Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Teprve teď pohlédl Laito Teraskonovi znovu do tváře. Natáhl ruku a zlehka se dotkl jeho.

"Je ti těžko?" zeptal se také tak tiše.

Teraskon neodpovídal.

"Připadáš si jako zrádce svého lidu?" tázal se Laito účastně. Úmyslně se dotýkal jeho problému z té nejlepší stránky.

Teraskon neodpovídal. Jeho prsty se však napůl nevědomky zachytily Laitových - hledal nějakou oporu, nějaký pevný bod.

Laito se nadechl a vědomě se pustil na nebezpečnou půdu.

"Moje cesta je cesta porozumění... cesta soucitu vůči komukoli," začal. "Vzal jsem tě s sebou, protože jsi po ní sám chtěl jít... protože jsi kvůli tomu opustil tolik z toho, co jsi měl... asi už tušíš, že i všechno, co ode mě snášíš, ti jen dává větší porozumění pro ty, kdo na tebe čekají... pokud však teď váháš a nevíš, co je správné či co doopravdy chceš, bylo by chybou jít dál. Každému vojákovi se může stát, že podlehne silnějšímu nepříteli, ale ještě jsi živ a tví lidé také - nic ti nebrání se vrátit a ujmout se svých povinností."

Až nyní nalezl Teraskon slova.

"Ne," vypravil ze sebe s námahou. "Jdu s tebou!"

"Je-li tomu tak," odpověděl Laito mírně, "mám k tobě jednu prosbu."

"Ano?"

"Rozdělme se na několik dní."

Jen s velkým úsilím dokázal Teraskon zadržet slova a ovládnout svou tvář.

"Už mnohokrát se mi stalo, že jsem ovlivnil někoho ze smrtelníků, aniž jsem se o to snažil," pokračoval Laito. "Nesmíme zapomenout, že jsme přece jen odlišného rodu, ty a já. Potřebuješ klid na přemýšlení, na rozhodnutí, které by bylo opravdu jen tvoje... a já se zatím dostanu za řeku, aniž bych musel kolem stráží. Tři dny cesty pod Tharbadem tě budu čekat až do desátého dne. To ti dá nejméně tři dny na rozmyšlenou i s rezervou na případné nesnáze na cestě. Pokud tam nebudu dřív než ty, čekej také do desátého dne. Pak budeš vědět, že mě potkalo něco zlého."

"Beze mě se pro tebe tato cesta stane příliš nebezpečnou a k horám je daleko!"

"S tím si nedělej starosti. Už jsem vyvázl z horších nebezpečí." Sundal batoh a vyhledal balíček cestovního chleba. "Beze mě budeš samozřejmě potřebovat něco k jídlu... neměj strach, máš moje slovo, že ti neuškodí. Kdybychom se už nesetkali, chci, abys věděl, že mi bylo radostí ujít kus cesty s tebou. Hvězdy ať svítí na cíl tvého putování."

Nečekal na odpověď a obrátil se k Roiróvi, který na ně hleděl jako omámený, neschopný se vyrovnat s tolika novými událostmi najednou.

"Ty," řekl mu, "si zvol sám, s kým půjdeš."

Roiró se prudce nadechl.

Laito pozvedl ruku.

"Tiše, tiše... o tomhle už spolu my dva přece nemluvíme. Jde jen o to, že tvůj otec potřebuje skutečnou svobodu k rozhodnutí - a na tobě mu teď hodně záleží. Mnoho kvůli tobě vytrpěl - stojí o tvou lásku - nemám už strach, že by ti ještě dokázal ublížit, ale půjdeš-li s námi a on se k nám přidá, už si nikdy nebude moci být jist, zda to neudělal pro tebe. Sám jsi viděl, že někdy je potřeba se druhému vydat do rukou, aby si udělal jasno sám v sobě."

"Ale..."

"Necítíš už sám, že nás dva nikdo nerozdělí, ať se ještě někdy uvidíme nebo ne?"

Roiró sklouzl z koně a mlčky podal Mín ruku, aby mohla seskočit. Tvář k ní nezvedl a ona věděla, že se stydí za slzy. Stiskla jeho prsty a chvilku je podržela - žádná vhodná slova ji nenapadala. Laito ho pevně sevřel v náručí. Pak zvedl Mín k sobě, bez ohlédnutí seběhl po náspu a začal si obratně hledat cestu bažinou.

Asi po třech hodinách ji postavil na zem a chvíli pozorně sledoval okolí. Rozhlédla se také. Kolem to vypadalo všude stejně - holá, bažinatá pláň, lesklá oka jezírek, rákosí, hejna ptáků. Řeka ani silnice nebyly v dohledu.

"Tak vidíš, Myšáčku - zase sami."

Smutně k němu vzhlédla.

"Opravdu jsi to musel udělat? Vždyť už se rozhodl - měl to nejhorší za sebou!"

Usmál se.

"Víš, co je na tobě legrační, Myšáčku? Jak vždycky tolik toužíš slyšet to, co už sama dobře víš."

Povzdychla si.

"Dokázal se násilím zlomit... ale ještě zdaleka nemá vnitřní jistotu? Potřebuje si v sobě udělat pořádek, zjistit si, co doopravdy chce?"

"Přesně tak. A navíc není třeba brát věc nějak tragicky. Může selhat teď a přece uzrát ke správnému rozhodnutí za rok, za dva, za deset."

"Ale co Roiró? Ne, neboj se, nevyčítám ti to... ale stejně je mi ho líto. A co když se Teraskon rozhodne vrátit? Opravdu ho chceš jen tak opustit?"

"Žádný strach, Myšáčku. Nehodlám je vlastně vůbec pustit z očí. Budu se jich držet v dostatečné vzdálenosti, aby nás nikdo nespatřil. Teď jsme se vrátili šikmo zpět - jsme blíže severního okraje bažin než předtím, ale kus k západu. Vidím odsud dost dlouhý úsek silnice až k mostu, ale nás tady neuvidí nikdo, ledaže by se brodil bažinami dost riskantním způsobem. Tak se v případě potřeby lehko dostaneme oklikou až k řece."

"Vidíš i je? Co dělají?"

"Vrátili se před bažiny, pochopitelně. Tady by se jim asi špatně tábořilo. Tam se zřejmě hodlají zdržet. Teraskon dal na mou radu - zvažuje, co dál."

"Jak vůbec ještě může takhle váhat, po tom všem, čím prošel!"

"Na tom není nic zlého, Myšáčku - tak se to smrtelníkům většinou stává. Však i ty sama jsi prošla trpkou zkouškou, než sis ujasnila, co vlastně chceš. A možná to není naposled, u tebe zrovna tak jako u něj. Uvědomujete si sami sebe mnohem ostřeji než my - to proto, že naším posláním je především vnímat, tvořit a sloužit, ale vaším dělat vlastní rozhodnutí a formovat běh dějin."

"Víš to určitě? Vždyť já bych také tolik chtěla vnímat, tvořit a sloužit!"

"To rozhodnutí jsi přece už dávno udělala. A pokud se opravdu hodně nemýlím, pořádně jsi jím zasáhla do dějin světa."

Zasmála se té myšlence a už se neptala na nic.

Bylo to té noci hodně nepříjemné tábořiště. Dokud se Teraskon s Roirem nehýbali, zůstal i Laito na místě. Zřejmě s ním byl spokojený - mělo vhodnou polohu, takže dobře viděl všude, kam potřeboval. Mín se tu líbilo už méně. Stan žádný, oheň žádný, kolem mokro, studeno a mračna komárů. Laito jí postavil komůrku po vzoru pralesního lidu, aby ji před nimi trochu ochránil, ale od země táhlo vlhko a lezavá zima a nebylo na co si lehnout.

Mín měla sklon k rozmrzelosti a reptání, nepatrný, ale hned na něj doplatila.

"Ale ale, to jsem tě nějak zanedbal," zabručel Laito zamyšleně. "Trochu jsi přes to léto zchoulostivěla. Vidím, že byl nejvyšší čas, abych se ti začal víc věnovat."

A už s ní dováděl, docela zábavně, ale také docela namáhavě, až jí začalo být opravdu horko. Nepopřál jí oddechu dobrou hodinu. To už žadonila, ať ji jen nechá chvilku odpočinout, že už si slůvkem nepostěžuje.

"No dobrá, zkusím to s tebou... ale příště si dej pozor, bylo by to horší. Postav se za mě a převlékni se na spaní do entího, zkusím ti zatím vymyslet něco, na co by sis mohla lehnout."

Vyprázdnil celý svůj batoh, pak do něj vrátil měkčí věci a použité oblečení. Vytvořil jí tak docela slušnou matraci, na kterou se vešla, když se schoulila do klubíčka. Zrovna nejpohodlnější to nebylo, ale teď už nic nenamítala, zvlášť když viděla, že sám se chystá strávit celou noc na nohou. Ještě ji zabalil do všeho teplého, co měli, a vzal do dlaní špičky jejích nohou, aby se ujistil, že nejsou studené; když na ni však nakonec hodil i svůj plášť, už protestovala.

"Jen nech být!" smál se. "To bych ti byl špatným rodičem, abych ti nešel příkladem. Když mi bude zima, můžu protančit mezi rákosím třeba celou noc, či ne?"

Celý příští den zůstali na místě. Naštěstí bylo opět jasno a přes poledne slunce hřálo - jinak by tam asi bylo k nevydržení, když člověk ani nemohl jít na procházku, aby si rozproudil krev. Nejteplejší část dne strávila Mín částečně prosbami za ty dva, částečně hrou se svými zvířátky. Laito většinu dne držel stráž, ale v chladnějších ranních a odpoledních hodinách si vždycky udělal chvíli na to, aby ji vzal "tančit mezi rákosí" - nejspíš se mu ta včerejší myšlenka zalíbila. Byla to poněkud nebezpečná zábava. Dokázal sice odhadovat pevnější půdu se značnou jistotou a velmi rychle, ale čas od času na nějakém zrádnějším místě přece uvízl a pak bylo otázkou zlomku vteřiny, zda se dokáže volnou nohou včas lépe postavit a vyprostit. A Mín měla ruku v ruce s ním následovat jeho kroky, tak rychle, že často nestačila vůbec postřehnout, co se s ní děje! Navíc ovšem neměla ani zdaleka tak lehký krok jako on. Večer už byla černá až k pasu a pocákaná až za ušima, ale kupodivu nikdy nezabředli beznadějně.

Laito se jí ovšem postaral o koupel, studenou jako led, v jednom z hlubších kanálů. Když se rychle osušila a převlékla, ani nestačila prochladnout. Pak ji uložil jako včera. Dnes byla celý den statečná a v dobré náladě - vysloužila si vyprávění na dobrou noc.

Když se nazítří probudila, stál už Laito zase na stráži. Náhle se k ní prudce otočil.

"Hnuli se, Myšáčku!"

Vmžiku byla na nohou a vedle něj, ačkoli věděla, že stejně nic neuvidí.

"Kam jedou?" ptala se bez dechu.

Místo odpovědi ji chytil za ruce a zatočil s ní dokola. Pak bleskově složil věci do batohu a vyběhl.

kapitola 38.

Laito uháněl dlouhými skoky bažinou, plně soustředěný na cestu. Čas od času se však na vteřinku zastavil a přehlédl okolí a jistě také sledoval postup těch dvou. Pozdě odpoledne zůstal bez hnutí delší dobu a napjatě upíral oči do dálky.

"Už jsou u mostu," sdělil jí tiše.

Věděla, že to je rozhodující okamžik, předěl v Teraskonově životě. Když překročí řeku, více méně si odřízne cestu k návratu. Nebude tím zaručena jeho proměna, ale přece jen už bude víc než z poloviny jejich. Zůstala tiše stát, třebaže neviděla nic, a čekala, až jí Laito řekne, že jsou na druhém břehu.

Dlouho však neříkal nic. Nejdřív si myslela, že jí netrpělivost nedovoluje správně odhadnout čas, ale pak nevydržela a zeptala se:

"Ještě se neobjevili?"

"Ne, Myšáčku. A máš pravdu, že si začínáš dělat starosti."

Čekali ještě hodnou chvíli, nyní už se stoupající úzkostí. Konečně už nemohlo být pochyb: Teraskon a Roiró zůstali v pevnosti.

"Snad... snad se jen rozhodli tam přespat," špitla Mín.

"Snad," odpověděl Laito.

"Ty myslíš, že mu nestačilo se vrátit? Že nás zradil?"

"I to je možné... anebo sám upadl do zajetí."

"Jak by mohl..."

"Lehko, Myšáčku. Koneckonců jeho povinností je velet pevnosti na křižovatce, tady nemá co dělat... někomu to mohlo začít být podezřelé. Docela by stačilo, aby se za tu dobu, co jsem ho věznil, změnila hesla... možná mu to měl oznámit ten posel, co jsme ho uspali..."

"Co si počneme?"

"Do setmění asi počkáme tady."

"A pak?" ptala se už hlasem člověka, který se pomalu vzdává naděje.

Zasmál se.

"Nu ano, Myšáčku, půjdu se tam podívat."

"Ale... ale on o tobě ví všechno! Jestli tě zradil, budou vědět, že vidíš potmě a dovedeš chodit bažinou... budou vědět, jak ses zmocnil hradu! Budou držet stráž tak, že neprojdeš... můžou tě obklíčit... můžou si ucpat uši, aby tě neslyšeli zpívat!"

"Ach Myšáčku! Takže mi radíš, abych zkrátka vzal do zaječích a zapomněl na možnost, že možná upadl do zajetí? A s ním Roiró, který se mi stal bratrem v utrpení?"

"Tak... tak mě aspoň vezmi s sebou!"

Něžně jí položil ruku kolem ramen.

"To víš, že tě vezmu. Nemá smysl nechat tě tu utonout v bahně. A jakmile se mi podaří uniknout z bezprostředního okolí pevnosti, mohu i s tebou v náručí v bažinách snadno setřást pronásledovatele."



Sotva padla tma, vydali se na cestu. Noc na bažinách byla chladná a teskná, při zemi se táhly mlhy, postříbřené měsícem. Laito a Mín se v nich občas ztráceli, občas se vynořovali do zvláštní, snad až maličko snové opuštěnosti svého okolí. Laitovy kroky nezpůsobily sebemenší zvuk, jen občas bylo slyšet plesknutí vody či zaskřehotání nějakého ptáka.

Mín, stulená v Laitově náruči a chráněná před vlhkem entím oblečením, zimu příliš necítila. Přesto se trochu chvěla. Myšlenky na to, co bude dál, však usilovně odháněla a soustředila se na to, aby si co nejvíc vychutnala Laitovu blizkost, možná naposled. Pár slov na rozloučenou už si řekli, než vyběhli - věděla, že nyní musí být zticha.

Teď Laito zpomalil. Mín zvedla hlavu, až ji na obličeji zastudil noční vzduch, a uvědomila si, že slyší slabé šumění řeky. Vidět nebylo nic - mlha je obklopovala úplně.

Laito se sunul dál, nyní velmi zvolna, krok za krokem. Co chvíli zůstal stát a naslouchal. Řeka se ozývala stále blíž a blíž. Konečně se z mlhy vynořilo cosi temného - nějaká stěna, která jim odřízla měsíční světlo a vrhla na ně hluboký stín.

Tu postavil Mín opatrně na zem a naznačil jí, aby se nehýbala. Pak sundal batoh a začal jí stlát lůžko podobně jako předchozí dvě noci. Dobře věděl, že by se ráda ozvala, zaprotestovala, žádala vysvětlení, ale nesmí; jednou po ní hodil přes rameno uličnickým pohledem.

Když byl hotov, přitáhl ji k sobě a začal tichounce pískat. Teď už věděla, co se chystá udělat, a pomyšlení, že zůstane tady jako odložené zavazadlo, úplně sama a ještě k tomu spící, se jí ani trochu nezamlouvalo. Bránit se však nemohla - jeho objetí a jeho píseň byly příliš krásné. Netrvalo dlouho a tvrdě spala.

Pečlivě ji přikryl a pustil se do strmého svahu. Místo, kde ji zanechal, bylo ve stínu prvního pilíře mostu - teď stoupal po náspu pod hradební zeď. Jen velmi bystré oko by ho v té tmě a mlze vůbec zahlédlo - i jej však mlha omezovala. Postupoval po metrech a po každém kroku na okamžik znehybněl, aby prohlédl své okolí. Zároveň po celou dobu pískal, tichounce, aby nevzbudil podezření, ale tak, aby omámil každého nepřítele, který by byl alespoň trochu v doslechu. Zatím však na žádnou stráž nenarazil.

Už se octl přímo před hradbou. Přitiskl se k ní a znehybněl; stál teď v hlubokém stínu a tma ho úplně pohltila. Čekal.

Po chvíli se nahoře ozvaly kroky - strážný na obchůzce. Rovnoměrně se blížily. Laito se pro sebe pousmál a znovu začal potichoučku pískat. Kroky už byly téměř nad ním. Teď zpomalily... ztratily svou ráznost. Konečně se zastavily, přímo nad jeho hlavou. Strážný nepochybně na jeho píseň reagoval - nedalo se ovšem podle ničeho usoudit, zda usíná či pojal podezření a snaží se vetřelce objevit. Laito pískal dál, ale zůstával ve střehu. Kdyby se ozval poplašný signál, kdyby se jen někdo přiblížil k bráně či se za hradbami ozvaly nějaké kroky, musí bleskově skočit k Mín a během vteřin být na bažinách.

Mimo jeho píseň se však neozvalo nic. Laito po chvíli proklouzl k bráně a začal pískat dalšímu strážnému. Ani ten se nepokusil způsobit poplach či vyjít ven a zdálo se, že krásně usnul.

Stále ještě to mohla být past, ale nezbývalo než to zkusit. Během pár vteřin byl Laito na hradbách. Objevil strážnici a zazpíval zbývajícím vojákům ve službě. Pak obešel všechny strážné ještě jednou, neboť nyní, když už spali, si mohl dovolit jim zazpívat něco trošku silnějšího. Půjčil si klíče. Přešel nádvoří - poslední místo, odkud mohl ještě bez větších potíží uniknout - a zmizel v pevnosti.

Postupoval teď temnou chodbou a zkoušel jedny dveře za druhými. Za každými chvilku zpíval, než je odemkl. Některé dost skřípaly - to bylo krajně nebezpečné, neboť to mohlo zrušit účinky jeho písně, a navíc ho takový nepořádek rozčiloval sám o sobě. Nakonec si došel do kuchyně pro olej a vždycky nejprve trochu kápl na panty.

V horních místnostech na nikoho známého nenarazil. Odemkl si dveře a začal sestupovat do sklepa. Odsud už nevedla žádná úniková cesta - jen ty schody s železnými dveřmi nahoře. Stačil by jediný hluchý strážný či strážný s ucpanýma ušima, jediné otočení klíčem, a mají ho v hrsti.

Až na dva vojáky, kteří se zřejmě dopustili nějakého kázeňského přestupku, byly cely prázdné. Laito otevíral jedny dveře po druhých. Přitom byl stále ve střehu a napjatě sledoval, neuslyší-li shora nějaký zvuk.

Konečně! Tady leželi, oba dva, každý na holém prkně po jedné straně místnosti, a sladce spali pod jeho kouzlem. Spoutaní nebyli - vypadalo to, že jsou drženi v lehčí vazbě.

Pokud to přece jenom není past, samozřejmě.

Laito věděl, že může celý hrad uspat týdenním spánkem a oba vězně si odnést někam, kde mu nebudou moci ublížit, ani kdyby měli sebenepřátelštější úmysly. Pokud však Teraskon nezradil, mohou odsud odjet všichni v bdělém stavu a vzít si koně a pokračovat v cestě tak jako dosud, což má mnoho výhod. Lépe bude je vzbudit.

Sklonil se nad Roirem a popleskal ho po tváři. Hoch něco zamručel a spal dál. Laito sáhl po láhvi s vodou a trochu mu postříkal obličej.

Roiró otevřel oči a zmateně se rozhlédl. Zřejmě si v první chvíli neuvědomoval, kde je. Vzápětí spatřil Laita a celý se rozzářil.

"Potichu, prosím tě," napomínal ho Laito, než stačil něco vyhrknout. "Zdá se, že tu nenocujete zrovna dobrovolně?"

Roiró přikývl.

"Dobrá. Tak pojď úplně tiše k otci a důkladně mu ucpi uši. Za žádnou cenu je nepouštěj, dokud ti neřeknu, ano?"

Jakmile to hoch udělal, zakryl Laito uši jemu a začal zpívat znovu. Tentokrát naplno.

kapitola 39.

Ráno se Mín ne a ne probudit. Laito se k ní sice vrátil a zakryl jí uši, než uspal týdenním spánkem i stráže na nádvoří, ale zřejmě k ní něco málo proniklo i skrz tlustou kamennou zeď, takže spala jako zabitá. Laito ji nechal pořádně odpočinout i za tu probdělou část noci a předchozí dva noclehy na bažinách, pak jí ještě hodinku přidal jen tak z dobré vůle, ale pak už o ni měl starost a začal ji budit. Dýchl jí do tváře, volal ji jménem, nic. Zlehka ji políbil na víčka - to kdysi spolehlivě zabralo. Ze sna se usmála, ale nepohnula se. Zkusil to ještě jednou od začátku. Zase nic. Že by spánek jen předstírala, či napůl předstírala, protože je jí to buzení příliš příjemné? Omočil si prsty ve studené vodě a sáhl jí za krk. Zase nic!

To už dostal strach. Vytáhl ji z postele a donesl k oknu, aby jí do tváře vanul čerstvý vzduch zvenku. Znovu nabral vody a omyl jí celý obličej.

"Myšáčku, probuď se!" prosil naléhavě.

Přitiskl ji k sobě, hladil ji po vlasech, jemně ji klepal štíhlými prsty po čele, spáncích, tvářích, ramenou. Konečně se mu začalo zdát, že se probírá. Znovu ji zastudil za krkem. Polekaně sebou trhla. Tu mu jí přišlo líto a potřetí přitiskl rty na její víčka, aby jí to trochu vynahradil.

Usmála se a otevřela oči.

"Laito! Kde to jsme?"

"Raduj se, Myšáčku! Další nepřátelská pevnost nám padla do rukou, další zajatci jsou osvobozeni. Ale pro tebe bude asi nejlepší zprávou, že to skutečně byli zajatci."

Vedl ji do jiné ložnice, kde spali Roiró a Teraskon. Kromě toho, že skočil uspat i protější pevnost, je ještě v noci přenesl do pořádných postelí a sehnal jim všechny jejich věci, které jim zde odebrali.

Začalo další buzení, téměř stejně obtížné, i když ani zdaleka ne tak něžné jako před chvílí. Konečně Roiró otevřel oči. Téměř okamžitě si na všechno vzpomněl a jen se šťastně usmál. S Teraskonem měli mnohem těžší práci, ale nakonec se jim ho podařilo také probudit. Na vteřinku bylo na jeho tváři znát překvapení, avšak okamžitě se ovládl.

"Tak jsi to přece dokázal," řekl jen, ale v jeho hlase zazněl upřímný obdiv i radost. Vzápětí už byl na nohou a přehlédl svou výstroj. Laitovi podal zpět jeho balíček cestovního chleba, nedotčený. Nijak to nevysvětloval, ale pohled, který si přitom vyměnili, Laita bezpečně ujistil o tom, že důvodem naprosto nebyly obavy z elfí stravy. Hned se obrátil ke svému batohu, také mlčky, a podal Teraskoovi láhev s entí polívkou - věděl, že dnes cítí největší hlad.

Na další cestu se vydali krátce po poledni. Do té doby Laito většinu času pečlivě držel stráž a uspal jednoho jezdce, který se přiblížil od jihu. Dřív však od něj s Teraskonovou pomocí vyzvěděl správné heslo - soudili, že se jim ještě může dobře hodit. Pak ho zanechali s ostatní posádkou pohříženého do týdenního spánku - za tu dobu, jak předpokládali, by se mohli dostat téměř až k Rohanské bráně.

Jeli nyní v o něco delších etapách než dříve, ale cesta byla spíše příjemnější než naopak. Z Teraskona očividně spadla veliká tíha. Věděl nyní, co chce, a své rozhodnutí zpečetil překročením řeky. Jeho oblečení a vybavení už mu nebylo ničím víc než maskou, kterou mohl kdykoli shodit a jít za svým cílem v jiné podobě. Mnohem víc si uvědomoval Laitovo přátelství a mnohem otevřeněji mu oplácel svým. A zcela zřejmě cítil radost, která se často projevila veselím. Navenek si stále zachovával důstojnou tvář i zdrženlivý, vznešený způsob vyjadřování - přesto obě děti zjistily, že je s ním občas docela legrace.

Laitova tvrdost vůči němu se nyní stále zřetelněji měnila ve hru, jejíž stopy už dlouho nesla. Na noc ho teď poutal ke své ruce jedinou volnou smyčkou kolem zápěstí, kterou bylo samozřejmě možné druhou rukou bez potíží rozvázat - byl to jen obřad, symbolický čin, který vyjadřoval pouto přátelství mezi nimi, nic víc.

"Vnímej to srdcem," vysvětloval Laito, když se Teraskon pokusil něco namítat. "Jakmile už víš, oč jde, stačí jen náznak, jen nepatrná připomínka. Hleď, ode dneška budeš s námi jíst jako jeden z nás - jen když toho bude víc na výběr, jedno vynecháš. A první sousto si vždycky vyměníme, na připomínku všech, kteří se teď dělí o to poslední."



Za celou cestu jen jedinkrát na silnici někoho potkali - dalšího spěšného posla od jihu. Bylo to pod Tharbadem, v době, kdy už znali správné heslo, a setkání proběhlo velmi hladce. Když se přiblížili nadosah jižnímu masívu Mlžných hor, pustili koně, oblékli Teraskona a Roira do entího a sešli ze silnice do divočiny. Jezdecké vybavení zanechali v jednom z úkrytů a pokračovali v cestě způsobem, na jaký byla Mín zvyklá. Teraskonova pomoc byla citelná: dostali se sem na počátku října, v čas, kdy podzim ještě potěší srdce krásnými barvami, mezi deštěm pohladí slunce a noční chlad je zatím snesitelný.

Asi tak v té době zaznamenaly Míniny sny první změnu. Až do té doby měly většinou tutéž podobu jako oné první noci, jen občas se jí do nich vmísil Tuilindo, spíše tušený než viděný, a kupodivu také v podobě strážce s taseným mečem. Jeho tvář nerozpoznávala nikdy a tak jako tak ani neznala, ale jak už to ve snách bývá, nikdy nezapochybovala, že je to on. Tak tomu bylo stále; nyní se však přidalo něco nového.

"Laito," vyhrkla, sotva se z prvního z těch snů probudila, "Laito, mně se zdálo o moři!"

Dosud byla toho dojmu plná od konečků prstů až po kořínky vlasů: monotónní hukot větru a vln, divoká, jakoby hluboce živá šedomodrá nesmírnost všude kolem, děsivá, a přece zvláštním způsobem krásná. Strhovala ji - toužila se do ní ponořit - toužila znovu usnout a vrátit se k tomu prožitku.

"O moři, Myšáčku?"

Tenhle tón v jeho hlase ještě neslyšela. Je vůbec možné po něčem tolik toužit a přitom být tak dokonale spokojený v přítomné chvíli?

Vzápětí už ji zase škádlil.

"Jak vlastně vůbec můžeš vědět, že to bylo moře? Cožpak je znáš?"

"Ty! Tak dobrá, ať to bylo co to bylo, zkrátka jsem se octla uprostřed samé vody a nikde žádný břeh. A nahánělo to strach a zároveň... já nevím."

"Líbilo se ti?" Teď už byl zase něžný.

"Moc." Vlastně ani nezpozorovala, že se na dlouhou chvíli zasnila a že ji neruší. "Ale co myslíš, že to může znamenat?" zeptala se konečně.

"Nevím, Myšáčku. Musíme se ptát."

"Myslíš... myslíš, že se mohli někde obrátit a pustit se přece jen..."

"Nevím, Myšáčku. Ale něco takového si vůbec nedovedu představit."

"Co budeme dělat?"

"Vždyť máme práce nad hlavu, ne?"

"Tak proč se mi to tedy vůbec zdá?"

"Kdo ví... možná ten, kdo nad tebou tak dlouhou dobu držel stráž, sám potřebuje tvou pomoc... potřebuje, abys mu tu službu oplatila."

"Ale vždyť říkáš, že tam jet nemohli!"

"Ach Myšáčku, jak ti mám vysvětlovat něco, čemu sám nerozumím! Viděla jsi ještě něco? Stála jsi na lodi? Byl tam někdo s tebou?"

Zamyslela se.

"Ne... nevím."

"Pak nám opravdu nezbývá než si na vysvětlení počkat. Hledej ho, Myšáčku... ztiš se a naslouchej... však domů trefíš."

Od té doby se jí ty sny vracely téměř každou noc, podobné jeden druhému jako vejce vejci, a přece proměnlivé jako moře samo: občas mírné, občas strašlivé v bouřích. V pochopení toho, co mohou znamenat, nijak nepokročila, ale často musela vzpomínat na Laitova slova a volala o ochranu pro Tuilinda a ty, kdo jsou snad s ním - zvlášť tehdy, když byl sen tak hrozný, že se probudila uprostřed noci. Nevím sice, co se děje, říkala si, a rozhodně je to ode mě pořádná drzost, že se pokouším pomáhat někomu takovému, ale ať. Co kdyby opravdu pomoc potřeboval - nikdy bych si neodpustila, že jsem mu ji odepřela. A i když ne - něčím takovým se přece nemůže nic zkazit.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )