Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Během týdnů, které zbývaly do svatby, Tinwen přespávala doma, avšak na platanu trávila mnoho času, neboť se zde pod vedením svého milovaného učitele, ale zejména Melwen, věnovala přípravám, tak jako se kdysi připravovali oni pod vedením pralesního lidu. Éowyn ji často doprovázela, neboť všechny ty přípravy, mísící v sobě nejvšednější péči a nejhlubší smysl, ji velmi zajímaly – daleko víc než detaily oblečení a hostiny, které s radostí přenechala komorným.

Ještě nikdy si nebyly Melwen a Tinwen tak blízko jako v této době. Melwen své chráněnce naprosto otevřeně povídala mnohé o chybách, kterých se ve vztahu k Tuilindovi dopustila, ale také o tom, jak se je podařilo překonat, a o společných radostech. Nebyl v tom ani stín nějakého poučování - spíše naopak: Tinwen z ní občas cítila, že sama sebe jaksi považuje za mimořádně obtížný případ, a musela se tomu smát; nedivila se jí však, protože Tuilinda znala. A během těchto rozhovorů se v ní pozvolna probouzela touha moci si to všechno vyzkoušet, moci druhého skutečně obdarovat sama sebou.

Zvláštní bylo, že s Laitem se tu nyní Tinwen setkala jen málokdy a jeho rodiče jí nikdy přesně neřekli, kde vlastně je. Občas jí to dělalo trochu těžkou hlavu. Netrpí Laito teď přece jenom jejím nadcházejícím sňatkem? Pravda, nikdy jí nežádal, aby se mu věnovala, jen jednostranně se jí zavázal, a nesčíslněkrát jí dal najevo, že to tak přijímá a vnímá jako dobré… ale jistě by byl volil něco jiného, kdyby si mohl vybrat! Pravda, utěšoval ji, vyložil jí, že se nemůže darovat všem, kdo po ní touží... ale nenaznačil pak hned vzápětí cosi o úkolu nad jeho síly? Tuilindo často mezi řečí utrousil nenápadnou poznámku, která mířila do černého a na dlouho ji uklidnila... ale pochybnosti se vracely. Laito občas není zrovna nejotevřenější... ví o něm jeho otec opravdu všechno? Ke konci si ji pro to Tuilindo začal už otevřeně dobírat a to ji upokojilo asi ze všeho nejvíc.



Podle dobrého zvyku se s ní její ženich nevídal vůbec. Věnoval čas především rodičům; a týdny takto strávené byly pro Aragorna podivuhodným zážitkem. Neboť Eldarion byl nyní jiný než dřív – natolik, že povrchní vysvětlení šťastnou zamilovaností brzy přestalo stačit. Ustavičná skrytá úzkost a napětí, které z něj cítil od dětství a během uplynulého půldruhého roku nejvíc, byly vystřídány pokojem. Dovedl se obětovat do krajnosti i nechat všeho a vděčně přijímat péči druhých, přesně v ten pravý čas, uvolněně a samozřejmě, jako by jen vdechoval a vydechoval v tajemném rytmu, který odpovídal řádu věcí a který se stal součástí jeho bytosti. Ano, teď najednou to vlastně bylo tady, to, co se mu po léta marně pokoušel dát výchovou i osobním příkladem a tolikrát doufal a zase propadal obavám a pochybnostem - bylo to tu nepopiratelné, zářivé a přirozené jako sluneční světlo v listoví. Ovšem, zbývají ještě léta sbírání zkušeností - ale srdcem je jeho syn už připraven převzít korunu.

Nechtěl se ptát - nevěděl dost dobře, jak. Kolikrát měl otázku už už na jazyku a zase ji spolkl, rozhodnut počkat přinejmenším na vhodnější chvíli, zvolit vhodnější formulaci. Avšak Eldarion mu provedl to, co od něj i od královny zakusil už vícekrát ve chvílích, kdy chtěl něco nést sám, aniž se jim svěřoval. Zkrátka ho jednou vyhledal při příležitosti, kdy si mohli nerušeně promluvit, a otevřel věc velmi přímočaře.

"Otče... ty si možná kladeš otázku, proč jsem ti ještě ani neřekl, co mě pozvedlo ze zoufalství po té nešťastné válce - možná se dokonce divíš, jak po tom všem mohu být tak šťastný jako teď?"

Král se pousmál koutkem úst.

"To štěstí ti přeju z celého srdce. A pokud by tu snad někdo neměl mít právo na štěstí, jsem to jedině já. Byl jsem zaslepený po léta – pokoušel jsem se násilím ohnout tvou duši jinak, než je rostlá, a způsobil ti moře utrpení a málem tě zabil. Odpusť, prosím, můžeš-li vůbec."

"Ale…"

"Neboj se. Neprohlásím tě svým následníkem, pokud tu nebude možnost, že bys mohl můj lid účinně chránit v nebezpečí – jen ti už vždycky umožním, aby sis to dělal po svém."

Nyní bylo zase na princi, aby trnul překvapením.

Jeho otec se znovu pousmál.

"Tolik vnímavosti jako má milovaná nemám, to je pravda. Ale přece jen mi aspoň nejsou tak úplně neznámy příběhy elfích ranhojičů, kteří se odřekli i lovu. Je tomu tak, viď? Už se mi můžeš přiznat bez obav naplno. A najít si svou vlastní cestu, cestu bez vraždění. Opravdu myslíš, že nerozumím? Málokdo ti ji bude přát víc než já. Jinak jsem bez starosti… je ve mně mnohem větší jistota než dřív, navzdory všemu… ale právě proto se mnou mluvíš, abys mi to vysvětlil, ne? Hořím zvědavostí. "

"Nesvěřil jsem ti to dřív," promluvil Eldarion tiše po chvíli mlčení a jeho oči sklouzly do dálky, "protože pro mě není snadné o tom s tebou mluvit a pro tebe možná nebude snadné to přijmout. Ale skrývat ti nebudu nic. Požádal jsem Faramirovu dceru, aby mi prokázala stejnou službu jako těm nešťastníkům, s nimiž už po léta pracuje. Volali jsme k Jedinému o obnovu mé duše."

"Ale... ale samozřejmě, nedělej si starosti. Víš přece, že plně uznávám, že všechno je dar, i život sám, každý krok, který můžeme udělat..."

"Vím. Sám jsem tak kdysi mluvil, ke svému neštěstí. Poslyš, otče... chceš si mě prostě zařadit do obrazu světa, jak ho vnímáš teď - nebo mi chceš doopravdy porozumět?"

"Dítě, ty nejsi žádný skřet!"

"Ne! Uznávám. Ale v něčem provinilý zrovna tak jako oni - a bezmocný zrovna tak jako oni!"

"Ano... ano... všichni máme za sebou svou řádku chyb a selhání... věci, které už nikdy nezměníme. Je nutno je prostě unést a žít dál, tak jak je potřeba - nic jiného člověku nezbývá."

"Ale co kdyby tu byla možnost úlevy a osvobození? Co kdyby tu byl přítel, který se člověku postaví po bok, aby nemusel nést stále jenom sám tu strašlivou tíhu království? Nepatří ke skutečné lásce ochota také někdy prostě přijmout pomoc? Není právě ona podmínkou dokonce i úspěchů na válečném poli?"

Letopisy ve vzácné shodě zaznamenávají, že právě od tohoto roku vládl král s ještě větší energií než dřív – jakoby omládlý, ba, dalo by se říci s daleko větší radostí ze života. Většinou to připisují starostem ohledně následnictví, které z něj spadly. V prvních dvaceti letech po svatbě princ totiž skutečně odsloužil mnoho hodin u mordorské stráže, třebaže v uvolněnějším rytmu a ne s tak železnou pravidelností, jak si původně představoval. Nastoupil tam vždycky v ten pravý čas, když ho nebylo třeba nikde jinde; a proslavil se mnoha hrdinskými kousky, neboť byl oddaným a nadaným učedníkem svého bratra, třebaže se mu samozřejmě nemohl rovnat ve všem. Nadto však projevoval i značný důvtip a originalitu jako velitel, takže k němu jeho muži získali znovu plnou důvěru a jeho selhání z mládí bylo po zásluze ponecháno stranou jako chyba, které se tak nebo onak nevyhne nikdo z lidí. Nikdo, jeho otec nejméně ze všech, už nikdy nepochyboval o tom, že koruna přejde do dobrých rukou. Ostatně, země beztak žila v míru po celou dobu jeho vlády.



Čas, který se zpočátku neuvěřitelně táhl, se nyní rozletěl závratnou rychlostí. Už jen tři dny... najednou Tinwen zjistila, že vlastně nedokáže naplno uvěřit myšlence, že tak brzy opustí všechno, co jí až doposud bylo domovem. Bude se vracet, samozřejmě... a nejde do ničeho neznámého, budou spolu žít, tak jako žili dosud - budou spolu pracovat na něčem, co má dobrý smysl, a dávat jeden druhému radost a nikdy už se nebudou muset rozloučit na vrcholu krásného večera... ale přece jen... Každý kámen nádvoří, kočka, která se jí otřela v chodbě o nohy, důvěrně známé prostředí jejího pokoje... už podruhé si bolestně uvědomovala, jak je to všechno vzácné.

A už jen poslední noc. Večer za ní přišli Melwen a Tuilindo - Melwen proto, aby ji ještě naposled pořádně vykoupala, Tuilindo aby ji upokojil a pomohl jí usnout. Melwen vetkla do její svatební kytice, která už čekala na stole, nepatrnou suchou květinku zlatavé barvy.

"Už zase nám odcházíš," řekla jí. "I když tentokrát se s tebou loučíme mnohem radostněji. Ale přesto - ať ti připomíná, že se máš vždycky kam vrátit. A jestli ti smím ještě naposledy poradit, nejez už nic, nebo jen nepatrně, až do chvíle přísahy."

kapitola 58.

Příští ráno vstalo z mlhy jasné a krásné, plné kořenné vůně podzimu. Už od nejčasnějších hodin hrad šuměl posledními přípravami a od brány až k náměstí se ještě za tmy shromažďovaly davy lidí, dychtivých zabrat nejlepší místa, aby jim nic neušlo. A Tinwen se probudila osvěžená po spánku plném dobrých snů. V jejím pokoji se příjemná vůně tlejícího listí, stoupající sem otevřenými okny z parku, mísila s nenápadnou, svěží vůní jitřní květiny v cosi vzácně krásného. Znovu ji to naplnilo pokojem a soustředěností na přítomný okamžik. Zjistila, že má velikou chuť nepospíchat, ale prožít a vychutnat si tento den ve všech jeho podrobnostech, i těch zdánlivě všedních.

Vstala, ale ještě se jí nechtělo volat na komornou, aby ji přišla strojit. Slyšela, jak to v dolních patrech hradu hučí jako v úle, ale z parku sem stoupalo nádherné ticho, prozářené sluncem a křehce průzračné. Přistoupila k oknu, vyhlédla ven do té krásy a chvilku jenom dýchala. Pak zašla do lázně, podle svého zvyku se vykoupala v ledové vodě, znovu si přehodila košili a pročesala si vlasy. Nebyla zrovna dvakrát nadšená, když ji česal někdo jiný, a dnes bude muset strpět pěkně náročnou úpravu účesu - tak aspoň část si ušetří. Cítila, jak se jí kůže na hlavě prokrvuje a probouzí pod doteky kartáče - cítila hedvábné pohlazení svých dlouhých zlatých vlasů na holých pažích. I to byl střípek dnešního dne, který si pomalinku prožila a zařadila do vzpomínek. Zítra ráno, až se probudí, ji už jistě bude česat Estwe. Ne, od něj jí to nebude vadit... alespoň ne vyloženě.

Beze spěchu se vrátila zpět do ložnice a pohladila své svatební roucho, připravené vedle lůžka. Bylo skvostné - zářivě bílé, vyšívané velmi jemným stříbrným vzorem a tisíci perliček. Musí si je přece pořádně prohlédnout - takhle už je dnes uvidí jen jiní, až je ona bude mít na sobě. Pak se sklonila ke kytici. I ta byla překrásná, vázaná elfíma rukama z bílých růži a podzimního listí a drahocenná nenápadným Melweniným dárkem, jistě památkou na její vlastní svatbu, kterým jí její pěstounka, praktická a občas dosti rázná, dává znovu štědře najevo, jak moc ji má ráda. Ach Aldariel! Ty víš, jak se mi bude stýskat po lese mého dětství v tom přísně důstojném královském paláci - a už předem mi připomínáš, že si ho v srdci odnáším kousek s sebou a že se mohu vrátit... ale zároveň mi tou vůní pomáháš, abych si uvědomila, co doopravdy chci. Už nejsem dítě a svoboda už mi není nadevšechno... anebo možná jsem do ní naopak vstoupila, konečně doopravdy. Poznala jsem způsob, jak život naplnit.

Ta vůně ji provázela celým dnem. Zazvonila na služebnictvo, posnídala sklenici jablečného moštu a dva malinké koláčky, aby neurazila kuchaře, nechala se ustrojit a učesat a po celou tu dobu měla kolem sebe plno ruchu a shonu, ale vnitřní čistota a pokoj ji neopouštěly. Pak ji otec vyvedl na nádvoří a tam už byla hlava na hlavě a její kůň čekal, krásně vyhřebelcovaný a s nablýskanými kopyty a s bílými květinami v hřívě, avšak i dnes bez sedla a bez uzdy, tak jak si to přála. Brána se otevřela dokořán, zvenčí sem dolehl bouřlivý jásot shromážděných davů a hosté na svých krásných koních se začali řadit za ni a Faramira do slavnostního průvodu.

Pomalu, důstojně sjížděli k náměstí a cesta byla pokryta bílým kobercem a množstvím podzimních květin a jásot kolem nebral konce. Pak náhle začal přecházet v píseň, nezvykle krásnou, a Tinwen si uvědomila, že mezi tvářemi v davu vidí mnoho sličného lidu, své mladé přátele, kterým tak dlouho dávala celé srdce, ale i jejich rodiče, kteří snad dosud stáli stranou, nesnažili se zaujmout místo v jejím životě, ale rozhodně ji teď už nemilovali o nic méně. Nyní přišli, aby se zúčastnili slavnosti a darovali v ní sami sebe ostatním v tom nejlepším, čeho jsou schopni. Posléze zahlédla záblesk podzimního slunce ve zlatých vlasech a mimoděk sebou trhla. Ach Laito, jak dávno jsem už s tebou nemluvila... a zase už nám to není možné, i když bych to tolik potřebovala!

Kratičký pohled jí však stačil. Laitova tvář zářila štěstím tak nesmírným, že z ní všechny pochybnosti rázem spadly. Všechno je v pořádku a... není to divné, že si až do této chvíle naplno neuvědomila, jak úžasné to je, vydat se někomu, koho má ráda?

Obklopeni elfí písní dojeli na náměstí, koně byli odvedeni stranou a všechno se ztišilo. A teď konečně, konečně po těch čtyřech předlouhých týdnech spatřila zase Eldariona, hvězdy v jeho očích zářily naplno a byl zase sám sebou, jako by všechny ty nešťastné události odvál vítr, pohyboval se lehce a pružně jako světelný paprsek, přirozeně půvabný také jako světlo samo... a snad ještě víc než dřív... jako by se někdo také snažil ho co nejlépe připravit pro svatební den... i její maminka po jeho boku se zdála prozářená sluncem… poslechni, Laito, co ty jsi to vlastně dělal poslední dobou?

Usmál se na ni, až to mile pohladilo po duši, dovedl Éowyn po bok Faramirovi a poklekl před nimi, jim předal dar za nevěstu, pochopitelně bohatý a skvostný, aby důstojně reprezentoval královský majestát, ale nejenom to. Na volbě každé maličkosti se podepsala pečlivá volba blízké duše; ty věci nejenom odpovídaly vkusu knížecích manželů, ale také potěšily, v tu chvíli i mnohokrát potom. Někdy měly i vzpomínkovou hodnotu. Zlatá jídelní souprava, pracovaná zřejmě lidským zlatníkem, avšak ve stylu hodně podobném Laitovým zásnubním šperkům, byla zdobena miniaturami, zachycujícími celý dosavadní běh Tinwenina života. Maloval je Eldarion sám, takže decentně připomínaly i ty okamžiky, které kromě Laita a otce znal jen málokdo – a princezna nemusela trávit dlouhé nepříjemné chvíle tím, že by seděla modelem. Její obraz byl v jeho srdci dostatečně zřetelný.

Po chvíli tichého úžasu, který padl na celé náměstí včetně těch, kteří z dálky téměř nic neviděli, Faramir dar před zraky všech přijal, prince pozvedl, on i jeho žena ho vzali do náručí jako svého syna a vložili ruku své dcery do jeho. Pak celý průvod znovu nasedl a uprostřed nového jásotu a písní začal sjíždět dolů k přívozu. Teď si Tinwen všimla, že písně, které znějí kolem, jsou především písně vděčnosti - vděčnosti za záchranu jejich života, za dar obnovy duše, za dar naplněné lásky. Nedokázala v tu chvíli zpívat, ale přidávala se k nim celým srdcem.

Na břehu už čekala veliká pramice, zvlášť k tomu účelu postavená z bílého dřeva a ověnčená girlandami zlatého listí a bílých květin, která dopravila svatebčany nadvakrát na druhý břeh, zaplněný také do posledního místečka tísnícími se davy. Mezi nimi čekali král s královnou, a teď zase oni Tinwen objali a přivítali jako svou dceru. Odtud průvod stoupal vzhůru k hlavnímu městu a sedmi branami až ke královskému paláci, kde pod bílým stromem na nádvoří poklekli novomanželé ruku v ruce a oba otcové i obě matky jim dali požehnání, čímž bylo učiněno zadost zvykům Jižního království.

Avšak potom přistoupili Eldarion a Tinwen k nádrži pod stromem, aby se tu tentokrát oba spolu a vzájemně zavázali onou strašlivou elfí přísahou, platnou až do konce života, a vzali si za svědky vodu i kámen, stromy i trávu, hvězdy na nebi i všechno živé i veškeré přítomné až po Stvořitele samotného, že si zůstanou věrni a budou usilovat o lásku a jeden druhého chránit či podporovat, nakolik jen to bude v jejich silách. Ještě nikdy v životě si Tinwen neuvědomovala tak ostře a jasně, co vlastně dělá, a bylo to hrozné i nádherné zároveň.

Davy odpověděly jásotem ještě mohutnějším než předtím. A v obou městech teď z kašny vytrysklo místo vody víno, na ověnčených vozech byly přivezeny ohromné svatební dorty a na jiných vysoké náklady pečených selat a mezi lid bylo rozdáno množství pamětních stříbrných mincí a nejrůznějších drobných, avšak pohádkově dobrých cukrátek pro děti. Svatební průvod se odebral na hrad, kde už čekala velkolepá hostina, a v síních i na nádvořích i na ulicích obou měst se zpívalo a tančilo ještě dlouho do noci.

Se západem slunce však novomanželé opustili tabuli a stoupali schodištěm do horních pater hradu. Jindy by na Tinwen padala tíseň z chladu, strohosti a rozlehlosti těch prostor, ale její Estwe se k ní skláněl a ona si nemohla uvědomovat o mnoho víc. Vrátila se jí v plné míře ona závrať, kterou kdysi prožila na oslavách slunovratu. Ano, i do žalářní kobky, můj milý - s tebou!

Konečně otevřel jakési dveře a vešli do místnosti, která podle všeho byla jejich svatební komnatou. Vidět z ní nebylo nic, tma byla téměř neproniknutelná, i když sem otevřeným oknem vanul čerstvý vzduch. Zřejmě vedlo k horám, nikoli k městu, ozdobenému dnes tisíci světel. Voněla však jinak než zbytek hradu, příjemnou, domáckou vůní čerstvě řezaného dřeva.

Víc neměla čas si pomyslet, neboť ucítila, jak ji princ bere do náručí. Byl velmi jemný a uctivý, ale v příští vteřině jako by mezi nimi přeskočila jiskra a zapálila je plamenem. Přitiskli se k sobě, tvrdě a silně jako kdysi při loučení v rokli, a oba věděli, že ten druhý prožívá totéž: neuvěřitelné štěstí z toho, že si mohou patřit, vybičované k neúnosnosti kdovíproč znovu oživlou bolestí všech těch chvil a způsobů, kdy tomu tak nebylo. Tinwen cítila, jak ji v očích pálí slzy. Ne, už nikdy se nemohou odtrhnout - navždycky ne.

Náhle však princ povolil sevření. Nepustil ji z náručí a držel ji dál velmi pevně, ale jeho ruce zvláčněly a uvolnily se - dávaly teď pocítit vlastně mnohem víc lásky a hřejivé srdečnosti. Dotkl se rty jejího čela a na hlase mu poznala, že se usmívá.

"Milovaná, pojďme se upokojit," řekl jí. "Vždyť doufáme, že máme před sebou ještě mnoho společných chvil - nekažme si spěchem tu první z nich. A především mi dovol, ať ulevím tvé únavě po tom dlouhém dni."

Zasmála se.

"Můj milý, ty v sobě máš mnohem víc elfa, než si myslíš! Nu tak dobrá, nechám to na tobě - dělej si, po čem tvé srdce touží."

Jeho ruce se rozběhly po jejích vlasech, ulehčily jí od tíhy složitého účesu, hladily ji po čele a ramenou. Už zase se jí dotýkal, tak jako se dotýkal nemocných - břemeno dlouhého dne z ní skutečně spadlo, ani nevěděla jak.

"Nemáš chuť se vykoupat?" nabídl jí. "Máš tu připravenu lázeň plnou vody - teplé, tak jak to máš večer ráda. A nebudu tě uvádět do rozpaků - klidně tě nechám chvíli o samotě."

"Ne! To nechci!"

"Máš pravdu... ani já nemám chuť se tak brzy od tebe odloučit. Tak co třeba... myslíš, že mi důvěřuješ natolik, aby ses vykoupala potmě, vedena mou rukou?"

Usmála se. Tohle už bylo lepší - vlastně ji to docela lákalo.

Posadil si ji a zul jí střevíčky. Cítila, jak jí hladí nohy - báječně okřívaly pod jeho rukama. Pomohl jí shodit složitou klec svatebních šatů. Pak ji nechal opřít o svou ruku a vedl ji pár kroků po hebkém koberci.

"Teď budou schody," oznámil.

Opatrně sestoupila po pár schůdcích a ponořila se do příjemně teplé vody. Voněla po elfím, bylinkami, jakých se vždycky užívalo v Tuilindově rodině... a ano, velmi pravděpodobně také jitřní květinou...

"Tys tam ulil z té lahvičky, co jsem ti dala?"

"Nu, ano, přiznávám. Asi si pomyslíš, že my dva dnes nepotřebujeme ještě umocňovat zážitky, ale přece jen... byla to taková významná příležitost..."

Pomohl jí z vody a vykoupal se sám, než se osušila a přehodila přes sebe košili, kterou jí podal. Ta látka byla tak báječně měkká a hebká na omak... ovšem, v královské rodině je to možná běžné, ale přece jen...

"Mám pocit, že se nám tu dnes sešlo víc darů od sličného lidu, než jsem myslela."

Hezky dlouho se smál, spokojeně a šťastně.

"To tedy ano! Víš, co mi dnes řekl Tuilindo? Bere si od této chvíle na starost být místo mě tam, kde je nejhůř..."

"To nemyslíš vážně!"

"Zdráhal jsem se to přijmout, ale nedal jinak. Proč to dělá, nevím, ale... musel jsem se mu zavázat, že se budu věnovat jen a jen tobě, nebo alespoň především tobě, až do zimního slunovratu... no, a teď bychom si možná už mohli trochu posvítit?"

Pokojem se rozlilo měkké zlatavé světlo a Tinwen zůstala jako omráčená. Až dosud si myslela, že je v komnatě na hradě. Nyní zjistila, že stojí pod klenbou mohutných stromů nádherného lesa, nad hlavou propletené větve plné podzimního listí, které se chvělo jako v mírném vánku, pod nohama tlustý koberec ze stejného materiálu. Jediná věc, která tu přímo nevyrostla na stromě, bylo lůžko, na kterém se kdysi léčila na platanu a které se teď houpalo ve větvích naprosto stejně jako vždycky, neskutečně krásné svými pohádkovými závoji.

Omámeně pokročila k nejbližšímu kmeni a natáhla se, aby se dotkla větví. Teď viděla, že to všechno je dílo dovedného řemeslníka, tepané zlato a průsvitný nazlátlý křemen, ale především dřevo, dřevo vyřezávané s nepředstavitelnou trpělivostí a precizností a vždy tak, aby byla ještě zdůrazněna jeho přirozená krása.

Přitiskla se ke kmeni a rozplakala se dojetím. Její ženich přistoupil k ní a něžně ji podržel, ale nekazil jí tu chvíli. Teprve když se utišila a otřel jí oči, zabořil prsty do jejích vlasů a začal zvolna sklánět obličej k jejímu.

"Počkej... ještě chviličku!" vydechla.

Skočila k oknu a vyklonila se do podzimní noci.

"Laito... Laito, díky!" vykřikla.

Nepočítala s tím, že by ji slyšel - musela jen dát průchod tomu, co cítila.

Ale měla pocit... nikdy už to pak nevěděla jistě, ale měla pocit, že se kdesi ve tmě někdo tichounce zasmál. Pak jako by k ní doletěla melodie, také jen tušená, ale podmanivá - snad to byla právě ona, která jim ve vteřině znovu rozehrála každou kapku krve v žilách.

kapitola 59.

Je jistě zřejmé, že o životě Tinwen, Eldariona a Laita by se dalo vyprávět ještě dlouho - vždyť jejich láska se dotkla osudů tisíců. Avšak podrobný popis už daleko přesahuje rámec této knihy - musíme se tedy spokojit s výčtem toho nejdůležitějšího.

Do zimního slunovratu prožili Tinwen s Eldarionem řadu nádherných týdnů. Tinwen se v Minas Tirith stýskalo mnohem méně, než čekala. Hned nazítří zjistila, že mimo společné svatební komnaty jsou tu pro ni připraveny další tři pokoje, zařízené naprosto stejně jako ty doma... o statném rezatém kocourovi, který nosil její jméno v srdci a neměl tudíž potíže změnit domov, ani nemluvě. Všechny její komnaty byly v zadním křídle hradu, s úchvatným výhledem na hory, kde ještě před příchodem prvního sněhu strávila s princem mnoho nezapomenutelných chvil. A pokud šlo o hrad v Emyn Arnen či lesy Ithilien... bylo ovšem zdlouhavé putovat pěšky přes celé město (svého koně by samozřejmě nikdy nenechala ve stájích) a čekat na přívoz, ale pravdou zůstávalo, že i tak ta cesta zabrala asi jen hodinku či dvě - a to nebyla nepřekonatelná vzdálenost.

Nezůstali ani v té době stranou všeho dění, to by nedokázali. Vraceli se často na místa, kde byli zvyklí pomáhat. Avšak Tuilindo, zřejmě ještě s mnohými dalšími, konal svou službu velmi účinně, takže jim chtě nechtě zůstala spousta času, který s nadšením věnovali jeden druhému, stále víc a víc okouzleni a pohlceni láskou v celém jejím bohatství. Za těchto okolností snad nikoho nepřekvapí, že se budoucí dědic trůnu narodil hned příštího roku - krásné tmavovlasé a šedooké dítě, věrná kopie svých slavných předků a příslib příštího dobrého vládce, který v žádném případě nezklamal - ostatně jeho příběh je dostatečně známý z historie.

Mohl by snad být důvod k obavám, že Faramir s Éowyn ponesou těžce odchod posledního ze svých dětí z domova. Opak však byl pravdou. Teď, když ji měli konečně šťastně provdanou - nemluvě o tom, že také prostě živou a zdravou, po všech těch zkouškách – oba okřáli a vyloženě kvetli štěstím zároveň s ní. Éowyn nadšeně a zasvěceně sledovala všechny Tinweniny kloučky při jejich jezdeckém dovádění. A Faramir, po númenorejsku z dlouhověkého rodu, se dožil požehnaného stáří a ještě si mnohokrát s chutí vyjel na nesedlaném koni v doprovodu Tinwen či jí a jejího manžela - nebo Tuilinda, s nímž si s léty rozuměl stále víc.

Častokrát si Tinwen přála dočkat se i Laitovy svatby, ale věděla, že to se jí splnit nemůže. Zůstal jí jednostranně věrný, dokud byla živa, a nesdíleli toho spolu tak málo, neboť jeho služba skřetům se zdárně rozvíjela. Nyní už nebyla jen jeho soukromou záležitostí, kterou se zabýval jakoby za zády lidu a s jeho tichým nesouhlasem. Věděli o ní a více či méně ji podporovali všichni a navíc se dostala pod patronát samotného krále, který ji zaštítil svou autoritou i štědře podpořil ze svých prostředků. Poněvadž téměř všichni dospělí mužští skřeti z jižních oblastí zahynuli v bitvě o brody, zůstala v horách spousta osiřelých skřetic a mláďat. Ti teď byli co nejohleduplněji pochytáni a drženi v tak mírném zajetí, jak jen to bylo vzhledem k bezpečnosti možné. Jak už bylo zmíněno, i mezi skřeticemi byly velké rozdíly. S těmi silnými a zdatnými byla práce neskutečně těžká, avšak Alalme, která ji nyní vedla, ji konala s nenapodobitelným šarmem a radostí. Jiné byly slabší, vydané až dosud na milost a nemilost zvůli svých partnerů, takže pociťovaly spíš jako vysvobození, když padly lidem do rukou. Takové většinou nedělaly v zajetí potíže, prošly proměnou dosti brzy a pomáhaly pak skříťata vychovávat tak, že k ní byla zralá, sotva se jim začaly vracet vzpomínky. Časem byl pro ně poblíž Minas Tirith z králových peněz postaven docela nový dům, dobře zabezpečený, avšak pěkný a nad zemí, s velikou zahradou. Eldarion měl na této práci lví podíl, neboť vydatně přispíval nejenom k tomu, aby se zajatci rychle upokojili a dobře cítili, ale také k tomu, aby byli bráni do zajetí pokud možno citlivě.

Tinwen se zajatcům hodně věnovala a měla tak v bezprostřední blízkosti tolik zajímavé práce, že ani v době, kdy její manžel nebyl doma, se jí v paláci nestýskalo. Našla tu také velmi blízkou duši v královně, která měla se svým synem mnoho společného a s půvabem sobě vlastním dovedla vstoupit do jeho práce, jako by nikdy nedělala nic jiného.

Skříťata měla Tinwen do jisté míry všechna jako svá; byla však obdařena i kupou vlastních dětí. Většinou byly ryze elfího rodu a vrátili se jí v nich všichni ti, na kterých jí kdy v počátcích její služby nejvíc záleželo. Dva roky po prvním synu se jí narodil druhý, půvabné elfí dítě s modrýma očkama a stříbrnými vlásky, a ona i princ věděli, že boj o Miriona je završen úspěchem. Dělal jim jen samou radost a vyrostl v krásného mládence, útlého a pohyblivého, bystrého, velmi něžného a nadobyčej zodpovědného i rozvážného, ale v žádném případě ustrašeného. Další syn, který přišel o půldruhého roku později, byl od počátku mnohem silnější, zdatnější i energičtější, takže vyrůstali od malička skoro jako dvojčata a velmi k sobě lnuli. Časem se z něj vyklubal jeho druh, který mu pomáhal na cestě k brodům - onen vůbec první skřet, kterému Tinwen sloužila k proměně. Vyspěl v urostlého, ramenatého mládence, stříbrovlasého a sympatického na pohled navzdory poněkud delšímu nosu; dostal vznešené jméno Almaran a ještě několik dalších, neméně důstojných, avšak jeho blízcí dobře věděli, že jeho původní jméno z počátku časů je Andamunda a právě tak ho nosili v srdci. Když dorostl, vrhl se s nadšením do té nejtvrdší práce mezi skřety a díky tomu během dalších asi dvaceti let došlo mezi ním a Alalme ke sblížení natolik hlubokému, že skončilo sňatkem; a tak bylo dovršeno uzdravení Alalme skrze lásku, kterou si navzájem darovali, a skrze děti, které byly darovány jim.

Tinwen, po otci z númenorejského rodu a vždy zahrnuta svědomitou péčí svého manžela, se dočkala v plné síle pěkného stáří sto devadesáti let, což znamená, že téměř polovinu svého života skutečně prožila v postavení královny. Ne že by jí na tom za mák záleželo. Všechno, co pro ni bylo na této úloze opravdu důležité, mohla mít a měla dávno předtím. Lid to věděl stejně dobře jako ona a mimo jiných láskyplných označení ji nazýval mladší královnou prakticky už od svatby. Její manželství s Eldarionem bylo po celý život mimořádně šťastné a spokojené a nakonec bylo završeno vzácným darem. Když totiž král ve dvoustém roce svého života pocítil, že přišel jeho čas odevzdat korunu do rukou synových a ulehnout v domě mrtvých, královna zůstala u něj jako poslední, aby se s ním ještě rozloučila. Druhého dne je našli, jak leží vedle sebe ruku v ruce, tváře rozzářené štěstím tak naprostým, že takové žádný smrtelník na této zemi prožít nemůže.

Přátelství mezi ní a Laitem však její odchod z tohoto světa přetrvalo; podpořen jejími modlitbami se Laito pouštěl do služby potřebným se stále větším nadšením a štěstí mu přálo až neuvěřitelně, takže zůstal živ, kde by jiný zahynul ne jednou, ale stokrát. Dopouštěl se pak takových činů, že i mezi svými proslul pod přezdívkou Melanor, Plamen lásky. Nyní však je už pouhou nádhernou vzpomínkou; odjel s Tuilindem za moře.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy )     ( O oddíl vpřed => )