Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

V nejtemnější hodině noci se Teraskon probudil. Snad ho vyrušil nějaký nepatrný šramot, snad to byl pouze instinkt, jakýsi šestý smysl vojáka, zvyklého vycítit nebezpečí. Ihned byl jako obyčejně zcela bdělý a bezprostředně nato si také uvědomil, kde to leží a proč. Vzpomínka na včerejší večer, na chvíle, kdy daroval Katonce svou lásku naplno, s takovou něhou, pozorností a ohleduplností, jaké se asi ještě nikdy žádné haradské ženě nedostalo, ho zalila blahem od hlavy až k patě.

Jenže Katonka vedle něj nyní neležela.

V první chvíli zůstal bez hnutí, jen zbystřenými smysly sledoval okolí. Pokud ho probudil nějaký zvuk, nyní bylo rozhodně úplné ticho. Oknem svítil do komnaty měsíc a naplňoval ji stříbřitým šerosvitem. Po Katonce ani památky!

Nehlučně se zvedl a došel ke dveřím. Opatrně je zkusil. Daly se otevřít! Je možné, že by byl včera tak očarovaný, že by zapomněl zamknout? To by byla trestuhodná nedbalost! Ale... skoro by přísahal, že si vzpomíná, jak zamykal!

Vyklouzl na chodbu. Zde bylo méně světla, neboť okna byla menší a na opačné straně věže, přece však jeho pozornost okamžitě upoutal jakýsi bílý záblesk. V příštím zlomku vteřiny už se vrhl tím směrem, jediným obrovským skokem jako šelma na svou kořist. Zděšeně vykřikla a trhla sebou tak, že svazek klíčů, který mu vzala, zrádně zařinčel.

Uklouznout mu už nestačila. Sevřel ji jako v kleštích a nesl zpět do pokoje. Vztek jím lomcoval natolik, že její váhu vůbec nevnímal.

Mrštil jí na lůžko, mlčky, neboť ulevit si slovem dosud nedokázal. Rychle a tvrdě ji spoutal jejím vlastním šálem a páskem. Ani ona už nevydala ani hlásku - těžko říct, zda se tak ovládala či naopak oněměla hrůzou. Její oči byly rozhodně vyděšené až dost.

Nevnímal to. Nic mu v tu chvíli nebylo vzdálenější než pomyšlení na soucit. Tedy lest, válečná lest, nic víc! Jen mazané divadlo, dokonale sehraný úskok té ženy, aby pomohla svým! A on v ní viděl novou životní šanci - dával jí celé srdce, jako blázen! Všechny jeho sny ležely v troskách - ještě mnohem horší však bylo vědomí vlastní pošetilosti. Zuřivost jím cloumala, nedovolovala mu ani pomyslet na nic jiného. Toužil jen mlátit, trhat, rozcupovat ji na kousky vlastníma rukama. Jediným škubnutím si ji otočil tváří dolů.

Bič tu pochopitelně neměl žádný, ale k velitelské uniformě patřil bytelný, železem pobitý opasek. Hmátl tam, už ho měl v ruce... a najednou se zarazil.

Ať už se s ním tehdy v nejhlubším sklepení hůrecké pevnosti opravdu cosi nehmatatelného, ale zásadního stalo, či ať to měly na svědomí dlouhé dny, prožité s Laitem, či snad obojí dohromady, najednou zjistil, že to nedokáže udělat. Měl vztek, toužil si ho na ní vybít, cítil, že má na to plné právo, ale zároveň se mu něco takového příčilo natolik, že se mu div neudělalo špatně. Pustil opasek, jako by se o něj spálil. Ruka, kterou dosud svíral její šíji, sklouzla.

A teď už i zlost sama vyprchávala, zatímco znechucení sílilo a nabylo pro tu chvíli vrchu i nad bolestí. Podívejme! Podívejme, co by byl schopen udělat! Může snad na světě existovat něco odpornějšího, než je on?

Vstal. Všechny pocity, které ho zachvátily, se dosud rvaly o jeho srdce, hněv, zklamání, bolest, pokoření, vědomí selhání a zhnusení sebou samým, ale byl už schopen se ovládnout. To všechno počká. Koneckonců situace byla v poslední minutě zachráněna, to je hlavní. Nyní je v podstatě jen třeba rozhodnout, co se zrádkyní. Pro mnohé, a nejenom mezi jeho lidem, by byl rozsudek jasný. Ale Laito by tak jistě nejednal, ne, vždyť o osudu jeho samotného kdysi rozhodla chvíle, jako je tato. A konečný výnos tak jako tak nespěchá. Prozatím stačí ji zajistit, aby už nikomu neškodila.

Došel na chodbu pro klíče, vrátil se do komnaty a zamkl. Pak přistoupil k zajatkyni a uvolnil její pouta.

"Vstaň, paní, a pokud možno teple se oblékni," pronesl nepřirozeně klidným hlasem. "Rád bych tě ponechal v pohodlí této místnosti, ale po tom, co jsi udělala, to už není možné. Budu tě muset dát do želez dole v žaláři."

Beze slova poslechla. Nepokusila se o výmluvy a vytáčky. V tu chvíli byl jen rád, že mlčí, ale později k ní proto pocítil jistý obdiv. Chovala se víc jako voják než jako žena. Ano, bojovala ženskými zbraněmi, ale bojovala statečně a pak dokázala disciplinovaně přijmout porážku. Přelstila ho, ale nikdy nevyslovila jedinou přímou lež, ani před dopadením, ani po něm.

Mlčky ji vedl po schodech dolů, přes dvůr, zalitý měsíčním světlem, po dalších schodech. Kráčel jako stroj, dočasně otupělý a zaměřený jen na to, aby vykonal, co je potřeba. Zavedl ji do prázdné cely, do jedné z nejlepších, s dobrým oknem a ne tak studené a vlhké jako jiné. Mechanicky ji zamkl do okovů, zkontroloval, zda jsou řetězy dostatečně dlouhé, opatřil jí všechno potřebné. Dokonce myslel i na to, aby ji zabezpečil na několik dní dopředu a nemusel se s ní tak brzy zase zabývat. Ještě jednou se ujistil, že je všechno v pořádku. Pak, stále bez jediného slova, vyšel ven a zamkl za sebou.

Teprve teď se znovu roztřásl. Oči ho začaly pálit a on musel vynaložit obrovské úsilí na to, aby se ubránil slzám. Tápavě klopýtal chodbou, až našel dveře místnosti, kde kdysi bydlíval. Vešel dovnitř a klesl na holou tvrdou pryčnu. Neplakal, ale cítil bolest, jak s ním lomcuje - jako prudká zimnice. Už si ani neuvědomoval, co všechno je vlastně její příčinou - byla jen bolest, bolest sama, nic jiného, bez jediné slzy, která by jí ulevila.

"Laito... Laito... Laito...!" šeptal znovu a znovu, aniž pořádně věděl, co vlastně říká.

Ale Laito byl daleko a toho, který byl blízko, Teraskon volat nedokázal.



Nyní nebylo proč zůstávat ve věži. Hned nazítří ráno se Teraskon přestěhoval do svého bývalého pokoje v hradebním okruhu. Vzal s sebou pár věcí, o kterých věděl, že je má Roiró rád; pro sebe nepřinesl nic. Roiró se neodvažoval ptát, co se děje - byl ovšem zpraven o tom, že se Katonka pokusila o zradu a musela být zajištěna, a samozřejmě chápal otcův smutek, ale tím se nedaly vysvětlit všechny změny v jeho chování. Roiró dělal, co mohl, aby ho rozptýlil a potěšil, a byl si jist, že to otec přijímá s láskou, avšak navzdory všemu jeho úsilí zůstával zamlklý a těžkomyslný. Na obchůzky vězení dosud používal uniformu velitele, ale bylo na něm vidět, jak nerad ji bere na sebe. V ostatní čas chodil v těch nejhorších hadrech, které v pevnosti sehnal. Spal na holé zemi, spoután na rukou i na nohou smyčkami, které si každý večer sám pomocí zubů utáhl. Čekal s tím, až jeho syn usne, ale Roiró to přece věděl. Věděl o něm, že žije v každém ohledu znovu jako na počátku doby, kdy byl Laitovým otrokem. Jen si nemohl srovnat v hlavě, proč - a dělalo mu to starosti.



Krátké dny Mínina panování byly sečteny. Završila je činem vpravdě královským, ale teď už bylo třeba pomýšlet na návrat. Naposledy zašla do své kobky v hradním sklepení. Uložila Laitovu skvostnou korunu na kamenné lůžko, připravené původně k poslednímu odpočinku jejího strýce. Rozloučila se se všemi svými poddanými i s Mirionem a Tasarinke, kteří je provázeli. Měli s ní vlastně stejnou cestu, ale nebylo dost koní a Laito pospíchal. Uvědomoval si, že už je nejvyšší čas propustit i vězně ze Železného pasu, a nevěděl, jakou dobu si to ještě vyžádá.

Když za pár dní dorazili na místo, byla Mín tak unavená, že se sotva udržela koni na hřbetě. Laitova pozornost však se dosud ani v nejmenším neotupila a hned věděl, že se do radosti, s jakou je Teraskon vítá, mísí notný díl smutku.

"Kamaráde... co je to s tebou?"

"Vydávám se ti na soud," odpověděl Teraskon. "Podle práva bys mě měl bez okolků popravit, ale asi se spokojíš jen s tím, že mě znovu přijmeš za otroka. Rozhodni se podle svého srdce - já o milost nežádám."

"Ale! Co se stalo?"

"Málem jsem dopustil, aby pevnost padla nepříteli do rukou."

"Málem, říkáš. Podařilo se ti tomu tedy na poslední chvíli zabránit?"

"Nu... ano."

"To rád slyším. Hned mi povíš víc - jen se postaráme o ni, aby si mohla odpočinout."



Jakmile Mín spala, sešli se ti dva znovu v bývalé strážnici. Laito rozdělal ze zbytků dříví malý ohníček kvůli útulnosti a v klidu si vyslechl Teraskonovo vyprávění. Když však chtěl jeho druh znovu začít mluvit o vojenském soudu, zarazil ho.

"Zapomínáš, že nejsem tvůj nadřízený velitel, pouze tvůj spolubojovník. Rád bych tě potěšil, pokud to dokážu, ale soudit tě mi nepřísluší."

"A když tě tedy sám požádám, abys mě znovu přijal za otroka?"

Laito zavrtěl hlavou.

"To už nejde. Máš v životě důležitější úkoly než mi pomáhat."

"Ale což nevidíš, že na nějaké důležité úkoly si nemohu dovolit ani pomýšlet? Smrt - anebo nanejvýš život v té nejhorší bídě, nic lepšího si nezasloužím!"

Laito na něj upřel zkoumavý pohled.

"Doufám, že jsi nezapomněl, k čemu jsem tě kdysi vedl?"

"Proč se ptáš? Ovšemže ne! Právě proto je ta hanba tak nesnesitelná!"

"To ano," odvětil Laito měkce. "Já vím. Ale právě proto z ní také můžeš povstat a začít znovu."

"Mluvíš skoro, jako by něco takového bylo možno žádat dvakrát za život!"

"Vidím, že jsem tě tehdy vedl asi velmi mizerně. Odpusť. Ne, máš pravdu, dvakrát za život by to rozhodně nešlo. Každý nový den, každý okamžik nového dne je třeba přijmout jako dar, ať už cítíš, že v tobě láska Jediného nese ovoce, nebo jen svou bídu a touhu po tom, aby se to stalo." Přistoupil ke krbu, vybral si pár dohaslých uhlíků a začal je drtit a rozmělňovat na kašičku entí polívkou ze své láhve. "Už od malička mě otec učil skrýt tvář za touto maskou a říkat přitom, to, jak vypadám, je dar - dar lásky mých rodičů a dar Stvořitele - není to nic, čím bych se mohl honosit. O tom, kým jsem, o všem, cokoli je ve mně dobrého, to platí zrovna tak, a ještě víc. Patřilo by tam ještě nejméně patero druhů ovoce a bylin, ale bez těch se budeme muset obejít. I když... aspoň kapku oleje by to přece jen chtělo. Hned jsem zpátky."

Za pár okamžiků se vrátil s lahvičkou parfému, která, přesně podle jeho předpokladu, zůstala spolu s veškerým pěkným vybavením v komnatě v hlavní věži.

"Tuk ke konzervaci zbraní by nám ovšem také posloužil," poznamenal, když viděl, jak sebou Teraskon cukl. "A je pěkně černý - svým způsobem by podtrhl účinky. Ale svým způsobem to zase takhle bude lepší. Nemá cenu se stále skrývat vzpomínkám. Pokud se nám nepodaří dosáhnout toho, že je budeš moci přijímat s pokojem v srdci, nemusíme to celé vůbec dělat. Tak, teď to má tu správnou konzistenci," dodal spokojeně a namázl si vzniklou hmotu plnou hrstí na obličej. "Teď snad bude pro tebe snazší uvěřit, že nejsem o nic lepší než ty. Takhle jsem vypadal, a hůř, navenek i uvnitř. Těžko si vymyslíš něco, co bych neměl na svědomí. Můžeš se spolehnout, že tebou nepohrdnu a nebudu tě odsuzovat. Svěř se mi, všechno ponesu s tebou. Čeho ses vlastně dopustil?"

"Proč se znovu ptáš?" odvětil Teraskon velmi zaraženě. "Slyšel jsi všechno. Selhal jsem na celé čáře - jako velitel pevnosti i v plnění tvého poslání."

"Pokud nám na něco nestačí síly, je to jistě dobrý důvod k bolesti, ale nikoli k takovémuhle zahanbení. Ale proč ne? Jen si přiznej, že si vůbec nezasloužíš být někomu užitečný! Pokud se to někdy podaří, bude to jen dar, či ne?"

"Nu... dobrá, to snad platí v té druhé věci. Ale pokud mám svěřenu pevnost, je mou povinností zůstat na stráži, nenechat se vlákat do žádné léčky!"

"A nepochybně i zvítězit v každé bitvě," dodal Laito s úsměvem. "Nezdaří-li se ti to, jsi jistě vinen podle zvyklostí svého lidu a nepochybuji, že by s tebou tví velitelé naložili velmi ukrutně, pokud by za ně tu práci neudělali nepřátelé. Avšak uvážíš-li události jen ve světle toho, co je dobré a co zlé, jistě se najdou rozdíly. Někdy selžeš jen proto, že tvé schopnosti a síly na situaci zkrátka nestačí, jindy pro obyčejné zanedbání, opomenutí - a někdy proto, že se poddáš něčemu zlému. Proč tolik trpíš, kamaráde? Co cítíš?"

Teraskon se zmučeně chytil za hlavu.

"Nevím... právě to vůbec nevím, po celý čas. Měl jsem se po celou dobu držet přísného života, k němuž jsi mě vedl? Měl jsem právo naložit s uvězněnými tak, jak jsem naložil, nebo jsem měl být mírnější? Měl jsem přijmout tu ženu za svou, nebo jsem měl jednat tak, jako jsi mi o tom vyprávěl - jen jedna láska za život... Chtěl jsem jí dát to, co jsem ještě nikomu nedal, alespoň jednou v této věci být tím, kým jsem zřejmě po celou dobu měl být, ale..."

"...ale srdce ti říkalo něco jiného?" nadhodil Laito tiše.

"Srdce! Srdce s námi zřejmě mluví jen proto, aby nás týralo! K čemu je pak svoboda, když tě to táhne žít dál jako otrok? Jak vůbec žít, když mi srdce zakazuje jediný způsob, o kterém vím, že bych se tak mohl hnout z místa a být k něčemu dobrý? A což nechápeš, že Ladalla mě už nikdy nemůže přijmout, po tom všem? I kdybychom se k sobě vůbec mohli dostat! Už nikdy nemám mít možnost zkusit to znova, jinak... jen proto, že mi srdce něco říká?"

"Je to těžké. Když na něj nedáš a násilím jdeš proti jeho hlasu, bolí pak - tak, jako teď tebe. Anebo časem docela otupí a umlkne, a to je ještě horší. Přestaneš vnímat druhé... jsi schopen věcí, které by jinak vůbec nepřicházely v úvahu..." Laito se kratičce odmlčel a viditelně se otřásl. "...a okrade tě to o půl života, jsi jako slepý nebo ztuhlý mrazem... napolo mrtvý."

"Poslyš, Laito... já tím tvým způsobem života asi žít prostě nedokážu."

"Nu, na tom zase tolik nesejde. Jde jen o to, zda jsi ochoten... i za cenu utrpení. Ale nenakládej na sebe přespříliš. Tvé srdce není ta poslední autorita. Někdy zaspí, jindy skutečně žádá víc, než je třeba. Proč se nesvěříš tomu, kdo jediný je může upokojit?"

Teraskon hodil rameny, dosud maličko vzdorovitě.

"Nevím... pokoušel jsem se o to... asi to pro nás není tak snadné jako pro vás..."

Laito se nesnažil ho usměrnit ani něco namítat, jen se na něj dlouze, účastně zahleděl. Teraskon nevěděl, co cítí víc - zda vzdor, který pod těma očima výrazně zesílil, či dojetí člověka, s nímž druhý doopravdy cítí... či snad jedno kvůli druhému. Musel se ze všech sil soustředit na to, aby udržel nehybnou tvář.

"Smím ti nabídnout, že se k tobě v prosbě připojím, jako jsme to dělávali dřív?"

Teraskon velmi silně cítil, že je to kdovíproč to poslední, o co stojí, ale ovládl se. Tohle nemůže Laitovi odmítnout - ví, jak by ho to mrzelo.

Ten se však zasmál.

"Ne ne, díky! Je to od tebe moc hezké, já vím, ale asi chápeš, že tak by to nemělo smysl."

A Teraskon zamyšleně přikývl, neboť skutečně začínal chápat. Stojí na rozcestí - zahrává si s ohněm. Pokud Laitovu nabídku přijme, velice pravděpodobně dostane na svou prosbu odpověď. Docela dobře se může stát, že mu bude umožněno žít Laitovým způsobem života... za cenu utrpení. Takové rozhodnutí se nedělá proto, abychom nezkazili druhému radost. Stačí maličko a vydá se mocnějšímu, než je sám - skutečně do nového otroctví, do otroctví, z něhož už nikdy nebude úniku - jehož podmínky předem nezná, ale které mohou být o dost krutější - a přitom nikdy nevnucené, nýbrž ustavičně i závislé na nasazení jeho vlastní vůle. Být postaven doprostřed přepychu, ale veden ke krajnímu odříkání - mít v rukou moc, ale zároveň se muset druhým vydat napospas, nejenom ve službě, nejenom se svou tělesnou schránkou, ale dokonce i srdcem, které se dá mučit tak snadno a o tolik bolestivěji... to všechno s vědomím, že půjde vposledu jen a jen o jeho vlastní, možná zbytečně tvrdé rozhodnutí... jako kdysi pro Mín, i pro něj bylo tohle nejhůř k překousnutí...

Ale proč vlastně ne? Proč ne? Hle, jak zbabělých myšlenek je schopen! Což to není to, co si ještě před hodinou nejvíc ze všeho přál? Laitovo kouzlo na něj asi skutečně trochu působí, ale nějak divně, převráceně - ne že by to byla Litova vina, samozřejmě, to jenom v něm samém asi na něco zlého naráží. Konec s tím! Ovšemže přijímá, a rád!

Napřímil se a zvedl hlavu. Laitovy oči se leskly slzami, ale přitom měl Teraskon dojem, že se zároveň potutelně usmívá - proč, to nechápal, a přes tu uhelnou kaši na obličeji se to ostatně těžko dalo říct s určitostí.

"Neboj se. Skutečně po tom toužím," řekl mu pevně, zase už naplno ten rozhodný voják, který se dokonale ovládá.

To byl toho dne poslední okamžik, kdy se dokonale ovládal, neboť všechna nahromaděná bolest, úzkost i zahanbení si našly cestu ven před tváří toho, kdo vždycky naslouchá - a nebylo třeba jim tak tvrdě bránit, teď, když Laito opět přebral hlavní velení. Vlastně to v jeho společnosti ani dost dobře nešlo. Časem to ostatně Teraskonovi úplně přestalo vadit a než Laito milostivě svolil, že ho namaže svým výtvorem, cítil se ten tvrdý voják líp než kdy předtím - jako pole, zbavené všeho plevele i všeho tvrdého, ostrého kamení, připravené s jarem k nové setbě - měkčí, otevřenější, svobodnější, než vůbec kdy pamatoval.

kapitola 62.

Teraskon velmi doufal, že službu ve vězení teď převezme opět Laito - koneckonců mu jasně řekl, že kvůli tomu přijel a že během čtyř týdnů musí zajatce propustit. Ale Laito nyní změnil rozhodnutí a trval na tom, že bude lepší, když si Teraskon dokončí, co začal.

"Měj rozum," prosil ho Teraskon téměř zoufale. "Vždyť jde o tolik lidí!"

Laito na něj po očku mrkl a usmál se.

"Srdce mi říká, že o ně nemusím mít strach," řekl jen.



Ani návštěv u Katonky Teraskon ušetřen nebyl. Kupodivu mu však nepůsobily takovou trýzeň, jak se obával. Cítil se teď vnitřně mnohem lehčí a pokojnější než dřív - jistota, s jakou před vězni vystupoval, ho nestála žádnou námahu. Ať se chovali jakkoli, neměli nad ním moc - nikdy v nich nepřestal vidět lidi, kterým je prostě třeba pomoci. Dokonce i s ní tomu bylo podobně. Zdvořilost, se kterou se k ní choval, byla projevem skutečné touhy jednat slušně i s lidskou bytostí, která se provinila.

Nikdy ho za tu dobu sama od sebe neoslovila, až asi čtvrtého dne od Laitova návratu ho zadržela na odchodu.

"Můj pane..."

"Co si přeješ?"

"Tvoje... odpuštění můj pane."

Pomalu, užasle se k ní otočil. Zároveň pocítil, jak jím projel osten nedůvěry - div se mu neudělalo špatně. Silou vůle ji potlačil.

"To ti řekl Laito?" tázal se zkusmo.

"Ne..." odvětila tichounce. "Ty sám... kdysi, když jsi mi vyprávěl..."

Chvíli stáli proti sobě mlčky.

"Snaž se mě pochopit, můj pane," ozvala se konečně Katonka znovu s jistou námahou. "Necítila jsem k tobě nenávist. Byli jsme prostě nepřátelé... ve válce... pokusila jsem se pomoci svým, jak jsem dovedla."

"Rozumím," odpověděl stručně, avšak vlídně. "Neboj se, nemám ti to za zlé."

Znovu chtěl odejít, ale znovu ho zavolala zpátky.

"Můj pane..."

"Ano?"

"Byl... byl bys ještě ochoten mě přijmout za svou ženu?"

Pohlédl na ni jako omráčený.

"Jak tě vůbec může napadnout něco takového?"

"Můj pane... jestli jsi mě pochopil... jestli mi to nemáš za zlé..."

"To je něco jiného. Nemohu si dovolit ženu, vedle které se musím bát zavřít oči."

"Můžeš mě přece spoutat, můj pane," odtušila téměř chlácholivě a tváří jí prokmitl úsměv. "Každou noc v poutech... všechno tak, jak jsi měl ty... cokoli, jen mě přijmi k sobě."

"Já netoužím po otrokyni, vzácná paní."

"Nebo ti budu přísahat - tak jak jsi žádal - vyslovím nad sebou jakoukoli kletbu pro případ, že bych ti ublížila!"

"Nerozumím ti, vzácná paní. Tak snadno jsi mohla mít to, o co nyní stojíš, a..."

"Ty nerozumíš? Nechápeš, že jsem nemohla? Nemohla jsem s tebou chtít žít... nemohla jsem jednat jinak, než jak jsem jednala, protože jsem si ani nemohla být jista, že skutečně šetříte zajatce, že je propouštíte! Ne dokud jsi mě neušetřil, ačkoli jsem ti provedla, co jsem nejhoršího mohla."

Postoupil o krok k ní, ale nezmohl se na slovo.

"Jen jsi mi dal čas k přemýšlení," pokračovala už zase s úsměvem. "Tak tomu Laito říká, ne? Nu, tak jsem přemýšlela."

"Chceš říct..."

"Můj pane, a proč myslíš, že bych tě žádala o odpuštění?"

Zůstal na ní mlčky hledět a měl pocit, že se celý svět obrátil vzhůru nohama. Že by přece... že by teď, najednou, po tom všem... že by mu nakonec byla darována? Zároveň jím znovu projel osten nedůvěry a znovu se mu ubránil. Koneckonců, je-li ochotna přísahat... to jistě nebude brát na lehkou váhu.

"Miluješ mě tedy?" tázal se tiše.

Pohlédla mu do očí a v její tváři se objevilo něco z někdejší pravověrné Haraďanky.

"Chci se stát tvou ženou," pronesla pevně.

Namísto zklamání, o němž si vlastně myslel, že by ho cítit měl, si uvědomil obdiv. Vida, tak snadno mohla získat, oč zřejmě velmi usiluje, a přece... ani teď se nesnížila ke lži. Náhle ho zalila vlna něhy - ne už zamilovanosti či touhy, ale prosté sympatie, kamarádství. Posadil se vedle ní a položil jí ruku kolem ramen jako druhovi ve zbrani.

"Poslyš, o co ti vlastně jde? Nechceš zůstat sama na nové cestě? Chceš průvodce, učitele, jako jsem měl já?"

Vděčně se poddala jeho objetí.

"Ano," kývla. "Ale hlavně... můj pane, vždyť víš, jak je u nás pro ženu těžké být v čemkoli jiná..."

"Vím," přisvědčil s porozuměním.

Ano, ví to až moc dobře. Ale... udělá to? Přistoupí na její prosbu... čistě ze soucitu? Jí by tím zásadně pomohl... a sobě by získal společnici... nyní už skutečnou společnici na nové cestě. Ani pro něj nebude lehké zůstat sám, sám uprostřed světa, kde všichni rodem mu nejbližší smýšlejí naprosto jinak než on... sám bez rodiny. Ladalla je pro něj nedosažitelná a on už se teď zdaleka necítí svobodný vzít si jen tak další ženu. Tuto... snad. Koneckonců už si ji vlastně vzal. Má svým způsobem pravdu - což tolik sejde na jejích citech?

Jen srdce mu říkalo něco jiného.

"Víš... ale zrovna tobě bych věřil, že to dokážeš," vypravil ze sebe s jistou námahou.

"Dokážu to, můj pane," odpověděla pevně, s bývalou hrdostí.

Zvláštní, jak mu najednou byla blízká! A víc... měl teď dojem, že jí rozumí. To srdce, které se kdysi zdálo tak uzavřené, tak neprobádatelné, jakoby před ním najednou leželo jako na dlani.

"Je tu ještě ten, koho miluješ - pro koho jsi riskovala a trpěla - nevzdávej se naděje! Možná ještě nebudeš sama."

"Ale kdepak!" zvolala téměř v slzách. "Až se to dozví... propustí mě, nebo rovnou zabije. Nesnese, že jsem patřila jinému!"

Konejšivě ji stiskl.

"A kdyby ti přece odpustil?" tázal se měkce.

Zhluboka se nadechla a chvíli mlčela.

"I pak bych dala přednost životu s někým, s kým budu moci jít tou cestou naplno," řekla pak s pevností, na níž bylo jasně znát, kolik sil jí stojí.

Usmál se pro sebe. Připadala mu teď jako dcera.

"Víš, co si myslím? Asi ti to bude připadat tvrdé, ale jestli to s tou novou cestou chceš brát vážně, měla by ses smířit i s ním. Pojď."

"Můj pane...!"

"Stála jsi o učitele? Pro co jiného než pro nesnadné úkoly?"

Zvedl se, pomohl jí na nohy a začal odemykat její pouta.

"Neboj se. Připoutám tě tak, aby ti nemohl ublížit - a za dvě hodiny tě vrátím zase sem."

Odhodlaně mlčela po celou dobu, kdy ji vedl do velitelovy cely a poutal ke stěně. Druhý z vězňů je sledoval, ale jako obyčejně nepromluvil ani slovo. Teraskona po chvíli napadlo, že by jí mohl ušetřit přiznání.

"Tato žena," poznamenal suše, "se mi vetřela do ložnice, aby se mi pokusila ukrást klíče a osvobodit vás; bude tedy sdílet váš osud."

Pak je nechal o samotě.



Výsledek byl ovšem víc než nejistý, ale jakmile vešel do sklepení, viděl, že neriskoval nadarmo. Katonka jen zářila - vypadala tak šťastně, jako by nehostinné prostředí kobky ani nevnímala. Velmi pokorně prosila, zda by jim nemohl trochu prodloužit řetězy, aby se mohli aspoň vzít za ruku.

"Přišel jsem tě odvést zpátky do tvé cely, jak dobře víš," odvětil krátce, ale dovolil jim objetí na rozloučenou.



"Nu," řekl jí, když opět mlčky došli zpět, "jsem rád, že ti to tak dobře dopadlo. A teď, jestli dosud myslíš vážně, co jsi prve řekla, jsem ochoten dát ti příležitost."

Pohlédla na něj zděšeně, ale opanovala se.

"Rozhodni se sama, nutit tě nemíním. Jak dobře víš, už brzy budete oba propuštěni a nikdo ti nebrání jít s ním. Ale pokud toužíš po něčem jiném... jak už jsem ti řekl, já o žádné otroky nestojím, ale mluvil jsem s Laitem a je ochoten pro tebe udělat, co bude v jeho silách. Za hodinu si s tebou přijde promluvit."

Když v určený čas vstoupil Laito do cely a zachytil její pocity, srdce se mu sevřelo. Ne že by si je nedovedl představit už předem, ale doopravdy je vnímat byl přece jenom rozdíl. Zahlédl také děs v jejích očích. Dovedla ocenit jeho jednání, dovedla o něm už i zažertovat, když nebyl nablízku, ale ještě zdaleka se necítila v jeho přítomnosti příjemně. Ne, nepřipravili jí snadnou situaci, ani trochu.

Půvabně se jí uklonil, jako vždy, a pak se posadil na zem proti ní.

"Nu," oslovil ji nenuceně, "tak jsem slyšel, že se rozhoduješ, zda vstoupit do mých služeb..."

Na okamžik k němu zvedla oči, vzápětí je zas sklopila.

"No, já vím," broukl s úsměvem. "Nebyl jsem to já, koho jsi žádala. Ale je to jediná možnost, jak ti vyhovět. Samozřejmě, pokud budeš i nadále chtít. Byl to koneckonců jen tvůj nápad."

Znovu ten kratičký stísněný pohled.

"Zvykneš si," utěšoval ji. "Všichni z tvého lidu, kdo chodí se mnou, si zvykli... mohou ti dosvědčit, že nejsem zase až tak špatný otrokář... A nebudu tě nutit, aby ses stala mou ženou. Budeš skutečně jen v mých službách, nic víc. Pro mě zůstáváš už navždycky ženou jiného."

Skryla obličej v dlaních.

Zvedl se, došel k ní, poklekl vedle ní a položil jí ruku na rameno. Zachvěla se, ale zdálo se, že přesto je schopná vnímat jeho přátelství.

"Nebo to tak pro tebe bude jen horší?" tázal se účastně. "Kdyby tě Teraskon přijal za svou, dokázala bys zapomenout?"

Zavrtěla prudce hlavou, obličej stále v dlaních.

"Holčičko!" zašeptal. "Pak nemohu udělat nic, abych tě toho ušetřil."

Zvedla k němu zbědovaný obličej.

"Poraď mi!" prosila. "Mám s ním zůstat nebo ne?"

"Radit ti nemohu. Přišel jsem jen splnit tvé přání, ne je ovlivňovat."

Hleděla na něj zničeně, ale mlčky.

"Ale jedno pro tebe přece udělám," pokračoval veseleji. "Vymyslím pro tebe úplně nový druh otroctví, víš? Něco dosud neslýchaného. Budeš propuštěna na svobodu, kdykoli o to požádáš. Nezůstaneš bez naděje pro případ, že by se tvůj muž rozhodl jako ty."

"Ach pane...!"

"Ale nedovolím ti, abys s ním o tom, mluvila, krásná paní. Musí mít svůj čas k přemýšlení - svou svobodu se rozhodnout. A buď si jista, že já si tě ohlídat dokážu!"

"Nepřestoupím tvoje slovo, pane. Teraskon ti potvrdí, že jsem mu nikdy přímo nelhala, ale pokud si to přeješ, jsem ochotna ti to stvrdit přísahou... stejně jako to, že se nepokusím vám škodit."

"Nu, to ovšem očekávám. A chceš tím říct, že už ses rozhodla?"

"Samozřejmě pane! A děkuji ti!"

"Pomohl jsem ti méně, než ti teď asi připadá. Za dva-tři týdny budete muset odejít - to je velmi krátká lhůta. Samozřejmě, budeš svobodná jít s ním, ať se rozhodne nebo ne. Ale tobě bude každý den do konečného rozhodnutí možná ležet na srdci jako kámen."

"Děláš pro mě mnoho, pane. Mnohem víc, než bych byla doufala."

"Inu, to jsem rád, že to oceňuješ. Ale nejprve podmínky, pak mi teprve povíš, zda ke mně půjdeš. Jak asi víš, jídlo nemáme nikdo žádné..."

"Se zajištěním na noc počítám, můj pane."

"To je dobře. Teď ještě k práci. Ani té mnoho nemáme. Příprava jídla odpadla úplně, dřevo není také žádné. Zbývá sem tam něco vyprat a úklid, především dole v celách. Pokud vůbec máš odvést nějakou práci, která by stála za řeč, asi se mu nevyhneš. To ovšem znamená, že se všichni vaši dozví, ke komu ses přidala."

"Ano, pane."

"Nezapomínej, že za tři týdny s nimi možná budeš na svobodě."

"Možná, pane. Ale ani v tom případě jim nehodlám nic skrývat."

"Hmmmmm. No, asi bude nejlepší, když jim o sobě všechno vysvětlíš pokud možno co nejdříve."

"Jak poroučíš, pane."

Její smutek byl ten tam. Její poslední slova dokonce prosvětlil slabounký náznak úsměvu.

"Vlídnost a pochopení nečekej, ale budu tam samozřejmě s tebou, takže ti zatím nebudou moci vyloženě ublížit."

"Ano, pane."

"Nu, tak to je všechno. Nic horšího už si na tebe asi vymyslet nedokážu."

"A-ano."

"Proč ten smutek? Cítíš se tak špatně? Kvůli čemu? Dopustila ses vůbec někdy násilí na bezmocném?"

Otočila k němu pozorné oči.

"Vlastníma rukama ne, pane. Ale... otroky jsme vždycky doma měli... a nikdy pro mě neznamenali nic víc než otroci."

"Hmmmm. Nu, když to bereš od počátku takhle, můžeme rovnou nechat hry a začít spolupracovat. Pojď, posaď se tu vedle mě a budeš mi vyprávět o svém životě. Pak na tebe už něco vymyslíme. Spolu."

Přikývla, ale zůstala na kolenou, ačkoli jí rozprostřel na slámu svůj plášť, aby se jí sedělo pohodlněji.

Usedl sám a vážně na ni pohlédl.

"Ještě ses nerozhodla vstoupit do mých služeb?"

"Ale rozhodla, pane!"

"Pak od tebe očekávám poslušnost."

"Ano, pane. Povím ti všechno, na co si vzpomenu."

"V tom jsi svobodná. Nakolik se mi svěříš, natolik se budu snažit tě vést tak, aby ti to bylo k co největšímu užitku. Ale děláš to pro sebe, ne pro mě. Pokud mi zalžeš nebo něco zatajíš, pravděpodobně to poznám, ale budu respektovat tvé slovo, jako by to byla naprostá pravda. V tom jsi svobodná. Příkaz zněl, posaď se vedle mě."

Vrhla po něm pohled zvířete, zahnaného do kouta, ale zdráhavě poslechla.

"Správně," pochválil ji. "Příště čekám, že poslechneš hned. Nebo mi aspoň poctivě řekneš, proč je to pro tebe těžké. Žádnou chytristiku ti trpět nehodlám. Tak povídej."

Když delší chvíli mlčela, přívětivě na ni pohlédl.

"Chceš to zkusit nebo ne?"

"Chci, pane, ale..."

"Trochu jsem tě vyvedl z míry? To nic. Opravdu je to jen o zvyk. Co kdybys mi nejprve vyprávěla o krajině svého dětství? Byla krásná? Pamatuješ si na květiny a stromy, na ptáky? A co slunce, které rozžhaví nebe do zlatova a vyhoupne se na něj, v jediném okamžiku? Viděl jsem ho tak, kdysi... to bylo poprvé, kdy jsem spatřil slunce..."

Poddala se jeho kouzlu a rozpovídala se docela snadno. Než skončila, pruh světla z úzkého okna se o hodně posunul.

"Díky, holčičko," řekl jí Laito vřele; a opatrně, aby ji nevyplašil, se dotkl jejích vlasů. "Byla jsi opravdu poctivá. A... vážím si tvého srdce."

"Byla jsem z něj opravdu nešťastná, pane, když jsem prosila..."

"Já vím. I to jsem slyšel. Až mě k tomu něco napadne, proberu to s tebou. Jedno mě napadá hned. Už mi nebudeš říkat pane, mně ani nikomu jinému z mých přátel... snad kromě královny. Je už královnou, mimochodem, v Minas Tirith byla slavnostně uvedena na trůn. Tam je trocha úcty přirozená, ale s mírou. A nebudeš před námi klekat - budeš s námi žít jako rovný s rovným."

"Ale vždyť..."

"Právě proto. Podstata postavení otroka je v tom, že se musí vzdát svých zvyků a přijmout způsob života svých pánů. Anebo, abychom nemluvili ve hře, nýbrž přímo, jsi hodně zvyklá si prosadit svou, i když nenápadně a mile. Teď dostáváš příležitost se naplno soustředit na druhé a na to, co je příjemné jim. Jsi k tomu ochotná?"

Upřela na něj své velké černé oči a vážně přikývla.

Zvedl se.

"Nechám ti ještě hodinu, aby sis mohla všechno srovnat v hlavě a naposled si to rozmyslet - i když, jak říkám, budeš mít stejně možnost skončit kdykoli. Za hodinu sem přijdeme všichni tři, abychom přijali tvou přísahu a pustili tě z pout. Ne že bych neviděl tvou upřímnost, samozřejmě, ale budeš nám přísahat, abys byla chráněna pro chvíle pokušení. Asi v tom smyslu, že tě v případě porušení přísahy má stihnout rychlý a tvrdý trest a všechno, čeho jsi chtěla dosáhnout, se ti má rozplynout pod rukama a nepřinést ti vůbec žádnou radost."

"Jak poroučíš, můj pane."

"To bylo naposled, cos to řekla."

"Ano... Laito."

Věnoval jí zářivý úsměv, už přes rameno.

"Dávej si na to pozor, ať vidím, že to myslíš vážně!"

kapitola 63.

Téhož večera, za soumraku, vyšla Katonka z vězení a začala žít s nimi v jejich malém společenství. Byl to zisk pro obě strany. Práce, častý pobyt venku, který jí Laito pečlivě plánoval, a kontakt s druhými zajatkyni svědčily mnohem víc než pobyt v uzavřeném prostoru, ať jím bylo vězení nebo přepychová komnata. Statečná a na leccos zvyklá jako většina jejího lidu, snášela Laitovu láskyplnou drsnost velmi snadno, ať si na ni vymyslel co chtěl - i když se musí přiznat, že byl většinou velmi jemný. Vězňům při úklidu cel vyprávěla svůj příběh dokonce s jistým potěšením, ať reagovali jakkoli. Jen při Laitových písních plakávala; i tomu však čelila s přesvědčeným odhodláním, které bylo jednou z věcí, jež jí získávaly sympatie všech.

Ne jedinou. Její přímost, statečnost, pracovitost, bystrost, smysl pro humor a dobré vychování tvořily solidní základ toho, aby se stala dobrou společnicí - a učila se rychle. Nejenomže odložila haradské způsoby - opravdu se naplno otevřela lásce a pozornosti k druhým, která jí ostatně ani dřív do jisté míry nechyběla. Jako dřív, dovedla i teď s porozuměním naslouchat a přijímat ostatní i v tom, co jí samotné bylo cizí. Často své společníky potěšila a zahřála u srdce, pohledem, úsměvem, přesně tím pravým slovem v pravý čas, stejně jako spoustou drobných služeb, které si vymýšlela a na které si našla čas i přesto, že ji Laito honil dost a dost. Na oko se tvářil dál nesmlouvavě, ale to byl jen žert, hra mezi nimi, kterou nikdo nebral vážně. Ve skutečnosti byl velmi vstřícný, a k službám její lásky trojnásob. Na noc ji poutal zásadně až tehdy, když si sama lehla. Často, když sám únavu necítil, na to "zapomněl" docela, aby jí dal možnost se vyspat ve větším pohodlí.

Jen Teraskon se jí pokud možno vyhýbal, což ostatní ji nevyjímaje chápali a respektovali. Mohl se rozhodnout správně, mohl cítit radost z toho, že ji pochopil a že jí pomohl, ale to ho neušetřilo bolesti, neutěšených myšlenek na budoucnost ani palčivých otázek. Katonka sama mu šla pokud možno z očí, ale přesto zůstával prvním předmětem jejího zájmu a pozornosti. Udělala by snad cokoli, aby ho potěšila, i když tak činila pokud možno co nejvíc nepřímo a tak, aby nemusel ani zpozorovat, že je ta která věc od ní. Když na nic nepřišla sama, radila se s Laitem. Vždycky jí něco vymyslel. Trpěl snad ještě víc než ona, když ji viděl plakat pro minulost - věděl, jak moc to potřebuje.



Asi tak týden poté bývalý velitel prolomil své mlčení a požádal Teraskona o rozhovor. Přiznal, že jeho vyprávění naslouchá už delší čas s rostoucím zájmem a že na něj silně zapůsobil také Katončin příběh - způsob, jakým se Teraskon dokázal opanovat a ušetřit zrádkyni za takových okolností. Rád by slyšel víc.

Teraskon potřetí pocítil bodnutí nedůvěry a potřetí se rozhodl, že na ni nebude dbát. Koneckonců, vězně už brzy tak jako tak musejí propustit - a Katonka, která ví, že to tak Laito dělává, mu to nepochybně už prozradila, jakož i to, že do té doby zůstane v poutech, ať už se vnitřně promění nebo ne. Nemá tedy vlastně důvod lhát. Co mohou za těchto okolností ztratit? Tahle věc se týká v podstatě jen a jen zajatce samotného.

Když to s trochou obav večer svěřil Laitovi, ten s ním naprosto souhlasil. Samozřejmě trval na tom, aby vězeň zůstal ve své kobce i nadále, ale Teraskon tam nyní častěji zašel na kus řeči a brzy už o zajatcově upřímnosti nepochyboval. Mluvilo se s ním příjemně - byl to vlastně milý člověk, ještě hodně mladý, s dychtivostí poznávat a usilovat o dobro, která je mládí vlastní. Během pár dní si říkali bratře.



Katonka byla bez sebe radostí a pochopitelně velice zatoužila se s manželem setkat, dokonce se odhodlala o to požádat, ačkoli jen výjimečně vůbec žádala o něco pro sebe - ale Laito zůstal neoblomný.

"Smím vědět, jaký k tomu máš důvod?" tázala se tiše.

"Především ten, aby sis určila, zač ti moje společnost stojí. Koneckonců pomýšlela jsi na odloučení na celý život - dva týdny proti tomu nejsou tak mnoho. Půjdu tak daleko, že tě nechám s ním přikovat do jedné cely, pokud se rozhodneš mě už opustit. Jinak bych to nedělal, ale... nu, ber to tak, že jsem z tebe měl radost a chtěl bych tě nějak odměnit za dobré služby."

Stálo ji to mnoho, ale zůstala s ním.



Druhý nebo třetí den nato požádal bývalý velitel o přeložení své i svých mužů do společné cely. Chtěl s nimi mluvit na rovinu - chtěl, aby věděli všechno. Laito usoudil, že to bude rozumné - kdyby se to dozvěděli až po propuštění, bylo nebezpečí, že mu v prvním návalu vzteku něco udělají. Výsledky byly překvapivě dobré. Velitel byl u svých ve značné oblibě a uměl s nimi mluvit tak, že ho ze srdce následovali do každého boje a nebezpečí. Dokázal v krátké době to, že přinejmenším uznali, že nebyli nepřítelem ani tak napadeni, jako zachráněni; a mnozí, zejména mladší, se byli ochotni postavit za něj, až se bude vracet do vlasti, aby tam šířil ty podivné nové myšlenky.



Večer před odchodem zajatců propustil Laito Katonku ze svých služeb. Neobešel se přitom bez slavnosti, na kterou nechal svou svěřenku vykoupat v lázni, již ji sám připravil, a obléknout do jejích nejlepších šatů. Nechyběly plody Fangornu a dostatek zpěvu a dokonce tance.

"Teď, když jsi svobodná, musím tě na noc zavřít zase do vězení," sdělil jí konečně pozdě večer. "Čistě ze solidarity k ostatním, pochopitelně, ne proto, že bych ti nevěřil. Ale nedám tě do želez."

Vedl jí po schodech dolů do její bývalé cely. Když otevřel dveře, zjistila, že se to tu změnilo k nepoznání. Přestěhovalo se sem téměř všechno z velitelské komnaty ve věži, závěsy koberce, kožešiny, přepychové lůžko i pár kousků dalšího nábytku. Voda ve džbánu zlatě zářila a na mísu někdo lákavě narovnal to nejlepší ovoce, které bylo k mání. Výsledný dojem podtrhovalo několik kytic, decentních, ale dokonalých. Seděli na nich dokonce živí motýli a beze strachu pili jejich šťávu či přeletovali sem a tam. Do vůně květin se jemňoučce, tak, že to nevadilo ani Laitovu cítění, ale přece jen jasně mísila vůně drahocenného haradského parfému.

Katonka se zastavila na prahu. Nikdo jí nemusel vysvětlovat, co to znamená.

"Jsi ke mně neuvěřitelně laskavý," zašeptala a usilovně mrkala, aby rozehnala slzy. "Ale možná... možná bych raději tu poslední noc strávila rozhovorem s tebou. Tolik bych toho ještě chtěla slyšet... Nebylo... nebylo by to vlastně i rozumnější?"

"To jistě bylo," odvětil stejně tiše. "Stejně jako se před cestou pořádně vyspat. Ale jdete do tak velkého nebezpečí, že jsem chtěl mít jistotu, že vám zbyde aspoň tato vzpomínka... po tom všem, co jsem vám odepřel a způsobil."

"Já ti to nemám za zlé! Jsem ti vděčná!"

"Já vím. Díky."

"Budeš mi chybět."

"Ty mně zrovna tak."

"Myslíš... myslíš, že bys byl ochoten mě přijmout, kdybych se přece jen rozhodla zůstat v tvých službách?"

Přitiskl ji ze strany k sobě.

"Asi bych neměl to srdce tě vyloženě vyhnat... kdyby došlo k nejhoršímu," odpověděl s náznakem úsměvu. "Ale pamatuj, že s ním jdeš pomoci druhým - už ne pro své vlastní štěstí, pro svou vlastní lásku, ale pro lásku k lidem, kteří vás zoufale potřebují."

Povzdychla si.

"Já vím. Ale ten úkol je tak nesmírně těžký a nebezpečný... nejen v tom, co by nám kdo mohl udělat, ale i v tom, že by se všechno to nové mohlo časem někam nepozorovaně vytratit a my bychom zůstali s holýma rukama... a byli jsme s tebou tak krátce!"

"Přesto nezapomeneš, dítě. A nebudete na to sami."

"Já vím. A přece..."

"Potěší tě trochu, když ti řeknu, že i tam u vás na jihu žijí takoví, jako jsem já?"

"Opravdu?"

"Slyšela jsi už o lese za Velkou řekou - o lese, kam nesmí nikdo z lidí vkročit, má-li zůstat naživu?"

Vyděšeně sebou trhla.

"Nejsou tak ukrutní, jak se zdá. Snad jen o něco tvrdší a statečnější, než bylo zvykem tady na severu, ale to vám nebude zase tak cizí. Když budou mít jistotu, že přicházíte v dobrém, že nechcete zabírat jejich území, neublíží vám."

Zavěsil jí na krk lehounké dřevěné pouzdro na řemínku.

"Myslel jsem na to, víš... na to, že byste mohli potřebovat povzbuzení i útočiště v čas nouze. V tom pouzdru je list pro ně - znají mě dobře, a ještě lépe moje rodiče. Nepokoušejte se překročit Velkou řeku, ale připevněte pouzdro k šípu - měl by být opeřený z jedné strany zeleně a z druhé bíle, to je kód zprávy. Nezapomeň na to. Pak už jen čekejte - myslím, že nebudete čekat dlouho."

"Laito... já vůbec nevím, jak ti poděkovat, za to všechno..."

"Tak to bude asi nejlepší, když už půjdu. Bude tu za chvíli."

kapitola 64.

Když se Laito vrátil nahoru, našel tam poněkud zamlklou společnost. Teraskon stál u okna, jako poslední dny tak často, a mlčky upíral oči do houstnoucího šera. Roiró po něm občas mrkl, ale neodvážil se ho oslovit. Mín seděla v koutku pohovky, očividně skleslá. Usmál se na ni.

"Bude ti chybět, viď?"

Přikývla.

"Mně taky... všichni mi budou chybět. Ale odcházejí líp, než jsme kdy doufali."

Přikývla.

"Narodila ses do těžké doby, královno. Služba tvému lidu tě vede jen do nových a nových bolestných situací."

Teď se maličko napřímila.

"Hm... Ono to tak asi dost často bylo i v jiných dobách. A jsem ráda, že jsem mohla být aspoň trochu užitečná."

"To jsem rád, že to tak vidíš."

"No ano, ale co budeme dělat teď?"

"To se ptáš ty mě, má paní?"

"Když to říkáš takhle, asi nám nezbývá než se zkusit vrátit k hobitům."

"Nu, je to možné."

"Předpokládám, že to bude naše poslední cesta."

"Vypadá to tak."

Chvíli bylo ticho.

"Myslíš..." ozvala se Mín za chvíli nesměle, "...myslíš, že bychom nemohli třeba odejít s nimi?"

Zase bylo chvíli ticho.

"Nu... kdo ví?" odvětil konečně Laito pomalu. "Zní to lákavě, viď? Nemuseli bychom se loučit... byla by tu větší šance, že přežijeme... v případě potřeby bychom mohli vždycky vyhledat útočiště u pralesního lidu... samozřejmě, přechod pouště si troufnout nemůžeme, ale kdyby nás naši přátelé vzali pod svá ochranná křídla... například do dalšího fingovaného otroctví... ovšem, riskovali bychom trochu, že jim někdo sáhne na majetek a z otroctví fingovaného se znovu stane skutečné..."

"To už bychom riskovat snad mohli! Mně jde spíš o to, že by ses nikdy nedostal na východ, za svou rodinou."

"Nikdy je silné slovo, Myšáčku. Kdo ví, co se stane za pár set let? S něčím takovým si nedělej starosti."

"Možná... možná by ses ještě docela dobře mohl připojit k Mirionovi a jeho skupině."

"A ty bys šla na jih sama?"

Odvrátila tvář a kývla.

"Myšáčku... Moc si toho vážím, ale to nejde. Jednou jsi mi svěřena... nedokážu tě opustit."

Rychle zvedla hlavu, pak ji znovu sklonila.

"Jenže, víš... já to mám s těmi hobity asi podobně."

"Já vím. Buď statečná, má paní - smrt nemá nad tebou poslední slovo a ty to víš."

"Ano. Já jen... opravdu si nemyslíš, že by bylo lepší se pustit do něčeho, při čem by byla větší naděje, že tu zůstaneme a budeme moci být užiteční?"

Tu se Teraskon otočil od okna.

"Laito... vždyť je to pravda! Pojď k nám... pomoz nám... tolik jich tam na tebe čeká!"

Laito se po něm krátce podíval.

"Opravdu myslíš, že na mne?"

Teraskon si povzdychl.

"Ano, máš pravdu... je mi to čím dál jasnější. Přiznávám, že to je jeden z důvodů, proč tě žádám... moje cesta vede domů, ať mě tam budou považovat za zrádce nebo ne. Je mě tam potřeba."

"Odcházíš tedy zítra také?"

Teraskon sebou trochu cukl.

"Ano. Jen nevím kam! To je další z důvodů, proč tě žádám, ach Laito, uvaž to aspoň! Ti dva... nač jsou vlastně připraveni - co myslíš, že mohou dokázat a vydržet, sami? A já... i když necháme stranou otázku, nakolik mohu být užitečný, já ani nevím, zda mám jít s nimi nebo zpět na sever! Mám zamířit nejkratší cestou domů, nebo se mám nejprve vrátit mnoho mil ohněm a nebezpečím pro svou ženu a dceru? Přinejmenším to dítě je opravdu moje a jsem za ně odpovědný... ale na druhou stranu, znamená to spíš, že je mám vzít na nejistou cestu do vlasti, nebo nechat v bezpečném útulku?"

Laito vážně přikývl.

"Také jsem na to myslel... to je těžká otázka."

"A ty? Nepůjdeš jim pomoci místo mě? Aspoň mému synu bys tak mohl ušetřit nebezpečnou cestu!"

"Já vím. Jen také nevím, co si počít. Ne, prosím, nenaléhej, takovým způsobem se nedělají dobrá rozhodnutí."



Přerušilo je nesmělé zaklepání na dveře ze dvora do chodby. Všichni do jednoho ztuhli překvapením. Široko daleko přece nebylo a nemohlo být živé duše... a uvnitř hradeb už vůbec ne. Laito vyklouzl z místnosti a vzápětí ho bylo slyšet, jak obezřetně otevírá.

Vyhlédl ven.

Stála tam, na prahu noci, útlá v bílých šatech a se sklopenýma očima, taková, jakou ji často vídal minulé léto; svou holčičku držela za ruku. Když ho spatřila, uklonila se po haradském způsobu až k zemi, zatímco Mairó vykřikla a skočila mu kolem krku.

"Co... co tady děláš?" vypravil ze sebe.

"Náš hostitel nás sem donesl, můj pane," odvětila tiše.

"Ale... ale jak je to možné?"

"To ti nemohu dost dobře povědět, můj pane. Šlo to tak strašně rychle... Sama vlastně nevím, jak to dokázal."

"Nu ano," broukl spíš už pro sebe. "To mě tak nepřekvapuje jako to, že překročil hranice."

"Přišel si pro tebe, můj pane."

"Cože?"

"Říkal, že tě potřebuje. Říkal, že s tebou musí mluvit."

"No... no dobře, a kde tedy je?"

"Nevím, můj pane. Směly bychom vstoupit?"

"Ale... ale samozřejmě, promiň. Pojďte dál a odpočiňte si po cestě... jestli to vůbec potřebujete."

Zašli dovnitř, Mairó stále v Laitově náručí, a zamířili zpátky do strážnice. Na prahu Laito strnul. Všichni jeho společníci stáli poblíž dveří a napjatě čekali, s jakou se vrátí, to bylo přirozené. Avšak za jejich zády, na jeho oblíbené židli, se spokojeně rozvaloval Iarwain, klobouk na koleně, a culil se na něj. Laito se rozesmál.

"Nu dobrá, dobrá! Tak pěkně vítám. Kdybychom věděli, jakou dostaneme návštěvu, byli bychom něco schovali od večeře... takhle se obávám, že nemohu poskytnout víc než entí polívku... ale snad přijde k chuti?"

Iarwain sáhl do batohu.

"Díky, díky, jako by se stalo. Mám tady ještě naštěstí slušnou zásobu dobrého domácího chleba a sýra... nenabídnete si se mnou? Hádám, že toho jste poslední dobou mnoho neužili."

"Laskavá nabídka, děkujeme. A smím se už zeptat, co tě sem přivádí?"

Iarwain zakrojil do bochníku voňavého chleba.

"Pomalu, pomalu... všechno má svůj čas. Řeči až po jídle."



Teraskon jejich rozhovor vůbec nevnímal. Stál jako do země vbitý a nespouštěl oči z ženy, kterou Laito, přece jen trochu vyvedený z míry, opět nechal velmi nezdvořile stát na prahu. Ani ona se dlouhou chvíli nepohnula. Konečně se vzpamatovala a poklekla, aby ho pozdravila. To ho vyburcovalo.

"Prosím vstaň, má paní! Já bych měl klečet před tebou!"

Poslušně se zvedla.

"Pojď prosím dál a posaď se přece! Nebo bys raději někam, kde budeš sama?"

Vděčně na něj pohlédla.

"Jsi ke mně velmi laskavý, můj pane."

Zavedl ji do místnosti, kterou kdysi sdílela Tasarinke se svými dvěma přítelkyněmi. Ještě tu po nich zbylo pohodlné zařízení i mnoho jemné krásy, vykouzlené jejich šikovnýma rukama. Usadil ji na lůžko, opatřil jí světlo i vodu na mytí.

"Mohu ti ještě něčím posloužit?"

Nejprve tvrdila, že nic nepotřebuje, ale na jeho naléhání si nechala přinést také kousek chleba se sýrem. Když jí ho podal, zaváhal. Vlastně už by ji měl nechat o samotě, ale přece jen...

"Směl bych tu s tebou ještě chvilku zůstat, má paní?"

"Ale ovšem, jak si přeješ, můj pane."

Už už jí chtěl pokleknout k nohám, jako by čekal na její další rozkazy, ale když si všiml jejího obličeje, rychle si to rozmyslel. Chvíli bylo ticho.

"Co... co tě sem přivádí, má paní?" odhodlal se Teraskon konečně k otázce.

"Vedu tvou dceru k tvému lidu, můj pane," odpověděla. Pak, po další chvíli mlčení, ještě dodala: "Když už byla ta možnost dostat se na jih... říkala jsem si, že to pro ni snad bude přece jen lepší, než zůstat celý život o samotě uprostřed lesa."

"A... co zamýšlíš ty sama, má paní?"

Pousmála se.

"Postarat se o ni, dokud bude potřebovat matku, můj pane. Co jiného?"

Okamžik zaváhal, pak se odhodlal k další otázce.

"Ale... co si počnete, samy dvě? Nemohl bych vás vzít pod ochranu... alespoň dokud nenajdeš jiné útočiště?"

"Je to tvá dcera, můj pane."

"Tím chceš říct, že bys byla ochotná se mnou zůstat?"

"Jsem dosud tvou ženou, můj pane."

"Ale nebude ti vadit... nebudeš trpět hrůzou či ošklivostí... Dokážeš mi odpustit, po tom všem?"

"Odpustila jsem ve chvíli, kdy tě raněného přinesli ke mně do komnaty, můj pane. A vím, čím jsi prošel, a věřím ti. Stokrát raději se vydám do rukou tobě než komukoli jinému z našeho lidu."

"Budu s tebou jednat s největší úctou, spolehni se! Vynasnažím se splnit každé tvé přání... ani se tě nedotknu, nebudeš-li chtít!"

"Jak si přeješ, můj pane."

"Ladallo!" To už byl téměř výkřik člověka v bolestech. "Skutečně mi nemůžeš povědět, co si přeješ ty?"

Teď k němu poprvé pozvedla oči a on měl pocit, že v nich zahlédl záblesk jakéhosi zvláštního světla.

"Nemohu, můj pane... ledaže bys mi nejprve sám řekl, po čem toužíš."



Také ve strážnici bylo nějakou dobu ticho, neboť všechny tři děti se vytratily vedle. Měly naléhavou potřebu si popovídat a cítily, že tady by mohly rušit.

Konečně Iarwain dojedl a otřel si vousy.

"Nu, věc se má tak," začal. "Jdu za tebou s prosbou, hochu."

Laito mlčky přikývl, oči pozorně upřené na něj - nyní už spíš s porozuměním než překvapeně.

"No, asi ti nemusím dlouze nic vykládat. Ze začátku jsem to vlastně chápal, jenže ta obluda je prostě nenasytná! Neví, kdy přestat!"

Soucit v Laitových očích o stupeň zesílil.

"Sáhla ti na hobity?" nadhodil.

"Ále..." připustil Iarwain neochotně. "Nu... zatím jsem je ubránil, jenže... zkrátka a dobře, co je moc, to je moc - takhle už to nemůžeme nechat dál pokračovat. Musí se něco udělat! Že jsem dlouhá léta pěstoval jen vlastní zahrádku ještě neznamená, že nemůžu zastat kus větší práce!"

"A to mi říkáš teď," ozval se Laito potichoučku. "Teď, když je máme všechny do jednoho odstěhované?"

"Dobře tak! Jen by tady překáželi! Ostatně..." Iarwain se na okamžik odmlčel a pokračoval pomaleji, trochu jako ze sna. "Přijdou noví - vrátí se ti z jihu - a dobře se vrátí. A myslím, že za to budeme mít co děkovat právě tobě!"

"Inu... tak díky za dobrou zprávu... ale přece jen... tahle země patřila vždycky jiným..."

Iarwainova tvář potemněla.

"I ti se vrátí," pronesl po chvilce z ještě hlubšího zamyšlení. "Ale to už tu naštěstí nebudu, abych se na to díval."

Nastalo ticho.

Konečně sebou Iarwain trhl, jako by se probíral ze spánku.

"Nu, co se dá dělat," řekl věcně. "To je ještě daleko a tak jako tak stojí za to zkusit něco dobrého právě teď. Ale bez tebe se přitom neobejdu, hochu."

Laito po něm vrhl stísněný pohled.

"Promiň... strašně nerad ti říkám něco takového... ale mám strach, že se mýlíš. Samozřejmě, mám zemi rád... hluboce a navždycky, ve všech jejích podobách... ale přece jen... je tady i silnější láska, naléhavější zodpovědnost. Moje místo je u lidí."

"Pomalu, pomalu, hochu! Já přece neříkám, že ne. Naopak, právě proto tě potřebuju - nebo vlastně především tvou schovanku."

"Ale... na co tedy?"

"Vždyť víš stejně dobře jako já, že země byla dána především lidem. Vy nebo já jsme tu od toho, abychom jí sloužili - oni jsou tu od toho, aby o ní rozhodovali. Proto by nám tu většina původních usedlíků jen překážela... ale pomoc tvé schovanky bude velmi vítaná. Už rozumíš, viď? Já můžu udělat kus práce, ale tohle samozřejmě není především práce, tohle je zápas - a já si vůbec nejsem jist, že jsem v něm ten silnější. Neslibuju vám nic snadného, dokonce ani jisté vítězství... ale už vůbec se nechci do ničeho pouštět bez její lítosti - bez aspoň toho jediného člověka, který by bral zpátky rozhodnutí ostatních."

"Nemohlo se jich najít víc, kteří by se tak rozhodli?"

"Nenašli se, dokud byl čas!" odtušil Iarwain dosti přísně.

"Ano... promiň. Koneckonců, mohl bys taky docela klidně odcestovat a ne nasazovat krk - vážím si toho, co děláš."

"Nu, nic ve zlém, nic ve zlém. Ostatně, u malého národa je ještě plno možností."

"Díky."

"Takže - půjdeš?"

Laito se usmál.

"Předkládáš mi velmi laskavou nabídku a dobře to víš," řekl. "Rozumím tomu dobře, že máme jít s tebou zpátky na sever?"

"Nu, a pak vás hodlám doprovázet ještě hezký kus cesty k východu."

"Tisíceré díky! Jistě je ti jasné, že jsme se toužili tam vrátit - ale bez tebe by to byl úkol nad naše síly!"

"Potřebuju vás přinejmenším tolik jako vy mě. Spíš víc - ten zázrak, že byste přežili i beze mě, by se mohl stát vždycky - ale já bez vás nepořídím nic."

"Kdy chceš odejít?"

"Co nejdřív. Nerad to tam nechávám moc dlouho bez kontroly. Jak dlouho vám potrvá, než se připravíte?"

"To málo, co máme, je vždycky v pohotovosti. Když oželíme rozloučení s některými přáteli, předám pevnost Teraskonovi a do půl hodiny můžeme vyrazit."

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )