Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Ten zdařený pokus přinesl Mín víc, než zpočátku tušila.

Pravda, užila si s Laitem nyní své. Čím lepší náladu měl, tím víc si ji dobíral. Nejrůznějšími způsoby jí prokazoval čest, jemně a neokázale, ale citelně - občas ji dokonce nazval Tári eldaron. Nebyl to výsměch, který by bolel, jen přátelské pošťuchování, ale Mín při své ostýchavosti měla co dělat, aby se nepropadla hanbou. Čím uctivěji se k ní choval, tím se cítila horší, slabší, obyčejnější a smrtelnější.

Na druhou stranu tu však byly změny v jeho chování míněné naprosto vážně, i když mnohem nenápadnější. Učil ji nyní téměř bez napomínání a vysvětlování, zato s ní mnohem víc sdílel pocity své i pocity všeho živého - vyprávěním, pár slovy, písní beze slov nebo třeba i jen mlčky, pouhým dotekem. Jako by očekával, že bude schopna pochopit skutečnost jaksi zevnitř, i jinýma očima než svýma - a kupodivu měl často úspěch, ať už za to mohla ta kapka elfí krve v jejích žilách či prostě bezmezná oddanost, kterou k němu chovala. Vůbec se jí otevíral mnohem víc než dřív, a nejenom proto, že nyní už věděla, kdo je, a čekala, že jí bude vyprávět příběhy ze svého života. To, co jí o sobě odhaloval, leželo hlouběji než příběhy - měla otevřenou cestu do jeho duše a to bylo něco nepopsatelně krásného. Uvědomovala si, že s ní vlastně úplně přestal jednat jako s člověkem, třebaže stále bere ohled na její křehkost.

Sama ho od chvíle, kdy měla jistotu, kdo je, milovala ještě vroucněji než předtím. Jen svým pravým jménem se jí rázem stal mnohem bližším: daleko víc mu rozuměla a utrpení, o němž věděla, že jím prošel, vzbudilo v její ženské duši přes všechnu jeho tvrdost k sobě samému značnou dávku soucitu. Náhle bylo tak snadné od něj snést věci, které dřív znamenaly krutý vnitřní zápas - a cítila tolik docela samozřejmé něhy a touhy mu aspoň nějak všechnu tu bolest vynahradit, že ho teď rozmazlovala docela stejně jako on ji. Často ho to uvádělo do rozpaků, což vlastně vůbec nebylo na škodu: jemu to posloužilo jako docela zdravá lekce pokory a jí to pomohlo poněkud zmírnit úctu, kterou k němu cítila, a nahradit ji porozuměním a láskou. A její něha nutně budila v jeho srdci odezvu, takže jí nezůstával nic dlužen. Tak došlo k tomu, že právě v době, kdy ji přijal za dceru, stala se mu něčím víc: spojilo je skutečné přátelství.

Krátce potom, co dopekli chléb, jim Fimbrethil přinesla množství entího semínka, už roztříděného a zabaleného po dvojicích do páru vždy chlapecké a dívčí, avšak ne z jedné rodiny. Entky věděly, že cesta, která Laita a Mín čeká, je hodně nebezpečná a konec nejistý, a udělali všechno proto, aby rod entů ve Středozemi zůstal zachován, i kdyby se semínko nepodařilo zachránit všechno. Mín s Laitem si také hned zásobu rozdělili, část pak nosili v batohu, část každý pod šaty; a Fimbrethil jim dala přesný recept na entí polívku, kterou je třeba semínka zalévat, až přijde čas, aby vzklíčila. I Mín se ho pečlivě naučila zpaměti, třebaže věděla, že vyrobit jakýkoli entí nápoj je pro ni zatím něco nedosažitelného. Teď, po měsících putování s Laitem a zejména po několika setkáních a rozhovorech s Fimbrethil, se však už kdesi hluboko v jejím srdci cosi začínalo hýbat - nebyla by mohla ani s jistotou tvrdit, že se to nikdy v životě nenaučí.

Pak je jejich hostitelka vzala na ramena a donesla je až na opačnou stranu hvozdu, aby jim poněkud vynahradila ztracený čas. Ten drahocenný náklad, se kterým odcházeli, byl pro Mín velkou útěchou - přesto však bylo loučení bolestné, když si uvědomila, co enty čeká. Fimbrethil z toho byla celá naměkko, když viděla její upřímné slzy, ačkoli se znaly tak krátce, a ještě ji sama utěšovala, jak mohla.



Následoval nedlouhý pochod horami; brzy zamířili zase dolů, neboť Laito teď z jakéhosi důvodu, který samozřejmě nevysvětloval, považoval za zcela vyloučené, aby se alespoň krátce nepodívali do Lórien. Mín se na nic nevyptávala a jen se v duchu radovala z toho, jaký věci vzaly obrat.

Pár dní na to už tábořili v Caras Galadhon. Laito měl pravdu: působilo to tam trochu smutně a opuštěně. Prázdné, poněkud už chátrající obytné plošiny, často dosud s věcmi, které odcházející nemohli vzít s sebou, louky zarůstající plevelem a ani jedno světélko, které by zamrkalo v temnotě, ani jedna píseň, která by zkrášlila noc. Ani zdejších lesů se však poušť dosud nedotkla a Mín, jejíž vnímavost byla nyní probuzena naplno, čerpala z blízkosti těch nádherných, hluboce živých stromů nesmírné potěšení; a dokonce i osiřelé předměty domácí potřeby pro ni měly svůj půvab, když je mohla brát do rukou a představovat si ty, kdo je vytvářeli a užívali. Každá maličkost byla vypracována s láskou a péčí, která mluvila jasnou řečí o požitku s tvoření; každá byla dotčena kouzlem, které Mín rozechvívalo znovu a znovu.

Laito ji po celé tři dny nechal, aby po libosti šplhala s jedné plošiny na druhou a nezabývala se ničím důležitějším než svými výzkumy. Sám toho vlastně také moc nedělal, alespoň navenek. Pravda, opatřil jí nový plášť a oběma pár dalších kousků náhradního oblečení a vybavení, které by se mohlo hodit, ale tato práce znamenala opravdu jen zlomek jeho času. Jediné, co kromě toho zřetelně nějak souviselo s jejich další cestou, bylo, že si od ní každé ráno vyžádal podrobný popis jejích snů. Dělal to tak pravidelně už od chvíle, kdy jí otevřeně půjčil Melwenin prstýnek. Mín nyní věděla už jistě, že prstýnek má moc nejenom zviditelnit skryté skutečnosti, ale i udržovat spojení mezi těmi, kdo se mají rádi; když to pochopila, velmi se ho snažila Laitovi vnutit zpátky, ale nechtěl ani slyšet. Tvrdil, že nutně potřebuje, aby dobře spala a aby si připomínala, že se nemusí bát, zatímco on může mít s Tuilindem kontakt i zprostředkovaný. Zdálo se však, že buďto spojení selhalo, nebo prstýnek reaguje na její silnou potřebu bezpečí: její sny se nijak podstatně nezměnily.

"Opravdu ho nechceš aspoň jednu noc zkusit sám?" zeptala se konečně třetího večera v Lórien. "Budeš si vědět rady, i když spojení nenavážeme? Nebo tu zůstáváme vlastně jen proto, že nevíš, jak dál?"

"Ale Myšáčku, zůstáváme tu přece proto, že cítím, že to potřebuješ - což to skutečně nevíš? Spojení nám samozřejmě darováno bude nejpozději tehdy, až to bude nutné. Neboj se. Naději, že bychom je cestou dohonili, tak jako tak nemáme, a hrubý směr, kudy se musíme dát, je zřejmý. Nejkratší cestu bychom měli k jihu - věřím, že království pralesního lidu zůstane ušetřeno. V cestě však máme vojska haradských a poušť samu, nyní probuzenou. A sever neskýtá žádnou naději. Zbývá nám jenom východ: dlouhá pouť se značně nejistým koncem. Ale všichni, kteří odešli před námi, putovali také tím směrem."

"Ale..." vyhrkla Mín a honem se zarazila. Ne, o tomhle by s ním rozhodně mluvit neměla.

Tiše se zasmál.

"Protože ten opačný směr už jsme propásli, holčičko," odpověděl na nevyslovenou otázku a znělo to přece jen maličko teskně. "Ať jsme padli nebo ne, každý z nás udělal jedno osudné rozhodnutí. A lidi tam každopádně vést nemůžeme. Ne, netvař se tak smutně, Myšáčku, aspoň ne kvůli mně - počítám s tím, že se tam přece jen jednoho dne podívám. Tuilindo bude potřebovat posádku pro svou loď - sám by to měl zbytečně těžké a nebezpečné."

Taková řeč ji ovšem potěšila - náhle si však uvědomila, že zrovna jeho si tam nějak vůbec nedovede představit.

"Ale... ale co tam budeš dělat?"

Smál se. "Nemám žádný slib, že mě tam vůbec přijmou, Myšáčku. Možná vezmu ošklivý konec a možná se vrátím a budu dělat přesně to, co teď. Ale neměj strach, že bych se nudil, kdybych směl zůstat. Nepotřebuju nebezpečí a těžkosti k životu, i když se z nich dovedu radovat. Láska má mnoho podob. A světlo, Myšáčku... tolik mě přitahuje... celé věky bych se dokázal jen dívat a žasnout. Jednou k tomu dozraje čas, tak jako může dozrát čas, abych na nějakou dobu odešel do ústraní a vychoval děti, které mou službu znásobí."

Ty zlaté vlasy nemá po Melwen, blesklo jí hlavou. Nebýt krutého osudu, je tam už dávno.

"Škoda, že nemůžu jet s tebou," povzdechla si okouzleně.

Maličko jí stiskl prsty.

"Nedá se nic dělat," odpověděl. "Ty budeš muset za světlem cestou lidí - tou cestou, co Aldaríel, víš? Ale neboj se, nebudeš o nic ošizena."

"Teď mi nerozumíš... Mrzí mě, že tam neuvidím tebe... že nebudu moci být u toho, až se budeš... dívat a žasnout."

"Dojímáš mě, Myšáčku. Ale tohle by možná nebylo tak nesplnitelné přání... Vlastně nevím, proč tě z toho takhle vynechávám!" zvolal náhle. "Dávno mě to mělo napadnout. Jsem ti pěkným rodičem, opravdu - dát ti okusit kázně, na to mě užije, ale abych tě uvedl ke zdroji pomoci, to ne! Odpusť, Myšáčku, hned to napravíme. Pojď. Podej mi ruku a poklekni. A ničeho se neboj."

Na odpor se nezmohla, ale splnit ten rozkaz, aby se nebála, při nejlepší vůli nedokázala. Dobře věděla, co s ní chce udělat - už dávno se ho vlastně chtěla zeptat, jestli také někdy tráví čas v přítomnosti Jediného, jako to dělával Tuilindo - ale zdaleka nebyla připravena na to, že tam zatáhne ji, takhle naráz, znenadání. Živě se jí vybavovaly všechny chvíle, kdy myslela jen na sebe a zneužívala jeho dobroty, aniž se pokusila o porozumění. Celá se roztřásla hrůzou, a přece nedokázala odmítnout - téměř jako by se bála, že promarní příležitost, která už by se nemusela opakovat. Jen kdyby mě očistil, přála si úpěnlivě, když se choulila na zemi, hlavu přikrytou volnou paží, jen kdyby mě očistil a vysvobodil jako jeho, ach, jak ještě dlouho to bude trvat...!

Štíhlé prsty se jí konejšivě položily na čelo. Druhá ruka ji opatrně zvedla ze země a přitáhla na jeho srdce.

"Ach Myšáčku, to jsem tomu zase dal," povzdechl si. "Chovám se jako blázen, opravdu. Nejprve něco zanedbám a pak, sotva mi to dojde, tě do toho prostě hodím jako do studené vody, jen tak. Dokonce jsem se tě ani nezeptal!"

Byli zase jen sami dva, uprostřed obyčejného světa. Už se třásla o něco méně.

"V tomhle nejsi o nic horší než Tuilindo," odpověděla. "Ten by mi ještě řekl, abych se z toho strachu radovala."

"To je od tebe hezké, že to říkáš, ale nebuď k němu nespravedlivá. Tehdy už měla leccos za sebou. Hleď, opravdu se není čeho bát a ten strach, který přesto pociťujeme, je opravdu jen dalším darem, příměsí, která výsledné štěstí jen zvyšuje, ale já ti rozumím, kdo by ti mohl lépe rozumět než já - vždyť jsem se tam poprvé dostal jako skřet. Uděláme to jinak, ano? Budeš se na mě jenom dívat, tak jak sis přála, v úplném bezpečí - však jsi nechtěla nic pro sebe..."

"Jenže... jenže teď už asi chci, víš? Chci, aby se mnou udělal to, co z tebou - chci to všecko. Musím to vydržet."

"Ale Myšáčku, což myslíš, že to neví? Vždycky naslouchá."

Neodpovídala. Ten zvláštní pocit promarněné příležitosti se prohloubil; nesmírně se styděla za svůj strach, kterým ho vyrušila a všechno zkazila. Snad ji opravdu slyšel... ale kdoví, co všechno mohlo být, kdyby...

"Vidíš, co jsem ti provedl! Teď se mi tu třeseš napětím mezi touhou a strachem, když jsi tam mohla vklouznout tak nenásilně a přirozeně jako lístek z pupene do slunečního světla - sama sis k tomu svou láskou otevřela cestu, a já to promarnil! Je to zvláštní osud, který spojil zrovna nás dva... někdo citlivější by ti mohl dát o tolik víc!"

"Ale já mám ráda tebe! Nechtěla bych nikoho jiného!"

"Díky, Myšáčku... odpouštíš skutečně velkoryse. Tak pojď, přijmeme prostě znovu jeho milosrdenství, jako už tolikrát. Budu ho teď prosit, aby napravil, co jsem pokazil, ano? Budu prosit, aby ti dal prožít něco krásného, ale úplně beze strachu, úplně jemně, aby ses celou dobu cítila uvolněná a spokojená. Dovolíš mi to?"

"Kdo by to nechtěl! Ale myslíš, že je to vůbec možné?"

"Víš co, nechme už řečí a pojďme to zkusit!"

Objal ji oběma rukama schoulenou do klubíčka na svém klíně a to samo o sobě bylo tak příjemné, že by to byla s radostí přijala jako zadostiučinění, kdyby měla pocit, že se proti ní opravdu nějak provinil. Spokojeně si položila hlavu na jeho hruď, ale v tom okamžiku najednou bylo všechno pryč a ona stoupala po zelené louce pod horským svahem a ten svah oslnivě jiskřil nejčistší hrou sněžných krystalků. Náhle po něm seběhla dolů zářivá postava v bílém, zlaté vlasy rozevláté kolem hlavy jako sluneční paprsky, sama lehounká jako obláček světla, sotva se dotýkala země. Na chvilku se Mín zalekla a zarazila, tu se však jejich oči setkaly a ona ho poznala.

"Zavedeš mě domů?" zeptala se jako toho prvního dne, sama nevěděla proč.

Nadšeně přikývl a chytil ji za obě ruce. "Ano, ano, ano!"

Rozběhl se vzhůru a jako by jí dal napít vína, cítila se náhle stejně lehká jako on, stoupání po téměř kolmém svahu nedalo žádnou námahu, běželi výš a výš a s každým krokem je obklopovalo více světla jako zlatá mlha, v níž se úplně ztráceli, a to světlo bylo tak příjemné, hřejivé, laskavé, šli teď pomaleji, až se zastavili docela a stulili se do něj jako do veliké náruče, jeden proti druhému. Její průvodce nyní planul jako lampa a jeho ústa se smála, ale jeho oči hleděly do jejích s vážnou radostí a bylo v nich tolik nadšení, lásky, úcty a štěstí...

"Tak co, Myšáčku? Nebylo to tak strašné, viď?"

Kupodivu nepocítila žádnou lítost nad tím, že je zpátky.

"Bylo to nádherné," vydechla. "Tak dobře mi tam bylo, jako doma... však jsi sám říkal, že mě dovedeš domů... Ach Laito! Ono se mi to vlastně splnilo... já tě viděla!" Prudce ho chytila kolem krku a rozplakala se. "Laito, Laito, já tě viděla, já tě tam viděla, chápeš? Žádný ošklivý konec nevezmeš... dostaneš se tam, já to vím!"

Ucítila, jak se dlouze zachvěl.

"Zase přijímám víc, než jsem se odvažoval doufat," zašeptal.

kapitola 13.

Tu noc nebyl Mín Melwenin prstýnek nic platný. Přemíra štěstí jí usnout nedovolila; její myšlenky se znovu a znovu vracely k nádherné zkušenosti, kterou prošla. A s každým dalším opakováním její tíseň o něco povolila a touha okusit něco podobného ještě jednou o něco zesílila. Konečně nevydržela a poklekla podruhé, o své vůli, a Laito, pokojně spící vedle ní, samozřejmě okamžitě věděl a radoval se.

Tím byl její osud zpečetěn. Zůstala ztracena uprostřed krásy až do bílého rána.



Ani následujícího dne únavu nepocítila. Zdálo se, že Laito, který ležel vedle ní a předstíral spánek, aby ji nepřipravil o potěšení chystat mu snídani, náhle potřebuje více odpočinku než ona. Ve skutečnosti však byl velmi bdělý a jeho myšlenky běžely naplno. Vnímal její nadšení z té drobné služby, nyní ještě silnější než dřív - zároveň však z ní cítil i jistý neklid, zmatek, nejistotu, napětí - jako by se k něčemu odhodlávala a nevěděla přesně k čemu. Oč asi jde? Dokáže jí pomoci?

"Prosím tě," ozvala se konečně během jídla, "nebudeš se na mě zlobit, když se tě na něco zeptám?"

"Zkus to!"

"Já... něco se se mnou asi stalo, víš? Totiž, samozřejmě, že víš, ale já teď myslím něco jiného..." Odmlčela se a pak to zkusila z jiné strany: "Já vím, že se mě snažíš dostat co nejrychleji do bezpečí a máš s tím i tak dost práce, ale... ale..."

Konečně! Teď už začínal tušit, jak se věci mají.

"Ale v tobě dotek Nejvyššího probudil dítě králů, viď?" prohodil zlehka. "Už nemyslíš na své vlastní bezpečí - nechce se ti jen tak opustit svou zem."

Vděčně na něj pohlédla.

"Jak jsi to dokázal tak přesně uhodnout?"

"Ale Myšáčku! Což jsem ti dávno neříkal, že to jednou přijde? Jen mi svěř své plány - samozřejmě jdu do všeho s tebou!"

Bylo zřejmé, že tolik přece jen nečekala. Přitiskla se k němu plnou silou.

"Laito... tati! Ty jsi tak hodný!"

"Ale ale! Nazýváš mě otcem a přitom si myslíš, že bych tě dokázal opustit - nebo snad ti stát v cestě, když se ti začíná otevírat tvé poslání?"

"Zřejmě v tom máš větší jistotu než já sama!"

"Nu, tak už vyklop, oč jde - všechno nestranně posoudím."

"Prostě... prostě jsem si vzpomněla na to, co jsi mi vyprávěl o chybách mých předků, víš? Jak příliš čerpali z bohatství přírody a nakonec probudili poušť... A najednou mi začalo připadat... ale poslyš, já vím, že se tím nic nenapraví, ne doopravdy..."

"Jen pokračuj."

Mín se zhluboka nadechla. "Chtěla bych zasadit strom," řekla rázně. "Aspoň jeden strom na každém místě, kde jich dřív příliš mnoho vykáceli... a možná mu ke kořenům vložit zrníčko zdejší půdy... já vím, teď už asi nebude mít tu sílu co před lety... a ty stromky beztak shoří, než stačí vyrůst, ale stejně..."

"To má cenu, Myšáčku. Velkou."

"Myslíš opravdu?"

"Ale Myšáčku, ty sama to cítíš!"

"Řekni mi to! Tentokrát mi to řekni, ať mám jistotu, prosím tě!"

"Však už ses sama tolikrát přesvědčila, že ne všechny věci jsou vidět!"

"Mluv dál... mluv otevřeně! Prosím!"

Něžně se na ni zahleděl a jemně se dotkl jejích vlasů.

"Kdykoli poklekneš, abys zasadila strom, bude to vyznání viny a prosba o smíření," řekl tiše. "Co může mít větší cenu v tomto bolavém světě? A v žádném případě nebudeš volat k hluchým uším. Což to není vlastně jeho podnět, jeho myšlenka? Tvé stromy porostou, Myšáčku - porostou věčně."

Znovu ho pevně stiskla.

"Díky! Ty jsi úžasný!"

"No no, uvidíme, jak o tom budeš smýšlet, až tě začnu učit všemu potřebnému!"

Pohodila hlavou.

"To bych byla špatným dítětem králů, kdybych se něčím takovým dala odradit, ne?"

Smál se spolu s ní.

"Pravda - málem bych zapomněl."

Vzápětí už celou záležitost plánoval, střízlivě a věcně, jak měl ve zvyku.

"Nejjednodušší asi bude začít v bývalém Východním Lórien, to máme po ruce, hned za řekou... to znamená postavit člun, pokud nenajdeme nějaký, který by se dal opravit... pak bychom to mohli obejít Mlžnými horami a zkusit severní část bývalého Zeleného hvozdu... celou tu cestu pustinou bychom nedošli, ale v horách máme dobrou naději... a možná pak bez většího nebezpečí obejdeme veliký kus Severního království... potíže nastanou, až se budeme chtít vrátit sem, ovšem - ale do té doby aspoň utichne rozruch kolem tvého zmizení a kdoví, co všechno se ještě může stát..."

Až ji zamrazilo, napůl vzrušením, napůl strachem. Jak byly její sny najednou živé!

"Připadá ti to hodně nebezpečné?" zeptala se s jistou námahou. "Co když... myslíš, že bude správné, když při tom oba zahyneme?"

Dlouze se na ni zahleděl. "Co je podle tebe lepší, život zachovat, nebo naplnit?"

"A... co entí semínko?"

"Pokud je tvým posláním obětovat život za svou zem... necítíš, že enti by byli první, kdo by se radoval, že to uděláš tímto způsobem?"

A okamžitě se vrátil k praktickým otázkám.

"Zdejší půda je maličkost... největší potíž bude s vodou. A s dopravou vůbec. Bude ti stačit uložit do země semínko, které bude čekat na svůj čas a možná nikdy nevzejde, nebo bys to ráda zkusila se semenáčky?"

Uvažovala.

"Snad by bylo nejlepší obojí zároveň," navrhla pak. "Pár semínek pro naději v budoucnosti a aspoň jeden malý stromeček, aby tam opravdu už něco rostlo."

"Ano... to zní pěkně... ovšem nebude to zrovna lehký úkol. Zkusím vymyslet způsob, jak je přenášet - ale každopádně se budeš zřejmě namáhat o hodně víc než dosud... asi bys ani nechtěla, abych tě toho úplně ušetřil, viď?"

"Laito! Vzala jsem ten úkol na sebe, ne na tebe!"

"Ano, ano... také jsem se toho obával. Doufám jen, že budeš aspoň natolik rozumná, abych nemusel hledat skryté způsoby, jak ti pomáhat - to je většinou mnohem větší práce."

"To chceš říct, že já mám bláznivý nápad a tobě tím znepříjemním život?"

"Ne, to chci říct, že jsem tvůj bláznivý nápad přijal natolik za vlastní, že cítím jako svou povinnost co nejvíc zpříjemnit život tobě při jeho uskutečňování. A ovšem také, že bych rád, abys aspoň trochu ctila mou dlouhaletou zkušenost a dala na moje rady, protože tak to značně usnadníš nám oběma."

"Udělám všechno, co budeš chtít!"

"Ach já vím, tak to vždycky říkáš!"

"Pokud nebudeš k sobě moc tvrdý, samozřejmě!"

"Neboj, postarám se, abys také pocítila, do čeho ses vlastně uvázala! První úkol je jasný - shromáždit z města všechny přenosné nádoby na vodu, které tu jsou. Ty to vezmeš od severu, já od jihu. Až začneš byt unavená, uděláš si přestávku - krátkou, to se rozumí. O západu slunce přestaneš a vrátíš se sem."

"Ano... a prosím tě... nemyslíš, že by nám možná taky pomohlo... jestli je to možné, samozřejmě... kdybys mě zkusil doopravdy naučit tajemství výroby entích nápojů?"

"Hleďme, jak jsi vyrostla za jedinou noc! Ještě se sama hlásíš o učení! No dobrá, dobrá, něčemu takovému nemohu bránit... vrať se tedy hodinu před slunce západem."



Dosavadní přešlapování na místě se nyní změnilo v pilnou práci. Mín opravdu brzy pocítila, do čeho se vlastně uvázala - ba, mnohem dříve, než čekala, neboť už po dvou hodinách šplhání z jedné plošiny na druhou na ni naplno dolehla probdělá noc. Podle Laitova příkazu si udělala krátkou přestávku a podle jeho očekávání okamžitě tvrdě usnula. Odhadl tu chvíli dost přesně a přišel ji vzbudit asi tak po dvou hodinách, v čas, kdy už nabrala dost sil na zbytek dne. Přitom ji ještě ujistil, že si ze zdánlivě promarněného času nemá dělat těžkou hlavu, neboť se stalo to nejlepší, co se stát mohlo. A navečer, když se k němu vrátila a hlásila se do učení, na ni pohlédl s něžným úsměvem, avšak očima, ve kterých to jen hrálo.

"Budeš to muset vydržet do zítřka, Myšáčku. Dnes jsi už příliš unavená a já bych tě chtěl místo další práce trochu povzbudit ve tvé snaze."

Sáhl za košili a vytáhl na světlo nevelký medově zlatý kámen na řemínku.

Mín se rozšířily oči překvapením a bázní.

"Snad... snad nemáš taky..."

"Co bys od něj čekala? Sama víš, jak je přehnaně laskavý. Byl by se pro mě postavil na hlavu - věděl, že budu mít zlou cestu. I teď je srdcem s námi... a kdo ví, možná právě proto dostala tvá touha právě tuto podobu. Nu tak, podívej se do něj, na co čekáš!"

"To... to přece nesmím!"

"A to já bych zase dokonce řekl, že musíš. A nebude to naposled. Jen ať víš, že tvé úsilí má smysl - koření až ve světle, které tu bylo před stvořením slunce!"

Tak bylo do poháru Mínina štěstí, o kterém si myslela, že je plný po okraj, ještě bohatě přidáno.



Po dalších dvou dnech práce, pro Mín stejně příjemné jako počáteční bezcílné průzkumy, se jim podařilo propátrat celé město a shromáždit pět použitelných láhví na vodu. S tou jeho měly celkový objem asi sedm litrů. Během příštích asi dvou týdnů nasbírali velkou zásobu semínek a vybrali si v blízkém okolí tři semenáčky, drobounké, ale silné a pěkné. Po prvních dnech učení se té práci věnovala hlavně Mín, zatímco Laito opravoval jeden z člunů, který nalezli na břehu řeky.

Všechno šlo jakoby až příliš hladce. Po dvou dnech výcviku a krátkém zápase s proudem, tak vzrušujícím, že neměla kdy se začít bát, zasadila Mín svůj první stromeček u potoka kousek od břehu Anduiny na území bývalého Východního Lórien. Místo vybral Laito a prohlásil, že mohou mít jistotu, že bez zásahu zvenčí suchem semenáček strádat nebude. Ke kořenům vložili zrníčko drahocenné země s protějšího břehu, čin spíše symbolický než praktický po těch dvou tisíciletích, co už byla Galadriel za mořem, a oba se nad stromkem spojili v prosbě o požehnání. Slavnostní pocit, který je přitom zaplavoval, byl úžasný - ale nebyl by to ani Laito, aby ho nepokazil.

"Tak první krok tvé cesty by byl učiněn," poznamenal suše, když nastupovali do člunu, aby se vrátili na druhý břeh. "Teď bychom měli asi učinit ty další, a to hezky rychle. Podzim doufejme přinese deště, což bude pro tvé stromky jen dobré - ale nevím nevím, jak tobě se bude líbit putování po horách v mokrém počasí."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )