Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Tinwen v žádném případě neměla v úmyslu porušit slovo, dané Tuilindovi. Nebylo sice formulováno jako slib, ale dobře věděla, že on ho tak bere, jak vážně ho bere i jakou důvěru do ní vkládá. Mimoto byla pevně rozhodnuta už nikdy nic nedělat proti otcově vůli či za jeho zády. Když ta slova říkala, byla si naprosto jista, že se skutečně na hrad vrátí.

Věděla však, že se tam nemůže vrátit, dokud nebude vědět, zda má s otcem o své cestě mluvit či ne. Neměla tušení, že mu Tuilindo všechno řekne, a stále ještě váhala, zda zraňovat rodiče rozhovorem o takové věci. A Tuilindo ji zklamal - jako pravý elf jí neřekl ani ano, ani ne, jakmile šlo do tuhého a byla by radu opravdu potřebovala - alespoň jí to v tu chvíli tak připadalo. Na jednu stranu mluvil o tom, že pravá láska by obětovala život i pro jiskřičku naděje, na druhou stranu ji od cesty zrazoval či kladl nesplnitelné podmínky. Není v rozhodování o nic dál než předtím... a čas letí a může záležet na každé minutě!

Zvolna, tápavě se vydala k okraji lesa, zabraná do horečného uvažování. Ano, dobře věděla, na co Tuilindo myslel, když na ni naléhal, aby nechodila bez královského povolení. Gondorské právo tvořilo jednu ze základního složek jejího vzdělání a i když v něm zřejmě nevynikala tak, jak by si možná Faramir představoval, tuto část nemohla zapomenout, neboť se k ní vázal barvitý příběh a navíc se týkal přímo Laitovy rodiny. Po Melwen se nikdo už o nezákonné překročení hranic Mordoru nepokusil, ale její případ se stal precedentem, podle něhož by se v budoucnu každý takový přestupek postihoval. Padesát ran bičem, veřejně, které se v případě mimořádně polehčujících okolností směly částečně nahradit až třiceti dny vězení. Tinwen se mimoděk otřásla. Příšerná představa! Nepochybovala o tom, že být knížecí dcerou, nést spoluodpovědnost za svůj lid a povinnost jít mu příkladem, by v očích jejího otce naopak bylo naopak tou nejzávažnější přitěžující okolností, jakou si dovedl představit.

Na vteřinku téměř viděla před očima, jak bude exekuce probíhat. Už jen představa, že ji vyvlečou na náměstí, přivážou ke kůlu a strhnou z ní popravčí košili před zraky všeho lidu, byla pro ni nesnesitelná.

Ale ne! Nemá právo se něčím takovým zabývat! Těžko bude Laitovi co platná, bude-li se poddávat zbabělým myšlenkám! Nejde snad riskovat skřety? Co je gondorské právo proti tomu, co by jí mohli udělat oni!

S kratičkým zpožděním si uvědomila dosah toho, na co myslí, a sevřela ji ledová hrůza. Vzápětí ji zahnala. Ano, a Laito tomu čelí už teď. Tak co?

Každopádně, jaká pravděpodobnost vůbec je, že se vrátí domů? Pokud Laita zachrání, snad ho tím přesvědčí, aby ji vzal s sebou! Nechce, nemůže po něm chtít, aby se vzdal svého poslání. Nezbývá jí než doufat, že budou unikat, spolu, stále znovu. Pokud ho nezachrání... ne, na to prostě nebude myslet.

Dobrá, ale nemá přece jen zkusit povolení získat? Když se jí to nepodaří, může to nezákonně provést vždycky! Ano, ale to chce čas, spoustu času! I kdyby doufala, že ji král přijme a vyslyší okamžitě, jen cestou se zdrží nejméně čtyři hodiny! A samozřejmě nemůže čekat, že se král bude její zdánlivě dětinskou a pošetilou záležitostí zabývat uprostřed noci či sotva se ráno probudí. Estwe... jestli tam bude, pochopí ji - snad se za ní přimluví, ale stejně... i když všechno půjde dobře, dostane se zpátky nejdřív v poledne. Tolik ztraceného času! Co všechno se s Laitem do té doby může stát!

Zastavila se na okraji lesa, zvedla oči ke hvězdám a pokusila se volat o pomoc, prosit o radu, najít jakýkoli záchytný bod. Marně. Hlavou jí ani na okamžik nepřestaly běžet ustarané myšlenky či představy, co se asi s Laitem právě teď může dít. Srdce jí nepřestávalo bít na poplach: pospěš si, pospěš, nebo přijdeš pozdě! Nakonec to vzdala. Což nemá teď potvrzeno, co si celou dobu myslela? Pokud ji k něčemu vede láska k druhému, jsou všechna ostatní znamení zbytečná!

Přivolala si koně, ale dosud nevěděla, co udělá, zmítaná vnitřním zápasem, který jí doslova rval srdce na kusy. Pojede domů a promluví s otcem? Ale co mu řekne a jak, aby jí dovolil odjet, a víc, odjet bez královského listu? Nebo má vyjet rovnou co nejrychleji do Minas Tirith a za rodiči jít až s královským listem v ruce? Tak by ji jistě propouštěli snáz!

A pak to přišlo, zcela náhle, právě když se, dosud nerozhodnuta, chystala nasednout. Jako by se jí v hlavě rozezněl poplašný signál - každý její nerv, všechno v ní až do morku kostí náhle vědělo: teď! Nepotřebovala mít vedle sebe Melwen, která se v tu chvíli také probudila do jednoho z nejbolestnějších okamžiků, jaké kdy zažila. Věděla i tak, že Laito zvolil tu cestu, o níž mluvil - šel se prostě vydat nepřátelům do rukou... a právě dosáhl cíle.

Snad na zlomek vteřiny pomyslela na to, že je to pokyn, aby srdcem stála při něm, ale hned ten nápad zavrhla. Tuto cestu už vyzkoušela a věděla, že je nemožná. Nezbývá jí než ta druhá: něco udělat! Už není čas jezdit ke králi, není... ano, je to hrozné, ale není dokonce ani čas mluvit s otcem. Musí za Laitem - hned!

Ve chvíli, kdy se její otec loučil s Tuilindem, stočila koně k haradské silnici a za dvě hodiny už běžela lesem k rokli.



Ani Faramir nečekal, že by jeho dcera byla schopna porušit slovo - probděl nejpustší hodinu noci v poctivé snaze rozřešit její případ co nejlépe a opravdu jí pomoci, až se k němu vrátí. Když mu však Tuilindo s princem pověděli, co vyčetli ze stop, vžil se do její situace a nepochyboval už o tom, co se stalo. Ještě za tmy vyslal spěšného posla ke králi s prosbou o pomoc a své vlastní oddíly zablokovat haradskou silnici. Dobře věděl, že je třeba nejvyššího spěchu. Zatím si nepřipouštěl, že by svou dceru nedokázal zachytit dřív, než se jí stačí zmocnit skřeti. Jenže pokud se ji podaří přivést zpět, než překročí hranice Mordoru, bude ji sice muset potrestat příkladně a přísně, ale ne krutě. Pokud ne... hrůza pomyslet! Jeho vlastní drakonický rozsudek, kterým kdysi chytře obměkčil srdce jednoho ze svých kapitánů a pomohl Laitově mamince, se strašlivým způsobem postaví proti němu!

Tuilindo zatím rozeslal zprávu po Ithilien. Během dvou hodin už znali situaci všichni elfové a během další hodiny už mnozí, bystroocí a lehkonozí, pročesávali úpatí Hor stínu od bezpečné hranice až k hranicím Mordoru v pásu dlouhém mnoho mil. Marně. Tu se Faramir sám postavil do čela jednoho z mnoha oddílů gondorské stráže, které s obrovskou námahou a nasazením propátrávaly samotné Hory stínu. Marně. Po Tinwen jako by se slehla zem. O vchodu nad roklí, o němž jí Laito řekl, nevěděl ani Tuilindo; a o místě, na němž nyní Tinwen byla, nevěděl možná ani Laito sám.

kapitola 21.

Tinwen se rozloučila s koněm a tichounce, beze stop se rozběhla k ústí rokle. Nebylo od silnice příliš daleko a dostihla ho ještě nesena svou úzkostí a odhodláním. Když však za svítání začala šplhat vzhůru a cesta se stávala stále obtížnější a obtížnější, dolehly na ni následky náročného dne a probdělé noci, které měla za sebou.

Léta elfího života se na ní podepsala výrazným způsobem - rozhodně byla všechno, jenom ne změkčilá. Po silnici či po rovině lesem by byla vydržela pochodovat jistě ještě nejméně do večera. Zde to však bylo něco jiného. Výstup roklí, přeskakování divokého proudu, šplhání po mokrých skalách leckde vyžadovaly všechny její síly a ty už prostě neměla. Když poněkolikáté upadla dosti nebezpečně a zachránila se až v posledním okamžiku, uznala, že takhle to dál nepůjde. Ani entí polívka ji už na nohou neudrží. Nenáviděla tu myšlenku, ale nezbylo jí než si přiznat, že bez alespoň nejnutnějšího odpočinku dál nemůže. Beztak postupuje šnečím tempem a donekonečna se zdržuje i vyčerpává zahlazováním stop - a za chvíli bude mít jistě v patách všechny elfy z Ithilien!

Jenže co dělat? Když si tady lehne a bude spát, najdou jí určitě - to už může docela klidně celý podnik vzdát! Zoufale se vyškrábala ještě kousek ve snaze nalézt úkryt, ve kterém by ji neobjevili, ale pak se dostala do zvlášť obtížného místa, které teď už nedokázala zdolat ani na několikátý pokus, a ty pokusy spotřebovaly poslední zbytky sil, které měla. Byla v pasti.

Už neměla ani sílu se tím trápit. S námahou se doplazila k vodopádu a prolezla jím do jeskyňky u jeho paty, aby aspoň neležela tak docela všem na očích. Skalní stěna za ní byla souvisle pokryta vrstvou jakéhosi splývavého rostlinstva. Tinwen se schoulila do klubíčka - víc místa zde neměla - a opřela se zády o ten přírodní polštář.

A polštář povolil a ona se skácela dozadu!

Teď viděla, že povlak rostlinstva nekryl jednolitou skálu. Zel do ní otvor, velký zhruba tak, že by se jím štíhlý člověk s trochou námahy protáhl, avšak porost byl tak hustý, že při pohledu zvenku nebylo naprosto nic vidět. Ani elfí oči by tu nebyly nic platné! Přesně to, co potřebovala!

Na víc už nemyslela. Nasoukala se dovnitř, schoulila se na vlhký kámen a okamžitě tvrdě spala.



*



Narodil se rok dva po Laitovi a Tinwen v černé díře na hranicích Mordoru, vychrtlý a dokonce i na svou rasu nevzhledný, jeden z nejslabších a nejubožejších skřetů, jací kdy žili. Mimo poněkud drsnou péči své matky nic dobrého nepoznal. Od malička byl terčem ústrků, ponižování a ukrutných žertů, bez nejmenší možnosti okusit sladkosti pomsty. A po celou tu dobu strašlivá bída a hlad. Ba, mnoho skřetů v jeho tlupě padlo za oběť nenasytnosti ostatních, ale jeho vždycky ušetřili, protože by stejně moc nevydal a protože se s ním vždycky mohli dobře pobavit. Byl mezi nimi nešťastný, jak jen nějaký tvor může být. Jestli kdy který skřet dokonale nenáviděl vlastní plemeno, byl to jistě on.

Věřil, že je to právě tím, všemi těmi zlomyslnostmi a ubližováním, které je nucen snášet, že se mu skřetí život tak hnusí. Špína, zápach a tma skřetích chodeb, ba i sama vytoužená chuť syrového masa a krve v něm vyvolávaly odpor, který se marně snažil překonat, a tak měl otrávených i těch pár posledních radostí, které mu v životě zbývaly.

Nevěděl, že to má ještě jeden, mnohem hlubší důvod - nevěděl, jak blízko už byl vysvobození. Na konci jeho minulého života ho zastihla zpráva, kterou Laito tehdy mezi skřety šířil, a jako převážná většina těch, kdo ji slyšeli, k ní nezůstal lhostejný. Už tehdy skřetí život nenáviděl víc než dost - už tehdy byla myšlenka na cokoli jiného nesmírně lákavá. Když však přišlo k věci, když čelil tomu, čemu čelit musel, aby prošel proměnou, prostě se k tomu nedokázal odhodlat. Zastavil se na půli cesty, ale jeho druhové už stačili poznat, že se jim zpronevěřil, a roztrhali ho stejně. A tak si vytrpěl nevýslovnou hrůzu toho, čím skřeti procházejí, než se vrátí na svět, možno-li ještě zostřenou posměchem a tresty za své dezertérské myšlenky, a k těmto trestům vlastně patřilo i to, že se narodil ještě slabší a ubožejší než kdy předtím.

Nakonec nevydržel a uprchl od tlupy. Umění plížení a skrývání, svou jedinou únikovou cestu z nesnesitelného života, ovládal téměř dokonale. Zametl stopy tak, že je nikdo nenašel, a podařilo se mu objevit dávno zapomenuté cesty. Tak začal žít v opuštěných slujích, sám a sám, velmi bídně a v ustavičném strachu, ale přece jen o něco lépe než dřív.

Jak léta ubíhala, začaly se i v něm ozývat vzpomínky - vlastně dosti časně, jak už tomu u skřetů bývá. Nechyběla mezi nimi ani vzpomínka na váhání na hranicích vysvobození. Ale bylo-li i pro Laita, který miloval pravdu a od malička v sobě pěstoval statečnost, těžké si minulost naplno připustit, čím těžší to bylo pro tohoto ubožáka! Dosud nikdy se mu vlastně nevybavila jasně, ta dobrá zpráva, která změnila jeho hrozný život k horšímu. Dalo by se říci, že neviděl žádnou naději - že si nedovedl představit, že by se něco mohlo změnit.

Ale nemohl netušit. Když se vyplížil ze zatuchlých chodeb do lahodného vzduchu nočního lesa, aby si ulovil něco k snědku, někdy se mu až srdce sevřelo nevýslovnou a nepochopitelnou touhou moci tam už zůstat a nikdy se pod zem nevrátit. Když zarýval drápy do svého úlovku, aby se nasytil, mísilo se do přirozeného požitku z této činnosti nevysvětlitelné přání moci se živit jiným způsobem - moci se živých tvorů dotýkat, aniž by je týral a ničil.

Ovšem, nebylo to možné. Jíst musel a jinou obživu než maso si opatřit nedokázal a ani nechtěl. A vždycky znovu a znovu se přistihoval, že zabíjí tím nejukrutnějším způsobem, který mu opatrnost dovolovala - bylo mu to vlastní. A pokud jde o možnost zůstat pod širým nebem - ta byla teprve směšná. Věděl, co mu hrozí. Elfové mu naháněli smrtelnou hrůzu sami o sobě, ani si nemusel představovat, co by mu mohli udělat - a o hlídkách Gondoru dobře věděl, že bez milosti odpraví každého skřeta, který se odváží vystrčit třeba jen nos. Avšak třebaže nemohl svou touhu naplnit, nemohl se jí ani docela zbavit.

Takový byl tedy jeho život, když jednoho dne ucítil ve svých chodbách cosi nezvyklého. Bylo to jen slabounké, jen náznak cizorodého pachu, ale on byl okamžitě na stráži - nemohl si dovolit nic zanedbat. Bez meškání se nesmírně obezřetně začal plížit tím směrem.

A tak ji našel, jak tam spí u vchodu, štíhlá, bílá a zlatovlasá - princezna, blesklo mu v tu chvíli hlavou, aniž měl tušení, že má plnou pravdu. A jako kdysi Laita v případě Melwen, i jeho se při pohledu na ni zmocnila zvláštní směs odporu a touhy. Ano, byla docela jiná než správná skřetice - v podstatě zrůdná v jeho očích - a přece... jak pěkné by bylo mít ji v moci, pást se právě na jejím utrpení, ale nezabít ji, ne, v žádném případě - udržet si ji naživu a těšit se s ní, kdykoli bude chtít...

Ale pozor! Nesmí se nechat unést a zapomenout na opatrnost. To děvče se mu mohlo silou docela dobře vyrovnat, to viděl na první pohled. Kdyby se probudila, začala s ním zápasit a přemohla ho, jistě ho nebude šetřit. A pak... vždyť jí ani nechce ublížit... chce jí pomáhat a chránit ji... chce ji mít, jistě, ale jinak, dobrovolně, tak, aby ona odpovídala na jeho touhu a chvěla se štěstím, když se jí dotkne... U všech všudy, co mu to zase leze do hlavy! Takové divné myšlenky - kdo kdy slýchal u skřeta o něčem takovém!

Avšak vymanit se z nich nedokázal a zůstal tak zmítaný protichůdnými sklony, neschopný udělat cokoli po celou dobu, kdy Tinwen spala.

Jakmile poznal, že se probouzí, stáhl se do bezpečí.

kapitola 22.

Spánek a trocha jídla postavily Tinwen zase na nohy. Cítila se dosti provinile, že ztratila tolik času, ale tím spíš byla připravena na všechno.

První její myšlenkou samozřejmě bylo prozkoumat o něco důkladněji své okolí. Kdyby tudy vedl vchod do podzemí, byla by to v tuto chvíli, s pronásledovateli v patách a s nejistými vyhlídkami, zda je vůbec Laitův vchod schopna objevit, velmi vítaná pomoc. Posvítila si kolem sebe - měla s sebou láhev s rozsvícenou vodu, kterou ji kdysi Laito daroval - a důkladně se rozhlédla.

Výsledky nebyly nejhorší. Jeskyňka, v níž spala, ležela docela prokazatelně v ústí jakési chodby, která určitě stála přinejmenším za prozkoumání. Tinwen se vkleče trochu protáhla - postavit se zde nemohla - a začala se chystat k další cestě. To především znamenalo, že si s největší opatrností opatřila zásobu vody. Znala Melweniny příběhy téměř nazpaměť, takže nehrozilo nebezpečí, že udělá v tomto bodě chybu. Musela se smířit s o mnoho těžším batohem, ale nabrala si dostatek pití na dobré dva dny.

Pak se pustila vpřed, v hlubokém předklonu a s batohem v ruce, neboť více jí výška chodby nedovolovala. Bylo to krajně nepohodlné, ale samozřejmě hodlala pro Laita vydržet daleko víc. Když ji záda bolela už příliš, klekla si na zem a chvíli usilovně cvičila. Pak vyrazila nejvyšší možnou rychlostí dál. Představa toho, čemu je nyní Laito asi vystaven, ji poháněla stále dál.

Netrvalo dlouho, strop se zvedl a chodba se začala větvit. Tinwen nakládala se světlem pokud možno hospodárně, ale řádně si cestu označila šipkami ze svítící vody. Asi hodinu poté dorazila na slepý konec a začala se vracet. Když se dostala k prvnímu rozcestí, značku tam nenalezla. A přece si až do té chvíle nemohla cestu nijak splést! Tehdy se její srdce poprvé zachvělo, neboť začala mít podezření, že tady není sama.



Když se Tinwen pustila dovnitř, měl skřet v první chvíli pořádně nahnáno. Rychle ustupoval až k prvnímu rozcestí a tam v horečném spěchu zalezl do užší a nižší z obou chodeb. Snad dá princezna přednost té druhé - bude ji považovat za hlavní a doufat, že se tudy snáze někam dostane. Jistě, bude mít až příliš pravdu... ale na to teď není čas.

Po krátkém okamžiku hrůzy, kdy nevěděl, kterou cestu zvolí, mu značně otrnulo. Teď se octl za jejími zády a mohl ji v poměrném bezpečí sledovat. Jakmile se dostala hlouběji a systém chodeb se stal spletitějším, byl by mohl také úplně utéci, ale cosi ho k ní přitahovalo - nechtěl ji pustit z očí. Mimoto bude bezpečnější, když na ni dá pozor. Rozhodně jí musí stůj co stůj zabránit, aby našla průchod nahoru. Pak by se lehko mohlo stát, že by sem za sebou přilákala pronásledovatele, a to by byl jeho konec!

Pozoroval ji, jak si značí cestu, a postupně se mu začal rodit v hlavě další nápad. Vždycky, když se dostal k její značce, pečlivě ji slízl ze stěny. Jen počkej, princezničko! Za chvíli se tu ztratíš docela. Pak budeš možná jen ráda, když ti někdo dá najíst a napít nebo ti slíbí, že tě vyvede ven... ale ovšem, zadarmo to nebude!



Tinwen se vracela a horečně si lámala hlavu vzpomínáním, kudy asi šla a jaké odbočky přitom míjela. Kdyby si byla cestu neznačila, jistě by si to byla zapamatovala daleko lépe. Když ani u dalšího rozcestí značku nenalezla, její tíseň ještě vzrostla, ať se tomu bránila sebevíc.

Co bude dělat? Pokusí se naslepo najít cestu ven a znovu si ji označit, nebo se rovnou pustí dál? Čím dále šla, tím víc si uvědomovala, že cestu ven může bez značek hledat celé hodiny... a je tak strašně málo času! Až Laita zachrání a budou se vracet, budou ho tomu moci věnovat přece jen spíš. Hlavně se nesmí nechat chytit. Bude-li trpět po jeho boku, opravdu Laitovi příliš nepomůže.

A tehdy ji zamrazilo podruhé, neboť si konečně začínala trochu uvědomovat svou nepatrnost a bezmocnost. Co vlastně může dělat, ztracená v temných chodbách, vydaná napospas neviditelnému pronásledovali, o němž nemá tušení, kdo to je? Co si počne, až na ni zaútočí? Bude se bránit ze všech sil, ale na co ty asi budou stačit? Jisté však je, že nic jiného než boj jí v podstatě už nezbývá. Nemůže doufat, že proklouzne nepozorovaně - ten druhý, pokud to nejsou ti druzí, o ní už určitě ví. A může si sám volit místo a čas útoku - může si s ní libovolně dlouho hrát jako kočka s myší. Možná je zatím skutečně sám, ale čeká, až se dostane na místo, kde číhají jeho druhové a odkud už pro ni nebude úniku!

Jak pospíchala vpřed, odhodlaná vždy ještě alespoň postupovat, držet se alespoň té jiskřičky naděje, když už zřejmě od počátku nemá nic jiného, několikrát se jí stalo, že měla pocit, že v chodbě, do níž se chystá vejít, skutečně něco číhá. Vždycky se v poslední chvíli obrátila a pustila se jinudy.



Jak se Tinwen nořila do spleti chodeb stále hlouběji, skřet si potají mnul ruce, ale zároveň stoupala jeho nervozita. To děvče sice tápe, to je zřejmé, ale přece jen se stále blíží cestě nahoru. Jenže co dělat, aby ji nenašla? Skočit po ní si přece jen netroufal. Naštěstí zpozoroval, že když zůstává skrytý, jen tušený v temnotě, takže není vidět jeho slabost a ubohost, dokáže jí zřejmě nahnat strach. Stálo ho to všechnu kuráž, kterou měl, ale několikrát se jí postavil do cesty, aby neodbočila špatným směrem, a vždycky to pomohlo.



Tinwen nyní chodila se světlem v jedné ruce a s nožem v druhé. Byl to dobrý nůž, dostala ho kdysi od Laita - mohla jím bez námahy dělat značky, které se hůře hledaly, ale zato zůstávaly na svém místě. To jí sice nepomohlo nalézt cestu ven, ale alespoň se nemotala v kruzích. A rozhodně se cítila lépe připravena na případný útok.

Tato nová metoda přinesla nečekaně dobré výsledky. Když zavedla do značení určitý systém, který jí dovoloval poznat, která chodba navazuje na kterou a kterým směrem jimi procházela, přestala po nějaké době bloudit bez cíle a prozkoumávala jednu chodbu za druhou jako na drátkách. Za nějakou dobu, pokud nechtěla vejít do té, kde zřejmě cosi číhalo, zbývala už jen jedna; a ta ji zanedlouho dovedla k jeskyňce u vchodu.

Ať byla sebeodhodlanější, přece jen ji to potěšilo. Člověku se jde do nebezpečí mnohem lépe, když ví, že alespoň zná cestu ven. Na druhou stranu teď byla už tak utahaná, že neodolala a na chvilku si lehla. Nevěděla, jak dlouho už se těmi chodbami plahočí, ale zdálo se jí to jako celá věčnost.

Než stačila pomyslet, tvrdě usnula.

Probudila se osvěžená, ale krajně rozzlobená sama na sebe, že dovolila, aby se jí stalo něco takového. Tím hloupým blouděním v chodbách už pravděpodobně ztratila nejméně celý den a teď ještě tohle k tomu. Půldruhého dne - přinejlepším! K čemu jí takhle bude platný ten spěch na začátku? To už si docela dobře mohla zajet pro otcovské svolení i list od krále! Jak si asi představuje, že takhle bude Laitovi něco platná? Musí za ním, a hned!

Jenže jak? Tyhle chodby už prochodila všechny - kromě té nebezpečné. Pustí-li se do ní, riskuje všechno. To, co tam číhá, jí zničilo první značky - ví to o ní, čeká to na ni. Jakou má asi naději, že se probije dál? A pokud se neprobije, jak může doufat, že Laitovi pomůže?

Má tedy vylézt ven, zkusit vyšplhat roklí vzhůru a objevit vchod, kterého snad Laito použil? Jenže pátrání po ní je už určitě v plném proudu. Pokud se teď vynoří na povrch, s největší pravděpodobností nebude mít celé její úsilí jiný výsledek než ten, že ji s ostudou odvedou domů, aby se podrobila trestu. Jen to ne! V tu chvíli měla pocit, že to raději zůstane zde až do smrti.

Znovu, tentokrát silněji, na ni dolehla její nepatrnost a bezmocnost. Ale holčičko, což nevíš, že vlastní silou se ti to nikdy nemůže podařit? zněla jí v duši ozvěnou Tuilindova něžná slova. Přisvědčila mu tehdy, ano, aby nevypadala pyšná a dětinská, před ním a ještě více ve vlastních očích - až nyní cítí, jak málo si uvědomovala, co vlastně říká.

Chvíli zůstala jen sedět, nešťastná, bezradná, plná černých myšlenek. Připadalo jí už jasné, že vezme ošklivý konec a nikomu neprospěje... ale nakonec, copak by mohla žít s vědomím, že Laita někde umučili skřeti?

Ale náhle, jako by odražena ozvěnou pod jiným úhlem a zbarvena jinou tóninou, se k ní Tuilindova slova vrátila zas a tentokrát měla docela jiný význam. Holčičko, což nevíš, že vlastní silou se ti to nikdy nemůže podařit? Proto to ani nikdo od tebe nežádá. Pojď. Milost Jediného je nad tebou. Oplať mému synu službu, kterou ti kdysi tak věrně prokazoval.

Včera, ve chvíli šíleného spěchu a horečného rozhodování, něco takového nedokázala. Teď však věděla, že to půjde docela dobře - vždyť už jí nic jiného ani nezbývá.

"Odpusť," šeptala schoulená do klubíčka na kamenné podlaze. "Odpusť, neuvědomila jsem si, že bez tebe nic nedokážu. A udělala jsem všechno špatně od samého začátku a nic mi to nebylo platné. Ale prosím tě, prosím tě, pomoz Laitovi ty, ušetři ho všeho, čeho můžeš, a pomoz mu vydržet to ostatní a..." při tom pomyšlení se už neubránila slzám a musela chvilku počkat, než se uklidní. "...a hlavně ať ho, prosím tě, nezabijou, ať se ho podaří zachránit, ach prosím tě, ať se mi ho podaří zachránit! Snesu všechno, opravdu - pro sebe nežádám nic - jen s ním ať to dobře dopadne!"

Ještě chvilku plakala, ale postupně cítila, jak bezmocnost ustupuje novému odhodlání. Ne, nenechá se chytit a odvést potupně domů - a nebude to ani riskovat, dokud nevyzkoušela všechny možnosti. Co vlastně o té nebezpečné chodbě ví, že z ní má takový strach? Co když to, co v ní sedí, právě má Laita v zajetí? Konec váhání - jde se! A dobře, že je tady - ještě si aspoň doplní zásoby vody!

Rázně si otřela obličej a pustila se do práce.



Cesta podle značek byla mnohem rychlejší. Za hodinku či dvě Tinwen poznala, že se blíží obávané chodbě. Mimoděk zpomalila. Co vlastně hodlá udělat, až tam dorazí? Odpověď jí nenapadala žádná.

Už viděla ústí, jak se na ni černě šklebí ze stěny. Zpomalila ještě víc. Nevěděla, čeho se podvědomě bojí víc, zda toho, že tam neznámá hrůza bude znovu na stráži, či toho, že tam už číhat nebude a že tudíž bude pravděpodobně chystat nějaký nový, ještě horší plán.

Už byla jen dva tři kroky od otvoru. Zastínila láhev, jak nejvíc mohla, a našlapovala tichounce jako dech. Ano, je to tam zase, už to cítí. Nemůže tam - tamtudy neprojde.

Tinwen se zastavila docela. Snad stokrát si opakovala, že musí dál, že jde o Laita, ale zjistila, že ji nohy prostě neposlouchají. Kdyby byla slyšela skřetí hlasy nebo jiné zvuky, které by jí prozradily, o jaké nebezpečí se jedná, asi by se byla odhodlala k další cestě; tato neznámá hrozba ji ochromovala, ať se tomu bránila sebevíc.

Skřet v chodbě také tajil dech, vystrašený stejně jako ona. Věděl, že už propátrala všechno - teď se chystá vejít sem, to je jisté. Co si počne, jestli to udělá? Najít cestu nahoru jí nemůže dovolit... ale postavit se jí nemůže zrovna tak, ne, vůbec ne! Ten elfí nůž v její ruce... hrůza pomyslet, že by se mu zaryl do těla!

Ubíhaly nekonečné minuty a Tinwen stále nerozhodně postávala u vchodu, neschopna udělat krok dál. Napětí v ní narůstalo, až to bylo pomalu víc, než dokázala snést. A náhle jí povolily nervy a ona věděla, že vyzve nepřítele jako první. Ale nevyzve ho k boji - vždyť si vůbec není jistá, zda by dokázala ublížit třeba i skřetovi. Jde pomoci Laitovi, půjde tedy Laitovou cestou - bude mu zvěstovat smíření.

"Nevím, kdo jsi," řekla nahlas do tmy. "Ale jestli jsi skřet, jdu ti říct, že už nemusíš zůstat skřetem ani chvilku, když nebudeš chtít. Volej k Jedinému a on ti vrátí tvou duši - unikneš ze skřetího života, budeš zase elfem jako na počátku!"



Hrůza!

Vzpomínka na zprávu, kterou kdysi slyšel, na okamžik, kdy podlehl Nepříteli, na příšerné utrpení při zápase o vysvobození, ta vzpomínka, kterou si ještě nikdy nepřipustil, jím teď projela jako blesk, žhavý a oslnivě bílý, který rozčísne a spálí vše, co mu stojí v cestě. V posledním zlomku vteřiny si nacpal obě pěsti do tlamy, aby zdusil výkřik. V příštím okamžiku se otočil a prchal pryč, pryč do nejtemnější a nejzapadlejší skrýše, kde se schoulil ke stěně a třásl se prudkou zimnicí. V hlavě mu nezůstala jediná souvislá myšlenka - na to, aby střežil chodbu, neměl ani pomyšlení. Věděl jen jedno - princezně se už nesmí přiblížit ani na doslech!

A milá princezna netušila proč, ale pochopila, že chodba je volná, a rozhodnuta toho využít pustila se bez váhání dál.



Ihned si všimla změny. Spleť chodeb i menších či větších jeskyní, kterou prozkoumávala dosud, byla až na několik málo výjimek dostatečně vysoká, aby tudy mohla jít vzpřímeně, s pěkně hladkými stěnami i podlahou. Páchlo to tam skřetí špínou a stěny jí byly často zmazané, ale bylo znát, že pamatují lepší časy. Tu a tam je kdosi otloukl a poškrábal, ale často si i ve spěchu všimla dávných ozdob, které je pokrývaly. Nyní to všechno skončilo. Strop rychle klesl natolik, že opět musela ohnout záda a vzít batoh do ruky a podlaha zde byla tak nerovná, že musela dávat pozor na každý krok. Držela se hlavní chodby, která byla zpočátku nejprostornější a nemuselo se jí lézt po břiše ani po kolenou. Navíc zachovávala přibližně tentýž směr a ustavičně, někdy dosti prudce, stoupala. To bylo nadějné. Pokud se chce napojit na chodbu, které možná použil Laito, je tohle nejslibnější možnost.

Tma kolem byla pustá a nevábná jako dřív a vzdálenost k bezpečnému východu se prodlužovala, ale Tinwen nyní téměř necítila strach. Vítězství nad skrytým nebezpečím i nová naděje jí dodávaly dobré mysli. Plahočila se dál a dál, cvičila, aby se rozhýbala, šplhala a klouzala a padala, to vše s ohromným elánem a úsilím. Konečně se dostala do míst, kde se zdálo, že chodba pomalu končí. Vůčihledě se zúžila i snížila a lézt tudy bylo stále obtížnější. Tinwen pocítila záchvěv zklamání, ale drala se dál, rozhodnuta ji propátrat až na samý konec. Časem musela vynaložit značnou sílu vůle, aby to dokázala. Nešlo jen o nepohodlí cesty samé - horší bylo pomyšlení, že na ni něco zezadu přijde, zde, kde se nemůže ani pořádně bránit, ani otočit, aby tomu čelila.

Posléze, po několika hodinách, chodba skutečně skončila či spíše přešla v štěrbinu tak úzkou, že tam naprosto nebylo možné proniknout. Když se však Tinwen s námahou otočila na záda, aby si trochu odpočinula před zpáteční cestou, zjistila, že má nad hlavou skalní komín, do kterého by se vešla docela dobře.



Nasoukala se tam, láhev si pověsila na krk a začala víceméně po hmatu hledat záchytné body. Laito ji kdysi naučil šplhat podobnými místy. Občas si oddechla, zapřená nohama o stěnu proti sobě, a zase popolezla výš, metr za metrem, minutu za minutou. Komín se zdál nekonečný. Pozvolna se jí začaly zmocňovat obavy, že jí dojdou síly nebo narazí na neprůchodné místo a bude se muset vrátit, ale sestup už prostě nezvládne a zřítí se dolů. Cítila, jak se jí třesou kolena slabostí. Léčila to entí polívkou a urputným odhodláním.

Konečně - konečně, když už jí opravdu připadalo, že nevydrží ani kousek, se protáhla otvorem tak úzkým, že se do něj vešla jen s největší námahou, a octla se ve volném prostoru. Zastínila láhev co nejvíc a rozhlédla se kolem sebe. Chodba, mnohem prostornější než ta dole. To vypadalo slibně. Chvilku váhala, kterým směrem se pustí, ale vtom se jí zazdálo, že z jedné strany zaslechla hlasy. Okamžitě ukryla láhev pod šaty, přitiskla se zády ke stěně a začala se plížit k nim.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )