Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Laitův plán potřeboval trochu času, aby se rozvinul. Pár týdnů trvalo, než se podařilo zajatce dát jakž takž dohromady. Nejprve je všechny opatroval v místnostech pro posádku, ale když se koncem prvního týdne začali probírat, ponechal tam jen lehčí provinilce. Jakmile toho byli schopni, odvelel je v rámci trestu i léčby zároveň na nejrůznější práce při nápravě škod, dobyvatelskou armádou v městě způsobených, především úklidu Rath Dínen. Dohlíželi tam na ně hlavně Tasarinke s Mirionem, ale už také jejich bývalí otroci. Aby působili silnějším dojmem, Laito je nejenom oblékl do stejnokrojů městské stráže, ale nechal je v kontaktu s vězni užívat masek, z nichž jim svítily pouze oči. Naučil je také dávat zajatcům svou vůli najevo beze slov (i když ovšem i bez násilí) a zachovávat přísné mlčení. Ani vězňové samotní mezi sebou neměli dovoleno mluvit.

Těžší provinilce pozavíral po jednom do kobek, arci vybavených docela jinak než ta Mínina, ale přece jenom tak, aby tam vězňové mohli spíš přemýšlet než trpět. Topit jim tam nemohl - ostatně palivem musel tak jako tak šetřit co nejvíc, pokud nechtěl sáhnout na živé stromy - ale dbal, aby byli alespoň dostatečně oblečeni. Nebylo jich mnoho, jen pár výše postavených, mezi nimi samozřejmě i velitel sám. Laito dobře věděl, že je to stále týž, který kdysi Mín věznil; a mezi těmi, kdo sdíleli jeho osud, byli všichni, kteří jí kdy nějak bezprostředně ubližovali. Často jim o ní zpíval, ne snad proto, že by si myslel, že v nich případ dítěte poražených nepřátel probudí svědomí, ale čistě proto, aby umocnil pozdější dojem ze setkání s ní. Tento stav trval přibližně dva měsíce.

Mezitím už se jaro rozběhlo naplno, zahrady města zazářily čerstvou zelení a prvním kvítím a vzduch se naplnil svěžími vůněmi. Mín se pustila do přesazování semenáčků, neboť na ně byla nejvhodnější doba. Občas s Laitem vzpomínali na Teraskona a ptali se sami sebe, co asi dělá. Chyběl jim, a Roiró ještě víc, ale chtěli také odvést ve městě dobrou práci a to vyžadovalo svůj čas.

Laito ji už pomalu začínal připravovat na chvíli, kdy zasedne, aby soudila své nepřátele. Nejprve se dost snažila ho uprosit, aby ji toho setkání vůbec ušetřil, ale navzdory soucitu, který nijak neskrýval, zůstal v této věci neoblomný.

"Přijde čas, kdy před tvůj soud bude muset předstoupit každý, kdo se proti tobě nějak provinil," řekl vážně. "Tomu se nevyhneš ani ty, ani oni."

Pak ji vzal do kobky na celou noc.



Postupně si začala zvykat na tu myšlenku a nechala si od něj vysvětlit, co od ní očekává. Celé představení měl dopodrobna promyšlené, avšak konec nechával otevřený.

"Rozsudek je skutečně na tobě, má paní," řekl jí. "V tom tě nebudu ovlivňovat ani v nejmenším. A rád bych tě ujistil, že nepůjde o žádnou komedii. Když se rozhodneš vynést rozsudek smrti, bude proveden. Ať je odsoudíš k sebeukrutnějšímu trestu, budu se podle svých sil snažit ti vyhovět. Pokud půjde o něco, co by se mi příliš příčilo, je zde dostatek bývalých otroků na to, aby se věci ujali... a nepochybuji o tom, že by ti v tom aspoň někteří z nich posloužili s radostí. Tví bývalí trýznitelé jsou ti skutečně vydáni na milost a nemilost."

"Netrap mě aspoň tímhle!" bránila se Mín. "Což bych dokázala snést něco takového? Myslíš, že to by mi pomohlo ze sebe setřást zlé vzpomínky? Připadá mi to přesně naopak - teď se začínám uzdravovat, ale pak by to bylo zase tisíckrát horší!"

"Souhlasím s tebou, Myšáčku," odvětil tiše a konejšivě ji k sobě přitiskl. "Souhlasím s tebou, a věř mi, nestavím tě do téhle situace ani rád, ani snadno. Ale odpuštění je skutečné, jen když máš i druhou možnost - jen když ho dáváš dobrovolně. A tolik lidí svým jednáním dává najevo, že uvažuje docela jinak než ty... a víš, možná ani pro tebe tenhle způsob myšlení nebyl vždycky a do všech důsledků tak úplně samozřejmý..."

"Dobrá, uznávám! Ale teď je! Nebo... nebo to přinejmenším právě teď cítím právě takhle. Nejradši bych je prostě vyléčila a pustila na svobodu, a dobře víš, že bez soudu... ale jestli tohle všechno děláš proto, abys jim dal lepší příležitost, abys je přiblížil proměně, jsem ochotná udělat, co po mně žádáš. Jen bych potřebovala, abys mi poradil, jaký rozsudek by byl pro věc nejlepší - mě toho moc nenapadá."

"Díky za pochopení, Myšáčku. Budeme o tom přemýšlet spolu. Víš, pro mě ta otázka taky není jednoduchá - vůbec nevím, jak jim doopravdy pomoci. Zatím mě napadá jen jakás takás možnost, jak dosáhnout toho, aby si aspoň trochu cenili tvého milosrdenství - aby v něm neviděli jen slabost ženy a dítěte v jedné osobě. A to ještě budu muset sáhnout na hranici násilí. Nu, uděláme, co budeme moci - naštěstí není všechno jen na nás."



Soudy probíhaly postupně, počínaje lehčími provinilci. To mělo dvě výhody. Jednak si Mín na celý ceremoniál zvykala a získávala v něm sebejistotu, dokud pro ni setkání s vězni ještě neznamenala žádnou zvláštní zátěž; jednak měl Laito příležitost v skrytu bedlivě sledovat reakce souzených a podle toho měnit a upravovat režii, aby dosáhl maximální účinnosti.

Na počátku pracoval asi s třemi variantami scény a vybavení, chmurnou, střízlivou a pompézní. Časem začalo být jasné, že temná, maličko děsivá atmosféra, dlouhé chvíle mlčení, černostříbrné stejnokroje, majestátní, leč krajně nevlídná hlavní síň hradu zanechávají v odsouzených nejhlubší dojem; na druhou stranu je však téměř nemožné, aby na ně jakkoli zapůsobil panovník, oděný v souladu s touto scénou. Pokud není jeho oblečení v míře víc než nevkusné přeplněno skvosty, není naděje, že by ho považovali za kohokoli důležitého.

Laito tedy zapojil svou vynalézavost a vyrobil jak pro sebe a své elfí druhy, tak především pro Mín pláště, poseté téměř do posledního místečka drahokamy, zejména diamanty. Spotřeboval na to většinu šperků, které se na hradě vyskytovaly, avšak neničil je, pokud už nebyly poškozeny dobyvateli - to mu jeho úcta k cizí práci nedovolila. Dovedl je šikovně zasadit na místo tak, aby jejich pravý původ nebyl ani při bližším pohledu patrný a zároveň aby krása jejich zpracování organicky zapadla do celku a co nejvíc v něm vynikla i ho obohatila. Mínino roucho, samo o sobě temně šedé, ozdobil podobným způsobem. Výsledek byl, zejména v příslušných kulisách, stále ještě důstojný a hrozivý, ale přitom i oslnivý.

Na tuto scénu tedy jako posledního přivlekli bývalého velitele - přivlekli, neboť Laito chtěl předejít jakémukoli podezření, že je s ním snad zacházeno milosrdně, a omotal ho takovým množstvím řetězů, že se v nich ten ubožák jen stěží mohl pohybovat - Laito soudil, že mu trocha námahy po té nucené nečinnosti v kobce jen prospěje. Přesto se vězeň pokusil vstoupit před svou přemožitelku hrdě vzpřímený. Laito to ocenil, avšak dovolil pouze proto, aby mu dal příležitost naplno vstřebat atmosféru svého okolí.

Pomaličku tedy procházeli dlouhou síní, vysokou a rozlehlou, zbavenou všeho přepychu, jímž se haradští pokusili zmírnit její strohost a přizpůsobit ji okázalé podobě vlastních paláců. Jen přísné sochy dávných králů a kamenická práce na sloupech z černého mramoru, nic víc tu Laito nestrpěl. U dveří stálo mlčky a nehybně šest vojáků ve stejnokroji stráže. Na opačném konci, po obou stranách schodiště, vedoucího k trůnu, dalších dvanáct. Jeden se postavil vedle vězně, aby mu tlumočil. To byli spolu s dalšími dvěma dvojicemi, které vězeň nezbytně musel minout cestou přes hrad a nádvoří, veškeří zachránění otroci, které měli k dispozici. Dvě dvojice ze strážných u vchodu byly vlastně tvořeny zdatnějšími z nich, kteří měli za úkol nejprve představovat stráže ve vězení, pak oklikou doběhnout sem, než sem vězňové stačí dojít, a rychle změnit stejnokroj. Nad schody, po obou stranách trůnu, stály zářící postavy Miriona a Tasarinke, kteří dělali Mín pobočníky.

Na trůnu, pod obrovitou korunou z bílého kamene a obrazem stromu z planoucích drahokamů, seděla Mín sama, Alcarlin, na krátký čas několika měsíců královna obou království, královna, která zná přesný počet svých třiaadvaceti poddaných. Velké diamanty na jejích šatech se třpytily jako hvězdy na noční obloze; další zdobily vysokou stříbrnou korunu na jejích vlasech. Nebyla to dávná koruna Gondoru, neboť tu jednak nepřítel zničil a jednak by se svou vojenskou podobou pro ženu ani nehodila. Byla to pravá elfí práce v podobě tří štíhlých stromů s propletenými větvemi, z nichž kanou žhnoucí květy, lehounká, vznosná a magicky krásná. Vyrobil ji Laito, Mín na míru, tak, aby dodal její tváři co nejdůstojnějšího vzezření a zároveň opticky prodloužil její postavu. K témuž účelu sloužila dlouhá vlečka jejího roucha, která v bohatých záhybech spadala přes první dva stupně pod trůnem. Celý dojem završoval skvoucí plášť, poskládaný tak, aby co nejvíce odrážel světlo, dopadající sem oknem po její pravé ruce. Tak zde tedy seděla, vznešeně, a přece uvolněně, krásná podivnou, až nadzemskou krásou, a pohlížela na vězně pozornýma, leč nevzrušenýma očima.

Stálo ji to všechno sebeovládání, které měla.



Nebyla by věřila, jak přesně si zapamatuje tu tvář. I když ji neviděla nijak zblízka a navíc teď, po delším hladovění, ne tak odporně odulou jako kdysi, okamžitě ji poznala. Okamžitě se jí také vybavilo, jak s ní tenhle člověk zacházel, do všech podrobností. Už jich tu před ní stálo několik, kteří ji přímo týrali, a Laito, dobrý pozorovatel, jí byl do značné míry schopen popsat jejich provinění, avšak s velitelem měla co do činění ještě za světla a vzpomínala si na něj sama. Kdyby měla to srdce pokazit Laitovi jeho divadlo, byla by mu skočila kolem krku a dala se do pláče. Vydržela - cítila však plíživou nevolnost, zrádnou lehkost, která se jí usadila kdesi vzadu za krkem a natahovala prsty až k žaludku. V příští vteřině může ztratit vědomí - a není tu nic, čím by tomu mohla zabránit!

Trvalo to však jen pár okamžiků. Laito, ustrojený podobně jako jeho přátelé za jednoho z nejvyšších velitelů, v mitrilovou zbroj a oslnivý plášť, padl před trůnem na tvář, aby podtrhl Míninu důstojnost. Nyní se zvedl a zjistil, že vězeň pochopitelně zůstal hrdě stát. Měl díky tomu dostatečnou příležitost ocenit závěrečnou scénu i pohlédnout Mín do tváře, do jediné tváře, nekryté maskou. Nyní ho tedy Laito nesmlouvavě strhl k zemi, přičemž obratně užil řetězů jako provázků na loutce, aby ho rychle dostal do velmi ponížené pozice, avšak moc ho přitom nepotloukl. Zároveň Mirion jednou rukou Mín zachytil, prsty druhé jí položil na čelo, vše v naprostém tichu, avšak účinně. Nevolnost polevila, ba víc - vzpomínky na zlatou komnatu v podzemí ji zaplavily do té míry, že se musela slastně usmát.

Mirion nepospíchal - dopřál jí dobrých pár minut na zotavenou; dlouhé mlčení bylo součástí scénáře. Laitovy usměvavé oči vyhlédly z černé masky a vnořily se do jejích. Teprve když měl jistotu, že se jí vrátily síly, promluvil.

"Toto je vůdce nepřátel, kteří se na krátký čas zločinně zmocnili tohoto místa, má paní."

Mín mlčky přijala jeho sdělení.

Laito se vedle vězně znovu sklonil na jedno koleno.

"Dovol mi, abych tě uctivě poprosil o jednu milost, má paní."

"Co žádáš?"

"Buď tak laskava a sestup vložit nohu na jeho šíji, abys tak dala svým poddaným najevo, že tvé vítězství je konečné."

Mín mlčela.

"Odpusť, má paní," omlouval se Laito rozechvěle. "Uvědomuji si samozřejmě, že toho není ani v nejmenším hoden..."

"Neboj se," přerušila ho Mín milostivě, ale pěkně zvysoka. "Pokud mí poddaní toto ujištění potřebují, nechť sami vloží nohu na jeho šíji - ale pouze ti nejubožejší z ubohých."

"Jak poroučíš, má paní."

Křikl rozkaz, který stráž u vchodu opakovala směrem ven.

Strážní z nádvoří, palácových chodeb a od vstupu do síně, které vězeň nemohl vidět, nyní odložili zbraně, jejichž zařinčení by je mohlo prozradit, a obuv. To byl jistě projev milosrdenství k bývalému veliteli, avšak také a především trik, který měl poskytnout pocit, že po něm šlapou skutečně ti největší chudáci. Tiše se blížili mezi sloupy a k potěšení svému i svých přihlížejících druhů pokládali nohy veliteli za krk. Každý si to směl zopakovat třikrát, aby vzbudili dojem přítomnosti většího počtu lidí. Pak se stejně mlčky, jen s tichým zvukem kroků, zase vzdálili.

"Přistupme tedy k soudu," pravila Mín posléze s nepatrným náznakem netrpělivosti.

"Jak poroučíš, má paní. Přeješ si, abych zde připomínal jeho provinění?" "Mluv," odtušila Mín lhostejným hlasem člověka, který si na ně ani v nejmenším nevzpomíná. "Se svým vojskem přepadl a ničil tvou zemi. Zavinil smrt mnoha tvých poddaných a se zbylými nakládal zvráceným a ukrutným způsobem. Zničil dědičné předměty tvého domu a znesvětil památku tvých otců. Dovolil... dovolil si dokonce opovážlivě vztáhnout ruku na tvou nedotknutelnou osobu, má paní."

"To jsou závažná provinění," odvětila Mín stejně pokojným tónem jako prve, přesně tak, jak byli domluveni. Náhle však si uvědomila plný dopad toho, co vlastně říká. Ano, jsou to pořádné zločiny, co ten člověk spáchal! Plným právem si zaslouží smrt! Ach prosím vás, odveďte ho a sprovoďte ho ze světa, jak chcete, ale co nejrychleji, ať už se s ním nikdy nemusím setkat! Bylo to jen rozhodnutí, které udělali předem, jen přesný plán, podle kterého postupovali, co jí dalo sílu vydržet.

"Nemám nyní čas se jimi zabývat, jak by bylo třeba," pokračovala a snažila se soustředit jen na to, aby do svého hlasu vložila přesně tu správnou dávku znechucení. "Rozhodnu o něm později. Zatím nechť je držen v žaláři přibližně ve stejných podmínkách, v jakých jsem zde byla držena já, avšak pokud možno v čistotě, abych se s ním pak nemusela obtěžovat víc, než je nutné. Můžete jít."

Sotva za vězněm zapadly dveře, opatrně odložila Laitovu překrásnou korunu, sesula se na zem u paty trůnu a dala se do pláče.

Tasarinke přiklekla k ní a vzala ji do náruče.

"Už se netrap," šeptala jí. "Už to máš za sebou. A zvládla jsi to nádherně."

"Právěže ne!" vzlykla Mín. "Nic jsem nezvládla! Já jsem chtěla, aby ten člověk zemřel... chci to i teď! Vůbec mi není líto, že bude trpět, klidně bych mu přála, aby trpěl víc, doopravdy! Ach, lidi jsou bestie!"

"Není tím krásnější, žes mu prokázala milosrdenství?" tázala se Tasarinke tiše.

"To říkáš ty, která jsi nikdy takové myšlenky neměla! Ty nemusíš tu špínu nosit v sobě!"

Brána tiše klapla a Laito se vracel. Vězně předal strážím - jednak už nebylo důvodu, aby se tak vysoce postavený velitel jako on zabýval někým takovým, jednak tušil, že ho tu bude potřeba. Nehlučně prolétl síní a vyzdvihl Mín k sobě.

"Já vím, Myšáčku, vím," broukl účastně. "Pojď, promluvíme si o tom dole v žaláři."

Mín se rozplakala nanovo.

"Ne... nepůjdu tam! Už nikdy!"

"Ale ale! Jestli tě snad tíží svědomí, kam jinam než do vězení s tebou?"

Zpíval jí o milosrdenství, které proměnilo jeho život, tak dlouho, dokud v něm znovu nespočinula sama.

kapitola 59.

Další dva měsíce strávil velitel čekáním na rozsudek.

Přesně podle královnina výnosu byl držen pokud možno ve stejných podmínkách jako kdysi ona, až na přísnou čistotu. Těžko říct, zda to stálo víc sebeovládání vězně nebo jeho věznitele, bylo však zřejmě nezbytné potrestat ho alespoň natolik, aby je nezačal ignorovat v naprostém pohrdání. Nechávat ho delší dobu bez vody se neslučovalo s Laitovým svědomím, dokázal mu ji však dávat jen jednou za den, přičemž vždy zároveň svědomitě dohlédl na to, aby se pořádně umyl. Vězeň to nesl s hrdou důstojností.

Horší pro něj byly jiné chvíle, chvíle, jimiž se pokoušeli do jisté míry nahradit ponižování a fyzické násilí, jemuž byla Mín vystavena, a zároveň zajatci poskytnout trochu pohybu, více než nutného při delším pobytu v kobce. To za ním Laito chodil ne přestrojený za obyčejného žalářníka, nýbrž v naprosté tmě, z níž pouze jeho zelené oči přízračně svítily - nejen v hlubokém mlčení, ale bez sebemenšího zvuku, jako duch. Některé dny u něj jen seděl a díval se na něj, dlouho, až měl postižený pocit, že z toho zešílí. Jindy po něm znenadání skočil a pustil se s ním do zápasu, přičemž vynakládal jen tolik síly, aby se mu vězeň při troše námahy delší chvíli dokázal bránit. Posléze ho přemohl a podle nálady ho buď jen chvilku přidržel a nechal ho, aby si naplno prožil vlastní bezmocnost, nebo mu poskytl nějakou drobnou elfí lázeňskou péči, v podstatě láskyplnou a příjemnou, ale prováděnou na efekt tak, aby byla pociťována jako cosi krajně hrůzného. Ani přitom se vězeň nesnížil k jedinému slovu či snad dokonce výkřiku, Laito však dobře věděl, jaké úsilí ho to stojí. Pověrčivost byla hodně slabým místem v neproniknutelném vnitřním krunýři haradských.

Mimoto, v jiných chvílích a tentokrát zcela neviděn, Laito zpíval či vyprávěl příběhy, v podstatě tytéž, které tou dobou vyprávěl Teraskon svým vězňům - o této věci se s ním Laito nezapomněl důkladně poradit. To byla pro velitele jediná příležitost něco slyšet a snad i díky tomu naslouchal pozorně, i když s nesouhlasem. Laito však doufal, že v něm snad přece jen zanechá určitý obrázek jiného přístupu k životu.

Mín věděla o všem. Teď už pro ni nebylo těžké bývalého velitele litovat a prosit za něj - krize byla překonána. Věděla, že ten člověk především potřebuje pomoc, a ze srdce mu přála, aby byl schopen ji přijmout. Až se divila, že kdy mohla cítit něco jiného.



Jaro bylo v plném proudu a dokonce i v Železném pasu to bylo znát. Prostor mezi věží a hradbami se zazelenal, arci z větší části jen kopřivami a jiným odolným plevelem. Z okna Teraskonova pokoje se otevíral daleký výhled do kraje a třebaže to byl kraj víceméně pustý, už jen to, že se obloha vyčistila v jasnou modř, po níž jen tu a tam letěla vysoká bílá oblaka, působilo povzbudivě. To nebe mělo v sobě dálku, která lákala a vzrušovala - a pak, bylo mnohem podobnější obloze Teraskonova domova. Často vanul jižní vítr, který přinášel pyly a vůně Fangornu a svými hebkými doteky probouzel v člověku všechno, co celou zimu spalo.

Teraskon už se Katonce dvořil víceméně otevřeně a byl v tom šťastný. Přijímal to nyní už naplno jako příležitost začít znova v oblasti, na kterou dosud nepomyslel, a taková možnost ho přirozeně naplňovala radostí, o vyřešení problému s osamělostí a kouzlu Katončiny společnosti samotné ani nemluvě. Byla přesně taková, jak od počátku doufal - nesmírně příjemná a půvabná, ale svá. Na jeho pokusy přimět ji, aby se k němu chovala podle severního mravu, vůbec nepřistoupila, dál se mu klaněla až k zemi, zůstávala v jeho přítomnosti povětšině na kolenou a nazývala ho svým pánem, ale její vrozená jiskra jen tím víc vynikla. Ba, vlastně i to, že si nenechala sáhnout na svoje zvyky, bylo výrazem její samostatnosti - ta vnější pokora byla projevem velmi hrdého, nezávislého srdce; zůstávala při tom ovšem tak vlídná a roztomilá, že by nikoho ani ve snu nenapadlo jí něco vytknout. Netřeba dodávat, že ani on od ní si nenechal nic diktovat. Choval se k ní tak, jak se rozhodl, a její reakce na tom nic nezměnily. Časem se z toho vyvinula jakási hra, laškování mezi nimi, zkrášlené mnoha úsměvy.

Pravda ovšem byla, že jí Teraskon vysvětlil, proč se k ní takto chová. I v této věci jednal tak, jak se od Laita naučil - poprvé v životě přijímal ženu jako sobě rovnou. Svěřoval jí upřímně, po čem v životě touží, co prožil i co plánuje do budoucnosti - věděla o něm všechno. A v této věci se chovala přece jen otevřeněji. Nikdy nedala najevo, že by jeho názory a postoje přejímala, ale bylo znát, že mu naslouchá pozorně a dokonce i že ho chápe. V každém případě mu jasně řekla, že ho nemá za zrádce. Střet mezi ním a velitelem této pevnosti považovala za konflikt dvou protichůdných přístupů k životu, dvou odlišně utvářených osobností. Dala mu právo na radikální změnu, třebaže byl rozený Haraďan. A ačkoli nikdy neřekla ani slovo o tom, že by snad chtěla jeho novou životní cestu dobrovolně, ze srdce sdílet, její nevtíravé projevy náklonnosti neustaly, když o ní věděla.

Také on dělal všechno pro to, aby jí dal najevo náklonnost. V tom jediném cítil vnitřní jistotu a měl i dobrou elfí školu: dlouhé hodiny každého dne se zabýval pouze tím, že myslel na svou vyvolenou a snažil se odhadovat její přání či objevovat způsoby, jak jí v těchto skromných podmínkách udělat radost. Jednal s ní tak, jak ještě nikdy s žádnou ženou, a nacházel v tom hluboké vnitřní uspokojení.

Konečně se odhodlal ji oslovit přímo a vyžádat si její souhlas se sňatkem; přijala to ovšem s překvapeným úsměvem.

"Vždyť víš, že jsem v tvých rukou, můj pane," odvětila tiše.

"Vím," odpověděl pevně. "Ale přesto chci vědět, zda ti pomyšlení na spojení se mnou není nemilé."

Sklopila hlavu a chvíli mlčela. Pak, hlavu stále sklopenou, špitla:

"Je mi velmi milé, můj pane."

V tu chvíli byl tak šťastný, že měl chuť nahlas křičet.

"Promluvíme si tedy o budoucnosti, ano?"

"Jak poroučíš, můj pane."

Protože věděl, že není naděje, aby se posadila k němu, přitáhl si vedle ní tu nejnižší stoličku, kterou našel.

"Už jsem ti vyprávěl, po čem toužím a co mám v plánu. Neuchází se o tebe bohatý a vysoce postavený člověk, s nímž budeš mít jistotu pohodlí a dostatku, ale někdo, kdo ti nemůže zaručit nic."

"Ovládáš přece tajemství kouzelného nápoje, můj pane," připomněla mu pokojně.

"Mýlíš se. Ale i kdyby tomu opravdu tak bylo, všechno by se mohlo zdát až příliš snadné zde, v pevnosti, kde máš mnohé z toho, na co jsi zvyklá. Nezůstanu tu navždycky. Mohou přijít dny, kdy nebudu moci své ženě poskytnout zhola nic... možná ani bezpečí ne."

"Já vím, můj pane," řekla jen.

"A přesto souhlasíš se sňatkem?"

"Je mi to velmi milé, můj pane," opakovala poslušně - a v jejím hlase zaznělo jak pobavení nad pošetilostí jeho otázky, tak touha a rozechvění, které jím projely až do morku kostí.

"Pokud si tě vezmu," pokračoval s jistým úsilím, "budeš jediná v mém životě až do chvíle, kdy nás rozdělí smrt. Nikdy nepřestanu usilovat o lásku k tobě a nikdy tě nenechám bez pomoci, pokud to bude jen trochu v mých silách. To znamená, žádné propouštění, žádná další žena. Budeš mít nadosmrti to, co v uplynulých dnech, samozřejmě v závislosti na podmínkách."

"Jsi ke mně velmi laskav, můj pane."

"Složím ti v tom smyslu velmi závažnou přísahu, která bude v podstatě znamenat, že si znemožním další život, kdybych ti nestál ve slovu. Od tebe očekávám totéž."

Zvedla k němu oči rozšířené naprostým úžasem, pak znovu na delší chvíli sklopila hlavu. Když na něj konečně opět pohlédla, až se mu zatajil dech. Její oči v sobě měly tolik žáru, její tvář planula takovou vroucností a krásou, že nebyl v tu chvíli ani schopen pomyslet na nic jiného.

"Jsem tvá, můj pane," zašeptala vášnivě.

Omámeně ji vzal do náruče a vůbec si neuvědomil, že jeho nabídku přísahy vlastně odmítla stejně jako zatím všechno ostatní, co neodpovídalo jejím zvykům.

kapitola 60.

Jaro pomalu přecházelo v léto, což byl čas, kdy se Mín s Laitem rozhodli propustit zajatce. Ne snad proto, že už by byli dostatečně potrestáni - něco takového samozřejmě vůbec nepřipadalo v úvahu a jejich věznitelům o to ani nešlo. Strávili však v zajetí aspoň minimální dobu nutnou k tomu, aby byla nějaká naděje, že si budou svobody vážit a že v nich tedy také zanechá alespoň nějaký dojem milosrdenství jejich přemožitelů; a zároveň se dalo doufat, že v méně postižených oblastech naleznou něco k jídlu.

Vězňové byli znovu jeden po druhém předvedeni před soud, kde jim bylo sděleno, že jsou propuštěni. Přijali to s kamennou tváří. Už od malička byli naučeni čelit smrti bez mrknutí oka - a protože nemohli tušit, co se v době jejich největšího vysílení dělo s kamenným mořem, nic lepšího než smrt ovšem nečekali. Na cestu dostali jak dostatek entí polívky na první dva dny cesty, tak druhou lahvičku koncentrované s návodem, jak si ji ředit, jakož i nejnutnější tábornickou výstroj; považovali to vše za ukrutný výsměch svých nepřátel. Pak je Laito pod stráží vedl k hlavní městské bráně.



Sotva vytáhli paty, zmocnil se Mín neklid. Ano, zvykla si už za těch pět měsíců na docela novou tvář kamenného moře, tichou a mírumilovnou. S jejími semínky jako by se do něj znovu prolnul někdejší přívětivý kraj příměstských zahrad a polí, a s každým dalším v Mín toto vědomí sílilo. Docela se těšila na překvapení vězňů, až na to přijdou. Teď si však, s jistým zpožděním, uvědomila, že by se mohla také ošklivě zklamat. Vězňové nejsou v první řadě jejich zajatci. Pláň je polapila dávno před nimi. Co když má ohledně jejich propuštění poněkud jiný názor?

Věděla, že nesmí Laitovi pokazit celé jeho pracně zrežírované divadlo tím, že by se dole ukázala, ale během pár minut už nemohla starostí vydržet. Musí tam, musí - alespoň tajně, na zapřenou!

Na sobě měla ještě královské roucho, v němž před chvílí, tentokrát už s klidnou myslí, soudila velitele. Strhla blyštivý plášť, nechala ho ležet na trůně, hodila vlečku přes ruku, podkasala sukně a hnala se do své komnaty. Cestovní oblečení nalezla snadno, řádně Laitem uložené do jednoho oddělení truhly s prádlem, ale vyprostit se sama ze šatů byl zoufalý úkol a v paláci nebyla ani noha - všichni odešli dolů. Rozepnout drobné knoflíčky a sponky na zádech těsného živůtku se jí vůbec nepodařilo, ale naštěstí se sukně dala odepnout. Spodní košili prostě utrhla, oblékla si kalhoty, přes drahokamy na hrudi přehodila plášť, pro jistotu stáhla kapuci do čela a už sbíhala ulicemi k bráně.

Průvod se zajatci, který šel celkem volně, dohonila naštěstí snadno. Pak se začala držet v bezpečné vzdálenosti za nimi, šedá a nenápadná ve výklencích a vchodech do zahrad či ve stínu nějaké zdi. Z lidí si jí nevšiml nikdo, ale Laito se hezky brzy ohlédl přes rameno a tak zvláštně se usmál. Nepochopila přesně, co to mělo znamenat, ale hlavně že ví a že se nezlobí. To jí spadl kámen ze srdce.

Teď se všichni zastavili. Městská stráž se mlčky rozestoupila kolem zajatců. Laito, znovu ve zbroji a plášti vrchního velitele, přistoupil k bráně, odemkl a zvolna, téměř slavnostně ji otevřel dokořán. Zajatci, hlavy vysoko, tváře nehybné, beze slova a bez zaváhání vykročili.

Vyprovázející se shlukli blíž k bráně a dívali se za nimi. Mín se osmělila vmísit mezi ně. Slunce jasně svítilo a pláň jiskřila svými šedými a rezavě bílými kameny, pokojná a vlídná, taková, jakou ji Mín poslední dobou potkávala vždycky. A přece ji úzkost neopouštěla. Téměř bez dechu upírala oči za odcházejícím oddílem. Ne, nebude mít klid, dokud je neuvidí bezpečně na druhé straně.

Zajatci byli už asi dvě stě metrů odtud, dobře viditelní ve svých jasně červených uniformách, když měla dojem, že se něco stalo. Jako by se celý ten obrázek posunul nebo tak něco... je to jen horký vzduch, který se chvěje nad kameny? Mín se mimoděk protlačila do první řady.

Obrázek se chvěl dál. Teď už zpozorovala i jakýsi nesoulad v dříve tak spořádaném pochodu vojáků. Ano, mohli se prostě rozhodnout pro jiný způsob pohybu, ale... nevyletělo to tam do výšky několik kamenů?

Mín odhodila plášť a vyrazila tryskem.

Neměla čas uvažovat, zda může být vojákům něco platná či zda prostě zahyne s nimi. Neměla čas prosit o ochranu a neměla čas ani cítit strach. Vzdálenost k odcházejícím byla značná a ona věděla jen jedno - že se tam musí dostat včas. Jen za běhu mírně pozvedla dlaně v němé prosbě, "zastav mě, pokud se mýlím" - byla jako dítě, které se přivine k rodičovskému srdci v důvěře, že bude přijato s porozuměním.

Běžela ze všech sil, bez ohledu na bolest v boku a krátící se dech. Účes se jí uvolnil a vlasy za ní vlály, zlatisté v poledním slunci, a diamanty v nich vpletené se třpytily jako slída všude kolem. Hnala se vpřed dlouhými lehkými skoky, krásná jak zářivá vážka nad vodní hladinou. Pláň se k ní osobně dosud chovala velmi přátelsky. Jediný kámen jí neuhnul pod nohou.

Zajatci se rychle blížili. Už nemohli postupovat dál - měli co dělat, aby se udrželi na nohou, opřeni jeden o druhého. Stáli odhodlaně na místě a čekali na smrt, nehybná skupina obklopená pohyblivou hradbou rozzuřených kamenů. Mín ani teď neměla kdy se začít bát. Byla bez dechu a měla pocit, že už už padne. Prostě skočila mezi ně a napůl vědomě, napůl slabostí klesla na kolena, ruce vztažené v prosbě o smilování - vztažené, jako by se snažila vzít do náruče a chránit celou tu početnou skupinu.

"Pomoz! Nenech je umřít!" volalo její srdce - a věděla, že tentokrát už se neobrací ani na svého ochránce, nýbrž přímo na toho, od něhož všechno milosrdenství pramení - na toho, kterému už tyto lidi nesčíslněkrát svěřovala.

Její ochránce však možná také zareagoval, neboť její slabost byla vzápětí pryč. Zvedla se na nohy s lehkostí, jako by to byly jeho neviděné ruce, co ji pomohlo. Slyšela kolem sebe ohlušující rachot kamení, ale buď ji žádný nezasáhl, nebo to necítila. A pak, zcela náhle, nastalo ticho.

Otevřela oči. Pláň kolem ležela nehybná a mírná jako ve chvíli, kdy otevřeli bránu. Haradští dosud stáli bez hnutí a dokonce i z jejich tváří se dal vyčíst úžas.

"Díky," vydechla Mín. "Díky nastotisíckrát."

Věděla, jak směšně nedostatečné to je, ale nic lepšího ji nenapadlo.

Pak, jak už byla navyklá v přítomnosti haradských neplýtvat slovy, prostě pokročila vpřed a postavila se jim do čela.



Pláň končila. Vstoupili teď na pruh holé, spálené země, jen tu a tam posetý zakutálenými kameny. Po pár desítkách metrů začínal prudce klesat k řece. Jen kousek odtud bylo vidět silnici, která se svažovala ke kamennému mostu, dobře osm set let starému, bytelně stavěnému a řáděním hor naštěstí nijak nedotčenému. Mín se zastavila.

Haradský velitel také.

Znovu nyní stáli proti sobě, ne už bezmocný vězeň v okovech a královna v plném lesku, ale také ne ukrutný dobyvatel a ztýrané děvčátko. Na Mín dosud spočíval královský majestát, ne pro šikovně navozenou vnější atmosféru, i když ji dosud zdobily drahokamy na kazajce a ve vlasech, ale pro sílu jejího srdce a velikost toho, co vykonala. On, kromě nemalé vnitřní síly, kterou také před chvílí osvědčil, měl nyní svobodu, kterou mu sama darovala, moc rozkazovat... a množství vojáků, čekajících na jeho rozkazy.

Ona tu byla sama.

Teprve teď si to uvědomila. Všichni, kdo by ji mohli chránit, jsou beznadějně daleko. Nemohou jí v případě potřeby včas přispět na pomoc - a kdo ví, zda by je pláň vůbec pustila. Znovu je vydaná do rukou tomuhle člověku. Mráz jí přeběhl po zádech.

Nadšení jejího odvážného činu z ní však dosud nevyprchalo a hrůza nad ní neměla plnou moc. Tak ať, řekla si v duchu vzdorovitě, tak ať! Ten zázrak mi za to stojí - a jejich životy jakbysmet!

Nějakou dobu, nikdy už pak nebyla schopna určit, jak dlouho vlastně, se nikdo nepohnul. Oni dva stáli proti sobě a hleděli si zblízka do tváře. Vojáci nehybně čekali na slovo velitele.

Pak, tak náhle, že jí chvíli trvalo, než uvěřila svým očím, před ní velitel poklekl a dotkl se čelem země u jejích nohou. Vzápětí zvedl hlavu a ona si všimla, že mu oči planou zvláštním světlem.

"Má paní," řekl haradsky a pak, s ohavným přízvukem, ale zcela zřetelně: "Herinya."

Slovo největšího pokoření, neboť pronesené v jazyce nepřátel - v tom jazyce, o němž by ještě dnes ráno jistě ani nepřipustil, že z něj cokoli pochytil.

V příštím okamžiku se zvedl a pokynul svým lidem, aby ho následovali.



Mín stála jako vrostlá do země a hleděla za nimi, neschopná ničeho víc, jako omráčená tím, co se stalo. Zázrak... zázrak měl tedy pokračování! Proč vlastně velitel udělal, co udělal? Ctil v ní prostě přemožitelku pláně, nebo konečně pochopil? Nikdy už se to nedozví, ale snad - snad...!

Posléze se omámeně otočila, aby se vrátila k městu. Tu se ze stínu velikého balvanu oddělil jiný šedý stín a laskavě ji k sobě přitiskl. Ne, nenechal ji samotnou v rukou nepřítele - jako ona, odhodil i on svoje pozlátko a rozběhl se na pomoc. Měl ostatně pod lesklým pancířem tentokrát také cestovní oblečení a na nohou místo vojenských holínek obuv, v níž se mu nejlépe běhalo... byl nějak podezřele dobře připravený.

Neptala se ho na nic, neboť když si pohlédli do očí, pochopila konečně všechno.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )