Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Faramir měl co dělat, aby se nějak vyrovnal s tím třídenním čekáním a pak ještě zdržením na platanu, ale brzy dal Tuilindovi za pravdu, neboť okamžitě viděl, že se s jeho dcerou stala podstatná změna. Ihned po návratu ho poprosila za odpuštění, docela jinak než kdy předtím - takovým způsobem, že ho to hluboce dojalo. Pak odešla do svých pokojů, odstranila z nich všechny památky na Laita, čímž je změnila málem ve vězeňské cely, a od té chvíle vyplňovala zoufalou prázdnotu svého života výhradně plněním otcovy vůle. Učila se s obrovským nasazením všemu, co si přál, stýkala se s každým, koho jí doporučil, chovala se přesně tak, jak se na knížecí dceru slušelo a patřilo. A nebylo to jen chladné plnění povinnosti. Vycházela vstříc jeho přáním, snažila se mu rozumět, ptala se ho na jeho názor a kdykoli se s ní teď pokusil navázat hlubší vztah, byla velmi ochotná - jen o Laitovi a jeho rodině s ním nikdy nemluvila, ale i to odmítala co nejpřátelštěji a dávala najevo, jak ji mrzí, že to musí udělat. Netrápil ji těmi otázkami často, i když už věděl, že tím vlastně velká část jejího života zůstává stranou, a mimoto ho dost zajímalo, co se to s ní vlastně stalo. Věděl, že bude opravdu lepší, když jí to nebude připomínat.

Navenek se tedy zdálo všechno v pořádku. Ale jak čas plynul, pozoroval toho stále víc a víc, co mu dělalo starost. Tinwen ztratila svou paličatost, ale také svou vnitřní jiskru. Nikdy teď nezažertovala, sotva kdy se usmála. Když to nebylo třeba, vlastně vůbec nemluvila. Byla plná lásky k lidem i k němu samotnému, ale nikoli zájmu o věci - všechny své povinnosti i všechno, čím se jí snažil udělat radost, přijímala stejně trpně, jako by na tom nezáleželo. Skoro ho mrzelo, že se někdy nepokusí zase si něco vyvzdorovat - alespoň by věděl, co doopravdy chce.

Samozřejmě věděl, že v Laitovi ztratila hodně; dlouho však ještě doufal, že se podaří tu ztrátu aspoň trochu nahradit či osladit, když jí dopřeje jiné věci, které ji těší. Jenže ona jako by ztratila zájem o všechno. Čím víc sklíčenosti na ní pozoroval, tím víc se snažil ji dostat ke koním, do lesa, ke všemu, co ji kdysi tak poutalo, ale podvolovala se tomu stejně zlomeně jako všemu ostatnímu. Koncem třetího týdne už jí dokonce přímo navrhl, zda s ním nechce zase jednou navštívit Melweninu rodinu, ale až se lekl jejího obličeje v tu chvíli - vypadala, jako by jí zasadil ránu do srdce. Vzápětí se ovládla, usmála, poděkovala mu za snahu udělat jí radost, ale odmítla s tím, že si myslí, že bude lepší, když tam zatím chodit nebude.

Zašel tam tedy alespoň sám. Mluvil s Tuilindem a ten mu ochotně řekl, co potřeboval. Nyní už dokázal své dceři porozumět natolik, aby ji zbytečně netýral, ale o mnoho víc pro ni udělat nemohl. Nebylo prostě nic, co by ji vzkřísilo. Tuilindo i Melwen byli plni účasti. Tuilindo začal ještě častěji než dřív chodit pod princeznina okna zpívat písně posilnění a povzbuzení, tajně, jen ptačími hlasy, aby v ní neoživoval bolest odloučení. Melwen mu pro ni dala aspoň pár bylinkových výtažků a lahvičku koncentrované entí polívky, aby jí to potají přidával do jídla, jenže Tinwen jedla teď hodně málo - ztrácela chuť. Byla stále průsvitnější a bledší. Služebnictvo mu hlásilo, že někdy celé noci propláče.

Pak onemocněla lehkou horečkou, kterou v té době trpěl kde kdo, jenže místo aby se po třech dnech začala zotavovat jako všichni ostatní, vedlo se jí stále hůř a hůř. Horečka neklesala, spíš stoupala. Nemocná byla stále častěji v bezvědomí a ztrácela se před očima. Nejlepší ranhojiči byli v koncích, protože nedokázali objevit žádnou příčinu.

V krajní nouzi poslal Faramir vzkaz králi. Ten okamžitě přijel, osobně, aby mu dal najevo svou účast - avšak vzal s sebou i svého syna, o němž prohlásil, že už ho v umění uzdravovat daleko předčí. Strávili společně u lůžka nemocné několik hodin.

"Vytrhl ji pouhou silou vůle," sdělil pak otci. "Probrala se a něco snědla. Ale příliš se neraduj - nedomnívám se, že by to bylo trvalé zlepšení."

"Poznal jsi, co jí schází?" tázal se usoužený otec.

"Nemoc sama nestojí za řeč, jak asi víš," odvětil král. "Je to stav jejího srdce, co ti dělá starost - a plným právem. Ostatně sám jsi tam byl, a tvá žena také - ona je dítětem vás obou. Nestane-li se něco, co by jí vrátilo chuť k životu, pravděpodobně o ni přijdeš."

"Poraď mi cokoli, čím bych jí mohl pomoci!"

"Těžko radit, když jsem ji nechtěl vysilovat tím, že bych se pokoušel od ní něco zjistit! Vůbec si nedovedu představit, jak se do takového stavu mohla dostat, obklopena tvou láskou."

"Máš pravdu - s tímhle dítětem dělám zřejmě všechno špatně od samého začátku!"

"Nezoufej! Kdo z nás někdy neudělal osudnou chybu! Vyprávěj mi o tom, poslouchám tě."

Naslouchal mu dlouho, trpělivě a s účastí, pak se na delší chvíli odmlčel.

"Dokážeš mi tedy něco poradit?" tázal se konečně Faramir.

Král vyměnil kratičký pohled se svým synem.

"Začnu tím, co ti bude nejméně milé. Soudím, že jedna z věcí, kterou tvá dcera nutně potřebuje, je vědomí smíření s tebou."

Faramir se napřímil. Po celý život dbal až úzkostlivě, aby se svými dětmi nikdy nejednal tak, jako jeho otec kdysi s ním.

"Jsem si jist, že ví naprosto bezpečně, že má moje odpuštění!"

"Inu... já věděl, že ti to bude nepříjemné. Ale nemohl jsem se tomu vyhnout."

Jejich oči se setkaly v pevném, neuspěchaném pohledu plném důvěry, útěchy a oboustranného porozumění.

"Je to žena, já vím," povzdychl si Faramir posléze. "A velmi citlivá. Nestojím před ní v první řadě jako ten, kdo má odpouštět... a koneckonců plným právem. Věř mi, že to není pýcha, co mi brání se před ní pokořit - jen strach, že ji znovu zraním a stejně k ní neproniknu."

"Přijme tě s otevřenou náručí, jakmile bude cítit, že opravdu víš, jak jí je."

"Tím právě už si vůbec nejsem jist, a nevím, zda ještě kdy budu!"

Tu se princ usmál a Faramir pocítil, jak se ho dotklo cosi nesmírně příjemného a tišivého. Jeho úzkost byla vystřídána pokojem - cítil se jako člověk, který přišel z mrazivého dne k teplému krbu.

"Nu, a co kdybychom začali z jiného konce?" navrhl princ téměř ostýchavě. "Co kdybychom navštívili tu rodinu?"

Král mlčky přikývl.

Tuilindo je přijal a vyslechl s velkým pochopením a soucitem.

"Usychá žalem, já vím. Bál jsem se toho od první chvíle. To je zlé."

Nic ho však nemohlo pohnout k tomu, aby k ní svého syna poslal nebo vzal zpět, co mu uložil. Tvrdil, že pro ni bude lépe, pokud to musí být, když na tu nemoc zemře, než kdyby dosáhla svého.

"Přijď ji navštívit sám," navrhl však princ. "Není to nešťastná láska, co tu léčíme."

Tuilindo se k němu zamyšleně obrátil.

"Vím, na co myslíš," odpověděl. "Dávno jsem po něčem takovém toužil... jenže ani to jsem nemohl udělat, abych nekřížil vůli jejího otce! Pokud by mne nyní skutečně pozval, znamenalo by to, že se smířil s tím, čemu se nejvíc chtěl vyhnout." Pak se obrátil k Faramirovi. "Ano, mohu ji přijít navštívit, a udělám to velmi rád. Ano, mohu jí vrátit chuť do života, a dokonce si myslím, že dosti snadno. Ano, mohu se jí věnovat a vést ji k tomu, aby mého syna už v tom nejlepším slova smyslu nepotřebovala a aby nepotřebovala ani mne a vůbec nikoho z nás - aby dokázala žít po elfím a stát přitom na vlastních nohou. Ale to je právě to: jednu věc nemohu, a to je vést ji k tomu, aby žila jinak než po elfím. Každý strom má svůj čas k přesazování a její čas už minul. Když se nyní budeš snažit násilím změnit způsob jejího růstu, můžeš ji lehko zlomit. Ale pokud jí dovolíš růst dál po elfím, možná to skutečně skončí smíšeným sňatkem - ne proto, že by nezdravě lpěla na někom určitém, ale prostě proto, že nebude schopna šťastně žít s nikým z lidí. Je to i moje vina, samozřejmě. Měl jsem poznat, že o to nestojíš - měl jsem tě varovat včas."

Dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo – ještě téhož večera jel s nimi na hrad.

kapitola 12.

Byla to pro Tinwen zvláštní noc. Cítila po dlouhé době patrnou úlevu a spala nezvykle dobře, ale přesto vnímala, chvílemi velmi zřetelně, že králův syn opět sedí vedle ní. Jeho síla ji držela při životě - když jí přikázal, aby se vrátila z cesty ke smrti, musela poslechnout. Když jí přikázal, aby se probudila a najedla, musela poslechnout, teď večer už podruhé. Vlastně poslechla docela ráda. Vycítila z něj hloubku porozumění, která se blížila Tuilindově a která si ji podmaňovala velice snadno. Pak jí dal pít něco, co silně připomínalo bylinkové čaje, které jí nutili po celou dobu její nemoci - ba, chutnalo to výrazně hořce - ale kupodivu jí to nebylo odporné. Ten nápoj měl v sobě cosi... elfího, cosi tak křehce, pohádkově krásného, že jí ta chuť vůbec nevadila. Byla by chtěla ještě.

Teď spala. Horečka ustoupila a bylo jí lehčeji a králův syn seděl u jejího lůžka a držel nad ní stráž. A náhle, jak se po celou dobu sny podivně mísily se skutečností, ke svému úžasu a bázni poznala, že na jeho místě či snad skrze něj u ní bdí kdosi jiný, nesrovnatelně mocnější - nevěděla jistě, neodvážila se vědět, kdo vlastně. A strašně se před ním styděla za všechna svá selhání, dokonce i za to, že je nemocná a tolika lidem přidělává práce a starostí. Ale on jí nic nevyčítal, dokonce už jí ani nic nepřikazoval, jen ji jemně držel za ruku, shlížel na ni s úsměvem a měl ji rád - cítila to, i když nic neříkal - ach, ještě nikdy nikdo ji neměl tak rád. Ponořila se do toho - pila to stejně dychtivě jako večer svůj lék.

"On si nakonec použije k dobrému všechno, úplně všechno, věř mi!" znělo jí v duši vzpomínkou znovu a znovu a s těmito slovy v mysli se probudila.

Když otevřela oči, bylo místo vedle ní prázdné, ale kdosi právě stál u okna a otevíral okenice. V krbu hořel veliký oheň, aby byla v teple, ale syrový zimní vzduch dovnitř vlétl svěžím závanem a vlhce ji pleskl do obličeje. Tu se ten u okna otočil a ona vydechla překvapením, neboť mu ranní světlo stříbrně zahrálo ve vlasech a pohlédl na ni očima barvy jarní trávy.

Přešel k ní a nenuceně se posadil na kraj lůžka - židli použil k tomu, aby si na ni pohodlně natáhl své dlouhé nohy. Tvářil se, jako by patřil k vybavení jejího pokoje odnepaměti.

"Ty se divíš, proč jsem přišel za tebou? Inu, podle toho, co jsem slyšel, se mi zdálo, že potřebuješ, abych tě ještě trochu vedl - pokud mi to ovšem dovolíš."

Jasně si uvědomovala, že žertuje, ale neubránila se bodnutí křivdy i strachu - strachu z bolesti, ale ještě mnohem většího strachu z toho, že se nevědomky provinila a že on to o ní ví.

"Domníváš se, že... že jsem udělala nějakou chybu, pane?"

Zasmál se.

"Udělala jsi mi radost, dítě," řekl s velikou vroucností. "Jsi úžasně statečná a poctivá, máš otevřené srdce a mnoho, mnoho lásky. Splnila jsi všechno, co bych ti byl mohl uložit, a ještě daleko víc - i když ne víc, než jsem od tebe čekal. Jak se však srovnává s tvou láskou k rodičům, že se jim teď chystáš umřít?"

"Ty myslíš, že jsem to něčím zavinila, pane?" tázala se se značnou jistotou, že něco takového přece není možné.

"Jen neúmyslně. Nic ti nevyčítám. Byla bys potřebovala, aby ti někdo stál po boku a usměrňoval tě, ale nesměl jsem to pro tebe udělat. Teď se o to chci pokusit, jestli si to budeš přát."

"Mluv!"

"Počkej! Uvědomuješ si, co žádáš? Budu k tobě co nejcitlivější, ale nemůžeš čekat, že tě to nebude stát žádnou ochotu ke změně - žádné úsilí - možná se v první chvíli nevyhneš ani bolesti!"

Už teď z ní vykřesal trochu života. Čím víc otálel, tím víc o to stála.

"Mluv, prosím! Bude mi to stát za to! Co jsem provedla?"

"Dbala jsi mých rad poctivě. Ale trošku jinak, než jsi měla, víš? Ne tak uvolněně. Zůstal v tobě vzdor, který se obrátil proti tobě samotné a ublížil ti." Účastně se na ni zahleděl a vzal ji za ruku. "Pokud se skutečně chceš napravit, budeš to muset zkusit znovu."

"Tak… dobře. Zkusím to."

"A úplně ses přestala radovat ze života."

"I to mi kladeš za vinu? Jak jsem mohla... já opravdu nevím, z čeho bych se mohla radovat, pane."

"Neboj se. Nežádám po tobě nemožné. Nabízím ti svou pomoc - věřím, že tě mohu k radosti ze života vést celkem snadno. Ale jsi ochotná to přijmout? Jsi ochotná se smířit s myšlenkou, že se ještě někdy budeš radovat?"

To byla zvláštní otázka - Tinwen ale zjistila, že ne tak docela nesmyslná. Představa, že by se ještě někdy mohla radovat, jí byla teď tak cizí, tak vzdálená... člověk neskočí po nabídce radosti zrovna dychtivě, když cítí, že ztratil všechno, co měl. Musela sáhnout po lásce k rodičům, aby se měla oč opřít, než mohla přikývnout.

"Je to pro tebe těžké, viď? Díky, žes to dokázala. Vidím, že u tebe je skutečně na čem stavět, jak jsem také řekl tvému otci, když mě požádal, abych se stal tvým učitelem..."

Její netečnost dostala poslední ránu. V tu chvíli nedokázala rozlišit, co cítí víc - zda hrůzu či úžasnou naději.

"Mým učitelem? Ach pane..."

"Tiše, tiše. Musíme s tebou přece jen ještě opatrně. A rád bych, aby ses mi pokusila říkat nějak jinak, protože se teď začneme vídat častěji než dřív."

"Ano, p... totiž, jak si tedy přeješ, abych ti říkala?"

"Jmenuji se Tuilindo, syn Neldorův," odvětil téměř obřadně. "A budu ti učitelem i přítelem, jak nejlépe budu umět. Vyber si z toho, jaké oslovení chceš. A teď bych rád, abys přijala lázeň na znamení počátku nového života. Pak spolu vysmýčíme smrt z tebe i z těchto pokojů, souhlasíš?"

"Ach ano!"

Usmál se na ni. Věděl, že má vyhráno.

Odnesl ji do lázně. Vonělo to tam trochu jinak než dřív, po elfím, a ona hned věděla, že tu ráno byl a všechno pro ni připravil. Když si lehla do teplé vody, obklopily ji ty vůně krásným příslibem budoucího jara. Cítila se nesmírně zesláblá, ale spokojená a šťastná, dokonce se přistihla, že žertuje s komornými. Když jí pomohly ven, oblékly ji do čistého a teple zabalily, Tuilindo se vrátil, aby ji učesal.

"Tak to u nás v rodině děláme na znamení smíření, pamatuješ?" řekl jí. "A já ovšem vím, že ti nemám co odpouštět, ale zdálo se mi, že o tom přese všechno potřebuješ ujistit. Mimoto si tě chci příznivě naladit, protože tě hodlám požádat o stejnou službu."

"Ty mě, pane... totiž, mistře?"

"Ano. Dovolil jsem, abys k nám v dětství silně přilnula, a nepomyslel jsem na to, že může přijít doba, kdy se to tvému otci právem přestane líbit. Mám velký podíl na tvém utrpení, dítě. Odpusť mi, prosím - a přijmi mne do svých služeb, dokud ti to aspoň trochu nevynahradím."

"Za to přece vůbec nemůžeš! Totiž..." zakoktala se, jak mu hleděla do očí, "...necítím to tak, ale beru vážně tvoje slovo, věřím ti a... a... nezlob se, já to nedokážu vyslovit."

"Odpouštíš mi?"

Přikývla, přitiskla se k němu a rozplakala se.

Ihned ji vzal do náručí a položil jí prsty na čelo a ona cítila i v pláči nádherné upokojení. Brzy se utišila docela.

Když byli hotovi s česáním, vrátil se s ní do jejích pokojů, uložil ji do čerstvě povlečené postele a přinesl jí snídani. Po koupeli se najedla s chutí, poprvé po nekonečně dlouhé době - ostatně to jídlo bylo tak dobré, že nepochybovala o tom, že je připravoval sám. Tehdy se mu také zmínila o prstýnku, který zřejmě měla na ruce celou noc, ale objevila ho až v lázni - o bílém prstýnku s koníčkem v kameni. Byla si jista, že ho předtím vídala na Melwenině ruce.

"Ráda ti ho půjčí," odpověděl. "Potřebuješ to."

"Je... je kouzelný?"

Octl se v rozpacích.

"To opravdu nevím," řekl konečně. "Použil jsem při jeho výrobě několika osvědčených postupů, které jsem se naučil ještě ve Valinoru – a spočívá na něm velké požehnání, které jsem nemohl nijak ovlivnit. Dělal jsem ho pro ženu, kterou jsem z duše miloval a která někdy velmi strádala nedostatkem spánku - byl výrazem mé touhy jí pomoci, prosbou za ni, a dostal jsem nádhernou odpověď. Spalo se ti dobře, princezničko? O čem se ti zdálo?"

V tu chvíli si vzpomněla a až se rozechvěla rozkoší i bázní.

"Já... já nevím," vypravila ze sebe. "Ale krásné to bylo."

Hleděl jí do očí.

"Octla ses před tváří Jediného?" zeptal se tiše.

"Nevím... prosím tě, neptej se. Já o tom nemůžu mluvit."

"Nemusíš," usmál se. "Hlavně že je všechno tak, jak to je."

"A ty mi ho svěříš - tak veliký dar? Bude... ach prosím tě, bude se mi to dneska zase zdát?"

Teď už se jí smál naplno.

"Nestarej se! Dostaneš přesně to, co potřebuješ! Chraň se chamtivosti v každé podobě - což by to nebyl nesmírný dar i pro jedinkrát za život? Jsi zřejmě velmi blízká jeho srdci - ani Melwen sama nedostala tolik!"

"Tak jí ho prosím vrať a ať to tentokrát vyjde!"

Zvážněl a přisedl k ní. "Ne, tak ne, tak znovu," oslovil ji jemňounce. "Jsi zřejmě velmi blízká jeho srdci… víš to?"

Ztrácela se v jeho hlasu, tonula v okouzlení… a ano, věděla to.

"A mému srdci jsi blízká zrovna tak. Nechci tě trápit, a většinou ti rozumím velmi dobře. Dovolíš mi prosím, abych byl tvým učitelem? Abych se tě občas dotkl, dotkl se tvé duše? Nechci ti křivdit, ale kdybys přesto měla pocit, že se tak stalo, prosím mluv o tom aspoň se mnou, určitě to nějak vyřešíme. Jsem rád, že oceňuješ dílo mých rukou. Jsem rád, že ti přineslo okamžik štěstí. A nikdy, nikdy bych si o tobě nemyslel, že si ho chceš nechat na úkor jiného."

"Tak… co potom vlastně…"

"Smím? Pustíš mě k sobě? Už se nebojíš?"

"Chci to zkusit."

"Díky nastokrát! Pak tedy… nech moje slovo, aby s tebou zůstalo. Počkej, až mu porozumíš. Počkej, až ti přinese něco krásného. Netýrej jím sama sebe."

Vyskočil, zase už s úsměvem. "Ne, ještě jí ho nemůžeš vrátit, ale to nevadí. Připravím ti jinou zkoušku, už brzy!"

Víc neprozradil a doběhl si pro vědro vody.

Pak spolu až do večera uklízeli - totiž, ona ležela a na jeho naléhání si poroučela, jak si co přeje, zatímco on kolem pobíhal s hadrem a koštětem - nechtěl k žádné práci pustit služebnictvo a s hranou vážností tvrdil, že vyčistit z místnosti smrt je zodpovědná práce, kterou nikomu jinému nesvěří.

Pokoje byly samozřejmě v dokonalém pořádku už před začátkem jeho práce, ale na to nedbal a usilovně drhl každý kout. Dívala se na něj, zaujata půvabem jeho pohybů, a jeho námaha ve spojení s dotekem čerstvého povlečení a pocitem lehkosti po koupeli působily na její duši - příjemnou a bezbolestnou cestou v ní upevňovaly její rozhodnutí zkusit znovu žít a znovu se otevřít radosti. Naplnil její pokoj pěknými, přirozenými vůněmi - vůní lipových květů a mateřídoušky, posečené trávy a jarní hlíny a slunečního světla a jak znovu pozotvíral všechna okna, chladný vzduch zvenku je bral jednu po druhé a přinášel je k její tváři.

"Dýchej, princezničko!" říkal jí Tuilindo s rozkoší. "Že je to pěkné - dýchat!"

Všechny památky na Laita zůstaly na dně truhly a příroda venku spala svůj sen pod slabým popraškem vlhkého sněhu, ale to Tuilindovi nemohlo zabránit v tom, aby naplnil prázdnotu jejích pokojů krásou. Dokonce ji ani nevybíral sám. Jen se vždycky postavil na místo, které hodlal vyzdobit, začal se jí vyptávat, co tak asi by si tam představovala, a sotva věděl dost, vytratil se, aby se v neuvěřitelně krátké době vrátil a přinesl přesně to pravé. Hlasitě přitom chválil její nápady a srdečně se radoval z každé maličkosti.

Ten den k ní byl opravdu velmi milosrdný. Zůstávala v zajetí jeho kouzla a na svou bolest ani nevzdechla až na ten kratičký okamžik smíření - a i tehdy ji rychle utišil. Chvílemi si s ní povídal, chvílemi si tiše zpíval, zvlášť když poznal, že je unavená a potřebuje si zdřímnout. Usínala i probouzela se uprostřed jeho písní. K jedné se vracel stále znovu - byla to prostá písnička o jaru s hravou, nepravidelnou melodií, připomínající hrčení kamínků za jarního tání - v refrénu se zpívalo o větru ve vlasech a to místo se jí zalíbilo nejvíce ze všeho a nějak jí splynulo s celým tím zvláštním, krásným dnem v jediný celek. Tuilindo sám, jak se točil kolem ní a míhal se jejími pokoji v celodenním neúnavném tanci, jí byl tím větrem ve vlasech - časem, zvlášť když ji zmáhala únava, se prostě jen poddávala jeho svěžím, lahodným, trošku uličnickým dotekům a úplně zapomínala na bázeň, kterou v ní vždycky vzbuzoval. Ani nevěděla, že mu někdy říká jménem - prostě se k němu tak dobře hodilo. Jak den ubíhal, stále častěji se smála jeho žertům.

Otce k ní pustil na návštěvu až večer, když měl všechno hotovo ke své plné spokojenosti, ale postaral se o to, aby si on i jiní co nejčastěji za dveřmi poslechli její smích - a po celém hradě se dlouho do noci s bázní šeptalo o tom, že elfí kouzla jsou velmi mocná.

kapitola 13.

Když však druhý den projevil Tuilindo přání vyjet si s Tinwen na koni, pohlédl na něj Faramir přece jen trochu vyděšeně.

"Domníval jsem se, že mi důvěřuješ, když jsi mě žádal o pomoc," odvětil Tuilindo suše. "Nebýt té nešťastné záležitosti s mým synem, vzal bych ji samozřejmě na doléčení k nám domů. Takový pěkný den se sněhem a sluncem po všech těch týdnech mlhy! Přece bys jí to neodepřel!"

Na odpověď ani nepočkal a už si pískal na schodech nahoru.

"Dobré jitro, princezničko! Spala jsi dobře? Měla jsi krásné sny?"

Její oči byly ještě plny okouzlení - viděl to dobře i bez ptaní.

"Ach Tuilindo! Nikdy, nikdy ti nebudu moci dost poděkovat za tak úžasný dar!"

"Což nevidíš, že ho přijímám spolu s tebou?" Přešel k oknu a pustil dovnitř ranní slunce. "Nádherný den! Jak se dnes cítíš? Myslíš, že bys už dokázala sama vstát?"

"To nevím. A... dost mě bolí hlava," odpověděla váhavě, skoro jako by se k něčemu přiznávala.

Přikývl. Napůl to čekal, při té změně počasí - ale tenhle problém měl u Melwen už dávno zvládnutý. Sáhl na tác se snídaní a podal jí lahvičku čehosi temně rudého - vypadalo to jako víno.

"Tak to tě musím rychle dát do pořádku! Čas nečeká!"

"Co budeme dneska dělat?"

Zaslechl v jejím hlase usilovně skrývanou touhu po tom, aby se aspoň něco ze včerejška opakovalo. Inu... ovšem. Tahle nectnost chce hodně trpělivosti, než ustoupí, sám to dobře znal. Ale neřekne si mu - snaží se ctít jeho slovo.

"Už víš, viď? Už víš, o čem jsem včera s tebou mluvil? Už víš, že se mě nemusíš bát?" usmál se na ni. "Ale proč se pak nepřiznáš rovnou? Čemu myslíš, že tím pomůžeš? "

"Máš pravdu! Promiň, p... totiž, mistře."

"Netrestej mě tak krutě! Opravdu se snažím být k tobě laskavý." Přešel k ní a vzal ji za ruce. Byly ledové, jak předpokládal. Začal jí je zahřívat v dlaních. "Ano, chci tě naučit, že každé jaro má své květy," pokračoval. "Ale jen těžko ti mohu skrývat, že tě rok co rok potěší známými tvářemi. Zapomněla jsi, že cítím dluh vůči tobě a dal jsem se do tvých služeb? Pokud máš nějaké přání, udělá mi jen radost, budu-li ho moci splnit!"

Zamyslila se. Jak vůbec slovy zachytit ten podivuhodný včerejší den s jeho bohatstvím vůní, písní a obrazů - jak vystihnout jediným přáním ten závan jara, který včera prošel jejím životem? Opravdu byla pošetilá - dal jí svobodu rozkazovat, ale jediné, o co ho může prosit, je, aby si dělal, co chce.

"Máš pravdu," řekla posléze. "Nechám to na tobě. Jen snad... kdybych mohla ještě jednou slyšet to o větru ve vlasech..."

A sykla, neboť v témž okamžiku vsunul do jejích vlasů prsty, zlehounka, jako by skutečně nebyly ničím víc než závanem větru, ale zároveň dotekem tak krásným, že to bylo téměř k nevydržení.

"Ach, to jsem rád, že oceňuješ mou práci! Neboj se, budu ti zpívat, co budeš chtít a kdy budeš chtít, třeba celé dny a celé noci!"

Zahleděl se jí zblízka do očí, maličko ji hladil špičkami prstů a zpíval a ona se v tom všem ztratila tak dokonale, že ani slova o větru ve vlasech nevnímala, jen cítila svěžest a něhu, které ji objímaly ze všech stran, a když skončil, zjistila, že už ji hlava ani trochu nebolí a že má obrovskou chuť vstát.

"Ale abych ti konečně odpověděl," navázal, zatímco snídala. "Čistit to tu už dnes doufám muset nebudeme - uvidím přes den, co v tobě je. Zatím bych si s tebou chtěl vyjet na koni."

Všiml si, jak jí zajiskřily oči. Když byla naposledy jezdit, zdálo se jí, že už to pro ni nebude nikdy nic znamenat. Tenhle šílený nápad ji naplnil vzrušením - okamžitě ji to začalo lákat.

"Tvůj otec na mě hleděl jako na blázna, když jsem ho o to požádal," pokračoval Tuilindo spiklenecky tlumeným hlasem a udělal na ni ukřivděný obličej. "Chtěl bych mu dát trochu za vyučenou, jestli budeš ochotná mi pomoci. Rád bych, abys dnes přišla na večeři dolů do jídelny po vlastních nohou, úplně nenuceně, chápeš, jako by se to rozumělo samo sebou. Ať vidí, že ti moje péče prospívá! Ale to víš, museli bychom na tom odpoledne trochu pracovat."

Horlivě kývala.

"Udělám pro tebe, co budu moci!"

Za půl hodiny už ji, pečlivě oblečenou do teplého, vynesl na nádvoří, kde čekal jeho kůň. Naskočil si bez nejmenších potíží s ní v náručí a protože nepotřeboval ruce k ovládání koně, mohl ji bezpečně držet před sebou. A dbal, aby ji nenudil pomalou jízdou. Pobídl koně rovnou do klusu, a sotva se dostali na rovnější louky, rozjel se tak prudkým tryskem, až oba křičeli vzrušením. Na kraji lesa trochu zpomalil, ale začal se proplétat mezi stromy stále ještě tím nejrychlejším možným tempem, až se zdálo, že celý les tančí s nimi jakýsi ztřeštěný kvapík. Konečně zastavil na palouku, pokrytém čerstvým sněhem dnešní noci, který se v slunci třpytil jako diamantový koberec.

Opatrně ji postavil, nechal ji, aby se o něj pevně opřela, a otiskli její první krůčky do té bělostné nádhery. Všimla si, že po něm nezůstávají stopy žádné. Když se ohlédla, viděla jen šňůrku otisků svých nohou, útlých a něžných jako korálky na šíji lesa.

"Také hezké, viď?" poznamenal tiše. "Jako by tu prošla srnka."

Po pár metrech ji nechal opřít o rozložitý dub uprostřed palouku. Neříkal nic, ale jak ji držel za ruku, vnímala sama mnohem jasněji než obyčejně vlhkost a strukturu šedozelené kůry, když k ní přitiskla tvář, i sílu starého stromu, který ji bez námahy držel v náručí.

"Tak co, princezničko," zeptal se po chvíli. "Jsi šťastná?"

"Jsem," odpověděla upřímně, ale pak se zarazila a zamyslela. "Jsem..." opakovala. "I když musím říct, že se za to tak trochu stydím. Ale ještě víc se stydím za to, že jsem byla dřív smutná - totiž za to jak jsem byla smutná, jen kvůli sobě!"

"Jen kvůli sobě, princezničko?"

"No... ne tak docela. Ale přece jenom dost."

Natáhl ruku a znovu ji k sobě krátce přitiskl.

"Ale vždyť je dobře," ujišťoval ji. "Nevidíš, že to, co teď prožíváš jako zahanbení, je vlastně krok dál právě v té citlivosti, po které toužíš? Pojď. Teď je tvoje chvíle. Oplať mu službu, kterou ti tak věrně už týdny prokazuje!"

Zhluboka si vzdychla - až se celá zachvěla.

"A já mu nedala nic - skoro nic!"

"Netrap se! Milost Jediného je nad tebou - začni teď!"

Přikývla, odhodlaně se opřela oběma rukama vzadu o kmen, zvedla tvář vzhůru, ale stačila se jen nadechnout a vzápětí už plakala, zasažená čerstvou bolestí. Chytil ji do náruče a pevně držel, ale zároveň se spolu s ní znovu opřel o strom, o toho věrného, houževnatého přítele, který tu je, aby nás vždycky podepřel.

Konečně mohla aspoň trochu začít vnímat své okolí. Chytila ho kolem krku a zoufale se k němu přitiskla.

"Tohle je hrůza - to je horší než kdy dřív!"

"Já vím, princezničko," odpověděl měkce. "Ale je to přátelství."

"A tys nám to radil, jako bys nám chtěl pomoci!"

Zůstal pokojný a plný soucitu.

"Poradil jsem vám způsob, jak nezradit jeden druhého a přece nechtít nic pro sebe. Je bolestný, ale i krásný. Jestliže však nechceš, nikdo tě nenutí tou cestou jít. Pojď, vrátíme se domů."

"Počkej! Dej mi ještě příležitost! Pomoz mi!"

"Nemohu pro tebe udělat víc, než že všechno ponesu s tebou, hříbátko," řekl tiše. "Ušetřit tě utrpení není v mé moci. Ale jsem rád, že to chceš zkusit. Je to příležitost pro tebe - právě teď se můžeš přestat bránit, uvolnit se, přijmout i bolest otevřeně, tak, jak přichází."

"To se nedá vydržet!"

Neříkal už nic, jen ji jednou rukou dál pevně objímal, pečlivě jí poutíral obličej, shlížel na ni laskavýma očima. Dával jí příležitost, jak ho prosila - bez nejmenší známky netrpělivosti, třebaže věděl, že za chvíli se s ní musí vrátit na hrad. A náhle v ní odhodlání stát při svém kamarádovi zvítězilo. Nadechla se k prvním slovům… a přece se znovu zarazila.

"Ne… nemůžu," vydechla. "Už dvakrát jsem to udělala, prosila jsem za něj, i když jsem mnohem horší než on… potřetí už nemůžu… nesmím."

"V tomhle máš přece zase ty prosby od něj," šeptl. "Samozřejmě s tím, že záleží především na tom, zda budeš souhlasit…"

V slzách se zasmála.

"Ano," řekla. "Ano, ano, ano, ano, ano."

A pak pokračovala dál, tak prostě a přímočaře, jak to bylo jejímu srdci vlastní, a třebaže se bolest i teď chvílemi vracela, cítila nyní kupodivu spíše stále větší úlevu. Když skončila, byla už schopna i požádat Tuilinda o odpuštění toho, jak s ním mluvila.

"Ty moje bolavá dušičko," odvětil něžně. "Tisíckrát víc, a s největší radostí. Byla jsi úžasná - jsem na tebe hrdý. A teď pojď, budeš se zase radovat. Je to tvůj úkol, víš - pro lásku k druhým."

A jel na té zpáteční cestě tak, aby k tomu měla všechny důvody.

To odpoledne pak spolu několik hodin budovali její kondici a večer opravdu vešla do jídelny s nenuceným půvabem, vzpřímeně, jak se na knížecí dceru sluší a patří. Byla ovšem ráda, když si pak mohla sednout ke stolu, a ze schodů i do schodů ji Tuilindo ještě nesl v náručí, i když se o tom nikomu zvlášť nezmiňovali - rozhodně však udělala mocný dojem jak na svého otce, tak na všechny přítomné.

kapitola 14.

Třetího dne Tuilindo konečně Faramirovi dovolil, aby požádal svou dceru o odpuštění. Dával v té věci najevo velkou úzkostlivost, dlouho s ním o tom předem mluvil a vyloženě ho zavázal slibem, že se v záchvatu kajícnosti nejenom slovem nedotkne její a Laitovy lhůty - dokonce jí ani nedá nejmenší naději, že by pro pozdější dobu mohl odvolat cokoli z toho, co po ní žádal. Ve skutečnosti už vypracovali dosti jasný a realistický plán pro budoucnost - teď si však Faramir měl vyprosit odpuštění své dcery za svou bývalou nedůslednost tak, jako by její utrpení, touto nedůslednosti zaviněné, nemělo nikdy skončit.

Dopadlo to nad očekávání dobře - přinejmenším nad očekávání některých. Tinwen, od přírody neobyčejně soucitná a připravená dvěma chvílemi, kdy se s Tuilindem navzájem česali, i tvrdým včerejším zážitkem z lesa, reagovala velmi otevřeně. Slzám se sice neubránila, ale to po ní nikdo nežádal - a ke konci už plakala mnohem spíš pohnutím než žalem. Tato chvíle pro ni byla vyjádřením toho, že jí otec konečně rozumí a že s ní cítí - to jí stálo za mnohé.

"Dej mi vědět, jestli ti to mohu něčím nahradit," prosil ji Faramir po elfím, hluboce dojatý a mimoto silně dotčený ve svědomí rozhovory s Tuilindem, který o tom neměl ani tušení.

"Nic nechci, nic, jen zůstaň takový, jako dnes," odpovídala horoucně dívenka v jeho náručí.

Když se Tuilindo dozvěděl o výsledku, byl na vrcholu blaha.

"Jsi úžasná, princezničko!" chválil ji. "Však jsem to věděl předem a rovnou jsem ti připravil dárek. Honem se obleč a pojď!"

Na nádvoří tentokrát stáli dva koně, oba bez sedla a bez uzdy. Okamžik potom, co tam s Tuilindem vyšla, se objevil i Faramir, poněkud rozpačitý - očividně nevěděl, na co se připravit.

"Pokud mohu odhadnout, je tvá dcera už mimo nebezpečí," řekl mu Tuilindo. "Chceš-li, abych se jí věnoval i nadále, žádám zadostiučinění za tvou včerejší nedůvěru. Vydáš mi svůj život do rukou - a nedoufej, že pojedu krokem!" Jedním skokem byl na koni a otočil se. Čekal.

Faramir se jen nepatrně pousmál - byl starý voják, zvyklý čelit nebezpečí bez mrknutí oka.

"Soudím, že na to máš plné právo. A odpusť, prosím," odpověděl a nasedl také.

"S radostí!" ujistil ho Tuilindo. Pak vykřikl jasným hlasem a koně se rozlétli rovnou cvalem.

Nyní byla zase Tinwen v krajním pokušení provinit se nedůvěrou, ale udržela se včas a brzy opravdu pozorovala, že se zřejmě není čeho bát. Tuilindo si nenaložil o nic víc, než zvládl, i když možná také o nic méně. Řídil oba koně s jistotou a ani na vteřinku nepřestal sledovat, jak se daří druhému jezdci a zda nepotřebuje pomoc. Ale Faramir si vedl velmi dobře a pokud ho to snad stálo všechno úsilí, nedával to na sobě znát.

Přesto se však neubránila tomu, aby se každou chvíli neohlédla, a Tuilinda hnětlo, že pro samou starost dnes nevychutnává rychlou jízdu tak jako včera. V nejprudším trysku se obrátil na Faramira.

"Spadni!" křikl na něj.

Zdálo se, že druhý jezdec buď neslyšel, nebo nechápe.

"Bojí se o tebe!" volal Tuilindo znovu. "Spadni!"

Vzápětí se všechno odehrálo tak rychle, že to nestačila sledovat. Viděla jen, že náhle jedou koně bok po boku a v jediném zmateném okamžiku se otec octl před Tuilindem spolu s ní. Do toho se mísilo Tuilindovo volání, kterým ovládal koně - neartikulované, divoké a lahodné zároveň, až ji mrazilo do morku kostí.

Pak Tuilindo zpomalil, zastavil a nechal Faramira, aby se vrátil na svého koně.

"Tak, princezničko," řekl jí. "A teď znovu a pořádně!"

A divoká jízda je spojila všechny tři, nebo snad všech pět, jako bouřlivý vítr spojuje listí, které unáší.

Po nějaké době však Tuilindo zvolnil a zamířil do lesa. Zanedlouho zarazil koně na okraji známého palouku. Tinwen se s obavou ohlédla.

"Nu, hříbátko," broukl jen. "Doufám, že dnes už si povedeš lépe!"

Pomohl jí sestoupit, ale sám zůstal na koni a tvářil se, jako by se to rozumělo samo sebou. Pak mlčky ukázal očima na knížete.

Tinwen přistoupila k otci.

"Chce po mně, abych volala k Jedinému za Laita," vysvětlila s námahou, oči sklopené k zemi.

Faramir cítil, jak v něm všechno tuhne. Jedno nemohu, a to je vést ji k tomu, aby žila jinak než po elfím. Ano, znal příběhy Melweniny rodiny. Pro ně tohle je důležité. A ostatně, kdyby šlo o velké věci, o život a smrt, asi by také sebral odvahu. Jen tak, v běžných záležitostech života… nemá snad troufalost někde své hranice? Jenže pro jeho dítě tohle teď není maličkost… je to věc života a smrti, svým způsobem…

"Je to... je to pro mě dost těžké, víš? Nešel bys prosím tě se mnou - prostě jen abys tam byl?"

Jak spolu přecházeli přes palouk, nedívala se na něj - dál upírala oči do země. Cítila se nesmírně opuštěná, jistá si tím, že jí nikdy, nikdy nemůže Tuilinda nahradit, a připravená tudíž na ještě mnohem horší zážitek než včera. Ale věděla, že když se poddá a nějak to přetrpí, dostane zase příkaz se radovat - a věděla také velmi dobře, že nejen Laito, i její otec v tuto chvíli nesmírně potřebuje, aby se poddala a vydržela.

Nakonec to dopadlo tak, že prosila za ně oba - a víc, že ležela otci v náručí a trpěli jedním srdcem a volali o pomoc jedním hlasem, z hloubi duše; a otevřeli společně srdce až na dno a plakali společně i pro maminku. Chyby dlouhých let byly drsně, avšak účinně napraveny v jediném bolestném okamžiku, který je prudce uchopil a srazil dohromady a dovedl k porozumění, k jakému by se jinak propracovávali nekonečně dlouho.

kapitola 15.

Nazítří ráno král odjel, úplně uklidněn, ale Tuilindo zůstal Tinweniným učitelem ještě několik let. Zvyšoval její kondici a prohluboval její znalosti přírody; zejména se přitom zaměřoval na všechno, co věděl o léčivých bylinách a vůbec umění ranhojičském, neboť tyto znalosti zřejmě považoval pro osobu v jejím postavení za zvlášť vhodné. Mimoto jí vyučoval ve zpěvu, ke kterému u ní předem tušil značné nadání, vedl s ní konverzaci v quenijštině a celé dlouhé, blažené hodiny jí vyprávěl příběhy z historie. Zasvětil ji do celé řady drobných elfích dovedností, takových, jakým je možno smrtelníky naučit, a zejména do takových, které mohou dobře posloužit v čas nouze; vedl ji však také k tomu, aby se po způsobu jeho lidu věnovala i té nejvšednější práci s plnou radostí a soustředěním a vkládala do ní celou duši. Dělal všechno pro to, aby Faramirův chléb nejedl nadarmo.

Za svou práci dostával dobrou mzdu, kterou spolu se svou rodinou využíval k tomu, že nakoupil nejrůznějších věcí k užitku i potěše a štědře - ač většinou potají - je rozdával, komu se mu zlíbilo, zejména chudším rodinám v podhradí. Tinwen se toho směla zúčastňovat a ačkoli vždycky ráda konala skutky lásky, teď se jí z nich stala slavnost, které se máloco mohlo rovnat.

Hlavním cílem, k němuž byl najat, ovšem samozřejmě nebylo vzdělávání, nýbrž výchova; a Tinwen, která se mu otevírala s velkou dychtivostí, rychle dohnala, co neměla v časném dětství, a vyrůstala jako elfí dítě, s hlubokou láskou k ušlechtilosti, citlivá ve svědomí, poctivá do všech důsledků, v bolesti opřená o moudrost, starou jako čas. Podle svého slibu přitom velice dbal, aby na něm nebyla závislá. Sotva se dostala z nejhoršího, dovolil ji, aby vrátila bílý prstýnek Melwen. Spala teď už většinou dostatečně a oba tou dobou už dobře věděli, že místo odpočinutí z jejích krásných snů je pro ni dosažitelné i bez dopomoci a v bdělém stavu, snad trochu všedněji a někdy drsnější cestou, ale o nic méně opravdově.

Jakmile zesílila natolik, že nepotřebovala jeho stálou péči, vrátil se také Tuilindo k rodině a chodil za ní jen na část dne. Někdy, a právě ještě v době, kdy její a Laitova lhůta dosud neuplynula, ji nechal o samotě po celý den, ať ho naplní, jak nejlépe dovede. Později ji nechával o samotě i několik dní za sebou. Nedá se však na druhou stranu skrývat, že jistou tvrdost, k níž se nutil a kterou občas až poněkud okázale dával najevo, vyvažoval láskou a porozuměním v míře víc než dostatečné. Princezna se nemusela nijak namáhat věřit, že se jeho myšlenky k ní ustavičně obracejí, ať je nablízku nebo ne, a že opravdu nese každou bolest s ní - slova, kterými ji o tom kdysi ujistil, zůstávala nyní velmi živá v jejím srdci, nemluvě ani o tom, že blízkost se chtě nechtě prozradí v očích, ve tváři, ve slovech i v jednání... a že ji zase tak úzkostlivě neskrýval.

A nešlo jen o maličkosti. Jednou, v období, kdy jí bylo hodně těžko a zápasila s tím už vyloženě zoufale, jí z ničeho nic přivedl krásného koně - mladého a dosud černého, ale nepochybně ze svého vlastního chovu - poznala by to z mimořádně ušlechtilé podoby zvířete na první pohled, i kdyby neznala všechna jeho hříbata jako vlastní kamarády. Prý k ní má důvěru, že povede jeho výchovu nejlépe ze všech jeho přátel. Netřeba dodávat, že tohle ji nejenom okamžitě vzkřísilo, ale také zabezpečilo lékem na smutek na hezky dlouhou dobu. Měla velkou lásku ke koním a mnoho zkušeností, ale ne elfí schopnost podmanit si každé zvíře snadno a rychle, i když Tuilindo pochopitelně udělal předem co mohl, aby hřebečkovi vštípil náklonnost k nové paní. Vedení toho ohnivého stvoření často vyžadovalo tolik úsilí i přemýšlení, že jí na trápení prostě nezbýval čas.

Jindy jí vyprosil několik dní volna a vzal ji s sebou do Fangornu. Zima už se chýlila ke konci a ona to v jeho blízkosti vnímala velmi citelně; dlouhé hodiny si neřekli ani slovo, jen se poddávali tepu skrytého života a probouzení kolem sebe. Už to samo o sobě by bylo silným zážitkem - setkali se však i se Stromovousem a ten, zřejmě přemožen něhou, ji dlouhou dobu držel v náručí. Připravena předchozími dvěma dny, kdy její život výrazně zpomalil tempo a kdy vlastně nedělala nic jiného, než naslouchala stromům kolem sebe, to snesla, aniž pocítila sebemenší netrpělivost - a kdykoli se později přimkla k nějakému lesnímu velikánu, vracel se jí ten úžasný pocit bezpečí v rukou nebezpečného, pokoje ještě zesíleného vzrušujícím vědomím jinakosti, který tehdy zakoušela.

Ovšem, i tyto a mnohé jiné dary zároveň upevňovaly princezninu samostatnost. A sotva ji navedl na cestu, vyvlékl se Tuilindo i z otcovské úlohy a přenechal ji Faramirovi. Zůstával po ruce, aby povzbudil, v případě nutnosti poradil, oživil a prohloubil prožitky pouhou svou přítomností; vlastní vedení princeznina života, poskytování opory, rozhodování nesnadných otázek už nechával na jejím skutečném otci, o němž dobře věděl, že má k tomu značné nadání. Stačilo jen maličko a Tinwen s úžasem zjistila, že v něm nalézá téměř všechno, po čem kdy toužila.

Poněkud citlivé období nastalo počátkem jara, v čas, kdy jí a Laitovi vypršela lhůta, kterou jim určil, a začali hledat cestu, jak svůj vztah obnovit, aniž překročí hranice lásky k ostatním. Faramir na jeho přání dosud nechával v platnosti své předchozí zákazy a smět spolu komunikovat za tak značných omezení bylo často ještě složitější než úplné odloučení. Tuilindo byl několik týdnů na roztrhání, jak se snažil držet obě "své" děti současně; téměř vůbec nespal, neboť většinu dní trávil s Tinwen a většinu nocí s Laitem. Věděl však, že není na ten zápas sám. Králův syn měl v Minas Tirith pacientku, jejíž stav dlouho vypadal beznadějně, avšak na sklonku zimy se mu podařilo objevit nový léčebný postup, který by snad, snad mohl zvrátit situaci. Čím lépe se jí nyní dařilo, tím častěji nyní zajížděl do Ithilien. Byl ovšem dobrým známým Faramirových synů, ale protože na rozdíl od nich neměl nejmenší zálibu v lovech, dříve je většinou spíš zvával k sobě domů než jezdil k nim. Nyní to bylo jiné. Jakmile měl čas, zastavil se na den, na dva, prošel se sám po lesích, poctil svou přítomností docela obyčejnou večeři a zase se rozloučil. Jeho setkání s Tinwen se omezovala na to, že ji párkrát minul na chodbě a s dvorností sobě vlastní odpověděl na její uctivý pozdrav poklonou ještě hlubší, než byla její. Víc nic; ale kupodivu v takové dny vždycky pocítila příliv síly a nedělalo jí potíže čelit nepříjemnostem odhodlaně a ještě se radovat ze života.

A chvíle na lesním palouku teď Tinwen pomohly znovu: měla na co navázat, když se učila dávat se v přátelství do krajnosti, všechno strpět a nežádat nic pro sebe. A jakmile se jí to stalo vlastním, mohla se začít radovat z drobných příležitostí, které se nyní otevíraly – z dárků, posílaných po ptačích poslech, z letmých setkání v kruhu rodiny, kdy spolu hovořili převážně dospělí a mladí se mohli domluvit sotva očima, ale především z dopisů, kterými spolu sdíleli znovu všechno i zpětně za uplynulé měsíce a které dávaly jejich prosbám konkrétní obsah.

A jejich prosby byly nečekaně zodpovězeny tím nejkrásnějším možným způsobem: Éowyn se téměř proti vší naději vrátila z Minas Tirith domů. Tinwen se kolem ní točila s tak bouřlivým nadšením, že se mu její maminka nedokázala už bránit; a králův syn s nimi trávil hodně času a vedl nadanou žačku dál v ranhojičském umění. Jen s nasazením veškerých sil si v takové dny našla večer čas na napsání dopisu a většinou ten dopis ani za mnoho nestál; avšak jejich péče nesla ovoce a brzy už Éowyn vycházela do zahrady a než se Tinwen stačila vzpamatovat, už maminku vodila na koni pod platan.

Teprve pak, vlastně neznatelně, rodiče dopřáli více svobody i jí a Laitovi. Oba dosud poctivě zachovávali závazek nechodit spolu lesem sami dva, ale postupně zjišťovali, že se častěji ocitají na nějaké plošině, z níž se ostatní taktně vytratili – stále v kruhu Tuilindovy i Tinweniny rodiny, ale s možností skutečného rozhovoru, tváří v tvář. Když se jim to stalo poprvé, skoro se vyděsili; Laito však v příštím okamžiku pochopil a pak už nezbylo než s vděčností přijmout. Nepotřebovali ale takové úplné soukromí tak často jako dřív. Najednou spolu dokázali čerpat mnohé i ve sdílení s Laitovými sourozenci a dokonce i dospělými. Hradby padly, teď už byl platan Tinweniným domovem přesně tak, jak si Faramir od počátku představoval.

Navíc, jako zvláštní dar, je Tuilindo brával oba s sebou, když chodil k nemocným. Jeho úspěchy při léčení knížecí dcery se totiž rozkřikly po celém kraji a byly ještě mnohonásobně zveličeny a mnozí ho naléhavě prosili, aby se ujal jejich trpících příbuzných. Tuilindo všechnu chválu odmítal s tím, že Tinwen zachránili král a jeho syn, zatímco on jen vedl její zotavování, ale i tak byl žádán široko daleko a nebylo mu to nemilé. A protože měl poměrně hluboké znalosti v ranhojičském umění elfů a navíc řadu let zkušeností v péči o Melwen, pomáhal většinou úspěšně, alespoň v těch případech, kde byla vůbec ještě nějaká naděje. Tak mohl ke své radosti prospět mnohým a navíc Laita i Tinwen zacvičit v praxi.

Později téhož roku, v čas barevných stromů, pozval Tuilindo Tinwen poprvé, aby s jeho rodinou a přáteli prošla sedmidenní přípravou k slavnosti Díkůvzdání, přípravou, které říkal "hra" a která v jeho společnosti skutečně hrou byla, i když jinak by se mohla občas zdát spíš dosti náročnou zatěžkávací zkouškou. Tinwen však pro ní dozrála během svého dětství a zejména během posledního roku a vychutnala si ji do dna a prožívala pak i samu slavnost docela novým způsobem, i když ji musela strávit bez Laita a jeho rodiny a v lidském společenství. Značný podíl na tom měl sedmý den, kdy ji Tuilindo vedl k tomu, aby svěřila ty nejhorší věci ze svého života tomu, na kom jí nejvíc záleží, přičemž sebe i Laita z toho vyloučil, neboť nebylo nic, co by o ní nevěděli. Nezbylo jí tedy než zajít za rodiči a otevřít se jim a povědět jim nejen o onom skřetím výletě před čtyřmi lety, ale, což bylo ještě snad těžší, o všech těch selháních a zápasech v letech pozdějších. A oni nejenomže přijali její vyznání s velikou láskou, ale zároveň i vážností, přesně tak, jak bylo třeba; nejenomže zcela spontánně reagovali otevřeností vlastní. Nejsilnějším zážitkem toho dne se pro ni stalo, jak absurdně málo ve skutečnosti maminku ranila a jak moc ji naopak obšťastnila a osvobodila. Toho dne padla poslední přehrada mezi nimi a pocítili, že k sobě konečně mají tak blízko, jak si vždycky přáli.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )