II.
Rokle
kapitola 3.
kapitola 4.
Tinwen dojela na okraj lesa a zvolnila tempo. Mohutné stromy tu stály dost daleko od sebe, takže
nebylo nutně třeba opatrnosti, ona však nechtěla promarnit tuto část cesty rychlou jízdou. Milovala
les - jeho hebké, tlumené světlo, jeho barvy, jeho vůně. Vyvracela hlavu dozadu, dívala se do korun
stromů, zhluboka dýchala a čas se pro ni zastavil. Hrad se svým ruchem a šumem, spoustou lidí, kteří
ji unavovali svou péčí, řečmi a požadavky, jak se má chovat, i učiteli, kterým s léty musela věnovat
víc a víc drahocenného času a pozornosti, jako by tiše odplynul v líném, vlahém proudu lesního vzduchu
a v její mysli po něm nezůstalo ani památky. Byla dokonale šťastná - už si nepřála nic víc...
a s blaženým povzdechem si uvědomila, že tentokrát má volno celé tři dny.
Na smluveném místě seskočila a rozhlédla se. Palouček pokojně odpočíval, zalitý sluncem, po Laitovi
ani památky. Nic jiného ovšem nečekala - tohle jí dělal vždycky. Vášnivě rád tančíval uprostřed hry
světel a stínů na okraji podrostu - když měla obrovské štěstí, občas ho vytušila jako sotva
postřehnutelný zákmit, než jí konečně dýchl za krk nebo zasypal z výšky hořce vonícími pelyňkovými
kvítky... nebo také znenadání pevně popadl a prohlásil za svého zajatce. Zatím jí to nezačalo vadit.
Jeho tanec byl krásný jako hra slunečních paprsků v listoví a opřádal ji neodolatelným kouzlem, které
dychtila okoušet stále znovu - jen si zároveň pokaždé přála moci se aspoň na chviličku proměnit
v elfa, vypátrat ho a dostihnout a dát mu jednou co proto.
Postavila se zády k rozložitému dubu - ano, stromy byly zrádné, většinou znamenaly náhlý útok
ze větví, ale zůstat se zcela nekrytými zády bylo nebezpečnější a mimoto ji to velmi znervózňovalo.
Pak zapátrala očima po okraji paloučku. Nečekala, že se jí podaří na Laita vyzrát, ale nechtěla se
také jen tak vzdát bez boje. Aspoň třikrát ho musí s určitostí zahlédnout, než se jí ukáže!
Jenže čím víc se na jeho tanec soustředila, tím víc moci nad ní měl. Ten povětšinou jen tušený pohyb
ji uzavřel jako past. Kmeny stromů za hradbou křoví se rozvlnily jako za vodou, vzduch začal opájet
jako víno... jen chviličku a Tinwen se točila hlava a mráz jí běhal po zádech čirou rozkoší. Kdyby
tak... ach kdyby tak tohle nikdy neskončilo!
Frrrrr! Náhle měla kolem sebe plno vířících křídel. Ze země u jejích nohou muselo znenadání vzlétnout
celé hejno ptáků. Bylo to svým způsobem úchvatné, ale velmi nečekané. Tinwen sebou polekaně trhla,
důkladně si narazila loket o kmen stromu a okamžitě vystřízlivěla pronikavou bolestí.
Chytila se za loket a pohlédla dolů. Laito jí klečel u nohou a s úsměvem k ní vzhlížel. Usmála se na
něj také, třeba hodně nuceně. Léta života s Melweninými dětmi v ní vypěstovala značnou statečnost
a co jí chybělo, nahrazovala silou vůle, kdykoli byla s Laitem.
Jeho úsměv okamžitě pohasl. Vždycky byl tím soucitnější, čím méně si stěžovala.
"Promiň, hříbátko," zašeptal. "To jsem opravdu nechtěl."
"Ale," pohodila hlavou. "Vždyť se dohromady nic nestalo!"
To už stál vedle ní, jemně odsunul její prsty a přiložil na to místo své. Dávno už měl odpozorované,
že prostý dotek elfí ruky má na tohle smrtelné dítě pozoruhodné účinky. Znamenal tak silný zážitek,
že při běžných drobných úrazech zpravidla stačil přehlušit každou bolest na těch pár chvil nutných
k tomu, aby trochu polevila. Jak jí teď hleděl do tváře, poznal, že ani tentokrát se neminul účinkem.
Její úsměv se okamžitě stal mnohem srdečnějším.
"Díky," řekla, a pak: "Nu, tak tě tedy pěkně vítám."
"I já tebe. A mrzí mě, že mi to nevyšlo. Musím ti to předvést ještě jednou."
Natáhl volnou ruku a začal tichounce pískat a vzápětí už se k němu slétali ptáci, jeden za druhým.
Blýskl po ní očima, zda to patřičně oceňuje - věnoval poměrně dost práce tomu, aby zvládl toto umění.
Teď už mu jich sedělo na ruce v řadě aspoň deset jako na hřadě.
Samozřejmě ho nezklamala.
"No ne!" vydechla obdivně. "Ty jsi úžasný!"
"To ještě nic není," odpověděl. "Nejtěžší je je nevyplašit, když jdu k zemi. Dívej se!"
Pustil její ruku, bleskurychle jí znovu klekl k nohám a s novým, docela jiným hvízdnutím nepatrně trhl
paží vzhůru. Ptáci opět vzlétli a zavířili těsně kolem ní. Tentokrát už se mohla naplno poddat tomu
zvláštnímu pocitu, který to vyvolávalo. Zjistila, že je udýchaná a že se musí smát, jen tak, pouhou
radostí.
"Díky!" vydechla konečně. "To bylo... já nevím!"
"Viď! A odpusť, že jsem nepomyslel na to, co se může stát, když ti to přichystám jako překvapení."
Znovu se na něj usmála. Bylo jí milé, že je tak pozorný.
"Nic si z toho nedělej."
"Děkuju ti. Jsi hodná." Odpovídala jinak, než byl z domova zvyklý, ale už ji znal a rozuměl tomu.
Věděl, jak jsou smrtelníci v této věci zvláštní: nedovedou nejenom vyslovit, ale ani přijmout prosbu
o odpuštění bez jistých rozpaků. A jak na to pomyslel, bleskl mu hlavou nápad. "Počkej, něco za to
dostaneš."
Zvedl se a vtiskl jí do ruky sedmikrásku.
"Víš co?" řekl jí. "Tou si budeme vždycky beze slov sdělovat, že žádáme o odpuštění i že ho dáváme.
Je pokorná a čistá. A něžná - ale všechno vydrží. Každý by si jich měl vážit - kdo šlape po
sedmikráskách, má srdce z kamene a hrozí mu, že zemře v osamění. Nikdy je nebudeme trhat jinak než
jako dar na usmířenou."
Tinwen se rozloučila s koněm a nechala ho volně běžet zpátky. Neměla o něj strach - dobře znal cestu
a naučil se už s jistotou poznávat hranice území, kterému se říkalo "bezpečné" - území, kam se
poslední skřeti z Hor stínu už neodvažovali na lov, nebo jen výjimečně - a pokud ano, většinou byli
rychle zneškodněni. Elfí osídlení tu bylo tak husté, že tu jejich děti směly volně běhat, kudy chtěly.
Jejich rodiče měli jistotu, že se v případě potřeby vždycky nablízku najde někdo, kdo jim poskytne
pomoc.
Pak se bok po boku pustili do lesa. Chvílemi šli úplně pomaličku a otevírali se jeho kráse, chvílemi
se radostí rozběhli. Stopy nezůstávaly ani po jednom z nich. Laito měl lehký krok od narození
a nestálo ho to žádnou námahu - s lidskou dívenkou tomu ovšem bylo jinak. Dlouho se Tinwen snažila
naučit chodit jako on a trápila se tím, jak jí to nejde, dlouho se jí Laito snažil pomoci a vůbec si
nevěděl rady, až se to jednou dozvěděla Melwen. Usmála se, odložila práci a šla to Tinwen ukázat.
Od té doby začala princezna dělat pokroky a nyní už nemusela ani myslet na to, jak nohy klade - lesní
chůze jí přešla do krve.
Občas se zastavili na místě, které jim bylo zvlášť milé. Nyní už měli takových společných míst celou
řadu. Na chvilku si lehli do trávy pod břízkami na chráněném paloučku, kterému Tinwen od malička
říkala "Zátoka motýlů", napili se z lahodného pramínku mezi kapradím, bořili se až po kotníky do
kyprého mechu v rokli, plné růžového kvítí a napříč napadaných kmenů. Laito je přeskakoval, ať byly
sebevýš, lehce jako stín - v tom už se ho Tinwen ani nesnažila napodobit.
Na žádném z těchto míst se však tentokrát nezdrželi dlouho. Toto byla jejich první vícedenní výprava
a chtěli si ji užít co nejvíc a dojít co nejdál - až na samé hranice "bezpečného území", tam, kam
dosud směli podnikat průzkumné cesty jen v doprovodu dospělých – a každý ví, že takovému objevování
chybí polovina půvabu dokonce i tehdy, když tím dospělým je elf.
V podvečer si zavěsili visutá lůžka v koruně rozkvetlé lípy a navzájem si nabídli to nejlepší
z přinesených zásob. Pak, dokud bylo ještě dost světla, navlékli další kamínek do "Tinwenina
náhrdelníku". To byl obřad, kterým už dlouho končili každý společně prožitý den. Začalo to tak, že
Laito vysvětloval Tinwen svůj způsob přijímání života: jak si v sobě uchovává krásné vzpomínky a těší
se z nich znovu a znovu naplno, takže nemá už potřebu za každou cenu zážitek opakovat. Z toho vznikl
nápad najít za každý společně prožitý den nějaký kamínek či jiný drobný předmět, který by ho co
nejpřesněji vystihoval, a navlékat je na šňůrku, aby si nad nimi později mohli všechno připomínat.
V začátcích nosila Tinwen šňůrku skutečně na krku - teď, asi po půldruhém roce, už by svůj náhrdelník
ani neunesla. Zdobila si jím doma stěny svého pokoje a na krku nosívala jen nejčerstvější vzpomínky.
Teď tedy vytáhli každý kamínky, které cestou nasbírali, porovnávali je a nahlas společně uvažovali,
který je nejvýstižnější. Nebylo v tom ani stopy po nějakém dohadování - naopak, největší cenu pro ně
v takové chvíle mělo snažit se co nejplněji vcítit do druhého. Když měli vybráno, navrtal Laito do
kamínku dírku. Učil se řemeslu svého otce tak, jak se obyčejní kluci učí vyřezávat lodičky z kůry,
a v pásu s kapsičkami, který brával všude sebou, nosil s hrdostí několik nástrojů s elfími špicemi -
nástrojů, které krájí dřevo jako máslo a kámen či ocel jako měkké dřevo. Pak Tinwen rozvázala šňůrku
a přidali kamínek k ostatním. Zbývající kamínky, ty, které nevybrali, pečlivě uložili do lišejníkem
vystlané dutiny v kmeni. Nezahodili je jen tak: každý měl hodnotu určitého prožitku některého z nich.
Slunce už bylo za obzorem a na lesy padal soumrak. Přichystali se na noc, ale ještě se jim nechtělo
spát. Seděli na větvi vedle sebe a pozorovali hvězdy, probleskující mezi listovím.
"Laito, vypravuj mi něco!" škemrala Tinwen.
Chvilku neodpovídal, pak si povzdechl.
"Nevím, jestli to dokážu. Nějak mě dnes napadají samé temné a ošklivé příběhy."
"Ach, tím líp! Vyprávěj mi něco napínavého - něco strašidelného!" žadonila Tinwen a mimoděk se
přisunula blíž k němu.
Tiše se zasmál.
"Třeba jako:
Čtyři skřeti v temné sluji
suché kosti okusují..."
zarecitoval velmi ponurým hlasem.
"To zní slibně... pokračuj!"
Znovu se chvilku odmlčel, pak se otřásl.
"Nemohu ti z toho udělat píseň... přichází mi to příliš rychle a příliš živě... Byly hubené roky
a skřeti v Mlžných horách strašlivě strádali hlady. Z celé tlupy už zbývali jen čtyři nejsilnější.
Denně číhali v průsmycích, ale nikdo tudy nechodil, a když, jen početné a dobře vyzbrojené výpravy.
Až jednou se na ně usmálo štěstí. Jedna dívenka z takové výpravy, útlá, skoro ještě dítě, špatně
šlápla a sklouzla pár metrů pod stezku. Ostatní jí hned běželi na pomoc, ale jako by se zem po ní
slehla. Na tom místě totiž číhal jeden ze skřetů, velmi obratný a rychlý, a okamžitě ji vtáhl do
úkrytu. Zacpal jí pusu, aby nemohla křičet, a tiše jako lasička s ní proklouzl skrytými cestami
ke vchodu do podzemí. Přivlekl ji do jeskyně k ostatním, polomrtvou hrůzou... ne, tohle ti nemohu
vyprávět!"
"Tak to přeskoč!" souhlasila ochotně Tinwen a přisunula se ještě o kousek blíž. "Jak to dopadlo?
Zachránili ji?"
"Lidé z výpravy se nevzdali a celý den propátrávali okolí. S tím skřeti nepočítali. Navečer vpadli
do jejich jeskyně a jejich odplata byla tvrdá. Tři skřeti vzali rychlý a ukrutný konec, čtvrtému,
tomu nejobratnějšímu, se podařilo uniknout. Raněný a polomrtvý hlady se skrýval mnoho týdnů v pustině,
docela sám, ustavičně ve strachu, bez jediné možnosti, kam jít... Skřetí život je hrozný, hříbátko -
jen samé zlo a utrpení..."
"No dobře, ale co se stalo s ní, s tou dívkou? Zachránili ji?"
"Ta dívka..." začal Laito a pak, jako by se probral ze sna, pokračoval docela jiným hlasem, mnohem
jasnějším a klidnějším: "Ale to víš, že ji zachránili. Samozřejmě, dalo jim to spoustu práce, ale
pochytila přitom tolik od ranhojičů, že pak chodila pomáhat raněným široko daleko. Stala se z ní
slavná a vážená žena."
"Ach, to jsem ráda, že to aspoň dobře dopadlo," oddechla si Tinwen. "Měl jsi takový divný hlas...
až mi z toho běhal mráz po zádech. Doufám, že se mi o tom nebude v noci zdát."
"Taky doufám... mně se zdávají skřetí sny, víš - často. Není to nic příjemného."
"Tos mi ještě nikdy neřekl!"
"O něčem takovém se nedá mluvit vždycky, hříbátko. Ale mám dny, jako třeba dneska... to se skoro bojím
usnout."
Neodpovídala, jen si přisedla ještě blíž, až se opírala ramenem o jeho rameno. Natáhl ruku, aby se
dotkl její, a v tu chvíli mu o ni plesklo cosi horkého a mokrého.
"Hříbátečko! Co je ti?"
"Ten příběh... tys mu změnil konec, viď? Ve skutečnosti, v tom opravdovém příběhu, to nedopadlo dobře.
Oni..." Rozplakala se docela.
Vzal její ruku do své - tentokrát se přitom ani nezachvěla. Jako by teď byli z jednoho kusu, spojeni
plně sdílenou bolestí. Jejich hlavy se opřely o sebe. Laito neplakal, ale cítila jeho hluboký smutek,
těžký jako kámen. Konečně zase promluvila.
"To je mi líto, že se ti o tomhle zdává. Často?"
Povzdechl si.
"Víš, co je na tom nejhorší? Že se na tu hrůzu nedívám zvenku - ani jako oběť. Jsem... jsem někdo
úplně jiný a dělám ty strašné věci taky... a přitom vím, jak jsou strašné. Po takové noci někdy radši
nespím kolik dní... myslím, že dnes asi taky nebudu spát."
Stiskla mu ruku a dlouho jenom mlčeli.
"Poslyš..." ozvala se Tinwen konečně váhavě. "Otec mi jednou radil, co se zlými sny... ale to určitě
znáš."
"To nevadí, pověz mi to."
"Říkal, že snům jde někdy poručit. A jde to, zkoušela jsem to. Třeba někam padáš a řekneš si, ale
vždyť já přece umím létat... a najednou opravdu zjistíš, že letíš... a tak."
"Mně se to moc nedaří. Můj otec mi taky radil, víš, abych se na tom učil vzdorovat zlému, nepřipojit
se, i kdyby se měli pustit do mě... ale nejde to. Asi... asi když je někdo... takový jako oni,
tak..."
"Jsou i hodní skřeti!"
"Ach hříbátko, co to povídáš!"
"Jsou! Ale Laito, copak nevíš? Jeden takový putoval přece s tvým otcem a maminkou a tolik jim
pomáhal... strašně ráda to poslouchám. Dokonce ti po něm dali jméno!"
"Ty myslíš tohle! No dobrá, ale to byl než ten jeden... a ani bych neřekl, že byl vyloženě hodný,
byl to skřet jako každý jiný, jenom se s ním pak něco stalo... otec s maminkou udělali naprosto
neslýchanou věc, volali za něj přímo k Jedinému, aby mu vrátil jeho duši... a pak už to vlastně nebyl
skřet, ale..."
"No vidíš! To je přece jedno, co přesně se s ním stalo, ale něco se s ním stalo, a když se stalo
s ním, může se s tím skřetem, kterým jsi ve snu, stát taky!"
Ucítila, jak jí srdečně stiskl ruku.
"No dobrá... řekl bych, že máš pravdu," odpověděl a na hlase mu poznala, že už se zase usmívá. "Ale
víš co? Ono to přece jen není jisté, jestli se podaří snu poručit, a každopádně tam nebudeš se mnou...
Co kdybych tě poprosil, aby ses mi stala druhou Aldariel a prokázala mi tu službu co ona jemu, hned
teď?"
"Ale... ale já to vůbec neumím!"
"Nikdy jsi to nezkoušela?"
"Ne... o výročních slavnostech vždycky mluví jen otec... ale neboj se, já to zkusím."
A prosila za něj, stručně a neuměle, zpočátku přerývaně a v hrozných rozpacích, ale ke konci uklidněna
starým dobrým pocitem kamarádství a spojenectví, který nyní vnímala až hmatatelně.
"Zachraň mě, prosím!" přidal se Laito. "Radši trpět než utrpení působit, ať ve snu nebo ve
skutečnosti!"
A náhle se oba ztišili. Nemohli by říci, že se stalo něco zvláštního nebo že mají nějaký zvláštní
pocit, spíš naopak - začali se cítit zase jako obyčejně, pokojní a šťastní. Věděli, že už se nemusí
snažit říkat nic dalšího. Laito, který viděl velmi slušně i ve tmě, natáhl ruku po princeznině lůžku,
aby jí do něj pomohl.
"Už si asi lehneš, ne? Je pozdě a zítra chcem ujít ještě pořádný kus. Myslím... myslím, že přece jen
budu dneska taky spát."
Tinwen se probudila dosti pozdě. Slunce už svítilo naplno, vzduch byl teplý a všude kolem nich bzučely
spousty včel. Laito ovšem už nespal - stál až nahoře v nejtenčích větvích, hlavu ve volném prostoru
nad zvlněným mořem lesa, a zpíval na celé kolo. kapitola 5.
Přesto rychle poznal, že vstala, a přispěchal k ní, plynulým pohybem bez viditelné námahy, jako by
člověk sbíhal ze schodů.
"Dobré jitro, hříbátko! A hezký den!"
"Díky, i tobě. Spal jsi dobře?" zeptala se s nadějí, když viděla jeho veselou tvář.
Zasmál se.
"Záleží na tom, čemu říkáš dobře. Mám za sebou důkladný tělocvik, míle běhu a moře utrpení. Ale to
nejhorší se nestalo, ne!" Pohodil hlavou a oči mu zářily. "Nespolupracoval jsem s nimi - a ani jsem
jim neprodal svou kůži lacino!"
"Ach Laito!" Celá se otřásla při tom pomyšlení, ale jeho veselí bylo upřímné a nakažlivé.
"No tak! Co sejde na okolnostech, když ta nejhorší hrůza se nevrátila? A už nikdy se vrátit nemusí!
Vysvobodila jsi mě, hříbátko!"
"Pošli své díky správným směrem!"
"Komu myslíš, že od rána zpívám? Snad si nějaký ten drobeček chvály taky zasloužíš!"
Brzy vyrazili na další cestu a dlouho před polednem už dosáhli hranic "bezpečného území". Poslední
úsek cesty začal překročením starobylé severojižní silnice, zvané "haradská". Jak se k ní blížili,
les postupně měnil charakter. Svahy byly stále příkřejší, kamenitější, místy přešly v holé skalní
stěny. Mohutné stromy níže položeného lesa vystřídaly řady štíhlých jehličnanů s podrostem myrty,
vavřínu a tymiánu a potůčky jim letěly vstříc veselými peřejemi a vodopády, aby si vždy jen na chvilku
oddechly v jezírcích mezi kapradím.
Nesměli daleko, jen na samý okraj tohoto nového lesa, a měli na něj pouhých pár krátkých hodin, ale
tím víc vábil a okouzloval. Kolem poledního objevili úplně nádhernou rokli, hlubokou, místy tak úzkou,
že se jim až uzavírala nad hlavami, s divokou bystřinou, proti jejímuž proudu se dalo postupovat jen
s největšími obtížemi - bez Laitovy pomoci by to Tinwen zřejmě vůbec nezvládla. Tím víc ji vzrušovalo
bojovat s proudem, skákat dál, než se kdy dosud odvážila, přecházet po kluzkých kládách a šplhat vodní
tříští po stejně kluzké skále - drát se kupředu za každou cenu. A vodopády, které jim co chvíli
nabídly pohled na svou krásu, aby je odměnily, se zdály tím velkolepější.
Až příliš brzy, jak se jí aspoň zdálo, se Laito zastavil.
"Hříbátko, musíme se vrátit."
"To nemyslíš vážně!"
"Taky se mi nechce, ale nedá se nic dělat. Jsme už těsně na hranici, možná jsme ji dokonce o kousek
překročili. Ještě to není nic vážného, ale rozhodně se nesmíme pouštět dál. A budeme mít hezky
naspěch, abychom se do tmy dostali někam, kde můžeme bezpečně zatábořit."
"Laito, prosím! Aspoň na konec téhle rokle... jen abychom viděli tuhle řeku, jak stéká přímo z hor...
já pak poběžím zpátky strašně rychle, opravdu!"
"Ale hříbátko, my nemůžeme překročit hranici!"
"Jen kousek!"
Dychtivě na něj hleděla a viděla mu na tváři nesmírnou touhu se také rozběhnout k horám - touhu snad
ještě silnější než ta její. Odpověděl však velmi pevně.
"Dali jsme slovo, hříbátko. A musíme chránit své životy - víš, jak by to našim rodičům bylo líto,
kdyby se s námi něco stalo?"
"Ale vždyť se nám nic nestane! Ve dne tu stejně žádné nebezpečí nehrozí, a v noci sotva kdy! To dělají
jen ty tvoje sny - přeháníš to!"
"Ne, tady nejde o moje sny, hříbátko. Jde o slovo staršího a moudřejšího, než jsem já. Netrap mě už
a pojď."
"Což se tvůj otec musí o tom dozvědět?"
Nemohl věřit svým uším.
"Ty chceš říct, že mi docela klidně radíš udělat něco zlého a zatajit to svým nejbližším, aby to pak
už vždycky leželo mezi námi?" pronesl užasle a hleděl na ni, jako by o ni zakoušel velikou úzkost
a toužil nahlédnout až na dno jejího srdce. "Prosím tě... ty už jsi to takhle někdy doopravdy
udělala?"
Ani v nejmenším neměla náladu cítit se před ním jako... jako odsouzená nebo prašivá. Přešla
do útoku.
"Nic zlého na tom není! Ani rodiče nemusí mít vždycky pravdu! Takhle nadělat kvůli kousíčku cesty
roklí! Prostě se bojíš, to je všechno!"
Usmál se s pokojnou jistotou.
"Nebojím se žádné bolesti, hříbátko. Bolest je potřeba přijmout, když přijde, a vydržet až do konce,
protože žádná netrvá navždycky. Když si zvykneš před ní couvat, jsi v nebezpečí stát se skřetem, tak
to můj otec vždycky říká."
Ucpala si uši.
"O tvém otci už nechci slyšet ani slovo!" křičela, rozčilená právě jeho klidem k nepříčetnosti. "Je to
stejný zbabělec jako ty a jako všichni elfové!"
S uspokojením zpozorovala, že teď ho zasáhla - poznala to podle nepatrného pohybu jeho obličeje.
Vzápětí však v ní zatrnulo leknutím, neboť ta tvář ztvrdla jako kámen a jeho oči studeně zahořely
hněvem. Mimoděk jí prolétlo hlavou, že je tu s ním sama, vydaná mu na milost a nemilost.
V koutcích mu cuklo zvláštním zachmuřeným úsměvem.
"Neboj se," řekl chladně. "Nevztáhnu na tebe ruku. To nedělám nikdy - už bys to mohla vědět. Ale říkám
si, že už ti moje společnost asi není milá, proto tě vezmu co nejrychleji domů. Buď tak hodná
a nedělej potíže, bude to tak pro nás oba jednodušší. Ale ještě předtím ti něco povím. Abys měla
jistotu, že se nebojím bolesti, o starších a moudřejších z mého rodu ani nemluvě, do roka a do dne
ti přinesu důkaz - nějaký předmět ze skřetího doupěte přímo v Horách stínu! A teď pojď - dívej se, kam
šlapu."
Skutečně věděla, že by na ni ruku nevztáhl - vždycky se vyhýbal jakémukoli násilí až úzkostlivě.
Přesto se neodvážila odporovat už ani slůvkem. Začal sestupovat roklí zpátky, aniž se vůbec ohlédl,
zda jde za ním, a ona vykročila v jeho stopách. Mlčeli.
Nedorozumění mezi nimi lehlo na celý jejich krásný výlet jako mrak. Rokle ztratila svůj půvab - ta
nejhezčí místa, kterým se Tinwen cestou vzhůru tolik obdivovala, na ni najednou nijak nepůsobila.
Tím víc však vnímala chladné temné kamenné stěny, svírající je občas jako v pasti, a rozzlobené,
hrozivé dunění zpěněné vody. Co jí předtím připadalo jako tajuplné a mile strašidelné, zdálo se teď
ponuré a děsivé. Její nálada ovlivnila i její schopnost prát se s obtížemi nesnadné cesty. Mnohem
častěji nyní klouzala a padala, mnohem častěji zůstávala stát s pocitem, že nemůže dál - že jí odvaha
či síly prostě nestačí.
Laito se pokaždé spolehlivě ohlédl a podal jí ruku či ji zachytil, našel jinou, schůdnější cestu,
dokonce byl ochoten vzít ji na chvilku na záda. Neřekl ani slovo, ale jednal s ní v podstatě velmi
laskavě. Dokonce už ani nevypadal, že by se tolik zlobil. Jak cesta pokračovala, vnímala z něj víc
a víc spíš smutek - smutek, který bolel i ji, jen když se na něj občas musela podívat.
Srdce se jí svíralo a toužila ho potěšit, toužila ho poprosit za odpuštění a vzít zpátky tu ukrutnou
větu, za kterou už si dávno ošklivila sama sebe. Dosud však nedokázala překousnout vzpomínku na jeho
pohled a jeho slova ve chvíli, kdy pochopil, že chtěla docela prostě a jednoduše provést něco
zakázaného a zatajit to rodičům. Ta vzpomínka ji pobuřovala a nesnesitelně zahanbovala - způsobila
vždy znovu a znovu, že se Tinwen zatvrdila a zarytě mlčela.
Konečně rokle vyústila do mělčího, schůdnějšího údolí. Tinwen se ulehčeně posadila na balvan.
Zjistila, že se jí třesou nohy. Laito rozvázal batoh a podal jí láhev s entím nápojem, aby ji trochu
posilnil. Jeho maminka, která vyrostla u entů, říkávala jeho silnější variantě "entí polívka"
a dávala mu jí vždycky s sebou slušnou zásobu - Tinwen
už dobře věděla, že má na lidi podobné účinky jako vydatná zálivka na povadlé rostlinky. Brzy se
zvedla - Laito si ani nesedl a bylo znát, že pospíchá. Mlčky vyrazili dál.
Sestupovali níž a níž, on vpředu, třebaže už by se vešli vedle sebe, ona tři kroky za ním, hlavu
sklopenou. Níž a níž, stále dál, tím voňavým, půvabným lesem, kam směli tak zřídkakdy. Tonul ve zlatém
podvečerním světle, krásnější než jindy, a hladil je teplým vzduchem. Jaká škoda procházet tudy
takhle! Tinwen cítila, jak se jí hrnou slzy do očí a vší silou se jim bránila. Nesmí, nesmí, nesmí se
tak shodit!
Zachytila se o balvan na nízkém břehu údolí a jak ho míjela, všimla si osamělé sedmikrásky v trávě
za ním. To ji udolalo. Utrhla kvítek a s hlavou odvrácenou na druhou stranu natáhla chvějící se ruku
před sebe.
Musel snad mít oči vzadu! Hned v příštím zlomku vteřiny ucítila, jak jeho prsty sevřely její, tak
vroucně, tak dychtivě! Mráz jí projel od hlavy k patě, ale zároveň ji zalilo teplo. On už se snad
opravdu nezlobí - snad jí dá ještě příležitost!
Vzhlédla. Díval se na ni velmi přátelsky. Teď pustil její ruku, jemně vyprostil kvítek z jejích prstů
a s hlubokou vážností ho začal vplétat do lemu svého lišejníkového rukávu. Přijímá její dar na
usmířenou - chce, aby to dobře věděla.
Bylo zřejmé, že je opravdu připravený se smířit bez jediného slova, ale právě to ji osvobodilo k tomu,
aby promluvila.
"Já... já jsem to nemyslela doopravdy, víš? To, co jsem ti řekla. Jen mě rozzlobilo, že mnou
pohrdáš."
"Já - pohrdat tebou, hříbátko?"
Hleděl na ni tak užasle, že mu okamžitě uvěřila. Nemusel se jí snažit vysvětlovat, jak to tedy vlastně
myslel. Stačilo jí vědět, že byl přece vždycky její spolehlivý spojenec - jeho se nemusí bát.
"Promiň. Moc mě mrzí, že jsem ti to řekla."
Usmál se. Tohle od ní neslýchal tak často, i když, po pravdě řečeno, většinu nedorozumění mezi nimi
měla na svědomí ona se svou mnohem vznětlivější povahou. Působilo mu zvláštní potěšení moci se smířit
tak, jak to odpovídalo jeho zvykům a jeho přirozenosti, i když se vždycky pokoušel brát ohled na její
city. Pohlédl jí do očí s velkou srdečností a položil jí ruku na rameno.
"Odpouštím ti, hříbátko. S radostí."
Celá zrudla. Ne, nepřijímala to snadno, ani teď.
"A prosím tě... budu za tebou smět zase někdy přijít?"
Vyprskl smíchy.
"To by bylo podařené odpuštění! Všechno zlé je mezi námi dokonale smazáno! Takhle!" Naznačil
rozmáchlými pohyby stírání neviditelné clony mezi nimi. "Všechno je naprosto stejné jako dřív!"
"Takže... neuděláš to, co jsi říkal, viď? Nepůjdeš do roka a do dne hledat skřetí brlohy v Horách
stínu?" ujišťovala se.
Zvážněl.
"O tomhle jsem samozřejmě nemluvil, hříbátko. Dostaneš svůj důkaz - musím mít plnou jistotu, že v tobě
není ani stín pochybnosti."
"Ale ve mně není ani stín pochybnosti, opravdu!"
"Ale lehko by vznikl, kdybych se teď od tebe nechal vyvázat."
"Laito, prosím tě! Co si počnu, když se s tebou něco stane! Bude to na mně ležet až do smrti!"
Pohlédl na ni se soucitem, ale pevný.
"Nebude. Všechno zlé je odpuštěno - už to nebude tvoje vina, jen moje vlastní rozhodnutí. Nikdy na to
nezapomeň."
Začínalo se jí zmocňovat zoufalství.
"Ale já stejně nechci, aby se s tebou něco stalo!"
"Já vím, hříbátko. Děkuju ti. Ale pochop, nemůžu ti povolit. Nejde jen o mě, já bych si tu urážku
klidně nechal na sobě, když teď vidím, jak se tím trápíš - jde i o mého otce a ostatní mého rodu -
to už je vážná věc."
"Tvůj otec ti stejně ani nedovolí něco takového udělat!"
Zamyslil se nad tím.
"Dovolí," řekl pak pomalu. Povzdechl si. "Bude ho to strašně bolet, já vím – a pravděpodobně neujdu
pokárání za ukvapený slib... on je na tyhle věci hrozně háklivý. Ale nebude mi bránit, abych ho
splnil."
Tím jí zhasla poslední jiskřička naděje. Už ho viděla, jak putuje Horami stínu, třináctileté elfí
dítě, docela sám, a v každé puklině, v každé jámě může číhat smrtelné nebezpečí. Čtyři skřeti v temné
sluji... čí kosti budou okusovat tentokrát?
Rozplakala se a padla před ním na kolena, tak, jak to elfové dělají vždycky a smrtelníci téměř nikdy,
alespoň ne dobrovolně.
"Ach Laito, Laito, prosím tě! To mi nemůžeš udělat! Já jsem si nikdy, nikdy ani trochu nemyslela, že
jsi zbabělec, a nikdy v životě si to myslet nebudu. Řekla jsem to jen ve vzteku - ach, jak se za to
nenávidím! Dala bych nevímco za to, kdybych to mohla vzít zpátky! A pokud jde o ostatní... o tvého
otce, to už je vůbec něco příšerného, vždyť to víš, jak si ho vážím, já to řekla vlastně proto, že se
já bojím jeho - já jsem jediný zbabělec, který tu je, slyšíš? Když pomyslím na to, že mu to asi budeš
vyprávět..." Pohlédla na něj očima rozšířenýma opravdovou hrůzou a vedena náhlým popudem se rozpřáhla,
aby si vlepila jednu přes pusu.
Vmžiku klečel u ní a držel jí obě ruce.
"Hříbátko! Tohle kvůli mně nikdy nesmíš!" Přejel její zbědovaný obličej něžnýma očima. "Tobě je kvůli
tomu zatěžko přijmout, že jsem ti odpustil?" zeptal se tiše. "Tak už se netrap. Věřím ti, jak jen
přítel příteli může věřit, a vydávám se ti do rukou. Nepůjdu tam, nebudeš-li chtít. Budu riskovat tu
pohanu a to podezření, protože k tobě mám důvěru, že mě nezradíš. Ale kdyby v tobě přece jen
zahnízdila nějaká pochybnost, bez tvé viny, rozumíš, jen pro to, co se stalo, kéž je mi dopřáno podat
ti důkaz za sebe i za ostatní způsobem, jaký dokážeš přijmout - a právě mně samotnému!" Pustil její
ruce, položil jí prsty na ústa a letmo se jich dotkl rty. "Snímám z tebe to slovo - nevím a nikdy
nebudu vědět o tom, že jsi něco řekla."
Všiml si jejího překvapení.
"Divíš se? Nevzpomněla sis na ten zvyk? Tím víc si vážím toho, cos chtěla udělat."
Šli dál až do setmění. Tinwen už sotva pletla nohama, ale ještě víc než jindy se teď snažila Laitovi
vyhovět. Věděla, že si dělá starosti. Hádka i smiřování je přece jen trochu zdržely a mnoho času
ztratili také díky její podlomené odvaze při sestupu roklí. A Laitovi velmi záleželo na tom, aby
zatábořili na místě, o němž bude moci s klidným svědomím prohlásit, že je bezpečné. kapitola 6.
Konečně vyhledali vhodný strom a připravili se k přenocování. Dnes neměli na příběhy ani pomyšlení -
dokonce i navlékání kamínku nechali na ráno. Z posledních sil Tinwen vyšplhala do větví, skulila se
do lůžka, které jí ochotně zavěsil, a okamžitě usnula jako zabitá.
Náhle však ucítila, jak jí Laito položil ruku na čelo - byla v tom naléhavost, kterou vnímala ještě
v polospánku. Otevřela oči. Kolem byla černočerná tma, plná důvěrně známých zvuků nočního lesa.
Laitovy oči v ní slaboulince svítily.
"Nelekni se, hříbátko, ale musíme odtud," zašeptal jí velmi tiše zblízka do ucha. "Zaslechl jsem
skřety - míří rovnou sem. Mám podezření, že u ústí rokle zachytili náš pach."
Tohle bylo něco docela jiného než vyprávění strašidelných příběhů či zaslepené hazardování na
hranicích. Tinwen ucítila, jak ji sevřela ledová hrůza. Prudce se posadila.
"Co budeme dělat?"
"Tišeji, hříbátečko. Mají dobré uši. Musíme pryč, ale ne po zemi. Pocestujeme jako veverky - ze stromu
na strom."
"Ale... to já asi nedokážu."
"Neboj, už jsem to vymyslel. Přeručkuješ po laně - podívej, už jsem ti ho natáhl na sousední strom.
Zavěs se za ruce a za kolena, tak určitě nespadneš. Hlavně tiše, prosím tě. Půjdu nad tebou a budu ti
odklánět větve."
Položil jí ruce na lano a pomohl jí se na něj potichu zavěsit. Pak přidal její lůžko do už sbaleného
batohu, hodil si ho na záda, bez námahy vyskočil nahoru a dělal jí doprovod, když se pracně, kousek
po kousku sunula temnou prázdnotou vysoko nad zemí. Na sousední strom dorazila celá upachtěná - a to
věděla, že Laito zřejmě hodlá tímto způsobem docestovat co nejdál.
Ten už zatím hbitě přeběhl zpátky, lano odvázal, přelezl až do nejtenčích větví, aby nezpůsobil hluk,
prosmýkl se jako lasička ven z koruny a skočil dobré tři metry na nový strom. Nezabralo mu to celé ani
minutu. Proklouzl kolem ní, povzbudivě ji popleskal po zádech a už upevňoval lano na dalším
stromě.
Zopakovali ten manévr nesčíslněkrát, jak alespoň Tinwen připadalo - ve skutečnosti to nebylo ani
dvacetkrát a postoupili slabých sto metrů. Každopádně však se to zdálo jako hodně ošklivý sen.
Svaly, dost rozbolavělé po předchozím dni, dostávaly co proto, ne jednou měla slzy v očích a připadalo
jí, že už prostě nemůže dál. Do obyčejného strachu z pádu se mísila hrůza ze skřetů, zesilovaná temnou
nocí okolo... docela přiměřený trest pro toho, kdo dokázal Laitovi říci, že je zbabělec, napadlo ji
častokrát. Drželo ji z větší části jen to, že vždycky chodil s ní, připravený ji zachytit, kdyby
padala, třebaže to pro něj vlastně znamenalo pořádnou porci námahy navíc. Jestli byl také unavený,
nedával to najevo - a tiché projevy účasti a dobré mysli, na které ani v tom šíleném spěchu a při
značném vypětí sil nezapomněl, jí vždycky znovu pomohly zatnout zuby a lézt dál.
Konečně však i Laito zastavil.
"Dál nemůžeme," zašeptal jí do ucha sotva slyšitelně. "Už jsou blízko - zaslechli by nás."
Věděla, že tím míní "zaslechli by tebe" - sám běhal větvemi lehce jako dech.
"Běž dál sám!" zašeptala, jak nejtiššeji dokázala, ačkoli se jí chtělo to na něj spíš naléhavě
zakřičet.
Pobaveně jí přejel dlaní přes obličej - dovedla si představit, jak se ve tmě usmívá. Zadržela vzdech -
věděla předem, že to bude marné. Neodvažovala se ho zeptat, zda mohou ještě něco dělat a jakou asi
tak mají naději. Tím víc ji svírala hrůza, ale soustředila se na to, aby Laitovi ještě víc neztížila
jeho beztak už dost obtížný úkol. Křečovitě se přitiskla k větvi a snažila se sebeméně nepohnout.
Nehlučně vybalil její lůžko, znovu ho zavěsil a pomohl jí do něj. Věděl, že sezení bez hnutí
na větvi by jí bylo brzy zoufale nepohodlné, a každý její pohyb by mohl způsobit osudný hluk.
Vděčně ulehla, ale na spánek samozřejmě neměla ani pomyšlení. Napínala uši do tmy a při každém šelestu
sebou trhla. Po chvíli už měla dojem, že skřety slyší také - do těchto míst se arci snažili pronikat
co nejtišeji, ale tak docela se jim to přece jen nedařilo. Působili nejméně takový hluk, jako by kolem
procházelo stádečko černé zvěře. Zdálo se, že u kmene prvního stromu ztratili jejich stopu a nejméně
jeden se leze podívat nahoru. Co udělají, až je tam nenajdou, nebyla schopna odhadnout.
"Škoda, že je tak pozdě," zašeptal jí Laito do ucha a ona věděla, že na něm starosti leží tak tíživě,
že už nedokáže mlčet. "Zpěvní ptáci už spí... a na sovy není spolehnutí. Mohly by nás naopak
vyzradit."
Znovu nastalo ticho, rušené jen tlumeným dupáním a funěním skřetů. Měla dojem, že
prohledávají les a snaží se znovu najít stopu. Laito seděl opět bez hnutí a zřejmě usilovně přemýšlel.
Minuty se tíživě vlekly.
Dupání na chvilku ustalo. Snad se skřeti shromáždili na jedno místo a šeptem se radili, co dál. A v
té chvilce ticha Laito náhle zvedl hlavu, položil ruku na Tinwenino rameno a zpozorněl. Strnula také
v očekávání toho, co přijde.
"Slavík," šeptl jí do ucha. "Máme štěstí. Ale bude strašně těžké ho tiše přivolat na takovou
dálku..."
Nicméně nemarnil čas a začal okamžitě pískat, tichounce, tak tiše, že to sotva slyšela, ačkoli seděl
těsně vedle ní. Jaký účinek to může mít, nevěděla, ale doufala, že vydává i nějaké zvuky, které její
ucho nedokáže zaznamenat. Skřety bylo zato slyšet až dost. Postupovali nyní lesem systematičtěji
a pečlivě pátrali po stopě. Dosti znepokojivé na tom bylo, že se stále blížili.
Konečně se ozvalo zatřepetání křidélek a pták přeskočil z větve na Laitovu ruku. Krátce zazpíval,
tak lahodně, že se Tinwen ulehčilo téměř proti její vůli. Laito odpověděl, tak, aby to znělo co
nejvěrohodněji jako skutečný ptačí zpěv, a přece docela jinak. Nemohl se spokojit s běžnými signály,
určenými k ochraně hnízdiště - potřeboval předat naléhavou zprávu. Navíc oba zpívali na nesprávném
místě - vysoko na stromě, nikoli dole v křoví. Tinwen věděla, že tohle je kritický okamžik. Jestli si
toho skřeti všimnou, budou je vzápětí mít.
Naštěstí se však nezdálo, že by se zajímali o slavičí zpěv. Posel odlétl a chování skřetů se podle
všeho nezměnilo. Postupovali stále stejným směrem, jen občas se zastavili a pravděpodobně potichu
hádali, zda má cenu riskovat a ještě se tu zdržovat. Už bylo slyšet jejich dech, jak pilně čenichali.
Laito neprozradil ani slovem, že si není ani zdaleka jist, zda slavík zprávu vyřídí. Doufal, že se
mu podařilo s ním dorozumět, ale přece jen věděl až příliš dobře, jak málo zkušeností v tom ještě
má.
Čas utíkal. Na situaci se nic neměnilo. Skřeti se nyní dostali do bezprostřední blízkosti jejich
stromu. Nekonečně dlouho čenichali okolo. Cítit je z té výšky vyloženě nemohli, ale zdálo se, že cosi
tuší. Obě děti se tiskly k sobě, ruku v ruce, a téměř ani nedýchaly. Tinwen blesklo hlavou, že kdyby
teď musela kýchnout nebo zakašlat, je jejich osud zpečetěn.
Pak se náhle všechno odehrálo velice rychle. Cosi tiše zasvištělo vzduchem a bezprostředně pod stromem
žuchlo k zemi něco těžkého. Vzápětí se dole ozvalo praskání větviček, šustění listí, dusot kroků -
hluk zmateného útěku, ukončovaný neúprosně jedním pádem za druhým. Pak - ach ta úleva! - se všude
kolem rozezněly elfí hlasy. V lese pod nimi zablikalo několik světélek. Zřejmě se pracovalo na
odklizení následků šarvátky. Laito seběhl dolů ohlásit, že jsou v pořádku. Za chviličku byl
zpátky.
"Už můžeš klidně spát," řekl jí. "Zůstanou tu s námi pro jistotu až do rána."
Mnohem později se Tinwen probudila. Tma kolem už začínala stříbrnět a ozývali se první ptáci - blížilo
se svítání. Laito s někým zřejmě tiše rozmlouval - jeho slova se nedala rozlišit, ale jeho společník
mluvil trochu hlasitěji, takže jasně rozeznávala, co říká. Pak si s nepatrným zachvěním uvědomila,
že je to Tuilindův hlas.
"Ne, to si nemusíš vyčítat," říkal. "Zatábořili jste na naprosto vyhovujícím místě - odvážili se
tentokrát opravdu neobvykle daleko. Vedl sis výborně, synu. Udělal jsi všechno, co bylo v tvých
silách, a udělal jsi to mimořádně dobře. Myslím, že na tvém životě spočívá veliké požehnání - mám
z tebe radost."
Odmlčel se - Laito zřejmě něco říkal.
"Tím už se netrap. Odpouštím ti. Je mi jasné, že jsi to myslel dobře... Ne ne, neboj se, nebudu chtít,
abys mi vyprávěl, co přesně se mezi vámi stalo, vím, jak by ji to mrzelo - ale tak jako tak tuším,
že ti nešlo jen o vlastní čest."
Zase kratičká přestávka - teď měla dokonce dojem, že se Tuilindo potichu zasmál.
"Já vím, já vím. To je dobře, že toho lituješ. Cvič si sebeovládání a shovívavost ke smrtelníkům, aby
ses nenechal vyprovokovat jejich vznětlivostí - budeš to teď zřejmě potřebovat, když jste se tak
sblížili. K dobru máš už to, že jsi dovedl ustoupit, když jsi viděl, jak tím trpí. Zkusím se nad tím
také zamyslet a poradit ti pár způsobů, kterými se to dá řešit jinak než ukvapeným slibem. Možná jsem
tě trochu zanedbal - mohl jsem to čekat."
Pak opět odmlka a konečně ho zaslechla ještě naposled.
"Srdečné díky. Ne, teď už půjdu. Neodolal jsem, abych se nezaskočil podívat, že jste opravdu živi
a zdrávi, ale nechci vám kazit poslední den. Ať vám uplyne krásně a bez jediného mráčku mezi vámi!"
Vzápětí znovu tvrdě usnula jako člověk, kterému spadl ze srdce obrovský kámen.
Zpáteční cesty bývají poněkud smutné, zvlášť když člověk ví, že si vlastní vinou část výletu pokazil.
S Laitem však naštěstí nebylo možné se smutku příliš poddávat. Otevíral se darům nového dne, jako by
to byl jediný den, který má kdy prožít, nadšený krásami starého známého lesa stejně upřímně jako včera
při objevování neznámého. A Tinwen, vděčná za to, že je mezi nimi zase všechno jako dřív, se dala
strhnout. Zapomněla nejenom na blížící se návrat mezi čtyři stěny, dokonce i na bolavé svaly, a těšila
se z každé minuty.
Pozdě odpoledne zaskočila ještě k němu domů, ne zrovna ráda, spíš se smíšenými pocity.
"Zajdeš ještě se mnou k nám, viď?" zval ji totiž Laito. "Otec říkal, že nám roztopí lázeň, abychom
smyli ošklivé vzpomínky."
Přikývla, aby mu nekazila radost, ale nebyla tou představou dvakrát nadšená. Byla by jí vyhovovala
spíš koupel doma: blaženě se natáhnout do teplé vody a pohodlně si tam hovět. Co ji čeká v Laitově
rodině, už znala: sešlehají ji proutím, zavřou do příšerného vedra a pak nechají skočit do studeného
potoka. Pravda, člověk se pak cítil báječně, lehounký, svěží, mnohem příjemněji než po obyčejné
koupeli, ale to by byla snadno oželela. Musí taky tihle elfové vždycky dosahovat větší rozkoše za
cenu něčeho drsného! Tak často to dělávali - její výpravy do lesa s Laitem, vždycky pořádně namáhavé
a právě proto tak krásné, nebyly ničím jiným. Ve všem, co společně dělali, se většinou našlo nějaké
to zrníčko soli, které dodávalo celému zážitku výraznější chuť. Inu tak dobrá, ať je po jeho - přijme
to ještě i tentokrát. Však si pohodlí domova ještě užije, až ji to bude mrzet!
Unavenou po celodenním svižném pochodu, zpestřeném několikerým šplháním či skákáním, které si
neodpustili, když se chtěli potěšit některým ze svých zamilovaných míst, ji tedy Laito dovedl na břeh
širokého potoka, kde stála jejich rodinná lázeň - chatička z neloupaného dřeva, ještě i zblízka téměř
skrytá očím v porostu. Tuilindo i Melwen už je čekali. Mladší děti zůstaly samy pod dozorem starších
- následující hodina či dvě patřily jen jim dvěma.
Přes ranní rozhovor, který vyslechla, Tinwen zjistila, že se nedokáže Tuilindovi vůbec podívat do
tváře. Naštěstí se jí okamžitě ujala Melwen, pěkně ji přivítala a vedla ji na opačnou stranu. Chatička
byla rozdělena na dvě části, pánskou a dámskou, z nichž každá měla maličkou uzavřenou místnost, která
sloužila jako potírna, a ještě menší polouzavřenou předsíňku s lavičkou, také poněkud vyhřátou, ale
jen na příjemnou teplotu. Do té předsíňky Melwen princeznu zavedla, vzala si od ní oblečení a sklonila
se ke džbánu s vodou pro svazek březového proutí. Neříkala teď už nic, ale Tinwen si všimla, že se
přitom najednou tak zvláštně usmála, napůl uličnicky a napůl zamyšleně, jako by říkala, Jo, holčičko,
dneska bys zasloužila nařezat pořádně, a Tinwen sklopila oči, neboť si uvědomila, že s ní ze srdce
souhlasí. A byl to zvláštní pocit, lehnout si teď na lavičku a vydat se jí do rukou, ale Melwen
pracovala stejně jako vždycky, důkladně, ale citlivě, a Tinwen z ní tak vnímala ještě silněji než
obyčejně, že za ní může přijít jako domů, ať provede cokoli.
Pak osaměla v roztopeném šeru, kterým probleskovaly do ruda rozžhavené kameny. Zvenku slyšela Melwen,
jak pere v potoce jejich oblečení a nahlas si zpívá. Její zpěv byl maličko komickou směsí elfího
a lidského, neboť zpívala svým nejmilejším jazykem, quenijštinou, pohádkově krásnou řečí těch
Nejvznešenějších - ale její hlas byl i na člověka velmi obyčejný. Pro Tinwen to však byl hlas, který
slýchala, když ji někdo poprvé houpával v náručí, hlas prvních písniček a prvních příběhů - nedovedla
si představit krásnější. Jak se do něj zaposlouchala, znovu si silně uvědomila, jak má Melwen ráda...
a také, jak málo chybělo, a byla by způsobila smrt jejího dítěte, a hned dvakrát. Skryla obličej
v dlaních a od srdce si tam v té potírně poplakala.
Pak se dveře otevřely a Melwen ji volala ven. Tinwen se k ní prudce přitulila a obtiskla svou mokrou
tvář na její šaty.
"Promiň, prosím tě!" zašeptala zničeně.
"Hříbátko," odpověděla Melwen laskavě. "Vždyť já vím. Mohlo to dopadnout hodně špatně, viď? Ale já se
na tebe vůbec nezlobím. Mám tě pořád stejně ráda a nechci, aby to na tobě leželo. Pojď, umyjeme to
ze sebe, ano?"
Slezla do potoka s ní - Melwen byla velkým milovníkem vody a zdálo se, že se v ní vydrží ráchat téměř
neomezeně - a spolu plavaly kolem dokola tůní, až se Tinwen rozveselila a ke konci už i trochu
dováděly. Pak se vrátily k chatičce, Melwen si Tinwen znovu položila na lavičku a začala jí masírovat
namožené svaly. I to bylo zvláštní směsí elfího a lidského, neboť Mewen neuměla najít bolavá místa
jen citem a musela se ptát, ale přes dvacet let života s elfy jí dalo znalosti a zkušenosti, ve
kterých se jí nemohla rovnat žádná lazebnice na hradě, a také mast, kterou užívala, její vůně a její
osvěžující účinky, byly něčím, co by se mezi lidmi jen těžko hledalo. Nejdůležitější však bylo, že
každým dotekem ujišťovala princeznu znovu a znovu o tom, že je mezi nimi všechno v pořádku - každým
jí svou lásku a odpuštění vyloženě vtírala do těla.
Nakonec jí propláchla vlasy něčím stejně nádherně voňavým, podala jí její věci, které jako správné
entí oblečení byly už dávno suché, a vrátily se spolu kousek proti proudu. Tam ležel uprostřed mělkého
toku ostrůvek, na který se dalo přeskákat po kamenech, obrostlý ze všech stran houštím, takže tvořil
chráněné, útulné prostranství s několika vysokými stromy a měkkou trávou. Laito a Tuilindo už tam
čekali a s nimi hostina, prostá, ale pěkně upravená a dotčená elfíma rukama, které dodávaly i tomu
nejobyčejnějšímu jídlu kouzelnou příchuť. Všichni se posadili či ulehli do kroužku, aby ji beze
spěchu vychutnali.
Po koupeli a smíření s Melwen se Tinwen cítila naprosto skvěle, ale teď, když musela stolovat
s Tuilindem, v ní opět začala narůstat tíseň. Nemohla než se mu vyhýbat očima, což bylo dost obtížné,
neboť ležel přímo proti ní. Kdykoli si ho jen trochu všimla, slyšela v duchu sama sebe, jak říká ona
osudná slova z rokle, znovu a znovu, až jimi byla zhnusena do hloubi duše. Ustavičně ztrácela nit
rozhovoru, několikrát si neuvědomila, že se jí Melwen či Laito na něco ptají, ba nevnímala ani
pořádně, co jí. Měla chuť prostě vstát a utéct domů.
Náhle, právě ve chvíli, kdy měla pocit, že už to nevydrží ani vteřinu, se Tuilindo zvedl a pohlédl
přímo na ni.
"Šla bys prosím tě chvilku se mnou? Chtěl bych s tebou mluvit."
Oslovil ji tak něžně a hleděl na ni tak pevně, že se nezmohla na odpor, ale když skákala po kamenech
za ním zpátky na břeh, cítila se jako odsouzenec před popravou.
Dovedl ji zpět k lázni a posadil se s ní na lavičku.
"Hříbátko, co je to s tebou?" zeptal se přátelsky. "Vždyť jsem ráno schválně počkal, dokud ses
neprobudila, a mluvil jsem tak nahlas, že jsi mě musela slyšet - tak proč se chováš, jako by něco
leželo mezi námi?"
Dokázala se ještě vší silou bránit slzám - promluvit rozhodně ne.
Tiše se zasmál.
"Možná přece jen potřebuješ slyšet slovo odpuštění přímo, viď? Ale to má svou cenu! Byla bys ochotná
se například přiznat, čeho ses vlastně dopustila?"
Pozoroval, jak se napřímila a zbledla hrůzou, a znovu se zasmál.
"Tak ne, dobře, nevadí. Ale sneseš aspoň, abych vyslovil doznání za tebe? Protože v tomto případě
není tak těžké si domyslet, co se stalo, hříbátko."
Hleděl do jejích vytřeštěných očí a pokračoval velmi jemně.
"Holčičko, já tě nemohu a nebudu nutit. Velmi však toužím po tom, abys byla statečná a zkusila to
vydržet. Možná ti teď připadá, že se to vydržet prostě nedá, ale pokud ti nestačí k pokoji duše to,
co jsem řekl ráno, znamená to, že potřebuješ plnou jistotu, že vím, co ti odpouštím - takže ti zbývá
jen dvojí: buď sneseš nesnesitelné, nebo to už navždycky zůstane mezi námi. A já tě mám rád a ze
srdce toužím po obnovení přátelství s tebou, hříbátko moje."
Zaťala zuby a přikývla.
"Chceš říct, že jsi ochotná to vydržet? Mám mluvit za tebe?"
Znovu kývla.
"Tak dobře. Přikývni mi vždycky, když budu mít pravdu, a hned mě zaraž, kdybych se mýlil, ano?
Takže si vás teď představím... samy dva na prvním opravdovém výletě... jak objevujete nové a nové
krásy, okouzleni živým světem... a ani jednomu z vás se pochopitelně nechce zastavit a vrátit...
ale můj syn obstál ve zkoušce a rozhodl se pro zpáteční cestu... a ty ne, viď? Pokusila ses ho
zviklat - on stál na svém - nepohodli jste se?"
Přisvědčila, tentokrát s jistým ulehčením. Cítila, že je k ní opravdu laskavý – v jeho hlase znělo
skutečné porozumění.
Znovu vyhledal její oči a pokračoval ještě citlivěji než předtím.
"Taková nedorozumění bývají nepříjemná také proto, že se jeden může začít cítit svým způsobem
ponížený - jako by se mu ten druhý svým pevným stanoviskem snažil dát najevo, že je lepší než on...
bylo to tak, viď? A ty jsi dostala zlost?" Najednou se usmál, docela čtverácky. "A řekla jsi mu,
co tě v takové situaci muselo zákonitě napadnout, co? Nařkla jsi ho ze zbabělosti?"
Pozoroval, jak se jí zachvěly rty, znovu se usmál a políbil ji na čelo, jako to dělával svým malým
dětem, když ho dojímaly. "I s rodinou a širokým příbuzenstvem?"
Teď se ovšem rozplakala docela a on si ji přitáhl k sobě, hladil ji po vlasech a zároveň se tiše
smál.
"Tak vidíš, tak vidíš, že to všechno vím! A odpouštím ti, ze srdce a rád. Blázínku, za koho mě máš,
že se bojíš, že bych nesnesl urážku od dítěte? To mě nestojí docela žádnou námahu. Ano, vím, pro tebe
je možná těžké se s tím vyrovnat, nějak to zapracovat do vztahu, který ke mně zřejmě máš, ale snad ti
v tom přece trochu pomůže, budeš-li vědět, že pro mě je to jen jako když okvětní plátek dopadne na
hladinu řeky, řeky lásky a pokoje a pochopení - nemůže ji ani dost málo rozvlnit. Tímhle jsi mě
neranila ani v nejmenším."
Při těch posledních slovech ztuhla leknutím - natolik, že přestala plakat. Byl elfsky důkladný - léčil
víc, než jí bylo milé.
"Ach, teď jsem tě poplašil! Bojíš se, že uslyšíš něco tvrdého. Protože už sis vyzkoušela, kam tvoje
jednání směřovalo, viď? Hříbátko moje, dostalo se ti krušného ponaučení! Už víš, že nekázeň či zlost
nejsou dospělými kárány jen tak, pro jejich vlastní pohodlí, ale že mívají následky - že mohou vést
i ke smrti? Ano, je to tak – a víc, zcela zákonitě k ní vedou, je to jen milost a dar, když to dopadne
lépe. Buď ráda, že to smíš vědět už teď! Ale to ovšem znamená - a netrap se, hříbátko, mám tě opravdu
rád, stále stejně, jen ti to musím říct, víš - to ovšem znamená, že tu přede mnou stojíš jako někdo,
kdo mohl docela dobře zavinit smrt mého dítěte, a hned dvakrát - a není to ani v nejmenším jeho
zásluha, že ji nezavinil... je to tak?" Cítil, jak mu v náručí už zase pláče, nyní hůř než předtím,
křečovitě, jako by s ní lomcovala zimnice. "Já vím, tohle bolí strašně, ale už to máme skoro za sebou,
zkus ještě chvilku poslouchat. Musel jsem ti to říct. A musel jsem se tím nechat ranit - musel jsem se
pokusit přijmout tu bolest tak, jako by došlo k nejhoršímu - aspoň natolik, nakolik dovedu - abych ti
mohl opravdu poctivě říct, i tak ti odpouštím, holčičko. Jsi mi stále stejně vzácná a milá. Jsem tu
stále stejně pro tebe jako vždycky. Jsi doma."
Počkal, dokud se trochu neutiší, pak sáhl do džbánu s proutím pro vodu a omyl jí obličej. Půjčil jí
šátek, který nosil na krku, aby se mohla utřít. Tuilindo nechodil v praktickém entím oblečení jako
Melwen a její děti. Nosil vždycky pravé elfí látky, na všední den obyčejné šedé, ale přesto mimořádně
pěkné na pohled a hebké na dotek. Smět se utřít jeho šátkem bylo něco krajně nepatřičného a zároveň
krajně příjemného. To už jí ale pomohl vstát a otočil lavičku opěradlem na opačnou stranu.
"Tak, teď se zase posaď a já tě ještě učešu, ano? To my totiž v rodině děláme na znamení smíření.
Nechci, abys jen slyšela, že ti odpouštím - chci, abys to také cítila, a delší chvíli."
Cítila to. Až příliš. Když se poprvé dotkl jejích vlasů, chtě nechtě sebou cukla, a i když se tomu pak
dokázala ubránit, měla stejně po celou dobu pocit, že se jí ježí a vstávají čímsi mezi hrůzou
a rozkoší. Časem však přivykla aspoň natolik, aby se tomu pocitu poddala a prožila si obnovení jejich
vztahu skutečně až do morku kostí.
"Nu," řekl konečně spokojeně, když si s ní zatočil sem a tam, aby zhodnotil výsledky své práce. "A teď
s tebou konečně mohu promluvit o tom, o čem jsem s tebou mluvit chtěl."
Zasmál se jejímu překvapení.
"Nu ano, tohle všechno bylo jen nutné zlo, které jsme museli překonat, ale nebylo to to hlavní. Ve
skutečnosti jsem tě sem pozval především proto, abych ti poděkoval... možná ti i nabídl dárek."
Ty mně abys poděkoval? ptaly se její oči. Zač, prosím tě?
"Možná za přátelství, které k mému dítěti cítíš. Za touhu stát při něm, když mu je těžko. Ještě
nevzpomínáš? Za otevřenost a přímočarost, s níž jsi mu pomohla najít cestu z utrpení. Za to, že ses
odvážila něčeho, před čím i dospělí někdy uhnou." A znovu ji chytil do náruče, velmi srdečně,
a pořádně ji stiskl. "Děkuji ti, holčičko, děkuji ti," opakoval. "Vím, i pro tebe to byl dar, ale
přece i tobě děkuji. Pomohla jsi mu k jednomu vítězství v dlouhém a nesmírně těžkém boji. Nemohu ti
to ještě vysvětlit do všech podrobností, ale znamená to hodně, víš? Tolik, že možná... možná i kdyby
byl vzápětí přišel o život, tohle by bylo důležitější."
Zasmál se.
"Ano, říkám to, abych tě potěšil. Ale to neznamená, že nemluvím pravdu. Skutečně jsi mu pomohla, víc,
než nyní dokážeš pochopit, a moje srdce mi říká, že ještě pomůžeš. A proto ti teď chci něco dát -
pokud to budeš umět přijmout. Pojď, posaď se zase a opři se o mě, budu ti zpívat, a jen pro tebe
jedinou."
Poslechla rychle, neboť jeho písně milovala, a on jí zpíval část písně o hudbě Ainur a stvoření světa,
píseň, kterou snad slyšela už jako mladší znít kolem sebe korunou stromu, ale nyní ji vnímala naplno,
ponořená jen do ní samotné. Ta píseň je složitá slovem i obsahem a ona rozuměla jen máločemu, ale
když zavřela oči a poddala se jí, zmožena sladkou únavou po dlouhé cestě, lázni a smíření, mohla
přesto okoušet, o čem vypráví, a srdcem, beztak už otevřeným dokořán podivuhodné kráse stvoření,
vnímala nyní podivuhodnou krásu Stvořitele. Ten, ke komu volala naslepo, aby pomohla kamarádovi,
se jí nyní dal okusit a spatřit.
Když se zase vzpamatovala, slunce stálo těsně nad západem a byl nejvyšší čas jet domů.
"Děkuju ti. Ty jsi tak hodný!" děkovala Tuilindovi rozechvěle a cítila přitom, jak žalostně
nedostatečná jsou její slova.
"Rádo se stalo! A víš, viď, proč jsem ti to zpíval?"
"Abych... abych příště věděla, co dělám?"
Smál se.
"Ano... tak asi."
Přitiskla se k němu, dosud v silném pohnutí.
"Já bych si tak strašně přála být tvou dcerou!"
"Nepovídej!" smál se. "Však ono by se ti to brzy zajídalo! A rád tě mám i tak jako vlastní – o to, co
skutečně chceš, ochuzena nejsi! Ani malinko!"
Náhle však zvážněl. Ruka, kterou ji až dosud lehce objímal, aby odpověděl na projev její příchylnosti,
náhle ztuhla jako v bolesti. V tu chvíli měla dojem, že z něj teď, ano, teprve teď, cítí smrtelnou
úzkost - jako by letním dnem znenadání zavál mráz.
"Chraň se vystavit chtivosti Mordoru, dokud nepřišel čas," vypravil ze sebe šeptem, téměř
neslyšně.
"Proč to říkáš?" tázala se mimoděk také šeptem, zmatená a vyplašená.
"Nevím," odpověděl prostě, a teď už se snažil o pokojnější tón. "Ale tolik vím, že zem sama, hory
i pláně, má své touhy, lásky i nenávisti. Ta zem, s níž sousedíme, přitahovala zlo od samého počátku.
A temnota vždycky dychtí pohltit ty nejkrásnější skvosty." Odmlčel se a zabloudil očima k večernímu
nebi nad potokem. "Ale to ještě neznamená, že se jí to podaří!"
( <= O oddíl zpět ) ( Zpět na výchozí stránku knihy ) ( O oddíl vpřed => )