Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Laito se musel pro Mín vrátit. Našel ji jen chvilku po tom, co Nelle zmizela; nekontrolovaně plakala a třásla se jako v horečce, vyčerpáním, hroznými zážitky dnešního dne i zděšením z toho, co si myslela, že zavinila. Sám se v první chvíli také hrozně lekl a do tábořiště s ní spěchal vyloženě úzkostlivě. Ale když ji zahřál a poněkud utišil a konečně z ní po kouskách dostal, co se vlastně stalo, viděla, že se skoro usmívá.

"Neboj se, Myšáčku. Byla jsi mi zase už velmi dobrou pomocnicí - dokončila jsi, co já jsem už nedokázal."

"Ty chceš říct, že jsi ji chtěl zase pustit na svobodu?"

"Inu, to zrovna ne, i když to pro mě samozřejmě nebylo lehké, co jsem s ní musel udělat. Ale rozhodně jsem jí měl dát najevo víc soucitu, víc lásky - jen už jsem na to neměl dost statečnosti."

"No dobře, ale teď je na svobodě - volně se nám tu pohybuje okolo a může kdykoli udělat cokoli! Dokonce ji ani nevidíme!"

"To ano. Vím, že to nebezpečí hrozí, nám i jí. Ale přece jen... jestli to byla opravdu slza tvého soucitu, co ji osvobodilo, nevěřím, že to nutně musí vést ke zlému. Spi klidně a odpočiň si, Myšáčku - budu u tebe držet stráž. Moje srdce je lehké, víš - bolí víc než dost, ale ta tíha je pryč, poprvé od jara. Myslím, že už máme nejhorší za sebou."

"A co ta cesta přes moře? Zapomněl jsi, jak tě proklela?"

Laito se pomalu usmál a v očích mu zahrálo.

"No, pokud jde o tohle, Myšáčku, napadá mě jen jedno rozumné řešení."

"Zůstat přece jen tady?"

"Ale ne, něco mnohem jednoduššího. Tu loď postavíš ty."



Tak jim nastalo podivné období, trochu připomínající první pečení chleba. Na jednu stranu tu bylo mnoho bolesti pro to, k čemu došlo a co už nemohou napravit. Mín zpočátku, nakažena Laitovým optimismem, v skrytu duše doufala, že třeba opravdu všechno dopadne dobře a Nelle se s nimi přijde usmířit - dny však ubíhaly a po jejich bývalé společnici nebylo ani památky. Neudělala už jim nic zlého, ale ani je neujistila, že to třeba nemá ještě v úmyslu. Mín si marně lámala hlavu nad tím, co se s ní mohlo asi stát, a dost často pociťovala stesk i lítost pro zkázu bytosti tak krásné. Co cítí Laito, raději nedomýšlela.

Na druhou stranu tu byla důvěrná blízkost mezi nimi dvěma, chvíle humorné, když se Mín pokoušela o něco, co by on svýma šikovnějšíma a silnějšíma rukama hravě zvládl, a on ji učil a pomáhal jí, přičemž úzkostlivě dbal na to, aby se díla pokud možno ani nedotkl; chvíle radosti a pociťované lásky, když se na ni díval, jak zápasí s něčím, co se jí nedaří, a snaží se o statečnost, aby ho nezarmoutila - když se ona dívala na něj, jak dává průchod své vynalézavosti, aby jí pomohl s tím, co je pro ni příliš těžké.

Tímto způsobem se ovšem práce značně vlekla, nehledě k tomu, že Laito sám se o něco podobného pokoušel poprvé a připravoval tak Mín zoufalé okamžiky, kdy se jí po dlouhé námaze konečně něco podařilo a vzápětí zjistili, že tudy cesta nevede a budou muset začít znovu od začátku. Ale pomalu, pomaličku začala loďka přece jen dostávat tvar. Ani při největším úsilí se nepodařilo dosáhnout toho, že by se jí Laito vůbec nedotkl, ale určitě nikdo nemohl tvrdit, že jde o dílo jeho rukou. Rozhodli se tentokrát pro loďku plachetní, která byla vhodnější pro cestu po moři, což znamenalo vedle tesařských prací sbírat na počátku léta chomáčky zimní srsti, které zvířata nechávala na křoví a v houštinách, příst z ní nitě a tkát látku. Stav postavil Laito sám, soudil, že to mu snad projde, a hodně pomohl také s předením. Mín se dlouhé hodiny namořila, než vůbec dala dohromady jakous-takous nit, a tak tenké a pevné jako on nezvládala vůbec. Srst neprali, aby látka byla odolnější proti vodě. Lana vyrobili z kopřiv - k první fázi této práce Laito Mín vůbec nepustil, ať naléhala sebevíc. Měl tak obratné ruce, že se vůbec nepopálil.

Protože počítali s velkými a někdy jistě i rozbouřenými vlnami, udělali člun krytý. Vzniklo tak dokonce jakési malé přístřeší, v němž by se jeden z nich mohl občas vyspat, chráněný před deštěm a vodní tříští. Zároveň se ukázalo, že potřebují něčím dostatečně zatížit dno. Tuto otázku nakonec vyřešili zároveň z otázkou zásob. Samozřejmě, jejich dieta se už dlouho skládala z entí polívky, trochu zpestřené tím, co v lese našli. Laito však před cestou věnoval velkou pozornost tomu, aby si doplnil zásoby léčebných prostředků, a především potřebovali dostatek vody. Byl to pro ně nejenom nápoj, ale také hlavní potrava. Loďku nemohli přetížit, ale na druhou stranu se vydávali na plavbu do neznáma - nevěděli, kdy jejich cesta skončí, ani zda budou případně moci zásoby někde doplnit. Bylo to snad největší riziko jejich plánů a Laitovi dělalo mnoho starostí, až na hranici toho, že začal znovu zvažovat návrat do Imladris. Avšak tragický případ s Nelle v něm upevnil vědomí, že jeho i Mínino poslání leží za mořem, a jeho srdce promluvilo jasně: nemůže se jen tak vzdát. Nechal tedy starostí o to, co nemůže ovlivnit, a soustředil se na to, aby v loďce uskladnil co nejvíce vody tím nejvýhodnějším způsobem. Spotřebovanou chtěli - v řádně označených nádobách - nahrazovat vodou mořskou, aby si přítež udrželi.

Konečně nastal slavnostní okamžik, kdy měli za sebou i úmorné napouštění pryskyřicí a mohli plavidlo spustit na vodu.

"Dáš jí nějaké jméno?" ptala se Mín při té příležitosti.

"Vlaštovka," vyslovil Laito bez přemýšlení jméno svého rodu. Opravdu, podivila se v duchu Mín, vhodnější bychom nikdy nevymysleli - vždyť je to jméno ptáka, který létá tak daleko, aby našel domov, a zároveň jméno někoho, kdo na nás tam kdesi, za mořem, jistě stále čeká...

Zdálo se, že do loďky nezatéká, sklony převrátit se nejeví a vůbec bude jakž takž použitelná. Zbývala maličkost - naučit se ji používat. Plachtu neměl Laito nikdy v ruce.

Na moře se zatím neodvažovali, věděli, co jim tam hrozí. Řeka však byla dosti široká a mírná a už jim netropila žádné nečekané kousky. Využili každé chvilky, kdy vál vítr, a skrze mnoho pokusů a omylů se zvolna učili, co a jak je k ovládání lodi potřeba. Období bezvětří využíval Laito zpravdila tak, že seděl na břehu, črtal si do písku obrázky a zvažoval právě získané zkušenosti.



Posléze nastal čas odjezdu. S těžkým srdcem se rozloučili s enťátky, která se raději rozhodli nebrat na tak riskantní plavbu - zde, v huorním lese, mohou časem vykonat ještě mnoho dobrého. Laito vybral pro začátek cesty pěkný den s příznivým větrem; odhadoval, že jak vítr, tak počasí se ještě nejméně tři dny udrží. Dál už věc nebyla v jeho rukou.

Když časně ráno odráželi, byl veselý jako dítě, plný nadšení a chuti do dobrodružství. Mín mu to přála, ale nedokázala se nakazit. Cítila se nesmírně skleslá.

"No, to je tedy odjezd," poznamenala. "Bez ochrany, bez požehnání - jen pod kletbou."

Laito se zarazil v půli pohybu. Rázem byl vážný a ona to přijala velmi vděčně, i když zároveň pocítila, jako by jí na něm něco scházelo.

"Myšáčku," řekl jí, "nebudeš se zlobit, když ti po tolikáté už připomenu, že chráněna jsi, a vždycky jsi byla? Moře může být nebezpečné i zrádné, ale i to je vposledu pod vládou Jediného a toho z Mocných, kdo je velmi blízký jeho srdci. A můj otec, víš... bylo by k němu hodně kruté, kdyby ti ani nemohl oplatit službu. Hádám, že toho zůstane ušetřen."

"Promiň," špitla. "Myslím... myslím, že jsem to opravdu potřebovala připomenout."

"Na to přece jeden druhého máme, nebo ne? Neboj se, Myšáčku. Když jsme byli nuceni tolik obětovat pro tvoje budoucí poslání, věřím, že se ještě dočkáš toho, abys ho naplnila."

Vítr pomáhal proudu a břehy rychle klouzaly kolem nich. Pak se rozestoupily a v tu chvíli měli oba plné ruce práce. Než si jakž takž zvykli na velké vlny a zorientovali se v situaci, loďka se pomalu začala ztrácet ve stále ohromnější vodní rozloze.

Mín se ohlédla zpátky na pobřeží. Bylo už daleko - jen temný obrys pod sluncem, klesajícím k západu. Cítila, jak se jí hrdlo svírá, ne už obavami, ale nesmírným steskem. Hle, nechávají za sebou pevninu, kde je všechno: místo, kde kdysi stával zámek jejího dětství, hrad jejích předků v Minas Tirith, všechna místa, která se stala svědky jejího rodícího se přátelství s Laitem, všechna ta líbezná elfí sídliště, kde spolu prožili tolik krásného... kde zůstali Roiró a Mairó... Katonka... Světluška... Lassele a Telkinko... i Nelle... Ano, někteří byli i tak kraj světa daleko, ale dokud s nimi zůstávala na jedné pevnině, měla ještě pocit, že by se k nim mohla přece jen vrátit, jednou, kdyby cestovala dost dlouho. Teď věděla, že tohle je konec - že už je nikdy neuvidí. A přitom aspoň s jednou z nich mohlo být všechno tak docela, docela jiné...

"Nelle," vzlykla tiše. "Nelle!"

Nezdálo se jí zrovna moudré volat tu, jež je proklela, na počátku cesty, ale nemohla si pomoci.

A jen šumění moře jí bylo odpovědí, moře šedého, modrého a bílého na památku jejich bývalé přítelkyně.



Tak opustilo poslední dítě králů Númenoru zemi, do níž kdysi od západu připluli, i celou část světa, do níž patřila; a jen těžko, těžko povědět, zda vůbec kdo z dlouhé řady jejích vznešených předků, slavných a mocných, pro tu zem vykonal tolik, co ona. Pravda, ani tak nezabránila velkému utrpení, k němuž už došlo a které ještě dlouhý čas pokračovalo, neboť Nelle padla a její dílo bylo násilím přerváno. Hranice, kterou spolu ustanovily, však zůstala zachována a lesy na sever od ní ušetřeny; a pomaloučku, neznatelně se odtamtud začalo smíření a uzdravení šířit dál, až poušť znovu usnula a zem odpočinula a zase tu začala růst tráva. Také prales daleko na jihu, ve stínu posvěcených hor, zůstal zachován a pralesní elfové uhájili své hranice. V čas velkého utrpení však skutečně otevřeli svá srdce a přijali mezi sebe mnoho uprchlíků z lidí. Dlouho pak v těch končinách žili jejich potomci a rozšířili se nakonec i na sever; po mnoho staletí si zachovali zvláštní vnímavost pro všechno živé a někteří i klamnou víru, že se ze smrti znovu vrátí na zem. A mnozí, zejména ti na jihu, nikdy nepřestali čekat, že se z východu, kam odplul Tuilindo, jednou někdo vrátí s velikou zprávou. Nikdo však nepřijel, jen dobyvatelé a násilníci.

kapitola 91.

Prvních pár dní cesty nestojí za zmínku. Laito si rychle zvykl na nové vjemy a nároky plavby po moři a začal je naplno vychutnávat; Mín bylo příšerně zle. Když se trochu vzpamatovala, začala se pokoušet Laitovi pomáhat. K řízení lodi ji téměř nedokázal pustit. Musela se spokojit s rolí pomocné síly a lodního kuchaře, připravujícího z pečlivě odměřovaných dávek vody silnou entí polívku. Široko daleko nebylo k vidění nic než nekonečná vodní pláň.

Příznivé počasí skutečně vydrželo celé tři dny, ba vlastně ještě déle. Moře se tvářilo velmi vlídně a mírumilovně a naprosto nic nenasvědčovalo tomu, že by se Nellina kletba měla začít plnit. Jeli s větrem v zádech přímo k východu. Laito si zpíval, většinou beze slov, písně, které od něj ještě neslyšela. Nesmírně dobře se k němu hodily - tušila, že jsou jeho vlastní.

Počátkem druhého týdne začal vítr slábnout. Laito, poněkud rozmazlený počátkem plavby, zprvu občas jen těžko skrýval netrpělivost. Pak změnil repertoár, začal jí zpívat její oblíbené písně a Mín poznala, že se smířil se situací. Konečně nastalo úplné bezvětří a loďka se stala smítkem, bezmocně se zmítajícím na vlnách. Laito spustil plachtu, poněkud provinile pohlédl na Mín a posadil ji ke kormidlu.

"Jdu tam dát vesla," prohlásil.

Neříkala nic, ale nemohla před ním skrýt starosti, které se jí honily hlavou.

"No tak, Myšáčku, vody máme ještě spoustu," broukl povzbudivě. Počítal s tím, že když ji nechá přes poledne u kormidla, bude se při troše štěstí moci obejít bez oběda, aniž by to zpozorovala.

Nevesloval však ještě ani hodinu, když si všiml něčeho podivného. Ačkoli tempo udržoval stále stejné, jejich rychlost se zvyšovala - slyšel to ve zvuku vody podél boků.

Ustal na chvilku v práci. Loďka o něco zpomalila, ale jela rovnoměrně dál. Vysoukal se nahoru.

Mín, obličej poněkud napjatý, seděla na svém místě. Udiveně na něj pohlédla.

"Jak to, že jedeme?"

"Zřejmě proud, Myšáčku. V moři pravděpodobně jsou také proudy, jako v řekách. Hlavní je, je nás nese přesně tím správným směrem."

Nesl je ještě několik dní. Nejpozoruhodnější na něm bylo, že střídavě sílil a slábl. Laito pravidelně vesloval, aby cestu uspíšil, ale za stávajících okolností se nedřel přespříliš a podle potřeby odpočíval. Nejednou se stalo, že v době jeho odpočinku proud zeslábl až do neznatelna, ale jakmile se Laito zase pustil do práce, opřel se do nich s novou silou. Jako by s nimi moře laškovalo.



Pak přišel den, kdy proud změnil směr, nejprve k severozápadu, pak stále výrazněji k severu. Laito se pokusil z něho vyjet, ale nedařilo se mu to. Ani po dvouhodinové usilovné práci se z něj nedostal. To už začínalo být poněkud znepokojivé. Po větru dosud nebylo ani stopy, nad mořem visel vzduch horký a nehybný jako z roztaveného skla. Laito se vysoukal na palubu propocený tak, že by se mohl ždímat.

"No, asi to prozatím nechám," uvažoval nahlas. "Stejně se dnes dá čekat nějaké to špatné počasí. Jestli to přijde od západu, nijak podstatně nám tohle neuškodí. Jestli od severu, budeme možná rádi, že jsme se trochu vychýlili z kursu na opačnou stranu. Cože? Nu, Myšáčku, se špatným počasím nemůžeš dělat nic, jak říkají enti. Buď ho vydržíš, nebo se zlámeš. Ne, neboj se příliš. Myslím, že nám nezbyde nic jiného než jet s větrem, pokud bude opravdu silný. Jestli před námi nebude žádná pevnina, vlastně se nemůže nic stát. Jestli ano, nu, tak je dobrá naděje, že se na ni dostaneme."

Poslední dny se mu dařilo docela dobře maskovat, že neobědvá, ale dnes si nechal neservírovat poctivou porci. Musel Mín aspoň trochu zaměstnat a cítil, že sám bude nějakou sílu potřebovat.

Dvě hodiny nato ucítili první závany větru, nepravidelné a horké jako z pece.

"Tu plachtu radši nechám, jak je," bručel si Laito. "Anebo přece? Ale měl bych ji asi zmenšit, alespoň na polovinu."

Tento problém ho zatím nenapadl, ale měl ho vyřešený během půl hodiny. Se špatně skrývanou nedočkavostí převzal kormidlo. Teď už se do nich severák opíral naplno a loďka nabrala rychlost. Účinky proudu nebylo vůbec znát. Ujížděli zpět, vraceli se na původní kurs. Zatím.

Začalo pršet. Laita zatím očividně ani nenapadlo se před deštěm nějak krýt, ale Mín, důkladně zabalená v entím oblečení, přesto chtěla zůstat na palubě. Nechal ji tam, arci jištěnou na laně. Pomáhala mu jen drobnými službičkami, kormidlo už by neudržela - ale o to tak nešlo. Hlavní bylo, že na ní viděl, jak to potřebuje. Uklidňovalo ji, když nemusela být sama, když viděla Laita, jak se těší s divoké jízdy a zpívá. Jeho radost ji strhovala a neměla čas se bát. Dolů ji poslal, až když začala usínat.

"Tím mi taky pomůžeš," řekl jí. "Možná se mi bude hodit zátěž navíc."

Kolem západu slunce se zdálo, že vítr slábne, ale teď se do nich opřel s novou silou. Nebylo to zase až tak zlé, ale Laito si uvědomoval, že jejich plavidlo nepotřebuje mnoho, aby se dostalo do nebezpečí. Moře se nemusí příliš namáhat, bude-li se opravdu chtít postavit proti nim. Nu, zatím se ještě nic neděje. Ještě se to tak tak dá zvládnout. Zašeptal prosbu o ochranu a znovu se poddal přítomné chvíli.



Bylo už k ránu, když svýma bystrýma ušima zachytil v hukotu větru nový zvuk. Před ním, ještě dosti daleko, voda šuměla jinak než všude kolem. Vlny se tam tříští o nějakou překážku.

"Pokud je tam pevnina, je dobrá neděje, že se na ni dostaneme," řekl včera Mín, aby ji uklidnil. Věděl, že v zásadě to pravda je, ale ne celá. Nebezpečí, které tam hrozí, je mnohem víc než naděje.

Co teď?

Laito rychle uvažoval. Má se pokusit otočit proti větru? Riskuje převrácení a ztrátu stěžně, a možná to tak jako tak nebude nic platné. A má na to zoufale málo rukou a zkušeností. Potřeboval by Mín, ale ani ta mu teď mnoho nepomůže. Hlavně aby se jí nic nestalo! Má ji nechat dole, nebo raději zavolat nahoru?

Nakonec se rozhodl, že nejbezpečnější bude změnit kurs jen o málo, tak, aby si udržel vítr v zádech. Překážka vpředu se zdála nevelká, rozhodně ne dlouhé pobřeží - možná jen malý ostrůvek nebo skála. Snad ji minou a bude vyhráno.

Zdálo se, že mu jeho plán vychází. Podařilo se mu loďku stočit a udržet ji. Překážka vpředu se posunula stranou. Dokonce se zdálo, že se vítr trochu zmírňuje.

Škrt!

Co to bylo? Něco se zespodu otřelo o loď, nepatrně, jen na okamžik. Zachvěla se, ale nic horšího. Jen Laito zbledl a stiskl rty. Samozřejmě, s tímhle měl také počítat. Skály pod vodou, to je přece kolem ostrova víc než pravděpodobné! Ale mohl skutečně vůbec něco dělat?

Teď už nepluli hladce. Loďka se divoce rozkymácela, tančila na vlnách. Neklidná voda nad dalšími skalami? Nejspíš. Laito ztrácel kontrolu nad situací stále víc. Jediné, co mu teď tanulo na mysli, byla vlastně otázka, zda dostat Mín z podpalubí nebo ne. Snad ne - snad! Loďka ji bude chránit před ostrými zuby kamene. Ale nesmí se dostat od ní, za žádnou cenu. Laito popadl nejbližší lano a připoutal se.

Prásk! Tentokrát narazili naplno. Stěžeň letěl přes palubu a Laito za ním, pak s trhnutím zpátky jako hračka na provázku. Těsně před tím, než to s ním plnou silou prásklo o bok loďky, vzedmula se tam vlna, která ho maličko odrazila, právě jen tolik, že se mu podařilo zachytit a vyšplhat zpátky.

Ležel na palubě a pokoušel se zorientovat. Loďka byla určitě proražená, ale kupodivu se ještě nepotápěla. Plula, pomaleji a nakloněná ke straně. Jejich poloha se změnila - ostrov, který předtím slyšel, byl teď znovu přímo před nimi a blížil se. Nebo to byl jiný? Může jich tu jistě být víc. Laito se zaklínil, jak se dalo, a čekal na další náraz.

Už byli velmi blízko. Zvedla je vlna. Teď! Ozvala se další rána a zapraskání, ale bylo to mnohem mírnější, než čekal. Loďka zůstala stát. Zvedl hlavu a obhlížel situaci.

Poslední vlna zřejmě loďku vynesla z moře a vklínila tak přesně, jako by to někdo vypočítal, mezi dvě skály hezký kus od břehu. Byla zřejmě mimořádně vysoká - nyní se i ty nejvyšší tříštily o kámen nejvýše dva metry pod jeho nohama. Byli na nepatrném, zcela holém ostrůvku, vlastně jen větší skále. Vítr slábl. Svítalo.

Laito se posadil a odvázal. Let přes palubu ho poněkud pohmoždil, ale nic zas tak hrozného. Nebyl čas si lízat rány - teď už mu tanula na mysli jenom Mín.

Otevřel vchod do podpalubí a se značnými obavami nahlédl dovnitř. Díru objevil pořádnou, ale vody méně, než čekal - a to ještě částečně byla žel zřejmě voda sladká, neboť jejich poslední plné nádrže byly zrovna na té nesprávné straně. Dvě dostaly přímý zásah, další pukly, zdeformovány nárazem. Mín ležela jako zhroucený vlhký raneček u protější stěny, omráčená, ale neutopená. Vlastně už se sama probírala a snažila si uvědomit, kde to vlastně je.

Vynesl ji ven, radostí bez sebe. Hlava ji trochu bolela a celkově byla také dost potlučená, ale zažila už horší věci. Rychle pro ni vysušil entí oblečení a dal jí doušek vína, pak silnou entí polívku z nouzové zásoby ve svém batohu. Měl ještě jednu menší láhev na pásku, ale usoudil, že sám se prozatím raději obejde bez snídaně. Nad mořem letěly nízké mraky a vypadalo to na déšť - pokud se mu podaří rychle upravit některou z neporušených nádrží, možná by se další voda dala nachytat.

Jak se obracel, že se půjde k vraku po něčem podívat, zahlédl kus dál na skále nějaký pohyb. Byl to ryba, zřejmě vyhozená z moře tak jako oni, bezmocná a zle rozdrásaná o ostré kamení. Laita samozřejmě ani nenapadlo, že by ji mohli zabít a sníst. Jemně ji zvedl, aby ji alespoň vrátil do vody, když už jí nemůže pomoci jinak.

Vtom se ryba v jeho rukou zavlnila a náhle tu místo ní stála dívka v bílém, s šedomodrými vlasy a modrošedýma očima.

kapitola 92.

"Nelle!" vykřikl Laito z plna srdce, napůl radostí, napůl hrůzou. Neboť stejně jako ryba, byla i dívka pokrytá ranami. Její úsměv byl úžasně čistý, ale značně vysílený, a Laito cítil, jak je v jeho rukou lehounká a slabá jako stéblo trávy. Honem se posadil a opatrně si ji složil do klína, aby ji nemusel položit na tvrdou zem. Jeho prsty zatápaly v pásku, ale pak si bezmocně povzdechl. Už si vyzkoušel, jak málo je mu u těchto bytostí platné jeho ranhojičské umění.

"Nelle," vydechl znova. "Tak tos byla tedy ty, celou dobu! Ani nevíš, jak jsem rád... je to strašné, vidět tě takhle, ale je to o tolik, tolik lepší, než..."

"Je," vydechla ze srdce, spokojeně si o něj opřela hlavu a zavřela oči.

To ho trochu vyděsilo.

"Nelle! Jak moc je ti zle? Muselo to být příšerné, dnes v noci na těch skalách..."

Zase oči otevřela a on v nich zahlédl jiskřičku starého známého pobaveného úsměvu.

"Vodě skála neublíží," broukla. "Ale svým způsobem máš pravdu. Moře je plné všemožných bytostí, dobrých i zlých - všechna moje moc, kolik jí ještě vůbec mám, se v něm ztratí jako vody jedné řeky. Nebylo snadné bojovat proti vlastní kletbě - ještě dobře, žes mi nedovolil vyslovit víc," dodala, znovu s náznakem úsměvu.

Teď už Mín nevydržela.

"Ale proč, proč jsi nám to nepřišla říct?" vyhrkla.

Nelle na ni pohlédla s pochopením i němou prosbou o odpuštění, ale když promluvila, bylo to zase k Laitovi.

"Toužila jsem po tom," řekla tiše. "Toužila jsem po tom víc než po čemkoli jiném, ale nemohla jsem. Bolelo mě jen z dálky na tebe pohledět a bála jsem se tvého hněvu - ne pro to, co by mi mohl způsobit - sám o sobě se nedal snést. Teď přicházím jen proto, že jsem na konci svých sil - pokud mi neodpustíš, je to konec, můj i tvůj."

"Ach Nelle!"

Uchopil její ruce jemně do svých a přitiskl si je k tvářím.

"To jsem se k tobě choval tak tvrdě, že jsi mi ani neuvěřila slovo odpuštění?"

Usmála se, úsměvem, který u ní Mín nikdy dřív nespatřila - tak nesmírně pokojně a osvobozeně.

"Kdo ví," odpověděla. "Snad to byla jen moje pýcha a můj hněv, co mi bránilo tě vnímat správně. Ale prosím, jestli to dokážeš, pověz mi to ještě jednou. Ujisti mě."

Jemně ji objal a přitiskl k sobě, jako malé dítě.

"Dávno je to všechno pryč, dávno! Nakolik ti vůbec mám co odpouštět. Stále ještě cítím svou vlastní vinu víc než dost, víš, a teď už by snad nebyla taková troufalost..."

"Ach Laito! Pokud jde o tohle, myslíš, že teď nevidím dost jasně, že to byla má vina stejně jako tvá? Ale no tak dobře, nic ti nevyčítám. Ani pokud tvá naprosto pochopitelná zbrklost opravdu byla tím práškem, který převážil váhy na špatnou stranu a způsobil, že jsem přišla o všechno, ne, ani tehdy ti nic nevyčítám. Už jsi spokojený?"

"A ty?"

Sklopila oči a nepatrně zavrtěla hlavou.

"Jsem ještě k všemu příliš náročná, viď?" špitla.

"Máš na to právo. Jenže já už přesně nevím, co bych ti říkal."

"Tak já se budu ptát, smím? Zlobíš se ještě? Třeba i jen někde v koutku duše, trošku?"

"Můj hněv, Nelle, žel někdy vzplane příliš rychle. O to dřív je pryč a o to trpčí lítost mu jde v patách. Udělal bych cokoli, abych ti to aspoň trochu vynahradil."

"Hledíš na mne s opovržením?"

Usmál se svým nenapodobitelným způsobem.

"Jsi mi bližší než kdy dřív," řekl prostě.

"A Laito... bolí tě srdce? Trpíš ještě pro to, co se stalo?"

"O tom nemluv! Na nic jiného než na tvé rány teď stejně nemohu myslet!"

"Což jsi zapomněl? Už je léčíš. S každým tvým slovem se mi vrací síla."

"Škoda, že nedokážu víc."

Usmála se.

"Mám se udělat stejným tělem, jako máš ty, abys mohl moje rány léčit tak, jak umíš? To by tě potěšilo?"

Povzdechl si.

"Nevím. Možná bych byl stejně bezmocný. Nemám ani dost vody, abych je mohl vymýt."

"Ach děti! Já vám ani napít nedala!"

Napřímila se a poklekla před ním. Přiložila dlaně k sobě a ty se naplnily vodou.

"Ochutnej. Snad mi ještě síla stačí na to, aby byla sladká."

Voda byla sladká. Dala jim pít z dlaní, pak doplnila Laitovi láhev a dovolila mu, aby ji ošetřil. Skutečně se s ní přitom stala nepatrná změna, postřehnutelná hlavně podle jejích očí, plných překvapení a zájmu, když poprvé okusila tělesnou bolest, i později, když bolest během čištění ran přechodně zesílila.

I Laito si toho všiml.

"Neměl jsem to chtít, viď - není ti to dvakrát příjemné."

"Je to nesmírně zajímavé. A snesitelnější než jiné věci. Vím, že mě netrýzníš záměrně - vnímám tvou lásku a smíření s tebou a to je to, co mě ve skutečnosti uzdravuje. Jen bych si moc přála... ale teď dvojnásob tě nechci nutit."

"Potřebuješ to, viď," broukl s pochopením. "Měl bych ti i já vystavit svoje rány. A věř, že bych to pro tebe udělal, teď už ano, jenom... Víš, nejsem si tak jist, jestli je v tvé moci je uzdravit."

"Proč?"

"To už ti nepovím."

"Pak je to tak, jak jsem si myslela," pravila klidně. "Probudila jsem tvou touhu naplno, tak, že jí teď trpíš - ale zároveň už mě nechceš, protože mi nevěříš."

"Kdy ses naučila tak dobře číst v srdci druhého?" opáčil udiveně. "Dobrá, holčičko moje, vzdávám se - ale teď mi pověz, co pro tebe v takové situaci mohu udělat?"

"Ale to přece není nic tak těžkého," odvětila stejně pokojně jako předtím. "Nech si ode mě sloužit, dokud se mi nepodaří tvou důvěru získat zpátky. Tak budeš svobodný, a zároveň ne tak docela bez naděje."

"Díky," zašeptal vroucně, dotčen jejím pochopením, dřív tak nesmírně vzácným. "Ani nevíš, jak je krásné setkat se s tebou takhle - už to samo o sobě působí jako lék. A nabízíš mi něco, po čem jsem možná vždycky toužil ze všeho nejvíc: abys mě přijala pod svou ochranu, ale zůstali jsme v řádu stvoření, alespoň prozatím; abych tě směl ctít a milovat, ale takovou, jaká ve skutečnosti jsi, s vědomím nepoměru, který je mezi námi. A nemysli, že to znamená chladný odstup. I tak tě dokážu pohladit nebo poškádlit, dokonce tě i učit, budeš-li si to přát, jako dřív - pamatuj, že i já tobě něco dlužím a bude mi radostí ti posloužit... Ale poslyš, vždyť možná zase sníme bláhové sny a budíme v sobě bláhové naděje. Tvoje místo je jinde - nemůžeš se se mnou zdržovat!"

"Myslíš?" opáčila teskně. "Laito, já už nejsem tím, čím jsem byla - na to nezapomínej, když mě žádáš o ochranu. Soud, který jsi nade mnou vyslovil, byl zmírněn, ale jen poněkud. K té práci už se nevrátím. A sloužit tobě, sloužit s tebou, je přesně to, co teď potřebuju - co mi pomůže... získat hloubku, aby mě kdejaký vítr zase nevzbouřil až do dna."

Chvíli na ni mlčky hleděl, ruku zlehka položenou na její.

"A nebojíš se," zeptal se pak tiše, "že až tu hloubku získáš, budeš povolána zpět k tomu, co jsi ztratila?"

Dlouhou chvíli si zvykala na tu myšlenku, pak přikývla.

"Ano, to se může stát. Ale pak už to snad budu umět snést. A Laito... pak to také poneseme spolu. Už to nebude jako předtím. Opřeme se jeden o druhého."

Teď jí ruku stiskl a neříkal už nic, ale dlouho si hleděli do očí.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )