Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Jak postupovali na jih, hluk i pohyby výrazně sílily. Ještě nebyli ani v polovině denního pochodu a Mín začala mít značné potíže s rovnováhou. Ne že by jim země pukala pod nohama - dostali se však do světa, kde nic nebylo úplně rovné a vzájemné polohy věcí a míst se ustavičně měnily. Laito, obratný tanečník, se tomu dokázal jakž takž přizpůsobit - jen Nelle však šla dál zcela bez potíží. Nemělo smysl, aby se udělala koněm, protože by to ztížilo její postup mezi stromy - vzala však Mín do náručí a jen se usmívala, když Laitovi viděla na očích, že má pocit, že se to nehodí.

Časem otřesy zesílily natolik, že vlastně jedinou možností, jak opravdu postupovat, bylo hlemýždí tempo s Nelle v koňské podobě, nesoucí je oba. Pro hluk skoro nebylo slyšet vlastního slova. A pak už se objevily i první pukliny. Stromy se lámaly a kácely. Nehledě k nebezpečí jim to dělalo vážné starosti. Toto byl očividně útok docela jiného druhu než předtím dračí nálety - bylo více než pravděpodobné, že ani Nelliny síly stačit nebudou. Přesto všichni věděli, že jim nezbývá než jít dál a pokusit se o cokoli, o co bude možné se aspoň pokusit. Jejich entí průvodce, který jim šel po boku s oběma enťátky na ramenou, na chvíli zaváhal. Nechtělo se mu do tohohle malé brát, jenže sám nedokázal nejít a nechat je samotné na místě bylo napováženou. Nakonec pokračovali dál všichni.

Na jednom místě, kde Nelle objevila a vyvolala na povrch dosud silný pramen, se na pár vteřin zastavili a spěšně založili další maličkou zahrádku. Nelle budovala hranici - jakési druhé, nouzové opevnění pro případ, že by se první zhroutilo. Naději, že by to mohlo být něco platné, měli ovšem mizivou - dávno však už se ve svém rozhodování neřídili reálnými nadějemi.

Soumrak padl dřív, než byla jejich pomalá pouť u konce. Postupovali dál. Ani Mín dosud necítila únavu - všichni byli příliš vzrušeni.

Konečně, jistě už k půlnoci, se dostali na okraj lesa a vyhlédli ven. Měsíc jasně svítil a jeho světlo jen podtrhovalo přízračnost scény, která se jim otevřela.

Tam kde na podzim byla holá pláň, táhnoucí se k obzoru, přetínal nyní rozhled horský hřeben, nebo snad přesněji řečeno řetěz skalních komínů a věží všech možných tvarů a velikostí. Nebyly však nehybné. Kymácely se, narážely do sebe, brodily se zemí jako vodou, ale především postupovaly, zvolna, ale o to neúprosněji, blíž a blíž. Nebyli to skalní obři, zůstávaly ve své přirozené, syrové podobě, avšak o jejich úmyslu nemohlo být pochyb - ty zdivočelé skály berou les soustředěným útokem. Země, rvaná jejich pohyby, se jako rozbouřené moře valila před nimi.

Co teď? Na dlouhou beznadějnou minutu všichni zůstali stát mezi prvními stromy a jen nevěřícně hleděli na to divadlo. Bylo tak zřejmé, že tu není nic, vůbec nic, co by mohli udělat.



První se vzpamatovala Mín. Měla už své zkušenosti a čerstvé zážitky letošní zimy plály v jejím srdci ušlechtilým odhodláním. A navíc jí v tu chvíli kmitla hlavou vzpomínka na Světlušku. Ano! Teď má příležitost udělat to, co si tehdy tolik vyčítala, že neudělala... a dosud necítí ani trochu strach!

Pozvedla dlaně jako už jednou, v prosbě o pomoc, pokud se snad mýlí, žádné varování však nepocítila. Jen, možno-li, ještě více touhy darovat uzdravení. Věděla, že ani tak nepotrvá dlouho, než strach dostane, a neměla v úmyslu otálet. Otočila se k Laitovi a mlčky mu vtiskla polibek na rameno, na rozloučenou. Pak sklouzla z Nelle a pustila se do pláně, sama.



Ne že by to Laito nečekal. Vnímal její pocity docela dobře a rozuměl jim víc než dost. Věnoval se sice v zimě hodně Nelle, když si to Mín přála, ale od jisté doby se až úzkostlivě snažil své dítě nezanedbávat; a i kdyby toho nebylo, jen těžko si mohl nevšimnout, co prožívá. Zaskočilo ho něco jiného - až do té chvíle si totiž myslel, že samozřejmě půjde s ní. Velmi pravděpodobně na smrt, ano, ale s tím už byl vlastně smířený delší dobu - uvědomoval si, jak dlouho už unikají jen zázrakem. Dřív nebo později tohle přijít muselo.

Teď poznal, že Mín půjde sama.

I to mohl koneckonců vědět předem. Tak docela poprvé to přece jenom nebylo. A sám jí kdysi řekl, do horečky jejího špatného svědomí, "příště bude líp". Ale snad se dá pochopit, že svá slova nedomýšlel do všech konců. A bylo pro něj tak samozřejmé brát všechna nebezpečí především na sebe!

A teď se s ním najednou beze slova rozloučila a chystala se pryč. Nebyl by to nikdy dopustil, ale zvedla k němu hlavu a z jejích očí na něj vyhlédla královna, kterou v ní vypěstoval - nemohl jí odporovat. Vlastně ho překonala jedinou silou, kterou ho překonat mohla: silou pravdy. Sám náhle věděl, že ji už zase musí pustit napřed, přinejmenším pro tu chvíli. Je to její úloha, její poslání.

Pokořil se a uposlechl, ale to neznamená, že nic necítil. Hleděl za ní, jak běží, klopýtá a padá, znovu s námahou vstává a snaží se jít dál, a trpěl tak, že nikdy za celý svůj skřetí život netrpěl hůř. Jak bezútěšně na něm už teď ležely ty pusté roky života ve světě, z něhož ona bude vyrvána, a vyrvána tímto způsobem!

Upadla znovu a už se ani nenamáhala vstát. Měla dost. Laito viděl, jak se jen trochu vzpeřela na rukou, jen aby napůl poklekla. Věděl, co dělá. Šeptá kratičkou prosbu o smíření. Vkládá do země další semínko.

Nedokázal přesně sledovat, zda se jí to podařilo. Všechno se dělo strašlivou rychlostí. Země se rozestoupila, vzdouvala se jako hněvivé vlny. Mín už vidět nebylo. Skály postupovaly.



Hop! Laito se octl na zemi, ani nevěděl jak, a v poslední chvíli horko-těžko chytal rovnováhu. Nelle teď stála na kraji lesa v dívčí podobě, čistá a krásná. Ruce měla vztažené vzhůru jako k chvalozpěvu, plná ryzího nadšení. Mín ji strhla a uchvátila - teď už by ji Nelle nekárala, že se bezhlavě žene vstříc záhubě. Teď už jim byla mnohem blíž.

"Vem si mě také!" šeptala z celého srdce, avšak zároveň tak plna citu, že si stěží uvědomovala, co vlastně říká. "Vem si všechno, cos mi dal, i mě samotnou, ale pomoz! Uzdrav je!"

Nečekala na odpověď. Nečekala na nic. Letěla za Mín, letěla krvežíznivým skalám vstříc s rukama rozepjatýma v opravdové lásce. Ani ona nebyla nad každým strachem, také ona měla a znala svá nebezpečí, snad lidem nepochopitelná, ale možná děsivější než všechno, co může potkat smrtelníka. Avšak to ji v tu chvíli nemohlo zadržet.

A jak tak běžela, jistou nohou jako potůček po nerovnostech horského srázu, pocítila náhle změnu. Zasáhl ji takový příliv moci, že ji to div neporazilo - její touha očistit, uzdravit, proměnit zesílila naprosto nepředstavitelně - avšak nebyla to touha planá, byla spojena s jistotou, že se naplní. Konečně, konečně se kontakt podařil: v poslední vteřině zoufalého boje jí jezera dala svou sílu.



Poušť dlouho spí, ale probudí-li se, stane se strašlivou mocností. Zem dlouho snáší utrpení bez odporu, ale povstane-li jednou v hněvu, je její bouře mnohem strašnější než jakákoli bouře větrů a moří. Zdivočí-li skály pro léta křivd a strádání, kdo je může zase utišit?

Jen voda.

Zem miluje vodu, neboť voda ví, jak se jí doopravdy dotknout. Voda umí tišit její horečku a hladit její tváře, voda ji umí otevřít a obměkčit k plodnosti. Voda, jen voda se může postavit poušti svou oživující, léčivou silou.

Ti, kdo se hnali proti lesu, byli násilně probuzeni do nesnesitelného vědomí vyprahlosti. Zakusili naplno svou trýzeň a byli šílení hněvem, zaslepení touhou po pomstě. Dychtili po krvi, po míze všeho živého, neboť svou žízeň už nemohli snést. Jen zázrak by je mohl zastavit v takovou chvíli!

A hle, ten zázrak se stal. Náhle jim vykročila vstříc vodní panna, krásná a nebojácná, převyšující mocí i nejsilnější z nich. Jistě, všichni společně ji mohli snadno udolat, ale kdo by chtěl? Její dlaně byly vztažené v gestu seberozdání, v jejích očích zářilo světlo lásky samého Stvořitele, jen letmo se jí dotknout se v tu chvíli stalo tou nejvyšší touhou!

Když proti nim před pár vteřinami vyběhlo to maličké smrtelné dítě, cítili z něj vlastně totéž, ale ne natolik, aby je to zastavilo. Když nad ním vzápětí stanul jeden jejich vlastního rodu, aby je chránil svým tělem, užasli, avšak jejich hněv to spíš podnítilo. Byli by se mu vysmáli jako bláznu a smetli ho jako odpadlíka, ale teď...

Tak jako tak už se sama dostala na úroveň toho místa a byla nadosah. Dotýkala se jich, očima, úsměvem, rukama i srdcem. Mluvila k nim. Ne tak, že by tomu rozuměl smrtelník, kdyby tu nyní takového bylo, kdo by byl schopen naslouchat - možná by slyšel spíš hudbu, píseň beze slov, kdo ví. Oni však rozuměli. Léčivá moc vody, léčivá moc lásky Jediného hasila žár jejich utrpení - náhle pocítili úlevu, mohli zase volně vydechnout, být skutečně sami sebou. Nebyli nuceni ustat v boji a pomstě - byli však už schopni to učinit, kdyby chtěli.

A v tu chvíli se Mínina oběť i odhodlání jejich slabšího, podivného druha dotkly jejich srdcí nanovo. To drobounké smrtelné stvoření získalo nad nimi moc. Láska, k níž byli všichni původně stvořeni, se hlásila o své. Pomsta a boj náhle ztratily přitažlivost, ba začaly je naplňovat odporem.

Postupující řada se zastavila.



A Laitovi celou tu předlouhou chvíli nezbylo než přihlížet. Nebýt jeho lásky, statečnosti a obětavosti po nekonečnou řadu předchozích dní nemohlo k ničemu podobnému vůbec dojít, ale na to nemyslel. Věděl jen, že v tom, co se nyní odehrává, mu nepřipadla žádná úloha, a uměl to přijmout. Přihlížel tedy pouze; a jako předtím Nelle, i on pocítil, jak se ho uprostřed jeho žalu zmocňuje vzrušení. Viděl Nelle v celé její slávě, vyšší než skály proti ní, zářivou a krásnou; viděl ji v jejím nadšení, ochotnou obětovat všechno - a věděl, že ji tak bude vždycky milovat. Ne jako bytost sobě rovnou, ovšem - spíš tak, že si bude umět aspoň vzdáleně představit, co asi prožívají jeho šťastnější příbuzní, když sedí u nohou Mocných - něco, čemu se žádná pozemská láska nemůže vyrovnat.

Vzápětí se bouře v hlubinách země utišila a on se rozběhl k místu, kde naposled spatřil Mín. Nebylo to daleko, ale vidět nemohl nic, neboť země se vzdula a popraskala a balvany, odletující ze skal při jejich vzájemných nárazech, se nakupily tu i tam a bránily v rozhledu. Konečně byl tam, aspoň nakolik dokázal odhadnout.

Na tom místě ležel ohromný balvan a po Mín ani památky.

Laito klesl na kolena a sklonil tvář k zemi, sám nehybný jako kámen.

Bylo ticho.



Co Laita vytrhlo byl zvuk harašícího kamení, slabounký a nevinný po té předchozí spoušti, ale ozývající se blízko, vlastně těsně vedle něj. Zvedl hlavu. Stáli tam Telkinko a Lassele a pilně, metodicky rozebírali balvan kamínek po kamínku. Uvolněné pořádkumilovně odkládali každý na svou hromádku.

Představil si, co se ukáže, až budou hotovi, a zase zavřel oči.

Náhle ho pošimralo na čele něco jako drobounká větvička.

"Laito," zaslechl Lasselin hlásek. "Laito, podívej..."

Podíval se. Balvan byl pryč. Pod ním zela puklina v zemi jen pár metrů hluboká a na jejím dně...

Laito ožil.



Vlastně to ani nebylo tak hrozně těžké, obětovat sama sebe, když to šlo takhle rychle. Nejhorší na celé věci je vždycky čekání. Mín se nestačila ani začít pořádně bát, ba, nestačila ztratit nic z opojného pocitu odhodlání. Modřiny a odřeniny, posbírané několika pády, nestačily ani začít pořádně bolet. Ano, prošla už za svůj krátký život mnohem horšími zkouškami statečnosti. Když pouštěla do země svoje poslední semínko, vložila celou svou duši do prosby o smíření a nemyslela ani trochu na to, co se s ní vzápětí stane.

Všude bylo tolik rámusu a zem se pohybovala tak hrozně, že bylo těžké vnímat, co přesně se vlastně děje. Měla ještě dojem, že zase už někam padá, a pak už nevěděla o ničem.

Ale nezůstala sama. Její průvodce šel věrně s ní a byl plně soustředěný na to, jak by jí co nejvíc pomohl. Litoval, že nemá měkčí ruce, aby ji mohl v pádu zachytit, ale dbal aspoň, aby dopadla na hlínu, nikoli na kámen, a aby se země pod ní nerozzívla do příliš velké hloubky. Pak na to místo co nejnenápadněji přisunul odlomený balvan - kdyby se s ním něco stalo, aby aspoň ona nebyla tak na očích...

Když k ní Laito sešplhal, zjistil, že je v podstatě v pořádku. Pár dní si poležela uprostřed nádhery elfího paláce, kam se s ní vrátili, ale víc než zpoloviny proto, že Laito i jiní měli neodolatelnou potřebu ji rozmazlovat. Pár šrámů si odnesla, ale skoro by se dalo říci pouze symbolických - jen jako čestná znamení toho velikého vítězství.

kapitola 88.

Ten den se skutečně stal předělem v celém zápase. Obludným frontálním útokem poušť jakoby vyčerpala síly a pohyby země ustaly nadobro. Drak se za celé dny neukázal ani jeden - snad že už se ve slepé hltavosti pohltili navzájem. Jejich cesta se teď podobala spíš triumfálnímu tažení než pochodu po okraji obleženého území. Jaro nyní, přinejmenším v tomto kraji, bylo mírné a svěží jak náleží a les se třpytil čerstvou zelení.

Nelle vyrostla. Dosud trávila čas s nimi jako jejich přítelkyně, nyní převážně v dívčí podobě, něžnější a ohleduplnější než kdy dřív, dosud bylo znát, že stojí o jejich pomoc, když pokračovala v ustanovování hranice. Dávno se však na ni nevázala. Celé noci, když Mín odpočívala, protančila krajem - a kam vstoupila, otevíraly se prameny a do pouště se vracel život. Také ve dne bývala často pryč a někdy zmizela na řadu dní a mohli stěží odhadnout, jak daleko asi cestuje ve své horlivosti, než se k nim vrátí, aby se ujistila, že nepotřebují její pomoc. Když ji však Laito pobízel, aby se se k nim nevracela a pustila se na cesty zcela po libosti, nechtěla ani slyšet.

Laito jediný z nich všech nebyl v té nejlepší náladě. Jaro jako by tentokrát nad ním nemělo žádnou moc - snad že už překročil míru úzkosti o své blízké, kterou ještě mohl snést. Stále častěji Mín zjišťovala, že je zamlklý, občas zamyšlený tak, že ani nereaguje na otázky, že na jeho svěží tvář padl stín starostí.

Jednou, když byli zrovna všichni pohromadě a odpočívali na kraji lesa za průzračného jarního večera, na něj už začala naléhat, aby se jí svěřil, co ho trápí.

Laito si povzdychl.

"Zestárl jsem, Myšáčku. Cítím to. Bojím se o tebe, víc než kdy dřív. Leží to na mě jako veliká tíha, ve dne v noci."

"Ale Laito! To zní skoro jako bys už nevěřil tomu, čemu jsi mě tolikrát učil!"

Teskně se usmál.

"Ale věřím, Myšáčku. Jenže na mě leží, jak bude jednou svět smutný, víš - bez tebe. A zdálo by se, že už se není čeho bát, že už je všechno v pořádku, ale srdce mi říká, že to je jen pěkné zdání. Ještě na nás číhá nejméně jedno nebezpečí, možná horší než všechna ostatní."

Nelle na něj pohlédla a usmála se.

"Nechávám tě příliš často samotného, viď," řekla přívětivě, jen s nepatrným náznakem staré udivené netrpělivosti. "Napravím to. Půjdu zase s vámi, abys měl klid."

"Jsi velmi laskavá, má paní, ale nepřeceň své síly. Tvůj nepřítel může být záludnější, než tušíš. A nerad bych omezil tvé dílo. Co koneckonců záleží na nás dvou v širém světě? Znovu tě prosím, nevaž se na nás. Vždyť možná..." tiše se zasmál. "Možná máš pravdu v tom, co neříkáš, a dělám si jen zbytečné starosti. Prodělal jsem dost, víš, a asi to na mě nějak dolehlo."

Pohodila hlavou.

"Díky tobě jsem to, co jsem, a nesmím ti zůstat věrná? Naučil jsi mě vřelosti srdce a pak ji odmítneš? Proč bych nemohla jít s vámi? Mám beztak práce dost, kam se podívám. Nebudu marnit čas. A ostatně, jednou, až ji dovedeme do bezpečí, mi to můžeš splatit. Pak budeš provázet ty mě, všude kam půjdu. Vrátíme se spolu na západ až k pobřeží a na jih až k hranicím Haradu a přineseme všude život a uzdravení!"

Znovu se zasmál.

"Jsem zvyklý na skromnější úkoly, má paní. A byl bych ti jen břemenem na cestě."

"Laito... ty po mně chceš, teď, po tom všem, abych začala druhy na cestě hodnotit čistě podle toho, kolik práce zastanou? Má to být zkouška nebo trest?"

"Odpusť, má paní... tak jsem to opravdu nemyslel."

"A půjdeš?"

Neodpovídal. Teprve po chvíli zvedl hlavu a pohlédl na ni s omluvným úsměvem.

"Nelle, víš... já nevím, jestli ti to dokážu vysvětlit, ale... bude pro mě strašně těžké se s tebou rozloučit, věř mi. Ale možná ne tak těžké jako zůstat."

"Proč?"

"Ne proto, že bych tě už neměl rád. Ale vysvětlit ti to nemůžu. Stejně bys to asi nepochopila, a navíc bys mě pravděpodobně smetla v hněvu, a právem, kdybych se opovážil."

Pohlédla na něj, tvář čistou a krásnou, a oči se jí třpytily jako ranní rosa v trávě, ale její úsměv prozrazoval už naplno starou pobavenou shovívavost. Dotkla se jedním prstem jeho čela a bylo to jako krůpěj chladné vody v žíznivý den.

"Laito, prosím tě," řekla pokojně, "a co kdybych ti prozradila, že tvá touha, pokud skutečně nějakou cítíš, je dávno opětována?"

Vyskočil na nohy, jako by ho něco píchlo. Zvedla se proti němu, maličká, jen jako elfí panna, modrá, bělostná a stříbrná, prozářená uvolněnou radostí jako jarním sluníčkem. Vztáhl k ní ruce, pomalu, jako omráčený, a uchopil její. Pak jí padl k nohám, zabořil tvář do lemu jejího roucha a po tři dny se ani jeden z nich nepohnul.



Tak se Nelle podařilo do značné míry zvítězit nad Liatovou zasmušilostí.

Ne že by začal být vyloženě bezstarostný. Mín, která ho dobře znala, cítila, že v něm jeho předtucha zůstává stejně silná - ba, že se k obavám o ni vlastně přidala i obava o Nelle. Už je však neprožíval tak silně a bezvýhradně. Nečekané štěstí, které ho potkalo, bohatě stačilo na to, aby v něm opět probudilo radost ze života. Pomohlo mu v podstatě k tomu, aby udělal, co už dávno měl - svěřil své starosti celým srdcem tomu, kdo vždycky naslouchá, a přijímal pak den za dnem tak, jak přicházejí, se vším, co přinášejí. A protože přinesly to, co přinesly, v jeho duši jedním rázem propuklo jaro a on se přidával k Nellině tanci takovým způsobem, že měla co dělat, aby pak obnovila jeho síly.

A začal zjišťovat, že se má vlastně i na co těšit.

"Počkej, Myšáčku," říkával jí často, "už brzy to přijde. Jen ještě asi týden či dva cesty a přijdeme ještě k jednomu jezeru, nekrásnějšímu ve Středozemi. To něco uvidíš!"



Stoupali nyní na poměrně nízký horský hřeben, zřejmě teprve čerstvě zformovaný - Nelle nemluvila o tom, zda musela zasahovat i zde či zda se postup útočníků zastavil zároveň s útokem, který všichni prožili, ale každopádně na tomto místě postoupil o kus dál, neboť les tu také uhýbal k severu. Jak se blížili vrcholu, Mín cítila Laitovo vzrušení. Velmi pravděpodobně se jim nahoře naskytne výhled do dálky!

Naskytl. Kraj ležel pod jejich nohama jako na dlani, poměrně příkře ukončené pohoří a za ním pás země, z výšky se zdál velmi uzounký. A dál, od obzoru k obzoru, už jen nekonečná vodní plocha.

Mín pochybovačně mrkla po Laitovi. Stál jako zkamenělý a jen nevěřícně hleděl před sebe. Konečně se pohnul a zhluboka si vzdychl.

"Inu, to se asi dalo čekat," zabručel si pro sebe. "Po zakřivení světa..."

"Nu, Myšáčku," řekl něžně. "Tak to, co jsem ti chtěl ukázat, už nikdo z nás neuvidí. Zůstane to ztraceným snem z dávných vzpomínek, až do obnovení světa. A snad je to tak dobře. Raději to než vpád pouště na to místo. Raději to než vědět, že i zde se kácelo a stavělo a plenilo a špinilo."

"Takže..."

"Raduj se, Myšáčku, tvé sny měly pravdu. Jdeme správnou cestou. Středozem se rozdělila - nebo bychom snad měli říci, že Středozem už není a jsou tu dvě nové pevniny, které teprve musí dostat jména. Ale snad máme dobrou naději, že moře, které je odděluje, ještě není příliš široké."

"Ale snad nechceš..."

"Když se tam dostali oni, dostaneme se i my."

"Jich bylo mnoho - mohli postavit loď, která by moři odolala!"

"Ale my přece máme Nelle!"

V tu chvíli si však všiml Nellina obličeje a náhle umlkl.

kapitola 89.

Rychle se ukázalo, že narazili na vážný problém. Během tohoto a příštího dne, jak sestupovali z pohoří k ústí jakési velké řeky, vedli Laito s Nelle téměř bez přestání spor, co si počít dál. Zdál se neřešitelný. Nelle se nehodlala vzdát ani Laita, ani svého poslání, což bylo koneckonců pochopitelné a z jistého hlediska téměř oprávněné; Laito trval na tom, že musí Mín přepravit přes moře a dovést ji k jejím příbuzným. Nelle byla zpočátku trpělivá a plná lásky, ale žel, dlouho jí to nevydrželo. Zakrátko už ji Laitova domnělá omezená tvrdohlavost doháněla k šílenství a musela se co chvíli zřítit prudkou bystřinou do vod pod sebou, aby si vybila zlost a nemusela mu ublížit. Laito zůstával tichý a velmi pokorný, ale neústupný v tom, co považoval za svou povinnost.

Mín z nich byla nešťastná. Tolik se radovala, že se konečně domluvili, a tak brzy to vezme takovýhle konec! Vynaložila všechny své síly, aby je usmířila. Nejprve navrhovala, že by Nelle mohla pomoci ji rychle dopravit za moře a pak se vrátit s Laitem zpátky, ale Nelle celkem rozumně namítala, že je jí zde potřeba teď.

"Už jsem se s tebou zdržela a pro tebe obětovala dost!" řekla jí dosti nevybíravě.

Pak se Mín pokusila přesvědčit Laita, aby neodjížděl. Ujišťovala ho, že na ni nemusí brát ohled, že jí zde nic nechybí, že ráda zůstane s nimi jako jejich dcera nebo, pokud by jim snad překážela, že se vrátí do Imladris a bude tam žít se Světluškou. Ale Laito myslel dopředu a připomínal jí, že nezůstane navždycky dítětem, spokojeným s úlohou dítěte. Jednou jí začne velmi scházet, že tu není vůbec nikdo jejího rodu, s kým by mohla založit rodinu. Odporovala, že to pomyšlení jí nepřipadá tak hrozné jako představa, že mu zkazí tak úžasný vztah. Pohlédl po straně pochybovačně na Nelle, která naslouchala jen s těžko ovládanou netrpělivostí, a neřekl na to nic.

Pak začal z jiného konce a argumentoval tím, že Mín je posledním dítětem královského rodu. Svou povinnost ke své zemi splnila víc než dostatečně, o tom není sporu. Je však třeba myslet i na její povinnost k jejímu lidu. Měla by pamatovat na to, že otázka jejího sňatku není jen její soukromou záležitostí, aby se ho mohla po libosti vzdát. Měla by svému lidu darovat dobrého krále, který by se o něj jednou staral, ba víc: darovat celému světu požehnání v podobě dalšího potomka Melian a Lúthien.

Příštího dne už Mín nevěděla, co by jim řekla, a spor pokračoval, aniž se co hnulo k lepšímu. Nelle byla nešťastná, rozzlobená a do značné míry i pokořená, přes všechno Laitovo úsilí. Byl více než ochotný uznat svou chybu, ovšem o dost jinak, než si Nelle přála: téměř se slzami v očích ji prosil za odpuštění, že se nechal strhnout její láskou a vzbudil v ní falešné naděje. Ví teď už, že jeho poslání je a vždycky bude u lidí a že by s ní svůj život stejně spojit nemohl.

"Věděl jsem ovšem od začátku, že takové pocty nejsem hoden," řekl jí. "Jen kvůli tobě jsem se odvážil doufat, ale nesmí to být."

Od té chvíle s ním Nelle neztratila ani slovo.



Zastavili u řeky a Laito začal okamžitě třídit naplavené dříví a vybírat takové, které by se hodilo ke stavbě loďky, pokud možno větší a bytelnější než říční člunky, na jaké byl doposud zvyklý, avšak dost malé, aby ji mohl řídit sám jen s Míninou pomocí. Na pomoc Nellinu už dávno přestal pomýšlet. Nevěděli ani, kde je - snad byla s nimi, neviděná, snad se šla někam vybouřit.

Mín chápala, že Laito léčí dřinou svůj žal - dovedla si představit, jak mu je, a celou duší toužila mu nějak dát najevo podporu a soucit; a protože si nedokázala vymyslet jiný způsob než rovněž práci, pustila se do úprav tábořiště, které jindy dělával on... jakkoli po celodenním sestupu z hor toužila spíš po odpočinku. Vážil si toho a děkoval jí pohledy a úsměvy - tak smutnými, až jí to trhalo srdce.

Když se slunce začalo sklánět za hřeben, cítila, že má dost, a stejně už nebyla práce, kterou by si ještě dokázala vymyslet. Zatoužila se pořádně umýt a sešla k řece. Tekla tu široká a líná a u břehu mělká. Mín se postavila na kraj vody a s rozkoší si koupala bolavé nohy.

Vůbec nechápala, jak jí ten mírný proud dokázal připravit o rovnováhu. Než stačila pomyslet, octla se na hloubce a uprostřed koryta a proud vůbec nebyl mírný, rval ji s sebou jako zběsilý. Snažila se doplavat zpět ke břehu, ale vůbec se nehýbala z místa a byla už tak unavená! Jakýsi spodní proud, studený jako led, ji vyloženě táhl pod hladinu, ať se bránila sebevíc. Vlny se jí přelévaly přes hlavu, že měla sotva kdy se nadechnout.



To už byl Laito ve vodě. Jedním skokem se dostal daleko od břehu, i když ne až k ní. Divné však bylo, že se teď nemohl dostat dál. Od Mín ho dělilo jen pár metrů, ale nedokázal je překonat, ať se namáhal sebevíc. Mín strhl proud, ačkoli o to vůbec nestála - jemu se stavěl do cesty. Mín klesla hlava pod hladinu... zase se napůl vynořila... už se neukázala.

A v tu chvíli, v okamžiku největšího zoufalství, se Laitovi v hlavě vyjasnilo - ba víc, poznal, co má dělat. A bylo to to nejstrašnější, co kdy musel vykonat. Ještě před čtvrt hodinou si myslel, že jeho bolest dostoupila vrcholu - teď ho sevřela desetinásobně. Ale nebylo vyhnutí.

S námahou se vztyčil hlavou a rameny nad hladinu.

"Bruinen!" křikl ostře. "Jménem Jediného - pusť!"

Proud se zmírnil jako kouzlem. Laito zajel pod vodu, dvakrát se odrazil nohama a držel Mín za vlasy. Vzápětí spolu byli u břehu, jako by je řeka sama vyvrhla.

Vypotácel se s Mín v náručí na břeh a otočil se k vodě.

"Pojď sem!" přikázal stejně ostře, hlasem toho, kdo už nemá co ztratit.

Vzápětí mu klečela u nohou, útlá a něžná, křehké stvoření, které kdysi povolal a o něž vytrpěl mnoho strachu, na které hleděl s úsměvem a které učil lásce. Nehýbala se a čekala.

Nevšímal si jí a obrátil pozornost k Mín. Vylil z ní vodu, sdílel s ní svůj dech. Nebyla na tom ještě tak zle - nadechla se sama téměř okamžitě. To ho přece jen zahřálo u srdce. Ještě chvilku se kolem ní točil, aby si to trochu užil, přinesl jí plášť, aby se zahřála, pak suché oblečení, pak teplou entí polívku z vody, kterou předtím sama dala vařit.

"Laito... co se to stalo?" ptala se téměř ihned, jakmile otevřela oči.

"Myšáčku... já ti to vysvětlím později, ano?"

Ale když se trochu vzpamatovala, když si rozebrala, co prožila, a přidala si k tomu tón jeho hlasu a tu podivnou nehybnou postavu na břehu, nemusel jí už vysvětlovat nic.

Když se k ní vrátil s polívkou, položila mu třesoucí se prsty na ruku. Nechtěla mu svou prosbou ublížit ještě víc, jenže...

"Laito... odpusť jí," prosila tichounce.

"Potom, Myšáčku," odpověděl něžně, ale přece jen hodně stroze. "Teď před ní musíme chránit holé životy."

Došel ke klečící dívce, bez námahy si ji přehodil přes rameno - zřejmě nebyla vůbec schopna se mu bránit - a pustil se vzhůru cestou, kterou přišli. Mín se zvedla, třebaže se pod ní nohy třásly, a přidala se k němu. Věděla, že není rád, ale neříkal nic.

Nešel daleko. Po prvním příkřejším stoupání odbočil po uzounké římse, až se dostali na plošinu v holé skále, asi sto metrů nad tábořištěm. Tady složil svůj náklad na zem, ne vyloženě jemně, ale přece jen ještě dost rytířsky.

"Tady jsi a tady zůstaneš," řekl tiše, avšak dosud velmi tvrdě a chladně. "Přijala jsi velké dary a mnoho moci a obrátila ses ke zlému, protože jsi neunesla, že někdo zkřížil tvou vůli."

Postava na zemi se zazmítala, jako by se chtěla vyprostit z pout.

"Víš, kolik takových už vzalo za své ve vodách?" vyrazila ze sebe s námahou. "Měla jsem na ni právo, byla moje! Dost života jsem jí beztak přidala!"

"Obrátila ses ke zlému," opakoval Laito prostě a ona naráz ztichla. "Teď odevzdáš i to, co jsi měla na počátku - odevzdáš všechnu svou sílu do poslední kapky a zůstaneš tu bezmocná a prázdná jako vyschlé říční koryto."

A jak mluvil, dívka na zemi se začala strašlivě měnit. Zmizelo její nadýchnuté roucho i bohaté vlasy, oči ztratily lesk a tvář barvu - viděli ji už jen náznakem, vyschlou postavu jakoby v rubáši, šedou a přízračnou. Ale její oči se upíraly na ně a obličej byl zkřivený bolestí a hněvem - odrážel všechny křivdy a ponížení, které zakusila.

"Proklínám tě," sykla. "Ať se moře postaví proti tobě. Ať se každé plavidlo, postavené tvou rukou, potopí. Ať..."

Pozvedl ruku a umlkla.

"Já tobě odpouštím," opáčil teď už docela mírně. "A znovu tě prosím za odpuštění. Byla to jen moje zaslepenost, co tě postavilo do tak těžké zkoušky. Je mi to nesmírně líto, co se s tebou stalo, po tom všem. A není to soud a trest, co tě postihlo, ať ti to teď připadá sebestrašnější. Je to jen darovaný čas, čas oproštění a čekání, čas k přemýšlení. Milost Jediného je nad tebou - ještě se můžeš vrátit, já to vím."

Prudce se otočil a bez ohlédnutí se pustil na zpáteční cestu. Mín chápala proč, sama se však nedokázala tak hned odtrhnout. I jí bylo všeho strašně líto a věděla, že není nic, co by mohla udělat. Její žal se propojil s únavou a padlo to na ni všechno jako těžký mrak. Klesla na kolena vedle té teď už opravdu jen víceméně tušené ležící postavy a dala se do pláče.

Náhle sebou trhla a protřela si oči. Jak si jedna její zbloudilá slza našla cestu na tu tvář tam dole, cosi se stalo. Ten obličej jako by se projasnil - všechna zloba a utrpení jako by se rozplynuly - náhle se na ni dívala zase ta stará Nelle. Ano! Vždyť je to ona! Velmi bledá, jakoby průsvitná, ale už má zase svou podobu!

Mín se rozbušilo srdce radostí, ale vzápětí strnula. Nelle už nebyla bezmocná. Zvedla se, docela bez námahy. Natáhla ruku, jako by se jí chtěla dotknout, ale v posledním okamžiku si to rozmyslela. V příští vteřině byla pryč.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )