Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Několik dní strávili v úkrytu. Mín přemluvila svého průvodce, aby nepokračoval v cestě, dokud nebude mít nohy v pořádku, dokonce aby si od ní nechal sloužit a sám odpočíval. Nechtěl k tomu přivolit, dokud mu žertem nevyčetla, že jí nepřeje ani jedno jediné semínko. Pak milostivě souhlasil s tím, že jí aspoň zatím na oplátku nouzově spraví propálený plášť.

Neměla tak těžkou práci. Byli poměrně nízko a okolí jejich skalní skrýše dosud kryl porost břízek a ostružiní; k potoku to nebylo dál než pár metrů. Nosila mu vodu a ovoce i čerstvé bylinky na obklady - to byl ten nejhorší úkol, neboť na počátku alespoň tisíckrát přinesla něco jiného, než bylo potřeba. Ne že by s ní snad ztratil trpělivost, naopak, udělal si z jejích úlovků pěkně utříděnou sbírku, pomocí které jí vysvětloval rozdíly mezi rostlinami, a každý nový přírůstek vítal téměř s nadšením; ta marná snaha však byla k uzoufání... ale copak mohla naříkat, když si to sama vyškemrala?

Navíc měl ten pobyt jednu nespornou výhodu: byla spousta času na vyprávění i rozhovory. Teď už se nemohl vymlouvat na čas, když ho zahrnovala svými otázkami ohledně míst, kterými budou putovat dál.

"Nesmíš se příliš těšit," mírnil její nadšení. "Země Lórien samozřejmě vždycky byla a vždycky bude, jenže ne zde ve Středozemi. A to, co nám tu bylo přáno mít, ten odlesk či odraz veliké krásy, už se po dvě tisíciletí vytrácí a vyprchává. Doufám, že tam ještě uvidíš mnoho krásných stromů a najdeme tam všechno, co budeme k práci potřebovat, ale nepochybně to tam bude působit trochu smutně a opuštěně, a zvlášť teď, když už tam přes rok nebydlí ani ti poslední. Na našich příbytcích se začíná podepisovat čas a na krásných loukách se chytají rostliny, které se tam dřív ani neobjevily - ne snad vyloženě kopřivy, ale spousta jiných odolných a docela všedních bylin."

"A co Fangorn? Je taky opuštěný? Nebo tam ještě někdo bydlí?"

Zhluboka si povzdychl.

"Ach ano, Myšáčku, s enty se možná setkáš. Ani jeden nebyl schopen opustit les - zůstanou s ním až do konce."

Teprve teď si uvědomila, na co se to vlastně ptá. Vyděšeně na něj pohlédla.

"To... to chceš říct, že všichni zahynou?"

Mlčky přikývl.

"Ale... ale to přece není možné!"

"Přesně tak, Myšáčku," povzdychl si znovu. "Je to strašné, nemožné, nikdy to nemělo být... jako tolik jiných věcí, které se na světě dějí."

Přitáhl ji k sobě, aby se mohla vyplakat, a na dlouhou chvíli se jejich zármutek smísil dohromady.

"Tak to je konec všeho?" zeptala se konečně vyhasle. "Celá Melwenina cesta byla nadarmo?"

"Mluvíš opravdu jako ent, když ti dvě tisíciletí připadají jako zanedbatelná doba," odpověděl a v jeho hlase už byl zase náznak veselí. "Ale i sebekratší chvíle, naplněná láskou, má svou hodnotu. A i kdyby toho nebylo, zapomínáš na všechny chudáky skřety?"

"Ano... já vím, že máš pravdu... ale stejně je mi tak líto, že všichni musí zahynout..."

"Zahynou jen těla, která zde nosí," odpověděl tiše. "Oni sami se vrátí na Západ v nové, slavnější podobě. Pomysli jen na zahanbení, jehož budou entky ušetřeny, když tam přijdou nyní, po letech, naplněných láskou a prací a utrpením pro ostatní živé tvory, místo co by někde shnily jako obyčejné stromy."

"Ale copak se s tím opravdu nedá vůbec nic dělat?"

"Co bys s tím chtěla dělat, Myšáčku? Dokud jsou takoví, jací jsou, nemohou les opustit. A kdyby se v této věci změnili... necítíš sama, že by to bylo vlastně horší, než kdyby zahynuli?"

"Ale tam, kam všichni utíkají, jsou snad také lesy, o které by se mohli starat!"

"Oni se na to dívají jinak."

"Aspoň někoho z mladších by poslat mohli, ne? Nebo aspoň semínka, která by tam mohla vyrůst!"

Pocuchal jí vlasy.

"Jsi hodná, že ti na nich tak záleží, Myšáčku. A myslím, že tohle vůbec není špatný nápad. Jestli některého z nich potkáme, zkus s ním o tom promluvit."



Dva týdny nato už sestoupili k lesu. Nějakou dobu putovali po jeho okraji, tam, kde šplhal vysoko do úbočí a cesta měla ještě horský charakter. Konečně se stočili podél jednoho potoka dolů a zanedlouho se dostali na velmi půvabné místo.

Zdolali poslední skalní stěnu podél vodopádu a octli se v dlouhém, mírně klesajícím údolí, jehož středem potok protékal a tvořil tu dvě tůně, jednu pod vodopádem, druhou na nejníže položeném místě. Ze všech stran je ještě vroubily skály, zpoza nichž sem nahlížely vysoké jehličnaté stromy. Údolí samo se však lesu vůbec nepodobalo. Zde rostly pouze ovocné stromy, staré a vrásčité i mladičké a útlé; a pod nimi v malebných skupinkách plno kvítí, zeleniny i koření. Mín to v duchu nemohla nazvat jinak než zahradou, třebaže se to tak úplně nepodobalo zámeckým zahradám z jejích vzpomínek. Předně tu nebylo ani stopy po plotu či pěšinkách - chodit se dalo jen po trávě - a vůbec po jakékoli uspořádanosti a souměrnosti, na jakou jsou lidé zvyklí. Člověku se přímo vnucovala představa, že to tu všechno prostě samo vyrostlo, jakkoli věděl, že to není možné. A pak... tohle už bylo obtížnější si uvědomit... zároveň jako by tu na všem spočívalo jakési kouzlo či snad ovzduší hojnosti a požehnání, které člověka naplňovalo až bázní. I ta nejvšednější zelenina tu byla jiná, významnější, opravdovější, než kdy Mín poznala. Zůstala tiše stát hned pod skálou a cítila, jak jí v zádech krásně zamrazilo. Vůbec nepochybovala o tom, kde je.

"Tohle je entí zahrádka," vydechla okouzleně.

"Máš pravdu," přisvědčil. "Díváš se na něco, co ani sama Aldaríel v životě nespatřila, alespoň ne zde, uprostřed hvozdu, jehož blízkost tomu dodává zvláštní krásu. A přece je to znamením konce. To, že byly entky nuceny se stáhnout doprostřed lesa, bylo prvním zahřměním bouře, která nás nyní unáší."

"Myslíš... myslíš, že sem smíme vstoupit?"

"Neboj se, Myšáčku, nejsem tu cizí. A entky bývají tak jako tak laskavé k hostům, kteří přicházejí s dobrými úmysly. Řekl bych, že je nám beze všeho dovoleno se tu zdržet do zítřka a přijmout z těchto plodů všechno, co potřebujeme. Možná se dokonce zdržíme několik dní a zkusíme, zda bychom se nemohli setkat se svými hostiteli. Chtěla jsi s nimi přece mluvit, ne? Máš pro ně návrh."

Mín jenom polkla. Na tomto místě už si nebyla tak jista, zda po tom setkání touží. Totiž... toužila po něm ze srdce, ano; zároveň však na ni padla veliká tíseň.

"Ty tedy víš, komu ta zahrada patří?" zeptala se po chvíli.

"Ano, a tobě se to bude líbit, až to uslyšíš. Tuto zahradu pěstovala sama Fimbrethil. Pravděpodobně ji uvidíš; dost často sem chodívá. Občas přijde i Fangorn."

Počínal si tu opravdu dosti jako doma. Shodil batoh a vedl ji po několika mohutných kamenných stupních dolů k tůňce pod vodopádem, kde se vykoupali. Pak vystoupili zase vzhůru a clonou padající vody prošli do jeskyně, rozlehlejší a především vyšší než většina těch, kde byla Mín doposud zvyklá nocovat. Po obou stranách stála dvě veliká lůžka, pokrytá čerstvým jemňoučkým senem, které sladce vonělo; uprostřed stůl, pod kterým i Randir mohl pohodlně projít, aniž sklonil hlavu. V nízkém výklenku u zadní stěny zahlédli úhledně srovnanou řádku obrovitých kamenných džbánů a stejně rozměrného kamenného zahradnického náčiní. Podlahu i stěny až po vrchol klenby pokrývaly jakési rohože z proutí, na dlaň silné, velmi pevné a zdobené hrou různých odstínů zelené, hnědozelené, hnědé, nazlátlé a načervenalé; nedala by se asi nazvat vzorem, neboť tu nebyl ani náznak souměrnosti, přesto však Mín vnímala její krásu, dokonce za ní tušila jakýsi skrytý význam - jako by byla básní v neznámé řeči. Na stěnách ji doplňovalo různobarevné podzimní listí.

Randir se převlékl do suchého a s rozkoší se natáhl na jedno z lůžek; už několik dní zase téměř vůbec nespal. Mín chvíli jen ostýchavě postávala u vchodu, nakonec však následovala jeho příkladu a také na chvilku zdřímla. Probudili se krátce po poledni a vyšli do zahrady, kde si natrhali královskou hostinu: letní jablka, broskve, vodní meloun, mrkev, salát, okurky a rajská jablíčka, k tomu hrst pažitky, bazalky, zelené petrželky a máty. V jeskyni Randir meloun vydlabal a do misek z kůry připravil z bylinek a zeleniny salát, který místo zálivky vydatně pokropil entím nápojem z jednoho džbánu. "To ti udělá dobře," prohlásil spokojeně. Ovoce použil jako dezert, vhodně doplněný kouskem toho, čemu skromně říkal chleba. Pochutnali si znamenitě.

Když dojedli a uklidili po sobě, s velikou péčí jako vždycky, dlouho se procházeli zahradou i přilehlým lesem. Randir byl i zde ustavičně ve střehu, bylo na něm však znát, že se cítí volněji a bezpečněji než jinde. Fangorn nepatřil k územím, kde by se poušť mohla jen tak lehce ujmout vlády - o Haradských ani nemluvě.

Se západem slunce se vrátili k jeskyni. Lehli si na sluncem vyhřátý stupeň u vchodu a dlouho hleděli do nebe, na jehož sametové modři se rozsvěcela jedna hvězda za druhou. Nemluvili - na to byla ta chvíle příliš krásná.

Náhle sebou Mín vylekaně trhla. Z čista jasna se ozval hlas mnohem mohutnější než Randirův, i když téměř tak lahodný.

"Hmmmm, hmmmm, tak vidím, že máme hosty. Pěkně vítám!"

Posadila se. Mezi kmeny stromů na opačném konci zahrady měkce zářily dvě veliké hnědozelené oči. A náhle se všechny stromy v zahradě rozšuměly a začaly se pomalinku plnit světlem, kmeny stříbřitě šedým a koruny zlatavým, které tenince vroubilo každý lístek.

V tom světle spatřila, jak příchozí kráčí dlouhými kroky k nim. Viděla jeho mohutnou postavu, spleť vlasů a vousů, oblečení z lišejníku; slyšela, jak ji Randir představuje a jak spolu ti dva rozmlouvají. Mnohem silněji si však uvědomovala bušení vlastního srdce a ohromnou tíseň, která ji úplně ochromovala. Nyní byla víc než kdy jindy Mín, tichou myškou, která se plaše krčí v koutku a netroufá si ani hlasitěji vydechnout. Občas se Stromovous obrátil s nějakou otázkou přímo na ni; odpovídala jednoslabičně a téměř ani nevnímala, co mluví. Když po několika hodinách enta vyprovodili k lesu a stromy za ním pohasly, věděl o jejím nápadu zrovna tak málo jako předtím.

kapitola 8.

Mín dosud hleděla do tmy lesa, kam jejich hostitel odešel. Nedokázala se smířit s myšlenkou, že tu opravdu byl - a že s ním vůbec nepromluvila o své nabídce. V tu chvíli jí připadalo, že je všechno nadobro ztraceno.

"Proč, proč jen jsi mu nic neřekl!" vyhrkla konečně nešťastně.

"Nechtěl jsem ti to brát," odpověděl maličko udiveně. "Byl to přece tvůj nápad, tvoje myšlenka - nikdo ji nemohl vyřídit lépe než ty! Nevěděl jsem, proč mlčíš - mohla sis to nakonec také rozmyslet."

"Neříkej mi, že jsi opravdu nevěděl, jak mi je!"

"Samozřejmě, cítil jsem tvoje rozpaky... ale nikdy by mě nenapadlo, že se je nepokusíš překonat - pro takovou věc..."

Teď už měla v očích slzy.

"Škoda... byla to krásná příležitost."

Pohádali se jako už dlouho ne.

Netrvalo mu dlouho, než si uvědomil, kolik to pro ni znamená a co v tuto chvíli potřebuje, ale i ta krátká doba stačila k tomu, aby se rozplakala naplno a přestala ho vnímat. Marně ji pak odprošoval, marně ujišťoval, že nic není ztraceno, marně spolkl mnoho jejích slov, která by jinému asi řádně hnula žlučí. Použít na ni kouzlo nějakého silného doteku si už dávno zapověděl - měl k tomu dobré důvody - ale nyní ho stálo hodně sil, aby své předsevzetí dodržel. Cítil se tak bezmocný - byla úplně bez sebe.

"Jdi pryč, chci umřít!" křičela na něj. Snad se na těch slovech trochu podepsalo okouzlení noci s drakem, avšak podivně pokřivené. Tehdy byla opravdová - prošla skutečnou hrůzou a dotkla se srdcem čehosi skutečného, co nalezla za ní. Nyní toužila jen po vysvobození, po úniku z nesnesitelné situace - spíše po spánku než po smrti se vším všudy. Chytit se v tu chvíli té úžasné naděje bylo hrubé zneužití.

"Nevolej smrt aspoň na toto místo," prosil ji zoufale. "Je ti i tak příliš blízko!"

Vzala to jako poučování a rozčílila se ještě víc.

"Jdi pryč, neslyšíš?! Nechci už tě ani vidět! Tentokrát tě nebudu volat zpátky!"

Už mu začínala docházet trpělivost a mimoto byl úplně bezradný - jiné řešení než odejít opravdu neviděl.

"Kdyby sis to snad rozmyslela, vracím ti slovo," oznámil zase už poněkud stroze.

A byl pryč.

Hle, za co stála jeho láska, jeho věrnost!

Teď konečně mohla plakat naplno a bez vyrušování; poddala se tomu docela.

Pravda, tak úplně bez vyrušování to přece jen nebylo. Vždycky, když se na okamžik zklidnila, vybavovaly se jí s nepříjemnou přesností útržky některých jeho slov či vět a zejména si uvědomovala velmi jasně, jak opravdu obnovuje svou bolest, když se chce dát do pláče nanovo. Stačilo si však s jistou dávkou vzdoru připomenout, že ji už zase opustil, když ho nejvíc potřebovala, a mohla se do zármutku ponořit na další půl hodiny.

Kolikrát během té doby v duchu znovu volala smrt, těžko říci; když se však ze tmy kolem ozval ten příšerný zvuk, rychle na to zapomněla a okamžitě vystřízlivěla.

Posadila se a vyděšeně naslouchala. Ne, jako dračí syčení to neznělo - chyběla tomu ona složka, připomínající burácení větru. To ji v tu chvíli však moc nepotěšilo, neboť to, co se k ní blížilo, mohlo být podle zvuku něco ještě horšího než drak. Syčení bylo silnější, tak silné, že se sotva dalo snést; zloba, která z něj zněla, byla téměř hmatatelná. Jako by byl les kolem náhle plný hadů, jako by se k ní ze všech stran plazily potoky jedu, které na své cestě spálí vše živé.

A jak tam tak seděla, neschopná se hnout, neschopná vykřiknout, uvědomila si náhle, že se na protějším břehu potoka zvedá cosi černého, černějšího než noc pod korunami stromů, jakýsi vířící, svíjející se sloup, který ve výšce, proti hvězdnaté obloze, zvedal přízračnou hlavu s chladně svítícíma očima.

A ty oči byly upřeny na ni.

Jakmile je spatřila, měla pocit, jako by jí někdo zasadil smrtelnou ránu. Všechno se v ní sevřelo a zkroutilo bolestí; rázem se vzdala veškeré naděje a jen odevzdaně čekala, co ta příšera udělá.

Náhle však ucítila pevné objetí Randirových rukou. Nečekal na její prosbu, aby se vrátil.

Nečekal ani, co příšera udělá. Vyzdvihl Mín k sobě a dal se do běhu ke skále; jakmile byl pár metrů nad nepřítelem, skočil do potoka.

V posledním okamžiku. Hadí hlava slétla dolů a udeřila, právě do místa, kde stál těsně předtím.

Vzduchem zavířil drsný písek, zachytil se v každé skulince jejich těl i oblečení a napůl je oslepil, ale Randir nezakolísal a pádil popaměti potokem ke skalám. Po třech krocích se prudce otočil. Had už se zase zformoval, tentokrát na opačném břehu, a zvedal hlavu k novému útoku. Randir nechal Mín padnout do potoka, dokonce ji jednou nohou jemně přistrčil hlavu pod vodu - stačila se sotva nadechnout. Zároveň nabral vodu do dlaní a chrstl ji na zem na místě, kde příšera stála.

Vztekle zasyčela a o krůček ucouvla, vzápětí udeřila podruhé. To už však Randir bleskurychle chytil Mín a uskočil o dva metry dál. Had se zarazil těsně nad hladinou - padnout do vody se mu očividně nechtělo. Opět se kolem rozvířil písek, opět uběhli pár kroků.

Ještě jednou zopakoval Randir svůj manévr. Teď už se dostali ke skalám. Rychle vyskákal po stupních, proběhl vodopádem a složil ji na podlahu v jeskyni. Pak se spěšně rozhlédl kolem a uvažoval. Oči mu padly na kamenné džbány entích nápojů, stojící vzadu. Byly pro něj hodně velké a těžké, věděl však, že s vodou, nabíranou do dlaní, by mnoho nepořídil - a křehké cloně, řinoucí se přes vchod, příliš nedůvěřoval, nehledě ani k tomu, že by se čekáním nic nevyřešilo. Vybral si jeden menší, zvedl ho oběma rukama. Vzápětí už byl venku; celé jeho rozhodování trvalo sotva pár vteřin.

Mín, ztuhlá hrůzou, napjatě hleděla na rozmazaný obraz za vodními kapkami. Viděla, jak netvor znovu zaútočil, jak mu její kamarád chrstl pod nohy obsah džbánu. Viděla, jak had ucukl, proměnil se v masu vířícího písku, jak se znovu formuje, tentokrát jaksi ztěžka a bolestně - měla dojem, že mu to trvá déle než předtím. Entí nápoj snášel zřejmě ještě hůře než obyčejnou vodu. Jenže dohromady se přece dal, a měl teď větší zlost. Oči mu zahořely smrtícím světlem; udeřil téměř dřív, než pevně stál.

Elf hbitě uskočil a vteřinku to vypadalo, že příšera ve slepém vzteku padne hlavou do potoka - zda je nějaká naděje, že by jí to ublížilo, Mín nevěděla. V posledním okamžiku se však had zarazil a prosvištěl jako temné mračno nad hladinou. Jeho sykotem se chvěl všechen vzduch.

Teď už její společník nemohl než nabírat vodu z potoka, znovu a znovu uhýbat a znovu a znovu ji vylévat na místo, kde příšera stála. Zatím se mu nepodařilo dosáhnout ničeho jiného než toho, že protivníka pořádně rozzuřil. Mín si nebyla jista, zda má vůbec naději, že hada zneškodní, či zda chce prostě jen co nejdéle upoutávat pozornost na sebe, aby ji chránil. Opakoval svůj manévr nesčíslněkrát. Entí džbán byl pro něj příliš těžký. Mín si všimla, že se začíná pohybovat s námahou - jeho pohyby ztrácely tu lehkost a půvab, které na nich vždycky obdivovala. Pak klesl na kolena, jednou, podruhé. Tiskla si ruce k ústům, ale stejně křičela úzkostí.

Randir se vzchopil, teď už s úpornou námahou. Naposledy vychrstl obsah džbánu, nechal ho ležet a z posledních sil prchal k jeskyni. Ještě se pokusil zvednout druhý džbán, ale pak padl na podlahu a zůstal ležet bez hnutí.

V tu chvíli bleskla Mín hlavou vzpomínka na noc ve stepi. Rychle se sklonila, nabrala trochu nápoje do dlaně, zvedla svému průvodci hlavu a dala mu pít. Téměř okamžitě otevřel oči, dokonce se trochu pousmál. Dala mu ještě, a ještě. Po třetím doušku vyskočil na nohy.

Znovu se pokusil zvednout džbán, ale nepodařilo se mu to - byl ještě větší než ten první. Začal ho valit ke vchodu střídavými polokruhovými pohyby. Aniž uvažovala, proč to dělá, opřela se do dalšího a zkusila totéž. Měla teď přibližně stejně sil jako on.

Temná masa toho, co na ně číhalo venku, se přibližovala. Když Mín na okamžik zvedla hlavu od práce, pohlédla hadovi přímo do třpytivých očí. Upíral je teď za nimi do vchodu, mírně se kolébal, zřejmě odhadoval, zda tu tenkou vrstvu vody zvládne prorazit bez úhony.

Randir vyšel na práh, sebral všechny síly, zvedl džbán a vylil ho. Nedokázal už plný zásah, ale přece jen zkropil příšeru dostatečně na to, aby ji znovu vyprovokoval. Už se formovala, nepříčetná vzteky - on však klečel na kameni a nohy ho nechtěly poslouchat. Rychle se vzdal marného úsilí a prostě se skutálel ze stupňů do tůně pod nimi.

Právě včas! Netvor po něm sekl hlavou, div že se nerozbil o hladinu. Mín potlačila výkřik. Tak málo chybělo, aby byli zachráněni, ale vyrovnal to zase včas.

Randir teď už nebyl schopen tance a kličkování - neměl ani nádobu, aby mohl zaútočit. Sotva stačil na to, aby skrýval hlavu pod vodu a vynořoval se na nečekaných místech. Tůň byla dost malá - mnoho možností neměl. Had bil hlavou proti vodě znovu a znovu, stále zuřivěji, ale přesně. Nebyla už valná naděje, že se splete. Jakou naději na přežití má jeho kořist v tůni, raději nemyslela.

Mín nevěděla, co si počít, cítila však, že něco rozhodně udělat musí, cokoli. Ze všech sil se opřela do svého džbánu, aby ho překotila. Konečně se jí to podařilo - málem přepadla za ním. Na to, aby přitom nějak mířila či alespoň sledovala, kde nepřítel právě je, jí už síly ani schopnosti nestačily.

Měla štěstí. Byl právě velmi blízko, na nejnižším stupni na její straně tůně. Nádoba padla na bok, tekutina prudce vyšplíchla a netvor, soustředěný na protivníka v tůni, dostal plný zásah zezadu.

To ho vyvedlo z rovnováhy. Vymrštil se do výše písečným gejzírem, jako by ho něco spálilo, a sotva se mu podařilo znovu zformovat, ihned vztekle ťal po hlavě v tůni, aby ji sprovodil ze světa, než si půjde zjistit, co se vlastně stalo. Hlava zajela pod hladinu jako úhoř a hadí hlava, letící nyní přece jen o maličko rychleji, než měla, zmizela za ní. Zbytek hada padl na zahradu jako písečný déšť.

Chvilku nebylo vidět na krok a Mín měla brzy oči plné písku, neboť vzrušením úplně zapomněla ustoupit zpět do jeskyně. Sotva se jí ho podařilo trochu vymnout, vrhla se po stupních dolů. Ale Randir už zase stál na nohou a právě vystupoval na břeh, utahaný a mokrý, ale šťastný. Vykřikla a vrhla se mu kolem krku. V tu chvíli vůbec nevzpomněla na nějaký spor.

"Moje milovaná Myško," šeptal jí. "Moje kamarádko."

Sotva se držel na nohou, ale už byl zase ohleduplnost sama, prosil ji, aby se aspoň krátce vykoupala, a přestože u ní počkal, aby se nebála, přemluvil ji, aby se pak šla do jeskyně převléknout první. Když se konečně převlékl sám a konečně si lehl, ještě jí poradil, aby si vypláchla oči entím nápojem, aby se jí do rána nezanítily.

Usnuli jeden druhému v náručí.

kapitola 9.

Teprve denní světlo jim odhalilo spoušť, kterou po sobě noční útok zanechal. Když se dosti pozdě probudili a vyšli z jeskyně, naskytl se jejich zděšeným očím pohled na to, co ještě včera bylo krásnou zahradou. Nyní na jejím místě ležela poloviční poušť, drobnější rostlinky polámané a napůl zaváté vrstvou písku, stromy otlučené jako po krupobití. Všude, kudy příšera proběhla, se táhly hluboké rýhy, v nichž nezůstalo zhola nic živého.

Dlouhou chvíli zůstali bez hnutí na prahu. Mín se celá roztřásla hrůzou, odporem a lítostí. Připadala si jako v ošklivém snu a jen pomalu si připouštěla, že to, co vidí, je skutečnost. Když se po nějaké době ohlédla na svého druha, zjistila, že pláče, bez hlesu, velikými, čistými slzami. Cítila jeho zármutek, hlubší a ostřejší než její vlastní.

Teprve teď si uvědomila skutečnost. Vybavil se jí celý včerejší večer se všemi podrobnostmi a souvislostmi. V tom okamžiku jí bylo nad slunce jasnější, že to byla ona sama, kdo příšeru do zahrady přivolal. Klopýtavě seběhla ze schodů a v hořkém pláči zabořila prsty do písku. Nedokázala jasně myslet, ale srdcem cítila, že pokud se jí nepodaří vyprostit alespoň jednu jedinou živou rostlinku, je všechno ztraceno.

Marné počínání. Jediné, co její slabé a brzy odřené prsty dobývaly z vrstvy písku, byly polámané a rozdrcené zbytky lístků a květů. Navzdory tomu nedokázala přestat. Vlekla se po kolenou dál a dál a znovu a znovu pátrala po něčem živém.

"Máš pravdu, kamarádko. Pojďme napravit, co se dá," ozvalo se za ní tiše. Otočila se. Na jeho tvář byl hrozný pohled, ale odevzdaně poklekl vedle ní a opatrně nabral písek do dlaní.

Křečovitě ho chytila kolem krku a rozplakala se s novou silou.

"Tohle je hrůza," vyrážela ze sebe. "Já to nesnesu. Já chci umřít!"

Přitiskl ji k sobě.

"Ne, nechceš," opravil ji velmi citlivě. "Chceš žít a vyrovnat se s tím - žít a zase cítit naději - být šťastná."

"To není možné!" namítla zoufale, ale tentokrát bez vzdoru. Tiskla se k němu jako k jedinému záchytnému bodu uprostřed té noční můry.

"Ale ovšemže je," odpověděl pokojně. "Žádná bolest netrvá věčně, pokud nebudeš chtít."

"A co mám dělat, když už to nemůžu vydržet?"

Pozvedl její tvář proti své, otřel jí slzy a vážně se na ni zahleděl.

"Poslyš, Myšáčku, já bych ti možná mohl pomoci. Ale úplně jist si tím být nemůžu a každopádně to bude chvilku bolet dokonce ještě víc - asi jako když se čistí rána, víš?"

Ten střípek vzpomínky kupodivu zahřál u srdce. Najednou si uvědomila, jak velkou důvěru k němu cítí.

"Dělej si se mnou, co chceš, já tě už nepoškrábu," vydechla.

Usmál se.

"Díky, Myšáčku. A myslíš, že bys při tom vydržela pracovat dál? Já vím, teď ti připadá, že to nemá žádnou cenu, ale má, víš? Má to cenu, i kdybychom nenašli nic, co by se dalo ještě napravit."

Měla co dělat, aby se nedala do pláče nanovo, ale stiskla zuby, sklouzla na zem a nabrala znovu písek.

Pracovali teď systematičtěji. Přenášeli písek v dlaních do vyrytých brázd, aby odkryli souvislé kusy záhonů. Dělat to takto, holýma rukama, byla úmorná a bolestná dřina, ale entí kamenné nářadí použít nemohli.

"Tak co se mnou tedy uděláš?" přerušila Mín po chvilce mlčení. Pokud ji čeká něco nepříjemného, raději to už mít za sebou.

"Především ti chci poděkovat za záchranu života," odpověděl vroucně. "A vyprosit si tvoje odpuštění."

"To žertuješ, nebo mě chceš něčemu naučit?"

"To myslím naprosto vážně, Myšáčku. Kde bych teď byl, kdybys v pravou chvíli nepřevrhla ten džbán?"

"Ale neprovinil ses proti mě ničím!"

"Já to byl, kdo to všechno začal. Zranil jsem tě trestuhodnou bezohledností. A když už jsi to nevydržela a podlehla zármutku, choval jsem se snad jako Tuilindo? Možná, ale příliš pozdě - když už jsi to nevnímala."

"Ale to přece... ale no tak dobrá, když to vidíš takhle. Odpouštím ti, ať jsi něco udělal nebo ne."

"Díky, Myšáčku. Já tobě taky - nakolik se snad něčím trápíš, jak cítím z tvých slov. Nemusíš o to žádat."

Zase chvíli pracovali mlčky. Nyní už to nebyla tak beznadějná námaha. Na místech, kde odstranili všechen písek, často nalezli rostlinky, které si uchovaly lístek nebo dva u kořene - a mnohé další, jejichž kořeny zůstaly nepoškozeny. Začal ji na ně upozorňovat, o mnohých říkal, že opět ožijí. Byla mu za to vděčná, cítila však, že sbírá síly na onu nepříjemnou část rozhovoru, a přála si, aby mu to netrvalo tak dlouho.

"Teď se tě na jednu věc zeptám, ano - ne kvůli sobě, ale kvůli tobě," ozval se konečně. "Ty máš, Myšáčku, pocit, že jsi udělala nějakou chybu? Připadá ti snad, že neseš vinu na této zkáze?"

Prudce se k němu otočila.

"Já viděla, jak se na mě díval," odpověděla. "Šel po mně, já to vím." Odmlčela se, pak pokračovala s větší námahou. "A máš pravdu, vím proč. Chovala jsem se k tobě odporně, přesně tak, jako ten člověk, o kterém jsi říkal 'běda mu'. Už ani nevím, co jsem ti všechno říkala, ale myslím, že tě to muselo bolet - a že jsem chtěla, aby tě to bolelo."

Hleděl na ni laskavýma, odpouštějícíma očima, ale nevyslovil slovo útěchy, které napůl čekala. Místo toho řekl něco, co ji překvapilo.

"A volala jsi smrt, Myšáčku," doplnil ji něžně.

"Ty myslíš... ty myslíš..." vykoktala.

"Nevím přesně. Pravda, viděl jsem ji už častokrát přijít na zavolání, ale nic bližšího ti k tomu říct nemůžu. Ale vím, Myšáčku - a prosím pokus se snést to, co ti teď řeknu - vím, že volat smrt je něco zlého. Život je dar, nabídnutý z veliké lásky. Každá jeho chvíle je strašně důležitá."

Mlčky se obrátila zpět k práci. Neměla už sílu se ptát, jestli je nějaká pomoc či co si má vlastně počít. Říkal, že to bude bolet, nu, tak to bolí. Ať si dělá, co chce.

Zhluboka si vzdychl. Vnímal její pocity, dnes je vnímal velmi zřetelně.

"Vidíš, taky moje chyba, Myšáčku. Měl jsem tě dávno upozornit, měl jsem tě varovat - měl jsem vědět, že jsi v nebezpečí."

"Mlč už, prosím tě," vypravila ze sebe. "Nevzpomínáš, že jsi mě to učil, a jak krásně? Měla jsem si to líp pamatovat. A i kdyby ne... dobře vím, za co si můžu sama."

To, jak se včera chovala k němu, bylo příčinou všeho zlého. Stokrát by bylo lepší, kdyby snesla trošku tvrdosti a neporozumění. A dobře věděla, že to nemá dělat. Začaly se jí vybavovat dávno zasuté vzpomínky z dětství. Její otec - vždycky k ní býval tak něžný... až na chvíle, kdy jako včera podlehla záchvatu smutku a vzepřela se mu. Tehdy dovedl jednat velmi rázně. Dnes poprvé mu rozuměla - dnes poprvé by to dokázala přijmout.

Vyprostila z písku silný prut - mladý štípek, ulomený u kořene. Náhle se v ní něco zlomilo. Podala mu ho takovým pohybem a s takovým pohledem, že se nemohl mýlit.

"Ty..." přece jen maličko zaváhal. Pak náhle prudce zahodil písek, který držel, a znovu ji přitiskl k sobě. "Ty lituješ tolik, že prosíš o trest?" zeptal se plný soucitu. "Jak je to všechno těžké, já to vím, moc dobře to vím, ale prosím tě, vydrž, ještě je naděje. Podívej, to, co jsi mi dala do ruky, není hůl, určená na tebe, je to tělo živého tvora, jako jsi ty. To nepochybně víš, vždyť pohled na něj tě pohnul k tomu, co jsi udělala, ale možná nevíš něco, co by Aldaríel věděla hned. Pojď se mnou!"

Zavedl jí do jeskyně, tam sáhl do svých kapsiček a do entího nářadí, ošetřil potlučený kmínek a dole ho seřízl. Pak ochutnal z několika džbánů a do jednoho z nich kmínek uložil.

"Tady mu bude dobře. Víš, většina proutků se nedá zasadit přímo do země jako vrba, ale ve vodě některé z nich kořínky pustí, a v entí polívce skoro všechny. Ten stromek má ještě naději, a ty ji taky máš."

Zahleděl se jí do očí a pokračoval.

"Provinila ses, Myšáčku, a já jsem se taky provinil, už mnohokrát. Opustili jsme cestu lásky a zranili jsme sebe i jiné. Ale jsou tu ruce, které nás mohou pozvednout z prachu a léčit, je tu voda, která nám může vrátit život. Nevzpomínáš, jak to je v tvém zamilovaném příběhu? Poslyš, Myšáčku, já mám opravdu za sebou skřetí minulost, proč bych ti to skrýval; a když jsem mohl dostat milost já, čím spíše ty? Hleď, nezbaví nás to nutnosti vyprosit si odpuštění naší hostitelky, neudělá to za nás práci, při níž si zraňuješ prsty do krve, a přece to bude jiné, bude to, jako by tě tvůj otec místo trestu, jehož spravedlnost uznáváš, přivinul k sobě a políbil - znamená to pro tebe něco, Myšáčku? Prosíš o to?"

Němě přikývla.

Uchopil ji za ruce a přitáhl k sobě.

"On vždycky slyší, Myšáčku. Slyšel volání tvého srdce. Pojď. Teď s tebou budu jednat jeho jménem."

Marnotratně nabral entího nápoje, aby jí omyl obličej, pak jí dal napít a dlouho ji držel v náručí, aby se mohla vyplakat, docela jinak než dřív, tak úlevně, tak osvobozeně, zatímco hleděl přes její hlavu mimo svět očima plnýma vděčnosti. Konečně se zvedli, znovu se napili a umyli - nyní už se byla schopna do té hry zapojit - a chystali se vrátit k práci.

Vykročil ven první, ale na prahu se zarazil a otočil zpět k ní.

"Mýlil jsem se!" zvolal polohlasem a oči mu zářily. "Podívej!"

Teprve teď si všimla zvuku, který už jistě slyšeli nějakou dobu: šumění deště. Když vyšla na práh vedle něj, spatřila, že zahrada se změnila k nepoznání. Ze svahu stékaly potůčky plné písku a drobného kamení. Plochy, které by pro ně znamenaly hodiny těžké práce, se čistily před očima. Ukazovala se hlína i zeleň, na místech vzdálenějších od potoka kupodivu poškozená mnohem méně, než čekali.

Přišlo to tak náhle, tak přesně v tu pravou chvíli, že je to docela přemohlo. Než stačili pomyslet, už spolu tančili po schodech, ruce vztažené vzhůru, tváře obrácené k nebi, aby nepropásli ani jedinou tu drahocennou kapku. Konečně se zklidnili a vystoupili zpátky.

"Pojď," řekl jí. "Teď si smíme odpočinout. Podívám se, co by se dalo dělat s tvýma rukama."

kapitola 10.

"Jen málokterá chyba se dá úplně napravit," navázal hovor, zatímco se navzájem ošetřovali. "A přece bez řádného zadostiučinění zůstává smíření květem bez ovoce. Smím ti něco nabídnout, abych ti nahradil tvou bolest, Myšáčku? Přála by sis něco?"

Odváží se vyslovit přání, které v ní už tak dlouho zraje? Ale kdy se k tomu naskytne lepší příležitost než nyní?

"Přijmi mě za dceru," zašeptala s očima upřenýma do země.

Několik ošklivých vteřin bylo ticho.

"Nežádáš málo," broukl konečně ne zrovna nadšeně. "A pravda, nežádáš špatně. Pak bys měla na mou lásku takříkajíc potvrzené právo, viď? Dalo by ti to jistotu."

Hle, jak brzy dostala příležitost neopakovat chybu! Jeho odmítavá reakce na tak hlubokou touhu jejího srdce bolela nesnesitelně, ale Mín pevně stiskla rty, aby se jí nechvěly, a vytrvale si opakovala, že musí vydržet.

"Už zase jsem pěkně tvrdý, Myšáčku, viď? Odpusť, měl jsem ti odpovědět jinak... tak, abys cítila, že i když po tvé nabídce dychtivě neskočím, neznamená to, že z hloubi duše netoužím ti vyhovět."

"Ale... ale já myslela, že by to mohlo být zadostiučinění i pro tebe," vykoktala stejně ostýchavě. "Už bych si nemohla dovolit žádné nepřístojnosti - podléhala bych tvé kázni."

"A tomu říkáš zadostiučinění!" zvolal téměř zoufale. "Abych na sebe vzal odpovědnost za tvou výchovu, tak obrovské břemeno, bez zázemí v tvém útlém dětství, bez ženy, která by ho nesla se mnou! Ne, Myšáčku, nemysli si, že nevím, kolik tě stálo to vyslovit - kolik to pro tebe znamená, ale pochop, něco takového nemůžu slíbit jen tak. To znamená závazek na deset let i víc a já už svým způsobem vázaný jsem, víš? Já chci, musím být tam, kde je mně potřeba."

"Já bych nežádala, abys mi přísahal - stačilo by mi obyčejné slovo."

"Co je přísaha? Znamení pro svět, že slovo nebylo porušeno. Proto ji nežádáš, že víš, že se na mé můžeš spolehnout! Ach Myšáčku, jak jen se mám rozhodnout! Tolik bych ti chtěl vyhovět, udělat ti radost, ale netroufám si, nevím, jestli by to bylo správné. I kdybych neměl brát ohled na nic jiného než na tebe... hleď, už i tak nás čeká pořádně bolestná chvíle, až dojdeme na konec téhle cesty - každý den společného putování nás spoutává víc a víc. Nerad pracuju tímhle způsobem, raději zůstávám neviděný, ale co jsem mohl dělat? Nebyla bys přežila bez přímého vedení a pomoci! A teď mi toužíš po užším poutu, po bližším svazku, a ve mne všechno křičí ne! Čím víc tě k sobě nechám přilnout, tím hůř to zaplatíš. Nejraději bych ten vztah naopak začal uvolňovat, ale to by byl nesmysl, jen bychom si prodloužili utrpení. Až přijde čas, ukončíme to naráz, bude to krušné, ale přebolí to, vezmeš to pak jen jako další zkoušku statečnosti a budeš odměněna vědomím, žes mi dala svobodu, abych pomohl mnohým..."

"Škoda, že se příběhy neopakují," povzdechla si.

"Myšáčku, moc tě prosím, nedovol takovým myšlenkám, aby se v tobě zabydlely! Byla bys strašně zklamaná."

"No já vím... jsem moc mladá... a nikdy bych pro tebe nebyla dost dobrá..."

Usmál se. "Možná bys pro mně byla až příliš dobrá, Alcarlin, dcero králů! Ne všichni z dlouhé řady tvých vznešených předků byli vládci lidí - o Melian samotné ani nemluvě. Kdo jsem proti tobě, docela obyčejný elf nízkého rodu, padlý na samém počátku? Možná se skutečně jednou provdáš za někoho z nesmrtelných, abys vzkřísila svůj rod a ve tvých synech znovu povstali vládci lidí, mocní, vznešení a ušlechtilí, kteří by pomohli světu v této trpké době - ale na to ti přeju lepšího než já. A takové poslání se přijímá jinak než jako východisko ze vztahu, který je příliš bolestné ukončit. Přijdou lepší časy - budeš mít mnoho přátel - budeš volit z mnoha nabídek - jednou na mně ani nevzpomeneš, uvidíš!"

"Ale vždyť já to tak nemyslela," koktala v hrozných rozpacích, červená až za ušima. "Nikdy bych se neodvážila snít o sňatku s tebou... vůbec nevím, proč jsem to řekla."

"Já ti přece rozumím... vím, jak působíme na lidi... a pro tebe je to tím horší, že jsi sirotek, opuštěná ode všech, jsem vlastně jediný, kdo ti prokazuje lásku... ale jak bych to mohl nedělat, když jsi dítě, samotné na světě, a tolik ji potřebuješ! Víš, někdy mám skoro pocit, že mě tohle potkalo za trest. Vždycky jsem měl trochu zlost na Tuilinda, že byl k Aldaríel tak... dovolený... bral ji do náruče a vůbec, nechal ji, aby si na to zvykla... bratr, samozřejmě! Ale kdyby si ji pak nevzal, zlomilo by jí to srdce. Vinil jsem ho v duchu z bezohlednosti a vidíš, teď jsem ve stejné situaci a poznávám, jak to chutná! A to měla Aldaríel mnohem víc šancí, že se provdá za někoho z nás, vždyť vyrostla v lese a byla přes svou smrtelnost víc elfí dítě než lidské, se srdcem skoro jako my, ve kterém lidské chyby a slabosti byly jen příjemným kořením - čistá jako lesní studánka, a přece s jiskrou, která dovedla zapálit všechno kolem... Tím nechci říct, že ty nejsi stejně krásným dílem svého Stvořitele, samozřejmě, jenom..."

"Jenom ji máš prostě dosud rád, ne?"

Na zlomek vteřiny na ni zůstal hledět, pak se tiše rozesmál.

"No dobrá, dobrá, když už tedy musíš všechno uhodnout, snad mi taky přiznáš, že mám na to právo, ne, když mě vychovala?"

"Laito, Laito, Laito," opakovala si šťastně. Bolestná přítomnost byla v tu chvíli kdesi daleko - Mín žila naplno uprostřed své pohádky, o níž teď konečně měla jistotu, že se stala skutečností. "To se ví, že to uznávám. Ani nevíš, jakou mám radost, že jsi to zrovna ty... Ale proč jsi mi tajil svoje jméno?"

"Nechávám si ho jen pro své přátele, víš? Nemáš tušení, jak je to únavné, být slavnou osobností. Písně o Aldaríel jsou příliš známé... Mám raději, když mne ostatní berou takového, jakého mě doopravdy poznali, ne jako nějakou postavu z příběhu."

"A proč se ve všech příbězích vypráví, že máš zlaté vlasy?"

Zasmál se.

"Ale ale, tak na tohle jsi nepřišla? Ořechová šťáva, nic složitějšího... při své práci si nemohu dovolit svítit do dálky."

"Škoda," povzdechla si. "Ráda bych je viděla takové, jaké doopravdy jsou."

"No dobrá, dobrá... zaznamenávám si to do seznamu tvých přání. Ale tím jsme zamluvili to hlavní, viď? Poraď mi, co mám dělat, když tě nechci zarmoutit ani odmítnutím, ani přílišnou bolestí při loučení?"

"Víš... já myslím, že bych ti opravdu mohla poradit."

"Tak prosím!"

"Nedělej si z toho tak těžkou hlavu. Žádné závazky, žádnou odpovědnost - chtít něco takového mě ani nenapadlo. Jen mě měj prostě rád jako svoje dítě a jednej tak se mnou - dokud budeme spolu tak jako tak, samozřejmě. Pak půjdeš za svým posláním, úplně svobodně."

"Nu... mám strach, že i to si odneseš víc než dost, ale... Ale vždyť s tebou zatím nejednám jinak, než jako bys byla moje vlastní! Bude to pro tebe vůbec něco znamenat?"

"Chtěla bych to slyšet."

Dlouho neodpovídal a ona najednou cítila, že ho nesmí rušit. Už se na ni ani nedíval - jeho pohled zabloudil kamsi do veliké dálky. Vnímala ticho, které je obklopuje - šumění deště zvenku. Konečně na ni opět pohlédl, natáhl ruku a zlehka se dotkl její tváře.

"Myšáčku... dceruško."

"Tati."

Vycítil z toho oslovení její štěstí, ale i značný ostych. Je na rozpacích z jeho odmítavosti - má strach, aby se příliš nevnucovala. Hle, jak se mu touží stulit do náruče - ale neudělá to. Rozesmál se a pleskl ji po rameni.

"Zapomeň na to dlouhé váhání. Už jsem se rozhodl - jsi moje."

Nechala se obejmout docela ochotně.

"Ty jsi tak hodný," šeptala mu. "Nikdy toho nebudeš litovat, nikdy! Ach, ale vždyť já vím, že občas škrábu, a hodně. Nevíš, jak bych se to mohla odnaučit?"

Zhluboka si povzdychl.

"Znám leccos, Myšáčku. Ale to jsou samé nepříjemné věci."

Ucítila, jak v ní zatrnulo. Elfové berou všechno v životě s opravdovostí podle lidských měřítek až přehnanou, to věděla. Teď jí uloží něco pěkně těžkého. Zároveň se v ní však probudilo přání zasloužit si jeho uznání - už by byla nepřiznala ani sama sobě, že ten původní dotaz vlastně ani tak moc vážně nemyslela. A v hloubi srdce se jí ozývala touha, která ani neměla podobu myšlenky: Jen ať to udělá! Ať tě začne vychovávat! Ať dokáže, že tě doopravdy přijal za vlastní!

Zkoumavě jí hleděl do obličeje.

"Zrovna teď, když jsem tě chtěl začít trochu rozmazlovat za to, jak jsem ti včera ublížil, i za to zadostiučinění, které jsem ti tak dlouho odpíral a nakonec poskytl v tak omezené míře! Ale asi máš pravdu, takhle to pro tebe bude nejlepší a jako rodič bych to neměl zanedbat... a možná to pro tebe bude určitý důkaz lásky a zájmu, viď? Jen ode mě nesmíš čekat zázrak proměny - mohu nanejvýš posílit vzpomínku, nic víc."

Poslušně přikývla.

"Tak dobrá. Žádný požitek z jídla ode dneška - začnu tě živit entí polívkou."

Málem si oddechla nahlas. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.

"To by bylo trochu málo, viď? Musíme přijít na něco účinnějšího. Žádné vyprávění už - žádné písně..."

Ach!

"...místo toho si budeš každý den před spaním připomínat, co se stalo včera večer. Tak co, jsem dost ukrutný, aby tě to přesvědčilo o mé lásce?"

Teď už měla co dělat, aby se nedala do pláče.

"Vydrž, Myšáčku, vydrž. Když to nebolí, tak to nepomůže, víš? A to poslední je ode mě vlastně skutek milosrdenství - odbydeš si hned a zaživa, čemu bys jednou stejně neušla..."

"A nemohl bys aspoň vymyslet něco stejně účinného, co bych měla rychleji za sebou?"

"Čím rychleji to máš za sebou, tím rychleji zapomeneš. Ale dívej se na to z té lepší stránky: jednou to za sebou mít budeš určitě, a pak ti všechno, co sis na čas odřekla, bude chutnat tím sladčeji... tomu se nevyhneš - život je prostě krásný."

"A jak dlouho tedy, prosím tě..."

"To si určíš sama." Tohle byla asi ta nejtvrdší rána. Viděl ji, jak zápasí se slzami, a stiskl jí ruku, aby ji podpořil. Posléze se smířila se skutečností.

"Prosím tě... tebe vychovávali taky takhle?"

"Žádné vyprávění," zabručel s hranou tvrdostí.

Pousmála se. To bylo dobré znamení.

"Řekni jen ano nebo ne."

"Samozřejmě. Vždyť je to ten nejlepší způsob, nevidíš? Zanedlouho nebudeš mou pomoc potřebovat vůbec... to je přece výhoda, přinejmenším pro rodiče, nemyslíš? Děti takové věci většinou ocení až dodatečně."

"To musí být hrůza, být dítětem v elfí rodině!" vyhrkla bez přemýšlení.

Srdečně se rozesmál.

"To tě to brzy omrzelo! Ale máš smůlu, dceruško, já svá rozhodnutí tak snadno zpátky neberu. Tak takhle na tebe! Že mě to nenapadlo dřív! Počkej, ještě budeš ráda, až se mě zbavíš!"

"Nezbavím se tě! Jmenoval jsi mě mezi svými přáteli!"

"Hleďme... ale budiž. Tak docela to nebylo, ale pokud mi dokážeš jednou dát svobodu, to jméno si zasloužíš."

"A proč bych ti ji v takovém případě nedala? Tím se přece všechno vyřeší... Budeme si posílat vzkazy, budeme jeden při druhém stát, ať už nablízko nebo nadálku... Tak bude všechno v pořádku!"

Vroucnost jejích slov se ho dotkla.

"Jak pěkně jsi to řekla... připadám si proti tobě nerozumný jako telátko. Díky za tu nabídku, a víš... neboj se tak příliš, že ti začnu schválně ztrpčovat život, to já ani neumím. Každopádně jdu teď do všeho s tebou, samozřejmě - však nesu svůj díl viny. Možná v tom časem najdeš určité odškodnění i pro sebe."



Měl pravdu. Sdílené odříkání se neslo mnohem snáze, zvlášť když on je snášel s hravostí, která dodávala celé věci příchuť něčeho téměř radostného a každopádně směšně snadného. Mín nebyla v nejmenším nebezpečí, že to období pojme jako trest, kterým si něco zaslouží či odčiní - mnohem spíš jí hrozilo, že si začne dělat legraci sama ze sebe; a ten pocit spojenectví jí mnohé vynahrazoval. Dokonce i večery, kdy si přisedl k ní a místo dřívějšího vyprávění jí začal pokaždé znovu popisovat jeden z nejhorších zážitků jejího života, měly v sobě něco pěkného; pravda, přišla tím o možnost to vzpomínání jakkoli ošidit, ale aspoň směla nějakou dobu naslouchat jeho hlasu, tak lahodnému, i když vyvolával nevítaně živé vzpomínky. Jeho vyprávění také vneslo do jejích vzpomínek určitý prvek spravedlnosti; kdyby bylo na ní, měla by jistě sklony si připomínat svoje chyby a k nim možná pár hrůzných okamžiků; on nikdy nezapomněl zdůraznit chyby vlastní i její smělý čin, kterým ho zachránila, a zejména rozhovor příštího dne i déšť, který jim přiblížil milost na dotek.

I tak byly ještě první tři dny hodně těžké. Pracovali pilně na zahradě, kde se snažili pomoci, jak se dalo, ale přece jen nalézali víc zkázy než naděje. Připomínku onoho nešťastného večera měli tak vlastně před očima neustále; jeho vyprávění bylo jen poslední kapkou, která utrpení dovršila. Mín ty chvíle téměř souvisle proplakala a on si neulehčoval nic: otevíral se soucitu s ní naplno navíc k bolesti vlastní.

Noci však vždycky přinesly úlevu. Její spánek zůstal hluboký a zdravý a plný krásných snů - a teď už věděla, proč. Když se prvního večera celá sklíčená ukládala, Laito náhle sáhl do jedné ze svých kapsiček a navlékl jí bílý prstýnek s koníčkem v kameni.

"Když už jsi mě tedy odhalila... můžu ti ho půjčit otevřeně. Dej na něj pozor, je to rodinná památka a kromě toho nám možná na cestě dobře poslouží."

Mluvil svým starým věcným a maličko strohým tónem, ale všimla si veselého zákmitu v jeho očích. Nosit Melwenin prstýnek! To jí stálo za hezky dlouhé vyprávění a on to dobře věděl. A naprosto nic ho nenutilo, aby jí ho prozradil zrovna teď - ba, kdyby chtěl být přísný, neměl něco takového za žádnou cenu připustit. Přece jen si našel způsob, jak jí prokázat nějakou laskavost.

kapitola 11.

Čtvrtého dne ráno, když se probudili, zacláněl vchod do jeskyně nějaký strom: prastarý buk, vznosný, ale i mohutný, vznešený i tajuplný ve své temnostříbrné nádheře, korunovaný věncem zeleného listí. Když uslyšel, že se pohnuli, obrátil k nim veliké hnědozelené oči, teplé a laskavé, ale nadevšechno smutné.

"Dobré jitro, milí hosté," oslovil je. "Je tomu dlouho, co jste přišli? Nevíte náhodou, co strašného se stalo na tomto místě?"

Mín dobře věděla, co od ní Laito očekává - vlastně to chtěla sama, jenže v této chvíli jí odvaha opustila tak dokonale, že nedokázala ani pozdravit. Vrhla na něj spěšný pohled, napůl omluvný, napůl poplašený.

Odpověděl povzbudivým úsměvem a stiskl jí ruku, když začal sám.

"Dobré jitro, Fimbrethil. Jsem rád, že tě zase vidím, ale moc mě mrzí, že se setkáváme takhle. Tvou zahradu navštívil jeden z duchů pouště... a bojím se, že na tom nesu určitou vinu. Tohle dítě, které nyní provázím, je sirotek bez přítele; dlouhou dobu ji drželi v těžkém žaláři, takže není divu, že se ke mě velice upnula za tu trochu lásky, kterou jsem schopen jí poskytnout. Jenže toho večera jsem selhal a zachoval se k ní natolik bezohledně, že propadla zármutku a volala po smrti..."

To už Mín nevydržela a skočila mu do řeči.

"Neposlouchej ho, prosím tě! Mohla jsem to docela dobře snést a pochopit ho a místo toho jsem se k němu chovala tak hnusně..."

Fimbrethil natáhla ruce a popleskala je oba současně po tváři. Byl to podobný pocit jako prodírat se oroseným houštím - báječně osvěžující a uklidňující.

"Ale ale, hlavně se neukvapujte, prosím vás! Laito, buď tak hodný a pověz mi všechno pěkně klidně a popořádku."

Vyhověl jí.

"Nu," broukla, když skončil, "vidím, že jste opravdu pěkně ukvapení, oba dva. Není divu, že jste pak v soudu o sobě ukvapení zrovna tak. Na ten útok už čekáme hodně dlouho. Že jste ho sem zrovna vy přivolali, mi vůbec nepřipadá jisté, zato vidím, že jste ho odrazili, s velikou statečností a obětavostí."

Ten názor nesdíleli, ale přijali to jako slovo odpuštění a potěšili se.

Ještě nějakou chvíli pak rozmlouvali a ať už to bylo tím, že Mín prve prolomila své mlčení, nebo tím, že vycítila ženskou složku entčiny osobnosti, najednou se dokázala zapojit do rozhovoru bez potíží a dokonce se úplně přirozeně svěřit se svým nápadem.

"To jste hodní, že nám to nabízíte," odpověděla Fimbrethil. "Sama už jsem myslela na něco podobného, ale ani už jsem nedoufala, že se ještě setkám s někým, kdo se vydává hledat nové země. Možná jsme se rozhodovali trochu příliš pomalu - všichni mezitím odcestovali. A vy máte ovšem dobrý důvod ke spěchu - ale jestli jste skutečně ochotní kvůli nám riskovat a nějakou dobu se zdržet, posháním vám všechno entí semínko, které budu moci."

Samozřejmě dychtivě souhlasili a Mín nezalitovala dokonce ani tehdy, když z následujícího rozhovoru pochopila, že se Laito kvůli tomu rozhodl změnit plány a co nejvíce zkrátit či úplně vypustit pobyt v Lórien. Vysvětlil Fimbrethil, že potřebují někde napéct chleba, a ona je ještě téhož dne přestěhovala do jiné ze svých zahrad, plné zralého obilí, které jim štědře dala k dispozici. O tom, aby pokračovali v napravování škody, nechtěla ani slyšet - prohlásila, že sama si všechno udělá mnohem rychleji a účinněji a navíc po svém, s čímž jim nezbylo než souhlasit.



Ta změna prostředí a činnosti jim prospěla. Nyní už si své chyby a jejich následky připomínali opravdu jen tu jednu hodinu za den a to bylo snesitelnější. Ve zbývajícím čase nyní mleli mouku, sháněli med, olejnatá semínka, vonné bylinky a další náležitosti. Práce to nebyla snadná - scházelo jim nářadí, které by byli našli v Lórien. Používat entí bylo příliš vyčerpávající a to, co dokázal Laito dát dohromady "na koleně", bylo i při jeho mimořádné šikovnosti dosti primitivní. Mín však snášela všechny obtíže s nadšením. Už kdysi doma ráda chodívala na průzkum do hradní kuchyně, ale ještě nikdy neměla příležitost takto vystopovat jídlo až ke stéblu, kořeni a větvičce. A samo vědomí, na čem se to vlastně podílí, ji naplňovalo úžasem.

"Snad nechceš říct, že to je skutečný lembas, co tady s tebou dělám?" tázala se ostýchavě na počátku práce.

"No, striktně vzato ne," odpověděl s úsměvem. "Ten byl, jak asi víš, výsadním právem královen... Ale složení je stejné a my, kteří sloužíme mezi lidmi a trávíme mnoho času v nouzi a na cestách, jsme dostali svolení i požehnání k jeho výrobě."

"A může to být vůbec správné, když to tajemství teď vyzrazuješ mě?"

"Nejsi snad dítětem Melian? Pokud se ta kapka její krve projeví, budeš ho teď umět vyrobit, a právem. Pokud ne, zůstane ti recept na dobré pečivo, které budeš jednou připravovat svým dětem o svátečních příležitostech... pozoroval jsem, že ti ta chuť není nepříjemná."

S tím vědomím teď tedy pomáhala při výrobě zázraku a nesla statečně i to, že si nesmí ani olíznout prsty od medu. Samozřejmě, nic by jí nevyčítal, však to byl on, kdo jí řekl, že si musí sama určit, kdy skončí - určitě by mu to však neušlo... a teď už se v ní začínala ozývat i její vlastní poctivost. V tomto období pro ni odříkání, které si uložili, nebylo už bolestné - zato však hodně protivné, břemeno, které by byla s radostí shodila. Kolikrát se v duchu mrzela nad tím, že nemůže ani počítat dny do konce - že možná už dávno mohla být volná, jen o tom neví. Vždycky však ještě vydržela, pro strach, že by vzdala předčasně.

Konečně měli všechny suroviny pohromadě a mohli začít s pečením. Laito od počátku nechával stranou mouku, kterou Mín sama namlela, a k ní všechno ostatní potřebné a dával si pozor, aby se toho ani jednou nedotkl. Nyní ji povzbuzoval , aby si sama smísila těsto. Nijak moc to nevysvětloval, ale věděla, proč to dělá, a občas zjistila, že se jí trochu chvějí ruce. Brzy se tedy ukáže... ach ano, brzy se ukáže, co a jak!

Velkou zásobu mrtvého dřeva měli už připravenou a samozřejmě také pec, postavenou s velikou péčí tak, aby v ní oheň téměř vůbec nekouřil. Nasbírali množství vhodného listí a začali péct a po vychladnutí balit hotové výrobky, její zvlášť. Přitom se přistihla, že nyní hledí na jídlo jako na květinu či kámen - těšilo ostatní její smysly, ale nemusela se přemáhat, aby neochutnala. Ano, byla zvědavá, jak jejich pokus dopadl - stejnou měrou však cítila strach, že se nepodařil.

"Poslyš... mně už to, co jsme si uložili, nějak přestává vadit," svěřila se mu.

"Také jsem pozoroval," opáčil s úsměvem. "Nu, možná to přišlo v pravý čas."

"Ty myslíš... prosím tě, poraď mi aspoň! Myslíš, že to je ta pravá chvíle, kdy se má skončit?"

"Na to mohou být různé názory... podle toho, co přesně potřebuješ a čeho přesně chceš dosáhnout..." Náhle ji chytil a pevně přitiskl k sobě. "Byla jsi věrná, Myšáčku. Vydržela jsi dlouho, a tak poctivě... Ano, myslím, že je nejvyšší čas skončit - nebo přinejmenším přejít na jiný způsob."

"Ach jé! A co tedy..."

Zasmál se jejímu obličeji. "Kdo může odhadnout tvé srdce lépe než ty sama, Myšáčku? Neboj se toho. Zkus posoudit, zda se ti už poučení dost vrylo do paměti - zda je tvé rozhodnutí dostatečně pevné; podle toho rozmyslíme, co dál."

Sklopila hlavu a uvažovala.

"Tak... tak já bych tedy skončila," ozvala se konečně nesměle. "Ale chtěla bych, abys mi to ještě občas připomenul - možná vyprávěl - třeba jednou za pár dní, víš?"

"Výborně!" radoval se docela rozpustile. "Tak to můžeme hned vyzkoušet... Netvař se takhle, Myšáčku, myslím, že jsi rozhodla moudře - udělám pro tebe, co budu moci... a zato mi ty teď připravíš večeři, ano? Všechno vlastní rukou, a pěkně slavnostně, jak se na takovou příležitost sluší a patří."

Ujala se toho úkolu s velikou radostí a zanedlouho spolu konečně okusili kousek jejího pečiva. Chutnal o dost jinak než ty jeho, poznamenaný její nezkušeností a několika drobnými chybami, kterých se při přípravě dopustila, ale už i na té chuti bylo něco, co dokonce ani ji nenechalo na pochybách, že se pokus zdařil na celé čáře.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )