty nemá nikdo z lidí!"

"Ach Myško, kdy jsi naposled hleděla někomu z lidí do očí!"

"Pamatuju si je!"

"A co tvůj otec?"

"Tím mě neošidíš! Dobře vím, po kom je měl!" Náhle se zarazila s patrným zděšením ve tváři. "Ach, ale tys to možná myslel docela jinak, viď? Hrozně jsem tě urazila... možná jsi z těch, kteří vůbec nepadli, a pomáháš jen tak, z lásky..."

Jen se jí smál.

"Vidíš, jak ses sama zapletla! To máš z toho, že strkáš nos do věcí, kterým nerozumíš. Ale když tolik žízníš po poučení, jedno ti přece dám - snaž se ho srdcem pochopit: ten, kdo padl a dostal milost, vždycky pomáhá z lásky. Dobře ví, že nahradit nemůže stejně nic - a milovat musí, i kdyby nechtěl."

Natáhl ruku a vlídně ji pleskl po rameni.

"Vůbec jsi mě neurazila... ale je od tebe hezké, že na to myslíš. Tak, a ostatek necháme na jindy, ano? Nech všechny otázky, které ti vidím na očích, prozatím spát, protože já teď taky budu spát - mám za sebou tvrdou dřinu. Jestli mi už opravdu důvěřuješ a chceš dát na moje slovo, prosím tě o dvojí: nechoď z dohledu a chovej se tiše. Budeš-li potřebovat rozptýlení, dívej se prostě kolem sebe a buď ráda, že jsi v živém lese - mnoho už ho nezbývá."

Natáhl se na záda z rukama za hlavou, ani nezavřel oči, jen se zatoulal pohledem kamsi do dálky. Klečela vedle něj a neodvažovala se téměř ani pohnout, aby ho nerušila - ani však nepomyslela na to, aby pozorovala přírodu kolem sebe. Měla oči jen pro něj a jedna horečná myšlenka stíhala druhou.

Nechce nic otevřeně přiznat, pravda, ale kolik důkazů svědčí proti němu! Je tak hezký... hodný... a šikovný... veselý a vážný zároveň... má jídlo a pití, jakému se nic na knížecí tabuli nevyrovná... a to jeho oblečení... všechno se přesně shoduje... ano, a neslýchala snad o nich vždycky, že spávají s otevřenýma očima? Nebo že by se přece jen dohadovala příliš? Vlastně ani pořádně neví, jak to chodí u lidí - snad jí každý pokrm a každá látka bude teď připadat jako zázrak... snad všechny ty pověsti o elfech mezi lidmi vznikly tak, že někdo zkrátka potká dobrého člověka, milého, ochotného pomoci, trošku citlivějšího než ostatní... ach, ale kdyby to tak přece jen byla pravda! Co by za to dala - všechno to, co až dosud vytrpěla, by jí za to stálo! Ale co, rozhodla se nakonec, však to nemusím vědět najisto. Co na tom vlastně záleží, když je takový, jaký je, naprosto doopravdy? Můj laskavý zachránče, šeptala mu v duchu s pohledem něžně upřeným na jeho tvář, pro mě už stejně vždycky budeš elfem, i kdybych se jednou přesvědčila, že nejsi. A dám ti jméno: budu ti říkat Laito, i když nemáš jeho zlaté vlasy, protože ses jako on odřekl násilí a protože mi prostě tolik připomínáš jarní rašení, i kdybych vůbec nechtěla. A budu tě poslouchat na slovo a sloužit ti, jak jen budu moci. Půjdu s tebou do každého nebezpečí a budu pro tebe strašně statečná a strašně hodná...

Ach!

Honem si položila ruku na ústa, aby zdusila výkřik. V tu chvíli jí totiž pohled sklouzl na jeho poraněnou ruku. Vida, umiňuje si hezké věci, ale skutečnost je jiná! Už mu stačila ublížit - jak to vůbec mohla udělat! A ani se mu neomluvila - dočista na to zapomněla až po tu chvíli! Oči se jí zalily slzami.

V tom okamžiku se vytrhl ze sna a pohlédl na ni.

"Vždyť já ti to úplně zapomněl říct! Odpouštím ti, Myšáčku, nemusíš o to žádat. Vím, čím jsi prošla - ale i kdyby ne." Pousmál se. "A dobrá tedy, ať má dušička pokoj, hádáš správně. Má milá přítelkyně elfů, copak můžu spát, když těsně vedle mě tak usilovně přemýšlíš? Tak se teď už utiš a nech své myšlenky odpočinout, ano? A nedívej se na mě tolik, jinak mě buď vzbudíš, nebo se zapleteš do mých snů."

Položil jí ruku kolem ramen, ztěžka, bylo to téměř plácnutí, a týmž pohybem si přitáhl její hlavu na srdce. Tak zůstala dlouhou dobu ležet v polospánku, ukolébána jeho tepem, a nemyslela už na nic a nepřála si nic víc. Pak v ní však začalo hlodat pokušení, a protože se bála začít přemýšlet, aby ho nevzbudila, raději mu rovnou podlehla: opatrně pozvedla hlavu a zahleděla se mu do očí, tentokrát klidně a odevzdaně. A jeho hrozba se vyplnila. Jeho sny ji strhly a unesly s sebou a z následujících dvou hodin jí nezbyla žádná vzpomínka až na trvalou touhu moci se do nich vrátit.

kapitola 3.

Probudil se ještě před večerem a spletl jí vlasy do dvou těžkých copů, obtočených kolem hlavy. Došli se společně napít - hlad dosud nepocítili. Teď už se nemusela děsit obrazu, který na ni hleděl z vody. Byl trochu vyhublý, ano, ale půvabný - útlounká postava v šedém s korunou oříškově hnědých vlasů - spíše elfí princezna než lidská, jak si se slastným zatrnutím uvědomila.

Nebyla unavená, odpočívala vlastně celý den; do setmění spolu ještě ušli kus cesty. Tu okusila, že život elfí princezny má i své stinné stránky. Učil ji mnoha věcem, div jí z toho nešla hlava kolem: jak zahladit stopy na místě, kde odpočívali, jak našlapovat, aby nebylo znát, kudy prošla, jak udržet v lese směr, jak chodit, aby se pohybovala co nejrychleji a stálo ji to co nejméně sil... byl dost náročný a ona neměla mnoho trpělivosti; každou chvilku tonula v slzách, protože měla pocit, že se to všechno nikdy nenaučí, ani nemůže naučit. Nejevil velké sklony ji utěšovat, ale na druhou stranu neztrácel trpělivost, ani když musel zahlazovat stopu vlastně každého jejího kroku; a zdálo se, že na rozdíl od ní má stále naději, že brzy bude lépe. Byla šťastná, když se konečně setmělo a on jí vzal do náručí se slovy, aby se trochu prospala, že ji ještě kus odnese, než si lehne sám.



Probudil ho její zděšený výkřik, zdušený jen napolo. Vmžiku byl na nohou, chytil ji rukou kolem pasu a přitáhl k sobě, připravený dát se do běhu.

"Copak je?" ptal se.

"Pavouk!" odpověděla roztřeseným hláskem. "Spadl mi rovnou na obličej!"

Pustil ji a tiše, ale srdečně se rozesmál.

"No to jsem rád, že nic horšího!" odpověděl s úlevou. "Ale budeš se muset odnaučit takhle křičet ve chvílích leknutí, to by mohlo špatně skončit. Teď musíme okamžitě odtud, jen snad ještě..."

Zalovil prsty v trávě na místě, kde spala.

"Tak tohle je ten uličník, co tě tak vylekal?" Roztáhl prsty a pouštěl si pavouka z jednoho na druhý. "Jak jsi takové věci snášela ve vězení?"

Celá se roztřásla odporem. V tu chvíli je znovu ucítila, jak po ní lezou, svinky a velicí slizcí slimáci, studení jako led... Křečovitě zavřela oči a dala se do pláče, bez hlesu, ustrašeně... jako by z něj najednou měla stejnou hrůzu jako ze svých věznitelů!

"Promiň... prosím tě, promiň, to jsem opravdu neměl," vypravil ze sebe v hrozných rozpacích. "No tak, holčičko... Už tam nejsi, opravdu... Jsi doma, v živém lese - tady je dobře... Tak otevři přece ty oči, slyšíš?"

Nezdálo se, že by slyšela. Jednou rukou ji pevně tiskl ze strany k sobě, aby ji upokojil, ale zatím to nemělo viditelné účinky. Dostal chuť dotknout se jejího obličeje, jenže na druhé ruce měl toho pavouka, to by asi nebyl nejšťastnější nápad... Než si stačil pořádně uvědomit, co dělá, naklonil se a zlehka ji políbil na víčka.

Trhla sebou a vytřeštila oči. Zlá vzpomínka byla v jediném okamžiku dokonale zahlazena mnohem silnějším dojmem.

"No vidíš," broukl spokojeně. "Jsi v lese, viď? Tady je všechno krásné... Svítí tady slunce... Podívej, když se vynesou ze tmy na světlo, není ani na drobných tvorech většinou nic tak hrozného; nejsou-li bodaví nebo jedovatí, není třeba se doteku tak úzkostlivě vyhýbat. Prohlédni si ho zblízka, ať se trochu seznámíte!"

Nechal si pavouka běhat po ruce, aby se na něj mohla dívat, a vesele přitom vykládal o stavbě jeho těla, upozorňoval ji na různé drobnosti, které by se daly považovat vlastně docela za hezké. Příliš jeho nadšení nesdílela, ale byla už klidnější. Když přiložil svou ruku k její, se zaťatými zuby strpěla, aby jí pavouk přeběhl přes dlaň zpět na jeho; dosud ji objímal a to jí celou věc o dost ulehčilo. Myslela, že tím to bude mít odbyto, ale on vzápětí přiblížil ruku znovu a znovu a znovu, rychlými, ladnými pohyby, jako v tanci, až jí otrnulo a nemusela už vynakládat všechny síly, aby to snesla; byla to jen hra, jen lehounký dotek, vlastně nic ošklivého.

Ihned to postřehl.

"Tak, a teď na obličej?" uvažoval nahlas a hned si pavouka opatrně posadil na tvář. Kupodivu ji tím nijak zvlášť nezhyzdil. Svým způsobem patřili k sobě, ten drobný živočich a on, tak jako on sám patřil do rámce lesa. Všimla si toho; ale když pomalu naklonil hlavu k její, zděšeně ucukla.

"Ne... prosím!" žadonila zoufale.

"No tak dobře... tak až zítra," svolil rozmarně. "Ne... ne!"

"To je elfí život! Přesně to, co sis včera tolik přála..."

"Nevysmívej se mi!"

"Zabolelo tě to? Zkus tenhle druh bolesti vydržet, pro mně, Myšáčku, moc tě prosím! Smíš mi oplácet stejnou mincí, a třeba hodně drsně. Svět by byl tak pustý, kdybychom si nemohli ani trošku zažertovat!"

Prosil tak pěkně a tak opravdově, že skoro dostala chuť mu vyhovět. Jenže v poslední chvíli převážilo něco jiného. Koneckonců, jeho nároků a své statečnosti už si užila opravdu dosyta. Zatoužila po další porci něhy a utěšování. Dala se do pláče.

"Ale princezničko, no tak! Aspoň to zkus! Třeba ti to jednou prospěje - třeba pak jednou dokážeš se vztyčenou hlavou snést i tu nejhorší urážku od nepřítele!"

Nezvolil si vhodnou chvíli k poučování. Rozplakala se naplno a už nevnímala, co jí říká dál. Musela jen plakat - nechtěla už nic jiného. Měla dost zkušeností s tím, že je to jistá úniková cesta z nesnesitelného života.

Tentokrát se nepokusil ji utišit dotekem. Dokonce ji dost brzy pustil z náručí. Chvíli seděl mlčky, pak využil přestávky, během níž se trochu ztišila, a řekl velmi zřetelně:

"Nejsme tady na výletě - musíme co nejdříve odtud. Až se vytrucuješ, dej se rychle na cestu a drž stejný směr, co včera. Samozřejmě tě neopustím, ale uvidíš mě, teprve až sama budeš chtít. Kdybys něco potřebovala, můžeš slušně požádat."

A byl pryč. Les kolem vypadal tak prázdný, jako by ho nikdy ani nebylo. Tak skončil její krásný sen, její pohádka, která se stala skutečností. Teď měla doopravdy důvod k pláči a plakala zoufalstvím, strachy i opuštěností, žalem nad ztrátou přítele i uraženou hrdostí dobrých několik hodin. Konečně už nemohla dál a uvědomila si nebezpečí, které jí hrozí. Neochotně se zvedla. Měla hrozný hlad a zejména žízeň; napila se z potoka, u kterého nocovali, a opláchla si obličej. To ji trochu osvěžilo, k jídlu však neměla nic a dobře věděla, že nic mít nebude, dokud neudělá první krok ke smíření s tím, kdo jí ublížil. Zatím do toho neměla nejmenší chuť - snášet hlad jí proti tomu nepřipadalo ani zdaleka tak hrozné. Věděla však, že chtě nechtě bude muset přijmout alespoň jeho radu a pustit se na další cestu.

Rozhlédla se kolem sebe a snažila se zorientovat. Šlo to ztuha a nebyla si ani v nejmenším jista, že jde správným směrem, když konečně vykročila. Zpočátku nedbala na to, že nechává stopu, ba, občas schválně kopla do listí, čistě proto, aby si vylila zlost. Časem však strach či snad rozum nabyl vrchu a ona se začala pokoušet alespoň trochu o způsob chůze, kterému ji včera učil. Neměla pocit, že se jí to zrovna dvakrát daří, ale dělala aspoň, co mohla, až konečně celá upachtěná klesla u paty silného dubu a okamžitě tvrdě usnula.

Sen se znovu vrátil; tím trpčí bylo probuzení v opuštěnosti prázdného lesa. Když se však trochu rozhlédla, uvědomila si, že je na jiném místě než včera večer - už se přece jen trochu uměla dívat kolem sebe. V noci byl tedy u ní a kus ji nesl. Není sama, i když to tak vypadá. Pečuje o ní dál - a má zase hezky ztíženou práci.

Ovšem, nic jiného si ani nezaslouží, ale přece jen... nemohla by opravdu něco strpět od toho, kdo ji vynesl z kobky? Od jediného skutečného elfa ve svém životě? Nestálo by to vlastně za to, jen kdyby mohla zase vidět jeho oči... slyšet jeho hlas?

"Chtěla bych tě vidět," řekla polohlasem.

V tom okamžiku ucítila vzadu na krku lehounký teplý závan - jako by na ni někdo dýchl. Otočila se, ale nikde nikdo. V příštím okamžiku se jí však zazdálo, že koutkem oka zahlédla jakýsi pohyb vlevo od sebe. Jakmile tam obrátila oči, ani větvička se tam nepohnula, zato z opačné strany cosi hvízdlo, tak líbezně a pronikavě, to přece nemohl být pták, i když vidět tam nebylo nic, zato kus vpravo...

Hezkou chvíli se tak zmámeně točila ze strany na stranu, trochu jako v nějakém snu. Les kolem se změnil v hru světel ve vánku, ne, přece nemůže být sám, tady jich tančí alespoň deset, všude kolem ní, tak blízko, a přece neviditelní; a vzduch je plný jiskření a všechno je opředeno kouzlem...

Sklopila hlavu a přikryla si oči rukama, aby se trochu vzpamatovala; a když se zase podívala, seděl kousek od ní, tak klidně a spokojeně, jako by se z toho místa nikdy nehnul. Přívětivě se usmál.

"To mě potěšilo, že jsi projevila zájem o mou společnost ještě dřív než o jídlo," řekl jí. "Zřejmě jsi mi opravdu věnovala své přátelství - vůbec nemám pocit, že bych si to zasloužil. Jsi opravdová přítelkyně našeho rodu - máš v srdci místo i pro toho, který se asi moc nevyvedl. Tak co, přijmeš mě na milost? Zkusíme to ještě spolu?"

Náhle před ní poklekl, tak prostě, tak nenuceně.

"Ranil jsem tě, viď? Škádlil jsem tě láskou, kterou jsi mi věnovala - nadšením, které jsem probudil ve tvém srdci - to jsou city, které si zaslouží, aby se s nimi zacházelo s úctou. Nemysli si, že si jich nevážím - jsou mi velmi vzácné, víš, u mně se veselí a vážnost nějak mísí dohromady, nedá se to oddělit. A tak tě prosím o odpuštění a myslím to upřímně, i když tě zároveň prosím, abys mi dala svobodu v takových žertech pokračovat."

Chápala to velmi dobře, vlastně to tušila celou dobu, i když bylo sladké to takhle naplno slyšet. Konečně udělala to, na co měla sto chutí už včera: zasmála se a zajela mu rukou do vlasů.

"Tak dobře," řekla mu. "Já to pro tebe zkusím vydržet."

Vzápětí ji přitiskl k sobě.

"Díky, ty moje něžná Myško, ty moje statečná princezničko. Díky!"

Jak jí bylo u něj teplo a dobře! Příliš brzy se vrátil ke staré střízlivosti.

"Pojď. Musíme dál."

"To mi nedáš ani jíst?" ptala se překvapeně.

"Ale ovšemže dám! Stačí požádat!"

Pokořil se před ní. Od ní neočekává nic menšího.

"Nedal bys mi něco k jídlu, prosím tě?"

Hned byl samá ochota. K pečivu, které dostávala každý den, vybalil ještě hrstičku prvních jahod.

"Jsou trochu pomačkané," omlouval se. "Sbíral jsem je pro tebe už včera - měl jsem nucený odpočinek a doufal jsem, že se třeba smíříme dřív..."

Při těch slovech ji trochu hryzlo svědomí.

"Ty taky odpusť," zaprosila. "Nevím, jestli jsem se tomu včera mohla ubránit, ale teď mě mrzí, že jsem se tak urazila - přidělala jsem ti spoustu práce."

"S radostí odpouštím. A s mou námahou si nedělej starosti - přijmi ji jako zadostiučinění. Ostatně, nebylo to tak zlé," pokračoval vesele. "Trvalo ti ovšem nemožně dlouho, než ses zvedla - myslel jsem, že už vyletím z kůže netrpělivostí. Ale pak sis vedla velmi dobře, držela jsi směr a na některých místech nedalo skoro žádnou práci zakrýt tvou stopu. Učíš se rychle - brzy budeš v lese jako doma."

"Snad, když už mě nebudeš trápit s pavouky a podobnými věcmi."

"Ach, s tím si nedělej starosti! Máš za sebou skvělý začátek - na pavouky tě snadno zvyknu, stačí říct!"

Ihned pochopila, kam míří - znala své pohádky velmi dobře.

"Ty teď po mně budeš chtít, abych o všechno prosila? To má být zadostiučinění zase pro tebe?"

"Ovšem - pokud jsi ochotná mi ho poskytnout."

Hlavou jí zčistajasna bleskla rozpustilá myšlenka.

"A nemohl bys, prosím tě, na všechno zapomenout a začít se ke mně chovat jako předtím?" zeptala se.

Rozesmál se, chytil ji a zatočil s ní dokola.

"Podívejme, jak mě dostala! Já budu mít své zadostiučinění a ona se nebude muset pokořovat! Dobrá, dobrá, přijímám - za tohle si to zasloužíš, a stejně bych asi dlouho nevydržel. Takže navážeme tam, kde jsme včera přestali, ano? Hned ti nějakého pavouka chytím!"

"Bez toho bych se byla klidně obešla!"

"Ale no tak! Podívej, jakého jsem ti našel krásného, zeleného se světle hnědýma nožičkama," vlichocoval se. "To bude pro tebe vyložená ozdoba!"

Hleděla na něj, jak si ho nechává běhat po tváři a zvolna naklání čelo k jejímu a sebrala všechny síly, aby neucukla.

A teprve tehdy, když se celá roztřesená zoufale pokoušela o statečnost, se mu jí zželelo.

"Princezničko," zašeptal. "Co všechno jsi musela vytrpět v té páchnoucí jámě - a já jsem k tobě tak tvrdý! Hleď, nemohu tě na víno příliš zvykat, to bych ti uškodil, ale snad by to ještě protentokrát šlo, propoprvé? Nebo bych ti mohl slíbit alespoň nějakou odměnu, abych ti to trochu osladil - pověz, je něco, co by sis přála?"

"Abych se na tebe mohla dívat, když budeš spát," odpověděla okamžitě.

"Hleďme, jak brzy ses prozradila!" zasmál se. "Nemysli si, že jsem tě necítil! Neposloucháš moje rady, ale to je chyba, změň to, než tě potká něco opravdu zlého. Zatím ses vytrestala jen tím, žes v sobě probudila hlad, který se nedá utišit. Netroufám si tě začít pravidelně pouštět do svých snů, nevím, co by to s tebou udělalo, a nemohu, ani kdybych chtěl: potřebuješ víc spánku než já a musíme teď začít spát i bdít zároveň. Ale snad bys přece přišla na něco jiného - na nějaké přání, které bych ti mohl splnit?"

"Chtěla bych tě slyšet zpívat."

"Ach Myšáčku," povzdechl si. "I to je zatím nemožné - píseň, kterou bys opravdu mohla poslouchat, by se nesla příliš daleko. Ale snad by ses spokojila s vyprávěním?"

Smutek z jejích očí byl rázem ten tam.

"Ach ano, vyprávěj mi! Vyprávěj mi o Melwen a pouti za entkami! Prosím!"

"Zrovna tohle!"

"Je to moje nejmilejší pohádka."

"Tak dobrá, máš to mít. A pavouka ti dnes nechám přeběhnout po obličeji jen jednou jedinkrát, pro začátek. Za to ti Aldaríel dovedu aspoň k hranicím Lórien, hleď, to už stojí za kratičké pošimrání!"

Vyhledal pavouka ve vlasech, kam se mu mezitím zatoulal, a jemně jí ho položil na čelo, ale to už naklonil hlavu ze strany k její, aby ho zase přebral, a dotek jeho tváře na její byl tak jemný a mrazivě krásný, že vlastně přeběhnutí tenkých nožek ani nevnímala.

( <= )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )