Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Druhý den milému skřetovi oznámili, že ho chtějí vzít do lesa a zkusit, jestli by nemohl žít s nimi na svobodě - k vězení se mohou v nejhorším případě uchýlit vždycky. To už si připadal tak zpitomělý, že se mu ta vyhlídka zdála nesmírně lákavá. Ne že by ho to úplně zbavilo strachu. Dlouho se s nimi dohadoval, ale nakonec mu všechny jeho obavy vymluvili.

"Ale musíš mi slíbit, že nám tam smradlavý nepolezou," vymiňoval si ještě.

"Neboj, široko daleko nebude nikdo, kdo by nebyl cítit docela příjemně," odsekla Tinwen už kapku dopálená. "Aspoň teď. Je pravda, že před takovými dvaceti-třiceti lety ještě páchli jako ty, ale..."

Vysloužila si tím dobrou půlhodinu nářku a utěšování, ale na druhou stranu si od té doby dával pozor, aby označoval elfy jiným výrazem.

To ještě netušil, že ho chtějí hned téhož dne seznámit s celou partou takových, jako byl Laito.

V první chvíli to byl šok, ale dostal se přes to... vlastně snáze než poprvé. Byli tak milí... přijali ho jako toho nejvzácnějšího hosta. Samozřejmě, bylo to krajně podezřelé - ale zároveň navýsost příjemné.

Jejich pohostinství bylo zvláštní směsicí elfího a skřetího. Nakrmili ho dosytosti syrovým masem, i když sami si vzali nanejvýš pečené - mnozí dokonce maso nejedli vůbec. Bydlení mu však ve skřetím stylu poskytnout nemohli. Zařídili mu ho na stromě - ovšem vybrali ten nejkrásnější strom široko daleko, i když nebyla valná naděje, že to ocení, a obytnou plošinu do jeho větví vložili s takovou něhou a péčí, s jakou mezi lidmi snad jen maminka ukládá dítě ke spánku. Jeho lůžko bohatě vybavili kožešinami a zřejmě dokonce i důkladně nakouřili nad ohněm, aby na něm neulpěl žádný pro něj nepříjemný pach. Dostal i truhličku s trochou užitečných drobností, volených tak, aby se mohl cítit dobře, ale ne se stát nebezpečným.

Tak to domluvili hned onoho prvního večera, jakmile ho znovu ukolébali ke spánku. Dát ho prostě přikovat do vězení se ani jednomu z nich nechtělo a všichni cítili, že charakter celé záchranné akce od počátku ukazuje trochu jinam, nehledě k tomu, že se do značné míry cítili vázáni Tinweniným slibem - přinejmenším k tomu vyzkoušet nejprve všechny ostatní možnosti. A jakmile by se o něm byť i jen dozvěděl kdokoli z lidí, snad až na Faramira a krále, bylo vězení nevyhnutelné. Pro lid Ithilien bylo dost těžko k překousnutí už jen to, že skřeti nejsou usmrcování a ujídají všem chleba, zavřeni v žaláři. Že by se některý pohyboval v okolí nedostatečně zajištěn, nepřicházelo vůbec v úvahu. Jediné, co zbývalo, bylo požádat o pomoc nejmladší generaci elfů z Ithilien.

Princ tedy zůstal u skřeta na stráži, zatímco Tinwen odjela domů, aby ji rodiče mohli živou sevřít v náručí a také aby s nimi vše dohodla - a Laito se vypravil vyjednat potřebné mezi svými. Jeho mladí přátelé byli okamžitě plni nadšení a k úkolu se jich přihlásilo tolik, že dokonce ani obyčejní elfové neměli zvláštních námitek: věděli, že pod tak četnou stráží jeden nedomrlý skřet nebude nijak nebezpečný.

Ráno se oba vrátili, podstoupili s veselou myslí ten nejnáročnější úkol - totiž přemluvit "pacienta" samotného, ufňukaného a podezíravého - a před večerem ho dopravili do jeho nového domova, který už pod horlivýma a šikovnýma rukama jejich přátel začínal dostávat zřetelné obrysy.

Tak jim začal nový život, který se táhl celou řadu týdnů. Jejich svěřenec - časem pro něj vzniklo několik přezdívek v běžné řeči, z nichž nejčastější bylo Čmouha, avšak když o něm mluvili mezi sebou, nazývali ho většinou jménem, které mu dal Laito při prvním setkání: Mirion - žil v dostatku a pohodlí na své plošince a v blízkém okolí, střežen a láskyplně opatrován vždy nejméně dvěma tucty odrostlých elfích dětí a samozřejmě Laitem. Občas vydržel i sám v jejich společnosti, avšak na to si vždy trpce stěžoval a bylo znát, že mu to nedělá dobře. Tinwen i princ se tedy snažili věnovat se mu co nejčastěji.

Oba na něj měli dobrý vliv. V Eldarionově přítomnosti se s ním pravidelně stávala vyloženě zázračná změna, která přetrvávala někdy i pár hodin po princově odjezdu, i když nikdy déle. Nejenomže jeho věčný strach ustupoval pokoji - bylo zřejmé, že začíná myslet i cítit jiným způsobem, jako by se jeho pravá přirozenost hlásila o slovo. Ano, nechápal to - rozčilovalo ho to - stavěl se proti tomu - ale nezůstal neovlivněn a pro všechny zúčastněné byla pak péče o něj mnohem jednodušší. Princ se proto snažil vyšetřit si na něj čas, kdykoli mu to jeho povinnosti v hlavním městě umožnily.

V ostatní čas se ho Tinwen snažila nahradit - ale ona to neměla tak jednoduché. Pravda, skřet dával její přítomnosti zřetelně přednost a kdykoli mu odjela, nesl to jako křivdu a požadoval za to mimořádné výhody. To však ještě neznamená, že by se k ní choval snesitelně. Skřetí dvoření je nemilou kombinací dotěrnosti a škodolibosti: když byla princezna se skřetem sama, měla elfí mládež kolem plné ruce práce, aby ji aspoň trochu ochránila. Dopadlo to tedy tak, že pokud možno trávili většinu doby se skřetem oba: Tinwen proto, že mu to slíbila a že to vyžadoval, princ proto, že ji chtěl chránit a také proto, že doufali, že jeho vliv by mohl časem u skřeta vyústit v touhu po proměně.

Pro všechny tři to znamenalo značné odříkání. Co se skřeta týče, bydlet na svobodě v lese bylo ovšem silným lákadlem, ať už jeho rozum namítal cokoli - ale mělo to i své stinné stránky. Strach ho neopouštěl ani na okamžik - bez doprovodu se nehnul skoro na krok. Ale když byl v princeznině či Eldarionově společnosti, musel se chtě nechtě přizpůsobovat. Ani jeden z těch dvou neviděl moc rád, když lovil, a většinou mu to nějak nepřímo překazili. A samozřejmě už vůbec nepřicházelo v úvahu zabíjet zvěř jiným než tím nejrychlejším a nejšetrnějším způsobem. Přirozenost ho ustavičně sváděla k nejrůznějším zlomyslnostem, což jeho touha po Tinwen ještě umocňovala. Jenže Eldarion byl na stráži a jeho pokusy většinou překazil hned v zárodku s elfí hbitostí. Pravda, občas mu něco uniklo, ale krátký požitek z takových vítězství míru nepříjemností ani zdaleka nevyvažoval. A když k něčemu došlo v době princovy nepřítomnosti, se železnou pravidelností na to stejně přišel. Nikdy ho netrestal jinak než tím, že se na něj zahleděl a mírně mu vyložil, že takové věci v podstatě vlastně nechce dělat - to však bylo to nejhorší, co si skřet dovedl představit. Zřetelně cítil, že balancuje na krajíčku propasti - že má už jen krůček k touze po proměně... i když si to ovšem za žádnou cenu nepřipouštěl. Výsledkem bylo, že se téměř ustavičně násilím ovládal, což bylo krajně otravné, ať mu princezna dovolovala štípat dříví sebevíc.

Jak se takový život zamlouvá princi, bylo těžko říct. Na povrchu zůstával klidný a láskyplný jako vždycky, se skřetem měl andělskou trpělivost jako s každým jiným pacientem, Tinwen dělal, co jí na očích viděl, nepříjemnostem čelil s úsměvem, někdy dokonce se špetkou vlídného humoru. Měl za sebou tvrdý rok; tahle služba byla ve srovnání dosti lehká a navíc směl žít v lese, věnovat vždy aspoň část noci těm, které loni tak nerad opouštěl, a dny trávit v Tinwenině blízkosti. Pokud snad ho ta blízkost jen bolela stálou připomínkou princezniny nedosažitelnosti, naděje, kterou prožil při loučení v rokli a zklamání, když pak pochopil, jak se věci mají, nedával to najevo.

Pokud jde o princeznu samotnou, péče o skřeta se brzy zařadila mezi nejúnavnější úkoly ze všech, kterým se kdy v životě věnovala, studium gondorského práva nevyjímaje. Její svěřenec měl krajně protivnou povahu a brzy ho měla i přes všechen svůj soucit s ním plné zuby, tím víc, čím víc se na ni věšel. Přistihla se, že poprvé v životě se těší, až se z lesa dostane zpět na hrad - a nevlídné počasí pozdního podzimu na tom mělo jen malý podíl. Nejhorší byly dny, kdy musela skřeta zvládat i bez princovy pomoci. Snažila se sice, co mohla, aby ten čas zpříjemnila jak jemu, tak sobě, ale byla to vyčerpávající dřina. Zajezdit na koni si nemohla - k něčemu takovému se skřet odmítal připojit a ona cítila, že má možná pravdu - kdo ví, zda by ho zvíře sneslo na hřbetě. Když chtěla pozorovat lesní živočichy, musela být stále ve střehu, aby jí je skřet neulovil. Do jakékoli zábavy či práce se ustavičně mísilo napětí, zda skřet něco neprovede. Pravda, jen málokdy se mu povedlo jí nějak uškodit - člověk však nikdy nevěděl, zda k tomu nedojde právě v následujícím okamžiku.

Jenže když byl princ s ní, neslo to s sebou jinou nesnáz. Vydržet bez toho, aby se byť jen letmo vzali za ruku, ovšem dokázali: horší bylo, že jim skřet nedopřával žádný čas, v němž by si mohli popovídat. Tinwen vlastně po celé týdny trávila čas buď svými povinnostmi doma, nebo nejnutnějším odpočinkem - nebo u skřeta. Jistě, byla nyní dospělá a vyrovnaná, nepotřebovala přátelský rozhovor tak nutně, jako když dorůstala, ale časem jí začal přece jen chybět a doléhala na ni opuštěnost. Navíc nyní její maminka odjela s králem a královnou do hlavního města a starost o ni Tinwen tísnila stále víc. Zasadila jí tentokrát už smrtelnou ránu? Podaří se jí ještě pomoci? Nejdůležitější z jejích ranhojičů sice trávil čas v Ithilien, jak jen mohl, což samo o sobě dávalo jistou naději; ta horší možnost však zůstávala stále otevřená a nemoci s ním doopravdy promluvit bylo o to těžší.

To vše ještě možno-li zhoršovalo vztah, který nyní s princem měli. Teď, když měla za sebou chvíli, kdy ji po roce odloučení sevřel v náručí - chvíli, kdy věřila, že všechna nejistota mezi nimi je konečně minulostí - bylo téměř nemožné se smířit s představou, že ho přece jen třeba každým dnem ztratí: že se zase sebere a odjede bez návratu, k dovršení všeho ne proto, že by o ni nestál, ale právě proto, že o ni stojí! Když na to pomyslela - a v jeho společnosti ji ty myšlenky napadaly mnohem častěji, než jí bylo milé - měla někdy chuť začít křičet nahlas. Nebo aspoň porušit všechny tradice a prostě ho přemluvit, aby si ji vzal.

Princ, kterému její blaho leželo tolik na srdci, ovšem nemohl nevědět. Ale na tuto nesnáz neznal ani on žádný lék. Dělal pro ni, co mohl - nejenom ji chránil, také neúnavně vymýšlel program, jak je oba zabavit a skřetovým dotěrnostem předcházet. Když byl s nimi, jeho něžná pozornost ji ustavičně nevtíravě obklopovala. Avšak jejich společné nasazení pro skřeta bylo tak velké, že vlastně ani jednoho z nich nikdy nenapadlo se sejít a popovídat si v klidu bez něj - a kdykoli princ vycítil, jak se Tinwen trápí kvůli němu, nedokázal než se trápit také, ještě hůř. Řešení ho nenapadalo žádné.

Čím dál častěji navíc Tinwen zjišťovala, že se její strádání vybíjí zlostí na prince. Bránila se tomu, jak mohla, vždyť věděla, jak je to nespravedlivé, ale ty pocity se neodbytně vracely. Mívala dny, kdy na něj mluvila jen v nejnutnějším případě, a pak se ke všem svým těžkostem trápila navíc i tím, jak se odporně chová. Když na to reagoval láskou, citlivostí a šikovným nápadem, jak pomoci, cítila se ještě hůř proto, že tím jen prohluboval propast mezi její bídou a svou dokonalostí.

Tak ubíhal jeden krátký, nevlídný zimní den za druhým a čím byly kratší, tím hůř byly k přečkání. Poslední dobou se ke všem ostatním bolestem družil i pocit marnosti: tolik nasadila, tolik vydržela, ale skřet nejevil nejmenší známky toho, že by byl blíž proměně - právě naopak. Byl čím dál rozmazlenější, výhody, které měl, bral čím dál víc jako samozřejmost, pak mu už nestačily, začínal si vymýšlet a když mu nevyhověli, choval se stále protivněji. Tinwen cítila, jak ji její vypětí začíná zmáhat – a dobře věděla, že jak ona, tak princ nemohou takhle pokračovat donekonečna. Brzy budou muset oba začít věnovat mnohem víc času běžným záležitostem doma: už takhle je šidí víc, než je zdrávo. A protože její svěřenec se samotnými elfy delší dobu nevydrží a beztak už je krajně nesnesitelný, nakonec přece jen nezbyde, než ho dát přikovat do žaláře - trpký konec všeho jejich úsilí.

A Estwe se vrátí domů a budou si dál než kdy dřív.

kapitola 46.

Blížil se nejkratší den v roce - slavnost zimního slunovratu. Věděla, že se není na co těšit. Pravda, prožije ji doma, na hostině a na plese, ale ten, kdo by jí z podobné příležitosti udělal krásný večer, tam bude chybět - už takhle tráví doma příliš málo času. Celá věc nebude mít jiný výsledek než ten, že se bude celé hodiny nudit, aby se pak nazítří nevyspalá vrátila ke skřetovi, který bude mít mizernou náladu jako vždycky, když jí "dá volno". Po tisícáté a první si Tinwen připomínala příšerný skřetí život i svou někdejší touhu přispět aspoň trochu k Laitovu poslání, k jejich vysvobození, ale nemohla si pomoci: teď, když se jí přání splnilo v hojnější míře než kdy předtím, cítila z větší části jen to, jak se jí to zajídá.

Avšak den předtím, když se začínalo stmívat, ji princ zčistajasna vyzval:

"Pojď! Jsme zváni na slavnost!"

Vedl ji k chatičce u potoka. Hořel před ní veliký oheň. Skřet se skrčil k němu a tázavě se ohlédl. Princ mu podal objemný, lákavě vonící balíček. Zřejmě už bylo všechno pečlivě připraveno a domluveno - s každým kromě ní.

"On... s námi dovnitř nepůjde?" zeptala se s obavou.

"Dnes ne - ostatně nemá se čeho bát. V tuhle hodinu už se nikomu z lidí nebude chtít brouzdat mokrým a studeným lesem. A z elfů sem ovšem nedopatřením nezabloudí také nikdo - žádný slušný elf se nepřibližuje k lázni, před kterou hoří oheň. Dává nám volný večer - ví, že to potřebujeme."

Obrátila se ke skřetovi.

"To je od tebe hezké, díky!" vypravila ze sebe, zaskočená a do značné míry i provinilá.

Nevrle zavrčel. Jako by sám nevěděl, zda má mít z vlastního dobrého skutku radost či zlost.

Eldarion ji dvorně vedl dovnitř. Dnes tu nebylo vedro, jen příjemné teplo. Všude vládla naprostá tma až na rudě žhnoucí kameny v koutě. Pak se na bližší straně místnůstky rozsvítila svíce. Stála v nádherné lampě ve tvaru velikého květu. Vzápětí se kolem prosmykla jako stín štíhlá Laitova postava a květy se rozžíhaly jeden za druhým, až se jí hlava zatočila nad tou nádherou. Teprve když se trochu vzpamatovala, všimla si prostřeného stolu, malého, neboť větší by se sem nevešel, avšak pečlivě upraveného k hostině, o jaké vždy jen slýchala, ale nikdy se jí nesměla zúčastnit: k hostině vděčnosti za uplynulý rok, jakou se slunovrat slaví v Tuilindově rodině. Nechybělo nic, dokonce ani polštářky na sednutí, podobné listům - kousek Melwenina domova.

Tinwen cítila, jak se jí hrnou slzy do očí.

"Díky, Laito," vypravila ze sebe. "Ty jsi... prostě úžasný."



Skřet venku se pochybovačně ohlédl k chatě, jako by se divil sám sobě, co tu dělá. Pak si povzdechl a obrátil svou pozornost k balíčku.



Laito se ze široka usmál, velmi spokojený sám se sebou.

"No dobrá, dobrá," zabručel s hranou přísností. "Jsem rád, že to oceňuješ. Jen doufám, že přicházíš připravena! Spálila jsi venku na ohni všechno zlé, co na tobě ulpělo z minulého roku?"

"Odpusť, Laito, nemohla jsem," odpovídala se stejně hranou zkroušeností, i když ji zároveň znovu bodlo svědomí při vzpomínce na uplynulé dny. "Víš, nikdo mě ani v nejmenším nepřipravil..."

"Hm! No, za skřetem tě už radši posílat nebudu - nemá cenu ho rušit. Skoč se podívat vedle, jestli bys to ze sebe nemohla smýt tam."

Tinwen si povzdechla a zvedla oči k princi.

"Odpusť, prosím tě. Moc mě mrzí, jak se k tobě poslední dobou chovám. Není to, pochop, ani trošičku proto..."

"Ale milovaná," šeptl něžně. "Myslíš, že nevím? Myslíš, že si neuvědomuju, jak to máš těžké?"

Položil jí ruku na rameno a jeho pokoj na ní spočinul. Všechno trápení se skřetem bylo najednou strašně daleko jako nějaký zlý sen. Pak uchopil její ruku jako k tanci a vedl ji k dvířkům do sousední místosti.

Našla tam obrovitý škopek vody. Horké.



Laito si dal záležet. Přinesl od řezníků a uzenářů ve městě velmi široký výběr lahůdek, z nichž některé jejich chráněnec ještě nikdy neokusil. Pravda, milého skřeta trochu durdilo, že mu je až dosud tajili - delší chvíli se však soustředil jen na ně.



Tinwen se vrátila z koupele, krásná v šatech, které tam nalezla - v slavnostních šatech z elfí látky, modrých jako hluboké nebe letní noci. Pohodlně se uvelebila u stolu a hostina začala podle svého pořádku: klíčeným hrachem, pokrmem jarního rašení.

"Tak, moji drazí," vyzval je Laito. "A teď dejme slovo krásným vzpomínkám! Co si uchováváte v paměti z letošního jara?"

Tinwen v rozpacích sklopila oči, pak je zase zvedla a zatěkala po místnosti. Uvědomovala si velice dobře, jak hluboký význam má dnešní slavnost mít, však si o tom nejednou nechala vyprávět. Má být prožitkem vděčnosti za každý nepatrný dar minulosti i prožitkem konce - vědomí, že by budoucnost nemusela být vůbec žádná a každá vteřina, která přijde, je darem zrovna tak... Jenže ona není elf! Tohle nezvládne! Zkazí Laitovi večer!

Usmál se.

"Přírodu můžete přenechat mě," řekl jí s nádechem královské velkodušnosti. "Mám to všechno v sobě - pramínky, hrkotající přes oblázky, první sněženky v ledovém škraloupu, krůpěje na větvích i stoupající mízu. Vy mluvte o tom, co se otisklo nejsilněji do vašich srdcí!"

Byl to těžký rok, napadlo Tinwen. Těžký a pěkně temný. Jaro? Když Estwe někde ležel na umření a i když se pak jakž takž zmátořil, nikdy nenapsal slovo o sobě? Když jezdil do Ithilien za mými zády a na mě se ani jednou nepodíval? Ne, nevyčítám mu to, vím, proč to dělal, ale vděčnost?

"Stál jsem už na prahu smrti," vyslovil vtom princ vedle ní. "Ale směl jsem se vrátit do života. To bylo skutečné jaro: všechno bylo najednou tak nové, tak vzácné! Ale i ten čas předtím a potom byl jarem: všechny ty chvíle, kdy jsem mohl při někom stát a cítit, že okřívá, že se v něm budí nová naděje, že se mu otvírá život..."

"Ach ano!" přidala se Tinwen, nyní už potěšena. "Bylo to tak! Měli jsme spoustu možností pro někoho něco udělat - a někdy se to skutečně dařilo, vznikala nová naděje!"

To už se oběma z nich vybavovaly konkrétní tváře a osudy a připomínali je jeden přes druhého, s radostí stále stoupající. A víc než to: Tinwen si stále víc uvědomovala, jak s princem sdílí něco, co letos sdílet nemohla - jak si vynahrazují všechny ty ztracené chvíle.

Laito jen s úsměvem poslouchal. Nepřipojil ani jednoho ze svých "pacientů" – všechny jim šlechetně přenechal. Teprve když nemohli dál, začal vyprávět o jaru - příběhy tání, rašení, ptačího zpěvu a rozkvétání. Pak, zcela nepozorovaně, neboť se v jeho vyprávění mezitím úplně ztratili a stáli v tu chvíli doopravdy uprostřed krásného jara, kterého letos pro nával práce tak málo okusili, přešel do hvízdaných melodií, podobných ptačímu zpěvu i písním, které jí Tuilindo kdysi zpíval, a oni se do nich na hezkou chvíli ponořili, napůl ve snách.



Skřet naposledy olízal prsty a znovu se mrzutě ohlédl k chatičce. Tak jak dlouho jim to ještě bude trvat? Chtěli čas pro sebe, no prosím, tak jim ho velkoryse poskytl. Ale teď už by to mohlo stačit, ne? Jak si to vlastně představují? Že si tam budou spolu užívat a co tu nechají jemu? Mizernou flákotu! Kdyby měl ještě svůj prstýnek, nalovil by si desetkrát tolik!

Zevnitř k němu slabounce dolehla hvízdaná melodie. Nevěděl, že i princ umí takhle pískat - inu, je to pěkné číslo, dobře z poloviny prachsprostý elf, nic jiného! Skřet poposedl na místě a zavrčel nelibostí. Ještě tohle! Teď ho tady uspí a nechají až do rána, aby jim nepřekážel!

Píseň ho konejšila proti jeho vůli. Jako by princ stál vedle něj, pěkně se na něj díval a prosil: "Vím, že je to pro tebe těžké, ale popřej jí ten čas. Jako přítel příteli."

Znovu zavrčel, dosud mrzutě, ale už odevzdaně. Přiložil pár polínek a pohodlně se uvelebil co nejblíže ohni, ale tak, aby zůstal pěkně pod střechou.

kapitola 47.

Laito jako první rozlomil ovesný koláč z medem, pokrm léta, a vzpomínky pokračovaly tak jako předtím, jen ještě o něco snáze. Závěrem je znovu omámil písní, medově sladkou jako bzučení čmeláků na stráni, porostlé mateřídouškou.

Ucítili až závan chladnějšího vzduchu zvenku, když Laito vyklouzl ven a vzápětí se vrátil. Přihodil na žářiště pár čerstvých kamenů.

"Spí krásně," hlásil. "Hodil jsem přes něj pro jistotu deku, aby mu nebylo zima."



Načali podzim. Nyní nebylo třeba Tinwen pobízet. S velkým nadšením mluvila o tom, jak jí bylo dopřáno vypravit se do Mordoru a vrátit se živa a zdravá, navíc s někým, kdo zcela zřetelně potřeboval jejich pomoc. Pryč byla nechuť vůči němu: nyní jí plnila jen vděčnost za to, co už se podařilo, a naděje do budoucnosti. Pak se na okamžik odmlčela a v té chviličce jí blesklo hlavou ještě něco. Zarazila se v rozpacích.

"Už jsi skončila?" nadhodil Laito tiše.

Ráda by byla kývla, ale upřímnost jí nedovolila. Vzpomínka, kterou dosud nevyslovila, se jí zahryzla do srdce ostrými kusadly - krásná, ano, ale když člověk pomyslí, jak to pak všechno dopadlo...

"Laito, poraď mi! Co mám udělat s něčím, co bylo zároveň hezké i ošklivé?"

Pohlédl na ni účastnýma očima. Věděl, že nemusí odpovídat. Byla už příliš dítětem jeho otce - skoro cítila jeho úsměv kdesi za svými zády - dovedla si představit, co od ní čeká. Uvolni se, hříbátko. Přijmi radost i bolest se stejnou otevřeností.

"Myslela jsem, že se mi splnilo moje největší přání," přiznala tiše a s očima sklopenýma, avšak vyrovnaně. "Sen o... nu, o lásce. Bylo to skoro takové, jak jsi mi kdysi říkal. Už několik let jsem věděla, víš, že jsou mi nadosah ty... lesy Valinoru... nadosah, a přece uzavřené. A pak se brána na chviličku otevřela..." kratičce se zasmála a pohodila hlavou. "Nu, a vzápětí se mi přibouchla před nosem. Co jsem taky mohla čekat? Tam se smrtelníci nesmějí opovážit - a já už teprve ne!"

Vlevo od sebe uslyšela prudký pohyb. Princ byl na nohou.

"Tak pro tohle tedy...!" houkl na Laita a v jeho hlase byla patrná stopa hněvu, většinou tak vzácného. V příštím okamžiku ji pohltilo pochopení a obrátila se v bezmocnost. "Týráš mě s těmi nejlepšími úmysly, já vím. Ale co tedy mám podle tebe dělat? Je to jako prokletí! Ať se snažím sebevíc, všechno se obrací k zlému! Moje nejdražší," usedl zpět vedle ní a položil ruku na její. "Ty ani nevíš, jak nenávidím sám sebe za to, co ti dělám. Ale já prostě už nevidím žádné východisko!"

"Ani teď ho nevidíš," zavrčel Laito.

Princovy prsty na jejích se křečovitě sevřely.

"Milovaná," ozval se tiše. "Já tě opravdu nechci trápit, ale on jinak nedá pokoj. Vydrž prosím tě ještě jen jednou - jen nakratičko. Představ si, že bych se podvolil své největší touze a prosil tě, aby ses za mě provdala. Tím by se pro tebe všechno vyřešilo? Bylo by to to, co doopravdy chceš?"

Už otevírala ústa k rychlé odpovědi, ale zarazila se. Ne, nepřeháněla ani slovem. Loučení v rokli pro ni bylo jako brána Valinoru, nakratičko otevřená. Nebolelo to málo, když zjistila, že se zase zavřela. Nebylo snadné se s tím vyrovnat a přesto pracovat po jeho boku, ty uplynulé týdny - až teď si jasně uvědomila, že tíha téměř nesplnitelného úkolu, na kterou si tak často v duchu stěžovala, bylo to jediné, co jí pomohlo všechno unést. Už tak dávno snila o tom, jaké by to bylo, kdyby si ji tenhle člověk vzal - a vždycky to bylo tak krásné, že tu myšlenku raději rychle zahnala. Avšak nyní, když si ji poprvé připustila trochu k tělu, na ni náhle a nečekaně dolehla tíha času - pomyšlení na celý život, prožitý společně - a ona se kdovíproč polekala. Nechápala sama sebe. Zoufale pátrala v mysli po čemkoli, co by řekla, ale nic jí nenapadalo.

"Nechceš," zkonstatoval tiše Eldarion. "Ne tak docela... a po zkušenostech z poslední doby ještě méně."

Konečně se vzpamatovala.

"Ne! To není pravda! Chci to! Nemám důvod nechtít... i kdyby tam trošku něco bylo, to není vůbec důležité!"

"Není? Ale nezapomeň, že nejde o rozhodnutí na okamžik. Co za pět let, za deset, za padesát? Stále ještě by to vůbec nevadilo?"

Vzdychla si. Co s ním má dělat, když v ní čte jak v otevřené knize?

"Tak vidíš, milovaná, tak vidíš," řekl smutně. "Věř mi, že už jsem odhodlán ke všemu. Jsem ochoten se vzdát úsilí o vlastní dokonalost, jak tomu tady můj bratr říká - smířit se s rolí slabocha, který nedostál svým povinnostem - jen abych tebe šetřil, abych pro tebe volil to nejlepší. Ale jak? Pokud si tě nevezmu, budeš se cítit pohrdnutá a odmítnutá - pokud ano, odsoudím tě k manželství bez lásky. Když se ti vyhýbám, strádáš v odloučení - když pracujeme spolu, trpíš tím, co mezi námi není vyřešeno. Jestli mi můžeš cokoli poradit, bude to jako záchrana!"

Zase bylo dlouho ticho. A bolest, napětí i zmatek posledních měsíců i posledních okamžiků dolehly v tom tichu na Tinwen novou silou, až se jí hrdlo stáhlo a slzy jí vhrkly do očí. Náhle sklouzla na kolena a pozvedla ruku, jako to dělají prosebníci.

"Můj pane! Pro sebe nežádám naprosto nic, ale neopouštěj už ty, kteří zde potřebují tvou pomoc!"

Zase ticho. Po chvíli zvedla hlavu a zjistila, že princ má obličej skrytý v lokti, položeném na stůl, a jeho ramena se křečovitě chvějí. Neplakal tak snadno jako elfové - vlastně to bylo poprvé po všem, co spolu prožili, co u něj spatřila něco takového.

Skočila k němu a chytila ho kolem krku.

"Promiň! Já to tak nemyslela... nechtěla jsem..."

Za jejími zády něco slabounce zasyčelo. Ohlédla se. Laito neslyšně přecházel po místnůstce a zhasínal svíce, jednu po druhé.

"Hodina tmy," vydechl potichoučku, sametovým hlasem. "Konec cesty. Už není vidět ani na jediný krok. Nebude-li nám nový den darován, nepřijde nikdy."

Znehybněla, ruku stále na princových ramenou. Utišil se. Čekal s ní. Tma a ticho je úplně obklopily, jen zvenku občas vlhce zahučel vítr.

Jsme na konci cesty, opakovala Tinwen v duchu. Nevíme jak dál - a především on neví, jak dál, to drahé, něžné, nade všechno laskavé srdce. Jak jsem mohla všechny ty dny být tak slepá a vidět v první řadě jen vlastní trápení! Ach ty jediný, který můžeš darovat nový den, nový začátek, odpusť, že jsem byla tak necitelná, že jsem mu ještě tolikrát ublížila, a pomoz mu. Daruj mu nový den - a prosím tě, prosím tě, daruj ho také tomu ubohému stvoření tam venku...

A náhle v ní zatrnulo. Bude Laito zpívat? Půjde tak daleko, že pro ně zazpívá o den dřív Píseň zimního slunovratu, tu píseň, která smí zaznít právě jen jednou do roka? Je to troufalost, vůbec na něco takového pomyslet, ale co kdyby přece...! A náhle se jí zazdálo, že na tom závisí všechno. Jestli ta píseň zazní, teď a tady, právě pro ně dva, je pak už všechno možné - i v té nejhlubší tmě je ještě naděje!

Vteřiny ubíhaly. Princova ruka uchopila její. Tinwen se snažila myšlenkami vracet k prožitku tmy, k vědomí vlastní bezmocnosti, ale co chvíli se v ní zvedala vlna naděje a zase opadala do hlubin zklamání...

"Lápua aure vinya rámainen laurie..."

Ach!

Píseň se stříbrně vřízla do ticha a projela jí od hlavy k patě, štěstím ostrým jako nůž.



Skřet se ve spánku neklidně zavrtěl. Ne, tahle řeč se mu ani trochu nelíbila. Spal však příliš tvrdě na to, aby ho dokázala probudit.



V temnotě zahořela první svíce. Světélko naděje.

Princ vzhlédl k Tinwen a usmál se.

"Neboj - máš úplnou pravdu. A můj bratříček má taky pravdu," odpověděl zase už pevně. "Nebudu už z ničeho utíkat. Začal jsem tu nějakou práci a dovedu ji do konce, i kdybych měl stokrát pocit, že je to pro mne příliš snadné. A ono nebude. Nebude zhola nic snadného ani příjemného setkávat se s tebou, když teď už s jistotou vím, na čem jsem, po všech těch nadějích. Ale ani tomu se nebudu vyhýbat - budeme zase pracovat spolu, kde bude potřeba. Jen... jen se bojím, že to bude stejně bolestné i pro tebe."

Bude. To měl plnou pravdu.

"Já to vydržím," odpověděla se značnou dávkou hrdosti. "Jen když se vrátíš k lidu Ithilien."

Tváří mu kmitl úsměv.

"Srdce královny... já vím. Odpusť mi, kvítečku. Ucházel jsem se o tebe příliš horlivě - nenechal jsem ti vlastně jinou možnost než mě přijmout nebo strpět bolest. Možná jsem měl dokonce tolik pýchy, že jsem ani vážně nepočítal s odmítnutím. Byl jsem hodně zvyklý... nu... na přízeň a obdiv, ať jsem se obrátil kamkoli."

Na okamžik se odmlčel, pak pokračoval s tak trochu sebevražednou odevzdaností:

"Víš, svým způsobem jsem skrze tebe trestán, a po zásluze. Tohle je něco, co jsem ti dosud nesvěřil - a věř, ne ze strachu nebo neupřímnosti, prostě jsem to ještě neviděl tak jasně... alespoň doufám - člověk si nikdy nemůže být sám sebou příliš jist... každopádně teď se bojím až dost, ale ať. Měl jsem to vždycky až příliš snadné, víš, u každé, na kterou jsem se jen podíval... ne, nemysli na nic nečestného, jsem přesvědčen dokonce i o tom, že jsem v nikom nebudil naděje, které bych nechtěl naplnit, ale přece jen... moc málo jsem myslel na to, že bych mohl někoho zranit, a dělalo mi dobře, víš, že jsem středem zájmu, že mám tak velkou moc si je získat... Až když jsem to zkusil na tebe a tys podlehla stejně snadno jako všechny ostatní, pochopil jsem, že to vlastně vůbec nechci... aha, teď se doopravdy hněváš! Dnes poprvé bys neměla potíže mě soudit s náležitou přísností!" Už cítila skrývanou bolest za tím lehkým tónem. Její hněv byl pryč.

"Ty... doopravdy lituješ?" zeptala se tiše a položila ruku na jeho. "Tak to k tobě přísná být nemohu, ani kdybych chtěla. - Samozřejmě, nahrazuj po libosti, v tom ti nebráním! Nakolik to můžeš dělat tak, abys znovu nezranil či neponížil. Ale už se tím netrap, odpouštím ti - jménem všech, které o to nesmíš požádat."



Oheň dohoříval a pomalu se měnil ve žhnoucí uhlíky. Ochladilo se a spustil se déšť se sněhem. Převislá střecha chatičky skřeta chránila, ale jeden prudší náraz větru mu pleskl tou mokrou břečkou o obličej. Napůl se probral, ale nechtělo se mu probouzet - měl příjemné sny. Zavrtěl se a spal dál.



Tinwen se nadechla se a pokračovala rázněji, neboť už konečně začínala mít v hlavě jasno.

"A vůbec nechci, abys mě měl za trest. Proč se nepokoříš a nespokojíš se s tím, co ti dát můžu? Myslíš si o sobě opravdu tolik, že neuneseš pomyšlení, že i pro vztah s tebou něco maličko překousnu a vydržím - a ostatně mnohem méně, než jinak? Budu ti patřit celý život a bude mi docela jedno, že jsem nikdy nezažila to, čemu říkáš láska. Můžu ti vždycky být tím, co přítel příteli - můžeme spolu dělat mnoho dobrého - co když vůbec nejsem schopna citu, který po mně žádáš - připravíš mě o jedinou příležitost s někým žít? Je to opravdu láska, co tě k tomu vede?"

"Nezoufej! Nevzdávám to! Chci jen čekat, nic víc - třeba láska přece jednou přijde a spěchem bychom všechno jen pokazili. A vůbec, mě neošidíš - beztak vím, že to říkáš z větší části zase jen kvůli mně!"

"A co když ne tak docela! Co když si připadám... zkrátka jako další v řadě, jen hůř postižená než všechny ostatní!"

Cítila, že není zrovna upřímná - i tohle říkala z větší části kvůli němu. A rozhodně by neměla útočit chybou, k níž se přiznal s takovou lítostí - věděla to. Jen se už nedokázala zarazit. "Omámil jsi mě, a bylo ti to málo. Tak jsi zapustil kořeny do mého života, nechal jsi mě se sebou srůst, ale i to je ti málo, a protože nejsem schopná už ničeho víc, prostě mi oznámíš, že za těchto okolností je ti líto, ale nedá se nic dělat!"

Pomalu se zvedl a vážně se na ni zahleděl. Cítila, že ho ranila až dost, ale to pro něj v tu chvíli nebylo nejdůležitější. Díval se na ni s hlubokou láskou a s odhodláním.

"Poslyš," řekl pomalu, "rád bych, aby mezi námi v jedné věci bylo jasno. Miluju tě. Stále víc. Jinou lásku už nikdy nepotkám. Ano, uznávám za svou povinnost, abych se oženil, ale někoho jiného než tebe si vezmu jen z nouze a jen tehdy, když mě nadobro odmítneš. Budeš-li o to stát, vezmu si tebe i tehdy, když se budu muset smířit s tím, že nikdy neokusím opětovanou lásku. Stojíš mi za to. Jen tři roky mi ještě dej, tři roky, kdy počkáme, zda se přece jen něco nezmění - pak jsem tvůj v každém případě, pokud budu jen trochu moci a pokud budeš jen trochu chtít."

S očima stále upřenýma do jejích položil prsty na okraj džbánu s vodou.

"Ať mě slyší voda i kámen. Ať mě slyší stromy i tráva, nebe i země i všechno živé, ať mě slyší a ať se postaví proti mně, pokud ti nedostojím ve slovu. Ať dožiju plnosti dní v nejhorší bídě a utrpení, zahynu hanebnou smrtí a odejdu do věčných temnot."

Vyskočila a ucpala si uši.

"Dost! Dost! Takhle příšernou přísahu nemá nikdo skládat - ta lórienská je strašná dost sama o sobě - zeptej se Tuilinda!"

"Neboj se! Neslíbil jsem ti nic, co bych nemohl v každém případě splnit, a nehodlám ustoupit od slibu za žádnou cenu. Chci jen, abys měla pokoj a jistotu."



Plesk! Plesk! Vítr nabýval na síle a neodbytně mu zanášel mokrý sníh do obličeje. V tomhle se nedá spát! Skřet se rozmrzele posadil, otřel se rukávem a přiložil na oheň. Navlhlé dřevo zasyčelo a začalo čmoudit. Ó jé, to potrvá, než se rozhoří!

S nevrlým brbláním se zvedl a vydal se nepohodou ke stříšce u vchodu. Ano, tam byl suchého klestí dostatek. Nabral si ho plnou náruč a přiložil si.

Teď už se oheň rozhoříval rychleji. Skřet se stáhl ještě těsněji ke stěně chatky a zachumlal se do pokrývek. Byl nyní probuzený docela a začínal si uvědomovat, kde vlastně je a co tu dělá. Vztekle si odplivl. Podívejme, nechali by ho tu klidně celou noc! Zabalili ho do deky, jistě - aby se nebudil a neotravoval! Sami si sedí pěkně v suchu a...

Při pomyšlení na to, co zřejmě dělají, ho zaplavila vlna slepé zuřivosti. Kde zůstaly všechny tvoje sliby, princezničko?! Ne, už to nemůže snášet, ani minutu!

Už už se obracel, aby rozhořčeně zabušil na stěnu, když náhle dostal mnohem lepší nápad. Pomalu se ušklíbl.

Osahal rukou chatku za sebou. Ano, je pěkně suchá a rozehřátá. Zvedl se a došel si ještě pro dvě náruče klestí. Narovnal je ke stěně, nonšalantně, jako by si jen chystal dříví na podpal - co kdyby tu náhodou přece jen někdo byl nablízku! Elfové mají odporně dobré oči. Pro jistotu přidal pár pěkných kousků březové kůry a připravil si všechno, jen jen to podpálit. Pak vzal dva klacíky, vykulil z ohniště žhavý uhlík a kryt clonou ohně ho zvedl, aby ho přenesl k připravenému palivu.



"Odpusť," vydechla Tinwen. "Neměla jsem s tebou tak mluvit."

Usmál se a položil jí ruce na ramena. Cítila hloubku jeho porozumění dávno předtím, než něco řekl.

"Odpouštím," odpověděl po elfím, skoro šeptem. "S velikou radostí. A díky za lásku, skrytou v té zdánlivé tvrdosti, milovaná."

A v tu chvíli se znovu zastavil čas. Dívali se na sebe, zblízka. Tinwen cítila, jak zvolna propadá starému známému okouzlení - ale cítila také, že on je okouzlený stejnou mírou, i když jí to připadalo zvláštní. Jejich hlavy se nakláněly k sobě, bylo to zoufale krásné a nedalo se tomu nijak zabránit.



Skřet už měl svůj uhlík na půl cesty ke klestí, když se zarazil. Ne, tohle přece nemůže udělat. Je tam princezna - nemůže jí ublížit.

A dost! Takových myšlenek už má plné zuby! Beztak nejsou doopravdy jeho, ne - který skřet by si kdy myslel něco takového? Co je to děvče víc než maso jako každé jiné? Jen ať se pěkně upeče!

Ostatně, ona se pravděpodobně neupeče, musel se chlácholit hned vzápětí. Bude jen švanda - vyběhne odtamtud jako vyplašený zajíc, nic horšího. A kdyby se přece jen octla v nebezpečí, však je tam s ní ten její, ne? Jistě rád nasadí svůj život, aby ji zachránil! Ach ano, jen ať nasadí! A ať se přitom pěkně upeče, uškvaří, upraží na prášek!

Zašklebil se pro sebe a povzbuzen tou myšlenkou už zase spokojeně pokračoval v přenášení uhlíku. Nastrká jich tam ještě několik a pak se ztratí v lese. Je mokro, nikdo ho nevyčenichá, a cožpak ho princezna sama nenaučila chodit tak, aby nenechával stopu? Při troše štěstí uteče jako nic. Dokonce by pak mohl dělat, jako že byl už dávno kus odtud. Však jim to mohlo chytnout i samo, nebo ne? Mohl by se vrátit k princezně... až bude volná.

Každopádně musí být dost daleko, aby ho nikdo nenačapal, ale zase ne příliš. Chce vidět požár - chce je slyšet ječet!



V poslední chvíli se princ vzpamatoval.

"Ne... nesmíme. Zavázal jsem jen sebe - tebe jsem nechal svobodnou."

Pohodila hlavou.

"Dej si pozor, abych ti taky nepřísahala, jednostranně, aniž bych se tě na co ptala! Chci aspoň trpět při rozchodu, kdyby k němu snad došlo, když už nic jiného! Tolik bych si..." zarazila se.

Ucítila, jak ji bere do náručí, strašně jemně, jako raněné dítě. Už zase jí sloužil - od hlavy až k patě ji zaplavil pokoj a vědomí bezpečí.

"Byl to těžký rok?" dopověděl za ni. "Přeješ si, abych ti ho aspoň trochu vynahradil? To bude tvrdé zadostiučinění. Ale zároveň odpuštění hodné královny. Děkuju ti."

Jeho oči se vnořily do jejích takovým způsobem, že zalapala po dechu.



Prásk! Těsně kolem skřeta cosi prosvištělo vzduchem a dotklo se konečků jeho prstů, velikou silou, ale tak, že ještě neporanilo, jen ho strašně zabrněly obě ruce. Klacíky se daleko rozlétly, žhavý uhlík neškodně vypadl na zem, o bok chatičky udeřil šíp s tupou špičkou.

Padl na zem, zmrtvělý hrůzou, a neodvážil se už ani pohnout.



Zvenčí cosi ťuklo do stěny, jako když vítr udeří větví o okenici. Laito se usmál a zvedl.

"Nezlobte se, že ruším, kamarádi, ale bojím se, že jsme teď ke konci trochu zanedbali našeho svěřence. Musíme se tam zajít podívat."

kapitola 48.

Skřet, ochromený vědomím, že je všechno ztraceno, se křečovitě tiskl k zemi. Les kolem náhle ožil, byl plný neviditelného nebezpečí. Jak mohl být takový blázen a myslet si, že zůstal bez dozoru! Teď s ním skoncují, to je jisté - když bude mít štěstí, připraví mu jen takovou smrt, jakou chystal jiným. Ale jsou krutí - dávají si načas.

Nikde se nic nepohnulo, všude bylo ticho, jen sněhové vločky syčely v ohništi a vítr se v nárazech opíral do větví. Nesčíslněkrát v jeho šumění zaslechl lehké kroky, spěchající k němu, a strnul v očekávání. Vždycky to byl planý poplach.

Pak dveře chatky trochu vrzly - takový domácí, důvěrně známý zvuk. Víc nezaslechl nic, ale cítil, jak se k němu někdo blíží. Teď už se sklání nad ním. Neměl ani odvahu otevřít oči, aby se na něj podíval.



Laito krátce přejel pohledem místo činu, pak se zvedl a zamával.

"Díky," zavolal. "Vynikající rána!"

V koruně stromu se kdosi zasmál, pak zase všechno pohltily vítr a noc.

Mezitím už také Tinwen s princem poklekli vedle skřeta a vzali ho každý za jednu ruku.

"Neboj," řekla Tinwen chlácholivě. "Nic zlého se ti nestane."

Skřet se ani nepohnul, ani neotevřel oči.

"No tak," zkoušela to Tinwen znovu. "Nic se ti nestane, slyšíš? Vždyť přece víš, že ti nikdy nelžu!"

Stále žádný výsledek.

Jindy by byl Laito usoudil, že je hlavní příčinou on, a hleděl by se vytratit. Teď se však najednou přistihl, že místo toho pokleká vedle nich.

"Mirione!" oslovil skřeta naléhavě a vůbec si neuvědomil, že užívá jméno v řeči, kterou jejich chráněnec nechce slyšet. "I já ti dávám slovo, že se ti nic nestane! Vzpamatuj se, slyšíš? Mirione!"

"Ne!" zaječel skřet jako v prudké bolesti. "Ne, neříkej to slovo!"

"Ale vždyť se tak jmenuješ," broukl Laito konejšivě, dřív než si to stačil rozmyslet.

"Ne! Nejmenuju! Jak to můžeš vědět? Odkud ho znáš?"

A Laito náhle s překvapením zjistil, že to ví.

"Což si nevzpomínáš? Opravdu jsi mě nepoznal? Ještě nedávno jsem vypadal jako ty, ale teď už mám přece zpátky svou tvář..."

"Neeeeeeeee!"

"Byli jsme kamarádi od počátku, ty a já," pokračoval Laito mírně. "Nehnuli jsme se jeden bez druhého ani na krok. Oba stejně zvědaví a nepokojní, dychtiví poznávat svět, do kterého jsme se zrodili, toulali jsme se dál než ostatní... Dostali nás spolu."

Skřet sebou zmítal a kopal jako v křečích. Tinwen si však všimla, že jednu chvíli udělal pohyb, jako by si chtěl ucpat uši, ale pak sebou jeho ruce cukly zase dolů. Opět váhal - nebyl tak docela proti.

"Poddali jsme se oba, ty o něco dříve. Musel jsi mě pak chodit týrat... vím, to je strašná vzpomínka pro nás oba... ale už tehdy jsem ti přece řekl, odpouštím ti. Mám tě dodnes za někoho blízkého... ze srdce toužím, abys jím byl zase v plnosti..."

Skřet se na okamžik utišil a zůstal ležet naprosto bez hnutí. Čas se zastavil.

Laito uchopil jeho hlavu do dlaní. Otevřeně plakal.

"Mirione! Já vím, že tě nesmím nutit, ale prosím... Ta cesta je otevřená a ty to víš!"

"Ne! Nemůžu...! To je něco příšernýho!"

"Ale má to konec! Pomysli, v čem žiješ teď - co tě čeká, jakmile opustíš tělo..."

"Neeeeeeeee!"

"Už nikdy se tam nemusíš vracet!"

"Ne... nemůžu... nevydržím to!"

"Ale vydržíš! Už teď tě vidím jako jejího syna, s takovou jistotou!"

"Ne... to se nedá vydržet... už jednou jsem to zkoušel, teď to vím..."

"Tehdy jsi byl sám! Uděláme pro tebe, co budeme moci... podržíme tě ve všem..."

Skřet se chytil Laita kolem krku a nechal se odnést dovnitř jako dítě.



Slavnost zimního slunovratu se stočila nečekaným směrem, k námaze a bolesti, kterou podstupovali s nadšením a velikou láskou... nutno však také dodat, že s nevalným výsledkem. Po dva dny drželi nad Mirionem stráž, Laito se svými přáteli nepřetržitě a Tinwen s princem, kdykoli jen trochu mohli, ale v myšlenkách také téměř stále. Po dva dny Mirion trpěl a statečně vzdoroval. Třetího dne to vzdal a znovu se poddal Nepříteli.

"To nic," komentoval to Laito optimisticky. "Až si trochu odpočine, zkusíme to znovu. Jednou to zvládne."

Tinwen byla skeptičtější. Když stálo tolik námahy dovést skřeta k jednomu pokusu, kdo ho asi přinutí, aby do toho šel podruhé, teď, když má všechno v živé paměti?

Kupodivu se však její obavy ukázaly jako neopodstatněné. Probuzené vzpomínky už se znovu uspat nedaly. Pokud byl Mirion dosud skřetem, zápasícím s napolo oživlým svědomím, nyní byl už v podstatě elfem, trpícím hrůzou z toho, co se z něj stalo - a nejhůře právě ve chvílích, kdy se v něm hlásila o své skřetí přirozenost. Cokoli mu bylo milejší než v tom stavu setrvávat - největší problém teď byl ho přesvědčit, že má vůbec ještě naději.

Laito však v tomto směru žádné pochybnosti nepřipouštěl.

"Mluvíš nesmysly," odbyl ho. "Však už jsi za sebou jeden neúspěšný pokus měl, nebo ne? A co bylo výsledkem? Že za tebou byla poslána Tinwen, mladičká dívka, sama do Hor stínu, jen aby překonala tvůj strach a přivedla tě sem. Jaký důkaz bys ještě chtěl, že jsi stále očekáván s otevřenou náručí?"

Druhý pokus připravili velmi pečlivě. Teď už byl Mirion při troše snahy schopen u sebe snést dokonce i obyčejného elfa, takže pozvali Tuilinda, aby ho podržel písní. Laito se ho také věcně vyptal, co s ním v nepřátelském zajetí dělali naposled, pak si prošel vlastní vzpomínky a popsal mu, co tak asi ještě může čekat a jak dlouho to asi může trvat. Vycházelo to jen na pár hodin, takže raději připočítali rezervu pro nejhorší případ, ale rozhodující bylo, že to dalo strachu určitý tvar a spojilo ho s jasným vědomím konečnosti celé záležitosti.

A ukázalo se, že Laito nebyl daleko od pravdy, neboť tento druhý, úspěšný pokus skončil přesně o hodinu později než předchozí.



Počátkem roku se tedy Tinwen s princem vrátili k běžnému životnímu pořádku, šťastní, že jejich námaha nakonec navzdory všemu očekávání přece jen nebyla marná. Éowyn zatím zůstala v péči ranhojičů v Domech uzdravování, ale princ jí arci věnoval mnoho pozornosti a brzy už šlo vlastně jen o doléčení, během kterého chodilo mnoho povzbudivých zpráv přímo od ní samotné. Mirion se stal dalším členem Tuilindovy rodiny, přijat tak, jako by se to rozumělo samo sebou, obklopen nenápadnými, avšak vřelými projevy náklonnosti celého společenství bývalých skřetů. Cítil se teď jako v krásném snu, a ten pocit mu vydržel hezky dlouho.

Tinwen to věděla, protože ovšem často chodila za ním. Princova práce v lesích Ithilien se znovu rozběhla, jako by nikdy nepřestala, a elfí mládež reagovala vždy jen s vděčností a láskou - nebylo jediného, kdo by neměl pochopení pro jeho zápas nebo mu snad dokonce něco vyčítal. A Tinwen nechyběla téměř u ničeho. Vlastně se nyní sotva kdy odloučili.

Eldarion dosud veřejně neoznámil zasnoubení, v tom jedině zůstal tvrdohlavý. Hned o zimním slunovratu ji však pozval na ples do hlavního města a když se s ní po půlnoci loučil, vyměnil si s ní pramen vlasů... a uřízl ten svůj velmi nešetrně, bez ohledu na to, že po něm zůstalo nápadné nevzhledné místo, působící dojmem otevřené rány. Nesl svou zhyzděnou hlavu vysoko a oči mu svítily - celým svým tělem na potkání říkal, ano, dal jsem se jí - dal jsem jí srdce i duši.

A zadostiučinění za minulý rok, které ani nežádala, jen po něm na okamžik v skrytu duše zatoužila, jí poskytoval s královskou štědrostí, bez ohledu na bolest či příšerné sebeovládání, které ho to často stálo. Když spolu nepracovali v Ithilien, brával jí do své služby na jiných místech. Když nebyl hostem u jejího otce, byla zaručeně ona pozvána do Minas Tirith. Neminula slavnost v širokém okolí, kterou by spolu neprotančili. Nikdy už neopakoval ani kratičký zásnubní polibek z ústí rokle - přesto však se postaral, aby se jí dostalo okouzlení vrchovatou měrou.

Věděla, že za to všechno žádá jediné - aby přísně zkoumala své city a už nikdy mu nedala falešnou naději, ale také mu nezapomněla oznámit, kdyby se něco změnilo k lepšímu. Byla v tom věrná. Nikdy nad touto otázkou neuvažovala ve stavu omámení po společně prožitém večeru, avšak každé ráno po probuzení si zvykla střízlivě pomyslet na případný sňatek. Vždycky aspoň trošku doufala, že snad dnes přece jen zjistí, že už je všechno v pořádku - dokonce si ušila zvláštní váček, ve kterém nosila jeho kytičku spolu s jeho kadeří všude s sebou - občas se ke své hrůze přistihla, že za to i prosí, navzdory tomu, že to pokládá za obludnou troufalost.

Ale čas utíkal a na této věci se neměnilo nic.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )