Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Král napřímil ramena a zhluboka se nadechl. Únava probdělé noci z něj rázem spadla a cítil se báječně.

"Konečně ji vidím pořádně!" zvolal s úlevou. Od rána totiž bylo možno Tinwen matně zahlédnout, podle toho, jak se přibližovala či vzdalovala zlatému světlu, ale nic z jejího okolí vidět nebylo. "Je v jeskyni s nějakým skřetem... zdá se skutečně zcela nezraněna a chodí svobodně... skřet spí. Jsou ve skalách na západní straně hor... po cestě je to na úroveň toho místa tak dvě hodiny rychlé jízdy... ještě prohlédnu okolí, zda je tam bezpečno."



Laito nespustil téměř ani na okamžik oči z té štěrbiny, o níž věděl, že je teď s největší pravděpodobností s Tinwen spojuje. Když v ní spatřil slabý odlesk entího světla, jeho domněnka se mu jen potvrdila a jeho bdělost se zvýšila zároveň s tím. Proto také zpozoroval, když ze škvíry vylétlo cosi třpytivého. Prakticky ihned se to ztratilo z očí, jako by se to rozplynulo ve vzduchu, ale on už mimoděk odhadl dráhu a skoro automaticky natáhl ruku, takže to poslepu zachytil.

Tinwen se odvrátila od "okna" a oddechla si úlevou. Tak, konečně se té věci zbavila. Co dál? Utéci by mohla docela snadno - východ ven, ty krásné dveře se zlatolesklou mříží, o nichž si po celou prohlídku hradu kladla otázku, kam se poděly, nyní viděla v mnohem méně přitažlivé podobě, ale zato naprosto zřetelně. A skřet tvrdě spí... mohla by uniknout a během hodinky dvou se s úlevou stulit princi v náručí... je tak blízko, jak jen smí, to jí bylo jasné.

Jenže... k čemu tu zatím byla dobrá? Čím pomohla tomuhle stvoření, aby to stálo za ty týdny neklidu a trápení? Možná mu jen prospěje, když se octne bez svého kouzla v nahotě skřetí existence... ale vždyť je to tak příšerný život - má ho v tom skutečně nechat a doufat, že se ho podaří hlídkám zajmout živého... a dopravit do žaláře? Co kdyby s ní šel, hned a po dobrém... mohla by mu oplatit vlídné zacházení, ubytovat ho někde na svobodě, jen pod stráží, a pečovat o něj, dokud se nerozhodne, i potom... Nestálo by za to to aspoň zkusit?

Ano, ale teď je s vlídným zacházením zřejmě konec. Teď, když bude vědět, že ho vidí takového, jaký je, už nebude mít důvod snažit se chovat jako... někdo jiný. Navíc bude mít zřejmě strašný vztek, až se dozví, co mu provedla...

A ne, nenechá ho tady, ještě ke všemu uspaného, napospas nepřátelům, které nečeká, protože je s největší pravděpodobností zatím úspěšně mátl stejně jako ji. Prostě se musí pojistit, aby jí neublížil, to bude stačit.

Tinwen se mračila námahou, jak vzpomínala na jediný večer kdysi dávno, kdy ji Laito, pochopitelně sám na sobě, učil někoho zajistit. Příliš si nevěřila, že se jí to podařilo tak, aby s ní byl spokojený, ale snažila se, jak nejlépe uměla, spoutat skřeta co nejjemněji, ale zároveň co nejdůkladněji. Bílý prstýnek působil spolehlivě - skřet zaspal všechno.



Král zvážněl.

"Jde tím směrem tlupa skřetů," oznámil. "Dosti početná. Hlídky je připravily o útočiště a hledají si nové. Asi by bylo lepší je zneškodnit cestou, pokud to dokážeš. Samozřejmě není jisté, zda míří přímo tam, ale kdyby náhodou... jakmile budou v přístupové chodbě, není pro tvou dceru úniku."

Spěšný posel vyjel z hradu během pár okamžiků.



Laito zamyšleně pohlédl na věc, kterou zachytil. Elfí prstýnek... zvláštní! Kdo by tady čekal něco podobného! Hleďme, že by tajemství té chybějící pachové stopy?

Velmi rychle, ještě mnohem rychleji než princezna, začal vnímat moc prstýnku. Byla mu velmi blízká. Což si nepohrával s něčím podobným, už když jako dítě tančil mezi stíny, nadohled, a přece skryt očím? Div se nezasmál nahlas. I to se podívejme! Teď může bez váhání zajít za Tinwen, konečně zjistit, co se děje. Šťastná příležitost!

Naklonil se k princi a zašeptal, vzrušeně, v horečném spěchu: "Vydrž chvíli! Jdu se tam podívat!"

Eldarion na něj překvapeně pohlédl.

"Nemůžeme tam - ohrozili bychom poslání," odpověděl téměř automaticky. Pak si všiml jeho očí.

"Laito! Co je s tebou? Co se děje?"

Puf! Laito zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Na jeho místě stál teď mladý, štíhlý skřet s pichlavýma očima, zubatou tlamu rozšklebenou zřejmě v nejlepší náladě. Oblečený byl jako švihák a zdál se náramně spokojený sám se sebou.

"Laito! S čím si to hraješ? Vzpamatuj se!"

Tsss! Skřet zmizel v zášlehu modrého plamene. Po Laitovi nikde ani památky.

Princ se zhluboka nadechl, aby získal zpět ztracenou rovnováhu. Nešlo o přeludy samotné - ostatně sám byl napůl elf a hned tak něco takového ho nevyvedlo z míry. Musel však sebrat všechny síly, aby si udržel jasnou hlavu a přehled o tom, co je možné a co dobré. Touha dostat se k Tinwen blíž a něco pro ni udělat či aspoň něco se o ní dozvědět ho spalovala až dost i předtím a teď... začínal velmi dobře tušit, oč jde. Přinutil se ke klidu a oslovil prázdnotu vedle sebe:

"Kdybychom do toho směli zasahovat, mohli jsme jít rovnou s ní... Mohli jsme jít sami a ji nechat v bezpečí!"

Bim! Náhle se nad ním tyčila obrovitá zachmuřená postava podobná sochám dávných králů, kamenná a přece živá. Znal ji ze zlých snů svého dětství - pronásledovala ho pokaždé, když něco provedl. Upřela na něj planoucí oči a řekla:

"Dej si pozor! Stačí nepatrná chyba, jen chvilička zdržení a budeš vinen její smrtí!"

Násilím zadržel výkřik. Tohle bylo mučení nejhoršího druhu. Nedokázal už víc než zničeně usednout na skálu a zašeptat:

"Laito, prosím tě! Pojďme si aspoň promluvit docela obyčejně!"

Přízrak se rozplynul jako cár mlhy v ranním sluníčku. Laito přisedl vedle něj a přívětivě se usmíval.

"No dobrá... asi to na tebe působí trochu moc, musím si dávat pozor. Vidíš? Tahle věcička za to může. Zabírá dokonale, ne? Nemusíš se bát, že by se něco nevyvedlo. Samozřejmě nechci ohrozit poslání, jen se podívat, co se tam děje... zasáhl bych rozhodně jen v případě krajní nouze... Proč se té myšlence tak křečovitě bráníš?"

Princ na něj zamyšleně pohlédl. To, co Laito říkal, znělo naprosto rozumně – a koneckonců, jsou oba svobodní. Svým způsobem mu bránit ani nemůže. A pokud mu nezabrání - ne, ani on sám pak nezůstane na místě. Ach, moci tak podlehnout a jít tam s ním! A přece...

"Nevím," odpověděl ztěžka. "Jen... jen srdce mě varuje. Kde jsi k té věci přišel? Odkud ten náhlý nápad ji použít?"

Laito se znovu šťastně usmál.

"Přiletělo to před chvilkou odtamtud, z té jeskyně! Nejspíš to byla ona sama, kdo to sem hodil!"

Ona sama tedy! To pak jistě mění celou situaci! Ovšemže jdou za ní, každé váhání je už zbytečné!

Ne. Nesmějí to udělat. Musí zpátky - hned, co nejrychleji. Ten prsten se musí dostat k Tuilindovi. Závisí na tom celé poslání - možná i víc.

Jako už po několikáté, nevěděl, jak to ví. Věděl jen, že to ví, stále jasněji.

"Laito... my ho nemůžeme použít. Musíme ho dopravit k tvému otci, aby ho zničil."

Laito vyskočil na nohy.

"Šílíš? Tohle není nic nečistého! Je to dokonalá práce, nepředstavitelně vzácná, a pro mě má dvojnásobnou cenu! Copak nechápeš, že s tím se budu moct jednou vypravit ke skřetům a nejenomže mě vyslechnou, taky jim spolehlivě uteču, vždycky znovu! Dotáhnu tu věc tak daleko, jak se mi zatím nikdy ani nesnilo - až do samého konce!"



Tinwen si povzdychla a rozhlédla se kolem sebe. Nu dobrá, to by bylo odbyto. A co teď? Má ho vzbudit a pokusit se ho co nejrychleji odvést jinam? Možná tu už není pro ně bezpečno, teď, když se té věci zbavila. Jenže co když s ní nebude chtít jít? Jinak než dobrovolně ho tou chodbou dolů neprovede a opustit ho tu také nechce. Raději ho nechá trochu prospat - odpočatý bude snad v lepší náladě.

Přesunula se na kožešinu k nádrži a vytáhla z batohu příběhy starých časů.



Princ sklopil hlavu. Teď už nenesl jen svou vlastní bolest.

"Poslyš, Laito, mě to strašně mrzí. A držet tě rozhodně nehodlám a ani nemůžu. Ale nemůžu ti to ani zatajit, protože... protože cítím, že na tom může záviset hodně - možná všechno, na čem nám teď záleží ze všeho nejvíc."

Laito zůstal stát, nehybný. Už se neusmíval.

"Nevím, jak by mohlo," řekl chladně. "Vidím jen, že tak můžeme propást jedinou příležitost jí pomoci, možná ji zachránit. A rozhodně jde o utrpení mnohých jiných - ne, nezlob se, v tom ti nemůžu povolit. Pravděpodobně je to jen ten tvůj nešťastný sklon raději od věcí utíkat a pěstovat si tím svou dokonalost."

Ne, Laito, ty se nemusíš převtělovat v přízrak z mých snů - zvládneš to docela dobře i s vlastní tváří!

Okamžik byla ta bolest naprosto ochromující. Vždyť nebyl ani v nejmenším povznesen nad každou pochybnost, a nad tuto už teprve ne. Laito může mít docela klidně pravdu - možná rozhodují vteřiny - v sázce je všechno!

Zachránily ho letité zkušenosti s trpícími - hluboce zakořeněný návyk nehledět na vlastní potíže a vstupovat do bolestí druhých. Eldarion se zvedl, přistoupil k Laitovi a znovu, jako už po kolikáté, přinesl uvolnění a úlevu pouhou svou blízkostí.

"Upokoj se. Nenutím tě, jenom se s tebou sdílím - rozhodni se svobodně. Ale víš, co je zvláštní? Tohle je první případ, co tě znám, kdy nejsi schopen vnímat, co cítí druhý."

Laito sebou nepatrně škubl. Pak pozvolna, maličko zdráhavě, jako by se v skrytu duše obával nějakého úskoku, obrátil hlavu a pohlédl naplno do té tváře proti sobě.

A pochopil, pochopil velice rychle. Jeho bratr má naprostou pravdu - přinejmenším v tom, že cítí to, co cítí, upřímně, navzdory strašlivé bolesti, navzdory tomu, co by chtěl.

"Odpusť," vypravil ze sebe zničeně a princ ovšem odpověděl s velikou láskou.

Nu, to by tedy bylo v pořádku - ale teď co dál?



Během těch pár vteřin, než se rozhodl, prodělal Laito tolik jako jiný za dlouhé hodiny.

Ne že by nezkusil dost už předtím, v době, kdy se rozhodoval propustit Tinwen na smrt, i během těch posledních dnů, kdy se s ní doopravdy rozloučil a jen zpovzdálí, jen podle nepatrných náznaků, směl jít za ní. Zatím však právě alespoň mohl jít za ní. Teď ji měl nechat docela napospas a vrátit se mnoho hodin cesty zpět... Ovšem, jeden z nich tu rozhodně zůstane dál na stráži, ale co to znamená? Poloviční oslabení - přinejmenším! A proč to všechno? Aby zničili to jediné, co by jim teď mohlo účinně pomoci!

Může něco takového vůbec udělat? Což Tinwen kdysi neslíbil, že ji nenechá bez ochrany, pokud to bude jen trochu v jeho silách? Něco jiného je udržovat si odstup, aby nepřekážel, ale mohl být po ruce pro případ krajní nouze, a něco jiného docela a nadobro odejít... a právě ve chvíli, kdy by docela dobře mohl za ní... Nikdo by ho neviděl!

Alespoň podívat by se tam předtím snad mohl... jen aby věděl, v jaké situaci Tinwen je... jen aby se přesvědčil, zda teď něco nepotřebuje... jen aby jí připravil či dodatečně přinesl, co by jí třeba mohlo pomoci... přece ji nemůže nechat jen tak, opuštěnou, teď, když je docela dobře v jeho silách...

Jenže tenhle člověk před ním si docela klidně upřímně cítí, že by měli prsten dopravit Tuilindovi... a že to strašně pospíchá!

Co s tím? Patří to k poslání, nebo je to pokušení, myšlenka, kterou je třeba zahnat, protože jde proti lásce, proti slibu...? Nu ano, ale což se až dosud neřídili podobnými dojmy, navzdory vzájemné lásce, navzdory bolesti, kterou jim to působilo... Ach, ale tohle zachází už trochu příliš daleko!

Jak jen se rozhodnout! Kde najít alespoň jediný záchytný bod? Kdyby tu tak měl někoho, s kým by se mohl poradit... kdyby tu tak mohl být otec s ním!

A v tu chvíli to přišlo, okamžik náhlého ztišení, ve kterém si uvědomil, že i když Tuilindo nestojí vedle něj, jejich srdce jsou si vždycky blízko. Tak dobře ho zná... tak dobře ví, co by mu na jeho myšlenky odpověděl ze své moudrosti, vykoupené věky utrpení.

"Synu, nesnaž se lpět na daném slovu za všech okolností. Pokud by to mělo vést k něčemu zlému, je lépe si nechat na svědomí nesplněný slib sám."

"To ano," odpovídal v duchu. "Ale k čemu zlému by to vedlo teď? Když se teď za ní půjdu podívat, mohu jí jen pomoci, ne uškodit."

"Pomoci jí? Podívat se za ní? Jak? Nenech se uhranout tou věcí, kterou držíš v ruce. Snad není sama o sobě dobrá ani zlá, velmi však záleží na tvém srdci, jakou se ti stane."

"Na tom šperku samotném mi přece vůbec nesejde! Tady jde o lásku - láska je koneckonců to jediné, co vede k správnému rozhodnutí."

"Láska jen k jedné bytosti nebo všem? I ten nejušlechtilejší vztah se ti může stát prokletím, když na něm tvoje srdce ulpí přespříliš."

"Právěže ke všem! S tímhle v ruce se mi otevírají úplně nové možnosti, jak pomoci mnohým!"

"Snad - snad. Zatím je to jen sen, něco stejně neskutečného jako přeludy, kterými jsi před chvílí mátl jiného. Přitom však právě teď, právě tady, jen kousek od tebe, jde o někoho naprosto skutečného."

Laito měl chuť se chytit za hlavu a nahlas řvát, ale věděl, že není na místě, kde by si to mohl dovolit. Věděl, že na to ani není čas. Pokud se má skutečně rozběhnout domů, musí to udělat okamžitě, jinak bude jeho oběť marná. A on to udělá, to už věděl. Otec má, či snad měl by, pravdu. Nejde jen o Tinwen, jakkoli je bolestné si to připustit. Tam nahoře ve skalách docela určitě alespoň někdo je - ten, za kým byla princezna od počátku poslána. Čemu pomůže, když tam teď zajde? Strkat prsty jí do toho stejně nemůže - jen sám sobě by ulevil.

Mohl by samozřejmě také zůstat na místě a držet stráž, tak jako dosud, ale... pokud mu opravdu jde nejenom o Tinwen, ale i o jiné, o naplnění jejího poslání, je jeho povinností poddat se témuž vedení, kterým se řídila ona. Docela jist si být nemůže ani jeden z nich, možná se nakonec ukáže, že některé rozhodnutí nebylo správné a že za to ona draze zaplatila... ale je to v této situaci jediná možnost.

"Mohu se tam docela klidně vrátit i já," poznamenal princ tiše.

Laito se usmál, z velikého smutku, ale zase už laskavě a přirozeně.

"Zač mě máš? Beztak tam budu dvakrát tak rychle jako ty."

Rozběhl se zpátky, v takové vnitřní bolesti a úzkosti, že podobnou nezažil ani tehdy, když se díval na Tinwenino zajetí, avšak už zase odhodlaný. Soustředil všechnu svou pozornost na to, aby byl jeho sestup roklí zároveň co nejrychlejší a co nejbezpečnější. Tentokrát si zakázal i slzy - záleželo na každém došlápnutí.

kapitola 42.

Za škvírou, vedoucí ven, už byla dávno černočerná tma. Tinwen si narovnala ztuhlé údy a podívala se k lůžku. Skřet dosud krásně spal. Stále jistěji cítila, že ho nemá budit - že má čekat, jak nejdéle to půjde. Trochu se najedla ze svých zásob a vrátila se ke knize. Začínaly ji pálit oči a několikrát se přistihla, že čte tentýž řádek podruhé a stejně neví, o čem se tam píše.



Faramir s Aragornem s rostoucím napětím sledovali průběh záchranné akce, kterou rozjeli. Věděli sice dosti přesně, kde se skřetí tlupa nachází, ale přístup do těch míst nebyl snadný a vojáci se nedokázali podzemím pohybovat stejně rychle jako skřeti. Kdyby měli jít za nimi v jejich stopách, nikdy by je nedohonili. Zbývala naděje, že se někde podaří jejich dráhu protnout. Taková možnost skutečně existovala asi na třech místech.

Na všechna tři dorazily stráže s krátkým, avšak rozhodujícím zpožděním.

Skřeti si stále drželi ten nejméně žádoucí směr.

Nyní sáhl Faramir k akci, kterou odkládal až pro případ krajní nouze, neboť velmi silně cítil, že se za každou cenu musí vyhnout vojenským operacím v blízkém okolí Tinwenina působiště. Vyslal jeden oddíl vzhůru roklí, aby se skřetům postavil do cesty. Byli to zkušení stopaři v krycím oblečení, kteří měli za úkol proklouznout kolem vrcholu rokle co možná nenápadně a zablokovat obě podzemní přístupové cesty na to místo, především tu horní.

Oddíl byl už dobře v polovině rokle, když skřetí tlupa náhle odbočila nečekaným směrem. Chvíli to vypadalo povzbudivě, ale pak začalo být jasné, že pouze zvolili cestu strážím dosud neznámou, nicméně končící v těsné blízkosti jeskyně.

Teď už neexistoval žádný způsob, jak dopravit stráže na místo včas.



Tinwen se probudila náhlým leknutím. Nedokázala by říci, co ji tak vyděsilo - nejspíše nějaký podezřelý zvuk. Ještě pořádně nevěděla, zda spí či bdí či co se s ní vlastně děje, ale uvědomila si, že na ni útočí jakýsi zlý a nebezpečný tvor a instinktivně zvedla ruku, aby si chránila obličej a krk.

Čísi ostré zuby se jí bolestivě zaryly do předloktí. Bylo to vlastně štěstí – s prokousnutým hrdlem by byla dopadla daleko hůře.

Stále ještě napůl ve snách se ohnala druhou rukou, uhodila útočníka prudce do obličeje a setřásla ho. Stáhla se z dosahu, popadla batoh a klopýtala na druhý konec jeskyně. Cestou se probrala aspoň natolik, aby pochopila, že bezprostřední nebezpečí už nehrozí. Podařilo se jí skřeta spoutat celkem obstojně: ruce ani nohy používat nemohl. Rychle vyhledala v batohu nůž a zaujala obranné postavení, čímž ho zklidnila docela. Ne že by si byla tak jista, zda by ho proti němu dokázala použít - on to však očividně zkoušet nehodlal.

Chvíli zůstali bez hnutí, on na zemi u nádrže, ona opřená o stěnu, a ostražitě se sledovali. Skřet zuřivostí syčel jako had. Tinwen horečně uvažovala, co dál. Držet v šachu ho nestačí - musí s ním nějak navázat kontakt. Rozhodně odsud neodejde a nenechá ho tu svázaného... nebo alespoň ne dřív, než se pokusí o jiné řešení.

"Neboj se," pronesla velmi zřetelně. "Nesmýšlím s tebou zle. Neublížím ti a až tě trochu přejde zlost, zase tě rozvážu. Musela jsem se jen nějak chránit, víš?"

Skřet se zkroutil jako v křeči, vzepjal se v poutech a divoce po ní prskl.

"No já vím," broukla Tinwen smířlivě. "Připravila jsem tě o tvůj prstýnek, viď? A trochu jsem tě přitom oklamala. Klam proti klamu, víš, ale samozřejmě máš důvod se zlobit... a nevěřit mi. Ale na druhou stranu, kdybych ti chtěla ublížit nebo odsud utéct, mohla jsem to snadno už dávno udělat, ne?"

Znovu se pokusil po ní prsknout, ale tentokrát se už nevzepjal takovou silou a žalostně padl na obličej. Měla dojem, že se do jeho vzteku začíná mísit trochu zoufalství.

"Neboj se," snažila se ho chlácholit. "Třeba to nějak vyřešíme. Opravdu jsem zůstala, jen abych ti pomohla. Udělám pro tebe, co budu moct."

Pokousaná ruka začínala přicházet k sobě. Tinwen už ji nedokázala nebrat na vědomí. Opatrně obloukem skřeta obešla, přistoupila k nádrži z opačné strany a rány si vymyla a ošetřila. Skřet teď už nesyčel. Zůstal ležet tváří k zemi - buď zdeptaný vědomím ztráty svého kouzla nebo ve snaze ji dostat lstí.

Tinwen zvolna, obezřetně vykročila kolem nádrže směrem k němu. Okamžitě to věděl - sledoval ji sluchem zřejmě velmi bedlivě. Znovu se vymrštil a odplazil se z jejího dosahu, jak nejrychleji dokázal.

"Neboj se," opakovala Tinwen. "Nic ti neudělám. Kdybych ti chtěla ublížit, mohla jsem to udělat dávno."

Neměla dojem, že by jí věřil. Asi mu byla bližší představa nepřítele, který si počká a pak si vychutná jeho utrpení. Koneckonců ji pokousal, ne? Nebyl nejmenší důvod k tomu, aby mu to aspoň neoplatila.

Tinwen věděla, že takhle by se nikam nedostali. Bude muset riskovat.

"Podívej," řekla. "Dám ten nůž pryč. Nic zlého se ti nestane."

Sledoval ji, když uklízela nůž zpět do batohu a batoh odnášela zpět ke vzdálenější stěně. Sledoval ji, když se znovu blížila k němu. Jeho temné oči se na ni upíraly, pichlavé strachem a podezřením.

"Neboj se," opakovala znovu a znovu. "Nic se ti nestane."

Došla až k němu a posadila se vedle něj. Cítila jeho tělo, napjaté jako pružina, jen jen se vymrštit. Ani jí samotné nebylo zrovna nejvolněji. Zakusila už, co dokáže i v poutech. Nespouštěla ho z očí a snažila se sledovat každé jeho hnutí, ale věděla, že jí to nebude mnoho platné - je rychlejší a pohotovější než ona.

Znovu míjely dlouhé vteřiny v naprosté nehybnosti. Konečně Tinwen nesmírně pomalu zvedla ruku, ukázala mu, že ji má opravdu prázdnou, letmo, dosti ostýchavě se dotkla srsti na jeho hlavě a honem zase ucukla. Zpozorovala, jak se v jeho očích kmitlo cosi jako okouzlení; vzápětí ztvrdly na kámen.

"No tak," zaprosila. "Ano, uznávám, připravila jsem ti spoustu problémů a nepříjemností, ale vždyť víš, že jsem neměla jinou možnost. Já vím, choval ses ke mně moc hezky... ale snad chápeš, že to tak dál nešlo, ne? Vždyť sám určitě moc dobře víš, že patřím jinému. Ale chci s tebou jednat taky tak hezky jako ty se mnou. Zkus mi... zkus mi odpustit. Pojďme se nějak dohodnout, jak jen chceš."

Cítila, že pojem odpuštění bude asi skřetovi hodně cizí, ale nevěděla, co by řekla jiného. A kupodivu, když ho pohladila podruhé, tentokrát důkladněji, už se na ni nedíval tak zle. Že by ji pochopil? Nebo po ní chudák touží tolik, že jejím dotekům vždycky podlehne? Nebo... nebo je prostě tak strašně vyhladovělý po jakékoli lásce, jakékoli laskavosti?

Dovedla si to představit. Její pohlazení mimoděk o hodně zvroucněla.



Faramir s králem se spěšně poradili. Shodli se v tom, že teď už je jim dovoleno udělat všechno pro princezninu záchranu. Ihned byl vyslán další oddíl, aby co nejrychleji vyšplhal roklí vzhůru, zaútočil na jeskyni a stáhl tam i předchozí hlídku. To ovšem znamenalo, že se vojáci dostanou za Tinwen přinejlepším s několikahodinovým zpožděním po skřetí tlupě. Už asi po sté propočítával král vzdálenost. Ještě je naděje. Ještě zbývá krátký čas, kdy by dívka mohla jeskyni celkem bezpečně opustit. Nezdálo se však, že by se k tomu chystala.



"Tak co?" zeptala se Tinwen tiše. "Co budeme dělat?"

Loupl po ní očima a zdálo se, že se mu vrací zlost.

"Cos udělala s prstenem?" sykl.

"Vyhodila jsem ho z okna," odvětila Tinwen pokojně. "Víš co, nechme ho tam. Ať radši věci vypadají takové, jaké doopravdy jsou."

Zaškubal sebou bezmocnou zuřivostí, ale nechňapl po ní. Dotek jejích prstů byl příliš krásný.

"Hloupá! Ten už stejně nenajdeme! Když ho nemáš na ruce, není vůbec vidět! Ale může ho najít někdo jiný po hmatu, pitomou náhodou, a jsme ztraceni!"

"Tak pojďme odtud!"

"Kam chceš jít? Jedinou bezpečnou skrejš jsi vyzradila strážím! První tlupa, na kterou narazíme, nás okamžitě umučí a sežere! Myslíš, že se ubráníme, sami dva?"

"Tak pojďme do bezpečí - pojďme ke mně domů."

Prskl po ní jako kocour.

"Ts! Tak o tohle ti šlo, viď, celou dobu!"

"Zkus myslet! Říkám ti už potřetí, že kdybych tě chtěla připravit o život, mohla jsem to udělat už dávno!"

"Nedokážeš to, viď? Jsi mladý děvče. Ale předhodit mě vašim nebo smradlavejm, to bys dokázala!"

"Nikdo ti neublíží! Všichni vědí, že je rozkaz zajímat skřety pokud možno živé."

"Aha, a proč? Co s nima děláte?"

Začínala být trochu dopálená.

"Nic zvláštního! Lidi nemají takovou zálibu v utrpení druhých jako zřejmě vy! Skřeti jsou v obyčejném vězení, nevypadá to tam o nic hůř než tady! Pravda, jsou zajištění, ale dostávají pravidelnou stravu, chleba každý den a na maso si můžou vydělat - prací, která jim vyhovuje - samé ničení, drcení a štípání!"

"Ale proč to všechno? Co z toho máte vy? O co vám jde?"

"Přece o to, aby byli v bezpečí a mohli v klidu projít proměnou, až budou chtít!"

S bolestným výkřikem se schoulil do klubíčka, jako by dostal ránu do žaludku.

"Áááá! Já to věděl! Mučej je tím nejhorším způsobem!"

"Nikdo k tomu nikoho nenutí!"

Skřet jen sténal a zmítal se na podlaze.

Tinwen začínala být zoufalá. To odtud nakonec přece jen bude muset odejít sama? Tahle jeskyně na konci jediné dlouhé chodby se jí zamlouvala stále méně.

kapitola 43.

Když se Laito, bílý vyčerpáním, blížil k domovu, už svou bolest tolik nevnímal. Po celou cestu si držel to nejvyšší možné tempo a nyní soustředil veškerou sílu vůle na to, aby v něm vytrval až do konce. Jednu chvíli mu maně blesklo hlavou, že zřejmě nebude vůbec schopen na strom vyšplhat - kuriózní myšlenka. Něco takového se mu za celý život ještě nestalo.

Tuilindo ho však už vyhlížel, vyběhl mu kus cesty vstříc a zachytil ho do náruče.

"Synu! Co se děje? Měl jsem takovou úzkost o tebe!"

Laito ze sebe nemohl vypravit ani slovo. Zavrtěl jen hlavou a vložil mu do ruky prstýnek.

Tuilindo se posadil na zem, složil si Laitovu hlavu do klína a podal mu láhev s entí polívkou. Teprve pak obrátil ten kovový kroužek v prstech.

"Tak kvůli tomuhle tedy... hm... zajímavá hračka."

Okamžitě věděl, oč jde, a hlavou se mu rozběhly obrazy situací, ke kterým tam nahoře v horách zřejmě došlo - důvodů, proč tam byla poslána zrovna Tinwen a zrovna takto. Nebylo tak těžké si domyslet, co se očekává od něho. A ne, v první chvíli se mu to nechtělo udělat. Ta věc byla dotčená nečistým tvorem, ale měla cenu láskyplné práce do ní vložené - byla udělána dobře a mohla v rukou moudrého mnoha způsoby dobře posloužit. Vzápětí to však bylo pryč. Zde jde o službu jiného druhu, o službu, kterou už kdosi potřebuje, právě teď, a mimoto... od té doby, co Melwen obrátila jeho život naruby, okusil už dostatečnou měrou jinou pomoc - tu, kterou jakoby nemá ve svých rukou, nemůže ji používat podle přání, ale která je přece účinnější a kupodivu také jaksi jistější, bezpečnější... protože založená na nesmírné lásce. Pousmál se.

"Možná bych takový dokázal taky vyrobit. Rozebrat ho každopádně dovedu snadno. Ale teď pojď, vezmu tě domů a lehneš si. Opři se o mě."

Laito znovu zavrtěl hlavou.

"Ne... nezdržuj se se mnou," zasípal s námahou. "Rozeber to co nejrychleji."

"Nu ano, budu se snažit. Také cítím, že je to důležité. Ale nechci, abys mi tu ležel na zemi. Pojď - vždyť je to tam pár kroků."

"Ne... udělal jsem, co jsem musel... teď jdu zpátky za ní."

Tuilindo mu nebránil. Vrátil se sám a pustil se ihned do práce, ale zároveň poslal Melwen s oběma staršími syny v jeho stopách. Ti posléze Laita sebrali na místě, kde padl, dopravili domů a postarali se o něj.



Tinwen se ke skřetovi sklonila a znovu ho začala hladit po vlasech, aby ho uklidnila. Zdálo se, že to má úspěch. Pozvolna se utišoval, až zůstal nehybně ležet tváří k zemi a nevydal už ani hlásku. Jako by ho znovu přemohlo zoufalství, vědomí bezvýchodnosti skřetího života. Netušila, že k tomu vydatnou měrou přispěla i sama vůní jitřní květiny, kterou ho mimoděk štědře zaplavila. Ještě to zhoršovala tím, že se v soucitu k němu nakláněla stále blíž.

Posléze zvedl hlavu a pohlédl jí přímo do obličeje.

"Slib mi, že mě nebudou mučit... že mě nezabijou."

"Určitě nebudou. A v té věci, které ses tak polekal - nikdo tě nebude do ničeho nutit, když nebudeš chtít."

"Odpřisáhni mi to."

Nezaváhala ani na vteřinu. Položila ruku na okraj nádrže.

"Ať mě slyší voda i kámen. Ať mě slyší stromy i tráva i hvězdy na nebi i všechno živé - ať mě slyší a ať se postaví proti mě, pokud ti teď nemluvím pravdu."

"No dobrá, věřím ti. Ale nedáš mě ani zavřít do vězení!"

"I podívejme... a kde bys tedy chtěl být?"

"Na svobodě. V lese."

Princezniny oči se rozšířily překvapením.

"Ale... Myslela jsem, že nechceš... Nu, koneckonců, možná, že by tě Tuilindo..."

Skřet si okamžitě ucpal uši.

"Nemluv tou řečí!"

"Já jen chtěla říct, že by tě snad nechal v lese u sebe."

"Kdo to je, snad ne smradlavej?"

"Je to elf," odvětila Tinwen maličko škrobeně. "Kdo jiný by bydlel v lese? Ale nic ti neudělá. A mohla bych tam hodně času trávit s tebou."

"No tak to radši do vězení. Ale budeš tam taky se mnou. Pořád!"

Tinwen to celé začalo připadat jako nepovedený žert.

"Budu za tebou chodit, jak nejčastěji budu moci."

"Ne, budeš pořád se mnou! A tamten - ten tvůj - tam nesmí ani páchnout! A budeš mě pořád hladit, kdy jen budu chtít!"

Pobouřeně vyskočila.

"Tak, ale teď už toho mám právě dost! Jdu odsud, teď hned - buď pojď se mnou, ale bez podmínek, nebo si tu zůstaň!"

Znovu se zhroutil v zoufalém kvílení. Už byla na půl cesty pro batoh, ale přišlo jí ho líto. Koneckonců, co po ní vlastně žádá? Jen skutek milosrdenství ve vězení - jen aby trochu zmírnila jeho úděl - jen škemrá o lásku, kterou tolik potřebuje, nic víc. A ta trocha žárlivosti je vpodstatě docela pochopitelná.

Vrátila se, poklekla vedle něj a položila mu ruku na čelo.

"Poslyš," řekla mu nahlas a zřetelně, aby přehlušila jeho nářek, "já ti svým způsobem rozumím. Nemohu ti přesně slíbit, co všechno pro tebe dokážu udělat, ale chci, abys věděl, že opravdu upřímně chci s tebou zacházet laskavě, tak jako ty se mnou. Chci ti připravit ty nejlepší podmínky a být k tobě něžná a nedávat ti zbytečně důvod k žárlivosti - ne proto, že si to vynucuješ, ale proto, že tě mám ráda... Ne jako ženicha, samozřejmě," dodala rychle. "Ale jako..." Zapátrala po vhodném slově, ale v tu chvíli ji žádné nenapadalo. "... dejme tomu jako kamaráda. A to, co teď říkám, můžeš vzít jako součást přísahy. Můžeš si být jist, že to je pravda."

Ztichl jako pěna a dlouze se na ni zahleděl.

"Jdu s tebou," řekl posléze a tón jeho hlasu ji až dojal - cítila, kolik úsilí ho ta důvěra stojí, přes ujištění, která se mu snažila poskytnout.

Takže domluveno. Mohou jít. Stačí už jen maličkost - rozvázat ho.

Teď bylo zase na ní, aby důvěřovala - a ne, ani pro ni to nebylo snadné. Musela sebrat všechnu sílu vůle, aby dokázala jakoby nic uvolnit jeho pouta. Věděla, že je pohyblivější a pohotovější než ona - a byl i silnější, teď, po pár letech dobré stravy. Možná v tom bylo i trochu vypočítavosti, nejenom ohleduplnost, když mu hezkou chvíli velmi citlivě třela kotníky a zápěstí.

Nezdálo se však, že by na ni chtěl ještě útočit. Dospěli k dohodě o příměří – a on věděl, že princezna je teď vlastně jediným bezpečným útočištěm, které má. Když spolu lezli chodbou a vzájemně si pomáhali, skoro se zdálo, že se z nich opravdu svým způsobem stali kamarádi.

Asi ve třech čtvrtinách chodby se skřet zarazil a chvíli pátravě čenichal a naslouchal. Pak se naklonil až těsně k Tinwen a zašeptal:

"Zhasni! Honem!"

Poslechla okamžitě.

"Co se děje?"

"Jdou sem - už jsou blízko."

"Kdo?" šeptala Tinwen.

Místo odpovědi jí křečovitě stiskl ruku a táhl ji dál. Chodba zde už nebyla tak strmá jako v horní části, ale místy spadala ještě hodně příkře a to tempo, ještě k tomu potmě, bylo na Tinwen příliš - smekala se po kluzkých balvanech a padala. Neměla na sobě nic, co by způsobilo zrádný hluk, ale cítila, jak se skřet třese hrůzou i jen při tlumených nárazech jejího těla. Brzy byla celá potlučená, ale nepostěžovala si ani slovem. Měla elfí školu - a věděla, že jde o život.

Konečně byli u vchodu. Zde se skřet poprvé na okamžik zastavil. Vyhlédl na obě strany, zavětřil, zase se stáhl, ale hned se celý otřásl. Očividně se mu nechtělo pod širé nebe, ale z chodby za sebou měl větší hrůzu.

"Pojď ke mně pod plášť," šeptla Tinwen. "Tak tě nikdo neuvidí."

Dotek elfí látky se mu ani trochu nezamlouval - ošil se, jako by ho píchlo tisíc špendlíků. Ale možnost být bezpečnější a navíc se přitulit k princezně toto nepohodlí zřejmě vyvažovala. Přimknuti jeden k druhému se vykradli ven.

Tady už nebyla taková tma. Měsíc stál dosud vysoko a nahlížel do strže. Tinwen mohla postupovat tišeji a rychleji. Byli už nahoře na římse a právě míjeli ohyb skály, když zdola zaslechli hlasy. I Tinwen už ovládala místní skřetí nářečí tak dobře, že věděla, oč jde. Nějací skřeti zachytili v chodbě jejich stopu.

Znehybněli, přitisknuti zády ke skále a kryti jedním pláštěm. Tinwen cítila, jak se její společník slabě chvěje. Ani jí nebylo zrovna lehko u srdce. S napětím sledovali skupinku černých skvrn u ústí chodby. Zdálo se, že zpozorováni nebyli - jejich stopa však byla čerstvá a pro skřety velice lákavá.

Jakmile se pronásledovatelé sehnuti k zemi rozběhli za nimi, proklouzli Tinwen se svým průvodcem co nejopatrněji za ohyb. Nyní byli z dohledu a mohli běžet, jak rychle chtěli. Římsa byla čím dál užší a za normálních okolností by nikdo Tinwen nepřinutil, aby tudy postupovala jinak než zády ke skále; teď na to ani nepomyslela.

Cestu po skalní stěně dolů zdolali z větší části jen velmi mírně zpomaleným pádem. Tinwen byla už tak unavená, že neměla kdy se bát. Jediné, na co se soustředila, bylo, aby nepadala příliš nebezpečně. Skřet, odpočatější, houževnatější i obratnější než ona, byl dosud při síle a k jeho chvále musíme přiznat, že jí pomáhal, co mohl. Ovšem, nic jiného mu nezbývalo, ale přece... Ono podivné spojenectví mezi nimi zase o něco zesílilo.

Konečně se octli v rokli. Na vteřinku se zastavili a naslouchali. Bylo jim předem jasné, že pronásledovatelé se zatím nevzdali.

"Nezvládneme to, dohánějí nás," šeptal skřet úzkostlivě. "Nemůžeš trochu zrychlit?"

Tinwen zavrtěla hlavou.

"Běž dál sám," vypravila ze sebe udýchaně.

Jen se otřásl. Do lesa, obydleného elfy, se bez jejího doprovodu rozhodně nijak nehrnul.

"U vchodu do podzemí můžeme zkusit nechat falešnou stopu a vzít to vodou," špitl pochybovačně. "Ale asi to nebude k ničemu a je to tam strašně daleko..."

Vzápětí skočil k ní a zajel jí pod plášť jako úhoř.

Tinwen se přitiskla zády ke skále a znehybněla. Nevěděla, co se děje, a neměla čas ani sílu o tom přemýšlet. Jediné, co jí v tu chvíli proletělo hlavou, byla vlastně vděčnost za tu chvilku odpočinku. Cítila, jak se jí podlamují kolena.

"Milovaná, ach milovaná! Jsi to opravdu ty?"

Teprve teď pocítila naplno vyčerpání i prožitou úzkost. Kdyby ji skála nedržela, byla by se asi sesypala na místě.

V příští vteřině byl Eldarion u ní. Těžko říci, zda věděl předem o stvoření pod jejím pláštěm - prostě ji sevřel v náručí, sevřel v náručí se stejnou srdečností oba dva najednou.

Tinwen už nedokázala rozlišit pocity, které ji v tu chvíli zaplavily - úleva i hrůza z toho, jak málo stačilo, aby teď byla někde docela jinde, úžasné štěstí i zničující vědomí, že na něco takového vlastně nemá právo. Dokázala si jen opřít hlavu o jeho hruď a dát se do pláče.

A téměř okamžitě pocítila, jak se jí ulevilo. Napětí bylo vystřídáno pokojem, který se přes ni přelil jako lahodná vlna a spláchl přitom nejméně polovinu odřenin a pohmožděnin. Sloužil jí naplno, zas jednou především jí - těžko povědět, komu to bylo milejší.

Pokud šlo o skřeta, prožíval něco velmi zvláštního. V okamžiku setkání s Eldarionem pocítil samozřejmě hrůzu a navíc značnou žárlivost i nenávist - však ho dobře poznal. Když je však princ chytil do náručí, kupodivu ty pocity ustoupily něčemu silnějšímu a velmi příjemnému. Nebyl by si dovedl představit, že by ho objetí nějaké mužské bytosti mohlo takto potěšit. Naprosto nechápal, proč princ něco takového dělá a to by v něm za normálních okolností vždycky vyvolalo podezření. Avšak dokázal si svůj zmatek pouze uvědomovat - vůbec ho nedokázal prožít. Štěstí, které zakoušel, ho docela pohltilo.

A Eldarion se neptal, kdo přesně je ten, koho cítí pod pláštěm, či zda si zaslouží aspoň trochu, aby k němu byl někdo hodný. Už se dost napracoval se skřety, ať už současnými nebo bývalými, aby věděl, že ten neznámý přinejmenším cosi potřebuje a jak mu to dát. Nedělalo mu potíže obrátit své srdce i k němu a poskytnout mu všechnu útěchu a veškerý pokoj, které byly v jeho silách.

A v tu chvíli se skřetovi vrátil pocit, vyvolaný sny, jež se mu zdály pod vlivem Tinwenina prstýnku a jejichž účinek zakoušel, i když si je nepamatoval: sny o tom, jak ho Tinwen právě s princem vyvádějí z jeho dosavadního způsobu existence do něčeho nového, nesrovnatelně bezpečnějšího, svobodnějšího, příjemnějšího... Byly to velmi milosrdné sny. O způsobu přechodu v nich nebylo nic, zato chuť nové existence zanechávala velmi hluboký dojem. Najednou téměř zapomněl, kdo vlastně ho to objímá. Toužil jenom, aby to nikdy neskončilo.

To všechno nezabralo ani půl minuty. Téměř ihned se Tinwen vzpamatovala a špitla, že jsou jim skřeti v patách. A Eldarion ji lehce zdvihl, bez sebe štěstím, že pro ni může konečně něco udělat, a dal se do běhu roklí dolů.

Z té cesty si pak mnoho nezapamatovala - právě jen ten slastný pocit, že je nesena v milující náruči. Nemohla pořádně spát a nemohla se ani nést po celou dobu - dost často bylo nutno, aby užívala svých nohou. Zdřímla však chvílemi aspoň natolik, aby se jí vrátily síly, všechno bolelo už mnohem méně a vědomí něhy, která ji objímá, se jí neztratilo ani na okamžik - princ ji ostatně nehodlal od sebe pustit tak daleko, aby něco takového začalo přicházet v úvahu. Zřetelně si uvědomila až zase chvíli, kdy právě sešplhali podél vodopádu a udělali pár kroků za mírný ohyb po uzounké pěšince mezi stěnou rokle a vodou. Princ se ji právě chystal znovu zvednout, když ucítila, jak jí skřet opět bleskurychle vklouzl pod plášť. Zarazila na místě. V příštím okamžiku spatřila, jak se od temné skalní stěny kus před nimi odlepila stejně temná postava a blížila se k nim.

Tinwen se nedokázala začít doopravdy bát, když její Estwe stál vedle ní a jednou rukou ji držel kolem ramen. Rozumem však věděla, že pokud se tady zdrží bojem třeba i jen chvilku, je to pravděpodobně jejich konec. Zůstala nehybně stát, přimknutá ke skále, hlavu sklopenou, aby jí nebylo vidět do tváře. Avšak neznámý šel proti nim a musí je těsně minout. Nebyla velká neděje, že by je přehlédl.

Za vrcholem dolního vodopádu se teď začaly vynořovat další postavy. Ta první byla už těsně u ní. Teprve teď Tinwen rozeznala, že je to člověk - vlastně jeden z velitelů otcovy stráže. Vydechla úlevou.

"Buď zdráv, kapitáne," zvolala polohlasem a shodila kapuci. "Jen málokdy jsem byla tak ráda, že někoho potkávám! Kde se tu berete?"

Trhl sebou - dosud je nespatřil.

"Buď zdráv, můj pane - buď zdráva, má paní," odpověděl radostně. "Kníže nás posílá zneškodnit skřetí tlupu v jeskyni nahoře ve skalách. Bude velmi šťasten, žes na ni nenarazila, jako jsem i já. Máš o ní snad nějaké zprávy?"

"Bezpochyby je to ta, která nám je v patách."

"Vidím, že jdeme právě včas! Ale buď bez starosti, má paní, poradíme si s nimi. Mám ti tu nechat alespoň dva muže, aby střežili tvé bezpečí?"

Zaváhala. Jejího osobního zajatce si nikdo nevšiml - snad bude nejlepší, když to tak prozatím zůstane. Musí se s ním přece jen v rukavičkách.

"To nebude třeba, děkuji - však nejsem sama," odpověděla velmi pevně.

Zaváhal.

"Jak o tom smýšlíš ty, můj pane?" zeptal se pro jistotu.

"Buď bez starosti," odvětil princ s úsměvem - věděl dobře, oč se jedná. "Budu ji střežit jako vlastní duši. Zachovej si všechny síly pro boj, který tě čeká."

To znělo rozumně. Koneckonců, lidí má teď dost, když přibral oddíl z dolní chodby. Uzavřou rokli bezpečně - ani myš jim neproklouzne. A kdyby přece, jednoho či dva králův syn zdolá bez potíží.

"Jak poroučíš, můj pane," pravil tedy, uklonil se a spěchal dál. Následoval ho voják za vojákem, každý zvedl ruku k pozdravu, když je míjel. Konečně byli pryč.

"Tak pojď," řekla Tinwen skřetovi. "Už se nemusíš bát."

Vykoukl zpod pláště a pustili se na další cestu. Cítila z něj teď zase o něco větší důvěru i vlídnost než dříve. To, jak ho neprozradila, na něj udělalo dojem.

kapitola 44.

Probudila se navečer v komůrce uprostřed hustého křoví na lůžku z proutí a mechu, teple zabalená do několika přikrývek, které Laito prozíravě vzal s sebou, když jí šel naproti. Skřet byl opatřen podobně, i když přiměřeně vzhledem k své otužilosti. Oba její přátelé seděli vedle nich. Laito se zdál zase už takový jako vždycky, svěží jako jaro samo; princ byl ještě malinko bledší a jeho oči se zase o něco zvětšily. Laito mu během dne nesčíslněkrát nabízel, aby si na aspoň na chvilku lehl, ale on to nedokázal - prodělaná úzkost i radost ho naplňovala dosud příliš silným vzrušením a nechtěl propást ani vteřinu, kdy se mohl starat o svou vyvolenou.

Na zbytek cesty dolů a setkání s Laitem si vzpomínala jen velmi matně. Bylo pochopitelně poněkud dramatické, neboť čistokrevný elf vyvolal v jejím chráněnci panický děs a jen málo chybělo, aby skřet vyrazil na šílený běh bez cíle. Jejich jediné štěstí bylo v tom, že mu Eldarion byl v tom okamžiku velmi blízko a mohl pomáhat i bez toho, aby se pacienta přímo dotkl. Kdyby byl po něm natáhl ruku, asi by zkazil všechno - neudělal to však a měl dost duchapřítomnosti, aby zklidnil skřeta aspoň natolik, že zvolil osvědčenou únikovou cestu pod princeznin plášť. Po několika vysvětlujících slovech se Laito srdečně zasmál a nabídl se, že ustoupí deset metrů do lesa a zazpívá jí něco na usnutí. Vděčně se tomu poddala po pár okamžicích; a skřet, o kterého šlo samozřejmě především, usnul ještě rychleji. Zdolal přece jen rokli po svých a stále ještě měl na sobě její prstýnek. Laito se zaradoval a udržoval ho v tom stavu, jak jen mohl, neboť dosud byli trochu na rozpacích, co s ním, a nechtěli ho zbytečně plašit - a mimoto, když spal tvrdě, mohl Laito se v klidu připojit ke skupince, mluvit s princem a pomoci s péčí o Tinwen.

A na skřeta jeho umění působilo skvěle - tak snadno, jako ještě na nikoho. Sny z jeskyně se mu okamžitě vrátily a nahlodávaly jeho strach z prince i nenávist k němu víc a víc. Občas se probouzel, ale podivně zmalátnělý a spokojený. Nedokázal se vyburcovat k tomu, aby se bránil - nechal se obsluhovat a vždycky znovu ukolébat jako malé dítě. Ostatně, nic zlého mu zatím opravdu nikdo nedělá - a riskovat se přece rozhodl, věděl, že mnoho možností už mu nezbývá.

Tinwen naproti tomu spala velmi tvrdě po celý den a nevnímala zhola nic z toho, co se s ní dělo. První, co si po probuzení uvědomila, bylo, že její potlučené a namožené údy jsou nyní v daleko lepším stavu než ráno - o tolik lepším, že její potíže vlastně už ani nestály za řeč. Posadila se a s rostoucím překvapením vyzkoušela ruce i nohy.

"Jak jsi to dokázal? Estwe, ty jsi kouzelník!"

Spokojeně se usmál.

"To jsem rád, že cítíš nějaký rozdíl! Ostatně, nepřičítej všechnu zásluhu mně! Byl to samozřejmě Laito, který ti zabalil do batohu spoustu užitečného materiálu, a další přinesl teď s sebou. Já jsem za tebou předevčírem vyrazil s holýma rukama, jako blázen!" Pak ale zvážněl. "Holčičko moje milá, co se ti stalo? To on tě tak zřídil?"

"Ne, ne, kdepak!" bránila ho honem Tinwen. "Většinou jsme spolu vycházeli velmi dobře, opravdu!"

"Čeho se bojíš? Myslíš, že bych mu ublížil, když jde o tebe? Možná bych měl, viď? Pokousal tě docela určitě!"

"Ano, ale k tomu měl důvod. Připravila jsem ho o něco, na čem velmi lpěl, víš? A ještě k tomu tak trochu lstí."

"Nu dobrá, ale jak potom tedy..."

"Ale, to nic nebylo. Jen jsme pak utíkali chodbou dolů a po skalách trochu nakvap, víš? Ta skřetí tlupa nám byla od začátku v patách a..."

Laito vyskočil, jako by ho něco píchlo.

"O tomhles mi vůbec neřekl!"

Eldarion po něm ze strany loupl očima.

"Ale bratříčku... Nikdo se mě neptal!"

"Takovou podlost bych tedy od tebe nečekal!"

"A ze zištných důvodů k tomu! Doufal jsem, víš, že později se mě někdo zastane

"Nesmysly," zavrčel Laito teď už z větší části vážně. "Copak se můžu zlobit na tebe? Je to jen moje vina, že jsem na tebe dal. Měl jsem tam zůstat... Měl jsem se o ni postarat."

"Tak pěkně děkuju za důvěru, ale ujišťuju tě, že jsem se k nim připojil, jakmile to bylo možné. Co bys tam byl chtěl dělat? Ta skřetí tlupa byla pořádně silná, víš? V boji bys tam byl platný asi tolik jako já sám. A pokud jde o to potěšení nést ji na rukou... samozřejmě bych ti ho byl dopřál také, tak skoupý nejsem, ale upřímně řečeno jsem to zvládl sám docela dobře!"

"To je jedno! Měl jsem prostě dělat, co jsem mohl! Měl jsem jí aspoň zůstat co nejblíž... mohl jsem být nahoře nad rokli, krýt vám záda nebo co by bylo potřeba!"

"Bratříčku... ty si taky někdy docela rád pěstuješ vlastní dokonalost, viď?"

Laito dopáleně kopl do listí.

"To bych řekl! Zvlášť když se mi někdo, na kom mi záleží, vrací celý potlučený ze smrtelného nebezpečí!"

Tinwen udiveně těkala očima z jednoho na druhého.

"Nechtěli byste mi prozradit, co to mezi sebou máte, vy dva?"

"Nu..." usmál se Eldarion, "dalo by se říci, že jsme se tak trochu nepohodli..."

"Na tom nesejde! Jde o to, že jsem nakonec dal na to, co cítil on, a neměl jsem to dělat... Já ji měl v ruce, víš, tu věc, na které tenhle skřet lpěl! Já moc dobře vím, o čem mluvíš! Mohl jsem si pro tebe zajít a vyvést tě odtamtud dávno předtím, než by ses dostala do nebezpečí!"

"Laito! Já ji měla taky v rukou! Mohla jsem docela klidně odejít i bez tvé pomoci. Jenže to bych byla musela odejít sama. A kdyby sis byl pro mě zašel, byla bych tu teď s vámi sama zrovna tak. To jsme si pak mohli ušetřit námahu a vůbec se do tohohle podniku nepouštět. Ale pověz mi víc - pořád ještě tě tak úplně nechápu. Co se vlastně stalo? Kde jsi byl, že si to vyčítáš?"

"Zachytil jsem tu věc... a chtěl jsem samozřejmě hned za tebou... on taky, abych mu nekřivdil... jenže zároveň měl dojem, že ji mám odnést otci. Váhal jsem nad tím, víš, nechtěl jsem tě opouštět, ale na druhou stranu, celou dobu jsme se řídili jen tím, co jsme cítili... nakonec jsem si zkrátka začal myslet, že musím... tak jsem běžel, jak nejrychleji jsem dokázal... a chtěl jsem se hned vrátit, ale oni mě nenechali odejít... totiž, nechali, ale pak mě v lese sebrali a odnesli zpátky... nikdy jsem si nemyslel, že tak málo vydržím..."

"Ach, Laito...!"

"Vrátil jsem se, jakmile jsem se dokázal postavit na nohy... ale to už bylo pozdě."

"Laito, netvař se tak zničeně! Vždyť se mi docela nic nestalo, dokonce ani nohu jsem si nezlomila, při všech těch pádech! A rozhodl ses určitě dobře - což jsme to celé opravdu od začátku nedělali vlastně naslepo, jen podle toho, co nám naše srdce říkalo? Nic jiného ti ani nezbývalo, než v tom pokračovat! A vůbec, na co vlastně tvůj otec ten prstýnek potřeboval?"

"Ale hříbátko, na nic! Jen ho dokázal zničit, to je všechno!"

Naklonila se k němu.

"Poslyš, tohle mě začíná zajímat! Kdy to udělal?"

"Asi hodinu po půlnoci. Jestli to odhaduju správně, tak někdy v době, kdy ses vydala na zpáteční cestu. Proč?"

Teď už se smála.

"Sám to říkáš! Nebýt toho, asi bych se na zpáteční cestu nevydala! Nechtělo se mi odejít bez něj, víš, pořád jsem to odkládala, a on měl šílený strach... nechtěl se mnou jít za žádnou cenu... docela pochopitelně, ovšem... a pak, úplně najednou, jako by mu došly síly nebo nevím... prostě najednou začal chápat, že už mu jiná možnost nezbývá, a šel. Myslela jsem, že je to náhoda, ale teď už tomu rozumím. Byl na tom kouzlu závislý - dokud nezmizelo ze světa, pořád měl chuť se skrývat, nepřipustit si věci tak, jak jsou... A Laito, ta skřetí tlupa šla rovnou do jeskyně, kde jsme byli. Kdybys mě byl takzvaně neopustil, byli by nás dostali!"

"To neříkej! Kdybych byl..."

"Nu ano, ale za cenu toho, že bychom celé poslání zahodili! Když se na to díváš takhle, tak by bylo asi bývalo nejbezpečnější, kdybych byla zůstala sedět doma!"

Usmál se na ni.

"Tak dobrá, dobrá, upokoj se. Přijímám to jako slovo odpuštění, když už nic jiného. Jsi ke mně velmi laskavá, hříbátečko, děkuju ti. Ale přece jen si myslím..."

"...že jsme ho sem měli přivést násilím? Nebo užitím té věci, kterou jsem zahodila?"

"Nedívej se na mě takhle, hříbátko, mám pocit, jako by sis myslela, že jsem opustil svoje zásady!"

"Tak zlé to není. Ale podívej, přemýšlela jsem o tom. Jaký smysl vlastně mělo, že jsem tam byla poslána právě já, a sama? Nejspíš ten, že se s ním musí citlivě a jemně. Od té doby, co jsem to pochopila, jsem se začala snažit to tak dělat. Snažila jsem se, co jsem mohla, abych mu rozuměla a všechno mu ulehčila, jak se dá..." Odmlčela se a bylo znát, jak pomalu rudne. Eldarion okamžitě natáhl ruku, aby ji povzbudil přátelským dotekem, ale uhnula. Mnoho si z toho nedělal, přisedl vedle ní, položil jí ruku kolem ramen a přitiskl k sobě. Sklopila hlavu a pokračovala s větší námahou a teď už hlavně k němu: "Dokonce jsem mu slíbila... Estwe, promiň, já vím, že je to k tobě hrozné, ale když on... víš, on pak už chtěl jít, ale kladl si podmínky. Prý nechce do vězení, ale chce žít v lese... ale když jsem mu nabídla, že by mohl třeba zůstat s Tuilindovou rodinou, tak prý raději do vězení... ale že mě chce mít pořád u sebe... a že ty prý tam nesmíš... Totiž, on podle všeho asi..."

Princ vyprskl smíchy.

"Snad se do tebe nezamiloval! No tak, kvítečku, proto se přece nemusíš tvářit, jako by to byla tvoje vina! Tak ven s tím, oč jde? Tys mu to všechno opravdu slíbila?"

"No... ne tak docela. Nedala jsem si poroučet, víš, ale najednou jsem pochopila, že pro něj je to všechno opravdu těžké... a tak jsem mu slíbila, že na něj budu brát ohled a budu se mu snažit pomáhat, jak jen to půjde... dokonce i - prosím tě, nezlob se - že mu nebudu zbytečně dávat podnět k žárlivosti..."

"Ale milovaná, kdo by mohl mít za zlé soucitnému srdci!"

"Jenže... víš... ono je to mnohem horší! Tam nahoře... sice se tam nedělo nic z toho, čeho jsme se báli, ale... zkrátka, byl strašně přítulný a já - víš, chodil za mnou v tvé podobě - většinou jsem na něj byla hodná jen ze soucitu, to máš pravdu, ale chvílemi přece jen..."

Eldarion ji otočil proti sobě a pohlédl na ni. Byla v tom spousta lásky a ujištění, to ano - také však trocha smutku.

"Milovaná... ne že bych tuto záležitost považoval za něco vážného... ale rád bych ti něco pověděl tak jako tak. Víš, přemýšlel jsem o tobě - o našem loučení - moc - v těch dlouhých hodinách čekání – a vidím, že jsem udělal chybu. Měl jsem mít víc pochopení pro tebe, pro strašnou situaci, v níž se nacházíš, a ne si znamení tvé náklonnosti zbrkle vyložit podle svého přání. Ne, netvař se tak smutně, rozhodně si nechci zahrávat s tvými city - já od toho nevysloveného závazku za žádnou cenu neustoupím - chtěl jsem ti jenom říct, že od tebe se necítím oprávněn nějakou věrnost vyžadovat... To jest," skončil lehčím tónem, čímž elegantně umlčel většinu jejích protestů, "tenhle skřet má právo se ti dvořit jako každý jiný a pokud mu budeš nakloněna..."

"Uličníku! Ale nech mě už promluvit! Co když se ti cítím zavázána zrovna tak jako ty mně? Ani na to mi nedáš právo?"

Pohlédl na ni s vroucností, avšak zároveň znepokojeně.

"Díky, milovaná. Vážím si toho... ale neradil bych ti to. Jenže o to ti teď samozřejmě nejde, viď? Ty se cítíš provinile a chtěla bys slyšet rozsudek... nu dobrá, máš ho mít. Tenhle případ není tak těžké rozhodnout. Pokud za tebou chodil v mé podobě a tys podlehla a zatoužila po něm, nemyslíš, že jsem to byl vlastně já, po kom jsi toužila? Nu, milovaná, buď k sobě tvrdá, jak chceš - existuje sebemenší možnost, že by tomu mohlo být jinak?"

Uvažovala.

"Ne... to víš, že ne... ale vždyť jsem celou dobu vlastně věděla, že to nejsi ty... Totiž, byly chvíle, kdy jsem si nebyla jista už vůbec ničím, ale..."

"To na tebe jen působilo kouzlo, kterého používal. Což jsi mu neodolala? Nezbavila ses té věci, jakmile jsi měla příležitost? Tím jsi udělala to nejlepší, co jsi mohla!"

"To ano, ale když... Estwe, prosím tě, copak opravdu netušíš, oč jde? Mně se to tak špatně říká...! Já vím, že ty by ses ke mně nikdy, nikdy nechoval tak jako on, ale... kdyby, rozumíš? Kdyby se stalo, že bych byla s někým, koho mám ráda - s kým jsme se zasnoubili - ale ještě nevzali - a on se takhle choval - já měla zůstat na stráži! Neměla jsem se nechat omámit... neměla jsem mu povolit ani na chvilku!"

"Ach milovaná! Pro samo tohle vyznání bych tě měl ještě raději než dřív, kdyby to bylo možné! Kolik světla je v tobě, když tě bolí i tak nepatrný stín! Ale neboj, nebudu ti bránit, abys litovala - ne proto, že bych měl sebeméně něco proti tobě, jen pro klid tvé duše a proto, abych ti tvé světlo uchoval. Tak dobrá, suď sama sebe, jdi na kořen věci - proč jsi mu vlastně povolila v té první chvíli? Pro... okouzlení samo?"

"Ne... myslím, že ne. Hlavně proto, že mi tě bylo líto... totiž kdybys to náhodou přece jen byl ty. Tolik ses načekal, tolik ses natrápil..."

"Díky! Moc jsi mě potěšila! I když ovšem, pokud opravdu lituješ, musíš vůči mně své srdce zatvrdit. Tím v tobě získám ještě víc: nejen blízkou, soucitnou duši, ale i oporu pro nejslabší chvíle. Tak co, jsi rozhodnuta? Kdybych selhal, ať už v kterékoli věci, budeš ke mně tvrdá?"

"Doufám, že nebudu muset... ale ano, chci to zkusit."

"Pak mám za to, že se smíš upokojit. Tvá vina je smazána - nakolik ses vůbec provinila. Ale poslouchej ještě, ještě něco ti povím: chci, abys věděla, že i kdyby tomu bylo jinak, i kdyby ses mi skutečně zavázala a pak se mi zpronevěřila, stejně bych tě měl rád. Ne jako ten, kdo tě musí za každou cenu mít - jen jako někdo, kdo tu prostě vždycky zůstává pro tebe a nemůže jinak, tak jako na tebe slunce vždycky znovu svítí a les vždycky znovu dýchne zelení..."

Cítila to - vyzařovalo to z něj stejně samovolně a přirozeně jako ona hojivá síla, kterou už tolikrát nabídl jiným. Nemohla než se o něj opřít a spočinout, najednou úplně uklidněná a šťastná.

"Dobře jste udělali," broukl Laito spokojeně, jakoby ponořený spolu s nimi do té pokojné chvíle. "Udělali jste tu nejrozumnější věc na světě a už o ní prosím vás nepochybujte, protože..."

"Laito, prosím tě, ale ono to není zase tak úplně jednoduché..."

"...protože, jak jsem chtěl právě říct, vám to stejně nebude nic platné. Vezmete se tak jako tak a tohle stvoření je jedním z vašich dětí..."

"Ano!" zvolala Tinwen překvapeně. "Já ho mám ráda jako dítě - celou dobu jsem to tak cítila, jen jsem si to neuvědomila."

"Vidíš! Od počátku je to tak - proto jsi pro něj tolik riskovala a tolik přestála - on sám ti bude největší odměnou. A vím, jak vypadá - má oči modré jako nebe a vlasy stříbrné jako měsíc za mlhou – a jmenuje se Mirion..."

"Nemluv tou řečí!"

"Hleďme, ty už jsi vzhůru? A jaká řeč ti tedy voní víc?" usmál se Laito a jako by se nechumelilo, přešel do ohavného skřetího jazyka. Vyspal ses dobře? ptal se ho. Jak se cítíš?

Skřet sebou zacukal, jako by nevěděl, zda před ním utíkat nebo mu skočit po krku.

"Zrádče!" zasyčel. "Odpadlíku!"

Laito neříkal nic, jen se tiše smál, a Eldarion byl nablízku. Skřet cítil, jak ho znovu zaplavuje pokoj, kterému se nemůže ubránit. Koneckonců, co na tom? Není snad sám zrádcem a odpadlíkem vůči svým? Až se mu udělalo mdlo, když si představil, co by s ním teď provedli, kdyby ho dostali do drápů. Může být jen rád, že se setkává s někým, komu se doopravdy podařilo uniknout... kdo smí chodit po lese a užívat všeho toho, co jemu je odepřeno... snad pak může mít větší naději, že by i sám... ne, jen to ne, za žádnou cenu! No dobrá, ale může mít za zlé jinému, že - ať už jakkoli - dosáhl něčeho, co si vlastně přeje sám?

Měl pocit, že se zbláznil, ale nemohl si pomoci. Uvědomoval si, jak nesmyslné - přinejmenším u skřeta nesmyslné - jsou pocity, které má vůči Laitovi, ale zbavit se jich nedokázal. Dokonce mu chvílemi připadaly úplně normální a logické. Laito s ním nenuceně konverzoval v jeho vlastním jazyce, se směšnou zdvořilostí se ho vyptával na věci, o nichž věděl, že jsou pro skřeta důležité, dokonce mu opatřil kus masa k večeři od jedné lovecké rodiny, která bydlela nedaleko - a on to všechno přijímal bez odporu, málem vděčně - jako od starého kamaráda. Dokonce ho svým způsobem dojímalo, jak jsou na něj hodní - nejenom princezna, ale i oba... chlapi. Ti dva zamilovaní, mimochodem, se vůbec netulili jeden k druhému - všechnu něhu dávali jemu. Naprosto to nechápal. Pravda, princezna mu něco takového odpřisáhla, a oni přísahy dodržují, to věděl: dokonce i když nejsou spojené s kletbou. Ale ten její? Správně by na něj měl mít pro to zlost! Proč se k němu chová, jako... jako co vlastně? Neuměl něco takového ani pojmenovat.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )