Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Laito pořádkumilovně ozkoušel bránu a pak zvedl oči k vysoké, dokonale hladké hradební zdi nad sebou.

"Tohle nepřelezu," prohlásil věcně. "Budu to muset vzít po skalách a shora, jako když jsem šel pro tebe."

Pustili se podél hradeb vlevo, v dešti kamenů, které se neškodně tříštily o stěnu úplně všude, jen ne tam, kudy právě procházeli.

"Laito..." ozvala se Mín cestou nesměle. "Co když to tentokrát nemáš být ty, kdo poleze přes hradby?"

"A jak si to asi představuješ," zabručel ne zrovna nejvlídněji. "Uspíš stráže? Nebo je přemůžeš v zápase hrubou silou, abys jim sebrala klíče?"

Mín mlčela.

"Promiň, Myšáčku," broukl po chvíli neochotně. "Ztrpčuju ti zbytečně tvůj úkol, a už podruhé. Představuju si, že se všechno musí dít tak, jako obyčejně, a kde je psáno, že to tak opravdu bude? No dobrá, jdi si... ale žádnou radost z toho nemám, vůbec ne."

"A nemysli si, že budu opakovat chybu," zabručel za další chvíli možno-li ještě neochotněji. "Budeš mít všechnu podporu, jakou ti dokážu poskytnout."

To už ji to přestalo mrzet a začala se smát.



"Ale ne!" vydechla najdenou a zastavila se. "Mluvím hlouposti! Tohle není jako nechat vás na kraji lesa. Kdyby šel se mnou, zůstali byste bez ochrany!"

"Tím se netrap, Myšáčku," broukl Laito zase už svým nejpříjemnějším hlasem a ani v nejmenším nepovažoval za nutné zmiňovat, že udělala tutéž chybu, co on. "Ber to z druhé strany: když nám bylo dáno dostat se až sem, určitě existuje nějaké řešení, nějaká cesta dál."

S ním bylo možné si vyprosit jistotu dokonce i uprostřed řádění kamenného moře - ostatně to řádění se mezitím už beztak citelně zmírnilo.



Za necelou hodinku šplhala už Mín vzhůru podél hradební zdi. Kdyby na toto místo byla dorazila v lepších dobách, asi by na první pohled odhadla, že jde o úkol nad její síly. Zemětřesení, která stála u zrodu kamenného moře, však tvář hory značně poznamenala a na první pohled se naopak zdálo, že šikovné děvče s Laitovou školou vyleze nahoru bez potíží.

Brzy však Mín zjistila, že se tudy stoupá mimořádně nepříjemně. Mnohem víc kamenů, než by byla zdola věřila, bylo volných a zrádně se jí zvrtávalo pod nohama či se dokonce nachylovalo a sjíždělo dolů přímo na ni ještě dřív, než na ně sáhla. A cesta vpravo, přes hradby, byla jako z udělání neschůdná vůbec. Musela stále výš.

Těšila se, že se to zlepší, až se dostane do míst, kde se nekupí napadané balvany a kde by skála měla držet pohromadě. A skutečně držela - všude až na úseky, kde se muselo stoupat kolmo vzhůru po výstupcích. Nesčíslněkrát se stalo, že byly sice při prvním ohledání pevné, ale z ničeho nic se začaly drolit a odpadat přímo pod jejími prsty a ona s hrůzou zjistila, že náhle nemá, čeho by se zachytila. Nehledě k tomu, že se většinou udržela jen stěží, se mnohokrát musela vracet dolů hledat jinou cestu, přičemž se v první fázi neměla vůbec čeho zachytit, a mnohokrát se kámen udrolil zároveň i pod jejíma nohama a ona beznadějně klouzala dolů, dokud se jí jakýmsi zázrakem nepodařilo znovu někde zakotvit. Přitom musela každou chvíli uhýbat sprškám drobnějšího kamení, které se jí sypaly rovnou na hlavu. Jak snadno člověk podlehne iluzi, že když prošel vítězně jednou zkouškou, už má to nejhorší za sebou!



I Laito, který jí dole usilovně zpíval, ale zároveň ji nespouštěl z očí ani na okamžik, už věděl, že se nemýlil, a nejenom z předchozích zkušeností a povahy překážek, které Mín musela zdolávat. Cítil ji zcela zřetelně, silněji než z kamenného moře samotného a určitěji než ona: zlou vůli, namířenou proti všemu, co roste a dýchá, ale proti Mín zvlášť. Kolem jeho skupiny se sice teď už nehnul ani kamínek, ale čím dál bylo jasnější, že je to pravděpodobně jen tím, že zloba pouště prostě soustřeďuje na tu křehkou lidskou dívenku. Smrt si ji ještě pamatovala - ještě neřekla poslední slovo.

Zavolat ji zpátky? Marnost. Viděl jasněji než ona, že už nemá kudy se dostat dolů - hora ji zdánlivě neochotně pouštěla výš, ale cestu za ní pečlivě uzavírala. Od chvíle, kdy poznal, že ji už zase bude muset poslat napřed, v skrytu duše doufal, že vyrazí za ní, jak nejdříve to bude možné - teď pochopil, že to byla bláhová naděje. Také on zjistil, že je podruhé vystaven téže zkoušce - a ne, ani jemu se to vůbec nelíbilo.



Mín si stále zřetelněji uvědomovala svou bezmocnost. Z kamenného moře mohla alespoň s hanbou prchnout - tady je to nemožné, a nejenom proto, že sestup je vždycky desetkrát těžší než výstup. Z kamenného moře ji mohl aspoň Laito zachránit - tady zřejmě s jeho pomocí počítat nemůže. Nemůže se dokonce ani zastavit na místě - dlouho by se neudržela. Musí výš, výš, s námahou, bolestně, otloukaná padajícím kamením a nerovnostmi, po nichž znovu a znovu klouže dolů - a s každým metrem, který pracně vyleze, si jen prodlužuje závěrečný pád. I kdyby ji hora nakonec prostě neshodila, spadne sama - dlouho už tohle nevydrží.

Znovu a znovu si připomínala, že to takhle vlastně má a musí být. Dokud by nebyla docela bezmocná, vydaná naprosto napospas, pomoc nemůže přijít - nechápe sice stále ještě tak docela, proč, ale zřejmě se s tím nedá nic dělat. Mohla by být ráda, že tentokrát nemusela své přátele svazovat. Má tak vždycky ještě aspoň tu útěchu, že nejsou tak docela bez šancí se zachránit.

Opřela se srdcem o jejich píseň a drala se dál, stále bolestněji. Tohle nebylo ani zdaleka tak snadné jako cesta přes pláň. Nehledě k obtížím výstupu samotného také strach ji svíral mnohem hůř. Ale její ochránce zasáhne, a jistě už co nevidět - není možné, aby ji v tom nechal!

Jenže co když přece? Ne, ovšemže ji nezradí, ale co když mu prostě nebudou stačit síly? Co jestli svým bláznovstvím tehdy nad Železným pasem uvolnila mocnost, s níž si ani on neporadí?

Ledová hrůza, která jí projela při tom pomyšlení, téměř stačila k tomu, aby se zřítila. Zvláštní, jak živé bylo teď znovu její někdejší selhání, dávno uzavřené a smířené! Jako by od té doby neuplynula ani minuta - jako by všechna láska jejího Otce, kterou od té doby přijala a s jejíž pomocí pomohla tolika jiným, nebyla než sen! Tady, na té příšerné, škodolibé skále, to snad ani nebylo možné cítit jinak.

V posledním okamžiku sebrala poslední zbytky vůle a udržela se, ale hezkou chvíli zůstala na místě, roztřesená, neschopná pohybu, všechny svaly napjaté už na hranici křeče. Vzápětí se skála jako obvykle udrolila a ona klouzala, klouzala, níž a níž...

Znovu se jako zázrakem někde zachytila a bez meškání se pustila vzhůru, mechanicky, z posledních sil - bylo jí jedno, kam leze a dokonce i jak to všechno dopadne - věděla jen, že se prostě nesmí zastavit. Její přátelé dole stále ještě zpívali, i když k tomu nepochybně potřebovali nejméně tolik statečnosti jako ona k výstupu. Trochu to pomáhalo. Znovu si vybavila Laitovu radu a pokoušela se svému ochránci prostě svěřit, i s tím strachem. Byla by mu nadevšecko vděčná, kdyby se namáhal zase aspoň slovem odpovědět, ale zřejmě to nepovažoval za nutné.

Opět pád, delší než předtím. Když se konečně zastavila a pokusila se pokračovat v zoufalém úsilí, zjistila, že to nejde. Stála na uzounké římsičce, která se táhla ještě asi tak metr od ní na obě strany. Pravda, mohla se na ni skutečně postavit, nezavěšena za ruce, a trošičku si tak oddechnout, ale to bylo asi tak všechno, co mohla. Skála nad ní byla dokonale hladká, tak hladká, jako by ji léta omílala voda. Široko daleko, ať už vzhůru či stranou a dokonce i dolů, nebylo nejmenší možnosti, jak se zachytit. Její cesta definitivně skončila.



Mín byla příliš unavená, než aby se tím v první chvíli nějak trápila. Velmi opatrně, avšak přece jen s jistou dávkou sebevražedné odvahy se přetočila zády ke skále a pak posadila na římsu. Bylo to nepopsatelně krásné.

Ještě tak moci se trochu posilnit! Už dávno nosila pásek podobný Laitovu, ale když teď hmátla po láhvi na vodu, zjistila, že se jí stalo něco, co by se jemu nestalo nikdy. Musela ji zapomenout v tábořišti! Opravdu škoda. Teď, odsouzena k nečinnosti, si velice nepříjemně uvědomovala, jak vyprahlá má ústa; a slabostí se jí zatmívalo před očima.

Dolů se pohlédnout neodvážila, ale mrkla stranou. Jak předpokládala, byla už hezky vysoko nad dolní hradební zdí - dobře na úrovni třetího okruhu města - a také pořádný kus od něj. Hora si s ní skutečně dělala, co ji napadlo, než ji dostala sem!

Tím vyčerpala všechny možnosti, co v této situaci podniknout. Nyní už jí nezbývalo než sedět a čekat, jak s ní bude naloženo dál. Bylo to mnohem horší než se drápat vzhůru, a nejenom pro bolest unavených a potlučených údů, hlad a žízeň a ledový chlad, který ji brzy roztřásl - nejenom pro tisíc nepříjemných myšlenek a představ, které se jí okamžitě začaly rojit v hlavě jako podrážděné včely. Zároveň vnímala mnohem jasněji i přímou zlou vůli hory - nyní jako chladný, krutý výsměch. Tak, děvenko! Teď jsi v koncích! Myslela sis, že smrt, kterou jsi volala, na tebe tak snadno zapomene? Myslíš, že ji zajímá, že už víš, že jsi volala zbytečně? Ne ne, s tím větším potěšením tě teď pohltí - a bude to jen tvá vlastní vina! Jsi bezmocná, viď? Už neunikneš! Ledaže by ses rozhodla si zkrátit trápení a rovnou skočit dolů!

Elfí píseň sem však dosud slaboulince zaznívala a snad byla tím mocnější, čím víc utrpení její přátele stála. Mín vzdorovitě pozvedla hlavu. Skočit dolů! To tak určitě! Ani jí nenapadne se smrtí ještě spolupracovat, když jí vyvedla tohle! A pravda, nemůže dělat nic, nic, čím by se zachránila, nic, čím by si ulevila. Ale něco přece může - může prosit za ty, které má ráda, a udělá to, když pro nic jiného, tedy navztek té mocnosti, co si tu s ní takhle zahrává!

Šlo to ztuha. Tělesné obtíže, vtíravé myšlenky i neustávající výsměch hory samé téměř znemožňovaly jakékoli soustředění. Na jednu vteřinu skutečné prosby připadla dobrá minuta zápasu, a to ještě vyslovovala své prosby tak mechanicky, že si přitom připadala, jako by si jen na něco hrála. Tím zarputileji v tom však pokračovala. Navzdory všem překážkám svěřila lásce Jediného Laita, všechny své elfí přátele i lidi, o něž pečují, Roira s Teraskonem, Mairó a Ladallu, hobití společenství, ohrožené kdesi daleko příšernými draky, a specielně svou kamarádku Světlušku, obyvatele města, o kterých měla už už naději, že jim přece jenom pomohou, své milované enty i Tuilinda samotného. Hora jí vzdorovala všemi možnými způsoby, ale kupodivu ne tím nejjednodušším. Snad nechtěla svou kořist usmrtit tak rychle - každopádně Mín skončila a k vlastnímu mírnému údivu zjistila, že římsa dosud drží a ona je dosud na ní.

Povzdechla si. Teď už vyčerpala opravdu všechny možnosti a bude muset zase jenom čekat - a má tak příšernou žízeň! Ne že by na tom teď nějak zvlášť záleželo, ovšem, ale přece jen - jak jen mohla být tak nemožně hloupá! Kdejakou zbytečnost má s sebou a zrovna vodu si zapomene!

A náhle dostala nový nápad. Mezi těmi zbytečnostmi, které jí teď nejsou zhola nic platné, je přece také semínko, poslední semínko ještě z Lórien, které si schovávala k zasazení v Minas Tirith, pokud se tam jednou dostane! Nebylo by vhodné, aby ho zasadila právě tady, teď, když je její životní cesta pravděpodobně u konce? Pravda, nemá tu vůbec žádnou naději vzejít, ale upřímně řečeno, které z těch semínek, zasazených zde na jihu, ji skutečně má? A třeba ho milosrdný vítr vezme do dlaní a přenese ho někam, kam se ona už nedostane... Mín opatrně pootočila pásek a vyhledala prsty správnou kapsičku. Zašátrala v ní a snažila se semínko vylovit. Nebylo to nic snadného, protože se přece jenom neodvážila použít obou rukou. Konečně ho držela a pomaličku táhla ven. Věděla, jak je to nesmyslné, ale kdovíproč se nemohla zbavit pocitu, že jí teď prostě nesmí vyklouznout a spadnout jen tak dolů.

Nakonec se jí to přece podařilo. Uložila je do nepatrné prohlubně v kameni, holé a mrtvé jako všechno kolem. A náhle se jí hrdlo stáhlo a ona si opřela hlavu o skálu za sebou a dala se do pláče - pro to semínko, tak malé a opuštěné na tom chladném balvanu, tak nabité nadějí a přece odsouzené k zániku... i pro celou tu zemi kolem, kdysi tak živou a půvabnou a nyní tak strašlivě zničenou... pro chyby svých předků, které tu zkázu uvedly do pohybu... i pro chyby své, které teď určitě nesou trpké ovoce zase jiným způsobem... nevěděla pořádně, pro co z toho vlastně nejvíc.

Lítost ji tak pohltila, že pomalu ani nevnímala, že se hora dala zase do pohybu a kolem se sype kamení - ostatně už byla smířená se vším a dělat nemohla tak jako tak nic. Pokud věděla, nezasáhl ji jediný. První, co si uvědomila zase jasně, byl Laitův líbezný hlas, který někde docela blízko tiše říkal:

"Přinesla jsi smírnou oběť za svou zem, viď? Raduj se, dcero králů, myslím, že jsi byla vyslyšena."

"Laito! Jak ses sem prosím tě dostal?"

Nenuceně přešel po římse, posadil se vedle ní a laskavě ji objal kolem ramen. Vděčně se o něj opřela, zavřela oči a začala se naprosto pošetile cítit v dokonalém bezpečí.

"Vyrazil jsem za tebou, sotva aspoň na chvilku přestalo padat kamení," odpověděl pokojně. "Nevypadalo to sice, že se k tobě dá proniknout, ať už zeshora nebo zezdola, ale copak jsem to mohl dole vydržet? Řekl jsem si, že to aspoň zkusím, pro všechny případy. Pak se to zase utrhlo, nic příjemného, ale byl jsem v dobrém místě a nic se mi nestalo... a rozhodně neřeknu, že náhodou. Nu, a teď to vypadá, že máme cestu volnou, a hned několika směry. Posilni se trochu, než se pustíme dál - jsem to ale vrták, že jsem ráno ani nezkontroloval, zda máš všechno potřebné... musel jsem být starostí víc bez sebe, než jsem si připouštěl."

Posilněna vydatnou dávkou entí polívky a na laně za ním si teď Mín připadala jako na pohodlném výletě. Ostatně cesta, která se nyní před nimi rýsovala šikmo vzhůru směrem k městu, se zdála až směšně snadná, přinejmenším v porovnání s tou předchozí.

"Jen ho nech," řekl ještě, když zpozoroval pohled, který vrhla na semínko v úžlabince. "Už je zasazeno - a kdo ví, třeba bychom se divili, kdybychom viděli, co z něho jednou vyroste."

kapitola 56.

Teraskonova opatření nesla své ovoce. Prvním ovšem bylo, že týden nemusel do žaláře vůbec, což samo o sobě znamenalo značnou úlevu. Když tam posléze sestoupil, posilněn čerstvou dávkou svého parfému a snad s ještě větší zdánlivou hrdostí a nepřístupností, nenarazil už nikde na otevřené projevy nepřátelství. Udělil vězňům citelnou lekci; a hladovění přitom bylo to nejmenší. Týden naprosté odloučenosti a nejistoty, co bude dál, udělá s člověkem své. Teraskonovi svěřenci nenáviděli toho odpadlíka dál stejně upřímně, ale začali se ho také bát a nedovolili si už žádné nepřístojnosti.

Několik dní je obcházel ponořen v naprosté mlčení. Pak, většinou ne přímo v celách, ale neviděn, z temného kouta za mřížemi, začal mluvit. Nikoho neoslovoval a nezmiňoval sebe a své osudy, ale vyprávěl z historie svého lidu i z příběhů, které slyšel od Laita, kolik se domníval, že by mužům jeho rodu a kultury mohlo postupně otevřít oči. Okamžité výsledky nečekal, takže nebyl zklamán.

Jediný z uvězněných, kdo na něj reagoval bez nenávisti, byla Katonka. Pravda, její postavení se nedalo s postavením ostatních srovnávat. Byla držena v té nejlepší dostupné komnatě, zahrnuta nejlepší péčí, kterou situace dovolovala, s minimálními omezeními a při zachování veškeré dvornosti... podle měřítek Laitových, ovšem, nikoli podle haradských zvyklostí. Do poslední chvíle se o ni starali elfové, avšak Teraskon pečlivě sledoval, co a jak, a převzal ji plně připraven pokračovat v Laitově práci v naprostém souladu s jeho představami.

Když ji poprvé navštívil, několik hodin po své trpké obchůzce žaláře, čekal i od ní to nejhorší a hodlal to nést důstojně. Vybavil se k tomu účelu nejenom parfémem, nýbrž i oblečením velitele, a cítil, jak mu to pomohlo. Jistě, nyní už nebylo nebezpečí, že by ho vnější podmínky mohly svést na scestí, avšak správně volený oděv nezůstane bez vlivu na člověka samotného, a jemu nyní dodal odvahy, vnitřní vyrovnanosti i vědomí vlastní ceny. Dobře věděl, že je na něj působivý pohled... a poprvé po nekonečně dlouhé době si uvědomil i to, že jeho vzhled málokdy nechával ženy lhostejnými.

Přesto příliš nepočítal s něčím lepším než nenávistí, ať už zjevnou či tajenou. Když před ním zajatkyně padla na kolena a dotkla se tváří podlahy, nijak ho to nepřesvědčilo. Navíc věděl, že by se měl pokud možno snažit takové chování odbourat.

"Vstaň, vznešená paní, a udělej si pohodlí," vyzval ji vlídně. "Přicházím jen pro to, abych se zeptal, co potřebuješ, a podle svých možností o tebe pečoval."

Pozvedla tvář, ale zůstala na kolenou, což koneckonců přesně odpovídalo zvyklostem jeho lidu. Když ji navzdory tomu zdravil dvornou poklonou, všiml si jejích očí. Nebylo v nich ani stopy nenávisti... ale také ne poníženosti či strachu. Hleděly na něj poněkud zvědavě a velmi nebojácně. Uvědomil si, že přes navenek projevovanou pokoru je ta žena především a hluboce sama sebou. V jejích očích četl sebejistotu, která si s jeho nijak nezadala... neprobádané hlubiny, které zná jen ona sama... skrytý oheň, který ho okamžitě zaujal. Toto není žádná Ladalla, křehká a poddajná. Mohl by ji zbít, mohl by ji učinit svou, ale jí samotné, její duše, se nikdy nikdo násilím nezmocní.

Ale... co to? Že by si ho povšimla? Že by mu věnovala oplátkou také jiskřičku obdivu? Musel si přiznat, že ho to docela potěšilo.

Ano, a vůbec vlastně nečekal, že bude takhle krásná.



Mín cítila, jak se probouzí. Neměla do toho ani trochu chuť. Její spánek byl sladký a plný snů tak nevýslovně krásných, že jí na ně nezbývala žádná určitá vzpomínka - tím silnější však byla touha moci v nich už zůstat. Nevěděla už, co tento šťastný stav způsobilo - nevzpomínala si v tuto chvíli vůbec na přechod přes pláň a šplhání po skalách ani na to, jak si ji Laito ještě v hodně bezpečné vzdálenosti od města hodil na záda a začal zpívat, tentokrát možno-li ještě starostlivější než obvykle. Letmo jí kmitla hlavou jen vzpomínka na dvě hodiny, kdy všetečně vstoupila do jeho snů... ano, něco takového to teď bylo, jen ještě nesrovnatelně krásnější.

Dosud neotevřela oči, ale vnímala už, že je má zavřené. Přesto měla dojem, že jimi proniká zlaté světlo, totéž, z něhož byly její sny utkány. Zároveň si uvědomila píseň, která ji obklopuje, stejně zářivou a líbeznou. Chvílemi byla beze slov, chvílemi nějaká měla, ale Mín nebyla schopna rozeznat, jaká - a to quenijštinu ovládala dosti slušně. Jen se tak vznášela v proudu té krásy, hned těsně u hladiny bdění, hned napůl znovu ponořena v sen, až se jí oči otevřely, ani nevěděla jak.

Sen však pokračoval. Ležela uprostřed pohádkového lesa, nad hlavou spleť větví, jimž ještě nikdy neviděla podobné. Chvěly se na nich listy, které zářily jako zlato, lesklé i průzračné, měkce třpytivé jako med i pestré všemi barvami hlazeného dřeva, ale všechny tonoucí v záplavě zlatého světla, které je měnilo v cosi kouzelného. A tím vším dosud pronikala píseň z jejích snů, sama o sobě plná zázračného světla.

Mín zůstala ležet bez hnutí. Leželo se jí ostatně velmi příjemně, po modřinách a odřeninách, které nasbírala během cesty k Minas Tirith, nezůstalo ani stopy a necítila žízeň ani hlad - jako by teď měla jiné tělo než dřív či jako by všechny potřeby jejího těla dosud spaly hlubokým spánkem. Nedělala nic, jen kolem sebe hleděla očarovanýma očima a vstřebávala tu krásu. Nedokázala počítat čas, ale možná to trvalo i několik dní. Párkrát během té doby zřejmě znovu usnula a opět se probudila. Postupně se její vědomí projasňovalo, ale kupodivu to kouzlu nijak neubralo na účinnosti. Nádhera jejího okolí se neumenšila, když začala rozeznávat všechno do nejmenších podrobností - naopak. Píseň, která kolem ní zněla, jen získala na účinnosti, když konečně začala rozeznávat její slova.

Náhle - snad z nějaké nepatrné změny ve zvuku písně - poznala s velkou určitostí, že se Laito blíží a že je už jen pár kroků od ní. Honem zavřela oči. Věděla, že by měla být poctivější, ale to pokušení bylo příliš silné. Co když ji jde budit?

V příštím okamžiku ho ucítila nad sebou. Neřekl jí ani slovo, neboť dosud zpíval, ale cítila, jak se jí v duchu směje, tak jak jen on sám to umí: laskavě a především s hlubokým uspokojením z dobře vykonané práce. Na čele ji pošimral jeho dech, jak se k ní pomalinku skláněl, aby ji políbil na víčka. Vzápětí jí ten dotek projel od hlavy až k patě a ona vzhlédla, ale tu už zase stál nad ní jakoby nic, sváteční stejně jako všechno kolem, celý v bílém damašku a zlatém brokátu, vznešený a sličný alespoň jako nějaký princ.

"Laito!" vydechla. "Jsme ještě vůbec naživu? A pokud ne, co tu děláš?"

Šťastně se rozesmál a přisedl k ní.

"Neboj se, má paní, svět je dosud ozdoben tvou něžnou přítomností - a to je dobře, neboť ji právě teď velmi potřebuje! Což nevzpomínáš? Tohle je přece jen svatební komnata, kterou jsem vlastníma rukama dělal pro Tinwen, dceru Faramirovu. Nebo jsi o ní neslyšela? Jeden čas se o ní mluvilo po celém království - ale pravda, všechna sláva je pomíjivá jako rosa na bylině..."

"Ano... máš pravdu," odpověděla tiše, dosud trošku omámená. "Vůbec mě nenapadlo, že se zachová až dodnes... to jsem opravdu ráda."

"Byla vysoce ceněna, víš? Nedala se tak snadno nalézt. Až ve svůj svatební den dostával příští král klíč a radu, jak se do ní dostat..."

"A tys ji objevil?"

"Dostalo se mi kdysi té cti, že mi svěřili její stěhování, má paní!"

"Stejně díky! Musela jsem tě stát spoustu námahy... určitě jsi mi zpíval kolik dní..."

"To pro mě byla jedna z nejkrásnějších věcí, které jsem kdy prožil. Ale ty ani neříkáš, jak se mi to povedlo! Měla jsi hezký zážitek?"

"Ale Laito! To se vůbec nedá slovy vypovědět!"

"Nejkrásnější v životě?" tázal se velmi tiše a s velkou dychtivostí.

"Určitě!"

Na okamžik se k němu vděčně přitiskla. Pak se zvědavě rozhlédla kolem sebe, jako by chtěla z tvaru místnosti odhadnout, v které části hradu se nalézají.

"A kde tedy vlastně celou dobu byla, že ji nikdo nenašel?"

"Za okamžik tě provedu. Máš na to právo - celý tento hrad patří tobě!"

Odhrnula těžkou zlatistou pokrývku a spustila bosé nohy na hebký, hustý koberec. Měl barvu a vzor čerstvě spadaného listí, ale na omak působil spíš dojmem vysokého, měkkého mechu. Chtěla vstát, ale hlava se jí zatočila náhlou slabostí.

Položil ji ruku kolem ramen a nabídl jí velikou číši z tepaného zlata.

"Měla by ses asi trochu posilnit, má paní," pravil. "Spala jsi tentokrát velmi dlouho. Nepohrdneš doufám douškem entího nápoje? Všeho přepychu je zde dostatek, ale s potravinami je to slabé..."

"Ach Laito! Já se ani nezeptala! Podařilo se ti vůbec někoho zachránit?"

"Mnoho lidí se ti podařilo zachránit, má paní," opáčil stejně obřadným tónem jako prve. "Tvých vlastních poddaných je mezi nimi žel jen hrstka, ale znám tvou šlechetnost a domnívám se, že se téměř stejnou měrou budeš radovat i z těch ostatních..."

"To máš pravdu, ty uličníku! A nechtěl bys už nechat té komedie a začít se mnou jednat normálně?"

"Nu..." odpověděl velmi přemýšlivě, "...na tvé výslovné přání bych se snad občas mohl odvážit užít poněkud důvěrnějšího tónu, pokud máš na mysli toto, má paní. Avšak nesmíme zapomenout, že jsi královnou, která se konečně ujímá svých práv..."

Pobaveně si povzdechla. Nedá se nic dělat, bude to muset vydržet - jakmile si to jednou vzal do hlavy, jen věc zhorší, bude-li se bránit. Postavila se. Entí polívka pomohla, už se cítila mnohem lépe. Všimla si, že i její cestovní oblečení zmizelo neznámo kam. Měla na sobě dlouhou košili z nejjemnějšího sněhobílého plátna, lemovanou pracnou výšivkou. U lůžka čekaly šaty z bílého sametu, bohatě zdobené zlatem. Nechala si do nich pomoci - byly z těch, do kterých by se člověk jen stěží ustrojil sám - a pak s potěšením strpěla i pěkně dlouhou úpravu účesu. Nakonec jí zavěsil na krk jediný kámen na tenkém zlatém řetízku, zářivě zlatozelený jako jarní lístek, kterým prosvěcuje slunce. Ve zdejším světle to bylo nesnadné říci s jistotou, ale měla téměř dojem, že vydává náznak vlastní záře. Zachvěla se, když se jí dotkl.

"Tentokrát ti už nedávám hračku," pronesl Laito velmi vážně. "Toto je dědičný předmět tvého domu, který má nevyčíslitelnou cenu a značnou moc. Nalezl jsem ho už vylomený ze šperku, do něhož býval zasazen, ale nepřítel ho zřejmě nestačil vyvézt ze země, uvězněný zde a odsouzený k smrti hladem na hromadách naloupeného bohatství. Jsem přesvědčen, že to není náhoda, že se vrací zrovna k tobě."

Zůstala na něj užasle hledět. Její prsty maně zabloudily ke kameni, ale vzápětí ucukly, jako by se spálila.

"A... a jakou má tedy moc?" vypravila ze sebe konečně.

"Uzdravovat rány. Dávat plodnost zemi. Obnovovat, pročišťovat a zvyšovat krásu všeho, co z ní roste."

Tentokrát zůstala beze slova déle. Znovu nahmátla kámen, ale tentokrát ho pevně stiskla. Cítila slzy v očích.

"Tak... tak to je nejvyšší čas se pustit do práce! Zahálela jsem podle všeho hezky dlouho!"

"Myslím, že to byl zasloužený odpočinek."

Vykročila, vedena nejasným přáním nejprve vyhlédnout z okna, jak je venku. Po dvou krocích se zarazila.

"Laito... ono tady není okno?"

"Jsi v jedné z kobek nejhlubšího žaláře, má paní."

"Cože?"

"Dovolil jsem si zařízení této místnosti trochu upravit, neboť jsem velmi toužil ti darovat hezkou vzpomínku právě na toto místo, má paní. Neboj se, můžeš odtud vyjít, kdykoli si budeš přát."

kapitola 57.

Dny ubíhaly, aniž se v pevnosti co viditelně změnilo. Vězňové zůstávali tiší a zarputilí, Katonka nepokořená, ač navenek pokorná podle nejlepších mravů svého lidu. Byla to po setkání s ostatními vždycky příjemná změna.

Když mu na jeho ustavičné dotazy, zda něco nepotřebuje, jednou nesměle odpověděla, že bývá dlouhé hodiny sama a že je jí dosti smutno, doopravdy se zastyděl. Jak je možné, že na to nepomyslel dřív? Má ji snad za dalšího zatvrzelého vojáka, že se ji pokouší zlomit osamělostí?

Okamžitě změnil svůj ustálený denní řád tak, aby jí mohl on nebo Roiró co nejčastěji dělat společnost. Zdaleka to nebyla tak nepříjemná povinnost. Katonka byla podle všeho bystrá a z dobré rodiny, se vším, co k tomu náleželo. Dovedla rozumně pohovořit o mnohých věcech a byla vychována k odpovídajícím způsobům, jak to dělat. Výsledkem bylo, že v ní nalezl roztomilou, ne-li okouzlující společnici. Když cítila, že její host nemá na rozhovor náladu, uměla také velmi slušně zpívat. Když se její host nechal vyprovokovat k tomu, aby sám oplátkou zazpíval, odvděčila se mu úchvatným tancem.

Netrvalo dlouho a Teraskon zapomněl na všechny pocity osamělosti jako na zlý sen. Krátce na to už také cítil, jak mu okamžiky s ní trávené mámí hlavu víc a víc. Vídal ji před očima, i když s ní nebyl, zejména ve stále delších a delších chvílích před usnutím. Nadto měl dojem, že ani on jí není lhostejný. Zůstávala pokorná a nedovolila si jediné nepatřičné slovo, avšak její pohledy, úsměvy i občasné zdánlivě zcela nevinné poznámky hovořily jasnou řečí. Dokonce začínalo být zřejmé, že jeho společnosti dává zřetelně přednost před Roiróvou. Zdálo se, že nic nebrání příběhu se šťastným koncem.

Opravdu nic?

Když si Teraskon poprvé otevřeně položil tuto otázku, nezbylo mu než si přiznat, jak málo je na ni připravený. Když odcházel s Laitem na tuto cestu a nechával Ladallu v domě Iarwainově, věděl sice, že má lepšího pána než kterýkoli otrok v jeho zemi, avšak byl skutečně vnitřně připravený na postavení otroka do konce života - možnost, že tak brzy získá svobodu, by ho ani ve snu nenapadla. Kdo ví, zda by o ni byl vlastně zase až tolik stál. Právo mít ženu bylo jedním z práv, kterých se dobrovolně zříkal - a Ladalla pro něj sotva kdy znamenala podstatně víc než právě to. Daleko těžší pro něj tehdy bylo vědomí rozloučení se synem, kterého byl nakonec tak nečekaně ušetřen. A ani během těch několika měsíců svobody mu vlastně otázka možné ženitby vůbec nepřišla na mysl.

V rámci zvyklostí jeho lidu je ovšem odpověď směšně jednoduchá. Pokud má o Katonku zájem, může si ji bez rozpaků vzít, a to dokonce bez ohledu na to, zda ona sama je svolná. Kdyby ještě žila v domě svých rodičů, musel by ovšem získat jejich souhlas a zaplatit výkupné, ale u kořisti po poraženém nepříteli tato otázka nepřipadá v úvahu. Jediný závazek, který to pro něj znamená, je závazek starat se o její zabezpečení, a to tak dlouho... než se případně rozhodne ji propustit a vzít si jinou. Pokud jde o Ladallu... nu, i kdyby vážně počítal s možností, že ji ještě někdy uvidí, má plné právo jak si k ní přibrat druhou ženu, tak ji propustit a oženit se znovu. Samozřejmě, teď, když jsou draci mezi nimi, je to asi tak stejné, jako by byla mrtvá, ale kdyby už na to přišlo... zřejmě by volil tu druhou možnost. Jen těžko by asi ve vztahu s ní překonával vzpomínky na to, jak příšerně s ní nakládal. A... ona pravděpodobně zrovna tak.

Trochu choulostivá situace by mohla nastat, kdyby se s Katonkou rozhodl vrátit do vlasti. Co by asi její otec, podle všeho vysoce postavený člověk, řekl na to, že se dostala do rukou zrádce a odpadlíka? Jenže podobně by o něm smýšleli i mnozí jiní a proto se do vlasti vůbec vrátit nemůže. Čeká ho jiná cesta, zatím ještě dosti neznámá, alespoň v konkrétních podrobnostech. Základní cíl, sloužit lidem, či se o to přinejmenším pokoušet, je jasný dost. Může se své nastávající dokonce zeptat, zda s ním chce ten cíl sdílet - zda je ochotna s ním jít třeba i do nouze a nebezpečí. Ano, je to neobvyklé... ale Laito by mu takový krok jistě schválil.

Nu ano, a to je právě druhá stránka celé věci. Jak vlastně by tato záležitost vypadala v Laitových očích... v očích toho, pro koho se oba pokoušejí žít? Ví toho tak strašně málo, jen letmé zmínky a náznaky v příbězích, které se týkaly něčeho jiného... a přece! Jejich hrdinové přistupovali k ženám docela jinak. Nejenomže s nimi jednali s úctou a něhou, tak, jak jedná Laito po celou dobu s tou svou mladičkou svěřenkou - jak by s ní nepochybně jednal, i kdyby to opravdu nebyla jakási rodilá princezna. Nejenomže by se ptali na jejich vůli v otázce případného sňatku. Také by přistupovali k tomu svazku tak říkajíc s mnohem větší vážností... několik žen najednou u nich vůbec nepřipadalo v úvahu... partnery mohla rozdělit pouze smrt... vlastně snad nikdo ani nepocítil touhu více než po jedné ženě za celý život... a ano, něco na tom bylo, jakkoli je ta myšlenka nezvyklá.

Má jít tou cestou? Má se teď, když je svobodný, svobodně rozhodnout ve všem uspořádat svůj život podle svého nového vzoru? Nu, proč se na to vlastně ptá? Pro tu cestu se přece už definitivně rozhodl - tohle je jen podružná otázka, kterou dosud neřešil, protože na ni nepomyslel. Jinak ale není důvodu, proč by měla být výjimkou.

Jenže co to znamená v praxi? Kdo má tou jedinou ženou v jeho životě být? Zahynulá matka jeho dětí? To už ani není možné. Ladalla? Ladalla, kterou nikdy nestačil začít vnímat jako člověka, Ladalla, proti které se provinil i v rámci zvyklostí svého lidu až dost a podle svého současného cítění naprosto obludně? Inu, dalo by se o tom uvažovat, kdyby se naskytla ta možnost... bylo by to těžké rozhodnutí, ale ne nemožné... snad by mohl začít znovu, pokusit se jí aspoň trochu něco vynahradit... ale takhle? Když není sebemenší šance, že by ji ještě kdy uviděl?

Anebo dostává novou možnost právě teď a tady? Není to vlastně úžasné, že potkal ženu, kterou může od počátku vnímat jako osobnost, ke které se od počátku může chovat podle nových měřítek? Což je vůbec myslitelné takovou možnost zahodit? A proč? Pro život o samotě? Věnovaný vzpomínkám na něco, co nikdy ani nebylo? Neměl by člověk aspoň zkusit vybudovat něco nového, ve všem? Utéct je tak laciné!



Dosti často se Mín vracela do své kobky.

Nikdy by byla nevěřila, že je něco takového možné, ale skutečně po tom toužila natolik, že se musela krotit, aby jí zbylo odpovídající množství času na to, co považovala za svou povinnost.

Pravda, nešlo to tak úplně snadno. Když poprvé zjistila, kde vlastně je, pocítila, jak se její vzpomínky probouzejí, a chvíli zápasila s bolestí a odporem; a také později se tyto pocity někdy vracely, i když už ne tak silně. Laito však vynaložil mnoho energie a vynalézavosti, ba i moci, kterou jí kdysi z opatrnosti odpíral, aby nepříjemné vzpomínky přebil jinými, a ne neúspěšně. Pouhých deset dní jeho péče zanechalo dojem silnější než mnoho měsíců v žaláři - Mín chodila po Minas Tirith nikoli s vědomím utajené hrůzy kdesi pod svýma nohama, hrůzy, které se člověk raději myšlenkami ani nedotkne, ale mnohem spíš jako někdo, kdo se probudil z krásného snu a stále cítí jeho světlo a štěstí za vším, čím se zabývá, i když na něj vyloženě nevzpomíná. Bolest, která se někdy přece ozvala, vedle toho dojmu bledla a stávala se v podstatě snadno snesitelnou.

První tři dny se Mín vydržela do kobky nevrátit, ale čtvrtého už pomalu nemohla myslet na nic jiného. Laito to ovšem věděl, ale mlčel a počkal si, až se o tom zmíní sama. Nemohl ji zvát, musel se nechat trochu prosit, vždyť šlo o dílo jeho rukou; alespoň ji však nabádal, aby se nezahltila prací a věnovala potřebný čas i odpočinku. A sotva otevřela ústa, byl víc než ochotný ji doprovodit a znovu jí zazpívat. Od té doby neminulo dne, aby tam nezašli. Kromě polohy místa samotné zde nezůstalo nic, co by zlé vzpomínky probouzelo - Laito si dal tu práci, že i schodiště a přístupovou chodbu důkladně vybílil, vyložil koberci a bohatě osvětlil vodou v mnoha krásných nádobách - a každá hodina tam prožitá posilovala vzpomínky nádherné do té míry, že se předchozí zážitky brzy vůbec ani nemohly vybavit bez většího úsilí. Vracela se zde do prostoru čistoty a přívětivého světla svého domova ještě mnohem intenzivněji než kdysi pomocí Melwenina kamene, který nyní vnutila dárci zpět, přes jeho počáteční odpor. Nakonec však uznal i Laito sám, že tehdy v Mlžných horách šlo pravděpodobně jen o závdavek jejího skutečného dědictví.

V ostatním čase se věnovala hlavně zahradničení. Parky a zahrady města utrpěly jen nepatrně a zůstalo tu dokonce i mnoho stromů - pohled na ně jí nyní skýtal snad ještě větší požitek a útěchu než bezprostředně po vysvobození z vězení. Horlivě sbírala jejich semena a vydávala se na riskantní výpravy, aby je zasadila na horských loučkách i v lese za plání. Kámen, který nosila na krku, přitom nikdy nepoužívala jiným způsobem, než že ho prostě měla - ostatně ve shodě s tím, co věděla o svých dávných předcích - ale byl jí značným povzbuzením, znamením, že její poslání je opravdové a je vlídně přijímáno. O tom se ostatně přesvědčovala denně znovu a znovu, neboť útoky pouště slábly jako zázrakem. Laito ji na jejích cestách zpočátku svědomitě doprovázel, ale jak postupně vycítil, že je z nich dvou vlastně tím ohroženějším a chráněným v podstatě jen díky její společnosti, začal se spokojovat tím, že ji od brány pozoroval, a později už nechal i toho a věnoval se jiným záležitostem. Brzy byla Mín tak daleko, že se kameny na pláni před ní dávaly do pohybu jen proto, aby odhalily holá místa, na nichž pak mohla něco zasadit. Tak se stromy z Minas Tirith dočkaly příslibu četného potomstva.

Jen bílý strom jejího rodu kdosi surově vykopal a spálil - našla však semínko, podivnou hrou náhody zapadlé do škvíry, kam se podívala právě až nyní právě ona. To zatím nezasadila, ale pečlivě ukryla mezi tím nejcennějším, co s sebou nosila. Pokud bude mít její rod nějaké pokračování, zřejmě to už nebude na tomto místě.

Z ostatní práce směla někdy pomáhat při péči o bývalé otroky. S vězni z řad Haraďanů nepřišla téměř vůbec do styku, třebaže práce s nimi se v první etapě příliš nelišila: nalezli je tak zubožené, že je Laito od počátku živil entí polívkou a obklopoval všemožnou péčí, aby vůbec přežili. Držel však obě skupiny přísně odděleně a Mín dovoloval pouze, aby "sloužila svému lidu". Pro ty ostatní, říkával, je vítěznou královnou, která je přemohla v boji po mnohých škodách a křivdách, jež její zemi způsobili. Jim bude dovoleno ji spatřit teprve ve chvíli, kdy je bude soudit.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )