Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Když ji na bráně probudil, cítila se už o mnoho lépe. Ty dvě hodiny spánku jí prospěly a šrámy i modřiny, posbírané u skřetů a během cesty, už skoro necítila. Chtěla se nechat hned ohlásit u otce, ale třebaže už pátrání po ní bylo odvoláno, dosud se nestačil vrátit. Srdce se jí sevřelo, když to slyšela, a velmi zalitovala, že to setkání nemůže mít hned za sebou. Služebnictvo s ní jednalo uctivě jako vždycky a se zřejmou radostí, že ji vidí živou a zdravou, ale přece jen v tom byla i určitá utajovaná výčitka či nesouhlas.

A princ se rozloučil hned na prahu.

"Nemám klid, dokud se aspoň nepokusím pro tebe udělat všechno, co je v mých silách," řekl jí. "Velké naděje do toho nevkládám, ale pojedu rovnou k otci a vrhnu se před ním třeba na zem jako ten poslední prosebník, jen když to pomůže byť i jen trochu tvůj úděl zmírnit. Vydrž a nezapomeň, že tě mám rád a stojím při tobě - vrátím se, jak nejdřív budu moci." Věděla, že mluví naprosto upřímně - přece jen však měla trošičku pocit, že se snaží zmizet - že se bojí nového sporu.

Jeho pokoj s ní však dosud zůstával a nedovoloval jí příliš se trápit. Umyla se z nejhoršího, převlékla a zašla co nejdříve aspoň za maminkou. Klekla před ní a zlíbala jí ruce v nejhlubší lítosti, ale maminka ji přivinula k sobě velmi srdečně.

"Byla jsi skvělá, dítě moje," řekla a její hlas byl nepochybně zabarven úsměvem. Jsem na tebe hrdá."

Tinwen ohromeně vzhlédla a jejich oči se setkaly. Nebylo pochyb. Maminka neskrývá naprosto nic. Není v ní sebemenší výčitka.

Teď si ji přitáhla znovu k sobě a těšila se prostou rozkoší držet ji v náručí živou; a Tinwen v tom spočinula a chvíli si nepřála nic víc. Pak si však vybavila neúprosnou budoucnost a otřásla se.

"Jsi úžasná, mami. Jenže ještě není konec, víš? A já ti tu ostudu ještě udělám. Já křičet budu."

Znovu ji pohladil maminčin hlas, zabarvený úsměvem. "A kolikrát já jsem myslíš vydržela nekřičet, v rukou ranhojičů? Ale to přejde. A jakmile to přejde, zjistíš prostě, že život šel dál… že nic, co vypadalo na začátku nesnesitelné, vlastně takové nebylo…"

Věděla, že je to pravda, a nenamítala už nic, i když se dosud chvěla hrůzou; a maminka také neříkala nic, jen ji objímala do utišení. Pak ji pustila a políbila na nos.

"Cítíš se strašně, já vím. Běž se najíst a trochu si odpočinout."

Vypila šálek horkého vývaru, který už na ni v jejích pokojích čekal, důkladně se vykoupala, snědla pár soust a usnula jako zabitá.

Zpočátku spala tvrdě, ale po pár hodinách ji přepadly ošklivé sny. Znovu a znovu prožívala své zkušenosti ze skřetí jeskyně, ještě zdůrazněné přízračnou snovou nesmyslností celého děje. Často se celý příběh odehrával jako na jevišti a přihlíželo velké shromáždění lidu, mezi kterým rozeznávala známé tváře a mohla se zbláznit hanbou. Králův syn stál v první řadě a nechyběl ani jedinkrát.

Probudila se s příšerným výkřikem a prudce se posadila. Obklopovala ji téměř úplná tma, avšak sama nebyla. Její ruku okamžitě konejšivě sevřela jiná. Najednou už nebylo proč se děsit toho setkání. Sevřel ji v náručí a dlouho jen plakali. "Odpusť, prosím tě, odpusť," vypravila ze sebe konečně.

"Ty odpusť, dítě," odpověděl otec k jejímu naprostému úžasu. "Tys ho zachránila za cenu strašlivého utrpení - já ho mohl zachránit tisíckrát snáze, kdybych byl měl jen špetku tvé lásky a soucitu. Moci tě držet v náručí živou a zdravou je daleko víc, než si zasloužím."

"Za žádnou cenu jsem nechtěla odjet proti vaší vůli, pochop, jenom..."

"Jenom jsi nás chtěla šetřit... dokud jsi nezačala mít pocit, že je pozdě?" dopověděl s náznakem úsměvu. "No tak, upokoj se. Opravdu sis myslela, že to nevím?"

Co mohla dělat jiného než se dát do pláče znovu, čirou úlevou?

"Dítě... ach dítě," opakoval Faramir. "Čím vším jsi asi prošla, že tě to tolik pronásleduje ve snách! Nechceš se mi s tím svěřit, aby se ti ulehčilo? Nebo mamince?"

Celá se otřásla a divoce zavrtěla hlavou.

Faramir ji přitiskl k sobě a začal hladit po vlasech.

"No dobrá... dobrá... nevzpomínej na to raději... Ale nechceš nám aspoň povědět, co se stalo mezi tebou a Laitem? Zřejmě se tě nějak dotkl - nebylo by divu, po tom, čím prošel - čekal na mě u brány a vypadal hrozně nešťastný - prý tě snažně prosí za odpuštění..."

Cítila, jak v ní všechno tuhne. Vyvinula se mu z náručí a napřímila se.

"Prosím... nemluvme o tom."

Objal ji zas se stejnou srdečností.

"Dobře, dobře... promiň, že se tak nešťastně ptám... už na to nemysli... už to máš všechno za sebou..."

Pocítil, jak jejím tělem projel křečovitý vzlyk.

"Právěže nemám!"

Zhluboka si vzdychl.

"Ach dítě... a o tomhle tedy mluvit musíme?"

Zoufale se k němu přitiskla, nyní skutečně dítě, které hledá ochranu.

"Prosím tě, pomoz mi! Nedovol něco takového!"

Hezkou chvíli ji dál jenom objímal.

"Holčičko, vždyť víš, že mám svázané ruce," řekl konečně. "Naše jediná naděje je teď král, ale ani on nebude moci mnoho." Mluvil něžně a s velikou bolestí - přesto však vycítila ten spodní tón lásky k právu a spravedlnosti a pochopila, že je všechno ztraceno. Ta strašlivá možnost se jí zase o něco přiblížila, stala se zase o něco skutečnější... ale snést se dala stále méně. Její sen se splní - opravdu ji budou týrat před zraky všeho lidu! Kéž by přitom aspoň zahynula! Vždyť co si počne potom? Aby utekla do lesů a žila tam jako zvíře až do smrti! Ani v Tuilindově rodině teď už pro ni není útočiště!

"Vždyť to je hrůza!" vykřikla nešťastně. "Dej mě radši rovnou popravit!"

Nemusela mu vysvětlovat proč.

"Já vím, dítě," povzdechl si. "Sám se cítím podobně. Ale ani jeden nemůžeme uhnout."

Nemohla ho nechápat. Násilím zadržela všechna slova, která se jí ještě hrnula na jazyk, aby ho už nezraňovala. Její bolest a zoufalství však byly příliš silné - nedokázala se ubránit jisté míře nespravedlivého hněvu. Znovu se odtáhla a tentokrát už se jí nepokusil dotknout. Vycítil, že by to nemusela přijmout dobře.

"Mám tě nechat o samotě?" zeptal se tiše po chvíli rozpačitého mlčení.

"Prosím."

Zvedl se, pomalu a nerad. Vteřinku měla chuť zavolat ho zpátky, ale nedokázala to. Slyšela jeho kroky, jak přechází pokojem, pak se otevřely dveře a ukázalo se matné světlo z chodby. Ještě má možnost... ještě vteřinku dvě váhá na prahu... dveře zapadly.

Hodila sebou zpět na lůžko a plakala až do bílého rána.



Následující dny strávila ponořena v zoufalství. Když jí ráno komorná přinesla snídani a vodu na mytí, zjistila, že je to víc, než dokáže snést. Zavřela za ní dveře na závoru a od té chvíle už k sobě nikoho nepouštěla. Většinou o to už ani nikdo neusiloval - služebnictvo zřejmě dostalo příkaz ji nerušit. Hodně času proplakala, zbytek prochodila sem a tam v bezmocné zuřivosti. Pak sebou hodila na lůžko a plakala zas, dokud ji nepřemohla únava. Spala bídně a nejedla téměř nic. První den na jídlo neměla ani pomyšlení, druhý a třetí se občas trochu napila, ale snědla sotva sousto. Nepřipadalo jí, že by mělo nějaký smysl snažit se o sebe pečovat, teď. Třetí den už jí bylo hodně mizerně a měla z toho zvrácenou radost.



Dvakrát jí pode dveřmi přišel úhledně srolovaný dopis, psaný krásným princovým rukopisem; podvakrát ho v hořkém pláči spálila na krbu, aniž ho četla. Připomínka toho, že králův syn vůbec existuje, ji plnila nejhorší bolestí ze všeho. Její křehký sen o první lásce - o tom, že by se k ní mimo všechnu pravděpodobnost mohl sklonit ten pohádkově dokonalý! I kdyby dřív nějaká naděje byla, teď je nenávratně pryč. Samozřejmě, on ji nezavrhne, bude s ní mít soucit, vždyť se tak často chodí dotýkat nejhorší lidské bídy, ale to bude nadosmrti všechno. I kdyby o ni přece nějakým zázrakem stál, jak by mohla svolit k něčemu takovému, zostuzená a vyřazená z lidské společnosti? Ani jen setkat už se s ním nedokáže! Ovšem, pocit zahanbení před ním ji nikdy tak úplně neopouštěl, ale teď už je to příliš! Ano, i tohle všechno obětovala pro svého druha z dětství a co jí v životě zbylo? Uzda a bič!

Když prvního dne vyhlédla z okna, spatřila, že na zdi protější budovy je vápnem velikými písmeny napsáno jediné slovo: "Odpusť." Prudce se otočila a zašla dovnitř. Chvíli si hrála s myšlenkou, že dá nápis seškrábat, a na prchavý okamžik jí přitom blesklo hlavou, že by aspoň viděla, jestli se tam zítra objeví zas, ale rychle to v sobě potlačila a nakonec ani nezavolala na služebnictvo. Chtěla být sama.

Nemusela se namáhat. Vzkazy začaly chodit jeden za druhým i bez toho. Ještě téhož večera skočily dovnitř tři veverky. Dívaly se na ni, čechraly si ocásky, poskakovaly, panáčkovaly - ale všechny tři vždy přesně zároveň a jedna jako druhá. Bylo to neodolatelné - málem se rozesmála nahlas. S vypětím všech sil se ovládla, hodila jim oříšky na parapet a zavřela okenice.

Druhého dne ráno našla na okně kytičku sedmikrásek. Dávné znamení - ale nikdy si nedávali víc než jednu. A Laito nikdy neutrhl kvítek, pokud k tomu neměl důvod. Věděla, co jí chtěl říct, když natrhal celou kytičku a pak se s ní v noci drápal po zdi vzhůru.

Smetla kvítí do nádvoří. Proč nepřijde sám, když už dokáže něco takového? Proč se jí nepostaví, aby mu mohla aspoň říct, co si o něm myslí?

Jako by odpovídal na její přání, přiletěl v podvečer bílý holub se vzkazem na nožičce.

"Hříbátko," stálo tam, "provedl jsem Ti strašlivou věc a z hloubi srdce toho lituju. Prosím, dovol mi za tebou přijít a poprosit tě o odpuštění tváří v tvář. Nemusíš mi ho dát, když nebudeš chtít - jen mi dovol před tebou kleknout a tu prosbu vyslovit."

Roztrhala dopis na malé kousíčky a hodila je z okna. Jen ať lituje! Má proč! Nikdo po ní nemůže chtít, aby udělala sebemenší krůček ke smíření! Zaslouží si, aby tohle nesl do konce života!

Ale jeho prosbu o odpuštění měla stejně před sebou pokaždé, kdykoli jí oči zabloudily oknem ven. Kolem poledne třetího dne už toho měla dost a přibouchla okenice, ale lesní život se na ní příliš podepsal - musela je zase otevřít, jinak měla pocit, že se uvnitř dusí.

Když navečer toho dne přinesl ptačí posel tentýž vzkaz, poprvé trochu zaváhala. Život, jaký vedla poslední dobou, ji pomalu začínal zmáhat - začínala se cítit jako ubitá a ať se tomu bránila sebevíc, vzdor ustupoval tupé bolesti. Laito je, zdá se, neodbytný - má se od něj nechat den co den takhle obtěžovat? Proč by mu nedovolila, aby přišel? Řekne mu do očí, že mu odpustit nehodlá a že to považuje jen za správné a že si přeje, aby ji nechal na pokoji. Bude respektovat její přání - tím si byla skoro jista.

"Přijď," naškrábala na okraj dopisu chvějící se rukou a odeslala posla zpět. Pak si sedla na okraj postele a rozplakala se čirou opuštěností.

Jak se však začalo stmívat, zarazila se. Ne, nemůže ji tu najít takhle - natolik se před ním neshodí. Silou vůle se uklidnila, zapálila svíčku ve svícnu a v poslední trošce vody si umyla obličej. Měla nejvyšší čas - sotva se obrátila zpět do místnosti, proklouzl Laito dovnitř, tak živě, svěže krásný - jako sluníčko po dlouhé zimě.

"Hříbátko! Jak ti děkuju, žes mi dovolila..."

Všiml si, jak sebou cukla při tom oslovení.

"Ach ano, já vím," broukl s porozuměním. "Začneme tedy tím." A už jí klečel u nohou - nebránila mu. Věděla, že to bude muset přečkat.

"Odpusť mi ta slova, prosím. Byla ukrutná - a nebyla ani pravdivá. Nikdy v životě bych nebyl schopen ti přát něco takového - to vím nejlépe teď, když se mají naplnit tak hrozným způsobem."

Ještě jí to bude takhle připomínat! Ne, nemůže to dlouho snášet - ukončí to rychle.

"Podívej, já tě sem nezvala, protože bych ti chtěla odpustit," začala co nejsušším tónem, ale nenechal ji dopovědět.

"Samozřejmě, vždyť je to jen spravedlivé," přisvědčil. "A byla bys tedy tak hodná a uhodila mě přes ústa, abys pocítila, že svá slova beru zpátky?"

Takhle zblízka viděla v jeho tváři jasně stopy utrpení, kterým společně prošli.

"Ne!" vzplanula. "Nemáš právo mě takhle nutit!"

"Ke slovu odpuštění?" tázal se s mírným údivem v hlase. "Ani ve snu by mě nenapadlo něco takového! Pokud nedokážeš uhodit sama, udělám to ovšem za tebe."

Prásk! Bylo to horší, než kdyby na jeho výzvu odpověděla - tolik síly ani neměla. Pokojně si setřel hřbetem ruky ze rtů krev a zeptal se: "Stačí ti to? Ne k odpuštění, to je svobodný dar - jen k tomu, abys aspoň trošku pocítila, že ta slova neplatí - tvůj bývalý kamarád Laito, takový, jaký doopravdy je, by je nikdy neřekl."

Odmítla byť jenom kývnout. Tohle bylo čiré vydírání a ona se nemínila podvolit.

Nemusela mu nic říkat, poznal jí to na obličeji. Všimla si nepatrného pohybu, jak už už pozvedal ruku k další ráně, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.

"Ne, nebudu tě tím už trápit," řekl měkce. "Dám ti čas - snad přijde chvíle, kdy to pocítíš dodatečně."

Cítila to už teď víc než dost, ale ze všech sil se bránila, aby si to nemusela připustit.

"A ještě tolik toho zbývá, ohledně čeho tě prosím za odpuštění," promluvil znovu. "Především za to, že jsem na tebe tak málo myslel, když jsem se chystal na svou cestu. Já to byl, kdo tě uvedl do nebezpečí a utrpení - měl jsem vědět, že laskavé srdce, jako je tvoje, nedokáže nechat někoho blízkého bez pomoci. Pak za tu obludnou nevděčnost, kterou jsem ti odplatil za záchranu života - vždyť jsi neslyšela jediné slovo díků, ačkoli jsi pro mě riskovala všechno a trpěla, abys mě bolesti ušetřila. Za hněv a hrubé zacházení, kterému jsem tě vystavil cestou zpátky. Neposkytl jsem ti ani nejmenší útěchu, a to jsi tolik přetrpěla a tolik dokázala! Poslyš..." pokračoval rychleji, s velikou vroucností a upřel rozzářené oči do jejích takovým způsobem, že se na okamžik cítila téměř šťastná... "tys byla úžasná, naprosto skvělá, vím docela bezpečně, že žádná žena na světě se ti nevyrovná. Zasloužíš si spoustu obdivu, ocenění a lásky - právem si už dnes celé město zpívá o tvých činech. Byl jsem zaslepený ve chvíli hněvu, ale dovol, abych ti to vyznal aspoň dodatečně: mám tě rád a vážím si tě ještě víc než dřív, princezničko. A ovšem tě zapojím i do svého poslání, budeš-li si to i nadále přát," dodal ještě, jako by se nechumelilo. "I to sis zasloužila - bylas mu věrná do krajnosti."

To tak! Na tohle jí teď nenachytá!

"Ach, já vím, ty mi teď o to už asi sotva budeš stát," dodal rychle, aby předešel její odmítavé odpovědi. "S největší pravděpodobností mě už nikdy nebudeš chtít ani vidět, to je jen přirozené. Samozřejmě ti vyhovím, nebudu tě obtěžovat svou přítomností, když o ni nebudeš mít zájem - budu ti sloužit tak, že ani nepocítíš, co se to vlastně děje, když si nedáš tu práci o tom přemýšlet - ale už tě nikdy, nikdy neopustím. Budeš jediná v mém životě až do chvíle, kdy nás rozdělí smrt. Vždycky budu usilovat o lásku k tobě a nikdy tě nenechám bez ochrany, pokud to bude aspoň trochu v mých silách."

Hleděla na něj neschopná odpovědi. Trochu se jí točila hlava ze všeho, co tak znenadání vyslechla. Mohla jeho nabídku hrdě odmítnout, ale nemohla k ní zůstat lhostejná. Ale to nebylo ani zdaleka všechno. Věděla, že jí složil svatební slib, jednostranně, aniž od ní co žádá. Věděla, že to byl on sám, kdo se postaral o to, aby v ní lidé viděli hrdinku, ještě než se bude muset postavit na popraviště - a ano, chytnou se toho, tím si byla jista. Poskytl jí zadostiučinění, které se jí opravdu dotýká, aniž se jí vůbec musel ptát - ba, na něco takového by sama nikdy nepřišla. Ale ještě daleko, daleko víc pro ni znamenala slova jeho lásky, jeho ocenění... jenže to bylo to poslední, co si teď hodlala přiznat.

"Jak už jsem se ti chystala říct jednou," vypravila ze sebe konečně a ze všech sil se snažila, aby to znělo co nejchladněji, "nepozvala jsem tě sem proto, že bych ti chtěla odpustit. Prostě si myslím, že by to ani nebylo správné. Když se někdo chová jako ty, správné je, aby to na sobě nesl až do konce života."

Čekala, že v jeho obličeji uvidí leccos, ale rozhodně ne tenhle bezmezný úžas.

"Ale s něčím takovým si přece vůbec nemusíš dělat starosti!" zvolal. "Každý den si budu připomínat, samozřejmě! Takhle odporně se k někomu chovat - to už se mi nikdy nesmí stát. To se ví, že máš pravdu - o tom není vůbec sporu! Jen blázen by chtěl snadno zapomenout!"

Taková reakce ji značně vyvedla z míry - musela zase chvilku sbírat síly ke strohé odpovědi.

"Dobře, není tedy už o čem mluvit. Doufám, že jsme si všechno vyjasnili a že už nebudeš cítit potřebu mě unavovat svými vzkazy. Můžeš jít. Sejdeme…" A v tu chvíli ji hlas zradil. Laito ji dráždil svou pokorou; všechno v ní prahlo po tom říct mu něco, co nespolkne tak snadno; ale ne, nedokázala dopovědět: "Sejdeme se na popravišti." Už teď cítila nenávist k sobě samé za to, že to dokázala vyslovit jednou.

"Vím, nic jiného si nezasloužím," odvětil s velkou bolestí, avšak vyrovnaně. "Tohle mě na tom všem mrzí daleko nejvíc. Zabil jsem přátelství mezi námi, viď? Zůstáváš opuštěná v nejhorší chvíli svého života. Prosím tě... a není opravdu aspoň někdo jiný, koho bys snesla u sebe? Tvoji rodiče už jsou celí zoufalí a také moji rodiče by si tolik přáli cokoli pro tebe udělat..."

Tehdy to pochopila naplno - ona mu ublížit prostě nemůže. Přišel jsem připravený snést od ní cokoli - nežádá nic pro sebe, jen chce pomoci jí... a vlastně už se mu to do značné míry podařilo.

"Vstaň," povzdechla si se starou střízlivou otevřeností. "Tohle nemá smysl... já bych měla klečet před tebou."

"Hříbátko!" zvolal poněkud ukvapeně, což si zřejmě vzápětí uvědomil, neboť trochu poplašeně zapátral očima v jejím obličeji, jak to přijala. "Snad nechceš říct, že jsi mi přece odpustila!"

Má mu to zapřít, když to na ní stejně pozná?

"Ale to víš, že ano. A ty mi taky odpusť."

kapitola 26.

Zlíbal jí střevíčky, pak ruce, beze stopy poníženosti, čirým nadšením. Pak vyskočil a zatočil s ní po místnosti, až sotva popadala dech. "Úžasná jsi, hříbátko, úžasná! Vždycky jsem to věděl! Jak ti děkuju - nikdy ti nemůžu děkovat dost! Ale vypadáš strašně usoužená, pojď, posaď se na chvíli, pokusím se tě trošku vzkřísit." Odepjal od pasu láhev s entí polívkou a dal jí pít - něco takového už zoufale potřebovala. Pak vytáhl z jedné kapsičky nádobku s čímsi silně aromatickým a začal jí jemňounce masírovat čelo, spánky a šíji. "Ne, to víš, že jsem nezapomněl, oč jsi prosila, ale s něčím takovým si vůbec nelam hlavu, proti mně ses přece neprovinila ničím - naopak!"

"Vždyť se k tobě už hezkou chvíli chovám, jak nejhůř dovedu!"

"To není nic proti tomu, co bych doopravdy zasloužil!"

"A pak... ale Laito, což nevíš? Ty jen chceš, abych to řekla pořádně, viď? Zachránila jsem tě proti tvé vůli, či ne? Nebrala jsem ohled na to, co si přeješ - jednala jsem podle svého!"

"Promiň, nechtěl jsem tě trápit ani pokořovat. Vůbec mě to nenapadlo - to, co jsi udělala, mě skutečně naplňuje jen úctou a vděčností - ale jestli to cítíš takhle, pak samozřejmě... s radostí odpouštím, hříbátko moje, s velikou radostí."

"A už nikdy se na mě kvůli tomu nebudeš zlobit?"

Přestal pracovat a vážně se na ni zahleděl.

"Tak takhle je to tedy, viď? Zasáhl jsem tvé srdce - začala jsi ze mne mít strach; z něčeho, co ve mně dřímá, ale zase se někdy provalí?"

"Plným právem ses zlobil! Překazila jsem ti tvoje poslání!"

"Ani dost málo! Tamti slyšeli už dost - a co mi brání odejít třeba zítra, kdybych chtěl - a oslovit další? Kdybychom už chtěli uvažovat o tomhle, tak jsi mému poslání výrazně pomohla! Ale což opravdu věříš, že jsem tehdy měl pomyšlení na něco takového? Umíral jsem hrůzou o tebe! Jestli chceš něco vědět, pravou příčinou hněvu, který ti tolik ublížil, bylo, žes ty trpěla - že ses ty dostala do nebezpečí! Ale zakusila jsi ho a je to v tobě, viď? Dušičko moje, co dělat, abych tě uzdravil? Smím tě aspoň učesat na znamení smíření?"

"A víš, že je to dobrý nápad? Ale nezůstávej jen u toho! Chci soud sedmého dne se vším všudy!"

Zkřivil tvář.

"To mi vůbec nepřipadá jako moudrý nápad, ne, ani trochu. Ale prosím... dnes poroučíš ty. Zkusím to."

Rozhlédl se po místnosti, přistoupil k povadlé kytici ve džbánu a vybral si růžovou větvičku. Zkusmo ji ohnul v prstech, pak pečlivě olámal všechny lístky a trny. "Tak... to bude stačit."

Vrátil se k ní, znovu se k ní sklonil a zahleděl se jí do očí těma svýma, které nyní žhnuly vnitřním světlem naplno.

"Nu dobrá, přiznej se tedy! Lituješ doopravdy? Kdybych teď znovu odešel, půjdeš za mnou?"

Samozřejmě by mu nikdy nezalhala, zvlášť v takovou chvíli, ale bez jeho pomoci by to asi nebyla přiznala ani sama sobě - ne, nelituje doopravdy. Mohla si stokrát usilovně připomínat chvíle bezmocnosti, opakovat si, že nebýt nekonečného štěstí či milosti, byla by mu jen ublížila či nejspíše marně zahynula k zármutku jeho i svých nejbližších, ale věděla, že by ho nikdy nemohla nechat odejít někam, kde by o něm nevěděla, kde by mu už nikdy nemohla pomoci. Srdce se jí sevřelo nesnesitelnou bolestí. Sklopila hlavu.

"Tak vidíš, hříbátko moje," broukl něžně. "Já to věděl. Podle všech pravidel hry bych ti teď měl posloužit, abys vzala svou chybu vážně... ale já to stejně neudělám! A právem, protože si vůbec nejsem jist, že jsi udělala chybu. Byla to všechno moje vina. Postavil jsem tě do neřešitelné situace - už nikdy ti nic takového nechci udělat. Tys jednala z lásky a já ti za ni děkuju. Začíná být chladno, zatopím ti trochu." Postavil si v krbu malou hraničku a obřadně na ni přiložil svůj proutek. Počkal, dokud nevzplane, a teprve potom se k ní zase otočil. "Dívej se! Takhle vyhořel můj hněv a žádná moc už ho z popela nevzkřísí. Trpce jsem ho olitoval a i beztoho už vím, že by nebyl tím nejlepším řešením, a ani tehdy, kdyby ses nevímjak provinila. Zvolil jsem jinou cestu - budu při tobě věrně stát a v lásce o tebe pečovat, dokud sama neprohlédneš, kdykoli by bylo třeba."

"Ty... ty myslíš, že jsem neudělala chybu?"

"Slyšela jsi."

"Víš to úplně jistě?"

"Kdo jiný to může vědět úplně jistě než ty! Proč se ptáš?"

Povzdychla si.

"Snad jsem neudělala. Snad jsem opravdu měla jít za tebou a pomoci ti, nevím. Ale připadá mi, že jsem jednala hrozně zbrkle a nerozumně. Ublížila jsem rodičům a všem, komu na mně záleželo, a šíleně jsem riskovala - byl to jen dar, že nakonec všechno dopadlo, tak jak dopadlo. A víš, když jsem se pak octla v zajetí... zjistila jsem, že vlastně vůbec nejsem tak statečná, jak jsem si představovala. Jen jsem si myslela, že všechno vydržím, že mi to stojí za to - když došlo k věci, byla bych asi udělala cokoli, jen abych mohla být zase v bezpečí doma... jen už jsem neměla příležitost. Chovala jsem se jako rozmazlené dítě."

"Tohle je to, čeho opravdu lituješ?" tázal se tiše.

"Snad... jenže co jsem vlastně měla dělat?"

"Ach hříbátečko, jak ti mám na to odpovědět!"

"Byl to jen dar, že všechno dopadlo, tak jak dopadlo," opakovala. "Možná bych ho byla přijala i tak. Víš, tvůj otec mi doporučoval čekat a prosit - přemýšlela jsem o tom, ale ne dost. A víš proč? Nebyla jsem dost statečná ani na to - chtělo se mi přehlušit tu bolest, honem něco udělat!"

"Vidíš... vidíš, do čeho jsem tě dostal!"

"Ba ne, to není tvoje vina. Svět je zlý... dějí se na něm zlé věci. Člověk to musí umět řešit tak jako tak!"

"Děkuju ti... máš pravdu, samozřejmě. Tak... tohle je tedy to, čeho opravdu lituješ?"

Ještě chvilku to zvažovala, pak přikývla.

"Ano. Strašně se stydím... ale aspoň si půjdu pro to ponížení na popraviště ze srdce, a nejenom z povinnosti."

"Teď už to nebude ponížení, necítíš to? Přesně v tohle tvůj otec doufal!"

"Myslíš? Mně to tak moc nepřipadá."

"Trest, který přijmeš ze srdce, není hanba, ať navenek proběhne jakkoli. Hanba je ve špíně setrvávat a ještě si v ní libovat. Ale tobě teď zvěstuju očištění, pokud jsi ochotná přijmout i to jako dar!" A marnotratně polil obličej, který mu dychtivě nastavila, zbytkem nápoje ze své láhve.

"Vím, bude to zlé," pokračoval pak s účastí. "A po tom, co jsi zakusila, ještě horší. Sotva to dokážu snést - dělal jsem, co jsem mohl, abych to směl vzít za tebe, ale tvůj otec je neoblomný a já uznávám, že má svou pravdu. Ale aspoň budeš tentokrát vědět, že jsi v dobrých rukou - strpíš si své a budeš to mít za sebou a pak už tě budeme jen léčit a utěšovat, hýčkat a opatrovat až do konce života. Buď statečná, hříbátko. Poneseš bolest, abys ochránila jiná taková nerozumná hříbátka před zbrklými činy... Přijmi to jako příležitost vyjádřit své odhodlání raději snést i něco mnohem horšího, než se provinit."

"Pros za mě, abych to dokázala!"

"S největší radostí! Ale ty začínáš!"

Zpečetili její rozhodnutí na místě, zase už kamarádi, opřeni jeden o druhého jako vždycky. Trvalo to o dost déle než Tinwen čekala… ale bylo to prostě taková úleva, moci být zase jednou upřímná před někým, kdo vždycky naslouchá. Jako by člověk ty uplynulé dny snad ani nežil.

"Poslyš," ozval se pak Laito a něžně ji uchopil za ruku. "Teď bych ti chtěl povědět ještě něco... ale možná ti to v první chvíli bude připadat hrozné."

"Jen mluv."

"Co kdybys... víš, když už jsi dovedla přijmout to, co tě čeká... jako určitý druh kázně či pomoci druhým... nezkusila bys, prosím tě, pro klid mé duše, víš... jen abych věděl, že to v tobě nezůstává jako křivda a nesmyslné utrpení... přijmout stejně i to, co už tě potkalo? Protože přece jen, i když ti to teď tak asi sotva připadá, jsi tehdy byla chráněna, a ne málo. Bylo mi dopřáno zasáhnout včas, víš - nestačili ti..."

Dívala se na něj, jak se jí to snaží vysvětlit, celý nesvůj a s velikými obavami, a najednou to pochopila sama, doopravdy, tak, že ji to zalilo jako nesmírná úlevná vlna, až se celá roztřásla napůl smíchy a napůl pláčem.

"Ale to víš, že ano... samozřejmě! Vždyť co se mi vlastně stalo? Pořádné pokoření, to ano... asi jsem to taky nutně potřebovala... ale jinak? Nestálo to za řeč! A pak... vždyť já si o to skoro řekla - prosila jsem, víš, když už jsem byla zoufalá, že tě nemůžu najít, abych tě mohla zachránit, že pro to ochotně všechno vydržím... a podívejme, jak málo jsem nakonec byla ochotná doopravdy vydržet!"

Přitáhl ji k sobě a objímal, dokud se neutišila.

"Hříbátko moje... hříbátko!" šeptal jí a hladil jí po vlasech. "A co když to bylo obráceně... co když jsi nabídla všechno, ale někdo tě měl příliš rád... přijal s radostí tvou ochotu, ale šetřil tě, jak mohl, abys trpěla co nejméně?"

"Děkuju ti, hříbátko," řekl jí, když konečně zvedla hlavu a usmála se na něj. "Je to pro mě veliký dar, že jsem se mohl dočkat této chvíle... nedovedeš si představit, jak jsem litoval, že jsem promarnil tu příležitost, že jsem tě nechal tak dlouho strádat tou příšernou vzpomínkou... je to už lepší, viď?"

"Aby ne! Já děkuju tobě! Moc jsi mi pomohl, opravdu."

Znovu ji krátce přitiskl k sobě.

"Nechce se mi od tebe, ale je už tak pozdě - nepůjdeš si odpočinout? Pomůžu ti rychle usnout a budu venku držet stráž, abys dobře spala."

"Ne, ještě ne. Laito, prosím tě, nezlob se, že se k tomu vracím, ale mě opravdu mrzí, jak jsem se k tobě dneska chovala - a pořád víc, čím víc jsi na mě hodný. Připadám si jako skřeti, víš - tolikrát jsem tě dneska ranila slovem, a naprosto záměrně!"

Udiveně zavrtěl hlavou.

"Neuvěřitelné, jak se dneska chovám! Jako hrom do police! Promiň, hříbátko, nikdy jsem se nechtěl dočkat chvíle, kdy by ses musela mého odpuštění doprošovat tímto způsobem. Nezvládl jsem ti to včas povědět, ale samozřejmě jsem ti ho věnoval už dávno, ze srdce a rád!"

"A co takhle nějakou tu ránu, nedal bys mi? Abych pocítila, že je to opravdu pryč? Nebo... budu muset taky sama?"

Vmžiku ji chytil za ruce.

"Zadrž! Tak to vůbec není! Rána by byla pro mne, kdybych odpustit nechtěl - tobě můžu dát odpuštění okusit mnohem příjemnějším způsobem. Bude mi jen radostí ti tím posloužit, pokud ti všeobecné slovo nestačí a přeješ si věc vyčistit důkladně, krok za krokem."

V tom okamžiku pochopila, do čeho se namočila, ale než se stačila ozvat, už si velice jemně přidržel její hlavu - až jí projel mráz od hlavy k patě.

"Tak! Jsem připraven! Vyznávej - co všechno bereš zpátky?"

Celá zrudla a pevně zavřela oči. Teď už se jí vůbec nechtělo to připomínat.

"Není pravda, že chci, aby ses do smrti trápil tím, cos udělal. Přeju... přeju ti samou radost, ať si ji zasloužíš nebo ne. Není pravda, že ti nechci dovolit vzít tvá slova zpátky. Rozumím ti už, vím, jak ti tehdy bylo. A... ó jé... tohle je něco příšerného... není, opravdu vůbec, ale vůbec není pravda, že bych po tobě mohla chtít, abys.. nezlob se, já to prostě nedokážu vyslovit podruhé. Vím, jak strašně by ti to ublížilo... proto jsem ti to řekla... nejradši bych se za to propadla hanbou. Ale prosím tě, prosím tě věř mi, že jsem to nebyla já - ne taková, jaká jsem doopravdy - kdo ti byl schopný říct něco takového. Jsi mi dražší a vzácnější než ostatní a strašně mi na tobě záleží a... a..." vyznávala napůl v slzách a potřikrát musela za svou vinu strpět elfí políbení, jen přes prsty, ovšem, ale zas tak lacino jí to neprošlo, neboť ji vzal za ruku a položil její prsty na své, nepochybně ve snaze jí poskytnout co nejsilnější možné ujištění, takže se celá roztřásla jako v horečce.

Po chvíli se utišila, avšak čím více její rozrušení ustupovalo, tím silněji se jí zmocňoval nečekaný dojem, že se mezi nimi cosi změnilo. Také Laito jako by to vnímal. Tak zvláštně se na ni díval, pátravě, tak trochu jako by uvažoval, jak jí pomoci, ale najednou nemohl na nic přijít. Z jeho polibků ji dosud mrazilo v zádech, i když už příčinou nebyl dotek bytosti jiného rodu; dosud cítila něhu jeho prstů ve svých vlasech, tak stejnou jako dřív a přece tak jinou. Budeš jediná v mém životě až do chvíle, kdy nás rozdělí smrt, řekl jí. Vždycky budu usilovat o lásku k tobě a nikdy tě nenechám bez ochrany, pokud to bude jen trochu v mých silách...

"Neměl ses mi tak zavázat," vypravila ze sebe velmi tiše a jako ve snách. "Bylo... bylo to od tebe moc hezké, opravdu, ale nechci to - chci, abys byl volný."

Usmál se, dosud zamyšleně, ale už zase s převahou.

"Ach hříbátko! Dopřej mi aspoň jednou splnit slib, daný tobě, do všech důsledků!"

Tím ji trochu vyprovokoval. Cítila teď už mnohem větší jistotu.

"Ale já to nechci! Totiž... vážím si toho, žes mi ho dal... chceš mě ujistit, že už nikdy nebudu muset prodělat to, co teď... ale představ si, jak mi bude, když si kvůli mně nebudeš moci nikoho vzít... představ si jen to, jak se asi musí cítit někdo, komu tohle slibuješ a přitom jsi v něm nepotkal..."

Najednou nedokázala dopovědět. Dojmy předchozí chvíle se vrátily, nyní ještě silnější. Znovu na ni Laito hleděl jako předtím, plný starostlivosti a touhy pomoci a zároveň v rozpacích...

"Hříbátko..." ozval se konečně tiše, "povím ti teď jednu věc. Nenech se jí nijak trápit ani zatížit - klidně třeba rovnou zapomeň, že jsem ti něco řekl. Ale ne, nezavázal jsem se někomu, v kom jsem nepotkal lásku. Neměj strach - tolik jsem tě neponížil. I kdybych ti dovolil, abys mě propustila ze slibu, nebylo by mi to nic platné."

"Takže... to není jen špatné svědomí a pocit povinnosti, že se mi zavazuješ?"

"Víc se blížilo plnění povinnosti, když jsem se tě chystal opustit! To byla opravdu oběť - samozřejmě, přinesl jsem ji nakonec s radostí, ale bolela příšerně!"

"A víš jistě, že mě máš rád víc než jen jako mladší sestru či kamarádku, kterou musíš ustavičně učit?"

"Já vím, na co myslíš, ale pokus se mi uvěřit. Pokus se pochopit, že jsem selhal právě proto, kolik pro mě znamenáš, když jsem tě tam viděl, v té hrůze."

"Promiň - nechtěla jsem to už připomínat. Já... myslím, že si to dovedu představit."

"Mám tě rád, hříbátko. Moc. Tak, že to pálí jako oheň a opájí jako víno... sráží do skutečné bolesti a pozvedá ke skutečnému štěstí... tak, že jsi pro mě jiná než všechny ostatní - nejkrásnější, nejobdivuhodnější, nejvytouženější na světě!"

"Tolik, že mě opravdu vezmeš příště s sebou?"

"To jsem vůbec neřekl! Ani v nejhorším snu by mě nenapadlo vystavit tě znovu něčemu takovému! Zapomeň na to - ani sám tam nepůjdu. Jen jedna cesta je správná - moje místo je teď tady."

"To nemůžeš udělat! Hrozně bych si to vyčítala. Nemůžeš jen tak zahodit všechno, proč jsi na světě!"

"Ale hříbátko, kdo tu co zahazuje? Co je pro mě nějakých sto let! Věnuju je přípravě - bude to tak jen lepší."

"Myslíš?"

"Víš, co mi dnes tvůj otec oznámil? Dal prý vojsku rozkaz napříště skřety zajímat zásadně pokud možno živé a vozit je sem do pevnostního vězení! Nevyčetl mi nic ani slovem, ale učí mě moudrosti. Věci se dají dělat i jinak, než si někdy napoprvé zbrkle představujeme. Možná bych byl i já zahodil svůj život pro nic za nic."

"Takže jim budeš sloužit stejně, ale bez nebezpečí?"

"A ty se mnou, hříbátečko, přesně tak, jak jsem ti slíbil. Budeš mít podíl na mém poslání - nevynechám tě už nikdy z ničeho... budeš-li si to přát." Zasmál se. "Nuda, viď? Ani stopa po dobrodružství! Ale užitečné to bude stejně nebo možná víc a nepříjemné taky až až! Příležitost pro nás, abychom ukázali, nakolik to myslíme vážně!"

"Ne, žádná nuda! Já budu jen ráda! Nebude se mi stýskat po dobrodružství, jen když budu vědět, že někde netrpíš nebo neumíráš bez pomoci!" Zarazila se a pokračovala tišeji, s větší námahou: "Mám... mám velkou touhu o tebe pečovat a pomáhat ti, víš? Takže když mi teď nabízíš něco takového... nevím, jak rychle všechno půjde, jsem ještě hodně mladá, víš... nediv se, že neskáču nadšením, ale přišlo to na mě prostě moc najednou, ještě to nedokážu všechno pojmout... ale já taky nutně potřebuju zůstat ti nablízku a starat se o tebe a tak ti rozumím a myslím si, že to tak zkrátka budeme muset udělat."

Chytil ji do náruče, bouřlivě a teď už zase beze stopy rozpaků – a vůbec čehokoli víc než nejsrdečnějšího přátelství.

"Hříbátko! V tohle jsem nedoufal, když jsem se dnes chystal za tebou! Každé slovo je málo - nevím vůbec, jak ti poděkovat! Jsi ke mně nesmírně laskavá a věř, že udělám všechno pro to, abys dostala svou příležitost - ať už se to stane jakýmkoli způsobem." Usmál se, když viděl, jak se chystá něco namítat. "Ne, ne, počkej! Vzpomeň si, co jsi sama před chvílí říkala! Rozumíš mi přece, viď, když také já tebe poprosím, aby ses mi nezavazovala, dokud si nejsi jista, že jsi ve mně potkala lásku!"

Povzdychla si a přikývla.

"Tvoje srdce ještě neprocitlo a je to tak dobře. Dej mu čas. A... kdyby náhodou tvůj čas přišel a ty jsi zjistila, že to nejsem já, ale někdo jiný, věř, že budu mnohem šťastnější, když zůstane u jednostranné lásky a jednostranného závazku, než tě získat za takových okolností."

"Ale Laito, kdo jiný by to asi kdy mohl být!"

"Opravdu nikdo? Nu, pak teprve nemáme co ztratit. Ale hříbátko, no tak! Přece nedovolíš, aby ti to zkazilo náladu! Hleď, je to úplně zbytečné, já budu mít své v každém případě, a jestli snad maličko okořeněné vědomím, že mi nemůžeš patřit, tím výraznější chuť výsledného štěstí! A také ty budeš mít své - už nikdy ti neodejdu za skřety - budeme spolu pracovat a spolu všechno sdílet - dovolím ti, abys o mně pečovala, jak jen se ti zlíbí..."

Teď už se musela usmát i ona. Věděla, že by nebylo nic platné mu odporovat - a že má vlastně svým způsobem pravdu. Nač se snažit za každou cenu honem něco vyřešit či rozhodnout? Což opravdu nestačí, že už je zase všechno dobré - že už je zase všechno jako dřív?

"Byl to jen zlý sen, viď," vydechla. "Ach Laito, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsme se probudili."

kapitola 27.

Nazítří zašla za Faramirem a vyslovila ochotu přijmout jakýkoli rozsudek, který uzná za vhodné - s takovou opravdovostí, že jí sice poskytl veškerou lásku a ujištění, kterých byl schopen, ale pak neodolal a pronesl s určitostí:

"Ten uličník za tebou v noci byl. Oknem."

V té chvíli už se dokázali spolu zasmát.

"Už je tedy mezi vámi všechno v pořádku?" tázal se pak vážněji a Tinwen pocítila, jak se jí krev hrne do tváří.

Něžně na ni pohlédl.

"Byl tak smělý, že ti vyznal lásku?"

"Jak to víš?"

Usmál se.

"Byl za mnou dřív než ty, i když neprozradil, že už o tom s tebou mluvil. Má tě zřejmě opravdu rád a je citlivý jako většina elfů - chtěl ti ušetřit rozpaky."

"Co... co jsi mu řekl?"

Zvedl se, přistoupil k ní a přitiskl ji k sobě.

"Upokoj se. Jak dobře víš, nejsem zrovna velkým příznivcem smíšených sňatků, pokud pro ně nemluví nějaké mimořádné okolnosti - ale nechci tě zlomit násilím a nechci tě odsoudit k samotě. Nedal jsem mu svolení a zatím ani tobě nedávám svolení, aby ses mu napevno zavázala - ostatně podle všeho sama cítíš, že ještě nejsi připravena. Ale řekl jsem mu také, že pokud se pro něj jednou doopravdy rozhodneš, nebudu ti stát v cestě."

To vědomí oboustranného porozumění bylo velmi sladké; dopřáli si delší chvíli, kdy je jen mlčky vnímali.

"Dítě, prosím tě..." začal pak. "Směl bych teď poslat pro králova syna? Žádal mě velmi naléhavě, abych mu umožnil promluvit s tebou aspoň pár slov..."



Ještě ani teď to nebylo snadné, vůbec ne. Cítila však už, že nesmí dovolit, aby se kvůli ní někdo zbytečně trápil. Zhluboka se nadechla a přikývla.

Princ vešel, mnohem vážnější, než ho byla zvyklá vídat, a rozhodně ne tak lehce. Snad to byla ještě únava pátrací akce, násobená několika dalšími probdělými nocemi, snad starost sama.

"Laurien, prosím, snaž se být statečná," začal ztěžka hned po té, co mlčky, jen poklonou pozdravil. "Mluvili jsme o tobě mnoho hodin, ale... Nenesu žádné zvlášť dobré zprávy."

Mlčela, jen k němu pozorně obrátila oči.

"Celý ten případ je mimořádně bolestný," pokračoval ještě sklíčeněji. "Samozřejmě vidíme, o jak těžkou situaci šlo, jak ušlechtilé rozhodnutí tu padlo... a přitom se nedá než postupovat s největší přísností." Znovu si povzdechl a začal přecházet sem a tam po místnosti. "Plná milost je za těchto okolností nemožná. Zmírnění celého rozsudku na žalář, jakkoli dlouhý - nemožné. Uznali jsme samozřejmě za spravedlivé, aby vzhledem k podobnému věku souzené i podobným pohnutkám padl podobný rozsudek jako v případě Aldariel, jenže k naší nesmírné lítosti méně zmírněný, neboť ona byla neučená dívka z lesů, neznalá zákonů a nevychovávaná k pochopení jejich smyslu. A bez spoluviníka, který směl dobrovolně část vzít na sebe. Ne, k radosti opravdu není sebemenší důvod… a zrovna tak k obavám, že by se postupovalo příliš mírně." Povzdechl si a pokračoval: "Ale dvou úprav se mi přece jen dosáhnout podařilo. Věřím, že je skutečně spravedlivé a nanejvýš patřičné, aby v tomto a podobných případech byl vzat ohled na věk a stav odsouzené - ne tedy jako milost, ale jako zákon sám. Aby tedy... kvítečku promiň, že o tom mluvím tak otevřeně... aby byla odsouzené ponechána alespoň popravčí košile, i když to na tvrdosti trestu může jen máloco změnit..."

Tinwen se napřímila. Tahle zpráva byla až neuvěřitelně dobrá.

V příštím okamžiku klečela u něj a skrápěla mu ruce svými slzami.

"Ach Estwe... ty jsi věděl... ty jsi tak hodný!"

Opatrně ji pozvedl a přitiskl si její hlavu k sobě.

"Děkuji ti za ta slova uznání... jsem šťastný, že jsem tě aspoň trochu potěšil... ale tohle mi prosím tě nedělej, nevíš, jak mi to trhá srdce... obávám se, že teprve zjistíš, jak málo jsem pro tebe vlastně udělal. Laurien, prosím tě..." nepatrně se odtáhl, jen natolik, aby jí mohl pohlédnout do očí, "...myslíš, že bys mi mohla odpustit?"

Div se nezasmála.

"Ale Estwe! Tobě? A co, prosím tě? Žes mi nevyhověl, když jsem zbaběle škemrala, abys mě unesl? Ty promiň, že jsem ti to udělala, a zapomeň, jestli dokážeš! To jsi nemyslel? Tak pak už opravdu nevím... Snad to, že jsi mě tak laskavě upokojil a dovezl sem? Nebo to, že ses tolik snažil mi pomoci, i když jsem ti vůbec neprozradila, co se chystám udělat?"

"Pozdě jsem se snažil!" přerušil ji nešťastně. "Věděl jsem kolik dní, že půjde a proč - a našel jsem řešení, až když byl na cestě - a ty s ním!"

"Takže to byl tvůj nápad, to aby se skřeti zajímali živí! Hned jsem si to mohla myslet! Děkuju ti, Estwe - ty ani nevíš, jak moc ti děkuju! Zachránil jsi mu život!"

"Tys mu zachránila život! Já selhal, když jsem to mohl udělat, a mnohem snáz!"

"Za to přece nemůžeš, že tě to napadlo až pozdě!"

"Kdybych ho měl tak rád jako tebe, však ono by mě to napadlo dřív! Byla to moje odpovědnost, na něco přijít - měl jsem ji... měli jsme ji od chvíle, kdy se na nás obrátil se svou záležitostí. Můj otec to cítí podobně... mám tě poprosit i jeho jménem... i když já jsem na tom samozřejmě hůř, vždyť jsem s ním ve smlouvě a tak dobře už ho znám! A ještě ke všemu jsme se teď octli v roli tvých soudců, zrovna my!"

"My měli zoufale málo lásky k jednomu krásnému elfímu dítěti," ozval se Faramir ztěžka, ale pevně. "Ona přestoupila zákon. Není tak nesnadné posoudit, kdo se provinil víc, ale ona naštěstí soudce nepotřebuje - podřizuje se spravedlnosti dobrovolně. Nám nezbývá, než udělat totéž - však budeme trestáni až dost spolu s ní."

Tinwen přistoupila k princi a vzala ho za ruku.

"Estwe... jestli mě máš opravdu rád, jak jsi říkal... ještě víc než Laita... splň mi jednu prosbu."

"Ach Laurien..."

"Nu ano, přesně tak. Už se tím netrap. Zapomeň úplně... zapomeň úplně na podíl, který si myslíš, že na tom máš. Můj otec má pravdu - jdu do toho dobrovolně. Vím, že je to potřeba!"

Hleděli na sebe a věděli, že si rozumějí. Na nich samotných nezáleží v první řadě. A nezáleží ani na "lidu" jako takovém. Záleží na lidech, na každém jednotlivém člověku.

Po delší chvíli, oči stále upřené do jejích, poklekl tentokrát on před ní, zvolna a půvabně, a než se stačila vzpamatovat, dotkl se rty špiček jejích prstů.

"Má paní... a dobrá paní svého lidu. Tušil jsem to od začátku, ale teď to vím."

"Ale Estwe vstaň, co mi to děláš! To se ví, že to tak cítím - ostatně hodně jsem se naučila od tebe. A udělat katastrofální chybu mi to stejně nezabránilo!"

"I ti nejlepší někdy udělají chybu," odpověděl vroucně. "I ti nejlepší musí někdy podstoupit trest, a často ten nejkrutější. To na úctě a lásce, kterou si zaslouží ušlechtilé srdce, naprosto nic nemění. A ano, s tím souvisí druhá změna, které se mi podařilo dosáhnout. Uznali jsme za vhodné, aby odsouzený, který svůj trest vidí jako spravedlivý a je rozhodnut ho přijmout, nebyl upoután, ale směl ho podstoupit svobodně…"

Tinwen vytřeštila oči. Ano, tohle je bezpochyby od něj také krásné, ale nečeká od ní přece jen příliš?

"Samozřejmě s tím, že smí požádat někoho blízkého, aby ho podržel."

"Můj pane…“ ozval se váhavě Faramir.

"Vím. Elfy musíme vyloučit… a mne žel zrovna tak. Nesmíme vzbudit v lidu dojem, že se tu poskytují nějaké nadpřirozené výhody. Avšak je zde ještě kdosi, kdo, ač pouhý člověk, může to břemeno vzít na sebe a poskytnout značnou míru čestné podpory morální…"

Tinwen s Faramirem na sebe pohlédli, užaslí, zděšení, a přece svým způsobem šťastni. Ano, bude to tvrdé pro oba, a přece nesmírná útěcha… a jako vyjádření skutečné ochoty ctít spravedlnost přesně to pravé.

"Děkuju, Estwe," vydechla Tinwen. "Ty vůbec nevíš, jak moc…"

"Kéž bych pro tebe dokázal udělat daleko víc… a třeba i skrze utrpení, tak jako ty pro něj! Vážím si tě tolik, že přímo hořím touhou vidět tě už v postavení, jaké si zasloužíš..."

Ještě před okamžikem se jí zmocňovala závrať - teď se musela zasmát.

"Přijdeš mě navštívit v žaláři, můj pane?"

V jeho očích okamžitě vyčetla tolik soucitu, že se až zastyděla, že mu to takhle připomíná.

"Buď si jista, naprosto jista, že při tobě budu stát ve všem, čím budeš procházet," odpověděl s velkým důrazem.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )