Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Během následujících let si Tinwen nezřídka říkala, že obnovení jejího přátelství s Laitem přišlo v nejvyšší čas. Až dosud to byla především ona, kdo potřeboval blízkou duši - nyní se však situace obrátila a ona mohla v plné míře prožít úlohu člověka, který je někomu užitečný - nesnadnou, ale nanejvýš uspokojivou.

I elfí děti totiž mají své období vyzrávání, i když jiné než lidé. Zatímco v lidech se naplno probouzí sebeuvědomění a svobodná vůle, což je samozřejmě táhne k větší a větší soběstřednosti, elfové jdou opačným směrem: prožívají silné prohloubení vnímavosti a otevřenosti pro všechno živé. To samo o sobě není nic nepříjemného, naopak; jen se z toho občas trochu točí hlava. Je to jako by se v jejich bytosti otevíraly nové a nové oči a umožňovaly jim vidět, co dříve zůstávalo skryté. Ale ovšem, nejenom radosti, i strati tak stále přibývá. Těm více než jednou narozeným se navíc v té době naplno vrací vzpomínky a to může být bolestný proces.

Dosud nikdo v historii ho však neměl tak těžký jako Laito, syn Tuilindův.

Nešlo jen o to, že si ho prodělal mnohem dřív, než bylo do té doby pro elfí děti obvyklé, ať už to bylo způsobeno otcovým odhalením či tíhou minulosti samotnou – i když jeho mládí se na tvrdosti celého procesu jistě také podepsalo. Nikdo, kdo nebyl elfem nebo nemiloval čistotu a ušlechtilost stejně jako oni, si nedokáže ani vzdáleně představit ten odpor, bolest a hrůzu, které zakoušel, když se ohavné skřetí vzpomínky prolamovaly do jeho duše. Nejhorší přitom bylo vědomí, že to není jen příšerné divadlo, které je nucen sledovat. Zoufale toužil moci to všechno přijímat jen jako něco zvenčí, jako nějakou nemoc či zlý čin Nepřítele - jako utrpení, kterým nemusí než prostě projít; věděl však, nemohl už nevědět, že tohle je jeho život - že to k němu neoddělitelně patří a vždycky patřit bude. Celá čtyři léta mezi čtrnáctým a osmnáctým rokem Tinwenina života mu trvalo, než se s tím dokázal vyrovnat.

Celé ty čtyři roky stála Tinwen věrně při něm a snad to tak opravdu od počátku mělo být, že se mu nejbližší stala právě ona: prostá smrtelnice, která si zkusila své, když se s ním po léta snažila držet krok v jeho ušlechtilosti, a která už si o svém charakteru nedělá žádné iluze, přitom však umí pochopit jeho způsob myšlení a cítění i jeho lásku k dobrému; odrůstající dítě jako on, které už prožilo skutečné utrpení, ale také, a právě v téže době, i lásku a proměňující moc Jediného. Tisíckrát hleděla na Laita v bezmocném soucitu a naplno si uvědomovala, jak pro něj nemůže udělat naprosto nic - vždycky znovu se však utíkala k prosbám za něj a ty chvíle se vždycky znovu staly životodárným pramenem, z něhož načerpal sílu k dalšímu zápasu. Naštěstí měl Laito v sobě něco, co mu dovolovalo se snadno pokořit, smířit se s úlohou toho, který nemůže svou kamarádku chránit a opatrovat, ale nezbývá mu než nechat ji, aby pečovala o něj, zasmát se sám sobě a pomoc přijmout. A teď už měli skřetí sny i někteří z jeho mladších sourozenců a mohl jim přijaté hned předávat dál.

A postupně, pomaličku, se k příšerným vzpomínkám začaly družit i vzpomínky jiné: na elfí život na počátku historie, na putování s Tuilindem a Melwen, na odvážnou a dobrodružnou cestu s dobrou zprávou za ostatními skřety. Ty samy o sobě byly útěchou, zejména ty z nich, které mu otevřely nový rozměr vztahu s jeho rodiči. Ještě nesrovnatelně důležitější však byla jiná vzpomínka: na strašlivý, avšak nádherný okamžik vysvobození. Zajímavé bylo, že ta se nevybavovala nikdy sama, ale vždy během Tinweniných proseb. Vracela se v takových chvílích znovu a znovu a pomohla mu pokaždé znovu a pokaždé o něco hlouběji se s temnou minulostí vyrovnat a přijmout ji jako součást sebe sama.



Tím zápasem a myšlenkami na něj žila Tinwen především, i když se samozřejmě její život skládal ještě z celé řady jiných věcí a setkání s Laitem tvořila jen náplň vzácných volných chvil. Většinu času věnovala činnostem, které si její otec přál, se stejnou láskou, avšak daleko větší vnitřní vyrovnaností než před svou nemocí. Díky Tuilindovi jí ubylo vyučování, kterým se musela hrdinně protrpět. Zato jí s léty přibývalo společenských příležitostí, které musela po otcově boku zkrášlit svou přítomností. Její sedmnácté narozeniny byly oslaveny jejím prvním plesem, událostí, na kterou mnohé dívky čekají s velkým vzrušením, avšak pro ni znamenala jen další spoustu nudného učení a vyhlídku na otravný večer. Nebylo však vyhnutí; a Tinwen vkročila do sálu s ušlechtilým odhodláním sobě vlastním, připravena odvést svou práci co nejlépe.

Zpočátku vše probíhalo přesně podle jejích představ. Pár kousků protančila s otcem a svými bratry, to ještě jakž takž ušlo. Pak začali přicházet pánové z jiných rodin a to už se musela úporně soustředit, aby nespletla krok a zároveň dostatečně zdvořile odpovídala na jejich nezáživné a většinou stále stejné otázky a poklony. Navíc věděla, že je zde opět hostem králův syn a že se tanci s ním dřív nebo později nevyhne. Jestli přitom něco zkazí, bude to katastrofa!

A už to bylo tady. Zářivý úsměv a půvabná úklona, kterou už tak dobře znala, a stál před ní, takový, jakého ho poslední dobou často - i když nepříliš osobně - vídala: nápadně hezký, zdatný i moudrý, o deset let starší než ona a po králi první v zemi. Zaťala zuby a přijala ho tak přívětivě, jak se slušelo a patřilo. Pak se ozvaly první tóny hudby a ona v duchu zaúpěla. Příští tanec bude ve stylu indil-cúnie, složitý a se spoustou náročných figur, které je potřeba zvládnout na předepsaných místech. Neměla zrovna pocit, že by ho bezpečně ovládala, a ještě k tomu se při něm partneři ani nedrží za ruku, takže může spoléhat jen na vlastní paměť a obratnost!

Narovnala záda a zvedla hlavu, jako vždy, když čelila něčemu obtížnému, nadechla se a začala. Výhoda byla v tom, že vpodstatě ani nemohla příliš myslet na to, s kým tančí, protože si v duchu musela stále opakovat správné pořadí figur. V koutku duše však cítila, jak je to zrádné.

"Líbí se ti tvůj první ples, má paní?"

Maličko sebou trhla a uvědomila si, že už se ptá podruhé. Ne, takhle by to nešlo - musí mu věnovat mnohem víc pozornosti. Kratičce mrkla do jeho tváře a když spatřila jeho úsměv, okamžitě pocítila, jak celá rudne. Přesto si však dokázala uvědomit, jak krásný má hlas. To ji poněkud smířilo s myšlenkou, že s ním bude muset ještě ke všemu vést rozhovor - zatoužila mu naslouchat.

"Samozřejmě, můj pane," vypravila ze sebe.

"Ale raději bys teď stála uprostřed živého lesa?" nadhodil. Vida, tak on si může dovolit být beztaktní! Trochu pohoršeně k němu znovu zvedla oči, ale pohled, se kterým se setkala, ji okamžitě odzbrojil. Byl plný pochopení... snad i víc než toho, sdíleného zájmu. Ten člověk proti ní je její spojenec.

"Koire..." řekl tichounce, že to bylo přes hudbu sotva znát. "Pamatuješ?"

Kdoví, zda opravdu pamatovala, ale teď se jí ta vzpomínka vybavila tak živě, jako by se to stalo včera. Koire... vůně jara a rozezpívaný les!

Než stačila cokoli odpovědět, projelo jí leknutí. Už je to tady! Spletla krok!

Díval se však na ni dál a její hrůza rychle ustupovala pokoji - jako by jí ho vyloženě vléval tím pohledem. Neměla čas horečně uvažovat o tom, jak po chybě navázat - prostě pokračovala v tanci, sama nevěděla jak.

"Tak, kvítečku," broukl spokojeně. "Tak je to správně. Houpej se ve větru tak, jak jsi rostla... což tě elfové tomuhle nenaučili?

" "Můj pane...!" zakoktala se a zmlkla. Ještě před chvílí byla pěkně dopálená jeho poznámkou - snad i nespravedlností toho, že ona si vůči němu něco takového dovolit nesmí. Náhle si však uvědomila, že to nemyslel zle - ani dost málo si ji nedobírá pro její neobratnost. To slovo mu šlo ze srdce; bylo vyjádřením něhy, pochopení, touhy ji obdarovat. Jak mu hleděla do tváře, dýchlo to na ni přívětivou uvolněností - teplem Melwenina domova. Hudba zněla dál, ale teď jí přešla do krve - už ji nemusela napjatě sledovat. Tančila lehce a přirozeně a vůbec nevěděla, že už jsou uprostřed sálu sami. Ostatní dvojice utvořily kolem kruh a jen se dívaly.

"Zlobila by ses moc, kdybych se osmělil tě požádat, abys mi začala říkat jinak?"

"Jak, můj pane?"

"Koire... já se tak doopravdy jmenuju, víš?"

Vlasy měl zvláštně hebké a jakoby živé - nehýbaly se sice víc než jiné, ale budily dojem, že tančí s ním... anebo samy, dobrovolně uléhají do těch ladných, přirozených křivek kolem jeho hlavy ve chvílích odpočinku. Byly černé, velmi sytě, a přece měkce - jako hebká letní noc. Jak to, že si dřív nikdy naplno neuvědomila, kým je? Samozřejmě... nebude mít jen to jméno, pod kterým ho zná celá země. Eldarion... jméno jeho rodu a vznešenosti. Ale pak bude mít ještě jiné od matky, jméno, které vystihuje jeho pravou povahu, tak to přece vždycky bylo v příbězích nejstarších časů, které tak milovala... a možná ještě další, osobní, taková, která nesvěřuje nikomu než nejbližším přátelům...

"A jak ještě?" zeptala se jako očarovaná a vzápětí se kousla do rtu. Tak tohle tedy už opravdu přehnala!

Zarazil se skutečně na vteřinku, nebo se jí to jen zdálo? Každopádně se ani nestačila nadechnout, aby se omluvila, a už ji zase pohledem uklidnil.

"Estwe..." odpověděl zase tak tiše a také jako z hlubokého zamyšlení. "To je moje jméno od matky."

"Děkuju ti... a odpusť."

"Myslíš, že mi neudělá radost upřímná otázka? A... co říkáš, směl bych ti ji oplatit?"

"Budu taky jen ráda."

"Dovolíš mi zase někdy, abych s tebou stál ruku v ruce uprostřed lesa... má krásná paní?"

Teď vnímala především jeho oči. Zpočátku si myslela, že jsou šedé, ale jak se do nich zahleděla, viděla, že jsou spíš temnostříbrné - jako nebe plné hvězd. Nesvítily navenek, ale měly svou vnitřní záři, kterou vstřebávala, když se do nich ponořila. Poddávala se tomu pohledu, omámena zvukem jeho hlasu, a hvězd přibývalo, hrály si a tančily, rozsvěcely se stále víc a víc a... Pro všechno na světě, co jí to teď říká!

S trhnutím se vrátila do skutečnosti a zůstala stát v půli kroku.

"Můj pane..." vypravila ze sebe s námahou - už zase víc nedokázala.

"Promiň, nechtěl jsem tě polekat. Jenom... myslel jsem, že nám oběma ta chvíle něco dala, a možná by ještě mohla dát..."

Hudba dosud neskončila, ale teď ji Tinwen nevnímala. Najednou se začala cítit jako zrádce. Laito někde prochází nejhorším obdobím svého života a ona se tady poddala kouzlu okamžiku a nadobro na něj zapomněla... na jak dlouho vlastně? Samozřejmě, byl by jen rád, kdyby to věděl, ale přece jen...

Zároveň se však hlásily o slovo naprosto protichůdné myšlenky. Co po ní vlastně tenhle člověk chce? Proč jí odhalil svoje soukromé jméno... proč jí řekl "krásná"? Je proti němu dítě, nic víc! Proč žádá, aby s ním šla do lesa? Skutečně pro něj ta vzpomínka něco znamená? A najednou musela chtě nechtě myslet jen na to, jaká je škoda, že se nemohli při tanci aspoň trochu dotknout. Zdálo se jí to tehdy jenom, nebo...

Tváří mu kmitl úsměv.

"Nebudeme tu přece takhle stát... Už jsi unavena?"

Jemně uchopil špičky jejích prstů do svých, aby ji odvedl zpět na její místo.

Nezklamala se. Ten dotek jí projel jako blesk od hlavy až k patě.

Byl pryč, ale nestačila si ani vydechnout. Vzápětí se před ní ukláněli tři jiní, musela si vybrat. Hudba začala znovu hrát a kouzlo bylo pryč, potřebovala se znovu soustředit na pohyby i na rozhovor - naštěstí už to byl lehčí tanec. Poklony, které zdvořile přijímala, byly nyní mnohem zanícenější - aniž to tušila, uchvátila před chvílí všechny přítomné.

Často se teď přistihla, že nevnímá, co jí její tanečník říká, nebo jen s velkými obtížemi. Znovu a znovu se jí vybavoval její rozhovor s následníkem trůnu, nutno říci že v těch nejčernějších barvách. Jedno je jisté - zkazila, co mohla. Nejenomže byla krajně nezdvořilá, ještě ho nakonec nechala bez odpovědi. Co si musel pomyslet? A hůř, jestli je skutečně tak vnímavý, jak se zdá, co všechno asi vytušil? Kdyby tak dostala příležitost aspoň trochu mu to vysvětlit, aspoň se mu omluvit!

K dovršení všeho se neubránila ani jistému zklamání a smutku. To všechno skončilo tak brzy? Jistě, její odmítavé myšlenky ho musely odradit... ale je vlastně škoda, že s ním už nikdy nebude stát v lese... škoda, že s ním aspoň nemůže podruhé tančit... s ním to nebyla taková otrava jako s jinými...

"Promiň, že jsem tak smělý, ale nedopřála bys mi to potěšení ještě jednou?"

Ach!

Najednou ji úplně opustila odvaha. Neměla pocit, že dokáže udělat jediný krok.

"Nezlob se... asi si budu muset odpočinout..."

"Samozřejmě! A smím ti aspoň posloužit, v čem budeš potřebovat?"

"Ovšem, můj pane."

Jeho oči se naplno upřely do jejích, konejšivé a maličko pobavené.

"Řekni mi, prosím, co doopravdy chceš. A... doufal jsem, že jsi k něčemu svolila."

"Promiň... Estwe." Už dřív si všimla, jakou moc v sobě quenijština má, ale tentokrát to bylo ještě silnější. Sotva to jméno vyslovila, její tíseň byla pryč. Najednou si byla jista, že svou prosbu o upřímnost myslí vážně - a že bude správné, když mu vyhoví. "Přála jsem si znovu s tebou tančit, ale mám strach... neumím to tak dobře jako ty," řekla naprosto přímočaře. Ta úleva, být zase sama sebou! "A zrovna tak mám trochu strach s tebou vůbec mluvit, ale musím, musím ti to všechno vysvětlit..."

"Tak to bude asi opravdu nejlepší, když si chvilku sedneme... Zvláštní, že jsi zvolila zrovna tohle jméno," dodal zamyšleně. "Tak mi ještě kromě ní neřekl nikdo."

Uvedl ji k stolku pod oknem, kterým sem příjemně vanula svěží noc. Vmžiku měla před sebou pohár moštu a mísu sladkostí.

"Povídej... máme spoustu času."

Původně chtěla jen stručně vysvětlit svou neochotu, ale teď se najednou přistihla, že mu svěřuje všechno, na čem jí nejvíc záleží, s plnou důvěrou, že si to nechá pro sebe a nezneužije... a pochopí. Když konečně zmlkla, natáhl ruku přes stůl a kratičce stiskl její v nezaměnitelném gestu spojenectví.

"Vážím si tvého srdce... a nebudu už po tobě nic žádat, dokud nesložíš své břemeno. Naopak, spolehni se, že budu při tobě... při vás obou stát, jak jen mi to bude možné."

Než se vrátili do kola, už jí dal i jméno: poprosil ji o svolení, aby jí směl říkat Laurien. A nekonečná úcta, s jakou ji bral do náruče, k tomu znovu dodávala "má krásná paní", cítila to velice dobře. A potom...

Bylo to, jako by si vyjela na koni po elfím, nebo snad spíš jako by byla koněm, na němž si vyjel nějaký elf - v tak dokonalé fyzické souhře s druhým, jako by srostli v jedno, stržena jeho radostí, omámena směsí pohybu, hudby a světel až na dno duše.

"Díky, Estwe. Víš, bála jsem se nudného večera, ale tohle je tak docela něco jiného..."

Mrkl na ni.

"Mám tomu rozumět tak, že mě poctíš ještě jedním tancem... možná i několika?"

"Upřímně řečeno bych cítila jako vysvobození, kdybych už na jakémkoli plese nemusela tančit - a mluvit - s nikým jiným než s tebou."

"Díky za uznání! Jestli pro tebe mohu udělat aspoň tohle, bude mi radostí!"

Nepustil ji z kola celý večer.

kapitola 17.

Okamžikem, kdy se Tinwen Eldarionovi svěřila, bylo svým způsobem rozhodnuto. Ještě dlouho si nebyla jista tím, o co mu vlastně šlo do té chvíle - zda prostě jen plnil svou společenskou povinnost se šarmem sobě vlastním nebo po předchozích zkušenostech s ní cítil něhu k malé kamarádce a touhu se o ni postarat nebo ho ten večer doopravdy trochu zaujala svým půvabem nebo si s ní docela obyčejně zaflirtoval nebo ode všeho něco. Věděla však bezpečně, že jakmile slyšel o Laitovu utrpení, pocítil je bezmála jako své - ta schopnost tvořila nerozlučnou, možná převážnou část jeho daru uzdravovat - a zatoužil pomoci. Dokonce ani nevyužil té příležitosti k tomu, aby se s ní znovu pokusil setkat v lese. Prostě zašel na platan sám - představen té rodině už koneckonců byl - a během pár týdnů ho tam začali brát jako svého. Než minulo léto, věděl už o Laitovi všechno i z jeho vlastních úst a pomáhal mu tak, jak to Tinwen už zakusila: pokojem, požehnáním a posilou, které na druhé přecházely, když byl s nimi, aniž by musel něco zvláštního udělat, o porozumění a přátelství samotném nemluvě. Do roka se spolu sbratřili.

Častokrát se přitom s Tinwen potkali a častokrát si popovídali ve třech. Kdyby se to stalo pokaždé, když za Laitem přijela, asi by jí to brzy začalo vadit - k tomu však ani zdaleka nedošlo. Měla dost příležitosti ocenit princův přínos a radovat se, když ho spatřila. Její důvěra k němu se prohlubovala a pozvolna se jí z králova syna měnil v někoho blízkého.

Svou roli v tom hrála i skutečnost, že jí stál ve slovu a pilně navštěvoval téměř všechny plesy, kterých byla nucena se zúčastnit - dokonce se jí vždycky předem omluvil, když náhodou na nějaký nemohl. Teď už však pro ni ani bez něj nebyly tak hrozné jako ten první. Probudil v ní lásku k hudbě, kterou měla vrozenou, a elfí cit pro přirozenost a krásu pohybu, kterému se učila od malička - brzy byla známa jako dokonalá tanečnice a měla z čeho se radovat i s méně obratnými partnery. Ovšem rozhovory s ním jí nemohl nahradit žádný z nich. Stále víc zjišťovala, kolik mají společného. Jako ona, i on měl přirozeně upřímnou, milující duši, která prošla laskavou, ale nesmírně náročnou výchovou. Jako ona, i on si zkusil své v blízkém vztahu s draze milovanou, obdivovanou a naprosto nedostižnou elfí bytostí, totiž svou matkou královnou. A měl v sobě dvojí krev - prožil si ještě o něco silněji než ona to napětí mezi dvěma světy, mezi dvěma způsoby života. Jako následník trůnu byl spoután tužší kázní a jako syn Arwen přírodu vnímal i potřeboval mnohem hlouběji. Čím více spolu mluvili, tím více přicházeli na to, že si rozumí i beze slov.

Setkání jednou za měsíc - za dva jim brzy přestala stačit. V zimě už byla Tinwen třikrát pozvána na ples do hlavního města, kam by za normálních okolností vůbec jít nemusela - pocta, o níž by ještě před půl rokem nevěřila, jak moc ji potěší.

Laito pro ně oba stále zůstával na prvním místě. Mnohokrát si vyšli či vyjeli do přírody společně. Elfí způsob jízdy ovšem princi nečinil žádné potíže - naopak, právě oni dva patřili k těm, s nimiž si mohl vyjet podle svého srdce. Ale teď už měli stále častěji chuť vyjet si někam i bez Laita. Družinu s sebou, pravda, brávali, ale ta pro prince jakoby neznamenala žádnou zátěž. Dovedl si kdekoho otočit kolem prstu, než bys řekl švec. Když měl chuť dovádět v přírodě po elfím, dvořané se okouzleně připojovali. Když měl chuť mluvit s Tinwen v soukromí, věci se jaksi samy uspořádaly tak, že se družina držela v dohledu, ale z doslechu někde na opačném konci palouku. Předával jí to, co si kdysi sám protrpěl - poprvé v životě se Tinwen necítila u dvora spoutaná, ale jako svobodná paní svého lidu. A na počátku jara spolu znovu stáli ruku v ruce v lese, okouzlení ne méně než před deseti lety. Nemusel ji už o to prosit a nemuseli se domlouvat – a že někde poblíž stojí nějací další lidé, nebylo ani v nejmenším na překážku. Oba jim přáli celým srdcem, aby si tu chvíli také užili.

Dokonce i její studium zaznamenalo zásadní změnu. Princ se živě zajímal o nejrůznější obory, kterými se zatím jen s velkým sebezapřením prokousávala; během rozhovorů s ním se v ní probudila jiskra zájmu - ne snad touhy po vědomostech, ta jí nikdy nebyla příliš vlastní, ale skutečného, láskyplného zájmu o problematiku správy království a tím osudy jednotlivých, živých lidí. Dávala nyní do věci mnohem více energie a výsledky byly patrné. Dokonce se někdy dost styděla za to, jak se k učení stavěla dřív - jako ostatně v mnohém jiném.

To bylo na vztahu s princem vůbec to jediné opravdu nepříjemné: byl tak skvělý, tak na výši po všech stránkách, a tak přirozeně! Nikdy nebudil ani sebemenší podezření, že by se snad něčím z toho nějak vynášel či na to jen byl hrdý, ale tím hůř - což to nebyla další jeho ctnost? Tinwen si vedle něj připadala tak nemožná, protivná, dětsky nezralá, že si někdy měla skoro chuť zoufat. A ještě ke všemu se zároveň nedokázala ubránit bláznivým myšlenkám, co by bylo, kdyby... Pravda, čím důvěrněji se znali, tím větší pozor si dával, aby si nezahrával s jejími city, ale v ní se teď naplno probouzela žena a on by popletl hlavu kdekomu. A tak se často přistihla, že se už už propadá do snů o lásce a manželství s ním, třebaže ovšem ví, jak nemožné je, aby na něj jakkoli zapůsobila.

Časem si však zvykla a hodila celou věc za hlavu. Už to nezmění, tak nač se trápit? Až prince omrzí za ní jezdit, a omrzí ho to jistě, co se dá dělat? Dokud ho to baví - proč ne?

Přinejmenším teď už začínalo být jasné, že jeho návštěvy nesou ovoce. Laito už netrpěl tak hrozně jako na počátku svého dospívání - bylo na něm znát stále větší vnitřní sílu a vyrovnanost; stále častěji se v něm vracel ten Laito jejího dětství, nevyčerpatelný zdroj nápadů a dobré nálady. Když byli všichni tři spolu, byl to stále častěji on, kdo poškádlil, zažertoval, přišel s návrhem na nějakou bláznivou akci... někdy se skoro až zdálo, že si s princem vyměnili role. Čím byl Laito veselejší, tím častěji Eldariona přistihovala v poněkud zádumčivé náladě, jako by svou životní jiskru vysloveně předával druhému, takže jemu samotnému už nezbývalo. Pravou příčinu odhalila až mnohem později.

Stalo se to toho roku, kdy jí bylo osmnáct let, v čas barevných stromů. Tehdy jí Laito poprosil, aby s ním hrála sedmý den otcovy hry - nejen zpátky za uplynulý rok, ale se vším všudy.

"Dlouho jsem váhal, zda tě o tu službu požádat a vůbec se mi nechtělo ti ublížit tak strašně, ale moji rodiče vědí už dávno všechno… a navíc nějak pořád cítím, že kdybych tě nepožádal a ty ses to někdy dozvěděla, bolelo by tě to ještě mnohem víc."

"To bych řekla!" odpověděla Tinwen s důrazem. "Jen povídej - jsem tu pro tebe."

Bylo to po všech těch letech poprvé, co jí svěřil nejenom své utrpení, vzpomínkami působené, ale i ty vzpomínky samy o sobě. A cítila přitom, že ten nejhorší zápas už má za sebou. Připravil se dobře na rozhovor s ní, tak, aby si mohl být jist, že ji nepřestane vnímat a bude schopen sledovat, zda ji nezatěžuje přespříliš, volit vhodný způsob vyprávění, dbát o ni, aby měla všechno, co potřebuje k tělesnému pohodlí - ba dokonce dělat jí přestávky, ve kterých ji vždy obdaruje něčím krásným. A ona, připravena dobrými dvanácti lety jeho věrného přátelství i utrpením, které s ním prodělávala poslední dobou, dokázala jeho minulost přijmout, aniž to jejím vztahem k němu sebeméně otřáslo. Tak se stalo, že dozrávání jich obou bylo dovršeno a vyšli z něj vnitřně silnější a jistější než dřív, s pevným základem pro další zkušenosti.

Když však přišla na talan nazítří, našla Laita sedět o samotě na jedné ze silnějších větví. Nevyskočil dokonce ani ve chvíli, kdy vyšplhala nahoru, ačkoli jindy by ji už dávno vítal – ani se nepohnul a oči upíral do dálky, hluboce zamyšlený. A čím déle se na něj dívala, tím silněji tušila, že je zle - hůř, než kdy dřív.

Konečně na ni pohlédl a usmál se.

"Spala jsi dobře, hříbátko?"

"A ty?"

Znovu se usmál.

"Že bych spal, říci nemohu. Ale dobře mi je - tak dobře, jako už dávno ne. Díky ještě jednou - jsi úžasná. Nikdy ti..." mávl rukou. "Nu, však to dobře víš. Už ti dali něco k jídlu?“

Mluvil tak radostně a přirozeně, že z ní část její tísně spadla. Kousíček však jakoby přece jenom zůstával. Nechtěla na to myslet, ale v koutku duše cítila, že se nemýlila.

V mžiku pro ni krásně prostřel na jednom z drobnějších stolků, přinesl polštáře a uvelebili se, aby se neuspěchaně sytili pokrmem i krásou prostředí zároveň. Slunce si hrálo v barevném listí - byl nádherný den.

"Hříbátečko... musím ti něco povědět."

Tak přece! Však to věděla.

"Bude to pro tebe asi dost těžké. Ale vím, že to uneseš."

Neříkala nic. Ona si tím v tu chvíli vůbec jista nebyla.

Její mlčení ho vůbec nepovzbudilo, ale zhluboka se nadechl a pokračoval:

"Tím včerejškem se všechno změnilo, víš? Všechno ve mně nějak zapadlo na své místo - konečně jsem doopravdy sám sebou, a můžu s tím žít." Zasmál se. "Až doposud jsem se trápil nad tím, že zrovna já, takový, jaký jsem teď, mám tak příšernou minulost. Pěkná pošetilost! Můžu být přece rád, že i s takovou minulostí smím být tím, kým jsem teď! Dokonce cítím, že nějakým způsobem, i když se všechno pokazilo tak strašně, přece jenom je dobře... nebo ještě může být dobře... že se stalo, co se stalo. A vybavila se mi i ta poslední vzpomínka, ten poslední střípek mozaiky. Vím už, proč jsem si musel prodělat to, co jsem si v těch posledních letech prodělal. Propustili mě vlastně nedoléčeného - takové jako já vždycky budou - a je to tak dobře. Je v tom spravedlnost i milosrdenství zároveň, víš? Když někdo prošel tím, čím my, nikdy se nemůže doléčit tam. Musí se vrátit na svět a prožít si tu změnu v těle - dát do ní všechno, až po tu poslední kapku krve, až po tu poslední kapku bolesti. Musí stavět naději proti strachu tak často a tak dlouho, dokud v něm znovu nezahoří čistá. A to, moje milovaná kamarádko, to je teď cesta, kterou vidím před sebou."

A v tu chvíli už to věděla, tak jasně, jako by jí to někdo napsal před oči. Je to přece Laito Laito, ten Laito z příběhů... Nikdy za sebou nenechal odbytou nebo nedodělanou práci, v tomto životě ani v minulém. Vrací se ke skřetům.

Okamžitě to na ní poznal a bylo vidět, jak se mu ulehčilo.

"Ty mi rozumíš, hříbátečko, viď? Děkuju ti."

Chtělo se jí křičet, že mu sice rozumí, ale nikdy, nikdy s ním nebude souhlasit, ale ovládla se. Rozmluvit mu to musí, to ano, ale v žádném případě mu nesmí ublížit.

"To přece nemůžeš," namítla, když se jí konečně podařilo ovládnout hlas. "Už nemáš skřetí tělo - nikdy tě nepřijmou."

"Hm! Na to jsem taky myslel. Ale tohle tělo má přece jen svá obdarování... přinejmenším mi zůstala jistá síla a obratnost... a když chci, vybavím si jakýkoli systém skřetích chodeb..." Pousmál se. "Jestlipak víš, hříbátko, že jedna začíná přímo nad tou roklí, kterou jsi kdysi tolik chtěla jít? Ještě ji nikdo z lidí neobjevil... ale zastavili jsme se v nejvyšší čas. - Nu, zkrátka, mám dojem, že nějakou dobu by se mi mohlo dařit unikat a leccos při tom vyřídit." Odmlčel se, pak pokračoval zamyšleněji. "Ale víš, možná tohle není ten správný způsob. Možná ani nemám pomýšlet na únik. Možná jediný způsob, jak se jim přiblížit, je prostě nechat se chytit a snést od nich všechno, co budou chtít dělat, a přitom zůstat celou dobu tím, komu na nich záleží a kdo jim chce vyřídit své poselství... bude je to strašlivě dráždit, ale právě proto je naděje, že by to mohlo zapůsobit..."

Tohle je horší než všechno kdykoli předtím dohromady... a on to dokáže povědět tak klidně!

"Ne!" vydechla v hrůze. "To se ti nesmí stát!"

"Ale já to chci, hříbátečko, víš? Je to můj úkol, moje poslání... moje touha." Řekl to takovým hlasem, že i v ní se cosi zachvělo. "Vím, chtěla bys mě chránit... ale nezbývá mi, než ti to odepřít. Jsou i jiné hodnoty na světě... nikdo z nás se nenarodil jen proto, aby bezstarostně tančil po lesích, i když mnozí svou službu prožívají tak radostně a uvolněně, že to tak téměř vypadá... ale to není můj případ. Já budu vždycky tam, kde bude nejhůř - a to ovšem znamená, že dokud budou na světě zbývat nějací skřeti, moje místo bude u nich. Neplač, hříbátečko, vždyť nejsem člověk. Zase se vrátím - vždycky se zase vrátím..."

"Abys prodělal to, co teď, a zase se vydal na smrt?"

"A i kdyby, hříbátečko, nebylo by to jen přirozené? Koneckonců si za to můžu jen já sám, ne?"

Přímo cítila tu pokojnou jistotu, která jím proudí, vlna za vlnou. Jak by byla za jiných okolností šťastná, že ho vnímá takto!

"Vím, jak je to pro tebe strašně těžké, hříbátko. Odpusť mi, byl jsem neuvěřitelně zaslepený. Vždyť mi dali to jméno... mohl jsem to vědět už tehdy, když začaly poprvé přicházet ty sny... ano, je jen moje vina, že jsem to nevěděl - nechtěl jsem vědět, víš, bránil jsem se tomu. A dovolil jsem, abys ke mně přilnula, takže teď budeš trpět při loučení... a ještě jsem ti slíbil, že tě nenechám bez ochrany... pokud mě teď nevyvážeš, pokud neuznáš, že v tomto případě skutečně není pro mě možné tě dál chránit, zůstane to na mně... ale já vím, že mi to neuděláš."

A náhle si to uvědomila, naději v beznaději. Napřímila se, celá ožila.

"Laito! Já znám způsob, jak mi můžeš ve slibu stát a přece jít za svým posláním!"

Okamžitě pochopil.

"Hříbátečko! Jak vůbec můžeš pomyslet... Nemluvě o tom, že by to bylo horší než otevřená věrolomnost!"

Už už měla na jazyku, že jinak ho ze slibu nepropustí, ale zarazila se včas. Už jí nebylo deset a láska k druhým v ní měla větší váhu než svéhlavost. Nemůže ze sebe chrlit neuvážená slova, která zraňují na dlouhou dobu, jen aby dosáhla svého.

"Laito, ber to rozumně," namítla místo toho docela mírně. "Vždyť i moje tělo leccos snese a dokáže - sám jsi mi k tomu pomohl. Nemyslíš, že jsem se i já celá ta léta k něčemu připravovala, i když jsem nevěděla k čemu? Srostli jsme spolu - patříme jeden k druhému. Půjdu s tebou a budu ti pomáhat!"

"Jak bys mi chtěla pomáhat, hříbátečko?" odpověděl co nejněžněji. "Unikal bych s tebou o dost pomaleji než sám. A kdybys trpěla po mém boku, byla by to pro mě tisíckrát horší bolest."

"Víš nějak moc dobře, co přesně se stane!"

"Nu... to máš pravdu. Ale přesto je potřeba promyslet alespoň to, co promyslet dokážeme... a rozhodnout se zodpovědně podle toho. A dobře to říkáš, srostli jsme spolu... jsi to ty, kdo mi pomohl dosáhnout této chvíle, přijmout to poslání... ale ani to není všechno... vím, že budeš při mně stát i na dálku, a už teď je mi to posilou a útěchou... Což jsi nezrála i pro to ty poslední roky?"

Opravdu spolu srostli. Dokázali se nepohádat, dokázali až do konce mluvit tak, aby jeden druhému spíš pomohli než ublížili. Ale když rozhovor skončil, stáli dosud každý na svém.

kapitola 18.

Následovalo několik dní, podobných zmatenému, těžkému snu. Všechno se začalo dít strašlivě rychle. Ještě téhož večera, když doprovodil Tinwen domů, měl Laito dlouhý rozhovor s rodiči. Velice je potěšilo, že se mu podařilo vyrovnat s minulostí, a svým způsobem i to, že chce jít pomáhat druhým s takovou obětavostí a láskou. Pochopitelně se ho však snažili odradit, přemluvit, aby se zaměřil na nějaký cíl, kterého může dosáhnout bez tak krajního rizika, nebo aspoň ještě věnoval pár desítek let přípravě. Když však stál na svém, Tuilindo to respektoval.

"Synu a příteli," řekl mu, "tak jsme se tedy naplno nalezli jen proto, abychom se vzápětí rozloučili. A přece jsem rád tomu setkání, i když bude draze zaplacené. Ne, nebudu ti bránit, ať jsem sebevíc přesvědčen, že mám pravdu. Vím, že v tobě leží bolest, které se nevyrovná nic z toho, co by tě mohlo potkat."

Hned nazítří ráno odjel Laito ke králi, aby si vyžádal povolení ke vstupu do Mordoru. Takový byl vždycky: jakmile se do něčeho pustil, věnoval tomu veškerou svou energii. Když ho Tinwen, celá usoužená a nevyspalá, přišla navštívit, dozvěděla se to od jeho rodičů, ještě nešťastnějších než ona. Nyní, v jeho nepřítomnosti, už tolik neskrývali svou bolest. Celý platan jako by se halil v těžký, temný mrak. Melwen se každou chvíli dala do pláče; teď, když Laita odkojila a vychovala, bylo pro ni loučení s ním možno-li ještě těžší než poprvé. Docela přirozeně se s Tinwen okamžitě chytily kolem krku a plakaly spolu - oběma se to stalo jistou útěchou. Přesto Melwen nezapomněla Tinwen nabídnout svůj prstýnek, aby se mohla trochu vyspat. Netřeba dodávat, že Tinwen odmítla.

Druhého dne byl Laito zpátky a začal se chystat k odchodu. S Tinwen se v té době nevídal. Kdykoli přišla za ním, někam se vytratil - očividně nechtěl obnovovat spor. Melwen už neplakala - zdálo se, že se napojila na jakýsi zdroj vnitřní síly, který jí pomáhá přežít. Seděla tiše na svém oblíbeném místě a krájela jablka na zimu; měla je rozvěšená všude mezi větvemi jako korálky. Všechny její děti byly nezvykle klidné. Listí platanu zezlátlo a zrána po něm kanuly krůpěje noční mlhy.

Třetího dne Tinwen navštívil králův syn - spěchal za ní aspoň na skok, jakmile se mohl uvolnit. Nebylo toho mnoho, co by jí mohl říci k útěše, ale nebylo toho třeba. Posílil ji pouhou svou přítomností; utěšil ji účinně prostým porozuměním. Byl si toho vědom a odjel s mnohem lehčím srdcem. Netušil, jaké jeho návštěva ještě bude mít účinky.

Toho dne Tinwen vzdala cesty na platan, přestala plakat a začala se také chystat na cestu. Laito je tvrdohlavý - aťsi! Ona dokáže být umíněná zrovna tak. A rozhodně by nemělo cenu, kdyby nakonec přece svolil a musel se kvůli ní ještě zdržovat. Všechny její přípravy však probíhaly v naprosté tajnosti - den za dnem odkládala chvíli, kdy promluví s rodiči, protože věděla, jak strašně jim to ublíží... a s nikým jiným o tom nechtěla mluvit dřív. Estwemu by jistě nic zamlčet nedokázala, kdyby byl znovu přijel - jenže ten nyní musel být zpátky v hlavním městě.

Věděla, že elfům už začala příprava k slavnosti Díkůvzdání, ale k platanu ani nezašla. Nedá se nic dělat - letos to oželí. Nebude běhat za někým, kdo se jí vyhýbá – a na druhou stranu, proč by Laita právě teď vyháněla od rodiny svými návštěvami! Jen ať si ho ještě užijí. Srdce ji přitom bolelo až až, ale ne nesnesitelně. V duchu vlastně nepřipouštěla jinou možnost než tu, že půjde s ním.

Pak přišla vlastní slavnost, den, kdy byla Tinwen vázána společenskými povinnostmi od časného rána do pozdního večera. Obyčejně jimi procházela s radostí, neboť v mnohém vyjadřovaly to, co doopravdy cítila. Tentokrát však zůstávala neklidná a nedokázala se na nic soustředit. Laito ví, že za ním určitě nepřijde - co když toho využije, aby mohl nerušeně odejít?

Když se kolem půlnoci celá utrmácená konečně dostala do svých pokojů, zjistila, že se nemýlila. Na stole našla kytičku podzimního listí a pod ní zlatý valounek, pečlivě ohlazený a s navrtanou dírkou. Dar vděčnosti - na rozloučenou. Pak si všimla, že valounek leží na kusu lišejníku ve tvaru srdíčka. Nepochybovala o tom, že je vytrhl z vlastní košile.

Moje srdce zůstává s tebou, i když se musím rozloučit...

Ne! Tohle jí dělat nebude! Zachází s ní jako s malým dítětem - nedá jí ani příležitost, aby se ona rozloučila s ním, aby mu také dala něco na památku... jen proto, aby ho náhodou nepřemlouvala! Ale na ni si nepřijde - půjde za ním, teď hned! Však dobře ví, kam šel.

Jedna skřetí chodba začíná přímo nad tou roklí, kterou jsi kdysi tolik chtěla jít... Má to nejblíž a lidé na ni dosud nepřišli - jistě doufá, že bude obydlená, ale i kdyby ne, může se tamtudy nenápadně dostat dovnitř. Kdyby jel bránou a po silnici, zpozorují ho dávno předtím, než se bude moci o cokoli pokusit.

Pamatuje si ještě, že jí to prozradil? A pokud ano, pokusí se změnit plány? Jistě zná těch tajných vchodů víc... Ale třeba doufá, že se za ním nedostane... že ji rodiče zkrátka nepustí.

Ale oni ji pustí. Bude je prosit tak dlouho, dokud nepovolí... ne, na to není čas! Zdrží-li se několik dní, jakou má pak šanci, že ho najde? A Laito je už jistě pryč kolik hodin - už brzy může být v nebezpečí života, potřebovat pomoc! Musí se vypravit hned!

Přinutila se vstát, sklonila se nad džbán s vodou a z koncentrátu od Melwen si připravila silnou entí polívku. Účinkovala spolehlivě - zakrátko Tinwen pocítila, že se udrží na nohou ještě hezkou chvíli. Rychle se převlékla do entího, Laitovy dárky v rychlosti uložila do truhly, popadla sbalený batoh a už sbíhala po schodech. Teprve cestou začala horečně uvažovat, co vlastně udělá.

Za Laitem musí, to je jasné. A musí za ním co nejdřív, má-li mu být něco platná, pokud možno ještě této noci. Má zajít k rodičům a vyprosit si jejich svolení? Stále ještě s nimi o této věci vůbec nemluvila. Ano, vědí, co se Laito chystá udělat, a vědí i o jejím trápení - nemine den, aby se ji nepokusili nějak potěšit či povzbudit. Ale že by se mohla vypravit za ním, jim zatím ani na mysl nepřišlo. Až jim to řekne, způsobí jim nesmírnou bolest.

Téměř se zarazila v půli kroku. Ano, bude to pro ně hrozné. Neviděla snad, co to udělalo s Melwen a Tuilindem? A to je Laito elf, může se jim třeba i zase vrátit, a navíc mají kupu dětí. Její rodiče mají jen jedinou dceru a milují ji celým srdcem. A maminka… tolik toho vytrpěla ty poslední roky! Ne, nemůže jim to udělat!

Jenže... co je jeho bolest ve srovnání s tím, čemu jde Laito vstříc! Dokud zbývá nějaká naděje, že by mu mohla pomoci, není to přednější než všechno ostatní? Maminka… dbala by ona skutečně na vlastní utrpení, když jde o to někomu pomoci, vykonat hrdinský čin? Jak jen se rozhodnout... co z toho je správné?

Chraň se vystavit chtivosti Mordoru, dokud nepřišel čas...

Jak živě se to najednou ozvalo v jejím srdci! Jenže... zároveň si uvědomila i tu zvláštní formulaci, vlastně poprvé. Dokud nepřišel čas! To přece znamená, že opravdu také ona má své poslání tam, kam nyní Laito odešel! A nebyla snad vzorně ukázněná všechny ty roky až podnes? Toto může být docela klidně její hodina... ano, ale také ještě vůbec nemusí. Ach, proč jen to nebylo formulováno přesněji! Podle čeho má teď poznat, zda čas už nastal?

Počkat! Což jí ta vzpomínka sama nenabízí řešení? Tuilindo, její učitel a rádce! Už dlouho se ji snaží vést k samostatnosti, ale v tomhle jí pomoc určitě neodmítne - ví, co to pro ni znamená. Zajde za ním, teď hned. Když jí přikáže, aby zůstala doma, poslechne ho. Když jí poradí, aby šla, půjde prosit o svolení s lehčím srdcem. A do té doby, dokud nebude vědět úplně jistě, že odchází, nikomu neřekne vůbec nic - nebude je zbytečně trápit.

Její rodiče už se odebrali do svých komnat a světla na hradě jedno po druhém zhasínala - každý, kdo mohl, odcházel spát. Nechala u dveřníka vzkaz, že naléhavě musí k Tuilindovi, a odjela do noci.

V černé tmě proběhla lesem - nešlo to ani zdaleka tak rychle, jak by byla chtěla. Na to, aby se vyrovnala Melweniným dětem, jí chyběly elfí oči - už i tak několikrát zakopla a upadla, než se dostala pod platan. Tam se na okamžik zarazila a zauvažovala, co teď. Větev se žebříkem je pro ni příliš vysoko a když zavolá, vzbudí celou rodinu. Alespoň Melwen teď spánek nutně potřebuje... jestli vůbec dokáže spát... ale koneckonců má ten svůj prstýnek. Kdyby tak... ach kdyby tak se někdo z nich chtěl vzbudit sám a sejít dolů...!

"Tady jsem, dítě. Čekám na tebe."

kapitola 19.

S úlevou vzhlédla. Jaké na něj bylo spolehnutí, že vždycky všechno pochopí! A sotva vzhlédla a setkala se s jeho očima, nemohla než přitisknout se k němu a dát se do pláče, vylít ze sebe svůj žal v náručí někoho, kdo jí rozumí... ale ještě mnohem spíš vstoupit do toho jeho a dát mu najevo, že ho aspoň nese s ním, když už nemůže nic jiného.

Pak se utišila a zjistila, že ji hladí po vlasech.

"Díky za tu chvíli, hříbátko. Ale proto jsi nepřišla, viď? Tak mluv, poslouchám tě."

Prostřel na zem svůj plášť, aby se mohli posadit.

"Já vím, že ty nemůžeš dělat nic," začala. "Máš rodinu, která tě potřebuje. Ale já můžu. Půjdu za ním."

"Ty nemáš nikoho, kdo by tě potřeboval?"

"Tuilindo, netrap mě! Ty víš, musíš vědět, že jsem na to myslela! Bude to hrůza, o tom není sporu... ani jsem si ještě netroufla jim to říct, až co mi povíš ty... ale pochop, tohle utrpení a tamto... to není srovnání!"

Ucítila, jak se zachvěl, a zastyděla se. Je na něj trochu moc přímočará - prožívá každé její slovo. Chvíli bylo ticho.

"Hříbátečko... on ti neřekl, že jde prostě... zemřít?" ozval se Tuilindo konečně.

"Řekl. Ale... Tuilindo, prosím tě, promiň, že o tom mluvím... ale to prostě bude nějakou dobu trvat. Kdyby... kdyby ho někdo včas vysvobodil a vyléčil, stihne jim vyřídit všechno, co potřeboval... a možná ještě jiným."

Zase bylo chvíli ticho, během něhož si jasně uvědomila, co to vlastně říká. Pokud se jí tohle podaří, znamená to pro Laita mnohem víc utrpení, ne méně... ale ne! Hlavně že zůstane naživu - kdoví, co se může potom stát!

"Já vím," broukl Tuilindo s pochopením a hlas měl v tu chvíli nepatrně zabarvený úsměvem. "Dokud žiješ, je stále naděje, viď? Laita sice asi nikdy nikdo nepřemluví, aby udělal něco jiného, než pro co se rozhodl... ale nikdo nevidíme do všech konců." Náhle ji přitáhl k sobě a prudce stiskl. "Děkuji ti, hříbátko. Tolik lásky je v tobě... ty ani netušíš, kolik to pro mě znamená!"

Srdce se jí vzedmulo divokou nadějí.

"Takže ty... ty mi radíš, abych..."

"Hříbátečko...! Ty žádáš radu?! Ode mě - a teď?"

Řekl to takovým hlasem, že rázem vystřízlivěla.

"Bojím se, že jsi volila špatně," povzdechl si. "Jestli jsem byl kdy schopen někomu radit, těžko je to dnes." Chvilku se odmlčel a pokračoval. "Vím, jednáš z lásky. Jsi ochotná zemřít, a zemřít strašlivým způsobem, jen pro tu jiskřičku naděje, že ho možná zachráníš. To je krásné a moje srdce s tebou souhlasí. Tak to má mezi přáteli být. A přece... ta jiskřička naděje je tak nepatrná, že by možná bylo dobré uvážit, zda není lepší zůstat a žít. Nejen kvůli tvým rodičům. Mnozí možná čekají právě na tebe a na tvé láskyplné srdce ve chvíli nouze - mnozí, které ještě nevidíme. Jsi dcera knížete - neseš svůj díl odpovědnosti za svůj lid."

"Co mám tedy dělat?"

Znovu si zhluboka povzdychl.

"Nevím... nevím. Snad... čekat, dokud to nebudeme vědět s určitostí. Vyprosit si radu toho, který jediný ji může bezpečně dát."

"Ale jaké další znamení žádáš, pokud je to láska, co mě k tomu vede?"

"Láska tě vede na obě strany, hříbátko."

Chvíli sbírala síly, pak to zkusila znovu.

"Tuilindo, já vím, že tě trápím, ale... byl jsi to ty, kdo mi kdysi řekl... však víš... že jednou přijde můj čas..."

"A tak myslíš, že budu vědět i teď, viď, když jsem věděl jednou."

"To je pak lepší neslyšet žádnou předpověď než takovou, která tě jen... ne, už mlčím. Nezlob se, prosím tě."

"Ale ne. Máš právo se ptát. Máš právo žádat vysvětlení... v důvěře, že ti je chce dát - že to s tebou myslí dobře. Vidíš, o důvod víc, abys čekala a hledala svou cestu." Na okamžik se odmlčel a zamyslel. "Přinejmenším si vyžádej povolení od krále."

"Vždyť víš, že mi ho nikdy nedá!"

Z jeho hlasu opět poznala, že se na jeho tváři objevil náznak úsměvu.

"Hříbátečko... hraješ proti tak nesmírné beznaději, že být tebou, takhle bych neuvažoval. Naopak by to mohlo být dobrým znamením. Pokud se stane tento zázrak, snad se skutečně stane i ten druhý."

"To je zbabělost - schovat se za nesplnitelnou podmínku!"

"Ale holčičko, což nevíš, že vlastní silou se ti to nikdy nemůže podařit?"

"Ne... tak jsem to nemyslela. Já jen... přece jen si myslím, že láska sama by mohla být dostatečným znamením. Pak by mohlo... být třeba i zlé, chtít něco dalšího. A Laito už odešel - je strašně málo času! Mám váhat a otálet, dokud nebude pozdě?"

Znovu si povzdychl - až se otřásl tou vzpomínkou.

"Ano, i tam jsem byl... Ta, která mi byla dražší než celý svět, šla vstříc jisté a příšerné smrti a já nesměl ani jít zemřít s ní... Byl jsem nucen čekat v bezpečí jako zbabělec a jen prosit, prosit celou duší o její záchranu, až jsem myslel, že z toho přijdu o rozum. Ale dostal jsem odpověď, hříbátko. Úžasnou."

"Jenže ty jsi skutečně nemohl dělat nic než zahodit život! Co kdyby byla nějaká naděje, aspoň nepatrná, že jí pomůžeš? Udrželo by tě něco v bezpečí?"

Nyní ho ranila hlouběji - vycítila záchvěv jeho bolesti, jak ji držel kolem ramen.

"Kdo může tvrdit, že by neselhal tam, kde selhal už jednou?" řekl velmi tiše. "A pokud nemůže ani to, jak by mohl tvrdit, že zná správné řešení v životě jiného? Kéž jsi dobře chráněna, hříbátko - vybrala sis špatného rádce."

"Ne, to neříkej! Jsem ráda, že jsem s tebou mluvila. Děkuju ti - vím, jak to pro tebe bylo těžké."

"Dovolíš mi, abych tě doprovodil domů?"

Zarazila se, pak zavrtěla hlavou.

"Ne - ne, prosím tě. Potřebuju být sama."

"Tak mi aspoň slib, že se tam ještě vrátíš."

"Neboj se. Přinejmenším s otcem budu ještě mluvit - musím."

Mlčky si stiskli ruce. Tinwen se obrátila a zmizela v lese.

Tuilindo zůstal pár okamžiků stát a horečně uvažoval. Ne, teď se už za žádnou cenu nesmí provinit nemístnou váhavostí! Záleží na tom příliš mnoho!

Vzápětí se dlouhými skoky rozběhl k okraji lesa a přivolal si koně. Během několika minut už burcoval strážné a přinutil je, aby ho ještě v tu hodinu ohlásili Faramirovi. Když jim řekl, že je Tinwen v nebezpečí života, přestali mu odporovat.

V neuvěřitelně krátké době ho Faramir přijal, plně bdělý a připravený na všechno.

"Víš, že je tvá dcera odhodlána pustit se za mým synem v naději, že mu pomůže?" zeptal se ho Tuilindo bez úvodu.

Faramir na něj pohlédl s hrůzou, a přece s pochopením.

"Byl jsem blázen... mohl jsem to čekat. Už je na cestě?"

"Byla se se mnou poradit. Chtěl jsem ji doprovodit domů, ale prosila o samotu k přemýšlení. Dala mi slovo, že ještě zajde domů přinejmenším proto, aby si vyžádala tvé svolení. Nemám o ní pochybnosti, že ho dodrží. Přišel jsem ti jen říct, že všechno závisí na tobě. Velmi jsem na ni naléhal, aby zvážila, zda má riskovat život pro tak nepatrnou naději, nebo alespoň aby počkala a opatřila si královský list, ale nedovedl jsem k ní promluvit tak, aby ji to uspokojilo, a nebyl jsem schopen jí jasně povědět, která cesta je pro ni správná. Vím, že je ukrutné něco takového od tebe žádat, ale jsi její otec - jsi tu proto, abys jí poskytl oporu, kde já jsem selhal. Pokud jí dokážeš dobře poradit, učiň to - máš teď čas na rozmyšlenou spolu s ní. Pokud jí poradit nedokážeš, ale cítíš, že je správné, abys uplatnil svou autoritu nad ní, zadrž ji doma násilím. Je ve veliké tísni - pokud jí nedáš vůbec příležitost, bude to možná jediný způsob, jak uklidnit její svědomí."



Pokud byl ten den Tinwen dlouhý, Eldarionovi byl mnohem delší, a nejen proto, že slavnosti v hlavním městě skončily ještě později než v Emyn Arnen. Jeho srdce se téměř ustavičně obracelo k princezně, s níž tolik cítil a kterou už přes týden neviděl; na rozdíl od ní sice nevěřil, že by Laito mohl odejít zrovna dnešního dne, ale protože věděl, jak se jí vyhýbá, jednou či dvakrát mu to podezření přece blesklo hlavou... a musel trčet doma až hluboko do noci!

Původně měl v úmyslu se vytratit hned po večeři - dámy v taneční síni budou tentokrát muset oželet jeho společnost, a tak jako tak by je dnes asi zklamal. To se také stalo, avšak žel jinak, než počítal. V závěru hostiny se skácel v mdlobách jeden z předních hostí. Byl to ovšem už starý pán, a nemírný v jídle, takže to vypadalo na celkem přirozený konec jeho života. Avšak patřil mezi nejlepší otcovy přátele a bylo nemyslitelné se aspoň nepokusit mu pomoci všemi možnými způsoby - a všichni věděli stejně dobře jako princ sám, že on je ten jediný, komu se to může podařit. Strávil u něj několik hodin, než mohl definitivně přiznat porážku - a tou dobou už se ples pomalu chýlil k závěru.

Když konečně po šílené jízdě a nesnesitelně pomalé cestě přes řeku dorazil pod Tinwenin rodný hrad, až na jediné okno bylo všude tma a brány zavřené. Nu ano, co jiného se dalo čekat! Teď už se k ní nedostane, ale měl by aspoň pro jistotu... Vtom se brána otevřela a kdosi vyšel. Vidět ho nebylo, ale poznal ho podle způsobu, jakým hvízdl na koně, a okamžitě se rozjel k němu.

"Co se děje? Víš o ní něco?" vyhrkl naléhavě.

Tuilindo zpomalil do kroku, aby mu popsal situaci. Když princ uslyšel, že Laito už odešel, cítil se, jako by uvnitř zmrtvěl - neschopný se pohnout, vnímat, promluvit. Velmi brzy však uslyšel něco, co ho probralo k životu.

"Ty se domníváš, že by byla schopna odjet bez královského svolení?" přerušil Tuilinda vyděšeně.

"Nu... zdá se, že nevěří svému poslání ani natolik, aby měla naději, že ho dostane."

"Ale vždyť ani nebude nic takového potřebovat!" zvolal princ zoufale. "Najdeme ho i bez ní, když už to došlo takhle daleko! Zúčastním se pátrání osobně a budu jí ručit za to..."

Tuilindův kůň zůstal stát na místě. Princ se otočil a spatřil ve tmě dvě planoucí zelené oči.

"Plánuješ velkou záchrannou akci? Chcete mu pomoci proti jeho vůli?"

Princ si povzdechl.

"Odpusť, prosím tě. Já vím, všechno mohlo být mnohem jednodušší, kdyby se mi bylo podařilo něco vymyslet včas. Ne že by mi byl jeho osud lhostejný, ale... já ti teď nemohu popisovat, co všechno pro mě znamenalo, když jsem pochopil její rozhodnutí, ale zkrátka teprve dnes, v hodinách nejhorší tísně, kdy jsem nemohl za ní a zároveň se mi čím dál víc ujasňovalo, k čemu se chystá, jsem dokázal přijít na to, co je potřeba... a přitom je věc tak jednoduchá! Stačí mu prostě dát možnost, jak naplnit své poslání, aniž by musel platit tak strašlivou cenu - a něco takového se jistě dá zařídit..."

Druhý kůň pokročil blíž a vzápětí ucítil srdečné, pevné Tuilindovo objetí.

"Požehnáno buď tvé srdce, dítě, tys je oba zachránil!"

"Ještě ne! Nesmíme už promarnit ani vteřinu. Kdes ji viděl naposled? Kdy to bylo?"

"Upokoj se - dala mi slovo, že se přinejmenším vrátí domů pro svolení svého otce."

"Ty myslíš, že ho dodrží?"

"Nu, to si skutečně myslím!" opáčil Tuilindo maličko dotčeně.

"Jako já si myslel, že tvůj syn neodejde dnes a ona bez královského listu! Cením si tvé důvěry, ale pamatuj, že je smrtelná, napůl dítě a v nesmírné úzkosti. Myslím, že vposledu nemůžeme napevno počítat s ničím, co by mohla udělat!"

Vzápětí už ujížděli na kraj lesa. Během hodiny Tuilindo bezpečně věděl, že si princezna přivolala koně. Dokázali sledovat jeho stopu až k dlážděné cestě. Zaskočili znovu na hrad. Tinwen se tam dosud nevrátila.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )