Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Několik dní měli Laito a Mín hrad pro sebe. Počáteční tíseň brzy polevila a Mín se nechala provést po celé pevnosti a všechno si ukázat. Nenašla toho mnoho, co by ji upoutalo - toto nebyl Elrondův dům, ba ani zámek, určený především k bydlení, nýbrž čistě vojenské zařízení, a bývalý pán domu zřejmě nepatřil k těm, kteří by pěstovali vědu či umění nebo snad sbírali knihy. Nalezli však řadu drahocenností, mnohé z nich velice zajímavé, nepodobné těm, na které si Mín vzpomínala z dětství, i kožešin, nad kterými jí Laito mohl vyprávět o zvířatech jižních krajů. V kuchyni provedli důkladný průzkum zásob, se kterými Laito nakládal bez ostychu jako s vlastními; Mín se chtě nechtě zaradovala, když objevili slušnou zásobu onoho hnědého prášku, ze kterého se dalo zhotovovat tak výborné cukroví. Využili času k přípravě nových zásob na cestu.

Laito se také pustil do výroby oblečení pro zachráněné. Zatím měli bývalí otroci na sobě stejnokroje prostých vojáků a otrokyně šatstvo hradní paní - na případný útěk a skrývání jim však chtěl nabídnout něco vhodnějšího. Protože nechtěl opustit pevnost na poměrně dlouhou dobu, nutnou k opatření potřebné zásoby mechu a lišejníku na entí oblečení, rozhodl se Laito využít zbylých uniforem, které stačilo jen trochu upravit a obarvit. Práce mu šla od ruky jedna radost a Mín se snažila pomáhat, jak dovedla. Mimoto se ovšem starali o ty, kdo potřebovali ošetřování - nyní však už nepospíchali a nenamáhali se přespříliš. Laito si dopřával dostatek odpočinku, kdy se toulal očima po krajině, ale jen čas od času se na chvilku soustředil na pozorování příjezdové cesty. Začal si také hrát s prstýnkem, který mu Mín darovala. Pořádný elfí nůž krájí dřevo jako máslo a ocel či kámen jako měkké dřevo. Laito se nyní bavil tím, že vypiplával k této dokonalosti miniaturní nožík zpod zeleného kamene. Dokonce si dovolil denně několik hodin spánku - Mín tu dobu vždycky držela stráž na věži. Toho prvního týdne však nikdo nepřijel.

Pak se obyvatelé hradu postupně začali probouzet. Uvězněné už Laito zásobil vším, co považoval za nutné jim poskytnout, v době jejich spánku, a nyní si jich nevšímal. Z bývalých nocleháren pro otroky bylo občas slyšet křik či nadávky, ale časem se to uklidnilo. Ze žalářních kobek, a tedy nepochybně také do nich, neproniklo ani hlásku.

Pokud jde o hradní paní - jmenovala se Ladalla - ukázalo se, že je to tichá, zakřiknutá bytost, zvyklá se bez odporu podřizovat. Uložili jí velmi mírné domácí vězení, ale jinak se jí Laito snažil ve všem vyhovět a jednal s ní velmi něžně a uctivě, což pro ni zcela očividně bylo cosi nového. Přesto pro ni změny na hradě znamenaly těžkou ránu, se kterou se vyrovnávala jen s obtížemi, a několik dní prožila v čiré hrůze navzdory všemu jejich úsilí ji upokojit. Příliš silně si uvědomovala, že je zcela v rukou někoho, kdo je vybaven nadpřirozenými schopnostmi neznámého rozsahu a kdo by měl dobrý důvod se mstít za utrpěné křivdy. Postupem času se poněkud uklidnila, především díky Mín, která jí všemožně dávala najevo přátelství. Ladalla v ní viděla přece jen nejvíc ze všeho dítě, které mnoho vytrpělo, a nad strachem převažovala lítost a touha jí vše alespoň trochu vynahradit laskavostí. Laita se stále bála natolik, že se jí nakonec začal pokud možno vyhýbat, aby ji zbytečně netrápil. Mín nechal v její komnatě, částečně proto, že s ní Ladalla byla schopna komunikovat, částečně jako určitou pojistku proti případným pokusům osvobodit vězněné. Tady se však zřejmě nebylo čeho obávat - Ladalla se nepokusila proti novému pánu hnout ani prstem, ať už čistě proto, že se neodvážila, či proto, že byla v skrytu duše ráda, že unikla manželově tyranii.

S bývalými otroky zašli Mín či Laito promluvit okamžitě, jakmile zjistili, že se probudili. Dobře je tu znali, takže neměli potíže s důvěrou. První dny, kdy byli zachránění ještě celí omámení a zmatení, se omezili hlavně na to, aby jim vysvětlili, že se Laito ujal správy hradu, vojáci jsou zneškodněni a žádné nebezpečí nehrozí. Den dva je nechali odpočívat, případně, pokud už některý sám vstal a chtěl něco dělat, jim přidělili nějakou lehčí práci, hlavně okolo přípravy jídla pro ostatní. Teprve když už byli vzhůru všichni a všichni se dostatečně probrali, shromáždili je na nádvoří, důkladně jim vysvětlili situaci a společně uvažovali, co dál.

To nebylo jednoduché rozhodnout. Laito samozřejmě nemohl držet hrad donekonečna a i kdyby to dokázal, bez obdělávání polí by brzy nastaly potíže se zásobováním. Obnovit své domovy a začít pracovat na polích však hůrečtí také neměli naději, vždyť sem mohl kdykoli přijet někdo z jižněji položených pevností, zjistit, co se stalo, a přivést silnější vojsko, nehledě ani ke dvěma posádkám v Kraji. Zbýval bídný život v úkrytech, podobný životu, jaký vedli hobiti, ovšem pro velké a mnohem hlučnější lidi mnohem obtížnější, navíc vlastně nemožný v blízkém okolí pro nedostatek vhodných útočišť. Jedinou další možností byl útěk a hledání nových sídlišť. Jenže všichni zajatí patřili samozřejmě k těm, kdo tento návrh odmítli, když s ním elfové přišli poprvé, a nebyli jím nijak nadšeni ani teď, když se na vlastní kůži přesvědčili, že byl rozumný. Pokud to dřív znamenalo nebezpečnou cestu s pochybným koncem, nyní to platilo dvojnásob. A mnozí ze zachráněných byli staří, zesláblí, ranění či zmrzačení.

Několik dní se dlouhé hodiny debatovalo, aniž to vedlo k nějakému výsledku. Začaly propukat hádky mezi těmi, kdo byli spíše nakloněni odchodu, a těmi, kteří by spíše rádi zůstali, a ozvalo se dokonce mnoho trpkých slov na adresu Laita, který změnil nelehký, avšak jednoduchý úděl otroků v neřešitelnou situaci. Navíc se našli lidé, kteří velmi toužili pozabíjet bývalé pány, případně si předtím na nich trochu vylít zlost, a když to Laito nechtěl dovolit, začali vyloženě vyhrožovat.

Laito čelil situaci s úsměvem jako vždy, maličko pobavený tím, kolik si smrtelníci dovedou sami přidělat problémů, i když pod tím z něj občas Mín cítila lehkou netrpělivost. Sama však ani zdaleka tak klidná nebyla. Čím déle to dohadování poslouchala, tím víc ji tížilo srdce ze všeho toho křiku a sporů, nehledě k tomu, že se jí začal zmocňovat docela obyčejný strach. Co když se nakonec všichni spojí proti nim a něco jim udělají? Co když se někdo rozhodne pro vzpouru ve snaze své bývalé pány zabít, nebo hůř, osvobodit v naději, že si tím na úkor druhých pomůže?

Nakonec už nevydržela a v půli jedné z debat utekla do své komnaty. Ladalla přihlížela se soucitem, když se Mín vrhla na lůžko a dala se do pláče. Zpočátku se pokoušela na ni promluvit, zjistit, zda by nemohla pomoci, ale když poznala, že o to Mín nestojí, už ji nerušila. Po chvíli se Mín trochu uklidnila a její pláč docela přirozeně a neznatelně přešel v rozhovor s tím, o kom věděla, že vždycky naslouchá. Už byla dlouho zvyklá mu všechno přinášet.

Za nějakou dobu se utišila natolik, že začala cítit, že by se měla vrátit k Laitovi. Snad mu nebude nic platná, snad to bude dokonce nebezpečné, ale je to její kamarád, mají teď na světě vlastně jen jeden druhého. Měla by stát při něm.

Jak se blížila chodbou k otevřené bráně na nádvoří, zarazilo ji, jaké je tam ticho. Místo rozhněvaných, zvýšených hlasů k ní jen občas dolehl zvuk polohlasého rozhovoru, tak slabý, že si ani nemohla být jista, že ho vůbec slyší. Zrychlila krok. Co se tam děje?

Laito ji slyšel přicházet a zachytil ji na prahu. Neřekl ani slovo, jen na ni s vědoucím úsměvem vděčně pohlédl a položil si prst na ústa. Pak ji vzal za paži a vedl ji ven. Na nádvoří, zalitém sluncem, seděly dvě skupiny lidí, obě zabrané v očividně velmi ukázněný a zdvořilý hovor.

"Rozdělili se na odcházející a zůstávající," šeptl jí Laito do ucha. "Pojď, jdem pokračovat v tom, co jsi začala, ať jim to vydrží."



Během příštího dne bylo všechno domluveno a obě skupiny začaly připravovat všechno potřebné k odchodu. V každé z nich se vytvořila malá skupinka vůdců, kteří plánovali a organizovali cestu; další lidé pomáhali s úpravou zbývajícího oblečení, ošetřováním raněných a rozdělováním a úpravou hradních zásob, zbraní a dalšího vybavení. Všechno běželo jako na drátku - Laito neměl jinou práci než držet stráž, zvykat hradní psy na nové pány a občas přispět radou ohledně geografie a možných nebezpečí bližších i vzdálenějších krajin.

Bylo to právě v této době, co obrátil svou pozornost k uvězněným. Mín toho mnoho nevěděla, ale všimla si, že občas na dlouhou dobu někam zmizí.

"Už tam sedí potmě a sami přes dva týdny," vysvětlil jí, když se ho zeptala. "Dost už se namysleli na svou vlastní pomalou smrt, o níž předpokládají, že je čeká. Je čas, aby obrátili pozornost k něčemu jinému. Chodím jim tam zpívat o životních osudech jejich obětí. Nu... aspoň většinou. Občas jim to proložím trochou historie, aby dostali představu, že je možné se k sobě navzájem chovat i jinak, než jsou asi zvyklí."

"A co s nimi chceš vůbec udělat?"

"Nu, samozřejmě je budu muset jednou pustit - půvab celé věci je jen v tom, že to nevědí. Tak se aspoň snažím jim co nejvíc zhodnotit pobyt tady."

"Jak... jak to snášejí?"

"Těžko říct. Jen o jednom vím, že doopravdy trpí - bývalý pán této pevnosti. Zpívám mu často o tom, co provedl vlastním dětem - slyšel jsem hned zkraje, jak si vojáci, uvěznění společně, povídají o tom, že je tohle neštěstí postihlo pravděpodobně pro to, čeho se velitel dopustil. Je to ukrutnost i podle jejich vlastních měřítek a on to v hloubi duše dobře ví. Sám mi otevřel cestu do svého srdce."

O mnoho víc už o tom nemluvili, jen občas Mín položila otázku, jak se zajatci mají, a Laito odpovídal, že asi tak stejně. Často však vzpomínala na jeho slova a věnovala těm dole téměř denně prosbu, někdy i dvě. Když si je představila, jak tam sedí den za dnem, o hladu, sami, v nejistotě, co s nimi bude, v úplné tmě a v tichu, jen občas vystřídaném Laitovým hlasem, který jim líčí utrpení jejich obětí a který, jak sama poznala, dovede události vybavit tak, jako by je člověk prožíval na vlastní kůži... ať byli, jací byli, přece jen se nedovedla ubránit soucitu.



Minuly další čtyři týdny. Na počátku té doby přijel jeden spěšný posel z jihu, ale Laito ho snadno uspal a zařadil mezi ostatní vězně. Jinak šlo všechno hladce. Většina bývalých otroků už byla po dobré stravě v plné síle, ranění se uzdravili, zásoby i vybavení byly připraveny. Někteří z těch, kdo se chystali k hledání nových domovů, dostali do opatrování část entího semínka. Obě skupiny měly v nejbližších dnech odejít. Tu se jednoho dne stalo, že Laito kolem poledního vešel za Mín a Ladallou do komnaty. V náručí držel bezvládné tělo, celé zkrvavené.

"Mám tu jednoho pacienta," řekl tiše. "Chtěl jsem se vás zeptat, zda byste byly ochotné mi pomoci s ošetřováním."

Obě vyskočily a rozběhly se k němu. Člověk v jeho náručí byl zbičovaný tím nejstrašlivějším způsobem. Na zádech neměl vlastně kousek zdravého místa - i zbytek těla, nohy, ruce, dokonce i obličej, byly pokryty krvácejícími ranami. Někde šly až na kost. Mín ho v takto zbědovaném stavu nebyla schopna poznat, ale když spatřila, jak Ladalla zpopelavěla a dušeně vykřikla, neměla už pochybnosti o tom, kdo to je. Bývalý hradní pán.

"Laito..." vykoktala v hrůze, "tys... tys jim dovolil..."

"Tiše, tiše, Myšáčku. On jim dovolil. Ale teď ne. Musíme se o něj postarat - nesmíme ho nechat umřít."

Následovaly tři dny, vyplněné pilnou péčí o raněného. Teprve když už začalo být jasné, že přežije, a když si po předchozím vypětí trochu odpočinula, dozvěděla se Mín jeho příběh.

"Chodil jsem mu zpívat, jak už víš," vyprávěl Laito. "Každý den jsem mu zpíval o jeho dětech, mimo jiné, samozřejmě. Cítil jsem, že trpí, ale dlouho to snášel mlčky. Je to úžasně statečný člověk, Myšáčku. Pak mi začal spílat, jak nejhůř dokázal, a já věděl, že se mě snaží vyprovokovat, abych užil násilí - že by dal smrti, ba dokonce i jen bolesti samotné, přednost před tím, co je nucen prožívat. Vždycky jsem ho ještě dokázal přimět, aby zmlkl a poslouchal, ale věděl jsem, že se pomalu dostává k hranici toho, co je člověk schopen snést. O milost neprosil - zřejmě něco takového vůbec nezná. Začalo mi být jasné, že ho budu muset učit jako malé dítě.

Tak jsem k němu jednou vešel, poprvé otevřeně, a povídám mu: 'Poslyš, já bych se mohl pokusit ti poskytnout úlevu, po které toužíš. Ale to bys musel hezky kleknout a slušně poprosit.'

'Tak to jsi konečně ty, mučiteli,' povídá mi nenávistně. 'Tak poslouchej: můžeš mě týrat, můžeš mě zabít, ale toho se nedočkáš, že bych před tebou klečel.'

'No, to vím, že bych mohl,' povídám zase já. 'Jenže já nechci. Už jsem ti trest určil a jsem s ním spokojený - nemám zájem na něm nic měnit. Jestli o to stojíš ty, je na tobě, abys to dal najevo. Ale člověče, jestli trpíš kvůli tomu, co jsi provedl, natolik, že by ti ošklivá smrt byla milejší, tak bys snad mohl pochopit, že nestojíš tak vysoko, aby bylo něco špatného na tom, když se trochu pokoříš.'

'Pse,' nato on, 'na tebe já ani neplivnu!'

'Tvoje urážky jsou mi lhostejné,' nato já. 'Ale protože mám podezření, že to asi nechápeš a máš sklon pohrdat tím, kdo ti na ně neodpoví násilím, tak to uděláme takhle: Ty si za ně vyprosíš moje odpuštění a na znamení toho, že to myslíš vážně, třikrát políbíš zem u mých nohou, dřív než začneš prosit o něco jiného.'

Tu na mě vychrlil vodopád nadávek, nu, tak jsem mu začal zpívat a umlčel jsem ho, jinak to nešlo. A zpíval jsem mu dlouho. Pak jsem se chystal odejít, ale zavolal mě zpátky a udělal všechno, co jsem mu uložil. Musel jsem se posadit vedle něj a vyprávět mu o obnově duše, jako skřet skřetovi." Při té vzpomínce se Laito usmál. "Už je to hezky dávno, co se mi něco takového stalo naposled. A on rozuměl, Myšáčku, moc dobře rozuměl.

'Takže ty bys byl ochoten se za mě takhle přimluvit, dřív než mě zabiješ,' povídá mi, když jsem skončil - a bylo na něm znát, že žasne nad tím, jak by mohl někdo prokázat nepříteli tolik milosrdenství.

'Člověče,' povídám mu já, 'snaž se to vzít statečně, ale já ti nabízím jenom tu přímluvu. Sliboval jsem ti úlevu, ne smrt, ať už rychlou nebo pomalou. Myslím, že jestli projdeš tím, o čem jsem ti vyprávěl, budeš mít už dost sil unést svůj trest do konce.'

Dlouhou dobu mlčel a já cítil, jak se snaží s tím vyrovnat, a nebylo to pro něj snadné. Ale teď už mi nenadával. Věděl, že mu prokazuju milosrdenství, Myšáčku, a vážil si toho - vážil si toho mnohem víc než já sám.

'Dobře,' povídá mi konečně. '`Přijímám.' A pak, jak si vzpomněl, čemu jsem se ho snažil naučit: 'Prosím tě o tvou přímluvu.'

Nu, tak jsme šli do toho, Myšáčku, hned na místě, to se ví. A jeho utrpení nezůstalo nepovšimnuto - dostal rychlou odpověď.

Druhý den jsem mu šel zase zpívat, samozřejmě, jako obyčejně, ale teď mi to už nedalo a zašel jsem zas k němu dovnitř. Chtěl jsem mu stát tváří tvář, když už jsme se tak dobře znali. A zpíval jsem mu a on to strpěl bez odporu. Ale pak mě zase zadržel, když jsem se chystal odejít, a prosil mě, abych mu odpustil, co mi provedl tehdy, když jsem mu přivedl děti domů - bez naděje, že ho propustím nebo zabiju, chápeš, chtěl jen to holé odpuštění. Tak jsem mu ho dal, co jsem měl dělat. A pak, slovo dalo slovo, vyšlo najevo, že by o totéž rád požádal i další lidi, kterým ublížil. 'Víš, já bych ti je sem mohl přivést docela snadno,' řekl jsem mu. 'Ale někteří tě myslím chovají dost v nenávisti - nebudou ti umět odpovědět jako já.'

A on se na mě tak podíval, dokonce se trochu usmál, a povídá: 'Jestli někdo z nich nebude schopen odpustit, dej mu do ruky bič.'

Nechtělo se mi do toho, Myšáčku, vůbec se mi do toho nechtělo, ale ta prosba byla poctivá a spravedlivá - musel jsem mu vyhovět. Zbytek si dovedeš domyslet. Ale čím dál to šlo, tím míň lidí mu přidalo ránu, když ho viděli už tolik zřízeného, a bylo jich tam hodně, kdo pocítili soucit, a to je dobré - aspoň pro ně."

kapitola 35.

To už byly obě skupiny bývalých otroků na cestě. Nikdo z nich nevěděl, že hradní pán tou dobou neumírá ve sklepě na následky jejich zacházení, ale leží ve své vlastní komnatě, pečlivě ošetřován Laitem, Mín a Ladallou. A brzy nejenom jimi. Laito vzkázal do Iarwainova domu pro obě děti, takže se teď v péči o raněného spojili všichni, kterým nejhůř ublížil.

Ne že by s ním teď Laito jednal v rukavičkách. Ještě dřív, než plně nabyl vědomí, přestěhoval ho do jiné místnosti, kde mu poskytl čisté lůžko, ale jinak jen holé stěny, a krátce potom mu začal zase pravidelně zpívat, i když Mín občas připadalo, že tolik naděje mu do těch písní dřív asi nemíchal. Samozřejmě ho vydatně napájel entí polívkou, ale protože tu vězeň neznal a po dlouhém hladovění stejně hlad už necítil, poskytl mu tím velmi dobrou iluzi, že se v jeho výživě nic nezměnilo. Jakmile byl z nejhoršího venku, nasadil mu zase okovy, a sotva se úplně uzdravil, odvedl ho s naprostou samozřejmostí zpátky do jeho kobky.

"To by byla zásadní chyba, Myšáčku," odpověděl Mín, když se divila, proč ho aspoň nedá do nějaké lehčí vazby. "Jen ať si prožije změnu, která se s ním stala - nesmíme mu do toho plést žádné rozdíly vnějších okolností. Ostatně dlouho si tam už nepobude - za pár dní vyrazíme."

Nikomu také nebránil, když chtěl vězně navštívit, a sám si s ním teď často chodil jen tak popovídat. Teď už mu říkal Teraskon a také bývalý hradní pán ho oslovoval jménem.

Léčení si ovšem vyžádalo dost času, takže se na hradě zdrželi přes celé léto. Z jihu však už nikdo další nepřijel. Využili té doby ke sklizni části obilí a pečení chleba; Laito se také hodně věnoval ostatním vězňům. Protože už minuli hranici, po kterou jim hladovění nemohlo uškodit, musel teď míchat entí polívku pro všechny. Zpíval jim ještě víc než dřív, zřejmě povzbuzen Teraskonovým případem. Ten se sice neopakoval, přesto však měl Laito dojem, že se několik mladších vojáků opravdu začalo dívat na svět z jiného úhlu. U ostatních mu nezbylo než doufat, že v nich zůstalo aspoň semínko, které snad vzejde časem.



Teď tedy nastal okamžik, který Mín už delší dobu se smíšenými pocity očekávala: Laito jí naznačil, že se brzy vydají na další cestu. Naplnilo ji to velkým neklidem, neboť cítila, jak v ní zraje nová myšlenka s touto cestou spojená, ale ať se sebevíc pokoušela vyprosit si nějakou radu, nedokázala poznat nic určitého; a vůbec také nevěděla, jak se s tím svěřit Laitovi. Měla dojem, že už pár dní tuší, co se s ní děje, ale mlčí a tiše se tím baví. Konečně se nad ní smiloval.

"Tak co, Myšáčku, nechceš se mi k něčemu přiznat?

"No... víš... ale nesmíš se zlobit!"

"Máš to dobré, Myšáčku - zlobit se nebudu moci ještě nejmíň měsíc - vyčerpal jsem v tom směru všechny svoje síly. Oč jde?"

"No... zkrátka... já vím, že jsi mě chtěl dostat co nejrychleji do bezpečí - a měl jsi s tím tolik práce - a ještě jsem ti to zkomplikovala těmi stromy - a pak zase těmi dvěma dětmi... připadá mi, že vlastně vůbec nevím, co chci, chvíli si myslím, že bych měla dělat jedno a chvíli zase druhé a dělám ti s tím plno potíží..."

"Takové myšlenky pusť z hlavy," broukl velmi něžně. "Ukázal se ti další krok tvé cesty? Není to nádherné, jak se takhle pomaličku otvírá - jako květ nebo motýlí křídla - do nové a nové krásy?"

Povzdechla si.

"Tak mi to zatím vůbec nepřipadá. Spíš v tom mám zmatek."

"Na všechny souvislosti si počkáš ještě hezky dlouho! Teď mi prostě svěř, co cítíš, ano?"

"No... musím teď pořád myslet na jednu věc... když už jsem opravdu dítě králů, jak mi ustavičně připomínáš... asi bych prostě neměla jen tak utéct a nechat tu svůj lid bez pomoci..."

Tiše se rozesmál.

"Ale ten, na koho přitom hlavně myslíš, jsou tvoji zamilovaní hobiti, viď?"

"No... ano, tak trochu. Přinejmenším jsou asi to jediné, o co bych se mohla aspoň pokusit sama, bez pomoci."

"Zatímco když budeš chtít osvobodit jednoho každého otroka v zemi, budeš na to potřebovat alespoň jednoho oddaného a trochu bláznivého služebníka?" opáčil. Uchopil ji za ruce, poklekl jí k nohám a zvedl k ní veselé oči.

"Rozkazuj, má paní - za jedinou hranici svých možností považuj moc Jediného - dávám se cele do tvých služeb."

Tohle byl na ni hodně drsný žert - dotýkal se něčeho, na čem jí velmi záleželo, ale v čem se zároveň chvěla vnitřní nejistotou. Zároveň však měla dojem, že to přinejmenším z poloviny myslí vážně. Okamžik zápasila s protichůdnými pocity.

Rychle vstal a popadl ji do náruče se srdečností, která je všechny rozptýlila.

"Myslel jsem, že zachráním dítě, které mi sváže ruce, takže nebudu už moci přispět na pomoc nikomu dalšímu - a hle, jak krásně jsem se mýlil! Jsem s tebou šťastný, Myšáčku, dokonale šťastný. Hleď, zdálo by se, že jdeme za nemožným. Jen zachránit těch pár, které jsme měli po ruce, s útočištěm nablízku, nás stálo všechny síly - a ještě jsme se tím málem dostali do neřešitelné situace. A přece nebudu dusit tvou touhu - přidávám se k ní celým srdcem. Jen zvaž, zda nepodceňuješ nebezpečí s tím spojené. Mohu pro tebe udělat ledacos, ani zdaleka však nejsem všemocný. Jsi připravena na dlouhé strádání - na nové otroctví - na nové uvěznění - na smrt?"

Cítila, jak se celá chvěje.

"Nevím, zda jsem připravena," vypravila ze sebe. "Jen mám pocit, že by mi to stálo za to."

"To stačí," odpověděl laskavě a s velikou jistotou.

"Ale Laito... ty mluvíš, jako by to byla hotová věc... jenže já vůbec netvrdila, že vím, jestli smím riskovat život... nedovedu to poznat... nepomohl bys mi, prosím tě?"

"Ve všem budu s tebou, v každé námaze, v každém nebezpečí, v životě i smrti," odpověděl vážně. "Nezvykej si však příliš, že budu vždycky přijímat odpovědi místo tebe. Toto je především tvůj nápad, tvé poslání."

Spojili se v prosbě hned na místě, ale nezdálo se, že by to příliš pomohlo. Spíš naopak. Mín se snad ještě v životě necítila hůř. Jakoby na ní spočívala nesmírná tíha - nemohla jíst, nemohla spát, nemohla myslet na nic jiného. Měla chuť prostě padnout na zem a dát se do pláče. Laito však naštěstí okamžitě poznal, co a jak.

"Jen plač, Myšáčku, však je proč," povzbuzoval ji a přitáhl si ji do náruče. "Cítíš? Takhle tě objímá... cítí totéž, a dávno před tebou. Myslí na každého z nich."

Po celý příští den tak mimo nejnutnější práci plakal s ní; nazítří ráno už si s žádnými otázkami nemusela dělat starosti.

Sdělili to Roiróvi a vyloženě ho přinutili, aby si vzal den na rozmyšlenou. Jeho rozhodnutím následovat Laita kamkoli to samozřejmě neotřáslo. Druhý den se tedy všichni sešli k poradě ohledně příprav na cestu.



Toho dne vyvedl Laito Teraskona z kobky a posadil ho mezi ostatní.

"Gondorskou princeznu, která je pod mou ochranou, volá povinnost dále k jihu, aby se podle svých možností pokusila pomoci těm ze svého lidu, kteří upadli do otroctví," řekl mu. "Samozřejmě ji míním provázet. V nejbližší době budu muset tento hrad opustit."

Vězňův obličej se nepohnul. S touto možností počítal už dlouho a jistě ji často promýšlel. Zbývá mu jediná naděje - že sem někdo přijede včas a že ho v tom dolním sklepení vůbec najde. Bude vydán napospas náhodě - jako v boji, jen o něco pomaleji. Dokázal se s tím vyrovnat.

"Víš, ale já ti opravdu nesliboval smrt," ozval se Laito tiše. "A nikdy jsem ti neřekl, jak dlouho bude tvůj trest trvat. Budeš-li chtít, skončíme ho okamžitě. Hrad bude zase tvůj - jen klíče si odnesu. Až si dokážeš bez nich osvobodit posádku z okovů, můžeš nás klidně pronásledovat - do té doby už budeme daleko."

Odmlčel se, aby mu dal čas si trochu zvyknout na tu myšlenku, pak pokračoval.

"Anebo, jestli ti snad připadá, že bys tak vyvázl moc lacino, můžeš jít se mnou... jako můj otrok. V tom případě ti neslibuju nic než tvrdé podmínky. Každou noc v poutech, jídlo žádné - jak asi už tušíš, dovedu si tě udržet naživu i bez něj. Přehnanou úctu si odvykni, to není způsob, jak žiju - dokonalou poslušnost ovšem očekávám."

Teraskon se napatrně pousmál.

"A až dobudeš další hrad, vsadíš mě nepochybně opět do temnice?" tázal se.

"Dá se o tom uvažovat... v době odpočinku. Jinak počítej spíš s těžkou prací - bude nám velmi užitečná."

Na vězňově tváři se opět objevil úsměv.

"Vřelé díky," řekl. "Oblékáš do těch tvrdých slov velmi laskavou nabídku."

"Počkej, člověče, já to myslím naprosto vážně!"

"A já naprosto vážně přijímám. Pokud budu smět pomáhat při něčem takovém, není pro mě žádná cena příliš vysoká."

kapitola 36.

Hned nazítří uspal Laito posádku týdenním spánkem a odemkl všechny okovy. Veškeré zbraně, které na hradě zbyly, zničil nebo beze stop zakopal. Pak opatřil tři koně - všechny koně z hradních stájí nechal celé léto volně pást na okolních lukách, ale teď mu nedělalo potíže kteréhokoli z nich přivolat a přivést - přesunuli se s celou Teraskonovou rodinou k Iarwainovi a čtyři dny se tam zdrželi. Laito se totiž na Míniny prosby rozhodl zaskočit ještě jednou do Kraje a alespoň v rámci možností ochromit i tamější pevnost, třebaže věděl, že se tím zdrží a cesta k jihu bude o něco riskantnější. Litoval, že se nemůže posádce věnovat důkladněji, ale nezbývalo mu než ji pouze uspat a odzbrojit podobně jako hůreckou. Otroky, kterých bylo jen málo, neboť vojáci se zatím živili spíš drancováním než obděláváním půdy, dopravil za pomoci entů do Iarwainovy péče a většinu zásob s nimi, aby jimi později mohl vypomoci hobitům. Také Mairó s Ladallou měly prozatím najít útočiště v Iarwainově domě.

Teraskon zatím dostal za úkol dělat, co může, aby se dostal do dobré kondice na cestu. Nebyl naštěstí zase v tak špatném stavu. Několikatýdenní hladovění v kombinaci s entí polívkou mu zdraví spíš upevnilo než poškodilo a díky tomu, co dobrovolně podstoupil, když hledal smíření se svými bývalými otroky, prožil v podzemní kobce jen asi polovinu svého uvěznění, z toho teď podruhé necelý týden. Mimoto Laito myslel dopředu a už v době jeho uzdravování začal dbát na to, aby se dostatečně pohyboval. Trocha práce, trocha cvičení a pár elfích triků teď stačily, aby byl brzy poměrně dobře připraven na středně namáhavý pochod.

Laito se vrátil, pár hodin spal a večer přisedl k ostatním, aby naplánovali další cestu. Bylo zřejmé, že před sebou nemají lehký úkol. Blížil se už zase konec září a nevypadalo to, že jim zbývá jiná možnost než nové putování Mlžnými horami v podzimním počasí, obry všude kolem. Mín potřebovala všechnu svou statečnost a odhodlání, aby se s tou myšlenkou vyrovnala, a dokonce ani Roiróvi nebylo zrovna lehko u srdce - měl už s obry svou zkušenost.

Když je tak Teraskon delší chvíli poslouchal, přihlásil se konečně také o slovo.

"Laito," řekl, "vím, že jako otrok si naprosto nemohu dovolit vyslovit návrh, se kterým přicházím, ale odvážím se v naději, že mám do jisté míry i tvou důvěru. Soudím, že kdyby se nám podařilo vzbudit zdání, že jste moji zajatci, mohli bychom se odvážit užívat po většinu doby otevřeně hlavních cest. Uvědomuji si, že bych pak vlastně cestoval pohodlněji než ty, což se nehodí - zároveň by to však značně usnadnilo a urychlilo cestu i vám."

Mín v tu chvíli nevěděla, zda se radovat, že je tu naděje se vyhnout obrům, nebo mít strach z tak velké vydanosti do rukou bývalého otrokáře. Koutkem oka však zpozorovala, jak se Laito zahleděl do dálky a pomalu se usmál. Ten nápad se mu očividně zamlouval: výstřední, trošku riskantní, příležitost k tomu, aby bývalý hradní pán prokázal svou poctivost - a zároveň velmi rozumný a praktický. Netrvalo dlouho a byli domluveni.

Laito tedy zaskočil Teraskonovi pro odpovídající oblečení a výstroj, znovu otevřel jeden z úkrytů a ozbrojil ho. Připravil mu i koně - vlastně přivedl dva - jednoho i pro Roira, ale o tom se nešířil. Teprve v den cesty Teraskonovi prozradil, že jeho syn jde také s nimi.



Vyrazili časně ráno, naposledy přenocovali v pevnosti, jejíž posádka dosud tvrdě spala, a druhého dne se pustili po silnici k jihu. Laito koni, jedoucímu klusem, stačil velmi pohodlně. Většinu doby běžel s Mín v náručí mírným, rovnoměrným tempem. Občas pro změnu zavolal na Teraskona, aby pobídl koně do cvalu, takže se mohl rozběhnout naplno, občas ho nechal zpomalit do kroku a dopřál Mín, aby si trochu protáhla nohy. V noci zatábořili u cesty v důstojnickém stanu a mohli si dovolit oheň a teplou večeři. Dokonce i Teraskonovi tu jeho polívku trochu přihřáli.

Podobným způsobem postupovali dál a ten první týden šlo všechno dobře. S ohledem na Teraskonovo dlouhé věznění a Roiróvo mládí se nesnažili ujet za den příliš dlouhé úseky, takže se nikdo necítil unavený. Laito jednal s Teraskonem tvrdě, avšak přátelsky a se svou typickou ohleduplností si nacházel způsoby, jak ho drobnostmi potěšit či mu zpříjemnit život a nepřekročit přitom hranice, které si stanovil. Teraskon bral své postavení otroka velmi vážně a sám se ujímal každé namáhavé či nepříjemné práce, kterou bylo potřeba udělat. Laitově zacházení se podroboval bez odporu, někdy dokonce se špetkou humoru, kterou v něm vyvolával Laitův nenapodobitelný přístup k celé věci. Jen ke konci týdne měla Mín občas pocit, že z něj vnímá lehkou nechuť či netrpělivost. Jako by na něj příliš působily ty dlouhé hodiny, které trávil na koni, v uniformě a se zbraní po boku - jako by pro něj bylo stále těžší se pak vracet do pokořujícího postavení zajatce. Nebyla si však jista, zda si do něj nepromítá jen své vlastní dojmy z pohledu na něj.

Osmého dne ráno věděli, že jsou blízko Tharbadu a musí dnes překročit bažiny a řeku. Teraskon jim mohl přesně povědět, co je čeká. Na místě někdejšího nebezpečného brodu stojí most, ale chrání ho strážní pevnůstka. Řeku samotnou mohou překročit snadno, ale je pravděpodobné, že budou zastaveni.

"Budu se asi muset prohlásit a říci heslo," uvažoval Teraskon. "To samozřejmě znám... jenže možná se budou vyptávat, kam jedu a co se vůbec děje v pevnosti na křižovatce, odkud se jeden posel nevrátil... a asi vzbudíte podezření i vy jako moji zajatci... při náhodném setkání na silnici by bylo všechno v pořádku, ale na tohle jsem nepomyslel... je velmi nezvyklé, že se mnou jdete takto volně - zajatci se obyčejně svazují..."

"Chceš tedy říct, že by pomohlo, kdybychom se nechali spoutat?" zeptal se Laito naprosto nevzrušeně - jen v očích mu nepatrně zahrálo.

"To přece není možné... nikdy bych se neodvážil...!"

"Raději nás vystavíš nebezpečí zajetí?"

"Nu... pokud ty sám to žádáš... musím ti vyhovět."

Náhle to Mín věděla s naprostou jistotou - ten člověk je nebezpečný. Snad to myslí upřímně - snad nepřipouští ani sám sobě, že by se mohl vrátit ke starému způsobu života. Pod tím povrchem v něm však doutná vzdor, nahromaděný za týdny nepříjemností a zejména pokořování. Dostane-li Laita bezmocného do rukou, může ten vzdor náhle propuknout v nenávist. Nebude mu stačit se vrátit - bude chtít Laita zničit, nadobro ho umlčet, tak jako se lidé snaží umlčet vlastní svědomí.

Věděla, že pokud už něco takového cítí ona, Laito tím spíš. Když k němu však obrátila oči, spatřila v jeho tváři hluboký pokoj, jen maličko kořeněný špetkou rozpustilosti a vzrušení. Všechna naděje ji opustila, protože věděla, co to znamená. Laito by dobře mohl rozhodnout jinak. Překročit bažinu by pro něj nebylo naprosto nic obtížného, dokonce ani s Mín v náručí - i s řekou by si jistě poradil spíš než s okovy. Mohl by Teraskona nechat projet samotného a později se s ním setkat. Místo toho si jde už zase zahrávat s nebezpečím, se zřejmým potěšením, ale také žel nepochybně s jistotou, že to tak má být.

"Nalož s námi, jak uznáš za dobré, kamaráde," řekl. Mín tušila, že ta slova jsou volena záměrně: typicky laitovským způsobem zároveň apelují na přátelství i provokují, jako by se jimi sám vydával druhému do rukou. Nepevné svědomí by se jich mohlo chytit a začít si opakovat, že vlastně dělá jen to, co druhý sám chtěl. Laito sám vyhledal v batohu lano a nastavil Teraskonovi ruce.

Mín věděla, že jí nezbývá než následovat jeho příkladu, ale strach už v ní byl příliš silný. "Ne!" zašeptala, vyděšené oči prosebně upřené na svého průvodce. "Ne!"

"Ale to víš, že ne, Myšáčku," broukl povzbudivě. "Už nikdy se mu vydat nemusíš, nebudeš-li chtít. Roiró! Ona bude tvůj zajatec - pojď si ji spoutat!"

Mín chápala, co jí tím chce naznačit, ale i tak se v ní všechno vzpíralo. Ano, Roiró už jednou osvědčil svou věrnost... ale přece jen, co zmůže, jedenáctiletý hoch proti dospělému? Když se k ní však přiblížil, vynaložila všechny síly na to, aby neucukla, dokonce aby se jí nechvěly ruce - uvědomovala si, jak by ho zarmoutila nedůvěrou. A on na ni pohlédl tak ohnivě, že to na ni nemohlo nezapůsobit. Jeho oči přímo křičely: "Nikdy tě nezradím, nikdy! Možná budeme příliš slabí, ale raději zemřu po tvém boku, než bych ti dal ublížit!" Tu se na něj usmála a svěřila se mu s důvěrou.



Vydali se na cestu, tentokrát krokem, ona na laně za Roiróvým koněm, Laito za Teraskonovým. Oba jezdci se chovali velmi ohleduplně a dbali na to, aby ji neunavili, ale cítila ve vzduchu jakési napětí. Otec a syn, kteří už se dávno smířili a dokázali spolu přátelsky hovořit, spolu dnes nevyměnili ani slovo. Teraskon se zdál hluboce zamyšlený. Mín přímo cítila, jak se mu s každým krokem koně vpaluje do mysli víc a víc: "Ano, tohle jsi ty - velitel, kníže mezi svými, tohle je místo, které ti náleží, v sedle, oblečený do pěkných šatů, se zbraní po boku. Bílí nejsou dobří na nic jiného, než aby se z nich stali otroci, ať už jsou to lidé nebo něco horšího. Neviděl jsi, jak ochotně se dali spoutat? Otrocká povaha je jim vrozená. Jak jsi mohl tak lehko zahodit své postavení, pevnost, která ti byla svěřena? Snad ne proto, abys sloužil někomu z nich, abys dobrovolně přijímal jeho ústrky, jeho ustavičný výsměch? Dal ses omámit nějakým kouzlem, ale teď se začínáš vzpamatovávat. Pospěš si! Ještě je čas! Až překročíš řeku, až se prohlásíš na strážnici, bude už jen otázkou času, kdy se mezi tvým lidem zjistí, že jsi zrádce. Pak už nebude návratu! Nezbyde ti jiný život než tento - a sám ti přece řekl, co můžeš čekat: v poutech každou noc, jídlo žádné, postavení otroka. Jen blázen by se dobrovolně podvoloval něčemu takovému!"

Neměla jinou naději než volat srdcem o pomoc, pro sebe i pro něj.



Po chladné noci nastal jasný den a podzimní slunce snaživě osvětlovalo bezútěšnou krajinu kolem. Široko daleko nezpestřil rovinu jediný strom, jen tu a tam lesklé plochy jezírek a ostrůvky rákosí. Silnice teď vedla po vyvýšeném náspu s bažinami po obou stranách. Nic snazšího zde než zajatce prostě důkladně svázat a skopnout dolů. Už by ho nikdo nikdy nenašel.

Teraskon jel stále pomaleji a pomaleji, až konečně zastavil. Zdálo se, že to ani nepozoruje. Zůstal sedět v sedle a hleděl kupředu, stále tak zamyšlený. Roiró také přitáhl uzdu a poplašeně se rozhlédl. Zřejmě uvažoval, co si počít. Mín cítila, jak v ní všechno tuhne strachem.

"Stalo se snad něco?" tázal se Laito klidně.

Nikdo mu neodpověděl.

Po nekonečně dlouhé chvíli začal Teraskon přitahovat lano. Laito chtě nechtě musel blíž a blíž, až stál těsně u jeho třmene. Pohlédli si navzájem zblízka do tváře a Laito upřel na vteřinku oči do Haraďanových a ten pohled byl plný pochopení. Pak však sklouzl do dálky a Laito jako by na toho druhého docela zapomněl. Nepokusil se ho ovlivnit jediným slovem, jediným tónem písně, sebemenším pohybem, jen se trošičku usmíval a v tom úsměvu byla naprostá vyrovnanost i shovívavý výsměch křehkosti a proradnosti smrtelníků.

Stáli tak proti sobě dlouho, velmi dlouho. Mín, ruce ledově chladné hrůzou, už nedokázala ani srdcem volat o pomoc - byla jako mrtvá. Pak ucítila, že i ji Roiró přitahuje k sedlu, a otupěle se podvolila. Pomaličku se k němu blížila, krok za krokem, a nezmohla se ani na výkřik. Náhle zjistila, že jí uvolnil ruce a zvedá ji k sobě do sedla. Pak začal nesmírně opatrně a potichoučku obracet koně. Pokud se mu to nepodaří, než si otec všimne, co dělá, nemají zřejmě naději - stranou cesta nevede a u Tharbadu je stráž zadrží. Byl však odhodlaný ji zachránit stůj co stůj - nebo se o to alespoň pokusit.

Teraskon ho však vůbec nevnímal. Dál mlčky shlížel na toho, kdo mu byl zároveň přemožitelem a trýznitelem i oddaným druhem a učitelem a čas stál a chyběl jen jediný pohyb, aby ho popadl a spoutal jako balík. Konečně mlčky natáhl ruku a sevřel v prstech uzel Laitových pout, tak silně, až se mu napnuly všechny svaly. Pak napětí povolilo a on uzel rozvázal.

"Už tě nesnesu vést tímto způsobem," řekl tiše. "Uvaž si kolem zápěstí smyčku jen na oko - nemyslím, že to někdo zpozoruje."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )