Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Tinwen dojela na okraj lesa a zvolnila tempo. Mohutné stromy tu stály dost daleko od sebe, takže nebylo nutně třeba opatrnosti, ona však nechtěla promarnit tuto část cesty rychlou jízdou. Milovala les - jeho hebké, tlumené světlo, jeho barvy, jeho vůně. Vyvracela hlavu dozadu, dívala se do korun stromů, zhluboka dýchala a čas se pro ni zastavil. Hrad se svým ruchem a šumem, spoustou lidí, kteří ji unavovali svou péčí, řečmi a požadavky, jak se má chovat, i učiteli, kterým s léty musela věnovat víc a víc drahocenného času a pozornosti, jako by tiše odplynul v líném, vlahém proudu lesního vzduchu a v její mysli po něm nezůstalo ani památky. Byla dokonale šťastná - už si nepřála nic víc... a s blaženým povzdechem si uvědomila, že tentokrát má volno celé tři dny.

Na smluveném místě seskočila a rozhlédla se. Palouček pokojně odpočíval, zalitý sluncem, po Laitovi ani památky. Nic jiného ovšem nečekala - tohle jí dělal vždycky. Vášnivě rád tančíval uprostřed hry světel a stínů na okraji podrostu - když měla obrovské štěstí, občas ho vytušila jako sotva postřehnutelný zákmit, než jí konečně dýchl za krk nebo zasypal z výšky hořce vonícími pelyňkovými kvítky... nebo také znenadání pevně popadl a prohlásil za svého zajatce. Zatím jí to nezačalo vadit. Jeho tanec byl krásný jako hra slunečních paprsků v listoví a opřádal ji neodolatelným kouzlem, které dychtila okoušet stále znovu - jen si zároveň pokaždé přála moci se aspoň na chviličku proměnit v elfa, vypátrat ho a dostihnout a dát mu jednou co proto.

Postavila se zády k rozložitému dubu - ano, stromy byly zrádné, většinou znamenaly náhlý útok ze větví, ale zůstat se zcela nekrytými zády bylo nebezpečnější a mimoto ji to velmi znervózňovalo. Pak zapátrala očima po okraji paloučku. Nečekala, že se jí podaří na Laita vyzrát, ale nechtěla se také jen tak vzdát bez boje. Aspoň třikrát ho musí s určitostí zahlédnout, než se jí ukáže!

Jenže čím víc se na jeho tanec soustředila, tím víc moci nad ní měl. Ten povětšinou jen tušený pohyb ji uzavřel jako past. Kmeny stromů za hradbou křoví se rozvlnily jako za vodou, vzduch začal opájet jako víno... jen chviličku a Tinwen se točila hlava a mráz jí běhal po zádech čirou rozkoší. Kdyby tak... ach kdyby tak tohle nikdy neskončilo!

Frrrrr! Náhle měla kolem sebe plno vířících křídel. Ze země u jejích nohou muselo znenadání vzlétnout celé hejno ptáků. Bylo to svým způsobem úchvatné, ale velmi nečekané. Tinwen sebou polekaně trhla, důkladně si narazila loket o kmen stromu a okamžitě vystřízlivěla pronikavou bolestí.

Chytila se za loket a pohlédla dolů. Laito jí klečel u nohou a s úsměvem k ní vzhlížel. Usmála se na něj také, třeba hodně nuceně. Léta života s Melweninými dětmi v ní vypěstovala značnou statečnost a co jí chybělo, nahrazovala silou vůle, kdykoli byla s Laitem.

Jeho úsměv okamžitě pohasl. Vždycky byl tím soucitnější, čím méně si stěžovala.

"Promiň, hříbátko," zašeptal. "To jsem opravdu nechtěl."

"Ale," pohodila hlavou. "Vždyť se dohromady nic nestalo!"

To už stál vedle ní, jemně odsunul její prsty a přiložil na to místo své. Dávno už měl odpozorované, že prostý dotek elfí ruky má na tohle smrtelné dítě pozoruhodné účinky. Znamenal tak silný zážitek, že při běžných drobných úrazech zpravidla stačil přehlušit každou bolest na těch pár chvil nutných k tomu, aby trochu polevila. Jak jí teď hleděl do tváře, poznal, že ani tentokrát se neminul účinkem. Její úsměv se okamžitě stal mnohem srdečnějším.

"Díky," řekla, a pak: "Nu, tak tě tedy pěkně vítám."

"I já tebe. A mrzí mě, že mi to nevyšlo. Musím ti to předvést ještě jednou."

Natáhl volnou ruku a začal tichounce pískat a vzápětí už se k němu slétali ptáci, jeden za druhým. Blýskl po ní očima, zda to patřičně oceňuje - věnoval poměrně dost práce tomu, aby zvládl toto umění. Teď už mu jich sedělo na ruce v řadě aspoň deset jako na hřadě.

Samozřejmě ho nezklamala.

"No ne!" vydechla obdivně. "Ty jsi úžasný!"

"To ještě nic není," odpověděl. "Nejtěžší je je nevyplašit, když jdu k zemi. Dívej se!"

Pustil její ruku, bleskurychle jí znovu klekl k nohám a s novým, docela jiným hvízdnutím nepatrně trhl paží vzhůru. Ptáci opět vzlétli a zavířili těsně kolem ní. Tentokrát už se mohla naplno poddat tomu zvláštnímu pocitu, který to vyvolávalo. Zjistila, že je udýchaná a že se musí smát, jen tak, pouhou radostí.

"Díky!" vydechla konečně. "To bylo... já nevím!"

"Viď! A odpusť, že jsem nepomyslel na to, co se může stát, když ti to přichystám jako překvapení."

Znovu se na něj usmála. Bylo jí milé, že je tak pozorný.

"Nic si z toho nedělej."

"Děkuju ti. Jsi hodná." Odpovídala jinak, než byl z domova zvyklý, ale už ji znal a rozuměl tomu. Věděl, jak jsou smrtelníci v této věci zvláštní: nedovedou nejenom vyslovit, ale ani přijmout prosbu o odpuštění bez jistých rozpaků. A jak na to pomyslel, bleskl mu hlavou nápad. "Počkej, něco za to dostaneš."

Zvedl se a vtiskl jí do ruky sedmikrásku.

"Víš co?" řekl jí. "Tou si budeme vždycky beze slov sdělovat, že žádáme o odpuštění i že ho dáváme. Je pokorná a čistá. A něžná - ale všechno vydrží. Každý by si jich měl vážit - kdo šlape po sedmikráskách, má srdce z kamene a hrozí mu, že zemře v osamění. Nikdy je nebudeme trhat jinak než jako dar na usmířenou."



Tinwen se rozloučila s koněm a nechala ho volně běžet zpátky. Neměla o něj strach - dobře znal cestu a naučil se už s jistotou poznávat hranice území, kterému se říkalo "bezpečné" - území, kam se poslední skřeti z Hor stínu už neodvažovali na lov, nebo jen výjimečně - a pokud ano, většinou byli rychle zneškodněni. Elfí osídlení tu bylo tak husté, že tu jejich děti směly volně běhat, kudy chtěly. Jejich rodiče měli jistotu, že se v případě potřeby vždycky nablízku najde někdo, kdo jim poskytne pomoc.

Pak se bok po boku pustili do lesa. Chvílemi šli úplně pomaličku a otevírali se jeho kráse, chvílemi se radostí rozběhli. Stopy nezůstávaly ani po jednom z nich. Laito měl lehký krok od narození a nestálo ho to žádnou námahu - s lidskou dívenkou tomu ovšem bylo jinak. Dlouho se Tinwen snažila naučit chodit jako on a trápila se tím, jak jí to nejde, dlouho se jí Laito snažil pomoci a vůbec si nevěděl rady, až se to jednou dozvěděla Melwen. Usmála se, odložila práci a šla to Tinwen ukázat. Od té doby začala princezna dělat pokroky a nyní už nemusela ani myslet na to, jak nohy klade - lesní chůze jí přešla do krve.

Občas se zastavili na místě, které jim bylo zvlášť milé. Nyní už měli takových společných míst celou řadu. Na chvilku si lehli do trávy pod břízkami na chráněném paloučku, kterému Tinwen od malička říkala "Zátoka motýlů", napili se z lahodného pramínku mezi kapradím, bořili se až po kotníky do kyprého mechu v rokli, plné růžového kvítí a napříč napadaných kmenů. Laito je přeskakoval, ať byly sebevýš, lehce jako stín - v tom už se ho Tinwen ani nesnažila napodobit.

Na žádném z těchto míst se však tentokrát nezdrželi dlouho. Toto byla jejich první vícedenní výprava a chtěli si ji užít co nejvíc a dojít co nejdál - až na samé hranice "bezpečného území", tam, kam dosud směli podnikat průzkumné cesty jen v doprovodu dospělých – a každý ví, že takovému objevování chybí polovina půvabu dokonce i tehdy, když tím dospělým je elf.

V podvečer si zavěsili visutá lůžka v koruně rozkvetlé lípy a navzájem si nabídli to nejlepší z přinesených zásob. Pak, dokud bylo ještě dost světla, navlékli další kamínek do "Tinwenina náhrdelníku". To byl obřad, kterým už dlouho končili každý společně prožitý den. Začalo to tak, že Laito vysvětloval Tinwen svůj způsob přijímání života: jak si v sobě uchovává krásné vzpomínky a těší se z nich znovu a znovu naplno, takže nemá už potřebu za každou cenu zážitek opakovat. Z toho vznikl nápad najít za každý společně prožitý den nějaký kamínek či jiný drobný předmět, který by ho co nejpřesněji vystihoval, a navlékat je na šňůrku, aby si nad nimi později mohli všechno připomínat. V začátcích nosila Tinwen šňůrku skutečně na krku - teď, asi po půldruhém roce, už by svůj náhrdelník ani neunesla. Zdobila si jím doma stěny svého pokoje a na krku nosívala jen nejčerstvější vzpomínky.

Teď tedy vytáhli každý kamínky, které cestou nasbírali, porovnávali je a nahlas společně uvažovali, který je nejvýstižnější. Nebylo v tom ani stopy po nějakém dohadování - naopak, největší cenu pro ně v takové chvíle mělo snažit se co nejplněji vcítit do druhého. Když měli vybráno, navrtal Laito do kamínku dírku. Učil se řemeslu svého otce tak, jak se obyčejní kluci učí vyřezávat lodičky z kůry, a v pásu s kapsičkami, který brával všude sebou, nosil s hrdostí několik nástrojů s elfími špicemi - nástrojů, které krájí dřevo jako máslo a kámen či ocel jako měkké dřevo. Pak Tinwen rozvázala šňůrku a přidali kamínek k ostatním. Zbývající kamínky, ty, které nevybrali, pečlivě uložili do lišejníkem vystlané dutiny v kmeni. Nezahodili je jen tak: každý měl hodnotu určitého prožitku některého z nich.

Slunce už bylo za obzorem a na lesy padal soumrak. Přichystali se na noc, ale ještě se jim nechtělo spát. Seděli na větvi vedle sebe a pozorovali hvězdy, probleskující mezi listovím.

"Laito, vypravuj mi něco!" škemrala Tinwen.

Chvilku neodpovídal, pak si povzdechl.

"Nevím, jestli to dokážu. Nějak mě dnes napadají samé temné a ošklivé příběhy."

"Ach, tím líp! Vyprávěj mi něco napínavého - něco strašidelného!" žadonila Tinwen a mimoděk se přisunula blíž k němu.

Tiše se zasmál.

"Třeba jako:

Čtyři skřeti v temné sluji

suché kosti okusují..."

zarecitoval velmi ponurým hlasem.

"To zní slibně... pokračuj!"

Znovu se chvilku odmlčel, pak se otřásl.

"Nemohu ti z toho udělat píseň... přichází mi to příliš rychle a příliš živě... Byly hubené roky a skřeti v Mlžných horách strašlivě strádali hlady. Z celé tlupy už zbývali jen čtyři nejsilnější. Denně číhali v průsmycích, ale nikdo tudy nechodil, a když, jen početné a dobře vyzbrojené výpravy. Až jednou se na ně usmálo štěstí. Jedna dívenka z takové výpravy, útlá, skoro ještě dítě, špatně šlápla a sklouzla pár metrů pod stezku. Ostatní jí hned běželi na pomoc, ale jako by se zem po ní slehla. Na tom místě totiž číhal jeden ze skřetů, velmi obratný a rychlý, a okamžitě ji vtáhl do úkrytu. Zacpal jí pusu, aby nemohla křičet, a tiše jako lasička s ní proklouzl skrytými cestami ke vchodu do podzemí. Přivlekl ji do jeskyně k ostatním, polomrtvou hrůzou... ne, tohle ti nemohu vyprávět!"

"Tak to přeskoč!" souhlasila ochotně Tinwen a přisunula se ještě o kousek blíž. "Jak to dopadlo? Zachránili ji?"

"Lidé z výpravy se nevzdali a celý den propátrávali okolí. S tím skřeti nepočítali. Navečer vpadli do jejich jeskyně a jejich odplata byla tvrdá. Tři skřeti vzali rychlý a ukrutný konec, čtvrtému, tomu nejobratnějšímu, se podařilo uniknout. Raněný a polomrtvý hlady se skrýval mnoho týdnů v pustině, docela sám, ustavičně ve strachu, bez jediné možnosti, kam jít... Skřetí život je hrozný, hříbátko - jen samé zlo a utrpení..."

"No dobře, ale co se stalo s ní, s tou dívkou? Zachránili ji?"

"Ta dívka..." začal Laito a pak, jako by se probral ze sna, pokračoval docela jiným hlasem, mnohem jasnějším a klidnějším: "Ale to víš, že ji zachránili. Samozřejmě, dalo jim to spoustu práce, ale pochytila přitom tolik od ranhojičů, že pak chodila pomáhat raněným široko daleko. Stala se z ní slavná a vážená žena."

"Ach, to jsem ráda, že to aspoň dobře dopadlo," oddechla si Tinwen. "Měl jsi takový divný hlas... až mi z toho běhal mráz po zádech. Doufám, že se mi o tom nebude v noci zdát."

"Taky doufám... mně se zdávají skřetí sny, víš - často. Není to nic příjemného."

"Tos mi ještě nikdy neřekl!"

"O něčem takovém se nedá mluvit vždycky, hříbátko. Ale mám dny, jako třeba dneska... to se skoro bojím usnout."

Neodpovídala, jen si přisedla ještě blíž, až se opírala ramenem o jeho rameno. Natáhl ruku, aby se dotkl její, a v tu chvíli mu o ni plesklo cosi horkého a mokrého.

"Hříbátečko! Co je ti?"

"Ten příběh... tys mu změnil konec, viď? Ve skutečnosti, v tom opravdovém příběhu, to nedopadlo dobře. Oni..." Rozplakala se docela.

Vzal její ruku do své - tentokrát se přitom ani nezachvěla. Jako by teď byli z jednoho kusu, spojeni plně sdílenou bolestí. Jejich hlavy se opřely o sebe. Laito neplakal, ale cítila jeho hluboký smutek, těžký jako kámen. Konečně zase promluvila.

"To je mi líto, že se ti o tomhle zdává. Často?"

Povzdechl si.

"Víš, co je na tom nejhorší? Že se na tu hrůzu nedívám zvenku - ani jako oběť. Jsem... jsem někdo úplně jiný a dělám ty strašné věci taky... a přitom vím, jak jsou strašné. Po takové noci někdy radši nespím kolik dní... myslím, že dnes asi taky nebudu spát."

Stiskla mu ruku a dlouho jenom mlčeli.

"Poslyš..." ozvala se Tinwen konečně váhavě. "Otec mi jednou radil, co se zlými sny... ale to určitě znáš."

"To nevadí, pověz mi to."

"Říkal, že snům jde někdy poručit. A jde to, zkoušela jsem to. Třeba někam padáš a řekneš si, ale vždyť já přece umím létat... a najednou opravdu zjistíš, že letíš... a tak."

"Mně se to moc nedaří. Můj otec mi taky radil, víš, abych se na tom učil vzdorovat zlému, nepřipojit se, i kdyby se měli pustit do mě... ale nejde to. Asi... asi když je někdo... takový jako oni, tak..."

"Jsou i hodní skřeti!"

"Ach hříbátko, co to povídáš!"

"Jsou! Ale Laito, copak nevíš? Jeden takový putoval přece s tvým otcem a maminkou a tolik jim pomáhal... strašně ráda to poslouchám. Dokonce ti po něm dali jméno!"

"Ty myslíš tohle! No dobrá, ale to byl než ten jeden... a ani bych neřekl, že byl vyloženě hodný, byl to skřet jako každý jiný, jenom se s ním pak něco stalo... otec s maminkou udělali naprosto neslýchanou věc, volali za něj přímo k Jedinému, aby mu vrátil jeho duši... a pak už to vlastně nebyl skřet, ale..."

"No vidíš! To je přece jedno, co přesně se s ním stalo, ale něco se s ním stalo, a když se stalo s ním, může se s tím skřetem, kterým jsi ve snu, stát taky!"

Ucítila, jak jí srdečně stiskl ruku.

"No dobrá... řekl bych, že máš pravdu," odpověděl a na hlase mu poznala, že už se zase usmívá. "Ale víš co? Ono to přece jen není jisté, jestli se podaří snu poručit, a každopádně tam nebudeš se mnou... Co kdybych tě poprosil, aby ses mi stala druhou Aldariel a prokázala mi tu službu co ona jemu, hned teď?"

"Ale... ale já to vůbec neumím!"

"Nikdy jsi to nezkoušela?"

"Ne... o výročních slavnostech vždycky mluví jen otec... ale neboj se, já to zkusím."

A prosila za něj, stručně a neuměle, zpočátku přerývaně a v hrozných rozpacích, ale ke konci uklidněna starým dobrým pocitem kamarádství a spojenectví, který nyní vnímala až hmatatelně.

"Zachraň mě, prosím!" přidal se Laito. "Radši trpět než utrpení působit, ať ve snu nebo ve skutečnosti!"

A náhle se oba ztišili. Nemohli by říci, že se stalo něco zvláštního nebo že mají nějaký zvláštní pocit, spíš naopak - začali se cítit zase jako obyčejně, pokojní a šťastní. Věděli, že už se nemusí snažit říkat nic dalšího. Laito, který viděl velmi slušně i ve tmě, natáhl ruku po princeznině lůžku, aby jí do něj pomohl.

"Už si asi lehneš, ne? Je pozdě a zítra chcem ujít ještě pořádný kus. Myslím... myslím, že přece jen budu dneska taky spát."

kapitola 4.

Tinwen se probudila dosti pozdě. Slunce už svítilo naplno, vzduch byl teplý a všude kolem nich bzučely spousty včel. Laito ovšem už nespal - stál až nahoře v nejtenčích větvích, hlavu ve volném prostoru nad zvlněným mořem lesa, a zpíval na celé kolo.

Přesto rychle poznal, že vstala, a přispěchal k ní, plynulým pohybem bez viditelné námahy, jako by člověk sbíhal ze schodů.

"Dobré jitro, hříbátko! A hezký den!"

"Díky, i tobě. Spal jsi dobře?" zeptala se s nadějí, když viděla jeho veselou tvář.

Zasmál se.

"Záleží na tom, čemu říkáš dobře. Mám za sebou důkladný tělocvik, míle běhu a moře utrpení. Ale to nejhorší se nestalo, ne!" Pohodil hlavou a oči mu zářily. "Nespolupracoval jsem s nimi - a ani jsem jim neprodal svou kůži lacino!"

"Ach Laito!" Celá se otřásla při tom pomyšlení, ale jeho veselí bylo upřímné a nakažlivé.

"No tak! Co sejde na okolnostech, když ta nejhorší hrůza se nevrátila? A už nikdy se vrátit nemusí! Vysvobodila jsi mě, hříbátko!"

"Pošli své díky správným směrem!"

"Komu myslíš, že od rána zpívám? Snad si nějaký ten drobeček chvály taky zasloužíš!"

Brzy vyrazili na další cestu a dlouho před polednem už dosáhli hranic "bezpečného území". Poslední úsek cesty začal překročením starobylé severojižní silnice, zvané "haradská". Jak se k ní blížili, les postupně měnil charakter. Svahy byly stále příkřejší, kamenitější, místy přešly v holé skalní stěny. Mohutné stromy níže položeného lesa vystřídaly řady štíhlých jehličnanů s podrostem myrty, vavřínu a tymiánu a potůčky jim letěly vstříc veselými peřejemi a vodopády, aby si vždy jen na chvilku oddechly v jezírcích mezi kapradím.

Nesměli daleko, jen na samý okraj tohoto nového lesa, a měli na něj pouhých pár krátkých hodin, ale tím víc vábil a okouzloval. Kolem poledního objevili úplně nádhernou rokli, hlubokou, místy tak úzkou, že se jim až uzavírala nad hlavami, s divokou bystřinou, proti jejímuž proudu se dalo postupovat jen s největšími obtížemi - bez Laitovy pomoci by to Tinwen zřejmě vůbec nezvládla. Tím víc ji vzrušovalo bojovat s proudem, skákat dál, než se kdy dosud odvážila, přecházet po kluzkých kládách a šplhat vodní tříští po stejně kluzké skále - drát se kupředu za každou cenu. A vodopády, které jim co chvíli nabídly pohled na svou krásu, aby je odměnily, se zdály tím velkolepější.

Až příliš brzy, jak se jí aspoň zdálo, se Laito zastavil.

"Hříbátko, musíme se vrátit."

"To nemyslíš vážně!"

"Taky se mi nechce, ale nedá se nic dělat. Jsme už těsně na hranici, možná jsme ji dokonce o kousek překročili. Ještě to není nic vážného, ale rozhodně se nesmíme pouštět dál. A budeme mít hezky naspěch, abychom se do tmy dostali někam, kde můžeme bezpečně zatábořit."

"Laito, prosím! Aspoň na konec téhle rokle... jen abychom viděli tuhle řeku, jak stéká přímo z hor... já pak poběžím zpátky strašně rychle, opravdu!"

"Ale hříbátko, my nemůžeme překročit hranici!"

"Jen kousek!"

Dychtivě na něj hleděla a viděla mu na tváři nesmírnou touhu se také rozběhnout k horám - touhu snad ještě silnější než ta její. Odpověděl však velmi pevně.

"Dali jsme slovo, hříbátko. A musíme chránit své životy - víš, jak by to našim rodičům bylo líto, kdyby se s námi něco stalo?"

"Ale vždyť se nám nic nestane! Ve dne tu stejně žádné nebezpečí nehrozí, a v noci sotva kdy! To dělají jen ty tvoje sny - přeháníš to!"

"Ne, tady nejde o moje sny, hříbátko. Jde o slovo staršího a moudřejšího, než jsem já. Netrap mě už a pojď."

"Což se tvůj otec musí o tom dozvědět?"

Nemohl věřit svým uším.

"Ty chceš říct, že mi docela klidně radíš udělat něco zlého a zatajit to svým nejbližším, aby to pak už vždycky leželo mezi námi?" pronesl užasle a hleděl na ni, jako by o ni zakoušel velikou úzkost a toužil nahlédnout až na dno jejího srdce. "Prosím tě... ty už jsi to takhle někdy doopravdy udělala?"

Ani v nejmenším neměla náladu cítit se před ním jako... jako odsouzená nebo prašivá. Přešla do útoku.

"Nic zlého na tom není! Ani rodiče nemusí mít vždycky pravdu! Takhle nadělat kvůli kousíčku cesty roklí! Prostě se bojíš, to je všechno!"

Usmál se s pokojnou jistotou.

"Nebojím se žádné bolesti, hříbátko. Bolest je potřeba přijmout, když přijde, a vydržet až do konce, protože žádná netrvá navždycky. Když si zvykneš před ní couvat, jsi v nebezpečí stát se skřetem, tak to můj otec vždycky říká."

Ucpala si uši.

"O tvém otci už nechci slyšet ani slovo!" křičela, rozčilená právě jeho klidem k nepříčetnosti. "Je to stejný zbabělec jako ty a jako všichni elfové!"

S uspokojením zpozorovala, že teď ho zasáhla - poznala to podle nepatrného pohybu jeho obličeje. Vzápětí však v ní zatrnulo leknutím, neboť ta tvář ztvrdla jako kámen a jeho oči studeně zahořely hněvem. Mimoděk jí prolétlo hlavou, že je tu s ním sama, vydaná mu na milost a nemilost.

V koutcích mu cuklo zvláštním zachmuřeným úsměvem.

"Neboj se," řekl chladně. "Nevztáhnu na tebe ruku. To nedělám nikdy - už bys to mohla vědět. Ale říkám si, že už ti moje společnost asi není milá, proto tě vezmu co nejrychleji domů. Buď tak hodná a nedělej potíže, bude to tak pro nás oba jednodušší. Ale ještě předtím ti něco povím. Abys měla jistotu, že se nebojím bolesti, o starších a moudřejších z mého rodu ani nemluvě, do roka a do dne ti přinesu důkaz - nějaký předmět ze skřetího doupěte přímo v Horách stínu! A teď pojď - dívej se, kam šlapu."

Skutečně věděla, že by na ni ruku nevztáhl - vždycky se vyhýbal jakémukoli násilí až úzkostlivě. Přesto se neodvážila odporovat už ani slůvkem. Začal sestupovat roklí zpátky, aniž se vůbec ohlédl, zda jde za ním, a ona vykročila v jeho stopách. Mlčeli.

Nedorozumění mezi nimi lehlo na celý jejich krásný výlet jako mrak. Rokle ztratila svůj půvab - ta nejhezčí místa, kterým se Tinwen cestou vzhůru tolik obdivovala, na ni najednou nijak nepůsobila. Tím víc však vnímala chladné temné kamenné stěny, svírající je občas jako v pasti, a rozzlobené, hrozivé dunění zpěněné vody. Co jí předtím připadalo jako tajuplné a mile strašidelné, zdálo se teď ponuré a děsivé. Její nálada ovlivnila i její schopnost prát se s obtížemi nesnadné cesty. Mnohem častěji nyní klouzala a padala, mnohem častěji zůstávala stát s pocitem, že nemůže dál - že jí odvaha či síly prostě nestačí.

Laito se pokaždé spolehlivě ohlédl a podal jí ruku či ji zachytil, našel jinou, schůdnější cestu, dokonce byl ochoten vzít ji na chvilku na záda. Neřekl ani slovo, ale jednal s ní v podstatě velmi laskavě. Dokonce už ani nevypadal, že by se tolik zlobil. Jak cesta pokračovala, vnímala z něj víc a víc spíš smutek - smutek, který bolel i ji, jen když se na něj občas musela podívat.

Srdce se jí svíralo a toužila ho potěšit, toužila ho poprosit za odpuštění a vzít zpátky tu ukrutnou větu, za kterou už si dávno ošklivila sama sebe. Dosud však nedokázala překousnout vzpomínku na jeho pohled a jeho slova ve chvíli, kdy pochopil, že chtěla docela prostě a jednoduše provést něco zakázaného a zatajit to rodičům. Ta vzpomínka ji pobuřovala a nesnesitelně zahanbovala - způsobila vždy znovu a znovu, že se Tinwen zatvrdila a zarytě mlčela.

Konečně rokle vyústila do mělčího, schůdnějšího údolí. Tinwen se ulehčeně posadila na balvan. Zjistila, že se jí třesou nohy. Laito rozvázal batoh a podal jí láhev s entím nápojem, aby ji trochu posilnil. Jeho maminka, která vyrostla u entů, říkávala jeho silnější variantě "entí polívka" a dávala mu jí vždycky s sebou slušnou zásobu - Tinwen už dobře věděla, že má na lidi podobné účinky jako vydatná zálivka na povadlé rostlinky. Brzy se zvedla - Laito si ani nesedl a bylo znát, že pospíchá. Mlčky vyrazili dál.

Sestupovali níž a níž, on vpředu, třebaže už by se vešli vedle sebe, ona tři kroky za ním, hlavu sklopenou. Níž a níž, stále dál, tím voňavým, půvabným lesem, kam směli tak zřídkakdy. Tonul ve zlatém podvečerním světle, krásnější než jindy, a hladil je teplým vzduchem. Jaká škoda procházet tudy takhle! Tinwen cítila, jak se jí hrnou slzy do očí a vší silou se jim bránila. Nesmí, nesmí, nesmí se tak shodit!

Zachytila se o balvan na nízkém břehu údolí a jak ho míjela, všimla si osamělé sedmikrásky v trávě za ním. To ji udolalo. Utrhla kvítek a s hlavou odvrácenou na druhou stranu natáhla chvějící se ruku před sebe.

Musel snad mít oči vzadu! Hned v příštím zlomku vteřiny ucítila, jak jeho prsty sevřely její, tak vroucně, tak dychtivě! Mráz jí projel od hlavy k patě, ale zároveň ji zalilo teplo. On už se snad opravdu nezlobí - snad jí dá ještě příležitost!

Vzhlédla. Díval se na ni velmi přátelsky. Teď pustil její ruku, jemně vyprostil kvítek z jejích prstů a s hlubokou vážností ho začal vplétat do lemu svého lišejníkového rukávu. Přijímá její dar na usmířenou - chce, aby to dobře věděla.

Bylo zřejmé, že je opravdu připravený se smířit bez jediného slova, ale právě to ji osvobodilo k tomu, aby promluvila.

"Já... já jsem to nemyslela doopravdy, víš? To, co jsem ti řekla. Jen mě rozzlobilo, že mnou pohrdáš."

"Já - pohrdat tebou, hříbátko?"

Hleděl na ni tak užasle, že mu okamžitě uvěřila. Nemusel se jí snažit vysvětlovat, jak to tedy vlastně myslel. Stačilo jí vědět, že byl přece vždycky její spolehlivý spojenec - jeho se nemusí bát.

"Promiň. Moc mě mrzí, že jsem ti to řekla."

Usmál se. Tohle od ní neslýchal tak často, i když, po pravdě řečeno, většinu nedorozumění mezi nimi měla na svědomí ona se svou mnohem vznětlivější povahou. Působilo mu zvláštní potěšení moci se smířit tak, jak to odpovídalo jeho zvykům a jeho přirozenosti, i když se vždycky pokoušel brát ohled na její city. Pohlédl jí do očí s velkou srdečností a položil jí ruku na rameno.

"Odpouštím ti, hříbátko. S radostí."

Celá zrudla. Ne, nepřijímala to snadno, ani teď.

"A prosím tě... budu za tebou smět zase někdy přijít?"

Vyprskl smíchy.

"To by bylo podařené odpuštění! Všechno zlé je mezi námi dokonale smazáno! Takhle!" Naznačil rozmáchlými pohyby stírání neviditelné clony mezi nimi. "Všechno je naprosto stejné jako dřív!"

"Takže... neuděláš to, co jsi říkal, viď? Nepůjdeš do roka a do dne hledat skřetí brlohy v Horách stínu?" ujišťovala se.

Zvážněl.

"O tomhle jsem samozřejmě nemluvil, hříbátko. Dostaneš svůj důkaz - musím mít plnou jistotu, že v tobě není ani stín pochybnosti."

"Ale ve mně není ani stín pochybnosti, opravdu!"

"Ale lehko by vznikl, kdybych se teď od tebe nechal vyvázat."

"Laito, prosím tě! Co si počnu, když se s tebou něco stane! Bude to na mně ležet až do smrti!"

Pohlédl na ni se soucitem, ale pevný.

"Nebude. Všechno zlé je odpuštěno - už to nebude tvoje vina, jen moje vlastní rozhodnutí. Nikdy na to nezapomeň."

Začínalo se jí zmocňovat zoufalství.

"Ale já stejně nechci, aby se s tebou něco stalo!"

"Já vím, hříbátko. Děkuju ti. Ale pochop, nemůžu ti povolit. Nejde jen o mě, já bych si tu urážku klidně nechal na sobě, když teď vidím, jak se tím trápíš - jde i o mého otce a ostatní mého rodu - to už je vážná věc."

"Tvůj otec ti stejně ani nedovolí něco takového udělat!"

Zamyslil se nad tím.

"Dovolí," řekl pak pomalu. Povzdechl si. "Bude ho to strašně bolet, já vím – a pravděpodobně neujdu pokárání za ukvapený slib... on je na tyhle věci hrozně háklivý. Ale nebude mi bránit, abych ho splnil."

Tím jí zhasla poslední jiskřička naděje. Už ho viděla, jak putuje Horami stínu, třináctileté elfí dítě, docela sám, a v každé puklině, v každé jámě může číhat smrtelné nebezpečí. Čtyři skřeti v temné sluji... čí kosti budou okusovat tentokrát?

Rozplakala se a padla před ním na kolena, tak, jak to elfové dělají vždycky a smrtelníci téměř nikdy, alespoň ne dobrovolně.

"Ach Laito, Laito, prosím tě! To mi nemůžeš udělat! Já jsem si nikdy, nikdy ani trochu nemyslela, že jsi zbabělec, a nikdy v životě si to myslet nebudu. Řekla jsem to jen ve vzteku - ach, jak se za to nenávidím! Dala bych nevímco za to, kdybych to mohla vzít zpátky! A pokud jde o ostatní... o tvého otce, to už je vůbec něco příšerného, vždyť to víš, jak si ho vážím, já to řekla vlastně proto, že se já bojím jeho - já jsem jediný zbabělec, který tu je, slyšíš? Když pomyslím na to, že mu to asi budeš vyprávět..." Pohlédla na něj očima rozšířenýma opravdovou hrůzou a vedena náhlým popudem se rozpřáhla, aby si vlepila jednu přes pusu.

Vmžiku klečel u ní a držel jí obě ruce.

"Hříbátko! Tohle kvůli mně nikdy nesmíš!" Přejel její zbědovaný obličej něžnýma očima. "Tobě je kvůli tomu zatěžko přijmout, že jsem ti odpustil?" zeptal se tiše. "Tak už se netrap. Věřím ti, jak jen přítel příteli může věřit, a vydávám se ti do rukou. Nepůjdu tam, nebudeš-li chtít. Budu riskovat tu pohanu a to podezření, protože k tobě mám důvěru, že mě nezradíš. Ale kdyby v tobě přece jen zahnízdila nějaká pochybnost, bez tvé viny, rozumíš, jen pro to, co se stalo, kéž je mi dopřáno podat ti důkaz za sebe i za ostatní způsobem, jaký dokážeš přijmout - a právě mně samotnému!" Pustil její ruce, položil jí prsty na ústa a letmo se jich dotkl rty. "Snímám z tebe to slovo - nevím a nikdy nebudu vědět o tom, že jsi něco řekla."

Všiml si jejího překvapení.

"Divíš se? Nevzpomněla sis na ten zvyk? Tím víc si vážím toho, cos chtěla udělat."

kapitola 5.

Šli dál až do setmění. Tinwen už sotva pletla nohama, ale ještě víc než jindy se teď snažila Laitovi vyhovět. Věděla, že si dělá starosti. Hádka i smiřování je přece jen trochu zdržely a mnoho času ztratili také díky její podlomené odvaze při sestupu roklí. A Laitovi velmi záleželo na tom, aby zatábořili na místě, o němž bude moci s klidným svědomím prohlásit, že je bezpečné.

Konečně vyhledali vhodný strom a připravili se k přenocování. Dnes neměli na příběhy ani pomyšlení - dokonce i navlékání kamínku nechali na ráno. Z posledních sil Tinwen vyšplhala do větví, skulila se do lůžka, které jí ochotně zavěsil, a okamžitě usnula jako zabitá.

Náhle však ucítila, jak jí Laito položil ruku na čelo - byla v tom naléhavost, kterou vnímala ještě v polospánku. Otevřela oči. Kolem byla černočerná tma, plná důvěrně známých zvuků nočního lesa. Laitovy oči v ní slaboulince svítily.

"Nelekni se, hříbátko, ale musíme odtud," zašeptal jí velmi tiše zblízka do ucha. "Zaslechl jsem skřety - míří rovnou sem. Mám podezření, že u ústí rokle zachytili náš pach."

Tohle bylo něco docela jiného než vyprávění strašidelných příběhů či zaslepené hazardování na hranicích. Tinwen ucítila, jak ji sevřela ledová hrůza. Prudce se posadila.

"Co budeme dělat?"

"Tišeji, hříbátečko. Mají dobré uši. Musíme pryč, ale ne po zemi. Pocestujeme jako veverky - ze stromu na strom."

"Ale... to já asi nedokážu."

"Neboj, už jsem to vymyslel. Přeručkuješ po laně - podívej, už jsem ti ho natáhl na sousední strom. Zavěs se za ruce a za kolena, tak určitě nespadneš. Hlavně tiše, prosím tě. Půjdu nad tebou a budu ti odklánět větve."

Položil jí ruce na lano a pomohl jí se na něj potichu zavěsit. Pak přidal její lůžko do už sbaleného batohu, hodil si ho na záda, bez námahy vyskočil nahoru a dělal jí doprovod, když se pracně, kousek po kousku sunula temnou prázdnotou vysoko nad zemí. Na sousední strom dorazila celá upachtěná - a to věděla, že Laito zřejmě hodlá tímto způsobem docestovat co nejdál.

Ten už zatím hbitě přeběhl zpátky, lano odvázal, přelezl až do nejtenčích větví, aby nezpůsobil hluk, prosmýkl se jako lasička ven z koruny a skočil dobré tři metry na nový strom. Nezabralo mu to celé ani minutu. Proklouzl kolem ní, povzbudivě ji popleskal po zádech a už upevňoval lano na dalším stromě.

Zopakovali ten manévr nesčíslněkrát, jak alespoň Tinwen připadalo - ve skutečnosti to nebylo ani dvacetkrát a postoupili slabých sto metrů. Každopádně však se to zdálo jako hodně ošklivý sen. Svaly, dost rozbolavělé po předchozím dni, dostávaly co proto, ne jednou měla slzy v očích a připadalo jí, že už prostě nemůže dál. Do obyčejného strachu z pádu se mísila hrůza ze skřetů, zesilovaná temnou nocí okolo... docela přiměřený trest pro toho, kdo dokázal Laitovi říci, že je zbabělec, napadlo ji častokrát. Drželo ji z větší části jen to, že vždycky chodil s ní, připravený ji zachytit, kdyby padala, třebaže to pro něj vlastně znamenalo pořádnou porci námahy navíc. Jestli byl také unavený, nedával to najevo - a tiché projevy účasti a dobré mysli, na které ani v tom šíleném spěchu a při značném vypětí sil nezapomněl, jí vždycky znovu pomohly zatnout zuby a lézt dál.

Konečně však i Laito zastavil.

"Dál nemůžeme," zašeptal jí do ucha sotva slyšitelně. "Už jsou blízko - zaslechli by nás."

Věděla, že tím míní "zaslechli by tebe" - sám běhal větvemi lehce jako dech.

"Běž dál sám!" zašeptala, jak nejtiššeji dokázala, ačkoli se jí chtělo to na něj spíš naléhavě zakřičet.

Pobaveně jí přejel dlaní přes obličej - dovedla si představit, jak se ve tmě usmívá. Zadržela vzdech - věděla předem, že to bude marné. Neodvažovala se ho zeptat, zda mohou ještě něco dělat a jakou asi tak mají naději. Tím víc ji svírala hrůza, ale soustředila se na to, aby Laitovi ještě víc neztížila jeho beztak už dost obtížný úkol. Křečovitě se přitiskla k větvi a snažila se sebeméně nepohnout.

Nehlučně vybalil její lůžko, znovu ho zavěsil a pomohl jí do něj. Věděl, že sezení bez hnutí na větvi by jí bylo brzy zoufale nepohodlné, a každý její pohyb by mohl způsobit osudný hluk.

Vděčně ulehla, ale na spánek samozřejmě neměla ani pomyšlení. Napínala uši do tmy a při každém šelestu sebou trhla. Po chvíli už měla dojem, že skřety slyší také - do těchto míst se arci snažili pronikat co nejtišeji, ale tak docela se jim to přece jen nedařilo. Působili nejméně takový hluk, jako by kolem procházelo stádečko černé zvěře. Zdálo se, že u kmene prvního stromu ztratili jejich stopu a nejméně jeden se leze podívat nahoru. Co udělají, až je tam nenajdou, nebyla schopna odhadnout.

"Škoda, že je tak pozdě," zašeptal jí Laito do ucha a ona věděla, že na něm starosti leží tak tíživě, že už nedokáže mlčet. "Zpěvní ptáci už spí... a na sovy není spolehnutí. Mohly by nás naopak vyzradit."

Znovu nastalo ticho, rušené jen tlumeným dupáním a funěním skřetů. Měla dojem, že prohledávají les a snaží se znovu najít stopu. Laito seděl opět bez hnutí a zřejmě usilovně přemýšlel. Minuty se tíživě vlekly.

Dupání na chvilku ustalo. Snad se skřeti shromáždili na jedno místo a šeptem se radili, co dál. A v té chvilce ticha Laito náhle zvedl hlavu, položil ruku na Tinwenino rameno a zpozorněl. Strnula také v očekávání toho, co přijde.

"Slavík," šeptl jí do ucha. "Máme štěstí. Ale bude strašně těžké ho tiše přivolat na takovou dálku..."

Nicméně nemarnil čas a začal okamžitě pískat, tichounce, tak tiše, že to sotva slyšela, ačkoli seděl těsně vedle ní. Jaký účinek to může mít, nevěděla, ale doufala, že vydává i nějaké zvuky, které její ucho nedokáže zaznamenat. Skřety bylo zato slyšet až dost. Postupovali nyní lesem systematičtěji a pečlivě pátrali po stopě. Dosti znepokojivé na tom bylo, že se stále blížili.

Konečně se ozvalo zatřepetání křidélek a pták přeskočil z větve na Laitovu ruku. Krátce zazpíval, tak lahodně, že se Tinwen ulehčilo téměř proti její vůli. Laito odpověděl, tak, aby to znělo co nejvěrohodněji jako skutečný ptačí zpěv, a přece docela jinak. Nemohl se spokojit s běžnými signály, určenými k ochraně hnízdiště - potřeboval předat naléhavou zprávu. Navíc oba zpívali na nesprávném místě - vysoko na stromě, nikoli dole v křoví. Tinwen věděla, že tohle je kritický okamžik. Jestli si toho skřeti všimnou, budou je vzápětí mít.

Naštěstí se však nezdálo, že by se zajímali o slavičí zpěv. Posel odlétl a chování skřetů se podle všeho nezměnilo. Postupovali stále stejným směrem, jen občas se zastavili a pravděpodobně potichu hádali, zda má cenu riskovat a ještě se tu zdržovat. Už bylo slyšet jejich dech, jak pilně čenichali. Laito neprozradil ani slovem, že si není ani zdaleka jist, zda slavík zprávu vyřídí. Doufal, že se mu podařilo s ním dorozumět, ale přece jen věděl až příliš dobře, jak málo zkušeností v tom ještě má.

Čas utíkal. Na situaci se nic neměnilo. Skřeti se nyní dostali do bezprostřední blízkosti jejich stromu. Nekonečně dlouho čenichali okolo. Cítit je z té výšky vyloženě nemohli, ale zdálo se, že cosi tuší. Obě děti se tiskly k sobě, ruku v ruce, a téměř ani nedýchaly. Tinwen blesklo hlavou, že kdyby teď musela kýchnout nebo zakašlat, je jejich osud zpečetěn.

Pak se náhle všechno odehrálo velice rychle. Cosi tiše zasvištělo vzduchem a bezprostředně pod stromem žuchlo k zemi něco těžkého. Vzápětí se dole ozvalo praskání větviček, šustění listí, dusot kroků - hluk zmateného útěku, ukončovaný neúprosně jedním pádem za druhým. Pak - ach ta úleva! - se všude kolem rozezněly elfí hlasy. V lese pod nimi zablikalo několik světélek. Zřejmě se pracovalo na odklizení následků šarvátky. Laito seběhl dolů ohlásit, že jsou v pořádku. Za chviličku byl zpátky.

"Už můžeš klidně spát," řekl jí. "Zůstanou tu s námi pro jistotu až do rána."



Mnohem později se Tinwen probudila. Tma kolem už začínala stříbrnět a ozývali se první ptáci - blížilo se svítání. Laito s někým zřejmě tiše rozmlouval - jeho slova se nedala rozlišit, ale jeho společník mluvil trochu hlasitěji, takže jasně rozeznávala, co říká. Pak si s nepatrným zachvěním uvědomila, že je to Tuilindův hlas.

"Ne, to si nemusíš vyčítat," říkal. "Zatábořili jste na naprosto vyhovujícím místě - odvážili se tentokrát opravdu neobvykle daleko. Vedl sis výborně, synu. Udělal jsi všechno, co bylo v tvých silách, a udělal jsi to mimořádně dobře. Myslím, že na tvém životě spočívá veliké požehnání - mám z tebe radost."

Odmlčel se - Laito zřejmě něco říkal.

"Tím už se netrap. Odpouštím ti. Je mi jasné, že jsi to myslel dobře... Ne ne, neboj se, nebudu chtít, abys mi vyprávěl, co přesně se mezi vámi stalo, vím, jak by ji to mrzelo - ale tak jako tak tuším, že ti nešlo jen o vlastní čest."

Zase kratičká přestávka - teď měla dokonce dojem, že se Tuilindo potichu zasmál.

"Já vím, já vím. To je dobře, že toho lituješ. Cvič si sebeovládání a shovívavost ke smrtelníkům, aby ses nenechal vyprovokovat jejich vznětlivostí - budeš to teď zřejmě potřebovat, když jste se tak sblížili. K dobru máš už to, že jsi dovedl ustoupit, když jsi viděl, jak tím trpí. Zkusím se nad tím také zamyslet a poradit ti pár způsobů, kterými se to dá řešit jinak než ukvapeným slibem. Možná jsem tě trochu zanedbal - mohl jsem to čekat."

Pak opět odmlka a konečně ho zaslechla ještě naposled.

"Srdečné díky. Ne, teď už půjdu. Neodolal jsem, abych se nezaskočil podívat, že jste opravdu živi a zdrávi, ale nechci vám kazit poslední den. Ať vám uplyne krásně a bez jediného mráčku mezi vámi!"

Vzápětí znovu tvrdě usnula jako člověk, kterému spadl ze srdce obrovský kámen.

kapitola 6.

Zpáteční cesty bývají poněkud smutné, zvlášť když člověk ví, že si vlastní vinou část výletu pokazil. S Laitem však naštěstí nebylo možné se smutku příliš poddávat. Otevíral se darům nového dne, jako by to byl jediný den, který má kdy prožít, nadšený krásami starého známého lesa stejně upřímně jako včera při objevování neznámého. A Tinwen, vděčná za to, že je mezi nimi zase všechno jako dřív, se dala strhnout. Zapomněla nejenom na blížící se návrat mezi čtyři stěny, dokonce i na bolavé svaly, a těšila se z každé minuty.

Pozdě odpoledne zaskočila ještě k němu domů, ne zrovna ráda, spíš se smíšenými pocity.

"Zajdeš ještě se mnou k nám, viď?" zval ji totiž Laito. "Otec říkal, že nám roztopí lázeň, abychom smyli ošklivé vzpomínky."

Přikývla, aby mu nekazila radost, ale nebyla tou představou dvakrát nadšená. Byla by jí vyhovovala spíš koupel doma: blaženě se natáhnout do teplé vody a pohodlně si tam hovět. Co ji čeká v Laitově rodině, už znala: sešlehají ji proutím, zavřou do příšerného vedra a pak nechají skočit do studeného potoka. Pravda, člověk se pak cítil báječně, lehounký, svěží, mnohem příjemněji než po obyčejné koupeli, ale to by byla snadno oželela. Musí taky tihle elfové vždycky dosahovat větší rozkoše za cenu něčeho drsného! Tak často to dělávali - její výpravy do lesa s Laitem, vždycky pořádně namáhavé a právě proto tak krásné, nebyly ničím jiným. Ve všem, co společně dělali, se většinou našlo nějaké to zrníčko soli, které dodávalo celému zážitku výraznější chuť. Inu tak dobrá, ať je po jeho - přijme to ještě i tentokrát. Však si pohodlí domova ještě užije, až ji to bude mrzet!

Unavenou po celodenním svižném pochodu, zpestřeném několikerým šplháním či skákáním, které si neodpustili, když se chtěli potěšit některým ze svých zamilovaných míst, ji tedy Laito dovedl na břeh širokého potoka, kde stála jejich rodinná lázeň - chatička z neloupaného dřeva, ještě i zblízka téměř skrytá očím v porostu. Tuilindo i Melwen už je čekali. Mladší děti zůstaly samy pod dozorem starších - následující hodina či dvě patřily jen jim dvěma.

Přes ranní rozhovor, který vyslechla, Tinwen zjistila, že se nedokáže Tuilindovi vůbec podívat do tváře. Naštěstí se jí okamžitě ujala Melwen, pěkně ji přivítala a vedla ji na opačnou stranu. Chatička byla rozdělena na dvě části, pánskou a dámskou, z nichž každá měla maličkou uzavřenou místnost, která sloužila jako potírna, a ještě menší polouzavřenou předsíňku s lavičkou, také poněkud vyhřátou, ale jen na příjemnou teplotu. Do té předsíňky Melwen princeznu zavedla, vzala si od ní oblečení a sklonila se ke džbánu s vodou pro svazek březového proutí. Neříkala teď už nic, ale Tinwen si všimla, že se přitom najednou tak zvláštně usmála, napůl uličnicky a napůl zamyšleně, jako by říkala, Jo, holčičko, dneska bys zasloužila nařezat pořádně, a Tinwen sklopila oči, neboť si uvědomila, že s ní ze srdce souhlasí. A byl to zvláštní pocit, lehnout si teď na lavičku a vydat se jí do rukou, ale Melwen pracovala stejně jako vždycky, důkladně, ale citlivě, a Tinwen z ní tak vnímala ještě silněji než obyčejně, že za ní může přijít jako domů, ať provede cokoli.

Pak osaměla v roztopeném šeru, kterým probleskovaly do ruda rozžhavené kameny. Zvenku slyšela Melwen, jak pere v potoce jejich oblečení a nahlas si zpívá. Její zpěv byl maličko komickou směsí elfího a lidského, neboť zpívala svým nejmilejším jazykem, quenijštinou, pohádkově krásnou řečí těch Nejvznešenějších - ale její hlas byl i na člověka velmi obyčejný. Pro Tinwen to však byl hlas, který slýchala, když ji někdo poprvé houpával v náručí, hlas prvních písniček a prvních příběhů - nedovedla si představit krásnější. Jak se do něj zaposlouchala, znovu si silně uvědomila, jak má Melwen ráda... a také, jak málo chybělo, a byla by způsobila smrt jejího dítěte, a hned dvakrát. Skryla obličej v dlaních a od srdce si tam v té potírně poplakala.

Pak se dveře otevřely a Melwen ji volala ven. Tinwen se k ní prudce přitulila a obtiskla svou mokrou tvář na její šaty.

"Promiň, prosím tě!" zašeptala zničeně.

"Hříbátko," odpověděla Melwen laskavě. "Vždyť já vím. Mohlo to dopadnout hodně špatně, viď? Ale já se na tebe vůbec nezlobím. Mám tě pořád stejně ráda a nechci, aby to na tobě leželo. Pojď, umyjeme to ze sebe, ano?"

Slezla do potoka s ní - Melwen byla velkým milovníkem vody a zdálo se, že se v ní vydrží ráchat téměř neomezeně - a spolu plavaly kolem dokola tůní, až se Tinwen rozveselila a ke konci už i trochu dováděly. Pak se vrátily k chatičce, Melwen si Tinwen znovu položila na lavičku a začala jí masírovat namožené svaly. I to bylo zvláštní směsí elfího a lidského, neboť Mewen neuměla najít bolavá místa jen citem a musela se ptát, ale přes dvacet let života s elfy jí dalo znalosti a zkušenosti, ve kterých se jí nemohla rovnat žádná lazebnice na hradě, a také mast, kterou užívala, její vůně a její osvěžující účinky, byly něčím, co by se mezi lidmi jen těžko hledalo. Nejdůležitější však bylo, že každým dotekem ujišťovala princeznu znovu a znovu o tom, že je mezi nimi všechno v pořádku - každým jí svou lásku a odpuštění vyloženě vtírala do těla.

Nakonec jí propláchla vlasy něčím stejně nádherně voňavým, podala jí její věci, které jako správné entí oblečení byly už dávno suché, a vrátily se spolu kousek proti proudu. Tam ležel uprostřed mělkého toku ostrůvek, na který se dalo přeskákat po kamenech, obrostlý ze všech stran houštím, takže tvořil chráněné, útulné prostranství s několika vysokými stromy a měkkou trávou. Laito a Tuilindo už tam čekali a s nimi hostina, prostá, ale pěkně upravená a dotčená elfíma rukama, které dodávaly i tomu nejobyčejnějšímu jídlu kouzelnou příchuť. Všichni se posadili či ulehli do kroužku, aby ji beze spěchu vychutnali.

Po koupeli a smíření s Melwen se Tinwen cítila naprosto skvěle, ale teď, když musela stolovat s Tuilindem, v ní opět začala narůstat tíseň. Nemohla než se mu vyhýbat očima, což bylo dost obtížné, neboť ležel přímo proti ní. Kdykoli si ho jen trochu všimla, slyšela v duchu sama sebe, jak říká ona osudná slova z rokle, znovu a znovu, až jimi byla zhnusena do hloubi duše. Ustavičně ztrácela nit rozhovoru, několikrát si neuvědomila, že se jí Melwen či Laito na něco ptají, ba nevnímala ani pořádně, co jí. Měla chuť prostě vstát a utéct domů.

Náhle, právě ve chvíli, kdy měla pocit, že už to nevydrží ani vteřinu, se Tuilindo zvedl a pohlédl přímo na ni.

"Šla bys prosím tě chvilku se mnou? Chtěl bych s tebou mluvit."

Oslovil ji tak něžně a hleděl na ni tak pevně, že se nezmohla na odpor, ale když skákala po kamenech za ním zpátky na břeh, cítila se jako odsouzenec před popravou.

Dovedl ji zpět k lázni a posadil se s ní na lavičku.

"Hříbátko, co je to s tebou?" zeptal se přátelsky. "Vždyť jsem ráno schválně počkal, dokud ses neprobudila, a mluvil jsem tak nahlas, že jsi mě musela slyšet - tak proč se chováš, jako by něco leželo mezi námi?"

Dokázala se ještě vší silou bránit slzám - promluvit rozhodně ne.

Tiše se zasmál.

"Možná přece jen potřebuješ slyšet slovo odpuštění přímo, viď? Ale to má svou cenu! Byla bys ochotná se například přiznat, čeho ses vlastně dopustila?"

Pozoroval, jak se napřímila a zbledla hrůzou, a znovu se zasmál.

"Tak ne, dobře, nevadí. Ale sneseš aspoň, abych vyslovil doznání za tebe? Protože v tomto případě není tak těžké si domyslet, co se stalo, hříbátko."

Hleděl do jejích vytřeštěných očí a pokračoval velmi jemně.

"Holčičko, já tě nemohu a nebudu nutit. Velmi však toužím po tom, abys byla statečná a zkusila to vydržet. Možná ti teď připadá, že se to vydržet prostě nedá, ale pokud ti nestačí k pokoji duše to, co jsem řekl ráno, znamená to, že potřebuješ plnou jistotu, že vím, co ti odpouštím - takže ti zbývá jen dvojí: buď sneseš nesnesitelné, nebo to už navždycky zůstane mezi námi. A já tě mám rád a ze srdce toužím po obnovení přátelství s tebou, hříbátko moje."

Zaťala zuby a přikývla.

"Chceš říct, že jsi ochotná to vydržet? Mám mluvit za tebe?"

Znovu kývla.

"Tak dobře. Přikývni mi vždycky, když budu mít pravdu, a hned mě zaraž, kdybych se mýlil, ano? Takže si vás teď představím... samy dva na prvním opravdovém výletě... jak objevujete nové a nové krásy, okouzleni živým světem... a ani jednomu z vás se pochopitelně nechce zastavit a vrátit... ale můj syn obstál ve zkoušce a rozhodl se pro zpáteční cestu... a ty ne, viď? Pokusila ses ho zviklat - on stál na svém - nepohodli jste se?"

Přisvědčila, tentokrát s jistým ulehčením. Cítila, že je k ní opravdu laskavý – v jeho hlase znělo skutečné porozumění.

Znovu vyhledal její oči a pokračoval ještě citlivěji než předtím.

"Taková nedorozumění bývají nepříjemná také proto, že se jeden může začít cítit svým způsobem ponížený - jako by se mu ten druhý svým pevným stanoviskem snažil dát najevo, že je lepší než on... bylo to tak, viď? A ty jsi dostala zlost?" Najednou se usmál, docela čtverácky. "A řekla jsi mu, co tě v takové situaci muselo zákonitě napadnout, co? Nařkla jsi ho ze zbabělosti?"

Pozoroval, jak se jí zachvěly rty, znovu se usmál a políbil ji na čelo, jako to dělával svým malým dětem, když ho dojímaly. "I s rodinou a širokým příbuzenstvem?"

Teď se ovšem rozplakala docela a on si ji přitáhl k sobě, hladil ji po vlasech a zároveň se tiše smál.

"Tak vidíš, tak vidíš, že to všechno vím! A odpouštím ti, ze srdce a rád. Blázínku, za koho mě máš, že se bojíš, že bych nesnesl urážku od dítěte? To mě nestojí docela žádnou námahu. Ano, vím, pro tebe je možná těžké se s tím vyrovnat, nějak to zapracovat do vztahu, který ke mně zřejmě máš, ale snad ti v tom přece trochu pomůže, budeš-li vědět, že pro mě je to jen jako když okvětní plátek dopadne na hladinu řeky, řeky lásky a pokoje a pochopení - nemůže ji ani dost málo rozvlnit. Tímhle jsi mě neranila ani v nejmenším."

Při těch posledních slovech ztuhla leknutím - natolik, že přestala plakat. Byl elfsky důkladný - léčil víc, než jí bylo milé.

"Ach, teď jsem tě poplašil! Bojíš se, že uslyšíš něco tvrdého. Protože už sis vyzkoušela, kam tvoje jednání směřovalo, viď? Hříbátko moje, dostalo se ti krušného ponaučení! Už víš, že nekázeň či zlost nejsou dospělými kárány jen tak, pro jejich vlastní pohodlí, ale že mívají následky - že mohou vést i ke smrti? Ano, je to tak – a víc, zcela zákonitě k ní vedou, je to jen milost a dar, když to dopadne lépe. Buď ráda, že to smíš vědět už teď! Ale to ovšem znamená - a netrap se, hříbátko, mám tě opravdu rád, stále stejně, jen ti to musím říct, víš - to ovšem znamená, že tu přede mnou stojíš jako někdo, kdo mohl docela dobře zavinit smrt mého dítěte, a hned dvakrát - a není to ani v nejmenším jeho zásluha, že ji nezavinil... je to tak?" Cítil, jak mu v náručí už zase pláče, nyní hůř než předtím, křečovitě, jako by s ní lomcovala zimnice. "Já vím, tohle bolí strašně, ale už to máme skoro za sebou, zkus ještě chvilku poslouchat. Musel jsem ti to říct. A musel jsem se tím nechat ranit - musel jsem se pokusit přijmout tu bolest tak, jako by došlo k nejhoršímu - aspoň natolik, nakolik dovedu - abych ti mohl opravdu poctivě říct, i tak ti odpouštím, holčičko. Jsi mi stále stejně vzácná a milá. Jsem tu stále stejně pro tebe jako vždycky. Jsi doma."

Počkal, dokud se trochu neutiší, pak sáhl do džbánu s proutím pro vodu a omyl jí obličej. Půjčil jí šátek, který nosil na krku, aby se mohla utřít. Tuilindo nechodil v praktickém entím oblečení jako Melwen a její děti. Nosil vždycky pravé elfí látky, na všední den obyčejné šedé, ale přesto mimořádně pěkné na pohled a hebké na dotek. Smět se utřít jeho šátkem bylo něco krajně nepatřičného a zároveň krajně příjemného. To už jí ale pomohl vstát a otočil lavičku opěradlem na opačnou stranu.

"Tak, teď se zase posaď a já tě ještě učešu, ano? To my totiž v rodině děláme na znamení smíření. Nechci, abys jen slyšela, že ti odpouštím - chci, abys to také cítila, a delší chvíli."

Cítila to. Až příliš. Když se poprvé dotkl jejích vlasů, chtě nechtě sebou cukla, a i když se tomu pak dokázala ubránit, měla stejně po celou dobu pocit, že se jí ježí a vstávají čímsi mezi hrůzou a rozkoší. Časem však přivykla aspoň natolik, aby se tomu pocitu poddala a prožila si obnovení jejich vztahu skutečně až do morku kostí.

"Nu," řekl konečně spokojeně, když si s ní zatočil sem a tam, aby zhodnotil výsledky své práce. "A teď s tebou konečně mohu promluvit o tom, o čem jsem s tebou mluvit chtěl."

Zasmál se jejímu překvapení.

"Nu ano, tohle všechno bylo jen nutné zlo, které jsme museli překonat, ale nebylo to to hlavní. Ve skutečnosti jsem tě sem pozval především proto, abych ti poděkoval... možná ti i nabídl dárek."

Ty mně abys poděkoval? ptaly se její oči. Zač, prosím tě?

"Možná za přátelství, které k mému dítěti cítíš. Za touhu stát při něm, když mu je těžko. Ještě nevzpomínáš? Za otevřenost a přímočarost, s níž jsi mu pomohla najít cestu z utrpení. Za to, že ses odvážila něčeho, před čím i dospělí někdy uhnou." A znovu ji chytil do náruče, velmi srdečně, a pořádně ji stiskl. "Děkuji ti, holčičko, děkuji ti," opakoval. "Vím, i pro tebe to byl dar, ale přece i tobě děkuji. Pomohla jsi mu k jednomu vítězství v dlouhém a nesmírně těžkém boji. Nemohu ti to ještě vysvětlit do všech podrobností, ale znamená to hodně, víš? Tolik, že možná... možná i kdyby byl vzápětí přišel o život, tohle by bylo důležitější."

Zasmál se.

"Ano, říkám to, abych tě potěšil. Ale to neznamená, že nemluvím pravdu. Skutečně jsi mu pomohla, víc, než nyní dokážeš pochopit, a moje srdce mi říká, že ještě pomůžeš. A proto ti teď chci něco dát - pokud to budeš umět přijmout. Pojď, posaď se zase a opři se o mě, budu ti zpívat, a jen pro tebe jedinou."

Poslechla rychle, neboť jeho písně milovala, a on jí zpíval část písně o hudbě Ainur a stvoření světa, píseň, kterou snad slyšela už jako mladší znít kolem sebe korunou stromu, ale nyní ji vnímala naplno, ponořená jen do ní samotné. Ta píseň je složitá slovem i obsahem a ona rozuměla jen máločemu, ale když zavřela oči a poddala se jí, zmožena sladkou únavou po dlouhé cestě, lázni a smíření, mohla přesto okoušet, o čem vypráví, a srdcem, beztak už otevřeným dokořán podivuhodné kráse stvoření, vnímala nyní podivuhodnou krásu Stvořitele. Ten, ke komu volala naslepo, aby pomohla kamarádovi, se jí nyní dal okusit a spatřit.

Když se zase vzpamatovala, slunce stálo těsně nad západem a byl nejvyšší čas jet domů.

"Děkuju ti. Ty jsi tak hodný!" děkovala Tuilindovi rozechvěle a cítila přitom, jak žalostně nedostatečná jsou její slova.

"Rádo se stalo! A víš, viď, proč jsem ti to zpíval?"

"Abych... abych příště věděla, co dělám?"

Smál se.

"Ano... tak asi."

Přitiskla se k němu, dosud v silném pohnutí.

"Já bych si tak strašně přála být tvou dcerou!"

"Nepovídej!" smál se. "Však ono by se ti to brzy zajídalo! A rád tě mám i tak jako vlastní – o to, co skutečně chceš, ochuzena nejsi! Ani malinko!"

Náhle však zvážněl. Ruka, kterou ji až dosud lehce objímal, aby odpověděl na projev její příchylnosti, náhle ztuhla jako v bolesti. V tu chvíli měla dojem, že z něj teď, ano, teprve teď, cítí smrtelnou úzkost - jako by letním dnem znenadání zavál mráz.

"Chraň se vystavit chtivosti Mordoru, dokud nepřišel čas," vypravil ze sebe šeptem, téměř neslyšně.

"Proč to říkáš?" tázala se mimoděk také šeptem, zmatená a vyplašená.

"Nevím," odpověděl prostě, a teď už se snažil o pokojnější tón. "Ale tolik vím, že zem sama, hory i pláně, má své touhy, lásky i nenávisti. Ta zem, s níž sousedíme, přitahovala zlo od samého počátku. A temnota vždycky dychtí pohltit ty nejkrásnější skvosty." Odmlčel se a zabloudil očima k večernímu nebi nad potokem. "Ale to ještě neznamená, že se jí to podaří!"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )