Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Ten, jenž si říkal Šagat Kamúr, se blížil ke své kořisti. Sestupoval roklí poněkud překotně, neboť za žádnou cenu nechtěl připustit, aby se to náhlé štěstí něčím překazilo, avšak lehce a bezpečně. Znal na té cestě každý kámen a obratný byl víc než dost. Ani oblázek se nepohnul, ani vlnka nezašplouchala - pohyboval se tiše jako stín.

Už zbýval jen poslední vodopád. Už ji viděl, jak sedí, opřená o skálu, oči ostražitě upřené do tmy, a čeká. Že by skutečně čekala na něj? Z lásky? Ne, to je samozřejmě nemožné, ví, jak se věci mají... ale skoro to tak vypadá.

Netušil, jak je tou myšlenkou pravdě blízko a zároveň nesmírně daleko.

Teď, když jí byl nadosah, zpomalil. Ovšem, měl už jistotu, že mu neunikne, ale na druhou stranu se v něm začal ozývat strach. Zvládne ji omámit tak dobře, jak by bylo třeba? Nepokazí si všechno svou nešikovností? Avšak pod tímto strachem dřímal ještě jiný, horší - strach z toho, co by mu mohla udělat, strach z princezny samotné. Dlouhou dobu otálel ve tmě nad vodopádem a nedokázal se přinutit k tomu, aby začal sestupovat.



Noc v rokli byla velmi chladná. Tinwen si přitáhla plášť těsněji k tělu, pojedla něco ze zásob, které jí Laito tak láskyplně připravil navrch do batohu k dnešní večeři, a uvažovala, co dál. Spát na tomto nehostinném místě bude asi obtížné a mimoto by možná měla čelit nebezpečí s otevřenýma očima, ale na druhou stranu neví, jak dlouho bude ještě muset čekat, a odpočinek je někdy dobře využitým časem - pomůže věci lépe snášet a rozhodovat se správněji. Je to stejně zvláštní - tak jistě ví, že má jít sem a v kterou dobu a odkud přesně už musí sama, ale nemá ani tušení, co ji tu asi čeká a co si má vůbec počít. Zdálo se, že Tuilindo něco takového považuje za běžný případ a ani to necítí jako něco nepatřičného, ale co teď tedy vlastně...

Ještě však nedomyslela, když ji cosi varovalo. Neviděla nikoho a neslyšela nic, ale cítila, že se k ní někdo blíží. Napřímila se, upřela oči do tmy. Dosud nevěděla, na co se má připravit, ale připravená byla - jako plaché zvíře, které ví, že dravec je nadosah.



Skřet nad vodopádem dosud váhal. Chvíli v něm převažovala touha po Tinwen, chvíli strach. Jednu chvíli dokonce dostal téměř neodolatelnou chuť svrhnout jí z výšky na hlavu balvan a zničit ji v jediném okamžiku, pohřbít navždycky to nebezpečí, které mu v ní ustavičně hrozí, i důvod žárlivosti, která ho mučí - zbavit se toho všeho a mít pokoj.

Vzápětí se vzpamatoval. Ne, jen blázen by udělal něco takového! Má mnohem lepší možnosti! Může si představovat, že opravdu přišla za ním, z lásky... a může ji jen s trochou námahy přimět, aby to sama tak prožívala! Kdyby se mu později zachtělo ji zabít či trochu potrápit, bude ještě vždycky času dost, ale nejdřív ji chce mít právě takhle, poddajnou, omámenou štěstím! Však to pak každé případné budoucí zlomyslnosti jen dodá na chuti!

Blaženě se zašklebil při té představě a obratně sklouzl podél vodopádu dolů. Stanul jen pár kroků od ní na opačném břehu tůně. Pak rozsvítil.



Král mimoděk zalapal překvapením po dechu. Ještě před chvílí Tinwen viděl, droboučkou, ale naprosto zřetelnou, seděla v temné rokli zády ke skále, v úzkostech, avšak odhodlaná, a zdálo se, že napjatě naslouchá či hledí do tmy - vzápětí byla pryč, jako by se po ní slehla zem.



Tinwen sebou trhla a vyskočila na nohy v radostném úžasu. Na druhém břehu tůně zaplálo bílé světlo a kde se vzal, tu se vzal, stál tam Eldarion a usmíval se na ni pokojně a šťastně. Ta úleva byla tak náhlá, že se div nedala do pláče a byla by mu jistě znovu skočila kolem krku, kdyby tůň neležela mezi nimi. Že by přece? Že by na poslední chvíli dostali svolení...? Hrdlo měla stažené tak, že tu otázku ani nedokázala vyslovit.

"Ano," odpověděl jí i tak, velmi tiše. "Půjdeme spolu. Ale pospěš si - máme málo času."

Okamžitě se obrátil a vyšplhal po skále vzhůru. Pak se naklonil nad vodopád, aby jí posvítil na cestu. Poslušně obešla jezírko z druhé strany a začala si hledat cestu vzhůru.

Musel opravdu hodně spěchat. Ani jí nepodal ruku, aby jí pomohl přes okraj - pravda, nepotřebovala to tak nutně, ale on by to byl většinou stejně udělal, a zvláště dnes. Posvítil jí, aby bezpečně vylezla za ním, ale hned se zase otočil a vyrazil dál, vždy aspoň o krok o dva před ní. Téměř nemluvil.

Snažila se s ním držet krok ze všech sil. Nebylo to nemožné. Nikdy na ni sice nepočkal, ale pohyboval se jen tak rychle, aby mu stačila. Výš a výš, stále stejným tempem, černou roklí, v ostrůvku světla, on vždy napřed, lehký jako světelný záblesk, jako přelud na hranici světla a stínu. Na celé té cestě bylo cosi maličko přízračného - nemyslela na to, ale napůl neuvědoměle to cítila, stále znovu a znovu.

Začínala být trochu unavena - bylo přece jen už hodně pozdě a výstup byl náročný. Mnohem víc než to jí však ubíralo sil jeho chování. Čím dál víc jí scházelo, že jí nikdy nepodá ruku, nepovzbudí ji dobrým slovem, nemluvě už ani o tom, že ji aspoň letmo nepohladí či nepřivine k sobě, v takový den. Začínala mít pocit, že se na ni zlobí, a působilo to na ni stejně zhoubně jako kdysi, když s Laitem unikali ze skřetí sluje. Jenže tentokrát si opravdu nebyla vědoma žádného provinění. Co se to s princem stalo?

Nebo že by to vůbec nebyl on?

Neměla tušení, jak ji to mohlo napadnout. Kdo jiný by to asi mohl být? Podoba, pohyby, hlas - všechno se shodovalo. A přece... čím dál na to myslela, tím pravděpodobnější jí to připadalo. Mimoděk se zastavila. Je to Estwe nebo ne? Jak to poznat? A pokud není, co dělat? Jít s ním, nebo ne?

Okamžitě se otočil.

"Už nemůžeš?"

Znělo to tak účastně, že ji to téměř přesvědčilo. Ale proč se i teď drží na tři kroky od ní?



Věděl předem, že nevydrží celou cestu bez zastávky. Teď přišla kritická chvíle. Viděl to loučení dole u lesa. Ona čeká aspoň pusu, to je jasné. Jen hořel touhou jí vyhovět... ale nebyl si jist, jak by to zapůsobilo. Raději ne - raději až v jeskyni. Když mu tam nepřijde dobrovolně, nemá šanci ji tam dotáhnout. Ale když se k ní ani na zastávce nepřiblíží, začne jí to být podezřelé.

Téměř ihned dostal nápad. Došel k ní, posadil se vedle ní a vzal ji kolem ramen, kamarádsky a povzbudivě. Tak není nebezpečí, že by ucítila podivné tvary jeho těla, a zároveň bude mít něhu, s níž počítá.

Ach, jak to bylo příjemné, tisknout ji k sobě! Musel se mít ustavičně na stráži, aby do ní aspoň maličko nezaryl drápy, ale stálo to za to. Ještě nikdy takhle nikoho nedržel. Bylo to... bylo to... asi by to neuměl vůbec vypovědět.



Jakmile ji objal, všechny pochybnosti z ní spadly. Bylo sice zvláštní, že předtím tak dlouho váhal, ale zřejmě opravdu pospíchá - musel překonat nechuť ke zdržení. Tím hezčí od něj je, že jí dopřál tu chvíli.

A přece...

Teď, když byl blízko, to vnímala ještě silněji. Podoba, pohyby, hlas, všechno souhlasilo... ale jako by tu něco chybělo. Z Eldariona bylo vždycky cítit cosi čistého a pěkného, co ho obklopovalo, ať se to zrovna mohlo projevit slovem či skutkem nebo ne - něha, porozumění, pokoj... ona teplá, přívětivá atmosféra, která působila hojivě sama o sobě. Teď jako by to bylo pryč. Kdyby se o něj dřív takhle opřela ve chvíli únavy u lůžka nemocného, přímo by cítila, jak do ní proudí nová síla - teď vnímala jen hluchou prázdnotu... ač třeba navenek jedná podobně. Že by to v sobě zabil, když začal brát lásku jako úkol, jemuž musí dát všechny síly až po sebezničení? V duchu se otřásla při té představě, ale nemohla ji tak docela zavrhnout jako nesmyslnou.

Nedůvěře, která se vtírala nezávisle také, dalo její srdce mimoděk přednost.



Bylo to příjemné, moc příjemné, držet to děvče v náručí. Zpočátku byl skoro v pokušení už tak zůstat a nikam nechodit. Po chvíli však zneklidněl. Teď, takhle zblízka, na ní bylo cosi, s čím neměl žádnou chuť mít něco společného. Ne že by vyloženě smrděla jako elf, to rozhodně ne, byla cítit poctivou člověčinou, velice chutně a lákavě, avšak maličko elfího jakoby na ní přece ulpělo... nebo snad to nebyl ani pach, nedokázal přesně rozhodnout, každopádně však se mu v její blízkosti nevítaně jasně vybavovala vzpomínka na to jediné, co si v souvislosti s ní vůbec nechtěl pamatovat - na zprávu, kterou mu zvěstovala dole v chodbě, i na všechny další hrůzy s tím spojené. Celý ten krásný život, který si vybudoval, se rozplýval a vytrácel a utrpení skřetí existence samotné vyvstávalo v jeho duši ve velmi tvrdých a zřetelných obrysech... brzy neměl z její blízkosti naprosto nic a co nejrychleji ji vyvedl na další cestu.



Šla za ním, jak chtěl, více méně proto, že nevěděla, co dělat jiného. Věřila mu stále méně. Chvílemi ji z toho jímala hrůza, představovala si, že nakonec zjistí, že to přece jenom princ byl a že mu strašně křivdila - že mu to bude muset přiznat - ale nic platno, toho stále sílícího podezření se zbavit nedovedla. Tak jako tak však nevěděla, co s tím počít. Má se pokusit uniknout, dokud je čas? Jednomu by se snad ubránila, ať je to kdo chce. Jenže proč sem potom vůbec chodila? Co když je tohle právě ten, za kým šla? Co potom má dělat?

Napadalo ji jen jediné. Už už se nadechovala, aby mu zvěstovala Laitovu zprávu o smíření, ale náhle ji cosi zarazilo. Poprvé jí blesklo hlavou, že by mohl existovat jeden celkem jednoduchý a vysvětlitelný důvod, proč sem byla poslána právě ona, a sama. Může to přece být tím, že je tu třeba ženské ruky - zvlášť citlivého a jemného zacházení. I slova je třeba vážit, aby prospěla a neuškodila. A pak, pokud má Laito pravdu a jedná se skutečně o totéž stvoření, se kterým se setkala v chodbách za vodopádem, už jednou mu svou zprávu vyřídila... a zahnala ho tím na útěk. Teď je zřejmě třeba něčeho jiného. Jenže čeho?

Čím dál víc jí připadalo, že nemá jinou možnost než jít s ním, zůstat na stráži, snažit se pochopit co nejvíc a čekat na svou příležitost.



* Jakmile se Tinwen vydala roklí vzhůru, větve se rozhrnuly a Laito vystoupil z podrostu.

"Nu, tak tě pěkně vítám zpátky," řekl se shovívavým povzdechem.

Eldarion se ostýchavě pousmál.

"Vidím, že tě zlost ještě tak docela nepřešla," prohodil.

"To víš, myslím si, co si myslím... ale vynasnažím se mít s tebou trpělivost. Nebo jsi už přišel trochu k rozumu?"

"Nu..." odvětil Eldarion tiše a po dlouhé odmlce, "kdyby to bylo za jiných okolností, řekl bych, že jsem dostal větší dar, než jsem se odvažoval snít. Takhle můžu říct jen to, že pokud jsem se proti ní skutečně provinil, jsem potrestán po zásluze."

Laito vyhledal jeho oči, rázem úplně obměkčený.

"Nevzdávej se naděje předčasně! Uděláme pro ni všechno, co bude v našich silách!"

"Takže... jsi ochoten mě strpět tady vedle sebe?"

"Bratře... byl bych schopen tě přátelsky proplesknout, kdybych cítil, že to potřebuješ. Pomoc ti neodmítnu nikdy." Shodil batoh a začal ho otevírat. "Večeři sis zabalit nestihl, co? Tak pojď, rozdělíme se o mou."



*



Rokle skončila. Stoupali teď po skalách. Zde nebyla taková tma, neboť noc byla jasná a měsíc téměř v úplňku. Dostali se na uzounkou skalní římsičku a sunuli se po ní napříč skalní stěnou.

Minuli ohyb a Tinwen zalapala po dechu. Přímo před nimi, na skalní plošině těch tvrdých, ukrutných, pochmurných a zlem poznamenaných hor, na místě, kolem kterého šplhala už jednou v nejtěsnější blízkosti, se vypínal štíhlý, líbezný hrad z bílého kamene, který ve světle měsíce zářil jako padlý sníh. Měl tři útlé věže, jednu vysokou a dvě boční, zakončené stejně jako hradby cimbuřím a širokým parapetem, zdobeným nádhernou kamenickou prací v podobě propletených květin a mřížoví... přelud z elfí písně - pokud ne spíše dílo dovedného cukráře. Vánek k ní zanesl vůni růžového sadu.

Zastavila se na místě a tázavě vzhlédla ke svému společníku, který se k ní právě otočil.

"Vidíš... vidíš to, co já?" vykoktala. Estwe by mu teď už neřekla za nic na světě.

Spokojeně se zasmál.

"Líbí se ti tu? Tady budeme spolu bydlet."

Všechno se začalo víc a víc podobat divokému snu.

kapitola 38.

Každá vteřina toho čekání u ústí rokle se zdála nekonečná. Dávno už se najedli a přichystali se k nočnímu bdění. Laito už byl zase ohleduplnost sama - dlouho bez toho opravdu nevydržel. Zůstával sice ve střehu, aby nepropásl ani to nejmenší znamení ze tmy, ale přitom znovu a znovu začínal rozhovor: dostatečně vážný, aby prince vůbec zaujal, a dostatečně odlehčený, aby zahnal tíseň. Měl mnoho co povídat o práci v Ithilien a ve vězení - a princ se časem přistihl, že mu podrobně svěřuje celý svůj uplynulý rok. Všechno napětí, které na počátku leželo mezi nimi, bylo zapomenuto - dostalo se mu moře pochopení a soucitu, ničeho jiného.

A pak náhle, v jediném okamžiku, oba vstali. Tinwen se pustila se skřetem roklí vzhůru a její dva oddaní strážci dostali svolení ji následovat.

Tak putovali několik hodin. Laito měl občas dojem, že ucítil Tinweninu stopu, spíš podle slabouninké, sotva znatelné vůně jitřní květiny než podle její osobní vůně - pokud ji někdo doprovázel, nenechával pachovou stopu vůbec žádnou. Oba napínali oči do tmy před sebe v touze aspoň na okamžik princeznu zahlédnout, aspoň poněkud odhadnout, co se s ní teď děje, ale marně. Museli se spokojit s tou útěchou, že smějí zpovzdálí jít za ní.

Konečně se dostali na konec rokle. Pokud mohl Laito odhadnout, pokračovala stopa po skále vzhůru, ale věděli teď, se stejnou jistotou jako při loučení s Tinwen, že ji dál nesmějí sledovat. Na chvíli se zastavili a spíš gesty a očima než šeptem se radili, co dál. Zůstat na místě? Nebo postupovat jiným směrem?

Náhle měl Laito dojem, že se kolem nepatrně rozjasnilo. Šťouchl do prince a oba zvedli hlavy. Vysoko ve skalách, kus cesty vlevo od nich, bylo znát matnou záři - jako by se cosi rozsvítilo za zatáčkou nebo za velkým balvanem a odražené či rozptýlené paprsky zalétly až sem. Vzápětí všechno pohaslo, ale... že by? Tím směrem jedna jeskyně je, to Laito věděl. Po další kratičké poradě se rozhodli, že půjdou držet stráž přímo pod ni.



Nevěděla vlastně, proč to udělala. Náhle se jí prostě zmocnila neodolatelná touha zachovat si v tomhle šílenství aspoň střípek zdravého rozumu - navázat kontakt se skutečným Eldarionem, posvítit si na věci, aby je mohla vidět, jaké doopravdy jsou... něco takového. Teď už nepotřebovala ruce na šplhání. Sáhla po láhvi s rozsvícenou vodou a otevřela ji.

Okamžitě se otočil.

"Co to děláš?" sykl, jak nejtišeji mohl, ale přece jen dosti ostře.

"Nic..." špitla polekaně. "Jen jsem si rozsvítila... ruce už mám volné..."

Měl na to pamatovat předem. Tohle světlo přece už zná - dokonce ho i ochutnal... je v něm moc, zvláštní a dosti velká... pravděpodobně ho neodhalilo jejím očím, to by se tvářila jinak, ale mohlo by prozářit ochrannou hradbou, kterou kolem nich prsten vytváří... raději neriskovat... ale rozhodně by ji neměl takhle plašit, teď, kousek od jeskyně.

"Neboj, nezlobím se. Ale radši to zase zhasni - pro jistotu, víš?"

"Promiň," odpověděla pokorně a zřejmě se také usilovně snažila, aby mluvila hodně tiše. "Měla jsem být opatrnější."



Kratičký záblesk v kameni, ve kterém ji konečně, konečně na okamžik zahlédl po všech těch úmorných hodinách marného snažení, jen ji samotnou mezi temnými skalami - a pak konec a zase nic, nic, celou noc až do příštího rána.



Přístup k hradu nebyl snadný. Vystoupili nejprve kus cesty do nitra hor, jakousi průrvou či vyschlým korytem potoka, pak se vsoukali do sotva patrné štěrbiny a šplhali uzounkou, strmou šachtou, místy po čtyřech, místy po břiše, místy podobným způsobem, jakým před třemi lety zdolávala komín. Konečně se chodba rozšířila a změnila v schodiště, nepravidelné, ale vykládané krásným barevným mramorem, s bílými stěnami po obou stranách. Pak její průvodce otevřel umně tepanou mosaznou bránu a uvedl ji do útulné komnaty.

Pokud tohle snad přece jen není princ, pokud to je někdo, kdo ji sem vede se zlými úmysly, rozhodně si dal práci, aby to tu pro ni hezky upravil. Ta komnata byla zařízená přesně podle jejího vkusu, ne tak docela stejně jako její vlastní doma, ale hodně podobně a ještě o něco krásněji. Prostorné lůžko s nebesy, které stálo v jednom rohu, mělo závěsy z téže skvostné látky jako přehozy, pod nimiž se léčila na platanu. Ležela před ním sněhobílá vlněná předložka, měkká a huňatá. Podlaha i stěny byly vykládány polodrahokamy do podoby rozkvetlé zahrady, plné krásných stromů. Také stůl i obě židle, vyřezávané z bílého dřeva, měly půvabné tvary stvolů a listů, takové, jaké jim dávali pouze elfové - lidskou práci v tomto stylu dosud neviděla. Na stole stála křišťálová mísa plná nádherného ovoce.

"Líbí se ti tu?" tázal se její průvodce znovu. Postřehla ten záchvěv štěstí v jeho hlase, tu touhu ji obdarovat, tak stejnou jako vždycky. Je to sen, skutečnost, nebo šálení smyslů? Nedokázala o tom už ani přemýšlet. Půlnoc už dávno minula a ta cesta sem jí dala zabrat.

Její průvodce ji zase tak přátelsky objal kolem ramen a vedl ji k lůžku. Posadil se s ní a chvíli ji jen tak k sobě tiskl. Pak opatrně, velmi opatrně natáhl volnou ruku a pohladil její. Bylo to sladké k neunesení.



Prsten byl vyroben především k práci na dálku - ošálit zrak bylo mnohem, mnohem snazší než ošálit hmat. Teď však přišla rozhodující chvíle - musí to zkusit, nebo se vzdát celého plánu na to, že ji získá dobrovolně, rozechvělou a šťastnou, tak jak o tom snil. Vynaložil veškerou sílu vůle na to, aby jeho dotek vnímala jako dotek elfí ruky a ke své obrovské radosti zjistil, že se mu to podařilo. Jak změkla v jeho náručí, jak jí projel mráz od hlavy až k patě! Nádhera! Pro tohle stojí za to se vzdát požitku z krve a utrpení, ano, i požitku z rychlé rozkoše samé... alespoň načas.

Už už natahoval ruku, aby si to zopakoval, když se mu stalo totéž, co prve v rokli. Jeho kořist byla omámená skvěle - viděl na ní, jak je nadšená jeho jeskyní, cítil, že pokud vyloženě nevěří, že je tím, za něhož se vydává, je tomu alespoň hodně blízko. S ním samotným tomu bylo jinak. Jak se k ní naklonil, náhle na něj padl nevysvětlitelný smutek a odpor, odpor k tomu všemu, co viděl kolem sebe a co vždycky považoval za ohromné a nečekané štěstí. Nejradši by to tu všechno rozkopal a utekl, utekl z toho všeho, utekl ze skřetího života samotného... ale kam? Jak? To, co ho čeká po zničení těla, je ještě stokrát horší! Ledaže by... Ne! Na to nesmí myslet.

Veden čirým pudem sebezáchovy ji pustil a rychle se zvedl.

"Jsi unavená - vyspi se," řekl jí. "Nechám tě teď na pokoji."

Skoro měla chuť protestovat, ale cosi ji varovalo - poslední záchvěv podezření, které cítila cestou sem a které proniklo těžkou clonou únavy. Vzápětí se vděčně skulila na hebké lůžko a zavrtala se do pokrývek. Na vteřinku či dvě zauvažovala, zda je bezpečné vůbec usnout, ale v příštím okamžiku už spala, jako když ji do vody hodí.



*



Když otevřela oči, byl už dávno den a uzounkým, vysokým okénkem v protější stěně komnaty dovnitř padalo bílé světlo. Tinwen zvedla hlavu a udiveně se rozhlédla kolem sebe. Kde to je?

V příštím okamžiku spatřila prince - vešel dveřmi po levé straně, usmál se na ni a nenuceně se posadil vedle ní. V tu chvíli se jí vybavilo všechno - celý ten neskutečný, zmatený včerejší večer. Zmocnil se jí pocit, že už tu nejistotu snášet nedokáže.

"Kdo jsi?" zeptala se přímo. "Co se mnou zamýšlíš?"

Znovu se usmál.

"Ty mě nepoznáváš? Nebo jsi zapomněla na včerejší večer?"

Řekl to tak pokojně a laskavě, že ji skoro přesvědčil. Natáhl ruku a pohladil ji po vlasech a ona pocítila nesmírnou touhu podlehnout, poddat se přítomné chvíli, vzít věci tak, jak jsou, a neptat už se na nic. Jenže... jenže to přece nedávalo smysl! K čemu všechna ta tíseň uplynulých týdnů, to volání, aby obětovala sama sebe, to ukrutné loučení, kdyby pak měl prostě za ní přijít a odvést ji na toto místo... proč vlastně? Aby oslavili zasnoubení? A kdyby, proč ji sem vedl v takovém chvatu, jako by šli za něčím neodkladným?

"Ale... proč tedy to všechno?" zeptala se naléhavě. "Proč jsme se museli rozejít?"

Chvíli neodpovídal.

"Nevím," povzdychl si pak. "Opravdu nevím."

Kupodivu ji to uklidnilo víc než nevímjak moudré vysvětlení. Ano, tohle bylo nejpravděpodobnější. On prostě neví, je tím překvapený stejně jako ona... celé to tušení či vedení od samého počátku je přece takové nejasné - a Tuilindo se vždycky tvářil, jako by to nebylo nic divného. Proč by vlastně museli mít všechny odpovědi hned? Třeba se to vyjasní časem.

"A... tohle všechno..."

"To už jsem pro tebe přece chystal dávno," zašeptal a naklonil se, aby ji políbil.

"To jsi hodný," broukla spokojeně, když zase mohla mluvit. "Zase se sem vrátíme, viď? Už brzy... až budeme mít po přísaze... až si budeme patřit docela."

Bylo to znamení, že se poddává kouzlu, nebo poslední zbytek ostražitosti, který v ní podvědomě dosud držel stráž?

Všimla si, jak se na okamžik zarazil.

"To se ví," odpověděl pak slastně, zatímco ji jemně přitlačil zpět na lůžko a položil si hlavu vedle ní. "Doufám, že se nebojíš, že bych na tebe pospíchal... mohl bych takhle zůstat třeba až do smrti."

kapitola 39.

Bylo to... bylo to opojně krásné. Ta slova o svatbě ho sice poněkud zaskočila, ale vyrovnal se s tím rychle. Věděl, že kdyby jí na to nepřistoupil, okamžitě v ní vzbudí podezření a bude se moci rozloučit s myšlenkou, že ji dostane dobrovolně. Pochopitelně, ten její je přece ctnost sama. Ale když ji nepoplaší, když ji bude jen pomaličku, opatrně a postupně omamovat doteky, dřív nebo později mu podlehne, než si stačí uvědomit, co dělá. A nakonec, což to tak nebude nejlepší? Kdyby ji mučil, také by stálo za to nepospíchat... vychutnat si ji co nejvíc. A vychází to krásně... už se ji odvážil i políbit a nepoznala zhola nic... a jen cítit ji takhle vedle sebe bylo to nejpříjemnější, co kdy okusil...

A přece ne tak docela. Tentokrát trvalo déle než včera, než na něj v její blízkosti padly staré známé neodbytné myšlenky, snad že z ní ta podivná vůně pomalinku vyprchávala či že si na ni už trochu zvykl; delší chvíli dokázal ležet vedle ní, omámený jinak, ale neméně než ona, soustředěný jen a jen na blaho přítomné chvíle. Avšak pozvolna, ať se tomu bránil sebevíc, začalo cosi pronikat oponou jeho štěstí i nyní. Několikrát ji znovu políbil, aby zahnal nevítanou myšlenku, ale postupně se začaly vracet stále častěji a už je zapudit nedovedl. Začínal mít strach, že nemá už ani dostatek soustředění, aby kouzlo účinkovalo spolehlivě i při dotycích. Nespokojeně se zavrtěl. S tímhle musí něco dělat, ale co?

V tu chvíli se princezna posadila, jako by se také částečně probrala z opojení. Bylo to skoro vysvobození.

"Promiň," ozvala se, "ale nemohla bych se tu někde trochu umýt?"

Zase jeho chyba. Ten její by jí to nabídl už dávno - a jistě by jí také dal něco k jídlu. Takhle to dál nepůjde, musí víc myslet na to, co dělá, nebo se dostane do maléru.

"Ale samozřejmě... nezlob se, příliš mě okouzluješ. Udělám ti zatím něco k snídani."

"Díky, to je od tebe hezké. Jsem hrozně špinavá ještě po tom včerejšku." Omluvně pohlédla na své ruce, na nichž byly dosud stopy putování roklí.

"Tadyhle za těmi dveřmi najdeš všechno, co potřebuješ. Neboj se, nebudu tě rušit."

To jí mohl lehko slíbit - jeskyně byla ve skutečnosti jediná, všechny stěny a dveře existovaly jenom v její okouzlené mysli. Hle, jak to za něj pěkně sama vyřešila! Poskytne mu požitek na dálku, aniž o tom bude mít tušení... a snad ze sebe smyje aspoň část toho, čím mu působí tolik potíží, než se k němu zase vrátí.

Shýbla se pro batoh a prošla dveřmi, které jí ukázal. Octla se opravdu v pěkné malé lázni, kde do nádrže v podlaze tryskal pramen přímo z hladké mramorové stěny. Zavřela za sebou a dokonce objevila ve dveřích klíč, kterým si mohla zajistit úplné soukromí.

To jí přišlo velmi vhod. Nutně už potřebovala být sama - potřebovala si udělat pořádek v tom, co prožívá. Nespěchala s koupáním - opláchla se jen z nejnutnějšího a pak se posadila na kožešinu vedle nádrže. Dlouhou chvíli se jen zamyšleně dívala do vody, ráchala si v ní ruce, sledovala vlnky a odstřikující kapky a snažila se usilovně vnést trochu světla do zmatku ve své hlavě. Příliš se jí to nedařilo.

Pozvolna se přestala soustředit na své starosti a nepozorovaně se zasnila. Ten zurčící pramínek jí vybavil dávno zasutou vzpomínku na návštěvu u Stromovouse. Škoda, že je tu tak šero! Jak to bylo krásné, když voda ve Studniční síni zlatě zazářila a potůček stékal přes vchod tisícem planoucích krůpějí do žhnoucího jezírka! Jak tehdy zatoužila koupat se v tom světle jako v tekutém zlatém drahokamu... jen se neosmělila požádat o svolení... Aniž si uvědomovala, co to dělá, sáhla znovu pro láhev s vodou a ulila trochu do nádrže... pak ještě... a ještě... Na okamžik v ní zatrnulo leknutím. Co to udělala! Vylila jen tak pro nic za nic všechno své drahocenné světlo - jak ví, že ho ještě nebude nutně potřebovat? A pak, její společník se přece zlobil, když na ně neopatrně upozorňovala!

Vzápětí však už zase zapomněla na starosti a poddala se vzpomínce, nyní až zázračně silné. Snad se přece jen nic zlého nestane - jsou přece v bezpečí uvnitř... úplně teď cítila, jaké to bylo, když ji starý ent držel v náručí...

A tu vydechla úžasem. Její světlo se nerozplynulo v množství vody v nádrži. Zesílilo, šířilo se, jako by se stalo jiskrou, která roznítila všechnu ostatní vodu ve svém okolí - její přání se splnilo! Hle, už celá nádrž svítí jako teplý letní den!



Její netrpělivý pozorovatel na druhém konci jeskyně ztuhl. Co to tam to děvče zase vyvádí? Takovým množstvím tohohle světla kouzlo určitě aspoň trochu naruší, to je jisté! Ale bránit jí nemůže - to by jí prozradil, že ji vidí a že tu tudíž žádné stěny nejsou... zkazil by úplně všechno!

S obavami sledoval, jak se věci vyvinou.



Tinwen s bázní hleděla na zázrak, který se odehrál před jejíma očima, avšak do jejího úžasu se znovu vmísila neodolatelná chuť se ponořit do nádrže. První reakcí bylo pokusit se jí bránit, ale vzápětí si uvědomila, že jinou vodu nemá, takže jí vlastně ani nic jiného nezbývá. Bylo to nesmírně příjemné pomyšlení. Nabrala tedy znovu světlo do láhve pro případ potřeby a pustila se do příprav ke koupeli.

Právě shodila z ramen plášť, když se jí zmocnil nevysvětlitelný neklid. Začala mít dojem, jako by stěna za ní byla průhledná - jako by se na ni někdo díval. Ohlédla se a stěna vypadala stejně pevná a neprůhledná jako před chvílí, ale nějak ji to neupokojilo. Nedokázala se přinutit, aby ve svlékání pokračovala. Konečně usoudila, že jí nezbyde než povolit své nepochopitelné náladě. Na stropě zahlédla jakési dva příhodné háčky, i pověsila na ně svůj plášť jako další zástěnu. Pak už vstoupila do vody s klidným srdcem.

Ponořila se po ramena, ale když si chtěla umýt také krk a obličej, vybavilo se jí včerejší ráno. Ne, nesmyje tak brzy Tuilindův dar na rozloučenou - nezbaví se pouta s těmi, kdo ji provázejí svou láskou... i se skutečností samotnou. Omyla si tvář i krk jen velice jemně a zrovna tak jemně se osušila.



Bylo to k vzteku, jak mu věci zároveň vychází a nevychází. Už třikrát ji držel v náručí a vždycky mu to ty černé myšlenky dokonale pokazily. A teď ještě tohle! Pověsila si ten plášť jako na potvoru velice šikovně - natahoval krk, co mohl, aby za něj aspoň trochu nahlédl, ale výsledek nestál za řeč. Nejenomže ji neuvidí při koupání - ani nemůže sledovat, co tam vlastně provádí. A už to, že si ho pověsila, je podezřelé. Přece jen není omámená tak, jak by měla být - to dělá to její hloupé světlo, to je jisté. Jenže pod jakou záminkou jí ho zakázat?



Tinwen přemáchla entí oblečení a hodila je sušit - vzala si z batohu rezervní. Při tom narazila na královnin dar a uvědomila si, jaký už má hlad. Chvíli váhala, zda má opravdu plýtvat něčím tak cenným, když jí její společník slíbil, že jí přichystá snídani, ale pak si řekla, že by možná měla být opatrná na to, co za tak podivných okolností sní či vypije - rozhodně nebude na škodu, když na tom nebude závislá. Vzala si tedy dost na celý den.

Během jídla pocítila zvědavost a začala rozkládat po zemi všechno, co jí Laito zabalil, aby se potěšila jeho láskou, starostlivostí i připomínkou jeho typické pečlivosti. Nejenomže nezapomněl na mýdlo, několik kapesníků a hřeben, sadu drobného nářadí s těmi nejdokonalejšími elfími špicemi i všechno, co bylo třeba k ošetření nejrůznějších potíží a poranění. Přibalil i knížečku, útlou a lehounkou, ale s mnoha tenoučkými stránkami, na které jí vlastní rukou, drobnými pravidelnými písmenky zapsal její oblíbené příběhy nejstarších časů... Památka? Nebo myslel na to, že by mohla být někde uvězněna a potřebovala si ukrátit čas? V každém případě ji to zároveň dojalo a upoutalo natolik, že ztratila pojem o čase. Teprve trošku netrpělivé zaklepání na dveře vrátilo do skutečnosti.

"Promiň!" zavolala. "Už jdu!"

Začala skládat věci zpátky do batohu, ale najednou si všimla, že je tam ještě cosi, co předtím přehlédla. Malinká lahvička, dřevěná, aby se nerozbila... musí se přece aspoň podívat, co je v ní!

Jakmile vytáhla zátku, dýchla na ni známá svěží vůně. Ach, zlatý Laito! Ještě i tohle! Honem přidala nový nános na své ruce a tělo, také vpředu na oblečení, aby mohla tu vůni stále vdechovat. Zbystřit smysly a projasnit mysl - to je přesně to, co teď nejvíc potřebuje!

Všechno uklidila, sňala plášť z háčků, odemkla a vyšla. Na stole už čekala snídaně - vlastně spíše hostina: vedle ovoce ze včerejška i nejrůznější pečivo a další lahůdky, které nedokázala na první pohled určit, ale rozhodně vypadaly velice lákavě.

Usmála se přes stůl na svého společníka a posadila se, ale sotva natáhla ruku po prvním soustu, cosi ji vyrušilo. Něco jako by tu bylo cítit... pach krve? Ale kde by se tu vzal? Estwe se přece syrovým masem neživí!

Ale ano, přece! Na míse, z níž si chystala vzít, opravdu leží kousky syrového masa... byla by přísahala, že na ní před chvílí bylo něco jiného! Co se to jen děje...?

Sklonila hlavu a zhluboka se nadechla vůně jitřní květiny. Pach krve zesílil zároveň s tím. Když hlavu opět zvedla, viděla už syrové maso na všech mísách, včetně té původně s ovocem. Její společník už s chutí hodoval. Ruce a tvář měl potřísněné krví - ruce a tvář jejího milého, toho, jemuž byla pomoc trpícím vlastní jako život sám - který se nikdy v životě nezúčastnil lovu a násilí si ošklivil skoro stejně jako Laito! Když ho takto viděla, chtělo se jí nahlas křičet. Cítila však, že se nesmí prozradit. S největším úsilím se opanovala a zdvořile usmála.

"Děkuji ti za snahu," řekla. "Ale nějak nemám chuť." Nelhala ani trochu.

kapitola 40.

Nezapomněl se umýt, než se k ní zase přiblížil - za to si zvlášť pogratuloval, neboť si zpětně uvědomil, že z ní zřetelně spadlo značné napětí, když to viděla. Jinak však nevěděl o ničem, co by jim ještě bránilo věnovat všechnu pozornost výhradně jeden druhému. Jenže princezna měla teď na zlost nějakou jinou náladu než ráno. Byla veselejší, usměvavější, snad i vlídnější... ale skoro na sebe nedala sáhnout. Škádlila ho - vyklouzla mu pokaždé znovu, sotva se k ní přiblížil, tak mile a přívětivě, že nemohl ani s jistotou soudit, zda začala mít nějaké podezření či zda jsou to jen běžné ženské rozmary. A začala si vymýšlet - chtěla si například prohlédnout celý hrad a navrhla to tak, jako by čekala, že z toho bude bez sebe nadšením, takže si netroufl odmítnout. Dobré tři hodiny se s ní musel motat po jeskyni z jednoho konce na druhý a krmit ji novými a novými přeludy. Už z toho začínal být unavený - stále častěji se ho zmocňovalo pokušení po ní prostě skočit a zdolat ji násilím.

Navíc kdykoli se k ní přiblížil jen na trochu delší chvíli, opakovalo se to, co zažíval v takových situacích od první noci. Měl toho už plné zuby. Začínal se vážně zabývat myšlenkou, že celý plán vzdá - že princeznu spoutá, nejlépe ve spánku, aby měl větší jistotu, že se mu neubrání, pomaže ji krví nebo něčím silně páchnoucím, aby se zbavil toho, co na ní ulpívá, a naloží s ní po skřetím. Jen mu bylo líto všech těch příprav... toho nečekaného štěstí... všech těch krásných představ a těšení, které teď měly vzít za své. Snad by se přece jen ještě něco mohlo podařit... kdyby ještě chvilku počkal...



Teď už nemohla pochybovat - ten, s kým tu je, v žádném případě není Estwe. Pocit, který to v ní vyvolalo nejsilněji, silněji než odpor i strach, co s ní bude, byly výčitky svědomí. Tak dlouho se kvůli ní trápil, než se konečně zaslíbili jeden druhému - a nezachovala mu věrnost ani jediný den! S takovou naléhavostí prosila o to jediné, aby byla ušetřena chtivosti jiného - a pak se jí bez odporu sama vystavila! Nechala se hladit a líbat od tohohle stvoření - kdoví, jakého, ale dobrého jistě ne - poddávala se mu jak zpitomělá a pociťovala přitom stejné štěstí, jako když se jí dotýkal její ženich! I kdyby žádného podezření nebylo, vždyť se sotva zasnoubili! Dávno měla pamatovat na to, že by bylo na místě více zdrženlivosti! Může po tak katastrofálním selhání vůbec ještě mít sebemenší naději, že se jí podaří naplnit poslání, ať už bylo jakékoli?

Na okamžik se jí zmocnilo naprosté zoufalství. Náhle jí však oči padly na prsten od krále. Věděla - každý to věděl - že i on zakusil v životě chvíle, kdy měl pocit, že udělal osudnou chybu a že je všechno ztraceno, ale nikdy se nevzdal, vždycky prostě šel dál za tím, o čem věděl, že je to dobré, až do posledních sil. Má teď ona jinou možnost než udělat totéž - teď, když on stojí při ní, když jí věří?

Nu dobrá, ještě to zkusí - ale rozhodně už nikdy, nikdy, ani na vteřinu nedovolí, aby se něco podobného opakovalo! Bude se mu bránit, co bude mít sil... ba ne, musí se do toho obout důkladněji, najednou jí to bylo jasné. Stala se obětí nějakého kouzla - musí ho vypátrat a zneškodnit! Tak bude chránit svou věrnost mnohem účinněji a zároveň udělá aspoň krok vpřed nějakým směrem - a kdoví, zda ne k splnění poslání?

Znovu upila ze sklenice vody, aby neurazila, a s nechutí mrkla přes stůl na svého společníka. Ještě se cpe, to je dobře. Ale za chvíli přestane a začne se zase lísat - co si počne pak? Jestli má objevit to jeho kouzlo, nesmí klást otevřený odpor - musí na něj lstí. A základní pravidlo znělo, co nejjemněji, po dobrém, je tu třeba ženské ruky! To se tedy octla v pěkné bryndě... ale ne! Když to musí být, tak to zvládne! Její prsty znovu nahmataly prsten od krále. Nesmí ho zklamat!



*



Laito s Eldarionem si našli vhodné stanoviště a zahájili dlouhé, úmorné čekání. Laito půjčil princi svůj rezervní plášť, aby byli co nejméně nápadní. Věděli sice teoreticky, že se mohou střídat na stráži a jeden po druhém si odpočinout, ale lehnout si žádný z nich ani nepokusil - byli příliš neklidní. Zde už nemluvili - stáli či seděli mlčky, každý sám se svými myšlenkami.



*



Dlouho do odpoledne dokázala Tinwen se svým společníkem laškovat, být milá, ale unikat jeho rukám, vymýšlet si nové a nové věci, které by spolu mohli dělat, aby na důvěrnosti nezbyl čas. Když se vrátili z prohlídky celého hradu, cítila, že jí docházejí nápady a jemu trpělivost. Nesmlouvavě ji zatáhl k lůžku a prohlásil, že je utahaný jako pes a chce si odpočinout.

Přisedla si k němu, velmi opatrně, a shlížela na něj. Jak asi vypadá doopravdy, napadlo ji už po kolikáté. Je to jen obyčejný skřet, nebo něco horšího?

Najednou jí ho přišlo skoro líto. Vlastně zatím bez ustání dělal, co mohl, aby se o ni dobře postaral či ji potěšil. Čím se vlastně provinil? Jen tím, že po ní touží – a přitom ani nesáhl k násilí, aby svou touhu splnil. Co když je to nějaké osamělé stvoření, které nikdy nikdo neměl rád - které nikdy nic dobrého nezažilo, jen samé trápení a ohavnosti... skřetí život je hrozný - jak dobře už to ví!

Napůl nevědomky sáhla po jeho ruce a začala ho něžně hladit. Tím se snad neproviní - i kamarádovi, dítěti či zvířeti by mohla nabídnout totéž, kdyby ho chtěla potěšit.

"Jsi na mě tak hodný..." řekla mu.



Měl co dělat, aby sebou netrhl překvapením. Po všech těch hodinách... najednou... ona sama! A jak je něžná... Pravda, tvrdě si to odpracoval, ale přece jen to přišlo nečekaně, když už ani nedoufal. A bylo to poprvé po dlouhých letech - možná poprvé v životě vůbec - co byl na něj někdo laskavý... Zjistil, že je celý naměkko a nezmůže se na víc než se tomu poddávat. Nedokázal využít situace - nedokázal ani podezírat, že se za její laskavostí skrývá nějaký nepřátelský úmysl. Ano, ostražitý zůstal, ale nevnímal z ní nic než upřímnou touhu udělat mu radost, ostatně zcela správně.

Náhle ucítil, jak mu cosi navléká na prst, a okamžitě se probral k životu. Prstýnek! Jen pozor, aby nebyl kouzelný! Ale... proč by ho potom dávala jemu?

Uhnul jí, velmi nenápadně, jen jakoby náhodou.

"Proč mi ho dáváš?" zašeptal a dával si pozor, aby to neznělo podezíravě.

"Vždyť víš," broukla jen. Proti tomu ovšem nemohl protestovat, chtěl-li se dál tvářit jako ten, za něhož se vydává.

Sklonila se k němu a políbila ho na čelo a pak ho znovu vzala za ruku a prstýnek mu navlékla, s mateřskou pevností. Její něze se bránit nedokázal. Měl co dělat, aby jí aspoň nastavil jiný prst než ten, na němž už jeden prstýnek měl.

Hladila ho po vlasech a po rukou, dokud neusnul. Teď už zřetelně cítila chundelatou srst na jeho hlavě, tak nepodobnou princovým vlasům, i křivé, drsné pařáty s dlouhými drápy. Je to skřet, inu ovšem - to se dalo čekat. Ale kde vzal obyčejný skřet moc ji tak očarovat?

Snad na něj bílý prstýnek aspoň trochu zapůsobí. Snad mu dá příjemný spánek a sny, které pro něj nebudou děsivé. Snad bude mít chvíli čas to kouzlo hledat, než se probudí.

A najednou to ucítila. Na té ruce, kterou hladila, byl ještě jeden prsten, jiný než ten, který mu půjčila - ještě před chvílí ho nenahmatala, ale teď si tím byla jista. Honem sjela prsty jinam, aby nepojal podezření. Musí počkat - musí ho nechat tvrdě usnout.

Cítila, jak se jí začínají ruce chvět, a usilovně se nutila ke klidu. Má to zkusit teď, nebo ještě vydržet? Raději ještě chvilku... ještě aspoň okamžik... snad už to bude stačit.

Znovu sáhla na to místo. Ano, byl tam prstýnek, nahmatala ho zřetelně. Opatrně, v dalším dlouhém pohlazení, ho uchopila a jemně uvolnila. Smekl se dosti snadno.

Teď jí ležel na dlani a ach, ta úleva! Veškeré přeludy byly ty tam. Konečně viděla své okolí takové, jaké bylo ve skutečnosti, jeskyni v holé skále, temnou a nepříliš čistou, s prohlubní pod pramenem, která dosud trochu svítila entím světlem, vystouplým balvanem a dvěma menšími, kožešinou pokrytými kameny místo stolu a židlí a dalšími kožešinami ve skalním výklenku, v němž nyní seděla a který sloužil jako lůžko. Po stole a po zemi se válely ohlodané kosti - zbytky krvavé hostiny, jíž se jen tak tak nezúčastnila. Nikdy by nepomyslela, jak může být člověk šťastný, když se uvidí na takovém místě!

Pohlédla na svého společníka, který sladce spal vedle ní v celé své škaredosti, a přemožena něhou mu znovu přejela rukou po hlavě. Jen si spi, ty skřete jeden! Víš, že ti to docela sluší, když jsi konečně takový, jaký jsi doopravdy?

Sklouzla očima na prstýnek na své dlani. Byl půvabný, jemně pracovaný, duhově měňavý... že by elfí práce? Tedy... nic v podstatě zlého... něco, co by mohla oplátkou sama použít...

Sotva na to pomyslela, už věděla přesně, jak začít a co by mohla snadno dokázat. Mohla by odsud uniknout a tenhle skřet by nikdy nenašel cestu za ní. Mohla by mu tu místo sebe nechat fantóm, který by ustavičně uhýbal jeho rukám a nedovolil by mu poznat, že je sám, přinejmenším dokud by nebyla daleko. Mohla by tu s pomocí toho fantómu dokonce zůstat, neviděna či v nějaké jiné podobě a mohla by se pokusit odvést skřeta někam, kde budou oba v bezpečí a kde mu bude moci nějak citlivě posloužit k proměně... což právě to není její úkol?

Jenže Tinwen, velmi otevřená a nebojácná, už měla dost i jen toho přetvařování, kterým byla nucena naplnit dnešní den - nelákalo ji další. A vytrpěla si pod tím kouzlem své - nevěřila té věci, i když se zdálo, že se jí teď poddává, a neměla to srdce jí použít proti jinému. Nevěděla sice, co si bez ní počne a zda je nějaká naděje, že se jí vůbec podaří vyváznout, natožpak něčeho dosáhnout, ale věděla, že chce jediné: zbavit se jí, a to hned.

Došla ke štěrbině, která vedla ven, a prudkým rozmachem hodila prstýnek z kolmé skály dolů.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )