Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Věru štědře byla Tinwen odškodněna za své utrpení. Příroda dosud spala, ale jí nyní vzešlo plné jaro, čas, kdy se nové a nové divy otevírají všude kolem tak rychle, až je člověk ani nestačí sledovat jeden po druhém a jen se poddává tomu opojení. Občas, hlavně ráno, když zkoumala své srdce, jí sice blesklo hlavou, že snad ani nemá právo být tak šťastná, dokud ten, kdo ji tak štědře obdarovává, není a nemůže být - chtě nechtě však neměla kdy se těmi myšlenkami zabývat. Vždyť jich bylo tolik, kdo ji potřebovali, komu se prostě musela věnovat - a v neposlední řadě to byl i princ sám, který jí jasně dával najevo, jakým štěstím ho plní její společnost i za stávajících okolností.

Mirion, sladká odměna za všechnu námahu a oběti, které ji stál, na ně čekal na platanu - měli v něm proměněného skřeta, který nebyl ukovaný v žaláři, ale mohl žít s nimi v lese a všechno s nimi sdílet; a jistá Mirionova měkkost, která z něj činila opovrženíhodnou a občas dosti protivnou bytost, dokud byl skřetem, ho nyní obratem ruky změnila ve vnímavého a ohleduplného kamaráda. V žaláři nastaly kdovíproč nesmírně požehnané časy: jeden skřet za druhým procházel proměnou a ani to nestálo tolik námahy, neboť ti proměnění ovšem s radostí přibírali do cel své neproměněné druhy a brali tím větší díl nepříjemností i práce na sebe. Kamkoli princ s princeznou šli, do čehokoli se pustili, nikdy je neopouštělo nádherné vědomí života, naplněného něčím velice potřebným a důležitým, ani úžasný pocit dokonalé vzájemné souhry a sounáležitosti. Dokonce i bolest sama, které se často nevyhnuli, se stávala něčím téměř krásným, když si v ní navzájem mohli být skutečnou oporou.

A chvíle nutného odpočinku? Opojné zrovna tak, ať šlo o společné divoké vyjížďky na koni a toulky přírodou či svět za zlatými mřížemi, svět hostin a plesových sálů. Dobře věděla, že jí tam jeho dvornost a osobní kouzlo zase stoupne do hlavy jako silné víno, až bude téměř bezmocná v jeho rukou - a přitom s ní bude jednat jako s elfí královnou. Tinwen teď rozkvetla do plné krásy a nemohla si tak docela nevšimnout obdivných pohledů, kterých se jí ve společnosti štědře dostávalo - jakmile však na ni její Estwe upřel své stříbrné oči, rozplynuli se všichni ostatní jako dým.

Jen dva stíny kalily ten úžasný čas. Jedním byl určitý problém, který měli s uvězněnými skřety. Až do té doby jim Faramirův plán nesmírně pomáhal, ale nyní se ukázala jistá jeho slabina. Veřejné mínění totiž naprosto nechtělo připustit možnost, že by snad skřeti byli propouštěni na svobodu, ať jsou proměnění nebo ne. Mnoho lidí možnost skřetí proměny neuznávalo vůbec; avšak i ti, kteří ji byli ochotni připustit, namítali, že taková věc se nedá poznat s určitostí a že by pro skřety bylo až příliš snadné proměnu předstírat, aby se dostali z vězení a mohli dál páchat škodu. A vězení začínalo být přeplněné - nebýt toho, že za dnů Aragornových poklesla v celém království zločinnost na minimum, už by dávno nestačilo. Proměnění skřeti snášeli nepohodlí, s tím spojená, velmi ukázněně, a snažili se pomáhat, jak mohli - přesto bylo jasné, že se věc nemůže nechat v současném stavu a že bude brzy nezbytné ji nějak řešit. Jenže lid byl spíše toho názoru, že už se se skřety jednalo shovívavě dosti dlouho a že by se mělo vězení uvolnit nějakými popravami. Proměnění skřeti byli ochotni s tím souhlasit, ale Tinwen, a ostatně ani Faramir, to nechtěli dovolit - a ti z vojska, kteří přišli s proměněnými skřety více do styku, jim srdečně dávali za pravdu. A tak se přemýšlelo a hledalo se řešení, avšak zatím bezvýsledně.

Druhým stínem byly zvěsti o válce, zatím natolik vzdálené, že je nikdo necítil jako skutečnou hrozbu. Haradská království znovu povstala a porušila mírové podmínky. Král se chystal na výpravu k jihu, aby zjednal pořádek - a bylo ovšem jasné, že jeho syn půjde s ním.

Až do poslední chvíle si to nepřipouštěli. Princ mluvil tak, jako by se rozumělo samo sebou, že se nebudou zabývat budoucími starostmi, když mají dost povinností, kterými by vyplnili přítomnou chvíli, a Tinwen věděla, že Tuilindo by jí řekl totéž. Jak se však počátek tažení začínal blížit, doléhala na ni stále víc a víc bolest loučení i úzkost z toho, co by se mohlo stát - už se jim nedokázala ubránit. Zoufale toužila moci na sebe aspoň s klidným svědomím vzít šperk, který jí daroval, aby mu udělala radost na prahu rozdělení, ale ani to jí nebylo přáno.

Když to zjistil, už se nesnažil odvádět její myšlenky jinam. Místo toho věnoval čas tomu, aby ji potěšil, jak jen on to uměl - ne planými nadějemi, ale prostou účastí a porozuměním i útěchou beze slov, kterou už tolikrát okusila. A také vědomím sdíleného břemene. Nezastíral před ní, že ani on není tak docela klidný. Toto byla jeho první válka, vždyť předchozí konflikt s Haradem zažil ještě jako dítě ani ne desetileté. Měl zkušenosti jen z vojenských cvičení a docela přirozeně cítil jistou tíseň, tíseň člověka, který přijímá čestný, ale nesmírně náročný úkol. Nebyl si tak docela jist, jak jeho schopnosti obstojí ve zkoušce ohněm. A postupně vycházelo najevo, že mu král opravdu důvěřuje - předal mu velení jedné třetiny vojska.

"Je to pro mě veliká pocta a lhal bych ti, kdybych ti tvrdil, že je mi to jedno," řekl jí večer před odjezdem. "Jedná se mnou už jako s mladším králem, což je podle númenorejských měřítek hodně brzy... dává mi najevo, že mě považuje téměř za připraveného převzít korunu..."

"Téměř?" povytáhla Tinwen obočí. Zasmál se.

"Nu ano, téměř. Zdá se, že se mnou má podobný problém jako ty. Ty jsi ke mně nesmírně laskavá, a přece se v tobě stále něco vzpírá myšlence na sňatek, aniž bys vlastně chápala, co a proč. Otec mi dává najevo obrovské a nevím zda zasloužené uznání, a přece zřejmě cítí, že ještě něco není tak docela v pořádku či dovedeno do konce - aniž by mi samozřejmě jasně řekl, co... nu, každopádně mám skutečně za co být vděčný, a přece... Moje srdce je těžké, hříbátko. Děsí mě pomyšlení na to, že jdu působit utrpení - zabíjet - nemohu to ze sebe setřást."

Pohlédla na něj s pochopením, jakého je v této otázce schopna právě žena, ale přitom už horečně přemýšlela, jak ho povzbudit.

"Víš, já myslím, že podobně se tak trochu cítí mnoho mužů z vojska, zvlášť poprvé," řekla konečně. "Ale v bitvě to pak bývá jiné... zmocní se tě bojové nadšení... dokonce i elfové to tak prožívají, pokud tomu dobře rozumím. Pak už najednou před sebou nevidíš lidi, živé a schopné cítit bolest, ale..." Rozpačitě zmlkla.

"Hrozná myšlenka, viď?" dopověděl s porozuměním a maličko se otřásl. "Ale máš pravdu. Skutečně mi asi nezbývá než doufat v něco takového. Svou povinnost musím splnit za každou cenu."



A pak byl pryč, v takovém shonu a ruchu, že ještě mnoho hodin trvalo, než to začalo doopravdy bolet. Tinwenini bratři odjeli také jako velitelé části ithilienských oddílů a Faramir se přestěhoval do Minas Tirith, aby se ujal svých správcovských povinností a byl nablízku své ženě, kterou se rozhodli pro větší jistotu ponechat v Domech uzdravování. Tinwen připadl úkol v naléhavém případě otce zastoupit, kdyby bylo potřeba něco rozhodnout.

Tu noc Tinwen proplakala několik hodin a bílý prstýnek nebyl nic platný. Pak však někdo začal venku pod okny tiše pískat a ona zakusila úlevu téměř proti své vůli. Za pár okamžiků spala, jako když ji do vody hodí.

Od té chvíle se stal Laito znovu její hlavní oporou a útěchou, tak jako vždycky. Jemu mohla vylít své srdce s jistotou, že jí rozumí; s ním mohla volat k Jedinému a končit s vědomím, že svěřila svou lásku i své obavy do dobrých rukou; po jeho boku se mohla dál věnovat práci, která ji plnila uspokojením a dávala jí načas zapomenout na všechna trápení. Přijímala to vděčně a nijak se tím netajila - vůbec netušila, co se o ní mezi některými z lidu šeptá. Což nebrala vždycky s sebou družinu, jak se sluší a patří? Pokud s ní nebyli oni, trávila čas v kruhu Tuilindovy rodiny, mnohem lépe střežená a chráněná, než když šla za Mirionem do rokle – a to přece podpořil sám král! Neuvědomila si, že jen velká a čistá srdce dovedou vidět vznešené a nevinné pohnutky druhých tak, jak si zaslouží...



Nikdo v podstatě nepočítal s tím, že by král snad mohl utrpět porážku. Jediná práce, které se Tinwen v zastoupení knížete musela nějak více věnovat, vlastně byly přípravy oslav vítězství. Avšak právě když teplý vítr rozehnal mlhu a stromy zavoněly mízou, přijel z jihu posel se znepokojivou zprávou.

Král se pochopitelně snažil předejít tomu, aby se boje přenesly na jeho území. Vytáhl tedy nepříteli vstříc dosti daleko. To v sobě skrývalo jistou míru rizika, avšak vzal s sebou vojsko natolik silné, že vzhledem k informacím, které na počátku výpravy získal díky svému kameni a jiným zdrojům, mělo stačit s velkou rezervou. Jenže povstání se šířilo jako požár a než dorazil na místo, stál už proti značné přesile. Snažit se vyhýbat boji a čekat na posily bylo ošidné - nepříteli přicházely rychleji. Avšak přesto král prosí, aby se každý, kdo se cítí schopen boje, bez prodlení vypravil na pomoc.

Ještě téhož dne dohlížela Tinwen na výdej výzbroje a výstroje a první oddíly dobrovolníků se z Ithilien daly na pochod hned příštího rána. Avšak třetího dne, právě v době, kdy se přes řeku začaly přeplavovat posily ze vzdálenějších míst, dorazil na zchváceném koni další posel. Bylo po bitvě.



Král byl dotlačen k tomu ji svést na krajně nevýhodném místě, příliš blízko jižního masívu Hor stínu. To už věděl, že je v těch místech husté osídlení skřetů, kteří se stáhli před pronásledováním ze severu, ochotni raději riskovat sopečnou činnost než meče gondorských. Bylo celkem zřejmé, že využijí příležitosti k tomu, aby dali průchod své nenávisti a vpadli jim do zad - jen už se proti tomu nedalo nic dělat. Vojsko se drželo statečně a způsobilo nepříteli alespoň dvojnásobné ztráty proti těm, jež samo utrpělo, avšak haradští si to přesto mohli dovolit spíše. Král se teď s troskami svých oddílů stahuje k brodům přes Poros. Pokud se nepodaří je ubránit, dá se téměř s jistotou čekat, že nepřítel vpadne do Ithilien.

Proslýchaly se také podivné zprávy o tom, že Eldarion, velitel třetiny vojska, z nejasných důvodů nezasáhl tak, jak se od něj očekávalo, a jeho oddíl utrpěl strašlivé ztráty, nejhorší ze všech. Nikdo nevěděl, zda je králův syn mrtev či živ, na svobodě nebo v zajetí. Všichni pro něj truchlili, Tinwen dvojnásob, týraná navíc výčitkami svědomí, že ho možná připravila o jedinou příležitost k lásce, kterou kdy měl - že možná dokonce neuváženě příliš riskoval, protože byl nešťastný. Věděla, jak jsou ty myšlenky nepravdivé, ale nemohla si pomoci.

Kdo se nevydal na pochod předtím, vydal se nyní. Jen boje neschopní, ženy a děti zůstali doma. Tinwen dala svolení k odjezdu i čestné hradní stráži a většině mužské části služebnictva. I mezi skřety v žaláři to vřelo - bylo pro ně utrpením zůstat bezmocně v železech a nemoci přispět svou troškou přinejmenším k obraně princezny, kterou všichni z duše milovali. Kdyby bylo po jejím, propustila by je hned - na něco takového nesměla ovšem ani pomyslet.

Pokud jde o elfí obyvatele Ithilien, ti starší nejevili zpočátku velkou chuť se míchat do válek smrtelníků. Jen Tuilindo odešel mezi prvními a s ním všichni jeho synové, kteří byli už schopni boje; Timpeho s Ruirinem nepálila skřetí minulost, ale láska mezi nimi a otcem byla tak silná, že ho nedokázali pustit samotného. A mladší generace, Tinwenini a Eldarionovi svěřenci a přátelé, se k nim okamžitě připojila. Kdo si nebyl dosud jist svým původem, neboť jeho vzpomínky dosud neprocitly naplno, vydal se na cestu, protože nesnesl pomyšlení, že by se později jeho nejhorší obavy potvrdily a on zjistil, že promeškal příležitost být lidem aspoň trochu užitečný. V očích svých rodičů byli mnozí ještě nedozrálými dětmi, avšak jen málokdo se jim snažil bránit. Naopak, často se teď otcové přidávali k synům.

Co se Laita týče, ten měl už dávno srdečné vztahy s hradní stráží. Vojáci dobře věděli, že odmítá násilí, ale přesto ho nadšeně zvali, aby se k nim připojil, neboť jako zvěd mohl prokázat nedocenitelné služby. A Laito ovšem souhlasil - i kdyby jiného nebylo, což se Tinwen přísežně nezavázal ochranou? Nazítří časně ráno měl vyrazit. Už zase nad nimi visel stín loučení možná konečného, jen s tím rozdílem, že mu je Tinwen tentokrát neztrpčovala svým nesouhlasem. Věděla, že až večer přijde na platan, nebude se před ní skrývat - budou všichni společně volat k Jedinému a naleznou útěchu v něm i v sobě navzájem.

Pozdě odpoledne toho dne se však na hrad nečekaně vrátil Faramir. Složil správcovský úřad do rukou královny a vyprosil si svolení odjet také, neboť toužil stát svému králi po boku v čas nouze. Vlasy mu zbělely žalem, způsobeným dvěma ženami, které v životě miloval, avšak pocházel z dlouhověkého rodu a ve svých osmdesáti letech tíhu stáří dosud necítil. Držel se v sedle jako mladík a byl si jist, že odvede v bitvě kus dobré práce. Na péči o lid sobě svěřený však samozřejmě nezapomněl.

"Nečekej na zprávy o výsledku boje, dceruško," řekl jí. "Hned zítra ráno vydej rozkaz, ať každý pustí dobytek do lesů, vezme to nejnutnější a přeplaví se na druhý břeh. Všechno je zařízeno - budete dobře přijati a pro každého se najde místo pod střechou."

Snažila se co nejpozorněji naslouchat jeho instrukcím, ale nezmohla se na jedinou vlastní myšlenku, přemožena vědomím, že nyní možná navždy ztrácí i jeho. S Laitem už touto zkouškou procházela jednou - toto bylo něco nového a strašně nečekaného. Otec tady zatím vždycky prostě byl, jakýsi ostrůvek jistoty, o kterém si ani nedovedla představit, že by nezůstal na svém místě, i kdyby se celý svět obrátil vzhůru nohama. Všechno se v ní příčilo té představě, že by se jí takhle znenadání rozplynul pod rukama. A ach, jak těžce na ni teď dolehla léta nedostatečného porozumění - všechny ty promarněné příležitosti! Jako by kolem sebe byli v životě jen proletěli a zmizeli jeden druhému v nenávratnu dřív, než stačili naplnit to setkání. I samotný vztah s princem, jakkoli otcem vítaný a podporovaný, se nyní zdál téměř šílenstvím - něčím, co zbytečně upoutalo její pozornost a před časem je rozdělilo.

Seděla večer po jeho boku při hostině na rozloučenou - stejné utrpení, jako když kdysi v jeho doprovodu chodívala na návštěvy k Laitově rodině. Co jí bylo platné být mu nadotek blízko, když mu ani nesmí s pláčem padnout kolem krku - když mu nesmí vylít v srdce v tom všem, o čem teď cítí, že mu ještě neřekla! Jakou zlost měla na každého, kdo s nimi sdílel stůl a kdo ji svou přítomností znovu poutal do okovů dvorské etikety, mařící a ničící vždycky všechno, na čem doopravdy záleželo!

Zvedla se, jakmile to bylo možné - déle už to snášet nedokázala. Byla rozhodnuta za ním zajít do jeho komnat, až se konečně také on bude moci stáhnout do soukromí - vzápětí však na ni dolehlo vědomí, že v tom případě už se na platan nedostane. Bude připravena o poslední rozloučení s Laitem - o tolik, tolik toho, co ji v této chvíli mohlo podržet na nohou!

Když stoupala po schodech vzhůru, byla ta bolest už téměř nesnesitelná. Už se necítila schopna volit aspoň jednu z obou možností, přinejmenším pro tu chvíli - netoužila po ničem jiném než se vrhnout na lůžko a plakat až do zapomnění. Měla pocit, že snad nepřečká metry, které ji ještě dělí od toho okamžiku.

Sotva však otevřela dveře, zjistila, že není sama. Laito stál proti ní a tvářil se, jako by se rozumělo samo sebou, že je tady - v očích spiklenecké jiskřičky, neboť pochopitelně přišel starou známou cestou oknem, ale zároveň takové moře porozumění, že ji to okamžitě vehnalo do jeho náruče. Jemu nemusí nic vysvětlovat - ví, proč nepřišla, ví, jak jí teď je, a věděl celou dobu.

"No no," chlácholil ji svým věcným způsobem, když pocítil, že se její pláč uvolnil a zmírnil. "Už nemysleme na to, co se nedá změnit. Přítomný čas sis rozvrhla dokonale - máme teď dobrou hodinu na to, abychom jeden druhého svěřili Tomu, kdo vždycky naslouchá - pak se tvůj otec odebere do svých komnat a budeš moci za ním."

Napřímila se, rozzlobená sama na sebe, že cítí to, co cítí.

"Ale já nemůžu... já prostě nedokážu opustit ani jednoho z vás!"

"Nic jiného ti nezbývá. Kdybychom spolu zůstali déle, stejně bych nevnímal nic než tvé trápení - trpěli bychom zbytečně oba."

"Když strávím ten čas s ním, bude mě zrovna tak mrzet, že jsem ho nedala tobě!"

"To by byla nevděčnost. Mezi ním a tebou zůstaly nenaplněné chvíle - my dva jsme si dlouhá léta dávali všechno. A dostali jsme k tomu víc příležitostí, než jsme doufali. Jen vzpomeň, že nám byl už dvakrát přidán kus společného života navzdory veškeré naději! Směli jsme se spolu nasadit pro druhé a zprostředkovat mnohým život a vysvobození. My dva jsme svůj vztah vrchovatě naplnili."

"Naplnili?" vyhrkla, než si stačila uvědomit, co říká. "Tak mi to tedy vůbec nepřipadá!"

"A přece je to pravda," odpověděl velmi tiše a položil jí ruce na ramena. "Nevěříš? Přátelství je nejdražší poklad, koruna všech svazků; láska sama by neměla právo se nazývat láskou, pokud by v ní nebylo plně obsaženo. A přátelství můžeš darovat každému - každému podle míry námahy, kterou bude ochoten vynaložit, aby je přijal. Lásku ne. Asi ani netušíš, kolik je těch, kdo touží padnout ti k nohám a učinit tě svou paní, mocných i prostých, vznešených a krásných, obdivovaných a vytoužených. Jsi pozoruhodná žena. Ale lásku smíš darovat jen jedinkrát." Sklouzl dlaněmi z jejích ramen a uchopil ji za ruce, skoro jako by do nich skládal přísahu. "Udělám pro něj, co budu moci," řekl skoro šeptem. "Zachráním ho, pokud je vůbec nějaká naděje na záchranu."

A pokud není? vykřiklo její srdce. Co uděláš potom?

Vzápětí se zhrozila té myšlenky a vší silou ji potlačila. Přijala útěchy až dost - mučit ho nemůže.

Pokud něco zachytil, nedal to najevo.

"Je to úkol daleko nad moje síly," pokračoval tiše, oči, upřené do jejích, nyní velmi vážné. "A čeká mě takových ještě mnohem víc. Pojď. Neztrácejme už čas, který máme na to jediné, co může opravdu pomoci."

Pochopila velmi dobře. Spojili se v prosbě a to, co nesměli vyslovit nahlas, vyslovili srdcem, v tak dokonalém porozumění jako snad ještě nikdy.

Pak se rozloučili až kupodivu snadno a ona zašla k otci. Přijal ji s velkou radostí a mluvili spolu až do rána. Snad to bylo trochu nezodpovědné vzhledem k náročným úkolům, které oba nazítří čekaly, ale než se rozbřesklo, byli oba naplněni pokojným vědomím, že si dali všechnu lásku, kterou mohli, a že si navzájem naplno odpustili všechny dluhy, které jim v tom z dřívějška zbývaly.

kapitola 50.

Během následujících dvou dnů měla Tinwen napilno. Hned na úsvitě, sotva poslední oddíly odtáhly, začala podle otcova přání řídit evakuaci Ithilien. Už v dopoledních hodinách nastal na cestách nepředstavitelný zmatek, neboť zároveň už dorazili první uprchlíci z jižních oblastí země - a postupem času jich rychle přibývalo. Navíc se přes řeku opačným směrem dosud valily posily, mířící do boje. A z vojska neměla k dispozici nikoho, aby ho prostě poslala udělat pořádek. Sedla tedy na koně a vyjela problém řešit sama.

Po celý zbytek dne až do noci byla všude, kde jí bylo třeba, neúnavná, pokojná a pevná, vždy s úsměvem ve své krásné, čisté tváři. Zjednávala pořádek, napomínala, povzbuzovala, těšila, řešila nesčetné drobné nesnáze a spory, zajistila pomoc či sama přiložila ruku k dílu. Nikoho nežádala, aby jí v tom pomohl - kdo se toužil co nejrychleji dostat za řeku, měl v tom plnou svobodu. Časem se však kolem ní vytvořila skupinka dobrovolných pomocníků, stržených jejím příkladem.

Teprve pozdě v noci se vrátila do svých pokojů, aby si chvilku odpočinula - cítila, že už nemůže dál. Jen na okamžik jí bodlo u srdce, když vzpomněla na ty, kdo se možná nevrátí. Vzápětí už spala jako zabitá.

Druhý den byl horší než první. Ač dělala, co mohla, aby uprchlíkům zajistila noclehy, pro všechny se jí to zdaleka nepodařilo a mnozí prožili bezesnou, studenou jarní noc venku. Většina uprchlíků byly ženy, často s houfem dětí - přirozeně je rozrušilo, když se o ně nemohly řádně postarat. Do mrzuté nálady, kterou to vyvolalo, se začínalo mísit víc a víc strachu. Každý už chtěl být za řekou, poháněn neurčitou vidinou pohodlí a bezpečí, které ho tam čeká. Dlouhé, předlouhé stání ve frontě na přívoz, byť posilněný všemi plavidly, která se jen dala sehnat, bylo za těchto okolností těžkou zkouškou trpělivosti. Znovu a znovu vypukaly spory, zejména na křižovatce, kde se proud uprchlíků z jihu sléval s proudem ze severu. Každý metr ve frontě, který někdo získal navíc, vyvolával nevraživost.

Tinwen cítila, jak se tato celková špatná nálada obrací i proti ní - za to, že nedokázala zajistit lepší zabezpečení, za to, že byla nucena spory rozhodovat. V takovém ovzduší se nepracovalo zrovna nejlépe. Včera ji všude vítali málem jako anděla a to bylo takovou vzpruhou, že únavu téměř nevnímala. Dnes potřebovala všechnu sílu vůle a elfí odolnost, aby vydržela.

Konečně, konečně, asi dvě hodiny po setmění, bylo po všem. Většina uprchlíků byla na druhé straně a s nimi všichni její pomocníci a služebnictvo, které postupně posílala napřed, aby se o ně na druhé straně postarali. Ve frontě u přívozu čekaly v drobném, studeném dešti už jen asi tři nebo čtyři stovky posledních uprchlíků - většinou osamělé, ale nepříliš staré ženy či muži: ti, které požádala, aby pustili potřebnější napřed a počkali o něco déle. Bylo mezi nimi mnoho ukřivděných a reptavých řečí, ale k hádkám a potyčkám už nedocházelo. Tinwen seděla na koni asi o dvacet metrů výše na příkré cestě, hleděla na ten čekající zástup a cítila, jak na ni padá tupá únava.

A v tu chvíli si vzpomněla na něco, na co po celé ty dva dny nejprve pro bolest loučení a pak pro nával práce ani nevzdechla. Skřeti! Skřeti v hradním vězení! Není mezi nimi jediného neproměněného - však mělo vojsko poslední týdny jiné věci na práci než honit skřety po horách. Každý z nich je v podstatě už elf, plný lásky a odhodlání sloužit druhým, každý z nich je drahý jejímu srdci - a všichni zůstali přikovaní v žaláři, kde se o ně teď nemá kdo postarat - místo aby měli šanci bojovat s nepřítelem, jsou mu vydáni do rukou, pokud vtrhne až sem!

Tinwen vůbec nevěděla, co by v takovouto chvíli bylo správné udělat. Věděla jen, že požádat otce o pomoc je pozdě. Věděla, že vůle lidu je ostře proti propuštění skřetů na svobodu. Věděla však také, že je tam nechat prostě nemůže. A protože opět neměla, koho by poslala, stočila koně a rozjela se co nejrychleji ke hradu.



Když se po hodině perné práce vrátila, zástup se smrskl asi na polovinu. Stále ještě jemně mžilo a na řeku lehla hustá mlha - břeh sám i přední řady čekajících se v ní úplně ztrácely, třebaže lidé nesli mnoho světel. Všude bylo ticho a klid. Tinwen si povzdychla, napůl únavou a napůl úlevou. Nyní už je její úkol doopravdy téměř u konce. Ještě tak hodinku dvě a bude si moci také odpočinout. Dojela poslední z čekajících a zařadila se za ně.

Chvíli tam stála, ale brzy se to jí i koni přestalo líbit. Rozjela se tedy pomalu podél celé řady až dopředu a pak zase zpět, jen tak pro jistotu, zda je všechno v pořádku. Dosud dokázala zdravit lidi s úsměvem, ale málokdo jí oplatil stejnou mincí. Nezlobila se na ně - věděla, jak jim je.

Už byla téměř zpátky na svém místě, když se k ní z jedné podmračené tváře zvedly pichlavé oči. Všimla si toho člověka už dřív - jeden z mála mužů, kteří tu zůstali, třebaže nebyli staří ani nějak viditelně tělesně postižení. Nějaký důvod jistě měl, proč se nepřipojil k dobrovolníkům, a každopádně do toho nikdo nebyl nucen - výjimky však chtě nechtě upoutávaly pozornost.

"A smím se zeptat, má paní, kam jsi to vlastně teď nakonec tolik pospíchala?" tázal se. Jeho tón byl ještě méně uctivý než slova sama. Tinwen udiveně pozvedla obočí a minula ho bez povšimnutí. Takovéto jednání volalo po trestu - ona však znovu vzala v úvahu všechny těžkosti uprchlíků a rozhodla se, že bude shovívavá.

Muže to však neodradilo.

"Já vám povím, kde byla!" zvolal co nejhlasitěji, aby ho slyšelo co nejvíce lidí. "Vrátila se na hrad - propustit skřety z vězení! Však víme, že je s nima jedna ruka!"

Jako by tím hodil jiskru do koudele veškeré té dnešní nespokojenosti, nevraživosti a ukřivděnosti. Než se Tinwen stačila vzpamatovat, svírali ji lidé těsným kruhem ze všech stran. Odevšad se na ni upíraly pohledy, které nevěštily nic dobrého. "Elfova milenka! Divoženka! Čarodejnice!" ozývalo se.

Přímo před ní k ní zvedl hlavu starý pastýř s příjemnějším výrazem ve tváři.

"Odpusť jim, má paní," oslovil ji. "Strádají a mají strach. Prokaž jim ještě tu laskavost a odpověz jim, abys je upokojila."

Usmála se na něj.

"Obávám se, že má odpověď nikoho neupokojí. Ale nemám co skrývat. Ano, skutečně jsem propustila bývalé skřety z vězení. Jdou nám pomoci - připojí se k bitvě."

Těmi slovy jako by zástup naráz vybuchl.

"Slyšíte to?"

"Zradila nás skřetům!"

"Vpadnou našim do zad!"

"Ještě je snad dokonce vyzbrojila!"

Vrhli se k ní a pokusili se ji strhnout z koně. Kůň se vzepjal a bránil ji kopyty. To jen přililo oleje do ohně. Sotva se jí podařilo ho zklidnit, byla na zemi.

"Je to dcera knížete, kterému jste přísahali věrnost!" zvolal ještě stařík.

Vzápětí padl k zemi s hlavou v krvi.

Chvíli měla Tinwen dojem, že ji na místě umlátí. Nestačila nic vnímat, jen rány, křik a míhající se zkřivené obličeje rozvášněných žen. Pak se probili dopředu dva muži. Oba chodili o holi a oba si s ní statně klestili cestu. Nyní je nastavili zástupu jako hráz.

"Pamatujte se! Nesmíte ji zabít! Ať je postavena před soud!"

To zabralo.

"Správně! Před soud s ní! Ať ji soudí král!"

"Spoutejte ji a vezměte s sebou!"

"Ne!" křikl kdosi a Tinwen měla skoro dojem, že poznává hlas člověka, který vřavu rozpoutal. "Je tam jenom královna - a dobře víme, kdo to je! Musíme mít jistotu, že se dočká soudu! Ať čeká tady, na hradě! Sama si tam uvolnila místo!"

Ozvaly se souhlasné výkřiky, tak pronikavé, že jasně vnímala, kolik hrůzy a bolesti je za nimi. Občas dokonce zaslechla hysterický smích.

"Správně! Na hrad s ní! Ať si s nimi vymění místo!"

Vlekli ji vzhůru, ne pozvolnou jízdní cestou, ale strmým schodištěm pro pěší. Zuřivost jim dávala křídla - nebyla by věřila, že ji zdolají tak rychle. Vzali jí klíče, táhli ji chodbou a po schodech dolů. Okovy zaklaply. Znovu se ozval hysterický smích. Bouchly dveře. Byla sama.

Až do té chvíle ubíhal čas nesmírně rychle. Teď se najednou zastavil. Nekonečně dlouhé vteřiny vnímala nyní jen rozbolavělé tělo, hlavu, třeštící únavou, krutou bolest v pravé ruce. Byla upoutána tak, že si nemohla lehnout ani sednout. Měla chuť alespoň padnout a zůstat viset v poutech, ale ruka, zřejmě zlomená, nedovolovala na něco takového ani pomyslet. Skřetí cela byla nyní vzorně čistá, ale stále stejně lezavě chladná. Brzy se ke všemu tomuto nepohodlí přidal i hlad a zejména žízeň. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Chvílemi se poloomámeně poddávala bolesti, opřená o kamennou zeď, chvílemi tiše vzlykala vyčerpáním. Věděla, že nepozná ani, jak dlouho tu je. Sem do podzemí zítřejší ráno nepronikne.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )