Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Míjela léta a kamínků v Tinwenině náhrdelníku přibývalo. Lesní dny, dny s Laitem, se řadily jeden za druhým v krásné vzpomínky a otiskovaly do její duše svůj nezaměnitelný vzor, díky němuž získávala svou barvu a tvar. Nic z toho, co prožívala na hradě, na ni nemělo takový vliv, ať tam trávila času sebevíc.

Onen nebezpečný výlet, který podnikla jako desetiletá, ji sám o sobě na dlouho ovlivnil hned v několika směrech. Za prvé už nikdy Laitovi neodporovala ani v nejmenším, když šlo o otázky bezpečí. Ne že by se s ním už nikdy nehádala, to bychom od ní asi chtěli příliš. Ještě mnohokrát měl příležitost si na ní cvičit sebeovládání a shovívavost ke smrtelníkům. Nikdy však nemusel mít strach, že by snad přece jen mohla jeho opatrnost považovat za zbabělost. Ostatně věděl i tak velmi dobře, že to nehrozí. Od oné noci na stromě si hluboce vážila jeho odvahy a duchapřítomnosti a mnohokrát se o nich od té doby přesvědčila znovu, i když třeba ne v tak kritických situacích.

Za druhé od rozhovoru s Tuilindem pocítila mnohem větší touhu vyhýbat se čemukoli zlému, opravdově. Vystavit se Laitovu otci by se arci znovu neodvážila, začala se však radit s Laitem, zpočátku v rozpacích, které často vyvolaly kratičkou bouřku mezi nimi, postupně ale se stále větším pokojem a důvěrou. Vždy znovu a znovu z něj měla dojem, že přehání – vždy znovu a znovu za tím však pocítila ten zvláštní elfí postoj k životu, který jí nebyl vlastní, ale tím víc ji přitahoval. Na oba to mělo svým způsobem dobrý vliv. Tinwen časem přestala téměř úplně vyvolávat hádky a také doma s ní bylo mnohem lepší pořízení; Laito, zprvu stísněný pro svou absurdně nedostatečnou moudrost, se brzy dokázal podívat sám na sebe s nadhledem ještě daleko snáz než dřív.

Za třetí se od té doby začala Tinwen ještě více vzdalovat svému otci. Lež plodí lež a Tinwen teď potkalo něco podobného, třebaže se vlastně lži nedopustila. Nechtěla však za žádnou cenu prozradit, čím prošla na onom třídenním výletě, jednak aby ho nezarmoutila, zvláště tehdy; neboť s maminkou to vypadalo stále hůř a trávila už v Minas Tirith většinu času; jednak ze studu nad svým jednáním, jednak z obavy, aby ji do lesa nepřestal pouštět. A pokud v tom hodlala setrvat, zjišťovala, že musí i ze svých současných zážitků vynechávat stále víc. K tomu se pojil ostych, který jí bránil sdílet tak osobní a choulostivé záležitosti jako právě svou touhu po růstu v dobrém. Byla by jistě v této věci nalezla mnohem větší pochopení, než tušila - jenže to nikdy nezkusila. V jejich rozhovorech zůstávalo stále více a více bílých míst.

Maminka… byla jiná. Tvrdší, ale méně přísná. Od své svatby se vždy snažila konvence dodržovat, ale činila tak z lásky, ne z úcty k nim samotným; shodila jejich krunýř, kdykoli jen trochu mohla, a její muž ji nejenom podporoval, ve šťastnějších dobách se k ní občas i s chutí připojil. To ale žel bylo už všechno pryč. Nyní jí toho život dopřával mnohem méně než běžnou dvorskou existenci. Ne že by si slovem postěžovala; zůstávala milá, veselá, plná zájmu o všechno a o všechny a když už jí bylo příliš zle nebo měla dojem, že už jí její blízcí věnují příliš mnoho času, zkrátka je všechny vyhodila. Právě tím ale nechtěně zvyšovala jejich nejistotu: nikdy si nemohli být jisti, kdy už je statečná přespříliš, a raději na ni proto brali ještě více ohledů. Její manžel jediný dokázal někdy rozbít ten skleněný zámek, do kterého ji tím k její bezmocné zlosti uzavírali; dveře k Tinwen jí však otevřít nemohl, protože k nim sám neměl klíč. Došlo to tak daleko, že knížecí manželé neměli ani hrubou představu dokonce ani o tom, kolik času jejich dcera vlastně tráví s Laitem o samotě.

Kdyby Tuilindo tušil, jak to ve vztahu mezi Tinwen a jejími rodiči vypadá, mohl by asi v začátcích všechno poměrně snadno napravit. Jenže Tuilindo se naprosto vědomě zase stáhl z jejího života. Poznal, jak lehko by ji mohl na sebe navázat, a nechtěl to za žádnou cenu dopustit, právě aby nestál mezi ní a vlastním rodem. A Tinwen se nepokoušela ze své strany s ním sblížit. Její poslední zkušenost s ním v ní vyvolala ještě hlubší touhu po jeho lásce a uznání i po společenství s ním, ale zároveň i ještě hlubší úctu k němu a rozpaky před ním. Nedokázala než udržovat vzdálenost, kterou stanovil. Tak se Laito víc a víc stával tím jediným, kdo o ní doopravdy něco věděl.

Ten stav byl nejbolestnější pro ni samotnou. Její láska k otci s léty rozhodně neochladla - byla by si ze srdce přála mít v něm někoho blízkého. Zoufale toužila nahradit mu, co ztrácel kvůli maminčině nemoci – a zoufale toužila po mamince, se spoustou neuvědomělé ukřivděnosti. Neboť nyní se pomalu dostávala do věku, kdy silné sebeuvědomění a vlastní vůle, dar smrtelníků, začínají vyzrávat a dovedou přitom občas proměnit duši v rozbouřené moře. Tinwen bývala smutná a vnitřně rozbolavělá i plna náhlého vzdoru, aniž pro to měla bezprostřední důvod, a v takových chvílích ji vždy napadlo jediné vysvětlení, jediný problém, který ji trápil: že jí otec doopravdy nerozumí. A čím víc cítila, že jí nerozumí, tím méně se mu dokázala svěřovat.

Tato bolest, která v ní stále narůstala, vedla také k tomu, že někdy překročila hranice náležité úcty k otci - ne příliš často, ale po pravdě řečeno mnohem častěji, než se to kdysi stávalo jejím bratřím. Faramir byl nucen sáhnout ke kárným opatřením a to většinou znamenalo pár dní domácího vězení. Tinwen nesla tento trest velmi těžce a vyvolával v ní jen nový vzdor, který většinou navenek neprojevovala, ale také nedovedla odložit. Laita to velmi zneklidňovalo a pokoušel se jí znovu a znovu pomoci k tomu, aby si svého otce vážila a přijímala pokorně jeho rozhodnutí, a zejména tehdy, když dovede vybrat něco, co jí skutečně vadí, což je v podstatě jen dobře. Její rozum s ním souhlasil, ale srdce se bouřilo. Ano, Laito byl její učitel, na kterého vždycky dříve či později dala, její vzor, podle kterého se chtěla řídit - jenže právě! K čemu dobrému povede, když ji od něj budou oddělovat? Věděla, že on by si samozřejmě doma nedovolil to, co ona - byla si však také až příliš jista, že s jeho otcem by tento problém nikdy, nikdy nemohla mít.

Laito věděl, že příčinou jejího chování i postojů je její bolest a že se věc nikdy nevyřeší, dokud se s Faramirem nenajdou. S krvácejícím srdcem se jí pokoušel vést k jednostrannému porozumění i k tomu, aby se s otcem sdílela, i když má pocit, že mluví k hluchým uším. Nedá se říci, že by se o to nepokoušela, ale bolest z neúspěchů v této oblasti byla příliš silná. Jedině když byla s ním, když ji utěšil svou hojivou blízkostí, pochopením, kterého byl tak snadno schopen, srozuměním, které tak přirozeně prožívali, když se mohla srdcem napojit na jeho vnímavost a podívat se na věci jeho očima, dokázala udělat krůček vpřed. Dychtivě se chytala těch úspěchů - stále ještě jí na otci velmi záleželo. Tím víc cítila, jak moc Laita potřebuje.

Faramir si uvědomoval, že s léty ztrácí svou dceru víc a víc. Jeho pocit bezmocnosti sílil, ale stále se nechtěl vzdát. Snažil se jí věnovat ještě víc času než dřív a usilovně hledal cesty, jak se s ní dorozumět. To ovšem svým způsobem ještě zhoršovalo situaci. Tinwen nyní zabírali mnoho času její učitelé - její otec se jí samozřejmě snažil zajistit to nejlepší možné vzdělání - a z těch pár drahocenných hodin, které zbývaly, musela na svůj vkus nekonečnou dobu trávit v jeho společnosti. Ta doba byla pro ni trápením - nenaplňovalo ji nic z toho, co dávalo jejímu životu nějaký obsah, téměř ustavičně se musela ovládat, aby neřekla něco, co nesmí - nebo nechce - a i tak všechno až příliš často skončilo hádkou a nepříjemnostmi. Připadala si jako divoké zvíře v kleci a prahla touhou po volnosti, po úlevě a odpočinku v lese a v blízkosti někoho, kdo jí rozumí. Jak se s Laitem dokázali od srdce smát dvorské etiketě a strojeným způsobům na hradě! Jak s ním dokázala hodit celý ten sešněrovaný život za hlavu a konečně se zase cítit opravdová! Jen v lese zakoušela ničím neomezenou radost, jen v lese měla pocit, že doopravdy žije - ale toho jí bývalo dopřáno stále méně a méně.

Ne že by se Faramir nesnažil jí vyhovět. Nemohl nevědět, jak šťastná byla vždycky v přírodě a v Melwenině rodině a jak proměněná se odtamtud často vracela. Na většinu společného času plánoval vyjížďky na koni, procházky lesem, ba, nyní s ní konečně začal chodit na návštěvy na obytnou plošinu ve větvích mohutného platanu. To však bylo pro Tinwen jen dalším druhem trápení - muset sedět v kruhu Melweniny rodiny a nemoci se sdílet s tím jediným, s kým se sdílet tolik potřebovala.

Časem, když se situace začala stávat kritickou, rozvinul Laito veškerou svou vynalézavost, aby Tinwen pomohl. Nespokojil se s tím, že se s ní domlouval očima v přítomnosti dospělých, i když i tak si dokázali povědět nesmírně mnoho. Také jí často posílal dopisy po ptačích poslech, nebo, když měl náladu, poslal jen drobný, ale výmluvný dárek, nebo i jen posla samotného, vždy tak, aby co nejvíc potěšil. A čím méně často mohla Tinwen za ním, tím častěji brousil v okolí hradu a hledal způsob, jak potají proniknout dovnitř.

Celé město i hrad sám byly samozřejmě obklopeny hradbami, po kterých ve dne v noci přecházely stráže. Během dne však zůstávaly brány otevřené a panoval v nich čilý ruch. Pro útlého elfího mládenečka, zejména když si na sebe vzal osvědčenou látku podle lórienského receptu, nebylo tak těžké proklouznout v nestřeženém okamžiku dovnitř, aniž si ho stráž stihla všimnout, a skrýt se do večera na stromě v parku. Proniknout nezván do hradu samotného bylo obtížnější, ale Laito si i tak věděl rady. Tinwen měla své pokoje - ložnici, salónek a osobní lázeňskou místnost - až ve třetím, nejvyšším podlaží hlavní hradní budovy, což jí skýtalo nádherný výhled přes hradby na svažující se zalesněné stráně a údolí Anduiny, ale žel též kladlo značné překážky tomu, kdo by k ní chtěl přijít na návštěvu oknem. Avšak Laito dovedl lehounce našlapovat i v těch nejtenčích větvích a obratností nyní vysoko předčil všechny své bratry. Shodil obuv, šikovně se zachytil prsty rukou i nohou i v těch nejmenších spárách mezi stavebními kameny a na princeznino okno se dostal bez úrazu hned první noci, kdy se o to pokusil, třebaže po několikahodinovém úsilí. Tinwen tou dobou už tvrdě spala, ale ani v nejmenším jí nevadilo, když ucítila jeho prsty na čele, a povídali si pak téměř až do rána.

Tyto noční návštěvy, ke kterým od té doby docházelo velmi často, nakonec skončily katastrofou. Laita nikdy nikdo vyloženě nepřistihl, ale jeho štíhlá šedá postavička se nyní objevovala ve městě a na nádvořích tak často, že to některým začalo být divné. A stávalo se, že občas kdosi, kdo se zdržel vzhůru či nemohl spát a náhodou vyhlédl z okna, spatřil po zdi šplhat jakýsi nejasný stín - stín, který tam většinou už nebyl, když pozorovatel ztropil poplach, ale který zůstal, pokud bylo všude ticho... a pravidelně mizel v pokojích knížecí dcery!

Pověrčivější si začali šeptat, že princezna, kterou její otec v dětství trestuhodně málo hlídal a dovoloval jí se scházet s všelijakými nadpřirozenými bytostmi z lesů, ba kterou jim hned jako maličké dítě vydal všanc, se buď stala obětí temných sil, nebo je s nimi dokonce ve spojení. Méně pověrčiví mluvili o tom, že princezna má milence.

Když se to Faramir doslechl a promluvil o tom s Tinwen, byli oba šokováni. Tinwen, které v té době bylo jen něco málo přes čtrnáct a na cokoli, co souviselo s láskou, neměla ani pomyšlení, se cítila hluboce uražena a zároveň žasla nad nesmyslností takového podezření - a jakékoli neuctivé řeči o elfech ji rozhořčily možno-li ještě víc. Faramira vyděsilo nejenom to, že je jeho dcera schopna si k sobě pouštět v noci mládence oknem - o její cti beztak nepochyboval - ale ještě více to, že má podle všeho s oním mládencem úzký vztah, o kterém on zatím neměl ani tušení. Začínal si uvědomovat, že nebezpečí je vážnější, než se zpočátku zdálo. Není třeba jen čelit pomluvám. Je třeba celý její život od základu přebudovat, nebo se na toho elfa naváže natolik, že jednou nebude schopna se provdat za někoho z lidí. Co by mu pak jako otci zbývalo? Přinutit ji k manželství bez lásky? Odsoudit ji k osamělému údělu? Anebo přivolit k smíšenému sňatku, ke sňatku, který oba vyřadí z běžného života jak v lidském, tak pravděpodobně i elfím společenství a udělá jeho dceru z princezny rázem tou nejnižší z nejnižších – k manželství, v němž bude Tinwen stárnout vedle věčně mladého partnera?

Když se jí to pokusil vysvětlit, velmi šetrně, neboť věděl, jak je to pro ni těžké, reagovala zpočátku hodně bouřlivě. Vmetla mu do očí, že je jako všichni ostatní, že není než schopen ji podezírat z milostných dobrodružství, ačkoli je ta představa naprosto absurdní. Křičela na něj, že je jí úplně jedno, jestli se někdy provdá a jak, že se nikdy vdát stejně nechce a že jsou jí k smíchu všechny ty řeči o tom, všechny ty urážky čistého a věrného Laitova přátelství. Dával jí v tu chvíli veškerou lásku, které byl schopen, dokonce ani nekáral její nevhodné projevy. Nechal ji vybouřit, pak to co nejcitlivěji zkusil podruhé.

Tinwen nyní už nekřičela. Zrovna včera Laitovi znovu slíbila, že se bude ze všech sil snažit jednat se svým otcem uctivě, a už ji mrzelo, že to nezvládla. Naslouchala nyní pokud možno mlčky, ale nechápala nic, zdeptaná do hloubi duše v první řadě vědomím vlastního selhání, ale do značné míry i strašnou situací samotnou a ještě příšernějšími následky, které se před ní začínaly rýsovat.

Už nikdy k ní Laito nesmí v noci na návštěvu. Už nikdy s ním nesmí sama do lesa, dokonce ani na jediný den, tím méně přes noc. Vídat se s ním smí výhradně v přítomnosti někoho z dospělých. Jak si ale potom kdy budou moci od srdce popovídat? Kdo ji podrží, když jí bude těžko, kdo jí bude rozumět, komu se bude moci svěřit? Jak bez něj dokáže žít aspoň trochu správně? K čemu vůbec bude na světě, komu bude co platná, když ne jemu? Celý její život se hroutil v troskách a ona musela jen bezmocně přihlížet.

Faramir na ni hleděl, jak sedí proti němu, bledá jako křída, se slzami v očích, a srdce se mu svíralo soucitem. Znovu a znovu se jí pokoušel vysvětlit, proč to všechno musí právě takto být, pomoci jí, aby věc pochopila a mohla se tak snáze smířit s omezeními, dát jí nějakou naději, že i tak ji čeká v životě mnoho krásného. Teď už neodpovídala ani slovem, jen bylo znát, jak trpí stále víc, až nevydržel a propustil ji, aby si šla lehnout. Pod její okno byl nucen postavit stráž.

Vstala a zamířila ke dveřím, ale na odchodu si ještě na cosi vzpomněla.

"Otče," ozvala se naprosto vyhaslým hlasem, "zrovna zítra jsem měla mít volný den. Znamená to teď..."

"Dceruško," odpověděl co nejvřeleji, "v žádném případě tě nehodlám držet mezi čtyřmi stěnami. Pojedeš si, kam jen budeš chtít, jenom ne sama. Od nynějška tě bude všude doprovázet odpovídající družina, jak se na knížecí dceru sluší a patří."

Strnule přikývla a vypotácela se z místnosti.

kapitola 8.

Polovinu noci Tinwen proplakala. Nehledě k černé budoucnosti, která se před ní otevírala, bylo trýzní už jen vědět, že Laito pravděpodobně čeká v parku, ale k ní se nedostane, a neví proč, netuší, co se stalo. Otec ji sice ujistil, že stráž má rozkaz pouze odstrašovat, nanejvýš oznámit zákaz, a v žádném případě Laita nezatkne, ale přesto se cítila jako zrádce, když mu ani nemůže nic vysvětlit. A co zítra? Tolik se na ten výlet těšili, vždyť byl první po tak nekonečně dlouhé době! Všechno už naplánovali, mají domluvenou schůzku... a Laito tam bude čekat marně a nebude ani vědět, proč nepřišla.

A při té představě se v ní náhle probudila jakási dřímající vnitřní síla a žal pomalu, ale jistě začal ustupovat vzdoru. Ne, nesmíří se se situací, ať si Laito říká co chce. Jsou i jiné hodnoty než úcta k rodičům. Nemůže a nebude se otci trpně podvolovat, když to znamená zradu přátelství. Přijde zítra na schůzku za každou cenu - ujet družině dokáže hravě!

Jenže co jí Laito řekne? Ten nikdy nepřenese přes srdce, že s ním je proti vůli svého otce. Bude mu to moci všechno vysvětlit, ano, ale pak ji pravděpodobně hned pošle zpátky. A to bude naposled, co ho uvidí.

A ne! Nenechá se okrást o ten výlet! Zůstane s ním, jak nejdéle to bude možné, třeba i několik dní. Lhát mu samozřejmě nemůže a ani nechce, ale proč by to dělala? Prostě o věci nebude mluvit a Laito bude klidný - nebude nic vědět. Nechá ji u sebe v lese, jak dlouho bude chtít. Cítila, jak se do ní vrací život, sotva na to pomyslela.

Jenže bude Laito opravdu klidný? Rozumí si s ní přece tak dobře - nepozná i beze slov, že něco není v pořádku? I co, na ten problém bude myslet, až jestli nastane. Beztak z ní všechny starosti spadnou, sotva se octne v lese - to bude Laito vnímat především - a takové nesmysly, jaké dnes byla nucena vyslechnout, mu samozřejmě ani na mysl nepřijdou!

Uklidněna si položila hlavu a okamžitě usnula.



Probudila se v obvyklou hodinu, po značně zkráceném spánku, ale odhodlaná. Lesní život jí dal velkou otužilost - tahle potíž byla to nejmenší, co byla pro svou svobodu ochotna podstoupit. Zpívala si, když se chystala k vyjížďce, a Faramir to zaslechl a celý okřál. Však to věděl - všechno dobře dopadne, jen když se Tinwen dostane dostatečně často do přírody. Možná ji v tom poslední dobou trochu příliš omezoval - dohlédne na to, aby se to nyní změnilo.

Přípravy zkrátila na - alespoň u princezny - neuvěřitelně krátkou dobu, ale družina už čekala, takže se vůbec nezdrželi. Tinwen poznala, že se jí otec opravdu snaží její úděl co nejvíce ulehčit - měly s ní jet pouze čtyři osoby, samí mladí, veselí lidé a vynikající jezdci. Trochu ji to dojalo, ale nezviklalo. Už se rozhodla.

Sotva vyjeli na pastviny, pobídla koně do cvalu a v minutě ujížděla takovým tryskem, že družinu nechala kus za sebou. V jezdeckém umění se jí ani z nich nemohl nikdo rovnat. Smáli se a hnali se za ní ze všech sil - náskok neměla velký a nikdo z nich nepomyslel na zradu.

Mezi prvními stromy sesedla, podrbala koně a poslala ho oklikou zpátky; a ještě než první z doprovodu dojel k lesu, rozběhla se na opačnou stranu a ztratila se v mlází jako pára. Našlapovat nehlučně a beze stop pro ni teď už bylo tak samozřejmé, že tak dokázala postupovat velmi rychle. Slyšela, jak ji volají, celí zmatení. Ujeli zřejmě ještě kus dopředu, než pochopili, že ji ztratili. Tím lépe - stačí uhnout ze směru a hned bude mít slušný náskok.

Tiše jako myška pospíchala dál a napínala uši, co se vzadu děje. Koně se vraceli, lidé sesedali, přecházeli sem a tam. Už se ozvalo i praskání houští. Hledají ji, ale nijak zoufale. Pravděpodobně považují celou věc dosud za nějaký žert.

Teď objevili stopu jejího koně. Že už taky! Pomalu si začínala myslet, že ten manévr podnikala nadarmo. Výborně - teď půjdou za ním pěknou procházkou zpět na pastviny a do té doby už bude kdovíkde. Potichu se pro sebe zasmála a lehounce běžela dál. Laito ji důkladně vytrénoval - po dlouhou dobu ani neměla potřebu zvolnit tempo.

Když dorazila na místo, nikdo tam nebyl. Ach ovšem, jako obyčejně! Vybrala si co nejsilnější osamělý strom, aby měla krytá záda, a usilovně propátrávala očima každou píď porostu. Jednou se jí to musí podařit!

Zpočátku jí připadalo, že má úspěch. Zachytila povědomý pohyb mezi listím, zavěsila se na něj zrakem a dokázala ho sledovat hezký kousek. Náhle však byl pryč, jako by se po něm slehla zem, a když se zklamaně zavrtěla, ucítila, že jí cosi brání v pohybu. Vzápětí zjistila, že je důkladně připoutána ke kmeni!

"Dostal jsem tě," ozval se známý sladký hlas kdesi nad jejím ramenem. "Teď jsi můj zajatec a musíš dělat, co ti poručím!"

Zároveň už rychle povoloval uzly, aby ji neškádlil přespříliš.

"Jsem v tvé moci," uznávala tentokrát s daleko větší ochotou a srdečností, než čekal. "Půjdu za tebou, kam mi přikážeš, a nikdy už se domů nevrátím!"

"Na to slovo ti dávám svobodu. Pojď!"

Všechno se dařilo až příliš dobře. Tinwen přímo cítila, jak z ní všechny starosti spadly a jak se všechen život na hradě stal jen vzdáleným snem. Nebylo nebezpečí, že by Laito něco vytušil. Navíc se jí hned omluvil, že se včera do zahrady nedostal - neměl proč pojmout podezření. Jediný trpký okamžik nastal, když se jí automaticky zeptal, jak dlouho má volno. Nemohla mu řící, že s ním doopravdy chce zůstat už navždycky - skoro ji rozzlobilo, že ji tak brzy vrátil do reality. Ale vynahradila si to aspoň tím, že si udělila volno celých sedm dní, a on to přijal bezelstně: jen se zaradoval a poslal domů vzkaz.

Rozběhli se lesem, opilí náhlou svobodou. Začínal nejkrásnější podzimní čas, čas barvícího se listí, a oni ho vychutnávali až do dna. A samozřejmě okamžitě zamířili na hranice bezpečného území, do kraje vodopádů a vůní, na který jim vždycky zbývalo méně času, než by si přáli. Nyní, když byli starší a zkušenější a uměli mnohem rychleji běhat než kdysi, se tam cítili daleko jistější. Mimoto skřetů s léty ubývalo a jen málokdy si troufli někam dál od hor.

Večer zatábořili ve větvích a houpali se v houstnoucím šeru ve visutých lůžcích vedle sebe. Tohle byla jejich nejmilejší hodina - čas k povídání. Jenže Tinwen si teď s úlekem uvědomila, že nemůže mluvit tak volně jako kdysi. Sotva začne, ten včerejší večer se jí nahrne zpátky do hlavy!

Honem se začala Laita vyptávat, co poslední dny prožil on, a on nějakou dobu odpovídal, ale Tinwen měla stále silnější dojem, že přitom myslí na něco jiného. Náhle se přerušil téměř v půli věty.

"Ale dost už o tom. Nejprve ty. Máš doma potíže, viď? Co se děje?"

Zatrnulo v ní, ale ovládla se. Na tohle byla připravena.

"To víš... dvorská etiketa jako vždycky."

"Ach ty moje hříbátko! Zase už tě kšírují do postrojů?"

Udělala jen obličej - to mohla docela upřímně.

"Jak bych ti přál, aby tě otec konečně pochopil! Nebo abys k sobě brzy našla někoho, kdo ti dovolí žít tvým způsobem života!"

Zmocnila se jí slepá zuřivost.

"Já se nikdy nevdám, rozumíš?!"

"Odpusť, prosím, nechtěl jsem ti ublížit," řekl rychle, s takovou pokorou a opravdovostí, že ji okamžitě uklidnil.

"Nezlob se - nechtěla jsem na tebe křičet."

"S radostí odpouštím. Ale o to teď nejde. Nedovolíš mi, abych nesl tvé trápení s tebou? Proč tě to slovo tak bolí? Měla jsi o tohle nesnáz s otcem?"

Kývla. Jindy by mu takové téma dovolila jen nerada, ale teď cítila, že bruslí po velmi tenkém ledě, a vítala jakoukoli únikovou cestu.

"Ty... ty opravdu nikdy v životě nechceš poznat - lásku?"

Vyslovil to tak, že se až zachvěla. Ale odpovědí si byla jista.

"Ne! Chci do smrti takhle chodit po lesích s tebou!"

Usmál se.

"Přesně to bych ti přál. Aby se našel někdo, kdo by..."

"S tebou, řekla jsem, ne s někým jiným!"

"Moje přátelství ti samozřejmě patří navždycky, ale nemohu ti provždycky poskytnout, co bys potřebovala. Jednou, a možná už dost brzy, budu muset v tvém životě uvolnit místo..." Mrkl na její obličej a zarazil se. "Ne, tak ne. Povím ti to jinak. Kdyby... prosím tě, nelekni se, jenom si představujeme tu možnost... kdyby se jednou stalo, že bys potkala lásku ve mně a já v tobě, přijala bys to s radostí?"

"S tebou bych to snad snesla," odpověděla tak lhostejně, až se musel znovu zasmát.

"Ty vůbec nevíš, o čem mluvíš! Jsi jako strom v zimě, který by zapomněl na léto! Myslí si, že by ztratil strukturu svého dřeva a kůry a podivuhodnou kresbu svých větví, kdyby obrostl listím a květem! Poslouchej. Představ si nás dva, že žijeme, jako jsme vždycky žili - že jdeme dlouhou cestou krásným lesem, jako jsme vždycky chodívali – a najednou se octneme na prahu něčeho nového, nějaké krajiny, v níž je zachováno všechno, co bylo dosud, a přece je tam i mnoho navíc - Lórien, jak bývalo dřív, či lesů Valinoru - nevstoupila bys tam? Nebylo by to to, co sis vždycky přála?"

"Ano," přikývla už ochotněji. "Ano, kdyby to bylo takovéhle, tak bych asi taky řekla, že jsem si to vždycky přála."

"Nemá a nesmí to být jiné! Právě to je láska - tvůj otec to jistě taky ví. Nikdy tě nebude nutit do něčeho jiného."

"A kdyby přece nutil - co bys udělal?"

"Hříbátko! Snad nechceš říct, že už teď..."

"Ne, to ne. Ale bojím se. Chtěla bych mít někoho, kdo by mě ochránil."

"Nikdy tě nenechám bez ochrany, pokud to bude jen trochu v mých silách."

Vzápětí sebou oba škubli, jak si uvědomili, co to vlastně vyslovil.

"Nezavazuj se tak," řekla tiše. Věděla, jak vážně bere každé svoje slovo.

Na okamžik se zamyslel, pak pohodil hlavou.

"Ne - je to docela v pořádku. Aspoň vidíš, že jsem měl pravdu - přátelství je v lásce obsaženo."

"A co - co až potkáš nějakou elfí pannu, se kterou odejdeš do... do lesů Valinoru... a..."

Smál se.

"Buď bez starosti! To se nestane dřív než za půl století! Do té doby patří moje služby tobě!"

"A jak mě tedy ochráníš? Co uděláš?"

Zvážněl a pár okamžiků usilovně přemýšlel.

"Kdyby ti někdo chtěl ublížit," řekl pak pomalu, "budu mu chodit zpívat do svědomí. Každou noc, dokud nebude nahlas křičet lítostí!"

Toho dne usínala do značné míry upokojená. Dokonce už si dovedla představit, že se bude moci ještě někdy vrátit domů - ne hned, samozřejmě, teprve až dokončí, co si naplánovala. Jen krátce jí blesklo hlavou, jak blízko byl Laito jednu chvíli názorům jejího otce - připravený ustupovat z jejího života, aby uvolnil místo nějakému člověku. Zahnala tu myšlenku. Ta představa byla pro ji nesnesitelná.

kapitola 9.

Druhého dne ráno ho našla na břehu potoka, jak upřeně hledí do vody. Neobrátil se k ní, když přišla, ale nerušila ho - věděla, že k něčemu takovému má vždycky vážný důvod. Do tváře mu neviděla, ale měla dojem, že z něj cítí neklid či starost. Konečně se otočil.

"Poslyš, tohle není dobré," řekl jí. "Zůstáváš na povrchu - neříkáš mi všechno. Proč?"

Povědět pravdu mu nemohla, ale zalhat také ne.

"Někdy to zkrátka nejde," odpověděla co nejlaskavěji, ale rozhodně.

Netušila, jak dobré to bude mít výsledky. Ihned byl více než ochotný respektovat její přání a už se o věci ani jednou nezmínil. Unikla podruhé.

Když večer navlékali další den na její náhrdelník, nabídla mu několik zářivě krásných drobností, které mluvily o jejím štěstí, o radosti, kterou prožívala. Byla to pravda - ten den byl pro ni nádherný... protože se tak rozhodla a tvrdohlavě to uskutečnila. Občas ji napadlo, jak je to hrozné, že Laitovi něco skrývá, poprvé v životě. Občas si uvědomila, že spolu vlastně přestali doopravdy mluvit a jak jí to schází. Okamžitě zahnala každou takovou myšlenku. Nehodlala si tím kazit náladu. Občas měla dokonce starost o otce, zda o ni nemá strach. Také tím se odmítla zabývat. Ovšemže nemá. Však dobře ví, kde je.

Laito chvíli sklíčeně hleděl přes její hlavu do tmy, pak vytáhl z kapsy červivý žalud a rozpačitě ho obrátil v prstech.

"Ten tam nemůžeme dát - zkazil by se," namítla věcně.

"Máš pravdu," řekl s povzdechem a zahodil ho.



Třetí den začal tak, jak druhý skončil. Ticho mezi nimi se ještě prohloubilo. Jako by oba cítili, že než mluvit povrchně, lepší nemluvit vůbec. Bylo to dosti tíživé. Už se musela silou vůle držet, aby se mu nepřiznala.

Před polednem narazili na příkrou stráňku, udrolenou po deštích. Laito hrábl do nánosu čerstvé hlíny a odhalil lístky a stébla trávy, mrtvolně zažloutlé a místy zahnívající. Mlčky začal upravovat to místo, aby jim usnadnil cestu ke světlu. Beze slova se k němu připojila. Trvalo to dosti dlouho.

"Tohle jsem já," pronesl konečně chmurně, aniž se na ni podíval. "A ty taky. Pohřbeni zaživa."

Poplašeně vzhlédla, ale dosud hleděl na druhou stranu. Vzápětí se k ní však prudce otočil.

"Poslyš, hříbátko, já se ti musím k něčemu přiznat," řekl měkce, úplně jiným tónem než před chvílí. "Já vlastně celou dobu vím, že mi tajíš něco, co bys tajit neměla, ale nechával jsem to tak, bál jsem se tě zeptat, protože... protože jsem tušil, že mi řekneš něco, čím tě ztratím! Je to tak, viď? Otec ti zakázal se se mnou stýkat?"

Cítila, jak jí začínají pálit oči. Tak tohle je tedy konec, konec, a tak brzy, prolétlo jí hlavou. Mnohem silněji však cítila úlevu, že se mu konečně může svěřit. Vypověděla mu všechno.

Čekala, že jí vyčte její neupřímnost, ale jenom jí stiskl ruce a účastně se na ni zahleděl.

"Hříbátko moje! Hříbátko! A já tě v tom nechal - už třetí den! Jak se mi to hnusí!"

Kdyby jí byl vyčítal, byla by se vzepřela. Tohle bylo k nesnesení.

"Moje chyba, že jsem ti nic neřekla, ne?" opáčila poněkud příkře, s jiskřícíma očima.

"Já vím... to je právě to. Když selže jeden z přátel, druhý musí stát na stráži... Měl jsem nasadit všechno - měl jsem ti pomoci. A co jsem udělal? Prostě jsem přistoupil na tvou hru. A vidíš, jak to dopadlo? Postihlo mě přesně to, čemu jsem se chtěl vyhnout! Ztratil jsem tě! Chodil jsem s tebou po lesích a co jsem z toho měl? Tvoje duše mi byla daleko. Stokrát lepší by bylo, kdybys zůstala doma a vyměňovali jsme si dopisy, stáli jeden při druhém v myšlenkách... přetvářka nás rozdělila, okradla o všechno, na čem doopravdy záleželo. A nejen mezi námi. Cítíš to? Jsme uprostřed krásného světa, ale nic už není jako dřív - všechno ztratilo svou vůni a chuť. Tohle dělá neupřímnost! Zaživa pohřbeni!"

Bouřila se tím víc, že to doopravdy cítila.

"Za to nemůže nikdo z nás! Jen nesmyslné lidské zvyky a nařízení! Nebýt jich, všechno mohlo být v pořádku!"

Srdečně se rozesmál.

"Ach, hříbátko, to se povedlo! To jsi celá ty! Jsi neodolatelná! Tohle je veliká milost - už tě zase mám!"

Neměla na výsměch náladu.

"Nesměj se mi!" zaprotestovala.

"Máš pravdu - konec legrace. Musíme napravit, co se dá." To už měl na ruce ptačího posla, aby doručil jeho zprávu na platan.

"Tak," oddychl si. "Teď už se tvůj otec aspoň dozví, co se s tebou stalo. Ale musíme se stejně vrátit co nejrychleji."

Když na něj pohlédla, všechny prosby o ještě aspoň jeden den jí odumřely na rtech a změnily se v čiré zoufalství, vepsané do její tváře.

"Hříbátko moje! Co jsi vlastně chtěla? Toulat se po lesích, až tě nakonec odvedou domů násilím a mě strčí za mříže jako únosce? Zůstanu s tebou, i když se neuvidíme - budeme si blíž než ty uplynulé tři dny, věř mi!"

Poddala se, překonána jeho účastí. To ještě netušila, že nasadí to nejrychlejší tempo, takže jim nezbude sil na rozhovor. Míjela hodina za hodinou toho nejdrahocennějšího času, který kdy měli, a nepřinášely nic krásného, co by mohlo zůstat ve vzpomínkách - nic, co by spravilo chuť předchozích dnů. Když si postěžovala, že už nemůže, vzal ji na záda a nesl, dokud nedošly síly jemu. To vedlo k tomu, že si stěžovat přestala, ale poznal to na ní bezpečně i tak a pomáhal jí dál. Slunce zapadlo, nastala černá noc, ale on ani nezmírnil tempo, připravený pochodovat do rána, tvrdý k oběma do krajnosti, protože nedokázal uvěřit, že jeho kamarádka naprosto žádnou lítost necítí.

Kolem půlnoci se zhroutila a rozplakala, tělesně naprosto vyčerpána a vnitřně rozbolavělá jeho zacházením. Když se k ní sklonil, aby ji zvedl, odstrčila ho.

"Vrať se domů sám, když ti na tom tak záleží! Nech mě tady umřít, když už pro tebe vůbec nic neznamenám!"

Klesl vedle ní, neschopný odporovat, neschopný téměř ani promluvit.

"Odpusť, hříbátečko," vypravil ze sebe s námahou a už se nepohnul. Cítil ji vedle sebe, jak se chvěje nekontrolovaným pláčem, pak se uklidňuje. Také jemu se maličko vrátily síly.

"Povíš mi, čím jsem ti ublížil?" zašeptal.

Neodpovídala. Poznal, že usnula. Přinutil se vstát, aby ji teple zabalil a postavil nad ní přístřešek.

Druhý den se probudila dosti pozdě. Nechal ji spát, dokud si neodpočinula, ale sám nespal vůbec, jen seděl vedle ní a přemýšlel.

"Dobré jitro, hříbátko. Ještě se na mě zlobíš?"

Zavrtěla hlavou.

"Ale dobře ti není, viď? Jsi celá rozlámaná, bolí tě hlava a je ti hodně smutno?"

Kývla. Vystihl to dosti přesně.

"Odpustíš mi natolik, abys mi dovolila o tebe pečovat?"

Kývla znovu, horlivěji. Co víc si mohla přát?

Podal jí láhev s entím nápojem, přichystal něco k jídlu a než se nasnídala, doběhl pro vodu, aby se mohla umýt. Pak sáhl do kapsiček pro voňavou mast a začal jí masírovat nejprve krk a šíji, pak nohy.

"Choval jsem se k tobě včera hodně ošklivě, viď? Náš poslední den - a já ti nedal žádnou krásnou vzpomínku, žádný kamínek do tvého náhrdelníku!"

Div nahlas nevydechla úlevou. Tohle samo o sobě už bude stačit!

"Myslel jsem jen na to, jak tě rychle dostat domů... ani jsem ti nedal pocítit, že je mezi námi všechno v pořádku... Měla jsi pocit, že se na tebe zlobím? Že ti nerozumím? Že jsem s tebou přestal mluvit nadobro?"

Nemohla než kývat. Tentokrát si dal opravdu záležet - věděl všechno naprosto přesně.

"Hříbátko moje! Ale co pro tebe můžu udělat? Buď ti můžu připravit co nejkrásnější den, ale bez sdílení, nebo ti mohu otevřít své srdce - ale tam jsou samé smutné a bolavé myšlenky."

"Zač mě máš? Je nám oběma zle, já vím - tak to poneseme spolu!" Zvedla se - teď už měla pocit, že se zase udrží na nohou. "Pojď. Já taky trochu vím, jak ti je - trápí tě svědomí, i když za nic nemůžeš, a chceš všechno co nejdřív napravit. Pomůžu ti."

"Díky, hříbátko." Tohle si vychutnal do poslední kapky. Až se zastyděla, že mu nedokázala poskytnout víc.

"Tak pojď. A dost řečí o mně. Vyprávěj mi všechno, co cítíš!"

"Díky ještě jednou, hříbátko. Ale znáš mě! Jestli mě chceš doopravdy potěšit, nech mě nejdřív pocítit, že jsem se dotkl bolesti tvého srdce! Co kdybychom si naplánovali budoucnost? Vymyslíme, jak ti zpříjemnit život v čas tvého uvěznění!"

Věnoval tomu zřejmě většinu noci. Teď ze sebe jen sypal jeden nápad za druhým, způsoby, jak spolu udržovat kontakt, způsoby, jak spolu na něčem pracovat, způsoby, jak vnést elfí svět mezi kamenné stěny. Otevíral jí oči pro to, že nejdůležitější věci zpravidla bývají neviditelné a nezávislé na vnějších okolnostech. Jeho nadšení ji brzy strhlo, takže začala přicházet s vlastními nápady. Postaral se, aby na to vybylo hodně času - šli dosti pomalu a kdykoli byla jen trochu unavena, vynutil si přestávku. Pak vzal do rukou její náhrdelník a zastavoval se u nejhezčích kamínků - připomínal ty události tak živě, jako by dosud stál uprostřed nich - až začala mít pocit, že ji tím nakazil a že už pro ni takové zůstanou navždycky. To už se pomalu dostali do míst, která si i ona dobře pamatovala - blížili se k domovu.

"Už dost, už dost!" zaprosila konečně už kdoví po kolikáté. "Nech aspoň trochu prostoru sobě! Nedokážu tě opustit a alespoň předtím neslyšet, co tě trápí!"

Ztěžka si vzdychl a usedl na padlý kmen. Sedla si k němu a otočili se proti sobě. Dala mu očima všechnu účast, které byla schopna - naštěstí vnímal citlivě i nepatrný náznak něčeho takového.

"Na to nebudeme potřebovat mnoho času, hříbátko," řekl smutně. "Je mi zkrátka těžko, víš? Leží to na mě všechno jako kámen. Nikdy bych si nemyslel, že dokážu udělat to, co jsem udělal."

"Vždyť jsi neudělal nic! Já jsem utekla z domova - já jsem tě ošidila!"

"A ty bys také nebyla udělala nic, nebýt nesmyslných lidských zvyklostí? Hříbátko moje, opravdu si myslíš, že na něčem takovém vposledu záleží? Přes dva dny jsem žil ve lži, připravil jsem se o možnost ti pomoci, když jsi to nutně potřebovala, ublížil jsem tvému otci a ublížím i svým rodičům - nikdy už nic nebude jako dřív!"

Hleděla mu do očí a horečně uvažovala, co by pro něj mohla udělat. Napadlo jí jen jediné - jakási vzpomínka na staré příběhy, prolnutá se vzpomínkou na poslední případ, kdy ho viděla takhle naprosto zničeného a směla mu pomoci.

"No... tak... nepoprosíš třeba o obnovu duše?"

"Ach hříbátko, jak lehce to dokážeš vyslovit!"

"Pohrdáš mnou? Chtěla jsem ti jen pomoct - myslela jsem, že by třeba..."

"Kdo tebou pohrdá? Samozřejmě máš pravdu," odpověděl sklesle. "Už jsem na tom jako skřeti."

Začínala být trochu dopálená, sama ani nevěděla proč.

"A tvůj vlastní tatínek a maminka! Třeba ti to jenom prospěje! Co když jednou zjistíš, že opravdu jsi ten, jehož jméno nosíš?"

"Neříkej to!" Z jeho obličeje měla dojem, že mu zasadila smrtelnou ránu. "Není to poprvé, co mě to napadlo - už několikrát jsem na to myslel ve chvílích hrůzy - ale ne, tak to nemůže být!"

"Odpusť - tohle jsem nechtěla!" V zoufalém soucitu ho chytila do náručí, aniž si uvědomovala, co dělá. "Já... já to jen myslela tak, že asi nemá cenu si představovat, co všechno jsem nebo nejsem schopen udělat, víš? Jestli se dá prosit o obnovu duše – a já si toho vážím, opravdu, vždycky jsem byla moc ráda, že to jde, i když to tak asi neumím říct - tak potom už vůbec tak strašně nezáleží na tobě. Žádná minulost už ti nemůže ublížit - a budoucnost taky ne."

Náhle zvedl hlavu, na obličeji ještě slzy, ale už se zase usmíval.

"Pramínku živé vody, už se netrap, dobře jsi to řekla. Dokonce mám pocit, jako bych býval kdysi sám někomu podobnou radu dal. Samozřejmě máš pravdu - divím se, jak je možné, že jsem to dosud nevěděl. A cítíš, jak dostáváme milost ještě dřív, než jsme o ni prosili? Jen proto, že jsme se provinili, jsi mě teď mohla vysvobodit z těch nejhorších obav, jaké jsem kdy poznal. Kdybych měl valounek zlata, navléknu ti ho dnes na náhrdelník!"

Váhavě vstala a podala mu ruku.

"Tak... to tedy zkusíme, ano? Hned?"

Dnes to bylo těžší než kdysi v dětství. Zakoušela nyní mnohem větší rozpaky i bázeň z toho setkání - píseň, kterou jí Tuilindo kdysi daroval, v ní teď ožila, ale naprosto ne proto, aby jí usnadnila situaci. K tomu ještě vydatně přispívalo vědomí, že se provinila z obou daleko víc. Přesto byla první, kdo se odvážil. Oči pevně sevřené, prsty semknuté kolem jeho ruky, jako by to bylo záchranné lano v moři nejistoty, prosila o obnovu jeho duše, neuměle a přímočaře, tak, jak obyčejně mluvívala, ale z celého srdce. Laito neřekl nic. Jednu chvíli měla dojem, že se už už chystá promluvit, pak se zarazil. Přesto však jasně poznala, že dostala odpověď. Jeho prsty se uvolnily – vyloženě cítila pokoj, jak prostupuje celým jeho tělem – teď se odvážila po něm mrknout a viděla, že se usmívá a nepřála si víc.

Spěšně vyrazili na poslední úsek cesty.

kapitola 10.

Pod platan se dostali ještě před setměním. Laito původně čekal, že Tinwen pospíší dál, co nejrychleji domů, ale v této věci si znovu postavila hlavu. Nepokoušela už se mu vymlouvat přiznání vlastním rodičům – věděla dobře, že by to bylo marné. Jde jim ublížit, budiž, ať si to udělá, když si myslí, že musí. Ale ona mu v tom bude stát po boku… naposledy. Nakonec uznal, že na půlhodině či hodině už opravdu nesejde.

Půvabně vyskočil na spodní větev a shodil jí provazový žebřík. Shora k nim tiše zazněl lahodný dětský hlásek a hlas Melwen, který mu odpovídal. Ten okamžik se Tinwen zvláštně dotkl. Měla náhle pocit, že se vrací domů.

Než vyšplhali nahoru, stál už Tuilindo u průlezu a čekal je. Po pravdě řečeno věděl víc, než v tu chvíli tušili: byl to on, kdo pomáhal ustaranému otci vyloučit možnost, že Tinwen někde leží raněná po pádu z koně - byl to on, kdo mu rozmluvil rozsáhlou pátrací akci, aby jí nedělal zbytečně ostudu byť i jen mezi elfy. Sdílel s ním své přesvědčení, že Laito přivede jeho dceru okamžitě zpět, jakmile zjistí, oč jde. O tom všem však teď nepovažoval za nutné mluvit.

"Vítej, synu... buď mi vítána, hříbátko," řekl jen. "Proč dnes přicházíte tak sklíčeně?"

Vzhlédla do jeho očí, tak podobných Laitovým, ale mnohem pronikavějších, a zmocnil se jí pocit, že už ze sebe nikdy nevypraví ani slovo.

Tuilindo se na ni usmál, položil jí ruku na rameno a přitáhl ji k sobě. Pak obrátil oči k Laitovi.

"Odešla z domova proti vůli svého otce," vyznal Laito zdrceně. "A já s ní víc než dva dny chodil po lesích a nechal ji, aby mi to tajila. Odpusť, prosím tě!"

A Tuilindo stále mlčel, jen natáhl druhou ruku, objal ho a pevně k sobě přitiskl. Zůstali tak dlouhou chvíli. Laito plakal, nehlučně, ale bez zábran; jeho otec nevydal ani hlásku, ani se nepohnul a když Tinwen kradmo zvedla oči, viděla, že se usmívá, a v tom úsměvu byla radost i bolest zároveň.

Netrvalo to příliš dlouho. Poznenáhlu, jako když se po dešti obloha pročistí a vyjde slunce, zvedl Laito hlavu a usmál se také a Tinwen cítila, že od nich někam odplula veliká tíha. Zase bylo všechno v pořádku.

Tehdy Tuilindo poprvé promluvil.

"Odpouštím ti, synu. S radostí. A pokud jde o tebe, hříbátko... ani ty nepřicházíš bez důvodu, nebo se mýlím? Na hradě už vědí, že jsi živa a zdráva - teď jen pošlu Timpeho se vzkazem, že jsi u nás a vrátíš se co nevidět. Chviličku strpení a pak už bude můj čas patřit jen vám, budete-li chtít o něčem mluvit."

Pocítila, jak jí přeběhl mráz po zádech.

Poselství na hrad bylo vyřízeno během pár okamžiků. Timpe lehce proběhl kolem nich, ani se neohlédl, bylo znát, že pospíchá. V příští chvíli už ho slyšela, jak píská na koně. Na vteřinku v ní zatrnulo, když si uvědomila, jak všichni v Tuilindově rodině očividně myslí na jejího otce víc než ona. Vzápětí se znovu zatvrdila. Přehánějí to. Žádnou starost o ní neměl - však dobře věděl, kde je.

To už byl Tuilindo u nich. Něžně sklouzl očima po její tváři a nedalo se na něm poznat, na co myslí. Pak se zahleděl přes její rameno do větví.

"Chtěla jsi stát mému synu po boku v těžké chvíli? Nést všechno s ním? Vážím si toho. Opravdu. Tvoje srdce je krásné, hříbátko. Jenže teď si skoro myslíš, že to máš za sebou, a přitom ses dostala sotva na okraj… a on, žel, zrovna tak. Přeješ si jít dál? Mohu tvé svědomí probudit velmi snadno, ale to víš… nic příjemného to nebude."

Upřela na něj oči a tvrdohlavě přikývla. Proč ne, ať to bolí! Je to beztak to jediné, co jí teď ze života zbylo!

Obrátil pohled zpět k ní, s tak nekonečnou láskou, že se její vzdor rozplynul a pak dokonce i strach a nezbylo jí než pocítit souznění, doopravdy.

"Chtěli ti vzít všechno, na čem ti doopravdy záleželo, viď?" řekl tiše. "A ty se bouříš. Jsi smrtelník, a mladý k tomu - máš horkou krev."

Napůl čekala, že jí začne vysvětlovat, proč je to špatné, ale on se na ni zase jen díval. Uměl dát očima najevo účast ještě mnohem silněji než Laito - snad že ji, jak s léty vyzrával, také silněji cítil.

"Hříbátko moje," zašeptal. "Ponesu to s tebou, věř mi - všechno to ponesu s tebou, dokud nebudeš zase šťastná - ale ušetřit tě toho nemůžu."

Na dlouhou chvíli se poddala tomu osvobodivému pocitu sdílené bolesti, ale pak se přece jen vzbouřila. Nechce, aby to nesl - to by tak ještě scházelo! Bude se bránit - nikdy se s tím nesmíří!

Nahlas se neodvážila vyslovit nic.

"Jdi za tím, po čem toužíš!" řekl jí. "Ale jen tak, abys nepřekročila hranice lásky k druhým. Pokud to uděláš, dopustíš se zlého a otrávíš si tím nakonec všechno, i sám předmět své touhy. Když se však pro lásku něčeho vzdáš, láska sama ti to nahradí."

Proti tomu se nebouřila - neříkal vlastně nic, s čím by nesouhlasila. Jen... jen si najednou až bolestně uvědomila, že i její otec je živý, cítící člověk, že také on lásku potřebuje. Ale copak pro něj ona může něco udělat? Stejně k němu nemůže - je jí strašně daleko.

"Ty jsi nikdy nezakusila úzkost o nějakého živého tvora?" zeptal se náhle.

Rázem se jí vybavila úzkost, kterou v dětství vytrpěla pro svoje kočičky - velice živě a nepříjemně. Dokonce jí ta úzkost náhle ani nepřipadala dětinská - a od té chvíle už nikdy. Věděla teď, že i dětské pocity jsou opravdové, že platí stejně jako každé jiné.

Vzápětí si uvědomila, co se jí snaží sdělit, a znovu se vzbouřila. Však o ni otec vůbec nemusel mít strach - dobře věděl, kde je!

V Tuilindových očích maličko zajiskřilo a jí to připomnělo Laita, vždycky když ho pobavila svou pošetilostí. Jenže teď byla jaksi změklá, nahlodaná, nedovedla se proti tomu obrnit. Najednou sama věděla, že na tom vlastně nezáleží - že je možné trpět úzkostí i o někoho, o kom dobře víme, kde je. A víc - najednou jako by okusila i něco z dosud nepochopitelných starostí dospělých - začínala mít dojem, že i za těmi otcovými slovy, která se jí nejvíc příčila, je touha ji chránit a pomoci.

Váhavě, jen očima, se ptala - Je to tak? a Tuilindovy oči pokojně odpovídaly, Vždyť to dobře víš.

A teď už s ní neměl žádnou práci - byla přirozeně soucitná až dost. Jen si ji přitáhl blíž k sobě, pevně ji držel a očima ji ujišťoval o tom, že s ní cítí, čímž jí zároveň nedovolil uhnout myšlenkami jinam. Netrvalo dlouho a plakala mu v náručí, zdeptaná otcovou bolestí, připravená raději... ach ne!

"Já vím, hříbátko. Raději všechno snést než někomu ublížit - ale když ono to doopravdy bolí, viď?"

"Ale proč, proč to musí bolet? Proč nemohou být na sebe všichni hodní, jako ty - proč se musí dít tolik zlého?"

"Srdečné díky za ta slova uznání! Ale víš, kolikrát jsem selhal a někomu ublížil, než jsem pochopil aspoň to málo, co chápu teď? Mnohým by asi bylo bývalo lépe, kdybych byl ze světa prostě odstraněn - sám jsem si to častokrát přál. Ale nyní jsem rád, že tu jsem, a hle - už tolikrát mi bylo dopřáno někomu pomoci, někoho potěšit. Milost Jediného je nad námi - on si nakonec použije k dobrému všechno - úplně všechno, věř mi!"

Věřila mu - cosi v jeho hlase ji zasáhlo a strhlo a naplnilo radostí, která jí zůstala kdesi pod povrchem po celou dobu, i když už viděla jasně, co musí udělat, a bylo to to nejhorší, co si dovedla představit. A přece si ještě ani zdaleka nedovedla představit všechno.

Tuilindo počkal, až se upokojila, a teprve pak se obrátil k Laitovi.

"Synu…" začal velmi opatrně, téměř rozpačitě. "Pochopil jsi mnohé a jsem si jist, že se s tím vypořádáš poctivě. Ale... nejdeš na kořen věci."

Laito se na něj zahleděl a nějakou dobu mlčel. Náhle měla Tinwen dojem, že v jeho očích zahlédla zákmit hrůzy.

"Neudělej stejnou chybu," pronesl Tuilindo tiše.

Laito sklopil hlavu a svěsil ramena, náhle, jako by dostal neviditelnou ránu.

"Zbabělost," řekl ztěžka. "Uhnul jsem před bolestí."

"Už teď jsi ji překonal, díky. Ale vydrž i dál, aby i s ní ses vypořádal do všech důsledků. Nutně to potřebuješ - je to nejslabší místo tvého života."

Teď Laito hlavu zvedl - velmi prudce. Říci si samozřejmě nedovolil nic.

"Vím... jsi k sobě nejtvrdší ze všech mých dětí... snad jsem tě k tomu i trochu vedl, protože jsem věděl, co ti hrozí."

"Takže je to pravda... přece jen jsem skřet!"

"Prošel jsi tím, ano. Ale jsi a byl jsi elf, jeden z nejstatečnějších a nejobětavějších, alespoň pokud vím - první, který se dokázal rozhodnout ke změně, i když věděl, čím bude muset projít - první, kdo se vydal s tou zprávou k ostatním, pravděpodobně vstříc příšernému konci - nejlepší přítel, jakého jsem kdy měl, často statečnější než já - přítel, kterému vděčím za záchranu života i za poznání, že nejsem o nic lepší než on a že potřebuju projít stejnou zkušeností. A přece - nikdy bych ti tolik neprozradil, kdybych nevěděl, že jsi na to připravený - že to uneseš."

Laito pomalu přikývl. Viditelně se třásl.

Tuilindo ho přitáhl k sobě a čekal, až se trochu vzpamatuje.

"Vždycky jsem ho měla ráda," špitla Tinwen. "Jsem ráda, že jsi to ty."

Otočil k ní svůj zbědovaný obličej s krásným úsměvem a stiskl jí ruku.

"Je to krajní řešení, přivádět minulost na světlo dřív, než sama přijde," pokračoval Tuilindo. "Ale soudil jsem, že to musím udělat, abych tě chránil. Být k sobě tvrdý v něčem, co nás ohrožuje, a nerozpoznat proto, když se tatáž chyba vynoří v jiném přestrojení, je jedno z nejzáludnějších nebezpečí, která znám."

Laito se napřímil.

"Máš pravdu, ovšem," řekl s patrným úsilím. "A i kdyby minulosti nebylo, stejně bych se chtěl s něčím takovým vypořádat jednou provždy. Ale... veď mě prosím. Nemám pocit, že bych měl moc sil."

"Synu... cesta k obnově duše se nemůže vyhnout bolesti, před kterou jsi předtím couvl."

Laitovi se rozšířily oči.

"Mám ji opustit... nadobro?"

"Ne... ne nadobro. Nemůžeme zradit druhého, abychom sobě prospěli. Tři měsíce budou stačit. Tři měsíce, které ti budou chutnat jako nadobro, protože si zakážeš i každou vzpomínku a myšlenku na ni, dokud nepocítíš, že se dá žít i tak a tvoje srdce nebude osvobozeno, takže ho budeš moci darovat znovu a lépe, bez majetnictví, které ti dovolilo jí uškodit, aby sis ji zachoval - dokud nepřestane hrozit nebezpečí, že by se ti jedna z nejušlechtilejších věcí, kterou život nabízí, mohla stát prokletím, protože bys na ní příliš lpěl. Tři měsíce. Budu stát při tobě. Pak - velice opatrně a zdrženlivě - od života přijmeš to, co ti bude darováno, když nepřekročíš hranice lásky k druhým."

Laito a Tinwen na sebe mlčky pohlédli. Cítili se, jako by vyslechli rozsudek smrti.

"Promiň, otče," ozval se konečně Laito velmi vyhasle. "Samozřejmě přijímám tvoje slovo bezvýhradně, ale přece jen se musím zeptat - co dělat, abych nezradil přátelství po ty tři měsíce odloučení?"

"Vím, tohle je hodně zlé," odvětil Tuilindo s pochopením. "Možná nejhorší ze všeho. Budu se jí ovšem snažit pomáhat i za tebe, jak jen budu moci, ale asi tušíš, jak málo toho dokážu, když budu chtít respektovat vůli jejího otce a zároveň dbát na to, abych její bolest naopak ještě nezvyšoval. A ona bude trpět, ať už se k tobě připojí nebo ne - musí to tak být. Ale jedno ti přece povolím, protože jinak bys něco takového asi nedokázal snést, a mimoto bys na ni zřejmě myslel spíš více než dřív. Až nebudeš moci úzkost o ni vydržet, vykřič ji k tomu, kdo vždycky naslouchá. Tak ulevíš svému srdci a pro ni uděláš možná to nejlepší, co jeden pro druhého můžeme udělat."

Dlouhou chvíli nikdo nepromluvil - ti dva na to neměli sílu a Tulindo nekazil zbytečnými slovy soucit, který z něj beztak vnímali. Konečně se Tinwen obrátila k Laitovi a podala mu ruku.

"Sbohem," řekla mu a její hlas byl plný žalu, avšak podivně vyrovnaný. "Nezapomenu na tebe. Až přijde jaro po zimě a ty budeš smět za mnou, vždycky tu budu pro tebe."

"Hříbátečko," pousmál se Laito. "Jenže právě na tohle já teď nesmím myslet, víš? Ale raduj se, budeš teď přinášena před tvář Jediného nejčastěji ze všech lidí na zemi."

Tinwen podala obě ruce Tuilindovi.

"Sbohem, pane," řekla mu. "Díky za tvou péči. Byla bolestná, a pro tebe asi nejvíc - tím víc jsem ti vděčná, žes mi ji věnoval."

Bez dalšího se otočila, sklouzla po žebříku a vyšvihla se na svého koně, kterého jí ovšem nezapomněli už dávno přivolat. Tuilindo se za ní díval ještě dlouho potom, co odjela, a ve tváři měl jasně patrnou starost. Věděl, že se dotkl jejího srdce - je teď plně odhodlána žít podle jeho zásad. Jen si nebyl jist, zda je schopna to snést. V jejím hlase a obličeji, když se loučila, četl cosi nebezpečného - jakýsi stín smrti; ostrou hranu, která už se neobrací navenek, nýbrž proti ní samotné.

"Neměl jsem se plést smrtelníkům do výchovy," zašeptal pro sebe. "Ale měl jsem ji snad nechat bez ochrany letět vstříc zkáze, kterou jsem sám prožil?"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )