Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Ani teď, s nově nabytým pokojem v srdci, nebylo vůbec snadné přiblížit se k tomu tělu, o kterém nemohla tušit, zda je živé či ne, ale Mín věděla, že nesmí couvnout - jde možná o všechno a není tu nikdo, kdo by se toho ujal za ni. Se zaťatými zuby, ke konci i se zavřenýma očima, přistoupila až k němu a přinutila se položit ucho na jeho záda; a tělo, ač prokřehlé, nebylo úplně studené, a jeho srdce slabě bilo.

V tom okamžiku byl strach zapomenut docela. V horečném spěchu vyhledala Mín klíč k okovům a shodila plášť, aby nemusela zajatého položit na holou zem. Přikryla ho, jak mohla, a s novou prosbou o vedení se vydala zpět do chodby. Brzy objevila mučírnu, vybavenou dosud jistou zásobou dříví a dřevěného uhlí i křesadlem, a studnu i se džberem k vytahování vody. Přivlekla ho tak plný, jak dokázala, a vyrobila tu nejsilnější entí polívku, jakou si troufla. Pak se posadila na zem, zvedla si vězňovu hlavu na kolena, nabrala nápoj do dlaně a dala mu pít. Když ucítil na rtech vodu, polkl doušek jako ve spánku a jeho tváří, vychrtlou na kost a poznamenanou surovým zacházením, přelétl úsměv tak jímavě krásný, až to Mín sevřelo srdce.

Nějakou dobu ho tak hřála v náručí a po troškách napájela střídavě jeho a sebe, až byla od sedění na zemi celá zkřehlá a ztuhlá. Pak ho opatrně položila, vrátila se do mučírny, pořádně tam zatopila a s velkou námahou přitáhla co nejblíže k ohništi nízký, bytelný dřevěný stůl, určený zřejmě k přivazování mučených, ale mnohem vhodnější jako lehátko, které by je chránilo před chladem kamene. Nadělala přitom hluku až až, ale nevšímala si toho. Probudila se v ní žena - ten trpící byl teď její, chráněný jejím mateřským pudem. Teď by si pro něj nějaký voják mohl zkusit přijít! Vrhla by se na něj jako rozzuřená kočka.

Vrátila se zpět k zajatci a pár vteřin nad ním zůstala v rozpacích stát. Zbývá ho už jen přenést, ale jak? Šetrně to nedokáže za žádnou cenu. Nakonec si povzdychla, přiklekla k němu a opatrně ohmatala jeho údy, aby se přesvědčila, že má kosti celé. Pak si přehodila jeho ruce přes rameno a napřela všechny síly, aby ho odtáhla. Byl mnohem lehčí, než čekala - nevěřila by, že někdo může v takhle zbědovaném stavu vůbec přežít. Nakonec ho dokázala odnést v náručí jako malé dítě.

Ustlala mu na stole, přiložila na oheň, vrátila se pro vědro s entí polívkou a postavila si ho na dosah ruky. Už už se chtěla spokojeně uvelebit vedle něj, ale když se mimoděk rozhlédla kolem sebe, vypadalo to tam přece jen příliš jako v mučírně. Neměla by tu klid - ustavičně by to v ní budilo strach a horší pocity. A jak by asi bylo zajatci, až by přišel k vědomí? Rázně zase vstala, odvlekla všechny ty ohavnosti do jednoho kouta a hodila přes ně plachtu. Tak! Teď je tu přece jenom útulněji.

Začala svého chráněnce opět po malých dávkách napájet, a aby ho trochu povzbudila, zpívala mu neumělým hláskem písně o jaru, které pochytila od Laita. Samozřejmě to neznělo ani z desetiny tak krásně jako od něj, ale Mín se před někým, kdo nejevil známky vědomí, nějak nestyděla. Trvalo to dlouho. Mnohokrát musela vstát a trochu si zacvičit, aby se rozhýbala. Pak ucítila, jak ji začíná zmáhat únava. Chvílemi se přistihla, že usíná, ale hned zase zvedla hlavu a pokračovala v práci. Konečně, když už se venku chýlilo k půlnoci, se svezla stranou a dál o sobě nevěděla.



Když se probudila, oheň hořel, jako by na něj někdo před chvíli přiložil, a ona, pečlivě zabalená do svého pláště, spočívala v náručí uvězněného. Nechápavě se na něj zahleděla, neboť si v první chvíli nedovedla vůbec vybavit, kde to je a s kým. Pak se jí vzpomínky vrátily a ona vykulila oči ještě víc.

Usmál se zase tak krásně jako včera.

"Ano, bloudil jsem už po okraji zemí zemřelých," řekl. "Ale tvůj nápoj a tvé písně mě vrátily do života. Tisíceré díky, dítě."

Díval se na ni jasnýma očima barvy letní oblohy a teď, ozdobená těma očima a tím úsměvem, byla jeho kostlivá tvář vlastně nápadně hezká. Vlasy už neměl zcuchané - musel si je pročesat prsty, zatímco spala. Původně si o nich myslela, že mu zšedly utrpením, ale nyní byl zřejmý jejich stříbřitý lesk, který odrážel zlaté světlo její láhve i pablesky ohně. Mín pocítila, jak jí přeběhl po zádech mráz. Skoro zapomněla, že kromě Laita mohou existovat i jiní.

"Jak dlouho tě tu věznili?" zeptala se ostýchavě.

"Nemohl jsem počítat čas."

"A kdo... totiž... jsi taky..." zakoktala se a v rozpacích odvrátila zrak. Málem by už byla vypleskla otázku, zda je také bývalý skřet. Cítila, jak se jí krev hrne do tváří.

"Promiň, sám jsem se ti měl představit," odpověděl s velkým taktem, hlas jen nepatrně zbarvený novým úsměvem. "Jmenuji se Mirion, syn Koirův, a naposledy jsem se narodil na tento svět zhruba před dvěma tisíci lety - poprvé po dlouhé době zase ve sličné podobě, kterou si ani v nejmenším nezasloužím. A já se tě neptám, kdo jsi a jak ses sem dostala, má půvabná zachránkyně, třebaže přímo hořím zvědavostí. Soudím totiž, že není vhodná doba k rozhovoru; jednak zde jistě nejsme v bezpečí, jednak jsem dosud neztratil naději, že by tu nablízku mohli být ještě živi i někteří z mých přátel."

"Ale já se odsud neumím dostat ven, víš? Neznám způsob, jak z téhle strany otevřít tajné dveře, a i kdybych ho znala, v chodbě nad nimi může být plno jedu... Asi to byla zbrklost tě křísit, když jsem neměla jistotu, že ti nezpůsobím jen další utrpení..."

"Vzpomínka na tvou lásku a něhu mi zůstane navždy drahocenným pokladem, ať mě potká cokoli. Pověz mi však víc. Jak ses dostala do pevnosti? Co haradská posádka?"

Pomocí přesně mířených otázek velmi rychle získal jasný obrázek situace. Pak se znovu usmál.

"Myslím, že máme dobrou naději," řekl. "Je sice možné, že podzemím vede i další cesta z hlavní věže do hradebního okruhu a pokud ano, její osazenstvo by se mohlo pokusit projít tudy. Doufejme však, že budou počítat s tím, že tam nezůstalo nic živého, takže možná odloží opatrnost - a navíc budou velmi pravděpodobně čekat, že se dovnitř dostalo mnohem více jedu než ve skutečnosti, takže mu budou dávat čas, aby se rozptýlil. Zatím mohou tví přátelé nalézt způsob, jak k nám proniknout. Nejprve ze všeho by asi bylo dobré nějak označit cestu od vchodu sem, aby věděli, kde tě hledat."

Vstala.

"To máš pravdu. Půjdu to udělat."

"Dovolíš mi, abych tě doprovodil?"

"Ale copak ty... ty můžeš?"

"Byl jsem jen vyčerpaný, ne vážněji raněný. A pokusil jsem se co nejlépe využít času, kdy jsi odpočívala. Rád bych nyní chodil s tebou, abych ti dělal společnost v tomto nehostinném prostředí; a domnívám se, že bude jen moudré, budeme-li jeden o druhém vědět a podle svých sil si navzájem pomáhat."

"Ale možná by ses měl přece jen ještě nějakou dobu šetřit."

"Odpočíval jsem nuceně až příliš dlouho. Nyní je mi zapotřebí pohybu."

A skutečně se lehce zvedl a dokázal chodit bez potíží, i když zpočátku se pohyboval pomaleji než ona a občas se musel zastavit a přidržet se rukou stěny. Rychle však nabýval jistoty; a když zanechali světelnou stopu od schodiště ke svému "bydlišti", posilnili se novou dávkou entí polívky a vydali se hledat další uvězněné, kráčel už naprosto přirozeně. Cestou dal okamžitě průchod své zvědavosti a v družném rozhovoru se z chození podzemím stala málem příjemná záležitost. Poté, co objevili prvního z ostatních zajatců, už jí ho pomáhal i přenášet.

Než venku nastal večer, bylo na stole poněkud těsno. Poskládali na něj pět zachráněných, co nejúsporněji, aby se vešli a také aby se hřáli navzájem. Mín se je pokusila všechny přikrýt svým pláštěm. Palivo došlo a z ohně zbývaly jen poslední žhavé uhlíky. Mirion nyní nemluvil. Seděl schoulený u ohniště, oči ztracené v dálce. Mín věděla, že mnohonásobně přepínal své síly, když šlo o pomoc těm nešťastníkům, z nichž někteří byli jeho blízcí přátelé; teď však už překročil hranici, po kterou mohl své tělo přinutit k dalšímu pohybu. Sama se cítila naprosto vysílená, i když se ještě snažila zachráněným posloužit, jak se dalo.



Probudila se teple přikrytá na báječně pohodlné vojenské pryčně v báječně přívětivém prostředí staré známé strážnice. Laito byl okamžitě u ní, jakmile poznal, že otevřela oči.

"Ach Myšáčku!" řekl jen. Bylo v tom všechno - něha, obdiv i uznání, štěstí, způsobené výsledky jejího úsilí, strašlivá úzkost, kterou o ni zakusil, i radost z její záchrany.

"Laito!" zvolala blaženě. "No to je nádhera! Jak jsi..."

"No, no. Na vyptávání je dost času. Jestli už sis odpočinula, vstávej, lázeň máš připravenou. Dnes teplou, prosím!"

"Ani se nehnu, dokud mi nepovíš, jak jsi nás našel!"

Smál se.

"Ale, na tom není co vyprávět. Vyrobil jsem si provizorní kahánek z kamenné dlaždice, propíchl dírku do kůže, kterou jsme přikryli šachty, a zkusil jsem, jestli to, co nám sem pouštěli, hoří. A hořelo to docela slušně. Tak jsme udělali totéž u všech čtyř východů a než to pomalinku vyhořelo, vrátil jsem se hlídat. Prvního Haraďana, který vystrčil nos, jsem uspal hned ve dveřích, abych měl jistotu, že konečně získáme klíče. Když to konečně vyhořelo - a že mi to připadalo jako věčnost! - udělal jsem to, co jsem měl udělat už dávno, totiž nechal jsem se spustit na laně dolů a začal jsem prohledávat chodbu. A tohle je zajímavé, Myšáčku, to byl veliký dar. Už jsem to tam prošel celé třikrát sem a tam, nikde nic - už jsem měl opravdu pořádnou starost - a pak jsem se jen trochu opřel o to soukolí uprostřed a povzdychl jsem si, kdepak jenom je ta moje milovaná Myška - a šup! dveře se otevřely..."

Mín se usmála. Teď už věděla přesně, jak znělo heslo.

"Ale jak jsi zařídil, aby se to za tebou zase nezavřelo?" zeptala se.

"Inu, měl jsem strach, že v tom by mohl být problém, tak jsem ty dveře pro jistotu trochu rozebral. Naštěstí už jsem v životě potkal pár hodných trpaslíků, kterým lichotilo, že se o tyhle věci upřímně zajímám, a tak mi sem tam něco prozradili. Nic velkého, samozřejmě, však je znáš - dohromady už bych to asi nedal, ale snad nebude třeba. A pak už to bylo jednoduché, cesta skvěle značená, takže jsem otevřel dveře té mučírny, kterou jsi tak pěkně zařídila, a potkal tam někoho, koho jsem sotva doufal, že kdy ještě spatřím - a nebýt tebe, skutečně bych ho asi už nikdy neviděl. Nevím, zda ten příběh znáš... pokud ne, rozhodně si zasloužíš, abych ti ho vyprávěl. Mirion patří mezi mé nejdražší přátele, víš - je mi bližší než syn. Dovedeš si aspoň trochu představit, co jsi pro mě udělala?"

"Musel mi samozřejmě vyprávět všechno, co prožil," pokračoval po krátké odmlce. "Ale mezitím už jsme vás všechny nosili nahoru a on mi vysvětlil, jak jste označili místa, kde už jste hledali, takže jsme ostatní vězně měli rychle pohromadě. Celkem jich je dvanáct, z toho tři dívky, ty jsou na tom nejhůř - ale myslím, že přežijí všichni."

"A Laito... nezlobil ses na mě? Nemyslel sis, že jsem provedla nějakou hloupost, bez rozkazu?"

"V životě nikdy by mě ani nenapadlo si myslet, že bys mohla jednat bez rozkazu, Myšáčku!"

"Laito! Aspoň jednu jedinou vážnou větu, prosím!"

"Nu dobrá - po většinu doby, tehdy, když jsem měl vůbec čas na to myslet, jsem si moc a moc vážil toho, co jsi udělala, a bylo mi žel úplně jedno, zda jsi jednala na rozkaz nebo ne. Tím větší radost mám teď, když už vím, co a jak."

kapitola 50.

Tak skončilo Mínino dobrodružství v podzemí a měsíce Laitovy péče a otužování se projevily - neodnesla si ani rýmu. A za svou úzkost a strádání byla královsky odměněna. Mít na kontě dvanáct zachráněných elfů bylo jaksi sladké samo o sobě, i když si samozřejmě uvědomovala, že to není v první řadě její zásluha - jenže oni se navíc stali jejich společníky. Strohé přístřeší pevnosti se projasnilo, naplnilo se půvabem a veselím; práce se stala čímsi mezi hrou a uměním a za večerů znělo okny do chladného soumraku bezpočet krásných písní.

Laito poslal do Fangornu s prosbou o zásobu mechu a lišejníku na výrobu oblečení. Nádavkem dostal i nějaké potraviny na přilepšenou a zachránění se zázračně rychle vzpamatovávali. V zajetí strávili všichni nejméně dva roky - bez výjimky patřili k těm, kdo doprovázeli poslední opozdilce z odcházejících lidí a při napadení haradskými se je snažili bránit tak dlouho, až s poslední hrstkou padli do zajetí. S některými bylo nakládáno ještě hůře než s Mirionem a zůstala jim zranění, která vyžadovala delší péči, brzy však mnozí z nich začali vycházet za různými úkoly. A přece tu zároveň vždycky byl alespoň někdo, kdo jako by neměl na práci nic jiného než se točit kolem Mín a číst jí každé přání z očí. Neuváděli ji do rozpaků přílišnými projevy vděčnosti, ale docela určitě vděčnost cítili; a ve spojení s něhou, kterou v nich vzbuzovalo její lidství a útlý věk, v nich vyvolávala vřelost, které se nedovedli bránit.

Mezitím už se Laito úplně zotavil, takže sotva byli jeho noví přátelé z větší části na nohou, svěřil pevnost Teraskonovi a pouštěl se s nimi i s Mín dál a dál do okolí. Brzy zjistil, že není třeba se skrývat. Železný pas byl zřejmě poslední obsazenou pevností, protože na něj draci zaútočili až naposled. Čím dále k jihu, tím dříve se haradští začali stahovat z vypálené země, v níž nyní mohli čekat jen zimu a hlad. Osadníci se vydali na cestu nejdřív, vojsko za nimi; otroky si nejprve zamýšleli ponechat, ale jak hlad doléhal stále tvrději a začínali víc a víc spěchat, nechávali je ležet vysílené podél cest. Poměrně velkému počtu těch nešťastníků se navzdory všemu podařilo přežít a nebylo třeba o ně bojovat - stačilo je vyhledat a postarat se o ně, ale pokud možno co nejrychleji.

Elfové dokázali vypátrat i několik koní, kteří díky své rychlosti unikli při dračích útocích. Dříve tedy patřili k těm nejlepším; nyní byli zbědovaní dlouhým hladověním, ale živeni entí polívkou se zase dostali do formy a stali se při záchranných akcích vítanou pomocí. Přesto se velmi brzy ukázala nutnost přeložit základnu dále k jihu - či spíše se rozdělit a vytvořit základen několik. Tehdy Laito srdečně a v soukromí, avšak ne bez jisté obřadnosti, propustil Teraskona na svobodu a ponechal pevnost i všechny zajaté či zachráněné v jeho rukou. Loučili se velmi přátelsky a velmi těžko. Také Roira to dosud trochu táhlo na obě strany, ale už ne tak krutě jako dřív. Získal k otci novou úctu i důvěru a sám navrhl, že přechodnou dobu odloučení stráví s ním.

Vojenské pevnosti jim nyní přišly velmi vhod, ať už zbyly po haradských či z dřívějších dob. Stály na strategických místech, to jest vždycky právě tam, kde bylo potřeba, byly důkladně stavěné z kamene, takže přežily útoky draků, zatímco většina statků, vesnic i městeček lehla popelem, a zpravidla měly i vlastní studnu. Znamenaly tedy místa, kam bylo zachráněné možno shromáždit, ošetřovat je a živit a poskytnout jim úkryt před větrem, deštěm i chladem. Haradští na odchodu pobrali, co bylo lepšího, ale nemohli stěhovat všechno, takže zbylo dost podřadnějších kožešin i látek - jen s dřívím na otop to bylo zlé. Ač bydleli všichni většinou společně v jediné, nejchráněnější místnosti, do jara i při velkém šetření spotřebovali každý kousek nábytku, podlah i dřevěných obkladů, které byly k mání.



S každou skupinou zachráněných zůstali vždy dva z elfů, aby se o ně přes zimu starali a na počátku jara je doprovázeli na další cestě. To znamenalo směrem k jihu nová a nová loučení, až se celá společnost scvrkla na čtyři osoby - Laita, Mín, Miriona a jednu z dívek, útlou a tichou, s velkýma snivýma očima a nepoddajnými zlatozelenými vlasy; jmenovala se Tasarinke. Blížil se zimní slunovrat, když opustili úkryt poslední pevnosti a pustili se na cestu směrem k Minas Tirith.

Zachovávali alespoň základní bezpečnostní opatření. Cestovali vždy v noci, přes den spali na nějakém chráněnějším místě, zatímco jeden z elfů držel stráž. Dny byly krátké a nevlídné, se spoustou drobného, studeného deště a vleklými mlhami, ale Mín, obklopena péčí a pozorností všech tří společníků, zpravidla přesto nijak nestrádala. Projeli místy, kde se kdysi s Laitem poprvé setkala tváří v tvář, kde ji poprvé učil a kde prolévala hořké slzy po hádce o pavouka. Dnes tu už nebylo listí, kterým by musela opatrně našlapovat, nebylo tu ani stopy po ničem živém, na co by si musela zvykat - jen ohořelé pahýly stromů, trčící tu a tam z vypálené země, vyprávěly o tom, co kdysi poznala jako májový les.

Za rozbřesku stanuli na jeho okraji a vyhlédli na širý volný kraj kolem Minas Tirith, dříve tak krásný a úrodný. Mín ovšem nečekala, že ho uvidí v takové podobě. Byla připravena na holou, vydupanou a spálenou zem, takovou, jakou už cestovali řadu dní. Avšak tato krajina měla kupodivu jiný charakter. Zprvu se zdála být oceánem mlhy, z něhož se tu a tam zvedaly kamenité ostrovy; pak, jak se mlha rozplývala a světla přibývalo, ukázala se postupně pláň souvisle pokrytá většími i menšími balvany, místy rozprostřenými jako suťové pole, místy vztyčenými v kopce a věže. Měly ostré hrany a vyhlížely tvrdě a bezútěšně pod chladným zimním nebem. Mín se mimoděk otřásla.

Na její společníky však ta podívaná působila jakoby ještě odpudivěji než na ni. Když se ohlédla, spatřila, jaký pohled si spolu vyměnili, a okamžitě věděla, že je cosi silně znepokojilo.

"Tohle se mi nelíbí," mračil se Laito. "Tohle se mi ani trochu nelíbí."

"Už ses někdy setkal...?" tázal se Mirion, v tuto chvíli stejně vážný.

"Nevím," broukl Laito. "Mám trochu podezření, že setkal, ale jist si být nemůžu. Ale co na tom záleží? Je tady, to vím bezpečně, ať už má zrovna jakoukoli podobu. Je tady a udělá všechno pro to, aby nás zahubila, jestli si troufnem jen o krok dál - a možná tak jako tak."

Po krátké tiché poradě se stáhli kus zpět a čekali do setmění. Proti mocnosti, kterou elfové tušili před sebou, ovšem tma nebyla žádnou ochranou - nechtěli se však zbytečně vystavovat pohledům z města. Věděli už, že není opuštěné - i Mín zřetelně viděla sloupec dýmu, který z něj stoupal k obloze.

K večeru, zatímco Mín ještě spala, se začali radit, co dál. Považovali za rozumné, aby jeden šel první a vyzkoumal, jaké nebezpečí jim vlastně hrozí, než se tam vydají všichni. Trochu složitější bylo rozhodnout, kdo to má být, neboť samozřejmě ani jeden nechtěl poslat někoho z přátel do nebezpečí a sám zůstat pozadu. Tasarinke tvrdila, že je z nich nejlehčí a tudíž má největší naději, že její krok nebude ani znát, ale její společníci nechtěli ani slyšet, že by snad mohli pustit napřed ji. Mirion připomínal Laitovi, že by měl na sebe dávat pozor, neboť má na starosti Mín, ale Laito se jen usmíval. Nepovažoval ani za nutné zmiňovat, že nejen bystrostí a obratností, ale i houževnatostí vyniká i mezi svými - oba jeho přátelé to beztak dobře věděli.

"Dlužíš jí záchranu života - svěřuju ti ji do opatrování, kdyby bylo třeba," řekl jen a věc byla rozhodnuta.



Jakmile padla tma, rozloučil se srdečně s oběma a vykročil k okraji bývalého lesa. Kamenné moře se před ním prostíralo doširoka, hrozivé ve své mlčenlivé nehybnosti. Zřetelně vnímal jeho zlou vůli, jak do něj tvrdě naráží. Jako by na něj zavrčela šelma, ležící nad kořistí. Jenže právě ta kořist Laita mimořádně zajímala, takže na něj pohrůžka měla přesně opačný účinek. Jen by byl velmi vděčný za to, kdyby mohl mít alespoň trochu jasnější představu o tom, jak vlastně obluda zaútočí.

Zhluboka se nadechl a skočil. Lehce jako pírko se dotkl balvanu a skákal dál. Svým způsobem mu nyní bylo volněji než prve. Šelma už nevrčela - věděl však, že ho pozorně sleduje, že vyčkává. Usoudil, že nejrozumnější bude mířit dál k městu a nevšímat si jí. Tak jako tak tam jednou zamířit musí.

Začalo to, když byl asi na dostřel od lesa. Balvan, na který chtěl došlápnout, zčistajasna uhnul těsně pod jeho nohou. Laito nezakolísal a doskočil bezpečně i tak, ale drobnější kamení se mu pod nohama dalo do pohybu a začalo ujíždět, dmout se, zmítat se sem tam jako vlny před bouří. Skákal dál, tančil po jejich hřebenech, ale musel na to vynaložit veškerou svou obratnost.

Vlny to zřejmě pohněvalo. Vzdouvaly se výš a výš, některé až k jeho ramenům. Drobnější kamení z nich odletovalo jako spršky pěny a nepříjemně ho sekalo do nohou. Rachot všude kolem sílil v ohlušující vřavu.

Prásk! Jedna z vln se vzepjala kus nad jeho hlavu a mrštila mu přímo do obličeje kámen, veliký dobře jako pěst. Laito uhnul v posledním okamžiku a rychle usoudil, že nadešel čas změnit směr.

Kamenné moře to příliš neuklidnilo. Vysoké vlny se proti němu začaly vzdouvat znovu a znovu, stále častěji. Jen s bídou si chránil hlavu, ale nevyhnul se několika šeredným modřinám na rukou a ramenou. Nárazy drobnějšího kamení do ostatního těla už skoro ani nevnímal.

Mín probudil hromový rachot a Mirionovi nezbylo než ji rychle doprovodit k okraji pláně - byla úzkostí bez sebe, ještě než se naplno probrala. Tasarinke už tam dávno stála a na rozdíl od Mín jasně viděla, co se děje. Ani jeden z nich však nemohl dělat nic než volat srdcem o pomoc - kdyby sami na pláň vstoupili, nikomu by tím nepomohli.

Laito už byl blízko, otlučený, ohrožovaný ze všech stran, napůl ohlušený a oslepený, ale nepokořený. Ještě vždy dokázal držet směr a došlapovat s lehkostí a jistotou, ještě vždy dokázal uhnout nebezpečným ranám. Ba naopak - zdálo se mu, že dokonce už trochu začíná nabývat cviku. Už si svého protivníka osahal, vyzkoušel, začínal stále zřetelněji vnímat místa, odkud příští útok přijde, a uhýbat jim včas. Nebýt toho, že pláň zuřila víc a víc a metala po něm větší a větší balvany, byla by proti němu brzy bez šancí. Kameny, kterým se nepodařilo ho zasáhnout, se krvelačně hnaly za ním, menší drobnými přískoky či kutálením, větší úctyhodnými žabími skoky, až se jeho elfím přátelům zdálo, jako by mu v patách letěla vysoká stěna volně loženého a ustavičně se přeskupujícího kamení.

Řach - řach - řach! Všechny kameny na okraji pláně se vzedmuly proti němu v posledním zoufalém pokusu mu zabránit v úniku. Laito s tím počítal předem, hbitě uskočil stranou a pak se vrhl po hlavě vpřed, než se stačily zvednout další. Mirion ho zachytil do náručí a napůl nesl pryč, zatímco Tasarinke odváděla Mín. Pláň za nimi vychrlila kamenné krupobití, ale nikoho už nezasáhla.



Vrátili se k nejbližšímu potoku, aby mohli Laita řádně ošetřit, třebaže bral svá zranění na lehkou váhu a tvrdil, že se mu dohromady nic nestalo, že se s ním poušť jen trochu pokočkovala a uštědřila mu pár přátelských štulců. Ale byl samá modřina a šrám a navíc mu něžná péče přátel chtě nechtě dělala dobře, takže se jejich ošetřování podvolil nakonec celkem ochotně.

Nyní už tedy byli o něco moudřejší - věděli, co na ně číhá na pláni, a Laito si byl téměř jist, že je to další z projevů rozpínavosti pouště, tentýž, se kterým se Mín už setkala nad Železným pasem. Neměli však tušení, jak by se mu mohlo dát vzdorovat, a neviděli žádnou možnost, jak proniknout k městu.

"Pravděpodobně nám nezbude než se vrátit," usoudil Mirion a ostatní mu v duchu dávali za pravdu.

Jen Laito se neklidně zavrtěl.

"Někdo je uvnitř," broukl nespokojeně.

"Vím," odvětil Mirion účastně. "Ale koneckonců, přišli sem bojovat, o své vůli. Tohle je v podstatě také smrt v boji... svého druhu."

"Jak víš, že nemají otroky?"

"Ach ano... ovšemže asi mají... ale ty snad vidíš nějaký způsob, jak jim pomoci?"

"Ne..." přiznal Laito velmi nerad. "Ne, nevidím. Ale prosím vás, neutíkejme ještě - počkejme alespoň pár dní. Třeba se nějaká cesta ukáže."

kapitola 51.

Teraskon, zkušený velitel, se ujal správy hradu s energií a zdatností sobě vlastní. Bývalí otroci už byli v poměrně slušném stavu a s jarem se chystali na cestu; zde ovšem nebylo žádných sporů o tom, zda jít či zůstat. Udělal všechno pro to, aby je vybavil co nejlépe. Z Fangornu přišla ještě několikrát zásoba potravin i dříví na topení. Potravinami šetřil co nejvíc a byl živ téměř výhradně z entí polívky, které jim Laito připravil dostatek koncentrované. Dva z elfů, kteří měli poutníky provázet, zůstávali také dosud v jeho péči. Byli vybráni proto, že měli zlomeniny nohou; zotavovali se už sice, ale nebyli připraveni vyrazit s ostatními. Zatím to byli oni, kdo po Laitovi přebral kontakt se zajatými; Teraskon jim však samozřejmě pomáhal, jak dovedl, zejména s hrubou prací, a nechával si podrobně vyprávět o výsledcích. Všechna ta činorodost však nepomáhala zahnat smutek, který přitom cítil.

Rozloučení s Laitem, poměrně náhlé, zanechalo v jeho srdci prázdnotu, která tupě bolela, jakkoli si to odmítal připustit. Nevzpomínal si, že by někdy v životě zakusil něco, co by se blížilo skutečnému přátelství. Jeho ženy pro něj ovšem sotva kdy znamenaly o mnoho víc než otrokyně - tak tomu bylo u jeho lidu zvykem. V otcovském domě poznal zhruba stejné zacházení, jaké pak poskytoval svým dětem (rozumí se v těch lepších časech, než se proti němu postavily) a ve vojsku věnoval mnoho snahy a úsilí tomu, aby se vypracoval do postavení velitele, takže na kamarádství nezbývalo; jakmile už velitelem byl, nepřipadalo ovšem vůbec v úvahu. Ve chvíli, kdy se podruhé dobrovolně vydal Laitovi, získal jeho život úplně nový rozměr. Poslední zbytky vztahu přemoženého, násilím pokořeného zajatce k vězniteli se rozplynuly jako dým v novém pochopení situace a uvolnily prostor pro cosi nesmírně krásného: pro sdílené radosti, těžkosti i cíle, pro vzájemnou službu, poskytovanou s ryzím nadšením, pro porozumění, které i uprostřed nejnehostinnější pustiny vytvářelo kouzlo bezpečného domova. Představa, že by něco takového mohlo skončit, byla zkrátka nemyslitelná. Jenže Laito se ze dne na den sebral a byl pryč.

Teraskonovou první reakcí byla ovšem snaha všechno v sobě potlačit a tím věrněji plnit své povinnosti. K statečnosti byl veden od útlého dětství a dosud velmi živě v něm byl také postoj člověka, kterému se dostalo velké milosti smět lidem aspoň trochu splatit obrovský dluh, který vůči nim cítí. Překonávat přitom překážky či strpět nepříjemnosti jaksi patřilo k věci. Pracoval tím obětavěji a nesvěřoval se nikomu, ani Roiróvi.

Statečnost a sebeovládání mu však byly málo platné... či spíše právě naopak: protože jimi zvyšoval bolest, kterou cítil, prozradily ho jeho elfím společníkům tím rychleji. Vzápětí byl zahrnut jejich laskavou pozorností, nevtíravou a nenápadnou, ale tím nebezpečnější. Byl by se asi bránil novým poutům přátelství, vždyť věděl, že loučení přijde velmi brzy, avšak podlehl jejich kouzlu dřív, než si stačil uvědomit, co se s ním děje. Nejsilněji na něj působilo jakési tiché spojenectví, které mu dávali najevo: jako bývalí skřeti byli vlastně v podobné situaci jako on, jen nesli mnohem větší vinu, vnímali všechno mnohem hlouběji, hořeli mnohem silnější láskou... a měli nesrovnatelně více zkušeností. Mohl k nim mít pocity jako lehčí napravený zločinec vůči těžšímu a zároveň jako učedník k mistru, dítě k rodičům. Chovali se tak přirozeně, že by nikdy neuvěřil, jak jim záleží na tom, aby v něm takové pocity vyvolali. Věděli, že přesně tohle potřebuje nejvíc.

Věděli ovšem také, že za všechno krásné, co mu připravují, zaplatí Teraskon bolestí, až se s ním budou muset rozloučit, ale to je ani v nejmenším neodradilo. V této věci byl Laito mezi elfy tak trochu výjimkou, tak jako býval dřív výjimkou mezi skřety svou puntičkářskou pořádkumilovností. Většina elfů to cítila jako Mirion: prožité štěstí neztratí svou hodnotu, bude-li vzápětí mnohonásobně vyváženo utrpením. Nedarovat někomu všechno, co můžeme, jen proto, aby pak netrpěl při loučení, znamená okrádat život o jeho vůni a chuť. Když olámeme ostří jeho výšek i hloubek, co zbyde? Jen rozmělněná, bezvýrazná šeď.

Teraskon se tedy vkrátku začal cítit mnohem lépe. O stesk po Laitovi ošizen nebyl, avšak čerstvá přátelství se stala značnou útěchou. Obohacovala ho jistě především na duševní rovině, ale neomezovala se tak docela jen na ni. Už Laito, který se svědomitě snažil hrát svou roli otrokáře, nedokázal odolat pokušení ho tu a tam obdarovat či potěšit; jeho nynější přátelé to dělali zcela bez zábran. Jeho příbytkem byla od počátku jejich pobytu zde holá kamenná místnost, vybavená jen dvěma tvrdými pryčnami - o nic lepší než ta, v níž byli s Roirem uvězněni na Tharbadu. Nyní v ní ovšem zůstali - všechny lépe vybavené pokoje přenechávali pacientům. Jenže dva z těchto pacientů prohlédli veškerý inventář hradu, posoudili, co je bývalým otrokům k užitku či potěšení a co už je vyloženě nadbytečné, a leckdy s jejich pomocí začali tyto věci přemísťovat do Teraskonova pokoje, samozřejmě potají a jednu po druhé, aby umocnili jeho radost. Veškeré přilepšení z Fangornu Teraskon přenechával pacientům a živil se spolu s vězni výhradně entí polívkou - jenže dva z pacientů čas od času trochu zkrátili svůj příděl a naservírovali jemu a Roiróvi pohoštění, dotčené kouzlem jejich prstů.

Mohl odmítnout, když viděl, kolik lásky do toho vkládají? Zakrátko tedy jedl stejně dobře jako kdokoli z nich za stávajících okolností mohl, jeho lůžko kryla nádherná lví kožešina a strohost jeho pokoje zjemnila tu skříňka ze vzácného dřeva, tu obrázek, tepaný z kovu, tu drahocenná váza se stěnami prokládanými drahokamy, do níž mu přelili vodu, kterou mu tu Laito nechal, aby si mohl posvítit... stal se skutečně zase svobodným, vlastně i zámožným člověkem a ne, nebylo to nepříjemné. Jednoho dne dokonce našel na okenní římse malou nádobku drahocenného oleje, nepochybně z kořisti po samém veliteli pevnosti; ta vůně patřila mezi jeho lidem jen těm nejvýše postaveným. V něm zatím budila velmi protichůdné pocity, takže nádobku zase rychle uzavřel - přesto ho však ta pozornost dojala. Věděl už, že z elfů by takový parfém dobrovolně nepoužil nikdo.

Pak přišlo jaro a on zaplatil svou cenu. Jednoho dne ho jeho noví přátelé objali na rozloučenou a celá skupina zachráněných se vydala na cestu. Do poslední chvíle všichni tři vskrytu doufali, že by se Laito mohl do té doby vrátit, ale to se nestalo. Hrad se vyprázdnil a podivně ztichl - váha jeho kamenných zdí a duté prostory jeho neobydlených místností dolehly Teraskonovi na srdce jako balvan. Ještě nikdy nevelel pevnosti, která by se nehemžila lidmi nejrůznějšího postavení, a shledával to nyní velmi skličujícím úkolem. Až na jeho syna zbývala mimo vězení už jen jediná bytost, žena bývalého velitele jménem Katonka.

Okamžitě jim s Roirem bylo jasné, že nemohou dál bydlet jako dřív, oni dva v hradebním okruhu a ona docela sama ve věži. A protože ji nechtěli připravit o pohodlí velitelovy komnaty, zašli hned po odchodu poutníků do věže, aby si tam vybrali vhodné bydlení. Teraskon vnitřně nepočítal s tím, že by tam snad stěhoval přepych, kterým ho elfové vybavili, i když předem cítil smutek při pomyšlení, že by se měl rozloučit s památkami na ně. Když však otevřel dveře místnosti, sousedící s velitelovou, všechny už tam nalezl - čekaly tam na něj spolu s jeho osobními věcmi. Ten plně zařízený pokoj byl posledním darem od jeho přátel - jejich pozdravem na rozloučenou.

Teraskon chvíli mlčky postál na prahu, pak se zhluboka nadechl, násilím potlačil dojetí a vydal za svými povinnostmi. Zašel do vězení a navštívil svědomitě všechny cely, ale nemohl tam udělat víc než zásobit zajatce entí polívkou. Neměl elfí hlas, kterým by jim mohl promluvit či zazpívat do svědomí, a nechránila ho pověrečná hrůza z neznámého, která dosud vedla zajaté k tomu, aby se věznitelům trpně podřizovali. Jeho považovali za sprostého zrádce a dávali mu to nevybíravě najevo. Čelil tomu s nehybnou tváří a nevěnoval jejich výlevům nejmenší pozornost.

Po návratu cítil, že se potřebuje trochu vzpamatovat a získat ztracenou rovnováhu. Dlouhou chvíli zůstal stát s pohledem upřeným z okna. Vzpomínal na Laita a asi po sté už uvažoval, co mohlo zavinit jeho dlouhé zdržení. Nevěřil, že by ho opustil nadobro, aniž mu to předem řekl - spíše ho napadaly nejrůznější chmurné možnosti, co se mu tak asi mohlo stát. Ano, šel do smrtelného nebezpečí, oba to věděli - jen bylo tak těžké se smířit s myšlenkou, že tentokrát nevyvázl.

Teraskon si povzdechl a přejel si rukou přes čelo, aby zahnal ty úvahy. Ne, tímhle nemá cenu se trápit. Laito přece koneckonců patří k Nesmrtelným - jeho půvabná, veselá bezprostřednost se nikdy neztratí, i kdyby se už neměli setkat. A zbyl mu po něm dar vysvobození - život, který má svou cenu bez ohledu na vnější okolnosti. A ne, není sám - je tu někdo, kdo vždycky naslouchá - kdo mu už nejméně jednou odpověděl...

Pokusil se o tuto skutečnost opřít, obrátit své srdce mimo svět, ale s prabídným výsledkem. Příliš mnoho pocitů v něm zápasilo o své právo se prodrat na povrch, bolest loučení, hlad po někom blízkém, zoufalá nejistota, co dál, a ano, v neposlední řadě hrdost, o níž si myslel, že už ji dávno s úsměvem odložil jako nepotřebnou, ale která nyní dostala čerstvou ránu. Sotva začal volat k Jedinému, maska sebeovládání povolila, hruď se mu sevřela, oči ho začaly pálit... Ne, tohle nejde! Nemůže se tomu takhle poddávat! Musí zůstat silný a pevný, a tvrdý jako křemen, jestli to bude nutné! Je ho tady potřeba!

Oči mu sklouzly na parapet, kde opět stála nádobka s parfémem, jeden z odznaků velitele. Zamyšleně po ní natáhl ruku a sevřel ji v prstech. Pak pomalinku vytáhl uzávěr a zvedl ji k obličeji. Bylo to dobré. Laito ho sice naučil vnímat krásu čisté přírody, ale neochudil ho tím o dřívější vzpomínky a zkušenosti - ta vůně dosud lahodila jeho smyslům. Mohl se do ní ponořit a zapomenout na všechno ostatní, dokud zase neměl své city bezpečně pod kontrolou. Připomněla mu, že je znovu velitelem, jako jím už jednou byl - ne, ovšemže nehodlá opakovat staré chyby, ale bude čelit situaci s dřívějším přehledem a rozhodností. Nenechá si to tu přerůst přes hlavu. Zhostí se svého úkolu dobře jako vždycky a nezklame toho, kdo ho jím pověřil - ať už to je Laito nebo ten, komu Laito slouží.

Odložil lahvičku a nepatrně se usmál. Věděl už, co udělá.

Nazítří rozdělil i ty zajatce, kteří dosud žili ve společných celách, do kobek po jednom tak, aby se vzájemně ani neslyšeli. Všem bez rozdílu naordinoval čistou vodu a připravil jim jí takovou zásobu, aby je mohl nejméně týden ponechat o samotě.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )