Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Tak byli otec a dcera odkázáni pouze jeden na druhého a útěchu, kterou mohli jeden druhému poskytnout v těžké chvíli. Nikomu z elfů nebylo dovoleno se přiblížit, dokonce ani Laitovi, kterého velmi hnětlo, že se nemůže postavit ani symbolicky do pozice spoluodsouzeného. Vyrovnal se s tím po svém: ctil všechna nařízení, dokonce ani nezazpíval, podnítil však shromážděné, aby začali zpívat sami, písně o princeznině šlechetném činu a odvaze, které mezi nimi předtím sám rozšířil. Nikdo z davu tam nestál jako škodolibý divák: ten den byli všichni jedno v obdivu a touze podržet a potěšit.



Princeznina ošetřování se ujal Tuilindo - měl v tom volnou ruku, neboť kníže rozhodně hodlal své dceři poskytnout tu nejlepší možnou péči a navíc nestál o to, aby zůstala poznamenaná do konce života – a protože tomu tentokrát nic nebránilo, odvezl si ji okamžitě k sobě domů. Tam ležela sice zpočátku v bolestech a horečkách, avšak obklopena sladkou vůní lesa a písněmi, jejichž kouzlo jí pronikalo i do snů a do všeho utrpení; a ovšem i nejněžnější péčí bytostí, které ze srdce milovala. Občas rozeznávala jejich tváře, jak k ní připlouvají a zase se vzdalují jako ve snu: Tuilinda, Melwen, Laita, něžnou stříbrovlasou Alalme, nejstarší Tuilindovu dceru, nyní asi čtrnáctiletou, a občas i některé z mladších holčiček. Někdy dokonce i maminku. A velmi často přicházel ještě někdo, kdosi, o kom si nejasně uvědomovala, že by ho měla znát, ale nevzpomínala si, odkud. Oblečený byl v entím jako většina členů Melweniny rodiny, to ano, postavou by odpovídal Timpemu či Ruirinovi... ale vlasy měl na ně příliš tmavé. Do tváře mu většinou neviděla, neboť u ní především bděl za dlouhých nocí, vždycky připravený jí posloužit, zatímco přes den pokorně a ochotně přisluhoval Tuilindovi, ačkoli byl nejméně tak zběhlý v ranhojičském umění jako on - pouhý dotek těch prstů přinášel citelnou úlevu.

Když se jí trochu ulevilo, všimla si, že leží v něčem nepopsatelně nádherném. Vyrobili pro ni zvláštní lůžko, zavěšené ve větvích odděleně od hlavní podlaže, aby měla dostatek klidu. Bylo zřejmě lehounké, jak tomu u elfích výrobků bývá, ale velmi prostorné, po stranách se stupačkami, aby se měli ošetřující na co postavit. Pod sebou i na sobě měla peřiny, plněné vlnou z Elanořiných oveček, hřejivé, nadýchané a pružné - vyvolávaly v člověku dojem, jako by plul v oblacích. Tento dojem ještě zvyšovaly přehozy z bílé krajky, skvostné jako zimní květy na oknech. Ani dva z nich nebyly stejné - mohla si je prohlížet nekonečně dlouho, jak tak ležela a vítr ji lehounce kolébal. Nad sebou měla zřejmě jakousi střechu - věděla to, neboť tu nejednou zažila déšť - ale neviditelnou, takže ji hra zlatého listí ve větru obklopovala ze všech stran a ačkoli ji nemohla sledovat směrem vzhůru, jak to měla nejraději, těšila a obšťastňovala ji svou krásou víc než dost.

"Co tě to napadlo, uložit mě do takové nádhery?" zeptala se Tuilinda při první příležitosti.

"To abych ti vynahradil ponížení, které jsi zakusila, když jsi zachraňovala moje dítě, víš?" odpověděl Tuilindo tichounce - věděl, že je raněná víc očima než bičem, a víc než jednou. Tu se její vzpomínky otevřely a ona poznala, že bolí nesnesitelně.

"Promiň... nechci brečet," omlouvala se se zaťatými zuby.

Zasmál se, přisedl si vedle ní a položil jí prsty do vlasů.

"A co tedy chceš?" tázal se. "Dusit to v sobě, když vedle tebe sedí někdo, kdo prahne po tvém uzdravení?"

A tak jí nezbylo nic než plakat, zhluboka a dlouho, dokud se všechna bolest nedostala na povrch a její srdce se neuklidnilo. Pak teprve jí blesklo hlavou, že těmi slovy nemyslel sebe.

Otočila hlavu a čekala, že bude Laito sedět z druhé strany.

Neseděl.

Místo něj tam spatřila znovu onoho neznámého ranhojiče - nyní však ho poznala okamžitě a až to v ní zacukalo odporem. Ovšem, slíbil jí to předem - počítala s tou možností, dokud jí horečka nezatemnila mysl - ale neuvědomila si tehdy, že to bude takovéhle. Kdyby jí sloužil svým pokojem z dostatečné vzdálenosti, asi by to přijala s vděčností; přímý kontakt znamenal zážitek docela jiného druhu. Nechtěla ho tu mít, aby ošetřoval rány, způsobené veřejnou exekucí... aby se jí díval do obličeje, opuchlého dlouhým pláčem. Copak ji nikdy nepřestane pronásledovat v těch nejhůř pokořujících momentech jejího života?

"Hned odejdu, budeš-li si to přát," řekl tiše a v tom okamžiku si to přát přestala, znovu očarovaná jeho hlasem. "Ale chceš-li být aspoň trochu milosrdná, zkus mě tu snést. Nevím vůbec, jak bych tohle vydržel, kdybych ti nesměl aspoň poskytnout pomoc, o které vím, že ti ji nikdo jiný dát nemůže." Podal jí šátek, napůl namočený ve studené vodě, aby si mohla otřít obličej, a pokračoval: "Je to pro tebe těžké, viď? Skoro bys mohla začít mít pocit, že máš na mně smůlu vždycky, když se ti něco nedaří. Ale třeba se takové chvíle ještě promění v něco krásného, když na to budeme dva... jako ten tvůj první ples, vzpomínáš?"

Hvězdy v jeho očích... jako světla tenkrát v sále. Jestli ji chce poctivě přesvědčit, neměl by ji zároveň takhle mámit... ale krásné to je, to se mu nedá upřít.

"Myslela jsi, že jsi neobratná, a přitom jsi půvabem svého pohybu okouzlila všechny přítomné," připomínal. "Všechny, zdůrazňuji, ne všechny až na jednoho. A teď si myslíš, že nevypadáš moc hezky, a ten jeden se dívá na tvé srdce a žasne nad tvou krásou. Cítíš se zahanbena trestem, který jsi musela podstoupit za naprosto podružnou chybu v jinak obdivuhodném jednání, a zapomínáš že se nepotřebuju nijak přemáhat, abych si tě vážil. Opravdu! Rozumím tvým pocitům, ale snaž se pochopit, že lidi kolem tebe prožívají události trochu z jiného úhlu!"

"Ale no tak dobře," broukla. "Věřím ti. A díky. A poslyš, když jsme tak u toho... Víš, já už si na to celé dost jasně nevzpomínám... křičela jsem moc?"

"Holčičko moje milovaná, při tomhle často křičí i chlapi!"

"Víš, co se mi tenkrát na tom plese líbilo nejvíc? Tvoje snaha o upřímnost!"

"Nepodezírej mě tak rychle! Chtěl jsem ti opravdu něco sdělit, ne zamlčet!"

"Tak promiň a čekám na odpověď!"

Malinko sebou cukl při té vzpomínce.

"Dlouho jsi nekřičela," řekl pomalu. "Byla... byla to skoro úleva, když jsi konečně začala."

"Ano," přitakala zamyšleně. "Už vím... přišla pak taková chvíle, kdy už mi začalo být všechno jedno..."

"Nakolik mohu posoudit, vedla sis obdivuhodně i v téhle věci," ujišťoval ji s náznakem humoru. "Můžeš být úplně klidná. Jen bych rád, kdybys ve mně... aspoň jednou, v budoucnosti... měla někoho, před kým se nebudeš snažit svou bolest skrývat... u koho ji budeš moci třeba i nahlas vykřičet, když budeš potřebovat."

"No... tak já to zkusím."

"Nechtěl bych, aby ses musela násilím nutit! Důvěra vyžaduje čas, já vím... jen nouze mě vede k tomu, abych tě takto prosil."

"Snad máš přece jen na trochu důvěry právo, po všem, co už jsme spolu prožili! Stěžovat si na tebe opravdu nemohu! Asi... asi to bude opravdu můj osud, že na tebe narazím vždycky, když mi je nejhůř - poprvé jsi mě vlastně přijel taky léčit..."

"Ne! To nebylo poprvé. Dávno předtím jsme spolu stáli v jarním lese, spojeni tak dokonale, že jsme nepotřebovali mluvit... to leží mnohem hlouběji! Právě proto tě mohu léčit - tvé tělo i tvá duše jsou pro mě jako vlastní!"

Mluvil tak, že v tu chvíli měla jen krůček k tomu naplno prožít, že ji doopravdy miluje.

"Ano," vydechla. "Máš pravdu - sama to cítím."

"Takže... už ti tolik nevadí, že jsi přede mnou vyplakala své zážitky z hor?" zeptal se opaatrně.

Neřekl nic víc, ale jí se náhle zmocnilo ošklivé podezření. Jestli rozuměl Tuilindově narážce takhle, musí aspoň něco vědět! To přece ne... přece aspoň tohohle by mohla být ušetřena! Jak to, že ví? Jak ji mohl Laito takhle zradit?

"Já za to ale opravdu nemohu," omlouval se velmi pokorně a sklíčeně. "A Laito už vůbec ne. Však víš, v jakém stavu se odtamtud vrátil. Trpěl pak pár dní zlými sny a hodně křičel ze spaní - dalo mi dost práce, než jsem ho z toho trochu dostal."

"Promiň," vypravila ze sebe zahanbeně. "Hrozně jsem vám křivdila. Když ono ale tohle..."

Usmál se.

"Chceš znát můj zorný úhel - jen tak pro zajímavost?"

"No třeba."

S velikou úctou a něhou uchopil její ruku do své.

"Pro nic tě neobdivuju tolik jako pro to, že jsi dokázala nasadit život za druhého tímto způsobem a za tak strašných okolností! Že s tebou skřeti nakládali podle své přirozenosti, je jejich problém, ne tvůj."

"Tobě se to řekne!" namítla nešťastně.

"Já vím. Nesnažím se zlehčovat tvoje pocity. Jen chci, abys věděla, co je důležité pro mě. Nějaké skřetí řádění nemůže mou úctu a lásku k tobě ovlivnit ani v nejmenším."

Hleděl jí zblízka do očí - tomu nemohla nikdy odolat - a ona si odevzdaně povzdechla a přestala se trápit. Už to stejně ví - už došlo k nejhoršímu, tak nač se s tím dělat těžkou hlavu. Je to vlastně opravdu úleva, mít v něm už zase někoho, před kým může prostě být sama sebou. Stříbro jeho očí se stalo zrcadlem, v němž viděla svůj odraz v jeho duši - odraz nezhyzděný zarudlýma očima ani potupou, kterou prošla, ani její nezralostí a vznětlivostí - ne snad proto, že by je slepě přehlížel, ale proto, že je vyrovnával nesmírným porozuměním.

Zvykla si podivuhodně rychle. Během příštích dvou dnů se i poslední stopy pokoření před někým, na koho chceme udělat dojem, beze zbytku vytratily.

Pravda, do značné míry to bylo způsobeno tím, že ho prostě potřebovala. Ani Tuilindo ho nedokázal tak docela nahradit. Horečka se ráda vracela a rány vždycky pálily víc, když králův syn nedržel u jejího lůžka stráž - sotva se jí dotkl, ba jen se přiblížil, dělalo se jí lépe i bez čajů a obkladů. Bylo to tak citelné, že brzy musela vynaložit mnoho statečnosti a ohleduplnosti, když ho chtěla přemluvit, aby si šel aspoň chvíli odpočinout.

Ne že by byla nyní prosta jakékoli touhy být pro něj přitažlivá - jakékoli tísně či vzrušení. Tohle stvoření se stříbrnýma očima, po elfím krásné a po lidsku ohnivé, natolik moudré a silné, že proti němu byla docela bezbranná, ale zároveň laskavé až na dno duše, jí dokázalo pořádně rozbušit srdce - a tím víc, čím víc si zvykala na myšlenku, že se mu líbí. Na jednu stranu si to nechtěla připustit - vážila si Laitova a otcova rozhodnutí, ale chtě nechtě se v ní zároveň probudila jistá tvrdohlavost a začala se cítit jako už Laitovi zaslíbená - na duhou stranu se tomu nedovedla bránit. Mráz jí běhal po zádech, sotva na ni princ promluvil či se na ni zadíval - měla chuť někam utéct a schovat se a často doopravdy ukrývala hlavu v loktech či předstírala spánek – a když u ní náhodou nebyl, čekala na jeho návrat se směsí hrůzy a nedočkavosti.

"Pomalu, jen pomalu a opatrně!" nabádal ji dobromyslně. "Dávej si pozor na své srdce! Pohled do očí, pěkná slova, pár prostinkých odhadů - to by dokázal kde kdo. Věnuj svou přízeň teprve tomu, o kom se přesvědčíš, že za něco stojí!"

Cítila, že ji maličko škádlí, možná trochu pyšný na silné dojmy, které v ní vyvolává, a v duchu se občas pěkně dopálila - vždyť si neustále namlouvala, že nemá pravdu - navenek však na sobě nedávala nic znát. Za prvé se tomu silou bránila, nechtěla se zase tak shodit; za druhé vyrostla v Laitově společnosti a přijímat žerty byla zvyklá; a pak, cítila i to, že to větším dílem myslí dobře. Záleží mu na ní, chce pro ni to nejlepší, chce ji chránit, třeba i před sebou samým - a zároveň chce mít pocit, že si ji opravdu získal a zasloužil. Pokud je v něm nějaká pýcha, kloní se mnohem spíše tímto směrem: touží po velkých činech, klade si jen ty nejvyšší cíle – a koneckonců to vnímá i jako svou povinnost, vždyť je jediným dědicem krále.

Zároveň však měl v sobě jejich vztah i nesmírně příjemnou, pokojnou složku. Měli spoustu času spolu mluvit. V těch prvních dnech, kdy už jí nebylo vyloženě zle, ale ještě nesměla příliš často vstávat, neměla vlastně co jiného na práci - a králův syn s ní trávil celé hodiny. V noci někdy Tuilindo ještě zaskočil, ale od rána do večera teď už většinou velkoryse přenechával všechnu péči i zábavu mladým. A princ častokrát nasadil své osobní kouzlo na to, aby překonal její okouzlení - aby zapomněla na všechno kromě vědomí, že je s někým blízkým, a mohla si s ním prostě popovídat. Už dřív si snadno rozuměli - nyní se dostali hlouběji. Když už tak jako tak znal i to nejhorší, proč se mu nesvěřit se vším, co potřebuje někomu povědět?

Laito za ní arci chodíval také. Poprvé po tom, co začala vnímat, přišel jednoho večera ve chvíli, kdy se slunce sklánělo k západu; tak lehce, že to vůbec nepostřehla. Teprve když otočila hlavu, spatřila ho, jak sedí vedle ní a dívá se na ni. Když spatřil, jak se celá rozzářila, usmál se na ni, ale neřekl ani slovo a díval se na ni dál a ona delší chvíli také nedokázala promluvit, protože ten pohled byl krásný. Díval se na ni jako na cosi posvátného a nedotknutelného, jako na elfí princeznu nebo zlatý strom - díval se na ni tak, že by ve srovnání s tím neznamenalo naprosto nic, kdyby jí v tu chvíli ležel u nohou celý svět. A čistota, úcta i něha, kterou jí očima sděloval, pomalu vstupovala do jejích vzpomínek a dotýkala se jich - vyrovnávala škodu jimi způsobenou.

Konečně se nabažila toho pohledu a oslovila ho a povídali si, dokud ji nepřemohla únava - poprvé po dlouhé době si zase jen tak povídali, zbaveni břemene Laitovy minulosti i strašlivého rozhodování i strastí nedorozumění. Nechtělo se jí vůbec přestat a pustit ho od sebe.

"Čeho se bojíš?" řekl jí, když pozoroval, že už sotva udrží víčka. "Nezavázal jsem se ti snad do konce života? Budu u tebe, sotva zítra otevřeš oči."

A skutečně tam byl a snažil se o ni pečovat nejvíce ze všech, až o něj začala mít starost.

"Laito, měl bys raději odpočívat," domlouvala mu. "Vždyť jsi zřízený víc než já! Dost už na tom, jak ses kvůli mně přepínal ty první dny…"

Nedokázala dopovědět, neboť se na ni zase díval, tak jako včera.

"Není to už tak zlé," usmál se konečně. "Ale i kdyby bylo, chci ti sloužit i v bolestech. Cítím, že to bude jen malá náhrada za to, abys mi odpustila."

"Ale, vždyť to už jsme všechno dávno vyřídili," protestovala důrazně.

Pozvedl ruku. "Nepochybuju o tvém slově. Mám teď na mysli něco jiného, víš? Něco mnohem horšího. Myslíš, že už jsi dost silná, abys to unesla?"

"Mluv! Chci, abys měl klid!"

Přiklekl na stupačku vedle lůžka a pohlédl jí zblízka do tváře.

"Moje milované hříbátko, snaž se mě pochopit. Dlouho jsi při mně stála, dlouho ses snažila mi pomáhat, ale teprve teď doopravdy víš, z čeho. Tam, kde jsi byla, v té černé díře... tam jsem byl taky, mnohokrát, v roli tvých trýznitelů. A většinou jsme to dotáhli až do samého konce - nebylo nikoho, kdo by naši oběť vysvobodil. Uvědomuješ si to? Můžeš mě ještě vůbec snést? Pokud ne, budu to respektovat, ale pokud se o to přece jen chceš pokusit... pak tě prosím za odpuštění, jejich jménem i svým."

Pokud něco nemohla snést, byla to bolest v jeho tváři, když to říkal.

"Mám tě ráda, Laito," řekla vážně, možná až trošku vyčítavě. "Se vším všudy tě mám ráda a ty to dobře víš! A nebyl jsi to ty, kdo mi ublížil, říkej si, co chceš. Ale jestli to opravdu cítíš takhle, budiž, odpouštím - a kdyby ti bylo zatěžko tomu věřit, udělám všechno, abych ti to dokázala - i kdybys žádal, abych se vrátila k tamtěm a řekla jim to osobně!"

Ale vzápětí ji ta vzpomínka znovu zasáhla naplno a znovu musela plakat, dokud to ze sebe nedostala.

"Promiň," řekla konečně. "Neudržela jsem se. Ale co jsem řekla, to platí!"

"Dobře jsi udělala, že jsi dala slzám volnost," odpověděl. "Myslíš, že nevím, jak to potřebuješ? A neboj," usmál se, "tak těžký důkaz po tobě žádat nebudu. Věřím ti a děkuju ti ze srdce i bez důkazu."

Znovu se na ni zadíval a velmi uctivě jí líbal špičičky prstů, každou zvlášť, dokud necítil, že už v ní krásné dojmy naplno přehlušily ty ošklivé. Od té doby spolu trávili čas každý den. Tinwen nechtěla připustit, aby se Laito namáhal, ale dovolovala mu, aby jí dával najevo svou úctu a lásku, a byla vděčná za každou chvíli k rozhovoru. Někdy byli sami, někdy byl princ s nimi, ale to kupodivu nevadilo. Zpočátku hodně odpočívali, ale brzy už se vydávali aspoň na kratší procházky zářivě barevným lesem. Oba Tinwenini nápadníci dobře věděli o sobě navzájem, ale oba dva se dokázali chovat tak, že to nijak nenarušovalo pohodu mezi nimi. Vrátily se staré dobré dny přátelství ve třech - sdíleli spolu své plány a očekávání do budoucnosti a cítili se přitom jeden druhému tak blízko, že si vyloženě připadali, jako by všechno, co v nadcházejících dnech čeká kteréhokoli z nich, měli prožívat společně.

Princ se ale poměrně brzy musel rozloučit. Tinwen věděla stejně dobře jako on, že je třeba, aby byl nesmírně opatrný na všechno, co by se dalo vykládat jako stranění přátelům či pocta a co by způsobilo, že by i přes její utrpení byl dopad celého případu na veřejnost právě opačný, než zamýšleli; i v Tuilindově rodině trávil čas přísně na zapřenou a teď už ho povinnost volala zpátky ke dvoru. Pravda, měl často ve zvyku zmizet i na více dní a pomáhat potřebným, byl to jeho způsob, jak spojit svou touhu po svobodě s odpovědností příštího krále a jeho otec i všichni ostatní to plně respektovali; tentokrát však byl pryč téměř třikrát déle něž obyčejně. Laito s Tinwen ho spíš trochu postrádali, než aby se radovali, že jsou konečně sami - tak dovedl být milý; o potěšení ze společných rozhovorů však ovšem nepřišli a Tinwen se přece jen trochu ulevilo, že už nemusí prožívat stavy rozrušení a okouzlení. Za žádnou cenu si nepřiznávala, že se jí po nich v koutku duše přece jen maličko stýská.



Pak nastal den, kdy už byla úplně v pořádku a přišel čas nastoupit do vězení. Ale teď už to ani nebyla škoda - lesy mezitím ztratily svůj slavnostní šat a na kraji ležely zimní mlhy. Večer předtím, než se vrátila na hrad, pro ni Melwen připravila slavnostní večeři: na rozloučenou, ale možná ještě mnohem víc jako poděkování za Laitovu záchranu. Melwen nedovedla vyjádřit svou vděčnost mnoha slovy, ale její mladší přítelkyně z ní teď cítila ještě větší něhu než dřív; a časem si víc a víc uvědomovala, že její bolest není první příčinou. Teď ji sledovala, jak vytahuje to nejlepší, co má, a vynakládá všechno své umění, aby z toho upravila ty nejchutnější pokrmy a ozdobila je co nejkrásněji. Tuilindo pracoval s ní, stejně pěkně a s potěšením, jako když kdysi uklízel Tinweniny komnaty. Občas vypadali, že spolu tančí, občas, že si spolu hrají, a občas to přerostlo ve zjevné škádlení. Tinwen sama nesměla na nic ani sáhnout, ale byla pro ni radost se na ně jen dívat, dokud jí nezakázali i to, aby se konečný výsledek mohl stát překvapením.

U večeře pak našla na svém místě maličký balíček v hedvábné látce. Když ho nedočkavě otevřela, spatřila známý bílý prstýnek s koníčkem v kameni. V první chvíli jí radostí až bodlo u srdce, ale vzápětí si uvědomila, že musí odmítnout. Je to slovo vděčnosti, kterého si vždycky bude vážit - ale přijmout od Melwen takový dar by už bylo příliš. Vzhlédla, poněkud poplašeně, ale Melwen se jen krásně usmála a mlčky pozvedla ruku, na které zářil její prstýnek jako vždycky. Tinwen zatěkala očima z Tuilinda na Laita a zase zpátky. Oba se smáli.

"Tak asi," řekl Laito. "Oba jsme velmi potřebovali nějak ti poděkovat. A Koire přispěl také svým dílem. Sám bych nedokázal víc než vnější podobu... a noci ve vězení budou určitě nepříjemné. Ani teď ovšem nevíme, zda bude mít stejnou moc, ale nechť je aspoň prosbou za tebe, kterou budeme večer co večer všichni tři obnovovat."

kapitola 29.

Až na to, že jí povolil léčení, Faramir svou dceru skutečně nešetřil. Když se přihlásila ve vězení, odvedli ji do kamenné kobky, vybavené pouze holým prknem na spaní a džbánem na vodu, s jediným úzkým okénkem až u stropu. Zde měla trávit čas až do zimního slunovratu. Okovy jí nenasadili, ale i to odpovídalo zvyklostem - podobná opatření se týkala pouze těch vězňů, kteří byli nebo by mohli být nebezpeční svému okolí.

Když za žalářníkem zapadly těžké dubové dveře, zůstala stát uprostřed cely a poněkud sklíčeně se rozhlédla po tom šerém, nevábném sklepení. Ještě že jsou vězňové ponecháváni ve vlastním oblečení - bez entích věcí a pláště, kterým ji Tuilindo starostlivě vybavil, by jí tu syrový chlad brzy zalézal až do morku kostí. Ale co, co jen tu bude celé dny dělat?

Náhle si všimla, že její okénko cosi zastínilo, a vzápětí se odtamtud ozvalo slabounké zamňoukání. Vzhlédla. Na kameni nad její hlavou se krčilo malé rezaté koťátko a polekaně nahlíželo dolů.

"Ale jdi ty, číčo," řekla mu laskavě. "Spletla sis cestu. Tudy nemůžeš - musíš ven, víš?"

Kotě se na ni podívalo a znovu zamňoukalo.

Hlupáček! Jenže jak mu pomoci? Když se postavila na špičky, sotva na okno dosáhla - a pryčna byla pevně zapuštěna ve zdi, z té to rozhodně nepůjde. Natáhla se, co nejvíc mohla, a pokoušela se ho prsty pošťouchnout směrem ven. Jenom ji chytalo drápky, jako by si s ním hrála. A najednou hop! měla ho za krkem. V příštím okamžiku se k ní začalo lísat a příst jako o život.

Posadila se na pryčnu a začala ho hladit. Byl to kocourek, asi měsíc starý, rezatý a bílý, s modrýma očkama. Líbil se jí a byla vděčna za to vyrušení. Nu co, tak si ho tu chvilku nechá. Až přijde žalářník, poprosí ho, aby ho vynesl ven, tak to bude nejjednodušší.

Hodina jí uplynula jako voda. Pak se ozvalo zarachocení klíče v zámku. Ohlédla se. Ve dveřích stál Laito a samozřejmě se tvářil, jako by se to rozumělo samo sebou.

"Ty - ty smíš dovnitř za mnou?" vydechla.

"Nu, na chvilku ano," odpověděl. "Jak víš, umožnili mi velice laskavě, abych se tu v části vězení věnoval své práci, tak se za to žalářníkovi odvděčuju tím, že mu trochu pomáhám. Tady máš dnešní příděl chleba a čistou vodu." Podržel chleba chvilku v rukou, aby jí tu vězeňskou stravu trochu osladil. "Z vody ti udělám entí polívku, ať máš pořádnou výživu."

"Laito, prosím tě... zabloudilo mi sem nějaké kotě - nevynesl bys je na nádvoří?"

"Ale s radostí! Jenže to bude možná málo platné, víš? Naučil jsem ho tvoje jméno - možná ti sem vleze zas."

"Uličníku! Je to od tebe strašně hezké, samozřejmě, a musím přiznat, že mi to opravdu pomohlo, ale copak tohle můžeš tomu zvířeti dělat?"

"Je to kočka - bude šťastná, když bude cítit teplo tvého těla a tvé pohlazení. Samozřejmě ji občas dáme proběhnout, ale jinak jí to tady neuškodí. No, každopádně ti tu něco pro ni nesu, kdybys náhodou potřebovala." Postavil jí k jedné stěně misku s mlékem a bedničku s pískem.

"Tak... tak ti tedy děkuju... ale stejně mám pocit, že bych teď neměla mít žádné výhody..."

"Nu, to si taky myslím! Ještě žes mi to připomněla! Naopak bys měla konat skutky kajícnosti, například pilně pokračovat ve svém studiu, viď? Tady ti nesu dva svazky gondorského práva - večer si tě přijdu vyzkoušet."

"Mizero!"

Musel před ní utéct na chodbu.

"Pozor! Když budeš nebezpečná, dají tě do želez!" varoval ji na rozloučenou.

Ale když otevřela první z knih, které jí přinesl, zjistila, že to jsou příběhy nejstarších časů, nádherně zpracované, všechno v quenijštině, s iniciálami a miniaturami tak úchvatnými, že pochybovala, že byly malovány lidskou rukou. Večer ji Laito našel schoulenou do klubíčka na pryčně, s knihou v ruce a kotětem po boku, celou ztuhlou od dlouhého ležení. Zarachocení klíče v zámku ani nepostřehla.

"Hm! To jsem si mohl myslet!" poznamenal káravě, když viděl, že druhý svazek, kterým byl opravdu obšírný zákoník, vůbec nevzala do ruky. "To já jsem studoval gondorské právo velice pilně v každé volné chvilce. Konat skutky milosrdenství ve vězení smí kdokoli a bez omezení, jen se musí veškeré přilepšení spravedlivě rozdělit mezi všechny vězně. To jsem také poctivě udělal, i když jsem všem nedal úplně totéž." Postavil před ní košík s hroznem vína, dvěma jablky, kusem sýra a malou miskou ořechů v medu. "Mám tu už první skřety, víš, ty tři, které jsem prohlásil za své osobní zajatce, a několik dalších. Těm jsem koupil pár kostí od řezníka - za tohle by se mi pěkně poděkovali."

"Ale Laito! To tě muselo stát hrozně moc - podělit takhle štědře celou pevnost!"

"I co - šperky vynášejí dost, i když nejsou zrovna kouzelné. Přes noc si vždycky něco vydělám - a ještě ti přitom můžu pod oknem zpívat!"

"Snad nechceš říct, že to tak budeš dělat pravidelně?"

"Aby ne! Myslíš, že bych měl sílu tě tu nechat o vězeňském chlebě, po tom všem?!"

Povzdychla si - věděla, že mu to nerozmluví.

"A nemohla bych ti třeba aspoň pomáhat? Stejně tu nemám co dělat!"

"Díky, hříbátečko, zkusím něco vymyslet. Ale teď dost řečí, musíš se přece taky vykoupat!" Vrátil se na chodbu a vtáhl dovnitř veliký škopek a dva džbery s vodou. "Teplá voda na mytí se vězňům zásadně nepovoluje, ale to tobě naštěstí tolik vadit nebude," pokračoval a přilil do vody cosi, čím se nádherně rozvoněl vzduch v celé kobce.

"Laito...! Snad nechceš tvrdit, že jsi dnes připravoval i lázeň všem uvězněným!"

"To si piš! A skřetům zejména! Jsou v okovech, takže se nemohli bránit. Z násilí mě nepodezírej, ale vydrhl jsem je důkladně - však to zoufale potřebovali. Jsou s čistotou hrozně na štíru!"

Chvíli ji proháněl po cele, aby ji rozhýbal, ale na vlastní koupel pustil dovnitř její maminku. Nebylo to vlastně tak nutně potřeba, v tělesném slova smyslu, ale hodně se spolu nasmály a trochu i nacákaly a obě to potřebovaly jako sůl. A maminka ji ovšem moc ráda posloužila po koupeli, aby měla jistotu, že její dítě nebude strádat zimou v tom sklepení. Teplá voda na mytí byla vězňům zapovězena, ale o tom, že jim nikdo nesmí zahřívat špičky nohou v dlaních, zřejmě v zákoně nic nestálo. A trochu si přitom i povídaly, málo slovy a ostýchavě, ale přece jen svobodněji než kdy dřív; a byla to veliká radost pro obě.

Když jí maminka dala dobrou noc a odešla, Tinwen povečeřela z Laitových dobrot a začala se chystat ke spánku. Teď, když nebyla zabraná do knihy, tlačilo to holé prkno až až. Nebyla si vůbec jista, zda takhle bude moci usnout.

Náhle však oknem skočila dovnitř veverka a s naprostou samozřejmostí zamířila k ní a přitulila se k ní. Vzápětí druhá, třetí... celé desítky. Přikryly ji báječně teplou živou peřinou, takže si mohla plášť poskládat pod sebe. Blechu neměly jedinou - Laito vždycky pamatoval na všechno.

kapitola 30.

Doposud nikdy neměli vězňové v hradním žaláři tak zlaté časy jako tehdy, když s nimi princezna sdílela jejich osud a Laito, syn Tuilindův, pečoval o její blaho. Neminul den, aby je všechny poctivě nenakrmil a nevykoupal. To však byl pouze začátek všech změn k lepšímu.

Hned druhého dne ráno Tinwen prohlásila, že když se vyspí v teple díky Laitovu veverčímu vynálezu, ráda by nabídla svůj plášť někomu z vězňů, který třeba nemá dostatek teplého oblečení. Laito ovšem odpověděl, že to by odporovalo zákonu, kde je výslovně uvedeno, že vězni musí být ponecháno veškeré šatstvo, v němž do žaláře přišel. Zákon však nicméně nezakazoval skutky milosrdenství, takže se okamžitě rozhodli, že spolu zabezpečí teplými věcmi všechny potřebné. Problém ovšem byl v tom, jak Tinwen zapojit, neboť vězňové měli přísně zapovězeno vlastnit cokoli nebezpečného, byť třeba jehlici do vlasů - stříhání, šití i pletení pro ni tedy nepřicházelo v úvahu. Nakonec nezbylo než vrátit se k její původní myšlence, že mu pomůže vydělávat peníze. Zasvětit do svého řemesla jí ovšem také nemohl, i když by to byl s radostí udělal - dokonce i myšlenky na vyšívání se musela vzdát. Protože však uměla velmi pěkně kreslit a malovat, opatřil jí Laito barvy a štětce bez násad a výhodně prodal mnoho jejích krásných obrázků, malovaných na dřevě nebo bílém kameni, které pro ni často předem zpracoval do podoby talíře, mísy či džbánu. Když byli vězňové všichni oblečeni, pomáhala tak Laitovi vydělávat na stravu pro sebe i pro ně. Zvlášť mistrovsky zpodobovala běžící koně a v tom jediném se snad projevoval určitý její stesk po svobodě. Jinak měla tolik co dělat, že pomalu ani neměla čas si uvědomit, že je ve vězení.

Tak měla princezna spolu s Laitem velkou zásluhu na zlepšení podmínek v celém žaláři. Ještě lepší však bylo, že řada vězňů se o věc začala zajímat a projevila přání také něco dělat k obecnému prospěchu. Jejich žádost se dostala před knížete, kterého velice potěšila. Napříště bylo uzákoněno, že všichni vězňové smí pracovat a vydělávat tak sobě i všem ostatním na přilepšení ke stravě a teplé oblečení. To bylo po rozhodnutí, že napříště smí každý, kdo o to požádá, snést tělesný trest dobrovolně, bez pout, už druhá změna, kterou Tinwen vnesla do gondorského práva, třebaže v jeho studiu dosud zrovna dvakrát nepokročila.

Pokud jde o jejího královského nápadníka, teď, když nebyl nablízku, aby ji okouzloval, se její vztah k němu vrátil přibližně na úroveň uplynulých dvou let. Pravda, občas se zasnila a malovala pak křehce sladké obrázky, které se výborně prodávaly jako dárky z lásky či pro novomanžele; mnohem častěji se však stávalo, že se zabrala do práce samé natolik, že na nic jiného ani nevzdechla - a velmi často ji také strhly osudy určitých lidí a úvahy, jak jim pomoci. Někdy byl Estwe jedním z nich či dokonce tím hlavním - jindy jeho místo zaujal Laito, skřeti či ostatní vězňové. Častokrát na něj vzpomněla jen večer před spaním, z čistého přátelství, aby při něm stála srdcem ve všem, co prožívá; vzápětí usnula jako zabitá. Asi tak po deseti dnech, kdy o něm neměla žádné čerstvé zprávy, se přistihla, že musí vynaložit jisté úsilí, aby mu tu vzpomínku vůbec věnovala. Její myšlenky na něj ztrácely opravdovost - jako by byl jen snem, který se pozvolna rozplývá v práci všedního dne, v kamarádství s Laitem, které tvořilo její život, kam až jí paměť sahala. Když ji po dvou týdnech podle svého slibu přišel v žaláři navštívit, nikdo nebyl překvapenější než ona.

Nedal ani v nejmenším najevo, že přišel zvlášť za ní, a i když se to tak jako tak mlčky předpokládalo, rozhodně se choval tak, že ohledně jeho vztahu k ní nemohl nikdo pojmout podezření. Nejenomže se štědrý dar, který přivezl, spravedlivě rozdělil mezi všechny vězně - také je s vážným zájmem všechny navštívil, včetně skřetů. V jedné či dvou celách se dokonce zdržel mnohem déle než v její, neboť tam nalezl někoho, kdo potřeboval jeho pomoc. A nepřišel sám. Mimo několika vojáků, kteří mu tvořili nezbytnou čestnou stráž, se kolem motali ještě nejméně tři vyšší žalářníci, aby se na té cti také trochu přiživili. Na nějaký přátelský rozhovor v soukromí nebylo ani pomyšlení. Když ho tak mezi nimi viděla, jak stojí ve dveřích, v první chvíli ji to téměř dopálilo. Jeho čin se zdál tak neohrabaný ve srovnání s Laitovou velmi účinnou pomocí - a ano, také velice povýšený. "Přišel jsi mě navštívit v žaláři, můj pane?" blesklo jí hlavou. To si opravdu myslí, že ji tímhle potěší? Proč ji raději nenechá na pokoji?

Dlouze, vážně na ni pohlédl svýma stříbrnýma očima a v koutcích mu cuklo, nepatrně, tak, že si toho všimla jen ona. Tím jí udělil ne snad napomenutí, jen dobře míněný kamarádský štulec, až se celá začervenala. Věděla, že se na ni nezlobí, ale právem z ní má legraci. To bude muset při každém setkání nejprve odbourávat její vzdor?

V příštím okamžiku poklekl na kamennou podlahu a uctivě políbil její prsty, tak jako už jednou.

"Má paní," řekl velmi dvorně, "dovol mi, abych tě znovu ujistil o nejsrdečnější náklonnosti, kterou k tobě já i můj otec chováme, třebaže jsme stejně jako ty rozhodnuti respektovat zákon z celého srdce." Dovedl se vyjádřit tak, že to bylo z politického hlediska naprosto korektní - a přece, kolik jí toho sdělil těmi pár slovy. Ty moje pošetilá holčičko, nikdo tě přece neponižuje! Což nepamatuješ, že si tě vážím až příliš? Jen vzpomeň, proč tohle všechno podstupujeme, vzpomeň na chvíli, kdy jsme cítili naprostou jednotu, když nám šlo o lid naší země, o každého člověka zvlášť! A nepřijít vůbec? Zač mě máš! Mám tě rád - nemohl jsem už bez tebe vydržet - nikdy nezapomenu a ani tebe nenechám zapomenout!

I kdyby neslyšela dost jasně, jeho oči jí to opakovaly znovu a znovu. Ztrácela se v tom pohledu, zase už bezpečně pod jeho kouzlem jako vždycky.

"Děkuji ti, můj pane," vypravila ze sebe s námahou. Na vteřinku horečně zauvažovala, zda se mu nemá také pokusit předat nějakou kódovanou zprávu, nějaké ujištění o své náklonnosti, aby mu udělala radost, ale vzápětí si uvědomila, že nemůže. Moc málo na něj myslela ty uplynulé dny - nebyla by upřímná.

Jeho oči zněžněly. Netrap se, holčičko, zdály se říkat. Nepokoušej se nutit k lásce. Já si počkám, až jestli sama přijde.

"Jak jsem slyšel, přijala jsi své současné postavení s velkodušností hodnou tvé krve," promluvil znovu a třebaže i nyní pečlivě volil slova, aby připomněl a sdělil co nejvíc, znělo to už mnohem méně oficiálně. Jeho hlas byl zabarvený ryzím zaujetím - ano, byli přece přáteli, kteří právě teď, právě na tomto místě sdíleli zájem, který se jich opravdu dotýkal. Znovu celá zrudla. Až dosud si vlastně vůbec neuvědomila, jak moc svým spoluvězňům prospěla - a téměř všechnu zásluhu každopádně přičítala Laitovi.

"Mnozí tu hlasitě dobrořečí tvé laskavosti," pokračoval Eldarion. "Doufám, že ji v srdci neodbýváš jako bezcennou jen proto, že ti v práci pomáhají i jiní - naopak, spolupráce přátel dodává jejich dílu jen tím větší hodnotu. Musím se přiznat, že i mne tvá práce velmi zaujala a pravděpodobně tě brzy přijdu poprosit, abys mi dovolila se na ní také podílet."

Zářivě se na ni usmál - téměř vítězně. Tak, milovaná! Nemysli si, že se tě tak snadno vzdám! Tvá láska k lidem otevřela cestu mé lásce k tobě. Už žádné pokořující oficiální návštěvy - stěhuju se do vězení za tebou - a přitom neklamu ani slovem! Mé srdce skutečně bije pro tvou věc!

Když se vzdálil, téměř padla na pryčnu a trvalo jí dobrou hodinu, než se vzpamatovala.

Neuplynuly ani dva dny a Tinwen měla žalářníky dva. Králův syn přijal Faramirovo pohostinství a po celé dny, od rána do večera, pracoval s Laitem ve vězení. Jeho ruce přinášely pomoc všude tam, kde něco bolelo, jeho srdečnost a porozumění otvíraly cestu princezniným novotám i tam, kam dosud nepronikly. Nevyhýbal se však ani skřetí cele. V těchto počátečních dnech byla Laitova práce spojena s nekonečnými obtížemi a nepříjemnostmi a často, přečasto jednoduše odporná - králův syn byl ze všech, kdo ve vězení pracovali, tím jediným, kdo mu pomáhal ve všem. Jeho přátelství i nevyčerpatelná dobrá nálada, kterou obdarovávali jeden druhého, Laitovi samy o sobě mnohé usnadňovaly; musel však uznat, že i naprosto tělesně dává princ do věci veškeré síly. Přišel sloužit dobré věci a bylo zřejmé, že to skutečně dělá.

Jeho návštěvy u Tinwen byly tedy kratičké - neminul však den, aby se nezastavil. Ráno většinou přicházeli oba, aby si všichni společně popovídali o tom, co je přes den čeká, a navzájem se povzbudili. Laito s Eldarionem si do její cely nyní brávali snídani - to byl princův nápad, jak ty chvíle trochu prodloužit. Také večery zakončovali zpravidla všichni společně, spojenci v dobrém, sjednoceni společným cílem. Druhý ze žalářníků však často přicházíval na skok i mezi dnem, jen tak potěšit úsměvem, pohledem, pár slovy - a třebaže princezna měla od rána do večera co dělat i malého společníka v rezatém kotěti, dělaly jí dobře ty chvíle navíc, kdy směla s někým promluvit. Velmi často jí Eldarion nosil novinky o tom, jak se mají obyvatelé jiných cel; měl čas i na drobné radosti a trápení obyčejných lidských vězňů, kterými se Laito nemohl příliš zabývat, a často spolu vymysleli způsob, jak někomu v nějaké maličkosti pomoci.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )