Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Příštího dopoledne začali příkře stoupat. Vidět dopředu dosud nebylo, ale Mín tušila, že se začínají přibližovat k nějakým horám.

"Máš pravdu," potvrdil Randir, když se ho na to zeptala. "Toto je jeden z mála lesů, který se zachoval téměř nedotčený, neboť krále vázala dávná smlouva s jeho obyvateli. Brzy však skončí a my si nemůžeme dovolit cestovat otevřenou krajinou; hory jsou pro nás jedinou možností úkrytu. Haradští s tím jistě počítají - troufám si však věřit, že kudy projdu já, tudy se za námi hned tak někdo nedostane. Mezi horami a lesem budeme ale muset překročit pás holé skály - bývalou silnici. Tam je největší nebezpečí, že narazíme na nějakou hlídku. Jsi příliš cenná kořist, než aby nějaký jejich velitel nezatoužil se vyznamenat na tvůj účet. Na tvé zmizení jistě přišli nejpozději třetího dne a od té doby se sem přímou čarou mohli dostat docela snadno."

"Strašně jsme se zdrželi," pípla Mín úzkostlivě.

Tiše se zasmál.

"Nu, to ano. Ale bylo to krásné, ne - s někým se poprvé setkat, s někým jedinečným mezi všemi, tajemným, živým a zranitelným - opatrně se přibližovat, hledat k sobě cestu... Mohl jsem tě samozřejmě taky důkladně uspat, tak, že by ses neprobudila sedm dní, ve dne ani v noci, tím by se všechno o dost urychlilo, na počátku i potom, když ses mi zasekla. Ale měl jsem o tebe strach, byla jsi tak zesláblá..."

"Co budeme dělat?"

"Ale neboj, nic zvláštního - jestli tam jsou, zbavíme se jich úplně hladce. Zanedlouho tě poprosím, abys na mně chvíli počkala, a půjdu se podívat, co a jak."

"To budu muset zůstat sama v lese?"

"No tak, no tak, hlavně žádný strach. Nepohneš-li se, v tomhle oblečení tě nikdo neuvidí, dokud nebude docela blízko. Bude-li ti čekání dlouhé, mysli na to, o čem se ti v noci zdává. A věř mi - já se nevzdávám tak snadno. I kdybys ještě desetkrát upadla do zajetí, vždycky znovu se pro tebe vrátím, pokud se jen trochu budu držet na nohou."

Zanedlouho zpozorovala, že se začal pohybovat ještě opatrněji než obvykle a všemožně se snaží, aby nejenom jeho, nýbrž ani její chůze nezpůsobila sebemenší hluk. Soustředila všechny síly na to, aby mu v tom pomáhala. Nyní už nemluvil, ale uznale jí stiskl ruku; přesto ji po chvíli lehce zvedl a kus cesty ji nesl. Konečně ji tichounce postavil na zem uprostřed hustého mlází, povzbudivě jí pocuchal vlasy, pak jí stáhl kapuci pláště hluboko přes obličej. Schoulila se na zem, připravena čekat. V příštím okamžiku byla sama.

Čekání se brzy skutečně začalo zdát dlouhé. Jak neměla čím se zabývat, vnímala mnohem víc všelijaká drobná nepohodlí. Každá poloha začala být po chvíli nepříjemná a ještě jí ani zdaleka nebylo jedno, zda po ní bude běhat hmyz nebo ne; avšak pokaždé, když se pohnula, uvědomovala si velmi jasně, že její bezpečí spočívá v tom, že se hýbat nebude, i kolik hluku chtě nechtě v suchém listí dělá. Velmi rychle se jí začalo zdát, že je Randir pryč už nejméně hodinu, a ať se snažila sebevíc, věnovala mnohem víc myšlenek starostem, co asi s ním je a co je asi čeká, než svým krásným snům. Jenže pak už byl opravdu pryč hodinu a ona se dosud krčila v mlází, opuštěná, bezradná a vyděšená. Měla co dělat, aby se nedala do pláče.



Když se její průvodce dostal na okraj lesa, opravdu tam nalezl vojáka na hlídce, velmi slušně ukrytého v porostu, ale ne pro jeho oči. Uspal ho celkem snadno, ale věděl, že opodál budou další a je čekala nejméně hodina obtížného šplhání, než budou z dohledu a mimo dostřel. Pustil se tedy podél cesty a zneškodňoval jednoho za druhým v délce asi půldruhé míle. Právě se chystal otočit, aby se vrátil a pustil na opačnou stranu, když zaslechl veliký hluk. Znělo to jako náhlý bouřlivý vítr, do jehož hukotu se mísilo jakési syčení, mnohem slabší, ale tím zlověstnější.

Ten zvuk znal. Věděl, že je zle.



Jak se tak Mín krčila v mlází, nešťastná a vystrašená, zahlédla náhle jakýsi pohyb v listí kousíček od své nohy. Vylekaně sebou trhla, ale vzápětí se usmála. Ukázalo se jí totiž to nejroztomilejší zvířátko, jaké si dovedla představit. Drobounká myška, hebce stříbřitě šedá, s očkama jako korálky a průsvitnýma ouškama... její jmenovkyně! Vždycky je měla ze srdce ráda.

Mín se začala ještě víc než dřív snažit, aby se ani trochu nepohnula, ale zdálo se, že se jí myška tak jako tak vůbec nebojí. Na okamžik se posadila, zvědavě zavětřila a otřela si tlapkami čumáček. Pak spěšnými krůčky popoběhla o kousek blíž. Mín zatajila dech. Zvířátko se dotklo její nohy, na vteřinku se zastavilo, pak jí vyskočilo přímo na nohu. Hrozně to šimralo, ale Mín držela jako vytesaná s kamene. V tu chvíli zapomněla na nebezpečí a vůbec na celý svět a byla tak šťastná, jak jen člověk může být.



Randir se rozběhl podél skal zpátky jako vítr. Jak míjel spící vojáky, každého důkladně pleskl přes obličej. Nedokázal přenést přes srdce, že by nedostali příležitost se zachránit, protože on je uspal. Tak jako tak jim dávno zmizel z očí, než se stačili vzpamatovat. Věděl ovšem, že únik do skal bude tímhle značně znesnadněn, a přitom teď záleželo na každé minutě. Čich i sluch mu prozradily, že les už začal hořet, a právě mezi ním a místem, kde zanechal Mín.

Neměl tušení, zda a jak se mu k ní podaří proniknout.



Mín uchváceně sledovala maličkého tvorečka na svém koleni a její představivost, povzbuzená tím, že doopravdy potkala jednu pohádkovou postavu, se rozběhla naplno. Jak měkce září ten myší kožíšek! Je jako samet, utkaný z pravých stříbrných vláken - jako hebká mlha, plná měsíčního světla. Tohle jistě není obyčejná myška. Je to elfí princezna v přestrojení - nebo snad zakletá a čeká na vysvobození?

V tom okamžiku myška seskočila na zem a rozběhla se listím pryč. Mín zklamaně vydechla, ale to už se zvířátko zastavilo, otočilo hlavičku a upřelo na ni svá korálková očka, jako by ji lákalo za sebou.

Vstala a už už udělala krok tím směrem, pak se zarazila. Ne, to nemůže! Musí čekat tady - její průvodce by se zlobil a měl by pravdu: zase by mu přidělala práci, až by ji musel stopovat kdovíkde po lese, navíc by možná oba ohrozila.

Jenže kde je tak dlouho? Proč se nevrací? Vrátí se vůbec? Ani elfové nejsou tak docela povzneseni nad každé nebezpečí. Hrůza pomyslet, co všechno se mu mohlo stát!

Myška kousek popoběhla, pak se vrátila a znovu se po ní ohlédla, nyní už jakoby trochu netrpělivě. Ne, takhle se přece nechová obyčejné zvíře! Co když je to opravdu tak, jak si vysnila - co když jí myška přišla na pomoc - nebo snad sama pomoc potřebuje... Snad to její společník pochopí, snad se nebude zlobit, aspoň ne moc.

Váhavě udělala další krok. Pak se zarazila podruhé. Má se snažit, aby nenechávala stopu, nebo má naopak dbát, aby bylo z čeho poznat, kudy se pustila? Nakonec se rozhodla pro obojí zároveň: bude dělat, co bude moci, aby po ní pro lidské oko žádná stopa nezůstala, ale tu a tam aby přece jen nechala znamení, kterého by si její průvodce všiml.

Vykročila znovu, teď už rozhodněji. Myška si vesele poskočila a zase kousek popoběhla. Mín sklonila hlavu, aby se protáhla mlázím, a opatrně našlapovala za ní.

V tu chvíli se kdesi blízko ozvalo něco hrozného. Jako by jí nad hlavou přeletěl burácející vichr a zároveň cosi zasyčelo, tak zle, tak jedovatě... Ztuhla na místě a hodnou chvíli se neodvažovala ani pohnout. Pak ji však uklidnilo, že myška se zřejmě vůbec nebojí. Chovala se, jako by se docela nic nestalo, a dál ji lákala jako předtím. Brzy už zase pokračovaly v cestě.

Mín si nebyla tak úplně jista, že se orientuje, ale snažila se, co mohla, upamatovat na všechno, čemu se naučila. Měla dojem, že ji myška nevede směrem, kterým od ní její průvodce odešel, ale spíše směrem, kterým postupovali první dny společného pochodu, možná trochu šikmo. Po nějaké chvíli se znovu stočila a zamířila rovnoběžně s cestou, kterou ho viděla odcházet. Z míst, odkud vyšly, teď bylo slyšet nějaký hluk - jakési praskání či hučení - ale nebylo zdaleka tak silné ani zlověstné jako ten hrozivý zvuk předtím a Mín neměla tolik zkušeností, aby odhadla, co to znamená. Myška ji teď vedla tak rychle, že měla co dělat, aby jí stačila.



Randir už se dostal na místo, kde uspal prvního z vojáků. Pleskl ho a běžel dál. Do lesa nemohl, na tomto místě už stál v plamenech. Jediná možnost byla to oběhnout. Špatně se dýchalo - všude bylo plno kouře.

Za sebou už slyšel výkřiky a dupot. Strážní se podle všeho probudili a zjistili, co se děje. Jsou zřejmě pořádně vyděšení - mají dobrou šanci, že se zachrání.

Sám u sebe si tím nebyl ani zdaleka tak jistý. A Mín... ach, co asi dělá jeho malá princeznička? Dala se na útěk včas? A kterým směrem?

Teď už hlídky nemíjel. Z této strany všichni dávno prchli.



Mín měla co dělat, aby potlačila zklamaný výkřik. Myška sebou znenadání mrskla a byla pryč, jako by se do země propadla - což ostatně opravdu asi udělala. Co teď?

Když se podívala před sebe, měla pocit, že tam stromy končí. Opatrně udělala několik kroků a vyhlédla. Ano, les opravdu končil - před sebou měla kamenitou cestu, o níž její průvodce mluvil, za ní příkrou skalní stěnu. Vlevo od ní cesta mizela v husté tmavošedé mlze... nebo je to kouř? A co to praskání? Lidičky, snad nehoří?

V tu chvíli se z dýmu vynořil štíhlý šedý stín, vmžiku k ní skočil a popadl ji do náručí, div jí nevyrazil dech. Dalším skokem s ní přelétl cestu a vtiskl se s ní do mělké skalní prohlubně.

"Neboj se a nehýbej se," šeptal jí. "Přeběhne jich za námi nejméně deset, ale budou mít jiné starosti a nevšimnou si nás. Ach holčičko, ani nevíš, jak jsem šťastný, že tě zase vidím."

kapitola 5.

Když kolem nich dusaly těžké boty vojáků, Mín se citelně chvěla, i když ji stále pevně držel a mohla si schovat obličej na jeho hrudi. Měl však pravdu: nikdo z nich je nezpozoroval. Vítr hnal dým proti prchajícím, ale oheň se zvolna šířil i na opačnou stranu a než všichni přeběhli, kryl už dvojici u skály i kouř. Nejhorší teď bylo se udržet, aby se člověk nedal do kašle. Jako poslední neběžel jeden strážný, nýbrž celá skupinka; ti, kdo nespali, zřejmě dohnali ty před sebou. Ostatní, pokud byli rozmístěni po celé délce cesty, pravděpodobně prchli na druhou stranu.

Sotva minuli, Randir si ji zajistil lanem na zádech a pustil se po skále vzhůru. V několika vteřinách byl k její nesmírné radosti nad kouřem. Šplhal neuvěřitelně obratně a takovou rychlostí, že v tom muselo být ještě něco víc než obratnost; Mín brzy cítila, jak z něj kape pot, dokonce měla dojem, že je pořádně udýchaný. Dral se však neúnavně stále výš, jen s kratičkými přestávkami. Z toho, jak v takovém případě vždycky naprosto znehybněl, Mín snadno usoudila, že jejich příčinou není únava - nemusel jí nic říkat, sama pokaždé zůstala jako bez života, zmrtvělá strachem.

Konečně přestal stoupat a pustil se po vrstevnici doprava. Zdálo se, že tu zná každý kámen. Brzy se dostal k úzké skalní štěrbině a vmáčkl se do ní. Octli se v jeskyni, maličké, sotva tak doupěti pro jednoho medvěda.

Povolil uzly, složil ji na zem a klesl vedle ní. Nějakou chvíli se nehýbal a nemluvil. Pak se naklonil zpět ke štěrbině a vyhlédl ven.

"Chceš se podívat, čemu jsme unikli?" zeptal se.

Vyhlédla také. Z té výšky měla pod sebou lesní požár jako na dlani. Nezabíral příliš velkou část hvozdu a nešířil se vlhkým jarním lesem příliš snadno, pomalinku však přece postupoval. V jeho středu jakoby se cosi otáčelo, cosi zářivě zlatého, jasnějšího než plameny, tak jasného, že to bylo zřetelné i clonou dýmu; zdálo se, že právě díky tomu se oheň vždycky znovu rozdmýchá. Cesta podél skal už se hemžila prchajícími živočichy.

Náhle se ta zlatá věc ze středu ohně vznesla do výše a Mín viděla, že má podobu žhnoucího draka s rozepjatými křídly. V hrůze přitiskla ruce na ústa, ale drak stoupal jen kousek a padl zpět na cestu jako kámen. Zřejmě byl na lovu.

Ucítila, jak ji její průvodce objímá - napůl konejšivě, napůl jako by se o ni dosud bál.

"Musel byt jen kousek od tebe... ještě že tě nevyčenichal."

"Pro každého draka je panna tou největší pochoutkou," vyslovila mechanicky, ztuhlá děsem.

"A princezna dvojnásob," doplnil ji. "Tys však byla jako zázrakem ušetřena... tvoje sny měly pravdu. Nezapomeň na to."

Drak se po chvíli vznesl, přelétl kus po cestě a pustil se do prchajících z opačné strany. Pak se vrátil, aby znovu rozdmýchal plameny. Opakoval ten manévr znovu a znovu, jako by dokázal pozřít neomezené množství potravy. Mín nemohla od té podívané odtrhnout oči, ale do její hrůzy se začala mísit ošklivost nad jeho nenasytností.

"To je ten posel pouště, jak jsi o nich mluvil?" zeptala se konečně.

"Jeden z nich."

"Je jich tu hodně?"

"Těžko říct. Ale je pravděpodobné, že jich bude přibývat."

"Co si počneme, jestli nás napadne, když odmítáš násilí? Dokonce nemáme vůbec žádnou zbraň!"

Zachmuřeně se zasmál.

"Holčičko moje, něčemu takovému bych se postavil docela rád, kdyby to bylo možné. Ale pokud vím, zbraně zatím nebyly naprosto nic platné - jisté zkušenosti už s nimi máme, víš? Jediné, co trochu pomůže, je docela obyčejná voda, ale ani ta neznamená velký rozdíl. Jediný případ, kdy jsme je viděli zneškodněné, bylo tehdy, když se přežrali, až pukli. Dívej se!"

Drak dole na cestě pokračoval v lovu, stále stejně odporně. Náhle jako by se roztrhl na dva kusy po celé délce. Oba díly na okamžik zazářily ještě jasněji a byly pryč.

"Naštěstí se to stává poměrně často," poznamenal Randir. "Nu, tak teď si myslím můžeme dovolit trochu odpočinku. Dívej se ještě chvilku ven, prosím tě." Začal si převlékat propocené oblečení.

Požár se už nešířil ani zdaleka tak rychle. Lesních zvířat po cestě běželo ještě dost.

"Jestlipak se zachránila i ta myška," povzdechla si Mín.

Musela mu celou událost podrobně popsat, zatímco odpočíval.



Krátce po poledni už se pustili dál a putovali horami mnoho dní, od jednoho úkrytu k druhému. Cesta teď byla obtížnější, často zahrnovala namáhavé stoupání a často šplhání tak náročné, že musel zdolávat skálu sám a táhnout ji na laně. Postupem času však zvládala víc a víc; byla lehounká, štíhlá a obratná, a když v sobě kvůli němu zlomila první strach, zjistila, že ji lezení po skalách docela baví. Jak míjel den za dnem a nenarazili ani na další draky, ani na jiná nebezpečí, pozvolna z ní spadly všechny obavy a začala se cítit jako na krásném výletě - její průvodce ji v tom ostatně všemožně podporoval, i když dbal pečlivě na všechnu potřebnou opatrnost.

Také sil jí přibylo. Zotavovala se před očima, trochu přibrala, tváře se jí zakulatily a zrůžověly, oči a vlasy dostaly lesk, údy zesílily. Myla se v horských bystřinách a dokonce se v jednom ledovcovém jezírku naučila plavat. Teď už si ze studené vody nedělala naprosto nic, o pavoucích ani nemluvě.

Vycházeli spolu nyní mnohem lépe než na začátku, protože se lépe znali. On věděl, nakolik ona touží po něze, projevech lásky, důkazech porozumění; ona věděla, že se jí toho dostane nejspíše tehdy, když se bude tvářit statečnější, než je, a na těžkosti bude reagovat s humorem. Neztrácel také čas a hned prvního dne po rozepři, když byla dobře naladěna čerstvým smířením a vyprávěním a zvlášť pozornou péčí, se kterou se jí toho dne věnoval, ji začal učit statečnosti ve vztazích.

"Hleď, vyvedl jsem tě z vězení do světa, který ti může ublížit mnohem hůře," řekl jí. "A tím víc, čím víc ti daruje. Dokud nikomu nevěnuješ svou lásku, jsi celkem v bezpečí - od někoho blízkého i tvrdé slovo dovede bolet víc než rána bičem. A to se ví, můžeš se dát do pláče a čekat na prosbu o odpuštění, ale tím ve skutečnosti svou bolest jen zvyšuješ. Ne, nezačínej být smutná, neříkám to proto, abych ti něco vyčítal, jen proto, že jsi ráno zmiňovala, že nevíš, zda ses mohla návalu smutku ubránit. To samozřejmě také nevím, vím však, že každá bolest se dá snést mnohem snáz, znáš-li k tomu nějaký důvod. Hladovíš-li proto, že se nechceš dopustit násilí, je to jiné než být v rukou někoho, kdo ti odmítá potravu; odřekneš-li se bytosti, po které toužíš, protože víš, že o ni stojí tvůj nejlepší kamarád a protože máš před sebou cestu, na níž pomůžeš mnohým, můžeš pak cítit dokonce štěstí, když ji vidíš jako nevěstu. Vzpomínáš si, viď? Víš, o čem mluvím?"

"Ano... ano." Jak se dovede vžít do postav toho příběhu!

"Tohle je něco podobného. Pláč je tak snadný, viď, a zdá se, že přináší úlevu, ale za jakou cenu! Chceš-li v něm setrvat delší dobu, musíš ho živit stále novou bolestí; stále znovu si ji připomínáš, místo jednou si ji prožiješ mnohokrát. Nemám pravdu?"

"No... vlastně máš."

"Už sama kvůli sobě tedy uděláš lépe, když se mu ubráníš. V první chvíli jako by to bolelo víc, ale pak máš pokoj. Ale je tu také ten, kdo ti ublížil - hleď, to je čin hodný královny, když mu ani nedáš najevo, čeho se dopustil - poskytuješ mu odpuštění v plnosti dřív, než ho vůbec napadne o něj prosit; a odložíš-li vlastní bolest stranou jako něco, co musí být a čím nemá smysl se nějak zabývat, získáváš prostor přemýšlet o druhém, usilovat o porozumění, o pomoc. A to je láska, Myšáčku. To je nejhlubší štěstí."

"Ale ten druhý mě pak bude trápit tím víc! Bude to pro něj tak pohodlné, když se nebudu bránit, když mu dokonce nedám nic najevo. Vždyť vlastně ani nebude vědět, že mi to vadí!"

"Běda tomu, kdo by to dělal," odpověděl vážně. "To je velmi zlé, přijímat něčí lásku jen k vlastnímu prospěchu a neoplácet ji láskou vlastní, tupě se spokojovat se vztahem bez rozepří a vůbec se nesnažit přijít na to, co druhý potřebuje a po čem touží. Mně samotnému je to velmi cizí, ale znám už teď lidi dobře a vím, že máš pravdu, Myšáčku, někdy to mezi nimi přesně takhle chodí. Ten, kdo tak žije, je ubožák: sám se odsoudil k životu mimo lásku, bez skutečného štěstí. Stále natahuje ruce, aby přijímal, jako žebrák u vrat tvého paláce, neschopný se zapojit do hudby a tance, dávání a přijímání tvých vztahů s tvými skutečnými přáteli. Čím ti vlastně může ublížit? Ty zůstáváš královnou. Cítíš nad ním lítost a doufáš, že se změní; a dáváš mu tolik, kolik je schopen přijímat. Nikdo tě nemůže připravit o tvé bohatství, které se rozdáváním jen zvětšuje."

Hleděla na něj okouzlenýma očima.

"Tohle je to, co ty žiješ?"

Zasmál se.

"Jsi hodná, že mi to vůbec ještě věříš, po tom včerejšku. Vidíš, ve skutečnosti je to s mnohými asi tak, jako se mnou: něco bychom chtěli a ne vždycky se nám to podaří. Ale neztrácím naději, vždyť každá kapka lásky v našem srdci je beztak jen dar od někoho, od koho už jsem přijal mnoho dobrého."

"Tak jsem aspoň ráda, že se to můžu začít učit s někým, kdo smýšlí takhle. A když máš pocit, že sám děláš chyby, snad budeš mít víc pochopení pro ty moje."

"Přesně tak, Myšáčku. Potřebuju tvoje odpuštění, porozumění a trpělivost."

"A budeš je mít i ty pro mě? Neutečeš mi příště hned zase, kdybych to nezvládla?"

"Ach Myšáčku, vždyť ty se na mě díváš tak, že si připadám jako ukrutník! Což jsem ti utekl hned? Dost dlouho jsem se ti snažil pomoct, ale nebylo to nic platné. Někdy je nejlepší nechat druhého o samotě, když to potřebuje. Ale jestli víš o něčem jiném, co by ti v takovou chvíli pomohlo, chci to zkusit, tobě k vůli. Co bys mi radila?"

"To tedy opravdu nevím... samozřejmě, člověk by si přál, aby měl vedle sebe někoho jako byl Tuilindo, víš, který prosil za odpuštění i tehdy, když chybu udělal druhý, a prostě tě pronásledoval láskou a péčí bez ohledu na to, jak se chováš... ale to by bylo opravdu hrozné, zneužívat něčeho takového... a ty jsi beztak zřejmě jiný."

Zasmál se. "To asi jsem. Ale nenapomínáš mě zase tak špatně, vůbec ne. Teď poprvé vidím, že byl vždycky mnohem pokornější, než jsem si myslel. Tak dobrá, Myšáčku, domluveno. Pojďme se to prostě učit - spolu!"

A od té doby vždycky, když podlehla smutku, odložil všechny svoje zásady a začal ji vyloženě rozmazlovat; a kupodivu tak docílil toho, že se jí to stávalo stále méně často. Jeho "běda tomu, kdo by to dělal," neustále znělo někde v koutku její duše a za tu trochu něhy navíc platila velkým zahanbením - zatímco když vydržela, vždycky na to přišel, někdy dříve, někdy později, a dovedl to ocenit i dát zpětně najevo porozumění takovým způsobem, že to stálo skoro za všechno.

A byl tak laskavý pod tou tenkou drsnou slupkou! Nikdy nepropásl příležitost jí trochu usnadnit či zpříjemnit život, když to bylo jen trochu možné. Nepřestal jí vyprávět jen proto, že si zvykla na pavouky, dokonce jí začal večer před spaním zpívat bez jakékoli zkoušky, alespoň ptačími hlasy, když nemohl jinak. A třebaže napínal všechny síly na to, aby ji co nejrychleji dostal do bezpečí, kolikrát vynaložil úplně nerozumně mnoho námahy na to, aby jí opatřil nějakou pochoutku.

"Nu co, však se nám to vrátí, když rychleji zesílíš," říkával, ale dobře věděla, že proto to nedělá. Jeho slova nebyla planá - nikdo, kdo ho viděl, nemohl pochybovat, že láska je pro něj požitkem, který si bez zábran naplno vychutnává.

kapitola 6.

Byl krásný ten život mezi vrcholky hor na počátku léta. Svahy, porostlé azalkami a maliním, kamenné srázy, oka jezírek a ledovcové pláně byly odděleným světem, drsným a nebezpečným, avšak zároveň nádherným a chráněným - alespoň na těch krkolomných stezkách, kterými ji vedl; světem, kam utrpení nížin dosud neproniklo. Léto už vrcholilo, než se Mín dostalo nové připomínky nebezpečí, v němž se nacházejí.

To už zdolali Bílé hory Gondoru po celé délce a nyní jim nezbývalo než nakrátko sestoupit, aby překročili Rohanskou bránu, která je dělila od dalšího horstva, Mlžných hor. Pochod nížinou, který je čekal, nebyl dlouhý, avšak vedl otevřenou krajinou.

"Máme dvě možnosti," vysvětlil Randir Mín, když se ukládali k odpočinku v poslední skrýši na posledním srázu Bílých hor. "Buď budeme postupovat co nejrychleji a občas tě ponesu; pak se dostaneme na druhou stranu za dvě noci či noc a den, ale budeme v největším nebezpečí, že nás někdo či něco zpozoruje. Nebo můžeme postupovat co nejopatrněji, plížit se a ukrývat, ale tak se nám cesta protáhne na několik dní."

"A jak to tedy uděláme?"

"S ohledem na tebe bych raději volil bezpečnější variantu. Ale připrav se na to, že bude pro tebe hodně namáhavá. Samozřejmě se budu snažit ti dopřát aspoň pár hodin spánku - přes den beztak zřejmě budeme zastavovat - i tak však budeš potřebovat všechny síly a když ti dojdou, nebo si to budeš myslet, a rozhodneš se využít mých služeb, znamená to riskovat; a pokud ti nedopatřením nějak ublížím a ty pro únavu nevydržíš a rozpláčeš se, octneme se v krajním nebezpečí."

"No jo, ale proč mi to vlastně říkáš? Nemůžu ti slíbit nic víc, než že to zkusím."

Přívětivě se na ni usmál.

"Nežádám žádné sliby, jen ti chci dát určitou představu o situaci, aby ses mohla připravit na to, co tě čeká, a abys věděla, že to poměrně brzy skončí. Ovšem, a také se můžeš rozhodnout riskovat rovnou a mnohem pohodlněji a přeběhnout to rychle."

"Jestli ty považuješ za lepší ten druhý způsob, rozhodně si vyberu ten."

"Díky za důvěru, Myšáčku, dělám chyby jako každý jiný."

"Ach, to samozřejmě vím," broukla rozmarně.

Znovu se usmál. Bylo mu milé to kamarádské rýpnutí, věděl však, že celkově vzato jeho varování nezasáhlo příliš hluboko. Vzhlíží k němu stále stejně - a důvěřuje mu bezmezně.



Následujícího večera už byli na pláni. Mín dělala, co mohla, aby se v duchu poctivě připravila na nejhorší, a nijak se nezklamala. Za prvé ji čekala další spousta učení, které musela zvládnout velmi rychle a bez nářku nad tím, co se jí nedaří. Jen to samo o sobě už bylo dost zlé; k tomu však přistupovalo namáhavé, pomalé plížení jednotvárnou, prašnou krajinou, vyprahlou letním žárem, mezi tvrdou, ostrou trávou, která řezala do prstů. Prach, který dýchala, vysoušel hrdlo a vody měli jen jednu láhev pro oba, což se zdálo zoufale málo. Byl by ji uchoval všechnu pro ni, ale to mu nedovolila. Toho dne byla tak statečná, až ho to dojímalo, takže s ní ovšem jednal zvlášť laskavě. Výsledkem bylo, že když před ránem dorazili do údolí Želízu, kde se mohla napít a umýt a ulehnout v úkrytu pod břehem, usínala vlastně na vrcholu štěstí.

Po celý den držel Randir stráž a vyhlížel jakýkoli pohyb na cestách, které odtud vedly dosti blízko. Navečer Mín vzbudil a řeku opustili; nemohli pokračovat podle ní, neboť tam vedla užívaná cesta k Železnému pasu, nyní obsazenému Haradskými.

"Musíme se dostat na východní svahy hor," vysvětlil jí stručně. "A pak co nejrychleji do Fangornu."

Lepší povzbuzení si nemohla přát.

"My půjdeme přes Fangorn?" vydechla nadšeně.

"Samozřejmě," odpověděl s tváří krále, rozdílejícího statky věrným vojákům. "A potom pravděpodobně do Lórien. Obilí dozrává - bude potřeba napéct chleba."

Byla by měla tisíc otázek, ale to jí nedopřál. Čas nečekal a mluvit bylo nebezpečné.

Následovala noc hodně podobná té první, až na to, že je s ránem nečekala žádná voda. Mín, uprášená a žíznivá, dlouhou dobu nemohla usnout. Nakonec ji však únava přece zdolala a spala pak tvrdě a dobře jako vždycky.

Ani příštího rána nedovolila, aby se voda dělila jinak než spravedlivě. Schválně přitom vzpomínala na žízeň ve vězení a opakovala si, oč se má celkově lépe nyní než tehdy. Když pomyslela na zápach, tmu a rány od věznitelů ve srovnání s volností krajiny kolem a laskavostí svého průvodce, cítila se na okamžik šťastná až k neunesení.

Noc však byla horká a dusná a cesta úmorná. Mín brzy pocítila, že jí začínají docházet síly. Vlekla se stále pomaleji a pomaleji a nedokázala už myslet ani na to, že se za pár dní podívá do Fangornu a potom možná dokonce do Lórien. Každý metr se začal zdát nekonečný.

Nedopustil, aby musela přiznat porážku. Právě ve chvíli, kdy už myslela, že to bude muset udělat, se k ní znenadání otočil a vzal ji do náruče.

"Nesmíš se takhle přepínat," šeptal. "Jak je to dávno, kdy jsi mi říkala, že to uděláme, jak já budu považovat za nejlepší? Dost už toho vzdorování - teď pěkně vypiješ všechnu zbylou vodu - možná ti do ní namíchám něco na posilněnou. Pak si chvilku odpočineš a do rána jsme v horách, uvidíš! A žádný strach - kdybys nemohla, rád tě tam donesu. I kdyby nás něco zahlédlo, teď už začínáme mít naději, že utečeme."

"Ale jestli počítáš s touhle možností, musíš pít stejně jako já!" protestovala vyschlými ústy. "Co když ti pak dojdou síly taky a budeme oba ztraceni!"

Na tak průhlednou lest jí ovšem neskočil.

"Neboj se, Myšáčku, dovedu odhadnout vlastní síly celkem dobře," ujišťoval ji něžně. "Tvá obětavost je pro mne přepychem - zvládl bych celou tu cestu bez vody dosti snadno. Neříkám, že to takhle nebylo příjemnější, ale musíme znát míru. Uvědom si, že ve skutečnosti by nás teď nejvíc ohrozila tvoje tvrdohlavost."

Nechal ji však napít jen trošku, pak si od ní zbytek vody vzal a cosi s ní dělal. Ve tmě ho nemohla pozorovat a to ji velmi hnětlo. Pro zvědavost téměř zapomněla na únavu. Co když... co když jí míchá entí polívku?

"Co děláš?" odvážila se konečně zeptat. Věděla předem, že jí nic neprozradí.

"Za chvilku poznáš."

"Kde ses naučil entí polívku?"

"Kdo tu mluvil o entí polívce?"

Když jí konečně podal láhev zpátky, chuť vody se téměř nezměnila; Mín však vyloženě cítila, jak po těch pár doušcích celá okřívá a jak ji plní nová síla, od konečků prstů až po konečky vlasů. Věděla dobře, že hádala správně, vyptávat dál se však nesměla.

Brzy byli zase na cestě. Nyní už to šlo mnohem lépe. Také počasí se změnilo. Zvedl se vítr, dosti prudký; občas utichal, ale pak se naráz opřel tím divočeji. Vířil prach a bohatě je jím zasypával, ale všechno bylo lepší než to úmorné dusno. Blížila se bouře.

Teď! Zezadu k nim dolehl rachot hromu - alespoň Mín si byla v tu chvíli jista, že to byl hrom. Randir se však okamžitě zastavil, pak se pomalinku zvedl a upřel oči dozadu. Mín se zarazila na místě. Zmocnila se jí neurčitá tíseň.

"Co vidíš?" špitla.

"Drak," odpověděl. "Tráva už hoří; a jde to samozřejmě na nás."

"Snad to déšť ulije."

"Ještě nejméně dvě hodiny pršet nebude," odpověděl s určitostí. "A to je jen dobře, protože pak bychom byli v pasti. Neboj se, Myšáčku, máme ještě slušnou naději."

"Co chceš dělat?"

"Utíkat po větru rozhodně ne," odpověděl. "Tam poběží všechna zvěř z pláně a tam na ni bude čekat; a kdyby začalo pršet příliš brzy, čekal by právě na místě, kde jsme teď my. Takhle je možnost, že nás přeletí, když se nebudeme hýbat."

"Ale požár nás nepřeletí!"

Místo odpovědi Randir vytáhl z jedné kapsičky křesadlo a začal rozdělávat oheň.

"Vidíš?" vysvětloval. "Když už není před zlou mocností úniku, nejlepší je s ní spolupracovat. Sevřeme tě ohnivou stěnou z obou stran a tvůj osud bude zpečetěn. Ovšem," dodal s hranou lítostí, "je dost možné, že se mi to nepodaří, protože vítr je zdá se stálý..."

Suchá tráva snadno vzplála a vítr plameny rychle rozdmýchával. Randir však měl pravdu - hnal je pouze jedním směrem. Stačilo pár kroků couvnout a žár nepocítili. Nějakou dobu čekali bez hnutí, ale zanedlouho se Randir zvedl, vzal ji do náruče, shodil mokasíny a skočil na pás spálené země. Doběhl po něm až tam, kde byl dostatečně široký, tam se zastavil a čekal. Mín si všimla, že nestojí bez hnutí - ustavičně přešlapoval, vlastně zlehounka tančil jen po špičičkách. Zamrazilo ji, když si uvědomila, co to znamená, ale nemohla dělat nic, čím by mu jeho úděl ulehčila. Brzy už se požár s hukotem hnal kolem nich po obou stranách; prchalo před ním množství živočichů, menších i větších.

Pak nastalo ticho.

Randir čekal a napjatě naslouchal. Mín se zdálo, že to trvá nekonečně dlouho. Náhle sebou na okamžik hodil pozpátku do popela, znovu vyskočil - to všechno s ní v náručí - odepjal její plášť, nechal ho padnout na zem, několikrát ho přeložil, poklekl na něj tak, aby si ji mohl položit na kolena a přirýt oba svým začerněným pláštěm a znehybněl. Mín už jen cítila, jak jí položil ruku na ústa a sevřel ji ještě pevněji. V příštím okamžiku už to slyšela také - burácení, podmalované zlověstným sykotem, které se stále blížilo. Byla by opravdu křičela hrůzou, kdyby jí v tom nezabránil - trvalo to však jen chviličku. Během několika minut rachot dozněl opačným směrem.

Ještě hodnou chvíli nedokázala nic víc než se zimničně třást. Konejšivě ji k sobě tiskl, dokud necítil, že se trochu uklidnila.

"Zkus na chvíli usnout," radil jí pokojně a přívětivě. "Musíme tu počkat, až pukne."

"Co když nepukne? Co když poletí zpátky?"

"Tady bude lovit jinak. Požár zasáhl příliš velké území - nemělo by pro něj smysl létat sem a tam. Ostatně, už nás přeletěl jednou."

Věděla, že má pravdu; přesto bylo tohle čekání svým způsobem horší než hrůza, kterou nedávno prodělala. Tehdy byla vzrušením bez sebe a trvalo to jen kratičce. Nyní se čas nekonečně vlekl a neměla sebemenší rozptýlení. Strach byl nyní mučivější, spojený s mnoha nepříjemnými představami.

Konečně už nevydržela a prolomila mlčení.

"Řekni, jak ti draci zabíjejí?" zeptala se tichounce. "Rychle?"

Znovu ji k sobě přitiskl, pak jí dýchl na čelo, takže mimoděk zvedla hlavu a pohlédla mu do očí.

"Myslím, že se dá zemřít mnohem hůř, Myšáčku. Ale myslím také, že ty si tady na světě ještě hezkou chvíli pobudeš. Pro dnešek máš nejhorší za sebou - opravdu by bylo nejlepší, kdyby sis mohla chvilku zdřímnout."

Na minutu či dvě poslušně umlkla, ale pak se ozvala znovu.

"Nevíš... nevíš, co se se mnou stane, až umřu?" zeptala se.

Ruka, která jí podpírala ramena, jí znovu pozvedla hlavu a jeho oči se vážně zahleděly do jejích.

"Máš pro něj nesmírnou cenu, Myšáčku," řekl pak tiše, ne však šeptem; a jeho hlas měl v sobě něco, co jí pronikalo až do morku kostí. "Spíše se ztratí v nicotě celý svět než jediná duše. A ty nejsi člověk, který by se honosil svými zásluhami. Pokud uznáš své chyby a budeš prosit o odpuštění, nebude ti odepřeno. Dostane se ti důkladné, láskyplné péče a radosti stále vzrůstající. Takto zemřít není tak špatné, Myšáčku - je to neskonale krásnější než všechno, co si i jenom dovedeš představit. To, čemu nyní říkáš život, má tak velikou cenu vlastně jedině proto, že je to se skutečným životem tajuplně a neoddělitelně propojeno." Na chviličku se zamyslel, pak pokračoval jakoby víc pro sebe než pro ni. "Ano, často by se mohlo zdát, že pro mnohé ze smrtelníků je pobyt na světě jen nesnesitelným břemenem, které by bylo nejlepší setřást. Avšak každý jeho okamžik má nekonečnou hodnotu, protože je možné ho naplnit láskou." Teď už ji zase oslovil naplno. "Láskou, Myšáčku, rozumíš mi? Zaséváš ji v utrpení, a už to ti dokáže osladit - rozkvete ve štěstí, které se s ním nedá srovnat. Avšak bez semene není květu, pamatuj."

"Víš to všechno jistě?" ptala se bez dechu. "Jak můžeš tak dobře znát úděl smrtelníků?"

Sevřel ji pevněji a umlčel. Věděla, co to znamená; on však ještě odpověděl, zase tak pokojně, jako by jim vůbec nic nehrozilo:

"Myslíš, že nesmím znát úděl těch, k nimž jsem poslán? Myslíš, že ke mně moje zkušenosti nepromluví novou řečí, když otevřu srdce pro jejich životy?"

V tu chvíli se jim burácení znovu přehnalo nad hlavami, ale místo aby utichlo, začalo střídavě sílit a slábnout. To bylo zlé. Drak zřejmě létal v kruzích; snad jen pátral po hojnější kořisti, snad cosi tušil, měl nějaké podezření.

Mín se k němu choulila ztuhlá děsem, avšak zároveň zvláštně klidná. Ozvěny jeho slov se jí dokonce i teď stále vracely. "Bez semene není květu..." Jestlipak za všechny ty dny, co je na světě, vůbec kdy někomu dala lásku? "Pro mnohé ze smrtelníků je pobyt na světě břemenem..." Jako pro ni ve vězení. Že by ty dny přece mohly být k něčemu dobré? Ale komu tehdy dala lásku? Nesetkávala se s nikým jiným než se svými vězniteli a vůči nim cítila jen nenávist a později hlavně strach... "Tvá obětavost je pro mě přepychem..." Ach, že by přece? Alespoň jedno skromné semínko? Že by nakonec tahle hrozná noc měla větší cenu než všechny ty krásné dny nahoře v horách? Ale čím je ta špetka lásky proti tomu moři času, který věnovala myšlenkám sama na sebe a ani nevzdechla na potřeby někoho jiného, dokonce ani na potřeby svého průvodce, který je k ní přece tak hodný... "Pokud uznáš své chyby a budeš prosit o odpuštění, nebude ti odepřeno..." Že by někdo byl ochoten trpělivě vybírat její semínka z hromady jalového písku? Snad ne ten, o jehož slávě zpíval Tuilindo... jehož velikost a krása se nedá vypovědět... "Máš pro něj nesmírnou cenu, Myšáčku."

V její duši se rozhořela podivná touha. Dosud ležela jako kámen, zmrtvělá hrůzou, zalitá studeným potem, dosud úzkostlivě naslouchala řevu ze tmy nad sebou; kdesi hluboko uvnitř však cítila při pomyšlení na smrt klid... vlastně ani ne tak klid jako vzrušení... bázeň, která nemá se strachem nic společného... rozechvění nevěsty před svatbou.

Náhle burácení znovu přeletělo a utichlo jako poprvé. Randir zvedl hlavu a napjatě naslouchal. Mín ani nedýchala.

Po chvíli uslyšela, jak o zem pleskly první těžké kapky. Vzápětí se kolem rozšuměl déšť.

Teď měla dojem, že draka zepředu slyší také. Jakoby k ní z toho směru doléhalo slaboulinké syčení - jako když voda dopadne na rozpálenou plotnu. Trvalo to dlouho. Mín si uvědomila, že teď už požářiště určitě vychladlo.

"Už musíš být celý ztuhlý," navrhla potichu. "Pusť mě, lehnu si na zem."

"Raději se nebudeme hýbat," odmítl s uličnickým úsměvem.

Čekali dál.

"Tak," ozval se konečně. "Teď možná tvé nabídky využiju. Postav se na chvilku, ať se můžu protáhnout - lehat si naštěstí ani nemusíš. Pak vyrazíme dál."

Teprve teď si uvědomila, že už sykot neslyší.

Randir ji postavil a ještě chvilku přidržel, než se jí do těla vrátil život natolik, aby mohla sama udržet rovnováhu. Pak se posadil, protáhl se, opláchl si nohy deštěm a začal se obouvat. Věděl, že pouhá látka by ho před žárem žhavého popela stejně neuchránila, proto obutí ušetřil; teď se mu dobře hodilo.

"Do rána není daleko," zvedl ji k sobě. "Musíme si pospíšit."

Běžel lehce dobré dvě hodiny a pak, když už se začínalo rozednívat, ještě vyšplhal hezký kus po skále. Teprve když se dostali do skrýše, zul se a začal si beze slova ošetřovat chodidla. Zázračná lehkost a hbitost jeho nohou ho jistě lecčeho ušetřily; přesto je měl plná krve a popraskaných puchýřů.

"Když nechceš používat cizí kůži, musíš někdy nasadit vlastní," poznamenal k tomu nevzrušeně.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )