Tvůrce webu je i pro tebe! Postav třeba web. Bez grafika. Bez kodéra. Hned.

Vypráví se, že v době posledního vpádu skřetů do Rohanu ke konci Války o prsten se na okraji Fangornu objevila malá holčička. Východní část Rohanu byla naštěstí prakticky neobydlená až na několik osamělých usedlostí a enti se se skřety rázně vypořádali, než se stačili dostat hlouběji do vnitrozemí. Těch pár samot, na které narazili, však nemilosrdně vypálili, a z jedné z nich zřejmě nešťastné dítě pocházelo. Jak se jí podařilo uniknout a dostat se až do entího lesa už se asi nikdy nikdo přesně nedozví; i jí samotné zůstala pouze nezřetelná vzpomínka podobná zlému snu. Mimo ni se z obyvatel postižené oblasti nezachránil nikdo.

Stromovous ji po svém návratu našel, jak spí schoulená na suchém listí u paty silného buku. Zdála se v tu chvíli křehčí než nejdrobnější kvítek a přece tak půvabně svěží, že měl náhle pocit, jako by se mu vrátilo cosi, co už mu dlouho schází. Pak si vybavil zničené lidské příbytky, které viděl, a srdce se mu sevřelo lítostí. Nesmírně opatrně ji zvedl ze země a ještě spící ji zanesl k sobě domů, do Studniční síně.

Zvečera se probudila do pohádkové krásy. Ležela na voňavém lůžku v jeskyni plné lahodného zlatozeleného světla a za zvonícím závojem padající vody žhnuly stromy, každý podle své vlastní povahy. Nejlepší ze všeho však byl starý ent, který ji vážně pozoroval svýma hlubokýma, vlídnýma očima. Bez váhání k němu vztáhla ruce a důvěřivě se k němu přitulila, čímž si získala jeho srdce docela.

V jeho něžné péči pak vyrůstala řadu let. Sháněl pro ni kdejaký plod, aby měla i lidskou stravu, ale zároveň ji vydatně sytil entími nápoji, které měly blahodárný účinek nejenom na její tělo, ale také na její duši. Zázračně rychle se vzpamatovala z prožité hrůzy a netruchlila ani pro ztracený domov. Enty, a Stromovouse nejvíce ze všech, upřímně milovala a dychtivě se otevírala moudrosti, které ji učili. Tak vyspěla v dívku vyrovnanou, laskavou a nebojácnou, která rozuměla životu v lese, jako by byla elfího rodu, a stromům ještě daleko lépe. Podle entích měřítek však byla velice horkokrevná a ukvapená v rozhodování, i když tím se nijak nelišila od kteréhokoli mladého člověka.

Jednomu se u entů naučit nedokázala - jejich jazyku. Je tak těžký, že jím většinou na ni ani nemluvili, takže z něj pochytila jen sem tam nějaké slovo. Zato se naučila velmi slušně oba jazyky elfů, neboť v nich našla stejné zalíbení jako její opatrovníci. Quenijské bylo i dlouhé jméno, které pro ni časem mezi enty vyrostlo a kterému se hrdě učívala zpaměti. Nazývali ji v něm mimo jiné Aldaríel - Dítětem lesa, První sněženkou, vyrůstající z prastaré půdy mezi kořeny věkovitých stromů, jejíž stonek dosud svírá led, ale hlavičku už hladí jarní sluníčko, Kapkou rosy, která jiskří jako slza samotného slunce a jejíž pohlazení osvěží i zkrabatělou, rozpukanou kůru, ale především Melwen, Dívkou milovanou, neboť ji měli rádi tak, jak to dovedou pouze jejich srdce, hluboká a věrná.

Jak vyspívala, probouzela se v ní stále víc a víc její rohanská krev. Už nevydržela trávit celé dny v hloubi lesů. Vycházela často na pláně, toulala se podél Entvy a pozorovala stáda polodivokých koní, která se pásla na pláních nebo přicházela k napajedlu. Brzy se spřátelila s hříbaty a jejich přátelství vydrželo i tehdy, když se z hříbat pomalu stávali dospělí koně. Tehdy se Melwen naučila jezdit na koni a jezdila znamenitě, třebaže o sedlu či uzdě v životě neslyšela.

V té době také opouštěla Studniční síň na stále delší dobu a zařídila si jednoduchý příbytek ve vykotlaném stromě na samém okraji Fangornu. Dosud tam mívala kamenný džbán entího nápoje (uměla ho už i sama vyrobit), ale živila se nyní spíše lidskou stravou. Maso nejedla nikdy a nikdy neublížila žádnému živému tvoru, ale ochočila si na svazích Methedrasu divoké kozy a pila jejich mléko, a především si založila zahrádku. Nikdo ji tomu neučil, ale ji samotnou napadlo, že si shromáždí rostliny, které ji živí, v blízkosti svého obydlí. Pečovala o ně pozorně a s porozuměním, téměř jako maminka o své děti, a její zahrádka prospívala jedna radost.

"Inu vidím, že z tebe roste ženská bytost," broukl Stromovous, když ji poprvé navštívil. "Takhle to entky taky vždycky dělávaly." Oba však cítili, že láska mezi nimi není teď o nic menší než dřív.

Ba právě naopak. Stále častěji teď Melwen myslívala na smutný život entů, kteří ztratili své milované družky a kteří kolem sebe nevidí dorůstat žádné mládí, žádnou naději do budoucnosti. Chápala sice, že enti necítí tu bolest tak silně, jak by ji cítil člověk - jejich život je většinu času pomalý a ospalý jako život stromů. Na druhou stranu jí bylo jasné, že právě proto se enti zřejmě nikdy neodhodlají k tomu, aby ve věci něco podnikli. Co když je ona ta jediná, kdo může pomoci - ona, která entům rozumí jako nikdo jiný, protože mezi nimi vyrostla, a zároveň má v sobě lidskou čilost a podnikavost?

Na druhou stranu si připadala nesmírně nepatrná, bezbranná a bezradná. Konec konců jí nebylo ještě ani patnáct let. Kam by se měla vlastně v širém světě obrátit, co si tam počít? Neslyšela zase tak málo o strašlivých služebnících nepřítele, kteří ještě jistě nebyli beze zbytku vymýceni, takže na ně může snadno narazit. Zbabělá rozhodně nebyla, ale uvědomovala si, jak málo sama zmůže. Navíc enti nejenom že by nešli s ní - jistě by se ji všemožně snažili zadržet, kdyby tušili, kam se chce vydat. Pokud půjde, bude muset jít tajně, bez rady a bez pomoci.

Dlouho proto váhala, odkládala rozhodnutí ze dne na den. Po celou tu dobu v ní však zrálo vědomí poslání a její láskyplné srdce nabývalo převahy nad chladným rozumem.

Na cestu se vydala počátkem dubna desátého roku po pádu Saurona. Vstala brzy. Les ještě podřimoval, opředený stříbřitě orosenými pavučinami a zachumlaný do mlh. Když vyšla ze svého příbytku, právě zazpíval první pták.

Chviličku zůstala stát a cítila náhle, jak moc je tady doma a jak těžko se jí odtud odchází. Oči se jí zalily slzami. Prudce zatřepala hlavou a rázně vyrazila na cestu. Šla bosa, jako v létě většinou chodívala, a naposledy hladila prsty u nohou měkkou, listím vystlanou půdu milovaného lesa. Ani zavazadlo neměla veliké - stočenou přikrývku a v ní něco málo potravin. Nikdy nenosila žádnou zbraň a na rozdělávání ohně či vaření jí nezůstala z dětství ani vzpomínka.

Zastavila se pod stromem, o kterém si pamatovala, že s ním Stromovous vždycky mluvívá, a nechala mu vzkaz. Nezmínila směr ani cíl své cesty, ale pověděla mu, jak těžko se jí odsud odchází, ale že jít musí a že se určitě vrátí, bude-li živa.

Když se před ní stromy rozestoupily a ona se rozhlédla po širých rohanských pláních, slunce právě vycházelo. Tráva, místy po ramena vysoká, byla plná rosy; Melweniny šaty, utkané po entím způsobu, však měly vrchní vrstvu z lišejníku, po které voda lehce sklouzla, takže oděv nepromáčela. Sotva udělala pár kroků, byla pokryta kapkami, které zářily jako perly; žádná královna neměla nádhernější roucho než ona v tu chvíli.

U prvního napajedla nalezla stádo koní, většinou svých dobrých známých. Její nejlepší přítel, veselý běloušek, se k ní hned hlásil. Nabídla mu pamlsky, které si pro něj připravila, a na uvítanou se s ním pomazlila - trochu smutně, neboť věděla, že jejich přátelství bude brzy muset projít těžkou zkouškou. Pak se na něj vyšvihla a stočila ho k východu.

Putovali spolu tři dny a celé stádo s nimi, z čiré bujnosti a radosti z pohybu. Melwen nenutila koně běžet rychleji, než jim samotným bylo příjemné, a protože měla ve stádě více známých, často je střídala, aby se příliš neunavili. V teplých odpoledních hodinách si vždy odpočinuli u nějaké studánky či potůčku a v noci spali přituleni k sobě, aby se zahřáli. Třetího dne navečer dorazili k Anduině.

Třpytila se před nimi v posledních paprscích zapadajícího slunce, široká, že se jen právě tak ještě dalo dohlédnout druhého břehu. V těchto místech vybíhaly až do poloviny toku od východu mělčiny a štěrkové nánosy, zato zde, přímo u Melweniných nohou, se s divokým hukotem valil hlavní proud. Pokusit se překročit řeku zde by bylo šílenství, to poznala hned. Musí se zkusit podívat kus proti proudu a najít místo, kde bude voda rovnoměrněji rozdělena do celého koryta.

Ještě dva dny tedy putovali k severu. Cesta byla nyní obtížnější, často narazili na neschůdné mokřiny a museli od řeky daleko odbočit. Konečně večer pátého dne se Melwen podařilo objevit místo, kde se břeh povlovně svažoval do vody a proud byl stejnoměrný. I zde však voda ubíhala s nezkrotnou dravostí a druhý břeh se zdál nesmírně daleko.

Dlouhou dobu jen stála a upírala oči na letící, vířící, šumící a bublající hladinu. Zdálo se jí, že strhává i její zrak neodolatelnou silou. Tohle přeplavat by byl těžký a nebezpečný úkol i pro silného muže; pro ni - holá nemožnost. Ale kůň by snad mohl pomoci... kdyby se odvážil...

Jemně pobídla bělouška po břehu dolů, ale zůstal stát jako přibitý, jen se po ní nechápavě ohlédl. Pobídla ho podruhé, trochu důrazněji, ale on jen nejistě přešlápl na místě a pak udělal několik váhavých krůčků zpět. Sklouzla na zem, objala ho rukou kolem krku a vedla ho po břehu dolů. Těsně před vodou se jí vysmekl, polekaně zaržál a jedním skokem byl zase nahoře. Když se k němu pokusila znovu přiblížit, stáhl uši dozadu a varovně potřásl hlavou. Poznala, že ho rozzlobila. A jak tam tak stála a váhala, co by si měla počít teď, vůdce stáda pozvedl hlavu a zařehtal a vzápětí se rozběhl zpátky, ke známým pastvinám a napajedlům, a celé stádo za ním. Melwen zůstala na břehu sama.

Nejprve na ni padla veliká opuštěnost. Jednu chvíli už vážně uvažovala nad tím, že se celé výpravy vzdá. Pak však její odhodlání zvítězilo a když toho dne usínala, byla pevně rozhodnuta v cestě pokračovat, i kdyby měla jít pěšky až k Osgiliath.

Tu noc spala neklidně, byla jí zima a pronásledovaly ji nepříjemné sny. Probudila se ještě za tmy a viděla, že kousek od ní cosi stříbřitě září. Užasle se posadila a spatřila, jak se k ní tiše blíží nádherný kůň. Měl dokonalou postavu a krásně tvarovanou hlavu a jeho krátká hladká srst i splývavá hříva a ocas se třpytily jako jemňoučký stříbrošedý písek. Zároveň z něj však vyzařovala důstojnost a ušlechtilost, které s jeho vzhledem neměly nic společného. Melwen ohroměně přihlížela, jak jde přímo k ní a jakoby nic uléhá vedle ní. Zalilo ji příjemné teplo. Opřela si hlavu o jeho bok a napůl ještě přesvědčená, že se jí to jenom zdá, pokojně zavřela oči a usnula hlubokým spánkem.

Když se druhého dne probudila, hned se jí vybavil ten krásný sen. Ani se jí nechtělo vstávat, zůstala ještě ležet se zavřenýma očima a jen si připomínala a vychutnávala jeho podrobnosti. Poznenáhlu si začala uvědomovat teplo živočišného těla, příjemný koňský pach i krátkou, drsnou koňskou srst pod svou tváří. Zprvu brala jako samozřejmé, že to je Běloušek, ale pak si vzpomněla, že jí včera utekl. Nebo se mi to taky jenom zdálo? pomyslela si a otevřela oči.

Ale kůň, který ležel vedle ní, nebyl Běloušek. Melwen ohromeně zírala na to skvostné zvíře, tak královského, téměř až nadpozemského zjevu. Teď, v plném denním světle, vypadal jako z živého, tekutého stříbra. Hříbě po Stínovlasovi, věděla okamžitě a okamžitě jí také docela samozřejmě vyplynulo pro něj jméno: Stříbrovlásek.

Kde se tu vzal, tak náhle uprostřed noci? Proč zamířil zrovna k ní a tak očividně se k ní hlásí? Na to se ho zeptat nemůže a nikdo jiný jí to také asi neprozradí. Melwen si však v tu chvíli byla jista, že jeho objevení je znamením, že udělala dobře, když se vydala na cestu.

Zvedli se, nasnídali, Melwen si protřela oči rosou a zapletla své světlé vlasy, kůň se zatím pořádně vyválel. Pak se Melwen chystala, že nasedne, ale on jí v poslední chvilce ucukl a nechal se dobře půl hodiny honit po břehu. Byla v něm pořádná dávka uličnictví a smyslu pro humor, která se k jeho vznešenému vzhledu vůbec nehodila - asi ji podědil po matce. Muselo mu být nejméně sedm let, ale dovedl vyvádět jako malé hříbě.

Konečně, když už Melwen nechala hry a udýchaně se opřela o starou vrbu, k ní sám přistoupil a vyloženě čekal, až si naskočí. Jakmile to udělala, rozběhl se k severu a než se stačila vzpamatovat, letěl už jako vítr. Melwen nevěděla, co si počít. Ví kůň lépe než ona, kterou cestou se dát, nebo neví o jejím poslání zhola nic, přišel náhodou a chce si s ní jenom hrát? Může si dovolit mu přenechat vedení, když vůbec netuší, jestli ji opravdu vede?

S vynaložením velké námahy ho zastavila, sklouzla na zem, postavila se mu k hlavě tak, aby mu viděla do očí a položila mu ruku na šíji. "Stříbrovlásku, víš, já jdu hledat ztracené entky," vysvětlovala naléhavě. "Já nevím, jestli mi rozumíš a jestli chceš jít se mnou, ani nevím, jestli třeba nevíš líp než já, kde je hledat, ale protože to nevím, musím jít tou cestou, která mi připadá nejlepší, to znamená začít v Hnědých zemích, tam, kde se entky ztratily. A tak musím tam, víš, na druhou stranu." Ukázala mu rukou přes řeku. "Ale sama to nezvládnu, víš? Půjdeš se mnou?"

Kůň zařehtal, pohodil hlavou a pohlédl k severu.

"Ne, tam ne, já musím támhle, víš, na východ," ukazovala znovu Melwen. Pak udělala pár kroků směrem k vodě a otočila se. Kůň stál na místě a nerozhodně hleděl střídavě na ni a k severu.

Melwen byla skoro zoufalá. Bez něj bude cesta o tolik těžší a pak - už si ani nedovedla představit, že by se s ním musela rozloučit. "Pojď se mnou, prosím tě!" zavolala naposled a vztáhla k němu ruce. A tu se pohnul. Drobným klusem doběhl k ní, šťouchl do ní nosem a začal sestupovat k vodě po jejím boku.

Těsně u vody se zastavil, zařehtal a ohlédl se po ní. Melwen pochopila a znovu nasedla. Kůň začal sestupovat dolů a už po pár krocích bylo cítit, jakou silou se do něj voda opírá. Kolem nohou se mu tvořily víry a brzy se ponořil až po břicho. Proti živé, kypící energii, tryskající z hlubin jeho bytosti a proudící jeho tělem jako žhavé stříbro, však proud nic nezmohl. Stejně dobře se mohla řece do cesty postavit hora, tak málo ho vychýlila ze směru jeho cesty. Toto však bylo lepší než hora. Melwen cítila, jak se jeho svaly napínají, chvějí, jak se tu střetává síla se silou a jak ta, jež ji nese, slavně vítězí. Byl to úžasný pocit.

To však trvalo jen asi dvacet metrů od břehu. Dál už byla voda tak hluboká, že kůň musel začít plavat a tu ho ovšem proud ihned strhl. Ne však beznadějně. Jako hrdý koráb si razil cestu k protějšímu břehu, neochvějně a vytrvale. Na Melwen nezbyl jiný úkol než se mu udržet na hřbetě a na víc by jí byly ani síly nestačily. Naklonila se kupředu a objala ho pevně kolem šíje, kolena zoufale přimknutá k jeho bokům, a přece si připadala jako lehounký lístek, kterým si řeka pohrává, jak chce, a co nevidět ho s sebou odnese do neznáma. Jak se zdál druhý břeh daleko! Křečovitě napjaté svaly začaly krutě bolet a netrvalo dlouho, už nemohla myslet na nic jiného, než že se musí udržet ještě aspoň metr, ještě aspoň půl metru, musí, musí, musí!

Konečně ucítila, že má Stříbrovlásek pod nohama zase pevnou zem. Voda klesla a její strašlivý nápor byl pojednou ten tam. Melwen vydechla úlevou. Ještě chvíle hledání a už kůň vystupoval na příhodném místě z řeky, svěží, jako by se právě příjemně proběhl po louce.

Tak Melwen překročila hranici své rodné země a její dobrodružství začala doopravdy.

( <= O oddíl zpět )     ( Zpět na výchozí stránku knihy Dítě lesa )     ( O oddíl vpřed => )