Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Byla chladná, jasná podzimní noc. Laito, Mín, Roiró a Teraskon se choulili k sobě v jednom z posledních úkrytů na západní straně Mlžných hor. Měli za sebou namáhavé šplhání a byli unaveni, ale nemohli si lehnout a spát, dokud si příbytek, který jim Laito postavil, trochu nezadýchají. Nemluvili, jen vyhlíželi ven do tmy, každý zabraný do vlastních myšlenek. Zejména Mín se nedokázala zbavit starostí. Soucit a vědomí poslání ji dosud plnily odhodláním, ale přece jen byl ohromný rozdíl, podnikat nebezpečnou a obtížnou cestu s vědomím, že se vzdaluje nepřátelům, a s vědomím, že se jim přibližuje - že ji každý den vede blíž a blíž k té příšerné kobce, ze které zázrakem unikla - ba, že se vědomě pouští do podniku, který ji snadno může prozradit. Teď mají zase nadosah Rohanskou bránu a s ní pochod otevřenou krajinou bez možnosti úkrytu, o Železném pasu ani nemluvě. Neslyšela zase tak málo o dokonalém opevnění tohoto strategického místa, vzniklém skloubením přírodních podmínek, lidské práce a dávného kouzla. Jistě tam také bude silná posádka... a co když se Laito k dovršení všeho rozhodne začít s dobýváním nepřátelských hradů právě tam? Jeho pořádkumilovnost ho jistě povede k tomu, aby bral pevnosti pěkně jednu po druhé...

Tu jí Laito, který seděl zleva vedle ní - on i Teraskon vždycky dbali na to, aby chránili děti mezi sebou - zlehka objal a přivinul k sobě. Snad to byla náhoda či prostý pokus ji zahřát, ale měla úplně pocit, jako by vytušil, nač myslí, a chtěl jí dodat odvahy. Ulehčeně si opřela hlavu o jeho paži a oči se jí zavřely, ani nevěděla jak. Přes dlouhé měsíce jeho péče a otužování byla přece jen stále nejmladší a nejkřehčí z celé výpravy a únava i Melwenin prstýnek vykonaly své. Usnula vsedě, s tváří stále ještě obrácenou do tmy venku.

Okamžitě se znovu octla uprostřed širé mořské pláně, ale tentokrát byl její sen podivně zmatený. Hladina moře byla poměrně klidná, dokonce ozářená sluncem, a přece slyšela hukot větru a divoké burácení, dokonce zlobný sykot, jaký zatím nezaslechla ani za těch nejprudších bouří. Ten zvuk ji plnil hrůzou, pokusila se utíkat, ale nemohla se hnout z místa, až nakonec vykřikla a s trhnutím otevřela oči.

Laitova dlaň na jejích ústech hebce zdusila výkřik v zárodku a jejím užaslým, ještě rozespalým očím se naskytla úchvatná podívaná. Temnotou se bleskurychle mihl zářivý pás, hluboko pod jejich nohama se smrštil v drobnou zlatou tečku a zmizel - bylo to skoro jako padající hvězda, jen o mnoho větší a zářivější. A vzápětí po něm druhý a další a další, jedna oslnivá šmouha za druhou, hotový světelný déšť. Mín trvalo několik vteřin, než se z té zázračné podívané vzpamatovala natolik, aby si uvědomila, že ten hluk, ten děsivý hluk ze svého snu, slyší stále. Mimoděk zatřásla hlavou, aby se ho zbavila, ale nepomohlo to. Navíc jí připadal jaksi povědomý. Maně zavzpomínala, kde už něco takového mohla slyšet. A tu pochopila. Rázem se probrala docela a byla by se rozkřičela čirou hrůzou, kdyby tomu Laito nepředešel. Draci! Draci překročili hory!

Prudce se roztřásla a nic nepomáhalo, že ji Laito vzal do náručí a šeptá jí slova povzbuzení, nic nepomohlo dokonce ani, když za pár okamžiků všechno utichlo a pohaslo a vše nasvědčovalo tomu, že jsou mimo nebezpečí. Hlavou jí letěla jedna zoufalá myšlenka za druhou. Vida, zase už přicházejí pozdě - zase už se zbytečně ženou do nebezpečí! Komu asi mohou pomoci v zemi za horami, když už i nenasytní draci se odtamtud stěhují, protože zřejmě nemají co jíst? A i kdyby se jim nakrásně podařilo někoho osvobodit, kam bude takový člověk moci uprchnout, otevřenou krajinou, s tolika draky v cestě? Dokonce ani sami se nemohou vrátit s nepořízenou - mají odříznutý ústup. Mohli aspoň pomoci hobitům... mohli aspoň zachovat život pro jakoukoli, byť nepatrnou službu lidem v nových sídlištích - a všechno to zahodili pro bláznivou pýchu, pro pošetilý plán na smělou akci v srdci nepřátelského území, navíc zamořeného silami, proti kterým nic nepomáhá!

Náhle ji Laito k sobě přitiskl tak silně, že si to uvědomit musela - vlastně to skoro zabolelo. Jednou rukou jí přejel přes obličej, pak ji políbil na víčka, jako by ji chtěl probudit z těžkého spánku.

"Má paní a královno!" oslovil ji znovu, šeptem, avšak tak ohnivě, že měla skoro pocit, jako by to hrdě provolal. "Dovol mi, abych tobě i sobě v této podle všeho rozhodující chvíli připomněl, že zničení těla je snad bolestnou, avšak nepříliš důležitou epizodou v běhu života. Jediné, na čem záleží, je láska k druhým, a za tou my půjdeme jen tím rozhodněji, čím více se zdá, že pro nás tak jako tak není úniku! Nevzpomínáš, jak už jsi zakusila její blahodárnou moc? Čeká nás bohatý dar - čeká nás něco krásného na každém kroku!"

Ta směsice vážnosti a veselí, zoufalého odhodlání a rozkošnické radosti ze života byla neodolatelná. Mín zjistila, že se nedokáže bránit jeho kouzlu - a ostatně, uvědomila si vzápětí, vždyť ani nechce! Laito mluví pravdu - snad trochu příliš zlehka přechází ukrutný osud, kterému jdou vstříc, ale mluví pravdu. Udělají, co budou moci, a vposledu všechno dopadne dobře... vlastně nepopsatelně nádherně...

Mín si šťastně povzdechla, uvelebila se v jeho náručí jako dítě, probuzené ze zlého snu a utišené milujícím rodičem, a téměř vzápětí už zase spala.



Už nazítří se její nejčernější obavy potvrdily. Laito se poprvé otevřeně zmínil o tom, že začnou svou práci dobytím Železného pasu. Nebezpečí s tím spojená sice nebral na lehkou váhu, ale zřejmě je nepovažoval za rozhodující. Tvrdil, že jim to jejich úkol ulehčí v mnoha směrech, bude-li tato silná pevnost v jejich rukou, a navíc cítil, že je tam možná někdo potřebuje. Mín už věděla, že nemá smysl se s ním dohadovat, jakmile se dostane do tohoto stavu. Ze zvláštní něhy v jeho jednání během těch necelých tří dnů, které jim zabrala cesta na dohled hradeb, však brzy nabyla dojmu, že tuší víc, než otevřeně říká. Octne se snad jeho život v nebezpečí? Pak ale nemá sebemenší význam se o Železný pas pokoušet! Jakou naději na úspěch mají - bez něj?!

Stálo ji to krajní sebezapření, aby na něj všechny tyto námitky nevychrlila, ale věděla, že by mu to jen způsobilo bolest; rozhodně by ho to neodvrátilo od jeho cesty.

Třetího dne poté stáli na vrcholu posledního hřebene, kryti zakrslými stromky, a v posledním večerním světle pod sebou pevnost viděli jako na dlani. Haradští neměli s jejím budováním žádnou práci - padla jim do rukou zradou tak jak byla, dosud s dávným entím sadem kolem černé věže, ale hradbami už před staletími obnovenými a ještě zdokonalenými v nedávné neklidné a nebezpečné době. Taje a záludnosti tohoto opevnění ovšem nebylo možno z výšky odhadnout - šeptalo se o tom, že jich není málo, ale nic víc - patřily k přísně střeženým vojenským tajemstvím.

"Tady, Myšáčku," prohlásil Laito pokojně, "na mě počkáte."

Ne! křičela Mín v duchu. Ne, ne, ne!

Laito se usmál a jemně ji objal na rozloučenou.

"Ale no tak, Myšáčku, což nevidíš, že je to tak nejrozumnější? Nejsi přece sama - máš dobrou možnost mi pomoci, kdybych se dostal do úzkých, lepší, než kdybys šla se mnou. A každopádně máš průvodce, kteří ti pomohou na ústupu, kdyby to se mnou špatně dopadlo. No, já vím, tohle bych ti neměl říkat, ale raději zvažme všechny možnosti. Pošlu ti ptačího posla, jakmile budete moci bezpečně přijít k bráně. Kdyby se ale dlouho neobjevoval, prosím tě, hlavně neriskuj bez rozkazu."

"Takže je to pravda! Ty skutečně...!"

Zasmál se.

"Špatně jsem to před tebou skrýval, viď? Jsi mi už příliš blízko - nezůstáváš ušetřena skoro ničeho. Takže raději otevřeně, ano? Máš pravdu, nejsem si jist, zda se vrátím. Ale nejsem si ani jist, že se nevrátím. Jen mám dojem, že pokud ne, stojí to za to. Že to tak bude nejlepší, když půjdu."

Přitiskl ji k sobě a čekal, až se utiší.

"Víš, Myšáčku," dodal pak mírně, "nesmíme zapomenout, že bychom se dříve či později stejně museli rozloučit. A není v tom vlastně žádný podstatný rozdíl, zda se rozloučíme tady a takto nebo někde jinde v době míru a bezpečí. Celý tento svět je zoufale nejisté místo. A na druhou stranu, nikdo nám přece nemůže rozhodujícím způsobem ublížit, nikdo nás nemůže úplně zničit, tebe ani mne, což už jsi to nezakusila? Zůstaneme přáteli - ať už na blízko nebo na dálku - tak, jak jsi to chtěla. Bolí to jako useknout si vlastní ruku, viď? Ale možná teprve potom doopravdy poznáme, že můj život nejsi ty a tvůj život nejsem já - je to cesta za naším posláním po laskavé dlani Všemohoucího."

Hleděl jí do očí s naprostým porozuměním, ale také povzbudivě - cítila, jak od ní s důvěrou čeká, že mu právě teď, když ho propouští vstříc nejistému osudu, daruje svobodu, kterou mu kdysi slíbila. Věděla, že nesmí plakat. Vlastně to ani nedokázala.

Dokud se neotočil a nepustil se po skále dolů.

kapitola 41.

Setmělo se rychle; byla podmračená noc. Z údolí táhla slabá vůně tlejícího listí a ve vzduchu bylo cítit déšť, když Laito šplhal po skále dolů. V takové tmě ho zdola z pevnosti nemohl zahlédnout nikdo, ale on přece neponechával nic náhodě a držel se, co nejdéle mohl, ve skalní štěrbině v jednom z bočních svahů masívu. Teprve když se dostal o hodný kus níž a hora změnila charakter, nastoupil poslední úsek po téměř hladké skále přímo nad pevností.

Dosud nikdo nezdolal opevnění Železného pasu touto cestou. Pro člověka by byla naprosto nemožná a elfové zatím nikdy neměli potřebu proniknout dovnitř. Ani mezi nimi by si však na něco takového zřejmě netroufl každý. Dokonce i Laito sám věděl, že je zhruba stejná pravděpodobnost, že sleze úspěšně, jako že se zřítí dolů - a nemohl si dovolit nejen pád, i kdyby ho snad přežil, nýbrž ani prudší sklouznutí, ani udrolený kamínek. Pomaloučku, až napjaté prsty bolely k nesnesení, se spouštěl níž a níž a bosýma nohama pečlivě ohmatával skálu, zda někde není alespoň nepatrný výstupek, kde by se zachytil. Pak kratičký oddech a znovu. Nesčíslněkrát takto šplhal v temných letech, aby se zalíbil svým nadřízeným či naplnil nějaký svůj vlastní, většinou ukrutný záměr. Dosud pociťoval opojnou radost z toho, že se věci změnily - nehledě k tomu, že v této podobě se mu lezlo mnohem snáze.

Už jen asi dvě stě metrů. Skála byla stále hladší - stále častěji se musel vysoukat zpět a zkoušet jiné místo, kde by se spustil dolů. Začínala se ozývat únava. Přetížené prsty jednou nevydržely a tak tak že se nesmekl dolů; zachytil se v posledním okamžiku. Ještě hodinu pršet nezačne, to věděl - do té doby však nutně musí být u cíle.

Už jen asi sto metrů. Laito znehybněl přitisknutý ke skále a začal si tichounce pískat - jednak aby si odpočinul, jednak aby uspal případné stráže, které by byly v doslechu. Po chvíli nastoupil další cestu, ale pískat už nepřestával.

Cesta teď byla zvlášť nepříjemná, neboť skála zde začala vytvářet mírný převis. Spouštění dolů bylo za těchto podmínek mimořádně obtížné a znovu a znovu marné, jak se musel vracet a hledat jinou cestu. Stále častěji nutně potřeboval chvilku odpočinku, aby mu údy předčasně nevypověděly službu, a déšť se blížil.

Konečně! Nějakou dobu mu štěstí přálo. Objevil úsek, kterým mohl sestoupit pár metrů téměř bez přerušení, a zbývalo mu už jen něco přes sedmdesát metrů. To už spadly první kapky. Teď by se měl dostat dolů co nejrychleji - spěchat však samozřejmě nemůže. Ale pokud mu bude štěstí ještě chvilku přát...

Nepřálo. "Pohodlná" cesta skončila a jeho postup se opět zpomalil. Než se doplahočil o dalších patnáct metrů níže, lilo už jako z konve. Kdyby si byla skála zachovala svůj původní sklon, mohl by teď začít klouzat po břiše a doufat, že se mu podaří sestup ubrzdit natolik, aby přistál bez nehody. Převis však pokračoval a na skok to bylo přece jen ještě trochu vysoko. Návrat byl ovšem vyloučen zrovna tak.

Ještě padesát metrů. Ten poslední úsek zdolal jen zázrakem a cítil, že pro tu chvíli má dost. Pár minut odpočíval a nemyslel na nic než na hudbu deště kolem sebe. Pak sebral síly k dalšímu postupu. Uvědomil si, že začíná trochu riskovat - když nenalezl záchytný bod, dokud se držel rukama, zhoupl se a kousek skočil. Bylo to mnohem snazší než se neustále vracet a věděl, že už musí šetřit silami. Několikrát mu to vyšlo, i když už měl často pocit, že mu skála vyklouzne jako úhoř.

Pak přišla chvíle, kdy to nevyšlo - okamžik marného zápasu - a pád do prázdna. Hlavou mu stačila ještě proběhnout řada myšlenek. S lítostí si vzpomněl na toho, kdo ho zde zřejmě potřebuje - nezdálo se, že mu bude schopen pomoci. Nebo že by se mýlil úplně? S trochou zvědavosti zauvažoval, zda jde vstříc rychlému konci či utrpení a pokud to druhé, co ho asi čeká tentokrát. Jeho poslední myšlenka patřila Mín. Když se s ní loučil, mluvil, jak mu velelo svědomí, avšak nyní celým srdcem zatoužil zůstat naživu, aby se o ni mohl postarat.

Nemohl pro to udělat víc než snažit se v letu zaujmout co nejvhodnější polohu pro dopad.



Té první noci, co Laito odešel, Mín dlouho nemohla spát. Ne že by jí byl prstýnek nepomohl, kdyby alespoň chvilku ležela, ale ona nedokázala zůstat v klidu ani okamžik. Dlouho čekala na vrcholu hřebene, uši nastražené na sebemenší náznak zvuku zdola. Roiró za ní dvakrát přišel, aby si šla lehnout; konečně se objevil Teraskon sám a laskavými slovy na ni naléhal, aby nechala marné námahy - odpočatá bude všem v případě potřeby mnohem užitečnější. Uznala jeho důvody a poslechla, ale dobře si všimla, že Teraskon neulehl vůbec. Zůstal sedět u vchodu do úkrytu a ona věděla, že jeho tvář, nehybná jako vždycky, skrývá krajní napětí.

Musel se pro ni vrátit ještě třikrát. Sotva si lehla, už zase neměla stání a plížila se nad sráz, snad vyburcována nějakým zvukem v okolní noci, ať už skutečným či domnělým, snad jen hnána svým vnitřním neklidem. Z hlubin se však neozvalo žádné znamení, zda je všechno v pořádku či ne. Možná však přece něco zachytila, ač ne ušima, protože náhle pokojně a tvrdě usnula a nevzbudil ji ani déšť, který se rozšuměl všude kolem ní. Probudila se až pozdě ráno v úkrytu, kam ji Teraskon naštěstí brzy odnesl.

Když nad tím zpětně uvažovala, nacházela v tom náhlém spánku skutečně určitou naději - jak však den ubíhal a stále se nic nedělo, nepokoj se vrátil. Posel nepřilétal a Mín rychle ztratila jistotu, že její včerejší spánek měl s Laitem něco společného. Mohla ji zdolat pouhá únava - bylo přece už hodně pozdě - a ostatně, Melwenin prstýnek měla celou dobu na prstě... Prožila den v úzkostech, odsouzená k nečinnosti, zatímco celá její bytost přímo volala po čemkoli, co by mohla udělat, podniknout, zkusit. Znovu a znovu se pokoušela za Laita prosit, ale její napětí bylo tak veliké, že ji vždy strhlo ke starostem téměř okamžitě. Toužebně čekala na večer.

Konečně se setmělo a ona se vrátila na své stanoviště nad srázem. Večer přerostl v noc a dosud neměla jediné znamení. Připozdívalo se. Na naléhání svých společníků něco pojedla, ale jít si do úkrytu lehnout naprosto odmítla. Minula půlnoc. Stále žádný vzkaz.

Nyní už Mín nezbylo než si naplno připustit, že něco není v pořádku. První její reakcí byl pláč, dlouhý a zoufalý. Teraskon, který ani tuto noc oka nezamhouřil, přišel v té době opět za ní a vojácky neobratným způsobem se ji pokusil utěšit. Sebrala všechnu sílu vůle, aby mu odpovídala laskavě, ale odvést do úkrytu se nenechala. Nakonec rozpačitě odešel.

Přijala to s velikou úlevou a vyplakala se dosyta. Posléze se uklidnila a zůstala tiše sedět ve tmě, zkřehlá, rozbolavělá a utahaná, avšak odhodlaná. Pláčem Laitovi nepomůže, dávno si to měla uvědomit - vždyť možná záleží na každé minutě. Kde bere tu jistotu, že je mrtvý? Co když potřebuje její pomoc, neodkladně, nutně? Pak je přece jasné, co musí udělat. Nerozumně riskovat nemůže - jediné řešení je doufat, že tentokrát bude schopna nějakou radu zachytit, a celou věc svěřit, a to hned.

Sotva s tím začala, usnula, jako když ji do vody hodí.



Laito se bolestně probral k vědomí. První, co si uvědomil, bylo, že je celý jako rozbitý. Hlava se mu mohla rozskočit. Pak se mu pozvolna ujasnilo, že ještě hůře je na tom levá ruka a noha. Noha jako by měla místo kosti do běla rozžhavený drát. A všechny údy jsou tak podivně těžké...

S námahou otevřel oči. Kolem byla téměř úplná tma, ale jak se pomalu vzpamatovával a obrazy přestaly tančit a kroužit, začal rozeznávat své okolí. Byl v malé temné cele s vlhkými kamennými stěnami a holou kamennou podlahou. Proti sobě měl vchod, zahrazený pouze silnou mříží a vedoucí zřejmě do chodby, osvětlené neviděnou pochodní. Uzounkým okénkem, které zahlédl nad svým ramenem, když s nesmírným úsilím trochu pootočil hlavu, byl vidět čtvereček temné oblohy.

Jeho první souvislou myšlenkou byla vděčnost za to, že zůstal naživu. Vzápětí už hodnotil situaci. Ruce i nohy má v okovech, nu ovšem. Všechny jeho věci jsou pochopitelně pryč, zejména pás s nářadím. K jídlu či pití mu tu nenechali nic - snad nepředpokládali, že se probere, snad si přáli, aby byl povolnější při výslechu, který ho určitě v nejbližší době čeká.

Má nějakou možnost se mu vyhnout? Laito si povzdychl. Ano, mohl by docela dobře uspat každého, kdo by překročil práh jeho cely, ale dokud bude v okovech, nic se tím trvale nevyřeší. Ledaže by je uspal nadobro - a to zase odporuje jeho zásadám.

Ale k plánům až později - teď je třeba zvážit všechny okolnosti. I kdyby se nakrásně z okovů dostal, bude jeho tělo vůbec použitelné? Levá noha je s největší pravděpodobností zlomená. Ruka... ne, s tou to tak zlé nebude. Hodně pochroumaná, řekl by, a nateklá jako konev. Přejel po ní očima a tu mu tváří prokmitl úsměv. Přece jen asi na někoho zapůsobila jeho píseň! Nalezli ho pravděpodobně až k dnes k večeru - dost pozdě na to, aby mu ruka pořádně otekla už předtím, i na to, aby pokusy o výslech, zpestřené případným uřezáváním prstů, nechali na ráno. Mínin prstýnek má dosud u sebe.

Znovu namáhavě pootočil bolavou hlavu a vyhlédl oknem, pak se zhluboka nadechl. Ten kousíček zataženého nebe byl opravdu příliš malý, než aby se z něj dalo zjistit něco určitějšího, a venkovní vzduch se mísil s mnoha pachy vězení - přesto však Laito odhadoval, že noci ještě mnoho neuplynulo. Zda noci první či druhé po té, kdy spadl, také nevěděl, jen věděl, že delší spánek posádky zřejmě z té výšky způsobit nemohl. Každopádně je však spíše pozdní večer než časné ráno a to je dobře. Nejméně ze všeho potřebuje, aby sem někdo přijel dřív, než bude mít pevnost pod kontrolou. Začne hned. Laito se opřel o stěnu, jak nejpohodlněji to šlo, a začal pískat - tiše, uvolněně, jen jakoby sám pro sebe.

Pískal už dosti dlouho, když uslyšel, jak se chodbou blíží těžké kroky. Po chvíli za mříží stanula postava, mírně přihrblá, avšak dosud statná. Jejich pohledy se setkaly.

"Tak už ses probral, co, ty mizero?" broukl žalářník bez hněvu či lítosti. "No, tvoje chyba. Ještě se odnaučíš drze přelejzat hradby!"

Laito se zahleděl přes jeho rameno do dálky a pískal dál, jako by jen chtěl vyjádřit pohrdání utrpením, které ho čeká, i svými vězniteli samotnými. Něčemu takovému, odhadoval, by mohli rozumět.

Žalářník, stále plně bdělý, ho počastoval ještě několika poznámkami, otočil se a zmizel v chodbě. Laito napjatě naslouchal jeho krokům, dokud neutichly, a věděl, že nejeví žádné známky zpomalování a ochabování. Ve spojení s tím, jak dlouho už byl tento člověk pravděpodobně vystaven Laitově písni předtím, se nabízelo jedno neveselé vysvětlení: kouzlo na něj prostě neúčinkuje. Na své poznámky nečeká reakci - jsou jen samomluvou, obvyklou u starších lidí. Téměř určitě je hluchý jako poleno.

kapitola 42.

Jak se dalo čekat, přenesl Teraskon Mín opět do úkrytu a dával si velký pozor, aby ji nevyrušili předčasně, takže se probudila až k polednímu. Těžko se na něj proto mohla zlobit - tím větší vztek měla na sebe, když si uvědomila, co se stalo. Celá noc a půl dne ztraceno, po celou tu dobu může být Laito v kritické situaci, může naléhavě potřebovat její pomoc, a ona mu zatím nebyla zhola nic platná, nejprve pro nesmyslné slzy a pak pro ještě hloupější spánek. Královna, to ano! Takové věci by se jí opravdu stávat neměly, zvlášť když ho sama navedla k tomuto šílenému podniku!

Teď jí pomohla zkušenost z Mlžných hor. Přestože se cítila jako to nejodpornější stvoření pod sluncem, nepromarnila další čas planým zoufalstvím. Sotva se trochu napila entí polívky, stáhla se stranou od ostatních a prosila o pomoc pro Laita i o radu, co pro něj udělat, prosila o to celou svou bytostí.

Jenže odpověď nepřicházela a Laito tu nebyl, aby jí připomněl, že rostoucí tíha na její duši je vlastně dobré znamení. Jak čas uplýval, začaly se stále silněji ozývat pochybnosti. Co když svým spánkem dala najevo tak velkou lhostejnost, že je vlastně opovážlivost počítat s odpovědí? Co když otálela tak dlouho, že prostě promarnila poslední příležitost, kdy Laitovi ještě bylo pomoci? Co když byla jakákoli pomoc marná od samého začátku?

K večeru už se slzám neubránila, napjala však všechny síly, aby je rychle ovládla a vrátila se k uvažování, co dál. Pokud Laitovi už není pomoci, musí se vrátit a pokusit se alespoň projít do bezpečí, to je jisté. Ale o něčem takovém rozhodně nebude ani přemýšlet, dokud bude zbývat sebemenší naděje, že je ještě živ. Bude čekat dál, bude připravena přijmout rozkaz, jakmile přijde.

Ano, ale co když nepřijde? Co když je zbytečný, protože se prostě nedá nic dělat? Co když opravdu svým spánkem včera promarnila příležitost, kdy mohl přijít? Co když ho nedokáže slyšet, ačkoli už dávno přišel - co když něco takového vůbec není pro smrtelníka možné bez pomoci někoho z elfů? Co když... co když zkrátka odpověď tentokrát nepřijde?

Ale ona přece Laitovi pomoci musí, za každou cenu! Je její povinnost aspoň se o to pokusit, i kdyby to bylo marné! Třeba přitom alespoň zjistí s určitostí, co a jak... třeba přitom zahyne a nebude muset žít bez něj!

Kdyby to řekla Roiróvi a Teraskonovi, šli by do toho s ní, to věděla. Teraskon už se beztak užírá nečinností a netrpělivě čeká na chvíli, kdy bude moci konečně něco podniknout, jen respekt k Laitovým posledním slovům mu brání. Kdyby teď přišla s návrhem na záchrannou akci, ani by se neptal, zda přijala rozkaz. Ani by mu nemusela lhát.

Hlavou jí letěl jeden nemožně odvážný plán za druhým. Jen nakratičko ji zarazila představa, že přijde o život a bude volána k odpovědnosti nejenom za vlastní smrt, ale i za smrt svých společníků. Zahnala ji myšlenka, že pro přítele v nouzi přece něco udělat musí, že váhat v takovém případě je horší než ukvapeně riskovat, spojená s jen napůl vědomým pocitem, že to přece není její vina, že zůstala bez vedení.

Ale v posledním okamžiku, když už byla téměř rozhodnuta, jí cosi blesklo hlavou - vzpomínka na noc v Iarwainově domě, na následující dny, na Laitovy oči, když říkal: "Chystal jsem se zbytečně riskovat a nevyprosil jsem si rozkaz, Myšáčku. A nejen to. Zapomněl jsem na jeho lásku, jeho věrnost - chtěl jsem vzít spravedlnost do svých rukou - skoro jsem mu vyčítal, že se stalo to, co se stalo. Strašně jsem mu ublížil."

S jakou bolestí, s jakou opravdovostí to vyznání vyslovoval, každý den znovu! Na něco takového se nedalo zapomenout - dosud jí bylo, jako by ho živě slyšela promluvit. Ta vzpomínka se jí nyní hodila ze všeho nejméně, jenže jak by mohla nedbat, když on to prožíval tak upřímně!

"Choval jsem se jako blázen - jako bys mi ty sama večer nepřipomněla, že jeho láska tu mou dávno předchází."

Ano, tak to řekl tehdy v noci a... a neměl koneckonců pravdu? Nedopadlo snad nakonec všechno dobře, proti veškeré naději? A nevedlo snad utrpení jejích kamarádů k záchraně jednoho... skřeta? I kdyby to samo o sobě neznamenalo nic, kolik dalších lidí tím asi bylo utrpení ušetřeno! A je-li to pravda... pokud jeho láska skutečně předchází tu naši... ó jé, jaké nesmysly si to ještě před chvílí pouštěla do hlavy!

Mín se celá roztřásla a skryla obličej v dlaních.

"Odpusť," šeptala, "odpusť, ublížila jsem ti."

"Má paní...,"

Kdosi jí položil ruku na rameno.

"Má paní," oslovil ji Teraskon znovu, uctivě, konejšivě i pevně zároveň, "dokud byl Laito s námi, volávali jsme k Jedinému vždycky společně. Promiň mi tu smělost, ale nedovolila bys nám něco podobného i nyní... Snad by si to tak přál."

Udělali, jak říkal, přibližně v té době, kdy Laito dole přišel k vědomí.



Laito nepřestával pískat, ale přitom už pomalu přibližoval jednu ruku k druhé. Byl si téměř jist, že žalářník je hluchý, přesto se však pohyboval raději opatrně, aby ani článek řetězu nezazvonil. Konečky prstů nahmatal páčku a odklopil kámen. Vybral si nožík a schránku zase pořádkumilovně uzavřel. Pak vyzkoušel ostří na okovu kolem levé ruky. Na takovou hračku to nebylo nejhorší - zanechala docela slušnou stopu. Pouta zřejmě nebyla z nejkvalitnější oceli.

Po chvíli snažení se propracoval železem na dvou téměř protilehnlých místech, takže mohl levou ruku vyprostit, když potřeboval, zároveň však mu zůstal náramek pro ozdobu, který při pohledu ze špatně osvětlené chodby mohl stačit. Teď zkusil pevně sevřít nožík oteklými prsty a prodřít si o něj kov na pravé ruce. To už šlo pěkně ztuha, ale nakonec uspěl také. Žalářník během té doby ještě jednou prošel chodbou, ale zvuk jeho kroků ho ohlásil včas a nebylo tak těžké se připravit. Laito předstíral nové bezvědomí a kontrola byla jen velmi zběžná.

Nyní už se mu pracovalo mnohem lépe a brzy se zbavil i pout na nohou. Chvíli se zaposlouchal, pak je opatrně odložil a pokusil se vstát. Třeštící hlava se mu zatočila, až se musel chytit stěny, a ztuhlé a rozbolavělé tělo důrazně protestovalo proti jakémukoli pohybu. Levá noha byla ovšem zcela nepoužitelná, přesto však zjistil, že se dokáže pohybovat vpřed drobnými šoupavými přískoky po noze pravé, celkem zlehka a bez rámusu.

Vyhlédl mříží na chodbu. Zatáčela v oblouku, takže neviděl daleko, věděl však, odkud žalářník vždycky přichází - tam někde má zřejmě strážnici. Není příliš pravděpodobné, že se tam doštrachá dostatečně včas, ale kdyby se mu to podařilo, mohl by se pokusit mu něco nalít do čaje. V nádobce pod kamenem prstenu bylo mezi lidmi zvykem nosit jed, aby si zajatec v případě potřeby ušetřil mučení či se pojistil, že nepřátelům nic neprozradí. Takových prostředků Laito nepoužíval, ale naplnil si nádobku pro všechny případy silným uspávacím nápojem.

Na okamžik zatoužil vypít ho sám, zbavit se načas všech bolestí a spát a spát... Pak zavrtěl hlavou, usmál se sám sobě a zvedl nožík, aby si otevřel mříže.

V tu chvíli se znovu v chodbě ozvaly kroky. Laito se po hlavě vrhl na své místo a chvatně navlékal okovy. Stihl to v poslední vteřině a neměl čas se upravit, aby všechno vypadalo naprosto přirozeně a nenápadně. Pravou ruku neměl dokonce v poutech vůbec a jen ji ukryl pod tělem, jak ležel na podlaze tváří k zemi. Nezbývalo mu než doufat, že se sem žalářník opět podívá jen zběžně.

Nejprve se zdálo, že se s tím skutečně spokojí, pak však zřejmě něco vzbudilo jeho podezření či snad jen chtěl pracovat důkladněji. Laito slyšel, jak jeho kroky zaváhaly, pak se zastavily docela. Nastalo ticho, rušené jen žalářníkovým dechem. Pak v bráně zarachotil klíč a kroky se přiblížily k němu.

Laito vyčkával, dokud se Haraďan nezastavil až těsně nad ním a nesklonil se, aby prohlédl pouta. Přitom si rozepjal sponu pláště u krku. Pak se vzepřel pravou rukou a vzápětí ji rozmáchlým obloukem přetočil, až za ní následovalo celé tělo a bolest ve zraněné noze ho na vteřinku div nezbavila vědomí. Jednu chvíli se žalářník skláněl nad nehybným tělem zdánlivě bezmocného vězně. V příštím okamžiku se mu kolem hlavy omotalo cosi velikého šedého a stáhlo ho to k zemi. Pak zarachotil řetěz, který se obtáčel kolem jeho hlavy, krku i těla a na dlouho ho zbavil možnosti se z látky vymotat. Bránil se zuřivě, ale naslepo a bezvýsledně. Dlouho trvalo, než se dokázal osvobodit, a když šátral po vězni, jako by se po něm slehla zem. A když konečně zase pohleděl na své okolí, byl zamčený v cele a po vězni nikde ani památky. Padla na něj taková hrůza, že se dlouhou dobu neodvážil ani hlesnout.



Jakmile Laito žalářníka strhl k zemi a pro větší jistotu trochu omotal řetězem, stáhl se z dosahu jeho rukou. Bleskurychle mu odebral zbraně a klíče, víceméně po břiše se odplazil z cely, přirazil dveře a zamkl je. Pak, aby dal jistou šanci jeho případné pověrčivosti, se stejně rychle odplazil za roh, aby byl z dohledu, než se vězeň osvobodí. Časem se vrátí a postará se mu o všechno, co bude k životu potřebovat; teď však musí zajistit případné další nepřátele v okolí.

Po tělocviku, který měl právě za sebou, všechna zranění bouřlivě protestovala. Hlava se mu začala zase točit a před očima se roztančily černobílé tečky. Soustředil všechnu sílu vůle, aby to překonal. Bylo by příjemné ztratit vědomí a na chvíli té trýzni uniknout, ale teď si to rozhodně nemůže dovolit. Žalářník jistě brzy ztropí povyk a je třeba, aby každý, kdo by byl v doslechu, spal tak tvrdě, že ho nic nedokáže probudit. Ti, kdo byli v doslechu vězení, když zpíval, tak při troše štěstí spí už teď; snadno by však mohl přijít někdo nový.

Opřel se o zeď a znovu se vyškrábal na nohy, či přesněji na jednu z nich. Pak se pustil přískoky chodbou, co nejplynuleji a nejšetrněji, ale bez otálení. Téměř ihned se dostal k strážnici a tam ke své nemalé radosti okamžitě spatřil jak svůj pás, tak veliký džbán s vodou. Přichystat si dávku entí polívky nezabralo prakticky žádný čas - lahvičku koncentrované nosil vždycky s sebou - a sotva ji vypil, značně ho to vzkřísilo. Bolesti se, pravda, příliš nezmírnily, zato hlava se přestala točit a vrátila se mu svěžest a síla. Hned za strážnicí nalezl podle očekávání schody vzhůru. Vydrápal se po nich, jak nejlépe dovedl, odemkl si horní železné dveře a nalezl u nich zhroucené tělo stráže. Trochu do něj rýpl - zdálo se, že spí docela tvrdě.

Chvilku pískal uvnitř chodby, pak odebral vojákovi i jeho klíče, odemkl si další dveře a vyšel na nádvoří. Zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu a rozhlédl se po obloze. Z větší části byla zatažená, ale přesto poznal, že se nemýlil. Do půlnoci je ještě daleko a to je dobře. Čeká ho namáhavá obchůzka celého opevnění a do rána musí být u hlavní brány, aby ji střežil proti případným nově příchozím.

Jak dlouho jsem asi ležel v bezvědomí, blesklo mu hlavou. Den nebo dva? Chudák Myška, určitě už má o mě strach. Měl bych jí poslat vzkaz, ale jak? Řeči ptáků nerozumí a sotva k ní posel přiletí, poběží na bránu. Raději neriskovat - vždyť do rána už může být všechno připraveno.

Nikde se nic nehýbalo, ale on zpíval ještě dosti dlouho, dokud neměl úplnou jistotu, že omámil alespoň do jisté míry každého v pevnosti. Pak si půjčil několik kopí a vyrobil si dlahy na levou nohu i pevnou berlu.

Nyní už se pohyboval o něco snáze, přesto však se musel usmát při pomyšlení, jak málo uvažování a námahy by dříve věnoval prostému úkolu obejít pevnost - a náhle je to zkouška na hranici jeho možností. Cesta necelých pět kilometrů dlouhá, kterou dřív uběhl za čtvrthodinku, mu bude trvat málem do rána.

Hodinu za hodinou se belhal kolem zdí a zpíval posádce. U každých dveří do chodeb uvnitř hradební zdi odebral stráži klíče, postavil se za práh a zazpíval pro spáče ve vnitřních místnostech. Dál však nevcházel, jednak z obavy před poplašnými či lapacími vynálezy, jednak proto, že by tím ztratil víc času, než si mohl dovolit. Prolézání místností a zajišťování spících se budou muset ráno ujmout ostatní.

Asi dvě hodiny před rozbřeskem měl obchůzku vnějšího opevnění za sebou a celý uondaný se dovlekl k věži uprostřed. Nějakou chvíli zpíval pod okny, pak odebral klíče strážím u vchodu a pokusil se otevřít bránu.

Ani jeden klíč se nehodil. Pro pořádek vyzkoušel ty, které už měl, ale se stejným výsledkem. Věž bude pravděpodobně zamčená zevnitř a klíče má u sebe velitel.

Inu co, na tom teď dvakrát nesejde. Ti uvnitř nějakou dobu tak jako tak spát budou, to je jisté. Teď je nejdůležitější dostat se k hlavní bráně - svítání se blíží.

Trvalo ještě přes hodinu, než zdolal necelý kilometr cesty k hradbám a vypátral a zneškodnil několik obranných mechanismů. Jeden se mu objevit nepodařilo a rychle letící padací mříž ho div nepřibodla k zemi. Člověk by asi na jeho místě neměl naději vyváznout - Laita zachránila jen rychlost jeho reakcí, když nechal své už beztak dost otlučené tělo ještě jednou zprudka narazit na tvrdou zem.

Konečně byly všechny překážky překonány a on se pustil do práce, avšak bezúspěšně. Sbírka klíčů, které odebral spícím, zřejmě neobsahovala ten pravý. Vysvětlení se nabízelo prosté: klíč si ponechává u sebe velitel, zamčený v hlavní věži.

Dlouho se trpělivě hmoždil se zámkem pomocí svého nářadí. Marně. Zámek odolával všem pokusům o násilné otevření a brána byla z neskonale kvalitnější oceli než pouta - elfí či trpasličí práce, jak odhadoval; jeho nože na ní nenechávaly ani škrábanec.

Věděl, že to bude pravděpodobně marné, ale disciplinovaně se se vrátil k Orthanku a s ránem zopakoval všechny svoje pokusy znovu na jeho bráně.

Se stejným výsledkem.

Pevnost byla v jeho rukou, ale nemohl z ní ven - a spáči se za pár dní probudí.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )