Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Byla teplá, ale podmračená a temná letní noc, když se Mín a Laito znovu přiblížili k hůrecké pevnosti. Stalo se to hned druhého večera po jejich odchodu z Kraje. Laitův neklid stále sílil, takže většinu cesty běžel naplno a v Iarwainově domě se zdržel sotva tak dlouho, aby v rychlosti pojedli a krátce svěřili hostitelům, co prožili a prožívají. Do budoucnosti jim však nemohli povědět nic jasného. Kromě naléhavého pocitu, že ho někdo volá, nevěděl Laito nic - neměl tušení, kdo a odkud.

Avšak nyní, když byl hrad nadohled, Laito zastavil. Dlouhou chvíli na něj upíral oči - a když mu Mín úkradkem pohlédla do tváře, spatřila v ní stále hlubší smutek.

"Tady, Myšáčku," zašeptal. "Někde tady to je."

Mín si mimoděk vybavila, co prožili na tomto místě, a mlčky kývla. Nedivila se tomu.

Laito ji znovu zvedl a oběhl oklikou kopec na druhou stranu, kde byl povlovnější. Octli se na starém známém místě - u odbočky z aleje.

Postavil ji na zem a stiskl jí ruku.

"Počkej na mě, Myšáčku. Hned jsem zpátky."

Bylo to jako ošklivý sen, který se opakuje.

"Ne!" zaprosila. "Já tu takhle nemůžu čekat, opravdu ne! Dovol mi jít s tebou!"

Přes svůj hluboký smutek se dokázal tiše zasmát.

"Ale Myšáčku! Nezapomeň, že jsem se nejenom pošetile nechal chytit tady, ale také tě vynesl z Minas Tirith, nesrovnatelně lépe opevněné. Už žádná nepodložená víra v slušnost či vděčnost smrtelníků - a také nikdo, kvůli komu bych to byl nucen riskovat. Uspím to tam mnohem snáze sám, než kdybych musel šplhat přes hradby s tebou. Ale až to bude hotovo, vrátím se pro tebe, abys mi mohla pomáhat, neboj."

Vzápětí byl pryč, stín mezi stíny - nemohla ani sledovat, jak se blíží ke hradu. Minuty se tíživě vlekly a ona se navzdory jeho ujištěním citelně chvěla. Všechna hrůza noci, kdy se nevrátil, na ni dolehla stejně živě, jako by to bylo před hodinou. Mohla si tisíckrát opakovat, že jeho slova byla naprosto rozumná, ale bez ohledu na to jí hlavou letěly děsivé představy, jedna za druhou.

A pak jí napadlo ještě něco. Na tomto místě prožili hodně zlého, ano, ale také přece hodně dobrého. Směli tu pomoci mnoha lidem - a neodcházeli snad oba s pocitem, že jejich práce zůstává jaksi nedokončená? Není divu, že je Laito volán zpět! Snad bylo celé jejich vysvobození jen krátký oddech, jen příležitost, aby mohli varovat hobity před nebezpečím z jihu, nic víc. Teď se vracejí zpět na své místo.

Ta myšlenka vyvolala další řadu představ. Obrazy z doby zajetí, zejména z jejího počátku, a víc než obrazy, velmi silné a přesné pocity, se na ni začaly hrnout jeden za druhým. V první chvíli se div nedala do pláče.

Pak však pozvedla hlavu. Ano, byla to krušná doba - čas, který si člověk přes všechen užitek pro jiné i pro něj samotného ani trochu netouží zopakovat, ale přece... opravdu je lepší život naplnit než ho zachovat či prožít v pohodlí a bezpečí. Pokud jsou skutečně voláni k tomuhle, přijme to tentokrát jako královna hned od počátku. Ostatně nepatří snad otroci hradního pána k jejímu lidu? Není toto zcela očividně její úkol, její poslání?

Nač tedy vlastně čekat? Je skutečně nutné, aby se tu trápila nejistotou a pak se tu nechala honit po polích jako divá zvěř? Má-li se vrátit na své místo, vrátí se tam dobrovolně.

V tu chvíli Mín nepochybovala ani na okamžik, co má dělat. Přesto nebylo lehké vykročit ke hradu. Člověk může být vnitřně odhodlaný, ale tělo samo se přirozeně odtahuje, když cítí utrpení. Mín v duchu hubovala sama sebe, domlouvala si a poroučela si, jak dovedla, ale její nohy jako by přirostly k zemi - nechtěly se hnout z místa. Pak však přece s námahou jednu odtrhla - pak druhou - pak už to šlo o něco snáze. Pomalinku, nyní už navykle nehlučnými pohyby, ale s rozhodností vykročila do svahu. Blížila se ke hradu.

S jedním však nepočítala. Jak se dostala asi do poloviny kopce, zaslechla už Laitovu píseň, slaboulinkou, sotva slyšitelnou, a přece k neunesení krásnou. Ještě chvíli dokázala odhodlaně kráčet vzhůru, ale všechny myšlenky ohledně nepříjemností, které ji nahoře čekají, se jí rázem vytratily z hlavy. Náhle stála na prahu čehosi nepojmenovatelného, ale nade vše nádherného. Zbýval už jen krůček - stačilo jen natáhnout ruku - jen ještě vteřina té písně - a vstoupí do štěstí bez hranic.



"Probuď se, Myšáčku!"

Škoda, škoda se z takového snu probouzet!

Mín s povzdechem otevřela oči a pohlédla Laitovi do tváře. Hleděl na ni pozorně a velmi vážně.

"Ty ses vracela do služby, Myšáčku?" zeptal se s velikou něhou a účastí. Jak bylo krásné, že to dokázal pochopit a nevinil ji z neposlušnosti!

"Přijala jsi rozkaz?" zeptal se vzápětí stejně něžně, ale s takovou vážností, že v ní zatrnulo. Bylo to jako vyslechnout rozsudek, proti kterému není odvolání. V tu chvíli se jí ani trochu nechtělo vyměnit jeho náruč za doupě otroků. Přikývla, ale zároveň se k němu křečovitě přitiskla.

"Odvahu, Myšáčku, odvahu!" těšil ji. "Pokud to opravdu musí být takto, čeká tě štěstí, jemuž se žádná bolest nemůže rovnat. Ale já jsem na pochybách. Domníval jsem se, že sem jdeme za jiným úkolem - za něčím naléhavým, neodkladným... Zdá se mi, že budeme mít víc možností pomáhat, zůstaneme-li na svobodě... Pojďme se raději zeptat ještě jednou."

Připadala si v tu chvíli jako voják, který utíká z boje, ale neodporovala. Dobře věděla, že je daleko moudřejší než ona, a ostatně, ten krátký odklad byl víc než příjemný. Snad i on to cítil podobně, každopádně ji ani nenechal pokleknout, ale držel ji dál v náručí, tak, jak ji k sobě zvedl, když ji našel.

"Otče," řekl prostě, "nemáme jistotu, co dál. Naše srdce to cítí každé jinak. Prosíme tě o radu."

A štěstí, které jí při jeho písni bylo jen nadosah, dopadlo nyní na Mín drtivou váhou, až se v něm docela ztratila.



"Tak jak, Myšáčku? Už víš?"

Mín si zhluboka vzdychla, neboť náhle poznala, že ví. A cítila se v tu chvíli nesmírně malá, bezvýznamná, bezmocná a pošetilá - zlobivé dítě, které druhým jen přidělává práci. Na nějakou opravdovou službu nemůže ani pomyslet.

"Žádný rozkaz jsem nedostala," vyznala sklíčeně. "Dokonce jsem o něj ani neprosila. Jen jsem nerozumně vlezla do nebezpečí."

Tiše se smál.

"Svým způsobem máš pravdu, Myšáčku. Příště se zeptáš doopravdy - neošidíš svého Otce o příležitost si s tebou pohovořit. Ale buď k sobě spravedlivá. Pokud jsi opravdu věřila, že jsi dostala rozkaz, má to, co jsi udělala, velikou cenu - nabídla jsi sama sebe tak, jak jsme to o slavnosti neměli možnost udělat, a byla jsi přijata s radostí a láskou." Znovu se zasmál. "Ne ne, Myšáčku, to není jen planá útěcha - či jen myšlenka, na kterou bych přišel sám. Nevzpomínáš, že ses necítila po celou dobu jako napomínané dítě? Teď však už pojď, máme práci a čas nečeká."



Pomohl jí přes hradby a octli se na temném nádvoří, osvětleném jen několika pochodněmi na zdech. Strážný u brány i u vchodu do hradu vstoje tvrdě spali, stejně jako ten, který měl obcházet nahoře po hradbách. Laito došel až těsně k strážnému u vchodu do hradu a zamával mu rukou před nosem - voják se ani nepohnul.

"Vidíš, Myšáčku?" šeptl jí Laito povzbudivě. "Nemáš se čeho bát."

Odepjal mu svazek klíčů a jedním odemkl postranní branku, vedoucí k chodbě do sklepa. Sešli po schodech k železným dveřím, za kterými, jak Mín dobře věděla, byla noclehárna pro otrokyně. Laito začal zkoušet jeden klíč za druhým, ale žádný se nehodil.

"Musíme si přinést jiné," sdělil jí klidně.

Potichounku prošli zase zpět, odemkli si další dveře a vystoupili po schodech do prvního patra. Tady to Mín neznala, ale Laito šel najisto. Otevřel jedny z dveří po pravé straně - zamčené nebyly - a ukázala se poměrně slušně zařízená místnost, kde spali dva lidé.

"Dozorci," vysvětlil Laito a sklonil se k uniformě jednoho z nich. Opatrně, aby nic necinklo, zvedl další svazek klíčů a tiše ji vyvedl zpátky na chodbu.

Tentokrát se jim podařilo dveře otevřít. Mín čekala, že se jim vyvalí vstříc odporný puch, ale nebylo to ani zdaleka tak zlé. Snad tu po ní opravdu něco zůstalo - uvězněné byly zřejmě schopny si tu udržovat alespoň trochu čistotu, což za starých časů byl úkol nad lidské síly. Laito jí pokynul, aby počkala, a tiše vklouzl mezi pokroucená spící těla. Až na slabounké světlo jediné pochodně z chodby byla uvnitř úplná tma a Mín ho brzy ztratila z očí.

Téměř vzápětí se však zase objevil. Když na jeho tvář dopadlo světlo pochodně, spatřila Mín, jak se na ní lesknou slzy. V náručí nesl útlounké bezvládné tělíčko nějakého dítěte.

Jak se dostal k ní, poznala Mín Mairó, svou malou kamarádku.

kapitola 31.

Veškeré nebezpečí bylo nadobro zapomenuto. Mín a Laito klečeli na dláždění a pokoušeli se dívenku ošetřit. Stáhli z ní špinavý pytel a zděsili se nad tím, co spatřili. Její na kost vyhublé tělíčko bylo téměř souvisle pokryto modřinami i otevřenými ranami; všechny byly špinavé a mnohé zanícené. Na důkladné ošetření nezbýval čas, ale vymyli je co nejlépe entí polívkou. Místo obvazu jí prostě navlékli čistou Laitovu náhradní košili a teple ji zabalili do jeho pláště. Během celé té doby se neprobrala k vědomí, ale Mín cítila, jak jí drkotají zuby. Zřejmě měla strašnou horečku.

Jakmile bylo to nejnutnější hotovo, Laito opět odběhl a Mín osaměla s Mairó v náručí. Tiskla ji k sobě, aby ji aspoň trochu zahřála, ale nebylo to nic platné. Při pohledu na tu zbědovanou tvářičku plnou odřenin a modřin se jí stále znovu hrnuly slzy do očí, ale statečně se jim bránila a snažila se místo toho o dívenku pečovat, jak se dalo. Věděla, že při horečce bude mít velkou žízeň, a mimoto potřebuje trochu posilnit. Jednou volnou rukou šmátrala v batohu po láhvi s vodou a s velkým úsilím připravila ještě trochu entí polívky. Přiložila Mairó láhev k ústům, ale nedokázala do ní nápoj vpravit - nemocná nebyla schopna pít. Mín marně zatoužila po lžičce - tou by se snad dalo pracovat lépe. Pak jí něco napadlo. Vyhledala čistý kousek látky, namočila ho a po kapkách ždímala malé do pusy. Marně - Mairó nespolkla nic. Nakonec to Mín vzdala a alespoň jí trochu svlažila rty.

To už byl Laito zpátky - Mín tušila předem, koho přinese. Roiró byl zřízený podobně jako jeho sestra, ale starší a houževnatější. Po chvili ošetřování otevřel oči a když nad sebou spatřil Laitovu tvář, usmál se tak krásně, že to bylo dostatečnou odměnou za všechnu dnešní námahu. Laito úsměv opětoval, dal mu pít, ale hned potom začal tichounce pískat. Chlapcovy oči se opět zavřely.



"Vstávej, Myšáčku! Musíme jít!"

Mín se s trhnutím probrala a zvedla se. Vrátili klíče na místo a bez překážek vyšli na nádvoří. Aby nemuseli pacienty vláčet přes zeď, půjčili si klíče od brány; Laito pak s nimi ještě zaskočil zpátky. Jakmile se vrátil, vzali do náruče každý jedno z dětí a pustili se na namáhavou zpáteční cestu.

Byla zoufale pomalá. Okruh kolem hradu, který předtím oběhli za necelou hodinu, se nyní zdál nekonečný. Mín včera přes den spala, ale nyní už byla hodně unavená a putování s tak velkým břemenem ji rychle vysilovalo, zvlášť když neviděla na cestu a často klopýtala nebo i padala. Navíc si nepříjemně uvědomovala, jak čas utíká, a zmocňoval se jí neklid. Co když se nepodaří dojít do bezpečí? Co když je dopadnou? Nejenomže se sami dostanou do zajetí, navíc to přinejmenším jedno z dětí jistě zaplatí životem. Snažila se přinutit ztěžklé nohy k co nejrychlejší chůzi, ale platila za to jen dalšími pády.

"Myško moje zlatá, nevysiluj se tolik! Už půjdeme jen kousek, jen k prvnímu nouzovému úkrytu, tam si odpočineš. Ničeho se neboj - na hradě budou všichni spát do rána."

Jen vděčně přikývla. Mluvit už nedokázala.

V nejbližším houští Laito skutečně upravil pelíšek pro ni i pro hocha, přikryl je oba jejím pláštěm a sám s dívenkou na rukou odběhl do tmy. Do hodiny se vrátil, odnesl druhého pacienta, a konečně přišel i pro ni. Několikrát mu zdřímla v náručí, ale i tak poznala, že neběží nejkratší cestou. Mátl stopu, jak se dalo, dvakrát se vrátil ve vlastních stopách zpět, potom běžel několik kilometrů potokem, to všechno nepochybně už potřetí. Věděla také, že běží mnohem rychleji než obyčejně na tak dlouhé vzdálenosti. Odhodlání dětem pomoci ho opět drželo na nohou daleko za hranice možností.



Konečně znovu odbočil a pustil se přímou čarou k Mohylovým vrchům. Právě když se začínalo rozednívat, byli už všichni na nejbližším hřebeni, na místě, kde poprvé spal po útěku ze zajetí. Tam ji beze slova složil na zem, hodil sebou vedle ní a delší chvíli nemluvil.

"Tady už jsme v poměrném bezpečí," ozval se konečně. "Ale zdržovat se tu nemůžeme. Mimoto ti dva potřebují co nejrychleji klid a řádnou péči." Pak vstal, zvedl ruce k obloze a začal pískat.

Netrvalo dlouho a odpovědělo mu množství ptačích hlásků všude kolem. Drobní opeřenci se začali hemžit kolem něj. Mín viděla v stříbrném ranním šeru jejich temné třepotavé skvrnky. Bylo jich stále víc a víc a společná píseň sílila v souzvuku nezvyklém pro lidské uši, ale svěžím a příjemném. Mín cítila, jak v ní srdce okřívá - vracela se jí síla i naděje. Pak, v jediném okamžiku, celé hejno odlétlo.



Laito se posadil do mokré trávy a Mairó si položil na klín. Byla důkladně zabalená do pláště a přes něj do entí pláštěnky, ale přesto se stále třásla. Laito jí dýchl na čelo a přitiskl ji k sobě. Mín beze slova přiklekla k Roiróvi. I jeho čelo pálilo jako oheň. Přitáhla si ho na kolena a také se pokoušela ho zahřát. Sama se teď bez pláště třásla zimou.

"Neboj, Myšáčku, nebudeme tu dlouho. Najez se zatím trochu - a napij se vína, ať mi tu neprostydneš a neonemocníš ještě ty. Budou tě potřebovat."

Přijala jeho radu a víno jí samozřejmě okamžitě přineslo úlevu. Dala napít i Roiróvi - ten spolkl ve spánku doušek vína bez potíží. Teď se Laito začal snažit vpravit trošku i do Mairó, podobně jako předtím ona, ale stejně neúspěšně. Světla přibývalo - nebe se začalo barvit východem.

Laito se zvedl i s dívenkou v náručí a dlouho hleděl směrem k Hůrce. Pak se obrátil na druhou stranu.

"Podívej!" zvolal tiše.

Mín vstala a pohlédla tam, kam on.

Za jejich zády vycházelo slunce, avšak přímo před nimi, ve veliké dálce na nižších západních svazích, planuly dvě hvězdy, dvě hvězdy spadlé na zem, stříbrná a zlatá, jiskřily a tančily a létaly zářivými oblouky z vrcholu na vrchol. Blížily se k nim.

"Je to dobré, Myšáčku. Dostaneme se do bezpečí včas."

Mín se mimoděk ohlédla k Hůrce a nepotřebovala elfí oči, aby spatřila černé hemžení kolem hradu. Zmizení dětí bylo už zřejmě zpozorováno.

Tu se jí však za zády ozval hlaholivý pozdrav a Iarwain se Zlatěnkou už byli tu, každý bez řečí zvedl jedno z dětí a rozlétli se pryč, až se vmžiku znovu změnili ve dvě hvězdy na hřebenech.

Laito si neodpustil zamávání směrem k Hůrce, pak k sobě přitáhl Mín a pomaleji než jejich hostitelé, přece však úžasnou rychlostí se pustil k západu.



Mín se probudila až pozdě odpoledne na lůžku v Iarwainově domě, úplně odpočatá. Trochu se umyla a napila, na jídlo ani nepomyslela a vydala se hledat ostatní. Nalezla oba pacienty, jednoho v péči Laita, druhého v péči Zlatěnky. Iarwain nebyl doma - řekli jí, že se vypravil střežit svůj dům před případnými nevítanými návštěvníky. Zlatěnka si zřejmě nedělala vůbec starosti s tím, že by sem snad někdo z pronásledovatelů mohl dorazit. Stačil jediný pohled z okna, aby Mín pochopila proč. Na východní straně domu, kde dříve býval jen hladký travnatý svah, se nyní černal neprostupný les.

Roiró už měl zřejmě nejhorší za sebou. Všechny rány měl vyčištěné a obvázané, namíchali mu něco proti horečce a pro utišení bolesti, vypil hodně entí polívky a většinu dne prospal, i když sebou občas neklidně házel a mluvil ze spaní. Mairó se však dosud přes všechno Zlatěnčino úsilí ani neprobrala z bezvědomí, ani nepolkla jediný doušek. Začínala dýchat velmi slabě a trhaně, tak jako Laito oné hrozné noci. Zlatěnka se od ní nehnula téměř na krok, ale netěšila se marnou nadějí.

"Už brzy odejde tam, kde už jí nikdy nikdo neublíží," řekla tiše a melodicky, hlasem plným nevýslovného smutku i zvláštní radosti; a těch pár slov bylo samo o sobě žalozpěvem a jednou z nejkrásnějších písní, jaké kdy Mín v životě slyšela.

Tiše se přiblížila a poklekla u lůžka své malé kamarádky. Dívat se na ni nevydržela, ale položila si hlavu tak, aby cítila její vlasy na čele. Měla pocit, že jí žalem pukne srdce, ale plakat nedokázala - snad ze strachu, že ji bude rušit.

Tak jsme přišli pozdě, letělo jí hlavou znovu a znovu. Všechno jsme dělali na rozkaz, jak jsme nejlépe dovedli, a přece jsme přišli pozdě. Jak je to možné? Dopustili jsme se přese všechno nevědomky nějaké chyby? Neměli jsme ty děti nikdy vracet domů... měla jsem Laita přemluvit, aby se rozhodl jinak? Ale jak jsem mohla, když je o tolik moudřejší než já - copak mu můžu začít diktovat, co má dělat? Nebo to snad takhle mělo být - měla se Mairó aspoň v posledních chvílích svého života octnout v dobrých rukou? Ale copak vůbec může být správné, že umře? A co všechno to utrpení, které ty děti prodělaly, a beztak jen kvůli nám, zatímco my jsme si spokojeně žili mezi hobity a neměli o tom ani tušení! Měli jsme se víc zajímat... neměli jsme vůbec přijmout jejich nabídku vysvobození? Anebo má lidské utrpení z hlediska věčnosti tak malou váhu?

"Ne," ozvalo se v její duši. "A je rád, když mu přiznáš, že trpět nechceš - když ho požádáš, aby tě toho ušetřil. Což myslíš, že jsme byli posláni na svět, abychom trpěli? Život je dar, Myšáčku. Je krásný."

Dnes tu myšlenku Laito nevyslovil nahlas, avšak jejich duše se přesto dotkly - Mín věděla, že její průvodce prožívá něco podobného, možná horšího - on to byl, kdo udělal ono osudné rozhodnutí. A přece se nenechává zlomit, přece důvěřuje. Možná by teď sám na sebe ani neplivl, ale i tak poradí sám sobě to, co kdysi Tuilindovi: "Není přece jen lepší pokusit se vyprosit život, než se užírat?"

"Ano," zašeptala si Mín sama pro sebe. "Ano, máš pravdu. Udělám to."

Teď už se slzám neubránila, ale také se o to nepokoušela. Roiró i Zlatěnka pro ni přestali existovat. Teď tu byla jen ona, spojena nad lůžkem maličké ohnivým poutem lásky se svým druhem, jen oni dva a ten, který vždycky naslouchá. A rychle také zjistila, že nejenom naslouchá. Její bolest se zostřila a prohloubila a ona pochopila, že se s jejich srdci spojilo ještě třetí, neskonale větší a plné nesrovnatelně silnější lásky - tak prudký žal by se za normálních okolností vůbec nedal snést, ale nyní jí pomáhal, neboť utišil všechny její otázky. V soucitu tak nesmírném ztratily svou důležitost; už bylo zbytečné se jimi trápit.

Když zvedla hlavu, místnost se už plnila měkkým večerním světlem. Znovu pohlédla na zuboženou tvářičku své malé chráněnky a trhla sebou, neboť dívenčiny oči byly otevřené a dívaly se na ni.

"Pít," zašeptala Mairó s námahou.

Mín jí rychle podepřela hlavu a přiložila jí pohárek ke rtům a měla přitom pocit, že krásnější okamžik snad ještě nikdy neprožila.

kapitola 32.

Ještě několik hodin se Mín točila kolem Mairó. Ne že by toho bylo tolik potřeba - maličká dostala lék proti horečce a dávku entí polívky a téměř ihned potom tvrdě usnula - Mín se však přesto nemohla odtrhnout. Přijala jídlo, které jí Zlatěnka nabídla, ale po celou dobu, co jedla, a ještě dlouho potom se na dívenku dívala, naslouchala jejímu dechu, nyní o tolik hlubšímu a klidnějšímu, a znovu a znovu se vracela domů, s překotnými díky i novými prosbami.

Pak se jí však zmocnil neurčitý neklid. Nevěděla proč, ale začala mít pocit, že by vlastně měla být někde jinde; ať se mu bránila sebevíc, nemohla ho ze sebe setřást. Kdyby byla Laitem, řekla by asi, že ji někdo volá.

"Jen běž," ozvala se náhle Zlatěnka. "Potřebuje tě. Vytrpěl si svoje."

Teprve teď si Mín uvědomila, že Laito už nějakou dobu není s nimi v místnosti - vůbec nepostřehla, kdy odešel.

Zašla do ložnice, ale nebyl tam. Pak si všimla, že chybí i jeho batoh, a to ji už polekalo. Nebylo mu podobné, že by ho zde odložil někam jinam než na obvyklé místo - a pokud odešel s batohem, není jen tak na toulkách, aby si odpočinul. Vydal se na dlouhou cestu - nebo do nějaké nouze. A kolem Hůrky se to teď rojí, jako když píchneš do vosího hnízda!

Celá rozrušená se rozběhla ke dveřím domu a vyhlédla do tmy. A vydechla úlevou. Byl ještě docela blízko, jen pár kroků od ní - zahlédla ho zřetelně v pruhu světla, který padal ven oknem.

"Laito!!!"

Poněkud neochotně, jak se jí zdálo, se zastavil a ohlédl. Skočila k němu a chytila ho za ruce. Cítila, jak se chvějí.

"Laito! Kam jdeš?"

Kratičce, zachmuřeně se zasmál.

"Jdu se pomstít."

"Ty? Jak můžeš..."

"Můžu se docela dobře pomstít i bez násilí. A zapojit do toho spoustu lásky. Nezdržuj mě, Myšáčku, mám málo času."

Byl strašný v hněvu. Oči mu hořely chladným světlem. Jak Mín tiskla jeho ruce, vnímala pod tenoučkou slupkou jeho kůže obrovské napětí - bouři, která už už propukne v ohňostroji blesků a ohlušujícím hromobití, dravou rozvodněnou řeku, která smete všechno, co jí stojí v cestě.

Cítila, jak tuhne hrůzou, jak se nedokáže pohnout, jak nedokáže promluvit. A přece se jí v tu chvíli vybavila jedna vzpomínka, jasná a tvrdá, a ona věděla, že promluvit musí.

"Laito..." vypravila ze sebe s námahou. "Laito, prosím tě, nezlob se, ale já se tě na jednu věc musím zeptat. Na jednu jedinou."

Bylo na něm znát, jak se s vědomým úsilím zarazil a maličko uvolnil. Pokoušel se jí otevřít své srdce.

"Ano?" tázal se dosud poněkud úsečně.

"Laito... já vím, že bych ti měla věřit i tak, ale moc tě prosím, stejně mi to řekni... ty jsi to určitě svěřil, viď? Víš jistě, že tam máš jít?"

"Ach!"

Nečekala tak dramatický účinek svých slov. Laito se složil na zem, kde byl, jak by prasklo nějaké péro, které ho udržovalo v chodu. Viditelně se třásl a v očích měl slzy.

"Holčičko... moje milovaná holčičko... moje kamarádko," šeptal. "Kolik tě to asi stálo, postavit se mi dnes do cesty... ale dokázala jsi to... opravdu jsi to dokázala... zachránilas mě včas!" Přitáhl si její ruku. "Pojď, polož mi prsty na čelo... upokoj mě... prosím!"

"Ale... ale já nemám žádnou takovou moc, víš?"

"Nepodceňuj něhu a oddanost svého srdce - to je obrovská síla."

Neříkala už nic, sedla si vedle něj, objala ho a položila mu ruku na čelo, jak si přál. Plakal jí v náručí, z hloubi srdce a dlouho, a slzy odplavily napětí z jeho údů i to strašné světlo z jeho očí a umyly jeho tvář, až byla zase laskavá a pokojná jako dřív.

"Jsi už moc unavená?" zeptal se konečně.

"Ne... to víš, že ne. Jen je mi už trochu zima."

Okamžitě ji objal a stiskl jí zkřehlé ruce v dlaních.

"Vidíš... jak jsem mohl zapomenout! Pojď honem dovnitř!"

Zavedl ji do domu, posadil ji na lůžko a zabalil ji do všeho, co našel.

"Už je to lepší? A unavená opravdu nejsi?"

Zavrtěla hlavou. Chtěla být s ním, dokud ji bude potřebovat.

"Zůstaň tedy se mnou vzhůru ještě chvíli, chceš-li. Musím si vyprosit odpuštění... i radu, co dál. Moje srdce ještě není klidné, víš... hněv se jen proměnil v bolest, která je ještě silnější."

Kývla a v duchu se k němu připojila, jako už tolikrát.

Po nějaké době se začal tiše smát.

"Už je to dobré, Myšáčku. Choval jsem se jako blázen - jako bys mi ty sama večer nepřipomněla, že jeho láska tu mou dávno předchází. Ale myslím, že ještě dostanu tu milost zůstat v jeho službách, dokonce i podniknout to, k čemu jsem se chystal, i když ne hned, samozřejmě! Teď mi nezbyde než se pár dní pocvičit v důvěře a trpělivosti. Díky, Myšáčku, udělala jsi pro mě moc - teď už si lehni a spi."

kapitola 33.

Po několik příštích dní věnovali většinu času péči o nemocné. Dětem se vracely síly před očima - když dali Laito se Zlatěnkou své schopnosti dohromady, dokázali o ně pečovat velmi účinně, a svou roli jistě sehrálo i to, že oba pacienti věděli, že jsou v dobrých rukou, a měli radost ze shledání s přáteli. Roiró byl teď většinu času vzhůru a povídal si s nimi. Potvrdil jim, že všechno skutečně začalo jejich útěkem - Laito ho příliš dobře odnaučil lhát rodičům, takže na přímou otázku dal čestnou odpověď. To se stalo asi týden po jejich útěku. Tehdy bylo dětem řečeno, že když osvobodily otroky, zaujmou jejich místa, a od té doby s nimi bylo nakládáno tím nejhorším způsobem. Roiró ani teď neřekl o svém otci nic, co by nemohl vyslovit s plnou úctou; Laito však už věděl dost ode dne, kdy hoch mluvil ze spaní - o tom, jak ukrutný hradní pán chodil své děti týrat osobně, natolik, že je rychle dostal na pokraj smrti. Svou ženu strašlivě zbil jen za to, že se za ně přimlouvala.

Onoho prvního dne to v Laitovi vzbudilo hněv, který se jen stěží dal zarazit. Nyní nesl tu bolest pokojně a s úsměvem, ale Mín věděla, že není o nic méně silná. Ať už v sobě měla špetku elfí vnímavosti nebo ne, k Laitově duši měla teď velmi blízko a nemohla nevědět, jak trpí, jak pod tím přívětivým povrchem každý rozhovor s dětmi obnoví starou ránu. Prosila za něj téměř ustavičně, kudy chodila, a ze všech sil se snažila nalézt vhodná slova, kterými by mu připomněla soucit, který je obklopuje. Většinou mlčela, protože ji nic odpovídajícího nenapadalo nebo se styděla, ale Laito reagoval naštěstí velmi citlivě na každý pokus, náznak, někdy i jen myšlenku. A radost ze shledání zdaleka necítily jen haradské děti - vydatně pomáhala jim všem.

Jen Roiró byl první den stále ještě trochu neklidný. Laito to rychle postřehl a třebaže si byl celkem jist, co je příčinou, položil mu několik obratných otázek, aby to slyšel přímo od něj.

"Mrzí mě, že jsem nemohl dokončit zkoušku, kterou jsi mi uložil, pane," přiznal hoch nakonec. "Teď už si nikdy nebudeš jist... Ledaže bych ještě..."

"Kdybys tam zahynul, jistě by to prokázalo mnohé," usmál se Laito. "Ale už by to nemělo moc velký smysl. Kdo jsem já, abych určoval, jak přesně má zkouška proběhnout? Když ti nakonec byla uložena v jiné podobě, než jak jsem původně čekal, proč to společně pokorně nepřijmout? Podle mého soudu jsi dokázal víc než dost. Tak jako tak však nás teď osud spojil dohromady. Stejný bič pil mou i tvou krev - jsem ti bratrem, i kdybych nechtěl."

Mín viděla, jak se Roiró rozzářil - tohle slovo pro něj znamenalo mnoho. Po chvíli se však obrátil ještě na ni:

"Ty mi povíš také něco takového, tári eldaron?"

Prudce se k němu otočila.

"Neříkej to slovo! On se mnou žertuje a sám snad nejlépe ví, nakolik si to smí dovolit. Ty teď už ten příběh znáš, víš, že po Melian a Lúthien mám sotva kapku krve, a to ještě přes někoho, kdo si dobrovolně zvolil smrtelnost. Pro tebe jsem obyčejný bílý člověk, sice z rodu králů, ale z rodu, který už vymírá a podlehl ve válce. Pokud mě uznáváš za svou příbuznou takto, prosím!"

Krásně se usmál, uchopil ji za ruku a políbil ji.

"Díky, Mín. I kdybys byla jen bílé děvče z lidu, byla by to pro mě čest."

To bylo pro Mín první známkou toho, že pobyt v jámě otroků Roiróvi svým způsobem i prospěl. Dal mu přístup k lidem, jakého by jinak asi nebyl schopen. Od té doby také konečně přestal říkat Laitovi "pane". Ten krok k důvěrnosti pro něj nebyl lehký, bral však jeho slovo s vážností, jakou si zasloužilo.



Tak míjel den za dnem a Mín si dobře uvědomovala, že každý z nich je pro Laita napomenutím, které si dovede míchat se svou radostí ze života, ale to ještě neznamená, že je necítí. Co horšího, čekal od ní, že s ním bude sdílet chvíle vzpomínání, tak jako on kdysi s ní.

"Chystal jsem se zbytečně riskovat a nevyprosil jsem si rozkaz, Myšáčku," vyznával s velikou lítostí. "A nejen to. Zapomněl jsem na jeho lásku, jeho věrnost - chtěl jsem vzít spravedlnost do svých rukou - skoro jsem mu vyčítal, že se stalo to, co se stalo. Strašně jsem mu ublížil, Myšáčku - kdybych měl být po zásluze potrestán, všechno by bylo málo. A on mi místo toho ještě nabídl pomocnou ruku v pravou chvíli - v tobě."

Konečně v něm však jednoho rána postřehla změnu. Ještě jí ráno zopakoval svou lekci, a rozhodně by nemohla říci, že s menší opravdovostí než jindy, ale jeho lítost tentokrát vyústila do mnohem citelnější radosti. Oči mu jen hrály a celou jeho bytostí perlilo jiskřivé veselí - měla pocit, že přeskakuje i na ni, sotva se přiblíží, a když se ho dotkla, začalo to být k nevydržení.

"Jestli jsi přijal rozkaz, proč mi to neřekneš!" vyčetla mu konečně.

Místo odpovědi ji popadl do náruče a vlepil jí pořádnou pusu.

"Pojď!" zvolal. "Musím ven."

Vstali toho dne krátce před polednem - už se pomalu pokoušeli přejít na denní způsob života, ale dosud v tom moc nepokročili - a do večera prožili pár báječných hodin. Delší chvíli bláznili po lesích, pak ji však Laito donesl až domů a trval na tom, že připraví tentokrát pro všechny jídlo sám. Mín samozřejmě věděla, že tím se z oběda stane pohádkový zážitek, a nijak se nezklamala. Odpoledne vzali haradské děti ven a Laito přicházel s jedním nápadem, jak jim udělat radost, za druhým. Toho dne by se byl pro ně rozkrájel. Všechno to bylo naprosto skvělé, až na dvě věci: Laito jí odmítal říct, co se vlastně chystá udělat, a nechtěl jí ani prozradit, zda ji vezme s sebou. Teprve když se slunce začalo sklánět k západu a dali malé kamarády spát, řekl jí rozmarně:

"Tak co, Myšáčku, máš chuť místo nočního odpočinku na hromadu těžké a špinavé práce?"

"Samozřejmě!" vyhrkla bez dechu.

Smál se.

"No tak tedy pojď se mnou, když to musí být. Ovšem, mohl bych tě tady nechat Zlatěnce trochu vyplít zahrádku nebo něco podobného, ale mě čeká horší dřina a budu docela rád, když někdo udělá kus za mě."

"Ale co jdeš vlastně dělat?"

"To ti raději neprozradím - mohla by sis to ještě rozmyslet."

"Ale... nebudu riskovat zbytečně? Smíš mě vzít s sebou?"

Poprvé za celý den na ni pohlédl vážně.

"Chybovat v téhle věci bych si teď opravdu nedovolil, Myšáčku."

Běžel naplno a slabou hodinku po setmění měl Hůrku nadohled. Z posledního hřebene bedlivě prohlédl celé okolí, než se pustil dál. Pak rychle, ale velmi opatrně, kradmo a lehce jako stín, proběhl poslední úsek. Znovu se octli u odbočky z aleje.

"Dnes, Myšáčku, tě tady nenechám," řekl jí.

"Ty jsi tak hodný!"

"Nu, možná jen opatrný - už si nejsem jist, zda si mohu dovolit tě někde chvilku nechat bez dozoru. A ještě jsem neskončil. Budeš mi za to muset slíbit, že si ucpeš uši a nebudeš ani trochu poslouchat, jak zpívám."

Nedokázala zadržet zklamaný vzdech.

"Nedá se nic dělat, Myšáčku. Dnes musím použít něčeho silnějšího než dřív - pokud tam bude někdo hodně zesláblý, možná ho uspím nadobro... ano, riskuju hodně, ale ne bez rozkazu, díky tobě. Ty jsi však dítě - neměl bych jistotu, že bych tě vůbec dokázal probudit, a každopádně bys mi tu nebyla nic platná, protože bys usnula přinejmenším na několik dní. Pokud budeš ve velkém pokušení neposlechnout, mysli na to, že už se nikdy nechceš nerozumně vydávat do nebezpečí."

"Nedělej si starosti - chci ti pomoct, ne ti být na obtíž."

"Já vím, Myšáčku. Ale vím také, že to nebude pro tebe snadné."

"Stačí říct, kdy chceš začít!"

"Teď."

Přitáhl ji zády k sobě, aby mu neviděla do tváře, a přiklopil své dlaně přes její ruce, když si ucpala uši. Přesto by byla nemohla říci, že jeho píseň vůbec nevnímala. Po celém těle jí naskočila husí kůže, po zádech jí běhal mráz. Cítila velice dobře, že se kolem děje něco ne snad zlého, ale hodně zvláštního, silného a nebezpečného. Podruhé v životě dostala z Laita strach... ale tentokrát jinak než dřív, a právem.

Po nějaké době ji vzal do náručí.

"Pojď. Ale ještě jsem neskončil. Nedívej se na mě, neposlouchej mě. Teď už to závisí jen na tobě."

Byla pevně rozhodnuta dát na jeho radu, ale skutečně to nyní už nebylo tak snadné. Když už ji nechránily i jeho dlaně, jeho píseň k ní slabounce pronikala, nezachytitelná, hrozivá, a přece nádherná - právě svou nezachytitelností dráždila a přitahovala. Mín by byla už už podlehla pokušení - náhle si však znovu vzpomněla, že má už svou vlastní cestu mimo svět. Chvíli jí proti té jeho připadala k pláči navyklá a všední, pak však v posledním zoufalém odhodlání lásky přitiskla ruce na uši ze všech sil a vykročila po ní... a nebylo to nakonec tak špatné, vůbec ne.

"Díky, Myšáčku. Jsi skvělá, naprosto skvělá... vynahradím ti to, jak jen budu moci, uvidíš! "

Přece jen tedy usnula... Budil ji s velikou láskou.

Přelezli hradby a octli se na nádvoří. Vypadalo to tam hodně podivně a vlastně děsivě, jako po boji. Všude se válela pokroucená těla v nejrůznějších polohách, všechno vojáci v plné zbroji. Nic jim však nescházelo - jen velmi tvrdě spali. Snad měli na hradě stálou pohotovost už od zmizení obou dětí, snad první tóny Laitovy písně vyvolaly po předchozích zkušenostech poplach, který však nebyl nic platný: každý podlehl tam, kde právě stál či běžel, uprostřed úkolu, který se chystal splnit.

Laito se tiše zasmál a rýpl nejbližšího z vojáků mezi lopatky. Pak ho popleskal po tváři. Spáč se ani nepohnul. Pak se však Laito sklonil a dlouho pozorně sledoval jeho dech. Konečně se spokojeně narovnal.

"Dobré je to, Myšáčku," řekl nahlas. "Moc dobré. Teď už půjdu jen chvilku zazpívat dovnitř hradu - tam ti mohu zase pomáhat."

Ani uvnitř hradu se nic nehýbalo, ale přesto ho Laito pro jistotu ještě jednou naplnil svou písní, aby prohloubil spánek těch, kteří ho prve slyšeli jen přes tlustou zeď. Pak spolu vyšli po schodech a on otevřel jedny dveře.

Octli se v přepychově zařízené komnatě. První, čeho si Mín všimla, sotva překročili práh, byla vůně těžkého parfému, kterou byl vzduch doslova přesycen. Pod nohama cítila kožešiny, na stěně, které se ve tmě přidržovala jednou rukou, nahmatala gobelín. Laito proklouzl k oknu a rozrazil okenice. Mín začala matně rozeznávat nejrůznější drahocennosti, rozvěšené po zdech i rozestavené po truhlách - byla tentokrát jasná noc. Na lůžku pod oknem ležel vedle své ženy hradní pán.

Jeho tvář Mín překvapila. Po tom, co o něm slyšela, čekala někoho odporného na pohled, téměř netvora. Člověk, na kterého teď hleděla, však byl docela obyčejný - vlastně poměrně pohledný. Dost se podobal Roiróvi - Mín mimoděk blesklo hlavou, že by se možná dokázal také tak hezky usmát. Pak zabloudila očima na stěnu nad lůžkem a spatřila, že tam visí hned tři biče, jeden ošklivější než druhý.

Laito stál nehybně vedle ní a dlouhou dobu se na něj také jen díval.

"Choval se jako skřet," řekl konečně pomalu. "A k vlastní krvi. Zasloužil by spráskat jako skřet... ale má smůlu, nemůžu to pro něj udělat. Udělám pro něj tedy aspoň to, co je v mých silách - dám mu čas na přemýšlení. Už to nutně potřebuje. Ty vezmeš klíče, Myšáčku - má je na opasku támhleté kazajky."

Přistoupil k lůžku, přehodil si bezvládné tělo přes rameno, Mín odepjala obrovitý svazek klíčů a vydali se po schodech zase dolů. Sešli do horního sklepení, kde byly pelechy otroků, pak po dalších schodech do hradního žaláře. Konečně Laito otevřel další malou železnou branku, rozsvítil pro Mín svou láhev a začal sestupovat po příkrém, vlhkém schodišti do nejspodnějšího sklepení. Nalezli tam další dvířka s několika těžkými zámky.

"Tady to bude dobré," zabručel Laito s chmurným uspokojením. "Tady bude mít absolutní klid."

Odemkl a vešli. Octli se v jediné kobce, holé, lezavě studené a bez oken. V okovech na stěně viselo zhroucené tělo v pytli otroků, pokryté zaschlou krví.

Laito okamžitě nepříliš šetrně složil svůj náklad a poklekl vedle něj.

"Ještě žije," oznámil jí s patrnou úlevou a rychle hledal správný klíč. "Prostři mi, prosím tě, jeden plášť na podlahu, ať ho mám na co položit."

Několik minut se věnovali tomuto vězni, udělali všechno pro to, aby ho trochu zahřáli, dokonce se jim podařilo do něj vpravit něco entí polívky.

"Tak, Myšáčku," prohlásil Laito konečně, "teď jim už jen vyměníme místa. Ale takhle by to nešlo - musím si dát dobrý pozor, abych ho nezabil. Buď tak hodná a skoč mi nahoru pro pytel čisté slámy... ale nenamáhej se příliš, kdyby ti byl těžký, prostě ho skopni ze schodů."

Než se Mín vrátila, měli už vězňové vyměněné oblečení. Nastlali hradnímu pánovi ke zdi přinesenou slámu a zamkli ho do okovů. Zachráněného přenesli do jednoho z lepších pokojů v prvním patře, momentálně prázdného. Řádně ho umyli, ošetřili a uložili na měkké lůžko.

"A teď ti nastane hlavní práce, Myšáčku," sdělil jí Laito. "Už jsi hodně unavená?"

"Ale kdepak - pomůžu ti."

"To je dobře. Tak pojďme nejprve zpátky k paní domu. Budeme potřebovat nějaké ženské oblečení."

Postupně nanosili několik náručí šatstva za dveře noclehárny otrokyň. Pak vešli dovnitř. Jak Mín zjistila už při minulé návštěvě, čistota se tu o hodně zlepšila. Laito však z vrozené pořádkumilovnosti ještě trochu poklidil a přidal dostatek čerstvé slámy. Pak pozodmykal okovy a nechal ji o samotě, aby umyla a převlékla všechny zajaté.

Ta práce byla opravdu všechno, jen ne lehká a příjemná. Zachráněných bylo ke třicítce - než skončila, venku už svítalo. Navíc se jí začal zmocňovat strach. Sotva Laito vytáhl paty, vrátily se jí všechny vzpomínky na toto místo. Co když se něco nepovede? Co když je tu někdo chytí? Laito jí však nosil za dveře vodu, brzy dokonce ohřátou z hradní lázně, a celou cestu si vesele, bezstarostně pískal - to ji vždycky uklidnilo a povzbudilo. Vždy asi po dvou hodinách práce ji také zavolal ven; a když si odmítala jít odpočinout, dokud nebudou všechny potřebné v pořádku, alespoň ji pokaždé nechal alespoň chvilku oddechnout ve svém náručí a dal jí něco na posilněnou.

Ke konci se už přesto sotva vlekla a když bylo konečně všechno hotovo, měla pocit, že se už nikdy nebude moci ani hnout.

"Kamarádko," šeptal jí Laito s velkou vroucností, "ty moje malá, statečná kamarádko, co bych si bez tebe počal! Pojď, teď zavedu do lázně tebe, ať ze sebe dostaneš všechno tu špínu a můžeš si konečně odpočinout."

"To není tak důležité - jen se postarej o ně!"

"Hned, hned. Vždyť spí a o ničem nevědí. Ještě to bude chvilku trvat, než tu budu se všemi hotov."

Na rukou ji odnesl po schodech nahoru, kde už pro ni všechno připravil, nechal ji vykoupat a uložil do nejlepší komnaty vedle hradní paní.

"Té se neboj," řekl jí. "Několik dní bude spát a tak jako tak je to stejná otrokyně jako ty nebo kdokoli z těch dole, i když nosí jiné jméno."

Postel byla po hradním pánovi čistě převlečená, dvě další okna otevřená, aby se vyčistil vzduch, dokonce i biče ze stěny kamsi zmizely. Laito myslel na všechno. Přesto se Mín necítila zrovna volně, když si představila, že bude spát na takovém místě, uprostřed nepřátelského ležení.

"Jen si nedělej starosti, Myšáčku," chlácholil ji Laito. "Celý den budu mezi prací držet na věži stráž. Kdyby se někdo blížil, uspím ho hned v bráně."

Už cítila, jak na ni Melwenin prstýnek začíná působit.

"Ty nejsi vůbec unavený?" zeptala se ještě ospale.

"Já, unavený?" zasmál se. "Já se cítím naprosto skvěle! Konečně teď odpočívám po všech těch dnech čekání!"

Snad to byla jen únava po práci, snad na ni padlo něco z kouzla, pod kterým ležel celý hrad - každopádně spala tvrdě celý den a celou noc až do příštího rána. Když se probudila a vybavila si, kde to vlastně je, zmocnila se jí znovu veliká tíseň. Dost dlouho váhala, zda vyskočit a jít Laita hledat nebo zůstat schoulená ve falešném bezpečí pod peřinou. Pak naštěstí přišel tiše za ní, už také vykoupaný a převlečený a očividně v nejlepší náladě.

"Máme po práci, Myšáčku. Hrad je náš! Přeješ si posnídat z toho nejlepšího z kořisti po našich nepřátelích?"

Nemusela se namáhat vstávat - tác se snídaní měl samozřejmě už za dveřmi.

"Co jsi tu tedy vlastně udělal?" ptala se.

"Nebylo toho zrovna málo," odvětil spokojeně. "Všechny otrokyně a pár nejhorších pacientů spí v pěkných ložnicích pro dozorce a důstojníky, zbývající otroci v noclehárně pro obyčejné vojáky, všichni řádně ošetření. Celá posádka je v noclehárnách pro otroky nu, a pro dozorce a důstojníky nevybylo místo jinde než dole v žaláři. Nemají tam žádné světlo, ale je to tam alespoň lépe větrané než ten dolní sklep. Dal jsem je každého zvlášť, aby měli dost klidu - pokud vím, většinou mají hodně o čem přemýšlet."

Včera v noci pro zaujetí péčí o těžkého pacienta a pak pro nával práce neměla čas o takových věcech uvažovat, ale teď zneklidněla.

"Ty, Laito, prosím tě... ale není tohle přece jenom tak trochu násilí?"

Krátce se zasmál.

"Tohle, Myšáčku? To je skutek milosrdenství, a pěkně namáhavý k tomu. Samozřejmě, mohl bych osvobodit otroky a vyklidit pole, ale nedalo mi to. Pomysli, k čemu ti lidé tady spěli, kdyby je nikdo nezastavil, a věnuj jim prosbu nebo dvě, pokud to dokážeš. Trpět nebudou - vody jim nechám dost a až se probudí, budou už mít nejhorší hlad za sebou. Jakmile odsud odejdeme, je jen otázkou času, kdy je někdo osvobodí. Déle než několik týdnů to trvat nemůže a za tu dobu jim hlad neuškodí, naopak, možná prospěje."

"Ale co když přece nikdo nepřijede?"

Zasmál se znovu, tentokrát mnohem laskavěji.

"Jsem rád, že takto smýšlíš, po tom všem, co jsi tady prožila. Mohl bych držet z dálky stráž, abys měla jistotu... mohli bychom konečně i zůstat přímo tady, pokud se nebojíš. Svým způsobem bychom to tak měli jednodušší - mohli bychom se lépe starat o zachráněné... a koneckonců i pro ty ostatní bychom mohli ledacos udělat..."

Bylo znát, jak se mu ta myšlenka zalíbila. V duchu už plánoval způsoby, jak pomoci rozličným obyvatelům hradu... a nepochybně ho lákalo i jisté riziko s věcí spojené, nutnost být ustavičně na stráži, představa, že bude samojediný držet nepřátelskou pevnost v obsazeném kraji...

Mohla Mín něco namítat, když k tomu dospěl vlastně na její podnět?

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )