Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Dva dny, které Tinwen prožila zavalena prací, prožil Mirion v nucené nečinnosti. Jak toužil moci aspoň nějak, svou troškou, přispět k obraně Ithilien! Věděl však, že je to nemožné. S tímhle tělem se nemůže mezi lidmi ani ukázat. Ještě nikdy od okamžiku proměny ho ani nenapadlo přijímat jinak než pokorně skutečnost, jak vypadá, ale nyní ho to dohánělo téměř k zoufalství.

Po celý první den se vyloženě užíral přemýšlením, zda a jak se připojit k bitvě. Možnost neviděl žádnou a ten pocit bezmocnosti se skoro nedal snést. Zároveň však Mirion s hrůzou zjistil, že se v něm ozývá i cosi jako radost z toho, že nemusí nasadit kůži - riskovat utrpení samotné a ještě spíše strašlivou možnost, že by selhal a zachoval se jako zbabělec. Ty dva měsíce v Tuilindově rodině nebyly promarněné. Tuilindo mu věnoval mnoho péče a svým laskavým, nevtíravým způsobem se ho pokoušel vést právě v tom, v čem u něj viděl největší slabiny, to jest ke statečnosti a vnitřní pravdivosti. Mirion věděl, že nyní snese mnohem víc, než když se poprvé setkal s princeznou. Věděl však také, že se mu může docela snadno stát, že selže, a strach sám o sobě v něm také ještě zdaleka nebyl překonán. A věděl také velmi dobře, že pokud v něm žijí tyto pocity, může dojít i k tomu, že přehlédne možnost prospět - že promarní svou příležitost.

Druhého dne už nevydržel sedět na platanu. Začal se potloukat kolem něj ve stále širších kruzích, až si posléze našel bezpečnou pozorovatelnu na samém kraji lesa a odtud vyhlížel ke hradu. Nevěděl vlastně pořádně, proč to dělá - snad to byl zakořeněný zvyk sledovat, co se děje, udržet si přehled, který se mu už tolikrát osvědčil - snad v něm doutnala slabounká naděje, že se mu právě při tom nějak, neznámo jak, podaří nalézt vodítko. Jakmile padla úplná tma, vykradl se dokonce z lesa a začal se s nesmírnou opatrností plížit ke hradu blíž a blíž.

Cesty teď byly prázdné, pastviny opuštěné, městská brána zavřená. Všichni jsou pryč - jen on tu trčí, neschopný a neužitečný jako vždycky. Na Miriona padl těžký smutek. Zatoužil aspoň ještě jednou spatřit princeznu, tak, jak ji dnes viděl tolikrát: laskavou, neúnavnou, statečnou a rozšafnou, jak s nadšením slouží druhým a ví si se vším rady - takovou, jakou ji dosud ze srdce miloval, věru jinak než dřív, ale tím silněji. Věděl, že to by ho zase povzbudilo.

Dostal se až na hřeben, za nímž svah strmě klesal od hradeb k řece. Odsud viděl dobře jak na městskou bránu, tak na cestu, vinoucí se k přívozu. Matně dole rozeznával tísnící se zástup a tušil i tu osamělou postavičku, která na lid shlížela z koňského hřbetu. Je tam, je na svém místě jako vždycky. Na zlomek vteřiny jí téměř záviděl.

Náhle spatřil, jak se prudce obrátila a rozjela se vzhůru. Minula ho ve vzdálenosti jen pár metrů a vjela do města. Napjatě čekal, co bude dál - trochu už tušil, oč jde. Po necelé hodině se brána otevřela znovu a ven se vylila temná masa nestvůrných, černých těl jeho druhů v neštěstí. Viděl, jak se v ní tu a tam blýskají zbraně - nesourodá a většinou poněkud podřadná směs toho, co zbylo v hradní zbrojnici. Okamžitě se vše dalo do pohybu směrem k haradské silnici. Princezna zamkla bránu a pustila se zpět k řece.

V tu chvíli Mirionovi blesklo hlavou, že má vodítko, na které celý den čekal. Princezna by skřetům nikdy nevydala zbraně, kdyby neměla jistotu, že jsou proměnění a jdou pomoci gondorským ve válce. A pokud jdou oni, může jít také on. Sám sice žádnou možnost nevidí, ale oni zřejmě ano - přidá-li se k nim, může se na ní podílet!

Jenže téměř zároveň zjistil, že není schopen hnout se z místa. Jít do boje po boku lidí či ještě lépe elfů mu připadalo přinejmenším možné - při pohledu na skřety se mu živě vybavily vzpomínky na to, co od nich po léta zakoušel. Mohl si stokrát opakovat, že jsou proměnění stejně jako on, vůbec to nepůsobilo - hrůza, která ho ochromovala, byla silnější.

A hned se připojily i rozumové důvody. Co když nejsou proměnění, ne všichni? Mohli princeznu docela dobře přinutit i násilím, aby jim zbrojnici otevřela! Jak pravděpodobné se to zdálo v tu temnou noční chvíli při pohledu na černá těla propuštěných! Mirion věděl, kolikrát Tinwen s radostí mluvila o tom, že další skřet v žaláři prošel proměnou, ale také to nyní zůstávalo podivně neúčinné.

Minutu za minutou trčel na místě, zoufalý nad svou bezmocností. Snad tisíckrát se snažil vůlí přinutit sama sebe, aby se přece jen vydal za ostatními, ale marně. A s každým okamžikem byli skřeti dál a dál - pravděpodobnost, že se mu podaří je dohonit, stále klesala. Věděl, že zápas o jeho proměnu dosud není u konce – a že v něm opět nezadržitelně prohrává.

Náhle však k němu zdola dolehlo rozzlobené hučení zástupu. Spatřil, jak se lidé pohnuli. Vřava se stále stupňovala. Nyní se kus davu úplně odtrhl a dal se do pohybu ke hradu. Mirion pro úzkost zapomněl na všechno. Princezna! Kde je princezna?

Celý ztuhlý hrůzou sledoval, jak ji vlečou kolem něj a bránou dovnitř. Než se vůbec stačil vzpamatovat, brána zapadla. Než si stačil rozmyslet, zda se pokoušet proklouznout dovnitř a snažit se ji zachránit či raději běžet pro pomoc, valili se lidé už zase ven a ke břehu. Pospíchali - nechtěli zmeškat přívoz.

Mirion se vyplížil z úkrytu. Brána je zamčená, sám viděl, jak ji zamykali. Pokud je princezna uvězněna na hradě, dělí ho od ní ještě aspoň desítka dalších zámků. Teď nemá cenu se pokoušet tam dostat. Zbývá jediné - běžet pro pomoc, a honem. Už se nerozmýšlel a vyrazil k lesu takovým tempem, že ještě nikdy, ani když mu šlo o život, neutíkal rychleji.

Na platanu panoval klid a mír - až ho to zarazilo po všem, co viděl a prožil. Menší děti spaly, větší pomáhaly mamince s balením. Většina elfích rodin z Ithilien se chystala také překročit řeku, i když pokojněji a v menším spěchu než lidé.

"To jsi ty, Mirione?" optala se Melwen, aniž vzhlédla od práce. "Tak co nového? Jak se daří princezně?"

Nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.

Teď Melwen zvedla hlavu a podívala se mu do obličeje.

"Proč ses tak hnal? Snad se nestalo něco zlého?"

"Je... je zavřená na hradě."

"Cože?"

Mirion sebou hodil na plošinu a znovu se pokoušel popadnout dech.

"Pustila skřety, víš? Asi... došlo ke vzpouře nebo něco... vlekli ji na hrad... nechali ji tam."

Melwen zbledla a napřímila se. Nikdy by nepomyslel, že může její tvář vypadat takhle přísně. Vzápětí se sklonila a vysypala věci z napůl zabaleného batohu.

"Nu, tak už se netrap," řekla zase už pokojně. "Hned se na to podíváme."

Na pár okamžiků se zamyslela a pak začala metodicky ukládat do batohu všechno, o čem předpokládala, že by mohlo být potřeba. Do jednoho se všechno nevešlo, alespoň ne do tak těžkého, aby ho pohodlně unesla - zabalila tedy druhý a mlčky ho podala Mirionovi. Pak sáhla do nádobí a vybrala si ten největší nůž s jemně pilovitým ostřím.

"Na zámky by to mělo stačit," řekla napůl pro sebe. "Ale jestli je ve skřetích poutech, nic s tím nenadělám. Alalme, ty pojď s námi, možná tě budu potřebovat jako posla. Olwelle, pokud se do rána nevrátím, zaveď všechny k Elanor a přeplavte se s nimi přes řeku."

Políbila po řadě své děti - teď už nespalo ani jediné, třebaže nikdo nezpůsobil sebemenší rozruch.

"No tak, no tak," chlácholila je, když viděla smutné tvářičky těch nejmenších - ačkoli žádné neplakalo nahlas ani se nepokusilo ji zdržovat. "Jdu pomoci Tinwen, které krutí lidé ublížili. Vím, že je to pro vás těžké, ale když mě necháte odejít, pomůžete jí taky. Za pár dní se uvidíme - ale i kdyby ne, budu srdcem stále s vámi."

Pak se prudce otočila a začala slézat po žebříku dolů. Ani pro ni to loučení nebylo snadné a hlavou se jí honilo tisíc starostí. Ale jich je kupa - mají jeden druhého. Tinwen je tam v žaláři sama.

Původně měli v úmyslu doběhnout na okraj lesa a přivolat si koně. Ale když slezli ze stromu, viděli, že tam její kůň už čeká - to veliké a nádherné zvíře, před nímž Mirion, který měl před koňmi vůbec značný respekt, znovu mimoděk ucouvl. Avšak Melwen popoběhla kupředu celá radostí bez sebe.

"Stříbrovlásku!" zvolala bouřlivě a vrhla se mu kolem krku. "To jsi hodný, že jsi přišel!"

Nedala Mirionovi čas namítat, že ho kůň nesnese na hřbetě. Než se stačil nadechnout, prostě mu pomohla nahoru a vyšvihla se za ním. Vzápětí už ujížděli jako vítr. Její nejstarší dcerka se o něco pomaleji pustila za nimi.

Hradby se mračily jako stěna tmy uprostřed nevlídné noci. Všude bylo ticho, jen déšť slabě šelestil. Mirion se proplížil nad svah a nahlédl dolů. Poslední zbytky lidí u přívozu už v mlze téměř ani nebylo vidět. Nezdálo se, že by někdo pomýšlel na návrat ke hradu - pravděpodobně jim tanulo na mysli už jen to, aby se co nejdříve dostali na druhý břeh. I tak však soudil, že by bylo nejlepší počkat, až je převezou.

Když se vrátil k Melwen, zjistil, že na jeho rady nečekala. Už měla zámek přepilovaný a seděla znovu na koni, maličko netrpělivá.

"No jen pojď, pojď," broukla. "Ti se sem už nevrátí."

Věděl, že má nejspíše pravdu - úplně rozumné mu to však nepřipadalo ani teď. Povzdychl si a nechal si pomoci nahoru.

Hradní bránu otevřeli stejně snadno a zámky v žaláři zrovna tak. Bylo vidět, že vzbouřenci pospíchali - nepozamykali ani zdaleka všechny dveře, které mohli. Během hodiny už Melwen s Mirionem stáli před jedinou zavřenou celou.

Tinwen, otupělá únavou a bolestí, sebou škubla. Zdálo se jí to jen, nebo zaslechla nějaký podivný zvuk? Napnula uši do tmy. Ano, teď to zaslechla znovu, docela zřetelně. Co to znamená? Nedokázala si ten zvuk nikam zařadit. Vrátili se její trýznitelé? Chystají jí ještě něco? Stiskla zuby a soustředila se na to, aby se dokázala ovládnout. Znala už se natolik, že si vůbec nebyla jista, zda bude mít úspěch - věděla však, že nemá cenu se zaměřovat na něco jiného.

Mirion se naklonil k Melwen, která soustředěně pracovala na zámku, a cosi jí tiše řekl. Otočila se k němu, aniž práci přerušila.

"Co chceš?"

"Možná bude vyděšená... Měla by ses jí ozvat."

"Ach... máš pravdu. Díky."

"Hříbátko, jsi tam?"

Co to? Ten hlas - to přece není možné! Že by to celé bylo šálení smyslů?

"Hříbátko... slyšíš?" Teď to znělo naléhavěji.

"Alda... Aldariel?" vypravila ze sebe s námahou.

"Vydrž, holčičko. Už mám ten zámek skoro přepilovaný. Hned jsme u tebe."

kapitola 52.

Nějakou dobu měl Mirion plné ruce práce. Pomohl Melwen objevit způsob, jak prodloužit řetězy - bez něj by na to asi vůbec nepřišla. Rozbalili měkkou vlněnou matraci a Tinwen uložili. Na chvíli mu Melwen dala do ruky svůj nůž, aby se pokusil pracovat na okovech, zatímco bude Tinwen ošetřovat. Namáhal se poctivě, zatímco Melwen dala princezně pít entí polívku a pak nějaký tišící prostředek, omyla jí tvář a aspoň nouzově narovnala a znehybnila raněnou ruku, ale za celou tu dobu se na kovu neobjevil ani škrábanec.

"Je to marné, vím," řekla Melwen. "Už se s tím netrap. Budeme muset počkat na klíče, ale to nic. Zůstanu tady a postarám se, aby v ničem nestrádala."

"Ale to přece nejde... co když sem vtrhnou haradští!"

"Nu," pousmála se Melwen, "a myslíš, že bych snesla pomyšlení, že ona je tu sama, když sem vtrhli haradští?"

V tom okamžiku Mirion pocítil cosi nového - hodně se to blížilo zuřivosti, i když by se to tak asi nedalo přesně nazvat. Ne, haradští sem nevtrhnou, to se nesmí stát! Ne, dokud on má aspoň kapku krve v žilách, aby tomu mohl bránit!

"Aldariel... myslíš, že mě ještě budeš potřebovat?"

"Ale jistěže ne... Alalme mi všechno obstará. Oč jde?"

"Chtěl bych... chtěl bych se pokusit dohnat ostatní skřety. Nevím, co chtějí dělat, ale mám dojem, že se chtějí připojit k boji... Už je asi pozdě, ale přece jen..."

"Vezmi si mého koně, tak je dohoníš snadno. Neboj se, on to pochopí. Ten nůž si taky můžeš vzít, už ho nebudu potřebovat."

A náhle se zvedla od práce a stiskla ho v náručí.

"Dítě... budeš mi chybět."

Tu se ozvala i princezna, poprvé od chvíle, kdy sem vstoupili.

"Mirione..."

Měla chuť křičet "nechoď tam!", ale křičet nedokázala a věděla, že něco takového nesmí vyslovit. Beztak už to na ní asi poznal.

"Mirione... strašně to bolí. Ale stejně jsem ráda, žes to dokázal."

Pousmál se.

"Ještě jsem nic nedokázal, princezno. Půjde mi o všechno - vzpomeň si na mě v dobrém, budeš-li moci. Ale jestli to dobře dopadne... věřím, že se opravdu neloučíme navždycky."

"Ach ano... také tomu věřím. Budu srdcem stále při tobě, určitě!"

Přiklekl k ní a opatrně políbil její zdravou ruku.

"Díky tisíckrát za všechno. A... dovol mi, prosím, to aspoň jednou někomu povědět... hvězdy ať svítí na konec tvé cesty!"

Vzápětí vyskočil a vyrazil z kobky. Alalme, která právě vcházela do dveří, se ani nepokusila s ním rozloučit - cítila jeho bolest a věděla, že potřebuje být sám.

Ještě cestou chodbami a schodišti vzhůru byl Mirion tak rozrušený, že téměř nic nevnímal. Když se však octl na nádvoří, ustoupila v něm bolest i zoufalé odhodlání mnohem střízlivějším pocitům.

"Vezmi si mého koně, tak je dohoníš snadno!" Melwen mezi koňmi vyrostla a nedostatek odvahy rozhodně nepatřil mezi její slabé stránky. Vůbec si neuvědomila, co mu touto velkorysou nabídkou způsobí.

Její hřebec se stříbřitě skvěl v šeru nádvoří, jako by zářil svým vlastním světlem - vysoký, nehybný, hlavu důstojně vztyčenou. Kdyby měl Mirion jednat tak, jak ho k tomu vedla jeho přirozenost, obešel by ho uctivým obloukem. Přiblížit se mu a snažit se nasednout? Za nic na světě!

Věděl však, že má Melwen pravdu: pokud se má pokoušet dohonit ostatní skřety, kteří před ním mají už jistě přes hodinu náskok, je kůň jediná rozumná možnost. A obyčejný kůň ho ovšem na hřbetě nesnese. Ten její - pokud to opravdu pochopí - snad...

Sebral veškerou kuráž a popošel o pár krůčků blíž. Kůň k němu natáhl krk a dlouze nasál vzduch. Pak si zhluboka odfrkl, zdálo se, že pohrdavě. Mirion zaváhal a zastavil se.

"Aldariel tě prosí... kdybys mohl... potřebuju nutně dohonit ostatní, víš? Chceme se připojit k obraně Ithilien," vysvětloval Mirion váhavě. Rozumí mu to zvíře nebo ne?

Kůň postoupil o krůček k němu, sklonil hlavu a vlídně uchopil do zubů jeho hustou kštici. Mirion, který se v koních žel vůbec nevyznal, zděšeně uskočil. Stříbrovlásek ho však dosud držel, takže mu div nevyrval vlasy z kořínků - a když ho v příštím okamžiku pustil, Mirion ztratil rovnováhu a poroučel se k zemi.

V tu chvíli ve Stříbrovláskovi zvítězilo jeho horší já. Zlehka ho přeskočil, obrátil se, drcl do něj nosem, a když se Mirion dal na zděšený útěk, začal ho prohánět po celém nádvoří. Choval se přitom velmi ohleduplně, dbal na to, aby tomu podivnému stvoření neublížil - ostatně, věděl, že přišel na pomoc především jemu – a všemožnými koním naprosto srozumitelnými způsoby mu dával najevo srdečnou náklonnost. Pro chudáka novopečeného elfa, který kuráže zrovna dvakrát nepobral, to však bylo čirou noční můrou, která skončila tak, že šťastnou náhodou zahlédl otevřenou bránu, bleskurychle jí proběhl - naštěstí prve otevřeli jen jedno křídlo - zabouchl ji za sebou a zajistil jediným způsobem, jakým se zvenčí zajistit dala, prostým otočením obyčejné oboustranné kliky. Šla dost ztuha. Doufal, že kůň si snad s něčím takovým přece jen neporadí.

Zevnitř uslyšel dlouhé zařehtání - znělo to jako naléhavé volání, avšak to v tu chvíli nebyl schopen vnímat. Padl zády na hradební zeď a ztěžka oddechoval. Pak se v něm znovu ozval strach - co kdyby se hřebec přece jen nějak dostal ven - a on se pustil úprkem ulicemi dolů.

Stříbrovlásek zůstal stát uprostřed nádvoří, viditelně zaražený. Tohle opravdu nechtěl... asi to přece jen trochu přehnal. Ale co si teď počne? Bez něj se ten chudák daleko nedostane, to je jasné. Drobným klusem popoběhl k bráně a šťouchl nosem do kliky. Pak ji opatrně uchopil do zubů a zkusil s ní zaviklat. Ani se nehnula. Znovu zařehtal, pak neodolal a v zoufalství uhodil do brány kopytem, ale marně. Melwen hluboko v žaláři ho vůbec neslyšela a Miriona to jen popohnalo k rychlejšímu běhu. Stříbrovlásek chvíli čekal, pak nešťastně změřil očima výšku hradeb. Hm, pořádná. A místo na rozběh veškeré žádné. Začal běhat v kroužcích kolem dokola nádvoří. Jednu chvíli se už už odrazil k přeskoku, ale v posledním okamžiku se zarazil. Cítil, že nemá potřebnou rychlost - takhle by jen všechno zkazil. Ale co, co si jen počít?

Mirion chvíli uháněl plnou rychlostí. Pak mimoděk trochu zvolnil. Strach už poněkud povolil a pokud šlo o spěch - ano, věděl, že je ho naléhavě třeba, ale zároveň si už také uvědomoval marnost celé věci. Ti skřeti - totiž bývalí skřeti, alespoň jak doufal - půjdou co nejrychleji, aby nezmeškali bitvu. A jsou pochopitelně silnější než on. Jak se vůbec chce snažit je dohonit? Ten kůň byl opravdu jediná možnost - teď, když to dopadlo špatně...

Ale snad by se mohl ještě aspoň pokusit... přinejmenším by mohl požádat Aldariel, aby hřebci domluvila... no ano, ale to by musel znovu projít přes nádvoří, přímo kolem něj! Může být rád, že z toho jednou vyvázl živ!

Téměř úplně se zastavil, znovu váhal. A zároveň v něm znovu začalo narůstat cosi jako zlost. Cožpak tomuhle nikdy nebude konec? To se bude ustavičně zmítat v pochybnostech, zajatec vlastního strachu? Což toho už nebylo dost? A náhle znovu viděl před očima princeznu, beznadějně ukovanou v nejhlubším žaláři, bílou bolestí a vyčerpáním, i Melwen, když říkala "...myslíš, že bych snesla pomyšlení, že ona je tu sama, když sem vtrhli haradští?"

"Grrrrrr!" zavrčel nahlas, vyloženě po skřetím. "A co! Tak ať mě to zvíře třeba sežere nebo rozdupe na kaši! Udělám pro ně aspoň to, co dokážu, a hotovo!"

Když otvíral bránu, citelně se mu třásly ruce. Zhluboka se nadechl, aby se trochu vzpamatoval. Musí se soustředit - všechno teď záleží na rychlosti. Musí proletět nádvořím jako blesk, dřív než kůň stačí zareagovat.

Stříbrovlásek zaslechl, jak někdo otvírá bránu, a radostně zaržál. Mirion málem omdlel leknutím, ale znovu se vzchopil. Vklouzl na nádvoří, střelhbitě se rozhlédl. Kůň stál právě uprostřed, bez hnutí, uši vztyčené, oči upřené na bránu. Nepochybně je připravený vyrazit k útoku. Nu, tak do toho. Teď!

V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Kůň zčistajasna ulehl na dláždění na místě, kde byl. Teď už si ani Mirion nemohl myslet, že se chystá zaútočit. Mimoděk trochu zvolnil tempo.

Stříbrovlásek otočil hlavu k němu a znovu zaržál, co nejtišeji a nejněžněji. Pak natáhl krk směrem k němu a položil si dokonce i hlavu, skoro jako by umíral. Opravdu se snažil.

Mirion zaváhal. Že by se mu to zvíře pokoušelo něco sdělit? A pokud ano, chce mu pomoci, nebo ho nalákat? Nebylo by bezpečnější neriskovat a zajít rovnou za Melwen? Ale na druhou stranu, i kdyby mu ona pomohla nasednout, dřív nebo později se stejně octne s koněm sám, vydaný mu napospas. Snad by to mohl zkusit.

Popošel o krůček blíž. Hřebec malinko pozvedl hlavu a zařehtal, vyloženě povzbudivě. Láká ho k sobě, to je jisté. Znovu Mirion zaváhal, znovu postoupil, stále připravený k bleskurychlému útěku, kdyby došlo k nejhoršímu.

Stříbrovlásek se nezvedl, dokud ho neměl bezpečně na hřbetě.



Jak se během následující hodiny či dvou na koni udržel, Mirion nevěděl. Jeho jezdeckým uměním to jistě nebylo, to jediné mu bylo jasné. Držel se sice koleny až příliš pevně - mnohem křečovitěji, než bylo třeba, a rozhodně daleko víc, než bylo příjemné, ale jinak si vlastně téměř vůbec neuvědomoval, co dělá - vnímal jen tu šílenou rychlost, vratkost svého postavení a stále sílící bolest v namáhaných a otloukaných svalech. Jediné, na co se soustředil, bylo, aby to prostě nějak přečkal.

Konečně kůň zastavil - velmi opatrně. Mirion si přejel rukou přes obličej a rozhlédl se. Byli na úrovni staré známé rokle. Ano, tahle cesta je skutečně nejpravděpodobnější. Budou se chtít rychle dostat do podzemí a putovat dál tudy – a tohle je nejrychlejší přístup.

Utrmáceně sklouzl dolů - koně pohladit či poplácat ho nenapadlo a tak jako tak by si netroufl.

"Díky za pomoc," řekl jenom upřímně, avšak z uctivé vzdálenosti dvou či tří kroků.

Stříbrovlásek k němu otočil hlavu a tichounce, povzbudivě zařehtal. Vzápětí se obrátil a rozběhl se zpět. Mirion byl odkázán sám na sebe.



Znovu se rozhlédl a zaposlouchal. Jak jsou asi daleko? Už šplhají roklí vzhůru? Podaří se mu je dostihnout?

Vzápětí cosi zaslechl a zaposlouchal se ještě pozorněji. Že by? Jen kousek odtud a míří sem... pokud jsou to oni, dostal se sem skutečně v pravou chvíli!

Co nejopatrněji se pustil tím směrem. Brzy už to věděl s jistotou - dvě stovky skřetů se neutají, ať jsou sebeproměněnější a dávají si pozor sebevíc. V první chvíli se málem radostně rozběhl k nim. Pak však znovu zaváhal.

Čím déle a z větší blízkosti je viděl a slyšel, tím víc v něm procitaly ohavné vzpomínky. Měl dojem, že mezi nimi dokonce zaslechl některé ze své bývalé tlupy. Na ty hlasy jakživ nezapomene... a na to, co mu prováděli, teprve ne. Udělalo se mu mdlo a nohy jako by mu přimrzly k zemi - už je nedokázal odlepit. Tohle bylo stokrát horší než ten kůň!

Spěchali za svým cílem jen kousek od jeho úkrytu. Na jejich vnějším vzhledu se proměna skutečně nijak nepodepsala - pokud nějakou prožili. A i kdyby, jakou mu to vlastně dává naději? Na něm není nic vidět zrovna tak. Bude pro ně prostě skřet - nyní tedy úhlavní nepřítel. Jestli ho tu nachytají, může se rozloučit se životem!

Jen maličko chybělo, aby se dal na útěk. Nakonec se přece jen nedokázal tak rychle své naděje vzdát. Ukázat se jim neodvážil, ale pustil se za nimi, tichounce, obezřetně, tak, aby je neztratil z dohledu, ale zároveň nehrozilo nebezpečí, že ho zpozorují. Postupovali skutečně hodně rychle - bylo to krajně namáhavé.

Asi po hodině tohoto vyčerpávajícího šplhání, během něhož jím ani na vteřinu nepřestala zmítat trýzeň rozhodování, skřeti rozhodli, že udělají krátkou přestávku. Rozesadili se ve skupinkách podél břehů a otevřeli rance. Tinwen je zřejmě vybavila i nejnutnějšími potravinami. Dělili se tak přátelsky a ohleduplně, že o jejich proměně teď už nebylo pochyb.

Mirion se mimoděk sunul blíž a blíž, napůl už rozhodnutý. Přece však ještě váhal. Jak začne? Co jim řekne? Závisí na tom možná všechno! Ach, proč jen se nedal zavřít do vězení jako všichni ostatní!

Nakonec, když už se začínali zase balit a zvedat, zaťal zuby, znovu vzpomněl na princeznu v té temné kobce a jen tak vstoupil mezi ně, bez jediného slova, aniž sebeméně věděl, co vlastně chce dělat - při posledním kroku dokonce zavřel oči. Pak je zase otevřel a kradmo se rozhlédl.

Zdálo se, že si jeho příchodu v podstatě vůbec nevšimli. Bylo jich přece jenom hodně a vypadal jako všichni ostatní. Na dlouhou, trýznivou vteřinu měl dojem, že s nimi prostě vyrazí na pochod, aniž ho kdo zpozoruje. Nevěděl, zda to tak bude lepší nebo horší. Ať už ho čeká cokoli, rozhodně by to už rád aspoň měl za sebou.

V tom okamžiku se mu na rameno položila obrovitá tlapa.

"Ty, poslouchej... kde se tady bereš?"

Prudce sebou škubl a vzápětí se mu podlomila kolena, takže ho jen sevření jeho společníka udrželo na nohou. Tohle byl starý známý z bývalé tlupy, ten nos se nedal s ničím splést! Zatmělo se mu před očima - nemohl ani dýchat, natožpak ze sebe něco vypravit.

Velký skřet ho pomalu obrátil proti sobě a pátravě se mu zahleděl do tváře.

"Tohohle znám," slyšel ho Mirion jako z veliké dálky. "To je ten chcípáček z naší bejvalý tlupy... Podělanej... totiž, umírá strachy. Má proč. Užil si se mnou svoje. Podejte mi někdo trochu vody. Hej, kamaráde, slyšíš? Neboj se. Dneska ti neuděláme nic horšího, než bude nezbytně nutný, abys nám nepřekazil plány. Nevěříš, co? Asi to vůbec nepochopíš, ale stejně... Zkrátka a dobře, choval jsem se k tobě hnusně, kamaráde, a vím to. Odpusť mi."

Tohle Miriona probralo víc než studená voda. Bylo to něco tak... tak docela jiného...

"S radostí..." zašeptal s námahou a podíval se do skřetovy tváře poprvé vidoucíma očima. Ty pohledy se setkaly. Ne, všechno na bývalých skřetech přece jen nezůstalo stejné.

Stisk jeho společníka povolil. Jeho tlapy se nyní jen měkce položily na jeho ramena, připravené spíš podpírat než zadržet.

"Hoši... tenhle je na tom jako my. Nevím, kde k tomu přišel, ve vězení nebyl rozhodně, ale..."

"Byl jsem s princeznou... v lese..." koktal Mirion v hrozných rozpacích. "Promiňte mi to... asi jsem se měl dát zavřít jako vy, bylo by to poctivější... Proč to dělala, nevím, myslím, že se mnou měla soucit..."

Velký skřet se zasmál a přátelsky ho poplácal po zádech.

"No jo - asi měla proč. A kam máš namířeno teď, co?"

"Myslel jsem... jestli byste mě nevzali s sebou... totiž, jdete snad pomoci knížeti v boji, nebo ne?"

Jeho společník na něj dlouze pohlédl.

"Hmmmm! Ale co ty tam... Myslíš si, že umíš bojovat?"

Mirion sklopil oči, v ještě horších rozpacích než předtím.

"No no! Tak z toho zas nedělej tragédii! V takhle velký tlupě se něco vždycky najde. Pojď, vyrážíme!"

Znovu ho vlídně pleskl a Mirion se rozběhl před ním, co měl sil. Na bolavé svaly nemyslel - soustředil se jen na to, aby držel tempo, vděčný za to, že ho vzali mezi sebe. Jeho nový kamarád se mu však za chvíli zadíval na nohy a znovu ho zastavil.

"Ňák divně šmajdáš," řekl mu. "Co je - bolej tě nohy?"

"Nic - nic... jen pojďme, ať vás nezdržuju!"

"Víš co, s tímhle se jdi vycpat. Když chceš bojovat, musíš bejt trochu ve formě, ne? Bolej tě nohy, ptám se tě

"No... jel jsem asi dvě hodiny na koni, než jsem vás dohonil. Trochu... trochu to cejtím. A - mám strach, že jsem přece jen asi o něco pomalejší než vy, ať se snažím sebevíc."

Pár skřetů, kteří byli za nimi, je předběhlo a vzdalovali se víc a víc. Mirion se neklidně ohlédl.

"No co, co sebou cukáš? Vezmu tě pak na hřbet a dohoníme je. Teď sebou plácni tady na zem - princezna mi dala ňáký mazání, tak si ho na tobě vyzkouším."

Mirion mu musel znovu pohlédnout do očí, než dokázal ulehnout a svěřit se mu do rukou, sám s tímhle svým... bývalým známým. Tomu druhému to neušlo.

"No jo, jen se podívej, když musíš. Je to nezvyk, co?"

"Promiň... samozřejmě ti věřím."

"Já vím, já vím - ale ne tak docela, viď? Ale neboj, já tě chápu."

Jeho ruce se rozběhly po Mirionových nohou, citlivě a obratně, doteky tak blahodárnými, že bylo k neuvěření, že jsou to skřetí ruce. Vtíraly Tinwenin balzám nejenom do bolavých svalů, ale ještě mnohem výrazněji do bolavých vzpomínek. Tahle zkušenost stála za právě prožitou hrůzu... vlastně by se skoro dalo říct, že stála za všechny ty předchozí roky utrpení. Než byli u konce, zjistili oba, že jsou silně naměkko.

"No, tak pojď," vypravil ze sebe konečně ten větší a nadhodil si ho na záda. "Teď tě svezu... a vždycky, když nebudeš moct, zrovna tak. Neměj strach, pomůžeš jim v boji jako každej jinej - o to už se postarám. Ale řeknu ti, kamaráde... jsem teda rád, že jsem tě zase potkal!"

kapitola 48.

Bylo zvláštní, jak rychle vzrušení davu zase opadlo. Když se skupina, která se vydala Tinwen uvěznit, vrátila k přívozu, raněný pastýř a ti, kdo se princezny zastávali, tu už nebyli. Mnohý nyní pocítil spíše strach, kde asi jsou a zda už něco neprozradili. Nejeden se během čekání pochybovačně ohlédl ke hradu, ale obavy jednoho z druhého i vědomí toho, co vlastně princezna provedla, byly ještě příliš silné, takže se nikdo neodvážil nic říct. Klíče měl u sebe člověk s pichlavýma očima. Tak zjevné znamení vůdcovství v celé záležitosti mu přece jen nebylo příliš po chuti. Nejraději by je byl pohodil cestou, ale to by je nechával k dispozici nepříteli - a také každému, kdo by snad chtěl princeznu osvobodit. Cestou přes řeku však nenápadně natáhl ruku přes bok pramice a tiše je upustil do vody.

Královna ovšem očekávala Tinwen jako hosta u sebe na hradě, ale když se s ní toho večera nesetkala, přičítala to přirozeně její starostlivosti při zajišťování ubytování pro uprchlíky. Pravděpodobně se princezna zdržela tak, že už ji nechtěla rušit, a přijala nabídnutý nocleh někde ve skromnějších podmínkách.

Sotva však Arwen nazítří vyšla ze svých pokojů, vrhla se před ní na kolena jakási útlá, líbezná dívenka.

"Milost, má královno!"

"Mluv! Co si přeješ?"

Mohlo jí být tak sedmnáct let, ale její vlasy zářily jako stříbrné nitky. A z očí, které k ní teď zvedla, to na Arwen dýchlo domovem.

"Dcera knížete Ithilien je ukována v nejhlubším žaláři svého hradu, zbitá a raněná, bez jídla a bez vody, vydaná napospas nepříteli, kdyby vtrhl do země. Pokud se skutečně provinila, přijme králův soud pokorně a ráda. Avšak přikaž prosím, ať je převezena sem a je s ní nakládáno alespoň trochu milosrdně!"

Arwen se vztyčila v plné výšce.

"Co to říkáš! Kdo se opovážil...! Vstaň. Pověz mi všechno, co víš."

Ještě tu hodinu vyjeli z bran města poslové. Díky výborné organizaci při ubytovávání uprchlíků nebylo tak těžké nalézt ty, kteří byli převezeni posledními pramicemi. Muž s pichlavýma očima, o němž se Alalme podle Tinwenina popisu také zmínila, byl zajištěn mezi prvními. Zpočátku se zdálo, že nikdo pořádně neví, co se vlastně stalo, ničeho se vlastně nezúčastnil a nemá jasnou představu, oč se jedná. Někteří dosvědčili princeznino provinění a obecné mínění, že by měla být postavena před královský soud, ale nikdo nebyl ochoten převzít zodpovědnost za její uvěznění či vůbec vysvětlit, proč k němu došlo tímto způsobem. O klíčích od hradu zřejmě neměl nikdo tušení.

Byli vyslechnuti lidé od přívozu. Jeden si vzpomněl, že měl dojem, jako by člověk s pichlavýma očima cosi cestou házel do vody. Člověk s pichlavýma očima putoval za mříže.

Ještě před polednem vyjela královna osobně na druhý břeh. Protože lovit klíče z řeky byla záležitost obtížná, zdlouhavá a pochybná, měla ve svém doprovodu i mistra kováře, kterému se přímo v hradní kovárně podařilo vyrobit náhradní klíč k okovům. Téhož odpoledne už se Melwen shledala se svými dětmi a také Tinwen se shledala se svou maminkou, když odpočinula v Minas Tirith, obklopena dokonalou péčí vynikajících místních ranhojičů.



Výsledek bitvy o brody byl lepší, než kdo očekával. Každý z těch, kdo šli na pomoc, byl citelným přínosem. I ten nejprostší dobrovolník ze salaše v horách se bil jako lev a oddíl elfích lučištníků konal pravé divy. Faramirovi bylo dopřáno šťastnou ranou ochránit králův život. Když se bitva rozpoutala naplno, začal se nepřátelskými řadami prodírat dopředu silný oddíl skřetů. Haradští jim neublížili, naopak jim ochotně dělali místo, neboť skřeti jim zatím vždy pomáhali. Tito však, sotva se dostali dostatečně daleko, napadli přímo hlavní velení a smrtelně zranili dva z předních králů Haradu.

Po chvíli prvního zmatku se na tyto zrádce vrhli všichni ostatní skřeti, kteří se na bitevním poli vyskytovali, a doslova je rozcupovali na kousky. Tím však nepřímo také přispěli k vítězství Gondorských, neboť nejenomže byli na nějakou dobu vyřazeni z boje, navíc se po zničení svých protivníků ve slepé zuřivosti pobili navzájem.

Snad největší zásluhu na vítězství měl však Laito, kterému se v noci před bitvou podařilo vplížit do nepřátelského tábora a odvést tam kousek dobré záškodnické práce. Mnoha nepřátelským kopím se ulomily hlavice při první ráně, prakticky všem velitelům se hned na počátku bitvy podivně uvolnily nýty, držící pohromadě jejich pancíře, a zdeformovaná zbroj jim znemožnila či aspoň ztížila jakýkoli pohyb. Zajímavé bylo, že do tohoto stavu se zbroj dostala snadno, rychle a docela sama - avšak ty, kteří přežili, pak jejich zbrojnoši vyprošťovali několik hodin. Také korouhve haradských se začaly hned v úvodu bitvy kácet jedna po druhé. Nebylo to způsobeno ničím horším než nenápadně navrtanými žerděmi, avšak na vojsko to mělo značně demoralizující dopad.

Ohromná haradská armáda brzy začala propadat nepředstavitelnému zmatku. Ubozí velitelé, uvěznění v ocelových krunýřích, které jim ztěžovaly dýchání a poutaly ruce a bránily ve výhledu, se mu marně snažili zabránit. Přední řady se už dávaly na útěk, zatímco zadní dosud postupovaly. Kdo měl tu smůlu a příliš se přiblížil rozvášněným skřetům, živ z toho nevyšel. Splašení múmaci rozsévali ve vlastním vojsku smrt a zkázu. Prchající trosky této jedné z největších armád, kterou kdy haradští dali dohromady, byly z větší části zničeny, čímž byla zlomena vojenská moc Haradu a zajištěn pokoj na dlouhá léta.

Tyto události měly ovšem silný vliv na postoj veřejnosti k elfům a skřetům. Když se rodiny vrátily do svých domovů, které zůstaly nedotčené, a slyšely vyprávění svých mužů a otců - dobrovolníků, názory ohledně skřetí proměny se radikálně změnily. Laita vnesli do města na ramenou a král ho zahrnul mnoha poctami, které postižený zprvu urputně odmítal. Ale král se jen smál.

"Jen se nezdráhej," opakoval mu. "Uvidíš, že to velmi prospěje i všemu, na čem ti nejvíce záleží."

Když se pak Laito setkal s Tinwen a zjistil, co se stalo v době jeho nepřítomnosti, pochopil a přestal klást odpor.

Eldariona vynesl Laito z haradského zajetí už noc před bitvou, jediného živého z těch, kdo padli nepřátelům do rukou, neboť ti s nimi zřejmě nakládali politováníhodným způsobem. I princ sám byl pokryt ranami a víc mrtev než živ, ale otec s Tuilindem ho do rána dostali aspoň z nejhorší krize. Během triumfálního vjezdu do města byl nesen kdesi vzadu mezi raněnými a většinu doby nic nevnímal, což bylo asi jen dobře. Teď už se vědělo, že to byla skutečně jeho chyba, co způsobilo zkázu oddílů mu svěřených - nesl to tak těžce, že si Aragorn dělal vážné starosti s tím, zda se ho vůbec podaří uzdravit.

Tinwen byla na pokraji zoufalství a několikrát se pokoušela ho navštívit, ale odmítal se s ní setkat. A to nebyla zdaleka jediná bolest, kterou nyní musela nést. Dva z jejích bratří se vrátili ranění a Faramir utrpěl zranění tak vážná, že o něj měla zpočátku velkou starost. A zase to byl Laito, kdo jí přispěchal na pomoc. Téměř ustavičně byl po ruce, aby ji povzbudil dobrým slovem či společnou prosbou, a přesto měl ještě kdy většinu nocí strávit v Minas Tirith. Princ se urputně bránil jakýmkoli návštěvám, ale nemohl zabránit tomu, aby mu Laito zazpíval pod oknem. Snad se mu opravdu podařilo vlít trochu života do zmučeného těla i duše svého bratra - a pokud to ne, alespoň vědomí, že je jeho povinností přežít, pokud bude jen trochu moci.

A mezitím už museli král i Tinwen chtě nechtě myslet i na jiné záležitosti.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )