Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

O umění elfích kovářů a šperkařů dávných dob vypráví nejedna píseň. Příběhy největších jejich děl jsou pohnuté a slavné a hluboce zasáhly do dějin světa. Avšak právě proto zůstalo jaksi zapomenuto a stranou pozornosti, že bylo vytvořeno i mnoho menších skvostů, které sice neměly tak velikou moc a tak převratné osudy, nicméně jejich tvůrci je s láskou sobě vlastní propracovali k dokonalosti a jejich moc by docela stačila k tomu, aby za ně lidé platili zlatem či se kvůli nim dopouštěli nejrůznějších zlých činů, jak to mívají ve zvyku. Tuilindovy příběhy snad alespoň do jisté míry tuto nedůslednost napravily; nyní pak vzdáme poctu neznámému šperkaři, jehož dílo sice neovlivnilo tak dalece historii, zato však významným způsobem zasáhlo do života Tinwen, Eldariona a Laita i mnohých dalších.

Mělo podobu lehounkého a nenápadného prstýnku z kovu, jehož barvu nebylo snadné určit, neboť se měnila před očima pozorovatele a navíc prstýnek sám zůstával skryt očím všech mimo toho, kdo ho měl na sobě. Neboť moc, která v něm byla, spočívala v utajení a matení stop; kdo ho užíval, unikl snadno jakémukoli pronásledování a jeho nepřátelé byli svedeni klamnými vjemy, pocity a představami. Kolik takových bylo kdysi vytvořeno, je nesnadno povědět, neboť ti, kdo je nosili, se ztratili z příběhů i z povědomí svých přátel, a pokud už došlo k tomu, že byl prstýnek z nějakých důvodů ztracen či odložen, jen stěží kdo cizí mohl doufat, že jej zase najde. Ten, o němž se vypráví v našem příběhu, dlouhá léta dobře sloužil nečetnému lidu, který kdysi obýval krásné lesy Ithilien a pod vládou uprchlíka z Eregionu unikl všem hrůzám válek a udržel se na samotných hranicích nepřítelovy říše. Avšak srdce toho lidu byla přece jen větší než jejich strach a dlouhé roky skrývání a uhýbání nepřátelům se jim zošklivily, takže v době, kdy Sauron působil na Númenoru, svůj poklad odložili a připojili se k jiným svého rodu, zas jednou svobodní. A už nikdo se do skrýše nevrátil, aby prstýnek vyzvedl. Všichni zůstali věrni nově nalezeným přátelům – a protože se s nimi připojili k Poslednímu spojenectví, velká většina mužů také nalezla smrt v boji.

Tam tedy ležel, utajený a neviditelný, v hlubinách zaniklého sídliště, jež samo o sobě bylo skryto téměř dokonale, a snad by tam byl zůstal do skonání světa, kdyby v ta místa nebyla zabloudila jistá princezna, mířící v zoufalém odhodlání na pomoc druhu v nouzi. Neboť ve chvíli tísně se postavila svému protivníku tak, jak dokázala: slovem dobré zprávy; a vyděsila ho tím natolik, že před ní prchl do nejzazšího kouta a tam se choulil ke stěně celý bez sebe.

A právě tehdy, snad že to byla pouhá shoda okolností, že se poprvé delší chvíli zdržel na tomto místě, či snad že jeho rozpoložení harmonizovalo s účelem, k němuž byl šperk vyroben, jeho prsty náhle ucítily cosi kulatého, pevného a chladného; ten nedorostlý, všemi okopávaný skřet, nejubožejší z ubohých, v křeči děsu zaťal prsty do dávné skrýše.

Okamžitě sebou zacukal, jak jím projela nová hrůza. Ta věc... to byl elfí výrobek, stačil kratičký dotek, aby to bezpečně věděl! Prvním impulsem bylo prchnout, ale princezna dosud nebyla daleko a on se neodvážil ani hnout, natožpak vyjít kamkoli, kde by se jí mohl přiblížit.

A jak se tak krčil tomu podivnému pokladu nadosah, začaly v něm zvolna nabývat vrchu nové pocity. Pomaličku, zprvu jen nezřetelně, začínal cítit jeho moc. Sám byl mistr skrývání a unikání - byla blízká jeho srdci. Začal si uvědomovat, co všechno by získal, kdyby dokázal přemoci svůj odpor a strach a začít jí užívat. Konečně by měl to, po čem vždycky toužil - konečně by byl v bezpečí! Co jiného mu také zbývá, než vyhledat tuto ochranu, teď, když se princezna pohybuje nebezpečně blízko a i když odejde, s největší pravděpodobností to bude znamenat vyzrazení jeho úkrytu? A pak, co je vlastně tak hrozného na tom, že to je elfí výrobek? Oni dokážou udělat spoustu pěkných a užitečných věcí, vždycky to věděl, vždycky si přece přál nějakou mít... ale ne! Co ho to zase napadá? Takové nesmysly!

Nicméně ta věc ho lákala čím dál víc. Po chvíli neodolal, zašátral znovu prsty a nahmátl ji a už ji nepustil. Ale do elfa měl tou dobou opravdu ještě hodně daleko a nic podobného se nemělo stát.



*

Pár dní po Eldarionově odjezdu prožila Tinwen ve velké sklíčenosti. Dříve, když věděla, že se za dva tři týdny zase vrátí, ani jí to nepřišlo. Teď najednou jí chyběl všude. Jako by člověk ztratil kus sebe sama - ano, docela tak si připadala. Přesně to, co chtěl - tak proč tedy vlastně nebyl spokojený? Nebo... nebo jí to udělal právě proto, aby v ní vyvolal tyto pocity? Snažila se krotit, věděla, že mu křivdí - ale ta myšlenka ji nikdy tak docela neopouštěla.

Naštěstí však neměla čas se poddávat zármutku. Eldarion nechyběl jenom jí. Teď už se Laito nerozpakoval radit gondorským hlídkám a vězení se vůčihledě plnilo. Laito se nijak nešetřil a pracoval s obrovským nasazením, ale bez pomoci už to nemohl vůbec zvládnout. A elfů, kteří zápasili s vracejícími se vzpomínkami, přibývalo jako hub po dešti.

Ve vězení pohotově nastoupila další skupinka elfí mládeže, ale v lese to bylo horší. Jak dny ubíhaly, stále častěji se někdo zastavoval na platanu a mezi řečí nesměle prohodil otázku, kdy že se vlastně králův syn zase vrátí. Tuilindo dělal, co mohl, ale bylo na něm znát, jak ho mrzí, že se nemůže každému z nich věnovat tak, jak by bylo potřeba. A Laito mlčky, jako by se to rozumělo samo sebou, nastoupil na uvolněné místo: přes den pracoval do úpadu v žaláři, večery a často noci až do rána věnoval rozhovorům se svými bývalými druhy v neštěstí. Nestěžoval si, ale Tinwen to dobře věděla. Mohla zůstat stranou? Brzy mu stála po boku, téměř tak neúnavná jako on, v každičké své volné chvilce; a co jí chybělo na taktu a uzdravující moci, nahrazovala láskou a horlivostí srdce. A čím chtěla pomoci jiným, pomohlo i jí samotné - netrvalo dlouho a zjistila, že dokáže přežít i tak; její dny byly naplněné činností, která měla dobrý smysl, a jeden z jejích nejbližších jí zůstal, aby se mohli sdílet a opřít se jeden o druhého. Stalo se to, co předem čekala - prostě se vrátila k tomu, co bylo dřív.

Věděla, že ji princ skutečně neopustil. Jen málokdy se teď ukázal u dvora jejího otce a téměř vůbec nikdy se s ní přitom osobně nesetkal, ale mnohem častěji posílal dopisy, vzkazy či drobné dárky, většinou prostinké a přírodní, podle jejího vkusu. O sobě nepsal skoro vůbec, což ji velmi hnětlo, třebaže to chápala; pokoušel se však na dálku odhadnout její pocity a potřeby a odpovídat na ně. Ten úkol se zdál nemožný - dařil se mu však překvapivě dobře. Dokonce se pravidelně stávalo, že v době, kdy byla plně zaujata prací, vzkazy nechodily, ale sotva na ni padl smutek a stesk, už se nějaký objevil. Zároveň dostávala stohy listů pro elfy z Ithilien.

Pokoušela se odpovídat, ne tak často a mnohem zdrženlivěji. Měla přirozeně chuť lásku oplácet láskou - jenže už věděla, že princ od ní touží po lásce jiného druhu a nechtěla v něm zbytečně budit marné naděje. Když však zjistila, že se pokouší aspoň na dálku něco dělat pro své přátele z lesa, začala mu prostě psát o nich, aby věděl, co potřebují. Tím byly rozpaky do značné míry překonány a jejich korespondence přinesla mnoho dobrého když ne jim samotným, tedy druhým určitě.

O tom, co Eldarion prožívá, nevěděla ke svému nesmírnému zármutku téměř nic. Ze zpráv, které kolovaly ve dvorských kruzích, bylo jasné, že králův syn jde s velkým nasazením za tím, pro co se rozhodl. Nastoupil vždycky tam, kde bylo nejhůř - domů se teď vracel jen na skok a to ještě proto, aby proseděl celou noc nad dopisy. Počátkem jara ho odkudsi přivezli naprosto vyčerpaného a vážně nemocného a král měl co dělat, aby ho z toho dostal. Čas svého léčení využil k napsání dalších stovek dopisů. Později Tinwen zjistila, že byl několikrát na pár dní hostem u elfů v Ithilien, vždy tak, aby se s ní nesetkal. Jakmile byl úplně v pořádku, vrátil se k tomu, co dělal předtím.

A teď na něj skoro ani nemohla myslet, neboť se jí stala podivná věc. Jak s koncem léta ubylo slunečního svitu a les se po ránu začal halit stříbřitým oparem, zmocnil se jí neklid, jehož příčinu si nedovedla vysvětlit a kterému ani nerozuměla. A stále sílil. Nedokázala se už soustředit na rozhovory a dokonce ani na jednoduchou práci... a postupně si v něm začínala uvědomovat jasnější obrysy.

"Nevím," odpovídala Laitovi, když na ni znovu a znovu naléhal, aby mu svěřila, co jí trápí. "Asi je to nesmysl, ale pořád mě to táhne tam, co jsme spolu byli před třemi lety... prosím tě, nesměj se mi. Měla bych být ráda, že jsem se z toho vůbec dostala, že už mě ani ta vzpomínka nebolí... možná je to tím, víš? Možná ve mně přece jen něco zůstalo... vystavila jsem se chtivosti Mordoru nebo něco takového - bude to teď ve mně hlodat pořád víc."

A Laito věnoval po nocích víc a víc času tomu, že o ní přemýšlel, prosil za ni, pokoušel se najít odpověď na její otázky.

"Poslyš," řekl jí konečně jednoho dne. "Nemáš ty prostě pocit, že tam zůstala nějaká nedodělaná práce? Vždyť jsi mi vyprávěla, že tam cosi bylo, v těch dolních chodbách, že ses tam s něčím setkala, i když , ne tváří v tvář - a hlídky tam nenašly nic. Možná cítíš, že tam ještě kdosi zbyl, kdo také potřebuje pomoc."

Pohlédla na něj s velikou úlevou.

"Snad... to by opravdu mohlo být ono!"

"Tak tam spolu zajdeme, proč ne! Vezmeme si dostatečný doprovod, abych mohl mít klidné svědomí, že jsi bezpečná."

Při těch slovech sebou mimovolně škubla a z jejích očí poznal, že si právě uvědomila cosi nového.

"Ne, to nejde," odpověděla mírně, téměř omluvně, ale s určitostí. "Musím sama."



*



Když vojáci stráže zašli poprvé do Laitovy chodby pro tři spoutané skřety, o dolních chodbách nic nevěděli: princezna zůstávala tehdy zavřená ve svých komnatách a svém žalu a s nikým nemluvila. Podruhé se tam vrátili na počátku léta a tentokrát důkladně propátrali i spodní patro, avšak nenalezli tam nikoho. V té době už tam malý skřet dávno nebydlel.

O návštěvě vojáků dobře věděl a nesmírně ho povzbudilo, že vchod do dolního patra zřejmě úplně přehlédli. Sledoval je pak z úkrytu za vodopádem a když viděl, jak vlečou do zajetí tři z jeho bývalé tlupy, jeho radost neznala mezí. Dodal si odvahy a nesmírně opatrně se zašel nahoru podívat. Jeho nejsmělejší naděje se potvrdily: už zde nezbýval nikdo. Pobral v jeskyni, co se zde našlo užitečného, a vrátil se dolů s takovým pocitem lehkosti a jistoty, jaký dosud nezažil.

Brzy zpozoroval další úžasnou věc. Lesní zvěř už před ním neprchala jako dřív a jak ubíhaly dny, kdy nosil nový prstýnek, stále méně a méně. Zpočátku měl jen snazší plížení za kořistí - postupem času k němu zvířata sama přibíhala a lísala se k němu, dokud do nich nezaťal drápy. Když na něj přišla zlá nálada, kochal se zmatkem, zděšením a zklamáním, které to v nich vždycky vyvolalo... ale každopádně měl nyní potravy, co hrdlo ráčí, a kožešiny pro chladné dny. Z takového přepychu se mu až točila hlava.

A jak šel čas, několikrát se stalo, že se octl docela blízko možnému pronásledovateli, ale nebyl zpozorován, což opět posílilo jeho sebedůvěru. Opustil chodby za vodopádem a zařídil si pohodlné bydlení v teplejší a vzdušné jeskyni výše ve skalách. Nikdy v ní nikdo nebydlíval dlouho - sloužila vždy jen jako přechodné útočiště v krajní nouzi, neboť k ní vedla jen jedna dlouhá přístupová chodba, což se nehodilo tomu, kdo potřeboval uniknout v případě útoku - on však nyní už tušil, že mu to vadit nebude, a jeho naděje se potvrdily. Měl odsud dobrý výhled na všechny strany a viděl jako na dlani, že se každý, kdo tudy měl cestu, z nevysvětlitelných důvodů jeho úkrytu vždycky vyhne. Viděl gondorské, když pro něj šli do jeho bývalého domova a vrátili se s nepořízenou a do jeho jeskyně, kterou znali a která byla jen kousek od jejich cesty, je ani nenapadlo se podívat. Tou dobou už se jim jen smál - strach téměř nepocítil.

Chodil teď do lesů častěji, než potřeboval, a troufal si mnohem dále než dřív - až k bývalé hranici. Jen tak tu trávíval čas a těšil se z toho, že ho elfové nezpozorují, i když si dával dobrý pozor, aby se jim nepřiblížil příliš. Neriskoval víc, než považoval za zdravé, a jejich blízkost sama o sobě mu nedělala dobře... avšak začínal téměř cítit, že žije jejich životem, že má to, co si přál, a bez utrpení proměny. Ne že by dokázal na tyto věci myslet takto otevřeně, jen prostě pobýval v lesích a cítil přitom hluboké uspokojení.

Život v dostatku a svobodě od ustavičného strachu v něm podnítil zájem o další věci. Začal se bavit tím, že se tu a tam nepozorovaně přiblížil lidem, sledoval, co dělají, a vyslechl, co si povídají. Získané informace podnítily jeho zvědavost a brzy tak trávil mnoho času. Elfy se špehovat neodvážil a už vůbec se nepřibližoval vlastnímu plemeni, z něhož měl možno-li ještě větší hrůzu; lidské příběhy, které si po kouscích skládal dohromady, i mistrovství v ovládání prstýnku, které si na těchto výpravách rychle osvojoval, však jeho život obohatily tak, jak se mu o tom nikdy ani nesnilo. Začínal si uvědomovat jistou moc, kterou nad druhými má, a dal si nové jméno: Šagat Kamúr, což v jeho rodném skřetím nářečí znamenalo Pán skály.

Věděl i o princezně - nyní už věděl i to, že je to skutečná princezna. Znal její osudy od mládí i během posledních let. Mráz mu běhal hrůzou po zádech, když pomyslel na práci, které se teď věnuje, a v žádném případě netoužil se jí znovu přiblížit na doslech, ale dosud ho silně přitahovala. Litoval, že nemohl být přítomen její exekuci, a alespoň si to představoval, znovu a znovu... a kdykoli pomyslel na ty dva, kteří se kolem ní točí, zmocňovala se ho slepá zuřivost. Vynaložil mnoho námahy, aby je mohl sledovat div ne na každé jejich projížďce či procházce - věděl o leckterém okamžiku okouzlení vzájemnou blízkostí či letmém doteku a skřípal zuby, když si to znovu představil. Čím dál víc zjišťoval, že ji chce mít, navždycky, u sebe v jeskyni - že je to silnější než strach z toho, co by mu mohla povědět. Nakonec, co se mu může stát? Ať si mluví! On už nový život našel, či ne? A koneckonců to bylo elfí kouzlo, co mu k tomu pomohlo! Jemu už ona nemá co povídat!

Unese ji! Proč ne? Teď to přece dokáže hravě a žena je to poslední, co mu ještě chybí ke štěstí. Vlastně se ani nemusí spokojit jen s ní! Zkusí si to pro větší jistotu nejprve na jiných - zavleče si jich do jeskyně třeba tucet, a žádné elfí panny, ne, pěkná lidská děvčata s měkkým, sladkým masem, na kterých si pochutná před očima jejich družek, až se jich nabaží. Jen princeznu nesní nikdy, kdepak! Tu si nechá a úplně si ji pokoří a podmaní a přinutí ji, aby na tamtoho docela zapomněla a bude se s ní těšit až do konce jejích dnů!

Jak se léto onoho třetího roku začalo naklánět k podzimu, toto rozhodnutí v něm pomalu uzrávalo a začínalo přecházet v průzkum a předběžné přípravy k prvnímu únosu.

kapitola 35.

Tinwen uznávala, že má Laito pravdu, když ji nechce pustit samotnou na tak šílený podnik, ale svého neklidu se zbavit nedokázala. Stromy se zbarvily zlatem, vrcholily přípravy k slavnosti Díkůvzdání a ona se svědomitě snažila hrát Tuilindovu hru s jeho rodinou, ale zůstávala na povrchu, duchem nepřítomná. Nebylo nic, co by proti tomu mohla udělat.

Čtvrtého dne hry se doma probírala svými "poklady" a snažila se přijít na něco, co by mohla někomu darovat. Nebývalo toho mnoho, na čem by vyloženě lpěla, a z toho mála už prakticky všechno vzalo za své opakováním hry v předchozích letech. Při tomto hledání jí náhodou padl do ruky šperk, na který už téměř zapomněla: drobný kvítek z červeného kamene. Byl tomu rok, co ho měla na sobě, poprvé a naposledy.

Až se lekla záplavy vzpomínek, kterou to vyvolalo. Podivuhodně jasně si vybavovala slova, která jí princ tehdy řekl, i způsob, jak je řekl. A najednou, vlastně poprvé, mu doopravdy rozuměla. Ne v první řadě rozhovor s Tuilindem, ale především tahle kytička má všechno na svědomí! Oživila v Eldarionovi sny jeho dětství, ten prvotní, nejčistší hlad po ušlechtilosti - naučila ho zříci se toho, na čem nejvíc lpí, a ano, tím nejdrahocennějším pokladem pro prince nebyla tato drobnost, jakkoli milovaná - bylo jím jisté děvče, Faramirova dcera.

Má se na něj proto zlobit? Laito trochu dopálený byl, poznala to na něm, i když o princi s ní mluvil asi tolik, jako by vůbec neexistoval - myslí si, že obětoval nerozumně a zbytečně a na úkor jiných. Ale ona sama, které se to nejvíc týká, se zlobit nedokáže - a zvlášť teď, když mu konečně rozumí. Tinwen upřela oči oknem k Bílým horám v dálce a téměř nevědomky začala za něj prosit - za naplnění jeho snů, obnovu jeho duše, za to, aby nalezl pokoj a uzdravení, třeba i za cenu toho, že by se neměli potkat už nikdy.

A náhle to viděla jasně, to, co možná princ jen vzdáleně tušil, když se s ní loučil. Nepokoj posledních týdnů se vrátil, ne už jako nepokoj, nýbrž mnohem spíš jako klidná jistota. Ano, skutečně je pokladem, kterého je potřeba se zříci - a nejen pro jiné. Tuilindova příprava k slavnosti Díkůvzdání přestala být hrou pro elfí děti - stala se součástí skutečného života, drsnou i zvláštně krásnou jako život sám. Letos nebude muset usilovně hledat mezi svými věcmi něco, co by mohla darovat. Dá prostě a jednoduše všechno, co má.

Zvedla se, rozhodnuta rovnou zajít za rodiči a všechno jim povědět. A po dvou krocích se zase posadila. Ne, tohle nedokáže. Zatnout zuby a jít vstříc tomu, čemu už jednou o vlásek unikla, to tak ještě. Znovu tak strašně ublížit těm dvěma, kteří už pro ni jednou tolik zkusili... něco takového se zdálo nemožné. Maminka… je na tom o dost líp, poslední dobou, ale opravdu si může být jistá, že pro ni tohle nebude nebezpečné? A jsou tu i jiní, ti nejbližší i ti, kteří tolik od ní přijímají... může jim, smí jim tohle udělat?

V tu chvíli někdo zaklepal na dveře její komnaty a když ho pozvala dál, ve dveřích stanul Laito. Překvapilo ji to - jen málokdy se setkávali takto.

Pozdravil ji, vešel dovnitř, pak chvíli mlčky přecházel sem a tam. Konečně se zastavil před ní a zpříma na ni pohlédl.

"Přišel jsem ti něco povědět," řekl. "Něco důležitého."

Rychle zvedla hlavu. Začínalo to být trochu podezřelé.

"Otec se mnou mluvil o tobě. Říkal, jak si váží toho, že jsi dala na jeho slovo a od té příhody před jedenácti lety už nikdy nerozumně neriskovala..."

"Prosím?"

"Nu, ano. Pokud jde o tu cestu za mnou, zřejmě teď už celkem s jistotou vidí jako tvou jedinou chybu to, že sis nevyžádala svolení... Říká, že tvé srdce je láskyplnější a tím také mnohdy vnímavější než jeho - že dovedeš dobře poznat, kdy přišel tvůj čas..."

Nebyla by věřila, jak ji potvrzení dojmu, že má jít na smrt, dokáže potěšit

"Takže přece! Je to pravda!"

"Ach hříbátečko... jak by bylo všechno snadné, kdybychom mohli vědět najisto aspoň tohle! Nezapomeň, že můj otec naprosto není vševědoucí a právě ti v této oblasti přiznal prvenství. Ale chci ti povědět jedno: Znamenáš pro mě hodně. Možná nejvíc ze všech těch, které mám rád. Jsi... jsi možná to jediné, co vůbec mám. Už rozumíš, viď? Nebudu lpět na tom, co mám - dokonce ani na tobě ne. Pokud jsi skutečně volána tam nahoru, pokud musíš jít, a sama, nebudu ti to rozmlouvat. Udělám pro tebe samozřejmě všechno, co mi bude dovoleno, budu tě chránit, nakolik to jen bude možné, ale nechám tě jít, abys přinesla pomoc jiným."

Teď už Tinwen nezbývalo nic jiného než za rodiči zajít. Přijali ji s velikou láskou a pochopením, ale cítila bolest, kterou jim způsobila. A neodpověděli jí hned - vyžádali si čas na rozmyšlenou.

Tři dny je pak neviděla. Teprve v předvečer slavnosti si ji dali zavolat a ona na ně pohlédla s úžasem, neboť vypadali, jako by na ně během těch tří dnů dolehlo nejméně deset těžkých let. Otec měl nyní vlasy úplně bílé, bílé jako mléko. Maminčiny vrásky se prohloubily, držela se však zpříma – jako stín, avšak houževnatý a s jasnýma očima.

"Přemýšlel jsem o tobě, dceruško," řekl jí Faramir. "Moc jsem o tobě přemýšlel. A víš, vidím teď věci v trochu jiném světle. Vždycky jsem si myslel, že jsem v tvé výchově udělal chybu a připravil ti tak složitější a tvrdší život, než bys jinak měla - ale teď už si tím najednou nejsem tak jist. Všechno, co se s tebou kdy stalo, jako by mířilo jedním směrem - jako by ukazovalo k poslání, do kterého jsi do jisté míry už vstoupila a možná máš vstoupit ještě plněji. Nevím - nemohu to říci s jistotou a nechci si nic ulehčovat; chyb jsem se rozhodně dopustil tak jako tak a možná je opravdu všechno jenom má vina - a v tom případě ji jen završím tím, co ti teď řeknu. A přece, pro tu možnost, kterou teď cítím, ti povím: ne, ani já na tobě nebudu lpět. Vím, vydávám tě třeba i na smrt... ale je to tvůj život, který máš naplnit, tvoje poslání a tedy i tvoje největší štěstí... nemohu ti stát v cestě."

Maminka jí položila ruce na ramena a pohlédla jí zblízka do tváře.

"Jsi má krev," řekla prostě. "Jdi – je to tisíckrát lepší než shnít v nečinnosti."

Očí se jí leskly slzami, ale nedala jim volnost; a její úsměv zářil odhodláním, hrdostí i špetkou uličnictví.

Poslední slavnost Díkůvzdání doma - dopřáli si už jen tu a pak další dva klidné společné dny na rozloučenou. Jak byla najednou každá obyčejná věc, každý důvěrně známý výhled na hradě a v okolí vzácné a drahocenné! A nikdy předtím se jí ani nesnilo, kolik lidí tu vlastně má ráda. Srdce ji bolelo steskem, že to všechno musí opustit - její odhodlání však bylo dosud živé a plnilo ji zvláštním nadšením. V předvečer jejího odchodu je poctili návštěvou dokonce i král s královnou - naprosto mimořádná událost, za kterou vděčila tomu, že Faramir považoval za vhodné poslat aspoň krátký vzkaz do Minas Tirith. Eldarion ho nedostal - ihned po slavnosti odjel z domova a s poslem se těsně minul - avšak Aragorn s Arwen zatoužili stát přátelům po boku v tak bolestnou chvíli.

Oba projevili přání pohovořit si s Tinwen o samotě, a když celá rozechvělá stanula na prahu, vzali ji jeden po druhém velmi srdečně do náruče.

"Dceruško," řekl jí král, "rád bych, abys věděla, že se už dlouho zajímám o všechno, co děláš - a jsem vděčný za to, že jsi dokázala života, který ti byl přidán, tak dobře využít. Jen málokdo jiný může v tvém věku prohlásit, že i kdyby teď musel ze světa odejít, zůstane po něm dílo, které má trvalou hodnotu. Nesmírně si cením tvé statečnosti – i když bych nerad, aby musela být větší, než je nezbytně nutné." A s nepatrným náznakem úsměvu jí předal oficielní svolení k vstupu do Mordoru, o které zatím pro úzkost a zmatek úplně zapomněli požádat. Uvědomila si, že to je velká pomoc - kdyby na věc nepamatoval za ni, znamenala by zdržení nejméně jeden den. "To je přece maličkost - rád jsem to pro tebe udělal," odbyl její díky, aby jí pomohl z rozpaků. "Jistě je nás v tuto chvíli víc, kteří by rádi pro tebe vykonali mnohem větší činy, ano vzali na sebe třeba stonásobek toho, čemu snad jdeš vstříc, jen aby tě chránili, ale není to možné. Alespoň v duchu však půjdu s tebou, kamkoli zamíříš - asi víš, že je v mé moci tě sledovat; a hodlám zde zůstat a do jisté míry podávat zprávy i tvému otci - ne natolik, abych ho trýznil, ale tak, aby se nemusel trápit mnohem horší nejistotou a mohl ti přispět na pomoc, bude-li mu to dovoleno." A požehnal jí slovy: "Ať tvoje srdce nikdy nezakolísá!" Pak sňal z ruky prsten se zeleným kamenem a podal jí ho. "Nemám kouzelný šperk, abych ti ho daroval - takový, který by ti dodával síly. Ale snad pro tebe bude i tak povzbuzením, když na něj pohlédneš a vzpomeneš si, že na dálku stojím při tobě."

Jeho paní jí věnovala balíček pravého lembasu, který jako elfí královna měla právo udílet. "Cítím, jak jsou si naše osudy podobné," řekla jí tiše. "Já jsem obětovala všechno, co jsem měla, abych mohla spojit svůj osud s osudem smrtelníka - tvůj život je od počátku propleten s životem mého lidu a nyní dáváš v oběť všechno, abys mu pomohla. Tím se tvá cesta završuje. Tvé srdce překročilo hranici své smrtelnosti a tvůj život bude navždycky vetkán do životů těch, které jsi pomohla zachránit. - Ale nepočítej příliš pevně s brzkým koncem," dodala ještě. "Pokud dobře rozumím tomu, co mi mé srdce říká, a neklamu sama sebe tím, co bych si přála, jsou tu děti, které se ti mají narodit, a svět na ně toužebně čeká."

kapitola 36.

Z nejrůznějších důvodů, v neposlední řadě i pro naději, kterou si stále uchovávali, se Tinwen měla vydat na cestu sama a bez vědomí veřejnosti; navenek vypadalo všechno tak, jako by se podle svého zvyku chystala strávit pár dní u své pěstounky. Vstala časně, dřív, než se na hradě co pohnulo. S každým už se rozloučila včera večer a teď to nechtěla opakovat; zbývala už jen Tuilindova rodina, kam byla pozvána na snídani. V zářivém zlatém podzimním ránu na ni Laito čekal na první podlaži. Mlčky prohlédl zavazadlo, které si připravila na cestu, a pak jí doporučil, aby ho rovnou nechala tam. Sbalil jí batoh sám s pečlivostí sobě vlastní - prohlásil, že obsahuje mnohem více věcí, které by mohla potřebovat, a zároveň je daleko lehčí a skladnější. Nakonec si tedy z původního vzala s sebou pouze dar od královny.

Snídaně na platanu proběhla pokojně a pěkně jako vždycky, nezatížená ani stínem něčeho zlého. Melwen objala princeznu na rozloučenou. Pak k ní přistoupil Tuilindo - v ruce držel malinkou lahvičku.

"Jak víš, vždycky jsem si přál, abys byla mým dítětem, a vždycky jsem se snažil, abych si tě nepřivlastnil na úkor tvého otce - a většinou mi to bylo málo platné. Proto bych ti rád nabídl dar, který podle zvyku pralesního lidu dávají rodiče dětem, které odcházejí z domova."

Otevřel lahvičku a Tinwen ucítila zvláštní vůni - slabounkou, sotva znatelnou, avšak kupodivu mocnou. Jako by to na ni dýchlo samotnou čistotou a svěžestí.

"Jitřní květina," řekl Tuilindo. "Vzpomínáš? Její vůně zbystřuje smysly a projasňuje mysl jako vzduch časného rána na horách."

Proti světlu ji bylo vidět, jeden kvítek v zlatavě žluté tekutině.

"Vydrží velmi dlouho," pokračoval Tuilindo. "A sotva kdo ji objeví, protože její vůně není těžká či pronikavá - kdo o ní neví, možná si ji ani neuvědomí, ne jako vůni. Ale ty budeš vědět vždycky, vždycky ti bude připomínat naši lásku, která tě ani na okamžik neopustí - a navíc pomůže uchovat tvou mysl v čistotě." Omočil prsty v silici a dotkl se jejího čela a ten dotek jako by v sobě soustředil všechno, čím žila v uplynulých dnech - chladné vědomí toho, že jde možná na ošklivou smrt, horečku odhodlání i bolest a lásku všech, kteří nemohou dělat nic víc než ji v duchu provázet. Zachvěla se od hlavy k patě, ale přinutila se vydržet, dokud nevyplýtval veškerý obsah lahvičky na její vlasy, čelo, spánky, krk a ruce. Ta průzračná, osvěžující vůně je obklopila neviditelným oblakem - jako by se celé ráno ještě víc projasnilo. Nakonec ji mlčky přitiskl k sobě.

Tu se Laito s Tinwen rozloučili se zbytkem rodiny a zašli do lesa; a kouzlo jitřní květiny šlo s nimi a pomáhalo jim žít každou maličkost přítomnosti bez ohledu na budoucnost. Ta cesta byla jen pokračováním společného příběhu, dalším lesním dnem. Dokonce oba zjistili, že vnímají i čas trochu jinak než dřív. Byli svobodni od spěchu i od otálení, naplněni jistotou, že dorazí na místo přesně v tu pravou chvíli. Zpočátku se často dávali do běhu, avšak s takovou chutí a potěšením, jako by pro to neměli žádný jiný důvod než radost ze života. Nezapomněli zajít na žádné ze svých oblíbených míst. Mnohokrát se na okamžik zastavili a vnímali celým srdcem krásu přírody kolem sebe.

Častokrát se stalo, že někoho potkali. Les, kterým kdysi chodívali celé dny, aniž viděli živou duši, se náhle zdál přeplněný. Co chvíli se z porostu vynořila sličná, přívětivá tvář kohosi z těch, jimž Tinwen poslední roky tak věrně pomáhala. Přišli se rozloučit; nemluvili však o loučení, aby zbytečně nezraňovali a nekazili princezně poslední den v lese. Místo toho prostě dávali najevo lásku a vděčnost, úsměvem, pohledem, mlčky nebo jen pár slovy.

Také když byli spolu sami, mluvili jen málo. Mluvit o minulosti či jako v minulosti by cítili jako neupřímnost - avšak věděli také, že mluvit o budoucnosti by bylo jen zbytečné trápení. Spokojili se s porozuměním beze slov, výměnou pohledů, drobnými službami. Když se přehouplo poledne, zvolnili tempo. V podvečer oba zároveň poznali, že jim ještě téměř hodina vybyla, a naplnili ji tím, že naposledy společně volali k Jedinému a svěřili mu všechno, na čem jim kdy záleželo. Se západem slunce vykročili dál. Teď už se smutku neubránili a nedívali se na sebe, jen si navzájem pevně, velmi pevně tiskli ruku.

U ústí rokle se Laito zastavil. Oba v tu chvíli bezpečně věděli, že dál už nesmí.

"Budu tu držet stráž," zašeptal.

Přikývla se sklopenou hlavou.

Natáhl ruku a dotkl se jejího čela, týmž gestem jako jeho otec dnes ráno. Náhle pochopila velmi zřetelně, co to znamená.

Dávám tě tvému Stvořiteli, milovaná. Dávám mu v tobě to nejdražší, co mám. Ale v žádném případě tě nevydávám něčemu zlému - jen a jen jemu, tomu jedinému, který si zaslouží takový dar.

V příští vteřině jako by se Laito rozplynul ve stínech lesa.

Odhodlaně se otočila a pustila se dál, ale neušla ani dva metry, když za sebou zaslechla spěšné kroky. Strnula a okamžik nevěděla, zda se zastavit či dát do běhu. Pak se obrátila.

Za ní stál Eldarion, rozcuchaný, udýchaný, šaty potrhané nějakým křovím. Všimla si, že ho nemoc a námaha uplynulého roku poznamenaly. Byl hubenější, bledší, jeho rysy vystupovaly ostřeji, oči se zdály větší.

Ani jeden z nich nepromluvil. On měl zřejmě za sebou dlouhý a namáhavý běh a nedokázal by ze sebe vypravit ani slovo; jí se okamžitě hrdlo stáhlo pohnutím - a tak jako tak naprosto očividně nebylo nic, co by se v takovou chvíli dalo říct. Pár vteřin jen stáli proti sobě a dívali se na sebe tak, jako by jim ten pohled měl vystačit na staletí odloučení. A ať už to bylo tím, k čemu se chystala, nebo tím, že ho rok neviděla, nebo stopami utrpení v jeho tváři, nebo vším dohromady, pocítila Tinwen náhle příchylnost tak prudkou, že se jí nedokázala ubránit. Skočila k němu, chytila ho kolem krku a prudce se k němu přitiskla - a on se v tu chvíli neptal, jaké city přesně tím vyjadřuje, ale prostě ji sevřel v náručí.

Přimkli se k sobě, horoucně a ne zrovna příjemně, jako by skoro potřebovali cítit bolest, aby se ujistili, že jsou opravdu spolu. Čas se zastavil - nebylo nic než vědomí sounáležitosti, než sdílený žal. Princeznino tělo se celé chvělo pláčem, ale vůbec to nevnímala. Pak si uvědomila, že se jeho ruce uvolnily a zněžněly. Ucítila jeho prsty ve vlasech - obrátil její tvář k sobě. Zlíbal jí oči; pak se jeho rty na kratičký okamžik dotkly jejích úst.

Zásnubní polibek. Věděla to naprosto bezpečně, i když dosud nepromluvil ani slovo.

A v tu chvíli to pocítili oba zároveň, velice jasně a naléhavě: Teď! Je čas jít! Za pár vteřin může být pozdě!

Princ před ni klekl a políbil jí ruce, tak jako už dvakrát předtím, jen s ještě větší pokorou a opravdovostí. Vidím v tobě královnu, milovaná. Ještě víc než dřív.

Pak mlčky, odevzdaně odstoupil a pomalinku nechal ruce klesnout. Rozloučil se s ní pohledem. Sebrala všechny síly, otočila se a pustila se roklí vzhůru.



*



Přípravy k únosu trvaly dlouho, neboť byly komplikovány tím, že nemohl na slunce. Bylo potřeba objevit dívku, která by někam chodila za tmy, a to ještě pokud možno pravidelně. A v kraji se zrovna dvakrát neslušelo, aby děvčata někam chodila sama a po setmění; a i když se občas některá proti této zásadě provinila, stávalo se to spíše výjimečně a nepředvídatelně.

Pomalu už se začínal vzdávat naděje, když konečně objevil tu pravou. Jistá dcera pastýře, pěkné kypré děvče s jiskrnýma očima a vlasy jako uhel se scházela s hochem, kterého jí rodiče zakázali. Měli smluvený den a hodinu, kdy vždycky utekla oknem a počkala na něho na opuštěném místě, kde měla jistotu, že je nikdo neuvidí. Přesně to, co potřeboval!

Přijde k ní v podobě jejího milence - teď už umí s prstýnkem zacházet tak dobře, že to pro něj bude snadné, a jeho zvyky a vystupování odkoukal pečlivě – a odláká ji skrytými cestami, na nichž ji i všechny, které by náhodou mohli potkat, zmate tak dokonale, že nikdo nic nezjistí, dokud mu nebude vydána na milost a nemilost. Nejtěžší bude zdržet jejího hocha, aby nepřišel na schůzku včas, ale snad i to půjde. Je na jednom statku ve službě - existují desítky způsobů, jak nepozorovaně pokazit jeho práci a pak se postarat, aby to hospodář zjistil. Pak rychle zaběhne za děvčetem a jakmile ji bude mít v jeskyni, je vyhráno. Vede odtud velmi nesnadná cesta, ale i kdyby ji dovedla zdolat, vůbec ji nenajde! Ach, jak se těšil, až ji tam bude mít!

Soumrak začínal houstnout, když sestupoval roklí k lesu, nikým neviděný, v té nejlepší náladě. Nezapomínal však ani na chvilku sledovat okolí. Teď se mu otevřel výhled na kraj lesa a tam... co to bylo? Dvě zamilovaná elfí mláďata? Hezky dlouho se od sebe nemohou odtrhnout... obyčejně nebývají takhle vášniví. Teď se oddělili. Jedna postavička zůstala stát na místě, druhá se obrátila a začala šplhat roklí vzhůru... a i na dálku na ní bylo cosi, co ho přikovalo na místě a zrychlilo mu tep.

Celý rozechvělý se zahleděl na místa, kde věděl, že se znovu dostane do zorného pole. Sledoval její pohyby, napínal své bystré oči do šera, aby rozlišil barvu vlasů a oblečení. Brzy už nebylo nejmenších pochybností a veškeré plány, které na dnešek měl, se mu vykouřily z hlavy. Princezna! Ona jde za ním!



*



Tinwen byla rozhodně všechno jen ne zbabělá, ale stálo ji to všechny síly, co měla, odpoutat se od prince a pustit se vzhůru do temnící rokle, sama, vstříc nejistému a možná tomu nejhoršímu osudu. Na chvíli si zazoufala nad nespravedlností celé věci. Proč jen, proč nemohou jít do nebezpečí spolu? Tak by se dalo všechno vydržet! Pak si uvědomila, co si to vlastně myslí, a rázně to v sobě udusila. Pustá lež! Bylo by ještě mnohem horší vědět, že se něco stane i jemu - a kdyby měl trpět před jejíma očima... ne, to by už vůbec nesnesla.

Stoupala dál - teď se snažila soustředit především na to, aby výstup vůbec zvládla, což bylo také dosti potřeba. Světla valem ubývalo a cesta byla stále nebezpečnější. Konečně poznala, že dál už nemůže. Udělala, co bylo v jejích silách - nyní už jí nezbývá než zůstat na místě a přijmout, co přijde.

Posadila se a opřela se zády o skálu. Během pár vteřin zjistila, že i samo čekání bude dosti pernou záležitostí. Představy toho, co by se s ní mohlo stát, se jí začaly hrnout do hlavy jedna za druhou - ať se jim bránila, jak chtěla, nadlouho je zahnat nedokázala. Představa utrpení sama o sobě z nich zdaleka nebyla tou nejhorší. Věděla až příliš dobře, co skřety prvně napadne, až jim padne do rukou mladé děvče, a teď, po zásnubním polibku od prince, teď, když se konečně našli po těch zápasech, co prožíval, a po dlouhém odloučení, se ta možnost zdála ještě stokrát strašnější než předtím.

Posléze nevydržela a pozvedla dlaně k nebi.

"Otče," šeptala, "já vím, máš nějaké plány, potřebuješ mě, ale prosím tě, jestli je to jen trochu možné, smiluj se nad pannou, která stojí na prahu lásky, a nedovol, nedovol, aby to byl někdo jiný než můj ženich, kdo si mě vezme. Jinak snesu..." zarazila se. Neříkala to snad tenkrát právě takhle - a jak to pak bylo doopravdy? Pousmála se své vlastní pošetilosti. "Ne, nebudu si hrát na statečnější, než jsem," vydechla. "Ty víš nejlíp, co snesu. Chraň mě prosím, jak nejvíc můžeš, pokud tím poslání nebude ohroženo."

Cítila, jak se jí ulehčilo. Prsty pravé ruky nahmatala prsten od krále. Ne, není sama... a vlastně se jí ještě vůbec nic zlého neděje.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )