Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Útok na Tinwen vyplynul ovšem z velmi tísnivé situace a z události, která zatím v historii neměla obdoby a byla pro zúčastněné krajně nepochopitelná. Aragorn na to vzal ohled, nicméně kruté jednání, kterému byla princezna vystavena, bilo do očí, a navíc šlo o povstání proti právoplatně ustanovenému pánu a tím v podstatě proti královské autoritě samé - a v této věci nebyly gondorské zákony zrovna nejmírnější. Byl vynesen pouze jeden hrdelní rozsudek; avšak nikdo ze zúčastněných, ani ten poslední, nebyl ušetřen královského soudu, po němž tolik volal.

Dlouhého vyšetřování, dokazování a vyslýchání nebylo třeba. Král se každému z oné stovky lidí jen na chvíli zahleděl do očí a většinou už sami přiznávali, jak to tehdy všechno bylo - což už jejich soudce zároveň tak jako tak věděl. Všichni, kteří se té noci dopustili jakéhokoli násilí, byli odsouzeni k odpovídajícím tělesným trestům. Všichni, kdo měli sebemenší podíl na způsobu Tinwenina uvěznění, byli zároveň odsouzeni k jednomu až sedmi dnům ve skřetí cele, v okovech nakrátko, bez jídla a bez vody. Tinweniny přímluvy dosáhly jen toho, že jí byla povolena služba milosrdenství, ale právě jen jí a nikomu jinému. Byla to pro ni poněkud drsná výsada, avšak přijala ji vděčně a sloužila uvězněným velmi obětavě. Mnozí z nich tím byli dotčeni - a zároveň trpce pocítili, jak moc jí chybí pravá ruka.

Řada lidí byla propuštěna bez trestu, mnozí s napomenutím, aby se napříště nedali ovládat strachem a postavili se na odpor, když se děje nějaké bezpráví, a někteří dokonce se slovy uznání. Každá škoda, kterou kdo pro Tinwen utrpěl, byla vpravdě královsky nahrazena. Bez ohledu na to však nikdo z těch, kdo tímto soudem prošel, na tu zkušenost nikdy nezapomněl a po celé následující dějiny Gondoru se knížecí rodina v Ithilien tradičně těšila největší úctě ve srovnání se všemi ostatními oblastmi království.



Dva měsíce po válce se na hradě konal týdenní běh hostin na oslavu vítězství a Faramirova uzdravení. S knížetem se vrátila i Éowyn, která už měla tolik sil, že všechny své blízké ke konci věrně ošetřovala. Také Tinwen byla už v pořádku a šikovné prsty jejích elfích přátel se postaraly o to, že už mohla ruku používat bez potíží jako dřív. Pozvání ochotně přijal i král s celou rodinou, aby poctil obětavost knížete a také aby dal najevo uznání Laitovi a Tuilindovi, kteří usedli na velmi čestných místech, tentokrát respektováni a milováni všemi bez rozdílu.

Tehdy se Tinwen s Eldarionem konečně setkala, poprvé od války. Až se zděsila toho, jak vypadal - bledý jako smrt, vyhublý na kost, krásná ústa poznamenaná surovou ranou, která se zřejmě už nikdy docela nevyhojí - jen stín sebe sama. Nejhorší však bylo, jak vystupoval - s nikým nepromluvil ani slovo, na nikoho ani nepohlédl - vypadal jako otrok či vězeň - jeho přirozený šarm a síla osobnosti byly ty tam. Když konečně, konečně asi v polovině hostiny na okamžik pozvedl hlavu a jejich oči se setkaly, spatřila, že hvězdy pohasly - zůstala jen kalná šeď, jako zimní mlha nad řekou. Najednou prožila velice silně, co neprožívala ani v době, kdy odešel do války. Tehdy měla ještě naději, že vyvázne živ a zdráv - živila ji v sobě až vášnivě, neboť mu věřila. Teď jako by jí umíral před očima - a věděla, že pokud umře, ztratí s ním i kus sebe samotné. Nic a nikdo, ani Laito sám - ani kdyby se konečně odhodlal přijmout její lásku - jí ho nemůže nahradit.

A sotva si to uvědomila, pocítila zároveň, jak ji zaplavuje úžasná naděje. Že by? Že by přece, konečně? A pokud ano - bude to mít moc ho vzkřísit, ještě i teď? Cítila, jak jí buší srdce a rudnou tváře. Nemohla se na nic soustředit. Musí být chvilku sama, musí si to promyslet, zjistit, zda opravdu. Při nejbližší možné příležitosti se zvedla a zašla do svého pokoje.

Opřena o parapet zhluboka vdechovala vlahý jarní vzduch a pokoušela se uklidnit. Pomalu, bázlivě obrátila svou mysl k možnému sňatku. Nic! Ani stín pochybnosti! Rozechvělými prsty zatápala po váčku na krku, pak se zarazila. Ne. Jestli teď udělá chybu, zabije ho. Musí být opatrná - musí mít víc než plnou jistotu.

Přiklekla k jedné truhle a začala netrpělivě vyhazovat pečlivě složené věci bez ladu a skladu na podlahu. Konečně držela v ruce, co hledala - památku na svou výpravu za Mirionem, ještě z poloviny plnou lahvičku silice s jitřní květinou. Honem vytáhla zátku a zhluboka se nadechla. Tak! Jestli to jí nepročistí hlavu, tak už nic!

Pomalinku se začala uklidňovat - všechno v ní zapadalo na své místo. Náhle jí nedělalo potíže si uvědomit, co cítí - ba ani proč dříve cítila to, co cítila. Ne, ten záchvat příchylnosti není pouhý soucit s trpícím - ruka královny, vztažená k žebrákovi. Princ pro ni nikdy, nikdy nebude ničím méně než dřív, ať udělal hloupou chybu v boji nebo ne. Což si ho kdy vážila jako vojevůdce či bojovníka? Čím je umění zabíjet proti něze, lásce a porozumění jeho srdce, proti ohleduplnosti a obětavosti, se kterou se věnoval nemocným?

Zároveň však cítila i špetku shovívavého nadhledu, ano, mnohem spíše však pro způsob, jakým se dovede užírat pro svou chybu, než pro chybu samu. Blázínek! Musí ho aspoň zkusit přimět, aby pochopil, že na něčem takovém ve skutečnosti vůbec nezáleží - musí, i kdyby se měla postavit na hlavu! Avšak i tento postoj byl promíšený s úctou, úctou k elfí opravdovosti jeho srdce.

Uvědomovala si, jak je jí tato směs soucitu a úcty, nadhledu a něhy příjemná - jak ji téměř vychutnává jako odpočinek po úmorném dni. Svým selháním a utrpením se jí přiblížil - konečně přestal být nedostižným ideálem a stal se člověkem z masa a krve - a ano, takového ho milovala, teď to věděla jistě. Když nyní padla poslední překážka, která stála její lásce v cestě, cítila ji v sobě ze všeho nejvíc jako povodeň po jarním tání, která strhla všechny hráze. Bylo to krásné a bylo to k nevydržení - po ničem teď netoužila tolik jako moci spojit svůj život s jeho, hned teď a navždycky.

V horečném spěchu připevnila kvítek na šaty, vzápětí se zarazila. Ne, tak to nepůjde. Je příliš nenápadný - a dnes nesmí riskovat, že by si nevšiml. Znovu brož odepjala, postavila se před zrcadlo, sundala skvostnou čelenku a na její místo, tak, aby odrážel všechno světlo lustrů a bil do očí, připevnila ten prostinký červený šperk.

Na vrcholu napětí se vrátila do hodovní síně a usedla zpět na své místo přímo proti princi. Tak. Teď jen čekat, až si všimne... kdy k tomu asi dojde? A... a co se stane potom?

Brzy si uvědomila, že stojí ještě před jednou téměř nepřekonatelnou překážkou. Jako dříve, ani nyní princ nikdy nezvedl hlavu. S nikým se nebavil, jen sklíčeně věšel ramena a upíral oči do talíře. A pokud se někomu zvlášť pohledem vyhýbal, byla to právě ona. Bylo to k nepřečkání a jak se hostina začala chýlit ke konci, Tinwen se zmocňovalo už zoufalství. Co když tu hlavu nezvedne vůbec? Co když neuvidí, po tom všem? Co když odjede do Minas Tirith a už nikdy se s ní nesetká?

Naštěstí tu však byl někdo, kdo si jí všiml až příliš dobře. Laito, který seděl po princově pravici, rychle postřehl Tinwenino špatně skrývané vzrušení i změnu jejího vzhledu. Nevěděl o tajemství, které ti dva spolu měli, bylo mu však jasné, že se něco děje a že princezna velmi stojí o to, aby si králův syn všiml její nové ozdoby. Co by pro ni neudělal? Nenuceným pohybem se natáhl pro cosi na stole a navzdory své příslovečné obratnosti tentokrát převrhl celou pepřenku přímo do princova talíře.

Princ sebou trhl a rychle se zvedl, aby se mu celé to nadělení nedostalo do nosu a do očí. Octl se tak v ideální pozici. Ještě dřív, než se stačil obrátit k Laitovi, aby přijal jeho poněkud přehnaně zkroušené omluvy, zahlédl rudý záblesk v princezniných vlasech a upřel na něj oči jako hypnotizován. Rychle po něm mrkla a všimla si stříbrného zaperlení - ne, jeho oheň ještě tak docela nepohasl.

Teď bylo zřejmé, že princ vůbec nevnímá, co mu Laito povídá. Bezmyšlenkovitě, jakoby z veliké dálky, se na něj usmál, vzápětí zabloudil očima zpět k princezně, znovu sklopil hlavu, jako by se vracel do starého zoufalství, pak si mátožně přejel rukou přes čelo a klesl na židli. Bylo zřejmé, že si přestal uvědomovat, co dělá - jednu chvíli si dokonce nabral sousto z talíře, který mu Laito tak štědře okořenil, a spolkl ho, aniž vnímal jeho chuť. Znovu a znovu se jeho oči vracely k jejím vlasům. Konečně bylo po posledním chodu, hudba začala hrát, hosté se zvedali od stolu. Princ po ní vrhl krátký prosebný pohled a vytratil se z místnosti. Vyšla za ním, jakmile to bylo jen trochu únosné.

Setkali se na cimbuří jedné z postranních věží, na místě, které si nemuseli domlouvat, neboť ho už dávno využívali k osobním rozhovorům - byli zde totiž odevšad vidět, ale slyšet nikoli. Sotva tam Tinwen vyšla, uvědomila si, jak je jarní podvečer chladný - byla oblečena do horka hodovní síně.

V příštím okamžiku zpozorovala, že na parapetu hradeb leží pečlivě složený lórienský plášť. Zvláštní, vůbec nepostřehla, že by Laito kdy opustil síň. Nu... měla jiné věci na starost.

Princ stál jednou rukou opřený o hradby a hleděl přes Anduinu k horám. Nyní se otočil k ní, ne přímo, jen zpola.

"Kvítečku," vydechl. "Já... věř mi, že vůbec nevím, jak ti poděkovat..."

Nenapadalo jí nic, co by mu řekla. Prostě skočila k němu, aby se k němu přitiskla - připadalo jí to jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Zarazil jí úpěnlivým, snad až zděšeným pohledem.

"Ne... prosím! Vždyť víš, že teď nemohu tvou lásku přijmout - i kdyby to byla skutečně láska, o jaké jsme vždycky snili."

Pobouřeně se nadechla, aby mu rázně odpověděla, ale znovu ji očima zarazil.

"Nezlob se! To neznamená, že bych ti nevěřil! Jen vím, jak úžasně jsi soucitná - není tvá vina, že nejsi schopna poznat, co přesně se v tobě děje - vlastně je to další důkaz tvé vnitřní krásy. Ale na tom tak jako tak nesejde. Nemohu přijmout tvou lásku - nemohu už přijmout lásku žádné ženy."

Konečně se dostala ke slovu, už pěkně bojovně naladěná.

"Měla jsem pocit, že jsi mi něco přísahal, můj pane!"

Všimla si, jak sebou cukl, a nejradši by si byla dala jednu přes pusu. A přece - musí! Musí ho vyburcovat!

"Vím," odpověděl ztěžka. "Příliš jsem si věřil - nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo stát něco takového. Právem mě postihne vlastní kletba, ale nemohu tě obětovat, abych sebe zachránil. Musím to podstoupit - ostatně o mnoho horší už to být stejně nemůže. Jen si tak říkám, jak trpký je to osud... proč jen mě vynesl ze zajetí! Mohl jsem mít naději aspoň na světlo tam na druhé straně... a tady by se všechno vrátilo ke svému přirozenému běhu, tak, jak to bylo, než jsem násilně vstoupil mezi vás..."

"Nebyl by to Laito, aby tě tam nechal! A vůbec, ty nemáš právo takhle zahazovat svou duši, když sám Jediný touží po její lásce!"

"Kvítečku, jak víš, že touží?"

"Jak si vůbec můžeš myslet, že ne, když i pro skřety dělá tolik? "

"Nu... ano, snad máš pravdu... ach Laurien, myslíš, že ve mně duše neprahne touhou... ale co si pak počít? Nemohu tě strhnout tak hluboko do hanby."

"A co si myslím já, to tě vůbec nezajímá? Nepoznal jsi za ta léta ani tolik, že mě pocty a postavení nechávají v podstatě lhostejnou? Nemám zájem se pozvednout po bok krále, mám zájem o tebe! A ostatně, ty se králem stejně staneš, a dobrým, to vím určitě."

Zdlouha si povzdechl a nějakou chvíli mlčel.

"Ne. Nestanu," odpověděl konečně tiše. "Nejde o selhání samo - jde o to, že nemám naději, že bych kdy mohl zvládnout, co jsem tentokrát nezvládl."

Opatrně přistoupila k němu blíž, až se ramenem dotkla jeho ramene. Neuhnul.

"Estwe..." začala nesměle. "Víš, já vlastně vůbec ještě ani nevím, co se tam stalo..."

"Nu, tak ti to povím - tím se všechno asi vyřeší nejjednodušeji. Zaváhal jsem a nedal jsem rozhodující povel ve chvíli, kdy jsme měli vyrazit do útoku. A moji muži mě milovali a věřili mi - příliš! Všichni oddaně čekali na mé slovo. Zmeškali jsme nejdůležitější okamžiky, přišli jsme o moment překvapení, dokonce nás zpozorovaly oddíly, které měly původně bojovat s jinými, a soustředily se na nás. Rozdrtili nás jako hlemýždí skořápku. A víš... to bojové nadšení se mě nezmocnilo ani pak. Nedokázal jsem se bít ani tak, abych po zásluze padl. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo nechat se potupně vzít do zajetí." Cítil, jak mu vroucně stiskla ruku, chápavě pokýval hlavou a něžně se na ni usmál. "Tak vidíš," pokračoval. "Nedokázal jsem to, a nevím, jestli vůbec kdy dokážu. Věř mi, prosím, nebyla to jen zbabělost, ne - vždyť brzy jsem si ani nepřál nic jiného než zemřít. Byl to i odpor k tomu všemu, odpor k zabíjení, třeba i nepřátel... Možná nebudu moci nikdy bránit svůj lid... můj otec má jediného syna, ale ten po něm nemůže převzít korunu!"

Zhluboka se nadechla. Věděla, že přišla její chvíle - teď, nebo nikdy.

"Estwe, ale co když to není slabost? Co když je to dar? Což nemá král i léčit, pomáhat a soucítit? Právě podle toho se pozná právoplatný král, ne podle umění zabíjet! Estwe! Proč myslíš, že ti to jméno dala? Co když je tvůj úkol jen a jen uzdravovat? Co když bude za tvé vlády země žít v míru - a právě proto dostane krále, jako jsi ty?"

"S něčím takovým přece nemohu počítat předem! Buď jsem připravený na úkol se vším všudy, nebo ho nesmím přijmout!"

"A... a co ti na to říká otec?"

"Jistě tušíš, jinak by ses takhle neptala! Ovšemže žádá, abych vydržel a šel dál za svou povinností! Je náročný, a víc, než mohu snést. Kdyby mě dal potrestat jako zločince, dokázal bych to přijmout - ne, přijal bych to s radostí! Tohle je nemožné - nemohu do toho jít znovu. Víš, co znamená jediné selhání v takové věci? Tolik lidských životů... tolik bolesti... ano, to bylo ovoce mého útlocitu! Dosud slyším výkřiky zajatých, které umučili před mýma očima - na to nebudu moci nikdy zapomenout!"

Stiskla jeho ruku ještě silněji - teď měla opravdu co dělat, aby ho nesevřela v náručí. "Můj milý... snad je přece ještě pomoc... pojďme volat k Jedinému... hned teď!"

Cítila, jak se napřímil. Bylo v něm stále ještě mnohem víc statečnosti, než byl ochoten si připustit.

"Odpusť, Laurien, nechtěl jsem tě takhle trápit. Pokus se zapomenout - nezasloužím si ani špetku tvého slitování. A pokud jde o to, co navrhuješ... já přece nemohu žádat úlevu v takové věci! Což nevidíš, jak nespravedlivé by to bylo?"

Teď už ji nezarazil.

"Na tom nezáleží!" odporovala vášnivě. "Prostě jen pojďme k němu! Vypros si třeba soud sedmého dne - ať rozhodne on, co je spravedlivé a co ne! Což na to nemá právo?"

Pohlédl na ni očima člověka, který se chystá vrhnout do propasti.

"Ano... to bude možná nejlepší," odtušil s nepřirozenou vyrovnaností. "Nebudu zahazovat svou duši sám - prostě se vydám jeho spravedlnosti."

"Ne! Tak to vůbec nechci! Chci se před ním vrhnout na zem jako prosebník před králem a vyžádat ti milost, vyžádat ti pomoc, jakoukoli! Protože nemůžu snést, když se takhle trápíš - nemohla jsem ani při hostině a teď nemůžu dvojnásob, když vím, oč jde! Když tvoje duše umírá, moje umírá s ní - můj milý, milý, milý, neslyšíš? Už bez tebe nedokážu žít, ne doopravdy!"

Znovu ucítila záchvěv, který projel jeho tělem - zasáhla ho naplno. Pustil její ruku a křečovitě sevřel parapet; snažil se ze všech sil zůstat pevný. Věděla, že ji v příštím okamžiku znovu odmítne, a předešla tomu posledním zoufalým útokem.

"Estwe," zaprosila, "pokud jsem pro tebe opravdu kdy něco znamenala - pokud v sobě skutečně máš aspoň trochu elfí vnímavosti - prosím, pokus se na chviličku překročit svou bolest a porozumět mi!"

Jeho prsty se znovu zaryly do kamene. V té chvíli ticha si jasně uvědomila jemné, vzdálené večerní zvuky - šumění vánku ve stromech, zpěv ptáků dole v sadě.

"Odpusť," zašeptal konečně. "Odpusť - máš na to právo."

Zhluboka se nadechl, sbíral síly. Pak velmi ostýchavě položil ruku na její rameno a dlouhým, pomalým pohledem vnořil své oči do jejích.

A stal se zázrak.

Nemohla ho naplno sledovat, a přece viděla, nebo snad spíš cítila, jak se jeho tvář projasňuje, uvolňuje... teď se usmál. "No dobře, no dobře," broukl velmi nekrálovsky - tím hlasem, který na něm měla nejraději. "Asi bys mi to neměla takhle prozrazovat - každý muž má raději pocit, že si svou vyvolenou získal svými velkými činy, ne svými slabostmi. Ale kdo ví, jak je tomu ve skutečnosti, viď? A rozhodně si dovedu představit, že vztahu něco dost podstatného chybí, musíš-li k tomu druhému stále jenom vzhlížet."

"To ale není tvoje vina! Nic jsi mi nepředstíral... vím, že ses snažil..."

"Ale tys potřebovala něco silnějšího, viď? Potřebovalas mě vidět docela pokořeného... až úplně na dně..."

"Ale Estwe, já... co mi to děláš!"

"Jen to, co sis přála! Čtu ve tvém srdci - už to přede mnou neutajíš!"

Povzdechla si a hodila rameny.

"Dobrá, říkej si co chceš! Snesu ti všechno, jen když se můžeš zase smát."

"Neboj se, opravdu ti rozumím. Což je tvá vina, když se druhý trápí chybami, které pro tebe docela nic neznamenají? A víš, co ti ještě povím? Možná, žes tušila pravdu... možná, že jsem sám v sobě nikdy nešel tak daleko, aby to skutečně bolelo... držel jsem se té hranice, u které jsem si mohl přinejmenším namlouvat, že se dokážu napravit, sám... nebyl bych uměl unést pomyšlení, že to není možné... zatímco tys mi stavěla před oči naději na něco lepšího, den co den, a já k ní byl slepý! Zůstával jsem na povrchu života, aniž jsem to tušil. Možná - já vím, je strašné to vyslovit, po tom všem, co se stalo, ale snad je to svým způsobem také pravda - možná jsem potřeboval tu zkušenost!"

Odmlčel se, natáhl druhou ruku a zase tak opatrně vyprostil šperk z jejích vlasů a přitiskl ho ke rtům.

"Ještě jednou odpusť - odpusť to dlouhé otálení. Přijímám tvou lásku - jako to nejcennější, co znám. A budeš mít všechno, po čem jsi toužila - alespoň dnes večer. Budu k tobě jen a jen vzhlížet, jako dítě k matce. Veď mě, milovaná. Veď mě skřetí cestou."

kapitola 55.

Stáli proti sobě v tu nádhernou, strašnou chvíli těsně před rozhodujícím krokem a hleděli na sebe zářícíma očima. Neudělala sebemenší pokus ho vést, jen pohledem mu dávala najevo, stojím při tobě - stojím při tobě, ať uděláš a ať se stane cokoli. Dlouhou chvíli neřekli ani slovo. Nesčíslněkrát už takhle stáli po boku druhým, ale toto bylo jiné.

Konečně se princ zhluboka nadechl.

"Pane života a smrti," začal, "přináším ti svou hanbu a svou bolest, své selhání a svou naprostou bezmocnost být tím, kým být mám. Svou touhu po obnově duše, svou touhu po... prostě po tobě! Já si nejsem jist, zda není mou povinností ještě něco dělat, o něco se pokusit, jen vím, že v tuto chvíli se cítím, že prostě už nemůžu dál... a ano, přiznávám... nevím, zda to je možné, ale nebudu ti tajit... skutečně prahnu po tom, abys nade mnou vynesl něco jako soud sedmého dne, slovo pravdy i přijetí..." nedopověděl, jen kratičce sykl a chytil ji za ruku - ne jako by hledal oporu, ale jako by spěchal překročit práh ráje a chtěl ji vzít s sebou.

A vzápětí tam byli, opravdu společně, ruku v ruce.

Tinwen se takovéto věci téměř nestávaly a její krok přes hranici na zasněženém palouku kdysi dávno byl všední a přímočaře prostý, jak to odpovídalo její duši – jen dílo Tuilindových prstů ho dokázalo okořenit krásnými sny. A toto svou intenzitou i ty nejlepší z nich vysoko převyšovalo. Opravdu tu byla, naplno a celá, tělem i duší vnímala tu nádheru stanout před tváří Stvořitele. Snad cítila i hrůzu, možná dokonce dosti silnou, ale zjistila, že ho má ráda tolik, že se v tom všechny ostatní pocity docela ztrácejí. A... byli si blíž, mnohem blíž, než před lety. Rozuměla jeho srdci. Nedokázala ho ani prosit - cítila, že jí už odpovídá. A její milý stál vedle ní, dosud poznamenaný utrpením, avšak proměněný natolik, že by v něm sotva kdo hledal tu zbědovanou postavu z dnešního večera. Stál zpříma jako plamen, oči ve vychrtlé tváři mu žhnuly živým stříbrem, rozbitá ústa se usmívala tak krásně, že se stala korunou dychtivosti a lásky v jeho výrazu. I vlasy mu vlály, jako by nedokázaly vydržet v klidu.

Tinwen by nemohla určit, jak dlouho to trvalo. Snad tak prožili mnoho let, snad pár okamžiků, snad věčnost. Konečně ten proti nim promluvil.

"Synu," pravil pokojně a laskavě, "přicházíš pozdě. Už dávno jsem tě zval – a mnozí trpěli a umírali kvůli tobě."

"Vím," odpověděl Eldarion. Bylo v tom tolik bolesti, že stiskla jeho ruku až zoufale.

"Jak tedy mám s tebou naložit? Volba je na tobě - splním ti každé přání. Přeješ si milost, nebo být potrestán po zásluze?"

Tohle nebyl soud sedmého dne. Tohle byl skutečný soud, se vším všudy! Tady se nejedná o proutí, vodu či olej - tady jde o holý život - o temnotu bez hranic! Teď už Tinwen nevydržela.

"Ne!" vykřikla nešťastně. "Ne, prosím tě! Přece mu to nedovolíš!"

Nevěděla, zda volá nahlas nebo jen srdcem, ale princ ji zřejmě neslyšel. Ten proti ní ano. Obrátil k ní oči chápavým, povzbudivým pohledem - dokonce se jí tak trochu smál. Copak jsi mě neslyšela? říkal jí. Slíbil jsem ti přece, že všechno dobře dopadne!

Teď se princ znovu ozval.

"Můj pane..." začal, "já opravdu nevím, jak bych tě mohl prosit o něco jiného než o spravedlnost." Co ji na tom uklidňovalo, byl způsob, jakým to vyslovil. Nezdál se ani trochu nešťastný - spíš mluvil jako z krásného snu. Nadechl se a pokračoval rychleji: "Ale dovol mi ti aspoň poděkovat, žes mi předtím dopřál toto setkání... vždycky jsem to tušil, ale teď to vím... miluji tě, můj pane - nikdy jsem nikoho nemiloval ve srovnání s tebou - já..." Očividně mu došla slova, kterými by vyjádřil, co cítí. Chvíli tak stál bez dechu a náhle začal zpívat - zpíval píseň beze slov, tak nepředstavitelně krásnou, že Tinwen na strach docela zapomněla. Tuilindo... nikdy by si nemyslela, že někdo jiný může takhle zpívat.

Opět uplynulo nezměřitelné množství času, než se princ odmlčel a ten proti nim ho znovu oslovil.

"I já tebe miluji, synu," pravil pokojně, ale tak, že div nepadli k zemi pod tíhou té opravdovosti.

Princ k němu pozvedl planoucí oči.

"Pak... pak tě tedy prosím o milost, můj pane - o život pro lásku k tobě - ke všem!"

"Staň se ti, jak jsi řekl! A teď pojď sem. Chci tě držet v náručí - chci, abys poznal, že i já si umím hrát."

Princ poslušně vykročil, ale vzápětí se zarazil.

"Já... přísahal jsem jí tak, že mě to mohlo od tebe oddělit! Byl jsem ochotný nechat tu kletbu na sebe dopadnout! Odpusť!"

Zároveň s tím, v jediném impulsu, se už rozpřahoval, aby se uhodil přes ústa.

"Zadrž! Odpouštím!"

Princova ruka klesla, jako by nad ní ztratil všechnu vládu.

"Nu," broukl ten proti němu a nyní v tom byl humor už víc než zřejmý. "Tak teď už sem musíš, i kdybys nechtěl. Dlužím ti znamení smíření."

Vykročili spolu. Tinwen pravda zvána nebyla, ale něco takového si nebyla v tu chvíli vůbec schopna uvědomit. Po dvou krocích už oba běželi, běželi, jak nejrychleji uměli, čekat jen vteřinu bylo k nevydržení.

Bylo to jaksi dál, než si původně mysleli.

Vzápětí zjistili, že mají v cestě plamennou stěnu, sahající vysoko nad jejich hlavy.

Eldarion nezaváhal ani okamžik, třebaže bylo zřejmé, že nepočítá s ničím menším než s bolestí, možná zkázou. Pustil její ruku - do tohohle ji s sebou brát nechtěl.

Bleskurychle se ho zase chytila. S čím počítá sama, by byla mohla těžko povědět - věděla jen, že všechno je lepší než zůstat na místě. Nohy jí samy nesly vpřed, jako by měly křídla.

Až po několika dalších krocích postřehla, že žádnou bolest necítí. Ne že by necítila vůbec nic - ten oheň skutečně žhnul a propaloval se až do morku jejích kostí, jenže bez bolesti. Bylo to tak zvláštní, že se musela smát, a všimla si, že i princ se směje. Běželi dál, uvolnění a šťastní, a zase by byli mohli říct, že navždycky. Tinwen si během té doby uvědomila několik chyb, které v životě dělá, ale ani na vteřinku ji to nepřipravilo o radost. Vlastně to vítala - bylo to příjemné - bylo to... osvobození.

Pak oheň náhle skončil a cesta před nimi byla ještě delší než prve. Stáli na břehu moře, nádherného, průzračně modrého moře, které se táhlo do nedohledna a útočilo na písek u jejich nohou nebetyčnými vlnami. Nebyli by váhali, ale neměli ani příležitost. Jedna se okamžitě převalila přes ně a vzala je s sebou.

Potom už nemohli dělat nic. Voda je obklopila, přijala do své náruče a nakládala s nimi po libosti. Hlavy se jim nevynořily ani na chviličku, ale kupodivu se nedusili. Vznášeli se, klesali a stoupali, ujížděli závratnou rychlostí tím tichým, zářivě modrým světem, a jako se prve cítili prostoupeni ohněm, tak si nyní připadali mokří - mokří až do hloubi duše. Dávno předtím, než se dostali na druhou stranu, by nebyli mohli pochybovat, že jsou dokonale čistí - spíš by se mohli divit, že z nich vůbec ještě něco zbývá. A víc: Ještě nikdy si Tinwen neuvědomovala tak jasně, jak je její život propojen se životy ostatních, do jaké míry je každá její chyba zasahuje. Zároveň však vnímala, jak voda nese toto břemeno zároveň s ní. Moře přijalo celý ten propletenec vzájemných vztahů a souvislostí, přijalo ho a rozmotalo a proměnilo jednotlivé lidi v lístky, unášené proudem, stejně jako ji.

"On si nakonec použije k dobrému všechno, úplně všechno, věř mi!" Bylo to včera, co jí to Tuilindo řekl?

A teď stáli zase na břehu a už se ani necítili mokří. Místo toho byli spíš jakoby vysušení - lehouncí, zbavení veškeré tíže, takže se téměř vznášeli. Běželi nyní zlatým světlem a jiného neviděli kolem sebe nic. A pokud předchozí dva zážitky byly příjemné, tohle bylo ještě příjemnější - to světlo mělo moc Eldarionových doteků, jen nesčíslněkrát větší, hladilo, konejšilo, hojilo. Princovy pohyby znatelně zvláčněly - nesl zřejmě předtím na sobě i jiné jizvy než tu viditelnou. Pak měla dokonce pocit, že jeho tváře a údy už nejsou tak vychrtlé jako před chvílí. Nemohla to v té rychlosti bezpečně odhadnout, ale zdálo se jí, že se jí zotavuje před očima. Co se dálo s jeho duší, mohla jen slastně tušit.

Vynořili se tak blízko, až se jí závratí zatočila hlava. Zbýval už jenom krok či dva - už stačilo natáhnout ruku a mohl ses dotknout... Tady konečně ji přemohla bázeň a ona klesla k zemi, dokonale šťastná. Oči měla pevně zavřené, takže prince už neviděla, ale nepochybovala o tom, kde teď je. Pokud skutečně došlo k polibku na usmířenou, neodvážila se to pozorovat. Pak ucítila, jak ji kdosi srdečně, laskavě objímá a zavřela oči ještě pevněji.

Uplynula další věčnost, než opět někdo promluvil.

"Synu, splnil jsem ti všechna tvá přání?"

"Víc, než jsem se odvažoval doufat, můj pane. Jen... velmi mi záleželo na obnově duše..."

"Neboj se. Všechen můj život je od nynějška tvým... zbývá ti už jen vydržet, vydržet co zbývá v tom krátkém čase nanejvýš dvou set lidských let, než se znovu takto setkáme. Ale i kdybys nevydržel, zavazuji tě láskou mezi námi, abys znovu vystavil své srdce tomu, co jsi okusil před chvílí."

"Jak poroučíš, můj pane."

"A ještě něco. Byl ti dán dar tišit a léčit, mnohem hojněji, než komukoli z králů před tebou i po tobě. Ale to má svou cenu. Nepoznal jsi to, protože jsi křečovitě lpěl na plnění toho, co jsi považoval za svou povinnost, a tak ses dostal mimo svou cestu. Od této chvíle však už z ní nesejdeš. S Nepřítelem a jeho stvůrami bojovat smíš, ale nikdy už nepozvedneš zbraň proti žádnému z mých dětí, třeba i sebevíc padlému a porušenému. Pokud se proto nestaneš králem, nestaneš se králem."

"Jak poroučíš, můj pane. A věř, že jsem nikdy..."

"Ale vždyť já vím." Teď to znělo hodně tiše. "Vím, co mi možná budeš muset obětovat."

Tentokrát princ dlouho neodpovídal.

"Vždycky jsem ho miloval," ozval se konečně také tak tiše. "Ale ne dost. Jeho nárok na mně ležel jako nesmírné břemeno a měnil mou lásku v cosi velice ubohého. Teď toužím po něčem lepším - stůj při mně, aby se to podařilo!"

"Rád."

"Mým otcem jsi ty."

"Nechtěl bys mi tak začít říkat?"

"Miluji tě, otče! Jsem šťastný, že jsi takový, jaký jsi! Nedokážu cítit smutek - vím, že se neloučíme!"

kapitola 56.

Tinwen otevřela oči. Stáli ruku v ruce na hradbách v šeru prvního svítání, skrz naskrz provlhlí rosou - pokud to byla rosa. Obklopovala je slabounká, nedefinovatelná, jakoby světelná vůně, připomínající nejvíc ze všeho asi jitřní květinu. Ani ona necítila smutek - nebylo by to možné, ani kdyby se snažila.

Vzhlédla do toho milovaného obličeje proti sobě. Teď už se nemohla mýlit. Tváře se zaoblily, ne tak docela do původního stavu, ale znatelně. Jizva přes ústa byla ta tam. Rty měly svůj někdejší dokonalý tvar... nebo snad téměř. Přece jen tu něco bylo, jakýsi nepatrný náznak ožehnutí, stopa, která nerušila, ale které si pečlivý pozorovatel nemohl nevšimnout.

"Spálil tě," řekla.

"Ano. Je milosrdný - nechal mi něco na památku pro těžké chvíle."

"Ty to cítíš?"

V koutcích mu zacukalo.

"Cítím," odpověděl. "Dost. Ale nebolí to."

Museli se smát oba.

"Pojď," řekl pak starostlivě. "Musíš dovnitř. Vždyť jsi tu se mnou prostála celou noc!"

"Nejsem unavená!"

"Ale oblečení máš úplně mokré. Nechci, abys nastydla."

"Myslíš, že bych mohla?"

"Zatím asi ne - teď už ano."

Prošli na schodiště.

"Vůbec se mi nechce to ukončit tak brzy," povzdechla si. "Bylo by tolik o čem mluvit!"

"Jenže já bych teď potřeboval přemýšlet, víš? Dlouho. A asi bych měl také promluvit s otcem."

"Promiň - na to jsem málem zapomněla."

Pozvedl její zkřehlé prsty ke rtům.

"Nemysli, že je pro mě snadné se od tebe odtrhnout! Sotva se rozloučíme, určitě dostanu strach, že ses mi jen zdála..."

Usmála se.

"Vrať mi tu kytičku, můj milý. Večer ji budu mít na sobě zas - už nikdy ji nepřestanu nosit."

"Tady je. Ale co mi pak zbyde pro čas, kdy tě neuvidím? I o tvou kadeř jsem přišel v zajetí..."

"Tak si vezmi jinou! Že jsem na to nepřišla dřív! Uřízni si ji, jak nejnápadněji dovedeš - ať máš pocit, že jsem docela v tvých rukou!"

Něžně se dotkl jejích vlasů.

"Díky, přijímám, jako by se stalo. Ale chci si tě zachovat krásnou - a mimoto ani nemám u sebe nůž. Připadalo mi, víš, že by nebylo správné, abych teď nosil jakoukoli zbraň..."

Zahlédl v jejích očích teď už docela zřejmou shovívavost nad svou přepjatostí a nedělalo mu potíže zasmát se spolu s ní.

"Nu... svým způsobem předvídavé rozhodnutí!"

"Škoda, že neumíš taky spálit!"

"Jestli ti jeho znamení nestačí i jako připomínka mé lásky, tak opravdu nevím, kde jsi včera večer byl!"

"Promiň - mluvím jako hlupák."

"Ale skoupá na svoje věci stejně nebudu. Pojď se mnou ke dveřím mého pokoje - už vím, co ti dám!"

Za pár okamžiků si odnášel její lahvičku s jitřní květinou, výmluvné znamení i památku i skutečnou vzpruhu pro případ potřeby.

Hostina toho večera je zastihla šťastnější, avšak pro Tinwen se nevlekla o nic méně než včera. Po celý den ho neviděla a bylo něco příšerného sedět u stolu proti němu a nevědět, jak všechno dopadlo. Pokoušela se s ním domluvit aspoň pohledem, s nevalným výsledkem. Díval se na ni ovšem s velkou láskou a hvězdy v jeho očích hořely znovu naplno, natolik, že ji to často přinutilo sklopit hlavu a počkat, až se vzpamatuje, ale odpovědi na své otázky se nedočkala. Musela se spokojit s uzdravením, které četla v jeho tváři, a stopou plamene na jeho ústech - připomínkou, že ať se teď stane cokoli, to hlavní už se stalo.

Konečně, konečně bylo jídlo u konce, jenže on dnes nespěchal na hradby. Místo toho ji vyzval k tanci, s takovou chutí, že se nedokázala bránit.

"Tak jak bylo?" podařilo se jí zeptat, když kroužili sálem.

"Teď ne, prosím," odpověděl. "Ostatně, není dohromady o čem mluvit."

"Netrap mě!"

"Opravdu není. Ale samozřejmě ti nechci nic tajit. Jen ještě dva nebo tři kousky, abychom mohli předstírat, že jsi unavena. Pak si můžeme jít odpočinout na hradby."

"Tak už povídej!" naléhala ještě na schodech. "Mluvil jsi s otcem?"

Trochu si povzdechl.

"Špatně jsem s ním mluvil," odpověděl. "Neřekl jsem mu vlastně nic opravdu důležitého. A nemluvili jsme o budoucnosti, protože jsem mu neměl co navrhnout. Za dlouhé hodiny přemýšlení mě nenapadlo ani jedno dobré řešení."

Vyklouzli do voňavé jarní noci.

"A co tedy vlastně už ví?"

"Nu... ví, že ses mi konečně zaslíbila... a samozřejmě nemůže nevědět, že u mne nastal dramatický obrat k lepšímu, na těle i na duši. To je asi tak všechno."

"Copak jsi mu ani neřekl, kdo ti pomohl?"

"To jsem mu neskrýval. Ale on to slyší jinak, víš? Samozřejmě v něm vidí dárce všeho dobrého... až trochu příliš samozřejmě. Abych řekl pravdu, mám dojem, že to zlepšení přičítá částečně obratu ve vztahu mezi námi a částečně tvým ranhojičským schopnostem."

"Přece jsi mu to mohl vyprávět tak podrobně, aby to pochopil!"

"Teď máš jen krůček k tomu vmést mi do tváře, že jsem zbabělec! Když jsem se ti to snažil vysvětlit včera celý večer, nechtěla jsi slyšet, ale..."

"Podívej, když už tedy jsi schopen tak dobře poznat, co se ve mně děje, snad taky víš, že mě často napadají zbrklé, ohnivé myšlenky, často nespravedlivé nebo takové, které by mohly někomu ublížit. Je to jen důkaz lásky, když dokážu držet jazyk za zuby!"

"Díky - to jsi hezky řekla."

"Ale proč, proč jsi mu nic nevysvětlil?"

"Inu... protože se bojím, samozřejmě!"

"Prosím!"

"Ne toho, co by se mi mohlo stát, víš? Bojím se mluvit o té zkušenosti, dokud je takhle čerstvá, ještě neprověřená zkouškami života. Jemu věřím, samozřejmě, ale sobě už ani trochu. Vzpomeň si, že sám mluvil o tom, že ještě může dojít k selhání. Nerad bych, aby něco tak vznešeného a krásného bylo vystaveno potupě."

"No... dobře, ale jak potom chceš otci vysvětlit, že už nebudeš bojovat?"

"Asi mu to zatím nebudu moci vůbec vysvětlit, víš? Jediná možnost je nalézt nějaké řešení a prostě mu ho předložit, zda ho přijme."

"Ale jaké řešení?"

"To je právě to, co zatím nevím. Když jsem o tom uvažoval dřív, připadalo mi jako jediná rozumná možnost odsloužit asi tak dvacet let u vojska. Zřejmě někde na východním pomezí, pokud země bude žít v míru, což doufám. Nastoupil bych tam jako obyčejný pěšák, pokud možno tak, aby se co nejdéle utajilo, kdo jsem, a zkusil bych se běžným postupem vypracovat - nebo přinejmenším obstát se ctí, i kdybych to nedotáhl moc daleko. Ale to jsem byl ještě bez naděje. Teď už bych měl sílu to zkusit - ovšem teď to zase už nepřipadá v úvahu."

"No, to jsem docela ráda! Dvacet let na východním pomezí! Měla bych život za sebou, než by ses vrátil! Jak jsi to dokázal, vůbec na mě nemyslet, po všech těch slibech a vyznáních?"

"Myslel jsem na tebe, milovaná," odpověděl vážně. "Velmi bolestně jsem na tebe myslel, a nejenom tehdy, i dnes. Nejde o to, že bych si tě musel odříkat - to snesu s radostí. Trápí mne, že ti nemám co nabídnout. Zkazil jsem život nejen sobě, ale i tobě. Ať už nakonec zvolíme jakoukoli možnost, pro tebe budou pravděpodobně všechny stejně neradostné. Buď máš před sebou předlouhé čekání, nebo tě stáhnu do své hanby, připravím ti plno těžkostí a většinu času pročekáš tak jako tak. Připadá mi, že nejlepší by bylo, kdybychom ani teď zasnoubení neoznámili... samozřejmě, o zrušení přísahy teď už nemluvím, ale přísaha ponechala tobě plnou svobodu... je tu přinejmenším jedno srdce, které ti může poskytnout dobrý domov a všechno, co potřebuješ... abys čekala skutečně jen tehdy, pokud ti ještě budu stát za to, celou tu dobu..."

"To je velmi milosrdné rozhodnutí pro toho, kdo by tě chtěl opustit! A pěkně kruté v případě, že bych s tebou náhodou chtěla zůstat!"

Prudce se otočil ke hradbám a chviličku neodpovídal.

"Bylo by to skutečně tak kruté, žádat takovýhle důkaz lásky - po tom všem?" tázal se pak tiše.

Teď sebou cukla zase ona, a také ona se ovládla včas.

"Ty sis stejně vždycky myslel, že stojí mezi námi, viď?" opáčila soucitně. "Ať jsme dělali, co jsme dělali... Trpěl jsi moc?"

Zasmál se. "Dost. Ale odpusť mi tu chvilku slabosti, skutečně nemám zapotřebí oplátkou trápit tebe. Víš, on opravdu stál mezi námi, bez tvé viny, ovšem, jen silou tvých předchozích zkušeností a tím, že ti nemohu nabídnout víc než on, snad jen to, že budu stárnout po tvém boku a jednou s tebou odejdu cestou všech lidí... Těšil jsem se aspoň myšlenkou, že tě pozvednu k nejvyšší cti, ale to je teď nejisté a na dlouho odložené a ještě víc než vyvážené současnou situací. Ale volila jsi a já nepochybuji o tvém slovu. Nechci tě zkoušet, chci se o tebe postarat ve všem, co potřebuješ."

"Opravdu mi věříš? Nebudeš mě nikdy podezírat?"

"Ale milovaná, nevěřím! Já vím! Bojovat nesmím, ale soudit a číst v lidských srdcích je mi v plné míře umožněno - já skutečně znám čistotu tvého srdce a vím, že jen pro ni, proto, že byla přílišná, nikoli nedostatečná, ses dostala do řečí zlých lidí..."

"Cože?"

Znovu se zasmál.

"Ani si to nedovedeš představit, viď? Promiň, myslel jsem, že něco tušíš, po té hrozné zkušenosti... Domníváš se, že by se někdo tak snadno opovážil vztáhnout ruku na mou nevěstu? Ne - cítili se jako vykonavatelé spravedlnosti - viděli v tobě zrádkyni, hned dvojnásobnou."

"Ale... to je něco příšerného!"

Konejšivě ji k sobě přitiskl.

"Neboj se, budu se snažit tě do budoucnosti ochránit, jak nejlépe budu umět. A odpusť, asi jsem na to měl myslet už dávno - vždyť jsem mohl docela dobře vědět, jak se věci mají. Ale to se ví, leželo mi v hlavě jenom to, jak je hrozné, že tě ještě nemohu mít... něco odporného!"

"Odpouštím! Vrať se tam, co jsi byl ráno! Ostatně, zrovna tak dobře bych já mohla říct, že jsem měla víc myslet na to, co by se mohlo stát, a nebýt tak naivní..."

"Ach milovaná, kdybys věděla, jak mi bylo, když jsem si představil, co jsi prožila, a ani jsem při tobě nemohl stát, dotknout se té vzpomínky!"

V očích jí zajiskřilo.

"Hmmm! Tak tohle, tohle bych opravdu viděla jako tvou chybu, a pořádnou. Jak to, že jsi nemohl? Proč jsi mě nepřijal? Mohlo být dávno všechno v pořádku, a pro nás oba - tak, jako je to teď!"

"Máš plnou pravdu," odpověděl víceméně zcela vážně. "Odpusť nastotisíckrát. Pokusím se už k tomuhle postoji vůbec nevracet, a zejména ve vztahu k tobě... ano, když se na věc dívám z hlediska toho, jak tě ochránit, vlastně mi jednoznačně připadá jako nejlepší řešení svatba co nejdřív..."

"Konečně rozumné slovo!"

"Jenže tím nejsme celkovému řešení o nic blíž než předtím. Po tom, co se stalo, skutečně nemohu žít dál v postavení králova syna, jakoby nic. A jít sloužit trpícím je teď málo - měl bych se osvědčit tam, kde jsem selhal... ale i kdybych nakrásně překonal ten odpor k zabíjení, je to teď to jediné, co za žádnou cenu nesmím."

"Ale, poslyš, vždyť Laito v životě nikomu nezkřivil ani vlásek na hlavě a přece ho teď všichni oslavují jako hrdinu... tedy... promiň, neměla jsem o tom mluvit... co je s tebou?"

Klečel jí u nohou, líbal jí ruce a smál se a plakal zároveň. Pak vyskočil a sevřel jí v náručí, tak dobře, že se tím jakoby smyla všechna stará nedorozumění. Ne, už se nikdy nebudou muset bát o Laitovi promluvit. "Ach milovaná! Choval jsem se jako blázen! Měl jsem ráno přijmout tvou laskavou nabídku rozhovoru, ne se snažit něco vypotit z vlastní hlavy! Do smrti ti budu vděčný za to slovo! Tak to by pak možná stačilo, abych nastoupil k mordorské stráži... skřeti se mají zajímat živí... samozřejmě bych musel požádat svého bratra, aby mě vzal do učení... byl bych jen pár dní od tebe... tři neděle ve službě a tři neděle doma... a pracoval bych na něčem, čemu rozumíš, na čem ti záleží... co tomu říkáš?"



Na hostině třetího dne bylo konečně veřejně oznámeno zasnoubení králova syna a Faramirovy dcery, což bylo přijato s bouřlivým jásotem. Zpráva se bleskurychle donesla z hradu do města a zanedlouho už davy provolávaly venku slávu. Faramir, který s něčím takovým tak trochu počítal, i když ho to zároveň potěšilo, dal do ulic vyvalit mnoho sudů vína a oslavy se protáhly dlouho do noci. Princ s princeznou spolu tančili až do svítání a vůbec nepocítili únavu.

Z reakce lidu bylo patrné, že v Eldarionovi naprosto nepřestali vidět budoucího krále, i když se k jeho selhání v boji možná mnozí stavěli dosti kriticky. Princovým rozhodnutím nastoupit k mordorské stráži však něco takového pochopitelně neotřáslo. Tinwen věděla, že už o věci mluvil s otcem. Řekl mu i tentokrát mnohem méně, než by si byla přála, dokonce i samu skutečnost, že už nikdy nebude zabíjet, zatím jenom nenápadně naznačil, ale důležité bylo, že dostal svolení a že se před ním začala otevírat zase nějaká budoucnost. Vlastně měli toho večera pocit, že víc už si ani nemohou přát.

Laito, jako by s dnešním zasnoubením počítal dávno předem, věnoval k té příležitosti princi a princezně velkolepý dar. Ten byl později dlouho vystaven na hradním nádvoří a lidé přijížděli i několik dní cesty, aby se na něj mohli podívat. Byla jím souprava dvou prstenů a řetízku, pracovaná ze zlata různých barev do podoby podzimního listí, tak živě a opravdově, až se zdálo skoro neuvěřitelné, že tyto šperky skutečně nevyrostly někde na stromě. Prsteny byly ozdobeny drobnými říčními perlami jako kapkami rosy - nevyčíslitelnou cenu celému pokladu však dával velký kámen na řetízku, který byl dílem Tuilindovým, jedním z nejlepších, která kdy vytvořil. Navenek měl také podobu říční perly, podlouhlé a neobyčejně veliké, bílý a matně lesklý. Když však do něj pohlédl někdo, kdo měl srdce otevřené, octl se náhle v podzimním lese nedotčené, pohádkové krásy - mezi zlatými stromy Lórien, jak bývalo za starých časů. Tinwen to okamžitě připomnělo slova, kterými jí kdysi Laito poprvé učil o lásce, a nepochybovala ani na okamžik, že právě tak byl klenot zamýšlen. A skutečně: když do něj hleděli společně dva, které pojil úzký svazek, vnímali se společně v tom zlatém lese a prožívali velmi silně, že tam svým způsobem navždycky zůstávají, i když odejdou a ať je v životě potká cokoli.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )