Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

To čekání na okraji kamenité pláně se zpočátku dosti vleklo. Laito už byl ošetřený a téměř nic nepotřeboval, ale do dalších odvážných kousků se zatím pouštět nemohl - a jeho společníky nenapadalo nic, co by mohli dělat. Jejich okolí bylo velmi ošklivé a pusté a zimní počasí zdejších krajů, chladné a sychravé, bez pořádného mrazu, sněhu i slunečního svitu, svými účinky jen podtrhovalo dopad toho všeho - nemělo tedy pražádný povzbuzující účinek, když po pár dnech usoudili, že si mohou dovolit změnit režim na denní. Mirion a Tasarinke se zaměstnávali hlavně tím, že vzmýšleli rozptýlení pro Mín, to jediné vlastně drželo všechny tři, avšak Mín sama stále častěji vyhledávala samotu, aby mohla přemýšlet. Laitova slova v ní vyvolala soucit, který se netýkal jen jeho zranění.

Kdyby bylo jen na ní, asi by byla uznala, že tentokrát jsou poraženi a musí odtáhnout s nepořízenou - když však viděla, co všechno už podstoupil, aby mohl do pevnosti proniknout, a zároveň jeho lítost, že zatím nevidí cestu, jak by se to mohlo podařit, dokonale ji to zbavilo smířenosti s osudem. Až dosud si v koutku duše vlastně přála, aby se nemusela přiblížit Minas Tirith a tím všemu, co na tomto místě vytrpěla - byla by v podstatě ráda, že Laito nemůže podniknout další šílený pokus o dobytí dokonalého opevnění. Však bylo i beztoho její poslání naplněno mírou vrchovatou - pomohli více potřebným, než o kolika se odvážila jen snít. Ta hrstka, co zbývá - inu, co mohou dělat! Nyní však jí Laitova touha nedávala pokoje - octla se v situaci maminky, která je nucena svému dítěti odepřít cosi, co dosti nutně potřebuje.

Zašla tedy občas do lesa kousek od ostatních a předkládala jeho přání tomu, o němž věděla, že vždycky naslouchá. Alespoň chvílemi. Chvílemi si po způsobu lidí chtě nechtě donekonečna lámala hlavu uvažováním, jak by se něco takového asi mohlo podařit.

Překročit pláň? Jak? I kdyby se Laito nakonec naučil proskákat mezi kameny tak, aby ho nezasáhly - při jeho tvrdohlavosti a houževnatosti by se ani nedivila, kdyby se o to teď začal snažit - co ostatní? Co koně? A konečně, jak potom dostat zajatce z pevnosti ven? Asi jim zachrání život, když proniknou dovnitř, a entí polívkou je mohou živit neomezeně dlouho - ale pokud neobjeví způsob, jak je dostat ven, buď je musí jednou opustit a znovu vydat napospas smrti hlady, nebo se s nimi ukovají do doživotního žaláře. Mín měla silné obavy, že by na to Laito odpověděl, že budou řešit problém krok za krokem; že se odtrhne od přátel a pronese ji dovnitř, že bude o zachráněné věrně pečovat a týden za týdnem, rok za rokem trpělivě prosit o možnost je vysvobodit - a pak, až se to nepodaří, ji bude na smrtelné posteli těšit myšlenkou, že aspoň některé z nich aspoň o něco přiblížili vnitřní proměně. Nepochybovala o tom, že by měl pravdu, a přece jí tento konec celého jejich společného usilování připadal jako nepovedený žert.

Navíc ani vyhlídka na týdny, kdy se Laito bude učit skákat mezi kameny, nebyla nic příjemného. Jenže co počít? Postavit něco, co by je před kameny chránilo - nějaký koráb pro plavbu po kamenném moři? Z čeho, když z lesa zbývá jen tohle přízračné vojsko ohořelých pahýlů?

Pokusit se projít horami a proniknout dovnitř shora jako minule? Ano, to by znělo lákavě, přinejmenším kvůli mnohem snazší cestě přes opevnění. Jenže odkud se všechno to kamení na pláni vzalo? Není pravděpodobné, že by je tu čekalo to, co nad Železným pasem, jen v mnohem horší podobě? Pokud cesta přes pláň vypadá nemožná, tam by neměli vůbec šanci. Snad Laito aspoň tohle zkoušet nebude.



Pátý den se Laito začal považovat za zdravého a klidným chvilkám byl konec. Ne že by jí v nich snad bránil, naopak, často se k ní připojil, jenže v přestávkách, povzbuzen tím, jak pěkně už mu uhýbání kamenům začínalo jít, pilně trénoval běhání po pláni. Úzkost o něj ji pak neopouštěla, ani když se víceméně v pořádku vrátil, a bránila jí v jakémkoli soustředění.

Ne že by Laito podnikal něco tak hrozného jako poprvé. Především už se nepouštěl tak daleko. Taktikou pláně sice zřejmě bylo pustit vetřelce do takové vzdálenosti, aby neměl šanci na únik, a teprve pak zaútočit, ale když ji Laito nějakou dobu dráždil tím, že chodil na procházky po jejím okraji, nakonec nevydržela a začala se ho snažit zničit, sotva udělal pár kroků. Pak mohl v klidu cvičit uhýbání za běhu podél okraje a jakmile toho měl dost, uskočit do lesa. A učil se rychle, jako vždycky, takže šrámů si odnášel nesrovnatelně méně než z první cesty, a ještě se to stále zlepšovalo. Mirion se brzy připojil a dokonce už i Tasarinke to začínala zkoušet, i když na jejich přání zatím hodně opatrně a jen tehdy, když jeden ze dvou jejích přátel zůstával v lese, aby ji mohl plně sledovat.

Netrvalo ani týden a už trávili na pláni všichni tři zároveň mnoho hodin ve dne i v noci. Tanec byl jednou z nejlepších zábav, jakou znali, a toto cvičení obratnosti v tanci je brzy zaujalo natolik, že se od něj stěží dokázali odtrhnout. Po dvou týdnech byli tak daleko, že uměli nejen uhýbat kamenům, ale sladit vzájemný pohyb v harmonický celek. To už měli i písně, přizpůsobené rytmu pláně, které jim to značně usnadňovaly.

Jak se asi musela cítit pláň, když její zloby využívali tři elfové ke svému očividnému potěšení, se dalo jen těžko odhadnout. Po čase Mín začala mít dojem, že její útoky poněkud ochably. Byla jako šelma, kterou ustavičně obtěžuje nějaký drobný živočich, o němž už ví, že ho nechytí, a který pro ni jako kořist vlastně ani nemá cenu: sice se po něm ožene, aby zachovala formu, ale příliš velké úsilí do toho nevkládá. Museli se nyní pouštět dál a dál, aby ji vyprovokovali; jen občas zaútočila dřívější silou, ale nyní už pokaždé unikli spolehlivě.

Když ji poprvé pozval, aby s ním šla na pláň, dvorně a obřadně, jako by ji vyzýval k tanci, pocítila Mín, jak se jí žaludek sevřel strachy. A přece už po všech těch hodinách, kdy je jen sledovala, vlastně v koutku duše měla chuť se k nim konečně připojit. A on ji dokonce zpočátku nechal užívat vlastních nohou, teprve v posledním okamžiku předtím, než pláň zaútočila, ji bezpečně vyzdvihl. Od té doby ji tam bral den co den i několikrát a samozřejmě velmi pečlivě dbal, aby jí nebyl zkřiven ani vlásek na hlavě... Mín si však všimla, že ji chrání na úkor sebe. Sám nyní bez šrámu nevyvázl téměř nikdy a to ji brával zpravidla jen nakratičko a na samý okraj pláně. Dny ubíhaly, ale nezdálo se, že by se na tom něco zlepšovalo. Pravděpodobně už dosáhl hranice svých možností.

Také koně znamenali problém. Elfové je nechtěli zbytečně vystavovat strachu ani nebezpečí zranění, proto je na pláň zatím nevodili, avšak věnovali mnoho času tomu, že je cvičili, aby byli schopni rychle reagovat na nejrůznější jejich pokyny. Ne že by jejich snaha byla úplně marná, ale přece bylo stále jasnější, že stejně jako Mín, ani koně se jim v obratnosti nikdy vyrovnat nemohou - a na rozdíl od Mín nebylo možno je přenést v náručí. Pustit volně je nemohli, to by je vydali všanc smrti hladem, a zavést do nejbližší pevnosti je nechtěli, protože nevěděli, zda je nebudou nutně potřebovat na zpáteční cestě. Původně se chtěli do pevnosti dostat pokud možno všichni, cítili, že tam bude každá ruka dobrá, ale nakonec začínali už uvažovat i o tom, že jeden zůstane u koní, zatímco ostatní půjdou dál. Otázka však byla, kdo. Bylo předem jasné, že "doprovázet Mín do pevnosti" bude Laito. Zároveň však bylo zřejmé, že Mirion nemá nejmenší chuť Tasarinke ani nechat samotnou a bez ochrany přezimovat v pustině, ani ji pustit přes pláň jen s Laitem, který bude mít plné ruce Mín.

A čas tlačil - věděli, že lidé v pevnosti nevydrží neomezeně dlouho. Už čtyři týdny tábořili na okraji pláně, což znamenalo, že nejméně tak dlouho, ale pravděpodobně mnohem déle, jsou obyvatelé pevnosti odříznuti od světa. Jakou část té doby hladoví, bylo těžko určit. Snad měli nějaké zásoby, avšak soudě podle stavu, v němž našli ostatní pevnosti, i podle toho, co jim vyprávěli bývalí otroci, to nemohlo být nijak valné. Předchozí léto nepřineslo téměř žádnou úrodu - většinou se žilo ještě z loňských zásob. Nedalo se vyloučit, že už jsou v kritickém stavu. Také kouř už se nad hradbami neukazoval každý den. Buď docházelo palivo nebo síly k rozdělávání ohně.



"My se tam dostat prostě musíme," opakovala si Mín už po sté, když už třetího rána po sobě marně pátrala přes pláň po jakékoli známce života ve městě - už po sté, ale tentokrát s větší naléhavostí než kdy dřív. "My se tam dostat musíme, a brzy, nebo už tam nebudeme tak jako tak nic platní. Jenže oni to nezvládnou. Dělali, co mohli, ale teď jsou zkrátka v koncích. Co dál?"

A náhle pocítila téměř cosi jako zlost - ne vzdor, ale zlost na situaci, která se zdála odporovat všemu rozumu. Což sem přišli o své vůli? Což tu cestu podstoupili pro své vlastní potěšení? Nebyli snad přesvědčeni, že jdou za posláním, na rozkaz kohosi, kdo je nesrovnatelně převyšuje? Proč by nyní měli zůstat odkázáni jen na své vlastní chabé síly?

Ještě měla v živé paměti sen, který poprvé okusila na tomto místě - sen, který se jí vrátil už nesčíslněkrát, a přece ji nikdy neomrzel. Je-li toto pravda, jak je zřejmě alespoň Laito naprosto přesvědčen, stojí-li jí po boku skutečně někdo takový, v čem je vlastně problém? Jednou rukou, bez větší námahy, je může všechny přikrýt, aby jim kameny neublížily!

"No řekni, bylo by to pro tebe něco těžkého?" vyslovila ve svém rozhorlení bezděky nahlas.

A ztuhla, neboť zachytila odpověď - ne slyšitelnou, avšak tak jasnou a zřetelnou, že byla od slyšitelné téměř k nerozeznání. Vnímala přesně všechny odstíny nálady, které jsou za ní - cosi uličnicky veselého, pobaveného její pošetilostí, moře lásky i neskrývaná chuť do dobrodružství - bylo v tom tolik laitovského, že se ani nemohla začít bát.

"Proč ne, maličká, proč ne?" cítila, že jí říká. "Ale já chodím všude s tebou, víš? Odvážíš-li se tam vejít, sama a bez ochrany, tak daleko, abys byla odkázána jen a jen na mou pomoc, nu, pak pro tebe budu moci něco udělat!"

kapitola 53.

Mín se nepustila do pláně okamžitě. Zmoudřela už zkušenostmi a pak, věděla, že by jí to stejně nebylo nic platné. Její společníci by ji zpozorovali a zachytili dávno předtím, než by se dostala dostatečně daleko. Nezbývá jí, než jim všechno vysvětlit a přesvědčit je, aby ji pustili dobrovolně.

Nečekala, že to bude tak obtížné. Dokud měla tu zkušenost ještě v čerstvé paměti, nebyla by o ní mohla zapochybovat, ani kdyby se snažila. S každým slovem, kterým se pokoušela ji popsat, bezprostřednost zážitku vyprchávala. Vnímala velmi silně, jak je nemožné něco takového slovy doopravdy vystihnout - a zároveň jako by se jí skutečnost sama kamsi ztrácela a zůstávala pouhá slova, nedostatečná a nepřesvědčivá i pro ni samotnou. Navíc v ní každá věta, kterou vyslovila, okamžitě vyvolávala pochybnosti. Zažila jsi opravdu, co jsi zažila? Nezdálo se ti jen něco? A pokud jsi zažila, co když to je jen nějaký trik té mocnosti před vámi, která tě chce vlákat do pasti? Proč by tvůj ochránce měl být závislý na tom, zda jsi odkázána jen a jen na jeho pomoc? A i kdyby, proč bys nemohla aspoň vzít své přátele s sebou? Což se nepotřebujete dostat dovnitř všichni? Přece.... přece po tobě pro všechno na světě nemůže být žádáno, aby ses pustila do Minas Tirith, zrovna tam, sama jediná! Ano, pokud jsi přijala rozkaz, jsi ovšem vázána podle něj jednat - ale dá se takovýhle rozhovor, neuctivý z tvé strany, laškovný z té druhé, považovat za něco, co by se jen trochu blížilo rozkazu? Existuje vůbec něco, podle čeho by se dalo bezpečně poznat, zda jde o rozkaz nebo ne? I všechny ostatní příležitosti, kdy v minulosti cosi věděla a jednala podle toho, jí nyní připadaly spojené aspoň se špetkou nejistoty. Co když... co když vůbec nemá co dělat na tomto místě?

Velmi podobné otázky četla i z tváří svých společníků. Jejich citlivost ovšem vylučovala, že by mohli vzít její zkušenost na lehkou váhu, odbýt ji jako dětský výmysl či snad dokonce reagovat pohrdavými, zraňujícími slovy - avšak zároveň jim mnohonásobně ztěžovala rozhodnutí, co dál. Kdyby byli přijali podobný rozkaz sami, byli by jistě ochotni riskovat život pro pouhý pokus, který by ukázal, zda se nemýlili, a pro lásku k lidem v pevnosti - vydat k něčemu takovému to křehké, smrtelné dítě, draze milované a svěřené do jejich péče, bylo téměř nemyslitelné.

"Nejde to," povzdechl si konečně Laito a byl v tom jak soucit, tak jistá nechuť, kterou se snažil potlačit, neboť věděl, jak je nespravedlivá. "Vím, jak je to pro tebe těžké, ale nedokážu se rozhodnout hned. Dej mi, prosím tě, čas."



Dala mu čas.

Jednala s tím přitom tak láskyplně, jak jen to bylo možné. Nejenomže rázně zavrhla všechny myšlenky na útěk do pláně za jeho zády - o těch byla tak jako tak přesvědčena, že by byly marné - také se zdržela všech pokusů ho přemluvit a dokonce na sobě ani nedala znát, jak je pro ni jeho neporozumění těžké. Jak dne ubývalo a ona nemohla myslet na nic jiného než na to, že každá hodina zdržení může rozhodnout o životě a smrti, vynaložila všechny síly, aby se o tom ani nezmínila. Ba, držela se co nejvíc stranou, aby se na ni nemusel dívat.

Po celou tu dobu velmi nepříjemně vnímala, jak v ní zápasí protichůdné pocity. Do obav, že promarní jedinou příležitost, se mísila nevítaná radost, že nebude muset podstoupit to šílené riziko; žal nad tím, že jí Laito nerozumí, se stále citelněji pojil s pochybnostmi, zda nakonec nemá pravdu on a celý její zážitek nebyl klamný. Večer už toho měla dost a vydala se vyhřebelcovat koně v naději, že aspoň tam si bude moci chvilku poplakat a nebýt přitom vyloženě nápadná.

Tam za ní přišel.

"Odpusť, Myšáčku, měla jsi kvůli mě příšerný den," řekl jen, ale přitiskl ji k sobě tak, že jí tím okamžitě všechno vynahradil. "Ale teď jsem konečně hotov. Pojď. Mnoho času už do setmění nemáme."

Vzhlédla k němu plná naděje.

"Už máš rozkaz taky?"

Výraz jeho tváře ji okamžitě vyvedl z omylu, ale aspoň jí odplatil za všechny chvíle, kdy strádala nedostatkem porozumění.

"Víš... já ale..." zakoktala se a zmlkla. Jak mu to vysvětlit?

"Možná jsem je připravil o poslední šanci, viď?" zeptal se tiše. "Byla by ses odhodlala pod bezprostředním dojmem toho zážitku, kdybys sebrala všechny síly. Teď je to desetkrát těžší, to je mi jasné. Možná už to nedokážeš."

Zhluboka se nadechla a rozloučila se s vidinou chvilky útěchy a povzbuzování. V životě nikdy ho nemůže postavit do situace, že by si začal vyčítat něco takového, on, kvůli kterému to od začátku všechno dělají. Ani by to nebyla pravda. Ona má svou odpovědnost, které ji nikdo nezbaví.

Odhodlaně vykročila k okraji pláně, už bez dalšího slova. Ranní zkušenost už ji nedržela ani trochu. V podstatě měla pocit, že jde na smrt a že to musí nějak vydržet. Laito s ní srovnal krok. Neříkal mnoho, neměl ani čas, ale dal jí všechnu účast, kterou mohl.

Všichni tři se s ní rozloučili - dostatečně láskyplně pro případ, že by se to mělo stát rozloučením posledním, a přitom dostatečně lehce a vesele, aby nepřitížili jejímu strachu. Vzápětí se octla za bezpečnou hranicí, ani nevěděla jak.



Ještě nikdy nevkročila na pláň sama.

Už jen to bylo těžké k neunesení - položit nohu na to nebezpečné kamenné moře, přejít po něm pár kroků, bez doprovodu, který by ji v případě nouze vynesl... bez morální podpory, kterou skýtá kamarád po boku, i když nemůže dělat vůbec nic. Zlá vůle té mocnosti do ní narazila takovou silou, že se až zapotácela a měla dojem, že se střetla s něčím naprosto tělesným - dokonce to i pořádně zabolelo. Zvedla ruce k obličeji, aby si mohla třít nejhůř postižená místa a zároveň aby se chránila, a s nesmírným úsilím pokračovala v cestě. Bylo to jako brodit se vodou - možná spíš hustou kaší.

Krátký zimní den teď už definitivně končil kalnou šedí ještě o odstín tmavší, než jakou je obšťastňoval doposud. V takovém osvětlení působila pláň opravdu mimořádně ponuře. Za jasného světla by na ní možná bylo leccos pěkného - z předchozí cesty si pamatovala, že kámen Bílých hor měl mnoho odstínů nejenom šedé, ale i bílé a rezaté; a sluneční paprsky si dovedly pohrát s tečičkami slídy, až v člověku někdy zatrnulo nad tou krásou - z toho všeho však nyní zbyla pouze vzpomínka, stejně neskutečná jako někdejší májový les. Svět kolem byl pustý, šedý a mrtvý - a hůř, nabitý touhou podrobit své vlastní smrti i všechno ostatní. Nehybnost balvanů okolo byla zlověstnější než přímý útok.

Teď už Mín nevydržela a vyplašeně se ohlédla přes rameno. Okamžitě zachytila Laitův povzbudivý úsměv. Stál na samém okraji pláně a bylo znát, jak je připravený vyběhnout, bez prodlení zasáhnout, kdyby to sebeméně potřebovala.

Jenže ona se musí dostat až tam, kde jí to bude málo platné.

Celá nešťastná obrátila hlavu zpět a zjistila, že se zastavila. Vykročit znovu bylo zoufale těžké a okamžik myslela, že se jí to vůbec nepodaří. Nakonec se přece jenom utrhla a odevzdaně šlapala dál.

Teď už to bylo svým způsobem lehčí. Tak trochu to čekala - shodovalo se to s tím, co Laito vyprávěl o své první cestě. Pláň má radost ze směru, kterým se vydala, a láká ji dál... aby ji mohla definitivně zničit. Mín se kousla do rtu. Ta představa ji plnila čirou hrůzou. Rozhovor dnešního rána jí byl nejméně tak daleko jako zelený les či třpytivé kameny Bílých hor. Přesto však usilovně postupovala dál a dál, nesena vědomím povinnosti.

Teď!

Zem uhnula pod její nohou, až málem ztratila rovnováhu. Zažila to už nesčíslněkrát, ale to měla vždycky nablízku přátelskou ruku, které se mohla zachytit - nebo přinejmenším tu podivnou, krásnou melodii, která jí sama napovídala, co dělat. Každopádně však věděla, že musí zrychlit. Čím pomaleji se pohybuje, tím těžší bude udržet rovnováhu.

Vrhla se dopředu dlouhými skoky - zřetelně vnímala, jak jsou proti Laitovým zoufale neobratné. Kamenné moře se rozvlnilo - nebylo jediného kroku, při němž by si nemyslela, že teď už určitě upadne. Kupodivu se jí však vždycky nějakým zázrakem podařilo vyrovnat. Dál, musí dál!

Drobnější kamení ji začalo sekat do nohou. Vydržet se to jistě dalo, ale deptalo ji to duševně. Jestli pomoc nepřišla ani teď, když už pláň nejenom útočí, ale také ji zraňuje, kolik má šancí, že vůbec někdy přijde? Ne, nesmí si připouštět takové myšlenky. Což se nevydala na cestu smířená se vším? A ještě není mimo dosah jakékoli pomoci - musí dál, dál!

Nepatrný odštěpek kamene, ostrý jako nůž, ji uhodil přes ústa, až vytryskla krev. Zažila už v životě horší bolest, ale po všem tom přestálém strachu a napětí se neubránila výkřiku. Ten okamžik se stál kapkou, kterou pohár přetekl. Jestli v ní až doposud zbývala jiskřička naděje, že prožije zázrak, teď byla definitivně pryč. Jde umřít, umřít bez pomoci!

Jakmile si to takto naplno uvědomila, ochromilo ji to natolik, že zůstala stát na místě a zoufale se rozhlédla po tom přízračném světě kolem sebe. V příštím okamžiku se kamení pod jejíma nohama vzepjalo jak splašený kůň a ona neměla rozlet, kterým by jeho pohyb vyrovnala. Octla se na zemi.

Zprvu zůstala zničeně ležet, ale po pár vteřinách vůle přežít zvítězila a ona se začala pokoušet vstát. Nebylo to nic snadného. Zem se s ní divoce zmítala a to nejlepší, na co se Mín zmohla, bylo asi tak vzepřít se na rukou. Po chvíli zmateného zápasu už se jen choulila do klubíčka a lokty si chránila hlavu.

Téměř vzápětí ucítila dvě pevné, laskavé ruce a měkkou, teplou náruč, v níž se všechno zlé rázem změnilo v ošklivý sen. Ne, ještě zdaleka nebyla mimo dosah veškeré pomoci, ani v nejmenším.

kapitola 54.

V neskutečně krátké době byli zpět v tábořišti, kde se kolem ní okamžitě začali točit všichni tři. Zpočátku se celá třásla a neovladatelně plakala, ale po dávce hodně silné entí polívky se jí ulevilo. Pak se jí dostalo toho nejpečlivějšího ošetření, třebaže už si teď se zahanbením uvědomovala, jak málo se jí toho vlastně stalo. Dokonce i z doby, kdy ležela bezmocná na zemi, si odnesla mnohem méně modřin, než se dalo čekat, a vážnější zranění žádné. Laito vyvázl téměř se zdravou kůží. Opravdu se nedostala příliš daleko - rozhodně ne tak daleko, jak jí to v tu chvíli připadalo.

Co teď bolelo vlastně nejvíc, bylo vědomí selhání. Když si teď zpětně vybavovala své myšlenky a chování na cestě přes pláň, cítila se jako neuvěřitelný zbabělec.

"Na to teď nemysli!" chlácholil ji Laito, když mu to celá nešťastná znovu a znovu opakovala. "Všechno se nepodaří - každý máme svá selhání - je to jen jeho milost, co nám dává naději! A tahle zkouška byla opravdu tvrdá - kdoví, zda jsi vůbec měla šanci!"

"Kdybych neměla, přece by mi pomohl! Laito! Nebo myslíš, že nepomohl? Myslíš, že jsem si to opravdu všechno jen namlouvala?"

"Na to teď nemysli!" opakoval. "Pro dnešek toho máš za sebou až dost! Teď je nejdůležitější spát."

"Ale já na to nemůžu přestat myslet! Laito! Proč muselo dojít i na zranění? A jak dlouho by to ještě trvalo? Myslíš, že by mě odtamtud dopravil až celou potlučenou, polomrtvou? A co kdybych se do té doby nedostala tak daleko, abych byla mimo dosah tvé pomoci?"

"Tak bych tě samozřejmě vynesl!"

"Tak na co si potom vlastně hrajeme! Je to doopravdy nebo ne? Dá se vůbec někdy poznat, jestli to je doopravdy?"

Uchopil její hlavu do dlaní a něžně se na ni zahleděl.

"Na co se vlastně ptáš, Myšáčku?" tázal se s úsměvem. "Trápí tě pochybnosti, zda skutečně všichni spočíváme v rukou Jediného?"

"Ne... já nevím." Uhnula pohledem, pak se na něj znovu podívala a pokračovala s větší jistotou. "Snad... snad bych jen chtěla vědět, zda je to někdy nějaký rozdíl proti tomu, že se věci prostě dějí... tak jak se vždycky dějí!"

"Na to se nedá odpovědět, Myšáčku," odvětil téměř šeptem. "Věci se vždycky dějí příliš podivuhodným způsobem."

"Ale co si mám tedy počít!" vybuchla zoufale. "Budu tam muset zítra znovu nebo ne? Jak moc mě to tam pomlátí? Mám vůbec naději, že z toho vyváznu? Mám vůbec naději, že budu aspoň vědět určitě, že tam jít mám?"

"Nevím, Myšáčku," odpověděl s hlubokým soucitem. "Ale třeba zítra už vědět budeme. A do zítřka můžeš spát a zapomenout na všechny otázky - to je taky dar. Využij toho. Jestli tě čeká náročný úkol, je to teď to nejlepší, co můžeš udělat pro zdar věci."

Nechala se poslušně uložit, ale když pomyslela na sny, které její prstýnek kromě požehnání spánku samotného pravděpodobně způsobí, měla najednou pocit, že probdělou noc by snesla raději. Chvilku bojovala sama se sebou, ale když cítila, že ji už už zalévá sladká únava, nevydržela. Tajně, ruku ukrytou pod pokrývkou, nechala prstýnek sklouznout z prstu.



Únava se nezmenšila, ale nyní už nebyla tak sladká. Ba, změnila se přesně v ten druh únavy, který člověku spolehlivě zabrání usnout. Její otázky a obavy se vrátily s novou silou a trýznily ji nesnesitelně. Nějakou dobu se snažila je pustit z hlavy a usnout obyčejným spánkem, ale bylo to naprosto marné. Nakonec nevydržela, otočila se tváří k zemi a tiše se rozplakala.

Laito se před chvílí s ostatními vzdálil, aby ji nerušili, ale teď byl okamžitě u ní. Jednou rukou ji konejšivě přitiskl k sobě, ale druhou bez váhání zatápal pod pokrývkou a přejel prsty po její levé ruce.

"Poctivá zrovna nejsi," broukl s úsměvem.

Otočila hlavu a pohlédla na něj jako odsouzenec na kata.

"No tak," napomínal ji laskavě. "Přece se proto nevzdáš toho daru nadosmrti! Ostatně má i jiné způsoby, jak s tebou mluvit. A všechno bude lepší než tahle nejistota. Pokud tě zklamal, ať si to zodpoví! Pokud jsi zklamala ty jeho, také bys neměla zodpovědnosti uhýbat."

Nebránila se, ale její oči byly výmluvné až dost.

"Kéž bych tam mohl s tebou!" povzdychl si. "Ale neboj, nemyslím, že by tě čekal tak přísný soud, i pokud byla chyba na tvé straně."

"Je vůbec nějaká možnost, že by nebyla?" vyhrkla nešťastně.

"Nu, samozřejmě je především na mé. Nejprve ti ztížím úkol daleko za hranice únosnosti a pak tě na něj ještě nechám samotnou."

"Ale copak jsem nemusela jít sama?" opáčila překvapeně.

"I tak teď vidím několik možností, které jsem měl využít. Ale nestrachuj se, napravím to aspoň teď a zítra to zkusíme znovu."

"To nikdy nedokážu, copak to nevíš!" zvolala už v slzách.

"Ne? A co když za tebou přijdu zítra s tím, že mám rozkaz potvrzený?"

"Kdybys mohl dosáhnout toho, už bys to měl!"

"Nu... možná ho budeš mít potvrzený ty. A každopádně uděláme všechno pro to, abys cítila naši podporu - i dostala veškerou sílu a pomoc, kterou ti přímo dát nemůžeme. A dost řečí, začneme hned."

Přitáhl si její hlavu do klína a začal ji hladit po vlasech. Zároveň prohodil pár slov se svými společníky a vzápětí se soumrak naplnil jejich písní, tichounkou, líbeznou, ale plnou skryté síly. Mín cítila, jak jí vyloženě proudí každou žilkou do celého těla. Byl to podobný pocit jako u entí polívky, jen ne tak výlučně tělesný. Jako by to, co se jí rozlévalo po těle, byla spíš odvaha a radost než čistě fyzické občerstvení. Provinile mrkla po Laitovi a velice rychle si prstýnek navlékla. Svým způsobem to nebylo o nic lehčí než dřív - svým způsobem ještě nikdy nedělala nic tak směšně snadného.



Vnímala tak veliký příliv svěžesti a energie, že si ani tak nedovedla představit, jak by mohla usnout. Kupodivu však usnula rychle a dobře a dlouhou dobu spala tvrdě, beze snů. Konečně se však starý známý sen vrátil. Choulila se u nohou té zářivé, majestátní postavy a do úžasného vědomí bezpečí pozvolna pronikala vzpomínka na uplynulý den. Ale než se stačila začít cítit doopravdy špatně, udělal náhle to, co dosud nikdy. Zatím vždy upíral oči před sebe, plně zaujatý svou strážní službou - jí nevěnoval jediný pohled. Nyní však na okamžik sklonil hlavu, usmál se a kratičce na ni mrkl. Vzápětí byla vzhůru.

Kolem dosud byla neproniknutelná noc, jen Laitovy oči slabě zářily, jak tu seděl s její hlavou na klíně, dokonale bdělý. Mlčel, ale Mín měla dojem, jako by se jeho píseň dosud chvěla ve vzduchu a vlévala jí svou sílu. Ani ona nepromluvila. Věděla, že za chvilku zase usne - že se probudila jen proto, aby si mohla naplno uvědomit svůj sen.

Ne, nebyl to nijak přísný soud, opravdu! Nebylo v tom ani stopy po nějakém soudu - dokonce ani po výčitce. Jako by se na ni skoro ani zlobit nemohl. A to spiklenecké mrknutí mohlo mít jen jediný možný význam - ví o tom včerejším rozhovoru velice dobře! Vůbec se jí to nezdálo! A... nebyl to on, kdo zklamal. Nesplnila mu jeho podmínku - ne, ještě ani zdaleka ne, vždyť jí to bylo celou dobu jasné.

A ovšem, když si dal tu práci, aby ji o tom ujistil, je také víceméně jasné, co od ní očekává zítra. Už jí nezbývá, než to udělat - vlastně to chce sama, pro lásku k těm v pevnosti.

Kupodivu teď nedokázala prožít ani špetku té hrůzy včerejšího večera. Ještě jednou se pro sebe usmála tomu pohledu a pokojně zavřela oči.



Probudila se za plného denního světla - ano, tak plného, jaké nezažila už dlouho. Plání se honil ostrý vítr, který vyčistil oblohu, takže na pustinu kolem nich konečně zase dopadlo slunce. Když Mín otevřela oči a spatřila nad sebou modrou oblohu, div nevykřikla radostí. Uvědomovala si, co dnes bude muset udělat, ale tohle byl právě proto úžasný dar - tak potřebný a tak nečekaný.

Píseň jejích společníků zněla kolem ní, jako by nikdy nebyla přestala. Vždy aspoň dva ji drželi dál, i když s ní jeden z nich, nejčastěji Laito, rozmlouval. Samozřejmě ji obklopili všemožnou péči, aby zahřáli a rozhýbali její zkřehlé a pohmožděné tělo a aby své šrámy pokud možno ani necítila. Vypila vydatnou dávku entí polívky, kterou jí štědře připravili, a začala se, přece jen poněkud stísněně, chystat k druhému pokusu.

"Tak... máš pro mě dneska rozkaz?" zeptala se Laita nesměle.

"Ty ho máš," odtušil s naprostou jistotou.

Povzdechla si. Ano, asi má pravdu, ale přece jen by nebylo k zahození, mít ho potvrzený ještě i z jiné strany. I když... tahle jeho jistota vlastně také asi něco znamená.

Usmál se.

"Neboj se, Myšáčku. Opravdu vím, že víš... i já jsem dnes mnohem klidnější."

"Kdybych... kdybys mi tak ještě mohl aspoň říct, jak moc mě to potluče!"

"Já vím. To mě taky mrzí. Ale máš mocného ochránce... možná by ses mu mohla svěřit ještě dřív, než budeš úplně bezmocná... ne se snažit přestat bát, víš, ale svěřit se mu i s tím strachem... svěřit se mu víc než tomu strachu, jestli mi rozumíš."

Kývla a odhodlaně se zvedla.

"Ale víš... stejně mám strach, že to zase nezvládnu!"

Znovu se na ni usmál.

"Ne, nezvládneš, samozřejmě, že ne!" odvětil nevzrušeně. "Jako nic z toho, co je po nás na této cestě žádáno! Byl jsem blázen, že jsem ti dovolil, aby ses o to pokoušela!"

"Prosím?"

"Odpusť, Myšáčku, odpusť nastotisíckrát. Byl jsem - všichni jsme byli tak plni strachu o tebe, že jsme zanedbali mnohé, čím jsme ti mohli pomoci, a mezi jiným i to nejpodstatnější. Pojď, posaď se zase. Vyprosíme ti společně, abys zvládla, co zvládnout máš. Nic už nebude ležet na tobě - všechno přijmeme jako dar."

Laitova prosba toho rána byla nepochybně jen pokračováním toho, co dělal podstatnou část noci, pouze vysloveným tak, aby mohla být přitom, ale právě to potřebovala, aby ji to postavilo na nohy. Nyní už vykročila k okraji pláně s mnohem lehčím srdcem. Ostatní tři ji provázeli a s nimi i jejich píseň posilnění a povzbuzení, která od rána neumlkla ani na okamžik. Pak se pozvolna začala měnit v jinou píseň - v tu, co tak dobře znala z jejich tanečních výprav. Teď už se Mín neubránila úsměvu. Ano, tentokrát Laito skutečně pamatuje na všechno.

Náhle se zarazil.

"Počkat... teď mě napadlo ještě něco. Možná by tu byl způsob, jak ti ušetřit podstatný díl bolesti! Je to sice poněkud násilné, ale... snad to bude přijato jako prosba."

"Laito! Co prosím tě..."

"Stoupněte si zády ke stromu, vy dva!"

Rozesmáli se a poslechli. V minutě měl oba připoutané k dostatečně silným ohořelým pahýlům.

"Tak, Myšáčku, a mně musíš posloužit ty. Hleď pracovat pečlivě a důkladně - budu ti radit krok za krokem."

"Ale Laito, to já nemůžu udělat! Prostě nemůžu!"

"No tak! Strpím to mnohem raději, než bych se díval na tvou bolest!"

"Ale co když se nevrátím! Už se z toho nedostanete!"

"Ty se vrátíš."

"Ale... ale já si ani nejsem jista, jestli by si to takhle přál!"

"Viď! Jaký stav nouze, když se do něj dostaneš vlastním přičiněním! Ale na druhou stranu, což není tvůj dobrovolný vstup na pláň vlastně totéž? Ať vidí, že mu vydáváme do rukou nejenom tebe, ale i sebe - všichni!"

Neodolala mu, jako mu neodolala nikdy, když si opravdu vzal něco do hlavy. Laškoval a žertoval s ní přitom takovým způsobem, že na stísněné myšlenky nemohla ani vzpomenout. Jakmile byl s její prací spokojen, vrátil se k přerušené písni. Naposledy se k němu na rozloučenou přitiskla a vyrazila.



Teď mohla znovu ocenit změnu počasí. Slunce vykřesalo z kamene všechnu dosud skrytou krásu a proměnilo pláň z ponuré v mnohotvárnou a půvabnou na tisíc způsobů. Ovšem, byla to jen vnější podoba, zrádná, kdyby na ni člověk spoléhal, ale přece jen o tolik povzbudivější! A pak... teď, když tu Mín mohla na vlastní oči pozorovat dílo Stvořitele, bylo pro ni mnohem snazší vnímat to, co ji kdysi učila Laitova píseň na Mohylových vrších. Ptala se sama sebe, zda i to slunce není výsledkem Laitových proseb.

Naposledy se ohlédla přes rameno na své tři přátele, bezmocně připoutané ke stromům. Ach ano, Laito má pravdu, odporovat mu nemůže, ale přece jen... tohle jí neměl dělat! Teď si nemůže dovolit ani nejmenší selhání - jediný chybný krok - závisí na tom všechno!

"Do toho, Myšáčku!" zavýskl Laito do rytmu písně, když viděl, jak se ohlédla - v tom tónu byla nespoutaná radost a nadšení, které jí pronikalo až do morku kostí. "Teď!" Skončil výkřikem beze slov, stejně šťastným a podmanivým. Nezbylo jí než se zasmát a jít dál.

Ta píseň byla velkou pomocí. Dodávala jistoty a obratnosti jejím nohám - nutila ji od počátku postupovat slušným tempem, takže na obavy, nejistotu a pochybnosti nezbýval čas. Slunce se třpytilo na kamenech a ona tančila tím zářivým světem, plná radosti z přítomné chvíle. Když jí zem poprvé uhnula pod nohama, byla už Mín tak daleko, že své přátele sotva slyšela.

A teď poprvé pocítila trochu tísně. Věděla, co ji už brzy čeká, a nebylo to příjemné pomyšlení. A pak, co když jen špatně šlápne a upadne? Ani jí, ani jim už nebude pomoci!

"Myšáčku!!!" dolehl k ní přes pláň Laitův hlas, slabounký, ale zřetelný. "Svěř se mu i s tím strachem!"

Jak jen to mohl mít tak dokonale vypočítané?

To slovo samo stačilo, aby z ní polovina tísně zase spadla. Usmála se a v nejprudším běhu lehce, docela přirozeně udělala přesně to, co jí radil.

"Mám strach," zašeptala. "Prosím tě, chraň mě. Nedopusť, aby tam zůstali bez pomoci. A víš... nechtěla bych být potlučená. Aspoň... aspoň ne moc."

Cítila, jak se jí ulehčilo. Tančila dál. Píseň svých přátel už neslyšela, ale uvědomila si, že si ji teď prozpěvuje sama - nikdy by nevěřila, že to dokáže.

První vlna se rozprskla v spršku kamení. Několik se jich neminulo cílem. Trochu to zabolelo, ale Mín vydržela. Postupovala dál se stejným odhodláním, aniž vypadla z rytmu. Příští vlna se vzedmula výš... ale zásahů bylo méně! Nevěděla jistě, zda se jí to jen nezdálo, nebo zda to není náhoda, ale neubránila se divoké naději. Že by... že by přece?

Brzy už o tom nemohlo být pochyb. Vlny se vzdouvaly v šíleném vzteku všude kolem, ale kameny se Mín podivuhodně vyhýbaly a když už zasáhly, tedy tak mizivou silou, že to bylo sotva znát. Zakrátko už nezasahovaly vůbec a ona se o ně přestala starat. Tanec ji úplně pohltil - píseň, která ji tak zázračně naplnila, rozkoš z pohybu samotného, jiskření světel kolem jí stouply do hlavy, až nebyla schopna vnímat nic jiného. Nevěděla už ani, kterým směrem se vůbec pohybuje. Nevadilo to. Připadala si skoro, jako by ji její neviditelný společník vzal do náruče a vedl ji v tanci - na ní nebylo víc než se poddat a spočinout.



Náhle ji pustil, celou udýchanou. Zastavila se, vděčna za chvilku odpočinku. Když se jí trochu přestala točit hlava, zjistila, že stojí na kraji lesa před svými připoutanými přáteli.

Nemusela se ptát, co to znamená. Na okamžik padla na zem s překotnými slovy vděčnosti a radosti. Pak zase honem vyskočila a v horečném spěchu začala Laita odvazovat.

"Ale Myšáčku!" zarazil ji. "Musíš samozřejmě začít s ní!"

Poslušně přešla k Tasarinke. Tam se jí pracovalo lépe, neboť Laito byl jednak přehnaně důkladný, když nechával zajistit sám sebe, jednak spoutal dívku co nejjemněji. Navíc s pečlivostí sobě vlastní použil takových uzlů, o kterých věděl, že se budou snadno povolovat. Přesto se Mín zdálo, že to trvá k uzoufání dlouho - věděla však, jak Laitovi záleží na tom, aby se nic zbytečně neničilo, a odolala každému pokušení provaz přeříznout. Konečně byla Tasarinke volná. Společně pak osvobodily Miriona a dva páry elfích rukou si posléze poradily i s Laitovými pouty.

Následovala další chvíle výlevů vděčnosti a vzájemného objímání a posléze se pustili k městu všichni společně. Koně vedli u huby. Nebyl to nemožný úkol - rychle se ukázalo, že se zvířaty je zřejmě zacházeno nesmírně milosrdně. Všude kolem pláň zuřila jako pominutá, ale nejenomže se jediný kamínek nedotkl nikoho z cestovatelů - dokonce měli ustavičně pod nohama dobrou, pevnou cestu.

Tak se brzy dostali k bráně města a nalezli ji pevně zavřenou.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )