Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Hlasy se ozývaly blíž a blíž - ohavné, tvrdé, škrábavé a skřípavé jako rachocení štěrku pod těžkou botou. Zdály se hlasité a hněvivé jako v hádce.

"Grrrrr! Na co ještě čekáme? Tohle není žádná zábava, s prázdným žaludkem!"

"Grrrrr! Všechno pokazíš! Kdy naposled se nám dostal ňákej elf do drápů? A kdy to asi bude zas, řekni mi! Kdy?"

Málem omdlela, když to slyšela, ale sebrala všechny síly, aby se vzpamatovala. Koneckonců, což to nevěděla? Hlavně že ještě žije!

"Ňoumo! Nemáš žádnou představivost! Můžem mu přece uříznout ruku nebo nohu a sníst aspoň tu, ne? Nebo aspoň prsty! Nebo ho rovnou okousat zaživa, to by bylo nejlepší!"

Prásk!

"Co si to dovoluješ, oslí hlavo! Když ti nedojde ani tohle, neraď chytřejším! Podívej se, co s tebou dělá jen pomyšlení na žrádlo! A s vostatníma jakbysmet. Nechám vás jednou kousnout a už vás neudržím - budeme mít v minutě po zábavě!"

Už byla tak blízko, že rozlišovala jednotlivé hlasy. Dva první byly oba stejně hrubé a silné. Teď se ozval jiný, slabší, podlézavější.

"Ale když my máme vopravdu strašněj hlad, šéfe!"

"Nevotravuj!" odsekl druhý hlas, pravděpodobně náčelníkův. "Je to sotva tejden, co jsme snědli moji starou - tak strašnej hlad mít nemůžeš!"

"To byla právě chyba, že jsme snědli tvoji starou!" vložil se do věci další hlas, co do síly někde mezi těmi dvěma, co do zabarvení hlas chronického rýpala. "Vod tý doby tu není žádná zábava!"

"Tak buď rád, že ti zábava sama přišla pod nos, a nechtěj ji honem sežrat!"

Ve stěně chodby zel průchod, kterým prosvítala matná rudá záře - zřejmě světlo ohně. Pár metrů od něj se Tinwen vmáčkla do skalní štěrbiny a horečně uvažovala, co dál.

A teď se první hlas, ten stejně silný jako náčelníkův, nechal slyšet znovu. Zněl však vztekleji, výhrůžneji.

"Hrrrrrrumpf! A já říkám, že se chci nacpat k prasknutí a zábavu mít taky! V tomhle mi nebudeš pořád poroučet!"

"Říkám ti, že nemůžem pořád žrát ty nejslabší! Zbyde nás strašně málo a kdekdo si na nás troufne!"

"To si taky říkám, že je to blbost, žrát ty nejslabší! Ty nevotravujou a když je nejhůř, vydají na slušnou zábavu. A maj mnohem míň masa a sádla než ty nejsilnější!"

"Grrrrrrumpf! Tohle mi zaplatíš!"

"Grrrrrrumpf! Jen pojď! Už jsi donáčelníkoval, kamaráde!"

Následovaly zmatené, divoké, děsivé zvuky: zběsilé vrčení, řvaní, chroptění, hluk zápasu a kácejících se předmětů. Tinwen nehlučně přeběhla k otvoru a nahlédla dovnitř. Po podlaze jeskyně či tesaného sálu, velkého jako prostřední místnost, se v jednom chumlu válelo klubko skřetích těl - nesnadno říci, kolik. Ale blíže ke vchodu, zřejmě přivázané za ruce k háku ve stropě, napůl stálo, napůl bezvládně viselo docela jiné tělo: štíhlé a pěkné, se zlatými vlasy na sklopené hlavě. Z oblečení na něm zbývaly už jen krvavé cáry.

Tinwen vhrkly slzy do očí a ona je rozzlobeně setřela rukávem. Na tohle teď není čas! Což není jasné, že má příležitost, úžasnou příležitost, která se rozhodně nebude opakovat? Nečekala už na nic, na strach ani nepomyslela, vytáhla nůž a vklouzla dovnitř.

Skřetí klubko se teď zastavilo na jednom místě. Ozývalo se odtamtud smrtelné chroptění a zároveň trhání a náruživé mlaskání. Pokud kdy některý skřet vůbec zvedl krví zbrocenou tvář od hostiny, rozhodně nevnímal okolí. Tinwen se vytáhla na špičky - nestačilo to. Vyskočila a zoufale máchla naslepo nožem. Měla štěstí. Řemen povolil a Laito se jí zhroutil do náruče.

V horečném spěchu si přehodila jeho ruce přes rameno a vlekla ho do chodby. Co si s ním počne dál? Bude vůbec schopen utíkat? Vtáhla ho do štěrbiny, v níž se předtím ukrývala. Skřeti uvnitř se teď podle zvuků zřejmě rvali o poslední zbytky. Rozvázala batoh a nejprve ze všeho vnutila Laitovi pár doušků entí polívky - všechno, co jí zbývalo.

Právě znovu brala do ruky nůž, aby mu přeřezala pouta, když zevnitř zazněl ohlušující ryk. Nepochybovala ani na okamžik, co to znamená. Skřeti zjistili, že kořist chybí.

Ve zlomku vteřiny jí prolétl hlavou řetěz zoufalých myšlenek. Určitě nemůže doufat, že skřeti o tomto úkrytu nevědí nebo že je v něm po čichu snadno nenajdou. A na útěk už není čas, i kdyby to Laito dokázal. Ale chytit ho znovu nesmějí, ne, za žádnou cenu!

A v tu chvíli, poslušna okamžitého popudu, vyběhla ze škvíry a dala se do běhu chodbou. Až ji uvidí, třeba si pomyslí, že elf je napřed a ona se na útěku opozdila. Pustí se za ní a Laita přeběhnou.

Zdálo se, že má úspěch. Vyřítili se z jeskyně právě včas, aby ji zahlédli, a s řevem, při kterém stydla v žilách krev, se vrhli za ní.



Entí polívka Laita probrala k bolestnému vědomí. Zatím měl sice jen lehčí, povrchová zranění, zato však pomalu ani kousek zdravého místa na těle. Ruce, zmrtvělé za tu řadu hodin, které strávil na háku, přicházely k životu a krev se do nich vracela milióny bodavých jehliček.

Kde to je? A co ho to tak najednou vzkřísilo? Skřetí lektvar to nebyl, ten by ještě cítil na jazyku. Oči mu sklouzly na napůl vybalený batoh, který ležel vedle něj, pak na nůž, až příliš známý. Uvědomil si, že z dálky slyší hulákání skřetů.

Vtom se změnilo ve vítězný řev, do kterého se vmísil výkřik smrtelné úzkosti, jeden jediný. Ten hlas by poznal mezi tisíci. Teď už mu nikdo nemusel nic vysvětlovat. Ach hříbátečko moje milované, co mi to děláš!

"Hej hoši!" křikl náčelník. "Dva běžte dál a přiveďte jeho!"

Odpovědělo mu jen nevrlé vrčení.

"Grrr! Chytat elfa je horší než chytat pytel blech!"

"Já se tu štvát nebudu, abyste si zatím užívali beze mě!"

"Ať jdou ty nejsilnější!"

"Co si to dovoluješ, ty padavko?"

Ozval se hluk začínající rvačky, pak polekaný výkřik.

"Bambulo! Koukej, co děláš! Málem se ti vykroutila!"

"Měli bysme ji trochu zkrotit, aby přestala dělat potíže!"

"Hrmpf! Zajistit! Dovnitř s ní!"

Viděl je přejít kolem svého úkrytu, každý ji vlekl za jednu ruku či nohu. Na pronásledování bylo zřejmě zatím zapomenuto - nikdo se nehodlal kořisti pustit a nový náčelník ještě neměl příliš pevné postavení.

Chtělo se mu řvát zoufalstvím, ale věděl, že si musí zachovat chladnou hlavu. Pokud jim nepadne do rukou, zbývá pořád ještě střípek naděje, že by ji mohl osvobodit.

Stiskl její nůž mezi koleny a začal si přeřezávat pouta. Byl to dost nesnadný úkol.



Dovlekli ji do jeskyně. Bolestivě jí spoutali kotníky a zápěstí. Přivázali ji k háku, takže stála napjatá na špičkách. Okamžitě to bylo velmi nepohodlné, ale snad ještě horší byl ten pocit bezmocnosti. Kdyby se na ni vrhli, nemůže si ani chránit rukama obličej.

Čtyři skřeti v temné sluji... teď tedy ví, jak to chutná.

Soustředila se na to, aby držela jazyk za zuby a lhostejnou tvář.

Skřeti ji obcházeli, mnuli si pařáty, zálibně se culili, potěšeně mručeli. Musela se držet, co mohla, aby sebou necukala, hlavně když byli za ní. Co chvíli se lekla, že na ni některý z nich sáhne. Nevěděla, zda se jí při tom pomyšlení zmocňuje spíš odpor nebo strach z bolesti. Náčelník se jí zašklebil přímo do obličeje.

"Tak co, krasotinko, jak se ti tu u nás líbí? Mládenci, já říkám, že tohle je lepší úlovek než ten smradlavej elf!"

"Lepší by byli voba!" To byl skřet-rýpal - poznala ho po hlase.

"Drž hubu! Nevíš, co bys ještě chtěl! Je mladinká, bude mít taky měkký masíčko, a lidský má mnohem lepší chuť. Můžem si s ní pohrát zase pěkně vod začátku a ještě se vo ni předtím všichni podělit!"

"Na to moc klidu mít nebudem, dokud tu její miláček pobíhá vokolo!"

"Kecy! Ten upaloval, jen se mu za patama prášilo, aby zachránil vlastní kůži! Už si nás užil víc, než mu bylo milý!"

"Může se vrátit! Stihli jsme ho počochnit mnohem míň, než by bylo potřeba!"

"Ale mládenci, chcete řečnit nebo přejít k věci? A ty, když máš tolik strachu, můžeš jít do chodby hlídat!"

Náčelníkův návrh vyvolal nadšenou odezvu. Oba zbývající skřeti věděli, že jich bude o jednoho míň, až se o ni budou dělit. Nespokojenému nezbylo než se znechuceně odebrat na hlídku.

Tinwen, visící v poutech, rozbolavělá, zoufalá z vlastní bezmocnosti a k smrti vyděšená, i když to urputně nedávala najevo, dostala obrovskou chuť se aspoň trochu bránit, aspoň trochu bojovat. Muset jen nečinně přihlížet, jak se na ni chystají, bylo skoro horší, než kdyby jí něco doopravdy dělali. A koneckonců, není vlastně její povinností pokračovat v Laitově díle, když ho odsud dostala pryč?

"Chtěla bych vám něco říct!" ozvala se.

Ach hříbátečko, ne! Jsi úžasně věrná, já vím, ale tímhle je strašně vydráždíš!

"Jen povídej, panenko!"

"Líbíme se ti?"

"Kterýho si vybereš jako prvního?"

Tinwen násilím ovládla hlas a soustředila se jen na to.

"Chtěla bych vám říct, že nemusíte zůstat skřety a žít tenhle život, jestli nechcete. Když budete volat..."

Prásk!

Zdálo se jí to jen, nebo zahlédla v náčelníkových očích skutečnou hrůzu, než ji uhodil svou tvrdou tlapou do úst?

Cítila, jak jí po bradě teče krev, a nebyla si zrovna dvakrát jista, že ještě dokáže zřetelně mluvit, ale zároveň se v ní vzedmula vlna bojovnosti. Byla by pokračovala ve větě, ale náčelník to nepřipustil.

Natáhl ruku, zachytil drápem její košili pod krkem a škubl. Košile se roztrhla odshora až dolů. Skřeti propukli v bouřlivý chechtot a jásot. Než se Tinwen stačila vzpamatovat, sápaly se po ní pařáty ze všech stran. Než se stačila zděšeně nadechnout, rvali z ní její oblečení už tak divoce, jako by měli každý deset párů rukou. Kousky lišejníku létaly vzduchem jako hustá chumelenice. Ze skřetího ryčení, hýkání a povykování až uši zaléhaly.



Laito to slyšel, jak se tak krčil ve svém úkrytu a horečně si třel ruce a nohy, aby je přivedl k životu, slyšel to a udělalo se mu mdlo při představě, že se příliš rozvášnili a nezachovají obvyklý postup pomalého týrání. Násilím se však ovládl, potichoučku zalovil v batohu a vyndal lano. Pak se opatrně zvedl a začal se zlehounka sunout k okraji, pečlivě a přesně jako stroj. Konečně vyhlédl, skryt za vystouplým balvanem. Strážný stál u vchodu a natahoval krk dovnitř, aby mu nic neušlo.

Laito navázal smyčku a čekal na příhodný okamžik.

Zevnitř se ozvalo hlasité práskání biče, nadávky a skučení. Pak ticho.

"Pitomci!" bručel náčelník. "Pitomci! Za chvíli byste měli na cáry i ji. Ani bavit se neumíte! Dejte si pohov, nebo si zkazíte všechno!"

Strážný cukl hlavou zpátky do chodby a provinile se rozhlédl. Nikde se nic nehýbalo. Ušklíbl se a přisunul se ještě trochu blíž k otvoru, aby lépe viděl.



Tinwen visela v poutech bez jediné nitě na sobě, trochu poškrábaná, ale jinak nezraněná. Stále ještě se dokázala ovládnout, aby se nedala do pláče, ale začala se neovladatelně třást. Skřeti to pozorovali a uculovali se.

"Copak, krasotinko? Je ti zima? Však my tě brzo zahřejeme!"

"Povídám," ozval se líně jeden ze skřetů, veliký a silný skoro jako nový náčelník a mimořádně nosatý, nevzhledný i podle skřetích měřítek, "co kdybysme jí taky trochu našlehali ještě předtím? Jen tak pro chuť?"

"To vůbec není špatnej nápad!" zachechtal se třetí, ten nejslabší. Vzápětí ji sekl bičem, až sebou cukla a napjaté paže nesnesitelně zabolely. Skřet se znovu spokojeně zachechtal.

"Výborně, děvenko!"

"Hej, kdo ti dovolil začínat!"

Tenhle poslední projev nekázně náčelníka už zřejmě doopravdy dopálil. Možná začínal mít pocit, že je nutně potřeba, aby upevnil svou autoritu. Pustil se do slabšího skřeta bičem hlava nehlava a pokračoval v tom hezkou chvíli se stoupající zuřivostí. Druhý silný skřet se zájmem přihlížel.

V tom okamžiku skočil Laito strážnému na záda, zakryl mu ústa a přehodil mu smyčku lana přes hlavu. Během pár vteřin ho měl spolehlivě zneškodněného. Nyní se sám přesunul k otvoru a hleděl dovnitř. To, co tam viděl, ho bolelo víc než všechno předchozí mučení dohromady, ale věděl, že zatím nemůže dělat nic. Musí počkat na svou příležitost.

Slabší skřet se se sténáním stáhl do kouta, aby si lízal rány.

Oba silní se přisunuli o kousek k zajatkyni, pomaličku, aby si vychutnali její strach. Tinwen sebrala poslední zbytek sil, když už pro nic jiného, tak aspoň proto, aby ještě jednou viděla, jak jim to vadí.

"A přece je to pravda!" opakovala urputně. "Vy nemusíte..."

"Grrrrrrrr!"

Náčelníkův druh se už už rozpřahoval k nové ráně, ale náčelník ho zarazil.

"Počkej! Mám nápad!"

Přistoupil k ní a připjal jí nový řemen kolem pasu. Ztuhla v očekávání nějaké další příšernosti, ale ještě ze sebe vypravila:

"... nemusíte zůstat... skřety a žít tenhle příšerný život už... už ani minutu, když nebudete... Au!"

Skřet jediným trhnutím shodil její ruce z háku a upevnil na něj dlouhý konec řemene, který měla v pase. Div jí nevyrazil dech. Téměř zároveň jí neurvale stáhl ruce dolů a upevnil jí je ke kotníkům, takže visela ve velmi nedůstojné pozici, hlavu u kolen. U jeho druha to vyvolalo výbuch nadšení.

"Hej, krasotinko, to je nevšední pohled!" troubil smíchy. "Jsi úchvatná!"

Zalykala se hanbou a pokoušely se o ni mrákoty, ale přesto velmi jasně cítila, jak se k ní oba blíží. Bublalo to v nich nadšením. Už byli v nejtěsnější blízkosti. Při pomyšlení, že na ni sáhnou, se jí udělalo špatně od žaludku.

"Grrr! Pracky pryč!"

"Grrr! Ale ty taky!"

"Dobrá - dohodli jsme se na jiný zábavě."

"Poslyš, ale spravedlivě! Každej jednu ránu!"

"To by němělo cenu! To se ani nestačíš dostat do ráže! Každej dvacet!"

"Jo, ty začneš, dostaneš se do ráže a na mě nezbyde nic! Nezapomeň, že chcem, aby pak ještě byla co k čemu!"

"Hovado! To myslíš, že jsem takový nemehlo jako támhleten budižkničemu? To musíš takhle, vidíš?" Začal ji šlehat, opravdu mnohem mírněji než ten třetí, tak, aby ji víc ponížil než ublížil. "Takhle si s ní můžeme pohrát třeba hodinu!"

"Hrm! Dobrý! Ale pověs ji zase zpátky, chci jí vidět do ksichtu!"

Náčelník mu vyhověl a bil ji dál, zatímco se druhý pásl pohledem na jejím obličeji. Teď už dávno nedokázala držet nehybnou tvář - křečovitě vzlykala hanbou a bezmocností.

"Hrm! A teď já!"

"Ne ne, ještě chvilku já!"

"Říkals každej dvacet!"

"Co si to dovoluješ? Náčelník jsem tady já!"

"Ale když to s náčelníkem náhodou špatně dopadne, není takovej hlad!"

Vmžiku se váleli po podleze v jednom klubku. Ani spráskaný skřet nevydržel sedět v koutě. Vidina pomsty mu dodala sil a společně náčelníka rychle udolali. Nosatec mu prokousl hrdlo, ale hostina tentokrát nezačala - byli ještě příliš sytí.

Všechno se zase uklidnilo. Slabší skřet se s hekáním a sténáním plazil zpět do kouta. Pomsty si užil, ale jeden z druhů mu zřejmě vahou svého těla během rvačky přerazil nohu. Nosatec se pomalu zvedal ze země, aby obrátil pozornost zpět ke kořisti.

V tom okamžiku se šerou jeskyní kmitl šedý stín. Než si Tinwen stačila uvědomit, co to znamená, pocítila, že řemen povolil a ona se bezvládně sesula k zemi. Vzápětí k ní přiletěla houně, kterou Laito stačil šikovně kopnout jejím směrem, ještě než doskočil na svého protivníka. Odporně páchla a jak poznali dodatečně, byla také plná blech - v tom okamžiku však pro Tinwen znamenala dar nebes. Schoulila se pod ni a rozplakala se úlevou. Delší chvíli nebyla schopna ničeho jiného.

Laito zatím padl plnou vahou na svého protivníka, posledního bojeschopného z tlupy. Plně využil jeho nepřipravenosti, srazil ho na zem a už měl smyčku jeho vlastního řemene na jedné jeho ruce, když se skřet vzpamatoval a vzepřel se. Byl silný a těžký - setřásl ho snadno.

Laito nečekal, až ho popadne, a uskočil do nejtmavšího kouta. Ani nepostřehla, že tam pro jistotu bleskurychle zajistil raněného. Vzápětí se pustil do tance mezi stíny, umění, v němž byl mistrem od malička. Přes svůj zbědovaný stav dokázal vyvinout takovou rychlost, že byl sotva postřehnutelný. Rozezleného skřeta jeho hra dráždila ještě víc. Brzy se po něm vrhl, Laito uhnul a vzápětí mu seděl na zádech a pokusil se ho zajistit podruhé.

Skřet ho setřásl znovu, tentokrát mnohem snáze. Laito uskočil a vše se opakovalo. Kdyby byl Laito ochoten použít násilí, dávno by měl jeho soupeř nůž v zádech. Takhle to vypadalo, že se souboj může protáhnout na celé hodiny.

Teď už se Tinwen trochu vzpamatovala a vzhlédla. Skřet stál uprostřed jeskyně, tesáky vyceněné, vztekle supěl a občas zavrčel. Laito byl jen hrou stínů v pozadí, kterou nedokázala dost dobře sledovat. Jen jednu chvíli se jí zazdálo, že zahlédla záblesk jeho očí. Žhnuly světlem, které jí nahnalo hrůzu a zároveň naplnilo zvláštním vzrušením. Její kamarád byl rozhněvaný na nejvyšší míru a bylo na tom cosi nádherně strhujícího. Mimoděk se napřímila. Začal se do ní vracet život.

S napětím pozorovala průběh zápasu. Výpady a úniky se opakovaly. Laitovy pohyby se začínaly zpomalovat. Vynakládal všechnu sílu ducha, aby udržel své tělo v chodu, jenže to tělo bylo vyčerpané a ztýrané a pomalu přestávalo reagovat.

Tinwen si to uvědomila a to ji pro tu chvíli vzkřísilo úplně. Hrůza a prožitá noční můra ji ochromovaly - kdyby šlo jen o ni, asi by se nedokázala vyburcovat k pohybu. Ale tady šlo o Laita a ona, aniž pomalu věděla, co dělá, se začala i s houní sunout blíž.

"Grrrrumpf!"

Se zavrčením krajního vzteku se skřet znovu vrhl na svého protivníka. Byl na šťastném místě - v princeznině bezprostřední blízkosti. Vymrštila se a vrhla se mu pod nohy.

Narazila si dosud spoutané ruce tvrdě o kámen, jak se snažila chránit obličej. Do zad jí bolestivě kopla skřetova noha. Ale její akce měla úspěch. Skřet se natáhl jak dlouhý tak široký, Laito klesl na něj a z posledních sil ho spoutal. Byli zachráněni.

kapitola 24.

Několik vteřin slyšela těsně vedle sebe skřetovo zuřivé vrčení a zběsilé zmítání jeho těla. Pak se vše uklidnilo. Odvážila se vzhlédnout. Skřet ležel zneškodněný asi metr od ní, Laito, úplně nehybný, vedle něj. Už už měla na jazyku výkřik, ale vtom se pohnul a posadil. Pohlédl na ni a na vteřinku zahlédla v jeho očích uznání a starou teplou záři kamarádství a spojenectví.

"Hříbátko...!" zašeptal.

Pak se však ty oči proměnily. Hněv, který v nich pohasl v okamžiku vyčerpání, se zase rozhořel. Laito se zvedl, obešel ji a dosti prudkým pohybem jí znovu přikopl její houni.

"Uzdu a bič na tebe," ucedil mezi zuby. "Uzdu a bič!"

Chvíli stál, prudce oddechoval a nedalo se přesně určit, zda se snaží ovládnout či dosud sbírá síly. Pak zašel do chodby a vrátil se s rozsvícenou lahví. Zvedl ze země její nůž a beze slova jí přeřezal pouta.

"Tak pojď," vyzval ji velmi úsečně. "Musíme odtud."

Teď, když jeho hněv platil jí, už na něm nebylo vůbec nic vzrušujícího. Kdyby byla v tu chvíli měla jistotu přátelského svazku, asi by byla dokázala překonat všechno a být statečná až do krajnosti, pro něj. Jakmile však na ni pohlédl v hněvu, život z ní zase vyprchal. Zhroutila se na zem a znovu se nekontrolovaně rozplakala.

Začínal být netrpělivý. Nevěděla, že je to způsobeno šíleným strachem o ni. Také on si během uplynulé půlhodiny vytrpěl své.

"No tak! Snaž se trochu! Nedostala jsi víc, než sis právem zasloužila - mohlo to být mnohem, mnohem horší. Musíme odtud - není tu bezpečno."

To ji uvrhlo do její bezmocnosti ještě hlouběji.

Vteřinku dvě nad ní stál celý zoufalý a zápasil s těžkým pokušením použít násilí, aby ji přivedl k rozumu. Byl to však přece jenom elf - i do jeho hněvu pomalinku pronikl střípek porozumění. Došel k vodní nádrži v rohu místnosti, vymyl špinavý džbán a s plným se vrátil k ní.

"Neboj se," řekl mírněji. "Zvládneme to. Tu máš, napij se - to ti pomůže."

Přijala, vděčná za tu jiskřičku laskavosti. Entí polívka měla ošklivou příchuť špatné vody, z níž byla vyrobena, ale na účinnosti jí to neubralo. Laito se napil také, mimoděk se zakřenil a ledy se trochu prolomily. Tinwen se zvedla, došla ke svému batohu a vyhledala pro oba rezervní oblečení. Muselo posloužit i místo obvazu - nabídku ošetření Laito odmítl.

"Nějakou chvíli ještě vydržím," odbyl ji. "Prosím tě, pojď už, musíme se rychle dostat odsud. Pochop, že moje síly na všechno nestačí - kdyby nás teď někdo napadl, nevím vůbec, zda bych tě ubránil."

Mrzelo ji to víc než dost, zvlášť pro ten netrpělivý tón, který zněl, jako by něco vysvětloval malému dítěti - vytušila však také, že je Laito v opravdové úzkosti, a poddala se.

"Nějak to tu budete muset vydržet," houkl její druh ještě v rychlosti na skřety. "Pošlu pro vás hlídku co nejdřív. Doufám, že se mi podaří je přesvědčit, aby vás dopravili do pevnosti živé jako moje zajatce. Víc pro vás udělat nemůžu."

Kratičkým trhnutím hlavy zamítl její pokus zatěžovat se na útěku batohem a vyrazil do chodby, opačným směrem, než odkud přišla. Neobtěžoval se jí ptát, zda se sem náhodou nedostala odjinud či zda nezná cestu, kterou považuje za lepší. Nechala to být - tak jako tak si nebyla jista, zda by v tomto stavu zvládl šplh komínem.

Plahočili se temnou chodbou hodinu za hodinou, oba zbědovaní a utahaní nad všechno pomyšlení. Občas udělali krátkou přestávku a odpočinuli si, ale Laito brzy zase Tinwen nutil dál. Byl fyzicky v mnohem horším stavu, ale pochodoval zarputile stále stejnou rychlostí a ona věděla, že s ním musí držet krok - že je to nutné nejenom k její, ale především k jeho záchraně.

Konečně, konečně se před nimi rozsvětlilo a vyplazili se na náhorní planinu. Bylo časné ráno. Laito si asi deset vteřin oddechl a hned začal slézat po skále dolů. Vedl každý její krok, aby se nezřítila. Teď už nemluvili. Ten sestup se brzy stal čirým utrpením, ale nemohli povolit. Po nesmírně dlouhé době se dostali na první rovnější místo, kus mechem porostlé skály u paty vysokého vodopádu. Klesli vedle sebe a zůstali ležet bez hnutí.

"No," ozval se Laito posléze s trpkým humorem v hlase. "Tak ses sem přece jen podívala. Pořádně se rozhlédni, ať si toho užiješ - musíme dál."

Nabrala vody do dlaní, aby z ní mohl vyrobit entí polívku. Na tři etapy slezli roklí. Tinwen několikrát upadla, ale dokázal ji zachytit včas. Konečně je obklopily stromy a ach, teď tak sladká vůně lesa. Byli v bezpečí.

Znovu padli na zem a nějakou dobu se nehýbali. Tinwen se vlastně právě zavřely oči a byla by už už usnula, když vtom zaslechla, jak Laito píská. Podívala se na něj. Už se kolem něj rojili ptáci ve velikém hejnu. Náhle pochopila, co to znamená.

"Laito," ozvala se. "Neber mě domů!"

"Ty jsi povedená! A co bych s tebou asi dělal jiného?"

"Nech mě u sebe! Zůstaneme pár dní v lese - dáme se i tak dohromady rychle, uvidíš! Pak můžu jít s tebou."

V jeho hlase se znovu objevila stopa tvrdosti.

"Ne, nepůjdeš se mnou. To už jsme vyřídili."

V tu chvíli na ni dolehla bezvýchodnost celé situace.

"Ale já se nemůžu vrátit!" zvolala téměř v slzách. "Zbičujou mě na náměstí a strčí do vězení!"

"Tam v té jeskyni bys byla dopadla daleko hůř! Za nic na světě to nebudu riskovat podruhé. Je mi líto, ale nedá se nic dělat, sníš si, co sis nadrobila, a bude zase dobře. Doufám, že si tě podruhé ohlídají líp!"

Vyskočila, rozlítostněná a rozhněvaná na nejvyšší míru.

"Nepůjdu tam! Nikdo mě nepřinutí!"

Vmžiku ji chytil za ruce a spoutal jí je za záda.

Choulila se v klubíčku v trávě a zoufale plakala únavou i žalem. Trvalo to už asi hodinu. Kdykoli se začala utišovat, připomněla jí pouta znovu strašlivý konec, k jakému její výprava vedla. Je Laitův zajatec. Kde by si byla pomyslela, že se někdy dočká něčeho takového!

Laito už ji nemá ani trochu rád. Už pro něj není kamarádka, s níž kdysi sdílel každou radost a bolest, jen rozmazlené a neposlušné dítě, které má na krku a musí hlídat. Za její cestou na jeho záchranu vidí čirou nekázeň. Vůbec jí není vděčný, že ho vysvobodila - má zlost, že mu překazila jeho poslání. Já to chci, víš? říkal, jako by se na to těšil. Je to šílenec, sebevrah!

Všechno, co pro něj zkusila a ještě zkusí, je pro něj ničím - sám ji odvede na exekuci, a docela bez lítosti! Tohle bylo tisíckrát horší než odloučení, které vytrpěli před čtyřmi lety. Tehdy aspoň věděla, že ji má stále rád, že by si přál být s ní, i když nemůže. Teď se jeho srdce vůči ní zatvrdilo - jak vztekle, úsečně s ní dokázal mluvit - ani její slzy ho neobměkčí!

Seděl vedle ní, sklopenou hlavu položenou na rukou, opřených o kolena, daleko za hranicí vyčerpání. Nedokázal než cítit svou trýzeň, tělesnou i duševní. Ať si pokoušel lámat hlavu sebevíc, nenapadalo ho nic, co by pro ni mohl udělat.

Náhle ucítila ve vlasech laskavé prsty.

"Laurien... ach, Laurien!"

Trhla sebou - vůbec neslyšela nikoho přicházet. Rychle se překulila na záda a zničeně vzhlédla. Estwe, kdo jiný! A to si myslela, že nic horšího už ji potkat nemůže!

Převrátila se zpátky a skryla svou nepochybně nevábnou tvář opět v trávě. Ze všech, kdo jsem teď mohli přijít, se sem musí dostat právě králův syn, ten skvělý, obdivovaný, ten, o kterém si přes to všechno chvilkami namlouvala, že se mu líbí! Zrovna jeho sem náhoda přivede, aby se stal svědkem jejího ponížení!

"Laito... tohle snad přece jen nutné nebylo," pronesl s lehkou výčitkou. Zároveň ucítila jeho jemné prsty a provaz povolil. Chviličku jí starostlivě třel zápěstí, i když tak zlé to zase nebylo, aby to potřebovala. Laito byl všechno jenom ne surový. Snad to princ věděl stejně dobře jako ona, jen se jí chtěl ještě chvilku dotýkat.

"Neboj se, kvítečku, všechno bude zase dobré, uvidíš! Ach kdybys věděla, jak jsem rád, že vás nalézám živé!"

Co bude dobré? bouřila se v duchu. To nejhorší teď začne! Přesto si však uvědomovala, že ji zvolna zaplavuje... když už ne pokoj, tedy určitý druh rezignace. Princ ví, co dělá. Teď už se mu skutečně o útěk nepokusí - vždyť kam by také šla!

Nyní se skláněl nad Laitem a hbitě ošetřoval jeho rány, ale mluvil dosud k ní.

"Už nemysli na to, co bylo... všechno je to pryč. Hned tě odvezu domů... dřív, než sem stačí přijít někdo další..."

No dobrá, hádáš správně jako vždycky - jenže se vyhýbáš tomu nejdůležitějšímu! Tinwen prudce zvedla hlavu z trávy.

"Což nevíš, co mě tam čeká?"

Obrátil k ní obličej a pohlédl na ni očima plnýma bolesti.

"Ach Laurien... nějak to musíme přetrpět... udělám všechno pro to, abys o tom za pár dní ani nevěděla, věř mi!"

Za pár dní! Do smrti nebude moci ve městě ukázat svou tvář!

Znovu sklonil hlavu k práci, ale pokračoval a v jeho hlase bylo něco, co ji rozechvělo a přinutilo poslouchat dál.

"Ono to všechno nebude zase tak zlé, jak to vypadá, víš? Věřím, že si tě každý bude vážit spíš více než méně po tom, co jsi udělala. I já sám... víš, trvalo mi trestuhodně dlouho, než jsem si ujasnil, k čemu se chystáš... netušil jsem, ani po všech těch měsících, kolik je v tobě statečnosti a lásky. A teď... nedovedu ti to asi ani dost vypovědět, ale zkrátka, srdce ve mně hoří... a víc než obdivem. Také... touhou. Touhou před tebou klečet a dívat se na tebe - touhou sdílet s tebou celý život, tvůj i můj - touhou o tebe něžně pečovat a nasadit pro tebe vlastní krk - jsi první žena, která se doopravdy dotkla mého srdce!"

Tinwen naslouchala jako omráčená. Že by? Že by se splnil ten neuvěřitelný sen, který více než rok odháněla od prahu své mysli, protože se bála zklamání? No to sis tedy vybral chvíli, hochu!

Ale ne, pravděpodobně ji šálí smysly, nic víc. Nebylo by divu.

"Nevěříš? Mnozí teď budou cítit něco podobného."

Náhle jí projela naděje, divoká a žhavá. Posadila se.

"Dokaž mi to! Vezmi mě na koně a ujeďme, sami dva!"

Zvedl se, přešel zpět k ní a poklekl před ní, aby jí viděl zblízka do obličeje. Neříkal nic, ale věděla, že odmítá - hleděl na ni ještě s větší bolestí než před chvílí.

"Jestli jsi mě jen nechlácholil, jestli jsi mluvil pravdu, dokaž to!" opakovala vášnivě. "Zachraň mě - obětuj své postavení!"

"Mé postavení?" opáčil stále velmi něžně, ale se značnou dávkou trpkosti. "Kéž bych ho mohl obětovat! Nevíš? Já prostě jsem synem krále, toho mě už nikdo nezbaví."

"Ale ovšemže jsi!" odsekla zuřivě a s nesmírným pohrdáním. Pak padla zpět do trávy a rozplakala se ještě usedavěji než předtím. Bylo jí už všechno jedno.

Nepokusil se jí dotknout - věděl, jak nebezpečné by to teď mohlo být. Dokonce se vrátil k Laitovi, aby dokončil práci. Ale jeho blízkost na ni chtě nechtě působila dál, a silněji než předtím. Vnímala jeho lásku a pochopení hmatatelněji, než kdyby ji objímal. Věděla - vedle vzdoru, který s ní dosud lomcoval až dost, ale přece jenom věděla - že má pravdu. Jsou v tomhle neštěstí společně. On se nemůže vyhnout svým povinnostem a ona... nu, copak koneckonců od začátku nevěděla, že to takhle může dopadnout? Vlastně by i to byla ochotna podstoupit z vděčnosti za úspěch výpravy, jen kdyby... jen kdyby se ten úspěch nebyl tak rychle proměnil v tuhle hrůzu!

Zvedla se a obrátila se k princi.

"Promiň," řekla s nepřirozeným klidem. "Máš pravdu. Můžeš mě odvézt domů, nebudu ti dělat potíže - tvým zajatcem budu ráda. Ale pod jednou podmínkou!" Teď už ten tón nebyl ani zdaleka klidný - potřebovala vykřičet všechnu tu křivdu a bolest. "Že rozsudek provede on vlastní rukou!" Laito sebou cukl a zvedl hlavu. S uspokojením shledala, že ho opravdu ranila. Ale vzápětí se jí oči zamžily a musela násilím ovládat svůj hlas, aby mohla pokračovat: "Spoutal mě jako zajatce! Prskal na mě vzteky celou cestu! To byla moje odměna za to, že jsem mu zachránila život! Uzdu a bič, řekl mi! Tak ať je po jeho! Ale ať to udělá veřejně, všem na očích! Ať všichni vidí, zač stojí elfové a jejich láska - jejich vděčnost!"

Princ neříkal nic, jen se zvedl a přistoupil zpět k ní, velice pomalu a opatrně, aby ji znovu nevydráždil. Poklekl vedle ní a něžně jí pohlédl do tváře. Její napětí se rozplynulo jako kouzlem - málem zapomněla, o čem to vlastně před okamžikem mluvila. "Má krásná paní", oslovily ji jeho ruce, když ji vzal do náručí. Bylo to příliš silné. Usmála se, zavřela oči a opřela si hlavu o jeho hruď. Ne že by byla schopna uvěřit jeho vyznání - vnímala je spíš jako sladký sen a v tu chvíli jí stačilo smět spát, aby si ho udržela.

Vyzdvihl ji a vydal se k cestě, kde měl koně. Jestli snad ještě něco řekl Laitovi, ani to neslyšela. Byla velmi vyčerpaná a jeho pokoj ji teď zalil jako ohromná mořská vlna. Usnula, než ušli dva kroky.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )