Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Začínalo léto a zvlněné zelené pastviny se koupaly ve slunečním světle. Ovce odpočívaly po ranní pastvě ve stínu skupinky stromů. Za jejich zády louka končila hradbou lesa: staleté lípy, duby a buky tu spokojeně podřimovaly a vystavovaly rozložité koruny voňavému nebeskému zlatu. Všude panoval klid a mír.

Tu se na dobytčí cestě, stoupající z podhradí k pastvinám, objevil kůň v plném cvalu. Ani on však kupodivu nenarušil celkový dojem pohody: uháněl plnou rychlostí, avšak uvolněně a spokojeně, plný radosti z pohybu. Byl to bělouš, drobný, avšak ušlechtilých tvarů a ohnivého temperamentu; a poutník, který by zavítal do této krajiny poprvé, by mohl pocítit jisté překvapení při pohledu na jezdce, který se na něm bravurně držel bez sedla a bez uzdy - tím spíše, že tímto jezdcem bylo pouhé dítě, dívenka snad desetiletá. Seděla na koňském hřbetě naprosto nenuceně, jako by se tam už narodila, uvolněná a spokojená jako kůň sám - jen občas nahlas zavýskla samou radostí. Oblečena byla v prosté tmavozelené kalhoty a košili a světlé copánky za ní vlály ve větru.

Elfí dítě, řekl by si cizí poutník - avšak kdyby se mu naskytla příležitost podívat se na ni úplně zblízka, byl by viděl, že její oči jsou očima prostého smrtelníka a její tvářička, ač živá a dětsky půvabná, v sobě nemá nic nadpozemsky krásného. Tím víc by žasl nad jejím chováním a uměním - lidem z okolí však ten pohled už zevšedněl a prostě a klidně by mu vysvětlili, že to je jen Tinwen, nejmladší dítě knížete Ithilien.

*

Když se kdysi Aldariel, známá také jako Melwen, o níž se zpívá v mnoha písních, vrátila ze svých cest, usadila se se svou rodinou v bezprostřední blízkosti knížecího sídla. Ač totiž měla na počátku cesty jen krátce možnost pobýt s Faramirem a Éowyn, získali k sobě velmi srdečný vztah a oboustranně si přáli mít možnost se vídat častěji. Protože Melwen byla provdána za elfa z Lórien, ubytovali se na mohutném platanu jen kousek od kraje lesů. Odtud měla na knížecí hrad něco přes půl míle, takže tam mohla za chvilku doběhnout pěšky nebo ještě rychleji dojet na koni. Ona i Tuilindo, její manžel, si s sebou přivedli po ušlechtilém koni. Ten jeho byl ze starého elfího chovu, nádherná klisna, bílá jako padlý sníh, jiskřící ve slunečních paprscích, a plná vlídné moudrosti; jen málokteré zvíře se však mohlo rovnat koni jejímu, stříbřitému hřebci nevídané velikosti, důstojnosti, síly i inteligence. Oba běhávali volně, kde se jim zlíbilo, ale ochotně přibíhali na zavolání, ba stávalo se, že se vrátili i z větší dálky, než na jakou bylo možno je zavolat, vždy přesně ve chvíli, kdy jich bylo třeba.

Ty první roky po návratu se Melwen s Éowyn vídaly téměř každý den. Melwen v té době pečovala o dvě, později tři malé děti, ale její manžel jí rád dopřál trochu volna a navíc dbal o to, aby neztratila kondici, takže ji přímo vedl k tomu, aby si denně zajezdila na koni. A Éowyn, původem rohanská princezna, se k ní připojovala s obrovskou chutí a bez nejmenších potíží, třebaže už nyní nebyla nejmladší. Pak však jejich štěstí vzalo za své téměř přes noc.

Sedmým rokem Éowyn poznala, že také ona bude mít ještě dítě. Knížecí pár měl v té době už tři odrostlé syny a ani jeden z manželů s něčím takovým nepočítal. Éowyn však snášela těhotenství velmi dobře a na dítě se těšila - často opakovala, jak doufá, že to bude konečně holčička. To se také stalo; její narození však matka málem zaplatila životem. Porod byl mimořádně těžký a sotva se začalo zdát, že se aspoň jakž takž zotavuje, přidala se horečka. Král za ní dvakrát přijel a to jí zřejmě nakonec zachránilo život, avšak na nohy se nepostavila až do zminího slunovratu.

Melwen byla plna soucitu a protože tou dobou svého třetího synka ještě neodstavila, přirozeně se nabídla, že bude dítě kojit. Rodinu opustit nemohla, nastěhovali se tedy všichni na hrad, kde jim bylo více než ochotně připraveno co nejpřepychovější ubytování. Ovšem, elfové mají na bydlení poněkud jiná měřítka než lidé - a Melwen byla entí schovanka: také ona se mezi kamennými zdmi cítila jako ve vězení. Většinu času tedy všichni trávili v nevelkém parku, který bezprostředně přiléhal ke hradu. Léto právě začínalo, takže jim nic nebránilo tam pobývat od časného rána do pozdní noci. Malá princezna dobře spala v kolébce, pohupující se na větvi, a vždycky od té doby milovala pohled vzhůru do listí, kterým prosvěcovalo slunce. Byla to také Melwen, kdo si první povšiml, že pláč novorozeněte připomíná řehtání hříbátka. "Pravá rohanská krev!" smála se a začala maličké říkat přezdívkou, která j í už pak u nich v rodině zůstala.

Postupem času však začaly určité potíže. Parčík u hradu neposkytoval elfí rodině dostatek soukromí, který potřebovala, a všichni se tam cítili poněkud stísněně. Na druhou stranu mít elfy přímo v hradním parku působilo nepříjemně na většinu služebnictva i dvořanů. Ne že by o nich smýšleli zle, alespoň většinou - u Faramirova dvora se jen výjimečně vyskytl někdo, kdo by sdílel pověrčivost, mezi venkovany běžnou. Na druhou stranu však toto nebyl dvůr královský, ke kterému elfové patřili naprosto přirozeně. Zde působili nezvykle a tak bezprostřední soužití v lidech vyvolávalo nervozitu. Z lásky ke knížeti dlouho tento stav snášeli bez reptání; když se však na podzim ochladilo, začali na něj naléhat, aby nenechával svou dceru mrznout celé dny venku.

Nakonec se tedy obě rodiny zase rozloučily. Princezně sehnali kojnou z vesnice a nastěhovali ji do domu, Melwen se vrátila do lesa. Denně však maličkou navštěvovala a brala si ji aspoň na pár hodin k sobě domů; celý ten čas trávila princezna na její hrudi či zádech, zavěšená v prostinké kolébce z kusu látky. Jezdily tak spolu na koni, takže dítě skutečně trávilo na koňském hřbetě mnoho času už od prvních měsíců.

Když princeznička začala běhat, vycházela už její maminka také občas z domu. Pak sedávala Melwen s ní se všemi dětmi před hradem na trávníku a nechávala je, aby se společně po svém seznamovaly se světem. Aby přitom Tinwen bylo pohodlně, zhotovila pro ni oblečení tak, jak se tomu kdysi dávno naučila u entů: z mechu a lišejníku. A na chladné dny jí upletla svetříček z příze, vyrobené její elfí přítelkyní Elanor, nyní vyhlášenou pastýřkou a přadlenou: měl všechny barvy duhy, a přece v něm převládala šedá, takže byl nenápadný a zároveň lahodil oku. Krásně hřál, nikdy se neroztrhal a zdálo se, že roste zároveň se svou majitelkou. Nosila ho a milovala celou řadu let.

Jakmile Éowyn trochu otrnulo, zatoužila znovu sednout na koně a rozletět se s ním po pastvinách; cítila, že jedině tak by se mohla znovu uzdravit – na něco takového však žel nebylo ani pomyšlení. Melwen jí však ráda půjčila svého koně, který byl moudrý a spolehlivý a pacientku nesl jemným krokem, zatímco Aldariel sama s její dcerkou na zádech kráčela po jeho boku; a tak se pomaleji, ale přece jen dosti snadno dostali zase i do lesa. A třebaže nyní nemohla kněžna Ithilien podstupovat rychlou jízdu a namáhavý pohyb, bylo vidět, že pobyt venku jí velmi prospívá. Tak trávila ona i maličká po léta mnoho času v Melwenině rodině.

Tři Aldarieliny děti byly mnohem hůř k uhlídání než malá princezna - všechny tři byly kloučci a výrazně elfího rodu. Jak však plynul čas, začala mít péče o ni jinou nevýhodu: zatímco elfátka většinou poslouchala na slovo, vedena svou citlivostí a vnímavostí vůči všemu živému, princeznička byla nesmírně vzdorovitá, snad i více než průměrné lidské dítě. Melweniny vlastní děti to uvádělo v úžas. Když viděly její chování, často se bláznivě rozesmály a nemohly vůbec přestat.

Jak Melwen, tak Éowyn si s tím arci uměly poradit; obě byly dosti energické, avšak dovedly být zároveň i srdečné a plné porozumění. Někdy toho ani nebylo třeba, neboť zabralo právě už jen bouřlivé veselí ostatních dětí: dívenka začala cítit, že nějak nezapadá mezi ně, a zarazila se. Když však nepomáhalo nic, zasahoval Tuilindo - stačilo, aby se jí krátce podíval do očí. V minulosti býval jedním z knížat Noldor, odchovaný ve Valinoru; neužíval své moci často, ale když chtěl, málokdo z lidí se mu dokázal postavit na odpor.

Poměrně rychle si tak k němu vypěstovala ohromný respekt. Krotla, už když vykročil jejím směrem, ba, když se po ní jen ohlédl. Doslova se mu vyhýbala obloukem. Vyrostla z nejhoršího věku a už se většinou uměla druhým přizpůsobit, ale bázeň před Tuilindem v ní zůstala.

Na druhou stranu však s ním neměla jen samé nepříjemné zážitky. Když zpíval, dokázala už jako maličká naslouchat celé hodiny, uchvácena snad hlouběji než jeho synové. Uměl přilákat jakékoli zvíře, takže si jí vylezlo na klín a nechalo se hladit - také u toho vydržela neobyčejně dlouho a zdálo se, že jí nic nechybí ke štěstí. Rád ji tak tajně pozoroval. Když plakávala proto, že se jí zatoulala některá z hradních koček, nelitoval času ani námahy, dokud jí jejího svěřence nevystopoval.

Od něj také dostala svého prvního koně. Tuilindo za běžných okolností žádné peníze neměl a nepoužíval, ale když je někdy potřeboval, většinou na nějaký skutek lásky, uměl si opatřit polodrahokamy a z nich, nebo dokonce i jen z obyčejného křemene, vyráběl šperky tak skvostné, že vlastně vládl neomezeným bohatstvím. Ale ať už tomu tak bylo i v tomto případě nebo šlo prostě o dar, mezi jeho lidem mnohem častější než obchod, jednou se zkrátka vytratil na několik dní a vrátil se s drobným bílým koníkem; nabídl svým dětem, že je na něm naučí jezdit.

Všechny tím byly pochopitelně nadšeny, rychle to umění zvládly a dosti brzy se začaly věnovat zase něčemu jinému. S malou princeznou, na kterou především myslel, když koně sháněl, tomu bylo jinak. Ačkoli mezi lidmi by zřejmě platila za nadanou jezdkyni, zejména když uvážíme, že tehdy šlo o dítě asi pětileté, přece jen neměla elfí lehkost a rovnováhu. Při prvních pokusech musela usilovně zápasit se strachem. Věnoval jí mnoho hodin, kdy koně na dálku řídil a neustále byl ve střehu, aby zabránil úrazům. Zároveň ji vedl k tomu, aby se s koněm sblížila natolik, že se s ním bezpečně dorozumí: péčí o něj, společnou hrou, a později i během jízdy. Když jí byl nablízku, vnímala všechno živé mnohem citlivěji než obvykle - a jakmile jednou něco pochopila, zůstalo to v ní, i když odešel. Musela vynaložit mnoho energie a trpělivosti, ale nenechala se ničím odradit. A byl to velký den, když si s Tuilindem poprvé vyjeli bok po boku, jako rovný s rovným.

Ale čím víc bojů a úsilí ji ježdění stálo, tím víc k němu přilnula. Nikdy ji neomrzelo a neminul skoro den, kdy by mu chvilku nevěnovala. Pokud šlo o koně samotného, toho milovala horoucí láskou a velmi trpěla tím, že se od něj občas musí odloučit. Kdyby bylo po jejím, byla by u něj i spala. Stýskalo se jí po něm po celý čas, který musela trávit doma. Ale když jí otec nabízel, že jí koně od Tuilinda koupí, hrdinně odmítla. Nechtěla, aby kůň musel spát zavřený ve stáji nebo aby mu dokonce někdo nutil sedlo a uzdu. Přála mu volnost, kterou sama tak milovala, a byla rozhodnuta mu ji ponechat za každou cenu.

Tuilindovi netrvalo dlouho, než se to dozvěděl, a velmi ho to potěšilo. Asi týden potom si vzal Tinwen stranou a řekl jí: "Rád slyším, že jsi ukázala, že máš svého čtyřnohého přítele raději než sama sebe - že mu rozumíš a přeješ mu volnost, i když jí sama trpíš. Zůstane-li tvé srdce vždycky takto svobodné, budeš šťastná. A ještě něco ti povím. Toho koně, jak víš, jsem původně opatřil pro vás všechny - a na hrad bych ho byl neprodal za žádné peníze. Ale teď je tvůj, dávám ti ho, když tě k němu pojí opravdová láska. Už i tak bylo pouto mezi vámi silné, ale nyní jsem mu vložil tvoje jméno do srdce - budeš pro něj už vždycky jiná než všichni ostatní lidé a dokud nebudeš chtít, nikdy na tebe nezapomene."

To slovo pro ni znamenalo víc, než kdyby jí udělil vyznamenání sám král.

kapitola 2.

Nebylo pro Faramira snadné pozorovat, jak jeho dcera roste do síly a krásy, avšak jeho draze milovaná žena chřadne před očima. Mnohokrát si vyčítal, že došlo i na to poslední dítě. Což nebyli dostatečně požehnáni i tak? Neměli se raději spokojit se štěstím, které už jim bylo dopřáno, a nepokoušet osud?

Ne že by Éowyn tělesným potížím trpně podávala, to vskutku nebylo v její povaze. Když se přesvědčila, že na koně už nikdy nesedne, pustila se s nadšením do efích hrátek s koněm ze země a brzy vynikla v umění připravit koně pro jezdce výborným a přitom pro něj příjemným způsobem. Sdílela tak s Melwen její nejmilejší práci; a nalezla v tomto novém umění hlubší uspokojení než kdysi v umění jezdeckém. Čím dál víc jí však nezbývalo než spolupracovat s druhými a přispívat spíše moudrostí a pozorností než pohybem těla. Bývala nyní často nemocná a pokud ne, přečasto velmi unavená. Většinou se nedokázala zúčastnit ani večeře; sledovala sice svou čipernou dcerku v lese, kdykoli jen trochu mohla, s potěšením přihlížela jejímu dovádění s koněm, ale když nastal večer, byla nucena ulehnout dříve než ona.

Proto byl Faramir Melwen opravdu vděčný, že maličké věnuje tolik péče a zájmu. Sám nezůstával pozadu. Nejenomže se osobně staral, aby měla tu nejlepší možnou péči. Věnoval jí také téměř všechen svůj volný čas, dokonce už v nejútlejším věku, v době, kdy byl zatím jako asi všichni otcové zvyklý přenechávat své děti spíš matce. Překonal přirozené rozpaky začátečníka a hrál si s ní nebo později povídal o jejích dětských zájmech. Necítil se ale nikdy tak jistý, aby Melwen v duchu nepovažoval za mnohem lepší opatrovnici; poskytoval jí tedy tolik prostoru, kolik jen bylo únosné.

A nemoc neustupovala, naopak se zhoršovala. Tu zimu, kdy bylo Tinwen šest let, musela její maminka strávit několik měsíců v Domech uzdravování. S jarem se pravda vrátila a když nemusela spát, sedávala mnoho hodin na sluníčku v zahradě. Tinwen tam ráda trávila čas s ní, povídaly si spolu a hrály a malá princezna bývala obdivuhodně tichá a klidná a přizpůsobivá; byla to však většinou její maminka, kdo ji povzbudil, aby se co nejdřív zase zašla podívat i za koněm a do Melweniny rodiny – měla ji arci moc ráda a společné chvíle byly pro ni štěstím, ale v žádném případě nechtěla svou dceru vázat v nečinnosti a obsluhování pacienta, čeho si sama v mládí užila až příliš. Ta první léta leckdy našla sílu zajít tam s ní a zapojit se do chodu lesního života. Později, jak se její zimní pobyty v Minas Tirith dloužily a sil jí ubývalo, často své dceři aspoň schválně vymohla pár dní volna v rodině svých přátel.

Faramir občas také do Tuilindovy rodiny chodíval, ale pravda, jen zřídkakdy. Chvíle, které musel věnovat nutné správě svého svěřeného území, se ošidit nedaly; a zrovna tak bylo nesmírně důležité věnovat co nevíce času a lásky své milované, teď, když musela zápasit s tolika bolestmi a životními změnami, které pro ni znamenaly ztrátu téměř všeho, co kdy měla ráda. A Melwen nyní měla kupu malých dětí a nedostala se s nimi na hrad tak často, jak by chtěla. Tak došlo k tomu, že Faramir téměř vůbec nepečoval o svou dceru zároveň s Melwen. Naprosto přirozeně všechno zařizoval tak, že s ní trávila svůj čas, když on byl zaměstnán jinak. Mělo to své výhody, avšak i jednu nevýhodu: čas, který oba dva považovali pro ni za tak důležitý, trávili odděleně. Poslouchat dětské vyprávění o elfech je něco docela jiného něž s nimi žít - jeho dcera mu nic netajila, a přece v nich obou postupem času stále víc a víc sílil pocit, že mezi nimi není úplné porozumění. Otec cítil, jak sklouzává po povrchu srdce svého dítěte, a to v něm prohlubovalo pocit bezmocnosti a bezradnosti a tím pádem i podvědomou nechuť, kterou musel překonávat, aby se malé věnoval. Dcera v sobě nosila neuvědomělou prázdnotu, která volala po naplnění.

Milovali se ovšem navzájem horoucně; nebylo nic, co by jeden pro druhého neudělali. Ale nebyli si úplně blízko; a dokonce i vzájemná láska sama v sobě měla jedno úskalí: stále více upevňovala v princezně její svéhlavost. Otec jí jen nerad a s velkým úsilím něco odepřel. Samozřejmě měl dost pevnosti, aby káral zjevnou vzdorovitost, jenže k takovým situacím došlo jen párkrát v hodně časném princeznině věku. Protože ho milovala, snažila se s ním vycházet po dobrém, a tak rychle nalezla způsoby, jak z něj dostat všechno, co chce, aniž to vlastně pozoroval. Protože ho milovala, vždycky se mu podvolila, když už došlo k rozporu; ale podvolovala se právě jen proto, že ho milovala. Byla dítětem Éowyn: mohl si ji podmanit láskou, ale zůstávala svá - spíš bys ji zlomil než ohnul. Občas i v této oblasti cítil, že se mu věci jaksi vymkly z rukou, ale nedokázal přijít na to, co by se s tím dalo dělat.

Nevěděl dokonce ani, že Melwen už dávno není tou nejdůležitější osobou v životě jeho dítěte. Sám ji považoval za tak důležitou, že mu to prostě ani na mysl nepřišlo. A třebaže za Melwen nechodil tak často jako jeho dcerka, měl v ní stále blízkou duši: věděl tedy velmi dobře, že od ní dítě přijímá něco velmi cenného a přesně to, co si přál. A přece už nyní stála Melwen teprve až asi tak na třetím místě. Na prvním, pokud jde o citovou vazbu, zůstávali samozřejmě její rodiče - avšak pokud jde o porozumění, pomalu ale jistě tuto pozici ztráceli ve prospěch Melwenina třetího syna.

Melwen se nikdy nesnažila naplno nahradit dívence matku. Jednak dost dobře nemohla, když se vídaly jen pár hodin denně, jednak nechtěla narušit její vztah k rodičům tím, že by ji příliš navázala na sebe. Chtěla být její oporou, zázemím, domovem, kam se člověk vždycky může vrátit, a přesně tím jí nepochybně také byla. Stačilo přijít do její blízkosti a člověk se cítil uvolněně a spokojeně - věděl, že tu má vždycky své místo, ať přijde odkudkoli a s čímkoli. Vždycky také princeznu vyslechla, když jí sama něco chtěla povědět, ale nikdy ji nepovzbuzovala, aby se jí svěřovala, a Tinwen to skutečně dělávala jen zřídkakdy. Melwen teď měla jednoho potomka za druhým a čím dál víc ji vedla k samostatnosti. Už v pěti letech trávila malá víc času v lese s ostatními dětmi než u Melwen na stromě. Vydatně ji k tomu pobízelo právě to, že elfí děti jsou mnohem obratnější a svobodymilovnější než lidské. V době, kdy se lidské děti ještě drží maminky za sukně, jim už je domovem celý les.

Starší dvě Melweniny děti Tinwen nikdy příliš k srdci nepřirostly. Oba chlapci na ni byli příliš velcí, silní, šikovní, bystří - nestačila jim tak beznadějně, že pro ni ztrácelo půvab si s nimi hrát. Trochu v ní zůstalo i to, jak se jí vždycky smáli, když se vztekala - nikdy už k nim neměla opravdovou důvěru. A mimoto byli trochu příliš podobní otci, trochu příliš, nu, elfští - také oni v sobě měli něco, při čem jí běhal mráz po zádech a co ji naplňovalo zároveň uctivou bázní i touhou jít jim pokud možno z cesty.

S třetím Melweniným synem, s tím, kterého odkojila a vychovala zároveň s ní, tomu bylo jinak. Jmenoval se Laito a to jméno se k němu hodilo. Nejenomže měl na rozdíl od svých bratrů otcovy zelené oči, zelené jako tráva, která na jaře raší, a na rozdíl od nich i od otce zlaté vlasy, které mu ustavičně nepoddajně vlály kolem hlavy jako jiskření slunce v jarním větru. I jeho povaha měla v sobě cosi jarního - živost, bezprostřednost, hravost a veselí - byl mnohem méně vznešený, ale zato daleko shovívavější než jeho bratři. Smál se jí vlastně nejčastěji, ale jeho smích jí nikdy nevadil, neboť cítila, že vyvěrá z čiré radosti ze života, a zároveň se k ní vždycky choval tak, že si byla jista jeho spojenectvím; nehledě k tomu, že její škádlení a uličnické kousky, které mu s potěšením prováděla, přijímal vždycky ochotně a rád. Byl vlastně nejobratnější z těch tří, mladšímu ze svých bratří se už v šesti letech vyrovnal, a to byl mezi nimi přes tři roky rozdíl - nikdy ho však neomrzelo si s ní hrát a hrát si tak, aby se k němu mohla naplno připojit. A jak od malička vyrůstali spolu, rozuměli si tak, jako by nebyli každý jiného rodu, nýbrž vlastní sourozenci.

Jak rostli, stále víc je bavilo vystřídat hru chvílemi, kdy spolu budou jen přemýšlet a mluvit. Zvykli si svěřovat druhému každý pocit, každou myšlenku, a velmi brzy dosáhli stavu, že spolu častokrát ani mluvit nemuseli a přece přesně věděli, na co druhý myslí či co prožívá. Laito jako elfí dítě k tomu měl beztak vrozené nadání a Tinwen se s ním cítila nesmírně spokojená - jako ten, kdo nachází, po čem dlouho beznadějně toužil. Pravda, v lecčem ji o dost převyšoval, takže od něj mnohé přijímala, bez pocitu pokoření, neboť jen sdílel sám sebe - nikdy mu ani na mysl nepřišlo, aby poučoval. Zůstával dítětem, jiskrným, nezkrotným, šotkovsky veselým ne méně než ona – zároveň jí v sobě otevíral pramen moudrosti, který jakoby vyzrál nesčíslnými lety.

Takový byl tedy Tinwenin svět - rozdělený na dvě docela odlišná prostředí, která o ni vedla skrytý zápas. Dobře polovinou své bytosti patřila lesu a Tuilindově rodině. Elfům jako takovým se říci asi nedá, neboť Tuilindo byl svým zájmem o smrtelníky v té době přece jen ještě dost velkou výjimkou. Až do svého desátého roku vlastně nikoho z dalších elfích obyvatel Ithilien ani nezahlédla. Jedině...



Bylo to někdy mezi jejím sedmým a osmým rokem, na samém počátku jara. Vzduch byl ještě velmi chladný a stromy se zdálky zdály docela holé. Avšak zblízka zdobilo jejich větve plno nalévajících se pupenů a ptáci už zpívali naplno. Tinwen propustila koně na konci pastvin a pěšky se rozběhla k platanu. Náhle se však zarazila na místě - zjistila, že není sama.

Na druhém konci malé loučky na samém kraji lesa kdosi stál - vysoká, útlá postava tmavovlasého mládence. Oblečený byl v šedém, bez jakékoli ozdoby, proto ho také mezi kmeny stromů rozeznala až teď. Bosé nohy měl zabořené do tlejícího listí, ruce vztažené vzhůru v němém gestu nadšení. Ani se nepohnul - jako by se pro tu chvíli naprosto skutečně stal stromem, který v sobě cítí stoupající mízu.

Nejprve se polekala, že ho vyrušila, ale vzápětí se uklidnila. Věděla, že by nikoho z elfů nepotkala, kdyby se s ní potkat nechtěl. Často je kolem sebe tušívala, někdy nadosah blízko - ještě žádného však nezahlédla ani koutkem oka. A pokud se s ní setkat chce... nevěděla, zda cítí víc ostych nebo touhu, ale rozhodně by bylo nezdvořilé utíkat. Přistoupila blíž, pak ještě blíž, pak se zarazila. Má něco říct? A pokud ano, co jenom? "Jak... jak se jmenuješ?" vypravila ze sebe nakonec.

"Koire," vydechl. "Koire..."

Usmála se. Koire, to určitě! Že by se zrovna doopravdy jmenoval jako roční doba, kterou právě prožívá, jako voňavé předjaří? Je to opravdu elf! Vžil se do okolní přírody natolik, že docela zapomněl sám na sebe.

V příštím okamžiku ztuhla leknutím. Ne, není to elf! Jak to, že ho nepoznala hned? Copak zapomněla, jak vzácnou návštěvu mají na hradě? Je to syn samotného krále, krále, k němuž její otec chová tolik úcty a lásky - a ona byla tak dovolená! Mimoděk zase o krůček ucouvla.

"Promiň, můj pane, já..." vykoktala skoro šeptem.

Nechal ruce klesnout, usmál se a mírně zavrtěl hlavou. Nevěděla, zda jí tím říká, že se nezlobí či že si ho s někým spletla, ale úsměv měl velmi příjemný - všechna tíseň z ní rázem spadla. Mlčky k ní natáhl ruku a ona stejně mlčky přistoupila a chytila se jí. Byl to skutečně elf - poznala to, sotva se ho dotkla. Postavila se vedle něj a čas se pro ni zastavil, když tiše dýchala vzduch kolem sebe, naslouchala hudbě lesa a cítila skrytě se probouzející život všude kolem. Bylo to nepopsatelně krásné.

Neřekl jí už ani slovo, jen se s ní po nějaké době rozloučil úsměvem a ztratil se mezi stromy.

"Ty víš, kdo to byl?" zeptala se později Laita, když mu tu příhodu vyprávěla.

"Vím," odpověděl jenom. Nejprve dostala chuť se rozzlobit, ale pak si to rozmyslela. Sama vlastně cítila, že by se všechno pokazilo, kdyby přišla věci na kloub.

( <= )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )