Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Když se jí brány žaláře konečně otevřely, pocítila Tinwen vedle obrovské radosti skoro cosi jako smutek nad tím vším, co nyní skončí. Zároveň si také poprvé naplno uvědomila, že Laito už není jen jejím kamarádem z dětství, ale snoubencem také ještě ne - a jestli si dřív vůbec nedovedla představit, jak by mohla z jeho života jen tak odejít, tím méně nyní.

Věděla však - vlastně si to do značné míry i vyzkoušela - že se na něj může spolehnout, že najde způsoby, jak s ní sdílet to nejdůležitější za jakýchkoli okolností; a na druhou stranu i její vztah k rodičům byl nyní mnohem hlubší než dřív a důvěřovala také jim, že se jí její situaci budou snažit co nejvíc ulehčit. A nijak se nezklamala.

Pravda, naložili jí vydatnou míru společenských povinností, což ovšem znamenalo obrovskou šanci pro králova syna - hned po hostině na oslavu zimního slunovratu s ní protančil skoro celý večer. Zjistili, že už se jim stýskalo po něčem takovém - a byl to jejich první ples po tom, co jí vyznal lásku. Ať se v duchu bránila sebevíc, nemohla na to zapomenout; a princ už zřejmě nepovažoval za nutné se tak přísně ovládat jako po ty uplynulé dva roky. Hleděl na ni tak, mluvil k ní takovým způsobem, že ji omamoval víc a víc. Kdyby jí byl v závěru večera oznámil, že si ji rovnou odveze domů - ba, že se s ní dá zavřít do žalářní kobky, jejíž práh nesmí už nikdy překročit - nebyla by se zmohla na odpor. Věděl to velmi dobře, i když samozřejmě pečlivě dbal, aby toho sebeméně nezneužil či ji tím nepokořil - všimla si však jakéhosi náznaku smutku, který to v něm ke konci jakoby vyvolávalo.

Na druhou stranu však rodiče skutečně nekladli jejímu vztahu s Laitem žádné vážnější překážky. Faramir ho sice nepřijal vyloženě do svých služeb, ale dbal na to, aby se mu dostávalo na hradě přijetí jako jednomu z velitelů jeho stráže, nikoli jako poslednímu ze žalářníků, z milosti trpěnému. Tím mu mimo jiné brzy také zajistil přístup na všechny hostiny a plesy a dal mu stejnou šanci jako kterémukoli z Tinweniných obdivovatelů, kterých den po dni přibývalo. Tinwen věděla, že s ním nesmí protančit celý večer, ale věděla také, že s ním může alespoň nějakou dobu bez překážek mluvit. A nejenom mluvit. Pochopitelně se ihned ukázalo, že se jako tanečník princi docela dobře vyrovná. Už dřív Eldarion dbal velmi pečlivě na to, aby nenechával princeznu na plesích osamělou - teď se však skoro zdálo, že se vyloženě bojí některý vynechat. Často to dopadlo tak, že se zase bavili ve třech - a že jim to ani nevadilo.

Do lesů také jezdit nepřestala - jediným omezením byla její vlastní zodpovědnost, kterou brala nesmírně vážně. Pokud ji neprovázel Faramir sám, nebo pokud si pro ni nepřijeli Tuilindo s Melwen, jezdila nyní už vždycky s družinou. Rychle však zjistila, že její doprovod jí umožní osobní rozhovor s Laitem, kdykoli po tom zatouží - podobně, jako když jezdí s princem. Občas ji maně napadlo, jestli to snad nebyl on sám, kdo to s nimi vyjednal. A beztak se i vyjížďky stále víc a víc stávaly společnou záležitostí.

Faramir také projevoval živý zájem o Laitovu práci a často si ho zval, aby s ním o ní pohovořil. Tinwen se toho ovšem směla zúčastňovat a porozumění mezi ní a otcem bylo nyní na takovém stupni, že pro ni ty chvíle měly stejnou hodnotu, jako by s Laitem mluvila sama; vlastně často vyšší. Navíc věděla, že má jeho svolení pokračovat ve službě vězňům, nakolik si to jen bude přát. Tak se stalo, že žalář a ti, kdo v něm žili, tvořili důležitou součást jejího života ještě dlouho po jejím propuštění.

Ke třem Laitovým osobním zajatcům přibyli podle Faramirova rozhodnutí další skřeti, pochytaní živí po horách, a žalářníci byli skutečně rádi, že se o ně nemusí starat oni, protože to v žádném případě nebyla snadná práce. Vězni byli sice v okovech a zajištěni co nejpečlivěji, aby nemohli ohrozit nikoho jiného ani sebe navzájem, ale celé ty dlouhé dny, kdy neměli co dělat, věnovali vymýšlení zlomyslností vůči každému, kdo by měl tu smůlu a musel se jim přiblížit. Když neměli, čím by házeli, využívali svých tělesných funkcí. Když už nedokázali nic jiného, vedli alespoň neuvěřitelně odporné řeči tím nejvulgárnějším jazykem. Když byli za něco z toho potrestáni, přijímali to jako vítané rozptýlení; když už ne provinilci sami, tedy určitě jejich druhové. Z toho se vyvinula další jejich zábava - prováděli všelijaké nepřístojnosti tak, aby se nedalo poznat, který z nich je viníkem, a s napětím sledovali, zda se podaří potrestat toho pravého. Pokud ne, jejich škodolibá radost neznala mezí.

Když se Laito doléčil a nastoupil svou službu, žili už skřeti v neuvěřitelně špinavé cele, kterou sami úmyslně znečistili, jak nejvíce mohli, a kterou nikdo neuklízel, neboť to byla práce odporná, nebezpečná a marná. Puch tam byl takový, že se dal téměř nahmatat. Jídlo se tam házelo ode dveří přímo do té vrstvy kalu. Byl jím samozřejmě vězeňský chléb jako pro všechny ostatní, ale žalářníci se mstili tím, že ho nechávali pár dní ztvrdnout. Bez velkého biče se dovnitř zásadně nechodilo.

Laito zavedl nový pořádek. Skřetím útokům uhýbal bez obtíží a jakoukoli práci byl schopen vykonávat s radostí; a rozhodně ji dělal raději, než by se smířil s pobytem v tak špinavém prostředí. Když Tinwen hlásil, že skřety umyl důkladně, rozhodně nepřeháněl. Násilí se samozřejmě vyhýbal, ale drsný být dovedl a dřiny se nebál; vydrhl celu i její obyvatele s použitím metly, hrubého kartáče, těch nejsilnějších mycích prostředků, které elfové tehdy znali, a takového množství ledové vody, že se to skřetům i přes jejich otrlost značně zajídalo. Ostatním vězňům sloužil jen podle jejich vlastního přání a jednou denně; skřeti však brzy poznali, že je schopen je mýt třeba desetkrát za den, a tím víc, čím horší nepořádek nadělají. Nějaký čas s ním zápasili, ale nakonec už byli tak umoření, že jim nezbylo než si zvyknout na čistotu a pro ně více než nepříjemnou elfí vůni (neboť označení "smradlavej elf" rozhodně nebylo pouhou nadávkou).

Netřeba dodávat, že na něj proto měli příšerný vztek a kosti, které jim nosil, natožpak čerstvý a čistý chléb, načichlý jeho rukama, mu to u nich ani zdaleka nemohly vyžehlit, i kdyby snad byli schopni něčeho takového jako vděčnost. Činem se mu mstít nedokázali, ale plýtvali na něj alespoň slovy znovu a znovu, protože mu prostě nemohli neškodit. Naštěstí netušili, jak moc ho bolí, když mu denně znovu a znovu připomínají, co všechno prováděli s ním a zejména s Tinwen. Uměl to snést naprosto nevzrušeně a ještě si do nich občas rýpnout dobromyslným žertem, jako by byl v nejlepší náladě. Jejich zloba došla nakonec spravedlivé odplaty z jiného zdroje: kdosi z posádky náhodou jejich řeči zaslechl a protože jako všichni z jeho vojska knížete upřímně miloval, hluboce se rozhořčil. Všechny soudní případy se nepředkládaly Faramirovi a uvěznění skřeti spadali pod pravomoc jednoho z nižších velitelů. Tak byl v rámci vojska vynesen rychlý a tvrdý rozsudek. Od té doby dostávali všichni tři skřeti každý týden důkladný výprask a mimoto trávili určené hodiny dobře zabezpečeni, ale v dosahu svých druhů. Brzy litovali, že kdy otevřeli pusu. Nenávist k Laitovi vzrostla, ale vzrostl i strach a řečí ubylo.

Když byla Tinwen propuštěna, projevilo se to ovšem na stravě. Někteří z vězňů sice už vydělávali na přilepšenou pro všechny, ale teď už se obecně vědělo, že jsou v žaláři i skřeti, a leckdo žádal, aby jeho výdělku bylo použito pro každého, jenom ne pro ně, čemuž žalářníci s radostí vyhověli. Dokonce to ani neodporovalo liteře zákona, neboť tam se výslovně mluvilo o lidech. A Laito skřetům s milým úsměvem oznámil, že denní příděl kostí v uplynulém měsíci byl zvláštní výhodou, za niž vděčili princezně, ale ode dneška se masíčko bude udělovat jen jako odměna za dobré chování. Tak se v žaláři vytvořily dva oddělené systémy lepší stravy, jeden mezi lidmi, druhý mezi skřety. Neboť zejména ti slabší a odstrkovanější z nich byli pro kus krvavého masa ochotni chvíli mlčet, zvlášť když si mohli vybít zlost a přirozenou potřebu škodit na svém nadřízeném a ještě se pak zakousnout do té pochoutky před jeho hladovýma očima. Když pak přišli noví, pravidla hry byla stanovena a oni poměrně rychle zapadli do zaběhaného pořádku.

Tak se Laitovi podařilo dostat pod kontrolu vnější podmínky života uvězněných skřetů a dosáhnout toho, že v mnoha ohledech nežili o nic hůř a v lecčem dokonce o mnoho lépe než na svobodě. Bydlet v temných a vlhkých slujích bylo pro ně koneckonců běžné a volnost pohybu už dávno neměli, neboť byli ustavičně v ohrožení a v blízkosti nepřátel. Teď žili navíc v čistotě, která jim prospívala, i když ji neocenili, a dokonce i ti z nich, kteří zůstávali o vězeňském chlebě, většinou trpěli hlady méně než venku. Mohlo by se zdát, že to je po těch pár týdnech, kdy se jim Laito věnuje, docela slušný úspěch. Pravdou ovšem zůstává, že naplnění či alespoň naplňování svého poslání zatím nebyl o mnoho blíž než předtím. Dokud měl skřetí tělo, mohl se skřety mluvit a oni byli ochotni ho vyslechnout, alespoň do určité chvíle. Teď ho většinou ukřičeli, sotva promluvil, a dokonce ani maso je v tom nezviklalo. Koneckonců už i beztoho slyšeli dost. Zatím býval zvyklý vyřídit, co mohl, a rychle utéct k jiným - teď najednou stál v situaci, kdy měl před sebou stále tytéž tváře, a vlastně pro ně nemohl dělat vůbec nic. Byl ovšem od přírody trpělivější než lidé, ale také zatím velmi mladý - a v jeho srdci žhnulo čerstvě objevené poslání. A to srdce samo o sobě prahlo po sebeobětování a po velkých činech. Tinwen ještě ani nebyla na svobodě a on už znal bodnutí pochybnosti, zda přece jen neudělal další chybu, když se rozhodl pro tento způsob práce.

A princezna se navíc hned asi týden po propuštění už ptala, kdy že ji tedy vezme do žaláře s sebou, a pár dní nato už začínala naléhat – a on věděl, že jí nemůže vyhovět, že nesmí dopustit, aby si vyslechla to, co on. Snažil se ji přesvědčit, aby se spokojila s tím, že ho podpoří svým přátelstvím a prosbami, případně tím, že přivydělá skřetům na maso. Přijímala to v podstatě velmi pokorně - cítil, že vyzrála tou zkušeností v Horách stínu - ale byli zvyklí na větší otevřenost a to, co jí neříkal, zůstávalo ležet mezi nimi.

Eldarionovi se ovšem nesvěřoval už vůbec. Jeho vztah k němu byl poněkud rozporuplný. Ne že by ho neměl rád - ne že by se pro něj třeba nerozkrájel, kdyby to bylo nutné. Vždyť se k němu princ od začátku choval velmi pěkně a léčil ho s velkou obětavostí, což rozhodně nebylo nepříjemné, statečnost nestatečnost. Mimoto spolu ovšem byli ve smlouvě - a že v ní jeho bratr stojí poctivě, bylo také víc než zřejmé. Při práci v žaláři rozhodně neuhnul před ničím a to se muselo ocenit. A byl chudák tak zamilovaný, až to dojímalo. Jakmile to Laito zjistil, skoro automaticky se stáhl zpět, nevyhledával Tinwen víc, než si myslel, že to potřebuje, a smířil se vnitřně s tím, že zůstane u jednostranného závazku, jak původně plánoval. Z jeho poctivého, důkladného způsobu života vyplynulo, že pro něj láska k Tinwen znamenala především péči o její blaho - a soudil, že někdo jako princ je pro ni téměř ideálním partnerem. Zároveň však ze stejného důvodu začal mimoděk prince sledovat ostřížím zrakem. Tinwen je výjimečná, naprosto skvělá žena, jediná na světě. On je ochoten ustoupit z cesty, aby mohla být dokonale šťastná, ale pro nic menšího! Dobrá, ať si ji tedy Koire má - ale ne zadarmo - ani lacino!

Nikdy s ním o tom otevřeně nemluvil, vlastně o tom v nějaké zřetelné podobě ani nepřemýšlel, ale hluboké přesvědčení, že Tinwen může dostat jen ten, kdo si ji skutečně zaslouží, jen ten ze všech nejlepší a nejdokonalejší, z něj vyloženě vyzařovalo - a princ, který byl velmi vnímavý a navíc měl k podobným názorům už beztoho sklony, se chytil strašně snadno. Tak získalo jejich přátelství spodní tón ustavičného zápolení, ustavičné výzvy: jestlipak se mnou dokážeš držet krok i v tomhle? - nu dobrá, tentokrát jsi ještě obstál, ale počkej příště! Ne že by nezbyl prostor na skutečné spojenectví, na sdílenou radost či na soucit - ale pravdou bylo, že Laito přiznával své bolesti a těžkosti jen velmi nerad a jen tehdy, když už nebylo zbytí, ať už proto, že byly očividné, nebo proto, že mu na ně princ stejně přišel.

Během první Eldarionovy návštěvy od Tinwenina propuštění, asi tři týdny po zimním slunovratu, si ti tři vyjeli spolu na koních. Bílý koník princeznina dětství nyní už ponejvíce zaslouženě odpočíval, i když mu dosud věnovala svou něhu a péči. Když si nyní chtěla vyjet, zavolala si hřebce, kterého jí Tuilindo daroval v době její nemoci. Nesnesl na hřbetě nikoho z lidí kromě ní, zato na její pokyny reagoval nesmírně citlivě. Na vyjížďkách princezna většinou vedla - ne že by se jí druzí dva v jezdeckém umění nevyrovnali, ale pravidelně se jí během jízdy zmocnila taková dychtivost, že se nedokázala držet na druhém místě. A její kůň, ohnivý a ctižádostivý, její náladu okamžitě přejímal. Tak spolu ujížděli beze stopy únavy přes hřeben a dolů pastvinami až k haradské silnici a ještě kus po ní. Tam však náhle Tinwen zpomalila do klusu a konečně zabočila na sotva znatelnou elfí stezku, po které se dalo pokračovat pouze krokem. Po chvíli zastavila a seskočila. Její přátelé se k ní připojili. Dávný sesuv půdy už za léta dokonale zarostl trávou; navenek nebylo znát nic, místo jako každé jiné. Nějakou dobu tu Tinwen jen stála, opřena o kmen stromu, a mlčela. Tušili, že sbírá síly k rozhovoru, k němuž by se možná vůbec neodhodlala, kdyby nepočítala s tichou podporou jednoho z nich proti druhému. Bylo to poněkud tísnivé.

Už už se zdálo, že si to rozmyslí a pojede dál, když se ozvala.

"Laito, prosím tě, vzpomínáš si ještě na ten náš nevydařený výlet, kdysi?"

Přistoupil k ní a položil jí obě ruce na ramena.

"Hříbátečko, nebuď tak ukrutná! Myslíš, že mě to netrápí?"

"No, a jak dlouho v tom tedy ještě chceš pokračovat?"

"Ani minutu, kdybych nemusel! Ale jsou věci, o kterých se mluvit opravdu nedá."

Tinwen sklopila hlavu a zase chvilku neodpovídala. V tom tichu přistoupil princ k nim. Neřekl zprvu také nic a nedívali se na něj; přesto pocítili, jak se v něm k nim přiblížilo něco teplého a přívětivého - jako by se otevřely dveře domů.

"Ty vůbec dost nerad o sobě mluvíš, co?" zeptal se posléze přátelsky a jako by se to rozumělo samo sebou. "Práce se ti nedaří, začínáš pochybovat, zda má nějaký smysl, ale dusíš to v sobě a snažíš se tím prokousat docela sám, ne?"

Teď se Tinwen napřímila - dosti prudce.

"Nekřivdi mu! To dělá jen kvůli mně - přemýšlí, jestli by přece jen neměl odejít, a bojí se, že by mi ublížil, kdyby mi to řekl!"

Laito na ně vteřinku dvě nevěřícně hleděl, pak se zasmál, ale vzápětí před ní poklekl s opravdovou lítostí.

"Tak dobrá, vzdávám to. A ty, hříbátko, prosím odpusť. Netušil jsem, že bys dokázala uvěřit, že tak lehko, s takovou netečností vůči tobě, zopakuju chybu, která mě už jednou tolik stála! Kdepak. Hádali jste správně, jsem v pochybnostech, občas ve velké úzkosti, ale ne ohledně toho, co mám udělat. Možná jsem mohl poznat mnohem dřív, kdo jsem - mohl bych se pak držet zpátky a odříci si přátelství - možná jsem si svou zbabělostí na sto let zabránil v plnění svého poslání. Rozhodně to však nehodlám napravovat další, mnohem horší chybou. Zkrátka a dobře sto let počkám a bude to jen má vlastní vina."

"Odpouštím ti," usmála se Tinwen. "A to ještě jen proto, že to po mně chceš. Jinak ti to ani dost málo nemám za zlé - vím, že jsi to myslel dobře, nechtěl jsi mi ublížit." Nadechla se. "A nemyslím si, že bys dělal nějakou chybu, ať už teď nebo dřív. Je to samozřejmě těžké dobře posoudit když jsem do celé věci tolik zapletená a vlastně jsem ji taky dost pomohla zamotat a pokazit, ale... připadá mi, že je dost dobře možné, že prožíváš něco podobného jako já, když jsi odešel. Cítíš, že někdo trpí... strašně bys chtěl pomoci... žene tě to k tomu, rychle něco udělat, rychle vidět nějakou změnu... a ona to třeba není ta nejlepší cesta k cíli."

"Hm! To zní zajímavě, hříbátko, pokračuj!"

"Ono to vůbec není tak špatné, víš, už jen to, že skřety vozí živé do vězení. Aspoň nehynou hlady a nemůžou se pobíjet navzájem... a koneckonců něco jsi jim přece jen říct mohl, nebo ne?"

"Nu, to je samozřejmě pravda," přisvědčil bez nadšení.

"Možná bys jich sem mohl dostat podstatně víc, jestli si opravdu pamatuješ chodby, na které hlídky ještě nepřišly."

"Hmmm! No, i to bych asi mohl."

Stiskla mu obě ruce.

"Ty... ty se s nimi ztotožňuješ natolik, že by sis připadal jako zrádce? Ale uvaž, v čem teď žijou - jakou mají naději! Anebo... nebo ti připadá, že pošleš jiné za sebe do boje a sám zůstaneš v bezpečí? Laito! Ale přesně tam jsem byla, přesně tak jsem se cítila, a pak jsem musela uznat, že to byla chyba, a nechat se za to potrestat, sám jsi mě k tomu vedl!"

"Ach hříbátečko! Nu dobrá, poraď pošetilému - která cesta je správná? Já nevidím ani jedinou."

"A myslíš, že já ano? Ale možná bychom konečně mohli vzít vážně radu, kterou mi tehdy dal tvůj otec: vydržet a čekat. Prosit o pomoc - o radu, co dál. Třeba… třeba ji dostaneme brzy, když na to budeme tři, uvidíš!"

kapitola 32.

Třetího dne poté navštívila princezna poprvé skřetí celu. Laito už jí netajil nic, popsal jí, co tam může čekat, a ona odpověděla, že je jí milejší to podstoupit, než být trvale vyloučena z jeho služby. Eldarion ji nečekaně ještě podpořil z pozice jejího osobního lékaře. Prohlásil, že pro ni už udělal, co mohl, a že pokud má uzdravení pokračovat do větší hloubky, bude nejlepší, když princezna dostane příležitost svým způsobem znovu sestoupit na místo svého utrpení. Budou-li skřeti přitom v železech, aby se na ni nemohli vrhnout, je to téměř ideální situace. Samozřejmě, dodal ještě, u člověka menšího formátu by takovou léčbu bylo možno považovat za riskantní - ale v Tinwen má on neomezenou důvěru. Ostatně, hodlá jít rozhodně s nimi, aby byl po ruce v případě potřeby.

Laito nakonec souhlasil, poněkud váhavě a s mnoha podmínkami. V žádném případě nebyl ochoten Tinwen dovolit, aby vystupovala jako jeho spolupracovnice. Měla vejít na scénu v roli princezny, konající skutek milosrdenství - na něco takového už byli skřeti ostatně do jisté míry připraveni tím, co jim řekl o přídělech kostí. Vybavil ji pro ten účel množstvím toho nejlepšího masa, sám jí vybral oblečení, střízlivé, avšak důstojné, a dobře půl hodiny strávil tím, že ji česal. Skřetům její návštěvu oznámil předem a samozřejmě jim řekl o mase, aby byla aspoň nějaká naděje, že se budou chovat slušně.

Konečně tedy Tinwen v doprovodu svých dvou přátel sestoupila po schodech do sklepení, vznešená a půvabná v dlouhém, prostě střiženém šedém rouchu se stříbrnou výšivkou v širokém pásu kolem krku. Její štíhlá postava v něm zvlášť vynikla a zdála se ještě vyšší, než byla, což navíc podtrhovaly vzhůru vyčesané vlasy, zdobené několika vpletenými démantovými hvězdičkami. Bylo to poprvé, co sem vkročila jako svobodný člověk, a zmocňovaly se jí přitom podivné a ne zrovna příjemné pocity. Avšak strážní vypadali, jako by si na trapnou epizodu jejího života už ani v nejmenším nepamatovali, a okouzleni jejím vzhledem ji pozdravili snad ještě uctivěji než jindy.

Prošli chodbou, minuli dveře její cely a po dalším schodišti sestoupili do dolního poschodí, určeného pro ty nejtěžší zločince a vlastně téměř vůbec neužívaného. V jeho nejzazší části, za dvojitými ocelí pobitými dveřmi, byla prostorná kamenná místnost, v níž bylo možno řadou přikovat třeba i několik desítek provinilců. Tam byli nyní skřeti přidělováni, původně hlavně z praktických důvodů - vrchní žalářník automaticky předpokládal, že se nikomu nebude chtít po nich uklízet více cel, než je nutné. Pravda, Laito od té doby několikrát žádal o jejich rozdělení po jednom nebo alespoň do několika menších cel, ale vždycky bezvýsledně. Snad za tím byla prostá nechuť cokoli pro skřety dělat či se jimi vůbec nějak zabývat, ale především jistě obava z toho, co by mohli natropit, kdyby jim byla vzata možnost škodit jeden druhému. Vězňové tedy byli až na opačném konci sklepení - už od schodiště však bylo slyšet, jak vyvádějí.

Laito znovu důrazně Tinwen připomněl, aby nepřekročila práh bez vyzvání, odemkl dveře a vstoupil s pochodní v ruce. Tinwen se naskytl pohled na asi tucet nestvůr, zpola tušených v šeru a rozšklebených podle všeho v dobré zábavě. Jeden zřejmě visel v poutech podobně jako kdysi ona a ti, kteří byli v dosahu, toho plně využívali k potěšení všech. Takhle zblízka se jejich řevem doslova chvěl vzduch.

V příštím okamžiku zpozorovali ji a jeden z jejích známých, ten s nezaměnitelným předlouhým rypákem, ji okamžitě poznal.

"Hoši, to je ta jeho fajnovka - ta, co byla tuhle u nás v jeskyni na návštěvě!"

Vzápětí se rozpoutalo peklo. Pokud si Tinwen předtím myslela, že je tu rámusu k ohluchnutí, nebylo to nic ve srovnání s tím, co tropili teď. Pokřikovali na ni ty nejhorší obhroublosti, jeden přes druhého. Mělo to částečně tu výhodu, že z větší části ani nemohla vnímat, co vlastně říkají, ale to málo, co vnímala, jí docela stačilo. Začala mít pocit, že se dusí, a maně zadoufala, že snad aspoň neztratí vědomí... to by tomu dala, zrovna teď, když na ni Laito spoléhá!

V tom okamžiku ucítila princovu ruku kolem pasu, jak ji podepřel.

Laito se obrátil k nim a vysekl velmi uctivou poklonu.

"Odpusť, má paní," pravil. Hrál svou roli do všech důsledků, třebaže byla pramalá neděje, že by ho kdo ze skřetů mohl slyšet. "Buď tak laskava a počkej chvíli na chodbě, hned to dám do pořádku."

Princ ji jemně vyvedl na chodbu a dveře za nimi zapadly. Oba věděli, že se nemůže dát do pláče, jak by chtěla - zkazila by dojem - cítil však, jak se chvěje. Položil jí druhou ruku ze strany na vlasy.

"Vydrž," broukl povzbudivě. "Věřím ti."

Zřejmě však byl rozhodnut neponechat nic náhodě, neboť vzápětí upřel oči do jejích, aby jí znovu dal okusit pořádnou porci okouzlení, které v ní tak snadno dovedl vyvolat. Velmi brzy nebyla schopna myslet na nic jiného a všechno zlé se rozplynulo jako ošklivý sen.

Laito se mezitím uvnitř sklonil k nůši, kterou přinesl, odhrnul plachtu a místností se rozlila vábná vůně masa. On však nyní rozbalil balíček, který měl uložený navrchu, vytáhl množství obvazového materiálu a bleskurychle všem skřetům zavázal pusy. Byli s Tinwen dohodnuti, že jim nejprve dají příležitost, aby se chovali slušně dobrovolně - připravili se však ovšem i na druhou možnost.

Když nyní Tinwen stanula na prahu podruhé, nemohli skřeti dělat už vůbec nic, jen ji probodávat pohledy. Laito jim k tomu však nedal mnoho času. Už vybaloval nůši a rozkládal maso po zemi mimo jejich dosah.

"Z toho, co princezna přinesla, pochopitelně za těchto okolností nedostanete nic," sdělil jim vlídně. "Ale chci, abyste aspoň věděli, oč jste přišli, a mohli ocenit její laskavost. Místo toho vás za ty nečisté řeči dnes umyju každého ještě jednou, jen tak pro vaše dobro. Pokud se týká vašeho dalšího osudu po tomto provinění, které je tentokrát velmi vážné, o tom rozhodne posádkový soud v nejbližších dnech."

"O jejich dalším osudu rozhodnu já hned teď, když dovolíš," přerušila ho Tinwen pěkně zvysoka. To nebylo tak docela domluveno, ale zapadlo to tak dobře do role, že se nemohl bránit. Mlčky se uklonil a čekal na její slovo.

Tinwen se na delší chvíli odmlčela a přejela pohledem skřety jednoho po druhém - teď to byli odsouzenci, vydaní jí na milost a nemilost, a ona tušila, že se tak po Laitových slovech alespoň někteří z nich cítí, i když to na sobě nedávají znát. Přesto však neotálela proto či především proto, aby je trápila. Hledala skutečné řešení - něco, o čem by byla naděje, že to Laitovi usnadní práci. A jestli to snad bylo tím, že se se skřety octla v jedné místnosti, nebo prostě tím, že teď už věděla mnohem víc než dřív, náhle se jí začaly v hlavě vynořovat nápady, na které za všechny ty týdny společných rozhovorů vůbec nepřišla.

"Tak především," ozvala se konečně. "Vidím, že jsou tu mnozí raněni. Jak k tomu došlo?"

"Řada jich byla chycena teprve nedávno a po tuhém boji, má paní," odvětil Laito. "U těch tří, kteří se sem dostali jako první, se jedná o zranění, způsobená tresty, které jim posádkový soud vyměřil za čin, který si právě opovážlivě dovolili připomínat."

Tinwen maličko pozvedla obočí. O této věci se jí Laito dosud nezmínil.

"V tom případě se hodlám přimluvit u knížete, aby jim byla udělena milost," odvětila pokojně. "Prozatím bychom je snad mohli ošetřit. Pokud soudíš, že je to možné, ráda bych se toho zúčastnila."

"Zotavují se velmi slušně i tak," odpověděl Laito. "A nevím, zda jim naše léčebné prostředky nebudou jen dalším trestem - ale přeješ-li si to, je to jistě možné. Pokud ti však smím radit, bylo by to asi lepší až po umytí."

"Proti mytí ovšem nic nenamítám," odtušila Tinwen a v očích jí přitom nepatrně zajiskřilo. "S ostatním tedy vyčkáme až potom."

Laito jí dvorně přinesl ze strážnice tu nejpohodlnější židli, aby se neunavila dlouhým stáním, a spolu s princem metodicky, pečlivě jako vždycky vydrhl všechny skřety dnes již podruhé, ovšem, neboť před princezninou návštěvou uklízeli víc než vzorně. Pak skřetům zkrátil pouta tak, aby se nemohli skutečně ani hnout, a vedl princeznu k nim, aby mohli společně ošetřit raněné. Tak spolu pracovali, mlčky, oni dva dávno dokonale sehraní a Eldarion v tak naprosté souhře s nimi, jako by se do jejich party už narodil; a třebaže přípravky, jichž užívali, skřetům asi opravdu nevoněly, pravděpodobně jim nepůsobily žádnou horší obtíž - a něžné doteky Tinweniných rukou byly něčím, co jim přinejmenším nemohlo být nepříjemné. Když to bylo hotovo, vrátila se Tinwen na své místo a znovu se rozhlédla kolem sebe. Všichni skřeti byli tak skvostně umlčení - škoda nevyužít té příležitosti.

"Máte velmi zlý život," oslovila vězně jasným hlasem. "Budu se snažit vám ho ulehčit, jak to půjde, ale skutečná změna není v mé moci. Avšak ráda bych, abyste věděli, že možná je. Když budete volat k Jedinému, vrátí vám vaši duši - budete docela jiní, a svobodní pro docela jiný život." Na okamžik se odmlčela, aby se nadechla. Cítila ty pohledy, které po ní ze všech stran vrhali - už jen ty samy stačily k tomu, aby se jí jaksi špatně dýchalo.

"Pokud si to budete přát, ráda vás prosbou podpořím," pokračovala odhodlaně. "A jistě vám tuto službu neodmítne ani váš obětavý žalářník, který, jak možná už někteří víte, byl ještě dosti nedávno tím, čím jste vy. Prozatím však je jasné, že nemůžete nadále zůstat ve společné cele. Vzájemně se tu nabádáte ke zlému a dokonce zraňujete." Obrátila se k Laitovi. "Buď tak hodný a zařiď, aby byli umístěni každý zvlášť."

"Dovol, má paní, abych tě upozornil, že už jsem o to několikrát žádal bezvýsledně," odpověděl Laito v souladu s rolí. Tentokrát mluvili ovšem o problému, který dávno znala - byl to jeho způsob, jak jí povědět, nevím, nevím, hříbátko, na tohle asi ani tvá autorita sama o sobě stačit nebude. "Mají poměrně velkou vrozenou potřebu škodit a ničit. Vím, že je strašné poskytovat jim příležitost, aby ji vybili jeden na druhém, ale pokud ji nemají, projevuje se to pravidelně ještě horším způsobem, a to zejména tehdy, když nemají co dělat."

"Tomu se jistě dá odpomoci," odtušila Tinwen nevzrušeně. "Dejte jim drtit kámen nebo štípat dříví... nebo něco podobného."

Tu se její oči setkaly s Laitovými a v jeho pohledu bylo ocenění její bystrosti, avšak i cosi navíc, jakýsi střípek humoru či chuti do dobrodružství, jehož důvod v první chvíli nepochopila.

"Jak poroučíš, má paní," řekl a v tom okamžiku si uvědomila, do jak strašného nebezpečí ho dostala - ale nemohla s tím zatím nic dělat.

"A ještě něco," pokračovala stále stejným tónem, který ji nyní stál znatelně větší úsilí. "Vidím, že jsou všichni velmi nedostatečně oblečeni - a ve svých jeskyních jsou pravděpodobně zvyklí mít oheň. Postarám se jim o něco teplého na sebe a v případě dobrého chování jim to rozdám při své příští návštěvě, samozřejmě i s novým přídělem přilepšení na stravě." Kývla hlavou směrem k masu, které přinesla. "Tohle můžete hodit psům."

Od té doby chodila do vězení na návštěvy pravidelně každý týden a většinou už to neznamenalo tak drsné zážitky jako poprvé. Dosti často mohla rozdat velkou většinu toho, co přinesla. Když byli skřeti každý sám, nebylo pokušení dělat poznámky na její účet tak silné, jako když se v tom povzbuzovali navzájem, a vidina masa měla šanci převážit.

Laito ovšem věrně vykonal všechny její rozkazy, včetně toho, ohledně kterého mu nesčíslněkrát opakovala, že ho bere zpátky. Jen se smál a ujišťoval ji, že dá na sebe pozor a že by byla škoda neuskutečnit tak dobrý nápad. A zdálo se, že až na jeho osobní riziko skutečně dobrý byl. Skřeti dostali pouta ze specielní nezničitelné oceli a odváděli pak celkem slušné množství těžké práce. Někteří z nich se pouštěli do drcení, rozbíjení a ničení všeho druhu s takovým nadšením, že jim bylo nutno na noc práci odebrat, aby nerušili ostatní vězně ve spánku.

Pokud šlo o Laita samotného, nebyla si jista, ale měla skoro podezření, že jakmile se jeho práce stala nebezpečnou, pochybnosti z něj spadly a věnuje se jí s pokojem a radostí v srdci. Ale snad to mělo i hlubší důvody. Každopádně nyní nejevil známky netrpělivosti, třebaže k nějakým velkým zvratům zatím stále nedocházelo.

Avšak rozdělení uvězněných do samostatných cel přineslo brzy ovoce. Nejprve jeden skřet a potom druhý a další a další se teď zmítal v napětí mezi nenávistí ke skřetímu životu a nenávistí k elfům vůbec a Laitovi zvlášť naprosto zřetelně, neboť nemusel mít obavy z posměchu ani pomsty svých druhů. Na počátku jara první nevydržel a Tinwen směla podstoupit ten nevšední zážitek, hrozný i krásný zároveň, že spolu se svými přáteli stála při něm, když procházel proměnou. Shodou okolností či snad něčím víc než shodou okolností to byl ten, který ji nejvíce ublížil.

A než se venku jaro rozvilo naplno, ve vězení se utrhla lavina. Skřet za skřetem se poddával zprávě o smíření, tak rychle, že bylo vzrušující už jen čekat, který to bude příště a zda už dnes nebo až zítra. Samozřejmě věnovali mnoho času i těm, kteří už proměnou prošli, a vznikaly tak přátelské svazky, které jim bohatě vynahrazovaly předchozí utrpení.

A skutečně i pro Tinwen osobně ta služba znamenala jistou pomoc. Vytrpěla si jistě své, ale chvíle, kdy skřetům dokazovala své odpuštění vlastníma rukama a sloužila jim svými ranhojičskými schopnostmi, působily hojivě i na ni samotnou. Stalo se pravidlem, že po každé návštěvě si pro ni Tuilindo přijel a odvedl si ji k platanu. Nechali ji vykoupat a když se pak převlékla do čistého, uložili ji do jejích bílých krajek, Laito ji houpal a hleděl na ni jako na elfí princeznu. Pokud byl princ zrovna v Ithilien, vždycky se také připojil, k nemalému prospěchu věci. Celý ten čas takto prožitý byl Tinwen svým způsobem lázní, do které se směla vždycky znovu pohroužit a odpočinout a vnímat, jak se všechno bolestné uvolňuje a odplývá. Časem víc a víc zjišťovala, že začíná doopravdy cítit to, čemu se od počátku snažila věřit - že je v podstatě dobře, že se všechno stalo tak, jak se stalo.

kapitola 33.

Tak se dosti rychle utvořil životní rytmus, který pak pokračoval téměř další dva roky. Asi polovinu času trávil králův syn doma, polovinu v Ithilien. Pro princeznu to byl čas, kdy měla pocit, že už jí snad nic nechybí ke štěstí. Její Estwe způsobil, že poprvé v životě necítila napětí mezi domovem a lesem - mezi lidským a elfím způsobem života. Ba víc - šla vlastně nyní jeho cestou a nalezla harmonii obojího ve službě potřebným, což ji plnilo hlubokým uspokojením. Jeho požehnání na ni přecházelo - všechno se jí dařilo zázračně dobře, když byl s ní, ba dokonce zjistila, že stačí jedno odpoledne pracovat s ním a její samostatné úsilí ve stejném oboru má hned zase o malinko lepší výsledky. S rodiči si rozuměla stále lépe a navíc měla dva blízké přátele, z nichž jeden, po všech stránkách takový, že by o něm každá dívka mohla jen snít, ji nevtíravě, avšak pravidelně ujišťoval o tom, že ji má ze srdce rád. Pravda, byla by raději, kdyby tak činil spíše ten druhý - jak však čas ubíhal a na věci se nic neměnilo, její odhodlání pomalinku povolilo a smířila se s osudem. Laito ji zřejmě princi přenechal - koneckonců, nemůže ho nutit, aby se o ni ucházel. Je tu ta věc s odlišným stárnutím elfů a smrtelníků – jistě mu dělá starosti, že by ji toho nemohl ušetřit. A princova náklonnost jí přinejmenším nemohla být nemilá.

Čím lépe ho znala, tím jasněji si uvědomovala nebetyčný rozdíl, který mezi nimi je - avšak zdálo se, že ho vztah k ní kupodivu stále ještě neomrzel. Už druhé jaro jezdil každé dva-tři týdny do Ithilien a sdílel s ní i s Laitem dobré i zlé. Pravda, dosud nepožádal o její ruku, což už začínalo být malinko nezvyklé - ale koneckonců, copak proti němu nebyla ještě opravdu hodně mladá? Vlastně už se s ním sžila tak, že se skoro cítila, jako by to takhle mělo zůstat po celý život - jako by v něm získala dalšího bratra. Také Laito už se vůči němu dost obměkčil a víceméně ho přestal zkoušet. Bylo znát, že ho definitivně přijal do rodiny.

To bylo dobře, neboť prince poslední dobou začínalo srdce stále víc táhnout k poněkud jinému druhu práce. Dosud pomáhal Laitovi, co jen mohl, ale hodně času teď věnoval také kontaktům s elfími obyvateli Ithilien. Začalo to vlastně už tehdy, když ošetřoval Tinwen na platanu. Stal se přitom náhodným svědkem návštěv několikerých poněkud znepokojených elfích rodičů. Dokud byl Laito pryč, šetřili Tuilindův zármutek, ale teď se přišli rozdělit o svou tíseň. Jeho synu se tedy už naplno vrátily vzpomínky a je nade všechnu pochybnost jasné, že je to opravdu Laito - ten Laito, jehož kdysi poznali v poněkud, ehm, jiném těle. Nu, a také jejich děti trpí zlými sny a občas těžkomyslností - domnívá se snad Tuilindo, že by...

Všichni to byli jeho staří přátelé, připravení do značné míry tím, co jim o sobě vyprávěl, i někdejším setkáním v Lórien. Všichni vlastně dali Laitovi požehnání na jeho cestu za ostatními skřety. Všichni teoreticky věděli, že by se proměněný skřet mohl znovu dostat na svět ve sličné podobě - někteří soucitnější jim to dokonce tak trochu i přáli. První, co je na tom poněkud zaskočilo, byla ta rychlost. Samozřejmě, Mocní tak rozhodli, ale přece jen... obyčejný elf stráví v Mandosu staletí a skřeti jsou propuštěni téměř ihned?

Mnohem horší však bylo pomyšlení, že by právě jejich dítě, ta roztomilá, draze milovaná bytost, většinou ještě láskyplnější a příchylnější, než je u elfích dětí obvyklé, mohlo být vlastně... Samozřejmě, jeho proměna je tímto narozením pravděpodobně potvrzena dostatečně, a že skřetími vzpomínkami jen a jen trpí, je víc než zřejmé, ale přece jen... Má se mu ta příšerná minulost opravdu nechat jen tak projít? Skutečně nehrozí, že se nějak projeví? Jak ho vychovávat, když se srdce svírá soucitem nad jeho utrpením a zároveň je asi potřeba dvojnásobné pevnosti? Jak vůbec věc přiznat příbuzným a přátelům? Kdyby dítě onemocnělo nějakou zvlášť ošklivou chorobou po způsobu smrtelníků, nemohlo to už být horší.

Ta poslední otázka brzy ztratila důležitost. Rychle se zjistilo, že nepostižen nezůstal téměř nikdo. Dokonce i někteří z těch, kdo žili v Ithilien už před Laitovým příchodem do Lórien, začínali tušit, že nebyli ušetřeni. Jejich děti byly sice mladší než ostatní, ale už od narození výjimečně láskyplné a poslední dobou také sem tam nějaký ten děsivý sen měly... už to bylo trochu podezřelé.

Někteří rodiče se se skutečností nedokázali vyrovnat vůbec a Tuilindova už beztak četná rodina se během příštích let postupně rozrostla o čtyři další děti. Mnohem, mnohem víc však bylo těch, kdo upřímně toužili pomoci, ale zoufale potřebovali nějakou oporu, radu, orientaci. Jejich děti trpěly ještě víc, neboť byly výchovou připraveny mnohem méně než děti Tuilindovy a proto šokovány samy sebou vlastně úplně stejně jako jejich rodiče. Hrůzná zpráva se mezi nimi šířila jako lavina a mnohokrát znásobovala účinek otřesných snů a představ, které byly nuceny snášet. Nyní se k nim družilo i podezření, že by to skutečně mohly být vzpomínky - stejný druh bolesti, se kterou se Laito jen před nedávnem horko těžko vyrovnal. Zejména prahly po někom, komu by mohly všechno upřímně přiznat a kdo by je ujistil, že je to opravdu dokonale pryč.

S rodiči mluvívali hlavně Tuilindo s Melwen - i když Melwen byla na takovou službu občas trochu příliš rázná. Což jim nestačí, že došlo k zázraku proměny? myslela si. Neměli by být spíš vděční a ochotní něco pro to překousnout? Pochopitelně to neříkala nahlas, ale elfové to ovšem vycítili tak jako tak.

Laito mluvil s mnohými svými bývalými bratry v neštěstí a bylo to nesmírně povzbudivé pro obě strany... ale případy, že by ho někdo vyhledal podruhé, byly spíš výjimečné. Většina mládeže té podivné nové generace mlčky respektovala, že ti nešťastníci ve skřetím těle ho potřebují víc. A tak v té dlouhodobější, pozvolné práci Tuilindovi kupodivu většinou pomáhal Eldarion, dokonce i víc než jeho dva starší synové. Měl teď se skřety spousty čerstvých zkušeností; každý si ho zamiloval při prvním setkání; působil hojivě pouhou svou přítomností; nemusel nijak předstírat zájem o kohokoli, s kým mluvil; dovedl dlouho s porozuměním naslouchat a pak povědět pár slov, kterými neponížil, ale poradil či povzbudil tak, že srdce osloveného okamžitě rezonovalo. Byl to právě on, kdo pomohl mnohým rodičům a dětem znovu nalézt cestu k sobě navzájem.

A Tinwen mu ovšem stála po boku, připravená tím, co prožila s Laitem, jakoby právě pro tuto dobu. Žasla nad tím, jak rychle se dostavují výsledky. Zápas, který si mnohem lépe připravený Laito prodělával čtyři roky, měli někteří za sebou už po roce. A teď už naštěstí nezačínal nikdo uvažovat o tom, že odejde do Hor stínu. I tuto cestu jim Laito prorazil - většinou automaticky odcházeli pomáhat do vězení. Tak Laito nezůstal ošizen a králův syn byl volný pro práci, v níž ho skutečně nikdo nemohl nahradit.

Byla tu například Alalme, nejstarší dcera Tuilindova a nejpodobnější mu ze všech jeho dětí, krásná jako stříbrný strom a zářící jakýmsi vnitřním světlem, ne vyloženě viditelným, ale natolik zřetelným, že se Tinwen, o čtyři roky starší než ona, dlouhá léta skoro bála jí přiblížit - čistá jako kapka deště, prozářená sluncem, něžná i pevná zároveň. Alalme, která trávila dlouhé hodiny sama, ponořená v zamyšlení, a pak zpívala svým sladkým hlasem podivuhodné příběhy pro potěšení mnohých, nové a nové. Alalme, která už v dětství přitahovala jako magnet děti, které se někomu potřebovaly svěřit s nějakým trápením. Sama se druhým otevřela jen málokdy. Když měla nějakou bolest, když i jí se někdy stalo, že prodělala ošklivý sen, věděl to zpravidla jen Tuilindo a pomáhal jí většinou bez rozhovoru, jen tichým srozuměním, které mezi nimi bylo, drobným skutkem lásky či tím, co její v přítomnosti vyprávěl jakoby někomu jinému.

Ještě když přišlo do rodiny první adoptivní dítě, plavá Tasarinke, točila se ona kolem ní nejvíc ze všech, plně zaujatá touhou, aby se u nich dobře cítila a aby jí někdo aspoň maličko vynahradil, že se jí rodiče zřekli. Pak se prakticky přes noc propadla do snů a vzpomínek tak příšerných, že nebylo nic, co by jí pomohlo. Neboť existovaly i silné skřetice, zdatné po všech stránkách, dokonce i krásné zvláštní, zrůdnou krásou - měly značnou moc nalákat poutníka do svých spárů. Žily zpravidla samy, v čistě "ženských" tlupách; běda takové, která by se neopatrně vzdálila a padla do rukou mužským skřetům - třikrát běda skřetovi, který by padl do rukou jim.

S takovými vzpomínkami se Alalme vyrovnat nedokázala. Rozhovory, rodinné rituály, příběhy jejích rodičů, to všechno teď přestalo stačit - minulost byla prostě příliš strašná. Alalme neztratila pevné přesvědčení, že zpráva o smíření je spolehlivá - dokonce se ani nepřestala dávat jiným se stejně otevřeným srdcem jako dřív. Začala však pomalinku chřadnout, téměř neznatelně, krásná jako vždycky, jen o stupínek křehčí, nezdolná jako vždycky, jen jakoby s vynaložením o něco větší námahy, a Tuilindo věděl, že je zle. Pokud se tohle nezastaví, znamená to tragický konec – a není už nic, čím by tomu dokázal zabránit.

Ani Eldarion jí nemohl pomoci rozhovorem nebo činem. V tomto směru nebylo opravdu nic, co by Tuilindo už dávno nezkusil. Začal ji však zvát, aby s ním a Tinwen trávila čas - jen tak, zpravidla pod záminkou pomoci jiným - a pouhá jeho přítomnost dokázala nemožné. Smrtonosný proces se zastavil, Alalme okřála a zesílila, navenek i vnitřně. Svým způsobem netrpěla méně, ale už to unesla; zároveň se prohloubila její vnímavost ke kráse i citlivost k druhým a bolest tak přinesla první ovoce a dostala svou protiváhu.

S tím se ovšem princ nespokojil, naopak, zapojoval ji do své služby ještě víc než dřív, a nejenom proto, aby ji dál léčil svou blízkostí. Pracoval na jejím ranhojičském umění, ať už prostým sdílením zkušeností nebo ještě prostším sdílením svého daru samotného - říkal, že něco takového zoufale potřebuje. Když s nimi prožívala chvíle, kdy jim jiní mladí elfové svěřovali své vzpomínky, stávala se požehnáním pro všechny zúčastněné - a sama přitom pomalu dozrála pro čas, kdy se dokázala druhým otevřít, nejprve rodičům, posléze i Eldarionovi samotnému. Natáhl jí pak soud na několik měsíců, s veškerou něhou, které byl schopen, i úctou, kterou k ní beztak mimoděk cítil skoro každý; věnoval jí tak chvíli téměř den co den - někdy přijel zvlášť jen kvůli tomu. Nakonec tak dosáhl velmi podstatného zmírnění jejího utrpení, i když ne úplného uzdravení. Asi dvakrát se před Tinwen zmínil, že to bude asi možné teprve tehdy, až se Alalme provdá - a ještě strašně záleží na tom, koho si vezme.

Kdykoli spolu takhle něco vážně dělali, ať to bylo v žaláři, mezi mladými elfy či u některých těžších případů nemocných, zapomínala Tinwen nadobro na nepoměr mezi svou nedokonalostí a jeho dokonalostí a cítila se s ním úžasně - tak skvěle sehraná, jako když ji vzal k tanci. Všechno, čím se zabývali, jí šlo ze srdce - zrovna tak jí šel ze srdce každý jednotlivý krok, který princ udělal, každý detail, kterým se zabýval. Leckomu, kdo by je sledoval, by se chtě nechtě dralo na jazyk, že jsou si snad osudem předurčeni. Koneckonců, spojit krev Rohanu, správců a králů se už jen samo o sobě nabízelo jako ideální řešení.

Jenže princ stále odkládal rozhodující krok.

Nenechával ji na pochybách o tom, že jeho láska k ní nijak neochladla, spíš naopak. Dával ji však najevo mnohem zdrženlivěji než zpočátku. Už žádná okouzlující slova, žádné vnější projevy dvoření. Jeho pohledy do očí byly dosud povzbudivé či léčivé, ale už nikdy uhrančivé. Plesy znovu omezil jen na takové, na které chodit musela. A mimo tyto příležitosti ji teď sotva kdy i jenom vzal za ruku. Nezavázal se jí žádným slibem, ale Tinwen měla skoro pocit, že si sám, dobrovolně určil úlohu bratra v jejím životě. Nevěděla proč. Někdy si skoro přála, aby zase byl takový jako dřív - ale pak většinou uznala, že někdo jako ona zřejmě nemůže králova syna trvale zaujmout a že může být vlastně ráda, že má to, co má.

Dva roky po Laitově výpravě do Hor stínu přijel princ na návštěvu do Tuilindovy rodiny, aby se zúčastnil přípravy k slavnosti Díkůvzdání. Tinwen to přijala se smíšenými pocity. Na jednu stranu byla ráda, že s ní sdílí něco, co se jí dosti úzce dotýká, na druhou stranu se jí už předem zmocňovala tíseň a obavy, že ji zahanbí jako vždycky. I kdyby nedošlo k ničemu jinému, co když za ní přijde sedmého dne? Pravda, bylo jen máloco, co by o ní nevěděl, ale přece jen zbývalo pár zkušeností jejího dětství a mládí, těch nejnepříjemnějších a nejtrapnějších, které by mu byla nesvěřila za nic na světě. Teď ji to tedy asi nemine... Inu, co naplat! Buď ho znechutí docela a aspoň už to bude mít za sebou, nebo ho neodradí ani tím a pak už sotva kdy něčím.

Čtvrtého dne, v den, kdy byli vedeni k tomu, aby si zkusili, bez čeho se dovedou obejít, za ní přišel a mlčky, poněkud ostýchavě, jí připevnil na šaty drobnou brož v podobě kvítku z červených kamenů, zasazených do obyčejné mosazi. Vypadala hodně staře a poněkud zašle, ale byla v drobnostech velmi krásně pracovaná.

"Cetka, viď?" usmál se. "Ale myslel jsem, že se od ní nikdy neodloučím. Je to nález z doby mého dětství a váží se k němu mé tehdejší sny - sny o dobrotě a ušlechtilosti příštího krále i o té, již jednou učiním královnou. Všechny je v něm dávám tobě, ale prosím tě o jedno - vezmi ho příště na sebe teprve tehdy, až si budeš jista, že mě doopravdy miluješ."

"Ale... vždyť já tě mám ráda!" vypravila ze sebe zmateně.

Znovu se usmál, trochu smutně.

"Já vím. A vážím si toho. Ale... to není to, co mám na mysli, víš?"

"A... a co tedy...?"

Vzal ji za ramena, otočil ji proti sobě a zadíval se jí do tváře.

"Jsi pro mě někdo naprosto výjimečný," řekl tiše a velmi vážně. "Znamenáš pro mne tolik, kolik už žádná jiná bytost na světě. Spojení s tebou je pro mě to největší štěstí; kdybych tě měl ztratit, bylo by to, jako bych ztratil kus sebe samého. Je to to, co cítíš ty ke mně?"

Věděla, že ne - ne tak docela. Znamená pro ni hodně, to ano - skoro tolik jako Laito, možná přesně stejně tolik, a to přece je strašně moc, když se vezme v úvahu, jak krátce ho vlastně zná. Nic silnějšího si nedovedla představit. Jaké by to bylo, kdyby ji teď požádal o ruku? Krásné, ovšem. Konečné naplnění jejích snů - konec pochybností. Ale největší štěstí... náhle si nebyla tak úplně jista, i když ani pořádně nevěděla proč. A kdyby se rozešli... asi by se jí po lecčem stýskalo - možná by to byla v jistém smyslu opravdu nenahraditelná ztráta, ale koneckonců... vždyť s tím tak napůl počítá po celou dobu. Dokázala by se vrátit k tomu, co bylo dřív. Tak ráda by byla kývla, ale její upřímnost stála proti ní. Oči se jí zalily slzami.

"Ne! Nesmíš se proto trápit! Ani já se netrápím - jen čekám. Ale právě proto, a také abychom o tom už nikdy nemuseli takhle mluvit, bych s tebou rád měl dohodnuté znamení."

Nastal obávaný sedmý den. Tinwen v duchu zaťala zuby a připravila se na nejhorší, ale dopoledne ubíhalo a princ se nedostavil. Se směsí úlevy a zklamání uvažovala, za kým zajde místo toho. Za Laitem ne, to by bylo moc laciné. Odpouští strašně velkoryse. Zbýval Tuilindo, ale ten nebyl celé dopoledne k nalezení. Už z toho byla trochu neklidná. Právě se chystala poprosit Melwen, když se Estwe objevil.

"Měla bys pro mě chvilku čas?" zeptal se.

Pocity, které to v ní vyvolalo, se na ní zřejmě projevily hodně zřetelně, protože se zasmál a zahleděl se jí do očí skoro stejně jako Laito, když ji léčil z jejích skřetích vzpomínek - dokonce v tom vytrval tak dlouho, dokud se nerozesmála také a sama pohled neodvrátila.

"Tak," broukl spokojeně. "Už mi věříš? Trochu statečnosti, Laurien - co by měli říkat ti chudáci bývalí skřeti, kteří mi otevírali svá srdce? Ty už ses mohla přesvědčit, že soudím většinou mírně a laskavě!"

"No dobře, ale oni se s tebou pak už nemuseli setkat a bylo by jim to jedno!"

"Já vím. Věř mi, že se před tebou cítím podobně. Ale jsem rozhodnutý riskovat - a ty se prosím neciť nijak vázána oplatit stejným. Nevíš, že musíme hrát jedině přísně dobrovolně?"

Zasmála se.

"Neboj. Já už jsem se vlastně taky rozhodla."

"Chceš začít, abys to už měla za sebou?"

"Nevím... Co bys radši ty?"

"Víš co, nechme tomu volný průběh - každý ať řekne, co mu přijde na mysl, a pak třeba zase ten druhý - aby to nebylo opravdu jako u soudu."

Našli volnou vedlejší podlaž a posadili se. A Eldarion uhodil na správnou strunu jako vždycky, neboť se okamžitě rozpovídal o dávno zasutých chybách a zápasech svého dětství. Svěřit se mu potom bylo ovšem směšně snadné a on ji přijal naprosto dokonale - v absolutní lásce, úctě a odpuštění, avšak zároveň s nestrannou spravedlností - ba, dalo by se říci, s neomylností až děsivou. Výsledkem bylo, že se cítila skutečně očištěná - ještě nikdy, ani s Tuilindem, to neprožila tak silně. Nemohla než mu ze srdce děkovat.

"Ale ošidil ses! Mluvil jsi první - měl jsi první právo to mít za sebou."

"Já," odpověděl tiše, "jsem ještě neskončil."

Zaslechla v jeho hlase silnou tíseň a její srdce teď přímo hořelo touhou mu pomoci. Otočila se proti němu a chytila ho za ruce.

"Mluv! Budu tě mít pořád stejně ráda - přinejmenším!"

"Nikdy neslibuj, o čem nevíš předem, že to budeš moci splnit. Ale stejně ti děkuju. Víš, nejhorší pro mě není otevřít ti minulost - ta už je dávno vyřešena a překonána. Nejvíc mě tlačí to, co je teď." Na vteřinku se odmlčel, pak pokračoval s větším úsilím. "Teprve včera jsem vlastně poznal, kolik lásky zůstávám druhým dlužen. Příliš mnoho času trávím prostě podle svých vlastních chutí a přání."

Zůstala na něj ohromeně hledět.

"Ty? Neznám nikoho, kdo by víc druhým pomáhal!"

Zasmál se.

"To je právě ta potíž, kvítečku, víš? Pomáhat druhým je moje přirozenost - jedna z mých největších radostí. Mohu se tomu věnovat se stejným potěšením, jako jiný chodí po plesích nebo jezdí na hony."

"Ale... ale to je přece dobře, že je to tak!"

"Ano. Ale je v tom i jedno nebezpečí. Mnohem hůř pak člověk poznává, že to vlastně dělá už jen pro to potěšení a ve skutečnosti by ho bylo víc potřeba někde úplně jinde. Zvlášť když je u toho někdo, jehož společnost je mu dražší než všechny poklady světa. A dokonce ani v tomto rámci nejsem dost poctivý - většinou nedělám víc, než kolik je mi vyloženě příjemné."

"To chceš říct, že by sis neměl ani odpočinout?"

"To určitě ne. Ale mohou nastat případy, kdy musí i odpočinek stranou - na určitou dobu - pro naléhavou věc. Mohou nastat případy, kdy musí všechno příjemné stranou a člověk dělá čistě to, co je potřeba, čistě jen proto, že je to potřeba."

Hleděla na něj a bylo jí jasné jen jedno: nejvíc mu ublíží, pokud mu nebude věřit a bude se ho snažit přesvědčit, že vlastně nic špatného nedělá.

"No... dobře. Ale já... nezlob se, já si nevím moc rady... poslyš, tys byl ráno za Tuilindem, ne? Co ti řekl? "

"Inu, přijal mě tak, jak jsem předem věděl, že to ty nedokážeš, má laskavá přítelkyně," odvětil něžně.

"Snad nechceš říct...! "

"Nu ano, vždyť to sama cítíš, jen kdyby sis to přiznala. Na olej to není - a na vodu zatím také ne. Potřebuju se vzpamatovat, začít věci brát vážně. Až příliš snadno se člověk nechá ukolébat tím, co už v pořádku je. Káral mě co nejsoucitněji, ale s velkou naléhavostí. Dokonce mi doporučil, abych si tu zkušenost čas od času zopakoval, kdybych neměl jistotu, že došlo k radikální změně. Říkal, že tak možná ujdu něčemu horšímu."

Mlčela a nedívala se na něj. Poprvé po dlouhé době měla na Tuilinda zlost.

"Ale no tak!" napomínal ji s úsměvem. "Snad mu věříš aspoň tolik, co já, po všech těch letech!"

"Promiň, samozřejmě, že mu věřím. A... skutečně za ním zajdeš?"

"Nu... zatím to neplánuju. Raději bych tu radikální změnu."

"Chceš prosit o obnovu duše?" zeptala se téměř automaticky. Vzápětí se téměř vyděsila. "Promiň... promiň, prosím tě! Já jen myslela..."

"Ale vždyť je dobře," odpověděl pokojně. "Myslíš si, že se urazím? Vždyť máš plnou pravdu. Není snad všechno dobré v našem životě jen darem Stvořitele - něčím, co jsme si sami nedali, a nikdy bychom si nemohli dát?"

Ulehčeně k němu vzhlédla, pak omočila prsty v elfím balzámu a položila mu je na čelo.

"Tak... tak za tebe prosím," řekla svým jednoduchým způsobem. "Za tu... radikální změnu. Aby tě přestalo trápit všechno, co tě teď trápí. Co nejrychleji."

Když spolu mlčky kráčeli k potoku, aby se přihlásili o lázeň ohně, byla Tinwen především vděčna za to, že to dopadlo tak, jak to dopadlo. Doufala, že princi poskytla aspoň trochu útěchy, a byla šťastna, že k ní byl tak hodný. A to, co si vyprávěli o svém dětství, je zase sblížilo, prohloubilo to něhu mezi nimi. Když však toho večera uléhala, uvědomila si, že zároveň cítí i větší tíseň. Pokud i takový člověk, jako je Estwe, vnímá jako svou chybu, že nedělá dost, co by si asi měla o sobě myslet ona? Zkoušela si nějak zařadit vlastní život do jeho měřítek, ale naprosto se v tom ztrácela. Věděla jen jedno: už zase je tak vysoko nad ní, že nemá vůbec možnost se mu přiblížit. Měla dojem, že se jí otevřel částečně i proto, že doufal, že jí trochu odpomůže od té nesmírné úcty k němu, ale výsledek byl právě opačný. Nebýt Tuilindovy tvrdosti, asi by jeho vyznání vůbec nevěřila. I takhle se neubránila letmé myšlence, že i to měl předem vypočítané.

Toho roku poctil princ svou přítomností slavnost Díkůvzdání v Ithilien. Den byl společensky náročný jako obyčejně a nepromluvili spolu ani slovo. V podstatě to však nevadilo. Znali se - věděli o sobě tolik, že mohli vnímat všechno společně, jedním srdcem, zvlášť po tom, čím prošli v uplynulých dnech... alespoň tak to Tinwen cítila. Jen když se poprvé ráno setkali, vrhl na ni takový zvláštní, jakoby napjatý pohled, kterému nerozuměla. Vzápětí však už bylo všechno jako vždycky.

Nazítří se Eldarion vracel domů. Vyjela ho doprovodit a vzali to trochu oklikou přes pastviny a mezi mohutnými stromy krásného starého lesa. Zpočátku to byla příjemná vyjížďka jako každá jiná, ale postupně mezi ně začala padat tíseň. Náhle Eldarion zastavil a poprosil ji, aby ho dál už nechala jet samotného. Pak ještě maličko zaváhal a konečně ji znovu oslovil, velmi láskyplně.

"Nediv se a neboj se ničeho, kdybych teď začal jezdit méně často než dřív," řekl jí.

Trhla sebou. Ano, chystala se na tuto chvíli už hezky dlouho, a přece - jak těžké bylo ji přijmout.

Eldarion se něžně usmál.

"Říkal jsem neboj se ničeho," opakoval. "A toho, že bych tě dokázal opustit, ze všeho nejméně. Ne proto, že bych tě už neměl rád, ale právě proto, že tě mám rád stejně jako vždycky předtím, si tě musím odříkat. Nechápeš? Nezapomeň, jak těžký úkol na mně leží. Samozřejmě vím, že ve tvé společnosti bych mohl pracovat na své horlivosti mnoha dobrými způsoby, ale cítím, že by to pro mě bylo moc snadné - nikdy bych si nemohl být jist, zda jsem skutečně poctivý."

Mlčky přikývla. Věděla, že mu nesmí odporovat. Příliš mu na té věci záleží - ublížila by mu. Ale oči ji neposlouchaly a pálily stále víc.

Povzbudivě se na ni usmál.

"No tak - já přece nejdu na smrt. Nic hrozného se nestane - zase se setkáme."

Znovu odhodlaně přikývla.

"Ale... ještě jednu věc ti musím povědět," pokračoval a teď už také jemu se trošku zadrhl hlas. "Ty mnou si můžeš být naprosto jista - máš všechnu mou lásku, a také ji mít budeš, dokud o ni jen trochu budeš stát. Ale vím, že s tebou je to jiné, a tak tě nemůžu vázat. Kdyby... kdyby se našel někdo, ke komu bys začala cítit, co nedokážeš cítit ke mně, poslechni své srdce, i kvůli mně. Moje štěstí bude vždycky vázáno na tvé."

Vzápětí prudce stočil koně a byl pryč.

Hnal toho rána koně až trochu příliš, a ne pro potěšení z jízdy. Stromy se kolem něho míhaly jako splašené, ale vůbec je nevnímal. Srdce ho bolelo tak, že musel jet co nejrychleji, aby to alespoň trochu přehlušil.

Kousek od kraje lesa však kůň náhle zůstal stát jako do země vbitý. I při své jezdecké zdatnosti měl co dělat, aby mu nepřeletěl přes hlavu.

Když se trochu vzpamatoval, zjistil, že před ním stojí Laito s rukou velitelsky pozdviženou. V první chvíli neměl zrovna chuť s ním mluvit, ale věděl, že kůň by se teď nehnul z místa po dobrém ani po zlém.

"Odjíždíš?" zeptal se Laito stručně. "Nadobro?"

"Ne. Zase se vrátím."

Laito zůstal ve střehu.

"Kdy?" zeptal se jenom.

Princ si povzdechl.

"Nevím... jak je ti jistě jasné."

Laito ne něj chvilku mlčky upíral oči.

"Chceš být k sobě tvrdý... tak aby tím jiný trpěl?" tázal se konečně.

Eldarion se zhluboka nadechl a kousl se do rtu.

"Podívej, Laito, krutosti já asi opravdu nejsem schopen," odpověděl konečně se znatelným úsilím. "Kdybych věděl, že mě miluje, nikdy bych to nemohl udělat. Ale takhle to bude možná nejlepší řešení. Bude se moci na věci podívat z odstupu - nebude jí tolik hrozit manželství ze zvyku, bez skutečné lásky - nebyla by tak šťastná, přinejmenším ne tak, jak bych chtěl."

"Ty chceš tvrdit, že tě nemá ráda?"

"Cítí ke mně přátelství, ano. Ne víc... Ne víc než k jiným."

"No dobrá, říkej si tomu vztahu, jak chceš - jestli je to opravdu jen zvyk, postaral ses, aby si na tebe zvykla pořádně."

Eldarion sklopil hlavu, ještě nešťastnější než předtím.

"Já vím ... a zpočátku jsem jí dost pletl hlavu, přiznávám... dal bych nevímco, abych to mohl vzít zpátky... Nebude to pro ni lehké. Ale dám jí pocítit, že jsem ji neopustil, bude-li o to stát - a na druhou stranu, má plnou svobodu. Kdyby o její ruku požádal někdo jiný a ona mu byla nakloněna..."

"Myslíš, že prostě přijme? Že vztah k tobě dokáže prostě zahodit, po všech těch letech?"

"Ale co jí můžu nabídnout! Myslíš, že se někdy smířím s tím, aby mě dostala - takhle? Pro ni je jen ten nejlepší dost dobrý, sám si to myslíš taky, jen se přiznej!"

"Hm, to od tebe není vůbec hezké, že mi to vyčítáš, zrovna když jsem si začínal myslet, že už jsem to nejenom olitoval, ale i opustil..."

"Ale Laito, kdo ti co vyčítá?"

"Já. Prosím tě, jestli je tohle ten hlavní důvod, proč z toho utíkáš, neumím ti ani povědět, jak moc mě to mrzí. Odpusť. A dej mi to najevo tím, že na ni budeš hodný a dobře se o ni postaráš, ať budeš dokonalý nebo ne. Ono na tom záleží mnohem víc."

"Jenže ono to není jen tím. I kdybych uznal, že máš naplno pravdu, musím se ještě nějak vyrovnat sám se sebou."

"Pořád ještě mi nepřipadá jako to nejlepší řešení vzít nohy na ramena."

Princ na něj prosebně pohlédl.

"Laito... já vím, že máš pravdu. Já jenom nevím, co dělat."

"Ale já to vím!"

Tohle bylo skutečně poněkud překvapivé.

"Cože?"

"Povídám, že to vím. A rád ti to řeknu, jestli chceš. Můj otec by ti to byl řekl rovnou, ale věděl, že nemůže. Moc na něj dáš, víš - mohl bys jednat na základě jeho rady bez skutečného přesvědčení."

Eldarion se pousmál.

"Neděláš v tom případě chybu, když mi to říkáš takhle?"

"Myslíš? Myslíš, že přijmeš stejně snadno radu od svého bratra a přítele – a trapiče a ustavičného soupeře?"

To vyvolalo další úsměv.

"Mluv - jsem přinejmenším ochoten tě vyslechnout."

Laito se nadechl a promluvil velmi rázně, aby příliš nedával najevo soucit, který mu byl z očí vidět tak jako tak víc než dost.

"Zůstaň tady a sněz si v tom vztahu čestně, co sis nadrobil. Netvrdím, že to má ideální řešení. Ale nějaké řešení to má a měl bys na něj přijít, když to budeš brát poctivě. Zůstaň tady a dělej dál práci, kterou sis rozdělal a o které víš, že má cenu. Jestli máš nějakou chybu, o které s tebou můj otec mluvil, to víš sám - v tom tě neposuzuju a posuzovat nechci. Ale jestli máš a trápí tě to, nevyřešíš to tím, že budeš víc dělat nebo dokonce podstupovat nepříjemnosti jen pro ně samotné."

"Čím tedy?"

"Poslyš, ono mít nějakou chybu není tak nenormální. I ti nejlepší je mívají. I můj otec měl, a užíral se tím po léta, víš to? A dělal moc a vytrpěl dost a všem, kdo ho potkali v dobrém, přinášel spoustu požehnání, ale vůbec mu to nepomáhalo. Až když jsem mu zkřížil cestu já ještě jako skřet a maminka ho umluvila, aby mě nezabíjel, ale vyprosil mi duši zpátky, a ono to zabralo, napadlo ho, že by to mohl zkusit i sám se sebou. Výsledky vidíš."

"Já vím. Už jsem na to taky myslel."

"Tak si slez z koně a jdem na to, hned teď."

Eldarion se znovu usmál a zavrtěl hlavou.

"Ne. Takhle to nejde. Já jsem ještě nedělal ani nevytrpěl dost, víš? Nemohu prosit o pomoc, dokud jsem neudělal všechno, co je na mně. To by nebylo poctivé."

"Co když bez pomoci nikdy neuděláš všechno, co je na tobě?"

"Laito, to nemá cenu, takhle se hádat. Mohl bych ti odpovědět, tak budu prosit o pomoc, až poznám, že to tak je - že jsem se dostal na svou hranici. Zatím musím jít a prostě něco dělat."

Laito pokýval hlavou, nechal ruku klesnout a ustoupil z cesty.

"Nu... když je to takhle, tak asi opravdu musíš. Hvězdy ať svítí na cíl tvé cesty. A... ať ten temný úsek předtím není příliš dlouhý!"

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )